Skip to content

Théorie Communiste: Kdo jsme?

4.2.2011

Editorial osmnáctého čísla časopisu Théorie Communiste, v němž stejnojmenná francouzská skupina velice stručně představuje svoji historii a teoretickou perspektivu.

***

První číslo revue Théorie Communiste (TC) vyšlo v roce 1977. Původní skupina, která za ním stála, se dala dohromady v roce 1975. Dříve někteří členové této skupiny vydávali revue Intervention Communiste (objevila se dvě čísla v roce 1972 a 1973) a participovali na publikování Cahiers du Communisme de Conseils – Zápisníky komunismu rad. Tato publikace redigovaná v letech 1968 až 1973 v Marseille byla silně spojena s ICO (Informations et Correspondance Ouvriére – Dělnické zpravodajství a korespondence, z nichž se následně stali Échanges et Mouvement – Výměny názorů a hnutí). Skupina se odtrhla od Cahiers du Communisme de Conseils, jakmile se tato začala slučovat s Révolution Internationale (Mezinárodní komunistický proud). Následující stručná historie nám dovoluje zčásti se vypořádat s problémy a otázkami, které existovaly na počátku TC.

Začátkem 70. let začala celá tendence, která již byla kritická k historické ultralevici, shledávat jisté aspekty ultralevicové analýzy nedostatečnými, zejména pak její kritiku všech politických a odborových zprostředkování, která dávají formu příslušnosti proletariátu jako třídy ke kapitalistickému výrobnímu způsobu. Uděláme-li bilanci vlny třídního boje na konci 60. let, volání po třídní akci v sobě maskuje zásadní problém: nejde o to znovuobjevit ryzí prosazování se proletariátu. Revoluce, zrušení kapitálu, bude bezprostřední negací všech tříd, včetně proletariátu. Nechtěli jsme však přijmout postoj Invariance, kteří od tohoto postřehu došli až k odmítnutí jakéhokoli třídního náhledu na protiklady stávající společnosti a na revoluci. A nechtěli jsme vzít za svůj ani postoj Le Mouvement Communiste vedeného Jeanem Barrotem, jenž se snažil radikalizovat ultralevicovou problematiku injektováním bordigismu.

Teoretická práce TC (ve spolupráci se skupinou, která vydávala Négation) zprvu spočívala v rozpracování konceptu programatismu. Krize na přelomu 60. a 70. let byla první krizí kapitálu za reálného přivtělování práce ke kapitálu. Značila konec všech předchozích cyklů, jejichž bezprostředním obsahem a cílem bylo od počátku 19. století posilování třídy uvnitř kapitalistického výrobního způsobu a její potvrzení jakožto třídy produktivní práce skrze uchopení moci a uskutečnění přechodného období. Programatismus prakticky i teoreticky vymezuje celé toto jedno období třídního boje proletariátu. Přestože tuto problematiku z nutnosti obnovují, Échanges (vydávané v angličtině a francouzštině) setrvávají na téže obecné bázi, což konkrétně znamená, že podle nich musí proletariát v každém boji znovu objevovat sám sebe; revoluce se potom stává procesem bojů, procesem tohoto dobývání třídy.

Ústřední teoretickou otázkou se tak stává: jak může proletariát jednající striktně jako třída tohoto výrobního způsobu ve svém rozporu s kapitálem, uvnitř kapitalistického výrobního způsobu, zrušit třídy a tedy sám sebe, čili: zplodit komunismus? Odpovědět na tuto otázku s tím, že se přitom odvoláváme na nějaké to lidství skryté v proletáři nebo na lidskou aktivitu skrytou v práci, neznamená jen, že zabředáme do filozofické bažiny, ale že se vždy vracíme k úvaze, že třídní boj proletariátu může překročit sám sebe jedině natolik, nakolik již vyjadřuje cosi, co samo sebe přesahuje a potvrzuje (setkat se s tím můžeme i v současných teoretických formalizacích „hnutí přímé akce“). Upoceného dělníka nahradil Člověk, ale problém se nezměnil – zůstává jím problém „aufhebung“.

Vycházeje z této základny, pustili jsme se do práce na teoretickém redefinování rozporu mezi proletariátem a kapitálem. Na prvním místě bylo třeba redefinovat tento rozpor jako rozpor, jenž nese komunismus coby své rozřešení a zároveň je reprodukčním a dynamickým rozporem kapitálu. Bylo nutné vytvořit identitu proletariátu jakožto třídy kapitalistického výrobního způsobu a jakožto třídy revoluční, což znamená, že si tuto „revolučnost“ již nepředstavujeme jako přirozenost třídy, která se přizpůsobuje, mizí, obrozuje se podle okolností a podmínek. Tímto rozporem je vykořisťování. Vykořisťováním jakožto rozporem mezi třídami jsme uchopili jejich charakterizaci jako charakterizaci pospolitosti a tedy zároveň jako jejich vzájemný poměr. To znamenalo, že jsme mohli uchopit: nemožnost afirmace proletariátu; rozpor mezi proletariátem a kapitálem jako dějiny; kritiku jakékoli revoluční přirozenosti proletariátu coby definující esence pohřbené či zamaskované reprodukcí celku (autopředpokladem kapitálu). Historizovali jsme rozpor a tak i revoluci a komunismus a nikoli jen jejich okolnosti. Revoluce a komunismus jsou historické produkty cyklů bojů, které zdůrazňují vývoj rozporu. Rozpor mezi proletariátem a kapitálem byl skutečně deobjektivizován, aniž bychom ekonomiku začali považovat za iluzi. Z tendenciálního poklesu míry zisku se stal bezprostřední rozpor mezi třídami a nikoli startér tohoto rozporu, jako tomu bylo vždy u Matticka, ačkoli jeho teorie krizí otevírá cestu k překonání objektivismu.

Vedle prohlubování těchto teoretických předpokladů spočívá práce TC v definování struktury a obsahu rozporu mezi třídami, jenž funguje od konce 70. let a konsolidoval se v 80. letech. Došlo k restrukturalizaci vztahů vykořisťování, čili rozporu mezi třídami, a to je druhá fáze reálného přivtělování.

Extrakce relativní nadhodnoty se stává procesem reprodukce styčné plochy mezi kapitálem a prací, který je pro ni případný, protože neobsahuje žádný prvek, žádný krystalizační bod, žádný kámen úrazu, jenž by mohl být na překážku nutné proměnlivosti a neustálým zvratům, které potřebuje. Oproti předešlému cyklu bojů restrukturalizace zrušila veškerou specifičnost, záruky, „sociální zabezpečení“, „fordistický kompromis“, dělbu globálního cyklu do národních oblastí akumulace, do fixních vztahů mezi centrem a periferií, do vnitřních zón akumulace (východ/západ). Extrakce nadhodnoty ve svém relativním modu vyžaduje neustálé pozdvižení a rušení všech restrikcí uvalených na bezprostřední výrobní proces, reprodukci pracovní síly a vzájemné vztahy kapitálů.

Restrukturalizace kapitalistického výrobního způsobu nemůže existovat bez porážky dělníků. Byla to porážka identity dělníka, komunistických stran, „reálného socialismu“, odborářství, samosprávy, sebeorganizace. V 70. letech a začátkem 80. let byl poražen celý cyklus bojů v jeho rozmanitosti a rozporech. Restrukturalizace je v zásadě kontrarevoluce. Jejím esenciálním výsledkem je od počátku 80. let zánik identity produktivního dělníka, která se uvnitř kapitalistického výrobního způsobu již nadále nereprodukuje a nepotvrzuje.

Když se již v proměnlivosti kapitalistické reprodukce nedefinuje rozporuplný vztah mezi proletariátem a kapitálem, proletariát se může proti kapitálu stavět jen zpochybňováním pohybu, v němž se sám reprodukuje jako třída. Proletariát v sobě již nenese projekt reorganizace společnosti jako potvrzení toho, čím je. V rozporu s kapitálem je, v dynamice třídního boje, v rozporu se svojí vlastní existencí jakožto třídy. Takový je dnes obsah třídního boje, o to v něm jde. Taková je základna naší současné práce v podobě nejen analýz vývoje kapitálu, ale neodlučně také bojů, jako byl třeba prosinec 1995 ve Francii, hnutí nezaměstnaných nebo sans-papiers,[1] ale také každodenní boje, které sice nejsou tak spektakulární, ale i tak jsou pro tento nový cyklus příznačné.

To, co je na tomto cyklu bojů fundamentálně radikální, je zároveň jeho mezí: existence třídy v reprodukci kapitálu. Tato mez, která je pro nový cyklus bojů specifická, je základem a historicky specifickým obsahem toho, čemu od roku 1995 říkáme „radikální demokratismus“. Jedná se o projev a formalizaci limitů tohoto cyklu bojů. V politické praxi nebo alternativistické perspektivě vztyčuje zánik identity dělníka, aby ratifikoval existenci třídy v rámci kapitálu jakožto sbírku občanů a/nebo výrobců a žádá od kapitálu, aby se této existenci přizpůsobil. V opozici proti němu, ale na stejném základě, se „hnutí přímé akce“ považuje za již nové „neodcizené“ společenské vztahy, které stojí proti kapitálu.

Jelikož začíná z tohoto cyklu bojů, revoluce je překonáním, které tento cyklus vyprodukuje. Revoluce není pokračováním současných bojů, takových jaké jsou, a to z toho prostého důvodu, že revoluce je zrušením tříd. Překonání je momentem, kdy se v třídním boji sama třídní příslušnost stává vnějším omezením uvaleným kapitálem. Jedná se o vnitřně rozporuplný proces kapitalistického výrobního způsobu. Nejsme ani siroty, co zůstaly po dělnickém hnutí, ani proroci budoucího komunismu a v mezičase se účastníme třídního boje takového, jaký každodenně je a jak produkuje teorii.


[1] Poznámka překladatele do češtiny: přistěhovalci bez platných dokumentů.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: