Skip to content

Intervence, komunikace, participace

6.2.2011

Britská skupina Antagonism se zabývá kritikou konceptu „intervence“ a otázkou vztahu komunistické minority ke konkrétním dělnickým bojům (článek je z roku 2001).

***

Introdukce/Intervence/Injekce

Předpokladem jakékoli intervence je odloučení těch, kdo intervenci provádí, od těch, k nimž intervence směřuje. Intervence nás znovu přivádí k situaci osvícené menšiny přinášející revoluční myšlenky.

Přesvědčení, že revoluční myšlenky mají původ mimo proletariát a vnáší se do něj zvnějšku, je spojováno s leninismem. „Leninisté“ (přinejmenším ti archetypální) tento názor přijímají a jednají podle něj ve snaze vnést nebo injektovat své myšlenky do nebohých proletářů. Jestliže však mnozí alespoň v principu odmítají představu, že myšlenky je třeba injektovat z venku, představa, že komunistické uvědomění má původ mimo proletariát, stále žije v leninismu se záporným znaménkem („antibolševický komunismus), který představuje „radovectví“. „Radovci“ (opět archetypální) zaujímají opačné stanovisko než „leninisté“ a tak se staví proti vnášení revolučních myšlenek a dávají přednost spontaneitě. Obě tendence akceptují totéž zásadní odloučení osvícené menšiny od nevědomých mas.

Proč?

Za svoji houževnatost tato představa vděčí své povaze buržoazní ideologie. Celý ten dialog o lidech z vnějšku, kteří vnášejí podvratné myšlenky, může sice být mezi „leninisty“ a „radovci“ běžný, ale skutečným domovem této představy jsou buržoazní tisk, buržoazní média a buržoazní sociologie. Kolikrát jsme se v novinách dočetli, že se demonstrace změnila v nepokoje nebo nespokojenost v divokou stávku kvůli „agitátorům z vnějšku“ nebo „cizím extremistům“?

Tato představa o odtrženosti komunismu od proletariátu ale není jen produktem buržoazních médií. Jedná se rovněž o buržoazní ideologii ve smyslu reflexe toho, jak se jeví buržoazní společnost. Komunisté jsou izolováni od většiny proletariátu stejně jako jsou nekomunističtí proletáři izolováni od většiny ostatních proletářů. Navíc představa, že „lidé přicházející z vnějšku“, „podvratné živly“, „revolucionáři“ jsou sociologicky odlišní od masy dělníků a zejména od archetypálního továrního dělníka, je ve většině případů pravdivá. A proč by tomu mělo být jinak? Být komunistou v nerevolučním období znamená především žít v období porážky a vědět to, toužit po pospolitosti v boji, ale často být izolován. Činnost komunistů se v současné době povětšinou točí kolem četby a psaní. Je samozřejmé, že někoho takováto aktivita přitahuje a jiné zase odrazuje. A co má být? Kdo říká, že musíme být sociologicky typičtí? (Také stojí za to dodat, že proletáři – lidé odtržení od výrobních prostředků – dnes budou továrními dělníky s daleko menší pravděpodobností než v minulosti.)

Komunikace/Komunita/Komunismus

Komunismus není produktem vzdělané menšiny, i když se částečně reprodukuje skrze psaní a četbu textů. Komunismus má původ v antagonistické povaze moderní společnosti – v protikladu současného růstu bohatství i chudoby, nejistoty, odcizení a rostoucí síly, s jakou si vrtochy trhu podmaňují život. Komunismus a komunisté jsou spontánním produktem této společnosti.

Má-li komunismus původ v postavení a boji proletáře, pak musí mít tato skutečnost dopad i na představu „intervence“. Zatímco „intervence“ implikuje monolog radikální menšiny, komunismus se vyvíjí prostřednictvím mnohasměrné komunikace a participace stoupenců komunistických myšlenek.

Kdežto „intervencí“ se obvykle myslí rozdávání letáků na demonstraci nebo proslov na mítinku, kde většinu svého potenciálního publika považujete za imbecily.

Poslední „slova“

Veškerá komunikace je ve větší či menší míře odcizená, nejen letáky. Jestliže je třeba kritizovat základy ideologie intervence, neznamená to ještě, že musíme zahodit veškerou aktivitu, kterou by bylo možné označit za „intervenci“. Leták je bohužel v mnoha případech stále tou nejlepší metodou jak se pokusit o komunikaci, kterou máme, a to i přes jeho nutně jednosměrné zaměření. Komunisté nejsou hrdinové přinášející revoluci ani nebezpeční intelektuálové, kteří svedou na scestí „prostoduché proletáře“. Většinou jsme proletáři, ale ne obyčejní ani obyčejnější než všichni ostatní. Nemáme dějinnou úlohu, ale stejně jako mnozí další máme potřebu žít jinak a poznali jsme, že je to možné.

Postskriptum: „PŘEDVOJ“

Pannekoek kdesi poznamenal, že: „Proletariát není slabý, protože je nejednotný, je nejednotný, protože je slabý.“ Bylo by chybou domnívat se, že kdyby správná komunistická organizace intervenovala uvnitř třídy, tak by se tím něco změnilo, vznikl by proletariát jako prokomunistická síla. Komunismus by pak byl aktem vůle menšiny. Jenže jakákoli komunistická třídní organizace hodná svého jména vznikne naopak teprve tehdy, až bude proletariát bojující silou s určitým stupněm komunistického uvědomění. Pak budou organizace vytvářet komunisté s kořeny v boji proletariátu, čili proletáři, kteří v komunismu spatřují praktický úkol. Mezitím děláme, co můžeme a co musíme, ale stěžejní bude akce a postavení třídy a nikoli současných menšin.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: