Skip to content

Akta X

6.2.2011

Stať, kterou napsali bývalí členové La Banquise (Gilles Dauvé, Jean-Paul Carasso, J. H. a D. M.) v reakci na obvinění francouzských médií a levičáků, že tato komunistická skupina popírala holocaust.

***

„(…) SI by neměla být posuzována podle povrchně skandálních aspektů určitých manifestací, jejichž prostřednictvím vystupuje, ale podle své základní pravdy, která je v podstatě skandální.“

Situacionistická internacionála

 

„Bohužel pro nás jsme měli pravdu.“

Amadeo Bordiga

Tváří v tvář prokurátorovi Pinardovi obhajoval Flaubert morálnost Madam Bovaryové. My bychom v takovéto roli moc věrohodně nepůsobili.[1]

„Nevinný lettrista neexistuje,“ prohlásila kolem roku 1950 Lettristická internacionála, když byl jeden z jejích členů obviněn z krádeže. Poté, co jsme uveřejnili článek s názvem Za svět bez nevinnosti, by tvrzení, že jsme nevinní bylo stejně absurdní, jako je hnusné, když se s námi zachází jako s vinnými.

Armand Robin, autor La Fausse Parole (Falešný projev), trval na tom, že jeho jméno by se mělo přidat na každou černou listinu.

Nemá smysl hledat omluvy. Popírání je přiznáním.

Téměř třicet let děláme všechno možné a předkládáme jisté myšlenky. Naše činy definují, čím jsme.

A najednou jsme byli pranýřováni, že nejsme tím, co děláme. Podle našich shovívavějších kritiků jsme bezstarostně podporovali revisionismus v otázce plynových komor. Jiní, ať už to byli blázni nebo lháři, zašli dál – pro ně jsme zahanbení popirači holocaustu a – jasně řečeno – víceméně fašisté.

Máme vysvětlovat, že nejsme tím, co o nás druzí tvrdí? Negativní důkaz je nesmysl.

Pro ty zbloudilé ovce, které se rozhodly soudit tisíce stran, jež jsme publikovali, podle pouhých padesáti řádků, které si pro svůj prospěch ofotili, nemůžeme udělat nic.

Nemáme co říci badatelům a divákům, které ultralevice zajímá jen tehdy, pokud je spojená s nějakou ultrapravicí. A co takhle dějiny německé komunistické levice soustředicí se na ty její příslušníky, kteří se změnili v nacionální bolševiky? Je to asi tak relevantní jako číst Nervala skrze psychiatrickou optiku, vykládat Marxe prostřednictvím milostné aféry s jeho služkou nebo studovat anarchismus výhradně pomocí provokatérů infiltrovaných do libertinských skupin.

Co se týče těch, kteří naše spisy i aktivity dobře znali – někteří z nich dvacet či třicet let – a kterým se najednou začala klepat kolena při pohledu na pár vybraných citací, takovýto postoj je diskvalifikuje na všech rovinách, včetně té intelektuální.

Pomluva měla zamýšlený úspěch – mediální. Avšak dříve než pomlouvač vyřkne svá slova, jiná je smetou. Jednoho dne si každý prožije svých patnáct minut potupy. Opona padá. Zinscenovaný proces končí.

Ve způsobu, kterým jsme byli obsazeni do role zloducha ve dvou románech a pak ve filmu, se ukazuje směšný charakter tažení proti ultralevici a jeho chabá souvislost s realitou. Křivé obvinění se mění v fikci – jasný znak, že dosáhlo své konečné fáze.

Skandál nelze vyvrátit. Tisk a vydavatelský svět neutvářejí mínění, ale odrážejí je, mluví jen o tom, co již čtenář zná a co bylo společensky přefiltrováno.

Když média narazí na něco neznámého (v tomto případě na La Banquise), mohou sice čtenáře ovlivnit, ale jelikož takovýto článek není tím posledním v čtenářově životě, jak hluboký je tento vliv? Jak skutečný? La Banquise se stává asi tak důležitým jako vykolojení vlaku v Číně – stejně jako stopadesáti mrtvým Číňanům se mu dostane několika sloupců a třicetivteřinové pozornosti.

V roce 1984 po atentátu na Gérarda Leboviciho si francouzští čtenáři, kteří nevěděli nic o SI, otevřeli noviny a dozvěděli se, že jakýsi Guy Debord je prý napojený na „mezinárodní terorismus“. Ještě, než na všechno zapomněli, čtenáři si z toho vyvodili pouze to, co si již mysleli: extremisté jsou rozhodně nepříjemní.

I kdyby New York Times poctivě vylíčily komunistické myšlenky, jen to, že by se tam objevily, by je oloupilo o jejich smysl. A mohla by být stránka New York Times, která by k těmto myšlenkám byla nepřátelská, jakkoli relevantnější?

Stoupenec „komunistické strany“, který by si v padesátých letech listoval Mattickem nebo Socialisme ou Barbarie, by se býval rozhořčil: „Ty musí platit CIA, že píšou takové věci!“ A čtenář bulvárních plátků by býval zvolal: „Nevím sice, co to ta velká idea je, ale aspoň se naváží do Rusů!“

Naše texty z let 1970, 1979, 1983 či 2000 mohou pochopit jen jejich čtenáři a nikoli ti, kdo je nyní studují, protože se pídí po našem „revizionismu“, a pro něž je historie totéž co kriminologie a politika totéž co ostouzení. Když píšeme díla o revoluci, průměrný levičák je ignoruje. Proč ne. Když mu ale ukážete pět našich řádek o Osvětimi, možná nabude přesvědčení, že jsme to trochu „přehnali“. V obou ohledech se však mýlí.

Zdiskreditovat se můžete jen v očích těch, pro něž a s nimiž existujete. Veřejné mínění považuje každého jedince či skupinu s radikálními záměry za snílky, imbecily nebo potížisty. Pro průměrného čtenáře Le Monde nebo the Guardian je stejně těžké pochopit, že La Banquise s fašismem nikdy neflirtoval, jako přijmout dějinnou vizi tohoto časopisu. Neexistence onoho flirtu vychází totiž právě z platnosti oné vize. Žádný jiný „důkaz“ není.

Protože jsme revolucionáři, nemáme s fašismem o nic více společného než se stalinismem. Problém (kterého se ještě nějakou dobu nezbavíme) je v tom, že pro ty, kdo nevidí obsah slova „revoluce“, tato fráze fakticky postrádá smysl. Od lidí, které naše myšlenky obecně nezajímají, nemá cenu očekávat, že nám porozumí v tomto konkrétním bodě – popirače plynových komor Faurissona jsme nikdy nepodporovali – zejména, když ostouzeči používají odmítání antifašismu jako očividný důkaz našeho spolčení s fašismem: anti-antifašismus rovná se pro-fašismus! Je to jasné jako sklo rakve v Leninově mauzoleu.

V jiných oblastech by snad až příliš zaslepující logika tohoto sylogismu vyvolala v řadách levice nějakou kritickou reflexi, tj. onu prostou, minimální rozdílnost názorů, která má prý odlišovat levici od pravice a – netřeba říkat – levici od extrémní pravice. Tentokrát se ale útok rovnal demokratickému vyvracení revoluční teorie skrze to, co dnes současná moudrost ve Francii – a zřejmě už nikde jinde – líčí jako konflikt přelomu století: skrze konfrontaci mezi negacionismem a antinegacionismem.[2]

Vina padá na naše hlavy. Nikoli za to, z čeho nás obviňují, ale za to, proč jsme obviňováni. Žalobci si vybrali naši přednost a nikoli naše slabiny, zjednodušování nebo provokace. O dobrý či špatný vkus tu nejde. „Suma sumarum, dojem z provokace je stále tím nejznatelnějším aspektem. Pravda vždy vyjde najevo, vyjádří-li se odporně.“ (Breton, konference 17. listopadu 1922) Náchylnost společnosti být šokována nějakým činem nebo izolovanou poznámkou jde ruku v ruce s tím, že toleruje a eufemizuje svoji vlastní nelidskost.

„Jestliže mé divadlo smrdí, je tomu tak proto, že ostatní hry tak hezky voní.“

J. Genet, L´Etrange mot d´, 1967

Naučí se někdy společenská kritika psát opatrně?

Jsme vini tím, že si myslíme, že nacismus je kondenzovaným kapitalismem a vyhnout se mu bylo možné jedině revolucí; tím, že si myslíme, že lidstvo může současným a budoucím krvavým diktaturám uniknout pouze svržením kapitalistické společnosti.

Je to jen otázka slovníku? Určitě ne. Předpokládejme, že abychom se vyhnuli užívání slova kapitalistická, bývali bychom řekli: „Stávající společnost, XX. století nebo moderní svět… zplodily Osvětim.“ Inkviziční tažení by se však rozjelo naprosto stejně. Nepřijatelné je totiž stopování nacistické hrůzy až k jejímu zdroji – ke světovému (ne)řádu založenému na kapitalismu. Až příliš mnoho lidí má nezadatelný zájem vysvětlovat nacismus na základě nenávisti, odmítání jinakosti, politiky vylučování, antisemitismu – stručně řečeno, vysvětlují jej pomocí nacistů. Ve Francii proto dnes chtějí, aby se proti Le Penově Národní frontě nebojovalo napadáním společnosti, která ji zplodila, ale obranou téže společnosti před ní a logicky končí u podpory levice, středu a jakéhokoli umírněného politika, pokud se ovšem staví proti extrémní pravici.

Ti, kdo změnili „kapitalismus“ v prázdnou reklamní frázi, jsou titíž, kdo s „revolucí“ zacházejí jako s heslem. Od těch, kdo nás ostouzejí, se lišíme tím, že v konečné instanci si myslí, že tato společnost nemůže být tak úplně špatná. Věří, že dnes máme „větší svobodu“ než v roce 1950, že pořádková policie je „menším zlem“ než vojáci u Peterloo nebo Pinkertonovy bandy a že mladí proletáři se „mají lépe“ ve škole uvnitř žebrácké čtvrti než v dolech či na ulici. A právě v tom spočívá náš zločin – odmítáme srovnávat.

„Koncentrační tábory jsou peklem světa, jehož nebem je supermarket“ (La Banquise, č. 1, 1983). Je jasné, že pro nás neexistuje ani nebe ani peklo. To strašlivá skutečnost stvořila svoji pekelnou podobu. To hrůzy moderního konzumentství produkují svá nebeská vyobrazení. V obou případech se výraz použitý v La Banquise zabýval dojmy a nesrovnával reality, na nichž tyto dojmy stojí a už vůbec nepopíral existenci oněch realit.

„Podstata „normálního“ režimu vykořisťování se neliší od podstaty táborů. Tábor je prostě jasným obrazem poněkud zastřeného pekla, v němž žije tolik lidí na celém světě“ (Robert Antelme, Pauvre-Prol, taire-D, port, 1948). Samozřejmě, že se v tomto konstatování nehovoří konkrétně o konečném řešení, jelikož Antelme mluví o koncentračních táborech a nikoli o táborech vyhlazovacích. Kdo by ale Antelma obvinil, že chce minimalizovat ukrutnost táborů? (Nebyl to žádný ultralevičák, ale spíše radikální humanista, jenž roku 1946 vstoupil do francouzské KS a o čtyři roky později byl vyloučen.) Naší jedinou vinou je, že ve vyhlazování spatřujeme vyvrcholení koncentrace.

Koncentrační tábory jsou peklem světa, jehož nebem je supermarket. Proč je tato fráze nepřijatelná? Proč ji levičák, zapomínající na vše, co jsme právě řekli, zapomínající dokonce i na Antelma, kterého možná četl, chápe jako ohavné srovnávání plynové komory s lidmi, jež stojí frontu v Tescu? Protože, ač supermarkety nemiluje, nevidí na nich nic hrůzného. Tak jako by chtěl demokratickou společnost s menšími rozdíly ve mzdách, sní rovněž o nákupním středisku přátelském ke spotřebitelům, k němuž vedou jízdní pruhy pro cyklisty, které spojuje místní komunitu, nabízí více vzdělávacích CD-Romů než panenek Barbie, prodává organické potraviny a bolívijskou kávu za „poctivou“ cenu. Jinými slovy, zboží s lidskou tváří. Těm, kdo nekritizují supermarket jako koncentraci tržních vztahů a místo celkové deprivace, zní fráze z La Banquise jako podivně paradoxní, dokonce ohavná.

Pro nás stejně jako pro ty, kdo nás obviňují, je to naše nazírání na supermarket (a společnost), co určuje naše nazírání na tábory, a nikoli naopak. Bylo by tedy beznadějným úkolem snažit se o odzbrojení našich žalobců obranou našeho postoje k Osvětimi, když ve skutečnosti jde o to zaútočit na ně v otázce supermarketů. Stěžejní nikdy nebyla analýza nacismu či genocidy, ale otázka našeho poměru k této společnosti tady a teď. Od roku 1968, kdy na nás jeden republikánský policista křičel, „Těmi svými kravinami nás chcete dovést k fašismu!“, se v podstatě nic nezměnilo. Po třiceti letech je to stále stejné, ať už pobouření vyvolá Osvětim nebo ne.

Obvinění proti nám stála na skandálu. Ale den za dnem se jako skandální ukazuje realita sama a dokonce sama sebe karikuje. Byla to ekonomika a nikoli La Banquise, kdo v Osvětimi plánoval postavit supermarket. Skandál je cosi, co náhle šokuje svět, který se nevydrží dívat na svůj vlastní odraz v zrcadle. Zboží je velkým znesvětitelem. Tak pravil manifest, který v roce 1998 oslavil své 150. výročí.

Naše civilizace je příliš bohatá na hrůzy, než aby si mohla dovolit intelektuální či morální právo stanovovat hierarchii svých vlastních zločinů tím, že se rozhodne, které z nich zákonem povolí a které potlačí. Tento svět nevysvětlují extrémy ale normálnost. Gulag nebyl klíčem k SSSR a ani vyhlazovací tábory nebyly klíčem k hitlerismu. Krize, války a masové vraždy jsou sice projevem společenských záchvatů, ale nevysvětlují logiku, která tyto záchvaty plodí. Demokracie však nacismu v podstatě vyčítá plánované masové vraždění, zatímco revizionisté zastávají názor, že toto vraždění nebylo plánované. Oč více můžeme k této debatě říci roku 2000 než roku 1980 nebo 1983? Zločinem, proti němuž se bouříme, je podstata a další trvání této společnosti, jelikož tento základní zločin pojímá všechny ostatní.

V 70. letech francouzští „noví filozofové“ a obdivovatelé Solženicyna nahradili Osvětim souostrovím Gulag. O dvacet či třicet let později někteří levičáci zahajují miniaturní válku proti revoluční kritice, o níž prohlašují, že v ní vidí zvěstovatelku jakési neonacistické hrozby. Demokratické přikázání zůstává neměnné: „Pokud nechápeš totalitarismus jako nepřítele číslo jedna, pak jsi spoluviníkem zločinu.“ Ti, kdo dál hovoří o kapitalismu, když se má každý starat o „skutečně“ naléhavá témata (diktatura, nadvláda, rasismus, netolerantnost), jsou nepřijatelní a je třeba na ně uspořádat hon.

Toto taženíčko mělo alespoň ten klad, že se ukázalo, že ne vše je „kooptovatelné“ a že společnost spektáklu má problém strávit kritiku, jež je poněkud radikální. Přirozeně, jsou-li nějaký jedinec či skupina s revolučními ambicemi dovlečeni před zraky veřejnosti, chtějí, aby se tak stalo, protože takoví skutečně jsou. Konstruování zrůd ale není jen produktem pozdního XX. století. Thiers nezmasakroval povstalce z roku 1871 pro jejich komunálně demokratický program, ale jako vrahy a žháře. Francouzská třetí republika nevěznila anarchisty pro jejich individualistické či kolektivistické přesvědčení, ale jednoduše jako vrhače bomb. Trvalo léta, než tisk přestal odhalovat Marxe jako Bismarkova agenta a Lenina jako německého špióna. La Banquise se snažil vysvětlovat, že nic takového jako zrůdy neexistuje. Bylo by tedy směšné pokoušet se ukazovat, že nejsme až takové zrůdy a dokazovat, že existenci plynových komor nepopíráme.

Pouze stalinismus změnil ostouzení pro některé ve zvyk a pro mnohé v posedlost. O pár desítek let později mohou předměstští Višinští stále ještě působit nepříjemnosti, protože kombinují selský rozum a morálku s počestnou sebejistotou těch, kdo podporují jedině správné věci. Žijí v dělnických čtvrtích a nikdy neopomínají zdůraznit svůj dokonalý profil – jejich rodiče jsou buď manuálně pracující, nebo byli v Odboji. Mají rodinu, pracují a pokud píší, pak určitě ne pornografické romány. Rovněž mají své publikum a kniha za knihou jim je dál zajišťuje. Poobědvají s odborářským předákem a pak jej nechají pochodovat s trockisty. Jejich stalinistická minulost nebyla ničím jiným než dlouhým disentem. Maoland procestovali s tím nejkritičtějším pohledem kolem sebe. Ztělesňují buřičského ducha 60. let, jenž dospěl k realismu a nebojí se vhodit volební lístek do urny – farizejové vždy respektují to, co si žádá být respektováno. Jejich knihy nejsou knihami, ale přímo dobrodiním. Jak by se mohli dostat na scestí? Mají pravdu ještě před tím, než vůbec něco udělají – to, co je odsuzováno dobrem, může být jedině zlo.

Ne každý má ale takové štěstí. Kdokoli kritizuje demokracii, přichází o počestnost. Těm, kdo nás ostouzejí, tak stačí jen vyznat se ze svého pobouření. Když naši žalobci četli La Banquise, bylo jim z toho špatně a tak ve výsledku nepociťovali ani tak nesouhlas jako spíše nevolnost. Může snad být lepší argument než utrpení? Tak extrémní bolest a vztek se přeci nemohou nepojit s pravdou. Emocionálním vydíráním se oponent mění ve zrůdu. Slušní chlápci versus hajzlové – o to ve skutečnosti jde.

V každém politickém procesu sedí na lavici obžalovaných úmysl. Z tohoto důvodu by ničemu neposloužilo, kdybychom obžalobu obrátili proti žalobcům. Samozřejmě, že demokracie umožnily genocidu Židů. Samozřejmě, že mezi vyššími kádry francouzského fašismu nebyli „bordigisté“, ale vůdcové vzešlí z dříve socialistických a stalinistických řad. Samozřejmě, že ti, kdo nás ostouzejí jako skryté antisemity, podporují KS, jejíž minulí i současní ruští soudruzi s lehkostí používají silně protižidovskou rétoriku, před níž blednou i Le Penovy vtipy a narážky. Samozřejmě, že bývalí levičáci, kteří si na nás zasedli, třicet let velebili third-worldismus, jenž měl často blízko k nacionál-bolševismu a dokonce si potřásli s mnohou krvavou rukou na Kubě či v Pekingu. Samozřejmě, že máme nutkání zakřičet na všechny ty aktivisty, novináře a akademiky, kteří podporují levici, jež se před stoletím shromáždila k obraně vlasti: „Národní socialismus je vaší politikou.“ To vše je pravda. Jenže bychom se spletli, kdybychom jim taktéž vraceli posměšek, „To VY jste fašisté,“ protože ve skutečnosti jde o to rozejít se s jakoukoli formou stigmatizace. Narozdíl od našich nepřátel, my žádné nepřátele nemáme. Nejsme proti námezdní práci, protože šéf má tajné bankovní konto ve Švýcarsku. Koho zajímá, jestli ti, kdo s námi jednají jako s nepřáteli, mají špinavé ruce nebo ne? Ať si klidně zhodnocují hodnoty, jež jsou jejich raison d´étre i živobytím. Neboť oni jsou ctihodní lidé.

Jakoukoli politiku je třeba posuzovat podle jejích metod. Sociální kritika útočí na způsob života i na instituce. Politika ostouzení činí pravý opak – je měkká ke společenským vztahům a tvrdá k jedincům. Volá po etických čistkách. Po očištění. Po vymícení zloduchů. Odhaluje odhalováním jmen a žádá, aby tak činili i ostatní. Donáší a miluje donašeče. Předem předpokládá, že společnost by byla v pořádku bez kšeftaře, který hromadí bohatství, bez nacisty, bez pedofila. A co více, bez těch, kteří si odmítají vybrat špatný terč – bez nás. Dějinnou vizi, v níž proti sobě stojí společenské síly, nahrazuje vize konfrontace mezi vládnoucí postavou a utiskovanými osobami, mezi katem a jeho oběťmi, která nemá žádný jiný původ než ideologii, nenávist, touhu vylučovat a ovládat – touhu, která se skrývá za mezinárodním spekulantem, nacistou, pachatelem znásilnění, negacionistou a jeho ultralevicovým komplicem… Důležité je být na straně dobra a dodávat lidu utajené vnitřní informace.

Revolucionáři se vždy snažili říkat: „Takto se věci mají a takto by mohlo dojít k jejich změně.“ Pravda nikdy není žádné tajemství. Je záležitostí pochopení a nikoli demaskování. Připravuje odborníka o jeho výsadu. Jinak by jen fyzikové měli právo hovořit o jaderné energii a biologové by byli jediní, kdo by mohl mluvit o genetických modifikacích – jinými slovy, obyčejný člověk by byl navždy odsouzen k oceňování názorů specialistů, kteří jsou vždy o jeden objev před ním. Jedním z kritérií revoluční kritiky je předpoklad rovnosti. Nikoli proto, že by každého pokládala za schopného během šesti měsíců vstřebat znalosti nositele Nobelovy ceny, ale protože klade odlišné otázky. Společenská kritika spočívá na faktech, která sice nejsou zřejmá, ale jsou fundamentální a každému pochopitelná. „Tajemstvím“ tedy je, že žádné tajemství neexistuje.

Ten nejhorší odborník je odborníkem na tajemství. „Věřte nemožnému“ – konspirační teorie začíná zásadou, že vše skrývá svůj opak. Předpokládá, že existuje padělaná pravda a ti, kdo tento padělek vyrobili. Neschopná porozumět základu této společnosti – práci, nakupování, prodávání, podřizování se státním činitelům – odkrývá dokumenty, které mají dokazovat šéfovu hrabivost, starostovu zkorumpovanost, státníkovu stinnou minulost, miliardářův vykřičený sexuální život a samozřejmě nějaký ty tajné fondy. Ať už odkrývá „skutečné“ vládce světa, mafii nebo moskevské zlato, Trilaterální komisi, Moonieho sektu nebo Opus Dei, agenty Mossadu či krtky ze Stasi, dává toto hledisko dohromady segmentovaná fakta. A právě tato ubohá vize dosáhla komického vrcholu během nedávného inkvizičního deliria. Když mozek věří v okultní síly, zkratuje se.

Po dvě stě let existuje běžný reakční postoj (mimo jiné zastávaný fašismem), který sice označuje společnost za prohnilou, ale přesto podle něj stojí na zdravých základech, a proto chce oddělit zrno od plev odhalením skrytých zhoubných vlivů. Politika jako ostouzení předpokládá osvícenou elitu schopnou varovat obyčejného pobloudilého smrtelníka před těmi, kdo jej svádí na scestí. Jaký je rozdíl mezi tvrzeními, že „Parlament je v rukou bank,“ a že „Ultralevice nahrává neonacistům“? Nijak velký, až na to, že vzhledem k informační inflaci Henri Coston dnes píše doktorské práce a přispívá do „seriózních“ deníků.[3]

A rozdíl mezi našimi ostouzeči a námi? My si o nich nevedeme akta.

„Proletariát si neláme hlavu jen nad tím, co buržoazie chce, ale co je nucena chtít.“

Marx, německá Brussels Gazette, 12. září 1847

 

„Není nic, co nejde pochopit.“

Isidore Ducasse, Poésies, 1870

 

„Má říkat to, co říká, literárně i jakkoli jinak.“

Rimbaud své matce, která byla zmatená, když si přečetla Une Saison en Enfer, 1873

 

„Sledoval jsem jej s jistým zájmem, neboť to bylo poprvé, co jsem viděl osobu, jejímž povoláním bylo vykládat lži – pokud nepočítám novináře.“

Orwell, Hold Katalánsku, 1938


[1] Čtenář, který tento text porovná s mojí účastí na knize Libertaires et ultra-gauches contre le négationnisme (Ed. Reflex, 1996), pochopí, že Akta-X jsou sebekritikou způsobu, jímž jsem se hájil před třemi lety. Adekvátní odpovědí na pomluvu by buď bývalo mlčení, nebo protiútok, ale nikoli ospravedlňování, které jen napáchalo ještě větší zmatky. (Gilles Dauvé)

[2] Jediným revizionismem s hmotným zájmem na dějinách – a tudíž teoreticky zajímavým – býval revizionismus, který před sto lety rozdělil Druhou internacionálu a od té doby slouží jako model reformismu, ale také jako inspirace pro reakční politiku. Volal po spojenectví jdoucím napříč třídami, po reintegraci proletariátu do národa, po námezdní pospolitosti pod dohledem státu a po akceptování imperialismu. Stručně řečeno, volal po manželství mezi národem a dělnickým hnutím, což o něco později shrnul George Valois (zakladatel první francouzské fašistické skupiny “Le Faisceau”) do formulky: nacionalismus + socialismus = fašismus.

[3] Za více než padesát let H. Coston zplodil dlouhou řadu knih napěchovaných nesmyslnými údaji z oficiálních dokumentů, které všechny vedou k závěru, že francouzskému lidu vládne jemu vnější menšina, ať už jsou to svobodní zednáři, protestanti, mezinárodní bankovnictví a navrch toho všeho Židé. Stať „Le Parlement aux mains des banques“, která v listopadu 1956 vyšla v Contre Courant, napsal Paul Rassinier, jeden ze zakládajících otců revizionismu existence plynových komor.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: