Skip to content

Za svět bez morálního řádu

5.2.2011

Brožura britské komunistické skupiny Antagonism, která obsahuje esej Gillese Dauvého „Láska-extáze-zločin“ (1983) a jeho „Postscriptum“ z roku 1998. Jeho součástí je i výňatek z knihy Queer Geography od Franka Browninga, nazvaný „Sexuální identita?“ Vše je uvozeno stručnou předmluvou od Michaela Katimse (Antagonism) a uzavřeno jeho překladatelským doslovem.

***

Michael Katims (Antagonism)

Tento článek je úvodem do kritiky společenských mravů, příspěvkem k nezbytnému úkolu revoluční antropologie. Komunistické hnutí má rozměr třídní i lidský. Ačkoliv základem hnutí je ústřední úloha proletářského pracujícího a ačkoliv ono hnutí usiluje o lidské společenství, není ani formou workerismu ani humanismu. Reformismus momentálně žije ze separace a to tak, že hromadí požadavky v paralelních sférách, aniž by kdy zpochybnil sféry samotné. Jedním z měřítek síly kteréhokoliv komunistického hnutí je (nebo by měla být) jeho schopnost uvědomovat si propast nebo rozpor mezi dimenzí třídy a společenství a v praxi ji překračovat. Tato propast a tento rozpor vzkvétají z nejednoznačnosti našich emocí a činí z kritiky společenských mravů obzvláště delikátní záležitost.

To, co následuje, není článek o “sexualitě”, která je tak jako ekonomika nebo práce historickým a kulturním produktem. Tak jako práce a ekonomika i sexualita se zrodila jako specifická sféra lidské činnosti během kapitalismu devatenáctého století, kdy byla vybroušena a teoreticky rozpracována (objevena) a pak z ní kapitalismus dvacátého století udělal banalitu. V totálnosti komunistické existence ji bude možné nahradit.

Ze stejných důvodů se nejedná o “kritiku denního života”, která by platila pro onen společenský prostor vylučovaný prací a práci konkurující. “Mravy” naopak zahrnují celou škálu lidských vztahů v jejich emocionálních aspektech. Nejsou materiální výrobě vůbec cizí. (Například, buržoazní rodinné hodnoty nelze odloučit od etiky práce.)

Jelikož kapitalismus, svým vlastním způsobem, shrnuje minulost, která jej vyprodukovala, není revoluční kritiky bez kritiky předkapitalistických společenských mravů a způsobů života a způsobu, kterým je kapitalismus vstřebal.

email: moralz@hotmail.com

***

Gilles Dauvé

Láska – extáze – zločin

Láska

Lze-li věřit Marxovým Rukopisům z roku 1844, “tím nejpřirozenějším vztahem mezi člověkem a člověkem je vztah mezi mužem a ženou.” Této formulce můžeme rozumět a aplikovat ji, pokud budeme mít na paměti, že dějiny člověka jsou dějinami jeho emancipace od přírody a to vytvářením ekonomické sféry. Představa, že člověk je proti přírodě, přírodě zcela vnější, je jasným blábolem. Přirozenost člověka je čistě biologickou danností – jsme primáti – a jeho činnost jakožto člověka modifikuje čistě biologickou danost jeho vlastní i mimo něj.

Člověk není mimo přírodní podmínky, poněvadž je jejich součástí. Chce jim ale porozumět a začal si s nimi hrát. Můžeme diskutovat o mechanismech, které to způsobily (v jaké míře je to důsledek obtížnosti přežití, zejména v mírném pásmu atd.), ale jedno je jisté: tím, že transformuje své prostředí a pak jim je sám transformován, se člověk postavil do pozice radikálně odlišné od jakéhokoliv jiného známého stavu hmoty. Jakmile se zbaví břemene metafyzických domněnek, je tato schopnost poněkud si pohrávat se zákony hmoty právě tím, co utváří lidskou svobodu. Poněvadž ji vyprodukoval, člověk o tuto svobodu přišel – jelikož odešla, aby živila ekonomiku – a nyní ji musí dobýt zpět, aniž by si o svobodě něco namlouval. Není to ani svoboda nespoutané a neustále planoucí touhy, ani svoboda řídit se přikázáními Matky přírody (kdo by je uměl dešifrovat?). Této svobodě se rovněž musí dostat úplné volnosti, aby si pohrávala se zákony hmoty – ať už je řeč o změně toku řeky, nebo o sexuálním využití nějakého otvoru, který k tomuto účelu nebyl od přírody “zamýšlen”. A konečně, je třeba pochopit, že riziko je jedinou zárukou svobody.

Jelikož se lidské svobodě musí zcela uvolnit otěže, nesmí kritika lidských mravů vyzdvihovat tu či onu praktiku jako symbol ochuzení. Píše se, že v moderním světě se svoboda – poněvadž náleží ke společenským mravům – omezuje na masturbační aktivitu (o samotě, nebo s jedním, či více partnery). Omezovat se na tuto danost znamená špatně pochopit esenci sexuálního ochuzení. Musíme tento bod rozebírat? Ti, kdo si ho honí o samotě mohou být nekonečně méně nechutní a ochuzení, než mnozí, co tápou v temnotě. Četba dobrého dobrodružného románu může být mnohem víc vzrušující než skupinový sex. Skutečným ochuzením je život ve světě, kde dobrodružství existuje jen v knihách. Ať už si jedna osoba vysní o druhé cokoliv, ať už podle toho jedná, nebo ne, není to nechutné. Nechutnou částí jsou všechny ty podmínky, které je třeba splňovat, aby se mohla jedna osoba seznámit s druhou. Když v osobních inzerátech zve k sobě vousatý muž starou dámu a jejího psa, kteří žijí nad ním, aby si užili, není to ani plnovous, ani vysoký věk, ani sodomie, co shledáváme nechutným. Skutečně odpudivé je to, že zveřejněním inzerátu v Libération se vousáčova touha stává reklamou na obzvláště hnusnou ideologickou komoditu.

Když jste sami ve své místnosti a načrtáváte teoretický článek, tak ve stejné míře v jaké tento článek skýtá nějakou rukojeť ke společenské realitě, jste od ostatních lidí izolováni méně, než kdyby jste jeli metrem, nebo byli v práci. Esence sexuální nechutnosti a ochuzení nespočívá v té či oné sexuální činnosti, byť převaha jedné činnosti může být symptomem tohoto ochuzení. Nalezneme ji spíše ve skutečnosti, že jedinec – ať už je sám, s jinou osobou nebo s deseti dalšími lidmi – je nenapravitelně separován od lidskosti prostřednictvím vztahů konkurence, vyčerpání a nudy. Vyčerpán prací, znuděn rolemi, ale i sexualitou coby separovanou aktivitou.

Sexuálním ochuzením jsou prvně a především společenská omezení – omezení plynoucí z námezdní práce a její morbidní litanie psychologických a fyziologických strastí – která fungují ve sféře, kterou mainstreamová kultura a její kontrakulturní rub prezentují jako jednu z posledních hranic světa, kde je dobrodružství stále ještě možné. Sexuálním ochuzením je rovněž – v míře, v jaké je mu vnucena kapitalistická a židovsko-křesťanská společnost – člověkova naprostá bezmoc před tím, co ze sexuality udělala západní civilizace.

Ze stoicismu, dominantního světonázoru Říše římské, křesťanství přejalo dvojsečnou ideu, že sexualita je na jedné straně základem všeho potěšení a na straně druhé se dá a musí se kontrolovat. Východní kultury směřují otevřeným potvrzením sexuality (a to nejen v ložnici) k pansexualismu, kdy se sex, samozřejmě, musí kontrolovat, ale ze stejného důvodu jako všechno ostatní ani on nezastává žádné zvláštní místo. Západní kultura se sexualitou nezachází špatně, protože by na ni zapomínala, ale protože nemyslí na nic jiného. Všechno se stává sexuálním. Fascinace židovsko-křesťanské společnosti sexem a jeho organizováním je mnohem strašnější než její represe a potlačování sexu. Západní kultura ze sexu udělala nejen skrytou pravdu normálního vědomí, ale i šílenství (hysterie). Na počátku morální krize Freud zjišťuje, že sexualita je velkým tajemstvím celého světa a každé civilizace.

Sexuální ochuzení je kolísavým bojem mezi dvěma morálními řády, tradičním a moderním, které víceméně společně sídlí v našich soudobých mozcích a žlázách. Na jedné straně trpíme omezeními starého morálního řádu a práce, které nám brání dosáhnout historického ideálu sexuální a milostné seberealizace. Na druhé straně, čím více se od těchto omezení osvobozujeme (nebo si to alespoň myslíme), tím více se tento ideál zdá prázdný a neuspokojivý.

Tendence a její okázalá reprezentace netvoří dohromady totalitu. Zatímco naši éru charakterizuje relativní liberalizace mravů, tradiční morální řád nezmizel. Jen si zkuste být otevřeně pedofilní. Tradiční řád stále funguje a pro podstatnou část obyvatelstva industrializovaných národů bude fungovat ještě hodně dlouho. V mnoha částech světa (islámské země a země východního bloku) je stále dominantní a zhoubný. Dokonce ani ve Francii nejsou jeho představitelé (kněží z Říma a Moskvy) ani zdaleka nečinní. Váha utrpení zapříčiněná jejich přečiny je dostatečně veliká, na to, aby nám nebylo zakázáno denuncovat je ve jménu faktu, že je to kapitál, kdo podrývá základy tradičního morálního řádu. Není pravda, že každá revolta proti tomuto řádu směřuje k neoreformismu. Revolta může být i výkřikem utlačovaného stvoření obsahujícím semínko nekonečné palety sexuálních a smyslných praktik po tisíce let potlačovaných represivními společnostmi.

Teď již by mělo být jasné, že nejsme proti “perverzím”. Nejsme ani proti celoživotní heterosexuální monogamii. Nicméně, když nám literáti a umělci (například surrealisté) nabízejí l‘amour fou (“bláznivou” lásku), jako sumu žádoucího, jsme povinni uvědomit si, že se zapojují do velkého zjednodušujícího mýtu moderního Západu. Tento mýtus má poskytovat extraduševní pomoc párům, izolovaným atomům, které tvoří ten nejlepší základ kapitalistické ekonomiky. Mezi bohatstvím, které lidstvo sklidí, až se zbaví kapitálu, bude nekonečná paleta perverzní a polymorfní sexuality a erotické smyslnosti. Jedině, když těmto praktikám umožníme vzkvétat, “láska” – na niž André Breton nebo Jacqueline Suzanneová pějí ódy – se odhalí taková, jaká je: jako přechodná kulturní konstrukce. Tradiční morální řád je utiskující a jako takový si zaslouží být kritizován a aby se proti němu bojovalo. Je-li ale v krizi, není tomu tak, protože by naši předkové měli menší smysl pro svobodu než naši současníci. Je tomu tak spíše proto, že buržoazní morální pravidla odhalují svoji neschopnost přizpůsobit se moderním podmínkám výroby a oběhu komodit.

Buržoazní morální řád, který si svoji úplnou podobu získal během devatenáctého století a byl vyhlašován prostřednictvím náboženství či laického školství, se zrodil z potřeby ideologického rozšíření průmyslově kapitalistické dominace v době, kdy kapitál ještě nebyl totálně dominantní. Morální pravidla pro sex, rodinu a práci šla ruku v ruce. Buržoazní a maloburžoazní hodnoty sloužily jako platforma pro kapitál – majetek jako plod práce a úspor, práce jako strašlivě tvrdá, ale nezbytná, rodinný život. V první polovině dvacátého století kapitál obsadil veškerý společenský prostor. Stal se nepostradatelným a nevyhnutelným. Jedinou možnou činností byla námezdní práce, jelikož žádná jiná činnost tu nebyla. A tak, i když je podsunována nám všem, se námezdní práce může jevit jako neomezující, jako záruka svobody. Jelikož všechno je komodita, každé morální pravidlo končí jako zastaralé. Díky úvěrům vlastníme majetek již před spořením. Pracujeme, protože je to praktické a ne ze smyslu pro povinnost.

Širší rodina ustupuje základní rodině, která je zase rozrušována omezeními peněz a práce. Školy a média soupeří s rodiči o autoritu, vliv a výchovu. Kapitalismus dosáhl všeho, co Komunistický manifest předpověděl. Čím vzácnějšími se stávají veřejné prostory, kde lidé z pracující třídy prožívají své životy, protože je nahrazují spotřebitelská centra (diskotéky, nákupní střediska), která nemají ten stejný emocionální charakter, žádá se od rodiny přespříliš právě v době, kdy má nejméně co nabídnout.

Za krizí buržoazních morálních hodnot se skrývá hlubší krize kapitalistické morálky. Je těžké stanovit “mravy”, nalézt způsoby vzájemných vztahů a chování, které by překračovaly zbankrotovalou buržoazní morálku. Jakou morálku skýtá lidem moderní kapitalismus? To, že si podrobuje všechny a všechno a jeho všudypřítomnost činí předešlé podpůrné systémy nadbytečnými. Naštěstí to ale nefunguje. Není tu a ani nikdy nebude zcela, čistě a jedinečně kapitalistická společnost. Jednak kapitál nevytvoří něco z ničeho. Transformuje bytosti a vztahy, které se zrodily mimo něj (městští migranti, deklasovaní maloburžoové, přistěhovalci) a z bývalých společenských vztahů vždy něco zbude, minimálně ve formě nostalgie. Navíc, skutečný chod kapitálu je cokoliv jen ne harmonický – nedokáže splnit příslib vysněného světa Madison Avenue a to vyvolává reakci: ustupování k tradičním hodnotám, které jsou většinou zastaralé tak jako rodina. Čímž se vysvětluje, že se lidé dál žení a vdávají, zatímco jedno z každých tří nebo čtyř manželství končí rozvodem. A konečně, protože musí řídit, omezovat a šikanovat námezdně pracující, kapitál musí neustále znovuzavádět podpěrné hodnoty autority a poslušnosti, které jeho současná fáze činí zastaralými. Výsledkem je neustálé využívání staré ideologie spolu s novou (participace atd.).

Naše éra je érou koexistence morálních řádů, rozmnožování společenských kodexů a ne jejich zrušení. Vina (neustálý strach z porušení tabu) se vzájemně srovnává s úzkostí (pocit, že postrádáme ukazatele pro “volby”, které činíme). Neurózy a hysterii, historické neduhy uplynulé éry, nahrazuje narcisismus a schizofrenie.

Naše současníky méně a méně provází celý soubor přikázání, který předávají hlavy rodin nebo kněz a který nelze zpochybnit, ale spíše svého druhu utilitářský morální řád pro individuální seberealizaci, jemuž napomáhá fetišizace těla a horečné psychologizování, v němž interpretační mánie zaujímá místo zpovědi a zkoušky svědomí.

De Sade předběhl svoji dobu a prostě předpověděl tu naši – dobu, kdy mizí všechny morální záruky předtím, než se člověk stane sám sebou. Dříve či později zažijete při čtení markýzova monotónního katalogu tu stejnou nesnesitelnou nudu jako při čtení osobních inzerátů s jejich nekonečným opakováním forem potěšení bez komunikace. Sadeiánská touha směřuje k úplnému zhmotnění ostatních lidí, k tomu změnit je v hlínu, z níž by mohl vysochat své fantazie.

Zničení různosti, odmítání být závislý na touhách někoho jiného je morbidní postoj – znamená opakování toho samého a smrt. Ale zatímco sadeiánský hrdina potřebuje rozdrtit společenská omezení, moderní člověk a jeho logika individuální seberealizace se stávají hlínou jeho vlastní fantazie. Raději než by se nechal unášet svými touhami, “realizuje své fantazie”. Minimálně se o to snaží, když pěstuje “jogging” místo toho, aby běhal pro zábavu, nebo protože se někam musí rychle dostat. Moderní člověk neztrácí ve svém partnerovi sám sebe – operuje se svojí schopností pohlavního potěšení a rozvíjí ji, svoji schopnost orgasmu. Krotitel svého vlastního těla bez biče mu říká: “Pojď!” nebo “Tvrději!” nebo “Utíkej!” nebo “Tancuj!”

Pro moderního člověka nahradila povinnost úspěšně prožívat volný čas povinnost pracovat a obtíže s prosazováním sexuální identity nahradily sexuální omezení. Narcisistická kultura jde ruku v ruce s novou funkcí náboženství: namísto evokování transcendentna částečně uhlazuje cestu kritickými obdobími života – dospíváním, manželstvím a smrtí. Fakticky mu nestačí, že se stal moderním náboženstvím – rovněž potřebuje pomoc rodiny! A takto hovoří psycholog (C. Lasch, Le Monde, 12. duben 1981): “Nikoliv nadměrně přítomná rodina jako v devatenáctém století, ale nadměrně absentující rodina. Nedefinuje ji pracovní etika nebo sexuální omezení, ale etika přežití a sexuální promiskuita.”

Uprostřed morální krize, před níž stojí západní společnost, je člověk ještě méně vybaven k rozřešení “tématu sexu” než kdy předtím. A právě když se tímto tématem budeme zabývat v celého jeho obnažené slávě, pak máme tu nejlepší šanci pochopit, že to vlastně žádné téma není.

Po dva tisíce let zastrašovaný sex se vynořuje jen proto, aby se stal komoditou, obětí všepohlcující komodifikace – čímž se čím dál tím ztracenější moderní člověk propadá do paniky. Nespoutané provozování erotiky (jako třeba v La Grande Abbuffata, 1973) odděluje jednotlivce ve světě komodit ještě víc od lidskosti, od jeho partnerů, od něj samého. A jakmile se nakonec znovu objeví idea sexu jako něčeho odcizujícího a vražedného, vrátíme se zase ke křesťanství.

Tuto evoluci západní společnosti od roku 1900 nám odhaluje například dílo Georgese Bataillese (1897-1962). Vraceje se po proudu dějin civilizace, Bataille začíná u sexuality a propracovává se zpět k náboženství. Od beletristického díla Příběh oka (1928) až do konce svého života trávil Bataille všechen svůj čas zkoumáním, co se skrývá v oku. Jeho cesta se kříží s cestou revolučního hnutí a rychle a snadno se s ní zase rozchází – zejména protože toto hnutí prakticky zmizelo. Nicméně si koncem třicátých let udělal čas, aby zaujal postoj ohledně antifašismu a válečné hrozby, jehož jednoznačnost ostře kontrastuje s mnohomluvností velké většiny extrémní levice. Tím se vysvětluje dvojsmyslnost jeho díla. Lze jej použít jako ilustraci náboženských slepých uliček, kdy zkušenost s nespoutanou sexualitou dovedenou do extrému nevyhnutelně vede k tomuto závěru: “Bordel je mou pravou církví, jedinou dostatečně zneklidňující.” (Le Coupable, vyšlo roku 1944)

Ačkoliv se zde, stejně jako ve většině svého díla, spokojil s opačnými extrémy akceptovaných hodnot, přičemž vybrušoval novou verzi satanismu, rovněž napsal pár řádek odhalujících velkou intuici ohledně esenciálních aspektů komunismu: “nebrat perverzi a zločin jako výlučné hodnoty, ale jako věci, které je třeba integrovat do lidské celistvosti.” (4. dubna 1936)

Extáze

Prostřednictvím kulturních konstrukcí, kterým daly vzniknout (láska jako ve starověkém Řecku, vytříbená láska, příbuzenské systémy, buržoazní smlouva atd.), byly naše emocionální a sexuální životy vždy zároveň zdrojem i předmětem vášně a konfliktu, ale i křižovatkou s ostatními kulturními sférami – posvátnými. V transu, v extázi, při pocitu souznění s přírodou se lidská aspirace překročit limity jednotlivce projevuje v podobě záchvatu. Až do teď nosila tato aspirace sjednotit se s druhem – odkloněná ke kosmu či bohosloví – prestižní hadry posvátna. Náboženství obecně a monoteismus zvláště vytváří kolem posvátna úzké hranice, přičemž mu připisuje vůdčí úlohu a zároveň je vzdaluje od lidského života. Zatímco v primitivních společnostech je posvátno neoddělitelné od každodenního života, státní společnosti je naopak čím dál víc specializuje. Kapitalistická společnost posvátno nezlikvidovala, ale potlačila. Četné reziduální a náhražkové projevy posvátna tedy dál zatěžují společenský život. Tváří v tvář světu, kde staré náboženské artefakty koexistují s kupeckou banalizací, má komunistická kritika dva hroty – musí desakralizovat všechna stará tabu, tj. vykouřit je z jejich skrýší, a musí se připravit na překonání posvátna tam, kde je kapitalismus pouze degradoval.

A pak desakralizace těch oblastí, kam se ukryli staří skřítkové – jako například stydká kost. Proti uctívání penisu, proti penisovu dobyvačnému imperialismu, feministky nenašly nic lepšího než fetišizaci vagíny. Za podpory stohů literatury a patosu z ní učinily sídlo své odlišnosti, temné zákoutí, kde se nalézá samotné jejich bytí. Znásilnění se pak stává zločinem všech zločinů, ontologickým útokem. Jakoby penis pronikající do ženy násilím byl nechutnější než ekonomický tlak nutící ženu k námezdnímu otroctví. Pravda, v prvním případě je viník snadno identifikovatelný – je to jedinec – zatímco v druhém případě je viníkem společenský vztah. Je snazší vymítat vlastní strach tím, že ze znásilnění učiníme rouhačství, narušení toho nejsvětějšího ze všeho svatého. Jakoby manipulace reklamami, neustálé fyzické zneužívání v práci, sčítání a archivování vládními agenturami nebylo ve svém útoku na osobu tak násilné jako nucený pohlavní styk.

Konečně, to co Somálce vede k tomu, aby své ženě obřezal klitoris a to, co popohání feministky, vyplývá ze společné představy – obojí považují za myslitelné, aby lidská individualita tvořila předmět vlastnictví. Somálec, přesvědčený, že jeho žena je součástí jeho dobytčího stáda, cítí povinnost chránit ji před femininní touhou, před nebezpečným parazitem pro ekonomiku stáda. Tím ale obřezává a ochuzuje i své vlastní potěšení, svoji vlastní touhu. Ženský klitoris je symbolickým terčem vší lidské touhy, bez ohledu na pohlaví. Takto zmrzačená žena tedy byla amputována od veškeré lidskosti. Feministka, která křičí, že její tělo patří jen jí samotné, by si ráda nechala svoji touhu jen pro sebe. Když ale touží, vstupuje do společenství, kde přivlastnění mizí.

Tvrzení, “Mé tělo je jen mé,” tvořilo podstatu “Práv člověka” z roku 1789. Cožpak jsme se už dost nenaopakovali, že tato práva platí pouze pro abstraktního člověka a že nakonec z nich má prospěch jen buržoazní jedinec (za současných podmínek “běloch nad 21 let a buržoa”)! Neoreformisté tvrdí, že tuto skulinu uzavírají tím, že shromažďují skutečnou podstatu a dávají ji tomuto až dosud abstraktnímu “člověkovi”. Shrnuto, “skutečná práva” “skutečného člověka”. Ale “skutečným člověkem” není nikdo jiný než žena, Žid, Korsičan, homosexuál, Vietnamec atd. “Mé tělo je jen mé,” nevybočuje z buržoazně revoluční řady, která se donekonečna uceluje a zdokonaluje požadavky, aby demokracie měla místo pouhé formy i obsah. Ve jménu příčiny kritizují její dopady.

Požadovat vlastnictví svého těla je obnovou buržoazního požadavku na právo vlastnit majetek. Aby unikly světskému útlaku žen, s nimiž jejich manželé kdysi (a v jiných formách se tak stále ještě děje) zacházeli jako s majetkem, feministky nevymyslely nic lepšího než rozšíření práva vlastnit majetek. Kdyby tak mohly ženy také vlastnit majetek, pak by byly chráněny – a dobré ploty dělají dobré přátele! V tomto žalostném požadavku vidíme odraz “bezpečnosti”, kterou média a politické strany za každou cenu zasévají mezi naše současníky. Tento požadavek se zrodil z pohledu, který zůstává uvnitř rámce, v němž je soukromé přisvojení jediným představitelným prostředkem jak se stát pánem nějaké věci (v tomto případě svého těla). Naše těla patří těm, kdo nás milují a to ne kvůli nějakému právně garantovanému “právu”, ale protože žijeme a pohybujeme se – maso a city – jen jako jejich funkce. A podle toho nakolik můžeme milovat lidský druh, patří naše tělo jemu.

I když desakralizuje, komunistická kritika musí denuncovat kapitalistickou utopii světa, kde již nelze milovat až do smrti, kde se vše zploštilo, kde má všechno stejnou hodnotu a je směnitelné. Sportování, šoustání, práce – všechno by se tam odehrávalo ve stejném kvantifikovaném čase, rozkrájeném jako salám – v průmyslovém čase. Sexuologové by byli po ruce, aby upevnili každé váhavé libido, psychoterapeuti by nás zbavili jakéhokoliv utrpení duše a policie by za pomoci chemie zabránila jakémukoli vybočení z řady. V takovém světě by žádná sféra lidské činnosti neudala času jiný rytmus – protože by se mohla stát předmětem hry, v níž je v sázce celý život.

Ahistorická iluze, která je základem mystických praktik, je nebezpečná. Z definice nás zajímá jen ta část těchto praktik, která jim ve skutečnosti nepřísluší – ta, kterou lze komunikovat. Nemůžeme vykročit mimo dějiny, ale dějiny, ať už dějiny jednotlivce nebo druhu, nejsou čistě lineárním pohybem, který kapitalismus produkuje svým fungováním a který funguje tak, aby o tom lidi přesvědčil. Do dějin patří vrcholy, které jdou za a mimo současnost, orgasmy, při nichž se ztrácíme v druhých, v družnosti a v druhu.

“Křesťanství poskytlo posvátnu substanci, ale povaha posvátna (…) je snad tím nejnepostižitelnějším, k čemu mezi lidmi dochází. Posvátno není ničím jiným než privilegovaným momentem obecného sjednocení, křečovitou komunikací toho, co obyčejně potlačujeme.” (G. Bataille, Posvátno)

Tento moment “obecného sjednocení” lze dnes nalézt na koncertě, když dav zachvátí panika a, v jeho nejdegradovanější podobě, ve velkých příbojích vlastenectví a v dalších sporadických výbuších union sacrée. Zmanipulujte jej a můžete se dopustit jakékoliv špinavosti. Lze se domnívat, že moderní války – na rozdíl od toho, co se děje v zaostalých kapitalistických národech, jako je třeba Írán – by se fakticky účastnila jen menšina. Zbytek by se jen díval. Nic ale není jisté – manipulaci s posvátnem ještě může zbývat pár dobrých dnů, protože posvátno bylo až dodnes jediným mocným momentem nabízeným jako manifestace nepotlačitelné potřeby člověka po soudržnosti.

Tak jako poskytovaly výbavu víceméně imaginárních výklenků mimo třídní boj, je známo, že mystické praktiky rovněž stmelují revolty. Demonstrací je například úloha taoistického transu v odporu vůči centrální moci v imperiální Číně, voodoo v povstáních otroků, nebo chiliastická proroctví. Ačkoliv soudobé mystické činnosti hrají kontrarevoluční úlohu, protože jsou jen jedním z mnoha způsobů, kterými se buržoazní jedinec obrací sám do sebe, zůstává faktem, že kupecká banalizace všech aspektů života připravuje existenci o její vášeň. Svět, v němž žijeme, od nás žádá, abychom milovali jen neuspořádaný chuchvalec individuálních nedostatků. Ve srovnání s tradičními společnostmi tento svět ztratil esenciální dimenzi lidské zkušenosti – mocné chvíle sjednocení s přírodou. Jsme odsouzeni k sledování pohanských slavností v TV.

Bylo by ale směšné, kdybychom obhajovali návrat k minulosti, k jejím radostem, které se – jak nás dějiny naučily – opakují, jsou příčinou iluzí a jejich vlastností je krátkozrakost. Když kapitál nastoluje svoji výlučnou vládu, stává se hledání čehokoliv jiného než revoluce za “obecné sjednocení” a “křečovitou komunikaci” čistě reakčním. To, že kapitál vše banalizuje, nám dává šanci osvobodit se od této specializované sféry známé jako “sexualita”. Chceme svět, kde možnost nechat se unést, vystoupit sám ze sebe, existuje ve všech lidských aktivitách – svět, který miluje náš druh a jednotlivce, jejichž nedostatky budou nedostatky druhu a ne světa. V sázce je dnes něco, zač stojí riskovat i smrt, něco, co by mohlo dát času jiný rytmus – obsah života v celé jeho celistvosti.

Zločin

“Dějiny nedávají smysl – a je to tak dobře. Trýznili bychom se kvůli šťastnému výsledku, kvůli finální oslavě, za niž budeme muset zcela zaplatit svým potem a svými katastrofami? Kvůli budoucím idiotům skotačícím na našem popelu? Vize rajského vyvrcholení předčí absurditu toho nejhoršího putování naděje. Jedinou omluvou pro Čas, kterou můžeme nalézt, je, že některé chvíle shledáváme radostnějšími než jiné, náhody bez důsledků v nesnesitelné monotónnosti zmatků.” (E.M. Cioran, Stručné dějiny úpadku)

Komunismus není rajským vyvrcholením.

Ztotožňovat komunismus s rájem především znamená, že v mezidobí lze akceptovat cokoliv. V případě sociální revoluce se akceptuje, že nedojde k důkladné změně společnosti od zdola až nahoru – na bezstátní společnost bez věznic – dobrá, později…až budou lidé dokonalí. A mezitím lze ospravedlnit úplně všechno. Dělnický stát, lidová vězení atd. – jelikož komunismus je dobrý jen pro lidstvo bohů.

Dále je tu uklidňující vize vytoužené společnosti, což znamená přestat po ní toužit. Každé společenství, nehledě na jeho velikost, vyžaduje, aby se jeho členové vzdali části sebe samých. A definujeme-li “pozitivní touhy” jako ty, které by při své realizaci neznamenaly kompromis pro svobodu druhých, každé společenství nutí každého člena, aby určité z těchto “pozitivních tužeb” ponechal neuspokojené. Důvod je prostý: druhý člen nebo druzí členové nemusí tyto touhy nutně sdílet. Snesitelná je tato situace jen díky jistotě, že kdokoliv, kdo má pocit, že toto zřeknutí se části sebe sama ohrožuje samotnou integritu jeho bytí, by ještě pořád měl možnost odejít. Odchod by nebyl bezbolestný, ale cožpak není riziko bolesti a smrti nepostradatelné pro úplné hodnocení smysluplného života? Nás netrápí, že pohrávaje si s hmotou, lidstvo riskuje sebevyhlazení a s tím i vyhlazení veškerého života na planetě. Nesnesitelné ale je, že tak lidstvo činí v naprosté bezmyšlenkovitosti a prakticky sobě navzdory, protože vytvořilo kapitál a kapitál na ně uvalil své vlastní nelidské zákony. Nicméně je pravda, že jakmile člověk začne modifikovat své životní prostředí, činí tak s rizikem, že je zničí a spolu s ním i sebe a že toto riziko přetrvá bez ohledu na společenské uspořádání. Dokonce bychom si mohli představit i lidstvo, které poté, co s ním prvně bojovalo a pak si vesmír zkrotilo a milovalo jej, by se rozhodlo zmizet, reintegrovat se s přírodou ve formě prachu. V každém případě tu nikdy není lidstvo bez rizika, protože tu nikdy není lidstvo bez druhých. Potvrzuje to i hra lidských vášní.

Je poměrně snadné představit si, že méně krutý svět by dal ženám i mužům (mužům, kteří jsou od buržoazní revoluce odsouzeni k nošení pouze pracovních oděvů!) šanci být atraktivnější, být ve svém svádění zároveň jednodušší i rafinovanější. Zároveň se ale nemůžeme ubránit zívání nad představou světa, kde by každý přitahoval každého, kde se šoustá tak jako potřásá rukou – bez implikace jakýchkoliv závazků. (Nemylte se, liberalizace mravů slibuje právě takový svět.) Bráno potom realisticky, Jenny bude mít pořád víc ráda Karla než Bedřicha. Museli bychom ale věřit na zázraky, abychom uvěřili, že nějaký Bedřich nebude nikdy toužit po nějaké Jenny, která po něm netouží. Komunismus rozhodně nezaručuje usmíření všech tužeb a tragédie neopětované touhy se zdá být nepřekonatelná, je to cena, kterou musíme zaplatit, má-li svádění zůstat okouzlující hrou – ne kvůli nějakému staromódnímu principu “kdo nehraje, nevyhraje”, ale protože touha zahrnuje jinakost a tudíž i svoji možnou negaci. Není lidské či společenské hry, kde by nebylo něco v sázce a kde by nebylo žádného rizika! To je jediná norma, která se zdá být nepřekonatelná – pokud se ovšem naše opičí představy, stále ještě platící desátek starému světu, nemohou dostat člověku na kloub.

Fourier není tak nudný jako většina ostatních utopistů, protože – kromě velmi poetického a velmi širokého zkoumání možného – jeho systém připouští nutnost konfliktu. Víme, že prakticky všechny nehody, které starý svět považuje za zločiny, jsou jen náhlou změnou vlastnictví (krádeží), konkurenčními nehodami (vražda pokladního z banky) nebo produkty zbídačování společenských mravů. Není ale nepředstavitelné, že by vybičované vášně mohly v bezstátní společnosti jednoho člověka dovést k tomu, že ublíží druhému, nebo jej zabije. V takovém světě by jedinou zárukou, že jeden člověk nebude mučit druhého, bylo to, že nebude pociťovat takovou potřebu. Co když ji ale pocítí? Co když mu bude mučení připadat zábavné? Když se zbaví takových starých modelů jako “oko za oku, zub za zub” a podobně, přijde ženě, jejíž milenec byl právě zavražděn, muži jehož milovaná byla právě mučena, dokonale pitomé zabít někoho jiného nebo jej strčit pod zámek jako, aby si ve své fantazii vykompenzovali ztrátu, kterou utrpěli – snad… Co když ale touha po pomstě převládne? Co když ta druhá osoba bude dál zabíjet? V hnutí pracujících anarchisté pravděpodobně patří k hrstce těch, kdo se otázkou bezstátní společnosti zabývají konkrétně. Bakuninova odpověď není příliš přesvědčivá:

“Úplné zrušení všech degradujících a krutých rozsudků, tělesných trestů a trestu smrti jak je ustanovuje a vykonává zákon. Zrušení všech neomezených či příliš dlouhých rozsudků, které nenechávají žádnou možnost znovu zařazení do společnosti – poněvadž zločin je třeba považovat za nemoc…”

Zní to jako text od Socialistické strany, než se dostala k moci, ale to, co přijde je zajímavější:

“Každý jedinec odsouzený naprosto kteroukoliv společností, ať už místní, provinční nebo celonárodní, si podrží své právo odmítnout podřídit se rozsudku, který byl proti němu vynesen tak, že prohlásí, že již nechce být součástí této společnosti. V tom případě si však společnost naopak podrží právo jedince vyhnat a postavit jej mimo své záruky a ochranu. Jedinec by tak byl vržen zpět k přírodnímu zákonu “oko za oko”, alespoň na území okupovaném touto společností a mohl by být oškubán, týrán a dokonce i zabit, aniž by společnost zakročila. Každý by mohl darebáka odvrhnout tak jako škodlivé zvíře, ačkoliv by nikdy nemohl být přinucen k nevolnictví či zotročen.” (Bakunin, La Liberté)

U tohoto řešení si nejde nevzpomenout na primitivy. Jedince, který porušil tabu, už nikdy neberou vážně. Smějí se pokaždé, když otevře ústa, nebo musí utéci do džungle, nebo se stává neviditelným atd. V každém případě je vyvržen ze společenství a tudíž odsouzen k brzké smrti.

Jde-li o to strhnout věznice jen proto, abychom je mohli znovu postavit – ne tak nevlídné a lépe klimatizované, pak s námi nepočítejte. My budeme vždy na straně darebáka. Co je to koneckonců “příliš dlouhý” rozsudek? Nemusíte chřadnout ve vězení, abyste věděli, že čas, který tam strávíte, je vždycky příliš dlouhý. Jde-li však o to nahradit vězení ještě radikálnějším odcizením, rovněž s námi nepočítejte. Co se týče zacházení se zločinem jako s nemocí, jedná se o otevřenou pozvánku pro společnost pod absolutní kontrolou psychiatrických argumentů a medikamentů.

“Je kuriózní, že i ten nejzarytější z lupičů může vypadat jako opravdu hodný chlapík v tom momentě, kdy přestanete brát věci tak vážně (a ne příliš předčasně zestárlý dospělý člověk může konkurovat i té nejhorší třídě v této doméně). Je společenský řád vydán na milost smíchu od plic? … Život není žádná velká sranda, říkají učitelé a matky a to nikoliv bez tónu legrační serióznosti. Pro děti je to novina… Nicméně si myslím, že v ubohé mysli zatemněné touto výchovou se s třeskotem rozbitého nádobí zrodí zářící ráj… nespoutaná radost využívá všech produktů světa, každý rozpadlý předmět se dá roztřískat jako hračka.” (Bataille, Les Pieds Nickelés)

Takže, co tedy uděláme s ničiteli? Dnes se na tuto otázku nedá odpovědět a dokonce ani není jisté, že se na ni nalezne uspokojivá odpověď v bezstátní společnosti. Chlapík, který nebude spolupracovat, který rozbíjí nádobí, který je ochoten riskovat bolest a dokonce i smrt jednoduše pro radost z porušování společenských svazků. Takové je riziko, pravděpodobně nepřekonatelná riziko, jež podstupuje společnost, která odmítá kohokoliv vyvrhnout ze středu lidstva, bez ohledu na to jak moc je asociální. Škoda způsobená společnosti bude vždy menší než škoda způsobená tím, že z asociální osoby uděláme monstrum. Komunismus nesmí ztrácet svůj raison d‘etre, aby spasil pár životů, nehledě na to jak “nevinné” mohou být. Přiznejme si, že prostředky, jejichž prostřednictvím se mělo vyhnout konfliktům, nebo je ztlumit a udržet vnitřní řád společnosti, doposud zapříčinily nekonečně větší útlak a lidské ztráty než konflikty, kterým měly zabránit nebo je omezovat. V komunismu nebude žádný stát nebo “ne-stát”, který by zůstal státem.

“Potlačování protispolečenské reakce je stejně imaginární jako nepřijatelné.” (Dopis primářům azylů pro choromyslné, La Révolution Surréaliste, č. 3, 15. duben 1925)

Toto téma se nevztahuje jen ke vzdálené budoucnosti. Je na pořadu dne v dobách sociálního neklidu. Pomyslete na ty, kdo rabovali a kradli během pouličních bouří v devatenáctém století, pomyslete na morální řád, který v nich tyto bouře reprodukovaly. Stejným způsobem se během rané fáze ruské revoluce “bolševický sňatkový zákoník” (název mnohé napovídá) srovnával s mocným hnutím transformace společenských mravů. Z každého víceméně revolučního období vyraší bandy někde na pomezí společenské podvratnosti a delikvence, dočasné nerovnosti, hrabivci, šmelináři, ale zejména celá škála nepředvídatelného chování, kterou budeme nuceni charakterizovat jako “revoluční” nebo “kvůli přežití” nebo “kontrarevoluční” atd. Probíhající komunizace to vyřeší, ale teprve až za jednu, dvě snad několik generací. Mezi tím, co je teď a co bude potom, se musíme připravovat – nikoliv na “návrat k pořádku”, což bude jedno z klíčových hesel všech antirevolucionářů, ale tím, že budeme rozvíjet to, co tvoří originalitu komunistického hnutí – v zásadě: nepotlačuje ale podvrací.

To především znamená, že používá jen takovou míru násilí, která je k dosažení jeho cílů striktně potřebná a to ne z moralismu nebo nenásilí, ale protože nadměrné násilí se vždy stává autonomním, stává se svým vlastním cílem. Rovněž to znamená, že jeho zbraní je prvně a především transformace společenských vztahů a produkce životních podmínek. Spontánní rabování již nebude masivní změnou vlastnictví, pouhým protipólem soukromého přivlastňování, vytvoří-li se mezi rabujícími a výrobci společenství boje. Jedině za této podmínky může být rabování začátkem společenského znovupřisvojení bohatství a využití tohoto bohatství v širším kontextu než je všední a prostá spotřeba. (Spotřebu jako takovou nelze odsuzovat, jelikož společenský život není jen produktivní aktivitou. Je rovněž spotřebou a naplněním. Kdyby chudí lidé chtěli prvně okusit chuť několika málo radostí, kdo kromě kněžích by to použil proti nim?) Co se hrabivců týče, budou-li občas nutná násilná opatření, bude to kvůli získání zboží a ne kvůli trestu. V každém případě, zcela zneškodnit se dají jedině rozšiřováním vlády bezplatnosti. Nač hromadit, jsou-li peníze jen cárem papíru, nemůžete-li již prodat to, co hromadíte?

Čím více se revoluce radikalizuje, tím méně musí být represivní. S tímto prohlášením neděláme žádné cavyky, zejména protože pro komunismus není lidský život ve smyslu biologického přežití tím nejvyšším dobrem. Je to kapitalismus, kdo důvěřivcům nabízí tuto dohodu: jistota maximálního přežití výměnou za maximální podřízení se ekonomice. Jenže cožpak není svět, kde se musíte skrývat, abyste si mohli zvolit hodinu své vlastní smrti, skutečně strašlivě znehodnoceným světem? V komunismu nezačínáte od hodnot stanovených společnou dohodou, ale od skutečných vztahů, v nichž žijete. Každá skupina, praktikuje, odmítá, umožňuje, vynucuje jisté akty a ne jiné. Než máme hodnoty a abychom je mohli mít, jsou tu věci, které se dělají a které se nedělají, které se vynucují a které se zakazují.

V rozporuplné třídní společnosti se zákaz vytesává do kamene a zároveň se umožňuje jeho obcházení a porušování. Tabu primitivních společností a do jisté míry i tabu tradičních společností netvoří morální řád jako takový. Hodnoty a tabu se neustále reprodukují každým aktem společenského života. Poněvadž práce a soukromý život proti sobě stály čím dál tím radikálněji, téma společenských mravů vycházelo do popředí a pak se v Evropě 19. století stalo spolu s tím, čemu buržoazie říkala “nebezpečné třídy”, akutním. Na jedné straně se musí mít za to, že dělník má svobodu jít do práce (aby se ospravedlnila kapitalistova svoboda práci mu odepřít) a na straně druhé jej musel morální řád mechanicky udržovat v řádném stavu tím, že mu říkal, že opíjet se není správné a že práce je jeho důstojností. Morální řád existuje, jen protože tu jsou mravy, tj. doména, kterou společnost teoreticky přenechává jedinci, kterou ale zvenčí neustále právně upravuje.

Právo, prvně náboženské a potom státní právo, předpokládá, že bude vysmíváno. A v tom se komunismus liší, protože v něm nepostižitelné právo, o němž každý ví, že nebude respektováno, není třeba. Žádná absolutna, snad kromě primátu tohoto živočišného druhu, čímž ovšem není míněno i jeho přežití. Žádná falešně univerzální pravidla. Tak jako právo, tak jako ideologie i všechny morální řády jsou racionalizací hotového faktu. Vždy se považují za základ společenského života a zamýšlí se jím stát, ale sami prý základ nemají, jsou založené pouze na Bohu, přírodě, logice, společenském blahu… tj. na základě, který neexistuje, jelikož se nedá zpochybnit. Pravidla, která si lidské bytosti v komunismu stanoví (způsoby, které nemůžeme předvídat), budou vyplývat z komunistické společenskosti. Nebudou tvořit morální řád, pokud si nebudou nárokovat iluzorní univerzálnost v čase a prostoru. Mezi pravidla hry bude patřit možnost zahrávat si s nimi.

“Revolta je formou optimismu, která je ztěží odpornější než ta obvyklá. Neboť, aby byla revolta možná, musí předpokládat možnost vhodné reakce. Jinými slovy, že je tu vhodnější řád, o nějž musíme usilovat. Revolta považovaná za cíl sám o sobě je rovněž optimistická – vychází z premisy, že změna, nepořádek je uspokojující. Nevěřím, že uspokojující je cokoliv.

(…)

Otázka: Je podle vás sebevražda jen menším zlem?

Přesně, menší zlo ztěží lepší než mít profesi nebo morální kodex.” (Jacques Rigaut, výpověď v Barresově aféře, 1921, Ecrits)

Pohled “rozbíječe nádobí”, pohled toho, kdo vzdoruje všem společenským zřízením a kdo tedy nutně zná chuť smrti, rozvíjí celé těleso nihilistické literatury. Milovaná hudba nihilistických myslitelů, ale nikdy většině z nich nebránila, aby se ve ctihodném věku nestáhli do hřmotu každodenního života. Tato nedůslednost podporuje myšlenku, že čirý darebák je pouze literárním mýtem. Co se týče zřídkavých jedinců, kteří se jako Rigaut nakonec rozhodli uchýlit k sebevraždě, kteří jako Genet okusili opravdové zneuctění, prožívali tento mýtus jako vášeň. I kdyby ale existovali opravdoví a nekompromisní mystikové, ještě to nedokazuje existenci Boha. Tito “darebáci” jsou potravou pro elitářství, které je od základů falešné. Nejhorší na tom není, že věří, že jsou nadřazení, ale že se považují za jiné než zbytek lidstva. Staví se do pozice pozorovatelů světa, od nějž jsou odděleni – ale participace je nutnou podmínkou pochopení. Být mimo, řekli by, znamená přehlednost. Ale, jak vysvětluje Bataille, upadají do té nejhorší z pastí:

“…Nikdy jsem neviděl existenci s duchem nepřítomným pohrdáním pouze člověkem.” (Suvres)

“Je to lidská vřava, s pachem vulgarity všech svých potřeb, velkých i malých, se svým pronikavým opovržením pro policii, která ji potlačuje – je to horečnatá činnost všech lidí (kromě oné policie a přátel oné policie) a jen tato činnost, co formuje revoluční mentalitu v opozici k buržoazní mentalitě.”

Mýtus darebáka občas zaneřádil i revoluční teorii – svědectvím je fascinace situacionistů psanci obecně a Lacenairem zvláště, ztělesněná Debordovým posledním odpuzujícím filmem. Je-li ale třeba tento mýtus kritizovat, je tomu tak i proto, že se jedná o rub produkce fascinujících monster třídní společností a tak má tendenci potvrzovat ji.

Tímto mořem zombií, v němž plaveme, občas proběhne záchvěv vášně, když se občanům naservíruje radikálně cizí bytost, něco, co vypadá jako člověk, ale jeho skutečná lidskost se zcela popírá. Pro nacistu je to Žid. Pro antifašistu je to nacista. Pro masu našich současníků je to terorista, mafián, zabiják dětí. Když přijde čas tato monstra vyslídit a určit jejich trest, vášně se vyvalí zpět na povrch a imaginace, kterou jsme již považovali za vyhynulou, se dává do trysku. Můžeme jen litovat, že tento typ imaginace a její libý tón je právě tím, co se přisuzuje onomu dalšímu zaručeně nelidskému monstru – nacistickému katanovi.

Donutit někoho, aby respektoval zákon, který je v rozporu se způsobem, jímž vztahy ve skutečnosti fungují, by bylo vždy nemožné. Vraždě se nikdy nepodaří zabránit, pokud tu bude důvod zabít. Nikdy se nezabrání krádežím, pokud tu bude nerovnost a pokud bude obchod založen na krádeži. A tak se udělá příklad tak, že se zaměříme na jeden konkrétní případ. A co víc, vymítáme tu část nás samých, která by chtěla být katem těch bezbranných těl, nebo prznitelem a vrahem oněch dětí. Podíl závisti v nenávistném křiku davu již není třeba demonstrovat. Vidí jej i tvrdošíjně krátkozraké oči novinářovi.

Komunismus je naopak společností bez monster, poněvadž každá osoba v touhách a činech druhých konečně rozpozná možné podoby svých vlastních tužeb a lidské existence. “Lidská bytost je pravým “společným bytím”.” (Marx) Pojem “bytí ve své celistvosti,” nebo-li kolektivní bytí, je ještě lepším vyjádřením našeho hnutí než slovo “komunismus,” které se primárně pojí s kolektivizací věcí. Marxovo prohlášení stojí za rozsáhlé rozpracování a někdy jindy se k němu ještě vrátíme. Prozatím postačí, povšimneme-li si kritiky buržoazního humanismu, která je v prohlášení obsažena. Zatímco, díky kulturnímu zprostředkování, montaignským typem poctivého člověka může být každý člověk, komunistický člověk z praxe ví, že takový, jaký je, může existovat jen díky tomu, že i všichni ostatní existují takoví, jací jsou.

To však rozhodně neznamená, že se žádná touha nesmí potlačovat. Potlačení a přeměna brání člověku, aby zabřednul do odmítání jinakosti. Ale komunismus je společnost, kde neexistuje žádná jiná záruka než volná vzájemná hra vášní a potřeb, zatímco kapitalistická společnost šílí po pojištění a ráda by poskytovala záruku proti každé náhodné shodě okolností v životě, včetně smrti. Všechna možná rizika a nebezpečí by se měla “pokrýt pojištěním” s výjimkou “případu absolutní nezbytnosti” – válka a revoluce – a i tehdy… Jedinou událostí, proti níž se kapitalismus nemůže pojistit, je jeho vlastní zánik.

Pustíme-li se do globální kritiky světa, je zcela nepřijatelné zůstat čistě na teoretické rovině. Jsou období, kdy se podvratná činnost téměř úplně redukuje na sepisování novin a výměnu mezi jednotlivci. Naše rozpaky plynou právě z onoho “téměř.” Abychom mohli mít nezkalený pohled na svět, musíme být obdařeni napětím, které není snadné udržet, poněvadž implikuje odmítnutí, sklon k okrajovosti a důkladnou sterilitu. Toto odmítnutí, tato tendence k okrajovosti a tato sterilita přispívají nejen k udržování vášně, ale i k jejímu zatvrzování v misantropickou zahořklost či intelektuální mánii. Pro člověka, který odmítá uspořádání světa kapitálem, není žádný čin spředený společenským životem samozřejmým. Z těchto mukou nelze dokonce vyjmout ani manifestace biologické danosti! Připojit se k rozmnožování mu připadá podezřelé – jak může člověk v takovém světě plodit, nemůže-li rozpoznat možnost jeho brzké transformace?

Nicméně, mimo pár jednoduchých principů – neúčastnit se na mašinérii mystifikace či represe (ani policajt ani hvězda), nesledovat vlastní kariéru – si nemůže nárokovat přesnou a permanentní definici forem odmítnutí. Pro radikální kritiku neexistuje žádné slušné chování. To jen některé věci jsou neslušnější než jiné a určité chování zesměšňuje teorii. Považovat se v nerevolučním období za revolucionáře… Nezáleží ani tak na výsledku tohoto protikladu – nevyhnutelně fragmentárního a mrzačícího – jako na protikladu samotném, na napětí z odmítnutí.

K čemu je dobrá kritika sprostoty mravů, musí-li to takto zůstat? Náš způsob bytí dává smysl jedině s ohledem na komunismus. V odpověď na citát od Ciorana, který otevíral tuto část, je třeba říci, že opravdu nesnesitelný je ten pot a katastrofy, které nám nepatří, které nám tento svět podsouvá. Jedinou omluvou pro to, že nás čas zabijí, je příslib dějin, že budeme pomstěni. Významem našeho způsobu bytí je možnost garance společenského kontaktu sebou samým a jeho faktická funkčnost!

Zhoršuje-li se sociální krize, bude se neustále zmenšovat prostor pro polovičaté volby. Volání po “trochu menší přítomnosti policie” bude čím dál tím neprovozovatelnější. Budeme se stále více muset rozhodovat mezi tím, co existuje a vůbec žádnou policií. A tehdy bude lidstvo muset ukázat, zda miluje svobodu, nebo nikoli.

LÁSKA. EXTÁZE. ZLOČIN. Tři dějinné produkty, jejichž prostřednictvím lidstvo prožívalo a stále prožívá své emocionální praktiky a vztahy. Láska: důsledek lhostejnosti a generalizovaného sobectví, hledání útočiště u několika málo bytostí, které mají výhodu šance a nutnosti. Láska, která je ubohou omluvou pro ventil v podobě hrstky jedinců, je pro lidstvo nemožná. Extáze: kraťoučký útěk z profánnosti a banálna do posvátna, kterého se okamžitě zmocnilo a uvěznilo jej náboženství. Zločin: jediná cesta ven, když již nelze respektovat normu, nebo ji obcházet.

Láska, posvátnost a zločin jsou způsoby jak dát současnu význam, když před ním prcháme. Ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, všechny tři obsahují akci i reakci ve vztahu vzájemné přitažlivosti i odpudivosti. Láska se glorifikuje, ale nedůvěřuje se jí. Posvátno je přirozeně ohrožováno profánností – obrací se na ni, aby ji vyloučila a zároveň se posiluje. Zločin se trestá, ale fascinuje.

Tyto tři vyjížďky z běžného běhu dní komunismus ani nezevšeobecní ani nezruší. Každý život (ať kolektivní, nebo individuální) předpokládá hranice. Ale komunismus bude amorální jen natolik, nakolik již nebude potřebovat žádné pevné normy vnější společenskému životu. Způsoby života a vzorce chování budou cirkulovat a to nikoli bez střetů a násilí. Budou se předávat, transformovat a produkovat ve stejnou dobu jako společenské vztahy. Jakožto absolutní separace mezi vnitřním a vnějším posvátno pohasne. Náboženství tak ztratí své místo – náboženství starých časů i náboženství moderní, která nemají žádné bohy, jen ďábly, kteří mají být vyhnáni ze středu společnosti. Svobodu člověka, jeho schopnost modifikovat svoji přirozenost, projektovat sám sebe mimo sebe. Až do teď morální řád, všechny morální řády – které jsou ještě zákeřnější, když se jako takové neprezentují – dělá z těchto překračujících projekcí člověka drtící entity. Komunismus nesrovná “kouzelnou horu” se zemí. Učiní, co bude třeba, aby mu nedominovala. Vytvoří a znásobí vzdálené horizonty a potěšení ze ztráty sama sebe v nich, ale i schopnost vychovat nové, které podvracejí “přirozenou” submisivitu k jakémukoli světovému pořádku.

Postscriptum

Překládání textu stačí k změření, slovo od slova, jak jeho šíře tak jeho mezí – v případě tohoto článku jeho frankocentrismu. Například mizení “veřejných prostranství” je jiné ve Francii a jiné v anglosaských zemích. Degradace dublinské nebo londýnské hospody je nesrovnatelná se ztrátami, které během čtyřiceti let utrpěl pařížský bistrot. Co se Spojených států týče, restaurace, cukrárny a motoresty netvoří póly společenskosti připomínající francouzskou kavárnu. A dokonce i na kontinentu Paříž sice prodává svoji duši Big Macovi, ale Řím drží linii. Tendence k merkantilizaci života je univerzální a nikoli uniformní.

Evoluce mravů pravděpodobně není o nic rychlejší, ale rozhodně se snadněji vnímá tam, kde je modernita olejovou skvrnou vznášející se na katolickém octu. Když současnému obyvateli Bílého domu hrozí nebezpečí, že v důsledku felace přijde o místo, není tomu tak, protože by ve Washingtonu měly etické hodnoty větší váhu než v Paříži, ale protože Francouzi tradičně nesouhlasí s hlasem hoi polloi v otázkách morálky a veřejná zpověď není obvyklou praxí. Když se ale tak pochichtává nad tímto pokrytectvím a archaismem, Pařížan zapomíná, že Clintonovy skandály ilustrují vše prostupující triviálnost televizní demokracie, demokratického morálního řádu, které mají moderní Evropané, ať už levicoví, nebo volnotržní, imitovat.

Text Za svět bez morálního řádu byl napsán v roce 1983 během opadu podvratné vlny let šedesátých a sedmdesátých. Od té doby se věci jen zhoršily. “Jen si zkuste být otevřeně pedofilní,” psali jsme. Smutné proroctví. Jakákoli forma lásky mezi dítětem a dospělým se okamžitě označuje za zneužívání dětí, a to ať už ve svých nejméně “pohoršlivých” formách, nebo v těch nejstrašnějších – znásilnění a vražda. Rodičovská láska je jedinou výjimkou z tohoto pravidla, ale nezapomínejme, že statistiky bohužel krutě demonstrují, že největší riziko sexuálního obtěžování dětem hrozí v baště bezpečí známé jako “rodina.” Podle stejné logiky by se měl každý heterosexuální muž třást při pomyšlení na Jacka Rozparovače, jelikož ten by byl konečným důsledkem veškeré přitažlivosti mezi mužem a ženou. (Skutečně se zdá, že se temné mračno této logiky vynořuje nad současnými vztahy mezi pohlavími v celých částech USA a to v takové míře, že se desexualizují vztahy mezi mužem a ženou.)

Během posledních patnácti let se kapitalistická společnost stala viditelněji sama sebou a na sociální boje a lidské potřeby odpovídá řadou monster čerstvě vypadlých z její montážní linky. Konzumní společnost se zbavuje aut jedině tak, že zřídí pěší zóny, které zemřou každý večer “po zavírací hodině.” Moderní urbanizace může vyjít vstříc motoristovi, cyklistovi, kondičnímu běžci, jezdci na kolečkových bruslích atd. jedině tak, že každému přidělí jeho pruh. Mravy bohužel podléhají stejnému modelu “každému jeho pruh.” Vzpoura proti až příliš reálné dominaci bílého muže dala vzniknout univerzálně vysmívané a téměř univerzálně praktikované politické korektnosti. Protože ta realitu nedokáže změnit, spokojuje se s eufemizací a separací realit a mění jen jazyk.

Patnáct let čím dále tím více poškozující separace, která se neustále vykresluje půvabnými barvami osvobození. Co je to gay? Muž, který chodí jen s muži, přesvědčený, že nikdy nepocítí náklonnost k opačnému pohlaví? Jak by to mohl vědět? Jak by mohl vyloučit možnost, že jej přemůže touha po ženě a touha ženy?

Gay beletrie? Proč nepřearanžovat knihkupectví podle vzoru oděvních obchodních domů (což se v jistých amerických knihkupectvích fakticky již děje)? Virginii Woolfovou dejme do oddělení pro dámy, Shakespeara do pánského oddělení (i když ty sonety…), lorda Byrona do oddělení pro “fyzicky handicapované, závislé na dietě” a každý spisovatel nad šedesát pět bude mít svá nová díla vystavená v oddělení seniorské beletrie.

Jistě, díky této gay-itě, se může gay cítit bezpečný před až příliš reálnou diskriminací. Jiné kluby, jiné čtvrtě, jiná literatura a v neposlední řadě jiný slovník. Jak smutné, že aby unikly starodávné represi, milióny lidí nevymyslely nic lepšího než vytvoření kategorie ještě užší, než je rodina a založené pouze na volbě sexuálního objektu: penis versus vagína. Z činu se dělá identita, z definice osud a ze sexuální preference vize světa (gay kultura). Jazyk sice opravdu vyjadřuje společenské vztahy, ale změnit se musí právě tyto vztahy. A na soumraku 20. století se slova modifikují snadněji než věci.

“Buď hodná holka a běž udělat kafe.” Skrývá se sexismus ve slově holka? Znamená to snad, že muž, který řekne, “Holka, já tě miluji. Co kdybych nám udělal kafe?”, miluje a/nebo respektuje svoji partnerku méně, než kdyby řekl “ženo?” Ve skutečnosti, co se intimních vztahů týče, jsou záměry jen zřídka dvojsmyslné. Málem celý vesmír, který je třeba revolucionizovat, ne-li zrušit, se nachází ve sféře formálnosti – zdvořilé termíny, oficiální oslovení, pracovní žargon – a zde si jazykový feminismus klade za cíl pouhou eufemizaci, desexualizaci a neutralizaci. Co získáme, nahradíme-li holku osobou? Víceméně to, co se získalo nahrazením Úřadu války Ministerstvem obrany a brzy na to úplným zřeknutím se tohoto sousloví a používáním pouhé zkratky “M.O.D.” (Ministry of Defence). Akronym vládne, bezbolestný a nezasvěceným nesrozumitelný. Generalistický jazyk je minulostí.

Mimochodem, co vlastně vyjadřuje slovo komunista? Mělo by se změnit, protože po desítky let sloužilo převracení reality založenému na porážce dělnického hnutí? Nebo by bylo lepší dát nový život věci a tak i slovu? My, muži i ženy, kdo nejsme misogynní, necítíme potřebu dokazovat naši femininofilii prostřednictvím příslušného jazyka. Nechejme osazenstvo křesílek, ať se vzrušuje nad tím, zda se má říkat předsedající osoba, nebo předsedkyně.

Ať už Antonina Artauda uvrhnou do cvokárny, institucionalizované, či ještě hůře, licencované, jde o psychiatrickou léčbu lidského a společenského problému – byť by byl útulek v uzavřené budově, nebo v chemických poutech. Nepřítel vyvolává pasivitu, rozděluje. Dobré ploty dělají dobré sousedy. Autonomie je plotem obehnaným soukromým prostorem, v němž, jak jsem přesvědčen, mám volnost dělat to, co mimo něj nesmím. Prostřednictvím státu feminismus vytváří hranici. “Ruce pryč!” Ať už záměrně, či nikoli, tímto se přispívá k opouzdřování jedinců, které vyžaduje nadřazenou autoritu s mocí garantovat práva všech (dítěte, rodiče, muže, ženy, starého, mladého, gaye, spotřebitele, pracujícího, nemocného, chodce, příslušníka menšiny atd.) s ohledem na ostatní. Neboť, byť by se každé právo deklarovalo jako absolutní, vždy bude v poměru s ostatními. Jak říkával Jean Genet, “Absolutna nelze kumulovat.” A co jiného redefinuje tyto vzájemné poměry a rozhoduje o jejich smyslu, ne-li státní moc? Privatizace života kráčí ruku v ruce s přibývajícím počtem soudců a psychologů.

Lidstvo se nemůže osvobodit tím, že se naporcuje, stejně jako nemohou existovat osvobozená území s tyčemi, které vyznačují jejich hranice. Revoluce znamená překročení všech hranic. Znamená překročení ženství ale i mužství. To, že jedinci získají privátní kontrolu nad svými životy, dokonce i nad něčím tak životně důležitým, jako jsou jejich vlastní těla, není samo o sobě řešením. Jediným opravdovým řešením je spolu s ostatními (obou pohlaví) vytvořit vztahy jiné povahy, kde se již nikdo neobává dominace, ani ji neriskuje. Nejde o to, aby se ženy osvobodily od mužů, ale aby byly svobodné spolu s muži. Není cílem, aby každá osoba deklarovala svoji nezávislost, ale aby již nikdo nemusel se strachem odmítat závislost, vzájemnou závislost. Svoboda je vztah.

Jediným nedostatkem textu Za svět bez morálního řádu je pravděpodobně to, že dostatečně nezdůrazňuje, jak moc by úzus a zvyky budoucího světa překvapily, ba šokovaly, tento svět. Řada dilemat, obav a hrůz, dlouhodobých či nedávných, zmizí. Jiné se objeví. Nejde ani o cestu do ráje ani o zmírnění barbarství.

Kritika morálního řádu neříká: “Každý si dělá, co chce a díky lidské dobrotě, vše dopadá tím nejlepším způsobem.” Problémem není jak se vyhnout konfliktu a normám, ale změna dnes klamného vztahu k těmto normám. Mé činy nemají žádnou jinou logiku, žádný jiný význam a tedy ani žádnou jinou záruku, než můj vztah k spolučlověku. Cílem – a celým problémem – bude den, kdy budu žít normou, která nebude oddělena od mých a od našich činů.

listopad 1998

***

Sexuální identita?

O CHVÍLI POZDĚJI, ke konci snídaně, přicházím s konverzačním tématem z minulého večera o páření a pederastických sexuálních rituálech jednoho obskurního kmene z Nové Guineje, kterému se říká lid Sambia. Gene se naučil tolerovat mé periodické, tajemné obsese. Tentokrát je však doopravdy zmaten mým dlouhodobějším zájmem o tyto lidi víceméně doby kamenné a o jejich vztah k tématu této nové knihy, která je o tom, jak gayové ze západu hledají své místo ve světě. Jenže po letech probírání se traktáty a svazky o moderní sexuální identitě shledávám tyto předmoderní lidi na druhé straně zeměkoule jako nekonečně fascinující, neboť všichni sambijští muži si bez výjimky užívají alespoň deset let výlučného dětství a adolescentní homosexuality, po nichž se na celý život stávají heterosexuály. Sexualita – homosexualita – v jejich životech zaujímá radikálně odlišné místo, než zaujímá kdekoli v moderním hnutí za práva gayů.

Mezi rituální břemena moderního, egalitářského partnerství patří očekávání, že každý partner bude naslouchat profesionálním obsesím, úzkostem a frustracím toho druhého – ty jeho jsou o dodavatelích, zákaznících a daních, mé zase o postavách, příbězích a uzávěrkách. Ohledně tohoto tématu mě Gene nabízí varování: raději bych měl být opatrný s psaním o takových věcech, jako je odejmutí mladých chlapců jejich matkám a donucení k letům skupinové felace. Zneužívání dětí je podle oficiálního rčení ctihodných amerických gayů zneužíváním dětí, ať už k němu dochází na Nové Guiney nebo v New Rochelle, a není to téma, o němž by se mudrcové a aktivisté hnutí gayů namáhali hovořit.

Správný postřeh. Já ale říkám Genovi – který dopíjí svoji kávu, protože už dychtí po svém obchodu – že to není jen dětský sex, čím je sambijský sexuální/homosexuální systém rozčilující. Je to celé uspořádání sexu a sexuální identifikace u Sambijců, co mé přátele gaye znervózňuje. Nejvíce je stresuje míra, kterou se sexuální chování Sambijců zdá být podružné, tolik postrádající to, čemu říkáme sexuální identita. Od věku sedmi či osmi let je podle antropologa Gilberta Herdta každý sambijský chlapec poučen, že má “sníst penis” a spolknout semeno staršího muže. Ideální by bylo, kdyby semeno polykal každý den. Sambijci věří, že takto si budují své mužství, objevují svoji maskulinitu. Pak, jakmile dítě dosáhlo puberty, prochází další rituální iniciací, říká se mu svobodný muž a mladší chlapci mu provádí felaci. To vše pokračuje, dokud se nakonec nestane dospělým, neožení se a dokud se z něj s narozením jeho prvního dítěte nestane konvenční heterosexuál.

Pro čelní autory a stratégy amerického hnutí gayů je sexualita – sexuální orientace – identitou, něčím jistým, určitým, spolehlivým, kolem čeho lze ukovat život a literaturu, skrze co se vynalézají obřady a rituály. Pro Sambijce je podružné, s kým máte sex ve srovnání s rigidními požadavky stávající tradice, rituálu a kolektivní sambijské identity. Chvíli jste přísně “homosexuální.” Po krátkou dobu můžete být “bisexuální,” protože vám mohou felaci provádět buď muž, nebo žena. Ale dospělostí se z vás stává funkční a šťastný heterosexuál. Pro populaci Američanů ze středních vrstev, kteří tvrdí, že sexualita a obzvláště homosexualita je dostatečnou základnou pro budování společenství a kulturní identity, Sambijci obrací svět vzhůru nohama.

Mezitím už Gene zapnul myčku na nádobí, uvázal si kolem krku šátek a nasadil si svoji červenou čepici “Eli Cutter,” připravený vypořádat se s praktickými záležitostmi svého pracovního dne. Je sice trpělivý, ale sotva má čas na hloubání o sexuálním chování válečnických kmenů v jižním Pacifiku. Přerušuje můj exkurz atavistickými homosexuálními rituály. Včera mu nějaká neznámá osoba vhodila leták do poštovní schránky jeho obchodu. (Jeho obchod, to je železářství pod Brooklynským mostem, přesně ta čtvrť, kde si moudří lidé po setmění nosí pro ochranu ocelové trubky.)

Leták nabízí trička, potištěná desítkami S&M bondáž záběrů svalovců v celé škále vzrušených pozic. Bondáž není jednou z Genových erotických fantazií a tak navrhuje, že by pro mé zkoumání mohla být případnější. Mate jej však, že se ten leták bez obálky objevil v poštovních schránce jeho obchodu, protože, pokud ví, tak i ostatní osazenstvo jeho skladu jsou heterouši. Přesto se tam včera objevil. Kdo jej tam ale nechal? Ti dva rockoví muzikanti, co tam žijí a zdá se, že mají stálý přísun přítelkyň? Jeden z těch ženatých chlapů, co pro něj dělají? Jeden z mužů v tesařské dílně, co je v přízemí? Člověk od UPS? Jeho domácí? Soubor sexuálních rituálů a jejich účastníků je v New Yorku nekonečný. Ten leták mohl do jeho schránky dát kdokoli, z jakéhokoli množství důvodů. Ať jej tam ale nechal kdokoli, odtrhnul si rožek s poštovní adresou na tuto firmu vyrábějící trička, ale objednávkové telefonní číslo ponechal.

Zrovna, když začnu hloubat nad všudypřítomnou všedností perverzního porna v Americe, Gene mě stáhne zpátky od kluků s bondáží na Novou Guineu. “Nevím, co by mělo někoho na nich tak štvát,” povídá mi. “Tihle lidé – ti Sambijci – nejsou homosexuálové. To nemá s gayi nic společného.”

“Ne, gayové ne,” říkám já. “Ale homosexuálové jsou, alespoň chvíli. Mají sex s jinými muži. Dokonce říkají, že si to všichni zamilují. Říkají, že polykání semene bylo přesně takové, jak jim jejich stařešinové říkali, “sladké jako mateřské mléko” a stejně důležité proto, aby z nich vyrostli siláci. Jako mana. Dokonce mluví o pocitu opravdové citové náklonnosti ke svým prvním partnerům, dokonce o romantickém svazku.” “Ne, nejsou to skuteční homosexuálové,” trvá na svém Gene. “Je to jen jakýsi průchozí rituál a stejně už musím do práce.”

SAMOZŘEJMĚ, naše zkušenost homosexuality a zkušenost Sambijců je naprosto odlišná. Byť my i Sambijci můžeme sebevíce oslavovat a dokonce i ritualizovat první prožitek kouření ptáka, byť obojí můžeme tento akt prožívat jako hlubokou formu mužského spojení a solidarity, nemůžeme se domnívat, že homosexualita má pro každého z nás stejný význam. Většina studentů sexu a kultury fakticky tvrdí, že ritualizovaná, kmenová homosexualita (ale dokonce i sexuální postoje v době americké revoluce) jen málo připomíná městský sexuální život posledních sto let. Jen se vzácnými výjimkami gay komunity, gay rodiny, gay církve, gay psychologové, gay reportéři a gay politici až do tohoto století neexistovali. Psychologický a sociální význam tohoto gay fenoménu neexistoval: neexistovali jsme my, jako jedinci, jejichž imaginaci a možnosti tvaruje tento gay terén.

Queer Geography od Franka Browninga, Crowd, str. 15-18. Frank Browning je rovněž spoluautorem An American Way of Crime.

***

Poznámka o překladu

Francouzština je jazykem diplomatů, protože je jazykem abstrakcí. Její gramatické konstrukce, její slovník a formy slov anglickému mluvčímu často připadnou rigidní a bezmasé. Angličtina je sice dostatečně ohebná, aby v zájmu exaktnosti umožňovala vynalézání nových slov v daném kontextu, ale hromadění a srovnávání těchto vynálezů zanechává v čtenáři anglického textu pocit zoufalství. Mnohem snadněji by prominul lehkou nepřesnost, bude-li to znamenat, že se mu dostane známého slova ve známé formě namísto slova maximálně správného. Příklad: Když v tomto článku autoři hovoří o radostech minulosti jako o typicky illusionant, překladatel je ve vážném pokušení napsat “illusory,” i když dobře ví, že dotyčné radosti jsou zdrojem, či příčinou iluze a že autoři vůbec nezpochybňují jejich realitu jakožto radostí. Protože ví, že autoři měli k dispozici slovo illusoire a pravděpodobně by jej i použili, kdyby vyjadřovalo to, co měli na mysli, svědomitý překladatel bude hledat jiné řešení. Když zavrhne “delusional,” “hallucinatory” a další takové nepřesné, či jinak konotované náhražky, začne se divit, proč jazyk anglický nemá slovo “illusioning,” zvláště když vlastní zjevné opozitum “disillusioning.”

Takže, stejně jako všechny vysvětlující poznámky překladatelů ani tato není ničím jiným než poznámkou omluvnou. Originální článek byl nepochybně určen čtenáři obeznámenému s jistým myšlenkovým proudem, ale ani naivní francouzský čtenář by si z něj neodnesl dojem obrovitého mechanického systému válčících abstrakcí, zakódovaného záznamu šachové partie hrané na vysoké úrovni. Zanechá-li občas překladatel, ve své puntičkářské honbě za ekvivalenty, v čtenáři takovýto dojem, pak dává čtenáři na vědomí, že je mu to líto.

Ještě jeden příklad snad postačí: článek se jmenuje Pour un monde sans morale a nikoli Pour un monde sans moralité. Francouzovi je rozdíl zcela zřejmý a je velmi problematické přenést jej i do angličtiny. Především, “Ne me faites pas la morale,” se ve většině anekdotických kontextů správně přeloží jako “Nepoučuj mě” a slovo morale v sobě nemá nic z akademického aspektu “morálky.” Nejdůležitější je ale to, že morale neznamená ani “morální” (konkrétní charakter správného či dobrého jednání) ani morálka (konformita vůči pravidlům správného chování). Jsem přesvědčen, že autoři měli v úmyslu sdělit, že morale jsou samotná pravidla povýšená na “vědu,” definovaná absolutními pojmy a uvalená společností na každého jejího jednotlivého člena. Jinými slovy, ve světě bez morale by člověk stále mohl být morální, ale už by neexistovala žádná jednotná morálka uvalovaná jako společenská norma, stejně jako by se již žádná konkrétní aktivita nepovažovala za vnitřně “špatnou.” Hnidopišství? Snad, ale témata, o nichž se v článku diskutuje, dávají už tak vzejít dostatečným nedorozuměním a překladatel cítí povinnost nezhoršovat to ještě víc.

A ještě ze zcela jiného soudku: jasně prohlašuji, že používat při překladu tohoto článku “politicky korektní” jazyk by bylo obzvláště absurdní – a ozřejmilo by se to byť i jen při zběžné četbě – jelikož článek sám je všechno jen ne “politicky korektní.” Při překládání slov l’homme, les hommes, l’humanité a l’espece humaine se překladatel nijak neomezoval na pouhé slovo “lidé” a neomezoval se ani při používání zájmena “on,” když hovořil o “jedinci.” Myslím, že autoři by se mnou souhlasili, že zájmeno v singuláru není nutně vylučující a ze své podstaty sexistické, že podléhání systému, v němž se určitá slova stávají “špatnými” nebo “urážlivými,” je jednou z forem lingvistického ochuzování a že lidstvo, člověk, humanita, lidský druh a lidé nejsou zcela to stejné.

Michael Katims

e-mail: moralz@hotmail.com

Antagonism

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: