Skip to content

Fašismus a antifašismus

5.2.2011

Tento text Gilles Dauvé napsal ještě pod pseudonymem Jean Barrot v roce 1979. Původně se jednalo o úvod ke sborníku esejí členů Italské komunistické levice o občanské válce ve Španělsku („Bilan“ – contre-révolution en Espagne). Jedná se o kritickou analýzu fašismu a antifašismu jako dvou podob buržoazní politiky. Text je doplněn o autorovu korespondenci s britskou komunistickou skupinou Aufheben z let 1992, 1997 a 1998.

Zkratky používané v textu

Německo:

SPD – Sozialdemokratische Partei Deutschlands

KPD – Kommunistische Partei Deutschlands

Itálie:

PCI – Partito Comunista Italiano

PSI – Partito Socialista Italiano

PNF – Partito Nazionale Fascista

CGL – Confederazione Generale del Lavoro

Francie:

PCF – Parti Communiste Francais

SFIO – Section Francaise de l’Internationale Ouvriére

Chile:

UP – Unidad Popular (volební koalice socialistické, komunistické a radikální strany s několika menšími skupinami)

CGT – Confederacion General de Trabajadores

Portugalsko:

PCP – Partido Comunista Portugues

PSP – Partido Socialista Portugues

Španělsko:

CNT – Confederacion Nacional del Trabajo

PSOE – Partido Socialista Obrero Espanol

POUM – Partido Obrero de Unificacion Marxista

PCE – Partido Comunista de Espana

UGT – Union General de Trabajadores

 

***

Totalitarismus a fašismus

Hrůzy fašismu nebyly první svého druhu a nebyly ani poslední. Nebyly dokonce ani nejhorší, ať si kdo chce, co chce říká.[1] Tyto hrůzy nebyly o nic horší než “normální” masakry působené válkami, hladomory atd. Pro proletáře to byla systematičtější verze hrůz, které zažívali v letech 1832, 1848, 1871, 1919,… Fašismus však ve spektáklu hrůz zaujímá zvláštní místo. Tentokrát byli spolu s vedením a dokonce i členskou základnou oficiálních organizací dělnické třídy opravdu potlačováni i někteří kapitalisté a značná část politické třídy. Pro buržoazii i maloburžoazii byl fašismus abnormálním fenoménem, degradací demokratických hodnot vysvětlitelnou jedině uchýlením se k psychologickým výkladům. Liberální antifašismus se k fašismu choval jako k perverzi západní civilizace, čímž vyvolával zrcadlový efekt: sadomasochistickou fascinaci fašismem představovaným sbírkou nacistické veteše. Západní humanismus nikdy nepochopil, že svastiky, které nosili Pekelní andělé, reflektovaly obrácený obraz jeho vlastní vize fašismu. Logiku tohoto postoje lze shrnout následovně: je-li fašismus tím nejvyšším zlem, pak si můžeme volit mezi zly, můžeme převrátit všechny hodnoty. Tento fenomén je typický pro věk dezorientace.

Obvyklá marxistická analýza zcela jistě nezabředává do psychologie. Interpretovat fašismus jako nástroj velkopodnikatelů je klasikou již od dob Daniela Guérina.[2] Serióznost jeho analýzy ale skrývá jednu stěžejní chybu. Většina “marxistických” studií zastává názor, že navzdory všemu bylo v roce 1922 nebo 1933 lze se fašismu vyhnout. Fašismus se redukuje na zbraň používanou kapitalismem v určitém momentě. Podle těchto studií by se kapitalismus býval neobrátil k fašismu, kdyby dělnické hnutí bývalo nedávalo najevo své sektářství a místo toho vyvíjelo dostatečný tlak. Samozřejmě, že by nedošlo k “revoluci,” avšak alespoň by Evropa bývala byla uchráněna nacismu, koncentračních táborů atd. I přes některá velmi přesná pozorování sociálních tříd, státu a spojitosti mezi fašismem a velkopodnikateli se této perspektivě úspěšně daří opomíjet fakt, že fašismus byl produktem dvojího selhání: porážky revolucionářů, kteří byli rozdrceni sociálními demokraty a jejich liberálními spojenci;po níž následovalo selhání liberálů a sociálních demokratů ve věci efektivního řízení kapitálu. Povaha fašismu a jeho nástup k moci zůstávají nepochopitelné bez studia třídních bojů předchozího období a jejich limitů. Nelze pochopit jedno bez druhého. Není náhodou, že Guérin se mýlí nejen ohledně významu fašismu, ale i ohledně francouzské Lidové fronty, kterou považuje za “promeškanou revoluci.”

Paradoxně, esencí antifašistické mystifikace je, že demokraté v maximální míře skrývají podstatu fašismu, a přitom staví na odiv zjevný radikalismus při jeho denuncování tuhle, onde, kdekoli. Toto se děje již padesát let. Boris Souvarine[3] v roce 1925 napsal:

“Fašismus tady, fašismus tam. Action Française – to je fašismus. Národní blok – to je fašismus… Posledních šest měsíců nám Humanité každodenně servíruje nové fašistické překvapení. Jeden den obrovský titulek přes šest sloupců hlásá: SENÁT JE AŽ DO MORKU KOSTÍ FAŠISTICKÝ. Jindy zase je zase denuncován nakladatel, který odmítá tisknout komunistické noviny: FAŠISTA UDEŘIL…

Dnes ve Francii neexistuje bolševismus ani fašismus o nic více než kerenština. Liberté a Humanité vypouštějí bubliny: fašismus, který nám evokují, není životaschopný, objektivní podmínky pro jeho existenci se ještě nerealizovaly…

Nelze přenechat volné pole reakci. Ale je zbytečné tuto reakci křtít na fašismus, abychom proti ní bojovali.”

V době verbální inflace je “fašismus” jen módním výrazem, který levičáci používají, aby demonstrovali svůj radikalismus. Jeho používání ale značí jak zmatenost tak teoretický ústupek státu a kapitálu. Esence antifašismu sestává z boje proti fašismu a z paralelní podpory demokracie; jinými slovy, z boje nikoli za zničení kapitalismu, ale za přinucení kapitalismu, aby se zřekl své totalitní formy. Protože socialismus je ztotožňován s totální demokracií a kapitalismus s růstem fašismu, protiklad proletariát/kapitál, komunismus/námezdní práce, proletariát/stát se odsouvá bokem ve prospěch protikladu “demokracie”/“fašismus” prezentovaného jaké kvintesence revoluční perspektivy. Antifašismu se tak daří směšovat dva fenomény: “fašismus” v pravém slova smyslu a evoluci kapitálu a státu k totalitarismu. Protože si plete tyto dva fenomény, protože nahrazuje částí celek, činí příčinu fašismu a totalitarismu nesrozumitelnou a člověk tak skončí posilováním toho, proti čemu se snaží bojovat.

S evolucí kapitálu a jeho totalitních forem se nemůžeme vypořádat denuncováním “latentního fašismu,” fašismus byl konkrétní epizodou v evoluci kapitálu směrem k totalitarismu, v evoluci, v níž demokracie hrála a stále hraje stejně kontrarevoluční úlohu jako fašismus. Hovořit dnes o nenásilném, “přátelském” fašismu, který by ponechal tradiční orgány dělnického hnutí nedotčené, znamená nesprávně používat jazyk. Fašismus byl hnutím omezeným v čase a prostoru. Jeho původní charakteristiky, které se již nikdy nevrátí, mu vtiskla situace v Evropě po roce 1918.

Fašismus v zásadě souvisel s ekonomickou a politickou unifikací kapitálu, což je tendence, která se od roku 1914 stala všeobecnou. Fašismus byl konkrétním způsobem realizace tohoto cíle v určitých zemích – Itálie a Německo – kde se ukázalo, že stát není schopen zavést pořádek (jak jej chápe buržoazie), byť byla revoluce rozdrcena. Fašismus má následující charakteristiky:

–          rodí se na ulici;

–          rozdmýchává nepořádek, a přitom káže o pořádku;

–          je hnutím překonaných středních tříd, končícím jejich víceméně násilnou destrukcí; a

–          obrozuje se mimo tradiční stát, který nedokáže rozřešit kapitalistickou krizi.

Fašismus byl řešením krize státu během přechodu k totální dominaci kapitálu nad společností. K utlumení revoluce bylo zapotřebí dělnických organizací určitého typu; a pak bylo třeba fašismu, aby skoncoval s následným nepořádkem. Fašismus krizi nikdy skutečně nepřekonal: fašistický stát byl efektivní jen povrchně, protože spočíval na systematickém vylučování dělnické třídy ze společenského života. Úspěšněji tuto krizi překonal stát v naší vlastní době. Demokratický stát využívá všechny nástroje fašismu a vlastně ještě více než jen je, protože integruje dělnické organizace, aniž by je vyhladil. Sociální unifikace přesahuje tu, kterou přivodil fašismus, ale fašismus jako specifické hnutí zmizel. Korespondoval s nucenou disciplínou buržoazie pod tlakem státu, a to v opravdu jedinečné situaci. Buržoazie si název “fašismus” vlastně vypůjčila od dělnických organizací v Itálii, které si často říkali “fasci.” Je podstatné, že se fašismus prvně definoval jako forma organizace a nikoli jako program. Jeho jediným programem bylo sjednotit všechny do fasci, přinutit všechny prvky tvořící společnost, aby se spojily:

“Fašismus okrádá proletariát o jeho tajemství: o organizaci… Liberalismus je samá ideologie a žádná organizace; fašismus je samá organizace a žádná ideologie.”

(Bordiga)

Diktatura není zbraní kapitálu, ale spíše tendencí kapitálu, která se materializuje, kdykoli je jí zapotřebí. Návrat k parlamentní demokracii po období diktatury, tak jako v Německu po roce 1945, značí jen, že diktatura je (až do příště) pro integraci mas do státu zbytečná. Nepopíráme, že demokracie zajišťuje jemnější vykořisťování než diktatura: každý by se raději nechal vykořisťovat jako Švéd než jako Brazilec. Můžeme si ale VYBRAT? Demokracie se transformuje v diktaturu, jakmile to bude třeba. Stát může mít jen jednu funkci, kterou může plnit buď demokraticky, nebo diktátorsky. Můžeme preferovat první modus oproti druhému, ale nemůžeme stát přinutit, aby zůstal demokratický. Politické formy, které kapitál nabírá, nezávisí na akci dělnické třídy o nic více, než závisí na úmyslech buržoazie. Výmarská republika kapitulovala před Hitlerem, vlastně jej uvítala s otevřenou náručí. A Lidová fronta ve Francii “nezabránila fašismu,” protože Francie v roce 1936 nepotřebovala unifikovat svůj kapitál, či redukovat své střední třídy. Takovéto transformace nevyžadují žádnou politickou volbu ze strany proletariátu.

Hitler je znevažován za to, že si od vídeňské sociální demokracie svého mládí odnesl jen její metody propagandy. A co? “Esence” socialismu se hledala spíše v těchto metodách než ve význačných spisech rakouského marxismu. Společným problémem sociální demokracie a nacismu bylo jak organizovat masy a jak je, bude-li to zapotřebí, potlačovat. Byli to socialisté a nikoli nacisté, kdo rozdrtil proletářská povstání. (To však současné SPD, která je dnes stejně jako roku 1919 u moci, nebrání, aby vydala poštovní známku na památku Rosy Luxemburgové, kterou v roce 1919 nechala zavraždit.) Diktatura vždy přichází poté, co byli proletáři poraženi demokracií za pomoci odborů a levicových stran. Na druhou stranu, socialismus i nacismus přispěly k zlepšení (dočasnému) životní úrovně. Stejně jako SPD i Hitler se stal nástrojem sociálního pohybu, jehož obsah mu unikal. Stejně jako SPD i on bojoval o moc, o právo dělat prostředníka mezi dělníky a kapitálem. A jak Hitler tak SPD se stali nástroji kapitálu a byli odhozeni, jakmile dokončili své příslušné úkoly.

Antifašismus – nejhorší produkt fašismu

Od dob meziválečného fašismu zůstal termín “fašismus” stále v módě. Která z politických skupin neobvinila své protivníky z užívání “fašistických metod”? Levice nikdy nepřestává denuncovat znovuožívající fašismus a pravice se jej nezdráhá používat k cejchování PCF jako “fašistické strany.” Znamená všechno a nic, je to slovo, které ztratilo svůj význam, jelikož mezinárodní liberální mínění označuje každý silný stát za “fašistický.” Proto se křísí iluze fašistů z třicátých let a prezentují se jako současná realita. Franko se hlásil k fašismu stejně jako jeho mentoři, Hitler a Mussolini, ale žádná fašistická internacionála nikdy neexistovala.

Jestliže dnes dominantní ideologie říká řeckým plukovníkům a chilským generálům fašisté, i tak představují varianty kapitalistického státu. Aplikovat nálepku “fašistický” na stát se rovná denuncování stran, které jsou v čele státu. Člověk se tak vyhne kritice státu, když denuncuje ty, kdo jej řídí. Levičáci se snaží prokazovat pravost svého extremismu svým pokřikováním o fašismu, a přitom opomíjejí kritiku státu. V praxi tedy navrhují jinou formu státu (demokratickou či lidovou) namísto té stávající.

Termín “fašismus” je ještě irelevantnější ve vyspělých kapitalistických zemích, kde v jakémkoli budoucím “fašistickém” státě, vztyčeném proti revolučnímu hnutí, budou hrát ústřední roli komunistické a socialistické strany. V tomto případě je tedy mnohem exaktnější hovořit čistě a prostě o státu a fašismus ponechat mimo. Fašismus triumfoval, protože se zevšeobecnily jeho principy: unifikace kapitálu a výkonného státu. V našich časech ale fašismus jako takový zmizel, a to jako politické hnutí i jako forma státu. I přes některé podobnosti nebylo cílem stran, považovaných od roku 1945 za fašistické (ve Francii například RPF, poujadismus, dnes do jisté míry RPR), dobýt zvnějšku impotentní stát.[4]

Trvat na tom, že se znovu vrací hrozba fašismu, znamená ignorovat fakt, že skutečný fašismus se k úkolu, jejž se zhostil, příliš nehodil, a proto selhal: místo, co by posílil německý národní kapitál, nacismus skončil jeho rozdělením ve dví. Dnes ožívají jiné formy státu, na hony vzdálené fašismu a oné demokracii, na niž neustále posloucháme chvalozpěvy.

II. světovou válkou se mytologie fašismu obohatila o nový prvek. Tento konflikt byl nutným řešením problémů ekonomických (krach v roce 1929) i sociálních (neovladatelná dělnická třída, kterou – ač byla nerevoluční – bylo třeba ukáznit). II. světovou válku šlo vykreslovat jako válku proti totalitarismu ve formě fašismu. Tento výklad přetrval a vítězové z roku 1945 neustále připomínají nacistická zvěrstva, která jim slouží k ospravedlnění této války tím, že jí dávají charakter humanitárního křížového tažení. Proti tak barbarskému nepříteli lze ospravedlnit použití všeho, dokonce i atomové bomby. Toto ospravedlnění však není o nic věrohodnější než demagogie nacistů, kteří tvrdili, že bojují proti kapitalismu a západní plutokracii. V řadách “demokratických” sil byl jeden stát stejně totalitní a krvavý jako Hitlerovo Německo: Stalinův Sovětský svaz s jeho trestním zákoníkem umožňujícím udělení trestu smrti od dvanácti let. Každý taktéž ví, že Spojenci se uchylovali k podobným metodám teroru a vyhlazování, kdykoli to považovali za potřebné (strategické nálety atd.). Západ čekal až na studenou válku, než odsoudil sovětské tábory. Každá kapitalistická země se ale musela vypořádat s vlastními specifickými problémy. Velká Británie se sice nemusela vyrovnávat s žádnou alžírskou válkou, ale rozdělení Indie si vyžádalo milióny obětí. USA sice nikdy nemusely organizovat koncentrační tábory,[5] aby umlčely své dělníky a zbavily se nadbytečných maloburžoů, ale našly si svoji koloniální válku ve Vietnamu. Co se týče Sovětského svazu s jeho Gulagem, který se dnes denuncuje po celém světě, ten se spokojil s koncentrováním hrůz, jež se ve starších kapitalistických zemích rozprostíraly přes několik staletí, do několika málo desítek let a výsledkem byly rovněž milióny obětí, stejně jako jen při zacházení s černochy. Rozvoj kapitálu s sebou nese určité důsledky, z nichž ty hlavní jsou:

1)       dominace nad dělnickou třídou, včetně destrukce – jemné či jiné – revolučního hnutí;

2)       soupeření s ostatními národními kapitály ústící ve válku.

Když jsou u moci “dělnické” strany, mění se jen jedno: workeristická demagogie bude sice viditelnější, ale, bude-li to nutné, dělníci nebudou ušetřeni ani těch nejkrutějších represí. Triumf kapitálu není nikdy tak totální, jako když se dělníci mobilizují jeho jménem ve snaze o “lepší život.”

Aby nás uchránil excesů kapitálu, antifašismus běžně vyvolává státní intervenci. Antifašismus se tak paradoxně stává zastáncem silného státu. Například PCF se nás táže:

„Jaký druh státu dnes ve Francii potřebujeme? () Je náš stát stabilní a silný, jak tvrdí prezident republiky? Ne, je slabý a neschopný vytáhnout zemi ze sociální a politické krize, do níž zabředla. Ve skutečnosti podněcuje nepořádek.“[6]

Jak diktatura tak demokracie navrhují posílení státu, ta první z principu, ta druhá, aby nás chránila – ale konečný výsledek je stejný. Obojí pracují na stejném cíli: totalitarismu. V obou případech jde o to přimět každého, aby participoval na společnosti: diktátoři “shora dolů,” demokraté “zdola nahoru.”

Co se diktatury a demokracie týče, můžeme hovořit o boji mezi dvěma sociologicky rozlišovanými frakcemi kapitálu? Spíše máme co do činění s dvěma odlišnými metodami reglementace proletariátu, a to buď jeho násilnou integrací, nebo jeho spojením skrze mediaci jeho “vlastních” organizací. Kapitál si volí to či ono řešení podle momentálních potřeb. V Německu po roce 1918 byla pro kontrolu dělníků a izolaci revolucionářů nepostradatelná sociální demokracie a odbory. Na druhé straně, po roce 1929 Německo potřebovalo koncentrovat svůj průmysl, eliminovat část středních tříd a ukáznit buržoazii. To samé tradiční dělnické hnutí, hájící politický pluralismus a bezprostřední zájmy dělníků, se tedy stalo překážkou dalšího vývoje. “Dělnické organizace” sice věrně podporovaly kapitalismus, ale udržely si svoji autonomii; jakožto organizace se snažily především zvěčňovat sami sebe. Proto v letech 1918-1921 sehrály fakticky kontrarevoluční úlohu, jak ukazuje neúspěch německé revoluce. Roku 1920 sociálně demokratické organizace poskytly první příklad protirevolučního antifašismu (ještě než fašismus dostal své jméno).[7] Váha, kterou si tyto organizace získaly, jak ve společnosti tak v státě samém, je následně přiměla sehrát úlohu sociálního konzervatismu, ekonomického malthusiánství. Proto je bylo třeba eliminovat. V letech 1918-1921 splnily antikomunistickou funkci, protože byly projevem obrany námezdní práce jako takové; ta stejná logika je ale nutila, aby dál reprezentovaly bezprostřední zájmy námezdně pracujících, ke škodě reorganizace kapitálu jako celku.

Chápeme, proč bylo cílem nacismu, na rozdíl od tzv. fašistických stran dneška, násilné zničení dělnického hnutí. A právě v tom spočívá zásadní rozdíl. Sociální demokracie odvedla svoji práci domestikace dělníků dobře, až příliš dobře. Sociální demokracie zaujala důležité postavení ve státě, ale nedokázala za sebou sjednotit celé Německo. To bylo úkolem nacismu, který věděl, jak apelovat na všechny třídy, od nezaměstnaných až po monopolní kapitalisty. Podobně i Unidad Popular v Chile dokázala kontrolovat dělníky, ale nebyla schopna kolem sebe shromáždit celý národ. Proto bylo nutné svrhnout ji silou. Naopak v Portugalsku nedošlo (zatím?) od listopadu 1975 k žádným masivním represím a hlásí-li se současný režim k tomu, že je pokračovatelem “důstojnické revoluce,” nemůže za to síla dělnických a demokratických organizací, jež by bránila státnímu převratu zprava. Levicové strany a odbory nikdy ničemu takovému nezabránily, kromě případů, kdy byl státní převrat předčasný, např. Kappův puč v roce 1920. V Portugalsku není žádný bílý teror, protože je zbytečný – Socialistická strana za sebou doposud sjednocuje celou společnost.

Ať už to přiznává, nebo ne, antifašismus se stal nutnou formou jak dělnického tak kapitalistického reformismu. Antifašismus oba sjednocuje tvrzením, že reprezentuje pravý ideál buržoazní revoluce zrazený kapitálem. Demokracie je pojímána jako prvek socialismu, prvek přítomný již v naší společnosti. Předpokládá se, že socialismus je totální demokracie. Boj za socialismus by pak sestával z vydobývání si větších a větších demokratických práv v rámci kapitalismu. Za pomoci fašistického obětního beránka se tak revitalizuje demokratický gradualismus. Fašismus a antifašismus mají stejný původ i stejný program, ale první tvrdil, že překračuje kapitál a třídy, zatímco ten druhý se snaží dosáhnout “pravé” buržoazní demokracie, kterou lze donekonečna zdokonalovat přidáváním stále silnějších dávek demokracie. Buržoazní demokracie je ale ve skutečnosti stádiem v přebíráni moci kapitálem a její extenze do 20. století ústí v narůstající izolaci jednotlivců. Zrozena coby iluzorní řešení problému separace lidské aktivity a společnosti, demokracie nikdy nedokáže vyřešit problém nejseparovanější společnosti v celých dějinách. Antifašismus tak vždy skončí narůstajícím totalitarismem; jeho boj za “demokratický” stát skončí posílením státu.

Z nejrůznějších důvodů se revoluční analýzy fašismu a antifašismu, a zejména analýza španělské občanské války, která je komplikovanějším příkladem, ignorují, špatně chápou, nebo jsou pravidelně překrucovány. Přinejlepším jsou považovány za idealistickou perspektivu; přinejhorším za nepřímou podporu fašismu. Povšimněte si, že se říká, jak PCI napomohla Mussolinimu tím, že odmítala brát fašismus vážně a především pak tím, že se nespojila s demokratickými silami; nebo jak KPD umožnila Hitlerovi dostat se k moci a přitom se chovala k SPD jako k principielnímu nepříteli. Naopak ve Španělsku máme příklad rozhodného antifašistického boje, který by býval mohl uspět, nebýt nedostatků stalinistů – socialistů – anarchistů (nehodící se škrtněte). Tato konstatování se zakládají na překrucování faktů.

Itálie a Německo

V popředí protipravd nalézáme pokroucený popis případu, kdy alespoň jedna důležitá složka proletariátu bojovala proti fašismu vlastními metodami a s vlastními cíli: Itálie v letech 1918-1922. Tento boj nebyl specificky antifašistický: bojovat proti kapitálu znamenalo bojovat proti fašismu stejně jako proti parlamentní demokracii. Tato epizoda je významná, protože dotyčné hnutí vedli komunisté a nikoli reformní socialisté, kteří se přidali ke Kominterně, např. PCF, nebo stalinisté soupeřící s nacisty v nacionalistické demagogii (jako třeba KPD s jejími řečmi o “národní revoluci” na začátku třicátých let). Perverzní je, že proletářský charakter tohoto boje dovolil antifašistům odmítnout vše, co bylo na italské zkušenosti revoluční: PCI, v té době vedená Bordigou a levými komunisty, je obviňována, že dala přednost nástupu Mussoliniho k moci. Aniž bychom si tuto epizodu romantizovali, stojí za to ji prostudovat, protože bez nejmenších nejasností ukazuje, že následný defétismus revolucionářů ohledně války “demokracie” proti “fašismu” (španělská občanská válka či II. světová válka) není postojem puristů trvajících pouze na “revoluci” a odmítajících se pohnout až do Velkého dne. Tento defétismus se celkem prostě zakládal na faktu, že po své porážce na konci I. světové války, kdy se částečně konstituoval, proletariát během dvacátých a třicátých let zmizel jako dějinná síla.

Fašistická represe se objevila teprve až po porážce proletariátu. Nezničila revoluční síly, které mohlo ovládnout jen tradiční dělnické hnutí metodami přímými i nepřímými. Revolucionáře porazila demokracie, která se nezdráhala uchýlit ke všem dostupným prostředkům, včetně vojenské akce. Fašismus zničil pouze menší oponenty, včetně reformistického dělnického hnutí, z nějž se stala překážka dalšího rozvoje. Líčit nástup fašismu k moci jako výsledek pouličních bojů, v nichž fašisté porazili dělníky, je lež.

V Itálii, stejně jako v mnoha dalších zemích, byl rok 1919 rokem rozhodujícím, kdy byl proletariát poražen přímou akcí státu, ale i volební politikou. Až do roku 1922 stát fašistům garantoval tu největší svobodu činu: shovívavost při soudních procesech, jednostranné odzbrojování dělníků, příležitostná ozbrojená podpora, o Bonomiho memorandu z října 1921, kterým bylo 60 000 důstojníků vysláno do fašistických přepadových skupin jako vůdci, ani nemluvě. Před ozbrojenou fašistickou ofenzívou stát apeloval…na volební urny. Během okupací dílen v roce 1920 se stát zdržel útoku na proletáře a nechal jejich boj, aby se sám vyčerpal s pomocí CGL, která likvidovala stávky. Co se “demokratů” týče, neváhali pro volby v květnu 1921 zformovat “národní blok” (liberálové a pravičáci) zahrnující i fašisty. Během června-července 1921 uzavřela PSI s fašisty neužitečný a strojený “mírový pakt.” V roce 1922 můžeme ztěží hovořit o státním převratu: jednalo se o předání moci. Mussoliniho “pochod na Řím” (on jel ale raději vlakem) nebyl prostředkem nátlaku na legální vládu, ale spíše propagační senzací. Ultimátum, které 24. října předal vládě, nehrozilo občanskou válkou: jednalo se o upozornění kapitalistickému státu (a stát je jako takové chápal), že nadále je PNF nejschopnější silou pro zajištění jednoty státu. Stát se podvolil velmi rychle. Stanné právo vyhlášené poté, co selhal pokus o kompromis, zrušil král, který pak požádal Mussoliniho, aby sestavil novou vládu (v níž byli i liberálové). Každá strana kromě PCI a PSI se s PNF smířila a hlasovala v parlamentu pro Mussoliniho. Demokracie ratifikovala diktátorovu moc. Stejný scénář se reprodukoval v Německu. Hitlera jmenoval kancléřem prezident Hindenburg (zvolený roku 1932 za podpory socialistů, kteří v něm spatřovali… baštu proti Hitlerovi) a nacisté byli v Hitlerově prvním kabinetu minoritní skupinou. Po jistém váhání kapitál podpořil Hitlera, jelikož v něm viděl politickou sílu nutnou k unifikaci státu a tudíž i společnosti. (To, že kapitál nepředvídal určité následné formy nacistického státu, je podružnou záležitostí.)

Ani v jedné z těchto dvou zemí nebylo “dělnické hnutí” ani zdaleka přemoženo fašismem. Jeho organizace, zcela nezávislé na proletářském sociálním hnutí, fungovaly jen k zachování své institucionální existence a byly ochotny akceptovat jakýkoli politický režim, pravicový či levicový, který by je toleroval. Španělská PSOE a její odborová federace (UGT) spolupracovaly v letech 1923 až 1930 s diktaturou Primo de Rivery. Roku 1932 se německé socialistické odbory prohlásily, ústy svých předáků, za nezávislé na jakékoli politické straně a netečné k podobě státu a snažily se docílit porozumění se Schleicherem (Hitlerův politováníhodný předchůdce) a pak s Hitlerem, který je přesvědčil, že nacionální socialismus jim umožní další existenci. Poté němečtí odboráři zmizeli za svastikami ve stejné době, kdy se roku 1933 První máj změnil ve “Svátek německé práce.” Nacisté pak přikročili k posílání odborových předáků do věznic a táborů, což mělo za následek, že přeživším se dostalo pověsti rozhodných “antifašistů” od prvního okamžiku.

V Itálii chtěli odboroví předáci s fašisty uzavřít dohodu o vzájemné toleranci. Koncem roku 1922 a v roce 1923 kontaktovali PNF. Krátce předtím, než se Mussolini chopil moci, deklarovali:

V tuto chvíli, kdy jsou politické vášně rozjitřené a dvě síly nepřátelské odborovému hnutí (PCI a PNF) tvrdě soupeří o moc, CGL cítí jako svoji povinnost varovat dělníky před intervencemi stran či politických seskupení, jejichž cílem je zatáhnout proletariát do boje, od nějž si musí zachovat naprostý odstup, nechce-li ustupovat ze své nezávislosti.”

Na druhé straně v únoru 1934 kladla levice Sociálně demokratické strany v Rakousku ozbrojený odpor proti státním silám, které se stále více projevovaly jako diktátorské a smířlivé vůči fašistům. Tento boj nebyl svým charakterem revoluční, ale povstal ze skutečnosti, že v Rakousku po roce 1918 nedošlo prakticky k žádným pouličním bitvám. Ti nejbojovnější proletáři (byť to nebyli komunisté) nebyli poraženi a zůstali v sociální demokracii, která si tak zachovala nějaké revoluční tendence. Samozřejmě, že tento odpor vypuknul spontánně a nepovedlo se mu zkoordinovat.

Revoluční kritika těchto událostí nedochází k závěru “všechno, nebo nic,” netrváme na boji pouze za “revoluci”, a to ještě jedině na straně těch nejčistších a nejtvrdších komunistů. Říká se nám, že když není možné provést revoluci, musíme bojovat za reformy; dobře vedený boj za reformy připravuje cestu k revoluci: ten, kdo dokáže velké věci, dokáže i malé; kdo ale nedokáže malé věci, nedokáže ani věci velké; kdo se neumí bránit, nebude umět ani útočit atd. Všechna tato obecná tvrzení jsou ale mimo podstatu věci. Polemika mezi marxisty se již od dob Druhé internacionály nesoustředí na nezbytnost či bezcennost participace komunistů v reformistických bojích, jež jsou každopádně realitou. Jde o to vědět, jestli daný boj dělníky vede pod kontrolu (přímou či nepřímou) kapitálu a zejména pak jeho státu a jaký postoj v tomto případě musí revolucionáři zaujmout. Pro revolucionáře nemá “boj” (slovo, v němž se levičáci vyžívají) sám o sobě žádnou hodnotu; i ty nejnásilnější akce často končí konstituováním stran a odborů, které se následně ukážou jako nepřátelé komunismu. Jakýkoli boj – bez ohledu na to, jak je jeho původ spontánní, či jak je energický – který činí dělníky závislými na kapitalistickém státě, může mít jedině kontrarevoluční funkci. Antifašistický boj, který tvrdí, že usiluje o menší zlo (lépe mít kapitalistickou demokracii než kapitalistický fašismus), je jako přesun z deště pod okap. Navíc, vstoupíme-li pod dohled státu, musíme také akceptovat všechny důsledky včetně represí, které stát bude vykonávat, bude-li toho zapotřebí, proti dělníkům a revolucionářům, jež chtějí překročit antifašismus.

Spíše než činit Bordigu a PCI z let 1921-1922 zodpovědnými za Mussoliniho triumf bychom raději měli zpochybňovat ustavičnou chabost antifašismu, jehož historie je v převážné většině negativní: kdy vůbec antifašismus zabránil totalitarismu, či třeba jen zpomalil jeho nástup? II. světová válka měla ochránit existenci demokratických států, ale parlamentní demokracie jsou dnes výjimkou. V tzv. socialistických zemích vyústilo zmizení tradiční buržoazie a požadavky státního kapitalismu v diktatury, které rozhodně nejsou lepší než diktatury bývalých zemí Osy. Jsou i tací, kteří chovali iluze o Číně, ale dostupné informace kousek po kousku potvrzují již publikované marxistické analýzy[8] a odhalují existenci táborů, kteroužto realitu maoisté stále popírají… tak jako stalinisté posledních 30 let popírali existenci sovětských táborů. Afrika, Asie a Latinská Amerika žijí pod systémy jedné strany, nebo pod vojenskými diktaturami. Člověk je zděšen mučením v Brazílii, ale mexická demokracie se v roce 1968 nezdráhala střílet do demonstrantů, přičemž jich 300 zabila. Porážka mocností Osy alespoň přinesla mír… ale jen Evropanům, nikoli miliónům lidí, kteří od té doby zahynuli v nepřetržitých válkách a chronických hladomorech. Stručně řečeno, válka za ukončení všech válek a totalitarismu byla propadák.

Antifašisté automaticky odpovídají: to je vina amerického, či sovětského imperialismu, nebo obou; každopádně, říkají ti nejradikálnější, je tomu tak, protože přežil kapitalismus a jeho doprovodné zločiny. Souhlas. Problém ale zůstává. Jak mohla mít válka vyvolaná kapitalistickými státy nějaký jiný efekt než posílení kapitálu?

Antifašisté (zejména “revolucionáři”) docházejí k naprosto opačnému závěru a volají po nové vlně antifašismu, kterou je třeba kontinuálně radikalizovat, aby zašla tak daleko, jak to bude možné. Nikdy nepřestávají denuncovat fašistické “návraty” a “metody,” ale nikdy si z toho neodvodí nutnost zničení kořene tohoto zla: kapitálu. Spíše docházejí k obrácenému závěru, že je třeba vrátit se k “pravému” antifašismu, proletarizovat jej, znovu začít se sisyfovskou prací sestávající z demokratizace kapitalismu. Můžeme sice nenávidět fašismus a milovat humanitarismus, ale na zásadní věci se tím nic nezmění:

Kapitalistický stát (a to znamená každý stát) je stále více nucen projevovat se represivně a totalitně; všechny pokusy vyvíjet na něj nátlak, jenž by jej vychýlil směrem příznivějším dělníkům, nebo “svobodám,” skončí přinejlepším tak, že se obrátí vniveč a přinejhorším (což je obvyklý případ) posílí rozšířenou iluzi, že stát je arbitrem nad společností, víceméně neutrální silou, která je nad třídami.

Levičáci jsou docela klidně schopni donekonečna opakovat klasickou marxistickou analýzu státu coby nástroje třídní nadvlády a zároveň navrhovat “využití” toho stejného státu. Podobně budou levičáci studovat Marxovy spisy o zrušení námezdní práce a směny a pak se objeví a budou revoluci líčit jako ultrademokratizaci námezdní práce.

Jsou ale i tací, kteří jdou dál. Přijímají část revoluční teze a vyhlašují, že jelikož je kapitál synonymem “fašismu”, tak boj za demokracii a proti fašismu implikuje boj proti kapitálu samotnému. Na jakém terénu však bojují? Bojovat pod vedením jednoho či více kapitalistických států – protože nad tímto bojem mají kontrolu a zachovávají si ji – znamená zaručenou porážku v boji proti kapitálu. Boj za demokracii není zkratkou, která by dělníkům umožňovala provést revoluci, aniž by ji realizovali. Proletariát zničí totalitarismus jedině tak, že zároveň zničí demokracii a všechny politické formy. Do té doby přetrvá posloupnost “fašistických” a “demokratických” systémů v čase a prostoru; diktátorské režimy volky nevolky se transformující v režimy demokratické a naopak; diktatury koexistující s demokraciemi, kdy jeden typ slouží jako kontrast a sebeospravedlnění typu druhému.

Je tudíž absurdní říkat, že demokracie skýtá revoluční činnosti vhodnější sociální systém než diktatura, jelikož ta první se okamžitě obrací k diktátorským prostředkům, když je ohrožena revolucí; a ze všeho nejvíce, když jsou u moci “dělnické strany.” Kdybychom chtěli antifašismus dovést k jeho logickému závěru, museli bychom imitovat jisté levicové liberály, kteří nám říkají: jelikož revoluční hnutí tlačí kapitál k diktatuře, zřekněme se veškeré revoluce a spokojme se s tím, že půjdeme tak daleko, jak jen to půjde, cestou reforem, abychom nevystrašili kapitál. Tato obezřetnost je však sama utopická, protože “fašizace”, jíž se snaží vyhnout, je produktem nejen revoluční akce, ale i kapitalistické koncentrace. Můžeme se dohadovat o časovém rozvržení a praktických výsledcích participace revolucionářů na demokratických hnutích až do začátku 20. století, ale tato možnost je vyloučena, jakmile kapitál dosáhne totální dominance nad společností, neboť tehdy je možný již jen jeden druh politiky: demokracie se stává mystifikací a pastí pro neprozřetelné. Pokaždé, když proletáři závisí na demokracii jakožto na zbrani proti kapitálu, tato uniká jejich kontrole a transformuje se ve svůj opak… Revolucionáři odmítají antifašismus, protože nelze bojovat výlučně proti JEDNÉ politické formě, aniž bychom podporovali ty ostatní, což, přesně řečeno, právě antifašismus činí. Chybou antifašismu není, že bojuje proti fašismu, ale že dává tomuto boji přednost, což jej činí neefektivním. Revolucionáři antifašismus nedenuncují za to, že “neprovádí revoluci,” ale za to, že není v jeho moci zastavit totalitarismus a za to, že posiluje, dobrovolně či nedobrovolně, kapitál a stát.

Nejenže demokracie před fašismem vždy kapituluje prakticky bez boje, ale fašismus rovněž sám ze sebe regeneruje demokracii, jak si to žádají sociopolitické síly. Například Itálie byla roku 1943 nucena přidat se k táboru vítězů a tak se její vůdce, “diktátor” Mussolini, ocitnul ve Velké fašistické radě v menšině a podrobil se demokratickému verdiktu tohoto orgánu. Jeden z vrcholných fašistických činitelů, maršál Badoglio, povolal demokratickou opozici a sestavil koaliční vládu. Mussolini byl zatčen. V Itálii se tomu říká “revoluce 25. srpna 1943.” Demokraté váhali, ale tlak ze strany Rusů a PCI je v dubnu 1944 donutil přijmout vládu národní jednoty – řízenou Badogliem – do níž patřili i Togliatti a Benedetto Croce. V červnu 1944 socialista Bonomi vytvořil ministerstvo, kde nebyli žádní fašisté. Tak se etabloval tripartitní vzorec (PCI-PSI-křesťanská demokracie), který dominoval prvním rokům poválečného období. Vidíme tedy přechod, který si přáli, a částečně jej i zorganizovali, fašisté. Stejně jako demokracie v roce 1922 pochopila, že nejlepším prostředkem jak zachovat stát je svěřit jej diktatuře fašistické strany, tak fašismus v roce 1943 pochopil, že jediným způsobem jak ochránit integritu národa a kontinuitu státu je navrátit jej pod kontrolu demokratických stran. Demokracie se metamorfozuje ve fašismus, a naopak, podle okolností: ve hře je následnost, či kombinace politických forem zaručující zachování státu jakožto garanta kapitalismu. Povšimněme si, že “návrat” k demokracii ani zdaleka sám o sobě neprodukuje obnovu třídního boje. Dělnické strany, které se dostanou k moci, jsou ve skutečnosti první, kdo bojuje ve jménu národního kapitálu. A tak se materiální oběti a zříkání se třídního boje, ospravedlňované nutností “prvně porazit fašismus,” po porážce Osy vynucovaly vždy ve jménu ideálu Odboje. Fašistická i antifašistická ideologie je podle okolností adaptovatelná na momentální i fundamentální zájmy kapitálu.

Od počátku, kdykoli se zvedne pokřik “fašismus neprojde” – nejenže vždy projde, ale stane se tak ještě natolik groteskně, že demarkační linie mezi fašismem a ne-fašismem je v neustálém pohybu. Například francouzská levice sice po 13. květnu 1958 denuncovala “fašistické” nebezpečí, ale generální tajemník SFIO spolupracoval na sepsání ústavy Páté republiky.

Portugalsko a Řecko nabízejí nové příklady autotransformace diktatur v demokracie. V šoku z vnějších okolností (pro Portugalsko koloniální otázka, pro Řecko konflikt o Kypr) část armády svůj režim raději odhodila, aby spasila stát; demokraté uvažují a jednají naprosto stejně, když “fašisté” usilují o moc. Současná Komunistická strana Španělska vyjadřuje přesně tento názor (zda španělský kapitál PCE chce a potřebuje, teprve uvidíme):

“Španělská společnost touží, aby se vše transformovalo tak, aby bylo zajištěno normální fungování státu, bez otřesů či sociálních nepokojů. Kontinuita státu vyžaduje diskontinuitu režimu.”

Dochází k přechodu od jedné formy k druhé, k přechodu, z nějž je proletariát vyloučen a nad nímž nemá žádnou kontrolu. Bude-li se proletariát snažit zasáhnout, skončí integrován do státu a jeho následné boje budou o to složitější, jak jasně demonstruje příklad Portugalska.

Chile

Pravděpodobně je to příklad Chile, který nejvíce přispěl k znovuoživení falešného protikladu demokracie/fašismus. Tato kauza velmi dobře ilustruje mechanismus triumfu diktatury, který v tomto případě zahrnoval dokonce trojí porážku proletariátu.

Současně s událostmi v Evropě chilská Lidová fronta let třicátých za svého nepřítele již prohlásila “oligarchii.” Boj proti oligarchické kontrole nad zákonodárstvím, prezentované jako sevření těch nejkonzervativnějších sil, zajistil evoluci směrem k centralizovanějšímu, prezidentskému systému se silnější státní mocí, schopnému prosazovat reformy, tj. průmyslový rozvoj. Tato Lidová fronta (která v zásadě trvala od roku 1936 do roku 1940) korespondovala s konjunkcí vzestupu městských středních tříd (buržoazie a bílé límečky) a bojů dělnické třídy. Dělnickou třídu organizovala socialistická odborová federace (zdecimovaná represemi); anarchosyndikalistická CGT, ovlivněná IWW a spíše slabá (20 až 30 tisíc členů z celkových 200 000 odborově organizovaných dělníků); a zejména federace pod vlivem komunistické strany. Odbory bílých límečků vedly ve dvacátých letech stejně zuřivé stávky jako odbory průmyslových dělníků, s výjimkou oněch dvou bašt militantnosti dělnické třídy: nitrátového (později měděný) a uhelného průmyslu. Ačkoli trvala na agrární reformě, koalici socialistů-stalinistů-radikálů se ji nepovedlo oligarchii vnutit. Koalice se sice příliš nesnažila získat zpět bohatství ztrácející se zahraničním vykořisťováním přírodních zdrojů (primárně nitrátu), ale zato zosnovala skok v průmyslové výrobě, jaký Chile nikdy předtím ani potom nepoznala. Prostřednictvím institucí podobných institucím Nového údělu si stát zajistil hlavní podíl investic a zavedl státně kapitalistickou strukturu soustřeďující se na těžký průmysl a energetiku. Během tohoto období průmyslová produkce rostla o 10% per annum; od tohoto období do roku 1960 o 4% per annum; a během let šedesátých o 1-2% per annum. Na konci roku 1936 došlo ke znovusjednocení socialistické a stalinistické odborové federace, které ještě více oslabilo CGT; Lidová fronta vyhubila cokoli opravdu podvratného. Jako koalice tento režim trval do roku 1940, kdy odešla socialistická strana. Režim ale dokázal pokračovat až do roku 1947 za podpory radikálů a komunistické strany, ale i za občasné podpory fašistické Falangy (pravičácké předchůdkyně Chilské křesťanské demokracie a strany, z níž vzešel křesťansko demokratický vůdce Eduardo Frei[9]). Komunistická strana režim podporovala do roku 1947, kdy ji radikálové postavili mimo zákon.

Jak nám levičáci neustále tvrdí, Lidové fronty jsou rovněž produktem boje dělnické třídy, ale boje, jenž zůstává v rámci kapitalismu a tlačí kapitál k modernizaci. Po roce 1970 si Unidad Popular vytkla za cíl revitalizaci chilského národního kapitálu (který PDC neuměla v šedesátých letech ochránit) spolu se simultánní integrací dělníků. Nakonec byl chilský proletariát poražen trojnásobně. Prvně tím, že upustil od svých ekonomických bojů, aby se seřadil pod praporem sil levice a akceptoval nový stát, protože jej podporovaly “dělnické” organizace. Allende v roce 1971 odpovídal na tuto otázku:

“Domníváte se, že se lze vyhnout diktatuře proletariátu?”

Domnívám: právě o tento cíl usilujeme.[10]

Podruhé tím, že po státním převratu trpěl represemi v rukou vojska, a to navzdory všemu, co levičácký tisk vykládal o “ozbrojeném odporu.” Proletáře materiálně i ideologicky odzbrojila Allendeho vláda. Ta při četných příležitostech dělníky donutila, aby odevzdali své zbraně. A sama iniciovala přechod k vojenské vládě, když ministrem vnitra jmenovala generála. Jelikož se uchýlili pod ochranu demokratického státu, který se ze své přirozenosti nemohl vyhnout totalitarismu (protože stát je především sám pro sebe – ať už je demokratický nebo diktátorský – a až pak je buď pro demokracii, nebo diktaturu), proletáři se předem odsoudili k paralýze tváří v tvář pravicovému převratu. Důležitá dohoda mezi UP a PDC potvrzovala:

“Chceme, aby policie a ozbrojené síly dál garantovaly demokratický řád, který nutně znamená úctu k organizované a hierarchické struktuře armády a policie.”

Avšak nejpodlejší porážkou ze všech byla ta třetí. Zde je třeba mezinárodní extrémní levici udělit metál, který si zasluhuje. Poté, co podporovaly kapitalistický stát, aby jej dotlačily dál, začaly si levice i extrémní levice hrát na proroky: “My vás varovaly: stát je represivní silou kapitálu.” Ti stejní, kdo o šest měsíců dříve zdůrazňovali vstupování radikálních živlů do armády, či infiltraci revolucionářů do celého politického a společenského života, nyní opakovali, že armáda zůstala “armádou buržoazie” a že oni to celou dobu věděli…

Evidentně se především snažili ospravedlnit své selhání, které jim již nikdo neodpáře, a přitom využili emocí a šoku vyvolaných státním převratem, aby zadusili pokus některých proletářů (v Chile i jinde) poučit se z těchto událostí. Namísto, aby ukázali, co UP dělala a co dělat nemohla, tak tito levičáci vzkřísili tu stejnou starou politiku, jen jí dali levicový nádech. Fotka Allendeho, jak se během převratu chápe automatické zbraně, se stala symbolem levicové demokracie, která se nakonec rozhodla bojovat proti fašismu efektivně. Jít k volbám je OK, ale nestačí to: zbraně jsou také potřeba – tak tohle poučení si levice odnesla z Chile. Smrt samotného Allendeho – dostatečný “fyzický” důkaz o selhání demokracie – se maskuje jako důkaz jeho vůle bojovat.

Jestliže se při provádění ukáže, že jejich zájmy nikoho nezajímají, že jejich moc je bezmocí, pak jsou tím vinni buď zhoubní sofisté, kteří rozštěpují nedělitelný lid na různé nepřátelské tábory, nebo byla armáda příliš zhovadilá a zaslepená, než aby mohla pochopit, že ryzí demokratické cíle znamenají to nejlepší i pro ni Ať tak či onak, demokrat vychází z nejhanebnější porážky právě tak neposkvrněný, jak nevinný do ní vešel…”[11]

(Marx)

Co se týče zkoumání povahy UP a obsahu tohoto slavného boje (jeden den vedeného volbami, druhý kulkami), v krátkosti tedy co se týče zkoumání povahy kapitalismu, komunismu a státu, tak to je jiná záležitost, to je luxus, který si nelze dovolit, když “fašismus útočí.” Rovněž se lze ptát, proč se průmyslové “kordóny” ztěží pohnuly. Teď je ale čas táhnout za jeden provaz: porážka antifašisty spojuje s ještě větší jistotou než vítězství. Naopak, co se situace v Portugalsku týče, je třeba se vyhnout veškeré kritice pod záminkou, abychom neudělali nic, co by zbrzdilo “hnutí.” Vždyť jedna z prvních deklarací portugalských trockistů po 25. dubnu 1974 denuncovala “ultralevičáky,” kteří nechtěli hrát onu demokratickou hru.

Stručně řečeno, mezinárodní extrémní levice se sjednotila, aby kladla překážky dešifrování chilských událostí a ještě více tak proletáře oddělila od komunistické perspektivy. Levice tak připravuje návrat chilské demokracie, k němuž dojde v den, až ji bude kapitál opět potřebovat.

Portugalsko

Byť zůstává snadno ovlivnitelná novým vývojem, portugalská kauza představuje nerozluštitelný rébus jen pro ty (a těch je nejvíce), kdo neví, co je to revoluce. Dokonce i upřímní leč zmatení revolucionáři zůstávají perplex z kolapsu hnutí, které se jim ještě před pár měsíci jevilo tak robustní. Toto nepochopení spočívá ve zmatku. Portugalsko ilustruje, čeho je proletariát schopen, znovu demonstruje, že kapitál s ním musí počítat. Proletářská akce sice nemusí být motorem dějin, ale na politické a sociální rovině tvoří základní kámen evoluce každé moderní kapitalistické země. Tento vpád na scénu dějin však není automaticky synonymem revolučního pokroku. Zaměňovat si je v teorii znamená plést si revoluci s jejím opakem. Hovořit o portugalské revoluci znamená plést si revoluci s reorganizací kapitálu. Dokud proletariát setrvává v ekonomických a politických mezích kapitalismu, nejenže základna společnosti zůstává nezměněna, ale dokonce i dosažené reformy (politické svobody a ekonomické požadavky) jsou odsouzeny k efemérní existenci. Cokoli kapitál pustí pod tlakem dělnické třídy, si zase může vzít zpět, celé či jen část, jakmile tento tlak poleví: každé hnutí zatracuje samo sebe, omezuje-li se na nátlak na kapitalismus. Dokud tedy proletáři jednají tímto způsobem, bijí jen hlavami do zdi.

Portugalská diktatura přestala být formou adekvátní pro rozvoj národního kapitálu, jak dosvědčuje její neschopnost vyřešit koloniální otázku. Kolonie metropoli ani zdaleka neobohatily, naopak ji destabilizovaly. Naštěstí tu byla… armáda, připravená bojovat proti “fašismu”. Jakožto jediná organizovaná síla v zemi mohla jedině armáda iniciovat změnu; co se týče jejího úspěšného provedení, to je již jiná věc. Jednajíce podle zvyku, zaslepeny svojí úlohou a svými nároky na moc v rámci kapitálu, levice i extrémní levice odhalily hlubokou podvratnost armády. Zatímco dříve v důstojnících viděly jen koloniální mučitele, nyní objevily Lidovou armádu. Za pomoci sociologie demonstrovaly lidový původ a aspirace vojenských vůdců, které je údajně směřovaly k socialismu. Zbývalo jen kultivovat dobré úmysly těchto důstojníků, kteří – jak se nám tvrdilo – si jen říkali o to být osvíceni “marxisty”. Od PS až po nejextrémnější levičáky se celý svět spiknul, aby skryl prostý fakt, že kapitalistický stát nezmizel a že armáda zůstala jeho esenciálním nástrojem.

Protože některé škvíry ve státním aparátu byly zpřístupněny militantům z dělnické třídy, tvrdilo se nám, že stát změnil svoji funkci. Protože se vyjadřovala populistickým jazykem, mělo se za to, že armáda je na straně dělníků. Protože převládla relativní svoboda projevu, mělo se za to, že “dělnická demokracie” (základ socialismu, jak každý ví) se dobře etablovala. Jistě, že byla viditelná řada varovných signálů a obnovování autority, kdy stát projevoval své staré já. Levice i extrémní levice však opět došly k závěru, že je třeba na stát vyvíjet ještě větší nátlak, aniž by ale na něj útočily, a to ze strachu, že by hrály do rukou “pravice”. Tím však přesně naplňovaly program pravice a přitom přidaly něco, čeho je pravice obecně neschopná: integraci mas. To, že se stát otevře vlivům “zleva”, neznamená, že mizí, ale spíše jeho posilování. Levice postavila lidovou ideologii a entuziasmus dělníků do služeb budování portugalského národního kapitalismu.

Spojenectví mezi levicí a armádou bylo vratkým spojenectvím. Levice přivedla masy, armáda přinesla stabilitu garantovanou hrozbou svých zbraní. PCP a PS musely pečlivě kontrolovat masy. Proto musely zaručit materiální výhody, které byly pro slabý kapitalismus nebezpečné. Odtud tedy rozpory a posloupnost politického přeskupování. “Dělnické” organizace jsou sice schopné dominovat dělníkům, ale nemohou kapitálu poskytnout zisky, které vyžaduje. Tento rozpor bylo tedy nutné vyřešit a znovu zavést disciplínu. Údajná revoluce sloužila k vyčerpání těch nejrozhodnějších, ke znechucení ostatních a k izolování – vlastně i potlačení – revolucionářů. Napříště již stát zasahoval brutálně, čímž přesvědčivě demonstroval, že nikdy nezmizel. Těm, kdo se pokoušeli dobýt stát zevnitř, se pouze povedlo udržet jej v kritický moment při životě. Revoluční hnutí není v Portugalsku možné, ale závisí na širším kontextu a každopádně bude možné jedině na jiných základech než kapitalisticko-demokratickém hnutí z dubna 1974.

Boj dělníků, dokonce i za reformistické cíle, působí kapitálu obtíže a navíc tvoří nutnou zkušenost, která proletariát připravuje na revoluci. Boj připravuje budoucnost: tato příprava ale může vést dvěma směry – nic není automatické – může komunistické hnutí stejně snadno zadusit jako posílit. Za těchto podmínek nepostačuje trvat na “autonomii” dělnických akcí. Autonomie již není revolučním principem o nic více než “plánování” ze strany menšiny. Revoluce nestojí na demokracii o nic více než na diktatuře.

Jedině prováděním jistých opatření si proletáři mohou udržet kontrolu nad bojem. Jestliže se omezují na reformistickou činnost, dříve či později boj unikne z pod jejich kontroly a uchvátí jej specializovaný orgán odborového typu, který si může říkat syndikát nebo “výbor základny”. Autonomie není sama o sobě revoluční ctností. Každá forma organizace závisí na obsahu cíle, pro nějž byla vytvořena. Důraz nelze klást na samostatnou aktivitu dělníků, ale na komunistickou perspektivu, poněvadž pouze její realizace umožňuje činnosti dělnické třídy, aby se účinně vyhýbala pádu pod vedení tradičních stran a odborů. Určujícím kritériem je obsah akce: revoluce není jen záležitostí toho, co chce “většina”. Upřednostňování dělnické autonomie vede do slepé uličky.

Workerismus je občas zdravou reakcí, ale je nevyhnutelně katastrofální, když se stává cílem sám o sobě. Workerismus má tendenci odhánět rozhodující úkoly revoluce. Ve jménu dělnické “demokracie” připoutává proletáře ke kapitalistickému podniku s jeho výrobními problémy (nevidí revoluci jako destrukci podniku jako takového). A workerismus mystifikuje problém státu. Přinejlepším znovu vynalézá “revoluční syndikalismus”.

Španělsko: válka nebo revoluce?

Všude demokracie před diktaturou kapitulovala. Přesněji řečeno, vítala diktaturu s otevřenou náručí. A Španělsko? Ani zdaleka netvořilo šťastnou výjimku. Španělsko naopak představovalo extrémní případ ozbrojené konfrontace mezi demokracií a fašismem, aniž by se změnila povaha tohoto boje: vždy se jedná o dvě proti sobě stojící formy kapitalistického vývoje, o dvě politické formy kapitalistického státu, o dva etatické systémy hašteřící se o legitimitu právního a normálního kapitalistického státu v dané zemi. Tato konfrontace byla navíc násilná jen proto, že se proti fašismu postavili dělníci. Komplikovanost války ve Španělsku vychází z tohoto dvojího aspektu: občanská válka (proletariát versus kapitál) transformující se ve válku kapitalistickou (proletáři podporují v obou táborech soupeřící struktury kapitalistického státu). Poté, co “vzbouřencům” poskytla všemožné vybavení, aby se mohli připravit, chystala se Republika vyjednávat a/nebo se podrobit, když tu proti fašistickému puči povstali proletáři a v polovině země zabránili jeho úspěchu. Španělská válka by bývala nebyla rozpoutána bez tohoto autentického proletářského povstání (jednalo se o více než jen spontánní výbuch). To samo ale k charakterizaci celé španělské války a následných událostí nestačí. Definuje jen první moment boje, jenž byl rozhodně proletářským povstáním. Poté, co ve velkém množství měst porazili fašisty, drželi dělníci moc.

Taková byla situace bezprostředně po jejich povstání. Co ale s touto mocí dál udělali? Předali ji zpět republikánskému státu, nebo ji využili k dalšímu směřování ke komunismu? Svoji důvěru vkládali v zákonnou vládu, tj. ve stávající kapitalistický stát. Všechny jejich následné akce proto probíhaly pod dohledem tohoto státu. Tento moment je stěžejní. Z něj plynulo, že ve svém ozbrojeném boji proti Frankovi i ve svých socio-ekonomických transformacích se celé hnutí španělského proletariátu přímo začleňovalo do rámce kapitalistického státu a svojí povahou mohlo být pouze kapitalistické. Je pravda, že v sociální sféře docházelo k pokusům zajít dál (o nich budeme ještě hovořit); ale dokud byl udržován kapitalistický stát, zůstávaly tyto pokusy hypotetické. Zničení státu je nutnou (ale nikoli dostatečnou) podmínkou komunistické revoluce. Skutečnou moc ve Španělsku vykonával stát a ne organizace, odbory, kolektivy, výbory atd. Důkazem toho je, že mocná CNT se musela podvolit PCE (která byla před červencem 1936 velmi slabá). Ověřit si to můžeme prostým faktem, že stát dokázal svoji moc brutálně použít, když toho bylo třeba (květen 1937). Bez destrukce státu není revoluce. Tato “zřejmá” marxistická pravda, na kterou 99% “marxistů” zapomnělo, znovu vyplývá ze španělské tragédie.

Jednou ze zvláštností revolucí je, že zrovna, když se zdá, že lid velkolepě započne a otevře novou éru, ovládají jej falešné představy minulosti a on předá veškerou moc a vliv, které si tak draze vybojoval, do rukou lidí, jež představují, nebo mají představovat, lidové hnutí minulé epochy.[12]

(Marx)

Nemůžeme srovnávat ozbrojené dělnické “kolony” druhé poloviny roku 1936 s jejich následnou militarizací a redukcí na úroveň orgánů buržoazní armády. Tyto dvě fáze odděluje značný rozdíl, ale nikoli v tom smyslu, že po fázi revoluční následovala nerevoluční fáze: prvně byla fáze, která dusila revoluční procitnutí, během nějž dělnické hnutí vykazovalo jistou autonomii, určitý entusiasmus a vlastně i komunistické chování dobře popisované Orwellem.[13] Pak tato fáze, povrchně sice revoluční, ale ve skutečnosti vytvářející podmínky pro klasickou antiproletářskou válku, přirozeně uvolnila cestu tomu, co připravila.

Kolony odcházely z Barcelony, aby bojovaly s fašismem v dalších městech, zejména v Zaragoze. Za předpokladu, že by se pokoušely rozšířit revoluci za republikánské zóny, bylo by nutné tyto republikánské zóny revolucionizovat, buď předtím, nebo simultánně.[14] Durruti věděl, že stát nebyl zničen, ale tuto skutečnost ignoroval. Jeho kolona, která se ze 70% skládala z anarchistů, na pochodu prosazovala kolektivizaci. Milice pomáhala rolníkům a učila je revolučním idejím. Ale „my máme jen jeden cíl: zničit fašisty“. Dobře to řekl Durruti: „naše milice nebudou nikdy bránit buržoazii, jen na ni neútočí“. Čtrnáct dní před svou smrtí (21. listopadu 1936) Durruti prohlásil:

„Jediná myšlenka, jediný cíl…: zničit fašismus… V současné době nikoho nezajímá zvyšování mezd nebo zkracování pracovní doby… obětovat se, pracovat tolik, kolik je třeba… musíme se semknout v pevný žulový kvádr. Přišla chvíle, aby odbory a politické organizace jednou provždy skoncovaly s nepřítelem. Za frontou jsou nutné administrativní schopnosti… Až tato válka skončí, nevyprovokujme svojí neschopností další občanskou válku mezi námi samotnými… Abychom se mohli postavit proti fašistické tyranii, musíme představovat jednotnou sílu: musí existovat jen jedna organizace s jednotnou disciplínou.“

Vůle bojovat nemůže nikdy posloužit jako náhražka za revoluční boj. Navíc, politické násilí se snadno přizpůsobuje podle potřeb kapitalismu (jak dokazuje nedávný terorismus). Fascinace „ozbrojeným bojem“ se rychle obrátí proti proletářům, jakmile své údery směřují výlučně proti jedné konkrétní formě státu a nikoli proti státu samotnému.

Vojenská evoluce antifašistického tábora (povstání, po něm následují milice a nakonec pravidelná armáda) připomíná protinapoleonovskou gerilovou válku popisovanou Marxem, jen za jiných podmínek:

Srovnáním oněch tří period gerilové války s politickými dějinami Španělska, zjistíme, že představují příslušnou míru, do jaké se kontrarevolučnímu duchu vlády povedlo schladit lidového ducha. Počínaje vzedmutím veškerého obyvatelstva, partyzánskou válku dál vedly gerilové bandy, jejichž zálohu tvořily celé okresy a kontinuálně ji uzavřely corps francs, které v tomto bodě upadaly k banditismu, nebo se propadly na úroveň stálých jednotek.[15]

Tyto podmínky sice nelze srovnávat, ale roku 1936 stejně jako roku 1808 není možné vojenskou evoluci vysvětlovat výhradně „technickými“ faktory souvisejícími s vojenským uměním: musíme rovněž zvážit vztah politických a sociálních sil a jeho modifikaci v protirevolučním smyslu. Povšimněme si, že „kolonám“ z roku 1936 se ani nepovedlo vést franc-tireur (nepravidelnou) válku a zastavily se před Zaragozou. Kompromis, který výše evokoval Durruti – nutnost jednoty za každou cenu – mohl jen umožnit vítězství prvně republikánského státu (nad proletáři) a pak vítězství Frankovo (nad republikánským státem).

Ve Španělsku rozhodně začala revoluce, ale zhroutila se, jakmile proletáři uvěřili ve stávající stát. Sotva záleží na tom, jaké byly jejich záměry. Byť velká většina proletářů, kteří byli ochotni bojovat proti Frankovi pod vedením státu, mohla preferovat to, že si navzdory všemu ponechají skutečnou moc a stát podporovali, jen protože to bylo výhodné, určujícím faktorem je jejich čin a nikoli záměr. Poté, co se zorganizovali, aby porazili státní převrat a poté, co si vytvořili rudimenty autonomní vojenské struktury (milice), dělníci souhlasili, že se nechají kontrolovat koalicí „dělnických organizací“ (z větší části otevřeně kontrarevolučních), která akceptovala autoritu právního státu. Je jisté, že alespoň někteří z proletářů doufali, že si udrží skutečnou moc (kterou si fakticky vydobyli, byť jen na krátkou dobu), zatímco oficiálnímu státu ponechají jen zdání moci. To byla opravdu chyba, za niž draze zaplatili.

Někteří z kritiků předchozí analýzy souhlasí s naším výkladem španělské války, ale trvají na tom, že situace zůstávala „otevřená“ a mohla se vyvíjet. Proto prý bylo nutné podporovat autonomní hnutí španělských proletářů (minimálně do května 1937), i když si toto hnutí vytvořilo formy poměrně neadekvátní skutečné situaci. Hnutí se vyvíjelo a bylo třeba přispívat k jeho zrání. Naše odpověď zní, že, naopak, autonomní hnutí proletariátu rychle zmizelo, poněvadž bylo vstřebáno do struktury státu, jež neváhala zadusit jakoukoli radikální tendenci. V polovině roku 1937 to již bylo všem zřejmé a „krvavé dny barcelonské“ posloužily pouze k demaskování reality, která existovala od konce července 1936: faktická moc přešla z rukou dělníků do rukou kapitalistického státu. Pro ty, kdo kladou rovnítko mezi fašismus a buržoazní diktaturu, dodejme, že republikánská vláda proti dělníkům používala „fašistických metod“. Je jisté, že počet obětí byl ve srovnání s Frankovými represemi mnohem menší, ale to souvisí s rozdílnou funkcí oněch dvou represí, demokratické a fašistické. Jedná se o elementární dělbu práce: cílová skupina republikánské vlády byla mnohem menší (nekontrolovatelné živly, POUM, levice CNT).

Říjen 1917 a červenec 1936

Je zřejmé, že revoluce se nevyvine za jeden den. Vždy dochází ke zmatenému a mnohotvárnému hnutí. Celý problém spočívá ve schopnosti revolučního hnutí jednat stále jasnějším způsobem a jít nezvratně vpřed. Dobře je to vidět na, často špatně prováděném, srovnání Ruska a Španělska. Mezi únorem a říjnem 1917 sověty tvořily moc paralelní s mocí státní. Po nějakou dobu podporovaly právní stát a proto vůbec nejednaly revolučně. Dokonce by bylo lze konstatovat, že sověty byly kontrarevoluční. To však nutně neznamená, že jejich chování bylo fixní – ve skutečnosti byly dějištěm dlouhého a urputného boje mezi revolučním proudem (reprezentovaným zejména, ale nikoli výhradně, bolševiky) a nejrůznějšími usmiřovateli. Teprve na závěr tohoto boje sověty zaujaly protistátní postoj.[16] Bylo by absurdní, kdyby komunista v únoru 1917 konstatoval: tyto sověty nejednají revolučně, budu je denuncovat a bojovat proti nim. Sověty se tehdy totiž ještě nestabilizovaly. Konflikt, který po dobu měsíců hýbal sověty, nebyl ideovým bojem, ale reflexí antagonismu skutečných zájmů.

Budou to zájmy a nikoli principy co uvede revoluci do pohybu. Principy se vlastně vyvíjí právě ze zájmů a jedině ze zájmů; čímž je řečeno, že revoluce nebude pouze politická, ale i sociální.“[17]

(Marx)

Ruští dělníci a rolníci chtěli mír, půdu a demokratické reformy, které vláda nebyla schopná zaručit. Tento antagonismus vysvětluje narůstající nepřátelství, jež vedlo ke konfrontaci, která oddělila vládu od mas. Navíc dřívější třídní boje vedly ke vzniku revoluční menšiny, která víceméně věděla (srovnej s kolísáním bolševického vedení po únoru), co chce a která se za tímto účelem organizovala a chopila se požadavků mas, aby je použila proti vládě. V dubnu 1917 Lenin řekl:

Hovořit o občanské válce ještě dříve, než si lid uvědomí její potřebnost, nepochybně znamená sklouznout k blanquismu jsou to vojáci a nikoli kapitalisté, kdo má nyní děla a pušky; kapitalisté dnes nemají to, co chtějí, díky síle, ale díky podvodům a křičet teď o násilí nemá smysl Prozatím od tohoto hesla upouštíme, ale jen prozatím.[18]

Jakmile se většina v sovětech posunula (v září), Lenin vyzval k ozbrojenému uchopení moci…

Ve Španělsku k žádným takovým událostem nedošlo. Navzdory jejich frekvenci a násilnosti, řada konfrontací, k nimž došlo po I. světové válce, neposloužila ke sjednocení proletariátu jako třídy. Protože jej represe reformistického hnutí omezovaly na násilný boj, bojoval bez ustání, ale nepovedlo se mu své údery proti nepříteli koncentrovat. V tomto smyslu ve Španělsku neexistovala žádná revoluční „strana“. Nikoli protože se revoluční menšině nepodařilo zorganizovat se: to bychom na problém nahlíželi ze špatného úhlu. Ale protože ony boje, byť byly prudké, nevyústily v jasnou třídní opozici mezi proletariátem a kapitálem. Hovořit o „straně“ má smysl pouze tehdy, chápeme-li ji jako organizaci komunistického hnutí. Toto hnutí ale bylo vždy příliš slabé, příliš rozptýlené (nikoli geograficky, ale v míře v jaké rozptylovalo své údery); neútočilo na srdce nepřítele; neosvobodilo se z poručnictví CNT – organizace v zásadě reformistické, k čemuž jsou odsouzeny všechny odborové organizace i přes tlak radikálních militantů; stručně řečeno, toto hnutí se neorganizovalo komunisticky, protože komunisticky nejednalo. Příklad Španělska demonstruje, že intenzita třídního boje – ve Španělsku nesporná – nevyvolává automaticky komunistickou akci a tak ani revoluční stranu, která by tuto akci udržovala v chodu. Španělští proletáři sice nikdy neváhali obětovat své životy (občas nesmyslně), ale nikdy nezdolali onu bariéru, která je dělila od útoku proti kapitálu (státu, obchodnímu ekonomickému systému). Pozvedali zbraně, chápali se spontánních iniciativ (libertinské komuny před rokem 1936 a po něm kolektivizace), ale dál nešli. Velmi rychle přenechali kontrolu nad milicemi Ústřednímu výboru milicí. Ani tento orgán ani žádný jiný orgán, který takto ve Španělsku vzniknul, nelze srovnávat s ruskými sověty. „Nejednoznačný postoj ÚV milicí,“ který byl zároveň „důležitým přívěskem Generalidad“ (katalánská vláda) a „jakýmsi koordinačním výborem pro různé antifašistické vojenské organizace,“ implikoval jeho začlenění do státu, protože byl bezbranný vůči oněm organizacím, které se svářily o (kapitalistickou) státní moc.[19]

V Rusku probíhal v sovětech boj mezi radikální menšinou, která byla organizovaná a schopná formulovat revoluční perspektivu, a většinou. Ve Španělsku radikální živly, ať už věřily čemukoli, akceptovaly postoj většiny: Durruti vyrazil bojovat proti Frankovi a za sebou nechal netčený stát. Když se radikálové proti státu skutečně postavili, neusilovali o zničení „dělnických“ organizací, které je „zrazovaly“ (včetně CNT a POUM). Zásadním rozdílem a důvodem, proč nedošlo k žádnému „španělskému říjnu“, byla ve Španělsku absence opravdové kontradikce zájmů mezi proletáři a státem. „Objektivně“ jsou proletariát s kapitálem v opozici, ale tato opozice existuje na úrovni principů, což se zde neshoduje s realitou. Ve svém faktickém sociálním hnutí nebyl španělský proletariát nucen konfrontovat jako blok kapitál a stát. Ve Španělsku nebyly žádné palčivé požadavky, požadavky pociťované jako absolutně nezbytné, které by mohly dělníky přinutit, aby kvůli jejich dosažení zaútočili na stát (tak jako v Rusku, kde měli mír, půdu atd.). Tato neantagonistická situace souvisela s absencí „strany“, absencí, která měla na události silný dopad a zabránila antagonismu, aby dozrál a propuknul později. Ve srovnání s nestabilností Ruska mezi únorem a říjnem, Španělsko od začátku srpna 1936 působilo dojmem situace, která je na cestě k normalizaci. Jestliže se armáda ruského státu po únoru 1917 rozložila, armáda španělského státu se po červenci 1936 znovu utvořila, byť v nové, „lidové“ podobě.

Pařížská komuna

Jedno srovnání (mimo jiné) si zasluhuje pozornost a nutí nás ke kritice obvyklého marxistického hlediska, které je náhodou hlediskem Marxe samotného. Po Pařížské komuně Marx vyvodil své slavné poučení: „dělnická třída se nemůže jednoduše zmocnit hotové státní mašinérie a řídit ji podle svých vlastních zájmů.“[20] Marx ale jasně nestanovil rozdíl mezi povstaleckým hnutím z 18. března 1871 a jeho pozdější transformací, završenou zvolením „Komuny“ 26. března. Formulace „Pařížská komuna“ obsahuje obojí a zakrývá tuto evoluci. Původní hnutí bylo zcela jistě revoluční i přes svoji zmatenost a rozšiřovalo sociální boje za císařství. Dále si ale toto hnutí bylo ochotné vytvořit politickou strukturu a kapitalistický sociální obsah. Následkem toho zvolená Komuna změnila jen vnější formy buržoazní demokracie. I když se byrokracie a stálá armáda staly charakteristickými rysy kapitalistického státu, pořád ještě netvořily jeho esenci. Marx si povšimnul, že:

Komuna změnila slogan buržoazních revolucí levnou vládu ve skutečnost, přičemž zničila dva největší zdroje výdajů: stálou armádu a státní byrokracii.[21]

Jak je dobře známo, zvolené Komuně povětšinou dominovali buržoazní republikáni. Komunisté, opatrní a malí počtem, se dříve museli vyjadřovat v republikánském tisku – tak slabá byla jejich vlastní organizace – a v životě zvolené Komuny neměli velkou váhu. Co se programu Komuny týče – a to je rozhodující kritérium – víme, že unikátně předznamenal program Třetí republiky. I bez jakéhokoli machiavellismu na straně buržoazie válka Paříže proti Versailles (velmi špatně vedená a to nikoli náhodou) posloužila k vyčerpání revolučního obsahu a k nasměrování původního hnutí k čistě vojenské aktivitě. Je zajímavé si povšimnout, že Marx vládní formu Komuny definoval především jejím modem fungování a nikoli tím, co fakticky dělala. Opravdu to byla „pravá reprezentace všech zdravých prvků francouzské společnosti a tudíž pravá národní vláda“ – ale vláda kapitalistická a vůbec ne „dělnická vláda“.[22] Nemůžeme se zde zabývat tím, proč Marx zaujal takto rozporuplný postoj (minimálně na veřejnosti a před První internacionálou, protože v soukromí se projevoval kritičtěji).[23] Každopádně mechanismus, kterým bylo zadušeno revoluční hnutí, připomínal rok 1936. Stejně jako v roce 1871 také španělská republika používala jako potravu pro děla španělské i zahraniční radikální živly (přirozeně ty nejvíce tíhnoucí ke zničení fašismu), aniž by sama seriózně bojovala a aniž by využívala všechny zdroje, které měla k dispozici. Při absenci třídní analýzy této moci (stejně jako u příkladu roku 1871) se tato fakta jeví jako „chyby“, dokonce jako „zrady“, ale nikdy se neodhalí jejich vlastní logika.

Mexiko

Možná je i další paralela. Za mexické buržoazní revoluce se velká část organizované dělnické třídy na nějakou dobu spojila s demokratickým a pokrokovým státem, aby tlačila buržoazii vpřed a pojistila si své vlastní zájmy námezdně pracujících v rámci kapitálu. „Rudé bataliony“ z let 1915-1916 představovaly vojenskou alianci mezi odborovým hnutím a státem, jemuž v té době předsedal Carranza. Roku 1912 založený Casa del Obrero Mundial se rozhodnul „přerušit profesní odborové organizování“ a spolu s republikánským státem bojovat proti „buržoazii a jejím bezprostředním spojencům, profesionálním vojákům a kléru.“ Část dělnického hnutí odmítla a násilně se postavila proti COM a jeho spojenci, státu. COM „se snažil za podpory armády odborově organizovat všechny typy dělníků v konstitucionalistických zónách.“ Rudé bataliony bojovaly zároveň proti jiným politickým silám aspirujícím na kontrolu nad kapitalistickým státem („reakcionáři“) i proti bouřícím se rolníkům a radikálním dělníkům.[24]

Zajímavý postřeh je, že tyto bataliony se organizovaly podle povolání či oboru (typografové, železničáři atd.). Ve španělské válce některé milice rovněž nesly jména oborů. Podobně se roku 1832 za lyonského povstání textiláci organizovali do skupin podle pracovní hierarchie: dělníci narukovali do dílenských skupin, kterým veleli předáci. Takto námezdně pracující povstali se zbraní jakožto námezdně pracující, aby bránili stávající systém práce před „zásahy“ (Marx) kapitálu. Revoltu z roku 1832, směřovanou proti státu, dělí od mexického i španělského příkladu, kde organizovaní dělníci podporovali stát, jistý rozdíl. Jde ale o to pochopit přetrvávání boje dělnické třídy na základě organizace práce jako takové. Ať už se integruje do státu, nebo ne, takový boj je odsouzen k neúspěchu, protože jej stát buď absorbuje, nebo potlačí. Komunistické hnutí může zvítězit jedině tehdy, když proletáři zajdou dál než za elementární povstání (dokonce i ozbrojené), které ještě neútočí na námezdní práci samotnou. Námezdně pracující mohou vést ozbrojený boj pouze tak, že se sami zničí jako námezdně pracující.

Imperialistická válka

Aby mohlo dojít k revoluci, je třeba alespoň existence počátku útoku proti kořenům společnosti: státu a ekonomické organizaci. K tomu došlo v Rusku počínaje únorem 1917 a pokračuje akcelerací kousek po kousku… Ve Španělsku ale o takovém počátku hovořit nelze, protože tam se proletáři státu podrobili. Vše, co od počátku udělali (vojenský boj proti Frankovi, sociální transformace), probíhalo pod záštitou kapitálu. Nejlepším důkazem je toho rapidní rozvoj těch aktivit, které levicoví antifašisté nedovedou vysvětlit. Vojenský boj se rychle uchýlil k etatickým buržoazním metodám, které extrémní levice akceptovala na základě efektivity (a které se téměř vždy ukázaly jako neefektivní). Demokratický stát nemůže vést ozbrojený boj proti fašismu o nic víc, než může fašismu zabránit, aby se nedostal k moci poklidně. U buržoazního republikánského státu je zcela normální, že odmítá užívat metody sociálního boje, nutné k demoralizaci nepřítele a k vlastnímu posílení, místo tradiční frontové války, kde nemá žádnou šanci tváří v tvář moderní armádě, lépe vybavené a vycvičené pro tento typ boje. Co se týče socializací a kolektivizací, i ty postrádaly hnací sílu komunismu, zejména protože nezničení státu jim zabránilo zorganizovat antikupeckou ekonomiku na úrovni celé společnosti a izolovalo je do řady ošidně sousedních komunit postrádajících společnou činnost. Stát brzy znovu obnovil svoji autoritu. Proto ve Španělsku po srpnu 1936 nebyla žádná revoluce a dokonce ani její počátky. Pohybu směrem k revoluci se naopak stále více stavěly do cesty překážky a jeho obnova byla stále nepravděpodobnější. Zarazí nás, povšimneme-li si, že v květnu 1937 se proletáři opět semknuli, aby se ozbrojeným povstáním postavili proti státu (tentokrát proti demokratickému státu), ale nepodařilo se jim tuto bitvu protáhnout až k bodu rozchodu se státem. Poté, co se v roce 1936 podrobili právnímu státu, dokázali proletáři v květnu 1937 otřást základy tohoto státu, jen proto aby se podvolili „zastupitelským“ organizacím, které na ně naléhaly, ať složí zbraně. Proletáři tak sice stát konfrontovali, ale nezničili jej. Akceptovali umírněné rady od POUM a CNT: dokonce ani radikální skupina „Přátelé Durrutiho“ nevolala po zničení těchto kontrarevolučních organizací.

U Španělska můžeme hovořit o válce, ale nikoli o revoluci. Primární funkcí této války bylo vyřešit problém kapitalismu: vybudování legitimního státu ve Španělsku, který by tím nejefektivnějším způsobem rozvíjel jeho národní kapitál a přitom by integroval proletariát. Nahlížena z tohoto úhlu je analýza sociologického složení obou proti sobě stojících armád poměrně irelevantní, stejně jako ty analýzy, které určují „proletářský“ charakter strany procentem dělníků mezi jejími členy. Tato fakta jsou dostatečně reálná a musí se brát v potaz, ale ve srovnání se sociální funkcí toho, co se snažíme pochopit, jsou podružná. Strana s dělnickým členstvem, která podporuje kapitalismus, je kontrarevoluční. Španělská republikánská armáda, která sice určitě obsahovala velký počet dělníků, ale bojovala za kapitalistické cíle, nebyla o nic revolučnější než armáda Frankova.

Aplikace pojmu „imperialistická válka“ na tento konflikt šokuje ty, kdo imperialismus spojují s bojem za ekonomickou nadvládu a basta. Základním účelem imperialistických válek od let 1914-1918 až do dneška je ale vyřešit ekonomické i sociální kontradikce kapitálu a eliminovat tak potenciální tendenci ke komunistickému hnutí. Sotva záleží na tom, že ve Španělsku se válka přímo nezabývala bojem o trhy. Tato válka posloužila k polarizaci proletářů celého světa, ve fašistických i demokratických zemích, kolem opozice fašismus/antifašismus. Přichystala se tak Svatá aliance let 1939-1945. Nechyběly však ani ekonomické a strategické motivy. Proti sobě stojící tábory, které ještě nebyly jasně definované, si nutně potřebovaly získat spojence, nebo vytvořit benevolentní neutrály a otestovat pevnost aliancí. U Španělska bylo také poměrně pochopitelné, že se neúčastnilo II. světové války. Španělsko ji nepotřebovalo, protože svůj vlastní sociální problém si vyřešilo ve své válce dvojím rozdrcením (demokratickým a fašistickým) proletářů; jeho ekonomický problém byl rozhodnut vítězstvím konzervativních kapitalistických sil, které dál omezovaly rozvoj výrobních sil, aby se vyhnuly sociálnímu výbuchu. Ale opět, v rozporu s veškerou ideologií, tento antikapitalistický, „feudální“ fašismus začal v šedesátých letech španělskou ekonomiku rozvíjet, sám sobě navzdory.

Pro Španělsko válka v letech 1936-1939 splnila stejnou funkci jako II. světová válka pro zbytek světa, ale s následujícím důležitým rozdílem (který nemění ani charakter ani funkci tohoto konfliktu): začala revolučním vzedmutím dostatečně silným, aby odrazilo fašismus a donutilo demokracii pozvednout proti fašistické hrozbě zbraně, ale příliš slabým, aby fašismus i demokracii zničilo. Ale právě proto, že neporazila obojí, byla revoluce odsouzena k záhubě, jelikož fašismus i demokracie byly potenciálními formami legitimního kapitalistického státu. Ať by z nich triumfovala kterákoli, bylo jisté, že proletáře rozdrtí údery, jež si pro ně kapitalistický stát vždy rezervuje…

Konec

***

V roce 1992 anglický politický časopis Aufheben publikoval recenzi brožurky Fašismus a antifašismus. O pár let později jim autor, Gilles Dauvé, napsal o jejich recenzi. Jeho dopis vyšel v Aufheben č. 7, podzim 1998.

***

Původní recenze od Aufheben

(z Aufheben č. 1, podzim 1992)

Fašismus a antifašismus od Jeana Barrota. Black Cat Press, Edmonton (1982). Reprint, Unpopular Books, Box 15, 138 Kingsland High Road, London E8.

Tento text se poprvé objevil roku 1979 jako součást úvodu ke kolekci spisů od italských levých komunistů (bordigiánů) o španělské občanské válce. Ačkoli není nejnovější, recenzujeme zde tuto brožurku, jelikož se zabývá současným tématem: vztahem antifašismu k třídnímu boji. Polovinu textu zabírají historické příklady (Itálie, Německo, Chile, Portugalsko, Španělsko, Rusko, Pařížská komuna, Mexiko). Prostor nám neumožňuje probrat zde tyto kauzy. Místo toho se budeme soustředit na obecný argument, který Barrot předkládá.

Překladatelův úvod shrnuje slabiny tohoto argumentu (které jsou prý slabinami samotného levého komunismu) následovně: dogmatický marxismus, pozitivistická ekonomie, zastaralá třídní analýza a opovrhování dělnickou třídou. Právě poslední z nich je nejdůležitější mezí Barrotova argumentu. Předností jeho argumentu je však jeho jasnozřivý a důsledně nekompromisní útok na stát, „nástroj třídního panství“, k němuž většina levičáků stále ještě navrhuje přistupovat jako k neutrálnímu a tudíž „využitelnému“. Toto téma prosycuje celý Barrotův argument.

Barrotova teze je velmi prostá: říká, že boj proti fašismu (konkrétně) s sebou nutně nese podporování demokracie a že kapitalismus zůstane nutně nedotčen, pokud antifašisté podporují jednu jeho formu proti druhé. Všechny projevy antifašismu v konečném důsledku posilují demokratický stát na úkor třídního boje; a tak fašismus i jeho nemesis antifašismu vedou k totalitarismu (silnému státu) a nikoli ke komunismu. Diktatura, říká Barrot, není zbraní kapitálu, ale jeho tendencí.

Zatímco kritizuje antifašisty za to, že údajně podporují demokracii, Barrot se rovněž ptá: „máme nějakou VOLBU? Demokracie se transformuje v diktaturu, jakmile je to nutné… Politické podoby, které na sebe kapitalismus bere, nezávisí na činnosti dělnické třídy o nic víc, než závisí na záměrech buržoazie“ (str. 8). Barrot zcela jasně zdůrazňuje logiku kapitalistického státu na úkor kontralogiky proletariátu. Vykresluje tak obraz velmi úspěšného kapitalistického státu neustále porážejícího dělnickou třídu při prvním úderu, takže ta se často nechá nakonec zlákat spíše k podpoře než ke svržení státu. Vzhledem k tomu není divu, že mnohé boje, kterých se dělnická třída účastní (jako třeba boj proti fašismu), jsou přinejlepším marné a při nejhorším kontraproduktivní; dělnická třída sama může pouze přispět k tendenci státu k totalitarismu.

Upustíme-li ale od těchto předpokladů, zaprvé, že je to stát (kapitál), kdo vždy táhne jako první (a proletariát je nešťastný odpůrce) a, zadruhé, že antifašismus je homogenní fenomén, který se ze své vlastní podstaty staví na stranu demokratického státu, dostaneme poměrně odlišný obraz této konkrétní arény boje. Než však budeme zkoumat alternativní perspektivy antifašismu, bude jedině spravedlivé zhodnotit Barrotův argument proti současným antifašistickým skupinám.

Například Bennitův názor (který částečně proniká étosem Anti-Nazi League) je, že „my“ (na široce chápané levici) bychom měli zapomenout na to, čím se lišíme a soustředit se na boj proti fašistům (čímž se implicitně myslí: měli bychom se sjednotit kolem nejnižšího společného jmenovatele a volit Labour Party). Tento argument se částečně zakládá na tvrzení, že důvodem pro Hitlerův vzestup bylo to, že KPD a SPD (komunisté a sociální demokraté) bojovaly spolu navzájem, místo toho aby bojovaly proti fašistům. Barrot ale poukazuje, že levicové síly (bojující spolu navzájem) neporazili nacisté; naopak proletariát byl již poražen, když došlo k fašistické represi; revolucionáře neporazil fašismus ale demokracie. Anti-Nazi League bývá rovněž kritizována (například ze strany Revolutionary Communist Party) za to, že se snaží vybudovat masové hnutí okolo tématu nacistů a fašistů, když hlavním problémem (nebílé) dělnické třídy v Británii jsou (nefašističtí a nenacističtí) rasisté u moci. Slovo „nacista“ je emotivní, takže lidé se snadno shodnou na opozici proti „nacismu“ a přitom mohou dál zavírat oči před rasismem a vlastenectvím. Podobně jsem se nedávno zděsil, když jsem na veřejném antifašistickém/antinacistickém mítinku slyšel, jak řečník z Anti-Fascist Action kritizuje fašisty na základě toho, že ve skutečnosti vlastně nepodporují „naši“ zemi (čímž implikoval, že vlastenectví – podpora „naší“ buržoazie – je žádoucí).

Na těchto příkladech můžeme vidět, jak Barrot přesně poukazuje na problémy typicky antifašistických postojů; existuje jasná tendence být proti fašismu na základě toho, že je nedemokratický a že je hrozbou pro „naši“ zemi. V takových případech, jak říká Barrot, se od nás vlastně žádá, abychom se shromáždili na podporu jednoho projevu státu proti druhému. Klasickým příkladem je kauza španělské občanské války, v níž strategie anarchistů pro boj s fašismem spočívala ve spojení sil s republikánskou vládou.

Nestačí však jen na tomto základě zavrhnout všechny nejrůznější současné projevy antifašismu. Jde o to, že řada lidí se k antifašismu nepřidává proto, aby podporovali demokracii, ale jednoduše proto, že si uvědomují potřebu organizovat se specificky proti BNP a podobným skupinám, které zastrašují menšiny a proti rasistickým útokům obecně. Tématem rasismu se Barrot v této brožurce nezabývá. Na jeho obranu stojí za to konstatovat, že fašismus a rasismus nejsou rozhodně synonyma (pojmově ani historicky); rasismus je prostě podmíněným nástrojem fašismu a dalších forem kapitalismu. Rasismus ale představuje zkušenost většiny lidí se současným neofašismem; fašismus se v mnoha případech málem stal teoretickým ospravedlňováním rasismu.

Barrotův argument je namířen proti těm, kdo bojují výlučně s fašismem; ale rovněž hovoří o bojích v Itálii, které byly antifašistické, aniž by byly „specificky antifašistické: bojovat proti kapitálu znamenalo bojovat proti fašismu ale i proti parlamentní demokracii“ (str. 13). Jinými slovy, ne každá antifašistická aktivita s sebou nese podporu demokracie. Jádrem jeho argumentu je však toto: stát se transformuje, aby vyhovoval kapitálu, a proto „proletariát zničí totalitarismus (včetně fašismu) jedině tak, že zároveň zničí demokracii a všechny politické formy“ (str. 17). Barrot nám předestírá ostrou dichotomii, v níž je cokoli menšího než jeho předem definovaný program revoluce (útok na námezdní práci) horší než neužitečné. Zatímco samozřejmě schvalujeme totální útok na námezdní práci a zatímco si vyhrazujeme právo kritizovat novou vlnu antifašistických skupin, nutnou součástí naší podpory jedné třídě proti druhé je to, že konfrontujeme všechny síly, které se nás snaží rozdělit podle „rasy“, národnosti atd. Barrotova brožurka je důležitá tím, že nás varuje před nebezpečími účasti v lidových frontách; ale neměla by být chápána jako teoretická omluva pro ignorování konkrétních problémů, které se dotýkají konkrétních složek naší třídy.

*** 

Gilles Dauvé: Dopis pro Aufheben

Tento dopis je o Vaší recenzi z roku 1992, jež se týkala Fašismu a antifašismu, brožurky, která v Anglii vyšla dvakrát a pak ji znovu vydali Wildcat pod mým pseudonymem Jean Barrot, kteréhožto fiktivního jména jsem se před pár lety zbavil. (Pod mým jménem Gilles Dauvé nyní v Londýně vydal Antagonism Press novou revidovanou verzi Úpadku a opětovného vzestupu komunistického hnutí, který poprvé publikovali v roce 1974 Black & Red z Detroitu.)

Ačkoli jsem šťastný, že Fašismus a antifašismus je dostupný i v angličtině, nikdy neměl v této podobě existovat. V roce 1979 jsem napsal 90-stránkovou předmluvu k výběru článků o Španělsku z časopisu „italské levice“ Bilan (1933-38). O pár let později jsem zjistil, že soudruzi, tehdy i nyní mě neznámí, redigovali mnohem kratší anglickou verzi, což samozřejmě klidně mohli. Ale to, co mělo být reflexí komunizace (analyzující mimo další historické příklady Rusko a Španělsko a vlastně kritizující Bilan) se zúžilo na anti-antifašistické stanovisko. Možná právě proto Váš článek považuje mé názory za platné a zároveň nešťastně jednostranné. Pokusím se vyjádřit jasněji.

1. Může proletariát zabránit kapitalistické společnosti, aby se periodicky měnila v diktaturu?

Ne.

Moderní době vládne třídní konflikt a soustřeďuje se kolem dělnické třídy a její poddajnosti a/nebo odporu, rebelie, povstání… Z toho však nevyplývá, že by dělníci mohli kdykoli zvrátit politický kurs a vyhnout se následkům svých vlastních pokusů změnit dějiny.

Například zrod i životnost Výmarské republiky určoval aktivní třídní boj. Revoluci v Německu po I. světové válce zardousila kombinace demokracie a fašismu (Freikorpsy, které vláda vedená SPD používala k rozdrcení dělnických povstání v letech 1919-20, byly skutečně fašistickými uskupeními a v jejich řadách bylo mnoho budoucích nacistů). Výmarský systém byl vyrostl z útoků a ústupů proletariátu. Tehdy měli dělníci nějaké slovo, třebaže degradované a pomýlené: hnutí rad se zredukovalo na byrokratickou instituci a neúspěšná revoluce uvolnila cestu socialisticky orientovanému režimu, kterému dominovala levice. Poválečné období tak formovaly tlaky dělnické třídy a konflikt mezi reformistickou většinou a revolučními menšinami. I když byli v úřadu politici pravého středu, i když byl prezidentem Hindenburg (v roce 1932 SPD vyzvala k jeho volbě jakožto hráze proti Hitlerovi…), dělníci zůstávali klíčovou silou prvních výmarských dnů a často i jejich rozhodujícím faktorem.

Jejich slabinou ale byla společná i proti sobě stojící váha SPD a KPD. S krachem v roce 1929, kdy se musela ukáznit i vládnoucí třída, kapitál tentokrát zjistil, že břemenem mohou být nejen radikálové ale i úctyhodní odboroví předáci. Buržoazně-reformistický kompromis, který dělníci před 14 lety uvedli do pohybu, se stal spíše překážkou než pomocí.

Hitlerismus se svými groteskními i vražednými parafernáliemi nebyl nevyhnutelný. 30. ledna 1933 ale byla příkazem dne nějaká silná ústřední moc a jediné možnosti, které Německu zbyly, aby se dostalo z dosahu proletariátu, byly ty přímočaře etatické a represivní.

Paradoxně je to právě jasná síla námezdní práce (reformistická i radikální), co ji dnes a znovu připravuje o jakékoli slovo při řízení událostí.

2. Jak dalece může antifašismus prospět revolučnímu hnutí?

Samozřejmě, antifašismus není homogenním fenoménem. Jako antifašisté se označují Durruti, Orwell i Santiago Carrillo. Zůstává ale otázka: proti čemu je antifašismus? A „pro“ co vlastně přesně je?

Jsem proti imperialismu, ať už francouzskému, britskému, americkému, nebo čínskému. Nejsem ale „antiimperialistou“, jelikož se jedná o politický postoj podporující národněosvobozenecká hnutí, která stojí proti imperialistickým mocnostem.

Jsem (a stejně tak i proletariát) proti fašismu, ať už v podobě Hitlera nebo Le Pena. Nejsem ale „antifašistou“, jelikož se jedná o politický postoj považující fašistický stát či fašistickou hrozbu za prvního a hlavního nepřítele, jejž je třeba za každou cenu zničit, tj. staví se na stranu buržoazních demokratů jakožto menšího zla a odkládá revoluci, dokud nebude fašismus odstraněn. Taková je esence antifašismu. „Revoluční antifašismus“ je protimluvem – a reálnou kontradikcí. Cokoli komunistického nevyhnutelně překračuje hranice antifašismu a dříve či později se s ním střetne.

Když španělští dělníci pozvedli v červenci 1936 zbraně proti vojenskému puči, očividně bojovali proti fašismu, ale (ať si říkali jakkoli) nejednali jako antifašisté, poněvadž jejich hnutí bylo namířené jak proti fašistům tak proti demokratickému státu. Poté však, když se nechali polapit do institucionálního rámce, se z nich stali „antifašisté“, bojující se svými fašistickými nepřáteli a zároveň podporující své vlastní demokratické nepřátele.

Revoluční kritici antifašismu bývají opakovaně obviňováni z toho, že sabotují boj proti fašismu, z toho, že jsou „objektivně“ spojenci Franka či Hitlera – z nichž se brzy stávají jejich spojenci i „subjektivně“… Smutnou ironií je, že fundamentálními oponenty fašismu jsou jen proletariát a komunisté. Antifašismus vždy spíše podporuje demokracii, než se staví proti fašismu: nepodnikne antikapitalistické kroky, aby fašismus odrazil a raději se nechá sám porazit, než by riskoval proletářské bouře. Nebyla žádná náhoda nebo chyba, že španělská buržoazie a stalinisté plýtvali časem a energií, aby se zbavili anarchistických rolnických komun, když měli údajně dělat vše pro vítězství ve válce: jejich prioritou číslo jedna nebylo tehdy ani nikdy předtím rozdrtit Franka, ale udržet masy pod kontrolou.

Takže nejde o to, že jsou spousty způsobů jak být antifašistou a že z nerevolučních antifašistických jedinců se mohou stát jedinci revoluční, což se samozřejmě z mnohých stanou, ale o to, že antifašismus jako takový se podrobuje demokratickému státu, aby se vyhnul státu diktátorskému. Taková je jeho podstata, jeho logika, jeho prokázaná minulost a všechna ta antifašistická „ano, ale“ byla v květnu 1937 v Barceloně utopena v krvi těch dělníků, kteří doufali, že přechytračí umírněný antifašismus. Antifašismus není jako schůze, na kterou vtrhnete a přinutíte ji přijmout nový program. Není to jen tak nějaká forma: má svůj vlastní obsah a politickou podstatu. Nejedná se o „buržoazní“ skořápku, kam může subverze vnést proletářské jádro.

Netřeba říkat, že nedoporučuji, aby se ortodoxní komunisté účastnili jen útoků „čistě“ proti námezdní práci a nešpinili se s žádnými antifašistickými skupinami a místo toho na ně čekali, až nás dohoní. Není pochyb o tom, že odmítnutí všeho, za čím fašismus stojí (etnicismus, rasismus, sexismus, nacionalismus, zákon a pořádek, naprosto reakční kultura atd.), je často prvním krokem ke vzpouře. Ve skutečnosti docela velká hrstka mladých žen a mužů nechodí na demonstrace proti francouzské Národní frontě ani tak proto, že se jedná o hrozbu pro parlamentní demokracii, která je až tak moc nezajímá, ale protože si uvědomují, že Národní fronta od nich požaduje ještě větší podřízení se sociálnímu řádu, který nenávidí. Pak přichází politika a snaží se je svést k podpoře demokracie. Tato spontánní gesta se vyvinou v kritiku kořenů tohoto světa, jen pokud odmítnou základ antifašismu: respekt k demokratickému kapitalismu. A k tomuto zrání můžeme přispět jedině tak, že budeme zdůrazňovat, oč tu jde.

Porazit fašismus znamená zničit jeho předpoklady, tj. jeho sociální příčiny = kapitalismus.

3. Jak můžeme porazit jednu z nejhorších sil, která rozděluje proletáře: rasismus?

Rozhodně nikoli tak, že budeme s rasismem zacházet jako s dalším tématem, které se přidá k antikapitalismu.

Rasismus zdůrazňuje rozdílnost. Antirasismus dělá pravý opak: zdůrazňuje něco, co mají ti, které rasismus rozděluje, společného. Tímto společným prvkem je obvykle lidství či lidskost. Nyní, když na ně ve vztahu ke svým dělníkům apeluje i buržoazie, co namítnou revolucionáři?

Je zřejmé, že pro ty, kdo tento svět spravují a pro ty, kteří by jej rádi změnili, nemůže být tento společný faktor stejný.

Vlastně máme často sklon nahrazovat slogan „Všichni jsme lidé“ sloganem „Všichni jsme proletáři“. Říkáme: a) barevný dělník je stejný jako bílý dělník; b) ani jeden nejsou stejní jako barevný šéf nebo bílý šéf. Háček je v tom, že se nejedná o útok na rasismus; podporuje se tak sice solidarita, což rozhodně musíme, ale je to právě solidarita, co tu kvůli rasismu chybí. Takže jen nahrazujeme humanistický antirasismus proletářským. Jenže oba se potýkají s rasismem v jeho viditelné formě a opomíjejí jeho příčiny.

Byť tu v roce 1968 byli rasisté, a to i mezi námezdně pracujícími, francouzská buržoazie nemohla rasismus použít jako důležitou dělící zbraň, protože masový třídní boj měl unifikační efekt. Později, když dělnická militantnost odezněla, objevila se nejednota. Abych zmínil jen jeden důležitý mezník, stávka v Talbotu v roce 1983 odhalila narůstající rozkol mezi tzv. národními a zahraničními dělníky v automobilovém průmyslu. Tato roztržka byla spíše důsledkem než příčinou. Je jen pouhou náhodou, že v letech 1983-4 byla Národní fronta na vzestupu? Le Penovi nepomohl získat nyní až 15% hlasů nedostatek adekvátních protirasistických kampaní. Pomohl mu je získat úpadek kolektivního odporu mezi dělníky. Rasismus se sice projevuje jako ideologie, ale není předně ideologický. Jedná se o praktický fenomén, o sociální vztah: je to jeden z nejhorších aspektů konkurence mezi námezdně pracujícími, důsledek úpadku životní i bojové pospolitosti. „Rasizace“ dělnické třídy doprovází její atomizaci.

Proletariát není slabý, protože je rozdělený: to jeho slabost plodí nejednotu. Takže, cokoli, co jej posiluje, zasazuje úder rasismu. Zatímco se vyhýbáme organizovanému humanistickému antirasismu, můžeme s rasismem bojovat tam, kde na něj narazíme v reálném životě, jako to spontánně dělá řada nerasistických proletářů a proletářek v hospodě, na pracovišti, nebo ve stávkové hlídce, čímž obnovují jistou formu autonomní pospolitosti.

Například hnutí v prosinci 1995 umlčelo Le Penovu rétoriku. Podobně několik nepokojů na sídlištích svedlo dohromady lidi ze severní Afriky, barevného i „bílého“ původu.

Komunistické hnutí má třídní i lidský obsah. Zajímavá otázka zní: která aktivita v třídním boji proletáře a proletářky spojuje a má praktickou tendenci odstranit rasismus?

Dělníci mohou být zároveň militantní i rasističtí.

Roku 1922 jihoafričtí šéfové snížili mzdy bělošským horníkům a umožnili černochům přístup k řadě pracovních míst. „Bělošské“ nepokoje skončily krveprolitím: bylo zabito přes 200 horníků. Jako u stávek proti práci žen nebo cizinců se jednalo o tu nejhorší sebeobranu námezdně pracujících.

Na druhé straně, když bylo Holandsko okupováno nacistickým Německem, holandští dělníci vstoupili do stávky proti deportacím a diskriminaci Židů a židovských dělníků.

Klíč k reakčnímu stanovisku jihoafrického dělnictva či k holandské solidaritě nespočívá v rasistickém/nerasistickém myšlení. Myšlení utvářejí minulé a současné sociální vztahy a děje. Čím je požadavek nebo čin otevřenější, globálnější, potenciálně universálnější a tudíž „lidštější“, tím méně je pravděpodobné jeho zúžení podle sexistických, xenofobních či rasistických linií. Představte si pracoviště. Boj o záchranu pracovních míst může pracovní sílu mnohem snadněji přiblížit rasismu než, řekněme, požadavek na rovné zvýšení mezd o 20 liber týdně pro každého jednotlivého zaměstnance v areálu závodu. Ten první uzavírá lidi do rámce obranných gest, omezuje je na „jejich“ podnik, izoluje je od ostatních pracovišť a nakonec rozdělí i je navzájem (Koho vyhodí? Doufám, že mého spolupracovníka a ne mě!). Jakkoli je malý, druhý požadavek proletáře sjednocuje bez ohledu na pohlaví, národnost či profesní kvalifikaci a může je spojit s pracovišti mimo to jejich vlastní, jelikož se jej může chopit řada dalších lidí a začít požadovat stejné zvýšení, či něco, co sjednocuje ještě víc.

Některé nároky a taktiky posilují profesní, místní nebo „rasové“ rozdíly. Jiné obsahují souhru stále širší komunity, otevírají nová témata a boří „etnické“ i další hranice.

Jediným způsobem jak porazit rasismus je zabývat se jím na obecné a „politické“ rovině a přitom ukazovat, jak jakékoli rozdělování proletářů (a rasismus je ještě horší než xenofobie) vždy končí tím, že jsou (všichni proletáři) na tom ještě hůře, jsou ještě více degradovaní a ještě poddajnější.

Rasismem se nesmíme zabývat jako oddělenou otázkou a nikdy jako odpornou ideologií, kterou má zničit ideologie laskavá.

Gilles Dauvé

1997

***

Předmluva Aufheben k výše uvedenému dopisu

(z Aufheben č. 7, podzim 1998)

Fašismus a antifašismus: „Barrot“ odpovídá

Aufheben č. 1 (léto 1992) jsme přinesli krátkou recenzi vlivného textu Fašismus a antifašismus od Jeana Barrota. Recenzovali jsme ji, protože se vztahovala k bojům, které v té době probíhaly a protože se jednalo o analýzu, která nám byla v zásadě sympatická. Kritika antifašismu je nezbytná a důležitá; rovněž jsme ale měli pocit, že tato kritika má sklon k dogmatismu. Ten je součástí obecnější slabiny italské levice, z níž se tato kritika odvozuje. Tak jako ostatní části levé komunistické opozice proti pravověrnosti prosazované Moskvou, se i italská levice, tváří v tvář fakticky úplné kapitulaci dělnického hnutí před oportunismem, snažila zachovat si komunistické postoje. Částí ceny, kterou za to zaplatila, byla její rigidita a mechaničnost, kdy principy měly sklon měnit se v dogmata. Jestliže, jak říkají situacionisté, musíme být proti sektářství, a přitom jedinou obranou před sektářstvím je striktní teoretická linie, je nutné vyvážit ji stejně bdělým odporem vůči sklonu teorie degenerovat v ideologii.

Opozice vůči antifašismu, stejně jako opozice vůči odborům a levičáctví obecně, by měla být více než jen rituální denunciací; měla by obsahovat snahu porozumět rozporům, které vyvstávají v hnutích i v individuálních proletářích. Nekompromisnost, představa neměnnosti komunistického programu, resolutní opozice vůči oportunismu – tyto aspekty italské levice jí umožnily držet se poznatků z revoluční vlny, která následovala po první světové válce. Byly ale i jejími slabinami: odmítání vidět cokoli nového, neschopnost účinně se vztahovat k třídnímu boji a učit se z něj, tendence stát se sektou kázající své „pravdy“ světu, který nenaslouchá.

Zpětně vzato, když jsme v naší recenzi opakovali překladatelovo přisuzování slabin levého komunismu Barrotovi samotnému, byli jsme nespravedliví. Navíc tím, že zde i v naší recenzi dáváme zaznít svým výhradám k postoji italské levice vůči antifašismu, nechceme podpořit liberální a levičácké dezinterpretace této opozice italských komunistů vůči antifašismu. Historicky, jak se naznačuje v Barrotově textu i v naší recenzi, se italská levice nezdráhala bojovat mimo jiné nepřátele proletariátu ani s fašisty. Jak poukazovali, skutečnou „jednotnou frontou“ té doby byla aliance demokratické vlády a fašismu proti proletariátu:

„Vláda… dekretem z 20. října 1920 poslala 60 000 demobilizovaných důstojníků do výcvikových táborů s povinností zapsat se do skupin „squadristů“. Kdykoli fašisté vypálili budovy odborů nebo socialistické či komunistické strany, armáda a četnictvo stály vždy na straně fašistů. A jednalo se o ozbrojené síly liberálně demokratického státu.“

(Italská komunistická levice 1926-45: Příspěvek k dějinám revolučního hnutí, ICC, str. 21)

Naše recenze Fašismu a antifašismu vyšla před šesti lety. Nyní se k ní vracíme, protože jsme právě obdrželi tuto odpověď od „Jeana Barrota“ samotného, kterou vítáme.


[1] Veřejné mínění neodsuzuje nacismus ani tak pro jeho hrůzy, protože od té doby se ukázalo, že i ostatní státy – vlastně kapitalistická organizace světové ekonomiky – jsou pro lidský život stejně destruktivní, skrze války a umělé hladomory, jako nacisté. Nacismus je spíše odsuzován proto, že jednal záměrně, protože byl vědomě chtěný, protože se rozhodl vyhladit Židy. Za hladomory, které decimují celé národy, není zodpovědný nikdo, ale nacisté – ti chtěli vyhlazovat. Abychom eradikovali tento absurdní moralismus, potřebujeme materialistické pojetí koncentračních táborů. Nebyly produktem světa, který zešílel. Naopak, podřizovaly se normální kapitalistické logice aplikované za zvláštních okolností. Jak svým původem tak svým fungováním tábory příslušely do kapitalistického světa…

[2] Daniel Guérin, Fascism and Big Business, New York (1973).

[3] Bulletin communiste, 27. listopadu 1925. Boris Souvarine se narodil roku 1895 v Kyjevě, ale ještě v raném věku emigroval do Francie. Tento dělník samouk byl jedním ze zakladatelů Kominterny a PCF, ale v roce 1924 byl z obou organizací vyloučen za levičácké úchylky.

[4] Rassemblement du Peuple Français (RPF), gaullistická strana (1947-1952). Poujadismus, pravicové maloburžoazní hnutí za 4. republiky. Rassemblement pour la République (RPR), současná gaullistická strana.

[5] Za II. světové války bylo sice v táborech v USA internováno 100 000 Japonců, ale nebylo třeba je likvidovat.

[6] Humanité, 6. březen, 1972.

[7] Kappův puč v roce 1920 porazila generální stávka, ale povstání v Porúří, které vypuklo ihned po ní a které aspirovalo přesáhnout obranu demokracie, bylo potlačeno ve jménu státu… armádou, která předtím podporovala puč.

[8] Simon Leys, The Chairman’s New Clothes: Mao and the Cultural Revolution, Londýn (1977).

[9] Tato podpora sahající od extrémní pravice až po levici by nás neměla překvapovat. Pro latinskoamerické komunistické strany je poměrně běžné podporovat vojenské či diktátorské režimy na základě jejich “pokrokovosti”, ve smyslu podpory Spojenců za II. světové války, rozvoje národního kapitalismu, či ustupování dělníkům. Srovnej, Victor Alba, Politics & the Labor Movement in Latin America, Stanford (1968). Maoisté a trockisté se často chovají stejně, např. v Bolívii.

[10] Le Monde, 7.-8. únor (1971).

[11] Marx, The Eighteenth Brumaire of Louis Bonaparte, International, New York (1972), str. 54.

[12] Marx a Engels, Collected Works 13, Lawrence & Wishart, Londýn (1980), str. 340.

[13] George Orwell, Homage to Catalonia, Londýn (1938).

[14] Abel Paz, Durruti: The People Armed, Black Rose Books, Montreal (1976).

[15] Marx a Engels, Collected Works 13, Londýn (1980), str. 422.

[16] Oskar Anweiler, The Soviets: The Russian Workers, Peasants and Soldiers Councils 1905-1921, New York (1974).

[17] Marx a Engels, Ecrits militaires, L´Herne (1970), str. 143.

[18] V. I. Lenin, Collected Works 24, Moskva (1964), str. 236.

[19] C. Semprun-Maura, Révolution et contre-révolution en Catalogne, Mame (1974), str. 53-60.

[20] Marx a Engels, Writings on the Paris Commune, Monthly Review, New York (1971), str. 70.

[21] tamtéž, str. 75-76.

[22] tamtéž, str. 80.

[23] Saul K. Padover, redigoval, The Letters of Karl Marx, Prentice-Hall (1979), str. 333-335.

[24] A. Nunes, Les révolutions du Mexique, Flammarian (1975), str. 101-2.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: