Skip to content

Komunistická teorie

4.2.2011

Hlubší představení francouzských Théorie Communiste. Napsali je pro skupinu „mladých Lyoňanů“, kteří prováděli „teoretickou reflexi Německé a Italské levice“, a vyšlo v TC číslo 14.

***

Fundamentálním problémem, k němuž se veškerá teoretická produkce musí vracet, jemuž musí čelit a jehož řešení musí nalézt, je tento: jak může proletariát – jednající striktně jako třída kapitalistického výrobního způsobu, ve svém rozporu s kapitálem uvnitř tohoto výrobního způsobu – zrušit kapitál a tudíž všechny třídy, tudíž i sám sebe; tedy, tak řečeno, zplodit komunismus?

Genealogie této otázky nás vede zpět k dědictví „Levicí“ a zejména pak Německo-holandské levice. Samozřejmě bychom se mohli vrátit až k Marxovi nebo Bakuninovi v jeho kontroverzi s prvně jmenovaným a k jistým anarchistickým teoretikům. Dále uvidíme, proč takzvaná Italská levice o nezbytnosti této otázky neuvažovala.

Tento zásadní problém, s nímž se TC utkávala od svého počátku v roce 1975 (předtím jsme vydávali revue Intervention Communiste – které vyšly 2 čísla a několik bulletinů – a někteří z nás participovali na Les Cahiers du Communisme de Conseils redigovaných od roku 1968 do roku 1973 v Marseille), setrvává v rámci perspektivy třídy, a přitom klade produkci komunismu jako zrušení kapitálu a tedy i tříd a jako překročení všech stávajících kategorií, v nichž se jeden i druhý definují: směna, hodnota, stát, existence tříd jakožto partikularizace pospolitosti, dělba práce, vlastnictví, námezdní práce, akumulace, výrobní síly, existence a tudíž i management ekonomiky. Komunismus není dělnickou správou tohoto výrobního způsobu, vědomým ovládnutím jeho rozporů, zhoštěním se rozvoje výrobních sil tam, kde už sám kapitalismus nedokáže pokračovat. Protože nemá žádný předpoklad, který by bylo třeba reprodukovat, komunismus není výrobním způsobem; není ani společností ve smyslu totality obsahující vztahy, které si mezi sebou definují jedinci ve své jedinečnosti. Komunismus je tím, co proletariát v sobě nachází schopnost vyprodukovat – zrušení kapitálu v tomto procesu a sebe samého.

Hlásíme-li se k „dědictví“ Německo-holandské levice, je nutno vysvětlit dynamiku tohoto odkazu. Přihlásit se k tomuto „dědictví“ neznamená opakovat tu či onu neměnnou pozici KAPD nebo AAUD či teoretiků jako třeba Gorter, Pannekoek nebo Rühle. Neznamená to ani zvolit si ty nejlepší ze souboru pozic; důležitý je teoretický systém, problematika. Německá revoluce nalezla své nejúspěšnější teoretické výrazy v produkci a organizační praxi Levic, napříč narůstajícím množstvím schismat a přeskupování. Levice na jednu stranu vyjadřují výsledek dlouhého cyklu minulých bojů (od roku 1871 a dokonce 1848) a na straně druhé zhroucení tohoto cyklu. Nicméně na základě obsahu tohoto třídního boje a dokonce na základě jeho porážky, stylem, kterým Levice vysvětlovaly tento obsah a teoretizovaly tuto porážku, prakticky i teoreticky otevíraly nové období, novou strukturaci třídního boje.

Cyklem bojů, který vyplodil německou revoluci 1918-1923, je cyklus revoluce a komunismu jako afirmace třídy. Proletariát se chystá stát panující třídou, uvádí v život přechodné období a bere do svých rukou rozvoj výrobních sil a historické výdobytky kapitalismu se všemi jejich protiklady. Jedná se o „společnost sdružených výrobců“ popsanou Marxem v Kapitálu, v opatřeních Komunistického manifestu z roku 1848 nebo z Kritiky Gothajského programu. Posilování strany (jejíž pojem a sama existence jsou spojeny s touto strukturací třídního boje), odborová agitace, ústavní a sociální reformy, parlamentarismus, to vše směřuje k této „apoteóze“ proletariátu jako nové vládnoucí třídy; a premisy revoluce i revoluce sama jsou nazírány ve světle tohoto posilování třídy uvnitř kapitalistického výrobního způsobu. V perspektivě revoluce jakožto afirmace třídy je vlastně reformismus vlastní procesu samotného třídního boje. Nejde o chybu, o úchylku od jakési pravověrnosti. Že proletariát klade revoluci jako svoji vlastní afirmaci, svoji cestu na místo vládnoucí třídy a ke generalizaci svého postavení na celou společnost; že jeho posilování v interiéru stávajícího výrobního způsobu bylo královskou cestou této afirmace; že je dokonce možné si je splést s posilováním kapitálu samotného; to vše závisí na způsobu, jímž se třídní rozpor strukturuje v této dějinné fázi kapitalistického výrobního způsobu, kterou po vzoru Marxovy periodizace kvalifikujeme jako formální přivtělování práce ke kapitálu.

Jednoduše řečeno, v této fázi je kapitál vnějším omezením, od něhož se proletariát musí osvobodit. Jedná se o osvobození práce, které se ještě mohlo jevit jako skutečně odlišné od námezdní práce, tedy jako autoreprezentace námezdní práce do té míry, že se klade jako schopna svého osvobození. Ze stejného důvodu ale není možná revoluce a komunismus. Nikoli proto, že po celou věčnost je revolucí něco jiného, nýbrž proto, že je-li v třídním boji prakticky nastolena afirmace třídy a proces, který si tato uvnitř kapitalismu vynucuje, pak tato afirmace i proces nalézají v reprodukci kapitálu svoji nezbytnou potřebu a svoji existenci a jim vlastní limit nalézají v rozvoji kapitálu samotného, kteroužto podobu posilování třídy a její organizování nutně nabývá.

Proto od chvíle, kdy z větší části proběhl přechod k reálnému přivtělování (konec 19. století), vstupuje autonomní potvrzování třídy do rozporu s jejím posilováním uvnitř kapitalismu, neboť to je víc a více samopohybem reprodukce kapitálu samotného. Zároveň toto potvrzování nemůže jinde nalézt svůj základ, definici svých cílů a svůj raison d’ètre. Všeobecná krize sociální demokracie – nejen té německé – je sociálním, politickým a teoretickým projevem této dynamiky. Revoluce jako afirmace funguje na vzájemně určující dualitě členů, která se historicky vyvinula v protiklad mezi autonomním potvrzením třídy a jejím posilováním v kapitalistickém výrobním způsobu. Do roku 1871 mohly základní členy tohoto protikladu v dělnickém hnutí koexistovat víceméně přátelsky, ale pak už ne. Německou revoluci a tudíž Německou levici tato situace dostala do pasti: autonomní afirmace proletariátu se střetla s tím, čím byl v kapitálu, čím se stal. Střetla se s jeho vlastní třídní mocí jakožto třídy kapitalistického výrobního způsobu. Revoluce jako potvrzení třídy konfrontuje negaci třídy (s tím vnitřně souvisí kontrarevoluce) v tom, co je její zásadní determinantou. Hovoří se o „tragédii“ německé revoluce, kterýžto výraz by byl téměř příhodný, kdyby neimplikoval vnitřní rozpor třídy (dvojí tlak na tragického hrdinu). Moc třídy jakožto třídy tohoto kapitalistického výrobního způsobu je fakticky mocí kapitálu, k němuž se tato moc vždy přivtěluje, neboť z definice ji kapitál skutečně činí svou vlastní v podobě svého pohybu. V době reálného přivtělování práce ke kapitálu se posilování třídy, v němž se práce klade jako esence kapitálu, překrývá s vlastním vývojem kapitálu. Od první světové války tak může proponovat na pozici manažerky kapitálu; takto se může stát akutní formou kontrarevoluce. Protože uznává směnu, hodnotu, management (třída vždy někde existuje, zejména pak pro kapitál), akumulaci podle sektorů a plánování za obsah své afirmace, klade tato afirmace třídy jako svůj předpoklad reprodukci kapitálu a v souladu se svojí konkrétní historickou povahou reálnou neuskutečnitelnost revoluce. Ruská revoluce byla modelem této neuskutečnitelnosti, tohoto procesu, i když aby sám proces afirmace skončil jako kontrarevoluce a kapitalistický rozvoj (definice složení třídy kapitalistů je zajímavá jen relativně), bylo k tomu zapotřebí jistých specifických okolností.

Po první světové válce (abychom rupturu zařadili chronologicky) se víceméně praktikuje přechod kapitálu, který se vynořuje z dlouhé deprese, která začala na konci 19. století, k reálnému přivtělování. Reálné přivtělování práce ke kapitálu značí, že reprodukce práce se konfliktně integruje do cyklu kapitálu (relativní nadhodnota); značí, že absorpce živé práce kapitálem je zásadním dílem bezprostředního procesu práce, jenž se s rozvojem fixního kapitálu stává adekvátním pojmu kapitál; značí, že na rovině totality odstraňuje směna za výrobní náklady specifičnost práce jakožto výrobkyně hodnoty; značí, že práce produkující nadhodnotu, v její relativní formě, se zcela konkretizuje jako námezdní práce. Dějiny kapitalistického výrobního způsobu jsou vždy v podstatě dějinami protikladu mezi proletariátem a kapitálem. Přechod k reálnému přivtělování byl historicky determinován vlnou revolucí po první světové válce a dál si měl nést jejich „stigmata“ v podobě partikularizace dělnické třídy a potvrzování identity dělnické třídy uvnitř její vlastní reprodukce (viz „Problématiques de la Restructuration“, TC č. 12).

Na jednu stranu je německá revoluce a její teoretické vyjádření v podobě Německo-holandské levice výrazem boje proti této integraci reprodukce dělnické třídy do vlastního cyklu kapitálu; je činnou kritikou všech mediací posilování třídy uvnitř kapitalistického výrobního způsobu jakožto samotného procesu revoluce: odborářství, masová strana, jednotná fronta, parlamentarismus. Určité zlomky Levice dokonce došly ke kritice všech bojů ohledně mzdy, protože nakolik představují „sebepoznání třídy“ v systému, natolik ji odvádějí od revoluce. Na druhou stranu Levice z komunismu učinila odhalení bytí proletariátu coby produktivní třídy, pracující třídy, kooperativní práce obecně. Třídu již nemělo nic separovat od toho, co v sobě bezprostředně obsahuje – od komunismu. Forma rady je tedy přirozenou formou její aktivity. V tom případě ale komunismus není nic víc než řízení výroby proletariátem v rámci již daných kategorií: vlastnictví (kolektivní, společenské, státní…), dělba práce, směna, rozvoj výrobních sil, existence ekonomiky jako pole zpředmětňování společenských vztahů. Proletariát kompletně manifestuje svoji integraci a svoji definovanost kapitálem a ve svém boji tak může pouze konfliktně posilovat svého protivníka (kapitál je právě procesem tohoto konfliktu) a poznat jeho nezbytnost.

Integraci, k níž dochází při přechodu k reálnému přivtělování, Levice spatřovala pouze v mediacích posilování třídy a tyto mediace separovala od definice proletariátu jakožto třídy kapitalistického výrobního způsobu. Komunismus byl odhalením, osvobozením esenciálního bytí třídy takové, jaká existuje v kapitalistickém výrobním způsobu a jak ji tento definuje. Italská levice nikdy nedošla k bodu ruptury, který by přinesl dotazování a nahrazování. Zůstala uzavřena v kritice mediací nikoli jako mediací o sobě, ale z formální perspektivy. Formy těchto mediací znala jen jako formy a jako takové je kritizovala (masová strana, jednotná fronta, antifašismus). Chtěla mediace (stranu, odbory, přechodné období, dělnický stát) posilování třídy v kapitalistickém výrobním způsobu a její afirmaci bez projevů existence třídy jakožto třídy tohoto výrobního způsobu (viz debaty Bilan o odborářství a dokonce o existenci proletariátu).

Prohlubování reálného přivtělování nemohlo pro Levice nebýt fatální. Bylo čím dál tím zřejmější – ne jako intelektuální objev, ale jako praxe třídy ve výrobním způsobu – že odborářství, parlamentarismus, přilnavost k demokracii (k nutnému fetiši této společnosti, spojenectví mezi třídami), obrana pracovních podmínek, stranická organizace, to vše nebyly mediace, jež by byly vnější bytí třídy, té třídy, která je ze své definice ve vzájemném vztahu s kapitálem. Afirmovat kritikou všech těchto mediací, že bytí třídy v sobě bezprostředně nese komunismus, nemohlo nechat toto bytí „nedotčené“, pokud jde o revoluční přirozenost, kterou je třeba osvobodit. Kritikou těchto mediací a praktik připisovaných „starému dělnickému hnutí“ se totiž ozřejmovalo, že jeden „odhaluje“ a naráží na adhezi proletariátu ke kapitalistickému výrobnímu způsobu a k jeho definovanosti uvnitř tohoto výrobního způsobu, a přitom si komunismus dál představuje jako odhalení a osvobození jeho bytí. Setrváváním u afirmace tohoto bytí se nešlo pohnout za vizi revoluce jako osvobození třídy a zároveň kritika mediací činí tabu ze všemožných projevů této afirmace. Navíc se tak konzervovala perspektiva, v níž komunismus představuje dělnickou správu kapitálu.

Nicméně historie Německo-holandské levice neskončila jednoduše v této slepé uličce. Málem sobě samé navzdory (jak ukazují vlastní dějiny jejích schismat ve 20. a 30. letech) zplodila podmínky a teoretické nástroje pro její překonání. Její reflexe „starého dělnického hnutí“, její analýzy ruské revoluce a její kritika dělnické politiky vede Německo-holandskou levici k názoru, že proletář provádí revoluci – je nositelem komunismu – v kontradiktorním stavu, kdy ničí vše, co produkuje jeho bezprostřední existenci v této společnosti a vše, co ji vyjadřuje. Revoluci jakožto afirmaci bytí třídy konzervovala kritika všech stávajících forem tohoto bytí. Protože pořád zastávala perspektivu afirmace třídy, dostala se Levice do slepé uličky, ale její kritika existence třídy byla odrazovým můstkem pro cestu z této slepé uličky. Postačovala k tomu, aby se nadále nemělo za to, že tato existence je v rozporu s její esencí.

„Ultralevice“ (termín, který se objevil na konci 20. let a po vítězství kontrarevoluce formalizoval všechny kroky vpřed, které Levice za revoluční vlny učinily) však nikdy nedokázala artikulovat, že třída byla revoluční tehdy, když ve své definovanosti tím, že je třídou kapitalistického výrobního způsobu nalezla schopnost a nutnost negovat ve svém rozporu s kapitálem sebe samou jakožto třídu. Jakmile bylo tohoto pojetí konečně dosaženo za krize na konci šedesátých let, stala se z něj její labutí píseň. Ti, kdo se nejvíce přiblížili k této vizi během první fáze reálného přivtělování a navzdory silné identitě dělnické třídy, nemohli než opustit teorii komunismu jakožto teorii proletariátu (skupina L’Ouvrier Communiste, jistí jedinci angažovaní v Bilan, Essenská tendence KAPD, která znovu objevila teorie „Jungen“ o individuálním dělníkovi, a všichni ti, kdo přestanou „věřit v proletariát“). Museli jsme si počkat až na šedesátá léta, než byla tato otázka položena nově. A právě v tom spočíval zásadní přínos SI i přes její mystifikující termíny. Definice proletariátu a spektáklu se tvářily, že celý problém vyřešily, protože zůstaneme-li na rovině jedince a komodity, pořád máme odcizení, ale ne vzájemný poměr mezi proletariátem a kapitálem. Invariance nakonec problém rozřešili tím, že vylili vaničku i s dítětem:

„Cílový bod je již naznačen: situovat meze teorie proletariátu na dějinný plán, tedy předložit důkazy toho, jak proletariát v procesu revolučních bojů tohoto století nenabídnul jinou společnost, jiný způsob života; jak konec konců jen volal po jiné správě kapitálu. (…) Takže říci, že je třeba demarkovat, co skutečně dokázaly [boje ve 20. letech] vyprodukovat, rovněž znamená pochopit, proč hnutí našich dnů nedokázalo zajít za praxi svých předchůdců. Vypadá to, že z této slepé uličky se nedostaneme, pokud neopustíme teorii proletariátu.“

Jak reálné přivtělování postupovalo (to ono bylo ve vztahu k období na začátku 20. let skutečnou kontrarevolucí), vypadalo to, že mediace existence třídy v kapitalistickém výrobním způsobu ani zdaleka nejsou vnější „bytí“ třídy, která se proti nim musí potvrdit, nýbrž jsou jen tímto bytím v pohybu, v jeho nutném poměru s druhým pólem společnosti, kapitálem. Ultralevice tak současně došla na jedné straně ke kritice jakéhokoli vztahu mezi existencí třídy v kapitalistickém výrobním způsobu a komunismem a na straně druhé k afirmaci rovnítka mezi komunismem a bytím třídy. Tento rozpor provizorně překonala vymezením integrace jako produktu všech mediací kladených mezi bytí třídy a komunismus. Podle ultralevice bylo třeba bojovat proti všem těmto mediacím a potlačit je. Proletariát musí negovat sám sebe jako třídu kapitálu (nabýt své autonomie), aby uskutečnil svoji pravou přirozenost, která převládne nad kapitálem: třídou práce a její společenské organizace, rozvoje výrobních sil. Realita však tvrdošíjně ukazovala, že je to právě její pravá podstata, co těmto mediacím umožnilo existovat, a je tak s nimi v nutném vztahu. Ultralevice nám naznačila: „revoluce a komunismus nejsou afirmací třídy tak, jak existuje v kapitalistickém výrobním způsobu,“ ale sama již nezvládla vztáhnout důsledky tohoto tvrzení na to, co považovala za revoluční podstatu proletariátu, co vždy kladla odděleně od jeho „existence“ (ultralevice fungovala na této dualitě, která nabere formu: proletariát/dělnická třída).

I se všemi svými limity nás ultralevice vede k fundamentálnímu teoretickému bodu komunismu jakožto negace proletariátu (který je stále potřeba definovat). Teprve po revoluční obrodě na přelomu 60. a 70. let jsme byli nuceni vzít si teoretická ponaučení z celého cyklu bojů, který započal ve 20. letech 20. století, a překročit je. Zkušenost těchto let nadále nedovolovala žádné iluze o revolučnosti managementistické perspektivy. Italská levice si již tuto kritiku osvojila, ale ani v nejmenším ji nevztáhla k autonegaci třídy, jedině snad „potají“ a v kontrastu s jejím oficiálním diskursem (viz Bordigovy pochyby, které Camatte odhalil v Bordiga et la Passion du Communisme). Završený cyklus bojů nám zanechal dvě jistoty: revoluce a komunismus jsou zrušením kapitalismu a do té míry i zrušením všech tříd včetně proletariátu (zde komunistická teorie vystupuje jako teorie revoluce); protikladem mezi proletariátem a kapitálem je samotný proces, kterým se kapitalistický výrobní způsob reprodukuje, samotný proces akumulace jakožto kvalitativní pohyb a proces jeho restrukturalizace (zde komunistická teorie vystupuje jako teorie kontrarevoluce). Tím se měla eliminovat možnost hledání schopnosti proletariátu zplodit komunismus jinde než ve striktně kapitalistických podmínkách rozporu. A tak na nás nemilosrdně dorážela otázka položená na začátku tohoto textu: „Jak může třída, jednající striktně jako třída, zrušit kapitalismus?“

V podmínkách raných sedmdesátých let se na tuto otázku formulovaly dva typy odpovědí. První spočíval v převzetí příspěvku Levicí bez managementistického aspektu (časopis a kniha Le Mouvement Communiste) nebo v jeho úplném opuštění, takže nezbylo nic než katalog „revolučních pozic“ („Bail a Céder“), jejichž jedinými garanty byli „revolucionáři“ (LMC č. 4). Touto cestou se později vydaly časopisy La Banquise a La Guerre Sociale, ale stále více podporovaly humanistické pojetí proletariátu, přítomné pak zejména v La Brise-Glace a Mordicus: osvobození lidské aktivity od práce či od třídy, kapitál jako útlak, proletariát jako chudáci. Nakonec již nedokázaly vidět rozpor mezi proletariátem a kapitálem jako to, co produkuje komunismus, a tak jejich celkovou vizí byl protiklad mezi komunistickou a kapitalistickou tendencí. Výsledkem bylo chápání společenského pohybu jako protiklad mezi pravou lidskou pospolitostí a pospolitostí falešnou – demokracií (takže revizionistická úchylka, viz TC č. 13).

Druhá odpověď spočívala v pojednávání o autonegaci proletariátu (Négation, Intervention Communiste, Théorie Communiste č. 1, Crise Communiste). Paradoxně jsme stále vězeli v předchozí problematice: pořád jsme ještě proletariátu dávali revoluční přirozenost. Tato revoluční přirozenost byla vnitřním rozporem mezi jeho spoluúčastí na této společnosti a negací této společnosti, která v proletariátu existovala jako „tendence“ rozcházející se s jeho spoluúčastí. Autonegace byla resuscitací lidské esence. Stále ještě jsme vězeli v teleologii a scholastice: esence, existence, bytí, tendence, smysly, kvality… V této problematice jsme tedy pořád byli na pokraji opuštění třídní teorie a pádu do teorie lidství a/nebo jedince (Crise et Communisme, L’unique et son Ombre).

Z toho důvodu jsme na sebe vzali úkol teoreticky redefinovat rozpor mezi proletariátem a kapitálem. Předně jsme museli redefinovat rozpor tak, aby jako své rozřešení nesl komunismus a zároveň popisoval reprodukční dynamiku kapitálu. Bylo třeba postulovat identitu proletariátu jako třídy kapitalistického výrobního způsobu i jako třídy revoluční, což nutně znamenalo nenazírat tuto „revolučnost“ nadále jako cosi proměňujícího se, mizejícího a znovu se rodícího na základě plynutí okolností a podmínek.

Tímto rozporem je vykořisťování:

1)       Definuje stávající třídy v přísném vztahu vzájemné souvislosti.

2)       V podobě akumulace bezprostředně postuluje rozpor mezi třídami jako dějiny.

3)       Své členy nedefinuje jako oddělené póly s danými podstatami, jako póly, které se dějinami modifikují a které konají ve vztahu k vnějšímu pohybu akumulace postulovanému jako podmínka jejich konání, nýbrž ze vztahu mezi členy a svým pohybem činí „esenci“ svých členů.

4)       Jakožto rozpor mezi proletariátem a kapitálem je procesem historické signifikace kapitalistického výrobního způsobu; kvalitativně definuje proces akumulace kapitálu jako de-esencializaci práce, jako „rozpor v pohybu“; definuje akumulaci kapitálu jako jeho nekrolog (viz Marx, Grundrisse).

5)       Znamená, že proletariát se ve svém poměru s kapitálem nikdy nepotvrzuje: vykořisťování je přivtělováním. Rozporem mezi proletariátem a kapitálem je právě ta metoda, kterou práce společensky existuje – zhodnocování. Definován vykořisťováním, proletariát se nachází v rozporu se společensky nezbytnou existencí své práce jako kapitálu, tedy hodnoty, která se stala autonomní a zůstává autonomní pouze, když se zhodnocuje: pokles míry zisku je rozporem mezi třídami. Vykořisťování jako rozpor deobjektivizuje pohyb kapitálu.

6)       Proletariát je v neustálém rozporu s tím, že je sám definován jakožto třída:

–          Nutnost jeho vlastní reprodukce je pro něj cosi, co stojí proti němu, reprezentováno kapitálem.

–          Nikdy nenalézá své vlastní potvrzení v reprodukci společenského vztahu, jehož nutným pólem nezbytně je.

–          Není v rozporu s automatickým pohybem reprodukce kapitalistického výrobního způsobu, ale s druhou třídou – kapitál je nezbytně třídou kapitalistů. Pro proletariát jeho vlastní existence jakožto třídy prochází skrze zprostředkování: antagonistickou třídu.

7)       Vykořisťování nedovoluje definovat třídy mimo jejich vzájemný poměr a historický tok jejich rozporu (rozpor je právě tímto historickým tokem), a přesto specifikuje místo každé z tříd v tomto poměru. Proletariát je vždy přivtělován ke kapitálu a na konci každého cyklu musí kapitál reprodukovat střet s prací; vykořisťování se fakticky realizuje nikdy nedovršenou přeměnou nadhodnoty v další kapitál (kapitál jako proces, v němž je sám svým předpokladem).

Je-li rozporem mezi třídami vykořisťování, pak jejich partikularizaci chápeme jako partikularizaci pospolitosti a tedy zároveň jako jejich vzájemný poměr. To tedy znamená: nemožnost potvrzení proletariátu, rozpor mezi proletariátem a kapitálem jako historii, kritiku všech teorií o revoluční přirozenosti proletariátu jakožto definitivní esenci pohřbené či maskované reprodukcí totality (kapitál jako svůj vlastní předpoklad). Historizovali jsme rozpor a tudíž i revoluci a komunismus a nejen jejich okolnosti. Revoluci a komunismus historicky plodí cykly bojů, které ukazují čas v pochodu odvíjejícího se rozporu.

Poslední bod je zásadní: porážka cyklu bojů byla historickou porážkou. Nesmíme vylít dítě i s vaničkou ani se snažit o nové radikálnější (méně managementistické) provedení německé revoluce. Za formálního přivtělování se revoluce a komunismus kladly jako afirmace třídy; pak po 20. letech rozklad této afirmace; a to i přesto, že třídnímu boji v té době souběžně dominovala perspektiva prosazování integrace třídy, která dosahovala až snahy o zrušení rozporu skrze odstranění jeho živné půdy (sociální demokracie, komunistické strany). Hnutí, jehož výrazem byly Levice, neselhalo, protože bylo managementistické; selhalo, protože nemohlo být ničím jiným, nakolik daný cyklus bojů byl cyklem potvrzení práce. Nejednalo se tedy o porážku revoluce s velkým R, ale revoluce tak, jak existovala historicky. Nebyla otázkou volby mezi různými pozicemi; překonána musela být celá problematika revoluce jako afirmace třídy. Že bylo možné převzít teoretické prvky a použít je v jiných problematikách, tento imperativ nikterak neměnilo.

Dostali jsme se tedy od perspektivy, v níž v sobě proletariát čelící kapitálu nalézal schopnost vytvořit komunismus, k perspektivě, v níž této schopnosti dosahuje v podobě vnitřního pohybu toho, co ruší. Tato schopnost je tedy historickým procesem; definuje překonání vztahu a nikoli triumf jednoho z jeho členů v podobě jeho generalizace. S vykořisťováním jakožto rozporem jsme tedy dostali identitu proletariátu jako třídy kapitalistického výrobního způsobu a jako třídy revoluční.

Nicméně, s ohledem na druhý člen to pořád mohlo vypadat problematicky. Jistě, vykořisťováním se proletariát nikdy nepotvrzuje a proces kapitálu jakožto rozpor mezi třídami byl deobjektivizován do té míry, že historický proces kapitálu byl pochopen jako třídní boj, což mělo význam „pohybujícího se rozporu“ (a to do té míry, že zákon klesající míry zisku byl analyzován jako rozpor mezi proletariátem a kapitálem). Jistě, vykořisťování představuje vztah, v němž je proletariát definován jako negace všech stávajících podmínek (směna, hodnota, třída, dělba práce, vlastnictví), a to na základě a jako vývoj těchto stávajících podmínek (viz níže). Museli jsme se však vyhnout petrifikaci tohoto vzorce: tento rozporuplný vztah je dějinami; nejde tedy o pohyb revoluční podstaty, která se střetává s různými podmínkami. Jaká potom byla struktura rozporu platná tehdy na konci sedmdesátých let? Vztah mezi proletariátem a kapitálem se nalézal v procesu své restrukturalizace.

Celý předchozí cyklus bojů (od restrukturalizace po první světové válce na konci 60. let) spočíval na jedné straně na integraci konfliktní reprodukce proletariátu do reprodukčního cyklu kapitálu – v tomto ohledu byl skutečně procesem rozkladu revoluce jakožto afirmace třídy – a na straně druhé na partikularizaci proletariátu uvnitř procesu, v němž je předpokladem kapitálu zase kapitál – v tomto ohledu celou dobu fungoval na bázi identity dělnické třídy, která stála přímo proti kapitálu. Proto při rozkladu programatismu převládala identita dělnické třídy. („Problématiques de la Restructuration“, TC č. 12)

Předchozí situace třídního boje, dělnického hnutí, se v první fázi reálného přivtělování, která skončila v 70. letech, zakládala na rozporu mezi vytvářením a rozvojem stále společenštější pracovní síly na jedné straně a zjevně omezenými formami přivlastňování si této pracovní síly kapitálem v bezprostředním výrobním procesu a v reprodukci na straně druhé. A právě tato antagonistická situace se vyvinula v identitu dělnické třídy, která své bezprostředně rozpoznatelné znaky a modality (své potvrzení) nalézala ve velkotovárně, v dichotomii zaměstnanost a nezaměstnanost, práce a učení, v podřízení pracovního procesu souboru dělníků, ve vztahu mezi mzdami, růstem a produktivitou uvnitř konkrétní národní arény, v institucionálních reprezentacích, které si tohle všechno vyžaduje, a to stejně na úrovni továrny jako na úrovni státu. Proces, v němž je kapitál sám svým předpokladem, pokračoval, neboť ke kapitálu neodmyslitelně patří, ale rozpor mezi proletariátem a kapitálem se nemohl situovat na tuto rovinu, nakolik se uvnitř tohoto samotného autopředpokladu utvářela a potvrzovala identita dělnické třídy, která třídní boj strukturovala jako dělnické hnutí. A tak tomu bylo se všemi cykly bojů, které skončily v 70. letech a jejich vývoj měl tři roviny:

a)        afirmace této identity (komunistické strany, odbory, určité frakce sociální demokracie), která oproti situaci za formálního přivtělování nemohla dát vzniknout jiné revoluční perspektivě než perspektivě organizovaného kapitalismu nebo levicového keynesiánství – odtud tedy neustálá nespokojenost levičáctví, která této rovině odpovídala.

b)       sebeorganizace, čili roztržka s integrací reprodukce proletáře do reprodukce kapitálu a obranou postavení proletáře uvnitř této reprodukce kapitálu. Platí i pro schopnost proletariátu vztáhnout se ve svém rozporuplném poměru s kapitálem sám k sobě. V podobě ideologického diskursu militantů připisuje proletariátu esenci revoluční a vykořisťované třídy (konstruovanou prostřednictvím afirmace jeho existence v práci, společenské výrobě atd.), oddělenou od jeho existence ve vzájemném poměru s kapitálem (který je však skutečným pohybem rozporu v podobě vykořisťování). Tato existence jakožto třídy kapitalistického výrobního způsobu se tak redukuje na politické a odborové mediace (což je postoj ultralevice).

c)        Autonegace: výsledek předchozích praktik a teoretizací, který je pak konfrontuje, když sám sebe klade jako jejich rozřešení.

Pozoruhodné je, že tyto tři roviny ustavičně reagují jedna na druhou a vzájemně se podmiňují: autonegace v podobě odmítnutí práce proti sebeorganizaci, sebeorganizace proti odborářství.

Restrukturalizace, která je od poloviny sedmdesátých let v běhu, činí proces celkové reprodukce společnosti adekvátním výrobě relativní nadhodnoty, nakolik se tento již neslučuje s žádným pevným bodem v železném chodu reprodukce celku, kterým se ustavičně reprodukuje proletariát i kapitál a znovu a znovu jsou jím stavěni tváří v tvář:

„Kapitalistický výrobní proces tedy svým vlastním chodem reprodukuje oddělení pracovní síly od pracovních podmínek. Tím reprodukuje a zvěčňuje podmínky vykořisťování dělníka. Nutí neustále dělníka prodávat svou pracovní sílu, aby mohl žít, a neustále umožňuje kapitalistovi kupovat ji, aby se obohacoval. Nyní to už není pouhá náhoda, že na trhu zboží proti sobě stojí kapitalista a dělník jako kupec a prodavač. Železný chod [Zwickmühle] samého procesu stále vrhá jednoho zpět na trh zboží jako prodavače své pracovní síly a stále mění jeho vlastní výrobek v kupní prostředek v rukou druhého. Ve skutečnosti patří dělník kapitálu ještě dříve, než se prodá kapitalistovi. Jeho ekonomické poddanství je zároveň podmíněno i maskováno periodickým obnovováním prodeje sebe samého, střídáním jeho individuálních zaměstnavatelů a kolísáním tržních cen práce. Kapitalistický výrobní proces v celkové souvislosti čili jako proces reprodukce vyrábí tedy nejen zboží, nejen nadhodnotu, ale vyrábí a reprodukuje sám kapitalistický vztah – na jedné straně kapitalistu, na druhé straně námezdního dělníka.“ (Marx, Kapitál, Kniha první, kapitola 21)

Všechny charakteristiky bezprostředního výrobního procesu (spolupráce, práce na lince, výroba-údržba, kolektivní dělník, návaznost výrobního procesu, outsourcing, segmentace pracovní síly), všechny charakteristiky reprodukce (práce, nezaměstnanost, formování, sociální dávky), všechny ty charakteristiky, které z třídy dělaly determinantu reprodukce samotného kapitálu (ovinutí akumulace národní sférou, klouzavá inflace, „podíl na zisku z vyšší produktivity“, veřejný sektor), vše, co sociálně a politicky dělalo z proletariátu národního partnera pro jednání a tedy zakládalo identitu dělnické třídy, která se ucházela o kontrolu nad celou společností v podobě řízení a hegemonie, všechny tyto charakteristiky jsou potlačovány a rušeny. Tohle všechno může představovat překážku pro železný chod procesu, v němž kapitál zakládá zase kapitál, pro jeho plynulost. Na jedné straně totiž máme všechny separace, ochranná opatření, specifikace budované v opozici k poklesu hodnoty pracovní síly; ty, které zamezují celé dělnické třídě – globálně, v kontinuitě její existence, reprodukce a rozrůstání – aby musela čelit celému kapitálu jako takovému: to je první část železného chodu, reprodukce pracovní síly.

Na druhé straně máme všechna omezení oběhu, rotace, akumulace, které brzdí druhou část železného chodu, přeměnu nadvýrobku ve zisk a dodatečný kapitál. Každý nadvýrobek si musí někde najít svůj trh, každá nadhodnota si musí někde najít možnost fungovat jako dodatečný kapitál, tedy přeměnit se ve výrobní prostředky a pracovní sílu, aniž by tuto transformaci předem určovala nějaká formalizace mezinárodního cyklu (východní blok, periferie). Běh každé části železného chodu je ovlivňován pouze tou další částí a v ní.

Celkem vzato se kapitalistická restrukturalizace definuje jako rozklad všech krystalizačních bodů železného chodu, v němž kapitál zakládá zase kapitál: od všeho, co utváří identitu dělnické třídy, přes dělení na centrum a periferii, rozdělení globálního cyklu do dvou zón akumulace až po samotný monetární systém. Současná restrukturalizace přizpůsobuje obě části železného chodu výrobě relativní nadhodnoty souběžně s tím, jak bezprostřední výrobní proces – jejich průsečík – přenáší na každou z nich svoji energii a nutnost své metamorfózy. Právě v tomto smyslu se překrývá výroba nadhodnoty s reprodukcí podmínek této výroby. A to natolik a tak dobře, že napříště je rozpor mezi třídami situován na rovinu jejich reprodukce jakožto tříd. Tato rovina rozporu znamená: mizí veškerá identita dělnické třídy; existence proletariátu jako třídy je totožná s jeho rozporem s kapitálem; proletariát nenese žádný projekt reorganizace společnosti založený na své podstatě. Takové jsou charakteristiky nového cyklu bojů.

Pro proletariát to znamená, že být v rozporu s kapitálem rovná se být v rozporu s jeho vlastní existenci jakožto třídy. Není tu žádný interní rozpor, jen střet s druhým, docela reálným a autonomním členem vztahu: s kapitálem. V průběhu tohoto cyklu bojů obsahuje praxe třídy proti kapitálu – ve fázi, která vzejde z krize reprodukce celku – schopnost zpochybnit její vlastní existenci jakožto třídy. Jedná se o tutéž strukturu rozporu, která funguje během bojů ohledně mezd a která pak v reprodukci kapitálu nalézá svůj specifický limit zároveň se svým radikalismem. Vyvstává-li proletariátu jeho třídní příslušnost v kapitálu jako vnější donucení a nahodilost, pak to pro něj v revoluci, v krizi vzájemného poměru, znamená zajít za každodenní parciální boje, a to na základě těchto bojů a sám. Právě takovou perspektivu nabízí tento cyklus bojů, a to nikoli jako postupné přerůstání, ale jako vyvstalé překonání (viz „Des Luttes Actuelles à la Révolution“, TC č. 13).

Abychom porozuměli tomu, jak vyvstává komunismus, musíme se zaměřit na obsah tohoto zpochybňování existence proletariátu jakožto třídy proletariátem samotným. Třída pak ve svém bytí proti kapitálu nalézá schopnost komunizovat společnost, a přitom se ke své třídní povaze vztahuje jako ke zvnějšněné v kapitálu. Rozpor mezi třídami se stal „podmínkou“ svého vlastního rozřešení v bezprostředním společenském bytí jedince.

Proletariát definovaný ve vykořisťování je rozkladem stávajících podmínek, v nichž je nekapitálem. V tom nalézá obsah svého revolučního konání v podobě komunistických opatření: zrušení vlastnictví, dělby práce, směny, hodnoty.

Právě proto, že je proletariát ve svém rozporuplném vztahu s kapitálem rozkladem stávajících podmínek, může tento rozpor – vykořisťování – nabrat tuto podobu třídní příslušnosti jako vnějšího donucení v kapitálu. Tato nejzazší struktura rozporu mezi proletariátem a kapitálem je jen tímto obsahem rozporu (proletariát jako rozklad stávajících podmínek na bázi stávajících podmínek) v pohybu, formou tohoto obsahu. Tato strukturace rozporu není rámcem, v němž se pak projeví nějaký neměnný obsah: revoluční podstata třídy, pre-existující definice… Rozpor mezi proletariátem a kapitálem – vykořisťování – se může strukturovat jako odcizenost třídní příslušnosti právě díky tomu, co je v jádru této situace rozkladu stávajících podmínek v rozporuplném vztahu s kapitálem, čili díky tomu, že se proletariát v rozporu nepotvrzuje, díky skutečnosti, že se v tomto vztahu nepotvrzuje žádný z prvků jeho definice. Tato struktura třídního boje je pak sama o sobě obsahem, tedy praxí. Proletariát se odhaluje jako třída, v níž se rozkládají stávající podmínky, skrze odcizenost své třídní příslušnosti, která se tak stává čímsi, co je třeba překonat. A zároveň vystupuje jako předpoklad tohoto překonání a skýtá mu osu v podobě praxe – v podobě komunistických opatření za revoluce.

Proletariát je rozkladem vlastnictví na základě vlastnictví. Proletariát shledává, že jeho vlastní činnost stojí proti němu v podobě vlastnictví. Na bázi vlastnictví je tak proletariát rozkladem této autonomní formy bohatství. Jakožto negace vlastnictví v jeho niterném poměru k vlastnictví je proletariát nutným předpokladem překonání přivlastňování v podobě majetku, rozkladem objektivity v opozici k aktivitě jakožto subjektivitě, překonáním rozporuplné určenosti bohatství jakožto objektivity a subjektivity.

Proletariát je rozkladem dělby práce na základě dělby práce. Odcizení, které tato dělba představuje, není jen o tom, že každému je vyhrazen jednostranný rozvoj, ale o tom, že tato restrikce existuje pouze v korelaci s odcizením společenského charakteru lidské aktivity. V kapitalistickém výrobním způsobu dosahuje dělba práce takového stádia, v němž třída může být svým vnitřním rozkladem a v podobě revoluční aktivity předpokladem jejího překonání.

Jako živá práce je proletariát konfrontován se vzájemně propojeným řetězem společenské práce zpředmětněné ve společenském kapitálu. Výrobce nadhodnoty, proletariát, se ke každému kapitálu vztahuje jako k alikvotní části celkového kapitálu. Schopnost proletariátu chovat se k tomuto řetězu jako k celku není způsobena jen tím, že jeho práce jakožto výrobce hodnoty se sama o sobě neváže s žádnou konkrétní výrobou, ale tím že výroba hodnoty znamená kompletní rozvoj dělby výroby. Extrémní dělba práce ve výrobě sice souvisí s konkrétní prací, ale existuje jen proto, že se tato konkrétní práce musí prokázat jako abstraktní práce, jen kvůli dvojaké povaze práce. A tak existence proletariátu jako rozkladu dělby práce na bázi dělby práce, a stejnou měrou jako živé práce vyrábějící hodnotu a něco navíc, mu umožňuje plodit komunismus, protože ze svého postavení může uchopit totalitu lidské aktivity. Navíc vztah – uvnitř proletariátu – mezi společenskou a průmyslovou dělbou práce mu umožňuje uchopit totalitu lidské aktivity ze stanoviska každé partikulární aktivity zahrnuté v této totalitě. Nejedná se tedy již o otázku pojímání lidské aktivity jako totality, která – skrze reorganizaci výroby, globalizaci nebo hospodářské plánování – jen znovu každou část definovala jako náhodnou součást celku (viz dělba práce v asijském výrobním způsobu nebo tradiční pospolitosti). Schopnost produkovat tuto bezprostřední přítomnost celkového řetězu společenské práce v každé konkrétní aktivitě – a to nikoli jako globalizaci nebo výsledek těchto aktivit – spočívá prostě v tomto dvojím aspektu dělené práce (v kapitalistické výrobě hodnoty každý z těchto aspektů podmiňuje ten druhý). Fakticky to znamená, že lidská aktivita nemá žádný jiný cíl než sebe samu a svůj předmět, na který se aplikuje, a tedy již žádnou vnější účelovost (kapitál, hodnotu, reprodukci vyšší jednoty atd.).

Proletariát je rozkladem směny a hodnoty na základě směny a hodnoty. V systému hodnoty negace hodnoty nutně vede přes její pohyblivou formu: směnu.

První aspekt, kterým je proletariát negací směny na bázi směny, spočíval na směně živé práce za zpředmětněnou práci, směně, v níž kapitalista nakonec dělníkovi dal jen část jeho dříve zpředmětněné práce. Z toho důvodu – proti kapitálu – v sobě proletariát nalézá schopnost – při rušení kapitálu – produkovat lidskou aktivitu jako svůj vlastní proces obrody a také tak s ní nakládat, aniž by měla jakýkoli jiný předpoklad.

Druhý aspekt, kterým je proletariát negací směny na základě směny, spočívá na tom, že kapitál je rozporem v pohybu, v němž se může validovat pouze tak, že prakticky využívá práci povýšenou do řádu společenské práce, ale jen natolik, nakolik tato stojí před svojí společenskou povahou jako před vnějším předmětem, a jen v tomto vztahu ji lze určit jako přímo společenskou práci. Charakteristiky akumulace kapitálu – univerzalizace a socializace práce jako antagonismus k práci samotné – skýtají základ pro schopnost proletariátu vytvořit rušením kapitálu situaci, v níž bude veškerá aktivita nalézat smysl sama v sobě, protože jejím předpokladem bude aktivita celé společnosti a ona ji bude koncentrovat.

Proletariát je tedy negací směny na bázi směny, protože směna je afirmací odcizeného společenského charakteru veškeré aktivity, která je tak sama sobě vnější. Proces kapitalistické výroby a vykořisťování může s ohledem na tvorbu hodnoty využít jen společenskou práci, což je rozpor v pohybu, který v kapitalistickém výrobním způsobu konkrétně existuje jako neschopnost živé práce zhodnocovat narůstající masu fixního kapitálu, v němž se zvnějšněně zpředmětňuje její společenský charakter.

Jako třída je proletariát rozkladem třídy. Být rozkladem třídy není nic jiného než rozklad stávajících podmínek, ale tyto rozklady nejsou na stejné rovině. Být rozkladem třídy znamená být rozkladem stávajících podmínek v praxi, v třídním boji – je to rozklad stávajících podmínek, jehož subjektem, revoluční praxí, je tento rozklad v podobě konkrétní třídy. Proletariát se ve své třídní situaci nikdy nepotvrzuje reprodukcí společenského vztahu, jehož je jedním pólem. Proto nemůže triumfovat tak, že se stane absolutním pólem společnosti (viz výše ruská revoluce).

Proti kapitálu, v tom nejbezprostřednějším aspektu své praxe, svého života, proletariát nechce zůstat tím, čím je. A nejedná se o vnitřní rozpor. On skutečně jedná jako třída: aby změnil sám sebe, musí změnit své podmínky. Na této rovině spatřujeme rozklad stávajících podmínek jako akci subjektu, jako praxi kondenzující rozklad stávajících podmínek ve třídě – třídě, která je tímto rozkladem jednoduše proto, že bojuje jako taková. Proletariát jako třída ve svém rozporu s kapitálem nikdy není sám v sobě pozitivně odhodlaný/rozhodnutý, a proto je rozkladem třídy jedině proti kapitálu a nikoli sám o sobě.

Přináležitost ke třídě není ve vztahu k izolovanému jedinci, člověku, sama o sobě odcizením, jakoby se třídní příslušnost mohla klást coby volba. Patřit k třídě, být konkrétním jedincem, je odcizením natolik, nakolik se tím z definice pospolitého bytí nutně postuluje antagonistická třída, odtržení od pospolitosti.

Analýza proletariátu jako rozkladu tříd skrze konkrétní třídu je jen o pochopení toho, jak v sobě proletariát – v daném protikladu – rušením kapitálu nalézá schopnost produkovat komunismus jakožto rozvoj lidství, který nebere ohled na nic z toho, co se vynoří jako limit: autoprodukce lidstva, která jako svůj předpoklad nestaví žádný společenský vztah, jenž by bylo třeba reprodukovat, autoprodukce jako neustálá touha, vášeň, ničení a tvorba, které ustavičně kladou jako premisu budoucnost. Stejně, jako jsme v proletariátu – coby konkrétní třídě, která je rozkladem tříd – nalezli syntézu všech dalších rozkladů, které proletariát představuje (vlastnictví, směny, hodnoty, dělby práce), tak v jeho zrušení jakožto třídy – vyprodukovaném v revoluci – nalézáme pozitivní náplň překonání všech odcizení, které v celé své pestrosti tvoří obsah komunistických opatření podnikaných proletariátem během revoluce.

Bezprostřední společenskost jedince v zásadě znamená zrušení dělby společnosti na třídy, kterýmžto rozštěpením se pospolitost stává jedinci cizí. Pak se můžeme pozitivně zabývat tím, co považujeme za podstatu bezprostředně společenských jedinců, či spíše za podstatu vztahů mezi bezprostředně společenskými jedinci v jejich jedinečnosti (v tomto bodě je vlastní termín „společenský“ nejednoznačný a snad již ani není nutný). Jejich autoprodukce v jejich vzájemných vztazích nikdy neznamená takovou reprodukci, která by byla partikularizací pospolitosti, což ze své podstaty implikuje dělba práce, vlastnictví a třídy. Bezprostředně společenští jedinci s každým předmětem vědomě nakládají jako s lidskou aktivitou a rozkládají předmětnost v toku činností (překonání proletariátu jako rozkladu vlastnictví na bázi vlastnictví); se svojí vlastní aktivitou nakládají jako s konkrétní partikularizací lidské aktivity (překonání proletariátu jako rozkladu dělby práce); za cíl své výroby a svého výrobku – v jejich koincidenci – považují prakticky je samé, a to včetně jejich určení, možností provedení a účelnosti (překonání proletariátu jako rozkladu směny a hodnoty); a konečně postulují společnost jako cosi, co se neustále tvoří v poměru mezi jedinci, přičemž každý vztah je premisou své transformace (překonání proletariátu jako rozkladu tříd).

Překonání stávajících podmínek je překonáním zpředmětnění výroby. Komunismus je tedy překonáním veškerých uplynulých dějin. Není to nový výrobní způsob a nemůže nastolit otázku jeho řízení. Je to naprostý rozchod s koncepty jako ekonomika, výrobní síly a zpředmětněné měření výroby. Člověk je předmětnou bytostí (kterou doplňují vnější předměty, které činí svými). Po celé jeho dějiny nabíral nesoulad mezi individuální a společenskou aktivitou (který je dominantním tématem těchto dějin, aniž by to bylo třeba dokazovat nebo abstraktně demonstrovat) formu tohoto předmětného bytí separace (zpředmětnění) od výrobního aktu a výroby, které se stává společenským charakterem jeho individuální aktivity. Separace, odcizení, zpředmětnění – po celé dějiny odtržení aktivity od jejích podmínek – konstituovaly tyto podmínky jako ekonomiku, jako výrobní vztahy, jako výrobní způsob. Protože jako třída je proletariát rozkladem stávajících podmínek kapitalistického výrobního způsobu, aniž by chápal, že závěrem celých dějin je jen a jen tato situace, je ve svém rozporu s kapitálem předpokladem překonání celých těchto dějin.

Jak může třída jednající striktně jako třída zrušit všechny třídy? Řešení této hádanky nám dávají dějiny kapitalistického výrobního způsobu jakožto rozporu mezi proletariátem a kapitálem. Neukvapujme se však – že je cesta naznačena, ještě neznamená, že jsme dosáhli cíle. Tato hádanka se musí vyřešit v samotných bojích současného cyklu třídního boje.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: