Skip to content

Alenka v říši děsů

5.2.2011

Jeden z novějších úvodů k Dauvého stati Láska-extáze-zločin, který je již podepsán jeho současnou skupinou Troploin.

***

Alenka má problémy.[1] 6000 lidí na této planetě je odhodláno ji unést, znásilnit, mučit a zabít.

6 000 000 lidí přitahuje tak, že by to mohlo vést k nějakému minimálnímu fyzickému kontaktu, který jen velmi zřídka končí tím, že jí je ublíženo, nebo je k něčemu přinucena. Pěkných pár lidí z těchto 6 000 000, jako třeba diákon Charles Dodgson, se vlastně spokojí s tím, že si Alenku vyfotí, nebo se na její fotky dívá. 6 000 000 000 pozemšťanů s největší pravděpodobností do první kategorie nespadá, ale klidně může patřit do té druhé, často na velmi krátkou chvíli, možná že jedinkrát ve svém životě, nebo snad jen ve svém myšlení.

Na 6 miliard z nás se psychologové, policajti, soudci a reportéři stále více dívají, jakoby jsme se mohli změnit v těch 6 miliónů, zatímco s těmi 6 milióny se v současnosti zachází, jakoby se chovaly jako těch 6 tisíc. V roce 2001 by se na Sokrata pořádal hon na čarodějnice coby na pedofila a Oxfordská universita by vyhodila Lewise Carrolla jako dětského pornografa.

“Pedofilie; parafilie, kdy jsou preferovaným sexuálním objektem děti.

Parafilie; preferování neobvyklých sexuálních praktik.”

(Websterův slovník, 1993)

Po Freudovi lze jen těžko uvěřit, že existuje něco takového jako jasný a snadno definovatelný “sexuální objekt”.

Bylo by absurdní zahrnovat Don Juana a Juliina Romea do stejné kategorie “milenců”. Kdokoli se vyžívá v mučení koček, je zoofobik a nikoli zoofilik. Člověk jako Dutroux z Belgie znásilňoval a zabíjel náctileté dívky a ženy. Člověk jako Andre Gide se milovával s mladými chlapci. Proč stejným pojmem “pedofilie” dělat amalgám ze dvou naprosto odlišných typů chování? Pouze politici Zákona a pořádku označují jak kuřáka hašiše tak osobu, která si dvakrát denně potřebuje šlehnout, jako “drogově závislé”. “Pedofilie” je intelektuálně stejně relevantní jako “užívání drog”. Všichni jsme parafilové.

S dětmi se v tomto světě opravdu špatně zachází, a to více než jedním způsobem. Některé jsou na celý život poznamenány nuceným sexuálním stykem v mládí. Spoustu jich poznamená jejich rodina (v jejímž ochranně-represivním lůně k nechtěnému sexu většinou dochází).

Náš svět se sexuálním děsem zachází stejně jako se všemi ostatními. Zvěčňuje ony podmínky, které jej plodí, vkládá jej do slov a za zdi, jedná, jakoby jsme byli v bezpečí a umravňuje nás, zatímco čeká, až se znovu objeví. Nikdo již nepopírá existenci dětské sexuality: Freuda nelze tak snadno potřít jako Reicha. Tato sexualita se obrací v pevnost, do níž nemá nikdo přístup. Dokážeme si snad představit – jako ve Skvělém novém světě – otce, matku, učitele, nebo sociální pracovnici, jak diskrétně zavřou dveře, za nimiž dva chlapci, nebo dvě dívky, nebo chlapec a dívka, oba ve věku 12 let, provozují nějaké sexuální hrátky? Čtenář The Sun by ta děcka proplesknul, čtenář Guardianu by je mile poučoval a oni mladí by pravděpodobně museli navštívit psychologovu kancelář. Právo dětí na vlastní sexuální život znamená prohibici. Dospělí si podle zákona osobují jediné právo nad sexualitou mezi dětmi: její naprostý zákaz. Lépe sexuální akt zakázat než riskovat sexuální zneužívání – takovou to má logiku.

Tatáž logika by ospravedlnila i striktní regulaci sexuálních vztahů dospělých, které mohou také obsahovat násilí. Dívejme se na chvíli na sex dospělých tak, jak je obvykle vnímán sex mezi dítětem a dospělým, tj. jen v jeho ničemných a krvavých aspektech. Každý muž by se pak měl považovat za potenciálního Jacka Rozparovače a kterákoli manželka by se měla každou noc obávat, že do ní její manžel pronikne proti její vůli.

Tato civilizace se nedokáže vypořádat se vztahy mezi dítětem a dospělým.

„To, čemu dnes říkáme dítě, je naším žalem nad ztrátou bezprostředního vztahu ke světu, spojení mezi intimitou a vnějškem: tehdy se jinakost, ať už to byla lidská bytost, shnilý list, řeka protékající mlázím, nebo mrtvá sova v podkroví, jevila v takové absolutnosti, že tvořila část nás samých a obklopovala nás. Dětství je naším smutkem nad tím, že toto vše jsme zmařili a je i prostředkem, jak se pomstít: miluji dítě, protože je mým dětstvím a nenávidím jej, protože ukazuje, že mé dětství zmizelo.“[2]

Nerodíme se ani vinní ani nevinní. Neexistuje žádná šťastná a laskavá přirozenost, která by si spontánně volila altruismus místo sobectví a spolupráci místo agrese. Je iluzí předpokládat, že lidská stvoření se rodí hodná a teprve pod tlakem autority, třídy a státu se zkazí, a že to potrvá do doby, než bude jejich dobrotivé založení osvobozeno z okovů represe. Za své východisko tato vize pouze bere přesvědčení o prvotním hříchu (podle něhož má člověk vždy sklon přehlížet či zotročit svého souseda a sociálně jedná jedině skrze zákon) a obrací je vzhůru nohama. Ačkoli je „optimistický“ náhled přijatelnější než jeho „pesimistický“ protějšek, lidská perspektiva musí tuto symetrickou opozici překonat.

Zločin a násilí nelze zcela vysvětlit hmotnými a duševními pouty třídy. Ani ta nejsvobodnější společnost se nikdy nezbaví možnosti „protispolečenského“ chování.

Gemeinwesen, společné bytí, by je mohlo zredukovat na minimum (zatímco vykořisťovatelské společnosti je znásobují) a mohlo by s ním dokázat žít a opět jej většinu vstřebat (zatímco vykořisťovatelské společnosti je zametají pod koberec). Komunismus by tedy sice mohl znát zločiny, ale pravděpodobně by neznal pojem „zločinný“.

Na otázku, Co by se stalo se vztahem dítě-dospělý za „komunismu“?, lze odpovědět jedině zpochybněním této otázky. Marx proti ideálním utopickým plánům (které často obsahovaly poučné postřehy) stavěl kritiku stávajících sociálních podmínek a duševního řádu: kritiku filozofie a práva, kritiku židovské otázky, kritiku ekonomiky…

Jakékoli současné řešení tohoto problému je špatné, protože se zakládá na „dítěti“ a „dospělém“, jak jsou definováni v současnosti. Vše, co víme, je, že dítě není miniaturní dospělý. Odděluje je i spojuje nepřekonatelná odlišnost. A problém vyvstává právě proto, že tento odstup postupně mizí, poněvadž dítě roste, což se například mezi lidmi a zvířaty neděje.

Co dělat? Děti nežijí na jiné planetě. Dětská sexualita existuje a mezi dítětem a dospělým existuje i vzájemná přitažlivost, ale v každém věku není vše možné. K dítěti, které stále ještě nedokáže odpovídat slovy, hovořím: nečtu mu Společnost spektáklu. Co se týče sexu ale i dalších záležitostí, „veřejná debata“ neznamená nic jiného, než že se nám předkládají naléhavá témata čekající na svá řešení: šílené krávy, obtěžování na pracovišti, globální oteplování, pedofilie, spekulace atd. Každé z nich obsahuje prvek faktické pravdy, předestřený takovým způsobem, aby mohl vést ke škále odpovědí, z nichž se všechny budou pohybovat v rámci toho, co současná společnost dokáže pochopit a připustit si. Stát obvykle navrhuje centrální kontrolu a levice jí chce ještě více, byť v demokratických podobách. Lidé jako pisatelé tohoto textu jsou reformátory považováni za nepraktické snílky. Jenže každého je třeba soudit podle jeho vlastních hodnot: zeptejme se realistů, čeho oni sami dosáhli. Nasloucháme-li celé armádě kriminologů, sociologů a sociálních pracovníků, zjistíme, že i navzdory horlivému úsilí, které trvá již několik desítek let, je tzv. pedofilie údajně na vzestupu. Nemůže tomu snad být tak, že tato společnost posiluje zlořády, jejichž léčbu předstírá a místo toho, aby je řešila, tak je pouze přesouvá z jednoho místa na druhé? Kapitál reguluje rozvojem státní moci a oligopolů, což nakonec vede k ještě hlubší krizi. Zločinu se zbavuje tak, že stále více lidí strká do věznic, které plodí zločince. Znečišťování zmenšuje novými technologiemi, které jsou předzvěstí alternativních katastrof.

Ať se takových debat účastní ti, kdo mají na další existenci tohoto světa nezadatelný zájem. My na to, co současná společnost označuje za své nejnaléhavější problémy, nemáme žádné řešení.

Problematika pedofilie je stejným produktem tohoto světa jako kterékoli jiné téma. Dětství, jak je známe, je výtvorem moderní doby. Většina tradičních společností považovala děti, v dobrém i zlém, za mladé dospělé.

Industrializace separovala práci od ne-práce, produktivní čas od dalších sociálních aktů a vytvořila mnohem rigidnější dělbu na ne-dělníka a dělníka, což vedlo k rostoucí diferenciaci mezi dítětem a dospělým. (Tehdy spatřil světlo světa i „důchod“.) Raní průmyslníci využívali dětské práce stejně, jako vydělávali na levné nekvalifikované práci obecně, zejména na ženské a dětské. Když děti přestaly být vykořisťovatelné (částečně pod tlakem dělníků), společnost „objevila“ dětství jako zcela zvláštní životní moment – moment, který vyžaduje socializaci a systematické učení (zatímco předtím se nějakého školního vzdělání dostávalo jen menšině). Více jak o sto let později konzumní společnost „objevila“ náctiletost jako specifickou fázi vyžadující zvláštní pozornost a samozřejmě mobilizování jejích odborníků.

Klasická revoluční teorie definuje proletáře tak, že nemá žádné rezervy a vlastní jen svého potomka, svůj rod (proletáře). Je-li tomu skutečně tak, pak na svoji dobu musíme nahlížet jako na dobu masové proletarizace. Naši současníci se chovají, jakoby jejich dítě bylo jejich primárním zájmem, ale v praxi mu toho spoustu nakoupí a podstatné mu zakážou. Jeho životem jsou kapesné + povinná školní docházka + žádný otevřený sex. Nepodobá se to snad zacházení s ním, jakoby jej vlastnili? Naneštěstí pro rodinnou rovnováhu se takové vlastnění ukazuje jako stále nestabilnější. Stanovené role tradiční rodiny patří do minulosti. Starodávnou patriarchální hierarchii postupně nahrazuje přímé podřízení všech, mladých či starých, mužů či žen, kapitalistické logice. Rodiny již nejsou předmětem lásky (nebo nenávisti, jak před více než jedním stoletím tvrdil Andre Gide), ale prostě s nimi žijeme a, jak říká jeden bestseller, přežíváme je. Díky kapitálu a jeho „praktické kritice“ rodiny byly ženy osvobozeny od úlohy ženy v domácnosti a stávají se z nich námezdně pracující. Je poměrně běžné, že matka a otec jsou odloučení. Nukleární jednotka je na ústupu a nahrazují ji volnější formy jako třeba matka samoživitelka žijící ze sociálních dávek. Děti se teď pravděpodobně dostanou do jeslí, nebo se o ně starají lidé najatí na hlídání.

Tato vyšší fragmentace postupně změnila experimenty, jako byly komuny 60. a 70. let, v alternativní životní styly.

Rovněž činí dítě izolovanějším, křehčím či nestabilnějším, často nezvladatelným: odtud nový „sociální problém“. Ať už politici hovoří o kontrole nad násilnickými partami mladých nebo o ochraně nevinných dětí, obsese je tatáž. Společnost, která neví, jak se vztahovat ke svým dětem, ukazuje, že již nevěří ve svoji vlastní reprodukci.

Děti jsou dnes posvátné jen proto, že je tu v sázce příliš mnoho, zejména ve světě, který vše desakralizuje.

Intelektuálové si libují v Marxově frázi o „ledové vodě egoistického kalkulu“, v níž tonou „ty nejskvělejší extáze náboženského vytržení, kavalírského entuziasmu a filištýnského sentimentalismu“. Milují ji, protože se domnívají, že platí jen pro to, čemu již oni sami nevěří, protože to kapitalismus překonal: sláva zemřít na bitevním poli za krále a vlast, klady kolonialismu, nebo představa biblického otce. Nechápou, že tentýž proces platí pro ty nejskvělejší moderní extáze, například pro rodičovskou lásku.

„Buržoazní žvásty o rodině a výchově, o posvátném vztahu mezi rodiči a dítětem, se stává čím dále tím nechutnější, jelikož všechny rodinné svazky mezi proletáři jsou skrze moderní průmysl rvány na kusy a jejich děti se mění v pouhé obchodní artikly a pracovní nástroje.

Ale vy, komunisté, byste zavedli společenství žen!, křičí sborově buržoazie.

Buržoa svoji manželku chápe jako pouhý výrobní nástroj. Slyší, že výrobní nástroje se mají využívat společně a přirozeně nemůže dojít k žádnému jinému závěru než, že úděl být společné pro všechny připadne podobně i ženám.

Nemá ani stín podezření, že ve skutečnosti zde jde o to skoncovat s postavením žen jakožto pouhých výrobních nástrojů.“

(Komunistický manifest)

O 153 let později tento stav neskončil: rozšiřuje se na všechny. Nejsme snad my všichni, muž, žena, dítě, „výrobními nástroji“? Většina žen na západě jsou námezdně pracující. 12-letí již nechodí do přádelny, ale do školy, která se stále více definuje jako místo, kde se vám dostane vyučení, abyste mohli získat pracovní místo. Sexuální vykořisťování dětí je jen tou nejviditelnější a nejodpornější formou jejich transformace v „pouhé obchodní artikly“.[3]

Dobrodinci chtějí dát dítěti stejná práva jako dospělému (plus pár navíc): k tomuto logickému závěru docházejí na základě skutečnosti, že situace dětí reflektuje naše obecné životní podmínky – až na to, že pro děti je to horší.

Dokud budou vládnout peníze, budou se lidské bytosti kupovat a prodávat a není důvod, proč by tomu děti měly uniknout, jsou-li zpeněžitelné a celá ta hromada opatření poslouží jedině k regulaci tohoto kšeftu: komodita s lidskou tváří.

Zákon nikdy nejde proti základům společnosti. Někteří řečtí filozofové tak sice vyvraceli existenci bohů, ale téměř žádný se nestavěl proti otrokářství.

Tato společnost se drží zásady, že sexuální souhlas ze strany dítěte je neplatný, protože dítě nemůže vědět, co vlastně chce a potřebuje. Jeho potřeby a touhy se ale považují za platné, pokud se týkají jeho práva nakupovat a užívat si. Jako se říká, že zákazník má vždy pravdu, tak naprosto stejně se to předpokládá i u dítěte. Dítě existuje jako separovaná kategorie, která je smutnou karikaturou dospělého. S pětiletým chlapcem či dívkou se stále více zachází jako s námi ostatními kapitalizovanými lidskými bytostmi: on či ona jsou spotřebitelé a mají práva, která jim jsou samozřejmě stejně tak vnucována jako zaručována.

Jednou z nejhorších věcí, kterou lze lidské bytosti provést, je zacházet s ní, jakoby existovala jen proto, aby byla ochraňována. A ještě horší je, zakazují-li se jí ve jménu její svobody její vlastní činy.

Práva dítěte jsou absolutní, poněvadž nenese za nic zodpovědnost. Když mu společnost, tj. stát, zaručuje svoji naprostou ochranu, připravuje jej o jakoukoli autonomii. Má všechna práva kromě práva vědět, co chce – jinými slovy, kromě toho práva, které by všem ostatním právům dodalo nějaký obsah.

Lepší definice onoho moderního vynálezu, dětství, neexistuje. Dítě přestává být dítětem, jakmile vstoupí do věku, kdy může jít do vězení.

Alenka má problémy, velké problémy.


[1] Jedná se o zkrácenou a upravenou verzi eseje Autre Temps, kterou francouzsky napsali J.-P. Carasso, G. Dauvé, D. Martineau a K. Nesic, v květnu 2001 ji zveřejnil Troploin a dostupná je na internetové stránce Troploin. Rovněž viz, Za svět bez morálního řádu. V tištěné podobě je tento text k sehnání u nás a jinak je dostupný na Internetu.

[2] C. Gallaz, L´Infini, č. 59, 1997.

[3] Zatímco klidné svědomí západu denuncuje vykořisťování dětské práce v chudých zemích, na základních školách v USA (a brzy i v Evropě a Japonsku) se děti učí jak nakupovat, prodávat, zbohatnout (z peněz v Monopolech), porovnávat si své zisky atd.

Pro sedmiletého chlapce nebo dívku je určitě příjemnější učit se být šéfem v Denveru, než trávit 60 hodin týdně v nějaké péšawárské robotárně. Problém ale tkví v tom, že jedno implikuje druhé. Morální kritika nikdy nepochopí, že svět je jeden celek.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: