Skip to content

Otevřený dopis soudruhu Leninovi

6.2.2011

Herman Gorter z KAPD vykládá (v roce 1921) taktiku Holandsko-německé komunistické levice a kritizuje taktiku Třetí internacionály v reakci na Leninovu Dětskou nemoc levičáctví v komunismu.

***

Soudruhu Lenine, rád bych tebe i čtenáře upozornil na skutečnost, že tento dopis jsem napsal v době triumfálního pochodu Rusů na Varšavu.

Rovněž tebe i čtenáře žádám, abyste omluvili, že se často opakuji. Bylo to nevyhnutelné, neboť dělníci většiny zemí stale ještě neznají taktiku „levých“.

I. ÚVOD

Drahý soudruhu Lenine,

přečetl jsem si tvoji brožuru o radikalismu v komunistickém hnutí. Tak jako ze všech tvých spisů i z ní jsem se hodně naučil. Proto k tobě pociťuji vděk a nepochybuji, že podobný pocit má i řada dalších soudruhů. Z mnohých tvá brožura vyhnala nebo teprve vymýtí stopu, mikrob oné dětské nemoci, jíž jsem nepochybně i já padl za oběť. Poměrně správné jsou i tvoje postřehy, že revoluce v mnoha hlavách nadělala zmatek. Vím to. Revoluce přišla tak nenadále a naprosto jinak, než jsme čekali. Tvá slova pro mne opět budou motivací – a to ještě silnější než dříve – abych své úsudky ve všech záležitostech taktiky i revoluce stavěl výlučně na realitě, na skutečných třídních vztazích tak, jak se projevují politicky a hospodářsky.

Když jsem si tvoji brožuru přečetl, domníval jsem se, že je zcela pravdivá.

Dlouho jsem uvažoval, zda přestanu tuto „levici“ podporovat a psát články pro KAPD a opoziční stranu v Anglii, ale musel jsem tuto možnost zavrhnout.

Chybný základ

Zdá se, že si protiřečím. Jenže to je tím, že výchozí bod brožury není správný. Domnívám se, že tvůj úsudek ohledně analogičnosti západoevropské revoluce s tou ruskou, ohledně podmínek západoevropské revoluce, čili třídních vztahů, je mylný a vede tě k nepochopení příčiny, z níž vzniká ona levá opozice.

Proto, přistoupíme-li na tvoje východisko, brožura se ZDÁ být správnou. Jestliže však tvoje východisko odmítneme (což bychom měli), je celá brožura špatně. Jelikož všechny tvoje pochybené a částečně chybné úsudky splývají v odsouzení levého hnutí, zejména v Německu a Anglii, a jelikož chci levici rozhodně hájit, ačkoli její předáci vědí, že s nimi ve všech bodech nesouhlasím, napadá mne, že bude nejlepší na tvoji brožuru odpovědět obranou levice. Budu tak moci nejen ukázat její původ (příčinu, z níž vychází) a prokázat její pravdu a přednosti, které má nyní a zde v západní Evropě, ale také – což je stejně tak důležité – pustit se do boje s mylnými představami o západoevropské revoluci, které v Rusku převažují.

Oba tyto body jsou důležité, neboť na pojetí západoevropské revoluce zavisí západoevropská i ruská taktika.

Rád bych tak býval učinil na moskevském kongresu, jehož jsem se však nemohl zúčastnit.

Vyvrácení dvou argumentů

Nejprve musím vyvrátit dva tvé argumenty, které by mohly vést soudruhy či čtenáře k mylnému úsudku. Vysmíváš se a pohrdavě se ušklíbáš nad legračními a dětinskými nesmysly boje v Německu, nad otázkou zda „diktatura vůdců či mas“, zda „působit shora či zdola“ atd… Vcelku s tebou souhlasíme, že takovéto otázky by vůbec neměly vyvstat. Nesouhlasíme ale s tvými posměšky. Neboť zde je na místě lítost – v západní Evropě jsou to stále ještě otázky. V západní Evropě stále ještě v mnoha zemích máme vůdce ála Druhá internacionála. Zde stále ještě hledáme ty správné vůdce, kteří se nesnaží masy ovládat, kteří je nezrazují. A dokud tyto vůdce nenalezneme, chceme vše dělat zdola a skrze diktaturu samotných mas. Kdybych měl horského průvodce a on mne vedl do propasti, raději bych se bez něj obešel. Jakmile najdeme správné průvodce, ustaneme ve svém hledání. Pak bude masa a vůdce skutečně jedno a totéž. Pouze toto a nic jiného míní německá a anglická levice – tedy my – těmito slovy.

A totéž platí pro tvoji druhou poznámku, že vůdce by měl tvořit jednolitý celek s třídou a masou. Naprosto s tebou souhlasíme. Jde ale o to nalézt a vychovat si vůdce, kteří by skutečně s masami splynuli v jedno. A toho mohou dosáhnout jedině masy, politické strany a odbory, skrze ten nejtvrdší boj namířený i dovnitř. A totéž platí pro železnou disciplínu a přísnou centralizaci. Jistě, chceme je, ale teprve až nalezneme ty správné vůdce. Tvoje posměšky mohou tento nejtvrdší ze všech bojů, jenž se dnes nejurputněji vede v Německu a Anglii – dvou zemích, které mají nejblíže k uskutečnění komunismu – pouze poškodit. Svým postojem se podbízíš oportunistickým živlům v Třetí internacionále. Svým výsměchem napomáháš těmto oportunistickým živlům v Třetí internacionále.

Když živly ze Svazu spartakovců, BSP a také z komunistických stran v řadě zemí říkají, že celá otázka mas a vůdce je absurdní, nesmyslná a dětinská, jedná se o jeden z prostředků, kterým se vnucují dělníkům. Touto frází se vyhýbají a chtějí se vyhnout veškeré kritice vůči sobě, vůči vůdcům. Prostřednictvím fráze o železné disciplíně a centralizaci drtí opozici. A tomuto oportunismu napomáháš.

Měl bys toho nechat, soudruhu. Zde v západní Evropě jsme vstoupili teprve do úvodního stádia. A v tomto stádiu je lepší povzbuzovat bojovníky než vládce.

Nyní se tohoto tématu dotýkám jen zběžně. Dále v dopise se jím budu zabývat obšírněji. Jsou však i hlubší důvody, proč nemohu s tvojí brožurou souhlasit. Jsou to tyto:

Rozdíl mezi Ruskem a západní Evropou

Při četbě tvých pamfletů, brožur a knih, z nichž nás téměř všechny naplňovaly obdivem a vděčností, jsme se my, západoevropští marxisté, bez rozdílu dostávaly k bodu, kdy jsme náhle začali být ostražití a hledat podrobnější vysvětlení. A pokud jsme je nenalezli, přijali jsme dané konstatování s nevolí a s oprávněnými výhradami. Jednalo se o tvůj výrok ohledně dělníků a chudých rolníků. Objevuje se často, velice často. A vždy obě tyto kategorie zmiňuješ jako revoluční faktory na celém světě. A nikde, alespoň co já jsem četl, jasně a výslovně neříkáš, že v této věci je nesmírný rozdíl mezi Ruskem (a několika málo dalšími zeměmi ve východní Evropě) a západní Evropou (čili Německem, Francií, Anglií, Belgií, Holandskem, Švýcarskem a skandinávskými zeměmi a zřejmě dokonce i Itálií). A přesto se domnívám, že základní rozdíl mezi tvým pojetím taktiky v otázce odborářství a parlamentarismu a jejím pojímáním tzv. západoevropskou levicí spočívá právě zde.

Samozřejmě, že ten rozdíl znáš stejně dobře jako já, jen jsi z něj nedokázal vyvodit závěry ohledně taktiky v západní Evropě, alespoň pokud jsem schopen posoudit z tvých děl. Jelikož jsi tyto závěry nebral v úvahu, je tvůj úsudek o západoevropské taktice falešný.[1]

A je o to nebezpečnější, že tato tvá fráze se automaticky papouškuje ve všech komunistických stranách západní Evropy a papouškují ji dokonce i marxisté. Soudě podle všech komunistických novin, časopisů a brožur a podle všech veřejných shromáždění by se dalo předpokládat, že v západní Evropě by každou chvíli mohla propuknout revolta chudých rolníků! Nikde se nepoukazuje na velký rozdíl oproti Rusku a tak se i úsudek proletariátu dostává na scestí. Protože jste v Rusku mohli triumfovat za pomoci široké třídy chudých rolníků, předkládáte to tak, jakoby ona pomoc čekala i nás v západní Evropě. Protože jste v Rusku zvítězili výlučně díky této pomoci, chcete abychom uvěřili, že i zde s ní zvítězíme. I ty tak činíš, když mlčíš k této otázce v její západoevropské podobě a když veškerá Tvoje taktika spočívá na této představě.

Chudí rolníci rozhodujícím faktorem

Tato představa však není pravdivá. Mezi Ruskem a západní Evropou je nesmírný rozdíl. Obecně se důležitost chudých rolníků jakožto revolučního faktoru zmenšuje směrem od východu na západ. V některých částech Asie, v Číně a Indii, by v případě revoluce byla tato třída absolutně rozhodujícím faktorem. V Rusku představuje nezbytný a dokonce jeden z hlavních faktorů. V Polsku a několika málo státech jihovýchodní a střední Evropy je pro revoluci stále ještě důležitá, ale dál na západ je její postoj k revoluci stále antagonističtější.

Rusko mělo nějakých sedm či osm milionů průmyslových proletářů. Počet chudých rolníků se však rovnal asi 25 milionům. (Žádám za prominutí nevyhnutelných chyb v číselných údajích. Musím citovat zpaměti, jelikož tento dopis by měl být co nejrychleji odeslán.) Když Kerenskij nedal těmto chudým rolníkům půdu, věděli jste, že jakmile si tento fakt uvědomí, přejdou k vám. V západní Evropě tomu tak ale není a ani tomu tak nebude. V zemích západní Evropy, které jsem jmenoval, podmínky tohoto druhu neexistují.

Chudí rolníci zde žijí za poměrně odlišných podmínek než v Rusku. Byť jsou často hrozné, nejsou tak strašlivé, jako byly u vás. Stejně jako sedláci nebo vlastníci i chudí rolníci mají svůj kousek půdy. Vynikající dopravní prostředky jim často umožňují prodávat své zboží. Při nejhorším si většina z nich vyrobí potraviny alespoň pro sebe. Během posledních deseti let se jejich úděl poněkud zlepšil. Během války a nyní po válce mohou dosáhnout vysokých cen. Jsou nepostradatelní, protože dovoz potravin je velmi omezený. Běžně tudíž mohou prodávat za vysoké ceny. Kapitalismus jim prospívá. Kapitalismus je bude živit, dokud bude schopen živit sám sebe. Ve vaší zemi bylo postavení chudých rolníků daleko strašnější. U vás tudíž chudí rolníci našli politický revoluční program a zorganizovali se do politické revoluční strany sociálních revolucionářů. U nás tomu tak ale nikde není. Nadto v Rusku bylo nesmírné množství pozemkového vlastnictví, které bylo třeba rozdělit: rozsáhlé korunní statky, vládní půda a pozemky náležející klášterům. Ale co mohou chudým rolníkům nabídnout západoevropští komunisté, aby je získali na svoji stranu?

Rolníkům není co nabídnout

V Německu bylo před válkou od čtyř do pěti milionů chudých rolníků (do dvou hektarů). Pouze osm či devět milionů lidí bylo zaměstnáno ve skutečných velkopodnicích (přes 100 hektarů). Kdyby komunisté měli rozdělit všechny tyto velkostatky, chudí rolníci by stále zůstali chudí, jelikož svého podílu by se dožadovalo i sedm či osm milionů zemědělských pracovníků. A dokonce by je ani nemohli rozdělit, poněvadž by je využívali jako velkopodniky.[2]

Tato čísla ukazují, že v západní Evropě je chudých rolníků poměrně málo a tudíž, že pomocné síly – pokud by vůbec nějaké byly – by byly nepočetné.

Komunisté v Německu tudíž – kromě relativně bezvýznamných krajů – ani nemají prostředky jak si získat chudé rolníky. Neboť střední a drobné statky se rozhodně vyvlastňovat nebudou. A prakticky totéž se opakuje v případě čtyř či pěti milionů chudých rolníků ve Francii a rovněž ve Švýcarsku, Belgii, Holandsku a obou skandinávských zemích.[3] Všude převládají drobné a střední statky. A absolutní jistotu nemáme ani v Itálii a to se ani nezmiňuji o Anglii, kde je nějakých sto či dvě stě tisíc rolníků.

Nepřiláká je ani příslib, že v komunismu nebudou platit pachtovné a hypotéku. V komunismu totiž spatřují blížící se občanskou válku, ztrátu trhů a všeobecnou zkázu.

Proto, pokud nepřijde krize daleko strašlivější, než je ta současná v Německu, krize daleko přesahující hrůzy všech předešlých krizí, budou chudí rolníci v západní Evropě stranit kapitalismu, dokud mu bude zbývat nějaký ten kus života.[4]

Průmysloví dělníci jsou sami

Dělníci v západní Evropě jsou sami. Pomůže jim jen velice nepatrná část nižší střední třídy. A ta je hospodářsky bezvýznamná. Dělníci budou muset celou revoluci provést sami. A v tom je oproti Rusku velký rozdíl.

Možná řekneš, soudruhu Lenine, že to byl i případ Ruska. I tam proletariát provedl celou revoluci sám. Chudí rolníci se přidali teprve po revoluci. Máš pravdu a přesto je tu nesmírný rozdíl.

Věděli jste s absolutní jistotou, že k vám rolníci přejdou a že k vám přejdou rychle. Věděli jste, že Kerenskij jim půdu nedá a nemůže dát. Věděli jste, že nebudou Kerenskému dlouho pomáhat. Měli jste kouzelné zaklínadlo, „Půdu rolníkům,“ jehož prostřednictvím jste je během několika málo měsíců získali na stranu proletariátu. My jsme si naopak jisti, že chudé rolnictvo v celé západní Evropě bude v nadcházející době stranit kapitalismu.

Možná, že řekneš, že ačkoli v Německu není žádná velká masa chudých rolníků, na jejíž pomoc by se dalo spoléhat, máme miliony proletářů, kteří zatím straní buržoazii a určitě by se přidali k nám. Čili, že místo ruských chudých rolníků zde zaujmou proletáři, takže přeci jen se nám dostane pomoci. I tato představa je však zásadně mylná a zůstává nesmírný rozdíl.

Ruští rolníci se přidali k proletariátu POTÉ, co byl kapitalismus poražen, ale až do řad komunistů vstoupí němečtí dělníci, kteří jsou zatím na straně kapitalismu, boj proti němu teprve doopravdy začne.

Revoluce v Rusku byla během dlouhých let svého vývoje pro proletariát strašná a strašná je i dnes po vítězství. Ale během vlastního průběhu byla revoluce snadná a to díky rolníkům.

S námi je to přesně obráceně. Revoluce se vyvinula snadno a snadné to bude i po ní. Její vlastní příchod ale bude strašný, možná, že strašnější, než kdy byla kterákoli jiná revoluce, neboť kapitalismus – jenž byl ve vaší zemi slabý a zapustil jen mělké kořeny do feudalismu, středověku a barbarství – je zde v naší zemi silný, rozsáhle organizovaný a hluboce zakořeněný a nižší střední třídy, ale i rolníci, kteří vždy straní nejsilnějšímu – s výjimkou úzké a hospodářsky bezvýznamné vrstvy – budou stát na straně kapitalismu až do úplného konce.

V Rusku revoluce zvítězila s pomocí chudých rolníků. Tady v západní Evropě a všude na světě bychom na to měli vždy pamatovat. Dělníci v západní Evropě jsou ale sami – na to by se zase nemělo zapomínat v Rusku.

Proletariát je v západní Evropě osamocen. Je to absolutní pravda a na této pravdě se musí zakládat naše taktika. Veškeré taktiky, které se na ní nezakládají, jsou falešné a vedou proletariát ke strašlivé porážce.

Pravdivost mých tvrzení prokázala i praxe, neboť chudí rolníci v západní Evropě nejen, že nemají žádný program a nehlásí se o půdu, ale dokonce zůstávají neteční i nyní, když se blíží komunismus. Jak jsem již dříve podotknul, toto konstatování nelze brát zcela doslovně. V západní Evropě jsou regiony, kde – jak jsme se již zmiňovali – převládá velkostatkářství a kde jsou rolníci tudíž nakloněni komunismu. V jiných oblastech jsou zase takové místní podmínky, že lze chudé rolníky pro komunismus získat. Tyto regiony jsou však poměrně malé. Nechci ani vyvolávat dojem, že těsně před revolucí, když se vše hroutí, nebudou žádní chudí rolníci přecházet na naši stranu. Nepochybně budou. Proto mezi nimi musíme provádět neúnavnou propagandu. Pro počátek a průběh revoluce je však třeba přijmout naši taktiku. Mám tedy na mysli obecný trend, obecnou tendenci podmínek. A pouze na ní musíme stavět svoji taktiku.[5]

Z toho na prvním místě plyne – a je třeba jasně, důrazně a zřetelně to konstatovat – že v západní Evropě je skutečná revoluce, čili svržení kapitalismu a vybudování a permanentní zavedení komunismu, momentálně možná pouze v těch zemích, kde je proletariát SÁM O SOBĚ dost silný ve srovnání se všemi ostatními třídami: v Německu, Anglii a Itálii, kde je pomoc chudých rolníků nemožná. V ostatních zemích lze revoluci zatím pouze připravovat prostřednictvím propagandy, organizace a zápasů. Samotná revoluce může přijít teprve tehdy, až revoluce ve velkých státech (Rusko, Německo a Anglie) natolik otřese ekonomickými podmínkami, že bude buržoazní třída dostatečně oslabena. Neboť jistě se mnou budeš souhlasit, že naši taktiku nemůžeme stavět na událostech, k nimž by možná mohlo dojít, ale k nimž také možná nikdy nedojde (pomoc od ruských armád, povstání v Indii, strašlivé krize atd. atd.).

Soudruhu, tvojí první velkou chybou, ale také chybou moskevské exekutivy a Mezinárodního kongresu je, že jste si neuvědomili tuto pravdu o významu chudých rolníků.

Co s ohledem na taktiku znamená tato skutečnost, že proletariát je v západní Evropě naprosto osamocen, že nemá vyhlídku na jakoukoli pomoc od nějaké jiné třídy?

Předně to znamená, že požadavky kladené na masy jsou zde daleko větší než v Rusku a tudíž, že proletářská masa je v revoluci daleko důležitější. Zadruhé to znamená, že význam vůdců je úměrně tomu menší.

Ruské masy, proletáři, s jistotou věděli a pozorovali to již za války a částečně vlastníma očima, že rolníci brzy přejdou na jejich stranu. Němečtí proletáři, vezmeme-li si prvně je, vědí, že proti nim bude stát německý kapitalismus ve své celistvosti, se všemi svými třídami.

Je pravda, že již před válkou německý proletariát čítal od devatenácti do dvaceti milionů skutečných dělníků z celkového počtu sedmdesát milionů obyvatel, ale stál sám proti všem ostatním třídám.[6] Proti němu stojí kapitalismus, jenž je nezměrně silnější než ten ruský a němečtí proletáři jsou NEOZBROJENÍ. Rusové byli ozbrojení.

Od každého německého proletáře, od každého jednotlivce, tudíž revoluce vyžaduje daleko větší odvahu a obětavost, než jakých bylo třeba v Rusku.

Jedná se o výsledek ekonomických třídních vztahů v Německu a nikoli o teorii či myšlenku, která by povstala z hlavy revolučních romantiků či intelektuálů!

Pokud celá třída či alespoň její velká většina nebude s téměř nadlidskou silou stát osobně za revolucí a proti všem ostatním třídám, revoluce se nezdaří, neboť jistě se mnou budeš opět souhlasit, že při určování své taktiky můžeme počítat jen s vlastními silami a nikoli se silami vnějšími – například s ruskou pomocí.

Fakt, že proletariát je téměř neozbrojený, osamocený, bez pomoci a stojí proti pevně sjednocenému kapitalismu, v Německu znamená, že každý proletář musí být uvědomělým bojovníkem, každý proletář musí být hrdinou a totéž platí v celé západní Evropě.

Aby se z většiny proletariátu mohli stát uvědomělí, neochvějní bojovníci, skuteční komunisté, musí zde být tato většina větší, nezměrně větší než v Rusku, a to v absolutním i relativním smyslu. A znovu – nejedná se o výsledek představ, snů nějakého intelektuála nebo básníka, ale o výsledek té nejčistší reality.

A jak narůstá význam třídy, úměrně se snižuje význam vůdců. To neznamená, že nesmíme mít ani ty nejlepší vůdce. Ani ti nejlepší však nejsou dost dobří. Přesto se je snažíme nalézt. Znamená to jen, že význam vůdců ve srovnání s významem mas klesá.

Pro vás, kteří jste museli získat zemi o 160 milionech obyvatel za pomoci sedmi či osmi milionů, byl význam vůdců jistě nesmírný. Triumf nad takovým množstvím s tak malou silou je na prvním místě věcí taktiky. Abyste získali tak obrovskou zemi s tak malými silami, ale s pomocí z vnějšku, museli jste, soudruhu, jednat přesně tak, jak jste jednali. Vše pak na prvním místě závisí na taktice vůdce. Když jste, soudruhu Lenine, započali boj s malou družinou proletářů, byla to na prvním místě tvoje taktika, co v zásadních chvílích rozhodovalo bitvy a získávalo chudé rolníky.

Co ale s Německem? Tam nám nepomůže ani ta nejchytřejší taktika, ani ta nejjasnější orientace a dokonce ani geniální vůdcové. V Německu je jen neúprosné třídní nepřátelství – jedna třída proti všem ostatním. Úlohu jazýčku na vahách musí sehrát sám proletariát – svojí silou, svojí početností. Jeho síla však spočívá především v jeho kvalitě, protože nepřítel je tak mocný a tak nekonečně lépe organizovaný a vyzbrojený než proletariát.

Vy jste stáli proti ruským majetným třídám tak, jako stál David proti Goliášovi. David byl malý, ale měl smrtící zbraň. Německý, anglický, západoevropský proletariát a kapitalismus proti sobě stojí jako obr proti obrovi. Mezi nimi vše závisí na síle – na síle těla a především mysli.

Cožpak jsi si, soudruhu Lenine, nevšiml, že v Německu nejsou žádní velcí vůdcové? Všichni jsou to docela průměrní lidé. Ukazuje se tak skutečnost, že tato revoluce musí být na prvním místě dílem mas a nikoli vůdců.

A to je podle mne cosi úžasnějšího a velkolepějšího, než se kdy událo, a naznačuje se nám tak, o čem bude komunismus.

A stejně jako v Německu je tomu v celé západní Evropě, neboť všude stojí proletariát osamocen.

Poprvé na světě dojde k revoluci dělnických mas – jen samotných dělnických mas.

A nikoli, protože by to tak bylo správné nebo krásné či protože si to tak někdo usmyslel, ale protože si to ekonomické a třídní vztahy žádají.[7]

Jinými slovy, aby celá věc byla co nejjasnější, vztah mezi západoevropskou a ruskou revolucí lze demonstrovat pomocí následujícího srovnání.

Předpokládejme, že v asijské zemi, jako je Čína nebo britská Indie, kde jen polovinu procenta obyvatel tvoří průmysloví proletáři a 80% drobní rolníci, vypukne revoluce a úspěšně ji povedou právě oni drobní rolníci pod vedením politicky a společensky vyškolených proletářů sjednocených do místních odborových svazů a družstev. Kdyby tito čínští nebo indičtí dělníci prohlásili, „My jsme zvítězili pomocí našich místních odborových svazů a družstev a vy nyní musíte provést svoji revoluci stejným způsobem,“ co by jim ruští dělníci odpověděli? Řekli by: „Drazí přátelé, to nelze. Naše země je daleko rozvinutější než ta vaše. U nás průmysloví proletáři netvoří půl, ale tři procenta obyvatelstva. Náš kapitalismus je silnější než váš a tudíž potřebujeme lepší a silnější organizace, než jste potřebovali vy.“

Z tohoto rozdílu mezi Ruskem a západní Evropou tedy plyne, že:

  1. Když ty nebo moskevská exekutiva či oportunističtí komunisté v západní Evropě, jako jsou třeba Svaz spartakovců nebo anglická komunistická strana, říkáte, „Je nesmysl zápasit v otázce vůdce či masa,“ pak podle nás nemáte pravdu, a to nejen proto, že my se tyto vůdce teprve snažíme hledat, ale také protože pro vás má tato otázka naprosto odlišný význam.
  2. Když nám říkáte, „Vůdce a masa musí být jedním nerozdílným celkem,“ nemáte pravdu, a to nikoli jen proto, že my o tuto jednotu teprve usilujeme, ale také protože tato otázka má pro vás jiný význam než pro nás.
  3. Když říkáte, „V komunistické straně by měla panovat železná disciplína a absolutní vojenská centralizace,“ je to špatně, a to nejen proto, že my o železnou kázeň a silnou centralizaci ještě usilujeme, ale také protože tato otázka má pro nás a pro vás odlišný význam.
  4. Když říkáte, „My jsme v Rusku jednali tak a tak (například po Kornilovově ofenzívě nebo v nějaké jiné epizodě) nebo v tom či onom období jsme pracovali v parlamentu či jsme zůstali v odborech a proto musí německý proletariát udělat totéž,“ tak to vůbec nic neznamená a nemusí to či nemůže být jakkoli použitelné, neboť západoevropské třídní vztahy jsou v boji, v revoluci, zcela odlišné od těch ruských.
  5. Když nám chcete vnutit taktiku, která byla správná v Rusku – například taktiku, která se, vědomě či nevědomě, zakládala na přesvědčení, že chudí rolníci se zde brzy přidají k proletariátu, že jinými slovy proletariát není osamocen – tak tato vaše taktika, kterou předepisujete a která se zde přebírá, přivede západoevropský proletariát ke krachu a k té nejstrašnější porážce.
  6. Když se nás ty nebo moskevská exekutiva či oportunistické živly v západní Evropě, jako je třeba Ústřední rada Svazu spartakovců nebo BSP, snažíte přimět, abychom se řídili oportunistickou taktikou (oportunismus vždy usiluje o podporu vnějších sil, které pak proletariát opustí), děláte špatně.

Obecné základy, na nichž musí stát taktika v západní Evropě, jsou tyto: vědomí, že proletariát je osamocen, že nemůže očekávat žádnou pomoc, že důležitost masy je větší a důležitost vůdců úměrně menší.

A toto nepochopil ani Radek, když byl v Německu ani exekutiva v Moskvě a jak je zřejmé z tvých slov, tak ani ty. A právě na těchto základech stojí taktika Kommunistische-Arbeiter Partei v Německu, Komunistické strany Sylvie Pankhurstové[8] a většiny Amsterdamského byra ve složení, v jakém je jmenovala Moskva.

Na tomto základě se snaží především pozvednout masy jako celek i jednotlivce na vyšší úroveň, jednoho po druhém je vzdělávat, aby se z nich stali revoluční bojovníci a uvědomili si (nejen teoreticky, ale zejména prakticky), že vše záleží na nich…, že nemohou čekat žádnou pomoc z vnějšku, velmi málo toho mohou čekat od vůdců a vše od sebe.

Teoretické hledisko přijaté těmito stranami a soudruhy je tudíž, až na soukromá vyjádření, druhořadé spory a rozdíly, které jsou – jako ty s Wolfheimem a Laufenbergem – v prvních fázích hnutí nevyhnutelné, zcela správné a tvůj odpor absolutně pomýlený.[9]

Postupujeme-li Evropou od východu na západ, v určitý moment překračujeme ekonomickou hranici. Ta se táhne od Baltiku až po Středozemní moře, někde od Gdaňska po Benátky. Tato čára odděluje dva světy. Na západ od této čáry prakticky naprosto převládá průmyslový, obchodní a finanční kapitál sjednocený v ten nejrozvinutější bankovní kapitál.

Dokonce i zemědělský kapitál je mu podřízen nebo byl dohnán k tomu, aby se s ním spojil. Tento kapitál je maximálně organizován a sbíhá se v těch nejpevněji etablovaných státních vládách světa.

Na východ od čáry není ani tohoto gigantického rozvoje průmyslového, obchodního, dopravního a bankovního kapitálu ani jeho téměř absolutního panství a tedy ani pevně etablovaného moderního státu. Bylo by vskutku báječné, kdyby taktika revolučního proletariátu západně od této hraniční čáry mohla být stejná jako na východě!

II. OTÁZKA ODBORŮ

Nyní, když jsem předestřel obecnou teoretickou základnu, přikročím k praktickému prokazování, že levice v Německu a Anglii má v obecných principech – v otázce odborů a parlamentarismu – pravdu.

Prvně se podíváme na otázku odborů.

Parlamentarismus ztělesňuje duchovní moc vůdců nad masami dělníků a odbory ztělesňují materiální moc těchto vůdců. V kapitalismu odbory představují přirozené organizace sjednocující proletariát, a proto Marx již od samého počátku demonstroval jejich význam. V rozvinutějším kapitalismu a v ještě větší míře ve věku imperialismu se z odborů stále více stávají gigantické svazy se stejným trendem vývoje, jako mají sami orgány buržoazního státu. Zplodily třídu funkcionářů, byrokracii, která kontroluje všechny mocenské motory v organizaci: finance, tisk, dosazování nižších funkcionářů. Často je obdařena ještě větší mocí, takže ze služky členské základny se stala vládkyně ztotožňující se s organizací. Odbory jsou srovnatelné se státem a jeho byrokracií i v tomto ohledu: navzdory demokracii, která v nich údajně panuje, nejsou členové schopni prosadit svoji vůli proti byrokracii. Dříve, než vůbec otřese nejvyššími místy, každá revolta se roztříští o chytře konstruovaný aparát funkcionářského arzenálu a stanov.

Dokonce i několikaletá houževnatá vytrvalost může vést jen k hubenému výsledku, který povětšinou zůstává omezen na výměnu osob. V posledních několika málo letech před válkou i po ní to v Anglii, Německu a Americe často vyvolávalo rebelie členů, kteří začínali stávky na vlastní pěst, proti vůli vůdců nebo dekretům samotných odborů. Skutečnost, že se tento stav zdá přirozený a jako takový je akceptován, sama o sobě naznačuje, že organizace nereprezentuje veškeré členstvo, nýbrž cosi zcela mu cizího a že dělníci nad svými odbory nemají kontrolu, neboť ty stojí nad nimi jakožto vnější moc, proti které se mohou bouřit – jakožto moc, která má rovněž svůj původ v nich samých. Znovu tedy analogie se státem. Jakmile revolta skončí, opět začíná staré panství. Navzdory nenávisti a impotentní zlosti mas se toto panství dokáže udržet díky lhostejnosti a absenci jasného prozření a jednotné, nezdolné vůle v masách a opírá se o vnitřní potřebnost odborů, jediného prostředku, který dělníci mají, aby ve svém boji proti kapitálu získali sílu skrze jednotu.

Slábnoucí vliv odborů

Bojem proti kapitálu – v neustálé opozici vůči jeho tendenci zvyšovat bídu – a tím, že dělnické třídě umožnilo omezovat tuto tendenci, si odborového hnutí udrželo svoji existenci a sehrálo v kapitalismu svoji úlohu a tak se samo začlenilo do kapitalistické společnosti. Teprve na začátku revoluce, když proletariát přestává být členem této společnosti a mění se v jejího likvidátora, se s ním odbory dostávají do křížku.

Totéž, co Marx a Lenin demonstrovali v případě státu – že způsob, kterým je organizován, navzdory své formální demokracii znemožňuje jeho změnu v nástroj proletářské revoluce – musí platit i pro odborové organizace. Jejich kontrarevoluční moc nelze zničit či oslabit výměnou štábu, nahrazením reakčních vůdců radikálními nebo revolučními elementy.

Je to právě forma organizace, co činí masy bezmocnými a brání jim změnit odbory v orgány své vůle. Revoluce může zvítězit pouze tehdy, pokud tuto organizaci zcela zničí – čili pokud tuto formu organizace změní tak zásadně, že se z ní stane cosi zcela odlišného. Systém sovětů, budování zevnitř, dokáže nejen vykořenit a zrušit stát, ale také odborovou byrokracii: neustaví jen nové politické orgány proletariátu stojícího proti kapitalismu, ale podobně vytvoří i základy nových odborových svazů. Ve stranických frakcích v Německu se představě, že nějaká forma organizace je sama o sobě revoluční, vysmíváme, protože záleží jen na revolučních náladách, na revolučním smýšlení členů. Spočívá-li však nejdůležitější část revoluce v tom, že masy samy uskutečňují své zájmy – kontrolu nad společností a výrobou – pak každá forma organizace, která masám neumožňuje samy si vládnout a samy se vést, musí být nutně kontrarevoluční a škodlivá a jako taková musí být nahrazena jinou formou, která je alespoň tak revoluční, že dělníkům umožňuje sami si rozhodovat o svých záležitostech.

Ze své vlastní podstaty jsou odbory pro západoevropskou revoluci neužitečnými zbraněmi! Mimo skutečnost, že se z nich staly nástroje kapitalismu a že jsou v rukou zrádců, mimo skutečnost, že ze své podstaty musí z vlastních členů činit otroky, ať už mají jakékoli vůdce, jsou obecně nevhodné k použití.

Evropa má těžší úkol

V zápase s maximálně organizovaným kapitálem západoevropských států jsou odbory příliš slabé. Státy jsou mocné – odbory nikoli. Do značné míry jsou odbory ještě profesními svazy a už jen z tohoto důvodu nemohou provádět revoluci. A nakolik jsou již průmyslovými svazy, nenalézají se v samotných továrnách a dílnách a tudíž jsou slabé. Rovněž jsou to spíše svazy pro vzájemnou pomoc než pro boj, neboť jejich existence se datuje již ode dnů malé buržoazie. Dokonce již před revolucí byla jejich organizace pro boj nedostatečná a revoluci v západní Evropě nemůže posloužit vůbec. Neboť továrny, dělníci v továrnách nedělají revoluci v rámci průmyslových odvětví a profesí, nýbrž na dílnách. Krom toho tyto odbory jsou přespříliš těžkopádné, komplikované instrumenty, dobré tak akorát pro období evoluce. I kdyby revoluce neměla ihned uspět a my se museli na chvíli znovu vrátit k poklidné činnosti, odborové svazy by musely být zničeny a nahrazeny průmyslovými svazy stojícími na odvětvových a dílenských organizacích. A s těmito bídnými odbory, které se musí každopádně odstranit, chtějí dělat revoluci! Dělníci v západní Evropě potřebují ZBRANĚ pro revoluci. A jedinými zbraněmi pro revoluci jsou v západní Evropě průmyslové organizace. A to sjednocené do JEDNOHO velkého celku!

Západoevropští dělníci potřebují ty nejlepší zbraně. Jsou totiž sami, bez pomoci. A proto potřebují tyto průmyslové organizace. V Německu a Anglii je potřebují okamžitě, protože revoluce je tam na spadnutí. Ostatní země je musí mít co nejdříve, jakmile je dokážeme vybudovat.

Je zcela k ničemu, soudruhu Lenine, když říkáš: v Rusku jsme to dělali tak a tak, neboť vy jste předně neměli žádné organizace tak neadekvátní pro boj, jako jsou mnohé odbory zde. Vy jste měli průmyslové svazy. Zadruhé, vaši dělníci měli revolučnějšího ducha. Zatřetí, organizovanost kapitalistů byla slabá a stejně tak i stát. A začtvrté, a to je hlavní: vy jste měli pomoc. Nepotřebovali jste ty nejlepší zbraně. My jsme ale sami, my je musíme mít. Nebudeme-li je mít, nezvítězíme. Pokud je nebudeme mít, budeme znovu a znovu poráženi.

Demonstrují to i jiná než materiální fakta.

Vzpomeň si, soudruhu, jak to v Německu vypadalo před válkou a během ní. Odborové svazy – příliš slabé leč jediné prostředky – byly zcela v rukou vůdců, kteří je jménem kapitalismu používali jako mrtvé mašinérie. Pak vypukla revoluce. Vůdcové a masy členstva používaly odbory jako zbraň proti revoluci. Díky jejich pomoci, díky jejich spolupráci, díky jejich vůdcům, ba částečně i díky jejich členům byla revoluce zardoušena. Komunisté viděli, jak se za spolupráce odborů střílí do jejich bratří. Stávkám ve prospěch revoluce bylo bráněno, byly znemožňovány. Domníváš se snad, soudruhu, že za takových podmínek je možné, aby revoluční dělníci zůstali v těchto odborech? Zejména, když se jedná o tak neadekvátní nástroje pro revoluci! Dle mého názoru je to fyzicky nemožné. Co bys ty sám, jako člen politické strany – například menševické, dělal, kdyby se ona strana takto chovala za revoluce? Sáhl bys k rozkolu ve straně (pokud bys tak již neučinil dříve)! Odpovíš mi: to by ale politická strana, v případě odborů je to jiné. Jsem přesvědčen, že se mýlíš. V revoluci je každý odborový svaz, dokonce i dělnická unie, politickou stranou – buď prorevoluční, nebo kontrarevoluční.

Ve svém článku však říkáš a řekneš to i nyní: tyto emocionální impulsy je třeba porazit ve prospěch jednoty a komunistické propagandy. Na konkrétních příkladech ti ukáži, že během revoluce to v Německu nebylo možné. Neboť o těchto otázkách je třeba uvažovat i zcela konkrétně. Řekněme, že v Německu bylo 100 000 skutečně revolučních dokařů, 100 000 revolučních kovodělníků a 100 000 revolučních horníků, kteří byli ochotni stávkovat, bojovat, umírat za revoluci a že zbylé miliony k tomu ochotné nebyly. Co má těchto 300 000 dělat? Na prvním místě se musí sjednotit a vytvořit bojový spolek. To uznáváš. Bez organizace dělníci nic nezmohou. Jenže nový spolek stojící proti starým odborům – i když dělníci zůstávají členy starých odborů – je již rozkolem. Ne-li formálně, tak fakticky, ve skutečnosti, ano. Dále však členové nového spolku potřebují tisk, schůze, místnosti, placený personál. K tomu jsou za potřebí hromady peněz. A němečtí dělníci nevlastní téměř nic. Aby udrželi nový spolek v chodu, musí, ať se jim to líbí nebo ne, opustit ten starý. Konkrétně vzato tedy vidíme, že tvůj návrh je, soudruhu, nerealistický.

Stavějme na nových základech

Máme však i lepší materiální podmínky. Němečtí dělníci, kteří opustili odbory, kteří je chtěli zničit, kteří si vytvořili průmyslové organizace a dělnické unie, šli DO REVOLUCE. Bylo nutné bojovat OKAMŽITĚ. Byla tu revoluce. Odbory bojovat odmítly. K čemu potom je říkat: setrvejte v odborech, propagujte své myšlenky, zesílíte a stanete se většinou. Až na to, že by menšina byla zardoušena, jak je tam zvykem, by to bylo pěkné a levice by to také zkusila, kdyby jen na to měla čas. Jenže nebylo možné čekat. Revoluce již začala. A stále ještě probíhá!

V REVOLUCI (připomínám, soudruhu, že němečtí dělníci se od strany odštěpili a vytvořili Dělnickou unii během revoluce) se revoluční dělníci budou vždy separovat od sociálpatriotů. V boji jiná možnost neexistuje.  Nehledě na to, co říkáš ty, moskevská exekutiva a mezinárodní kongres, a nehledě na to, jak moc se ti štěpení strany nelíbí, bude k němu vždy docházet na psychologickém i materiálním základě, protože dělníci nemohou dlouhodobě tolerovat odborové svazy, které do nich střílí, a protože ke střetu musí dojít.

Proto levice vytvořila Dělnické unie a jelikož věří, že revoluce v Německu ještě neskončila, nýbrž bude postupovat až ke konečnému vítězství, tak si je udržuje.

Soudruhu Lenine, existuje snad jiné řešení, když se v dělnickém hnutí vynoří dva trendy, než střet? A když se tyto trendy silně rozcházejí, když jsou protichůdné, existuje snad jiné řešení než rozkol? Slyšel jsi snad někdy o nějakém jiném? A může snad být něco protichůdnějšího než revoluce a kontrarevoluce?

Proto mají KAPD a Všeobecné dělnické unie opět pravdu.

A nebyly snad, soudruhu, tyto rozkoly, tato očištění pro proletariát vždy požehnáním? Není to snad vždy po chvíli evidentní? V tomto ohledu již mám nějaké zkušenosti. Když jsme ještě patřili k sociálpatriotské straně, neměli jsme žádný vliv, kdežto po svém vyloučení jsme na začátku nějaký vliv měli a velice brzy jsme si získali velký, velmi velký vliv. A co vy, bolševici, po rozkolu? Jsem přesvědčen, že se vám vedlo docela dobře. Nejprve malý vliv, později velmi velký. A nyní naprostý. Zda se skupina, ač je neustále malá, stane tou nejmocnější stranou, zcela závisí na hospodářském a politickém vývoji. Přetrvá-li revoluce v Německu, je značná naděje, že význam a vliv dělnických unií předčí všechny ostatní. Jejich početní slabost – 70 000 proti sedmi milionům – by tě neměla lekat. I menší skupiny se již staly těmi nejsilnějšími – mimo jiné bolševici!

Proč jsou v západní Evropě průmyslové svazy, dílenské organizace a na nich založené a z nich vytvořené dělnické unie tak vynikajícími zbraněmi, společně s komunistickou stranou těmi nejlepšími? Protože dělníci jednají sami za sebe nekonečněkrát více než ve starých odborových svazích, protože nyní mají své vůdce a tak i celé vedení pod kontrolou, protože mají dohled nad průmyslovou organizací a tudíž nad celou unií.

Každé povolání, každá dílna je jedním celkem, kde si dělníci volí své zástupce. Průmyslové organizace se dělí podle hospodářských okresů. A okresy si pak volí generální radu pro celý stát.

Všechny průmyslové organizace dohromady, ať již náleží ke kterémukoli povolání, tvoří jednu velkou dělnickou unii.

Jak vidíme, ta je organizací zcela směřující k revoluci.

Kdyby měl přijít interval relativně mírumilovného střetávání se, může se tato organizace navíc snadno adaptovat. Průmyslové organizace by se jen musely slučovat podle odvětví v rámci možností dělnických unií.

Dělník má moc

Je to zřejmé. Zde mají dělníci, každý dělník, moc, neboť si na své dílně volí vlastní delegáty a skrze ně má přímou kontrolu nad okresními a celostátními orgány. Je tu silná centralizace, ale nikoli příliš silná. Jedinec i průmyslová organizace mají velkou moc. Kdykoli může své delegáty odvolat nebo nahradit a přimět je ke střídání na vyšších postech v co nejkratší době. Je to individualismus, ale nikoli příliš velký. Neboť ústřední zastupitelstva, okresní a řídící rady mají velkou moc. Jedinec a ústřední rada mají přesně takové množství moci, jaké si současná doba, v níž propuká revoluce, žádá a umožňuje.

Marx píše, že v kapitalismu je občan ve srovnání se státem abstrakcí, cifrou. Stejné je to s odbory. Byrokracie, celý systém organizačních rovin, je příliš vysoko a zcela mimo dělníkův dosah. Nedosáhne na ně. Ve srovnání s nimi je cifrou, abstrakcí. Pro ně není ani člověkem na dílně. Není živou, vůlí obdařenou, bojující bytostí. Nahradíš-li ve starých odborech byrokracii novými osobami, uvidíš, že zanedlouho budou mít stejný charakter. Budou stát vysoko, nedosažitelně vysoko nad masami a v žádném případě s nimi nebudou v kontaktu. Devadesát devět z každého sta budou tyrané a budou stát na straně buržoazie. Takto si je přemění sama povaha organizace.

Tvá taktika se snaží ponechat odbory „dole“ takové, jaké jsou, a jen jim dát jiné, poněkud levicovější vůdce, tudíž se jedná čistě o změnu „nahoře“. A odbory zůstávají v moci vůdců. Jakmile se tito zkazí, vše je zase stejné jako u starých vůdců či přinejlepším dojde k mírnému zlepšení v horních vrstvách. Ne, ani kdybys ty sám nebo my sami byli vůdci, nemohli bychom s tímto souhlasit. Neboť my si přejeme masám umožnit, aby se staly inteligentnějšími, odvážnějšími, samostatnějšími, všestranně povznesenými. Chceme, aby masy samy provedly revoluci. Neboť jen tak může zde v západní Evropě revoluce zvítězit. A proto musí být staré odbory zničeny.

Průmysloví dělníci rozhodují

Jak naprosto odlišné jsou průmyslové svazy. Zde sám dělník rozhoduje o taktice, směru a boji a zasahuje, pokud „vůdci“ nejednají tak, jak chce on. Továrna, dílna jsou zároveň i organizací a dělník sám neustále bojuje.

Nakolik je to v kapitalismu možné, je strůjcem a průvodcem svého vlastního osudu a jelikož totéž platí pro každého jednotlivého dělníka, MASY JSOU STRŮJKYNĚMI A VŮDKYNĚMI SVÉHO VLASTNÍHO BOJE.

Jsou jimi více, nekonečně více, než jimi kdy mohly být ve starých odborech, reformistických i syndikalistických.[10]

Průmyslové svazy a dělnické unie, které činí samotné jedince a tedy i samotné masy přímými bojovníky, těmi, kdo skutečně vedou válku, jsou právě z tohoto důvodu těmi nejlepšími zbraněmi pro revoluci, zbraněmi, které tu v západní Evropě potřebujeme, máme-li kdy dokázet bez pomoci svrhnout nejmocnější kapitalismus světa.

Ve srovnání s posledním a hlavním důvodem, jenž úzce souvisí s principy, které jsem na začátku naznačil, však toto, soudruhu, byly jen slabší argumenty. A právě tento poslední důvod je pro KAPD a opoziční stranu v Anglii rozhodující. Tyto strany se totiž velice snaží pozvednout duchovní úroveň mas a jedinců v Německu a Anglii.

Jsou toho názoru, že k tomuto cíli vede jen JEDEN prostředek. A já bych rád věděl, zda znáš v dělnickém hnutí nějaký jiný? Je jím totiž vytvoření skupiny! Skupiny, která v boji ukazuje, jaká by masa měla být. Skupiny, která bojem ukazuje, jaká masa MUSÍ být. Jestli víš o jiném prostředku, soudruhu, tak mi o něm pověz. Já jiný neznám.

V dělnickém hnutí a domnívám se, že zejména v revoluci, je jen jeden způsob jak potvrdit příklad – příkladem samým, SKUTKEM.

Soudruzi z levice věří, že tato malá skupina si svým bojem proti odborům a proti kapitalismu získá odbory na svoji stranu nebo, což je rovněž možné, postupně odbory nasměruje k lepšímu kursu.

A toho lze dosáhnout pouze příkladem. Pro pozvednutí německého dělníka na vyšší úroveň jsou tudíž nové organizace absolutně nepostradatelné.

Nová formace, Dělnická unie, musí postupovat proti odborům naprosto stejně, jako komunistické strany postupují proti socialistickým stranám.[11]

Servilní, reformistické, sociálpatriotské masy může změnit jenom příklad.

Nyní se dostávám k Anglii, k anglické levici.

Po Německu je Anglie nejblíže k revoluci, a to nikoli proto, že je tam již revoluční situace, nýbrž proto, že tamní proletariát je tak početný a kapitalistické a hospodářské podmínky jsou nejpříznivější. Stačí jen silný úder a boj začne i tam – boj, jenž může skončit jedině vítězstvím. A ten úder přijde. Ti nejvyspělejší dělníci Anglie to cítí (stejně jako to cítíme my všichni), téměř instinktivně to vědí a protože to cítí, založili si nové hnutí, které – se zatím projevuje různými směry a stejně jako v Německu ještě hledá – je celkově vzato hnutím zdola, hnutím samotných mas bez či prakticky bez vůdců.[12]

Jejich hnutí je velmi podobné Unii německých dělníků a jejím průmyslovým organizacím.

Všimnul jsi si, soudruhu, že toto hnutí povstalo pouze ve dvou z nejvyspělejších zemí? A to z řad samotných dělníků? A na mnoha místech.[13] Již to samo o sobě dokazuje, že jeho růst je přirozený a neměl by se přerušovat!

Boj v Anglii je zásadní

A v Anglii je tohoto hnutí, tohoto boje proti odborům zapotřebí málem více než v Německu, neboť anglické odbory jsou nejen v rukou vůdců nástrojem k udržování kapitalismu, ale zároveň jsou jakožto prostředek pro revoluci daleko neefektivnější než ty německé. Způsob, kterým jsou řízeny, se datuje z dob drobných bojů, často až někde z 19. či dokonce 18. století. Nejenže má Anglie průmyslová odvětví, kde existuje 25 odborových svazů, ale většina odborů mezi sebou bojuje na život a na smrt o členy!! A členové nemají naprosto žádnou moc. I tyto odbory si přeješ zachovat, soudruhu Lenine?

Není snad třeba se proti nim postavit, rozštěpit je a zničit? Pokud jsi proti dělnickým uniím, musíš být také proti dílenským výborům, dílenským delegátům a průmyslovým svazům. Kdo je pro jedno, musí být i pro druhé. Neboť v obou případech mají komunisté tytéž cíle.

Angličtí leví komunisté chtějí tohoto nového trendu v odborovém hnutí využít ke zničení anglických odborů v jejich současné podobě, změnit je, nahradit je novými nástroji třídního boje, které lze aplikovat pro revoluci. Tytéž důvody, s nimiž jsme vystoupili za německé hnutí, jsou zde v pořádku.

V postskriptu výkonného výboru Třetí internacionály ke KAPD jsem se dočetl, že VV je pro americké IWW, jelikož tito chtějí pouze politickou činnost a přidružit se ke komunistickým stranám. A tito IWW nemusí vstupovat do amerických odborů! Výkonný výbor je však proti Dělnické unii v Německu. Ta do odborů vstoupit musí, byť je komunistická a spolupracuje s politickou stranou.

A ty, soudruhu Lenine, jsi pro hnutí zdola v Anglii (byť často vyvolává rozkol a byť si řada jeho členů přeje destrukci odborů!) a proti dělnickým uniím v Německu.

Oportunismus výkonného výboru

Postoj tvůj a výkonného výboru si mohu vysvětlovat pouze jako oportunismus a to oportunismus pomýlený až do morku kostí.

Netřeba říkat, že komunistická levice v Anglii nemůže zajít tak daleko jako v Německu, protože v Anglii revoluce ještě nezačala. Zatím nemůže hnutí zdola organizovat po celé zemi do jednoho prorevolučního celku. Přesto se k tomu anglická levice připravuje. A jakmile revoluce přijde, velké masy dělníků opustí staré odbory jako nepoužitelné pro revoluci a přidají se k průmyslovým organizacím.

A jelikož komunistická levice všude proniká do tohoto hnutí ve snaze šířit komunistické myšlenky, i tam a již nyní pozvedá dělníky prostřednictvím svého příkladu na vyšší úroveň. A stejně jako v Německu je toto jejím skutečným cílem.[14]

Všeobecné dělnické unie a hnutí zdola, které se zakládají na továrnách a dílnách a jen a jen na nich, jsou předchůdci dělnických rad, sovětů. Jelikož revoluce v západní Evropě bude velice obtížná a tudíž pravděpodobně i velmi dlouhá, bude tu dlouhé přechodné období, v němž již odbory nejsou k ničemu a kdy ještě neexistují žádné sověty. Toto přechodné období bude vyplněno bojem proti odborům, změnou jejich formy, jejich nahrazením lepšími organizacemi. Nemusíš se bát, času budeme mít spoustu!

Znovu opakuji, že tomu tak nebude proto, že bychom to tak my z levice chtěli, nýbrž proto, že revoluce tyto nové organizace musí mít. Bez nich nemůže revoluce triumfovat.

Buď zdrávo hnutí zdola

Buď zdrávo hnutí zdola v Anglii a dělnické unie v Německu, první předchůdci sovětů v Evropě! Hodně štěstí vám, první organizace, které společně s komunistickými stranami přinesete revoluci do západní Evropy.

Soudruhu Lenine, ty nás chceš přimět, abychom zde v západní Evropě, kde jsme osamoceni, bez jediného spojence, používali špatné zbraně proti stále ještě extrémně mocnému, neobyčejně organizovanému a vyzbrojenému kapitalismu, když ve skutečnosti potřebujeme ty nejlepší zbraně, ty nejsilnější. Tam, kde chceme organizovat revoluci na dílnách a na základě dílen, se nám snažíš vnutit bídné odbory. Revoluce v západní Evropě může a musí být organizována pouze na dílnách a na základě dílen, protože kapitalismus zde dosáhnul tak vysoké hospodářské a politické organizovanosti (ve všech směrech) a protože dělníci nemají (kromě komunistické strany) žádné jiné silné zbraně. Rusové byli ozbrojení a měli chudé rolníky. Tím, čím pro Rusy byly zbraně a rolníci, pro nás momentálně musí být taktika a organizace. A do toho nám TY doporučuješ odbory! Z psychologických i materiálních důvodů MUSÍME uprostřed revoluce proti těmto odborům bojovat a ty se nás snažíš v tomto boji zdržovat. My můžeme bojovat pouze prostřednictvím odštěpení se a ty nám v tom bráníš. Chceme vytvářet skupiny, které půjdou příkladem – což je jediný způsob jak proletariátu ukázat, oč usilujeme – a ty nám to zakazuješ. Rádi bychom evropský proletariát pozvedli na vyšší úroveň a ty nám házíš klacky pod nohy.

V tom případě si nepřeješ štěpení, nové formace, vyšší stádium vývoje!

A proč ne?

Protože chceš mít ve Třetí internacionále velké strany a velké odborové svazy.

Nám se to jeví jako oportunismus, a to oportunismus toho nejhoršího druhu.[15]

Tvé dnešní konání v internacionále se značně liší od toho, co jsi dělával v maximalistické straně. U té byla pečlivě udržována její „ryzost“ (a snad se udržuje dodnes). Do internacionály se ale mají okamžitě přijímat všechny elementy, nehledě na to, jak málo jsou komunistické.

Je prokletím dělnického hnutí, že jakmile získá určitou „moc“, snaží se ji rozšířit bezzásadovými prostředky. I sociální demokracie byla původně téměř ve všech zemích „ryzí“. Většina dnešních sociálpatriotů byla skutečnými marxisty. Strana si získávala masy marxistickou propagandou a jakmile dosáhla „moci“, masy opustila.

Přesně jako tehdy jednali sociální demokraté, nyní jednáš ty a Třetí internacionála. Samozřejmě, že nikoli v národním, nýbrž mezinárodním měřítku. Ruská revoluce triumfovala díky „ryzosti“, díky pevnosti principů. Nyní získala moc a skrze ni získal moc i mezinárodní proletariát. Tato moc se má rozšířit do Evropy a hned se upouští od staré taktiky!

Namísto aplikování téže účinné taktiky ve VŠECH ostatních zemích za účelem vnitřního posílení Třetí internacionály se tato stejně jako dříve sociální demokracie znovu uchyluje k oportunismu. Nyní se mohou přidružit všechny živly: odbory, Nezávislí, francouzský střed, části Labour Party. Aby se zachovalo zdání marxismu, předkládají se podmínky, které je nutné PODEPSAT a vylučují se Kautsky, Hilferding, Thomas atd.  Přijímá se však a všemožně je naháněna velká masa prostřední kvality. A aby byl střed ještě mocnější, „levice“ nesmí vstoupit, dokud se nespojí se středem! TI NEJLEPŠÍ REVOLUCIONÁŘI jako jsou KAPD, se vylučují!

A až se nesmírné masy takto sjednotí na jedné průměrné linii, dají se na jednotný společný pochod se železnou kázní a vůdci otestovanými tímto nejprapodivnějším způsobem. Společný pochod kam? Do propasti.

Selhání Druhé internacionály

K čemu jsou ty nejlepší principy z nejskvělejších Tezí Třetí internacionály, jestliže v praxi praktikujeme tento oportunismus? Druhá internacionála rovněž měla ty nejlepší zásady, a přesto v praxi selhala.

My, levice, však takový postup odmítáme. V západní Evropě chceme nejprve vybudovat velice pevné, velice srozumitelné a velice silné (byť z počátku možná poměrně malé) strany, jádra, přesně jako jste je budovali v Rusku. A jakmile je budeme mít, budeme je zvětšovat. Vždy ale budeme chtít, aby zůstaly velmi pevné, velmi silné, velmi „ryzí“. Jedině tak můžeme v západní Evropě triumfovat. A proto, soudruhu, absolutně odmítáme tvoji taktiku.

Říkáš, že my, členové Amsterdamského byra, jsme zapomněli na poučení, která nám přinesly minulé revoluce, a nebo jsme je nikdy neznali. Takže, soudruhu, jedno si ohledně těchto minulých revolucí pamatuji docela dobře, a to, že: prominentní, význačnou úlohu ve všech z nich vždy hrály extrémně „levicové“ strany. Bylo tomu tak v revoluci Nizozemí proti Španělsku, v anglické revoluci, ve francouzské, za Komuny i za dvou ruských revolucí.

V souladu s vývojem dělnického hnutí zde v západoevropské revoluci existují dva trendy: radikální a oportunistický. Ty mohou dosáhnout rozumné taktiky a jednoty pouze prostřednictvím vzájemného boje. Avšak byť v některých detailech možná zachází příliš daleko, radikální trend je tím nejlepším. A přesto ty, soudruhu Lenine, neváháš podporovat oportunisty!

A nejen to! Moskevská exekutiva, RUŠTÍ vůdcové revoluce, která triumfovala jedině s pomocí milionů chudých rolníků, vnucují tuto svoji taktiku proletariátu západní Evropy, který je a musí být sám. A tím likvidují ten nejlepší trend v západní Evropě!

Jaký to nerozum a zejména jaká to dialektika.

Až vypukne revoluce v západní Evropě, přinese vám pravé zázraky! Ale proletariát bude obětí.

Kontrarevoluční odbory

Ty, soudruhu, i moskevská exekutiva víte, že odbory v západní Evropě jsou kontrarevolučními silami. Z vašich Tezí je to evidentní. A přesto si je přejete zachovat. Rovněž víte, že dělnická unie a hnutí zdola jsou revolučními organizacemi. Sami ve svých Tezích říkáte, že naším cílem musí být a jsou průmyslové organizace. A přesto je chcete zadusit. Chcete zničit organizace, v nichž dělníci, každý jednotlivý dělník a tudíž i masa, mohou dosíci moci a síly a zachovat ty, v nichž je masa mrtvým nástrojem v rukou vůdců. Usilujete tedy o převedení odborů do své moci, do moci Třetí internacionály.

Proč je tomu tak? Proč jednáte podle této špatné taktiky? Protože kolem sebe chcete masy bez ohledu na jejich kvalitu, hlavně, že jsou to masy. Protože jste přesvědčeni, že jedině tehdy, když se vám masy podřizují na základě přísné kázně a centralizace – bez ohledu na to, zda jsou komunistické, na půl komunistické nebo nejsou komunistické vůbec – vy, vůdcové, zvítězíte; jedním slovem proto, že vaše taktika je vůdcovskou taktikou.

Kritizuji-li vůdcovskou taktiku, nechci tím obhajovat politiku bez vůdců a centralizace, neboť bez nich bychom ničeho nedosáhli (jsou stejně nepostradatelní jako strana). Kritizuji politiku, která shromažďuje masy, aniž by zkoumala jejich přesvědčení, jejich srdce; politiku, která předpokládá, že jakmile kolem sebe budou mít vůdcové velké masy, dokáží zvítězit.

Ruská taktika je v západní Evropě neužitečná

Jenže tato politika, kterou ty a exekutiva nyní provádíte, v západní Evropě nikam nepovede. Kapitalismus je zde ještě pořád až příliš mocný a proletariát velice izolovaný. Tato politika zde selže stejně, jako selhala politika Druhé internacionály.

Zde musí zesílit sami dělníci a skrze ně jejich vůdcové. Pohromu vůdcovské politiky zde musíme vyrvat z kořenů.

Svojí taktikou v odborové otázce jste mi ty i moskevská exekutiva dokázali, že POKUD NEZMĚNÍTE SVOJI TAKTIKU, NEMŮŽETE VÉST REVOLUCI V ZÁPADNÍ EVROPĚ.

Říkáš, že levice může se svojí taktikou jedině tak tlachat. Nuže, soudruhu, v ostatních zemích levice zatím nemá téměř žádné příležitosti ke skutkům. Ale podívej se na Německo a na taktiku i jednání KAPD při „Kappově puči“ a vzhledem k ruské revoluci a budeš muset vzít tato slova zpět.

III. PARLAMENTARISMUS

Dále se musíme zhostit obrany levice v otázce parlamentarismu.[16] Tytéž univerzální teoretické základy, jimiž jsme se zabývali v souvislosti s odbory, určují postoj levice rovněž v této otázce. Fakt, že proletariát stojí osamocen, gigantická síla nepřítele a následná nutnost pozvednutí mas na mnohem vyšší úroveň a spoléhání se zcela na vlastní síly. Nemusím zde tato východiska znovu opakovat. Avšak oproti odborové otázce je tu i pár dalších východisek.

Poddaní buržoazní demokracie

Na prvním místě je třeba říci, že co se idejí týče, jsou dělníci západní Evropy a pracující masy obecně naprosto podrobeny buržoazním zastupitelským systémem, parlamentarismem, buržoazní demokracií. Mnohem více než dělníci východní Evropy. Buržoazní ideologie zde silně ovládla celý společenský i politický život. Daleko více pronikla do hlav a srdcí dělníků. V této ideologii jsou zde vychováváni již stovky let. Dělníci jsou těmito idejemi zcela prosáklí.

Tyto vztahy velice dobře vylíčil soudruh Pannekoek ve vídeňském periodiku Communismus:

„Zkušenost Německa nás staví čelem před velký problém revoluce v západní Evropě. V těchto zemích stará buržoazní metoda výroby a jí odpovídající vysoce rozvinutá kultura mnoha staletí důkladně působí na myšlení a cítění mas. Proto je zde nálada i mentalita mas poměrně odlišná od východních zemí, které nezažily toto panství buržoazní kultury. A především zde leží rozdíl v postupu revoluce na východě a na západě. V Anglii, Francii, Holandsku, Skandinávii, Itálii a Německu již od středověku nepřetržitě existuje silná buržoazie spojená s maloburžoazní a primitivní kapitalistickou výrobou. Zatímco byl porážen feudalismus, v zemi se vynořilo stejně silné nezávislé rolnictvo, které bylo pánem ve své malé sféře.

Na této půdě se buržoazní občanský duchovní život vyvinul v pevnou národní kulturu, zejména na pobřežích Anglie a Francie, které byly díky rozvoji kapitalismu nejvyspělejší. V devatenáctém století kapitalismus vtáhnul do své moci celé zemědělství a i ty nejizolovanější statky přivedl do kruhu světové ekonomiky, čímž tuto národní kulturu pozvednul na vyšší úroveň, vybrousil ji a prostřednictvím duchovních metod propagandy – tisk, škola a církev – ji pevně vtloukl do hlav masám, které proletarizoval, a to jak těm, které nasála města, tak těm, které byly ponechány na půdě. To platí nejen pro původní kapitalistické země, ale rovněž, byť v poněkud modifikované podobě, pro Ameriku a Austrálii, kde Evropané založili nové státy, a pro země střední Evropy, které až do té doby stagnovaly: Německo, Rakousko, Itálie, kde nový rozvoj kapitalismu mohl navázat na staré, zaostalé, maloburžoazní hospodářství, zemědělství a kulturu. Ve východních zemích Evropy kapitalismus nalezl poměrně odlišný materiál a jiné tradice. Zde v Rusku, Polsku, Maďarsku a oblasti na východ od Labe neexistovala žádná malá, silná buržoazní třída od nepaměti panující duchovnímu životu. Ten byl určován primitivními agrárními vztahy s velkovlastnictvím půdy, patriarchálním feudalismem a vesnickým komunismem.“

Zde problémem ideologie soudruh Pannekoek uhodil hřebík na hlavičku. Daleko lépe než kdy bylo učiněno z tvé strany, z hlediska ideologie demonstroval rozdíl mezi východem a západem Evropy a poskytnul nám tak vodítko pro hledání revoluční taktiky pro západní Evropu.

Stačí je pouze skombinovat s MATERIÁLNÍMI příčinami moci našich protivníků, čili bankovního kapitálu, a taktika se stává dokonale jasnou.

Dělníci vydobývají práva majetné třídě

K otázce ideologie však musíme říci ještě něco: občanské svobody a moc parlamentu byly v západní Evropě vydobyty prostřednictvím válek za svobodu, které vedla minulá pokolení, předkové. A byť tehdy tato práva platila jen pro občany, pro majetnou třídu, vydobyl je lid. Památka těchto bojů je do dnešních dní hluboce zakořeněnou tradicí v krvi těchto lidí. Revoluce jsou vždy nejsilnějšími vzpomínkami lidu. Podvědomá myšlenka, že dosáhnout zastoupení v parlamentu znamenalo nějaké vítězství, je nesmírnou tichou silou. Zejména to platí pro nejstarší buržoazní země, kde se vedly dlouhé či opakované války za svobodu: v Anglii, Holandsku a Francii. Rovněž, byť v menším měřítku, tomu tak je v Německu, Belgii a skandinávských zemích. Obyvatel východu si snad ani nemůže uvědomit, jak silný tento vliv je.

Krom toho zde dělníci často léta bojovali za všeobecné volební právo a přímo či nepřímo jej takto získali. I to bylo vítězství, které tehdy přineslo své ovoce. Všeobecně převládá názor a pocit, že se jedná o pokrok a vítězství, dosáhnete-li zastoupení a můžete svému zastupiteli v parlamentu svěřit péči o své záležitosti. Vliv této ideologie je nesmírný.

A konečně reformismus přivedl západoevropskou dělnickou třídu pod naprostou moc parlamentních zastupitelů, kteří ji zavedli do války a do aliancí s kapitalismem. Vliv reformismu je rovněž kolosální.

Ze všech těchto příčin se dělník stal otrokem parlamentu, jemuž přenechává veškeré konání. On sám již nedělá nic.[17]

Pak přichází revoluce. Nyní musí jednat sám za sebe. Nyní musí dělník sám se svojí třídou bojovat proti gigantickému nepříteli, musí vést ten nejstrašnější boj, jaký kdy vedl. Žádná taktika vůdců mu nepomůže. Třídy, všechny třídy, se zoufale staví proti dělníkům a ani jedna nestojí na jejich straně. Naopak, kdyby měl důvěřovat svým vůdcům či jiným třídám v parlamentu, hodně by riskoval, že znovu propadne svým starým slabinám a nechá vůdce, ať jednají za něj, bude věřit v parlament, setrvá u staré představy, že revoluci za něj mohou udělat druzí, bude se utápět v iluzích, zůstane vězet ve staré buržoazní ideologii.

I tento vztah mezi masami a vůdci excelentně charakterizoval soudruh Pannekoek:

„Parlamentarismus je typickou formou onoho druhu boje vedeného prostřednictvím vůdců, v němž masy hrají jen druhořadou úlohu. Jeho praxe spočívá v tom, že samotný boj vedou zastupitelé, jednotlivé osoby. U mas tudíž musí vzbudit iluzi, že boj za ně mohou obstarat druzí. Dříve se věřilo, že vůdcové mohou skrze parlament získat pro dělníky důležité reformy. Mnozí dokonce měli iluze o tom, že poslanci parlamentu mohou prostřednictvím zákonů a regulací provést přechod k socialismu. Dnes, jelikož se parlamentarismus projevuje poctivěji, slyšíme argument, že zastupitelé mohou v parlamentu vykonat velké věci pro komunistickou propagandu. Znovu a znovu se zdůrazňuje důležitost vůdců a že je jedině přirozené, aby o politice rozhodovali profesionálové, byť v demokratickém hávu sjezdových diskusí a rezolucí. Dějiny sociální demokracie jsou řadou neplodných pokusů nechat členy, aby si sami určovali svoji politiku. Kdekoli se proletariát pouští do parlamentní činnosti, je to nevyhnutelné, pokud si masy ještě nevytvořily orgány své samostatné aktivity a pokud tudíž ještě nevypukla revoluce. Jakmile mohou masy jednat samy za sebe a mohou důsledně rozhodovat, začínají převažovat nevýhody parlamentarismu.

Problém taktiky spočívá v tom, jak vymýtit tradiční buržoazní způsob myšlení, který z masy proletariátu vysává sílu – vše, co posiluje tradiční pohled je špatné. Nejpevněji zakořeněnou, nejhouževnatější částí tohoto mentálního postoje je závislost na vůdcích, jimž přenechává rozhodnutí o všech obecných otázkách a kontrolu nad všemi třídními záležitostmi. Parlamentarismus má nevyhnutelně tendenci rozdrtit v masách aktivitu nezbytnou pro revoluci. Nehledě na to jak skvělé proslovy se pronášejí, aby dělníky inspirovaly k revolučním skutkům, revoluční akce nevyvěrá z takovýchto slov, nýbrž z dychtivé a tvrdé nutnosti, která neponechává absolutně žádnou jinou volbu.

Požadavky revoluce

Revoluce si rovněž žádá něco víc než bojovou akci mas, která svrhne vládu a která, jak víme, není pod kontrolou vůdců, nýbrž může vzejít pouze z impulsu, jenž masy cítí ve své hloubi. Revoluce si žádá uchopení velkých otázek budování společnosti, činění obtížných rozhodnutí, vyburcování celého proletariátu k jednotnému kreativnímu impulsu. A to je možné jen tehdy, jestliže se těchto úkolů zhostí nejprve předsunutá stráž a pak stále větší masa – masa, která si je vědoma své odpovědnosti, která hledá, propaguje, bojuje, touží, reflektuje, uvažuje, odvažuje se a koná. To vše je ovšem tvrdá práce: takže dokud si proletariát bude myslet, že je jednodušší způsob – nechat druhé, ať za něj jednají, provádějí agitaci z řečnické tribuny, přijímají rozhodnutí, vydávají signály k akci, tvoří zákony – bude váhat a staré způsoby myšlení a staré slabiny jej budou dál pacifikovat.“

Opakujme to třebas tisíckrát a bude-li třeba stotisíckrát a milionkrát: západoevropští dělníci – a kdokoli to od listopadu 1918 nepochopil a nezaznamenal, je slepý – musí na prvním místě jednat sami za sebe, v odborech i politicky, a musí nechat své vůdce jednat, protože dělníci jsou v tom sami a protože sebechytřejší taktika vůdců jim nepomůže. Ta největší hnací síla musí vyjít z nich samých. Zde poprvé, v daleko větší míře než v Rusku, MUSÍ BÝT OSVOBOZENÍ DĚLNÍKŮ DÍLEM DĚLNÍKŮ SAMÝCH. Proto mají levicoví soudruzi pravdu, když německým soudruhům říkají: neúčastněte se voleb a bojkotujte parlament, musíte politicky jednat sami za sebe – nemůžete zvítězit, pokud tak nebudete činit dva roky, pět či deset let, pokud se tomu nenaučíte člověk po člověku, skupina za skupinou, od města k městu, od provincie k provincii a nakonec v celé zemi jako strana, unie, jako průmyslové rady, jako masa a jako třída. Nemůžete zvítězit, dokud nakonec – skrze nepřetržité učení a boj a skrze porážky – nepostoupíte (velká většina z vás) do stádia, kdy toto všechno dokážete a kdy konečně, po všem tom učení se, budete tvořit jednotnou masu.

A proto měli soudruzi z KAPD pravdu, naprostou pravdu – neboť tak od nich žádaly dějiny – když okamžitě přikročili k odloučení, k rozštěpení odborů, jelikož tím pokryli celou otázku politiky, naléhavou potřebu boje, příkladu, vedení.

Je třeba příklad

Tito levicoví soudruzi, KAPD, by se ale dopustili smrtelné chyby, kdyby o tom všem jen kázali a propagovali to, ale neudělali nic. A zde to platí snad ještě více než v případu strany, kdy Svaz spartakovců či spíše spartakovský střed odmítal tolerovat jejich propagandu. Neboť němečtí otroci a všichni dělníci západní Evropy na prvním místě potřebovali příklad. V tomto národě politických otroků a v tomto poddanském západoevropském světě musela vzniknout skupina, která dá ostatním příklad svobodných bojovníků bez vůdců, čili bez vůdců starého typu – bez poslanců parlamentu.

A ještě jednou opakuji, že to vše se musí stát – a to nikoli proto, že by to tak bylo krásné nebo správné či hrdinské, nýbrž proto, že německý a západoevropský proletariát je v tomto strašlivém zápase osamocen – bez pomoci jakékoli jiné třídy, protože důvtip vůdců již není nic platný a protože je třeba již jen jedno jediné: vůle a nepoddajnost masy, muže vedle muže, ženy vedle ženy a masy jako celku.

Z tohoto vyššího motivu – a protože opačná taktika, parlamentní akce, může jedině uškodit této vyšší věci, nekonečně vyšší než je bezvýznamný zisk z parlamentní propagandy – levice odmítá parlamentarismus.

Říkáš, že soudruh Liebknecht, kdyby ještě žil, by býval mohl v Reichstagu dělat úplné zázraky. Rozhodně nesouhlasíme. Politicky by tam nemohl manévrovat, protože všechny buržoazní strany stojí proti nám v jedné jednotné frontě. A v parlamentu by dělníkům nevybojoval o nic více než mimo něj. Na druhé straně masy by velmi velké míry nechaly vše na jeho proslovech, takže by tato parlamentní akce měla škodlivý efekt.[18]

Velké počty nejsou nic platné

Je pravda, že levici bude tato práce trvat léta a ti lidé, kteří z toho či onoho důvodu touží po okamžitých výsledcích, velkých počtech, obrovském množství členů a hlasů, po velkých stranách a mocné (zdánlivě mocné!) internacionále, si budou muset ještě dlouho počkat. Ti však, kdo si uvědomují, že vítězství německé a západoevropské revoluce může přijít pouze tehdy, pokud bude velmi velké množství, masa dělníků věřit sama v sebe, budou s touto taktikou spokojeni.

Pro Německo a západní Evropu je to totiž jediná možná taktika. Zejména to platí pro Anglii.

Soudruhu, znáš anglický buržoazní individualismus, jeho buržoazní svobodu, jeho parlamentní demokracii v podobě do jaké vyrostly za nějakých šest či sedm století? Skutečně je znáš? Víš, jak totálně se liší od podmínek v tvé zemi? Víš, jak hluboce jsou tyto myšlenky zakořeněny v každém, i v proletářských jedincích Anglie a jejích kolonií? Víš, do jak nesmírného celku se vyvinuly? Víš, jak všeobecně se rozšířily? Ve společenském i osobním životě? Nemyslím, že existuje třebas jen jeden Rus, jeden obyvatel východní Evropy, který je zná. Kdybys je totiž znal, radoval bys se nad těmi z anglických dělníků, kteří se zcela rozcházejí s touto největší politickou formací světového kapitalismu.

Činí-li tak zcela uvědoměle, žádá si to revoluční smýšlení stejně silné jako to, jež se kdysi rozešlo s carismem. Tento rozchod s celou anglickou demokracií zakládá éru anglické revoluce.

A činí tak, jelikož nevyhnutelně tak činit musí, v Anglii s její ohromnou historií, tradicí a silou. Činí tak s maximálně pevným stanovením si cíle. Protože anglický proletariát má největší moc (potencionálně je tím nejmocnějším na Zemi), vystupuje náhle proti nejmocnější buržoazii světa a jediným úderem zavrhuje celou anglickou demokracii, i když tam revoluce ještě nevypukla.

Právě to učinil jeho předvoj, stejně jako to učinil německý předvoj, KAPD. A proč to učinil? Protože i on ví, že proletáři jsou osamoceni a že žádná třída v celé Anglii jim nepomůže a především že bojovat a zvítězit musí proletariát sám a nikoli vůdcové.[19]

Velký den

Byl to historický den, soudruhu, když onoho červnového dne byla v Londýně založena první komunistická strana, a ta odmítla celou strukturu a vládní aparát sedmi stovek let. Přál bych si, aby u toho mohli být Marx s Engelsem. Věřím, že by pociťovali velkou, vrcholnou radost při pohledu na tyto anglické dělníky, kteří odmítli anglický stát, příklad pro všechny státy světa, jenž je po staletí centrem a pevností světového kapitalismu a vládne třetině lidstva; odmítli jej i s jeho parlamentem, byť zatím jen teoreticky.

V Anglii je tato taktika ještě nutnější, protože anglický kapitalismus podporuje kapitalismus všech ostatních zemí a rozhodně nebude váhat sebrat pomocníky z celého světa proti každému cizímu i proti svému vlastnímu proletariátu. Boj anglického proletariátu je tudíž bojem proti světovému kapitalismu. O to větší důvod pro anglické komunisty skýtat ten nejpovznesenější a nejskvělejší příklad. Vést exemplární boj ve jménu světového proletariátu a posilovat jej příkladem.[20]

Všude tedy musí být jedna skupina, která jde do všech důsledků – takové skupiny jsou solí lidstva.

Zde však po této teoretické obraně antiparlamentarismu musím podrobně odpověďet na tvoji obranu parlamentarismu. Hájíš jej (od strany 36 do strany 68) pro Anglii i Německo. Tvá argumentace je však dobrá jen tak pro Rusko (a maximálně pro pár dalších východoevropských zemí), ale nikoli pro západní Evropu. A právě v tom, jak jsem řekl již dříve, tkví tvá chyba. Ta tě mění z marxisty v oportunistického vůdce. Ta zapříčiňuje, že když dojde na západní Evropu, ty, radikální vůdce pro Rusko a pravděpodobně několik málo dalších východoevropských zemí, zabředáš do oportunismu. A kdyby zde byla přijata, tvá taktika by přivedla celý západ do záhuby. Detailně to dokážu dále v odpovědi na tvoji argumentaci.

Soudruhu, když jsem četl tvoji argumentaci od strany 36 po stranu 68, neustále se mi vracela jedna vzpomínka.

Mezi sociálpatrioty

Znovu jsem viděl sám sebe na sjezdu staré sociálpatriotské strany Holandska, jak naslouchám Troelstrově projevu – projevu, v němž dělníkům líčil velké výhody reformistické politiky, v němž hovořil o dělnících, kteří ještě nejsou sociálními demokraty a které si je třeba získat kompromisem, v němž mluvil o aliancích, které je třeba uzavřít (samozřejmě jen prozatímně!) se stranami těchto dělníků, a o „roztržkách“ v buržoazních stranách i mezi nimi, jichž musíme využívat. Přesně stejným způsobem, téměř ba úplně stejnými slovy k nám, Západoevropanům, mluvíš ty, soudruhu Lenine!

A já vzpomínám, jak jsme tam seděli, daleko vzadu v sále, my, marxističtí soudruzi, početně velmi slabí – byli jsme jen čtyři nebo pět. Henriette Rolandová Holstová, Pannekoek a pár dalších. Troelstra mluvil vemlouvavě a přesvědčivě, přesně jako ty, soudruhu. A já si vzpomínám, jak se uprostřed bouřlivého potlesku, skvělých reformistických výkladů a hanobení marxismu dělníci v sále dívali kolem sebe na „idioty“ a „osly“ a „dětinské hlupáky“, kterýmižto jmény nás tehdy Troelstra tituloval – a skoro stejně nám dnes říkáš ty. Když jsi na kongresu internacionály v Moskvě mluvil proti „levým“ marxistům, tak to se vší pravděpodobností vypadalo prakticky stejně. A jeho slova – zrovna jako ta tvá, soudruhu – byla v rámci jeho metody tak přesvědčivá, tak logická, že občas jsem si pomyslel, ano, on má pravdu.

Obvykle jsem to býval já, kdo mluvil za opozici (v letech do roku 1909, kdy jsme byli vyloučeni). Mám ti říci, co jsem udělal, když jsem začínal pochybovat sám o sobě? Měl jsem prostředek, který nikdy nezklamal – byla to jedna věta z programu strany:

„Vždy budeš jednat či mluvit tak, aby se třídní uvědomění dělníků zvyšovalo a posilovalo.“

A já se sám sebe zeptal: zvyšuje se třídní uvědomění dělníků tím, co říká tam ten muž, nebo nezvyšuje? A pak jsem vždy najednou věděl, že tomu tak není a tudíž, že to já mám pravdu.

Totéž to bylo se čtením tvé brožury. Slyším tvé oportunistické argumenty pro spolupráci s nekomunistickými stranami, s buržoazními elementy, pro kompromis. A jsem unešen. Vše se zdá být tak skvělé, jasné a v pořádku. A rovněž tak logické. Pak ale začnu rozvažovat, jako jsem to dělal kdysi, nad jednou jedinou frází, kterou jsem si před časem vymyslel za účelem kampaně proti komunistickým oportunistům. Zní následovně:

Posiluje se tím, co tam ten soudruh říká, vůle mas k činu, k revoluci, ke skutečné revoluci v západní Evropě? Ano, nebo ne?

A co se tvé brožury týče, má hlava i srdce zároveň odpověděly: ne. Pak jsem najednou věděl, s maximální jistotou s jakou může člověk něco vědět, že se mýlíš.

Tuto metodu mohu doporučit levicovým soudruhům. Kdykoli, soudruzi, chcete vědět – v těžkých bojích, které nás čekají, proti oportunistům všech zemí (zde v Holandsku se vede poslední tři roky) – zda a proč máte pravdu, položte si tuto otázku!

Tři Leninovy argumenty

Když se stavíš proti nám, soudruhu, používáš pouze tři argumenty, které se neustále opakují v celé tvé brožuře, buď jednotlivě, nebo dohromady.

Znějí následovně:

1. Výhody parlamentní propagandy pro získávání dělníků a maloburžoazních živlů na naši stranu.

2. Výhody parlamentní činnosti pro využití „roztržek“ mezi stranami a pro kompromisy s některými z nich.

3. Příklad Ruska, kde tato propaganda a kompromis tak úžasně skvěle fungovaly.

Další argumenty nemáš. Vzápětí ti tedy na tyto odpovím.

Začnu prvním argumentem, propagandou v parlamentu. Význam tohoto argumentu je jen velice mizivý. Neboť nekomunističtí dělníci, čili sociální demokraté, křesťané a další buržoazní živly, se z pravidla ve svých listech o našich parlamentních projevech nedočtou ani slovo.

Často jsou tyto proslovy zcela překrouceny. Takto tedy nedosáhneme ničeho. K dělníkům se dostaneme jedině prostřednictvím našich schůzí, brožur a novin.

Čin mluví hlasitěji než slova

Zejména se k nim však dostáváme (často mluvím jménem KAPD) prostřednictvím akce (v době revoluce, o níž hovoříme). Ve všech větších městech a vesnicích vidí, jak jednáme. Vidí naše stávky, naše pouliční boje, naše rady. Slyší naše hesla. Vidí, jak a kam je chceme vést. To je ta nejlepší propaganda, ta nejpřesvědčivější. Neděje se tak ovšem v parlamentu!

K nekomunistickým dělníkům, malorolníkům a maloburžoazii se tudíž docela dobře můžeme dostat i bez parlamentní činnosti.

Je třeba zde odmítnout především jednu část tvé brožury Dětská nemoc, neboť ta, soudruhu, ukazuje, kam tě již dnes vede oportunismus.

Na straně 52 říkáš, že přicházejí-li němečtí dělníci masově do řad strany nezávislých a nikoli komunistické strany, je třeba tento fakt připsat parlamentní činnosti nezávislých. Masa berlínských dělníků tedy byla téměř přesvědčena smrtí našich soudruhů Liebknechta a Rosy Luxemburgové, rozhodnými stávkami a pouličními boji komunistů. Chyběl již jen projev soudruha Leviho v parlamentu! Kdyby jej byl býval přednesl, bývali by dělníci přešli k nám a nikoli k nerozhodným nezávislovcům! Ne, soudruhu, to není pravda. K nerozhodným se dali proto, že se ještě báli rozhodných, revoluce. Protože mezi otroctvím a svobodou leží váhání.

Dávej si pozor, soudruhu. Vidíš, kam tě již dnes oportunismus vede?

Tvůj první argument je naprosto nepodstatný.

A uvážíme-li, že parlamentní činnost (za revoluce v Německu a Anglii a celé západní Evropě) posiluje představu dělníků, že jejich vůdcové budou vše dělat za ně, a odrazuje je od představy, že vše musí dělat sami za sebe, vidíme, že tento argument nejenže nijak nepomáhá, nýbrž je až příliš škodlivý.

Druhý argument praví, že parlamentní činnost (v revolučních obdobích) přináší výhodu možného využití roztržek mezi stranami a uzavírání kompromisů s některými z nich.

Nepříjemný úkol

Abych tento argument vyvrátil (zejména v případě Anglie a Německa, ale rovněž celé západní Evropy), budu se muset více zajít do detailů než u prvního. Je mi, soudruhu, maximálně nepříjemné, že tak musím učinit proti tobě. Celá tato otázka revolučního oportunismu – neboť již se nejedná o oportunismus reformistický, nýbrž revoluční – je pro nás, západoevropany, životně důležitá, doslova věcí života a smrti. Stokrát jsme již tento argument vyvraceli, když jej používali Troelstra, Henderson, Bernstein, Legien, Renandel, van der Velde atd., všichni sociálpatrioté. Proč jej vyvracel Kautsky, když byl ještě Kautskym? Protože to byl největší argument reformistů. Nikdy jsme si nepomysleli, že totéž budeme muset činit proti tobě. Nyní ale musíme.

Tak tedy: výhoda parlamentního profitování z „roztržek“ je naprosto bezvýznamná, a to z toho důvodu, že bezvýznamné jsou léta, řadu let, tyto „roztržky“. „Roztržky“ mezi stranami velkoburžoazie a maloburžoazie. V západní Evropě, v Německu a Anglii. A to se nedatuje teprve od revoluce. Bylo tomu tak dlouho před ní, v období poklidné evoluce. Všechny strany, včetně těch maloburžoazních a malorolnických, byly již dlouhou dobu PROTI dělníkům a co se dělníků (a tedy téměř všech bodů) týče, rozdíl mezi nimi se stal velice nepatrným, a nebo často zcela zmizel. Tento fakt je v západní Evropě, v Německu a Anglii, prokázaný teoreticky i prakticky.

Teoreticky proto, že kapitál se v nesmírné míře koncentruje do bank, trustů a monopolů.

V západní Evropě a zejména v Anglii a Německu tyto banky, trusty a kartely vstřebaly málem všechen kapitál průmyslových odvětví, obchodu, dopravy a do značné míry i zemědělství. Celý průmysl, včetně maloprůmyslu, veškerá doprava, včetně malých podniků, celý obchod, velký i malý, a větší část zemědělství, velkého i malého, se tak dostaly do absolutní závislosti na velkokapitálu. Sloučily se s ním.

Soudruh Lenin říká, že maloobchod, doprava, průmysl a zemědělství vrávorají mezi kapitálem a dělníky. To však není pravda. Bylo tomu tak v Rusku a bývalo tomu tak i zde. V západní Evropě, v Německu a Anglii, jsou ale dnes tak moc, tak naprosto závislí na velkokapitálu, že již nevrávorají. Majitel obchůdku, drobný průmyslník, živnostník jsou v absolutní moci trustů, monopolů, bank. Právě od nich totiž získávají své zboží a úvěry. A dokonce i malorolník je skrze své družstvo a hypotéku závislý na trustu, monopolu a bankách.

Soudruhu, tato část mé argumentace, argumentace „levice“, je nejdůležitější ze všech. Závisí na ní totiž celá taktika pro Evropu a Ameriku.

Z jakých prvků se, soudruhu, skládají tyto nižší vrstvy, které stojí nejblíže proletariátu? Z obchodníčků, řemeslníků, nižších úředníků a zaměstnanců a chudých rolníků.

Uvažujme, jací tito jsou v západní Evropě! Následuj mne, soudruhu. Nejen do velkého obchodu – tam je závislost na kapitálu samozřejmě faktem – ale do malého v chudé, proletářské čtvrti. Rozhlédni se. Co vidíš? Vše, téměř veškeré zboží, oblečení, potraviny, nářadí, palivo atd., nejsou jen výrobky velkoprůmyslu, ale často přímo trustů. A to nejen ve městech, ale také na venkově. Obchodníčci povětšinou spravují obchody velkokapitálu. Čili bankovnímu kapitálu, neboť ten vládne velkým továrnám a trustům.

Rozhlédni se kolem sebe v dílně drobného řemeslníka, nehledě na to zda ve městě nebo na venkově. Jeho suroviny, kovy, kůže, dřevo atd. k němu přicházejí od velkokapitálu, často od monopolů, čili opět od bank. A nakolik jsou dodavatelé zatím malými kapitalisty, i oni jsou závislí na bankovním kapitálu.

A nižší úředníci a zaměstnanci? Velkou většinu z nich v západní Evropě zaměstnává velkokapitál, stát, obec a nakonec tedy zase banky. Procento zaměstnanců a úředníků nejbližších proletariátu, kteří jsou přímo či nepřímo závislí na velkokapitálu, je v západní Evropě velice vysoké. V Německu a Anglii, ale také ve Spojených státech a britských koloniích je nesmírné. A zájmy těchto vrstev jsou tudíž totožné se zájmy velkokapitálu, čili bank.

Chudými rolníky jsem se již zabýval a viděli jsme, že momentálně je pro komunismus nelze získat z již zmíněných důvodů a rovněž proto, že skrze své náčiní, zboží a hypotéky jsou závislí na velkokapitálu.

Co to, soudruhu, dokazuje?

Že se moderní západoevropská (a americká) společnost a stát stali JEDNÍM velkým, důkladně organizovaným celkem, jenž zcela kontroluje, hýbe jím a reguluje jej bankovní kapitál. Že zdejší společnost je regulovaným organismem, kapitalisticky regulovaným, nicméně regulovaným. Že bankovní kapitál je krví proudící celým tímto organismem a vyživující všechny jeho údy. Že tento organismus je celistvý a že mu kapitál propůjčuje nesmírnou sílu, a proto všichni jeho příslušníci budou za kapitálem stát až do úplného konce – všichni kromě proletariátu, který vyrábí tuto krev: nadhodnotu.

Díky této závislosti všech tříd na bankovním kapitálu a díky jeho nezměrné síle jsou všechny třídy k revoluci nepřátelské, takže proletariát je osamocen.

A jelikož bankovní kapitál je tou nejpružnější a nejelastičtější silou na světě a skrze úvěry tisíckrát zvětšuje svoji moc, podporuje a udržuje kapitalismus a kapitalistický stát i po této strašlivé válce, po ztrátě tisíců miliard a uprostřed podmínek, které nám připadají jako bankrot.

A právě díky tomu kolem sebe se stále větší silou shromažďuje všechny třídy a spojuje je do jednoho celku proti proletariátu. A síla, pružnost a unisono všech tříd jsou tak veliké, že přetrvají ještě dlouho po vypuknutí revoluce.

Proč se revoluce opozdila

Je pravda, že kapitál byl strašně oslaben. Krize přichází a s ní revoluce. A věřím, že revoluce zvítězí. Dvě věci, ale stále činí kapitalismus velmi silným: duchovní otroctví mas a bankovní kapitál.

Naše taktika se tudíž musí zakládat na moci těchto dvou věcí.

A je tu ještě jedna příčina, díky níž organizovaný bankovní kapitál shromažďuje všechny třídy proti revoluci. Jedná se o velký počet proletářů. Všechny ty třídy totiž mají pocit, že kdyby jen mohly dělníky (jen v samotném Německu je jich téměř dvacet miliónů) přimět, aby pracovali 10, 12 nebo 14 hodin denně, pak by se dostaly z krize. Proto drží při sobě.

Takové jsou hospodářské podmínky v západní Evropě.

V Rusku bankovní kapitál takovou moc ještě neměl, takže buržoazie se s nižšími třídami nespojila. Proto mezi nimi došlo ke skutečným roztržkám. A proletariát tam nebyl sám.

Tyto hospodářské příčiny determinují politiku. Proto ony třídy v západní Evropě (závislí otroci) volí své pány, velkokapitalistické strany, a proto k nim náleží. V Německu a Anglii, v západní Evropě, tyto elementy nemají téměř žádné vlastní strany.

Všechny tyto skutečnosti byly silně zakotvené již před revolucí a před válkou. Nyní během války ještě nesmírně zesílily – díky nacionalismu a šovinismu, ale zejména díky masivní trustifikaci všech hospodářských sil. A revoluce tuto tendenci – jednotu všech buržoazních stran s maloburžoazními elementy a všemi chudými rolníky – ještě znovu ohromně posílila.

Ruská revoluce nebyla marná! Nyní totiž již všude víme, co můžeme očekávat.

Takže v západní Evropě a zejména v Anglii a Německu se velkoburžoazie a velkostatkáři, střední třídy a statkáři, nižší buržoazie a drobní rolníci sjednocují proti dělníkům díky monopolům, bankám, trustům, díky imperialismu, válce a revoluci.[21] A jelikož dělnická otázka zahrnuje všechno, jsou jednotní ve všech otázkách.

Zde, soudruhu, musím učinit tutéž poznámku o rolnické otázce, jakou jsem již učinil (v první kapitole). Moc dobře vím, že malomyslní v naší straně, kterým schází síla postavit taktiku na velkých, obecných liniích, a proto ji staví na malých, partikulárních liniích, že tito malomyslní budou upozorňovat na elementy v těchto vrstvách, které ještě nepřešly pod prapor velkokapitálu.

Nepopírám, že takové elementy existují, ale trvám na tom, že obecnou pravdou, celkovou tendencí v západní Evropě je jejich přechod pod prapor velkokapitálu. A právě na této obecné pravdě musíme založit svoji taktiku!

Nepopírám ani, že ještě může dojít k „rozporům“. Pouze říkám, že celkovou tendencí je, a ještě dlouho po revoluci bude, jednota těchto tříd. A říkám, že pro západoevropské dělníky je lepší věnovat svoji pozornost k této jednotě a nikoli k oněm rozporům. Neboť jsou to oni sami, kdo musí především provést revoluci, a nikoli jejich vůdci, jejich parlamentní poslanci.

Neříkám ani, že (a tupci tak má slova budou vykládat) skutečné zájmy těchto tříd jsou stejné jako zájmy velkokapitálu. Vím, že tyto třídy jsou jím utlačovány.

Jednoduše říkám toto:

Tyto třídy se tisknou k velkokapitálu ještě pevněji než dříve, protože dnes i ony před sebou vidí nebezpečí proletářské revoluce.

V západní Evropě pro ně panství kapitálu znamená víceméně jistou existenci, možnost či přinejmenším víru, že se jejich postavení zlepší. Nyní je ale ohrožuje chaos a revoluce, která v budoucnu po nějakou dobu bude znamenat ještě horší chaos. Proto straní kapitálu v jeho úsilí zatočit s chaosem všemi dostupnými prostředky, aby byla zachráněna výroba, aby donutili dělníky pracovat po ještě delší dobu a trpělivě snášet nouzi. Pro ně je proletářská revoluce v západní Evropě pádem a rozpadem veškerého řádu, vší jistoty existence, byť byla vždy tak nedostatečná. Proto všechny podporují velkokapitál a ještě jej dlouho podporovat budou, a to i během revoluce.

Všechny třídy bojují proti proletariátu

A nakonec musím ještě zdůraznit, že vše, co jsem řekl, platí pro taktiku na začátku a v průběhu revoluce. Vím, že téměř na konci revoluce, až se vítězství přiblíží a kapitalismus bude otřesen, přejdou tyto třídy k nám. Svoji taktiku však musíme určit nikoli pro konec, nýbrž pro začátek a průběh revoluce.

Teoreticky tedy tomu musí být takto. Teoreticky tyto třídy musí spolupracovat. Teoreticky je to prokázaný fakt. Prakticky ovšem taktéž.

Že tomu tak je, doložím dále:

Již po mnohá léta celá buržoazie, všechny buržoazní strany v západní Evropě, i ty malorolnické a maloburžoazní, neudělaly pro dělníky naprosto nic. A všechny byly k dělnickému hnutí nepřátelské a byly pro imperialismus, pro válku.

Již po léta se v Anglii, Německu, v západní Evropě nevyskytla ani jediná strana, která by podporovala dělníky. Všechny stály proti nim, ve všech ohledech.[22]

Neobjevily se nové zákoníky práce. Podmínky se naopak zhoršovaly. Přijímaly se zákony proti stávkám. Dokonce se i odváděly vyšší daně.

Všichni bužujové, včetně maloburžoazních stran, podporovali imperialismus, kolonizace, mořeplavbu a militarismus. Rozdíl mezi liberály a klerikály, konzervativci a pokrokáři, velko a maloburžoazií zmizel.

Vše, co sociálpatrioté, reformisté, vykládali o rozdílech mezi stranami, o „rozporech“ mezi nimi, byl podvod. A to vše nám teď předkládáš ty, soudruhu Lenine! Byl to podvod ve všech západoevropských zemích. Nejlépe to dokladuje červenec-srpen 1914.

Tehdy byly všechny jednotné. A revoluce je prakticky sjednotila ještě daleko více. Všechny společně bez jediného „rozporu“ stojí proti revoluci a tudíž proti všem dělníkům, neboť jen revoluce může přinést skutečné zlepšení pro všechny dělníky.

A jelikož se skrze válku, krizi a revoluci všechny sociální a politické otázky v praxi propojily s otázkou revoluce, jsou tyto třídy v západní Evropě zajedno ve všech otázkách a v opozici vůči proletariátu.

Stručně řečeno, trust, monopol, velké banky, imperialismus, válka, revoluce prakticky svázaly v jednu třídu všechny západoevropské velko a maloburžoazní a rolnické strany a postavily je proti dělníkům.[23]

Jedná se tedy o teoreticky i prakticky prokázaný fakt. Za revoluce v západní Evropě a zejména v Anglii a Německu mezi těmito třídami nejsou žádné významné „rozpory“.

I zde musím přidat něco osobního. Na stranách 40 a 41 kritizuješ Amsterdamské byro. Cituješ jednu tezi tohoto byra. Mimochodem vše, co ohledně ní říkáš, je nesprávné – vše. Říkáš ale také, že než  Amsterdamská komise odsoudí parlamentarismus, měla by předložit analýzu třídních vztahů a politických stran, kterou by toto odsouzení ospravedlnila. Promiň, soudruhu, ale to nebylo úkolem komise. Neboť to, na čem její teze stojí – pochopení, že všechny buržoazní strany v parlamentu i ty další mimo něj již dlouho stály proti dělníkům a stojí proti nim i teď a nevykazují ani ten nejmenší „rozpor“ – to vše se zjistilo již dávno a pro všechny marxisty to bylo potvrzeným faktem. My v západní Evropě jsme to rozhodně analyzovat nemuseli.

Naopak, vzhledem k tomu, že usiluješ o kompromisy a koalice v parlamentu, které by nás dovedly k oportunismu, ty sám jsi povinen demonstrovat, že mezi buržoazními stranami existují nějaké podstatné rozpory.

Chtěl bys nás tady v západní Evropě přivést ke kompromisnictví. Co se Troelstrovi, Hendersonovi, Scheidemannovi, Turatimu atd. nepodařilo v době evoluce, bys rád provedl během revoluce. Je na tobě dokázat, že to lze.

Proti kapitalistickým silám sjednoceným k porážce revoluce

A to nikoli na ruských příkladech – to by bylo moc jednoduché – nýbrž na příkladech západoevropských. A této povinnosti jsi dostál tím nejubožejším způsobem. Není divu, že jsi téměř výlučně vycházel ze své ruské zkušenosti, ze zkušenosti velice zaostalé země a nikoli ze zkušenosti dnešní moderní západní Evropy.

V celé brožuře, v částech zabývajících se otázkami taktiky, kromě ruských příkladů, k nimž se brzy dostanu, nalézám pouhé dva příklady ze západní Evropy: Kappův puč v Německu a vládu Lloyda George a Churchilla a Asquithovu opozici v Anglii.

Vskutku pramálo příkladů a ještě té nejhorší kvality, že existují „rozpory“ mezi buržoazními a v tomto případě také sociálně demokratickými stranami!

Jestli kdy bylo třeba nějakého důkazu, že za revoluce a zde v západní Evropě nejsou mezi buržoazními (a v tomto případě rovněž sociálně demokratickými) stranami ve vztahu k dělníkům žádné podstatné spory, pak Kappův puč tento důkaz skýtá. Kappovci netrestali, nezabíjeli a nevěznili demokraty, Zentrum a sociální demokraty! A když se tito znovu dostali k moci, netrestali, nezabíjeli a nevěznili Kappovce. Obě strany zabíjely komunisty!

Komunismus byl ještě příliš slabý. Proto neutvořili SPOLEČNĚ diktaturu. Příště, až komunismus bude silnější, pak si SVOJI diktaturu zorganizují.

Bylo a stále je na tobě, soudruhu, ukázat, jak tehdy komunisté mohli v parlamentu využít onoho rozporu – samozřejmě tak, aby z toho měli prospěch dělníci. Bylo a je tvojí povinností říci nám, co by bývali měli komunističtí poslanci prohlásit, aby dělníkům onen rozpor odhalili a využili jej – samozřejmě tak, aby tím neposílili buržoazní strany. Ty nám to však říci nemůžeš, protože během revoluce žádný podstatný rozpor neexistuje. A my hovoříme o revoluční době. A bylo tvojí povinností zdůraznit, že kdyby ve zvláštních případech k takovým rozporům došlo, daleko výhodnější by bylo směřovat pozornost dělníků tímto směrem a nikoli k celkové tendenci směřující k jednotě.

A než nás v západní Evropě začneš vést, bylo a stále je na tobě, soudruhu, ukázat, kde v Anglii, Německu, v západní Evropě takové rozpory existují.

Ani toho nejsi schopen. Hovoříš o rozporu mezi Churchillem, Lloydem Georgem a Asquirthem, jehož mají dělníci využít. To je naprostá ubohost. O tom s tebou nebudu ani diskutovat. Neboť každý ví, že od dob, kdy má v Anglii průmyslový proletariát nějakou moc, buržoazní strany a vůdci si tyto rozpory uměle vyrábí a ještě vyrábět budou, aby dělníky svedli na scestí, aby je lákali z jedné strany na druhou a zase zpět ad infinitum, a navždy je tak udrželi bezmocné a závislé. Za tímto účelem dokonce někdy připouští soužití dvou oponentů v jedné vládě. Lloyd George a Churchill. A soudruh Lenin se sám chytil do této pasti, která tu je již málem sto let! Snaží se britské dělníky přimět, aby svoji politiku postavili na tomto podvodu! V době revoluce se ti Churchillové, Lloyd Georgeové a Asquithové sjednotí proti revoluci a pak to budeš ty, soudruhu, kdo zradil a oslabil anglický proletariát touto iluzí. Bylo tvojí povinností přesně, konkrétně, prostřednictvím jasných příkladů a faktů a nikoli obecných, líbivých a brilantních řečnických figur (jako v celé poslední kapitole, například na straně 72) ukázat, co je to za konflikty a rozdíly – a nikoli s pomocí ruských příkladů či příkladů nepodstatných a uměle vytvořených, nýbrž na příkladech skutečných, důležitých a západoevropských. A toho v celé své brožuře nejsi schopen. A dokud to neuděláš, neuvěříme ti. Až nám takové příklady poskytneš, odpovíme ti. Do té doby však říkáme: nejsou to nic než iluze, jež svádějí dělníky na scestí a vedou je k falešné taktice. Pravdou je, soudruhu, že mylně považuješ západoevropskou a ruskou revoluci za stejné. A z jakého důvodu? Protože zapomínáš, že v moderních, čili západoevropských a severoamerických státech, existuje moc, jež stojí nad všemi možnými kapitalisty – velkostatkáři, průmyslovými magnáty a obchodníky: bankovní kapitál. Tato moc je totožná s imperialismem, sjednocuje všechny kapitalisty, včetně malorolníků a maloburžoazie.

Zbývá ti však ještě jedna věc. Říkáš, že existují rozpory mezi stranami práce a buržoazními stranami a že těch lze využít. Dobře.

Buď si jistý, že bychom mohli tvrdit, že tyto rozdíly mezi sociálními demokraty a buržuji byly za války a v revoluci velice malé a ve většině případů zmizely! Ony ale mohou existovat. A mohou se znovu vynořit. O těch tedy musíme mluvit. Zvláště, když navrhuješ „čistě“ labouristickou vládu v Anglii. Thomas, Henderson, Clynes atd. v Anglii proti Sylvii Pankhurstové a třeba i „čistá“ socialistická vláda Eberta, Scheidemanna, Noskeho, Hilferdinga, Crispiena, Cohna proti KAPD.[24]

Říkáš, že tvá taktika, která obrací pozornost dělníků k těmto labouristickým vládám a povzbuzuje je, aby prosazovali jejich vytváření, je jasná a efektivní, zatímco naše, která je proti jejich vytváření, je škodlivá.

Ne, soudruhu, náš postoj k těmto případům „čistě“ labouristických vlád, kdy se spor mezi těmito stranami dělníků a stranami buržoazie stal roztržkou, je opět zcela jasný a revoluci prospěšný.

Možná, že takové vládě umožníme existovat. Může totiž být nutná, může znamenat pokrok pro hnutí. Bude-li tomu tak, pak zatím nebudeme moci postoupit nikam dále, necháme ji existovat, co nejhorlivěji ji budeme kritizovat a jak jen to bude možné, nahradíme ji komunistickou vládou. Ale podporovat ji v parlamentu a ve volbách, to v západní Evropě nepůjde.

A my to ani dělat nebudeme, protože v západní Evropě a v revoluci jsou dělníci sami. Z toho důvodu vše – rozumíš? – vše ZDE závisí na jejich vůli konat, na tom, jak jasno mají v hlavě. A protože tvoje taktika kompromisů se Scheidemanny a Hendersony, s Crispieny a jejich následovníky mezi anglickými Nezávislými, s oportunistickými komunisty ze Svazu spartakovců nebo z BSP – zde v západní Evropě a v revoluci tato taktika v parlamentu i mimo něj mate lidi – přesvědčuje dělníky, aby volili někoho, o kom již zjistili, že je hochštapler, a protože naše taktika je naopak činí prozíravými, neboť jim nepřítele odhaluje jako nepřítele, ze všech těchto důvodů a také s rizikem, že v dobách ilegality přijdeme o nějakého toho zastupitele v parlamentu či nezískáme prospěch z nějakého „rozporu“ (v parlamentu!), my v západní Evropě a za současných podmínek volíme naši taktiku a tvoji odmítáme.

Tvá rada tu opět vede k pomýlenosti a vyvolává iluze.

Ale co členové sociálně demokratických stran, německých Nezávislých, Labour Party a Independent Party? Není je snad třeba získat?

Ty, dělnickou třídu a maloburžoazní elementy v jejich řadách, my, západoevropská Levice, získáme svojí propagandou, svými schůzemi a tiskem a zejména svým příkladem, svými hesly, svojí akcí na dílnách. Ti, které za revoluce nezískáme svojí akcí, revolucí, jsou stejně ztraceni a mohou jít k čertu. Ony sociálně demokratické, Nezávislé Labour Party v Anglii a Německu sestávají z dělníků a maloburžoazních elementů. První, dělníky, lze v dlouhodobém horizontu získat všechny. Maloburžoazní elementy jen ve velice omezené míře, ale jejich hospodářský význam je tak či tak zanedbatelný a těch pár získáme naší propagandou atd… Většina jich – a především na ně spoléhá Noske a jeho kejklíři – však náleží ke kapitalismu a přímo úměrně postupu revoluce se kolem něj stále pevněji šikují.

Bojištěm je dílna, nikoli parlament

Znamená ale skutečnost, že je nepodporujeme ve volbách, že jsme odtrženi od stran práce, Nezávislých, sociálních demokratů, Labour Party atd.? Naopak, usilujeme o spojenectví s nimi, seč můžeme. Při každé příležitosti je voláme do společné akce: do stávky, bojkotu, revolty, pouličních bojů a zejména do dělnických rad, průmyslových rad. Vyhledáváme je všude. Jenom ne v parlamentu, jako jsme to dělávali dříve. To v západní Evropě patří minulosti. Nalézáme je ale v dílnách, v odborech a na ulicích. A tam je získáváme. Taková je nová praxe přicházející po sociálně demokratické praxi. Je to komunistická praxe.

Ty bys, soudruhu, chtěl dostat sociální demokraty, Nezávislé atd. do parlamentu, abys ukázal, že jsou to podvodníci. Chtěl bys využívat parlament, abys ukázal, že je neužitečný.

Mazaně se snažíš dělníky podvést. Nasazuješ jim na krk oprátku a necháváš je pověsit. My jim pomáháme vyhnout se této oprátce. Činíme tak, protože zde tak činit můžeme. Ty sleduješ taktiku rolnických pokolení, my taktiku průmyslových pokolení. A není v tom opovržení ani výsměch. Jsem totiž přesvědčen, že u vás to bylo správné. Jen bys nám neměl – ani v této drobné záležitosti ani ve větší otázce parlamentarismu – vnucovat něco, co bylo dobré pro Rusko, ale zde by to vedlo ke zkáze.

Nakonec mi již zbývá jen jedna poznámka: říkáš a často to prosazuješ, že v západní Evropě může revoluce začít, teprve AŽ budou ony nižší třídy sousedící s proletariátem dostatečně otřeseny, neutralizovány či získány na naši stranu. Jelikož jsem již demonstroval, že jimi nelze otřást, neutralizovat je či získat na začátku revoluce, pak, je-li tvé tvrzení správné, by revoluce nebyla možná. Znovu a znovu jsem to slyšel od tebe i od soudruha Zinověva. Avšak rovněž zde je tvůj postřeh ohledně těch nejdůležitějších otázek, které determinují revoluci, naštěstí mylný. A je to opětovný důkaz, že vše vidíš výlučně z východoevropského hlediska. Objasním to v poslední kapitole.

Tímto tedy považuji za prokázané, že tvůj druhý argument ve prospěch parlamentarismu je z valné části oportunistickým podvodem, a že z tohoto hlediska je nyní třeba nahradit parlamentarismus jinou metodou boje, takovou, která je prosta jeho nedostatků a skýtá větší výhody. Uznávám, že v jednom bodě může tvá taktika mít jisté výhody. Labouristická vláda může přinést něco dobrého, může udělat větší jasno. A v časech ilegality může tvá taktika být prospěšná. My si to uvědomujeme. Ale tak, jako jsme kdysi prostě museli říci revolucionářům a reformistům, že rozvoj samostatného uvědomění dělníků si ceníme nade vše, i nad všechny drobné výhody, tak nyní říkáme tobě, Lenine, a tvým „pravicovým“ soudruhům, že nade vše si ceníme dozrání mas k vůli a činu. Tomu se v západní Evropě musí podřídit vše. Uvidíme, kdo má pravdu, zda „levice“ nebo Lenin. Ani na vteřinu nepochybuji. Porazíme tě, jako jsme porazili Troelstru, Hendersona, Renandela a Legiena.

Zde je to pravé místo pobavit se o vzájemném vztahu mezi stranou, třídou a masou v západní Evropě.

Tato problematika je rovněž nanejvýš důležitá – stejně důležitá jako moc bankovního kapitálu a JEDNOTA všech velko a maloburžoazních tříd, které plodí. Vztah mezi stranou, třídou a masou se v západní Evropě značně liší od téhož vztahu v Rusku a stejně jako jednota buržoazních tříd i to je způsobeno mocí bankovního kapitálu.

Naše taktika musí být orientována na opravdové pochopení tohoto vztahu a založena na něm. Kdokoli tomuto vztahu nerozumí, nemůže rozumět taktice pro západní Evropu.

Vezměme si znovu jako příklad Německo. Nejen proto, že vedle Anglie se jedná o průmyslově nejvyspělejší zemi, ale také proto, že nabízí nejrozvinutější statistiky.

Jak jsme již často podotýkali, má proletariát o síle asi dvacet miliónů faktických dělníků: asi čtrnáct miliónů průmyslových a nějakých šest miliónů zemědělských. Co to znamená? Že započítáme-li děti, nedělníky a přestárlé, tak proletariát tvoří minimálně polovinu – a pravděpodobně i více – všeho obyvatelstva Německa.

Viděli jsme však, že v revoluci je proletariát osamocen a že protivníci proletariátu a revoluce jsou ještě dnes díky svým zbraním a organizovanosti tak mocní, že mohou být poraženi pouze prostřednictvím jednoty veškerého proletariátu. A díky bankovnímu kapitálu je jejich moc taková, že ani samotná jednota nepostačuje – je třeba uvědomělá, odhodlaná jednota, vpravdě komunistická jednota.

Dvě skutečnosti jsou tedy jisté: proletariát je velice početný, tvoří více než polovinu populace, a i přesto je jeho soupeř natolik silný, že je zapotřebí jednoty proletariátu, skutečně komunistické jednoty.

Jedině tak může být kapitalismus svržen a revoluce zvítězit.

Co z těchto dvou skutečností plyne?

Zaprvé, že zde v Německu nemůže existovat diktatura strany – Komunistické strany – tak, jako existovala v Rusku, kde pár tisícovek vládlo proletariátu. Má-li zde diktatura porazit kapitál, musí ji provádět sama třída, celá třída.[25]

Že značně organizovaný německý monopolní, bankovní kapitál je tolik mocný a sjednocuje veškerou buržoazii, neopakujeme tak tvrdošíjně z nějakého radikálně romantického, estetického, heroického či intelektuálního důvodu, nýbrž proto, že se jedná o prostou a konkrétní skutečnost, kterou německý proletariát až příliš pociťuje.

Stejná příčina, která sjednocuje veškerou buržoazii, si vynucuje, aby celá třída vykonávala svoji diktaturu.

Sjednocený proletariát je nutností

Z výše zmiňovaných příčin zadruhé plyne: že na počátku a v průběhu revoluce se masy dělí do dvou nepřátelských táborů. Masami máme na mysli proletariát a ostatní pracující třídy dohromady.

Ty druhé (maloburžoazie, rolníci, intelektuálové atd.) jsou na počátku a v průběhu revoluce nepřátelské vůči větší části proletariátu. Mezi proletariátem na jedné straně a zbytkem mas na straně druhé existuje antiteze. Třída a masa nejsou v západní Evropě jedno a totéž a ani na začátku a v prvních fázích revoluce se nestanou totožnými.

A konečně, jak jsem výše ukázal, z početního vztahu proletariátu k ostatním třídám a ze skutečnosti, že proletariát musí být jednotný, aby zvítězil, plyne, že relativní význam třídy – oproti moci vůdců – musí být velice velký; že moc vůdců – s ohledem na moc třídy – musí být malá a rovněž, že se vší pravděpodobností v Německu moc nemůže padnout do rukou nějakých pár vůdců.

Uvážíme-li charakter německého průmyslu, jeho koncentraci do velkého počtu center, pak je to bez debat. Jak velké, jak početné bude vedení, zatím nelze určit – je možné pouze konstatovat, že se bude týkat velkého počtu osob.

A po Německu to na prvním místě platí pro Anglii a pak pro celou západní Evropu, byť v menší míře.

A jak se tato skutečnost, že svoji diktaturu musí vykonávat celá třída, projevuje na Komunistické straně?

Z této skutečnosti plyne, že úkol Komunistické strany v západní Evropě spočívá téměř výlučně v přípravě třídy a v jejím uvědomování pro revoluci a diktaturu.

Ve všech svých činech a veškeré své taktice musí strana vždy pamatovat na to, že je třeba provést revoluci a diktaturu, kterou nebude vykonávat pouze strana, nýbrž třída.

Tento úkol lze splnit jedině tehdy, skládá-li se Komunistická strana z politicky opravdu uvědomělých a přesvědčených revolucionářů, kteří jsou připraveni k jakémukoli skutku, jakékoli oběti, a jsou-li všechny nedokvašené a kolísavé živly odháněny prostřednictvím jejího programu, akce a zejména samotné taktiky.

Neboť jenom tak – pouze tím, že zůstane ryzí – bude strana schopna učinit třídu vskutku revoluční a komunistickou skrze svoji propagandu, hesla a skrze to, že se chopí vedení ve všech akcích. A strana může vést jedině tehdy, je-li sama vždy absolutně ryzí.

Jak velkou se díky této činnosti Komunistická strana stane, nelze předem určit. Samozřejmě, že toužíme, aby byla co největší. Celé taktice a celému boji ale musí dominovat tento princip: lepší je tisíc dobrých členů než sto tisíc špatných. Ti totiž nemohou provést revoluci a diktaturu proletariátu.

Vše závisí na ryzosti a neústupnosti Komunistické strany, na tom, kam až bude sahat její moc, a jaký bude mít vliv na masy. Rovněž kvalita vůdců do jisté míry závisí na její taktice.

Jinými slovy, soudruhu Lenine, nikdy nesmíme používat taktiku, kterou jste používali v letech 1902 a 1903, když jste formovali stranu, která provedla revoluci.

Menševická taktika by přivedla proletariát k porážce

Všichni ruští sociální demokraté byli tehdy toho názoru, že by se měla vytvořit proletářská organizace, a shodli se, že k ní dojdou slepým napodobováním německé sociální demokracie. Z toho všeho nakonec vykrystalizovala menševická strana. Pozdější menševici snili o vybudování velké Labour Party, v níž budou masy moci nalézt cestu ke své akci. Taková strana by musela přijmout všechny, kdo přistoupili na její program, musela by být řízena demokraticky a svůj revoluční směr hledat prostřednictvím svobodné kritiky a diskuse. A právě proti této svůdné představě jsi, soudruhu Lenine, směřoval všechny údery své kritiky, a to nejen proto, že taková strana byla za carismu nereálná, byla pouhou iluzí, ale hlavně proto, že „za touto iluzí číhalo nesmírné nebezpečí oportunismu.“

Taktika menševiků by znamenala, že rozhodující vliv ve straně proletariátu získají ty nejkolísavější a nejváhavější živly. Tomu jsi chtěl zabránit, a proto jsi dbal na to, aby program (ve svém známém prvním článku) i taktika byly vždy takové, že k ničemu takového nebude moci dojít.[26]

To, co jsi tehdy udělal, chceme my z Levice udělat nyní v Třetí internacionále. Samotným naším programem a taktikou chceme vyhnat všechny váhavé a oportunistické živly. Chceme akceptovat jen opravdu komunistické, opravdu revoluční živly, chceme provádět skutečně komunistickou činnost. A to vše výlučně proto, abychom celou třídu naplnili komunistickým duchem a připravili ji na revoluci a diktaturu.

Ona příprava je samozřejmě procesem – interaktivním procesem. Každá akce, každá částečná revoluce posouvá třídu vpřed, přibližuje ji straně a silnější třída znamená větší sílu pro každý nový boj a rovněž pro stranu. Strana a třída tak vstupují do stále těsnějšího kontaktu a nakonec srostou do jednoho celku.

Takový je tudíž i náš smysl: strana, malá či velká, činí vše, co je v její moci, aby posunula dozrávání třídy pro revoluci a diktaturu, jelikož tato třída je v revoluci osamocena, bez pomoci rolníků.

Je tu však ještě jeden prostředek k dosažení tohoto cíle. Kromě politické strany máme jako zbraň Arbeiter-Union založený na průmyslové organizaci. Co znamená strana pro politickou činnost, znamená unie pro činnost ekonomickou.

A stejně jako početní a třídní poměry v Německu a západní Evropě, které jsem uváděl, jasně demonstrují, že strana nemůže vykonávat diktaturu, tak tato čísla, tyto třídní vztahy, tato jednota všech buržoazních tříd proti revoluci, tato nevyhnutelná jednota proletariátu proti nim a nutnost, aby diktaturu vykonávala celá třída a stala se z větší části komunistickou, s železnou nevyhnutelností demonstrují, že žádný odborový svaz, ani Arbeiter-Union či průmyslový svaz, ani IWU či Hnutí dílenských delegátů se nikdy nemohou opovažovat vykonávat diktaturu.

Jak strana, tak Arbeiter-Union musí každý ve své vlastní sféře a za všemožné vzájemné podpory dělat všechno možné, aby připravily třídu. Momentálně jsou strana a unie ještě oddělené. Neboť stejně jako odborové svazy i unie musí bojovat za drobná zlepšení a je tudíž neustále vystavena oportunistickým a reformistickým vlivům. Pouze skutečně komunistická strana může vše podřídit revoluci.

Z nutnosti tohoto západoevropského vývoje (jenž vzniknul skrze moc bankovního kapitálu) je rovněž jasně patrné, že ti, kdo již nyní, na počátku a v průběhu revoluce, chtějí stavět Arbeiter-Union, průmyslový svaz, průmyslovou organizaci nad stranu, či kdo dokonce chtějí stranu zrušit, se pletou.

Postupně, jak strana roste, jak roste unie, jak se třída stává stále více komunistickou, jak se revoluce blíží ke svému cíli, třída, strana a Arbeiter-Union či průmyslový svaz se k sobě navzájem těsně přibližují. Nakonec jsou strana, unie a třída rovnocenné a mísí se do jednoho celku.

A samozřejmě, že moc a jednota všech buržoazních tříd a nezbytná jednota veškerého proletariátu činí silnou centralizaci a přísnou disciplínu ve straně i v unii absolutní nutností.

Úkolem německého a anglického, západoevropského a amerického proletariátu je skloubit centralizaci a disciplínu s tou nejpřísnější kontrolou a mocí nad vedením.

Neboť západoevropský a americký proletariát může zvítězit pouze spojením centralizace ve vedení s kontrolou členstva.

Těžko je zde třeba vysvětlovat, že po revoluci je v západní Evropě a Americe rovněž naprosto nezbytná diktatura celé třídy a komunistický duch veškerého proletariátu. Kontrarevoluce je tu totiž tak silná, že nebudou-li tyto dvě podmínky naplněny – kdyby například z intelektuálů a byrokracie vzešla nová třída vládců – revoluce by brzy zahynula. Již dnes musíme hledat taktiku, která by tomu zabránila.

Jak moc se to vše liší od Ruska!

Jak odlišné od Ruska, kde v důsledku ekonomických podmínek, v důsledku třídních vztahů – a tudíž oprávněně – hrstka lidí vládne straně, kde nepatrná stranička vládne třídě a drobounká třída celému národu; kde není zapotřebí žádného Arbeiter-Union, kde třída a velká většina dalších pracujících mas, malých rolníků, byly zajedno s revolucí!

Každý, kdo na základě výrobních a třídních vztahů v západní Evropě nechápe, jaké jsou vztahy mezi vůdci, stranou, třídou a masami, nechápe ani zbla ze západoevropské revoluce a z jejích nutných podmínek. Každý, kdo chce západoevropskou revoluci řídit podle taktiky ruské revoluce a jet s ní ruskou cestou, není způsobilý ji vést.

Taktika Levice

Z těchto západoevropských a do jisté míry také amerických a anglo-koloniálních vztahů je tudíž dokonale zřejmé, že v západní Evropě (a severní Americe) je pouze jedna taktika, která může vést k vítězství, a tou je taktika Levice, jejímž jménem hovořím. Levice tvrdí, že vůdcové by ve vztahu k třídě měli mít relativně malou moc a třída by měla mít poměrně daleko větší moc. Říká, že třída a zbytek mas momentálně nemohou být jednotné. Prohlašuje, že celá třída by se měla stát skutečně komunistickou skrze opravdu komunistickou propagandu a tudíž by se strana a třída měly stát totožnými. Aby tohoto cíle dosáhla, chce Levice zničit buržoazní odborové svazy a nahradit je komunistickými průmyslovými organizacemi – substituujícími odborové svazy – největšími ze všech třídních organizací (v Německu již čítají deset milionů proletářů), rovnajícími se třídě. Levice je proti parlamentarismu, čímž činí každého dělníka a tak i veškerý proletariát nezávisle revolučním, čili komunistickým.

Strana Levice tudíž jedná v dokonalém souladu s třídními vztahy existujícími v západní Evropě a zastává zcela správné stanovisko proti Výkonnému výboru, sjezdu Třetí internacionály a tobě, soudruhu Lenine.

Poměrně nedávno jsi britské delegaci řekl, že v Anglii by revoluci dokázala provést docela malá Komunistická strana. Zde opět mluvíš jako Rus a soudíš věci podle ruského příkladu. A právě na takto pomýlených představách se zakládá taktika exekutivy a internacionály![27]

Ti, kdo však takto smýšlejí, kdo říkají a propagují tyto názory, nerozumí třídním vztahům v západní Evropě a severní Americe.[28]

Postačí, když k těmto postřehům dodám jen tolik, že hovořím-li o jednotě strany a třídy, které bude konečně dosaženo, a o možnosti, aby se veškerý proletariát v západní Evropě a Americe stal komunistickým, mám na mysli co největší možnou jednotu a velkou část proletariátu. Naprostou jednotu a celý proletariát předkládám jako ideál, jako cíl, k němuž musíme směřovat, jako cíl naší taktiky. Se vší pravděpodobností jej nebude možné a ani nutné dosáhnout kompletně. Jednota strany a třídy a podíl proletariátu, který se musí stát komunistickým, jsou zde tak nepoměrně větší než v Rusku, že tento ideál musí v taktice vystoupit do popředí.[29]

Leninův třetí argument

Dále se dostávám k tvému třetímu argumentu: ruské příklady. Zmiňuješ je opakovaně (na str. 6-9 se objevují několikrát). Pročetl jsem si je maximálně pozorně a stejně jako jsem je obdivoval dříve, obdivuji je i nyní. Byl jsem na vaší straně neustále od roku 1903. I tehdy, když jsem ještě neznal vaše motivy – neboť spojení bylo přerušeno – jako třeba v době brestlitevského míru, hájil jsem vás vašimi vlastními motivy. Vaše taktika byla pro Rusko zcela jistě brilantní a díky této taktice Rusové zvítězili. Co to ale dokazuje pro západní Evropu? Podle mého mínění nic nebo skoro nic. Sověty, diktatura proletariátu, metody revoluce a přestavby, s tím vším souhlasíme. I vaše mezinárodní taktika byla – alespoň doposud – příkladná. S vaší taktikou pro západoevropské země je to ale jiné. A je to jedině přirozené.

Jak by taktika na východě a západě Evropy mohla být stejná? Rusko je převážně zemědělská země, leč s průmyslovým kapitalismem, jenž je pouze částečně vysoce rozvinutý a ve srovnání s půdou velice malý. A krom toho do značné míry jej živí zahraniční kapitál! V západní Evropě a zejména v Anglii a Německu je to přesně naopak. U vás: stále zastaralé formy kapitálu, od lichvářského kapitálu vzhůru. U nás: téměř výlučně vysoce rozvinutý bankovní kapitál. U vás: nesmírné pozůstatky feudálních a předfeudálních časů a dokonce kmenových časů, barbarství. U nás a zejména v Anglii a Německu: vše, zemědělství, obchod, doprava, průmysl, pod panstvím toho nejrozvinutějšího kapitalismu. U vás: nesmírné pozůstatky nevolnictví, chudí rolníci a upadající střední třída na venkově. U nás: dokonce i chudí rolníci jsou propojeni s moderní výrobou, dopravou, technikou a směnou. A ve městě stejně jako na venkově je střední třída, včetně nižších vrstev, v přímém kontaktu s velkokapitalisty.

Vy stále ještě máte třídy, s nimiž se povstávající proletariát může spojit. Již sama existence těchto tříd pomáhá. Totéž samozřejmě platí i pro politické strany. Ale pro nás nic z toho neplatí.

Samozřejmě, že u vás bylo, tebou úchvatně popisované, kompromisnictví na všechny strany – dokonce využívání roztržek mezi liberály a velkostatkáři – zcela vpořádku. U nás je to nemožné. A z toho plyne rozdíl v taktice mezi východem a západem. Naše taktika odpovídá našim podmínkám. Je stejně dobrá, jako byla ta vaše v ruských podmínkách.

Tvoje ruské příklady nalézám zejména na stranách 12, 13, 26, 27, 37, 40, 51 a 52. Ale bez ohledu na to, co tyto příklady mohou znamenat pro ruskou odborovou otázku (str. 27), pro západní Evropu neznamenají vůbec nic, jelikož zde proletariát potřebuje daleko silnější zbraně. Co se parlamentarismu týče, tvé příklady pochází z doby, kdy revoluce ještě nevypukla (například str. 16, 26, 41 a 51), a proto neplatí pro debatovanou otázku, anebo nakolik vy jste mohli využít strany chudého rolnictva a maloburžoazie, zde jsou podmínky natolik odlišné (str. 12, 37, 40, 41 a 51), že to pro nás nic neznamená.[30]

Zdá se mi, soudruhu, že tvůj naprosto špatný úsudek, zcela pochybenou koncepci tvé knihy a o nic méně pochybenou taktiku moskevské exekutivy je třeba připsat výlučně tomu faktu, že toho o zde panujících vztazích mnoho nevíš či spíše, že z toho, co víš, nedokážeš dojít ke správným závěrům, neboť vše posuzuješ z přespříliš ruského hlediska.

To však znamená – a je třeba to zde znovu zdůraznit, jelikož na tom závisí osud západoevropského proletariátu, světového proletariátu, světové revoluce – ani ty ani moskevská exekutiva nebudete schopni řídit západoevropskou a tudíž ani světovou revoluci, dokud se budete držet této taktiky.

Ptáš se: je to možné, že vy, kteří chcete měnit svět, nemůžete ani vytvořit frakci v parlamentu?

Dělnické hnutí ve slepé uličce

My odpovídáme: tato tvá kniha je sama o sobě důkazem, že každý, kdo se snaží o utváření parlamentních frakcí, nutně povede dělnické hnutí do slepé uličky, ke krachu.

Tato kniha šálí západoevropské dělníky prostřednictvím iluzí, prostřednictvím nemožného: kompromis s buržoazními stranami během revoluce.

Přesvědčuje je o něčem, co neexistuje: možnost, že se západoevropské buržoazní strany v revoluci rozdělí. Přesvědčuje, že kompromis se sociálpatrioty a kolísavými (!) živly v parlamentu zde může vést k něčemu dobrému, zatímco nepřináší nic jiného než pohromu.

Tvá kniha vede západoevropský proletariát zpět do močálu, z nějž ani za cenu toho nejvyššího úsilí ještě neuniknul, ale začíná unikat.

Vede nás zpět do bažiny, kam nás dostali lidé jako Scheidemann, Clynes, Renaudel, Kautsky, MacDonald, Longuet, van der Velde, Branting a Troelstra. (Ty všechny, stejně jako buržoazní strany, pokud to chápou, to musí naplňovat obrovskou radostí.) Tato kniha je pro komunistický revoluční proletariát tím, čím byla Bernsteinova kniha pro předrevoluční proletariát. Je to tvá první kniha, která je zcela špatná. Pro západní Evropu je to ta nejhorší kniha, jakou si dokáži představit.

My, leví soudruzi, musíme stát v jednom šiku, vše musíme začínat zdola nahoru a co nejdychtivěji musíme kritizovat všechny, kdo ve Třetí internacionále nekráčejí tou správnou cestou.[31]

Takže ze všech těchto sporů ohledně parlamentarismu je třeba dojít k následujícímu závěru: tvoje tři argumenty pro parlamentarismus jsou buď téměř bezvýznamné, nebo mylné. A stejně jako v odborové otázce i v tomto bodě je tvá taktika pro proletariát katastrofální. A za tyto pomýlené či nepodstatné motivy skrýváš skutečnost, že do Třetí internacionály přivádíte statisíce oportunistů.

IV. OPORTUNISMUS V TŘETÍ INTERNACIONÁLE

Otázka oportunismu v našich řadách je natolik závažná, že se jí musím zabývat poněkud důkladněji.

Soudruhu! Se založením Třetí internacionály oportunismus nezemřel ani v našich řadách. Spatřujeme jej ve všech komunistických stranách všech zemí. Vždyť by to byl učiněný zázrak a bylo by to proti všem zákonům vývoje, kdyby to, co zabilo Druhou internacionálu, nežilo i ve Třetí.

Naopak, tak, jako se ve Druhé internacionále bojovala bitva mezi anarchismem a sociální demokracií, ve Třetí se bude bojovat bitva mezi oportunismem a revolučním marxismem.

I tentokrát půjdou komunisté do parlamentu, aby se stali vůdci. Budou podporovat odbory a strany práce, aby získali hlasy ve volbách. Strany se nebudou zakládat kvůli komunismu, nýbrž komunismus se bude používat kvůli zakládání stran. K užitku zase znovu přijdou kompromisy se sociálpatrioty a buržoazními živly, neboť revoluce v západní Evropě přeci jen bude pomalým procesem. Bude se potlačovat svoboda projevu a všichni dobří komunisté budou vyloučeni. Stručně řečeno, znovu oživne celá praxe Druhé internacionály.

Levice se proti tomu musí postavit. Musí stát na svém místě a vést tento boj stejně, jako stála na svém místě v Druhé internacionále. V tomto ohledu musí Levici podporovat všichni marxisté a revolucionáři, i kdyby byli toho názoru, že Levice se v detailech mýlí – neboť naším největším nepřítelem je oportunismus. Nejen, jak říkáš (str. 13), vně, ale také uvnitř našich řad.

Bylo by tisíckrát horší, kdyby dovnitř opět proklouznul oportunismus s jeho zničujícím dopadem na duši a sílu proletariátu, než kdyby Levice byla příliš radikální. Levice, i když občas zachází příliš daleko, vždy zůstává revoluční. Levice mění svoji taktiku, jakmile přestane být správná. Oportunistická pravice ale bude čím dál tím více oportunistická, bude stále více zabředat do močálu, stále větší měrou bude kazit dělníky. Ne nadarmo jsme se učili z pětadvaceti let boje.

Oportunismus je morem dělnického hnutí, je smrtí revoluce. Oportunismus způsobil všechno špatné: reformismus, válku, porážku a smrt revoluce v Maďarsku a Německu. Oportunismus je příčinou této katastrofy. A existuje ve Třetí internacionále.

K čemu potřebuji tolik slov? Rozhlédni se kolem sebe, soudruhu. Podívej se sám na sebe a na Výkonný výbor! Rozhlédni se po všech evropských zemích.

Chabá kritika

Přečti si noviny British Socialist Party, nyní Komunistické strany. Přečti si deset, dvacet čísel tohoto listu. Přečti si chabou kritiku odborů, Labour Party, poslanců parlamentu a srovnej si ji s listem Levice. Jejich srovnání ti odhalí, že oportunismus v nesmírných masách přistupuje k Třetí internacionále. Opět (skrze podporu ze strany kontrarevolučních dělníků), aby získal moc v parlamentu. Moc po vzoru Druhé internacionály. Nezapomeň také, že brzy do Třetí internacionály vstoupí USP a vedle ní četné další strany středu! Věříš snad, že když tyto strany donutíš, aby vyloučily Kautského, že nepřijdou desetitisícové zástupy oportunistů? Celé toto opatření s vylučováním je dětinské. Vždyť přichází nespočetný proud oportunistů[32] – zejména od vydání tvé brožury.

Podívej se na Komunistickou stranu Holandska, které se kdysi říkalo evropští bolševici. A to poprávu, vezmeme-li v úvahu podmínky. Přečti si brožuru o holandské straně, o tom jak totálně je již zkažená oportunismem Druhé internacionály. Za války, po ní i dnes se zaslíbila Dohodě. Tato kdysi brilantní strana se stala příkladem dvojakosti a klamu.

Podívej se na Německo, soudruhu, zemi, kde revoluce začala. Oportunismus žije a daří se mu skvěle. Naprosto nás ohromilo, když jsme se doslechli, že jsi hájil postoj KPD během březnových dnů. Naštěstí jsme se ale z tvé brožury dověděli, že jsi neznal skutečný průběh událostí. Schválil jsi postoj KPD-Zentrale, která se vůči Ebertovi, Scheidemannovi, Hilferdingovi a Crispienovi chovala jako loajální opozice, ale očividně jsi v době, kdy jsi brožuru psal, nevěděl, že tak jednala v tentýž moment, kdy Ebert organizoval vojenské jednotky proti německému proletariátu, jehož generální stávka stále probíhala po celém Německu a velká většina komunistické masy se v ní snažila dovést revoluci ne-li k vítězství (které možná ještě nebylo možné), tedy zcela jistě k větší síle. Zatímco masa prostřednictvím stávek a ozbrojené vzpoury vedla revoluci do dalšího stádia (nikdy ještě nedošlo k něčemu tak nadějnému či olbřímímu, jako byla vzpoura v Porúří a generální stávka), vůdci nabízeli parlamentní kompromisy. Tím podpořili Eberta proti revoluci v Porúří.[33] Prokázal-li kdy jaký příklad, jak zavrženíhodné je využívání parlamentarismu během revoluce, pak je to tento. Vidíš, soudruhu, takový je parlamentní oportunismus, takový je kompromis se sociálpatrioty a Nezávislými, který odmítáme přijmout a který se ty snažíš prosadit.

A co se, soudruhu, zatím stalo z průmyslových rad v Německu? Ty a exekutiva Třetí internacionály jste radili komunistům, aby se spojili se všemi ostatními směry a dostali se tak do vedení odborů. A co se stalo? Opak. Průmyslová Zentrale se téměř vyvinula v nástroj odborů. Odbory jsou chobotnice rdousící vše živé, co má na dosah.

Soudruhu, jestliže čteš a zkoumáš vše, co se děje v Německu, v západní Evropě, pak plně věřím, že přejdeš na naši stranu. Stejně tak věřím, že na základě svých zkušeností s Třetí internacionálou přistoupíš na naši taktiku.

Postupuje-li totiž oportunismus takovýmto způsobem v Německu, jak to dopadne ve Francii a Anglii?!

Chápeš, soudruhu? Toto jsou vůdci, které nechceme. Toto je jednota masy a vůdce, jakou nechceme. A toto je železná disciplína, vojenská poslušnost, submisivita a servilita, jaké nechceme.

Dovol nám tu dodat pár slov na adresu Výkonného výboru a zejména Radka: Výkonný výbor měl tu drzost požadovat po KAPD, aby Wolfheima s Lauffenbergem vyloučila a nenechávala rozhodnutí o jejich osudu na nich samotných. KAPD vyhrožovala, a přitom se podbízela stranám středu, jako je USP. Nepožadovala ale po italské straně, aby vyloučila Zentrale, která díky své nabídce byla částečně zodpovědná za masakr komunistů v Porúří. Nepožadovala po holandské straně, aby vyloučila Wynkoopa a van Revesteyna, kteří za války nabídli Dohodě holandské lodě. To však neznamená, že si přeji, aby tito soudruzi byli vyloučeni. Naopak, považuji je za dobré soudruhy, kteří sešli na zcestí jen proto, že vývoj, začátek západoevropské revoluce, je tak strašně složitý. My všichni tady ještě pořád děláme spoustu velkých chyb. Krom toho za současného stavu a z této internacionály by vylučování nemělo žádný smysl.

Zdůrazňuji to jen proto, abych demonstroval další příklad toho, jak zuřivě již oportunismus řádí v našich řadách. Moskevský Ústřední výbor se totiž dopustil této nespravedlnosti na KAPD jen proto, že kvůli své oportunistické světové taktice nechce skutečně revoluční živly, ale oportunistické Nezávislé atd. Z těch nejubožejších oportunistických důvodů záměrně používal Wolfheimovu a Lauffenbergovu taktiku proti KAPD, ačkoli věděl, že KAPD s touto taktikou NESOUHLASÍ. Chce totiž kolem sebe mít masy, stejně jako odbory a politické strany, bez ohledu na to, zda jsou tyto masy komunistické či nikoli.

Kam Třetí internacionála míří, jasně dokazují další dva činy. Prvním je vyloučení Amsterdamského byra, JEDINÉ západoevropské skupiny revolučních marxistů a teoretiků, která nikdy nezakolísala. Druhým, jenž je snad ještě závažnější, je zacházení s KAPD, JEDINOU západoevropskou stranou, která jakožto organizace, jakožto celek, od svého prvopočátku vedla revoluci tak, jak by měla být vedena. Zatímco strany středu, Nezávislí, francouzský a anglický střed, kontinuální zrádci revoluce, byly všemožně okouzlovány, s KAPD, opravdovými revolucionáři, se zacházelo jako s nepřáteli. To jsou špatná znamení, soudruhu.

Stručně řečeno: Druhá internacionála stále žije či znovu ožila v našem středu. A oportunismus vede ke krachu. A právě proto a protože oportunismus je mezi námi velice silný, daleko silnější, než jsem si kdy představoval, musí tu být Levice. I kdyby její existence neměla žádné jiné dobré důvody, musela by tu být jako opozice, aby vyvažovala oportunismus.

Bohužel, soudruhu, kéž bys jen ve Třetí internacionále následoval taktiku Levice. Onu taktiku, která není ničím jiným než „ryzí“ taktikou bolševiků v Rusku adaptovanou na západoevropské (a severoamerické) podmínky!

Kéž bys jako podmínky a stanovy Třetí internacionály navrhnul a uskutečňoval hospodářskou organizaci v podobě průmyslových organizací a dělnických unií (do nichž v případě potřeby mohou být na dílenském základě vneseny průmyslové svazy) a politickou organizaci, která odmítá parlamentarismus!

Pak bys na prvním místě ve všech zemích získal zcela pevná jádra, strany, jež by skutečně mohly provést revoluci, strany, které by kolem sebe postupně shromažďovaly masy, a to díky tomu, že by šly ve své vlastní zemi příkladem, a nikoli díky tlaku zvnějšku. Pak bys získal hospodářské organizace, které by vyhladily kontrarevoluční odbory (syndikalistické i svobodné). A pak bys JEDNOU ranou odříznul cestu všem oportunistům. Neboť těm se může dařit jedině tam, kde se pletichaří s kontrarevolucí.

Pak bys rovněž – a to je ze všeho nejdůležitější – z dělníků vychovával do značné míry nezávislé bojovníky, a to jak jen je to v současné fázi možné.

Kdybys ty, Lenine, a vy, Bucharine a Radku, se vší svojí autoritou a zkušenostmi, s vaší silou a géniem, postupovali tímto způsobem, zvolili si tuto taktiku, a kdybyste nám pomohli vymýtit nedostatky, jež ještě na nás a naší taktice ulpívají, pak bychom dosáhli Třetí internacionály, která by vnitřně byla dokonale pevná a zvnějšku neotřesitelná, internacionály, jež by silou vlastního příkladu kolem sebe postupně shromáždila veškerý proletariát a jež by vybudovala komunismus.

Pravda, žádná taktika se nemůže vyhnout porážkám. Tato by však vedla k těm nejmenším porážkám a snadno by se z nich zotavila. Ubírala by se tou nejrychlejší cestou a dobyla by co nejrychlejšího a nejjistějšího vítězství. Ta vaše ale vede k opakovaným porážkám proletariátu.

Naši taktiku jste však odmítli, protože místo uvědomělých, nezlomných bojovníků chcete částečně či zcela neuvědomělé masy.

ZÁVĚR

A nakonec pár postřehů ohledně tvé poslední kapitoly: „Závěry“, snad té nejdůležitější z celé knihy. Znovu, dokud jsem přemýšlel o ruské revoluci, byl jsem z ní nadšený. Jenže zas a znova se mi vracela jedna myšlenka: taktika, jež je pro Rusko brilantní, je zde špatná. Zde vede k porážce.

Soudruhu, trváš tu na tom (str. 68-74), že v jisté fázi vývoje je třeba přilákat masy, milionové masy. V této fázi je již propaganda za „čistý“ komunismus, která dala dohromady avantgardu a vychovala ji, nedostatečná. Nyní přichází čas… a dále už opět následují tvé oportunistické metody, které jsem již vyvrátil: využívání „roztržek“, maloburžoazních živlů atd.

Soudruhu, i tato kapitola je zcela nesprávná. Přemýšlíš jako Rus a nikoli jako mezinárodní komunista, jenž zná skutečný západoevropský kapitalismus.

Téměř každé slovo této kapitoly, byť k poznání vaší revoluce může být úžasná, je pro průmyslový velkokapitalismus, pro trusty a monopolní kapitalismus, chybné.

Ihned přistoupím k dokazování a začnu nejprve drobnostmi.

Propaganda je stále potřebná

Píšeš o komunismu v západní Evropě.

„Předvoj západoevropského proletariátu jsme již získali“ (str. 70). To není pravda, soudruhu. „Období propagandy je minulostí“ (str. 69). Ani to není pravda. „Ideologicky byl získán proletářský předvoj.“ Tak tomu není, soudruhu. Tato tvrzení jsou v zákrytu (a vycházejí ze stejné logiky) s tím, co jsem si nedávno přečetl v Bucharinovi: „Anglický kapitalismus zbankrotoval.“ Podobné fantazie, které měli blíže k astrologii než astronomii, jsem četl rovněž u Radka. Nic z toho není pravda. Kromě Německa zatím ještě nikdy žádný předvoj neexistuje. Ani v Anglii, ani ve Francii, ani v Belgii, ani v Holandsku, ani – jsem-li správně informován – ve většině skandinávských zemí. Je tu jen hrstka „Eclaireurs“, kteří se ještě neshodnou ani na tom, jakým směrem se vydat.[34] Že, „období propagandy je minulostí,“ je úděsná lež.

Ne, soudruhu, toto období v západní Evropě právě začíná. Zatím totiž nikde neexistuje žádné pevné jádro.

A právě takové jádro, tvrdé jako ocel a průzračné jako sklo, tu potřebujeme. A odtud bychom měli zahájit budování velké organizace. V tomto ohledu se zde nacházíme ve fázi, v níž jste vy byli roku 1903 nebo ještě dříve, v době Iskry. Soudruhu, podmínky jsou tu daleko zralejší než my, ale to není důvod, abychom se nechali unést a začali bez jádra!

My Západoevropané, komunistické strany Anglie, Francie, Belgie, Holandska, Skandinávie, Itálie, i KAPD v Německu, momentálně musíme zůstat malé, a to nikoli proto, že chceme, ale proto, že jinak se nemůžeme stát silnými.

Jeden příklad: Belgie. Kromě předrevolučního Maďarska není žádná jiná země, kde by proletariát byl tolik zkorumpovaný reformismem jako v Belgii. Kdyby se tam v tuto chvíli měl komunismus stát masovým hnutím (s parlamentarismem atp.), okamžitě by se na něj vrhli oportunističtí supi, šmelináři atd. a dovlekli jej ke zkáze. A stejně je tomu všude.

Z toho důvodu, protože dělnické hnutí je tu ještě hodně slabé a málem bezezbytku polapené v oportunismu, protože doposud komunismus téměř nic neznamená, musí bojovat (v otázce parlamentarismu a odborů a ve všech dalších), dokud nedosáhne maximální lucidity a neudělá si co nejvíce jasno, dokud se teoreticky vše maximálně nevyjasní.

Takže sekta, říká Výkonný výbor. Jistě, sekta, chcete-li tak nazývat jádro hnutí, které dobude svět!

Soudruhu, byla doba, kdy i tvoje hnutí – bolševici – bylo malé a bezvýznamné. A právě díky tomu, že bylo malé a dobrovolně takové po dlouhou dobu zůstalo, udrželo si čistotu. A jedině tak, výlučně tak, se stalo mocným. I my chceme takto postupovat.

Jedná se o otázku nejvyšší důležitosti. Závisí na ní nejen západoevropská, ale také ruská revoluce. Měj se na pozoru, soudruhu! Víš přeci, že Napoleon ve snaze rozšířit do celé Evropy moderní kapitalismus nakonec ztroskotal a musel uvolnit cestu reakci, protože dorazil tam, kde bylo nejen příliš mnoho středověku, ale především příliš málo kapitalismu.

Takže tvá druhořadá tvrzení nejsou pravdivá. Nyní přikročím k těm primárním, k těm nejdůležitějším ze všech, jak říkáš: a to, že nyní přišel čas získávat miliony pro „ryzí“ komunismus bez propagandy, skrze tebou popisovanou oportunistickou politiku. Soudruhu, i kdybys měl v drobnostech pravdu, kdyby zdejší komunistické strany byly skutečně dostatečně silné, takováto politika by byla naprostá nesprávná od začátku až do konce. Jak jsem již často říkal, zde v západní Evropě bude nezbytná čistá propaganda za nový komunismus od počátku revoluce až do jejího úplného konce. Jsou to totiž dělníci (tento bod je natolik důležitý, že je třeba neustále jej opakovat) a jen a jen dělníci, kdo musí přinést komunismus. Od ostatních tříd nemohou nic významnějšího očekávat, dokud revoluce neskončí.

Říkáš (str. 72), že již začalo období revoluce, v němž máme předvoj a v němž:

  1. všechny třídní síly, které jsou proti nám, jsou dostatečně rozložené, dostatečně mezi sebou bojovaly a v tomto boji se dostatečně oslabují, takže jejich slabost je větší než jejich síla;
  2. všechny váhající, nerozhodné živly, maloburžoazie, maloburžoazní demokracie byly před lidem dostatečně demaskovány, dostatečně odhalily svůj bankrot.

Ach, soudruhu, to je čistá ruština. V ruském vládním aparátu, jenž byl skrz naskrz prohnilý, byly přítomny podmínky pro revoluci.

V moderních, skutečně velkokapitalistických státech, však budou podmínky zcela odlišné. Velké buržoazní strany budou stát při sobě v opozici vůči komunismu, nerozloží se, a maloburžoazie jim bude stát po boku. Samozřejmě, že ne absolutně, ale v takové míře, že to musí určovat naši taktiku.

Charakter západoevropské revoluce

V západní Evropě musíme očekávat revoluci, která bude houževnatým bojem na obou stranách, s pevnou organizací na straně buržoazie a maloburžoazie. Dokazují to obrovské organizace kapitalismu a dělníků.

I my tedy musíme naše organizace obdařovat těmi nejlepšími zbraněmi, nejlepší formou organizace, nejlepšími a nejsilnějšími metodami boje (a nikoli slabými).

Právě zde, a nikoli v Rusku, se bude bojovat skutečná bitva mezi kapitálem a prací. Protože zde je skutečný kapitál.

Soudruhu, domníváš-li se, že (se svojí tendencí k teoretické čistotě) přeháním, tak jen se podívej na Německo. Tady máš naprosto zkrachovalý a téměř zoufalý stát. Ale všechny třídy, velko i maloburžoazie, ale také rolnické třídy, stojí pevně sjednocené proti komunismu. A tak tomu u nás bude všude.

Pravda, ke konci revolučního vývoje, kdy propukne ta nejhorší krize, kdy budeme poměrně blízko vítězství, jednota buržoazních tříd možná pomine a někteří maloburžujové a rolníci přejdou k nám. Jak nám to ale prospěje? Musíme si stanovit taktiku pro začátek a průběh revoluce.

A právě proto, že je tomu tak a nemůže tomu být jinak (díky třídním vztahům a ještě více kvůli výrobním vztahům), je proletariát osamocen.

A jelikož je osamocen, může zvítězit pouze tehdy, nabyde-li notně na duchovní síle.

A protože je to jediný způsob, jak může zvítězit, je zde až do úplného konce (na rozdíl od Ruska) zapotřebí propaganda za „čistý“ komunismus.

Bez této propagandy je západoevropský a tedy i ruský proletariát ztracen.

A ztracena je i exekutiva v Moskvě.

Když jsem psal těchto posledních pár stránek, přišla zpráva, že internacionála přijala tvoji taktiku a taktiku exekutivy. Západoevropští delegáti se nechali oslepit brilantností ruské revoluce. Dobrá tedy, pustíme se do boje uvnitř Třetí internacionály.

Když jsme se, soudruhu, doslechli o tvé taktice pro západní Evropu, my, tví staří přátelé Pannekoek, Roland Holst, Rutgers a já – a věrnějších nenalezneš – jsme si kladli otázku, co ji mohlo způsobit. Názory se značně lišily. Jeden říkal: hospodářské podmínky Ruska jsou natolik špatné, že přeci jen potřebuje mír. Z toho důvodu chce soudruh Lenin kolem sebe shromáždit co největší možnou sílu: Nezávislé, Labour Party atd., aby mu pomohli získat mír. Jiný říkal: chce uspíšit všeobecnou evropskou revoluci. Proto se musí přidat miliony. To je důvod jeho oportunismu.

Já sám jsem přesvědčen, že jsi špatně pochopil evropské podmínky, stav věcí.

Ať je to však, jak chce, soudruhu, a ať jednáš na základě jakýchkoli motivů, setrváš-li na této taktice, utrpíš tu nejstrašnější porážku a dovedeš proletariát k té nejhroznější porážce.

Chceš-li totiž touto taktikou zachránit Rusko, ruskou revoluci, shromažďuješ nekomunistické živly. Spojuješ je s námi, skutečnými komunisty, zatímco stále nemáme pevné jádro! S touto směskou mrtvých odborů, s masou polovičních či čtvrtečních komunistů, v níž není žádné solidní jádro, chceš bojovat proti nejlépe organizovanému kapitálu na světě, se všemi neproletářskými třídami na jeho straně. Netřeba říkat, že v bitvě se tato směska rozpadne a ona velká masa se dá na útěk.

Proč němečtí dělníci nesmějí být poraženi

Soudruhu, například drtivá porážka německého proletariátu bude signálem ke generálnímu útoku na Rusko.

Chceš-li zde dělat revoluci s tímto mišmašem Labour Party a Nezávislých, francouzského centra a italské strany atd. a s těmito odbory, nemůže to dopadnout jinak. Vlády se takovéto sbírky oportunistů nebudou ani  bát.

Chceš-li však vytvářet vnitřně pevné radikální skupiny, pevné (leč malé) strany, pak se vláda bude těchto stran bát, neboť pouze ony mohou za revoluce velkými činy strhnout masy – jak na počátku prokázal Svaz spartakovců. Pak vlády budou muset nechat Rusko na pokoji a konečně, až se strany skrze tuto „ryzí“ taktiku stanou mocnými, vítězství bude naše. Tato naše „levá“ taktika je tudíž nejlepší a jediná, která může přinést spásu nám i Rusku.

Tvá taktika je naopak ruská. V zemi, kde čekala armáda milionů chudých rolníků a kde byla kolísající, zoufalá střední třída, byla excelentní. Zde je k ničemu.

Nakonec musím vyvrátit tvé tvrzení a tvrzení mnoha tvých spolupracovníků, jejž jsem se již dotknul ve třetí kapitole, a to, že revoluce v západní Evropě bude moci začít teprve poté, co budou nižší, demokratické vrstvy kapitalismu dostatečně otřeseny, neutralizovány nebo získány na naši stranu.

Toto tvrzení rovněž dokazuje, že jednu z nejzávažnějších otázek revoluce posuzuješ z čistě východoevropského hlediska. A toto tvrzení je nesprávné.

Proletariát v Německu a Anglii je totiž tak početný, tak silný díky své organizovanosti, že může revoluci – její počátek i průběh – uskutečnit beze všech těchto tříd a proti nim. A přímo musí revoluci provést, hnán strádáním v Německu.

A provést ji může pouze tehdy, bude-li následovat správnou taktiku, postaví-li svoji organizaci na dílenském základě a odmítne-li parlamentarismus. Kéž by jen takto dělníky posilovala!

My leví si svoji taktiku tudíž nevolíme pouze z výše zmiňovaného důvodu, ale zejména proto, že západoevropský proletariát, a na prvním místě německý a anglický proletariát, je sám o sobě – stane-li se uvědomělým a jednotným – tak nesmírně silný, že může zvítězit tímto prostým způsobem. Ruský proletariát se musel vydat oklikami, neboť byl sám o sobě příliš slabý, a učinil tak brilantním způsobem, daleko předstihujícím vše, čeho kdy světový proletariát dosáhl. Západoevropský proletariát ale může triumfovat přímo a jasně.

Takže i toto tvé tvrzení je vyvráceno.

Zbývá vyvrátit ještě jeden argument. Argument, jenž znovu a znovu čítám u „pravicových“ komunistů, jenž jsem slyšel od vůdce ruských odborů Lozovského a jenž lze nalézt i u tebe: „Krize dožene masy ke komunismu, i když si ponecháme špatné odbory a parlamentarismus.“ Jedná se o opravdu slabý argument. Nevíme totiž, jak velká krize bude. Bude v Anglii a Francii stejně hluboká, jako je nyní v Německu? Zadruhé, tento argument („mechanický argument Třetí internacionály“) v posledních šesti letech již prokázal svoji chatrnost. V Německu byla bída během posledních let války strašlivá. Revoluce přesto nevypukla. V letech 1918 a 1919 byla děsivá. Revoluce přesto nezvítězila. Děsivá je krize také v Maďarsku, Rakousku, na Balkáně a v Polsku. Přesto revoluce buď nepřišla, nebo nezvítězila, a to ani tehdy, když byly ruské armády poměrně blízko. Zatřetí se ale tento argument obrací proti tobě samému, neboť přivodí-li krize revoluci v každém případě, lze klidně přijmout i lepší „levicovou“ taktiku.

Příklady Německa, Maďarska, Bavorska, Rakouska, Polska a Balkánu však všechny dokazují, že krize a bída nestačí. Panuje v nich ta nejstrašnější hospodářská krize a přesto revoluce nepropuká. Musí tedy být ještě jiná příčina, která způsobuje revoluci a jejíž nefunkčnost zapříčiňuje opoždění nebo pád revoluce. Touto příčinou je duch mas. A tvoje taktika, soudruhu, ducha mas v západní Evropě dostatečně neprobouzí, dostatečně jej neposiluje a nechává jej takový, jaký byl. Během psaní jsem ukázal, že bankovní kapitál, trusty, monopoly a jimi formovaný a na nich závislý západoevropský a severoamerický stát sjednocují všechny buržoazní třídy, velké i malé, do jednoho celku proti revoluci.

Tato síla, sjednocující společnost a stát proti revoluci, ale sahá ještě dále. V předchozím období, v období evoluce, bankovní kapitál sám organizoval dělnickou třídu proti revoluci: vzdělával ji, sjednocoval a organizoval. A jak? V odborech (syndikalistických i svobodných) a sociálně demokratických stranách. Tím, že je přiměl bojovat pouze za reformy, kapitál tyto odbory a strany práce změnil v kontrarevoluční síly udržující stát a společnost. Díky velkokapitálu se z odborů a stran práce staly pilíře kapitalismu. Jelikož se však tyto organizace skládají z dělníků – a to bezmála z většiny dělníků – a jelikož revoluci nelze provést bez dělníků, je nutné tyto organizace zničit, jinak revoluce neuspěje. A jak je zničit? Změnou jejich ducha. A jejich ducha lze změnit pouze tak, že učiníme maximálně nezávislým ducha jejich členů. A toho je možné dosáhnout jedině nahrazením odborů průmyslovými svazy a dělnickými uniemi a odstraněním parlamentarismu ze stran práce. A tvoje taktiku tomu brání.

Ano, je pravda, že německý, francouzský a italský kapitalismus zbankrotoval. Či spíše zbankrotovaly tyto kapitalistické státy. Samotní kapitalisté, jejich hospodářské a politické organizace nadále fungují a jejich zisky, dividendy a nový kapitál jsou stále obrovské. Avšak jen díky zvětšování objemu papírového oběživa státem. Padne-li německý, francouzský a italský stát, padnou rovněž kapitalisté.

Blíží se krize

Se železnou nutností přichází krize. Rostou-li ceny, narůstají i vlny stávek. Padají-li ceny, roste armáda nezaměstnaných. Po celé Evropě se šíří bída a blíží se hlad. Nadto je svět plný nové energie. Konflikt, nová revoluce, se přibližuje. Jak ale dopadne? Kapitalismus je stále silný. Německo, Itálie, Francie a východní Evropa nejsou celý svět. A v západní Evropě, severní Americe a britských dominiích kapitalismus po nějakou dobu udrží všechny třídy pohromadě proti proletariátu. Vše tedy do značné míry závisí na naší taktice a na naší organizaci. A tvoje taktika je špatná.

Zde v západní Evropě je jen jeden druh taktiky: taktika Levice, která proletariátu říká pravdu a neoslepuje jej iluzemi. Taktika, která kuje – byť to může trvat dlouho – ty jediné efektivní zbraně: průmyslové organizace (a sjednocuje je do jednoho celku) a zpočátku malá, leč ryzí a pevná jádra, komunistické strany. Navíc je to taktika, která tyto organizace šíří do celého proletariátu. Tato taktika není jedinou možnou proto, že my, Levice, to tak chceme, nýbrž proto, že si ji vyžadují výrobní vztahy a třídní vztahy.

Na závěr mého expozé naši taktiku shrnu do zhuštěného nástinu, aby dělník mohl vše jasně posoudit sám za sebe.

Myslím, že na první místo patří jasný obrázek o příčinách naší taktiky (jasný přehled motivů naší taktiky) a o taktice samotné: celému světu panuje bankovní kapitál. Ideologicky i hmotně drží gigantický proletariát v tom nejhlubším otroctví a sjednocuje všechny buržoazní třídy. Proto musí obří masy povstat a začít jednat samy za sebe. A toho je možné dosáhnout jedině skrze průmyslové organizace a odstranění parlamentarismu během revoluce.

Zadruhé, shrnu taktiku Levice a taktiku Třetí internacionály do několika málo frází, aby se tak jasně a zcela ozřejmil rozdíl mezi tvojí taktikou a taktikou Levice, a aby – povede-li tvá taktika k děsivému debaklu, jakože pravděpodobně povede – dělníci neztratili kuráž a viděli, že je tu i jiná taktika.

Třetí internacionála věří, že západoevropská revoluce bude probíhat podle zákonitostí a taktiky ruské revoluce.

Levice věří, že západoevropská revoluce si vytvoří své vlastní zákonitosti, podle nichž bude probíhat.

Třetí internacionála je přesvědčena, že západoevropská revoluce bude moci uzavírat kompromisy a spojenectví s maloburžoazními, malorolnickými a dokonce i velkoburžoazními stranami.

Levice je přesvědčena, že něco takového je nemožné.

Třetí internacionála věří, že během revoluce v západní Evropě bude docházet k „roztržkám“ a pnutí mezi buržoazními, maloburžoazními a malorolnickými stranami.

Levice věří, že buržoazní a maloburžoazní strany budou až do konce revoluce tvořit jednotnou frontu.

Třetí internacionála podceňuje sílu západoevropského a severoamerického kapitálu.

Levice svoji taktiku přizpůsobuje této velké síle.

Třetí internacionála si neuvědomuje moc bankovního kapitálu, velkokapitálu, jenž sjednocuje všechny buržoazní třídy.

Levice naopak svoji taktiku staví na této unifikující moci.

Jelikož Třetí internacionála nevěří faktu, že v západní Evropě bude proletariát osamocen, opomíjí mentální rozvoj tohoto proletariátu, jenž se v každém ohledu stále ještě hluboce motá v buržoazní ideologii, a volí taktiku, která ponechává otročení a poddanství buržoazním ideám naprosto netknuté.

Levičák chce osvobodit mysl dělníků

Levice si volí takovou taktiku, která na prvním místě osvobozuje mysl dělníků.

Jelikož Třetí internacionála svoji taktiku nezakládá na osvobození mysli ani na jednotě všech buržoazních a maloburžoazních stran, ale na kompromisech a „roztržkách“, ponechává staré odbory nedotčené a snaží se je připojit k Třetí internacionále.

Jelikož Levice usiluje především o osvobození mysli a je přesvědčena o jednotě buržoazních stran, uvědomuje si, že odbory musí být zničeny a že proletariát potřebuje lepší zbraně.

Tytéž motivy vedou Třetí internacionálu k podpoře parlamentarismu.

Tytéž motivy rovněž vedou Levici k odstranění parlamentarismu.

Třetí internacionála ponechává otrocké poměry, které panovaly v Druhé internacionále.

Levice je chce změnit zdola nahoru. Likviduje zlo u kořene.

Poněvadž Třetí internacionála nevěří, že v západní Evropě je na prvním místě nutné osvobození mysli, a nevěří ani, že během revoluce budou všechny buržoazní strany zajedno, shromažďuje kolem sebe masy, aniž by zjišťovala, zda jsou skutečně komunistické, aniž by svoji taktiku zakládala na předpokladu, že jsou – hlavně že má masy.

Levice chce ve všech zemích formovat strany, které se budou skládat výlučně z komunistů a podle toho si stanoví svoji taktiku. Díky příkladu těchto zpočátku malých stran bude většina proletariátu, a tudíž i masy, přivedena ke komunismu.

Pro Třetí internacionálu jsou tedy západoevropské masy prostředkem.

Pro Levici jsou cílem.

Ve své taktice (která byla poměrně správná v Rusku) Třetí internacionála používá vůdcovskou politiku.

Levice naopak používá masovou politiku.

Svojí taktikou Třetí internacionála vede nejen západoevropskou, ale také ruskou revoluci ke krachu.

Oproti tomu Levice se svojí taktikou vede světový proletariát k vítězství.

A nakonec svá tvrzení shrnu do několika tezí, aby je dělníci, kteří sami musí usilovat o jasné pochopení této taktiky, mohli mít přímo před očima v zhuštěné, zkoumatelné podobě. Samozřejmě se však musí číst ve světle předcházejícího expozé.

1. Taktika západoevropské revoluce musí být jiná než taktika ruské revoluce.

2. Zde je totiž proletariát osamocen.

3. Zde proletariát musí provést revoluci zcela sám, proti všem ostatním třídám.

4. Důležitost proletářských mas je tudíž poměrně větší a důležitost vůdců menší než v Rusku.

5. Proto zde proletariát musí být na revoluci vybaven těmi úplně nejlepšími zbraněmi.

6. Jelikož odbory nejsou dostačující zbraně, musí být nahrazeny průmyslovými organizacemi nebo v ně přeměněny a ty se musí sjednotit v jednom svazu.

7. Jelikož proletariát musí provést revoluci úplně sám, bez pomoci, musí se mravně i duchovně pozvednout velice vysoko. Proto je lepší v revoluci nepoužívat parlamentarismus.

Marx se z Pařížské komuny poučil, že proletariát nemůže k revoluci využít nebo převzít buržoazní stát. „Levice“ se stejným způsobem z ruské, německé, maďarské, ze světové revoluce poučila, že proletariát nemůže k revoluci využít staré socialistické strany ani odbory.

S bratrským pozdravem

H. GORTER


[1] Ve Státu a revoluci například píšeš (str. 67): „Obrovská většina rolnictva v každé kapitalistické zemi, která má nějaké rolnictvo, je utlačována vládou a žízní po jejím svržení, po „levné“ vládě. Proletariát je povolán k provedení tohoto úkolu…“ Potíž je však v tom, že rolnictvo nežízní po komunismu.

[2] Jak potvrzují Moskevské agrární teze.

[3] Pro Švédsko a Španělsko nemám žádné statistické údaje.

[4] Na tento rozdíl mezi Ruskem a západní Evropou jsem důrazně poukázal v brožuře Světová revoluce. Vývoj německé revoluce prokázal, že můj úsudek byl ještě příliš optimistický. V Itálii je možné, že se chudí rolníci postaví na stranu proletariátu.

[5] Ty se, soudruhu, určitě nebudeš pokoušet dosáhnout vítězství ve sporu tím, že bys bral tvrzení svého oponenta příliš doslovně, jako to dělají hlupáci. Moje výše uvedená poznámka tedy budiž určena jim.

[6] Samozřejmě jsem musel vycházet z předválečných údajů a úměrně s předposledním sčítáním lidu započítat přírůstek proletářů po sčítání posledním (1909).

[7] Nezabývám se zde skutečností, že vzhledem k tomuto druhému početnímu vztahu (20 milionů ku 70 milionům v Německu!) se bude význam masy a vůdců a vztah mezi stranickou masou a vůdci lišit od Ruska v průběhu revoluce i před ní.

[8] Alespoň doposud.

[9] Zaráží mne, že v této polemice téměř neustále vycházíš ze soukromých a nikoli veřejných hlasů opozice.

[10]Samozřejmě musíme mít na paměti, že tato nová kombinace individualismu s centralismem nemá ihned hotovou podobu, nýbrž teprve nyní vzniká a je to proces, který se bude rozvíjet jedině v samotném boji a tudíž zdokonalovat.

[11]Sarkastickou poznámkou, že ani Dělnická unie nemůže být bezchybná, žádný dojem neuděláš. Ta je totiž pravdivá jen potud, pokud unie musí bojovat za reformy uvnitř kapitalismu. Pravdivá není potud, pokud unie bojuje za revoluci.

[12]Dílenské výbory, dílenští delegáti a zejména ve Walesu průmyslové svazy.

[13]Že toto hnutí v Německu bylo vytvořeno shora je pomluva.

[14]Ty, soudruhu, a spolu s tebou mnozí další, zde používáš argument, že odchodem z odborů komunisté ztrácejí kontakt s masami. Není ale snad ten nejužší kontakt na dílnách? A nezměnily se snad všechny dílny více než kdy dříve v debatní sály? Jak by potom leví komunisté mohli ztratit kontakt?

[15]Již nyní odborová otázka jasně demonstruje, kam vede oportunistická taktika Moskvy. Členové komunistických stran jsou nuceni vstupovat do moderních odborů (viz v tomto bodu přijatá teze). Jsou tudíž nuceni stát se mrvy a stávkokazi!!! Zároveň musí otevřeně podporovat syndikalisty!!! Místo toho, aby otevřeně říkali, že oba typy organizací jsou k ničemu, že je třeba vytvářet nové, založené na průmyslových odvětvích (samotné teze na jiném místě deklarují, že právě toto by se mělo dělat), přijímají tento nejednoznačný postoj. A proč? Aby do Třetí internacionály dodali masy.

[16]Původně jsem tuto otázku považoval za druhořadou. Avšak postoj Svazu spartakovců v době Kappově puče a tvoje oportunistická brožura, oportunistická dokonce i v této otázce, mne přesvědčily, že má velký význam.

[17]Tento obrovský vliv celé oné ideologie západní Evropy, Spojených států a britských kolonií je pro východní Evropu, Turecko, Balkán atd. (o Asii ani nemluvě) nepochopitelný.

[18]Příklad soudruha Liebknechta je sám o sobě důkazem, že naše taktika je správná. PŘED revolucí, když byl imperialismus ještě na vrcholu své moci a každé hnutí potlačoval stanným právem, mohly mít jeho protesty v parlamentu nesmírný vliv, ale BĚHEM revoluce tomu tak již nebylo. Jakmile tedy dělníci vezmou svůj osud do vlastních rukou, musíme upustit od parlamentarismu.

[19]Je pravda, že Anglie nemá žádné chudé rolníky, kteří by podporovali kapitál. Ale o to větší je střední třída, která se sjednotila s kapitalismem. Prostřednictvím této předsunuté stráže anglický proletariát ukazuje, jak hodlá bojovat: sám a proti všem třídám Anglie a jejích kolonií. A opět přesně jako v Německu: poskytnutím příkladu. Založením komunistické strany, která odmítá parlamentarismus a která volá k celé anglické třídě: opusťme parlament, symbol kapitalistické moci. Vytvořte si svoji vlastní stranu a průmyslové organizace. Spoléhejte se výlučně na své vlastní síly.

V Anglii k tomu muselo dojít, soudruhu. Již dlouho bylo jasné, že to musí přijít. Tato hrdost a odvaha zrozená z největšího kapitalismu. Nyní, když to konečně přišlo, přichází to najednou a se vší silou.

[20]Více než kde jinde právě v Anglii vždy hrozí velké nebezpečí oportunismu. A tak se zdá, že i naše soudružka Sylvia Pankhurstová, která se spíše díky svému temperamentu, instinktu a zkušenosti než díky hlubokému studiu pouhou náhodou stala tak vynikající stoupenkyní levého komunismu, změnila názory. Vzdává se antiparlamentarismu a tedy i úhelného kamene svého boje proti oportunismu ve prospěch okamžité výhody jednoty! Následuje tak cestu, po níž se před ní vydaly tisíce anglických dělnických vůdců: cestu ke kapitulaci před oportunismem a vším, k čemu vede, a nakonec před buržoazií. Není se čemu divit. Ale že jsi ji k tomu přemlouval ty, soudruhu Lenine, že jsi ji přesvědčoval, onu jedinou nebojácnou důslednou vůdkyni v Anglii, to je rána pro ruskou i pro světovou revoluci.

Mohla by padnout otázka, proč obhajuji antiparlamentarismus pro Anglii, když jsem jej výše doporučoval jen v těch zemích, kde již vypukla revoluce. Odpověď musí znít, že v boji se často může ukázat jako nezbytné udělat jeden krok navíc doleva. Jestliže by mělo v zemi tolik nemocné oportunismem, jako je Anglie, vyvstat nebezpečí, že mladá komunistická strana skrze parlamentarismus propadne oportunismu, je takticky nezbytné hájit antiparlamentarismus. A tak tomu může dál být v mnoha zemích západní Evropy!

[21]Pravdou je i to, že nekonečně větší množství různých elementů díky válce přišlo do řad proletariátu. Avšak všechny tyto elementy jsou stejné jako kterékoli neproletářské živly a zoufale lnou ke kapitalismu a bude-li to třeba, budou jej bránit i se zbraní v ruce, neboť jsou nepřátelské vůči komunismu.

[22]Pro nedostatek místa zde nemohu toto téma detailně rozvést, ale již jsem tak učinil v brožuře nazvané Základy komunismu.

[23]My Holanďané to víme až příliš dobře. V naší malé, leč díky koloniím vysoce imperialistické, zemi jsme viděli, jak nám ony „rozpory“ mizí přímo před očima. Již s námi nejsou demokratické, křesťanské ani žádné jiné strany. I Holanďan to umí posoudit lépe než Rus, který – a je mi líto, že musím říci – zřejmě soudí západní Evropu podle Ruska.

[24]Otázkou stále zůstává, zda zde tyto „čistě“ labouristické vlády přijdou. Možná, že se zde opět necháváš svést ruským příkladem – Kerenským. Později v tomto dopise vysvětlím, proč v tomto případě za březnových dní v Německu nemohla být „čistě“ socialistická vláda podporována úplně stejně.

[25]Komunistická strana Ruska v době Juděničových a Děnikinových útoků čítala 13 287 lidí, což není ani jedna desetitisícina ze 150 miliónů obyvatel. Díky zvláštním propagandistickým týdnům se tento počet do ledna 1920 zvýšil na 220 000. Dnes nepřesahuje 600 000, z nichž 52% jsou dělníci.

[26]Citace pocházejí od Radka.

[27]Zde bych rád poukázal na rozpor mezi tímto názorem a snahou o získání milionů kolísavých živlů do Třetí internacionály. Tento rozpor je dalším dokladem oportunismu tvé taktiky.

[28]Velice silným důkazem, že vedení Třetí internacionály vše posuzuje z ruského hlediska, je tento: poté, co byla poražena německá revoluce, po rozdrcení bavorské a maďarské revoluce, Moskva řekla německému a maďarskému proletariátu: „Uklidněte se a vydržte, neboť nás v březnu a červenci 1917 také porazili, ale v listopadu jsme zvítězili. S vámi to bude stejné jako s námi.“ A je jisté, že tentokrát Moskva říká totéž československým dělníkům. Rusové ale v listopadu vyhráli jen proto, že chudí rolníci již nepodporovali Kerenského! Kde, ach Výkonný výbore, jsou ty miliony chudých rolníků v Německu, Bavorsku, Maďarsku a Československu? Nikde. Vaše slova jsou holým nesmyslem. Zhoubnost této moskevské taktiky však nespočívá pouze v tom, že dělníky utěšuje prostřednictvím falešných představ, ale především v tom, že nedochází ke správnému závěru z porážek v Německu, Bavorsku, Maďarsku a Československu. Poučení z nich je následující: „Zničte své odborové svazy a vytvořte průmyslové svazy a posilte tak vnitřně svoji stranu a svoji třídu.“ Místo tohoto poučení však pouze slyšíme: „S vámi to bude stejné jako s námi!“ Není již snad nejvyšší čas, aby se proti této moskevské taktice po celé západní Evropě postavila jednotná, pevně organizovaná, železná opozice? Je to totiž otázka života a smrti samotné světové revoluce. A rovněž ruské revoluce.

[29]V tomto ohledu nesmíme zapomínat, že tu vždy hovoříme o odzbrojeném proletariátu. Kdyby z toho či onoho důvodu – třeba díky válce nebo později v průběhu revoluce – měl proletariát znovu získat zbraně, výše zmiňované podmínky by neplatily.

[30]Zabývat se všemi ruskými příklady by bylo příliš monotónní. Žádám proto čtenáře, ať si je sám pročte. Uvidí, že vše, co jsem výše řekl, je pravda.

[31]Osobně se domnívám, že v zemích, kde je revoluce ještě hodně vzdálená a dělníci zatím nejsou dost silní na to, aby ji provedli, lze parlamentarismus stále využívat. V takovém případě je ale nutná co nejostřejší kritika parlamentních delegátů. Ostatní soudruzi, ale mají, myslím, odlišný názor.

[32]V Halle během jednoho jediného dne přešlo 500 000 nových členů k vůdcům, které ještě před krátkou chvílí sami považovali za horší než Scheidemannovu bandu. A v Tours se přidaly tři čtvrtiny Francouzské socialistické strany, které ještě docela nedávno byly z větší části sociálpatrioty.

[33]Soudruh Pannekoek, jenž zná Německo důkladně, to předvídal. Budou-li vůdcové Svazu spartakovců postaveni před volbu mezi parlamentem a revolucí, vyberou si parlament.

[34]Například angličtí komunisté v té nejdůležitější záležitosti, kterou je jejich spojení s Labour Party.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: