Skip to content

„Renegát“ Kautsky a jeho učedník Lenin

5.2.2011

Kritika Lenina jakožto pokračovatele Kautského sociální demokracie. Francouzský komunista Gilles Dauvé ji napsal v roce 1977.

***

Tři zdroje marxismu – historické dílo Marxovo je zcela jasně historicky zajímavá práce. Kautsky byl nesporně nejdůležitějším myslitelem Druhé internacionály a jeho strana, Německá sociálně demokratická strana, byla tou nejsilnější. Kautsky byl jakožto strážce ortodoxie téměř universálně považován za nejerudovanějšího odborníka na Marxovo a Engelsovo dílo a za jeho privilegovaného vykladače. Kautského postoje jsou tedy svědectvím o celé jedné éře hnutí dělnické třídy a již jen proto je stojí za to znát. Zde se budeme zabývat stěžejní otázkou proletářského hnutí: vztahem mezi dělnickou třídou a revoluční teorií. Kautského odpověď na tuto otázku tvořila teoretický základ praxe a organizace všech stran, z nichž se skládala Druhá internacionála. A to včetně Sociálně demokratické dělnické strany Ruska a její bolševické frakce, která byla ortodoxní členkou až do roku 1914, čili až do pádu internacionály tváří v tvář první světové válce.

Avšak teorie, kterou Kautsky v onom textu vyložil, nepadla zároveň s Druhou internacionálou. Právě naopak, přežila a prostřednictvím „leninismu“ a jeho stalinistických a trockistických zosobnění tvořila stejnou měrou základnu Třetí internacionály.

Leninismus: vedlejší produkt kautskyismu!

Leninismus, vedlejší produkt kautskyismu! To určitě poděsí ty, kdo Kautského znají jen z urážek, kterými po něm metal bolševismus a zejména Leninův pamflet Krach Druhé internacionály a renegát Kautsky, a ty, kdo o Leninovi vědí jen to, co se v nejrůznějších kostelech a kaplích, kam docházejí, považuje za dobré o něm vědět.

Přesto samotný titul Leninova pamfletu velmi přesně definuje jeho vztah ke Kautskému. Nazývá-li Lenin Kautského renegátem, je jasné, že Kautského dříve považoval za stoupence té pravé víry, za jejíhož jediného kompetentního obránce nyní považuje sám sebe. Lenin ani zdaleka nekritizuje kautskyismus, který ani nedokáže identifikovat, a ve skutečnosti se spokojuje s vyčítáním svému bývalému mistrovi, že zradil své vlastní učení. Leninův rozchod s ním byl ve všech směrech opožděný a povrchní. Opožděný, protože Lenin o německé sociální demokracii choval ty nejhlubší iluze a prozřel teprve, až byla „zrada“ dokonána. Povrchní, protože Lenin se spokojil s rozchodem v otázkách imperialismu a války, aniž by se zabýval zásadními příčinami sociálně demokratické zrady v srpnu 1914. Tyto příčiny souvisely se samotnou podstatou těchto stran a jejich vztahu ke kapitalistické společnosti stejně jako k proletariátu. A právě tyto vztahy je třeba uvést zpět do souvislosti s pohybem kapitálu a dělnické třídy. Je třeba chápat je jako fázi ve vývoji proletariátu a nikoli jako něco, co lze změnit vůlí menšiny či revolučního vedení, jakkoli by mohlo být uvědomělé.

Z toho pramení současný význam teorie, kterou Kautsky obzvláště souvisle rozvíjí ve svém pamfletu a která mu po celý život tvořila samotnou kostru jeho myšlení. Lenin tuto teorii převzal a rozvinul ji již roku 1900 v Bezprostředních cílech naší organizace a pak v Co dělat? z roku 1902, kde nadto Kautského sáhodlouze cituje a velmi jej chválí. Roku 1913 se Lenin těchto idejí chopil znovu ve Třech zdrojích a třech součástech marxismu, kde rozvíjí tatáž témata a občas slovo od slova používá Kautského text.

Tyto ideje stojí na omezené a povrchní historické analýze Marxova a Engelsova vztahu k intelektuálům své doby, ale i k hnutí dělnické třídy. Lze je shrnout do několika málo slov a k odhalení jejich podstaty postačí pár citací: „Hnutí dělnické třídy, které je spontánní a bez teorie, jež by v pracujících třídách povstala proti nastupujícímu kapitalismu, nedokáže provést revoluční dílo.“

Rovněž je nutné připomenout si to, čemu Kautsky říká svazek hnutí dělnické třídy a socialismu. Takže: „Socialistické uvědomění dnes (?!) může povstat pouze na základě hlubokých vědeckých znalostí (…) Ale nositelem vědy není proletariát, nýbrž buržoazní intelektuálové; (…) socialistické uvědomění je tedy potom něčím, co se do třídního boje proletariátu vnáší z vnějšku a nikoli něčím, co v něm spontánně povstává.“ Tato Kautského slova jsou podle Lenina „hluboce pravdivá.“

Je jasné, že tento tolik žádoucí svazek hnutí dělnické třídy a socialismu nešlo přivodit stejným způsobem v Německu i v Rusku, jelikož podmínky byly odlišné. Je však důležité pochopit, že hluboká rozdílnost bolševismu na organizačním poli neplynula z odlišnosti základních koncepcí, ale spíše výhradně z aplikace totožných principů v odlišné sociální, ekonomické a politické situaci.

Ve skutečnosti sociální demokracie ani zdaleka neskončila u stále těsnějšího svazku hnutí dělnické třídy se socialismem, ale u stále těsnějšího svazku s kapitálem a buržoazií. Co se bolševismu týče, tak poté, co byl v ruské revoluci jako ryba ve vodě („revolucionáři jsou v revoluci jako voda ve vodě“), neskončil po porážce revoluce ničím jiným než naprostou fůzí se státním kapitálem administrovaným totalitní byrokracií.

Leninismus však dál straší v hlavách mnoha revolucionářů, kteří to myslí více či méně dobře a kteří hledají recept schopný úspěchu. Přesvědčeni, že patří „k předvoji“, protože jsou držiteli „uvědomění“, zatímco jsou pouze držiteli falešné teorie, militantně bojují za svazek těchto dvou metafyzických monstrózností, „spontánního hnutí dělnické třídy bez teorie“ a nevtěleného „socialistického uvědomění“.

Tento přístup je jednoduše voluntaristický. A tak, jestliže Lenin řekl, že „ironie a trpělivost jsou hlavními vlastnostmi revolucionáře,“ „netrpělivost je hlavním zdrojem oportunismu“ (Trockij). Intelektuál a revoluční teoretik se nemusí strachovat o spojení s masami, protože je-li jeho teorie revoluční, je již s masami spojen. Nemusí si „zvolit proletářský tábor“ (není to Sartre, kdo tyto termíny používá, je to Lenin), protože, správně řečeno, tuto volbu nemá. Jeho teoretickou a praktickou kritiku určuje jeho vztah ke společnosti. A od tohoto zanícení se může osvobodit pouze tak, že se mu oddá (Marx). Má-li „volbu“, má ji proto, že již není revoluční a jeho teoretická kritika je již prohnilá. Problém pronikání revolučních myšlenek, které teoretik sdílí v milieu dělnické třídy, se skrze toto milieu zcela transformuje… když dějinné podmínky, poměr sil mezi válčícími třídami (principiálně určovaný autonomizovaným pohybem kapitálu), brání jakékoli revoluční erupci proletariátu na scénu dějin, dělá intelektuál totéž co dělník: co může. Studuje, píše, uvádí svá díla ve známost, jak jen to jde a obvykle to jde dosti špatně. Když studoval v Britském muzeu, byl Marx – produkt dějinného pohybu proletariátu – spojen ne-li s dělníky tedy alespoň s dějinným hnutím proletariátu. Nebyl od dělníků izolován o nic více, než je kterýkoli dělník izolován od ostatních. Dobové podmínky vždy v nějaké míře omezují takové vztahy na ty, které kapitalismus umožňuje.

Na druhé straně, když se proletáři sami zformují jako třída a tak či onak vyhlásí kapitálu válku, absolutně nepotřebují, aby jim předtím, než tohoto budou schopni, kdokoli přinášel POZNÁNÍ. Jelikož sami nejsou – v kapitalistických výrobních vztazích – nic než variabilní kapitál, stačí jim k proniknutí do jádra problému, k němuž se intelektuál bude dobírat s jistými obtížemi, to, že chtějí jakkoli drobným způsobem změnit svoji situaci. V třídním boji není revolucionář s proletariátem spojen ani více ani méně, než byl předtím. To jen teoretická kritika pak splývá s kritikou praktickou a nikoli protože do něj byla vnesena zvnějšku, ale protože se jedná o jedno a totéž.

Je-li již po nějakou dobu slabinou intelektuálů jejich víra, že proletáři zůstávají pasivní, protože jim schází „uvědomění“; a začali-li věřit, že jsou sami „předvojem“, takže chtějí proletariát vést, pak je čekají hořká zklamání.

Jenže právě tato představa tvoří esenci leninismu a ukazuje se v dvojznačných dějinách bolševismu. Tyto ideje nakonec mohly přežít pouze díky tomu, že ruská revoluce neuspěla, čili protože poměr sil – v mezinárodním měřítku – mezi kapitálem a proletariátem neumožnil proletariátu, aby provedl svoji praktickou a teoretickou kritiku.

Pravá úloha bolševismu

Tu se budeme snažit demonstrovat souhrnnou analýzou událostí v Rusku a pravé úlohy bolševismu. Když se domníval, že v ruských revolučních kroužcích vidí plod „svazku hnutí dělnické třídy se socialismem,“ Lenin se vážně zmýlil. Revolucionáři organizovaní v sociálně demokratických skupinách nepřinášeli proletariátu žádné „uvědomění“. Samozřejmě, že pojednání nebo teoretický článek o marxismu byly pro dělníky velmi užitečné: jejich užitečnost však nespočívala v tom, že by dodávaly uvědomění nebo ideu třídního boje, ale jednoduše v tom, že vyjasňovaly věci a provokovaly další uvažování. Lenin tuto skutečnost nepochopil. Nejen, že chtěl dělnické třídě přinést uvědomění o nezbytnosti socialismu obecně, on jí chtěl dávat i imperativní hesla vysvětlující, co musí v konkrétní dobu činit. A to bylo poměrně normální, jelikož jedině Leninova strana (jakožto správkyně třídního uvědomění) mohla za veškerým dělením dělnické třídy na nejrůznější vrstvy rozeznat její obecné zájmy, vždy analyzovat situaci a formulovat příslušná hesla. Revoluce v roce 1905 však ukázala praktickou neschopnost bolševické strany řídit dělnickou třídu a odhalila „chvostismus“ avantagardistické strany. Všichni historikové, dokonce i ti bolševikům naklonění, uznávali, že roku 1905 bolševická strana sověty vůbec nechápala. Vznik nových forem organizace vyvolal nedůvěru bolševiků: Lenin konstatoval, že sověty nejsou „ani parlamentem dělnické třídy ani orgánem sebevlády.“ Je důležité vidět, že ruští dělníci předem nevěděli, že zformují sověty. Jen velmi malá menšina z nich věděla o zkušenostech Pařížské komuny a přesto vytvořili zárodečný dělnický stát, byť je nikdo nevzdělával. Kautskyisticko-leninistická teze dělnické třídě fakticky upírá veškerou moc originální kreativity, pokud je nevede strana (jako fůze hnutí dělnické třídy a socialismu). A zde na roce 1905 vidíme, že– použijeme-li frázi z Tezí o Feuerbachovi – „vzdělavatel sám potřebuje být vzděláván.“

 „Vzdělavatelé sami potřebují být vzděláváni!“

 Jenže Lenin na rozdíl od Kautského skutečně vykonal revoluční práci (mimo jiné jeho postoj k válce). Lenin byl ve skutečnosti revoluční pouze tehdy, když šel proti své teorii o třídním uvědomění. Vezměme si případ jeho činnosti mezi únorem a říjnem 1917. Lenin více jak 15 let (od roku 1900) pracoval na vytvoření avantgardistické organizace, která by uskutečnila svazek „socialismu“ s „hnutím dělnické třídy“. Usiloval o seskupení „politických vůdců“ („představitelů předvoje schopných organizovat a vést hnutí“). Roku 1917 stejně jako roku 1905 se ukázalo, že toto politické vedení, představované ústředním výborem bolševické strany, zaostává za úkoly dne i za revoluční aktivitou proletariátu. Všichni historikové, včetně těch stalinistických a trockistických, ukazují, jak Lenin musel svádět dlouhou a obtížnou bitvu s jedním proudem ve své vlastní organizaci, aby jeho myšlenky mohly triumfovat. A uspěl jedině díky tomu, že se opřel o stranické dělníky, o pravý předvoj organizovaný v továrnách uvnitř či kolem sociálně demokratických kroužků. Nepochybně zazní, že to vše by bývalo bylo nemožné bez aktivity, kterou bolševici po mnoho let vyvíjeli, jak na úrovni každodenních dělnických bojů tak v rovině obrany a propagace revolučních idejí. Velká většina bolševiků s Leninem v popředí svojí neúnavnou propagandou a agitací vskutku přispěla k říjnovému povstání v roce 1917. Jakožto revoluční militanti sehráli účinnou úlohu, ale jako „vedení třídy“ či „uvědomělý předvoj“ zaostávali za proletariátem. K revoluci došlo navzdory ideám Co dělat? a v míře, v níž se tyto ideje (vytvořené orgánem řídícím dělnickou třídu, ale separovaným od ní), aplikovaly, se ukázalo, že samy jsou brzdou a překážkou revoluce. Roku 1905 Lenin zaostával za dějinami, protože lpěl na ideách Co dělat? Roku 1917 se Lenin podílel na skutečném hnutí ruských mas a tím tak prakticky odmítal koncepty rozvinuté v Co dělat?.

Aplikujeme-li na Kautského a Lenina opačný postup, jemuž podrobili Marxe, dáme-li jejich myšlenky do souvislosti s třídním bojem namísto toho, abychom je od něj separovali, kautskyismus-leninismus se ukazuje jako charakteristický rys celého období hnutí dělnické třídy, kterému od počátku dominovala Druhá internacionála. Poté, co se rozvíjeli a organizovali, jak nejlépe dovedli, proletáři se od konce 19. století ocitli v rozporuplné situaci. Patřili jim nejrůznější organizace, jejichž cílem bylo provést revoluci, a zároveň ji nebyli schopni provést, protože podmínky ještě nebyly zralé. Kautskyismus-leninismus byl projevem řešení této kontradikce. Poněvadž postuloval, že proletariát musí projít oklikou vědeckého uvědomění, aby se mohl stát revolučním, autorizoval existenci organizací chtějících proletariát uzavřít, řídit a kontrolovat.

Jak jsme již poukázali, Leninův případ je složitější než Kautského tou měrou, kterou byl Lenin v jedné části svého života revolucionářem oponujícím kautskyismu-leninismu. Nadto situace Ruska byla zcela odlišná od situace Německa, které fakticky mělo buržoazně-demokratický režim a kde existovalo silně rozvinuté a do systému integrované hnutí dělnické třídy. V Rusku se jednalo o pravý opak, kde bylo vše teprve třeba vybudovat a kde nebylo ani řeči o účasti na buržoazně parlamentních a reformisticky odborářských aktivitách, protože tyto neexistovaly. Za těchto podmínek Lenin dokázal zaujmout revoluční postoj i navzdory svým kautskyistickým ideám. Nicméně musíme zdůraznit, že až do světové války považoval německou sociální demokracii za vzor.

Ve svých revidovaných a poopravených dějinách leninismu nám stalinisté a trockisté ukazují jasnozřivého Lenina, který pochopil a odsoudil „zradu“ sociální demokracie a internacionály ještě před rokem 1914. Jedná se o čistý mýtus a skutečně by bylo třeba prostudovat pravé dějiny internacionály, aby se ukázalo, že nejenže ji Lenin neodsoudil, ale že také před válkou fenomén sociálně demokratické degenerace vůbec nechápal.

Před rokem 1914 Lenin Německou sociálnědemokratickou stranu (SPD) dokonce velebil za to, že dokázala sjednotit „hnutí dělnické třídy“ se „socialismem“ (srovnej s Co dělat?). Ocitujme si tyto řádky vyňaté z jeho nekrologu August Bebel (který rovněž obsahuje několik chyb v detailech a podstatné chyby týkající se modelu „vůdce dělnické třídy“ a dějin Druhé internacionály).

„Základ parlamentní taktiky německé (a mezinárodní) sociální demokracie, která nepostoupí nepříteli ani píď, která nepromešká ani tu nejmenší příležitost dosáhnout pro dělníky nějakých zlepšení, jakkoli malých, a která zároveň neslevuje ze svých zásad a vždy směřuje k dosažení svých cílů, tak základ této taktiky stanovil Bebel…“

Lenin tato slova chvály na „parlamentní taktiku německé (a mezinárodní) sociální demokracie,“ která „neslevuje ze svých zásad,“ pronesl v srpnu 1913! O rok později se domníval, že vydání Vorwarts (list Německé sociálnědemokratické strany), které oznamovalo, že sociálně demokratičtí poslanci hlasovali pro válečné úvěry, je podvrh vyrobený německým generálním štábem. Takto se odhaluje hloubka iluzí, které po dlouhou dobu (vlastně od roku 1900-1902) choval k Druhé internacionále obecně a k německé sociální demokracii zvláště. (Nebudeme zde zkoumat postoj dalších revolucionářů, například Rosy Luxemburgové, k těmto otázkám. Tato otázka by si totiž vyžadovala zcela samostatnou detailní studii.)

Viděli jsme, jak Lenin ve své vlastní praxi roku 1917 opustil myšlenky Co dělat?. Ale nevyzrálost třídního boje na globální úrovni a zejména absence revoluce v Evropě způsobily porážku ruské revoluce. Bolševici se dostali k moci s úkolem „vládnout Rusku“ (Lenin) a plnit tak úkoly buržoazní revoluce, k níž nedošlo, čili fakticky zajišťovat rozvoj ruské ekonomiky. Tento rozvoj nemohl být než kapitalistický. Zásadním cílem se stalo zkrocení dělnické třídy a opozice ve straně. Lenin, který v roce 1917 Co dělat? výslovně neodmítnul, okamžitě znovu navázal na „leninistické“ koncepty, jež jediné mohly umožnit „nezbytné“ uzavření dělnické třídy. Demokratičtí centralisté, Dělnická opozice a Dělnická skupina byly rozdrceny za to, že popíraly „vedoucí úlohu strany“. Leninistická teorie strany byla podobně vnucena „internacionále“. Po Leninově smrti ji budou Zinověv, Stalin a spousta dalších rozvíjet, a přitom budou stále silněji trvat na „železné disciplíně“ a „jednotě myšlení a jednotě činu“. Stalinistická internacionála stála na tomtéž principu, který tvořil základ reformistických socialistických stran (strana separovaná od dělníků a přinášející jim vlastní uvědomění). Kdokoli Leninovu-Stalinovu teorii odmítal, upadal do „bažiny oportunismu, sociáldemokratismu a menševismu.“

„Co dělat?“

Co se jich týče, trockisté lpí na Leninových myšlenkách a recitují Co dělat? Krize lidstva není ničím jiným než krizí vedení, řekl Trockij – takže je třeba za každou cenu vytvořit vedení. Jedná se o nejzažší idealismus, kdy se dějiny světa vysvětlují jako krize uvědomění.

Stalinismus nakonec triumfoval pouze v zemích, kde buržoazie nemohla zajistit vývoj kapitalismu, aniž by vznikly podmínky, kdy ji dělnická třída zničí. Ve východní Evropě, v Číně a na Kubě se zformovala nová vedoucí skupina, jež se skládala z vysokých funkcionářů zbyrokratizovaného hnutí dělnické třídy a bývalých buržoazních odborníků či techniků, občas i armádních kádrů či bývalých studentů, kteří se tak jako v Číně sešikovali kolem nového společenského pořádku. V konečné instanci byl tento proces možný jedině díky slabosti hnutí dělnické třídy. Například v Číně bylo hnací sociální vrstvou revoluce rolnictvo: neschopni řídit ji sami, mohli se jedině nechat řídit „stranou“. Než se chopí moci, tato skupina organizovaná ve „stranu“ řídí masy a „osvobozené zóny“, pokud nějaké existují. Poté do svých rukou vezme totalitu sociálního života země. Leninovy myšlenky byly všude mocným byrokratickým faktorem. Pro Lenina byla funkce řízení hnutí dělnické třídy specifickou funkcí, kterou měli na starost „vůdci“ organizovaní odděleně od hnutí a tato funkce byla jejich rolí. Měrou, kterou posvěcoval ustavování sborů separovaných od revoluce, profesionálů vedoucích masy, leninismus sloužil jako ideologické ospravedlnění pro formování vedení separovaných od dělníků. V tomto stádiu leninismus, vyňatý ze svého původního kontextu, není nic více než technika pro uzavření mas a ideologie ospravedlňující byrokracii a zachovávající kapitalismus: jeho kooptace byla dějinnou nutností pro rozvoj nových sociálních struktur, jež samy představují dějinnou nutnost pro rozvoj kapitálu. A jelikož kapitalismus expanduje a dominuje celé planetě, zrají i podmínky umožňující revoluci. Dny leninistické ideologie začínají pomíjet.

Problém strany nelze zkoumat, aniž bychom jej zasadili do kontextu dějinných podmínek, z nichž tato debata vzešla. Každopádně rozvoj leninistické ideologie, byť v různých podobách, byl způsoben nemožností proletářské revoluce. Stranily-li dějiny kautskyismu-leninismu, nebyli-li jeho oponenti nikdy schopni buď se trvaleji organizovat, nebo dokonce předložit jeho důslednou kritiku, nebylo to náhodou: úspěch kautskyismu-leninismu je produktem naší éry a první vážné útoky – praktické útoky – na něj značí konec celého jednoho dějinného údobí. Aby k tomu mohlo dojít, bylo třeba, aby se kapitalistický způsob výroby plně rozvinul na celém světě. Maďarská revoluce v roce 1956 zněla jako umíráček celého údobí: kontrarevoluce, ale i revolučního rozkvětu. Nikdo neví, kdy se toto údobí definitivně přežije, je však jisté, že od té doby se kritika Kautského a Leninových myšlenek, produktů tohoto údobí, stává možnou a nutnou. Proto doporučujeme přečíst si Tři zdroje marxismu – historické dílo Marxovo, aby byla dominantní ideologie celé éry známější a byla lépe chápána. Ani zdaleka nechceme skrývat myšlenky, které odsuzujeme a kterým oponujeme, chceme je šířit, abychom tak ukázali jejich nutnost i jejich historické meze.

Podmínky, které umožňovaly rozvoj a úspěch organizací sociálně demokratického či bolševického druhu, se dnes již přežily. Co se leninistické ideologie týče, tak kromě toho, že ji využívají byrokraté, kteří jsou u moci, není ani zdaleka užitečná revolučním skupinám, které se dožadují svazku socialismu s hnutím dělnické třídy, protože odteď může posloužit jedině k dočasnému stmelení svazku celkem revolučních dělníků s průměrnými intelektuály.

Publikační detaily

Tento článek původně tvořil doslov ke článku Karla Kautského Les trois sources du Marxisme (Tři zdroje marxismu), který v dubnu 1977 ve francouzštině přetiskla edice Spartacus (řada B, č. 78).

Nebylo to poprvé, kdy Spartacus vydal tento Kautského text – původně jej publikovali roku 1947 s předmluvou od francouzského sociálního demokrata Luciena Laurata. V sedmdesátých letech přetiskli několik svých starších brožur s novými doslovy a tento konkrétní text měl dva – tento od Jeana Barrota (v 70. letech 20. století to byl pseudonym Gilla Dauvého) a druhý, Idéologie et lutte de classes, od Pierra Guillauma, dnes známějšího z jiných důvodů.

Zájem o diskusi nad Kautského článkem byl částečně způsoben faktem, že Leninův mnohem známější článek Tři zdroje a tři součásti marxismu z něj vycházel a diskuse tudíž mohla osvětlit vztah mezi Kautského a Leninovými koncepcemi marxismu a socialismu.

V angličtině tento redigovaný překlad Barrotova doslovu poprvé vyšel roku 1987 jako Leninism or Communism a publikovala jej skupina Wildcat (Subversion). Názvy oddílů přidal překladatel.

 

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: