Skip to content

Bordiga versus Pannekoek: Strana, třída a komunismus

6.2.2011

Britští Antagonism v roce 2001 napsali tento text o rozporech mezi Holandsko-německou a Italskou levicí v pojetí třídy, strany a komunismu a o jejich možném překonání.

***

Píše se rok 2001. Od pádu Berlínské zdi uplynulo více než jedno desetiletí a tehdejší vyhlašování “konce dějin” se dnes jeví nejen jako ideologické, ale jako zcela opovrženíhodné. Do Evropy se vrací otevřená válka, a to nikoli jako izolovaná epizoda, ale endemicky, jako nějaká dávná choroba, která si získala rezistenci na moderní antibiotika. Globální ekonomika se prudce žene do recese. Řada z politických institucí mezinárodního kapitalismu (G8, MMF, Světová banka) je dnes zdiskreditovanější než kdy předtím a také se proti ní více protestuje. Zároveň vývoj kapitálu nevede, jak mnozí očekávali, k budování stále větších továren v nejstarších kapitalistických zemích, ale k zavírání nejen továren, ale celých odvětví. V důsledku klesá procento obyvatelstva, které se v marxistickém či syndikalistickém folklóru jeví jako archetyp dělníka. To vede mnohé k tomu, aby třídu považovali za staromódní představu. Řeči o “straně” se často považují za ještě irelevantnější kvůli jejímu spojení s parlamentarismem (stále více lidí zcela správně nechodí k volbám a ani nechápou, proč by měli), nebo leninismem (když se bolševický odkaz v podobě SSSR/východní Evropy rozpadnul).

Nicméně fundamentální dělba společnosti na třídy přetrvává. Moc a bohatství se spíše více než méně koncentrují jako kapitál pod kontrolou malé menšiny. A ať už jsou změny v modelech práce, kultuře a identitě jakékoli, více lidí než kdy dříve přežívá jedině díky směňování svého života za mzdu a jsou tak podrobeni vrtochům ekonomiky. Ačkoli příslušníky revolučního hnutí mohou být i jedinci pocházející z jiných tříd, zrušení kapitalismu je nepředstavitelné bez masového hnutí této třídy vyděděnců, proletariátu, který má na změně materiální zájem. V současnosti, tak jako po většinu dějinných údobí, se v opozici vůči kapitalismu, která stojí na revolučním základě, aktivně angažuje jen malá menšina. Ať už se tito lidé definují jako “hnutí,” “organizace,” “strana,” nebo i když odmítají všechny formální organizace, je otázka, jak se radikalizovaná menšina vztahuje ke zbytku proletariátu, naprosto zásadní. A právě tímto tématem se Bordiga a Pannekoek zabývají v následujících textech.

Oba zde prezentované články – oba nazvané Strana a třída – vznikly v různých dobách a na různých místech a představují dva odlišné a v některých ohledech i protichůdné názory na vztah mezi komunistickou organizací, uvědoměním a třídou. A vlastně představují i dva odlišné názory na to, co je to třída. Tyto otázky i nadále zůstávají důležité a kontroverzní. Tím či oním způsobem se jimi, alespoň okrajově, zabývaly všechny radikální tendence. Platí to dokonce i pro ty tendence, které odmítají pojem revoluční strana. Například řada anarchistů vycházejících z třídního boje se s tímto problémem snaží vyrovnat tak, že svoji stranu označí za “revoluční organizaci” a předpokládají, že změnou názvu vyhnali ďábla. Nadále pak mohou svoji vlastní organizaci spojovat s organizací třídy. Italská a německá komunistická levice se sice těmito otázkami zabývaly přímo, ale každá po svém.

V roce 1921, kdy Bordiga napsal Stranu a třídu jako text Komunistické strany Itálie, revolucionáři na celém světě vzhlíželi k Rusku jako k prvnímu příkladu proletářské revoluce. Ačkoli jak italská tak holandsko/německá levice již v té době nesouhlasily s bolševiky ohledně “taktiky” a Lenin je denuncoval, obě tendence se stále ještě považovaly za součást stejného hnutí. Do doby, než Pannekoek napsal svůj článek na stejné téma, německá i italská levice již pochopily kapitalistickou povahu “sovětského” Ruska. Skutečnost, že Bordigova Strana a třída byla napsána roku 1921, v jeho “nejbolševičtějším” období, a Pannekoekova o dvacet let později, v jeho “nejradovečtějším” období, akcentuje odlišnosti obou tendencí. Srovnání jejich vzájemných rozdílů se tak sice usnadňuje, ale možná zastírá některé jejich mlčky obsažené styčné body.

Bordigovo dílo a práci italské levice lze, alespoň do určité míry, považovat za jeden pól neustálé dialektiky uvnitř komunistického hnutí. Teoretický a organizovaný komunismus zakládá svoje myšlenky a praxi na reálném hnutí proletariátu v jeho antagonistickém boji proti kapitálu. Teoretický komunismus je pokusem destilovat poučení nabytá bojem proletariátu. V tomto snažení je však neustálý rozpor. Získávat poučení z předchozích bojů znamená tendenci ke stále souvislejší teorii, která se manifestuje jako zásadový program. Věrnost tomuto programu ale nutně znamená zachovávat kritický postoj k proletářským bojům. Důsledkem je pak sklon zásadových komunistů více a více se vzdalovat od vlastního boje proletářů. “Bordigismus” jakožto zásadové hnutí založené na “neměnném” programu je v některých svých projevech jedním z nejčistších příkladů tohoto pólu.

Zdá se, že Pannekoek a německá/holandská levice jsou na opačném pólu této dialektiky, stejně jako taková hnutí jako třeba “autonomismus.” Tyto tendence se snaží svoji teorii udržet v kontaktu s nejnovějšími boji proletariátu a se změnami v organizaci kapitálu. To může bohužel vést k neustálému revidování politických postojů (či spíše k odmítnutí zastávat jakýkoli postoj), nebo k bezprostřednímu, nebo-li spontaneistickému workerismu.

Je ale třeba překročit falešný protiklad program versus spontaneita. Komunismus je jak vlastní aktivitou proletariátu tak rigorózní teoretickou kritikou, která ji vyjadřuje a předjímá.

Původ obou levicí

Jestliže německá a italská levice, ve svých konečných vtěleních, představují dva znovu a znovu se opakující momenty v třídním boji, pak vyvstává otázka, proč je tomu tak. Konec konců obě hnutí mají původ ve stejné době, v evropských státech, které prošly revolučními otřesy po I. světové válce. Jaké jsou materiální odlišnosti, které vedou k postojům, jež se jistými způsoby liší? Italskou i německou levici lze chápat jako produkty dějin proletářského hnutí v jejich příslušných zemích a sociálně demokratických stran, z nichž vyšly.

Bordiga i Pannekoek bojovali proti “revizionismu” (reformismu) již před I. světovou válkou a holandští radikálové v té době již zformovali i vlastní stranu. Zásadním rozdílem mezi italskou a německou socialistickou stranou byl jejich postoj k I. světové válce a tyto rozdíly odrážely míru soudržnosti v jejich příslušných společnostech. Jak Německo tak Itálie se sjednotily do národních států poměrně nedávno. Itálie byla relativně slabou mocností, v důsledku čehož byla její zahraniční politika kolísavá. To znamenalo, že v italské společnosti obecně se o válce hodně pochybovalo. Německo bylo daleko silnější mocností s moderní průmyslovou ekonomikou, centralizovaným státem a mocným vojskem. Podpora pro válečné cíle státu tak byla daleko všudypřítomnější.

Vedení německé SPD válku podporovalo a zprvu mu oponovala jen malá radikální levice, která rostla spolu s tím, jak se válka protahovala. Když se jí nepovedlo stranu ovládnout, musela se levice odštěpit a zformovat své vlastní organizace. Zde můžeme vidět původ Pannekoekova důrazu na “ducha” třídy, který přetrvá přes konkrétní organizační formy, ale i radoveckého důrazu na rozkoly. Na druhé straně Socialistická strana Itálie byla proti válce, byť polovičatě a váhavě, a válku podporovala jen disidentská menšina kolem Mussoliniho, která odešla, aby dala vzniknout fašismu. Levice se odštěpila teprve až došlo k zásadovému rozchodu mezi revolucionáři a maximalisty[1], aby v roce 1921 vytvořila svoji vlastní komunistickou stranu. A zde je možná původ důrazu italské levice na organizační kontinuitu a program. Podobně lze v jejich příslušných historiích rozeznat materiální důvody pro jejich velmi odlišné postoje k demokracii. Bordigův boj proti svobodným zednářům v Socialistické straně Itálie, kteří tvořili její demokratický prvek, ale rozhodně to nebyli marxisté, byl počátkem boje proti demokracii jako takové. Na druhé straně Pannekoekovu podporu bojovné členské základně proti revizionistickým vůdcům lze považovat za původ jeho spontaneismu a demokratismu.

Pannekoek

Pannekoek byl komunista z Nizozemí, který byl aktivní jak v holandské tak německé sociálně demokratické straně a později v Komunistické straně Holandska a Skupině mezinárodních komunistů. Byl vlivný v levém komunistickém hnutí, zejména v Německu, ale i dál. Jeho dílo je třeba chápat jako teoretizaci německého/holandského revolučního hnutí proletariátu, v jeho přednostech i slabinách, a ne jen jako produkt jednoho intelektuála. Jeho dílo je příkladem jedné konkrétní, opakovaně se objevující tendence v radikálních hnutích. Tuto tendenci charakterizují takové termíny jako radovectví, workerismus, “v místě výroby,” bezprostřednost a důraz na spontaneitu. Tyto aspekty se objevují znovu a znovu v odlišných kontextech a v odlišných hnutích: Dělnická autonomie, situacionistické ideje, Industrial Workers of the World, některé anarchistické proudy a německý, holandský a britský levý komunismus.

První internacionála deklarovala, že “emancipaci pracujících tříd musí vydobýt pracující třídy sami…” Toto zdánlivě přímočaré prohlášení, k němuž se hlásí téměř všechny moderní marxistické tendence, se ve skutečnosti vykládá lehce odlišnými způsoby. Mají se emancipovat konkrétní skupiny dělníků, či dokonce jednotliví dělníci, nebo se emancipuje třída jako entita? Skrývá se v každém boji nějaké skupiny dělníků možnost obnovení komunistického programu, nebo vyžaduje vývoj třídního uvědomění širší diskusi a zkušenost? Komunisté rad věřili v “dělníky samotné” a měli tendenci předpokládat, že komunismus je imanentní ve všech bojích na pracovišti. Toto přesvědčení mělo několik důležitých důsledků. Tvořilo základ pro jejich kritiku politických skupin – v čem spočívá jejich pozitivní úloha, mohou-li dělníci komunistickou kritiku obrodit v jakémkoli boji? Tvořilo základ pro jejich demokratismus a samosprávnictví – jelikož dělníci jsou ze své podstaty komunističtí, dát moc dělníkům bylo to stejné jako zničit kapitál. A konečně bylo oporou jejich workerismu – jsou-li boje na pracovišti ze své podstaty komunistické, pak jim lze podřídit vše ostatní.

Mezi přesvědčením, že dělníci se stávají revolučními spontánně, čistě na základě svých individuálních zkušeností, a faktem, že toto přesvědčení zastává a propaguje menšina politicky aktivních radovců (například), panuje zásadní napětí. Radovecké koncepce se nevyvíjely spontánně, ale prostřednictvím konfrontace s Marxem, Luxemburgovou, Kautským a Leninem, prostřednictvím četby a politické diskuse a nikoli jen skrze účast ve stávce či stávkovém hnutí. Napětí mezi spontaneitou a uvědomělými menšinami bylo a je pro německou levici neustálou problematikou a má tendenci nalézat své řešení v likvidaci. Radovci se sami svojí teorií likvidují.

Uvědomění se vyvíjí nerovnoměrně; často se prvně vyvine v menšinách a tyto menšiny mohou sehrát pozitivní úlohu, “přinášejí světlo,” jak říká Pannekoek. Tyto menšiny jsou “orgány sebeosvěty dělnické třídy.” Může být ale taková “sebeosvěta” jednoduše změnou v uvědomění, jak naznačuje? Rozhodně je to i “osvěta” ohledně taktiky a akce. Čili, menšiny, které tvoří materiální stranu (viz níže), mohou rovněž vést třídu ve smyslu definování kursu, který je podle nejbojovnějších elementů třídy nejlepší sledovat. V tomto smyslu se strana stává “orgánem třídy” (Bordiga) a jakýkoli pevný rozdíl mezi komunistickými menšinami a masou proletariátu mizí.

Pannekoekova „Strana a třída“

Když Pannekoek konstatuje, že “staré dělnické hnutí je organizováno do stran,” je jasné, že slovo “strana” používá primárně k označení formálních organizací. Odlišuje stranu od třídy a nemá koncepci “historické,” nebo-li materiální strany jakožto produktu třídy.

Podle Pannekoeka, “dělníci se musí…rozmýšlet a rozhodovat sami za sebe.” Ale dělníci, jednotlivci zaměstnaní v tisících oddělených podniků, povětšinou přemýšlí, jednají a rozhodují se individuálně, či přinejlepším sekčně. Jedině, když se dělníci začnou spojovat dohromady jako třída pro sebe, přičemž budou jednat v souladu a politicky, mohou začít přemýšlet, jednat a rozhodovat kolektivně, koherentním způsobem, který předjímá komunismus. Za normálních okolností mezi nimi panuje jediná shoda, a to shoda buržoazního občanstva.

Podle Pannekoeka, “třídy jsou uskupeními na základě ekonomických zájmů.” V čem ale spočívá význam ekonomických zájmů? Proč vzhlížet k jedné třídě, dělníkům, a ne k jiné, řekněme, k rolníkům? Nebo, proč si vybírat právě naši třídu a ne pohlaví, národ, barvu kůže, nebo očí? Důležitý je komunismus, třídní boj, antagonismy v této společnosti, které směřují ke svému rozřešení v komunismu. Třída sama sebe definuje především skrze třídní boj, boj odcizených, proletářů, proti odcizujícím silám: kapitálu, jeho státu, vztahům námezdní práce, izolaci a tak dále. Ekonomické zájmy jsou sice determinujícím prvkem, ale nikoli definujícím; východiskem je boj, praktický antagonismus. Radovectví se dopouští té chyby, že klade přílišný důraz na objektivní podmínky, na třídu o sobě. A protože vychází z tohoto východiska, končí u workerismu, demokratismu a spontaneismu. Bordiga se, ve Straně a třídě, dopouští opačné chyby, když klade přílišný důraz na subjektivní podmínky, na třídu v boji, na třídu pro sebe.[2] Tento přílišný důraz na subjektivní prvek vede k idealistickým sklonům jeho analýzy a k nadměrnému zdůrazňování politična v taktice. Třídu je třeba uchopit v její dialektické jednotě třídy pro sebe a třídy o sobě, v jednotě ekonomických podmínek jakožto základu pro její antagonistické postavení ve společnosti. Postavení dělníků jakožto prvků ve výrobě sice není definujícím bodem pro třídní boj a komunismus, ale tvoří součást jeho materiální základny.

Pannekoek vypichuje chybné hledisko starého dělnického hnutí: “Během vzestupu sociální demokracie se zdálo, že postupně pojme celou dělnickou třídu…protože marxiánská teorie deklarovala, že podobné zájmy plodí podobné názory…” Tato koncepce, kterou Pannekoek napadá, byla opravdu špatná. Předpokládalo se, že celá třída o sobě (definovaná, podle Pannekoeka, ekonomickými zájmy) se vyvine v třídu pro sebe (definovanou jejím bojem proti kapitálu) a stane se tak dříve formálně než fakticky, čili prvně organizační jednota, později jednota v revolučním boji. Ve skutečnosti ale někteří, jejichž ekonomické zájmy spočívají v komunismu, zůstanou kontrarevolucionáři až do konce. Pannekoek správně chápe, že dělnická třída bude hlavním zdrojem pohybu směrem ke komunismu. Nicméně, stále lpí na mechanistickém ideálu, že všichni dělníci – nebo všichni manuálně pracující – se en masse stanou socialisty, což je nesmysl. Pannekoek napadá neúspěšnou strategii založenou na tomto východisku, ale nenapadá chybné východisko samotné. Společnost, jak říká, opravdu postupuje přes “konflikty a rozpory,” a proto vypukají revoluční boje, aniž by se ze všech dělníků stali komunisté. Zde Pannekoek zastává demokratické, sociologické, workeristické hledisko, které je v rozporu s realitou.

Pannekoek se domnívá, že současné strany chtějí sami sebou nahradit třídu a vlastně dělníkům vládnout (něco proti čemu se Bordiga staví). Ale Pannekoek připouští možnost politických uskupení, “zcela odlišných…od těch dnešních.” Správně zdůrazňuje nutnost třídní akce, jak za revoluce tak po ní, protože je nezbytně nutná k porážce buržoazie a zajištění vítězství (s formální stranou, nebo bez ní). Rovněž činí narážky na nutnost zapojení mas jakožto na metodu rozvoje uvědomění. Zde se v něm ozývá to, co Marx tvrdil v Německé ideologii:

“K tomu, aby se u masy lidí vytvořilo toto komunistické vědomí a prosadila se věc sama, je nutná masová přeměna lidí, k níž může dojít pouze v praktickém hnutí, v revoluci; že tedy revoluce je nutná nejen proto, že vládnoucí třída nemůže být svržena jiným způsobem, nýbrž i proto, že třída, která ji svrhuje, se může jen v revoluci zbavit celého toho starého neřádu a stát se schopnou založit novou společnost.”

Samospráva

Jedním z prvků komunismu rad obecně je požadování “samosprávy podniků” (Pannekoek). Tento produkt demokratického workerismu německé levice je jedním z nejslabších prvků této tendence. Komunisté rad za svůj cíl považovali převzetí továren dělníky, kteří je pak měli sami řídit. Výsledkem je krátkozraký pohled na revoluci, který se zaměřuje na změny ve správě a ne na totální transformaci společnosti.

Samospráva, řízení podniku v něm zaměstnanými dělníky, mění pouze vlastnictví a správu podniku. V kapitalistické společnosti, kde různé podniky fungují prostřednictvím tržních mechanismů jako prvky jednoho společenského kapitálu, nezáleží na tom, zda podnik vlastní soukromník, nebo akciová společnost, nebo stát, či jeho zaměstnanci. Podobně, povahu podniku coby prvku v kapitalistické společnosti nemění ani to, zda je spravován hierarchicky, nebo demokraticky. Ze samosprávy tak zůstává jen proletářská samospráva jejich vlastního vykořisťování. A co je ještě horší, jakožto opatření, které v neprofitujících, neúspěšných firmách často zavádějí sami dělníci, kteří se tak snaží zabránit krachu a své vlastní nezaměstnanosti, samospráva často znamená vyšší míru vykořisťování než normální podnikání. Dělníci se “svobodně rozhodnou” (pod tlakem trhu) pilněji pracovat za méně peněz, aby udrželi podnik v chodu. Samospráva tudíž funguje jako zbraň kapitalistické krizové správy. Kapitalistická povaha samosprávných podniků byla demonstrována nejen teoreticky, ale projevuje se i faktem, že samosprávy se čas od času chápou i skupiny kapitalistů.[3]

Problém se samosprávou uchopil Bordiga již v roce 1920, byť z etatické perspektivy. “Továrnu dobude dělnická třída – a ne jen v ní zaměstnaná pracovní síla, která by byla příliš slabá a nekomunistická – teprve poté, co se jako celek chopí politické moci. Pokud tak neučiní, Královské gardy, vojenská policie atd. – jinými slovy, mechanismus síly a útlaku, jenž má buržoazie k dispozici, její aparát politické moci – dohlédnou na rozptýlení všech iluzí.”[4]

Praktický výsledek samosprávné perspektivy se projevil roku 1968 ve Francii. Okupační hnutí začalo na vysokých školách, které revolucionáři transformovali v sociální prostranství (a ne v kolektivní univerzity). Jak popisují dva účastníci tohoto hnutí:

“Eskalace zašla až k formování všeobecných shromáždění jednotlivých složek obyvatelstva v okupovaných univerzitách. Okupanti si organizovali své vlastní aktivity.”

“Avšak lidé, kteří “zespolečenštili” vysoké školy, neviděli v továrnách SOCIÁLNÍ prostředky výroby; nechápali, že ty továrny nevytvořili v nich zaměstnaní dělníci, ale generace pracujících lidí.”[5]

“Ti, kdo zastávali tento pohled, sice dělníky “podporovali,” ale báli se, aby svojí vlastní aktivitou nenahradili aktivitu dělníků. Spoléhalo se tak, že dělníci se osvobodí sami v izolaci, továrnu za továrnou.”

“Tím, že si říkali, že je “na dělnících,” aby se zmocnili továren, vlastně k “substituci” došlo, ale byla to opačná “substituce,” než jaké se anarchisté báli. Svoji vlastní činnost nahradili nečinností (či spíše činností byrokracie) dělnických byrokracií, protože to byla jediná “činnost,” na kterou byli dělníci ochotni přistoupit.”[6]

“21. května, druhý den okupace, našli militanti z akčního výboru všechny brány do továrny zavřené a odboroví delegáti bránili “provokatérům” ve vstupu.”[7]

Stávka britských horníků v letech 1984-85 nastolila téma podniku a třídního boje znovu, a to jak prakticky tak teoreticky. Jak argumentovali Wildcat: “Jakýkoli boj na pracovišti může upadnout do pasti obrany jedné firmy, pokud zůstává jen bojem na pracovišti. (…) Vrcholem hornické stávky…bylo, když se zapojila celá dělnická třída v určité oblasti – např. obrana hornických vesnic proti policii. “Teritorium” zahrnuje i pracoviště a často je strategicky velmi důležité narušit jejich chod, zmocnit se jich a/nebo je zničit. Například, obsazování pracovišť je důležitou příležitostí k podkopání úlohy pracoviště coby “podniku” separovaného od zbytku společnosti – tím, že kromě těch, kdo tam normálně pracují, přizveme na místo i ostatní proletáře, tím, že si přivlastníme zdroje jako třeba vybavení k tisku a komunikaci, tím, že ze skladu rozdáváme užitečné výrobky…”[8]

Ke skutečným vrcholům třídního boje dochází tehdy, když dělníci prorazí z podniku a bojují v terénu společnosti. Mezi příklady patří Pařížská komuna z roku 1871 nebo Kronštadt 1921. V příkrém protikladu je činnost nejrůznějších levičáků, kteří se vždy snaží dostat do továren.

Odbory, tovární organizace a sověty

Třetí internacionála tvrdila, že se dělnické hnutí vyvíjelo od dělby na stranu, odbory a družstva k dělbě na stranu, sověty a odbory, “k níž všude přistupujeme.” Ve skutečnosti se ale reálné hnutí v zemích, kde bylo hnutí nejvyspělejší – Rusko a Německo – vyvíjelo jinak. Skutečnou podobou hnutí byla dělba na stranu, sověty a tovární organizace. Tovární organizace měly podobu závodních výborů v Rusku, továrních rad v Itálii a Betriebsraete a později Unionen v Německu. Rozdíl mezi továrními organizacemi na jedné straně a dělnickými radami na straně druhé se sice občas stíral fakticky i teoreticky, ale nejjasněji jej vyjádřil Bordiga ve své polemice s Gramscim. Gramsci nadšeně podporoval hnutí továrních rad v Turíně, přičemž je považoval za počátek hnutí sovětů. Bordiga ale zdůraznil rozdíl mezi továrními radami, vycházejícími z konkrétních podniků, a dělnickými radami, které seskupovaly všechny proletáře teritoriálně. Správně chápal, že tovární organizace nemohou sehrát stejně radikální úlohu jako sověty, že nemohou transformovat celou společnost. Bordiga viděl, že mají některé stejné slabiny jako odbory, třeba partikularismus a workerismus, a tak je chybně odsoudil jako v podstatě novou formu odborů. Toto odsouzení je pochopitelnější v italském kontextu, kde si tovární rady směly volit za delegáty pouze odboráře. V Německu, kde komunisté v továrních organizacích vyzívali dělníky, aby opouštěli odbory, by takovéto odsouzení bylo mnohem obtížnější.

Komunisté rad jako Gramsci měli sklon zaměňovat tovární organizace s dělnickými radami. V nejhorších případech dokonce přijali extrémní formu workerismu, která popírala existenci proletariátu mimo továrnu. “Pouze v továrně je dnešní dělník skutečným proletářem… Mimo továrnu je maloburžuou…”[9] Na druhé straně britské revoluční hnutí po I. světové válce volalo po sociálních sovětech, což byl částečně důsledek rostoucí nezaměstnanosti, která vyháněla revolucionáře z pracovišť. Tím byl možná ovlivněn i postoj Sylvie Pankhurstové, která volala po systému sovětů, který by seskupoval všechny proletáře, včetně těch mimo podniky, jako třeba ženy v domácnosti.[10] Oproti rozšířeným zmatkům ohledně sovětů se jednalo o důležité pochopení, že jsou to sociální a proletářské a nikoli prostě dělnické organizace.

Skladba třídy

Sověty a tovární organizace se objevily na konci jedné fáze akumulace kapitálu, která byla založená na kvalifikovaném továrním dělníkovi, a na počátku fáze založené na masovém dělníkovi.[11] Tovární organizace měly tendenci reprezentovat tuto složku třídy – kvalifikovaného dělníka. Sověty, nebo-li dělnické rady, které pocházely z ruské rolnické občiny[12], seskupovaly proletáře územně. Potenciálně se tedy jedná o sebeorganizaci nejen dělníků, ale celé třídy, včetně skupin, které mohou být z pracoviště částečně vyloučeny, ale boje se stále účastní, jako třeba (za určitých okolností) vojáci, ženy a studenti.

V nejlepších případech byly tovární organizace bojovými organizacemi dělníků; bojovaly proti odborům, které se staly konzervativnějšími a během I. světové války se integrovaly do státu. Byly projevem vývoje třídy o sobě v třídu pro sebe. Sověty byly, alespoň potenciálně, bojovými organizacemi celé třídy a tvořily alternativní moc k buržoaznímu státu. Představovaly tak přechod třídy pro sebe k sebezrušení proletariátu, ke komunistickému lidstvu.

Bordiga měl pravdu, když poukazoval na nedostatky továrních organizací. Protože se odvíjí od ekonomična, nemohou pojmout celou totalitu, nebo-li být organizací třídy jako celku. Po této platné kritice je ale odmítne a už nevidí, co je na nich oproti odborům pozitivního. Mezi jejich přednosti patřilo: odmítání vyjednávat (ze strany Unionen), rozbíjení bariér mezi různými řemesly, odstranění reakčních odborových předáků a byrokracie a seskupení revolučních a bojovných dělníků do organizace s radikálním programem. I když se společenská transformace nemůže zastavit u továrních bran, boj v místě vykořisťování zůstává pro podvratnou sílu proletariátu ústřední. Tovární organizace zakládali radikální dělníci v revoluční situaci a ty pak představovaly radikální rozchod s odbory, které se během let pokojných, postupných akcí začlenily do kapitálu.

V Německu dělnickým radám, nebo-li Räte, dominovali sociální demokraté, strana kontrarevoluce, která tyto rady neutralizovala a připravila na vznik Výmarské republiky. Za této situace tovární organizace skýtaly základnu revoluční opozici. Zde se jedná o jistou ironii dějin. Tendence komunismu rad se objevila tam, kde se dělnickým radím nepodařilo provést revoluci a pro komunisty rad bylo charakteristické, že se organizovali v továrních organizacích. Proto si možná komunisté rad pletou tovární organizace s dělnickými radami.

Zakládání sovětů ale v žádném případě nezaručuje úspěch revoluce. Fakt, že sověty operují v sociálním terénu a ne jen v ekonomickém, může znamenat, že jsou ještě více terčem manipulace ze strany politických tendencí než tovární organizace (ačkoli ani ty zdaleka nebyly imunní proti takové manipulaci). V Rusku i Německu proletariát vytvořil oba typy organizací (ale i strany) snad proto, že se ani jedna z organizačních forem nejevila sama o sobě jako adekvátní.

Jisté vrcholy třídního boje pak měly tendenci překonat opozici sovět/tovární organizace, která se objevila v německé a ruské revoluci. Můžeme to vidět na příkladech některých bojů organizovaných masovými shromážděními, například ve Španělsku v období 1976-78. Jedním konkrétním příkladem této podoby konfliktu byl boj dokařů v severošpanělském Gijonu v letech 1983-1985. Tento boj se organizoval skrze shromáždění, které se scházelo v nepoužívaném kině. Všichni, kdo se účastnili boje, se účastnili i shromáždění, bez ohledu na to, zda se jednalo o dokaře, nebo horníky, nebo studenty techniky, či o jakéhokoli starého proletáře. Shromáždění už tedy nevycházelo z pracoviště, ale seskupovalo všechny bojovné proletáře v násilném boji v sociálním terénu.

Bordiga

Bordiga byl čelním členem levice v Socialistické straně Itálie a po nějakou dobu i předsedou Komunistické strany Itálie. Po II. světové válce byl až do své smrti v roce 1970 spojen s Internacionalistickou komunistickou stranou a pak s Mezinárodní komunistickou stranou.[13] Jeho dílo bylo více než produkt jednotlivce. Spíše bylo důležité tím, že vyjadřovalo sebevědomé revoluční hnutí v Itálii po I. světové válce.

V době, kdy napsal Stranu a třídu, Bordiga považoval bolševiky a Třetí internacionálu za skutečné komunistické strany. Později bude oponovat bolševizační politice, která nařizovala mechanickou jednotu a kterou si vynucovali “vrcholoví činitelé,” přičemž bude preferovat “organický centralismus,” na němž měli aktivně participovat všichni členové. “Bylo by fatální chybou domnívat se, že stranu lze rozdělit na dvě skupiny, z nichž se jedná oddává studiu a druhá akci; takové rozlišování je smrtelné pro organismus strany i pro individuálního militanta.”[14] Ještě později bude kritizovat Lenina. Nicméně, tím, že v KSI, tehdejší formální straně, spatřoval esenci proletariátu jakožto revoluční třídy, si po celý svůj život podržel prvky bolševického postoje.

Bolševici ale ve skutečnosti byli součástí levice sociálně demokratického hnutí a revoluční postoj zaujali jen proto, že demokratická cesta k moci, favorizovaná většinou Druhé internacionály, nebyla v carském Rusku možná. Bolševici byli revoluční vzhledem k ruské autokracii, ale podrželi si organizační i ekonomický program Druhé internacionály, čili kapitalistický program. Po říjnové revoluci rychle zaujali kontrarevoluční postoj, prvně proti ruským masám a pak proti proletariátu mezinárodně, včetně revolučních prvků v komunistických stranách. Bordigův postoj byl ve skutečnosti podvratnější než ten bolševický a je jedno, nakolik se domníval, že je s Leninem ve shodě. Jeho ideu strany bychom si neměli plést s čistě substitucionistickým postojem.

Bordiga stranu předně viděl jako součást třídy, čili jako menšinu a ne celou třídu. Později kladl důraz na stranu jakožto orgán třídy a tedy ne jako na její prostou součást, což by znamenalo, že strana není reprezentativní:

„Co se týče povahy strany, trváme na tom, že je “orgánem” dělnické třídy. Tvrdit, že strana je “součástí” a nikoli “orgánem,” znamená snahu o statistickou identifikaci strany a třídy a je to příznačné pro oportunistickou úchylku. Statistická identifikace strany a třídy byla vždy jednou z charakteristik oportunistického workerismu.”[15]

Bordiga třídu chápal jako pohyb a ne jako čistě statistický fakt. V tom následuje Marxe, který na konci třetího svazku Kapitálu otázkou “Co konstituuje třídu?” odmítá jako kritérium “identitu příjmů a příjmových zdrojů.” “Nekonečná změť zájmů a postavení, do níž dělba společenské práce rozštěpuje pracovníky i kapitalisty a majitele pozemků” by v tomto případě nutně znamenala nekonečný počet tříd. Třídy ale ani zdaleka nejsou sociologickými kategoriemi – jsou dynamické, postavené proti sobě navzájem. V ústřední pasáži Strany a třídy Bordiga píše:

“Místo toho, aby v daný okamžik vyfotografovala společnost (tak jako stará metafyzická metoda) a pak ji studovala s cílem rozlišit odlišné kategorie, do nichž je třeba roztřídit jedince, kteří ji tvoří, dialektická metoda dějiny chápe jako film, v němž se odvíjí záběr za záběrem; třídu je třeba hledat a rozlišit v pozoruhodných rysech tohoto pohybu. Při použití první metody bychom byli terčem tisíce námitek ze strany čistých statistiků a demografů…kteří by naše dělení přezkoumávali a podotkli by, že třídy nejsou dvě, ani tři nebo čtyři, ale že tu může být deset, sto, či dokonce tisíc tříd oddělených posloupným odstupňováním a nedefinovatelnými přechodnými zónami. S druhou metodou však využíváme zcela odlišného kritéria, abychom rozlišili…třídu a abychom definovali její charakteristiky, její činy a její cíle, které se mezi spoustou proměnlivých faktů konkretizují v očividně uniformních rysech; a mezitím je fotograf-statistik pouze zaznamenává jako chladnou řadu neživých dat. A tudíž, abychom mohli konstatovat, že v daný okamžik dějin existuje a je činná nějaká třída, nebude stačit, když budeme znát…kolik kupců bylo v Paříži za Ludvíka XIV., nebo počet anglických vlastníků půdy v osmnáctém století, nebo množství dělníků v belgických manufakturách na počátku devatenáctého století. Místo toho budeme muset našemu logickému zkoumání podrobit celé dějinné údobí; budeme muset rozpoznat společenský, a tedy i politický, pohyb, který si hledá cestu skrze krušné i šťastné okamžiky, chyby a úspěchy, a přitom očividně celou dobu lpí na souboru zájmů určité vrstvy lidí, které způsob výroby a jeho vývoj postavil do konkrétní situace.”

Podle Bordigy se uvědomění objevuje nejprve v malých skupinách dělníků. Když je masa vržena do akce, tyto malé skupinky vedou zbytek. Materiální strana je sbírkou malých vedoucích skupin, radikálních menšin. Pohyb, který definuje třídu, si vynucuje i stranu. Tato strana ale může existovat materiálně nikoli však formálně. Což znamená, že politické hnutí třídy se nemusí nutně seskupit do jedné konkrétní formální organizace, která si bude říkat strana, bude mít členské průkazky, cíle a principy a vnitřní zpravodaj. Strana může existovat jako rozptýlenější hnutí snad několika skupin, z nichž si může říkat strana každá, nebo žádná. Nebo se může skládat z frakcí v takových skupinách, nebo z neformálních svazků mezi jednotlivci, kteří nejsou členy žádné skupiny. Tento aspekt Bordigova pohledu na stranu později rozvinul Camatte, v kontrastu s organizačním fetišismem některých skupin italské levice. Je jasné, že toto hledisko je velmi vzdálené Kautského a Leninovu hledisku, že socialistické uvědomění může být dělníkům jedině přineseno “zvnějšku” “buržoazní inteligencí.”[16]

Bordiga tvrdil, že “kolaps sociálně demokratických stran Druhé internacionály rozhodně nebyl kolapsem proletářských stran obecně, ale – můžeme-li to tak říci – selháním organismů, které zapomněly, že jsou stranami, protože stranami přestaly být.” To znamená, že formální strana přestala být stranou materiální. Tento fenomén se objeví znovu spolu s degenerací komunistických stran.

Ve většině situací nejsou všichni členové radikálních menšin seskupeni ve stejných organizacích. V období po ruské revoluci měly fakticky tendenci skloubit se do formální strany různé minoritní skupiny. Formálně tuto tendenci vyjadřoval výnos Třetí internacionály, že “v každé zemi musí být jen jedna komunistická strana.” Avšak po degeneraci ruské revoluce a po vítězství kontrarevoluce v západní Evropě se tato tendence ke spojování zvrátila. Ruská strana stále více dávala přednost pravým křídlům různých národních sekcí internacionály a usilovala o kompromis s kapitalistickými mocnostmi, zejména skrze spojenectví se sociálně demokratickými stranami. Od té doby měla levice komunistických stran, která občas pojímala většinu členstva, tendenci odštěpovat se a zakládat uskupení levých komunistů. Komunistické strany přestaly být revolučními uskupeními a staly se z nich stalinistické, kapitalistické strany. Materiální strana má dialektický vztah s třídním pohybem a nemůže existovat jako masová organizace mimo masové hnutí. Když hnutí slábne, formální strany degenerují a radikální menšiny se musí přeskupit jako frakce, nebo v samostatných organizacích. V některých ohledech má Bordiga u tohoto tématu blízko k Pannekoekovi:

“Organizaci proletariátu – jeho nejdůležitější zdroj síly – si nesmíme plést se současnými formami organizací…Podstatou této organizace je něco spirituálního – o nic méně než celá transformace proletářské mentality.”[17]

V obou v určitých chvílích zaznívaly Marxovy sentimenty: “Svaz, stejně jako Spolek přátel v Paříži a stovky dalších sdružení, byl jen epizodou v dějinách strany, která všude vyrůstá spontánně z půdy moderní společnosti…Pod pojmem “strana” chápu stranu ve velkém dějinném smyslu.”[18]

Bordiga popisoval vývoj strany takto: má dynamický původ v aktivitě třídy. Jakmile se zformuje, soustředí revoluční uvědomění a vůli třídy. Od teď strana vede třídu a ostatní organizace používá jen jako dopravníkový pás. Vývoj tohoto argumentu ukazuje, že vztah strany ke třídě sklouzává – v zásadě – od dynamického produktu k vládnoucí síle, jedním slovem k bolševismu. Dialektická jednota mezi třídou a stranou, která je na počátku argumentu explicitní, na konci ustupuje prosté hierarchii a řetězci velení. Centralizovaná disciplinovaná organizace je v určitých momentech zcela zásadním prvkem, třeba při organizaci povstání.[19] Bordiga však zachází příliš daleko, když předkládá centralizovanou formu jako obecnou formu strany. Materiální strana je produktem třídy a může jím jedině zůstat. Přerušení dvojsměrné interakce mezi proletariátem a stranou a jeho nahrazení monologem strany signalizuje degeneraci strany.

Dělnická demokracie a diktatura proletariátu

Bordiga poukazuje, že zájmy třídy nejsou stejné jako zájmy jedné složky, nebo oboru. Zájmy celé třídy lze tudíž vyjádřit pouze seskupením všech radikálních menšin vycházejících ze všech kategorií. To je strana. Strana sjednocuje všechny tendence třídy, a to jak sociálně – tím, že seskupuje různé kategorie – tak geograficky – tím, že seskupuje různé lokality.

Avšak Bordiga se nepouští do detailů možného průběhu tohoto sjednocování. Ve skutečnosti může formování třídy, jako třídy a rovněž jako strany, zahrnovat nesoudržnost, rozpory a konflikty mezi různými složkami proletariátu na základě platu, kvalifikace, zaměstnání, nebo nezaměstnanosti, pohlavní dělby práce, “rasy” a tak dále. Tyto komplikované, ale životně důležité problémy politické pře-skladby třídy jsou středem zájmu autonomisticko marxistického proudu. Různé způsoby, kterými složky proletariátu bojují za své vlastní zájmy, předávají si své zkušenosti a bojují za své potřeby v širší třídě, ale i proti kapitálu, neustále zpochybňují etablované pravdy “revoluční teorie.” Přínos nejrůznějších “autonomistických” proudů je zásadní, ale rovněž problematický, jelikož ochota jít proti jakékoli “ortodoxii” s sebou nese i riziko úplného opuštění třídního terénu.[20] V každém případě, třídní jednota může být jedině produktem boje a ne problémem statistického zastoupení.

Je-li si svého postavení, zájmů a revolučního cíle vědomá jen menšina třídy a vlastní-li vůli dosáhnout tohoto cíle jen menšina třídy, pak většina třídy tyto atributy nevlastní. Demokratické hledisko, které by dalo moc do rukou většiny třídy, by svěřilo moc do rukou těch bez třídního uvědomění, nebo revoluční vůle. Ale jak tvrdil Marx v Německé ideologii, “myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše myšlenkami vládnoucími,” a:

“Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů, jsou to vládnoucí materiální vztahy pojaté jako myšlenky; je to tedy výraz vztahů, které právě z jedné třídy dělají třídu vládnoucí, tedy myšlenky jejího panství.”

Proto by demokratická vláda, dokonce i demokratická vláda dělníků, dala moc do rukou kapitálu. Komunismus odmítá dělnickou demokracii a dělnickou moc a podporuje jen své vlastní třídní hnutí. Komunistické menšiny, čili materiální strana, nekompromisně bojují za realizaci komunismu. Bordiga tvrdil, že vnitřní stranická disciplína je protijedem na degeneraci. Tento postoj byl velmi pomýlený, jak ukázala degenerace bolševické strany i Komunistické strany Itálie. Taková chyba je překvapivá, jelikož Bordiga správně argumentoval, že “revoluce není formou organizace.” Ve skutečnosti proti degeneraci neexistují žádné záruky. Jestli revoluce selže, pak masové organizace (strana, rada, tovární organizace) nemohou koexistovat s kapitálem donekonečna, aniž by se mu nepřizpůsobily a nebyly jím nakonec vstřebány. Formální strana si může vybrat mezi zradou, redukcí na bezvýznamnou sektu, nebo rozpuštěním. Tomu se nelze vyhnout ani sebevětší vnitřní disciplínou. Ukutí disciplinované centralizované strany ani zdaleka straně nezabránilo v tom, aby přešla na stranu kontrarevoluce – ve skutečnosti se tak jen kontrarevoluci dostalo disciplinované centralizované strany.

Bordiga denuncoval syndikalistickou (a radoveckou) víru, že ekonomické organizace jsou demokratické. Rovněž poukazoval, že decentralizace ekonomiky je buržoazní (protože oddělené podniky jsou specificky kapitalistickou formou). Organizování dělníků v odborech přijímá demokratická i fašistická buržoazie, a to jak teoreticky tak prakticky.

Oproti přílišnému zdůrazňování ekonomického boje Bordiga klade důraz na politický akt revoluce, na destrukci buržoazního státu a jeho nahrazení diktaturou proletariátu, kterou identifikuje jako formu státu. Komunismus je ale k politice kritický, a to prakticky i teoreticky. Marx:

“Čím vyspělejší a všeobecnější je politický rozum nějakého národa, tím víc sil proletariát – alespoň na počátku hnutí – proplýtvá v nerozumných, zbytečných a v krvi utápěných vzpourách. Protože myslí ve formě politiky, vidí příčiny všech zlořádů ve vůli a všechny prostředky nápravy v násilí a ve svržení určité státní formy. Důkaz: první bouře francouzského proletariátu. Lyonští dělníci se domnívali, že sledují jen politické cíle, že jsou jen vojáky republiky, kdežto ve skutečnosti byli vojáky socialismu. Tak jim jejich politický rozum zatemnil kořeny společenské bídy, tak jim pokroutil pochopení jejich skutečného cíle, tak jejich politický rozum obelhal jejich sociální instinkt.”[21]

Samotná komunistická kritika politiky se odvozuje od reálné situace proletariátu:

“Avšak pospolitost, od které je izolován dělník, je pospolitost úplně jiné reality a úplně jiného rozsahu než politická pospolitost. Tato pospolitost, od které jej odtrhuje jeho vlastní práce, je sám život, fyzický a duchovní život, lidská mravnost, lidská činnost, lidský prožitek, lidská podstata.”[22]

Je to právě Bordigův přílišný důraz na politično, co ústí v nedostatek zájmu o probíhající třídní boje a například vede k neschopnosti adekvátně kritizovat odbory. Bordiga revoluci chápal především jako přenesení státní moci z buržoazie na stranu. Jakákoli skutečná sociální transformace měla započít teprve poté. Oproti tomu německo-holandská levice usilovala o přenesení moci v továrnách ze šéfů na dělníky, přičemž opomíjela otázku státu. Každá z obou komunistických levicí viděla jen polovinu celkového obrázku. Ani státní moc ani dělnická kontrola nejsou skutečným základem sociální transformace. Revoluce je komunizací společnosti, rozvojem třídního boje skrze přivlastnění si celé společnosti, od-odcizením, v němž je centralizovaný politický útok na stát jen jedním aktem, i když tím rozhodujícím. Cílem proletariátu není stát se vládcem státu (odmítáme etatický výklad “diktatury proletariátu”) ani vládcem podniku (odmítáme samosprávu), ale zrušení podmínek své vlastní existence a tak i sama sebe jakožto třídy.

Marx o třídě

Zdá se, že italská i německá levice ve zde prezentovaných textech uchopila jen jednu stránku dialektického pohledu na proletariát, který analyzoval Marx: “Spojování kapitálu vytvořilo pro tuto masu společnou situaci, společné zájmy. Tato masa je tak již třídou proti kapitálu, ale ještě ne třídou sama pro sebe.”[23] Třída, definovaná společnými zájmy, existuje jako objekt, jako faktor kapitálu, ale rovněž má samostatné zájmy, které jdou proti kapitálu. Což znamená, že proletariát je (potenciálně) spíše proti kapitálu než specificky proti buržoazii. To bylo důležité při analyzování Sovětského svazu – společnosti s kapitálem, ale bez (místní) buržoazie jako takové. Jak tvrdil Bordiga, “zajímáme se o extrémně rozvinutou formu kapitálu a ne o kapitalistu. Tento ředitel nepotřebuje pevně dané lidi.”[24] Marx pokračuje: “V boji, z nějž jsme zaznamenali jen pár fází, se tato masa sjednocuje a ustavuje se jako třída pro sebe.” Pouze v třídním boji se proletariát ustavuje jako subjekt, jako herec na jevišti dějin, a pouze pak skutečně existuje jako aktivní faktor společenského vývoje. Rozdíl mezi třídou o sobě a třídou pro sebe je analogický s rozlišením na pracovní sílu (faktor výroby) a dělnickou třídu (politická skladba), které ve své analýze používají italští autonomové. Francouzská “ultralevice” podobně rozlišuje mezi dělnickou třídou (tentokrát faktor kapitálu) a proletariátem (jakožto revolučním subjektem). Tyto různé terminologie jsou očividně neslučitelné, ale každá z nich postihuje reálnou tendenci proletariátu.

Třída se objektivně definuje jako ti, kdo jsou separováni od prostředků na opatřování věcí nezbytných k životu a kteří nemají jinou možnost než opakovaně prodávat svoji životní aktivitu, aby tyto věci získali. “Pracovní síla se nalézá ve stavu separace od svých výrobních prostředků (včetně prostředků k živobytí jakožto prostředků k produkci pracovní síly samotné) a…tuto separaci lze překonat jedině prodejem pracovní síly vlastníkovi výrobních prostředků.”[25]

Bordiga tyto podmínky shrnul ve frázi “bez rezerv,” která naznačuje reprodukci proletariátu a cyklickou, dynamickou reprodukci chudoby. Dělníci dostávají mzdu, možná, že i vysokou mzdu, ale jakmile tuto mzdu utratí, nalézají se zpátky ve výchozích podmínkách, kdy nemohou přežít jinak než skrze prodej své životní aktivity:

“V době své primitivní akumulace kapitalismus vyprazdňuje všem peněženky, domy, pole a dílny a v rostoucím počtu všechny mění v nuzáky – zubožené, bez rezerv, nemajetné. Redukuje je, podle Marxe, na “námezdní otroky.” Chudoba (miseria) narůstá a bohatství se koncentruje, protože dochází k nepoměrnému zvyšování absolutního i relativního počtu nemajetných proletářů, kteří musí každý den jíst za to, co si každý den vydělali. Na tomto ekonomickém fenoménu se nic nemění, jestliže občas mzdy některým z nich, v určitých profesích, v určitých zemích, dovolují zajít do bordelu, do kina a radost všech radostí – předplatit si Unitu.[26] Proletariát není chudší, když mzdy klesají, stejně jako není bohatší, když mzdy rostou a ceny jdou dolů. Když pracuje, není o nic bohatší, než když je nezaměstnaný. Kdokoli se propadnul do třídy námezdních dělníků (salariata), je chudý absolutním způsobem.”[27]

Toto chápání bohatství a chudoby jako něčeho jiného než čistě jen míru spotřeby, ukazuje na situacionistickou analýzu “nové chudoby,” která v moderních společnostech mezi proletáři existuje vedle ledniček, barevných televizí a turistických zájezdů.

Marx v Kritice Hegelovy filozofie práva (Úvod) tvrdí, že “proletariát…se začíná…tvořit…z lidské masy, která vznikla z akutního rozkladu společnosti, především z rozkladu středního stavu.” Tato identifikace maloburžoazního původu proletariátu je v souladu s poznámkami v Ekonomicko-filozofických rukopisech o odcizení dělníků od produktu jejich práce.

“…člověk se zdvojuje nejen intelektuálně jako ve vědomí, nýbrž činně, skutečně, a pohlíží na sebe sama ve světě, který sám vytvořil. Proto tím, že odcizená práce připravuje člověka o předmět jeho výroby, připravuje ho o jeho rodový život…”

Tato představa, že tvorbou svého produktu dělníci tvoří sami sebe, je ve skutečně moderním průmyslu téměř nepochopitelná. Většina dělníků málem ani neuvidí produkt, který kolektivně vytváří. Tam, kde jsou do jeho výroby skutečně přímo zapojeni, je pak dělba práce natolik akutní, že ve výrobním procesu nemají žádný prostor k prosazování své individuality. Za Marxových dnů to ale neplatilo. V té době byli maloburžoazní výrobci shromažďováni dohromady, aby jako proletáři v manufaktuře vyráběli pro jednoho kapitalistu. Jinak řečeno, maloburžoazní či manufakturní dělníci se shromažďovali v nové společenské instituci, kterou se stala továrna. Tito noví proletáři, vzešlí z rozkladu středostavovské společnosti, skutečně přímo pociťovali odcizení od produktu své práce, který dříve vlastnívali oni sami, ale který teď patřil kapitalistovi. Z toho lze pochopit důležitost odcizení – větší než důležitost zbídačování – v Marxově teorii. Odcizení je stále rozhodujícím předpokladem proletariátu, ale dnes nabírá ještě akutnějších forem. Dnes je dělník od svého produktu odcizen natolik, že jej za svůj vlastní produkt málem ani nepovažuje. Proces produkování sama sebe skrze svůj výrobek je sám o sobě téměř cizím konceptem. Patří do jiného světa.

Do 21. století

Diskutujeme-li články napsané ve 20. nebo 40. letech 20. století – jakkoli jsou důležité a jakkoli jsou charakteristické pro skutečná třídní hnutí té doby – pohybujeme se v konkrétních mezích. Samozřejmě, že se můžeme dívat na rozličné tendence a pokoušet se je nějak překročit, ale nelze ignorovat, že jsou projevem doby, která je dnes již minulostí. Za ty desítky let od doby, kdy jej německá a italská levice analyzovaly, se kapitalismus nesmírně vyvíjel, a to kvantitativně i kvalitativně. Šlo by poukázat na řadu rozdílů vzhledem k válce, televizi, dopravním prostředkům, vývoji sociální demokracie, historii “Sovětského” svazu, konci kolonialismu. Důležitým rysem posledních pár desetiletí, který je zde obzvláště relevantní, je rozvoj “nové ekonomiky” s zeštíhlenou výrobou, flexibilizací, přibýváním práce na dobu určitou a na smlouvu o dílo a s obecným poklesem jistoty pracovního místa. Tyto změny kapitál zavedl jako způsob jak v krátkodobém horizontu optimalizovat vykořisťování práce.

Důsledkem těchto změn v organizaci práce, spolu s ostatními sociálními, kulturními a politickými změnami, je, že dělník se stále méně ztotožňuje se svojí prací a upadá tak výrobní uvědomění. Dnes, alespoň v zemích jako USA a Velká Británie, už není tak běžné, aby se lidé identifikovali jako “tovární dělník,” nebo “tiskař,” či dokonce jen jako “dělník.” Dělníci už nemají takový sklon nalézat smysl ve svém konkrétním oboru, nebo konkrétním odvětví. Místo toho dělníci více než kdy dříve chápou práci pouze jako prostředek k dosažení určitého cíle. Kapitál prosazoval příležitostnost jako způsob jak snížit svoji “odpovědnost” vůči dělníkům, ale jejím důsledkem je také daleko menší pravděpodobnost, že se dělníci budou ztotožňovat, jakkoli kriticky, se “svým” šéfem, nebo “svým” pracovním místem. Kapitál již takto začal rozpouštět část toho, co se skrývalo pod pojmem “dělnická třída” či dokonce “proletariát” (máme-li na mysli částečně sociologický smysl tohoto slova). Je-li tomu skutečně tak, co potom se “stranou a třídou,” co s “diktaturou proletariátu?”

Cílem komunismu vždy bylo zrušení všech tříd skrze zrušení proletariátu sebou samým. Jak se kapitalismus univerzalizoval, měl vždy tendenci rozpouštět třídy (maloburžoazii, rolnictvo, aristokracii atd.). Toto rozpouštění tříd – v sociologickém smyslu – pokračuje a nezanechává nám dělnickou třídu a buržoazii, ale stále se rozrůstající proletariát a stále více proletarizovanější lidstvo čelící kapitálu a jeho funkcionářům (ředitelům, vysokým státním úředníkům a tak dále), kteří jsou jako jednotlivci stále více nahraditelnější. Jakýkoli pokus křísit identitu dělnické třídy, hrdost na hodnoty práce a na pozitivní stránku práce je konzervativní a antikomunistický. Komunismus byl vždy hnutím těch, kteří nejsou ničím a musí být vším, hnutím odcizených, kteří se mohou osvobodit jedině tak, že osvobodí celou společnost.

Postřehy na závěr

Bordiga a Pannekoek teoreticky zpracovali vrcholy proletářských hnutí v Itálii a Německu. Bordigovy taktické nedostatky (např. v otázce odborů) stejně jako jeho přednosti (třeba kritika demokracie) jsou produktem proletářského hnutí. Neúplnost kritiky italské levice a potřeba její modifikace tezemi holandsko-německé levice jsou důsledkem národní základny jejích zkušeností a konkrétní podoby, jakou měl třídní boj v Itálii. Podobně by se ani s texty Pannekoekovými, který analyzoval hnutí v Německu a byl hlavním teoretikem KAPD, nemělo zacházet jako s myšlenkami jednotlivce, ale jako s projevem hnutí německé a holandské dělnické třídy. Přes všechen svůj internacionalismus KSI neprošla stejnými třídními boji, jako byly boje německého hnutí a tak nezplodila stejnou teorii, zejména ohledně odborů. Tyto taktické nedostatky ale vlastně potvrzují prvky z Bordigovy teorie strany. Strana musí seskupovat proletáře ze všech složek třídy a syntetizovat všechny radikální tendence v třídě. Národní povaha KSI a KAPD je příčinou partikulárnosti jejich teorie, včetně jejích mezí.

Zkoumání těchto dvou tendencí, které patřily mezi nejradikálnější ve dvacátém století, směřuje za jejich příslušné meze. Komunismus není ani “vládou dělnických rad” ani diktaturou stranického předvoje a nezávisí ani na žádné jiné předem dané organizační formě. Komunismus není ani “vlastní aktivitou dělníků” ani “programem,” ale specifickou vlastní aktivitou proletářů, která opětovně přebírá, nebo obrozuje komunistický program. Důležitá není forma organizace, ale co se vlastně organizuje; esencí je komunizace, kdy lidstvo kolektivně opět uchopí a transformuje celý svůj život, který je teď odcizený skrze kapitál. Zde diskutovaná témata – organizace (strana, odbory, sovět), uvědomění, třída – ale nelze vyřešit na teoretické rovině. Můžeme se sice poučit z teorie vyvinuté předchozími třídními hnutími, ale jedině budoucí hnutí může rozřešit, nebo překonat dilemata nastolená Pannekoekem a Bordigou. “Komunismus není pro nás stav, který má být nastolen, není to ideál, podle něhož se má řídit skutečnost. Komunismem nazýváme skutečné hnutí, které zruší nynější stav. Podmínky tohoto hnutí vyplývají z předpokladů, které už dnes existují.”[28] Odmítnutí stávajících bojů ve prospěch čistoty zásad je odmítnutím komunismu a revoluce. “Každý krok skutečného hnutí je důležitější než tucet programů.”[29] Revoluce není vstupem utopií, které doposud žily jen v literatuře či v hlavách lidí, do reálného světa. Nejedná se o manifestaci nějakého absolutního principu či principů. Komunismus je výtvorem lidstva, výtvorem, který je již v plném proudu a odehrává se přímo před našima očima. Proletariát se jednoduše “neučí” z bojů, které vede. Tyto boje, jejichž kořeny jsou v nutnosti, jsou sami o sobě esenciálním prvkem komunistického hnutí, transformací společnosti i uvědomění. Pannekoek a Bordiga – navzdory svým slabinám, navzdory změně v okolnostech, k níž došlo za léta od napsání těchto textů – zůstávají důležití právě proto, že dokázali vyjádřit skutečná hnutí své doby.


[1] V té době se v Itálii termínem maximalismus označovali reformisté s revoluční frazeologií. To kontrastuje s Ruskem, kde byl maximalismus revoluční tendencí.

[2] Tuto chybu opravil po II. světové válce v analýze proletariátu jako třídy “bez rezerv,” např. v Marxismo e Miseria. Viz níže.

[3] Rozsáhlá diskuse o politice a politické ekonomice samosprávy, viz Lip and the Self-Managed Counter-revolution od Negation.

[4] Seize Power or Seize the Factory?

[5] F. Perlman a F. Gregoire, Worker-Student Action Committees.

[6] tamtéž.

[7] tamtéž.

[8] Wildcat, Outside and Against the Unions.

[9] O. Rühle, From the Bourgeois to the Proletarian Revolution.

[10] B. Winslow, Sylvia Pankhurst, Sexual Politics and Political Activism.

[11] S. Bologna, Class Composition and the Theory of the Party at the Origins of the Worker’s Council Movement.

[12] J. Camatte, Community and Communism in Russia.

[13] Podrobnosti o nejrůznějších rozkolech a změnách názvu, viz The Italian Communist Left.

[14] A. Bordiga, Considerations on the party’s organic activity when the general situation is historically unfavourable, 1965.

[15] A. Bordiga, 1926, Intervento alla commissione politica per il congresso di Lione. Lehce odlišný překlad této pasáže se objevuje v, Gramsci, Political Writings 1920-1926.

[16] viz, Lenin, Co dělat?

[17] Pannekoek, Massenaktion und Revolution, 1912, v Bricanerovi, str. 126.

[18] Marx Freiligrathovi, 1860.

[19] Například pohled zevnitř, od jednoho komunisty rad, na to, jak se námořní vzpoura organizovala striktně centralisticky, viz, The Wilhelmshaven Revolt.

[20] Kus důležité práce odvedla tendence spojená s časopisem Race Traitor. Viz, How the Irish Became White, Ignatiev. Další zajímavou tendencí je Wages for Housework a zejména dokumenty od S. Jamese a Dalla Costy. Mají podobné přednosti, protože dlouze a pilně zkoumají konflikty uvnitř proletariátu, ale i podobné slabiny, protože mají sklon přespříliš zdůrazňovat své zvláštní zájmové skupiny.

[21] Marx, Kritické poznámky k “Prusovu” článku Pruský král a sociální reforma.

[22] tamtéž.

[23] Marx, Bída filozofie.

[24] Bordiga, Doctrine of the Body Possessed by the Devil.

[25] Marx, Kapitál, svazek II, kapitola 1.

[26] Deník komunistické strany.

[27] Bordiga, Marxismo e Miseria.

[28] Marx a Engels, Německá ideologie.

[29] Marx, dopis Brackovi, 1875.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: