Skip to content

Reforma státu: Globální kapitál a národní stát

6.2.2011

Marxista-akademik John Holloway velmi podnětným způsobem rozvíjí chápání státu jako historicky se transformujícího fenoménu, který je fetišizovanou formou kapitalistických společenských vztahů, a zabývá se krizí „sociálního státu“.

***

1. Jaký stát?

Tento článek vychází ze zkušeností s výukou kursu „Krize sociálního státu“ na Maestría de Ciencias Sociales ve FLACSO (Mexiko).[1] Hovoříme-li o krizi „sociálního státu“ nebo o reformě „státu“ v mezinárodním rámci, okamžitě vyvstává otázka: „O jaký stát se jedná a kde?“ Pro někoho, kdo většinu života prožil v Evropě, tu je ještě jeden problém: „Jak moc relevantní jsou představy o „státě“, které vznikly v Evropě, pro lidi, kteří znají především stát paraguayský, bolívijský či argentinský?“ Odpověď může spočívat jedině v nějakém konceptu fragmentace jednotného světa. A právě o rozvinutí této úvahy se článek pokouší.

2. Stát

Samotný pojem „reforma státu“ (nebo „krize sociálního státu“) ukazuje na skutečnost, že rozpoznáváme cosi, co má vývoj různých států společného a tudíž prohlašujeme, že analýza orientovaná na jeden konkrétní stát je nedostačující. Zdá se, že státy jsou poměrně rozdílné, oddělené entity, a přesto mluvíme o reformě „státu“ či o krizi „státu“, jakoby tu byl jen jeden stát, čímž předpokládáme jakousi jednotu mezi tím, co se jeví být rozdělené. Jak můžeme chápat vztah mezi vývojem různých států, jenž je jednotou separovaného, jednotou v separaci/separací v jednotě „státu“, a mnohostí různých států?

V politologické tradici se stát bere jako základní kategorie, o které se povětšinou nepochybuje. Naprostá většina prací této disciplíny bere jeden konkrétní stát jako svůj téměř výlučný rámec a politický vývoj analyzuje, jakoby jej šlo pochopit v čistě národních mezích. Zejména to platí pro práce ze Spojených států a Evropy, kde si teoretikové stále ještě libují v mýtu národní soběstačnosti – například pro levici i pravici bylo běžné, že „thatcherismus“ či „reaganismus“ analyzovaly jako čistě národní fenomén a nikoli jako součást globálního posunu ve vztahu mezi státem a kapitálem. V Latinské Americe jsou si lidé daleko více vědomi světového kontextu, v němž dochází k současným změnám, ale výklad, ve kterém nezpochybnitelná kategorie „státu“ omezuje a definuje diskusi, stále přetrvává.

Bereme-li stát jako výchozí bod, pak se svět jeví (nakolik se nám vůbec nějak jeví) jako souhrn národních států. Trendy nebo vývoje, které překračují hranice jednoho státu, se pojednávají buď v intencích mezistátních vztahů (což je tradiční pro „subdisciplínu“ „mezinárodních vztahů“), nebo v intencích analogie (což platí pro „subdisciplínu“ „komparativní politiky“). Ani v jednom případě nezačínáme u konceptu jednoty národních států, ale u jejich odloučenosti – obecné trendy lze chápat jedině jako součást mezistátní sítě mocenských vztahů uplatňovaných buď přímo mezi státy, nebo skrze instituce, jako je třeba Mezinárodní měnový fond; či je ještě můžeme chápat v intencích podobností mezi státy v oblasti idejí, politických institucí nebo společenských struktur, což je případ v současnosti vlivné teorie regulace s jejími národně definovanými představami fordismu a postfordismu.

Jistěže mezistátní tlaky, tlaky mezinárodních organizací a institucionální a teoretické módy hrají při formování vývoje státu důležitou úlohu, přesto však k vysvětlení hloubky a globálních rozměrů změn, k nimž v současnosti dochází, nepostačují. Vysvětlovat tyto změny například na základě tlaku ze strany MMF posouvá tuto otázku jednoduše jen na odlišnou rovinu: co se skrývá za politickou orientací a vlivem MMF? Podobně vysvětlovat tyto změny na základě vlivu neoliberálního myšlení, jednoduše znamená nastolit otázku, proč neoliberální myšlení získalo právě v tuto konkrétní dobu takový vliv v tolika různých zemích. Komparativní analýzy, které se soustřeďují na výskyt podobných socio-ekonomických změn v odlišných zemích, nás – stejně jako regulacionistická analýza – dovedou hlouběji, ale analogie mají sklon k plytkosti a povrchnosti, byť jsou sugestivní (Clarke 1988/1991). Skoro se zdá, že abychom uspokojivě pochopili změny, k nimž momentálně dochází, musíme překročit kategorii „státu“ či spíše oddělenosti různých států a nalézt tak způsob diskuse o jejich jednotě.

A zde se jako přitažlivá alternativa nabízí teorie závislosti – alespoň protože zdůrazňuje unitární charakter světa a trvá na tom, že činy konkrétních států je třeba chápat v souvislostech bipolárního vztahu mezi centrem a periferií, přičemž periferie je objektem vykořisťování ze strany centra. Zde je tedy představa jednoty oddělených států, v níž jsou všechny prvky bipolárního světa. Avšak nakolik jsou „centrum“ a „periferie“ chápány jako „centrální státy“ a „periferní státy“, zůstává tato analýza velmi orientovaná na stát. V tomto smyslu úzce souvisí s tradicí mezinárodních vztahů: ačkoli klade důraz na nadřazenost světového systému konkrétním státům, chápe tento světový systém jako v podstatě mezinárodní státní systém, v němž jsou dominantními hráči centrální státy a jediná možná cesta ven ze závislosti spočívá v činech periferních států (ohledně podobné kritiky viz Dabat 1992). Tak jako v mainstreamové tradici i zde stát definuje rozdíl mezi vnitřním a vnějším, přičemž teorie závislosti se liší jen tím, že klade silný důraz (v souvislosti se závislými státy) spíše na vnější než na vnitřní determinanty jednání států. V této perspektivě lze sice vývoj, jakým jsou třeba státní reformy prováděné v periferních státech, chápat pouze na základě vnějších donucení vyvstávajících ze vztahu centrum-periferie, ale žádný koncept, jenž by nám umožnil pochopit dynamiku onoho vztahu, nenabízí.

3. Stát jako forma společenských vztahů

Každý stát proklamuje svoji samostatnost vůči ostatním státům, svoji národní suverenitu. Abychom mohli pochopit, co nám dovoluje hovořit o krizi či reformě „státu“, jakoby tu byl jen jeden stát, musíme onu samostatnost zmírnit, rozpustit stát jako kategorii.

Rozpustit stát jakožto kategorii znamená nechápat stát jako věc o sobě, ale jako sociální formu, formu společenských vztahů. Tak jako jsme ve fyzice začali navzdory zdání akceptovat, že žádná absolutní oddělenost neexistuje, že energie se může transformovat v hmotu a hmota v energii, tak ani ve společnosti není žádná absolutní oddělenost, žádné pevné kategorie. Myslet vědecky znamená rozrušovat kategorie myšlení, chápat všechny společenské fenomény právě jako společenské, jako formu společenských vztahů. Společenské vztahy, vztahy mezi lidmi, jsou proměnlivé, nepředvídatelné, nestabilní, často vášnivé, ale tuhnou do určitých forem, do forem, které zdánlivě nabývají svoji vlastní autonomii, vlastní dynamiku – do forem, které jsou zásadní pro stabilitu společnosti. Různé akademické disciplíny berou tyto formy (stát, peníze, rodina) jako dané a tak přispívají k jejich zjevné pevnosti a tudíž i ke stabilitě kapitalistické společnosti. Myslet vědecky znamená kritizovat tyto disciplíny, rozpouštět tyto formy, chápat je jako formy – jednat svobodně znamená zničit tyto formy.

Stát je pak ztuhlou (či „fetišizovanou“, abych si půjčil termín používaný Marxem) formou společenských vztahů. Je vztahem mezi lidmi, který se nejeví jako vztah mezi lidmi – je společenským vztahem, jenž existuje ve formě čehosi společenským vztahům vnějšího. A to je výchozí bod pro pochopení jednoty států: všechny jsou ztuhlými, zdánlivě autonomními formami společenských vztahů.

Proč ale společenské vztahy takto tuhnou a jak nám to pomůže pochopit vývoj státu? Tuto otázku nastolila tzv. „debata o odvození státu“, lehce zvláštní, ale velmi důležitá diskuse, která se během 70. let 20. století rozšířila ze západního Německa do ostatních zemí.[2] Tato debata byla výstřední tím, že se vedla extrémně abstraktním jazykem a často aniž by se výslovně uváděly politické a teoretické dopady argumentů. Nesrozumitelnost jazyka a skutečnost, že účastníci debaty často nedocházeli k žádným praktickým závěrům (nebo si jich nebyli vědomi), otevíraly možnost, že tato diskuse bude špatně pochopena a tak se tento přístup často zavrhoval coby „ekonomická“ teorie státu či jako přístup založený na „logice kapitálu“ snažící se porozumět politickému vývoji jako funkcionalistickému projevu logiky kapitálu. Vůči některým příspěvkům sice lze tuto kritiku určitě vznést, ale důležitost oné debaty jako celku tkví ve skutečnosti, že poskytla základ pro rozchod s ekonomickým determinismem a funkcionalismem, které hyzdily tolikeré diskuse o vztahu mezi státem a kapitalistickou společností, a pro pojednávání státu jako prvku či lépe momentu v totalitě sociálních vztahů kapitalistické společnosti.

Zaměření debaty na stát jakožto na konkrétní formu společenských vztahů je zásadním rozchodem s ekonomickým determinismem implikovaným například modelem základna-nadstavba (a jeho strukturalistickými variantami). V modelu základna-nadstavba ekonomická základna určuje (samozřejmě, že v poslední instanci), co stát dělá, funkce státu. Zaměřovat se na funkce státu znamená brát existenci státu jako jistou – v modelu základna-nadstavba není místo pro otázky po formě státu, pro otázku, proč předně by měly společenské vztahy tuhnout do zdánlivě autonomní podoby státu. Ptát se po formě státu znamená nastolit otázku jeho dějinné specifičnosti – existence státu jakožto věci oddělené od společnosti je pro kapitalistickou společnost stejně příznačná, jako jí je existence „ekonomiky“ coby čehosi odlišného od vyloženě donucovacích třídních vztahů (Gerstenberger 1990). Otázka pak nestojí: „Jak ekonomika determinuje politickou nadstavbu?“ Spíše zní: „Co vlastního společenským vztahům kapitalismu dává vzejít tuhnutí (či konkretizaci) těchto společenských vztahů do podoby státu?“[3] A z toho pak plyne další otázka: „Co ustavuje ekonomiku a politiku jako odlišné momenty těch stejných společenských vztahů?“ Odpověď je určitě taková, že na společenském antagonismu, na němž je kapitalismus (stejně jako každá třídní společnost) založen, je cosi charakteristického. Za kapitalismu tento sociální antagonismus (vztah mezi třídami) stojí na formě vykořisťování, k němuž nedochází otevřeně, ale skrze „svobodný“ prodej a koupi pracovní síly jakožto komodity na trhu. Tato podoba třídního vztahu předem předpokládá separaci mezi bezprostředním procesem vykořisťování, jenž se zakládá na „svobodě“ práce, a procesem udržování pořádku ve vykořisťovatelské společnosti, který logicky znamená možnost donucování (srovnej Hirsch 1974/1978).

Nahlížet na stát jako na formu společenských vztahů evidentně znamená, že vývoj státu lze chápat jedině jako moment vývoje totality společenských vztahů – je součástí antagonistického a krizemi postihovaného vývoje kapitalistické společnosti. Jelikož je formou kapitalistických sociálních vztahů, jeho existence závisí na reprodukci těchto vztahů – není tedy jen státem v kapitalistické společnosti, ale kapitalistickým státem, poněvadž pokračování jeho vlastní existence je svázáno s podporováním reprodukce kapitalistických společenských vztahů jako celku. Skutečnost, že existuje jako konkrétní či ztuhlá podoba sociálních vztahů však znamená, že vztah mezi státem a reprodukcí kapitalismu je vztahem komplexním – nelze funkcionalisticky předpokládat, že vše, co stát činí, je nutně v nejlepším zájmu kapitálu ani, že stát může dosáhnout toho, co je nezbytné zajistit k reprodukci kapitalistické společnosti. Vztah mezi státem a reprodukcí kapitalistických společenských vztahů je vztahem pokus-omyl.

Hovořit o státu jako o ztuhlé podobě sociálních vztahů znamená hovořit jak o jeho separaci od společnosti tak o jeho jednotě s ní. Separace či ztuhnutí (nebo fetišizace) je neustále opakovaným procesem.[4] Existence státu logicky znamená neustálý proces vydělování určitých aspektů společenských vztahů a jejich definování jako „politiky“ a tudíž oddělených od „ekonomiky“. Antagonismus, na němž společnost stojí, se tak rozděluje – boje se kanalizují do politických a ekonomických forem, z nichž ani jedna neponechává prostor pro vznášení otázek ohledně struktury společnosti jako celku. Zřejmým příkladem je momentálně Venezuela, kde stabilita stávající společnosti velmi silně závisí na schopnosti kanalizovat sociální nespokojenost do etablovaných procedur politického systému, na schopnosti vnutit špatně definovanému odmítnutí stávajícího řádu určité definice. Tento proces vnucování definic sociálním bojům je zároveň procesem, kterým stát definuje sám sebe – jakožto ztuhlá podoba společenských vztahů je stát současně procesem tuhnutí těchto vztahů a právě tímto procesem se stát neustále znovu ustavuje coby instance separovaná od společnosti (Holloway 1980/1991, 1992).

4. Národní státy jako formy globální totality společenských vztahů

„Stát“ se tudíž dvojnásobně rozpouští: není strukturou, ale formou sociálních vztahů; není naprosto fetišizovanou formou sociálních vztahů, ale procesem formování (fetišizace) společenských vztahů (a tudíž neustálým procesem sebeustavování). Diskuse se ale nachází na úrovni obecného „státu“ – zatím nebylo nic řečeno ke skutečnosti, že „stát“ není jeden, ale že existuje spousta států. Jak poukazují kritici, kteří jsou jinak přístupu „odvozujícímu stát“ nakloněni (Barker 1978/1991, von Braunmühl 1974/1978), tato debata „se státem zachází, jako by existoval pouze v jednotném čísle. Kapitalismus je však světovým systémem států a kapitalistický stát nabírá podobu národního státu“ (Barker 1978/1991, str. 204).

Na jedné rovině tato kritika směřuje nesprávným směrem, protože debata o odvozování státu se nezabývala chápáním konkrétního státu, ale spíše chápáním „státnosti“ či lépe „politiky“. Odvozováním „politiky“ z povahy kapitalistických společenských vztahů abstrahovaných od existence „státu“ pouze v podobě mnohosti států. V kontextu analyzování obecného vztahu mezi státem a společností bylo, jak upozorňuje Picciotto, „vhodnější předpokládat korelaci mezi společností a třídami v ní a státem v oné společnosti.“[5] Jenže, ať už je to vhodné či nikoli, tento fakt nikdy v debatě jasně nezazněl a výsledkem bylo závažné zaměňování „státu“ ve smyslu „politiky“ (od nynějška o něm budeme hovořit jednoduše jako o „politice“) a „státu“ ve smyslu mexického, argentinského nebo německého státu (od nynějška o něm budeme hovořit jako o „národním státu“).[6] To vedlo k ochuzení pojmu „politika“ a rovněž se tak přispělo k některým obtížím s tím, jak v debatě pokračovat, jakmile byl učiněn obecný teoretický argument.

K čemu logicky vede otevření tohoto rozlišování mezi politikou a národním státem? Jak jsme si ukázali, politika je momentem totality kapitalistických společenských vztahů. Jakmile se oprostíme od omezení plynoucích ze státně orientovaného myšlení, je jasné, že „totalitu sociálních vztahů“ lze chápat jedině jako globální (celosvětovou) totalitu. Globální povaha společnosti není výsledkem nedávné „internacionalizace“ kapitálu (pojem, který předpokládá posun od historicky a logicky předchozí národní společnosti), nýbrž je povaze kapitalismu vlastní od samého začátku (srovnej von Braunmühl 1978; Clarke 1991; Picciotto 1985/1991). Vztahy mezi dělníky a zaměstnavateli, mezi výrobci a spotřebiteli, mezi finančníky a průmyslníky překračují národní hranice. Kapitál je ze své podstaty globálním vztahem.

Politika je pak momentem globálního vztahu, ale neprojevuje se existencí globálního státu, nýbrž existencí spousty zdánlivě autonomních národních států. Politika se tříští – toto tříštění je pro chápání politiky fundamentální, jedná se o zásadní prvek, který ztratíme, budeme-li předpokládat, že společnost a stát jsou totéž. Svět není nakupením národních států, národních kapitalismů či národních společností – to spíše roztříštěná existence politiky jakožto národních států rozkládá svět na tolik zdánlivě autonomních jednotek.

Rozlišování mezi politikou a národním státem tudíž dává pojmu stát nový rozměr procesu fetišizace nebo-li tuhnutí společenských vztahů. Rozklad globální společnosti na národní státy není cosi, co se završuje stanovením národních hranic. Naopak, všechny národní státy se angažují v neustále opakovaném procesu rozkládání globálních společenských vztahů: skrze prosazování národní suverenity, skrze velebení „národa“, skrze obřady s vlajkou, skrze hraní národních hymen, skrze administrativní diskriminaci „cizinců“, skrze válku. Čím slabější je sociální základna tohoto národního rozkládání společnosti – jako například v Latinské Americe – tím zřetelnější jsou formy, kterými se projevuje. Toto rozkládání globálních společenských vztahů je zásadním prvkem rozdělování opozice vůči kapitalistickému panství, rozkládání práce coby třídy.

Národní stát je pak rozhodně formou tříštění globální společnosti. Pohlížíme-li na něj v tomto světle, stát se v zásadě teritoriálně nekryje se společností, k níž se vztahuje. „Vhodný“ předpoklad – zmiňovaný Picciottem – korelace mezi státem a společností je prostě a jednoduše nesprávný. Každý národní stát je momentem globální společnosti, teritoriálním odštěpkem ze společnosti, která obepíná svět. Žádný národní stát, „bohatý“ ani „chudý“, nelze chápat abstrahovaně od jeho existence coby momentu globálního vztahu, kterým je kapitál. Tak časté rozlišování mezi „závislými“ a „nezávislými“ státy padá. Všechny národní státy jsou historicky a opakovaně definovány svým vztahem k totalitě kapitalistických sociálních vztahů. Eversovo rozlišování, které s ohledem na kapitalistickou „periferii“ rozvíjí například v debatě o odvozování státu, mezi „centrálními“ státy, v nichž je „ekonomická a politická sféra sociálně identická,“ a „periferními“ státy, v nichž žádná takováto identičnost neexistuje (Evers 1979, str. 77-79), je prostě neplatné. Navzdory národní orientaci většiny teoretiků z „bohatších“ zemí není existence národního státu jakožto momentu globálního vztahu zvaného kapitál o nic méně důležitá pro pochopení thatcherismu v Británii, než je, řekněme, pro pochopení vzestupu neoliberalismu v jakékoli tzv. „periferní“ zemi (jak přesvědčivě ukazuje Bonefeld 1990).

Tím samozřejmě není řečeno, že vztah mezi globálním kapitálem a všemi národními státy je stejný. Naopak. Ačkoli se všechny národní státy ustavují jako momenty globálního vztahu, jedná se o odlišné a neidentické momenty onoho vztahu. Tříštění světa na národní společnosti znamená, že každý stát je specificky územně definován a tudíž má k lidem na svém teritoriu specifický vztah – některé (obvykle, ale nikoli vždy, většinu – Jihoafrická republika, Kuvajt) definuje jako „občany“ a zbytek jako „cizince“. Tato územní definice znamená, že každý stát má ke globálním kapitalistickým vztahům jiný poměr.

Územní definice rovněž znamená, že každý stát je imobilní způsobem, jenž silně kontrastuje s mobilitou kapitálu. Národní stát může jen obtížně změnit své hranice, zatímco kapitál se může během několika vteřin přesouvat z jedné strany světa na druhou. Tam, kde jsou národní státy pevné, je kapitál v podstatě tekutý a teče kamkoli na světě, kde jej čekají největší zisky. Je jasné, že tomuto toku stojí v cestě překážky, že tato mobilita má své meze. Důležité je, že reprodukce kapitálu závisí na jeho (přechodné) imobilizaci ve formě výrobního kapitálu, což zahrnuje jeho vtělení do strojového parku, pracovní síly, pozemků, budov, komodit. Volnému toku kapitálu brání i další překážky jako třeba státní nařízení nebo existence monopolních situací, ale ve své nejobecnější a nejabstraktnější podobě, penězích, je kapitál globální, tekutý a rychle plynoucí. Peníze neznají osobních či národních sentimentů.

Vztah národního státu ke kapitálu je vztahem národně ukotveného státu ke globálně mobilnímu kapitálu. A právě na tomto základě je třeba vytvářet pojmosloví jak vztahu mezi národním státem a světem tak vztahů mezi národními státy. Důležité je to z toho důvodu, že zejména levice běžně pojednává vztah státu a kapitálu, jakoby kapitál byl imobilní, jakoby byl svázán s konkrétními aktivitami, místy či osobami. Vzniká tak analýza politického vývoje na základě konfliktu mezi frakcemi kapitálu (řekněme textilní kapitál versus chemický kapitál nebo bankovní kapitál versus průmyslový kapitál), jakoby kapitál byl nějakým způsobem spjat s konkrétní činností[7] či – což se více týká současné diskuse, diskuse o státu na základě jakési fůze, jednoty nebo propletení státu s „národním kapitálem“ – jakoby byl kapitál jaksi svázán s nějakou konkrétní částí světa. Propojení státu s kapitálem se dokazuje na základě rodinných vazeb, osobních konexí, existence vojensko-průmyslových komplexů a tyto vazby se teoreticky zpracovávají jako doklad kapitalistické povahy státu (jako třeba Miliband 1969) nebo na základě „fůze“ státu a monopolů (jako třeba teorie státně monopolního kapitalismu) či jako formování konkurenčních státních kapitálů (jako třeba teorie státního kapitalismu, například Barker 1978/1991[8] nebo klasické teorie imperialismu). Všechny tyto přístupy s kapitálem zacházejí, jako by jej bylo možné chápat na základě jeho osobních, institucionálních či místních vazeb a nepohlížejí na tyto vazby jako na přechodné momenty, jako na scenérie v nepřetržitém toku kapitálu. Jistěže mezi skupinami kapitalistů a národních států existují osobní, institucionální a politické vazby, ale „skupiny kapitalistů“ nejsou totéž co kapitál a národní státy jsou často nuceny přerušit vazby se svými kapitalistickými přáteli a postupovat proti nim v zájmu zajištění reprodukce kapitálu jako celku (srovnej Hirsch 1974/1978). Relativní imobilnost národního státu a extrémně vysoká mobilita kapitálu znemožňuje ustavení takto prostého vztahu mezi národním státem a jakoukoli konkrétní částí světového kapitálu (Murray 1971; Picciotto 1985/1991).

Konkurenci mezi státy a měnící se postavení národních států ve vztahu ke globálnímu kapitálu tudíž nelze adekvátně pojednat z hlediska konkurence mezi „národními kapitály“. Diskuse nesmí začínat u imobilnosti kapitálu, nýbrž u jeho mobility. Nakolik existence každého národního státu závisí nejen na reprodukci světového kapitalismu, ale i na reprodukci kapitalismu v rámci jeho vlastních hranic, natolik se musí snažit kapitál přilákat a jakmile jej přiláká imobilizovat jej na svém území.[9] Konkurenční boj mezi národními státy není bojem mezi národními kapitály, ale bojem mezi státy o přilákání a/nebo udržení si podílu ze světového kapitálu (a tedy i podílu z globální nadhodnoty). Aby dosáhnul tohoto výsledku, musí se národní stát snažit o zajištění příznivých podmínek pro reprodukci kapitálu uvnitř svých hranic (poskytováním infrastruktury, udržováním práva a pořádku, školstvím, regulací pracovní síly atd.) a rovněž kapitálu operujícímu v rámci jeho hranic skýtat mezinárodní podporu (obchodní politikou, monetární politikou, vojenskými intervencemi atd.), a to povětšinou bez ohledu na občanství právních vlastníků onoho kapitálu.

V tomto konkurenčním boji se ustavují hegemonní a podřízené pozice, ale hegemonní postavení ještě státy neosvobozuje od globální konkurence o přilákání a udržení kapitálu. Relativně hegemonní a podřízené pozice ve finále stojí na existenci víceméně příznivých podmínek pro akumulaci kapitálu na území různých států – odtud tedy plyne dlouhodobý úpadek Británie coby hegemonní mocnosti a současná nestabilita mezinárodního postavení Spojených států. Podmínky pro akumulaci kapitálu pak zase závisejí na podmínkách pro vykořisťování práce kapitálem, ale žádný přímý teritoriální vztah tu není. Kapitál se na území jednoho národního státu může akumulovat v důsledku vykořisťování práce na území jiného státu – jako třeba v případě koloniálních či neokoloniálních situací, ale rovněž v případech, kdy ze sebe státy daňovými výhodami či jinými pobídkami učiní atraktivní lokality pro akumulaci kapitálu (zřejmým příkladem jsou Kajmanské ostrovy a Lichtenštejnsko).

Národní státy si tedy konkurují, aby na své území přilákaly díl z globálně vyprodukované nadhodnoty. Antagonismus mezi nimi není projevem vykořisťování „periferních“ států „centrálními“ (jak tvrdí stoupenci teorie závislosti), nýbrž spíše vyjadřuje jejich (extrémně nerovnou) vzájemnou konkurenci, v níž se snaží na svá teritoria přilákat (či si na nich udržet) podíl z globální nadhodnoty. Z tohoto důvodu mají všechny státy zájem na globálním vykořisťování práce. Je pravda, jak tvrdí stoupenci teorie závislosti, že národní státy je možné chápat jedině z hlediska jejich existence v bipolárním světě charakterizovaném vykořisťováním, ale nejedná se o vykořisťování chudých zemí bohatými zeměmi, nýbrž o vykořisťování globální práce globálním kapitálem a ona bipolárnost není bipolárností centrum-periferie, nýbrž třídní bipolárností, kdy všechny státy z podstaty samotné své existence států závislých na reprodukci kapitálu stojí na kapitalistickém pólu.

Chápání vztahu mezi národními státy jakožto vztahu vnějšího je tudíž neadekvátní, i když se tak prezentuje. Je-li národní stát momentem globálního vztahu zvaného kapitál, pak ani tento globální vztah („mezinárodní kapitál“) ani ostatní státy nelze dost dobře chápat jako jemu vnější. Snažíme-li se tedy porozumět vývoji kteréhokoli národního státu, nemůžeme si vybrat mezi „externími“ determinantami vývoje státu (v případě „periferních“ států upřednostňovanými teorií závislosti) a determinantami „interními“ (preferovanými teorií regulace – Hirsch 1992). Vývoj státu nelze chápat ani jako výsledek kombinace endogenních a exogenních hnacích sil, kteréžto řešení prosazuje Dabat (1992). Rozlišování mezi vnitřním/vnějším, interním/externím či endogenním/exogenním reprodukuje zdánlivou autonomii národních států a posiluje tak vražedné tuhnutí společenských vztahů představované národními hranicemi. Jako vysvětlení vývoje státu je ale neadekvátní. Pro všechny národní státy je manipulování s rozlišením vnitřní/vnější zásadním prvkem praktické politiky. Například všechny státy, které vyjednávají s MMF, prezentují výsledky těchto jednání jako uvalené z vnějšku, zatímco ve skutečnosti jde o součást „národního“ politického konfliktu či spíše o souvislou integraci národního politického konfliktu s globálním politickým konfliktem. Platí to stejnou měrou pro podmínky, které MMF v roce 1976 „uvalil“ na britský stát (důležité vítězství pravice v Británii), i pro podmínky, které MMF „uvalil“ na venezuelský stát a které tvoří důležitý prvek strategie venezuelského státu pro takovou restrukturalizaci společnosti, která by vytvořila příznivější podmínky pro akumulaci kapitálu. Globální kapitál není Cochabambě, Zacatlánu či dokonce Sant´ana do Agreste o nic více „vnější“ než New Yorku, Tokiu či Londýnu, byť se formy a důsledky jeho přítomnosti nesmírně liší.

Porozumění vývoji národního státu nemůže být otázkou zkoumání interních a externích determinant, nýbrž otázkou snahy pochopit, co to znamená, řekne-li se, že národní stát je momentem globálního vztahu zvaného kapitál. Nejzřejmějším významem je, že vývoj každého konkrétního národního státu lze chápat pouze v kontextu globálního vývoje kapitalistických společenských vztahů, jejichž je integrální součástí. „Globální vývoj kapitalistických společenských vztahů“ není logickým procesem ani čímsi „tam někde venku“, nýbrž dějinným výsledkem konfliktu, konfliktu, jenž je sice rozdrobený, ale globální. Struktura onoho konfliktu (ve finále podoba závislosti kapitálu na práci) vytváří určitý rytmus vývoje, jenž se nejzřetelněji projevuje tendencí kapitálu ke krizím (srovnej Holloway 1992). Avšak vztah mezi každým konkrétním národním státem a globálním vývojem je vztahem komplexním. Ačkoli se skutečnost, že všechny národní státy jsou momenty téhož globálního vztahu, projevuje výskytem společných vývojových modelů – jak ilustruje téma „reformy státu“ – rozdílný poměr národních států ke globálnímu kapitálu znamená, že se formy, kterých nabývají boje kolem vývoje globálního kapitálu a tudíž i vývoje národních států, mohou nesmírně lišit a co se zprvu zdá být obecným vývojem (například reforma státu), v sobě často skrývá velké množství různých (a navzájem si konkurujících) strategií, jež mají v procesu restrukturalizace dosáhnout nově definovaného poměru ke globálnímu kapitálu.

Zde není pro žádný funkcionalismus místo. Jedním z problémů souvisejících s analyzováním „kapitalistického státu“, jakoby existoval jen jeden stát, bylo, že velmi snadno vedlo k funkcionalistickému předpokladu, že tento stát je státem kapitalistickým a tudíž plní funkce, jež si od něj kapitál žádá. Jak jsme si ukázali při líčení debaty o odvozování státu, tento závěr je neospravedlnitelný již na úrovni „obecného státu“, ale ubohost funkcionalistického argumentu se ještě více ozřejmí, máme-li na paměti, že kapitál je globální a „obecný stát“ je mnohostí národních států – na základě skutečnosti, že reprodukce globálního kapitálu se prosazuje nějakou politickou akcí, nelze předpokládat, že nějaký stát či státy dosáhnou toho, co se po nich žádá (Picciotto 1985/1991). Nelze předpokládat, že kapitál své krize vždy vyřeší.

5. Reforma státu: národní politika pro nadměrnou globální akumulaci

Národní stát je fixní, kdežto kapitál globálně proudí. Kapitál proudí globálně, ale v každém daném okamžiku je nějak územně lokalizován, ať už na účtu nějaké finanční instituce nebo v cihlách a maltě nějaké továrny. Různé státy si konkurují, aby přilákaly tok kapitálu a imobilizovaly jej. Poměr konkrétních národních států ke globálnímu kapitálu se zprostředkovává skrze tento konkurenční proces lákání a znehybňování. Tento vztah si můžeme třeba představit jako řadu nádrží, které se ve vzájemné konkurenci snaží přilákat a zadržet maximální množství vody z obrovské a značně nekontrolovatelné řeky.

Jak naznačuje metafora řeky, národní státy nemají pod kontrolou celkový tlak, rychlost a objem toku vody. Proč? Tomu lze porozumět jedině na základě toho, co na prvním místě vyvolává onen pohyb vody. Národní státy – nádrže na naši metaforu – mohou pouze reagovat na změny rozměrů a síly řeky.

Důležité změny v uspořádání a formulování státu, k nimž za posledních patnáct či více let došlo nejen v Latinské Americe nýbrž na celém světě, jsou reakcí na radikální změnu v toku řeky kapitálu.

Abychom porozuměli této změně v toku kapitálu, musíme jít k jeho zdroji, ke kapitalistickým výrobním vztahům. Podoba, jakou tok kapitálu nabere, závisí na podmínkách kapitalistické výroby. Tok kapitálu je sice nepřetržitý, ale nikoli nediferencovaný. Kapitál proudí skrze různé funkční formy, takže jednou existuje jako peníze, jednou jako výrobní kapitál vtělený do výrobních prostředků a zaměstnané pracovní síly a jednou jako zboží. Každá forma má různé dopady z hlediska rychlosti geografické mobility. Kapitál v podobě peněz může cestovat z Londýna do Tokia během několika vteřin. Kapitál ve formě výrobního kapitálu vtěleného do strojů, budov, dělníků atd. je geograficky mnohem méně mobilní. Kapitál ve formě zboží je z hlediska mobility zcela jasně někde mezi ostatními dvěma formami. V tom všem ale hraje rozhodující úlohu výrobní kapitál, jelikož je to výroba, co je výhradním zdrojem nadhodnoty a tudíž reprodukce a expanze kapitálu. Avšak kapitál je k takovýmto teoretickým úvahám slepý – bude proudit do kterékoli formy, jež mu připadne, že nabízí největší zisky, nejlepší možnosti pro expanzi. A tak nenabízí-li výroba dobré zisky a jsou-li trhy se zbožím nasycené, bude kapitál proudit do peněžní formy. Výsledkem bude radikální změna v mobilitě kapitálu. A právě k tomu za posledních dvacet let v podstatě došlo a právě to je i klíčem ke změnám v uspořádání národních států.

Zkáza způsobená druhou světovou válkou a předválečnou krizí vytvořila v kombinaci s fašistickou zkušeností mnoha zemí příhodné globální podmínky pro kapitalistickou výrobu. Zhruba dvacet pět poválečných let bylo obecně obdobím vysokého a vytrvalého růstu spočívajícího na ziskovosti kapitalistické výroby. Samozřejmě, že tok peněz byl důležitý, ale vzhledem k vývoji výroby hrál podřadnou úlohu. Výsledná relativní stabilita kapitálu vytvářela základnu pro rozvoj určitého typu vztahu mezi národním státem a globálním kapitálem, jenž dodával na důvěryhodnosti představě světa složeného z „národních ekonomik“. Relativní stabilita rovněž vytvářela prostředí, v němž bylo možné, aby mezinárodní dohody uzavřené po válce regulovaly hospodářské vztahy mezi národními státy – obzvláště důležitá v tomto ohledu byla smlouva z Bretton Woods, která vytvořením systému pevných směnných kursů do jisté míry regulovala pohyb peněz mezi národními státy a tudíž národní státy do určité míry chránila před globálním pohybem kapitálu (srovnej Bonefeld 1990; Holloway 1992). Tato relativní ochrana – zakládající se na relativní stabilitě výrobního kapitálu a posilovaná mezinárodní regulací a národními politikami pro kontrolu nad pohybem kapitálu – skýtala základnu pro státně orientovanou politiku oné doby, ať už se jednalo o politiku keynesiánského sociálního státu či o politiku nahrazování dovozů. Tatáž relativní stabilita rovněž umožnila vznik přiměřeně stabilních aliancí mezi národním státem a skupinami kapitalistů – onoho druhu aliancí, jež jsou pojmově zakotveny ve výše diskutovaných teoriích (vojensko-průmyslový komplex, státně-monopolní kapitalismus atd.); a rovněž aliancí mezi státem a byrokratizovanými dělnickými hnutími, jež nalézáme v mnoha variantách korporativistického politického vývoje.[10] Mnohé, dnes stále ještě běžné, teoretické koncepce týkající se státu – obzvláště výše diskutované abstrahování „státu“ od světa – vyvstaly ze zkušeností této doby, jež byla rovněž dobou rapidní expanze „politologie“ a společenských věd obecně.

Relativní ochrana národního státu skončila spolu s koncem dlouhého období poválečného vzestupu. Od poloviny 60. let 20. století se objevují jasné známky sílící nestability. Podmínky, které po celé poválečné období činily výrobu ziskovou, ochabovaly: náklady spojené s vykořisťováním dělníků (o nichž se často hovoří jako o organické skladbě kapitálu) rostly, disciplína ustavená během války polevovala a státní byrokracie spojené s předešlým modelem rozvoje se kapitálu jevily nákladné. Investice do výroby se staly méně bezpečným prostředkem pro expanzi kapitálu. Jinými slovy, objevil se nadbytek kapitálu, nadměrná akumulace kapitálu. Během let vzestupu docházelo k rapidní akumulaci kapitálu – nahromadilo se více kapitálu, než nyní mohlo nalézt bezpečný a ziskový odbyt ve výrobních investicích. Když k tomu dojde, kapitál se začíná rojit, stejně jako se rojí včely, když již v úlu není dostatek medu k uživení a expanzi populace – část kapitálu se zvedne a odletí si hledat nový domov.[11] Přesněji řečeno, kapitál nabývá tekuté podoby peněz a proudí po světě, přičemž hledá prostředky k dosažení zisku. Místo toho, aby se vtělil do cihel a malty, strojů a dělníků, do výrobních investic, proudí a hledá spekulativní, často velmi krátkodobé prostředky expanze. Mnohé továrny, které již nejsou ziskové, se zavírají a budovy i stroje se prodávají – uvolněný kapitál přetrvává jako peníze, které lze kdekoli transformovat ve výrobní investice, ale daleko spíše zůstane v podobě peněz, dokud podmínky pro výrobní investice zůstanou poměrně nepříznivé. Potíže výroby se projevují nárůstem jak nabídky peněz, poněvadž dříve výrobní kapitál se mění v peníze a nabízí se k půjčkám, tak poptávky po penězích, jelikož kapitál, který zůstává ve výrobě, se snaží potíže překonat tím, že si půjčuje, a státy se snaží urovnat sílící sociální napětí navyšováním svého dluhu.

Krize výrobních vztahů se projevuje zkapalňováním kapitálu. Dochází k ostré změně ve vztahu mezi výrobním kapitálem a kapitálem drženým ve formě peněz[12] – namísto toho, aby se peníze jevily jako podřízené výrobě, nyní se jeví jako cíl sám o sobě. Dříve poměrně stabilní tok kapitálu se mění v rychle se pohybující příval a tento příval smetá instituce a domněnky poválečného světa. Jedním z prvních pilířů poválečného světa, který se měl zřítit, byl bretton-woodský systém pevných směnných kursů založený na fixní paritě dolaru se zlatem. V 60. letech 20. století vedl rapidní nárůst množství dolarů držených jako peníze mimo Spojené státy (a mimo regulační moc kteréhokoli národního státu) – tzv. eurodolarů – k podrytí pozice dolaru a k tomu, že se roku 1971 upustilo od bretton-woodského systému, jenž byl nakonec nahrazen systémem plovoucích směnných kursů. Rozpad systému pevných směnných kursů znamená, že národní státy jsou nyní daleko příměji podřízené toku globálních peněz – přijetí politiky, jež je pro zájmy kapitálu zjevně škodlivá, dnes daleko rychleji vede k reakcím na peněžních trzích a k oslabování národní měny (Clarke 1988; Bonefeld 1990).

Zhroucení systému vzniklého v Bretton Woods je jen prvním krokem. Rychlý růst světových peněžních trhů během celých 70. a 80. let 20. století a vyšší rychlost pohybu, kterou umožnilo zavádění nových technologií, má drastický dopad na uspořádání národních států. Národní státy se snaží na svá území přilákat kapitál a udržet jej tam, což s novou likviditou kapitálu radikálně mění svůj význam. Ostře narůstá konkurence mezi státy o přilákání jejich dílu kapitálu a to národní státy nutí hledat nové způsoby jak se pro kapitál učinit atraktivnějšími. Skutečnost, že daleko větší podíl kapitálu se investuje krátkodobě, znamená, že státy jsou pod neustálým tlakem, aby udržovaly podmínky, které kapitál na jejich teritoriu zadrží. Staré ideologie odcházejí – nová vláda peněz nalézá výraz v nových ideologiích neoliberalismu, v teorii zdůrazňující nabídku, v monetarismu, přičemž ve všech těchto případech se tak či onak konstatuje: „Stát se musí stáhnout a vládnout musí trh a peníze.“ Končí i stará spojenectví. Etablované svazky mezi skupinami kapitalistů a státem začínají být nazírány jako překážka, jakmile je zjevné, že kapitál se ve své peněžní formě neváže k žádné skupině lidí a k žádné konkrétní aktivitě. Pod tlak se dostává i model korporativistického panování skrze odbory – k přilákání globálních peněz je zapotřebí nové organizace práce, nové „flexibility“ a nové disciplíny, jež jsou neslučitelné se starými odborovými strukturami, je zapotřebí nového způsobu jak lidi „naučit, aby ohnuli hřbet“ (srovnej Peláez a Holloway 1990/1991). Peníze si ve své zoufalé snaze nalézt způsob vlastní expanze vynucují otevírání oblastí, jež byly dříve soukromým kapitalistickým investicím uzavřené – ty sféry činnosti, které dříve kontrolovaly národní státy, se všude privatizují, otevírají se přívalu peněz, které hledají ziskový domov. Dokonce i tu nejpevnější baštu ze všech, Sovětský svaz, peníze otevřely a rozervaly na kusy.

A pak je tu dluh. Transformace kapitálu do své peněžní formy znamená, že velká část těchto peněz se nabízí k půjčení, že se mění v úvěr a dluh. Ve svých posledních letech se poválečný vzestup udržoval rychlým zvětšováním dluhu. Poté, co se v bohatších zemích koncem 70. let 20. století stala krize ziskovosti evidentní a vyhlásila se monetární úspornost, příval peněz se obrátil na jih, zejména do Latinské Ameriky, přičemž se nabízel vládám, které hledaly způsob jak zadržet sociální napětí, a měnil se v dluh. Když mexická vláda v roce 1982 prohlásila, že má potíže, bylo jasné, že Latinská Amerika není pro půjčky bezpečným místem a peníze zase tekly na sever, kde ve Spojených státech ukončily jepičí život pokusů o přísnou monetární kontrolu a daly vzniknout masivní expanzi spotřebitelského zadlužení a – zejména ve Spojených státech – vládního zadlužení, které táhnou výdaje na armádu. S dluhem přichází i nová politika zadluženosti, a to jak mezinárodně tak v rámci národních států (srovnej Holloway 1990; Cleaver 1989). Růst dluhu znamená růst diskriminace, diskriminace mezi těmi, kdo jsou považování za hodné úvěru, a těmi, kdo nejsou – sílí tak nové dělení, které je strašlivě viditelné mezi národními státy i ve společnosti na celém světě. Pro dlužníky, ať jimi jsou státy nebo soukromé osoby, dluh znamená intenzivnější podrobení penězům.

Národní stát již není, co býval. Jako moment globálního vztahu zvaného kapitál již nemá tutéž významnost – došlo k vnitřnímu posunu ve formách kapitalistického panství. Jak říká Marazzi, dochází „k posunu státní moci na světovou úroveň – na úroveň, na níž operuje monetární terorismus“ (Marazzi 1976, str. 107). Politická rozhodnutí přijímaná na úrovni národního státu jsou dnes přímočařeji integrovaná do globálního pohybu kapitálu. V tomto smyslu lze prohlásit, že národní stát je prázdná skořápka. I demokracie – tam, kde existuje – je prázdnou skořápkou: jelikož politická rozhodnutí jsou každopádně přímočařeji podřízená globálnímu kapitálu, je snazší usmířit demokratickou formu politiky se zájmy kapitálu. A jak ukazuje Cavarozzi a kol. (1992), právě toto vyprazdňování demokracie je klíčem k pochopení faktu, proč šel v nedávných letech růst demokracie v Latinské Americe ruku v ruce s růstem chudoby a sociální nerovnosti (samozřejmě, že se tato skutečnost neomezuje jen na Latinskou Ameriku). Vyprazdňování demokracie však přináší i své problémy – podrobení národního státu globálnímu kapitálu ztěžuje národní rozkládání společnosti a dává vzniknout napětí, které se velice odlišnými způsoby projevuje v současných potížích venezuelské vlády, pádem Thatcherové v Británii nebo nedávným proslovem mexického prezidenta Salinase, v němž odlišoval svůj vlastenecký „sociální liberalismus“ od neoliberalismu, jenž nezná žádných národních sentimentů.

Všude se kapitál jeví jako všemocný. Peníze jsou tou nejneomalenější, nejarogantnější formou kapitálu. Jejich úspěchy jsou po celém světě četné a zřejmé. A přesto je panství peněz projevem slabosti kapitálu. Rojící se včely jsou také tou nejneomalenější, nejarogantnější formou včely, ale rojí se právě proto, že nebylo dost medu k přežití. Peníze panují, protože výroba přestala být pro kapitál tak atraktivní, ale ve finále je to výroba a jenom výroba, co poskytuje med – výroba je výlučným zdrojem samoexpanze kapitálu. Klíč k uzdravení kapitalismu se nenalézá v rozrušení starých modelů penězi ani v „reformě státu“, ale v reorganizaci výroby, v restrukturalizaci podrobení pracovní síly kapitálu; a navzdory všem změnám v organizaci výroby a navzdory agresivní politice kapitálu v posledních deseti či patnácti letech stále není jasné, zda se kapitálu povede dosáhnout tohoto cíle.

Včely, které se rojí příliš dlouho, umírají hladem. Chatrnost základny vlády peněz je v posledních několika málo letech od krachu na burzách v roce 1987 stále zřejmější – ozřejmuje ji pád tolika bank a finančních institucí uprostřed skandálu za skandálem ve všech finančních centrech. Řada rojících se včel již skutečně zemřela a nadále umírají v „úvěrové krizi“, která je jádrem současné recese. Zda tato destrukce přemíry nahromaděného kapitálu stačí na vytvoření základny pro návrat ke zdravé kapitalistické výrobě na globálním základu zůstává však pochybné a čím dál tím více se zdá nepravděpodobné, že zhroucení Sovětského svazu poskytne řešení, v něž se doufalo. Hluboká recese, kterou v posledních pár letech zažívají všechny zjevně nejmocnější „ekonomiky“, připravuje veškerá tvrzení, že kapitalismus vstupuje do nové fáze ziskové výroby (občas se o ní hovoří jako o postfordismu), o přesvědčivost. V posledním roce či dvou hodně diskutovaný tok kapitálu do Latinské Ameriky je pravděpodobně spíše obratem v jeho toku (pryč od dnes neatraktivních podmínek v jiných zemích) než regionálním rozřešením potíží kapitálu. Zdá se pravděpodobné, že svět bude dál trpět násilím a nestabilitou národní (a mezinárodní) politiky pro nadměrnou globální akumulaci.

Bibliografie

Evers T. (1979), El Estado en la Periferia Capitalista, Siglo Veintiuno, Mexico City

Fausto R. (1987), Marx: Lógica e Política, Editora Brasilense, Rio de Janeiro

Gerstenberger H. (1990): Die subjektlose Gewalt: Theorie der Entstehung bürgerlicher Staatsgewalt, Verlag Westfälisches Dampfboot, Münster

Hirsch J. (1974/1978), „The State Apparatus and Social Reproduction: Elements of a Theory of the Bourgeois State“, in Holloway a Picciotto 1978 (původně vyšlo v němčině roku 1974)

Hirsch J. (1992), „Regulationstheoretische Interpretationen des Verhältnisses von Kapital, Staat und Weltmarkt“. Nepublikovaná práce.

Holloway J. (1980/1991), „The State and Everyday Struggle“, in Clarke 1991 (původně vyšlo ve španělštině roku 1980)

Holloway J. (1990): „The Politics of Debt“, Common Sense č. 9, Edinburgh

Holloway J. (1991): „Capital is Class Struggle (And Bears are not Cuddly)“, in Bonefeld a Holloway 1991

Holloway J. (1992): „Crisis, Fetishism, Class Decomposition“, in Bonefeld, Gunn a Psychopedis 1992

Holloway J. (1992): „El Auge y la Caída del Keynesianismo“, Relaciones č. 6, Mexico City

Holloway J. a Picciotto S. (1977/1991): „Capital, Crisis and the State“, Capital and Class č. 2, London; přetištěno in Clarke 1991

Holloway J. a Picciotto S. (1978): State and Capital: A Marxist Debate, Edward Arnold, London

Jessop B. (1991), „Polar Bears and Class Struggle: Much Less than a Self-Criticism“, in Bonefeld a Holloway 1991

Marazzi C. (1977): „Money in the World Crisis: the New Basis of Capitalist Power“, Zerowork č. 2

Murray R. (1971), „The Internationalisation of Capital and the Nation State“, New Left Review č. 67, London

Pashukanis E. (1923/1951), The General Theory of Law and Marxism, in Babb a Hazard (eds), Soviet Legal Philosophy, Cambridge Mass. (Nový překlad: Law and Marxism: A General Theory, Ink Links, London 1978)

Peláez E. a Holloway J. (1990/1991), „Learning to Bow: Post-Fordism and Technological Determinism“, in Science as Culture č. 8, London; přetištěno in Bonefeld a Holloway 1991

Pérez Sáinz J. P. (1981), Mercancía, Capital y Estado, Tesis de doctorado, Universidad Libre de Bruselas

Picciotto S. (1985/1991), „The Internationalisation of Capital and the International State System“, CSE Conference Papers; přetištěno in Clarke 1991

Rojas F., Moncayo V. (coord.) (1980), Crisis Permanente del Estado Capitalista, Bogotá Sánchez Susarrey J. (1986), La Forma Estado, la Forma Mercancía, Universidad de Guadalajara

Vincent J. M. (1975), L´Etat Contemporain et le Marxisme, Maspéro, Paris


[1] Tento článek je překladem anglické verze článku původně uveřejněného španělsky v Perfiles Latinoamericanos, č. 1, FLACSO (Facultad Latinoamericana de Ciencias Sociales), Mexico City, červenec 1992. Tématem čísla byla reforma státu v Latinské Americe.

[2] Ohledně debaty o odvození státu a jejího šíření viz například: Holloway a Picciotto (1978); Clarke (1991 – Velká Británie); Vincent (1975 – Francie); Perez Sainz (1981 – Španělsko); Críticas de la Economía Política (1979, 1980); Sánchez Susarrey (1986 – Mexiko); Archila (1980); Rojas y Moncayo (1980 – Kolumbie); Fausto (1987 – Brazílie).

[3] Debata o odvozování státu znovu oživila otázku položenou Pashukanisem roku 1923: „Proč panství jedné třídy není dále tím, čím je – čili fakticky podrobením jedné části obyvatelstva druhé? Proč nabírá podobu oficiálního panství státu? Nebo-li, což je totéž, proč mechanismus státního donucování nevzniká jako soukromý mechanismus panující třídy? Proč se od ní odlučuje a nabírá podobu neosobního mechanismu veřejné autority izolované od společnosti?“ (Pashukanis 1923/1951, str. 185). Tato otázka nakonec stála Pashukanise život, jelikož důsledek, který z ní logicky plyne – jmenovitě, že stát je specificky kapitalistickou formou společenských vztahů – byl neslučitelný se Stalinovým pokusem vybudovat státní „socialismus v jedné zemi“.

[4] Nemůžeme tak, jako to činí Jessop (1991) a jak se zřejmě domnívá Hirsch – alespoň ve svých pozdějších dílech – předpokládat, že konkretizace státu je procesem dokončeným na počátku kapitalismu. Kritika Jessopa, viz Holloway (1991).

[5] „Marxistická analýza kapitalistického státu má sklon zaměřovat se na stát, jednotlivý stát. Tato tendence je zřejmě silnější v marxistických než v nemarxistických dílech, poněvadž marxistický důraz na třídní povahu státu si vynucuje pojednávat stát ve vztahu ke struktuře společnosti a je tak vhodnější předpokládat korelaci mezi společností a třídami v ní a státem v oné společnosti“ (Picciotto 1985/1991, str. 217).

[6] V tomto smyslu má Colin Barker (1978/1991, str. 208) docela pravdu, když kritizuje článek, jenž jsem napsal se Solem Picciottem (Holloway a Picciotto 1977/1991), slovy, „celý jejich článek se zabývá abstrakcí zvanou „stát“, jejíž souvislost se skutečnými státy kapitalistického systému není adekvátně rozvedena.“

[7] Základní kritika „frakcionářství“ viz Clarke 1978.

[8] Ačkoli je Barkerova kritika mezí debaty o odvozování státu v zásadě správná, dochází k závěru, že je třeba národní státy analyzovat na základě navzájem si konkurujících bloků státního kapitálu, což je omyl.

[9] Do jaké míry se mohou konkrétní státy během revolučních situací vymanit z těchto omezení? To by si žádalo samostatné pojednání, o něž se tu nepokusím.

[10] Řada těchto propojení se analyzuje v regulacionistické diskusi o fordismu, ale jelikož teorie regulace si za svůj referenční rámec bere národní stát a nikoli globální kapitál (srovnej Clarke 1987/1991, Hirsch 1992), nepodařilo se jí tato témata vztáhnout k mobilitě kapitálu. Fakt, že se teorie regulace orientuje na národní stát, je odrazem skutečnosti, že v poválečném období hrál národní stát v globálním zadržování dělnictva pravděpodobně stěžejnější úlohu než kdykoli jindy; protože se však národní stát v teorii regulace bere jako danost, zůstává tato skutečnost poměrně teoreticky nezpracovaná.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: