Skip to content

Narušení morálky

6.2.2011

Předmluva, kterou Troploin  v roce 2003 napsali ke švédskému vydání Za svět bez morálního řádu od Gillese Dauvého.

***

Doposud se tomuto a pár dalším textům, které se věnovaly podobným tématům,[1] podařilo vyvolat zájem jen u hrstky lidí. Jestliže jsme vztahy muž-žena nebo dítě-dospělý vysvětlovali pouze pomocí rámce třídního boje, a interpretovali jsme je jako produkty kapitalistické evoluce, a jestliže jsme například pedofilii dávali do souvislosti s reálným (na rozdíl od formálního) panstvím kapitálu, není pochyb o tom, že jsme si na celém světě získali čtenářskou obec o počtu, řekněme, 500 lidí…

Potíž je částečně v tom, že nepronášíme žádná poselství ani neposkytujeme návody ohledně citových či sexuálních vztahů. Říkáme, že jediným „revolučním“ postojem není navrhovat řešení, ale předkládat kritiku této otázky. Stejně tak, pokud jsme psali o urbanismu, nikdo nemohl od naší eseje očekávat, že bude popisovat, v jakém druhu příbytků budou lidé žít po komunistické revoluci. Můžeme pouze vysvětlovat příčiny současného bydlení a jeho neadekvátnosti pro lidské potřeby. Nevíme ale, jak se tyto potřeby změní prostřednictvím revolučního procesu a už vůbec, jaké budou v budoucím světě.

Naším terčem je „morálka“ jakožto soubor pravidel, z nějž se stala obecná moudrost – jistým způsobem podobná vědě – definovaná absolutně a uvalovaná společností na každého jejího jednotlivého člena. Doufáme ve svět, kde by člověk stále mohl být a byl by morálním, ale neexistovala by žádná jednotná morálka, jež by se vynucovala coby společenská norma, a stejně tak by se žádná konkrétní aktivita – za předpokladu, že nikomu neškodí – nepovažovala za „špatnou“ ze své vlastní podstaty.

Komunismus nezná zrůd

Tato věta byla vytištěna na přebalu britského vydání z roku 1998. Řada radikálů má s jejím pochopením potíže. Někteří opravdu věří v existenci zrůd v podobě kapitalistických pijavic nebo sadistických fašistů či dokonce dekadentních buržoazních zvrhlíků. Většina radikálů by však naši větu vykládala spíše v tom smyslu, že revoluce eliminuje téměř veškerou možnost společenské (hlavně sexuální a kriminální) agresivity a destruktivity a pravděpodobně vyloučí i možnost sebedestruktivity – kdo by chtěl ve svobodném a šťastném světě páchat sebevraždu?… Jednoduše řečeno, lidé určitě budou v takové vzájemné harmonii, že nikdy nepocítí potřebu ovládat či týrat druhé nebo působit bolest sobě či jiným.

My bychom ale spíše řekli, že kdyby k týrání došlo, ostatní lidské bytosti by pachatele neostrakizovaly. Neodvrhly by narušitele společnosti, aby se ujistily o svém lidství tím, že se budou srovnávat s nelidským člověkem, se zrůdou. Dokázaly by rozpoznat, co s ním mají společného a uvědomit si, že i ony by mohly udělat to, co udělal on. A jsme přesvědčeni, že toto je mnohem lepší způsob jak zredukovat týrání na co nejnižší možné minimum než jakékoli hledání normálnosti.

Vezměme si případ neslavně proslulého Gillese de Rais (1404-1440), šerifa Francie, jenž byl kdysi pro Johanku z Arku bratrem ve zbrani. Na svůj hrad si nechal přivést desítky (někdo říká stovky) dětí, které sexuálně zneužil a pak zavraždil, až jej nakonec zatkli, postavili před soud a odsoudili k smrti. V den veřejné popravy se kál, všemožně dával najevo lítost a pohnul dav k slzám. Podle historiků obě strany (úkladný vrah i publikum) sdílely opravdu ryzí emoce. Vrah tak byl znovu integrován do společnosti. Ve středověku držela lidi pohromadě společná oddanost a vidění světa a tak bylo téměř nemožné, aby se kdokoli z přítomných domníval, že to Gilles de Rais jen předstírá. V Evropě sice byla malá menšinka nevěřících, ale „ateismus“ společensky neexistoval. Obecná víra v transcendentální bytost (Boha) byla podmínkou pro reintegraci devianta (jenž přesto musel být usmrcen, aby se společnost mohla znovu usmířit sama se sebou) do společnosti. Tehdy podobné skutky mohl rovněž páchat jen člověk, který stál rodem nad ostatními: Gilles de Rais byl jedním z největších vlastníků půdy v Bretani a nikoli sériovým vrahem z XXI. století. Dnes jsou dny masového náboženského společenství pryč. Budoucí lidská společnost lidi sjednotí na základě vnitřní reality jejich životů – díky čemusi, co v tomto světě mezi sebou prožívají a jako takové si to uvědomují – nebude tedy potřebovat vnější pojítko.

Politická korektnost a vše ostatní

Když jsme tento text psali, neznali jsme ještě frázi Political Correctness (politická korektnost). V roce 1983 pro iniciály „P.C.“ znamenaly pouze „Parti Communiste“ (oficiální stalinistická strana ve Francii) a snad ještě „Personal Computer“ (osobní počítač). Dnešní politická korektnost není jen pouhou další variantou americké módy jako třeba organické potraviny, chirurgické údery a venkovní klimatizace. Jedná se o jednu z podob zvládání současného narušení morálky (jinou formou je reakční politika). Hranice mezi zákonem a jeho překročením jsou nyní nejasné. V 60. a 70. letech se společenská mediace (patriarchát, pohlavní role, škola, odbory, strana, stará pracovní kázeň a hierarchické hodnoty obecně) dostala pod palbu. Šla ke dnu, aniž by ji nahradila nějaká stabilní alternativní měřítka, o vztazích, které bychom považovali za lidské, ani nemluvě.

Současná společnost drží pohromadě prostřednictvím anomie a morálního transvestismu stejně, jako dříve držela pomocí rigidně stanovených vzorců chování. Podívejme se jen na rodinné hodnoty. V minulosti bylo v pořádku, když se dětem naplácalo. Občas (třeba v Anglii) se škole udělily některé rodičovské pravomoci a učitel směl v určitých mezích legálně vykonávat tělesné tresty. Dnes jsou již pevně dané role otřesené, a to ani tak nikoli naším úsilím o osvobození jako spíše kapitalistickou kooptací našich nezdařených pokusů osvobodit se, a zůstali jen jednotlivci, kteří si nejsou jisti svojí úlohou. „Kázeň“ již není přirozená. A tak je třeba rodičovské postoje definovat a nařizovat zákonem a výprask je zakázán. Na scénu vstupují sociální pracovníci, právníci a odborníci. Dnešním Gillesům de Rais nepomáhají kněží, ale banda psychologů.

Politická korektnost a současný odpor reakce (lobby Morální většiny, která údajně tahá za nitky v Bushově administrativě) jsou rodilá americká dvojčata.[2] Země, která se pouští do extrémní komodifikace všeho, ať je to muž, žena, dítě, domácí mazlíček, příroda atd., je rovněž zemí, která se nejvíce stará o to, co spotřebovává. Ti, kdo vytvořili obrovská jatka v Chicagu, která tak ve 30. letech 20. století ohromovala evropské návštěvníky, jsou nejvášnivějšími obránci zvířecích práv. Když jej vyprázdnili od Indiánů, vyplenili a ochočili si jej, zbyly z divokého západu jen národní parky.

Omezíme se zde na lidské bytosti. Ženy a děti jsou podrobeny podivné směsici podpory a ochrany. Naše společnost je tvrdá, ale velebí slabé, nebo-li ty, které za slabé označuje, či které jako slabé vytváří, protože z nich dokáže kořistit a růst, zatímco předstírá, že jim pomáhá. Moderní stát je benevolentním diktátorem. Rád by s námi všemi zacházel jako s dětmi. Každého občana čeká, že prostřednictvím ochranně-represivních zákonů se s ním bude zacházet jako s děckem – netřeba říkat, že tomu tak bude pro jeho vlastní dobro.

Těžko je třeba zdůrazňovat, že naše opozice vůči „pravičáckému“ patriarchátu i tlumenému „levičáckému“ moralizování nemá nic společného s politickou nekorektností. Současná snaha o počestnost plodí svůj opak – konzervativní politici (a někteří umělci) se prohlašují za politicky nekorektní. Jen protože je v módě multietnický multikulturalismus, není monoetnická kultura o nic přijatelnější, než bývala v roce 1950. Nemá smysl zastávat přesný opak toho, co společnost v danou dobu nabízí nebo prosazuje jako modelovou roli nebo žádoucí životní styl. Provokace není jiným slovem pro podvratnost. A konformismus nikdy není kritikou zpeněžitelného antikonformismu.

Sociální regrese

Již roku 1835 francouzský historik a bystrý pozorovatel Tocqueville, jenž cestoval po Americe, napsal, že pokud jednotlivci ve Spojených státech jednají jako zodpovědní občané (tj. pokud jsou poslušni státních zákonů), mohou se svobodně kulturně odlišovat a podle toho se chovat na veřejnosti. Například se akceptuje provozování nejrůznějších náboženských obřadů, které se vzájemně respektují. A tak je to i s ateismem – pokud ovšem vystupuje jen jako další vyznání z mnoha. Americké občanství se nebudovalo v opozici proti konkrétním identitám tak jako ve Francii, naopak rostlo společně s nimi. A nyní jsme svědky amerikanizace rozvinutého kapitalistického světa, čili přinejmenším západní Evropy a Japonska.

To, čemu se dnes říká komunita gayů, je výsledkem sociálního hnutí, které bylo zatlačeno na ústup. Vezmeme-li si jen příklad New Yorku, otevřená a činná kultura mužských homosexuálů existovala již kolem roku 1900, byl v ní silný prvek dělnické třídy a byla smíšená s „heteroušskými“ a černošskými oblastmi, bary a hudbou. Ve 20. a 30. letech 20. století byla potlačena. Známé „stonewallské bouře“ (27. června 1969) proti pronásledování a bití ze strany policie nebyly čistě homosexuální událostí. Pravda, vědomá nenávist policajtů směřovala proti homosexuálům, ale příčina této události a reakce lidí přesahovaly téma či hranice sexuality. Jakožto „iracionální, živelné, hektické, zrozené z lumpenproletářské zuřivosti“ (B. Benderson), spojily tyto bouře transvestity, prostituty a puberťáky bez domova do revolty, jež byla orientována spíše sociálně než sexuálně, a to v době hlubokého neklidu napříč USA i světem. A právě skutečnost, že se těmto společenským silám nepodařilo splynout v revoluční akci, znovu přivodila separaci mezi jednotlivými kategoriemi a dala vzniknout heslu „Gay Power“ spolu s „Black Power“ a spoustou dalších. Gayové se logicky později změnili ve svébytnou do sebe zahleděnou komunitu a definují se tím, co je údajně odlišuje od ostatních lidí a nikoli tím, co mají s ostatními společného. Široké davy, které dnes 27. června pochodují a baví se na naprosto neškodné a silně komerční Gay Pride demonstraci, si neuvědomují, že tančí na minulých sociálních porážkách.

Kdo je to gay? Muž, který chodí jen s muži a je přesvědčen, že se nikdy nebude cítit přitahován k opačnému pohlaví? Jak by to mohl vědět? Jak může vyloučit možnost, že jej přemůže touha po ženě či touha ženy? Nepatří snad k podstatě touhy, že přichází bez varování? (Když bude stát proti muži, jenž se prohlašuje za definitivního heterosexuála, bude mít gay vždy podezření – a nikoli bezdůvodné – že se tato osoba, příliš si jistá sama sebou, zaštiťuje před možností, že ji bude přitahovat jiný muž…)

Jistě, díky tomuto gayství se homosexuální muž cítí bezpečný před diskriminací. (Pokud se zdržuje v homosexuálních čtvrtích, čili: dokonce i v San Franciscu se může mužský pár vodit za ruce v Castro, ale o míli dál riskuje, že se mu budou pošklebovat.) Odlišné kluby, odlišné čtvrti, odlišná literatura a v neposlední řadě odlišný slovník. Vždyť pěkných pár píšících gayů by tento text klasifikovalo jako „homofobní“, jelikož odmítáme představu gay identity.[3]

Jak smutné, že aby unikly prastarým represím a v naději, že se zbaví patriarchátu, nedokázaly si milióny lidí představit nic lepšího než ještě užší kategorii, než jakou je rodina, a založenou na volbě sexuálního objektu: penis versus vagína. Akt se mění v identitu, definice v osud a sexuální orientace ve vidění světa (kultura gayů[4]).


[1] Za svět bez morálního řádu vyšlo poprvé francouzsky v La Banquise č. 1, 1983, a pak anglicky (přeložil M. William) v americkém časopisu Anarchy, podzim 1993, a znovu jako brožurka, která roku 1998 vznikla v Británii (překlad Michael Katims). Ostatní texty, o nichž se zmiňujeme jsou Alenka v říši děsů a článek o spravedlnosti, Pour un monde sans innocents, in: La Banquise č. 4, 1986, doposud dostupný pouze ve francouzštině.

[2] Communicating Vessels k této pasáži poznamenal následující: „(…) i pravičáci občas využívají politické korektnosti ve vlastní prospěch. Například podle mého, když tato administrativa obhajovala potenciální intervenci v Liberii, využívala skutečnosti, že Condoleeza Riceová je černoška. New York Times ji citovaly, jak říká cosi ve smyslu, že stát Liberie založili američtí otroci. (…) Politika nic nepředstírá ohledně toho kdo a co bude využito k tomu, aby mohla dál existovat. Je-li tato administrativa jasně rasistická, neznamená to ještě, že nebude používat antirasismus jako obranný mechanismus…” Docela správně. (poznámka ze září 2003)

[3] Ohledně sexuální identity, viz například popis pohlavního styku mezi mužem a puberťákem na Nové Guiney: Frank Browning, A Queer Geography, Crowd Publishers, str. 32-35.

[4] Chcete-li ještě nějakou podnětnou knihu od jiného homosexuálního autora, jenž přesto není “P.C.”, přečtěte si Bruce Benderson, Towards a New Degeneracy, Edgewise Press, 1997.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: