Skip to content

Kapitál a stát

5.2.2011

Tato stať Gillese Dauvého pochází z knihy Le mouvement communiste (z její třetí části nazvané „Révolution et contre-révolution“), která vyšla roku 1972.

***

Během své evoluce byl komunismus hnán, aby se prakticky i teoreticky vyhranil ve vztahu ke kapitalistickému státu. Stát je vládou lidí organizovaných do tříd. Politika je uměním organizace lidí. Politický život je konfrontací sociálních (= třídních) zájmů v otázce směřování státu, čili v otázce stanovení jak organizovat lidi (= vztahy mezi třídami). Za kapitalismu je demokracie shromaždištěm různých třídních zájmů a sociálních skupin (ekonomickým shromaždištěm je trh, na nějž jsou nuceny vstupovat i prvky situované mimo kapitalistický výrobní způsob, jelikož vše má tendenci stát se komoditou).[1] S rozvojem kapitálu již neexistují žádné fundamentální sociální protiklady mezi třídami a skupinami, jež se setkávají v politické sféře: a) buržoazie likviduje zbytky bývalých majetných tříd jejich inkorporací;[2] b) buržoazie sama se centralizací kapitálu sjednocuje. Zůstávají pouze konflikty zájmů mezi nejrůznějšími průmyslovými a finančními monopoly – nejedná se ale o protikladné třídní zájmy a stát je téměř automaticky usmiřuje. Jediným třídním protikladem je protiklad mezi kapitálem (sjednoceným a vystupujícím téměř jednotně) a proletariátem.[3] Samozřejmě, že unifikace buržoazie není nic než tendence, jejíž úplná realizace je kvůli existenci konkurence nemožná (srovnej Část první: „Hodnota a vývoj“). Je to ale právě sám kapitál, co staví prvky, své prvky, své představitele, jednoho proti druhému. Politika již tedy proti sobě nestaví třídy, ale různé vrstvy uvnitř třídy funkcionářů kapitálu.

Za těchto podmínek je rozhodující úlohou politiky a demokracie ohlupovat proletariát. Stále existují politické boje, které nelze zcela redukovat na boje osob a klanů o moc: proto existují i různé programy. Na jednu stranu zde však jde především o různé aspekty jednoho a téhož esenciálního programu (dříve tomu tak nebylo: například ve Francii před rokem 1914 a zejména na počátku Třetí republiky, kdy se jisté politické frakce pokoušely omezit ekonomický rozvoj). A na druhou stranu politické strany si vyměňují a recipročně berou za své, celé kusy svých příslušných programů. Tento stav věcí se vyvinul zejména po krizi v roce 1929 a znovu v ještě větší míře po druhé světové válce. Ve Francii pravicové i levicové vlády přicházely s vlastními řešeními krize 30. let 20. století: Laval pomocí deflace (zmrazení mezd ve státních službách) a pak Blum pomocí devalvace a zvyšování kupní síly. Oproti tomu od roku 1945 všechny vlády velkých kapitalistických zemí, ať jsou pravicové či levicové, používají tutéž paletu protikrizových zbraní: monetární politika (kontrola nad masou měny v oběhu), rozpočtová politika (kontrola nad státními úvěry, která má mnohem větší význam, jelikož stát je sám hlavním ekonomickým činitelem) a fiskální politika se buď střídavě, nebo simultánně používají všemi vládami. Nadto hnutí ustavování národních států pro Evropu skončilo roku 1870; stejným způsobem I. světová válka značila moment, kdy – v Evropě – kapitál zničil vnější překážky svého vývoje. Od té chvíle byl stát především prostředkem pro opanování výrobních sil a pro boj proti ostatním státům – což soupeřícím státům nebrání, aby se sjednotily proti proletariátu. Činnost státu je tak politická, ale především je ekonomická: boj s nadprodukcí.[4] Národní rámec se stal příliš úzkým: jedinou možnou dimenzí sociálního vývoje je svět.

Kapitál sám v praxi vyjadřuje tuto kontradikci, když povstává proti národním mezím, jež často zbržďují valorizaci. Tendence k destrukci národních omezení se realizuje komunismem, ale objevuje se za kapitalismu a ten ji rozvíjí do té míry, do jaké ona rozvíjí výrobní síly. Avšak stejně jako nemůže sám potlačit hodnotu, nemůže ani sám potlačit národní stát. Pouze komunismus nabízí možnost ukončení národního a etnického boje, perspektivu usmíření našeho biologického druhu se sebou samým a zrození lidstva jako jediného subjektu dějin;[5] což nevylučuje šoky a otřesy během přechodného období. Komunismus se tedy prezentuje jako zničení národních limitů a bojuje proti jakékoli demonstraci nacionalismu jako proti kontrarevoluční.[6]

Naše časy tak značí završení celé evoluce politických forem. Ve Spojených státech, ve Francii a v Anglii klasické buržoazní revoluce vytvořily zastupitelský systém, z nějž byl sice lid (maloburžoazie, izolovaní rolníci, námezdně pracující) vyloučen, ale jenž sjednocoval zájmy buržoazních frakcí.[7] Nově vytvořená kapitalistická společnost si svoji soudržnost[8] zajišťovala tímto místem setkávání se a uzavírání kompromisů, kde občas jedna frakce nastolila svoji nadvládu nad ostatními. Skupiny, z nichž se skládala buržoazie, byly odlišné a dokonce i protichůdné: některé pokrokovější (ve smyslu rozvoje kapitálu) a jiné zase konzervativnější (protože byly svázány se starými vrstvami zaniklé feudální společnosti). Nestačí tedy denuncovat demokracii jako vládu buržoazie. Neboť v tomto politickém systému existuje možnost – a nutnost – teoretické i praktické sebekritiky buržoazie, která se progresivně očišťuje od svých svazků s bývalou společností. V Německu, ale i v Anglii a Francii byly tyto svazky v 19. století stále ještě velice silné. Demokracie zde sehrávala pokrokovou historickou úlohu[9]: byla politickým prostředkem, kterým kapitál opanoval společnost.[10] Na konci 19. století musela Třetí republika prosazovat antiklerikální politiku, aby definitivně vymýtila pozůstatky monarchistické a náboženské reakce. Jednou ze zásadních zbraní v tomto boji byly školy: učitel ve srovnání s knězem představoval sílu (kapitalistického) pokroku. Z tohoto hlediska dělnické hnutí podporovalo snahy kapitálu zbavit se těchto překážek. Ale sekulární státní školský systém a odluka církve od státu nejsou sami o sobě nástroji sociálního pokroku: až se tento pohyb završil, kapitalistická škola odhalila všechny své mystifikační a tmářské (a tedy nakonec reakční) funkce, například rozséváním nacionalistické ideologie. Faktem ale zůstává, že v jednom specifickém dějinném období demokratický stát plnil některé revoluční funkce.[11] A právě z tohoto důvodu komunismus v 19. století v určitých fázích podporoval demokracii, aby tak mohla plně sehrát svoji destruktivní revoluční úlohu.[12]

Ve fázi formální dominance vyvíjel tlak na stát proti buržoazii (uzákonění desetihodinového pracovního dne atd.). Ve fázi reálné dominance si dělnický reformismus snaží zajistit funkci, kterou již plní stát a integrovat se tak do státu (pracovněprávní legislativa atd.). Jeho činnost je kontrarevoluční.

Kapitál tak vytváří říši politiky, jež se liší od státu za Ancien Régime. Zavádí nový vztah mezi výrobou a vládou, mezi ekonomickými činiteli a politickými subjekty. Suma zájmů buržoazie se liší od sumy zájmů bývalých vládnoucích tříd. Přesně řečeno, mezi majiteli půdy neexistoval žádný ekonomický boj: oproti tomu kapitalisté stojí v opozici jeden proti druhému. Bylo tedy nutné vytvořit těleso, které stojí nad společností, byrokratický a vojenský aparát, jenž může zároveň usmiřovat jejich zájmy a způsobovat jejich triumf. Kontrarevoluce byla schopná vznik státu s autonomní mocí prezentovat jako monstrózní fenomén, který je proti přírodě, proti rovnováze předchozího hierarchického systému.[13] Samozřejmě, že její představa sociálního organismu jako harmonie narušené revolucí spočívala na čisté iluzi. I před buržoazní revolucí existovaly třídy a třídní boje. Ona iluze ale vypadala věrohodně, jelikož politika a ekonomika měly dříve tendenci jít spolu ruku v ruce. Bohatí byli téměř přirozeně i politickými vůdci. Vznik separovaného světa politiky byl právě oním znamením změny: odtud tedy stále důležitější úloha ministrů v Anglii a Francii 17. a 18. století. Pyramidu král/poddaní – s jejími pevně danými prostředními skupinami (řády, měšťanstvem) – nahradila dualita složená z ekonomické sféry a politické sféry.

Sát provádí relativně poklidné usmiřování vnitřních konfliktů kapitálu a bojů mezi kapitálem a proletariátem. Ale kdykoli je to potřeba, utíká se k tomu nejenergičtějšímu násilí.[14] Ve fázi, kdy byla demokracie revoluční, se násilí používalo proti proletariátu a proti nedisciplinovaným frakcím maloburžoazie (1871), ale i proti buržoazii samotné.[15] Harmonizace zájmů kapitálu – s ohledem na něj samotný i na druhé – tak dohromady dává to, čemu se obyčejně říká „demokracie“ a „diktatura“ (včetně nasazení systematického a organizovaného teroru a masakrů: srovnej s bojem proti Komuně).

Když kapitál generalizuje velkoprůmysl, začíná nastupovat jeho totální dominance nad společností. K reálné dominanci kapitálu nad prací dochází s rozvojem relativní nadhodnoty (srovnej s předchozí částí).[16] Od této chvíle se stává nutné zajistit dělníkovu angažovanost v jeho práci a kontrolu nad jeho prací a zároveň jej přinutit k určitému typu práce, jejíž intenzita a produktivita se musí neustále zvyšovat (rozvoj kategorie polokvalifikovaného dělníka a práce na montážní lince – ovládané „vědeckou organizací práce“ – k nimž došlo po první světové válce).

Zároveň se stává nezbytnou organizace ekonomiky. Je dobře známo, že na úrovni jednotlivých podniků kapitalismus organizuje výrobu racionálně,[17] ale že soubor podniků – setkávající se na trhu – netvoří harmonický celek: rovnováha se ustavuje pouze boji a destrukcí (ve všech podobách: zásoby neprodaného zboží, bankroty firem). Kapitál nyní musí organizovat společnost jako podnik, protože je třeba potlačit a zpětně vstřebat kontradikce mezi obchodujícími podniky a mezi kapitálem a proletariátem.

Kapitál si dělníka již nepodmaňuje pouze v rámci výroby, v továrně, ale v celém jeho životě. S tímto cílem bojuje proti spontánně komunistickým tendencím dělníků. Jeho jednání je zároveň ekonomické, ideologické i politické. Rozvíjí masovou spotřebu utlumující myšlení.[18] Velebí dělníka a námezdní postavení, čímž vytváří mýtický svět práce, kde je dělník králem. Primární úlohu v této mystifikaci sehrávají „dělnické“ strany: Svátek práce jako národní událost, dělnické slavnosti a dělnická kultura se roubují na tradiční pokusy dělníků o sebevyjádření, jež se datují od dob, kdy menšina kvalifikovaných dělníků dosáhla určité míry kulturní spotřeby (a snad, do jisté míry, kulturní tvorby) upřené ostatním dělníkům – zcela prostě například proto, že neuměli číst. Velebí se práce a oslavuje se její „důstojnost“, zatímco pro ekonomický a sociální vývoj je možný a nezbytný jiný typ aktivity. Organizace dělnického hnutí rovněž tvrdí, že pokračují v úsilí dělníků minulého století o pokrok, což je dnes zcela reakční pokus. Jediným možným sociálním „pokrokem“ je pokrok všech dělníků (a lidstva) produkující sociální vztahy adaptované na současný sociální vývoj. Míru této ideologie práce lze odhalit v reformistickém dělnickém hnutí, v té nejbrutálnější kontrarevoluci (nacismus), v ruské kontrarevoluci a obecně ve všech „socialistických“ zemích, které glorifikují proletariát a postavení proletáře.[19] Jedná se o opak komunistického postoje, kterým je zničení postavení proletáře jakožto zastaralého sociálního vztahu. Cílem kapitálu je utopit proletariát zároveň v ideologii spotřeby a ve spotřebě ideologie. Rovněž uspokojuje ekonomickou potřebu: boj s tendencí k nadprodukci.[20] Směna se musí maximálně rozšířit: jedná se o kolonizaci společnosti komoditou. Ale svojí funkcí komodita pouze slouží kapitálu: jakákoli destrukce panství komodity opomíjí destrukci panství kapitálu.

Zároveň kapitál používá ozbrojený boj, kdykoli je toho třeba.[21] Vedle toho ale přeskupuje proletariát kolem národního státu a rozvíjí nacionalismus a všechny ideologie nacionalistického typu (zde opět sehrávají důležitou úlohu „dělnické“ strany). Stejně jako mobilizuje lidi, kapitalismus mobilizuje jejich vědomí a pokouší se je natěsnat do ideologické formy. Odtud se mezi intelektuály berou formy tragického a nešťastného vědomí.

Jednou z nejdůležitějších zbraní kapitálu je ale demokratická iluze.[22] Po většinu času si kapitál uchovává parlamentní fasádu. Samozřejmě, že parlament byl vždy nástrojem buržoazie.[23] Rozdíl je v tom, že v minulosti jej používala k ukázňování sebe samé. Dnes se státní byrokracii tato úloha plní mnohem jednodušeji, jelikož všechny frakce buržoazie[24] (čili třídy, která spravuje kapitál – ať už je to klasická nebo státní buržoazie) chápou cíl, který je třeba realizovat: opanovat a zkrotit vývoj kapitálu. To neznamená nerozvíjet jej, protože kapitál je ze své definice dynamický, ale kontrolovat jeho vývoj, s využitím všech ekonomických a politických prostředků se vyhnout velkým ekonomickým krizím a komunistické revoluci. Parlament připravený o jakoukoli skutečnou moc se dnes poměrně účinně používá jako nástroj mystifikace. Je zajímavé, že většina zemí, které svoji buržoazní revoluci provedly originálním způsobem („socialistické“ země), si buď ponechává, nebo vytváří všechny součásti demokratického soukolí i za těch nejsměšnějších podmínek (99% hlasů pro vládu). Možná, že v určitých zemích demokracie z historických důvodů zmizela i jako fasáda a uvolnila cestu „novým“ politickým systémům: tak tomu bylo v Německu a Itálii za fašismu. Ve skutečnosti ale jejich jediná inovace spočívala v systematizaci procesů, které kapitál používal již za svého „demokratického“ období.[25] Fašismus nepřináší nic nového, co se týče ekonomického nebo sociálního programu, ani ve svém používání násilí[26] a ještě méně ve své ideologii. Jeho jediná inovace spočívá v organizaci celého souboru kontrarevolučních prostředků na všech úrovních (ekonomika, politika…).[27] Pro kapitál je jediným předvídatelným řešením redukce jeho kontradikcí, kdy násilím (fašismus), nebo reformismem (Lidová fronta) dosáhne souhlasu dělníků. Jedná se však o řešení jen na určitou dobu a výsledek nakonec bude tentýž: v obou případech redukci kontradikcí nutně doprovází nacionalismus a militarismus (oba za Lidové fronty vzkvétaly) a vede ta pak vede k přípravám na novou imperialistickou válku (rozdíl je v tom, že Německo se na ni mohlo připravovat za příznivých podmínek). Po pádu fašistických zemí v letech 1943 a 1945 se v nich demokracie zase znovu prezentovala jako alternativa, která ve srovnání s fašistickým režimem umožňuje pokrok. Vlastně ale sama tyto systémy zrodila a nikdy proti nim nebojovala.[28] Sama ze sebe učinila nástroj protiproletářského násilí a jako první zřizovala speciální represivní sbory mimo policii a pravidelnou armádu (Německo 1919). Po období 1914-1918 demokracie sloužila:

a)         k přesvědčení proletariátu, že její demokraticko-parlamentní rámec umožňuje progresivní evoluci směrem k většímu kolektivnímu blahobytu a vnitřnímu i mezinárodnímu míru;

b)         k umožnění paralelní (a na ni obecně úzce napojené) organizace kontrarevolučních sil, která ji pak zlikvidovala, jelikož se stala neužitečnou.[29]

Demokracie tak dokonale splnila svoji úlohu. Prvně tím, že rozdrtila proletariát (fyzicky a ideologicky). A když se zdálo, že to nestačí, kontrarevoluce – pro niž byla demokracie jen jedním nástrojem z mnoha – se jí zbavila. Po porážce fašistických zemí – v zásadě způsobené jejich relativní slabostí ve srovnání s ostatními imperialistickými zeměmi – se demokracie znovu objevila, a přitom se opět účastnila rozdrcení proletariátu:

a)        během poslední fáze války, kdy organizovala (za plné spolupráce dělnických stran) národní protiněmecké koalice ve Francii a Itálii;

b)        během obnovy a boomu, který po válce následoval.

Dnes má obrana demokracie proti „reakci“ pouze antikomunistický obsah.[30] Jedinou dnešní reakcí je kapitál, jak sám dobře ukazuje tím, že po roce 1945 reprodukuje všechny hrůzy, za něž by rád svalil zodpovědnost na jednu konkrétní politickou formu, zatímco ty tvoří obsah diktatury kapitálu v jeho fázi reálné dominance (militarismus, permanentní války, plýtvání, masakry, bída, organizovaný hladomor atd.).[31] Demokracie není nic více než součást kontrarevoluce, plenta používaná paralelně s tou nejbarbarštější diktaturou.[32] Nejedná se o ideologický, ale o praktický fenomén: byla-li po roce 1945 tak úspěšná, bylo tomu tak, protože se její ekonomické a politické podmínky v Evropě setkali s prosperitou a mírem a ke všem velkým sociálním a politickým konfliktům docházelo mimo západní Evropu. Stejně tak, začíná-li se dnes objevovat její kontrarevoluční charakter, je tomu tak proto, že se objevují reálné sociální kontradikce a nutí ji odhalit svoji represivní tvář: kapitál je nucen ke stále větší totalitarizaci, protože potřebuje obsáhnout a zkrotit totalitu složek své společnosti.[33]


[1] Marx, Fondements de la critique de l’économie politique (Ebauche de 1857-1858), En annexe: travaux des années 1850-1859, Trad. Par R. Dangeville, Anthropos, 1967. Svazek II., str. 1-65.

[2]Buržoazie (…) nakonec vstřebává všechny majetné třídy, jejichž existenci objeví“ (Marx & Engels, Německá ideologie, MECW, svazek 5, str. 77).

[3] Le 18 Brumaire, dans Marx Les Luttes de classes en France (1840-1850), Ed. Sociales, 1948, str. 255-256.

[4] Engelsův dopis Schmidtovi, 27. října 1890, Selected Correspondence. Foreign Languages Publishing House, Moskva, 1957, str. 500-507.

[5] Opětovné přivlastnění podmínek života může být jedině globální, universální (Marx & Engels, Německá ideologie, MECW, svazek 5, str. 87 /?/).

[6] tamtéž, str. 73 (?). Zatímco se prosazovalo hnutí formování národních států, komunismus připravil následující stádium: neuznávaje žádnou vlast, internacionála si klade za cíl jednotu lidstva () je proti národnostním heslům, protože tyto mají tendenci rozdělovat lidi (Marx a Engels, adresa k zasedání Generální rady AIT, 25. července 1871). Není tedy rozporu mezi postojem k ustavování národních států, když představují dějinný pokrok a principem, podle nějž proletariát nemá žádnou vlast (Marx a Engels, Manifest komunistické strany, in Marx, The Revolutions of 1848, Penguin, 1973, str. 84-5 /?/ a komentář v kritice Gothajského programu).

[7] Ohledně buržoazie a státu po francouzské revoluci, srovnej s, Marx a Engels, Svatá rodina, MECW, svazek 4, str. 123-4 (?), a Marx a Engels, Německá ideologie, MECW, svazek 5, str. 89 (?).

[8] Ohledně této soudržnosti, viz Marx a Engels, Svatá rodina, MECW, svazek 4, str. 120-21 (?).

[9] Marx, Engels, La Nouvelle Gazette Rhénane, 1. června-5. září 1848, úvod a poznámky L. Netter, Ed. Sociales, 1963.

[10]Vše, co centralizuje buržoazii, je pro dělníky samozřejmě výhodné. (Marxův dopis Engelsovi, 27. července 1866. Marx a Engels, Selected Correspondence, Foreign Languages Publishing House, Moskva, 1957, str. 221).

[11] Přesto od roku 1845 Marx s Engelsem potvrzovali, že nezávislost státu existuje pouze v zaostalých zemích: Nejdokonalejším příkladem moderního státu je severní Amerika. (Marx a Engels, Německá ideologie, MECW, svazek 5, str. 90)

[12] Zájem buržoazie je v tomto ohledu občas rozporuplný: srovnej s, 18. Brumaire, in Marx, Les Luttes de classes en France (1848-1850), Ed. Sociales, 1948, str. 200, 236, 254. Kromě toho komunistickým postojem je vždy příprava skrytého stádia, a to bojem proti národu a národnímu státu: „Pouze dělnická třída tvoří skutečnou aktivní sílu odporu proti národním podvodům“ (Marxův dopis Engelsovi, 3. srpna 1870, Marx, Engels, La Commune de 1871, Lettres et déclarations pour la plupart inédites, předmluva a prezentace R. Dangeville, U.G.E., 1970, str. 49).

[13]Buržoazie ruší přirozený stát, aby vztyčila stát, kterým je ona sama.“ (Marx, Engels, L’Idéologie allemande. Prezentace a anotace G. Badia, Ed. Sociales, 1968, str. 381.)

[14] V červnu 1848. Srovnej s, Marx, Engels, Écrits militaires, Violence et constitution des Etats européens modernes, úvod a prezentace R. Dangeville, L’Herne, 1970, str. 199-219. „(Lid) neočekával, že válečné metody, s nimiž se experimentovalo v Alžírsku, budou plně použity v Paříži“ (str. 204).

[15] Le 18 Brumaire, in Marx, Les Luttes de classes en France (1848-1850), Ed. Sociales, 1948, str. 180-181.

[16] Fondements de la critique de l’économie politique (Ebauche de 1857-1858), En annexe: travaux des années 1850-1859, předmluva R. Dangeville, Anthropos, 1968, svazek II, str. 86, o „reglementaci“ ve výrobě (rovněž str. 89-90).

[17] Srovnej s Engelsovým shrnutím Kapitálu, in Engels, Pour comprende „Le Capital“, Suivi de deux études de F. Mehring et R. Luxembourg sur le „Capital“, Ed. Git-le-coeur, str. 57-58.

[18] Fondements de la critique de l’économie politique (Ebauche de 1857-1858), En annexe : travaux des années 1850-1859, předmluva R. Dangeville, Anthropos, 1967. Svazek I, str. 236-237.

[19] Marxův dopis Engelsovi, 12. červen 1863, Marx & Engels, Selected Correspondence, Lawrence & Wishart, 1934, VII, str. 151-2.

[20] Marx, Fondements de la critique de l‘économie politique (Ebauche de 1857-1858), En annexe : travaux des années 1850-1859, předmluva R. Dangeville, Anthropos, str. 368-371.

[21] O úloze násilí a fázích kapitalismu, srovnej s, Marx, Engels, Écrits militaires, Violence et constitution des Etats européens modernes, předmluva a prezentace R. Dangeville, L’Herne, 1970. Úvod, str. 16, 17 a 23, 24.

[22] Le fil du temps, č. 8, str. 27.

[23] Ohledně „parlamentního kretenismu“, srovnej s, 18. Brumaire Ludvíka Bonaparta, in Marx, Úvahy z exilu, Penguin, 1973, str. 210-211.

[24]S tát není nic než organizovaná kolektivní moc majetných tříd (…)“ (Engels, Bytová otázka, Martin Lawrence, str. 71).

[25] Viz,  popis Société du Dix-Décembre (bonapartistická), 18. Brumaire Ludvíka Bonaparta, in Marx, Úvahy z exilu, Penguin, 1973, str. 220-222.

[26] V souvislosti s červnem 1848 Marx hovoří o „vyhlazovací válce“ proti dělníkům prohlášeným za „nepřátele společnosti“ (Marx, Les Luttes de classes en France (1848-1850), Ed. Sociales, 1948, str. 142-143).

[27] Communisme et fascisme, Ed. Programme communiste, 1970 (texty italské KS, 1921-1924).

[28] Ohledně Španělska, viz články v Invariance, č. 7 a 8, a nejrůznější články (1936-1938) v Bilan, časopise komunistické levice.

[29]   „Le P.C. d’Italie face á l’offensive fasciste (1921-1924)“, Programme communiste, č. 45 až 50.

[30] Théses de la gauche communiste (1945), Invariance, č. 9, str. 24-30.

[31] Viz například, „Le nouveau statut des entreprises d’Etat en Russie» (1965), Programme communiste, č. 35.

[32]Vše, co bývalo reakční, se chová, jako by to bylo demokratické“ (Engelsův dopis Bebelovi, 11. prosince 1884, (Marx & Engels, Selected Correspondence, Foreign Languages Publishing House, Moskva, 1957, str. 456).

[33]Každopádně  v den krize a v den po krizi bude naším jediným protivníkem  celá reakce, jež se seskupí kolem čisté demokracie a domnívám se, že to bychom neměli pouštět ze zřetele…“ (Marx & Engels, Selected Correspondence, Foreign Languages Publishing House, Moskva, 1957, str.457.)

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: