Skip to content

Šedivé září

6.2.2011

Jean-Paul Carasso, Gilles Dauvé a K. Nesic z francouzské skupiny Troploin se zamýšlejí nad příčinami a důsledky útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku, 11. září 2001.

***

„Jako obvykle, nic už nikdy nebude stejné“ (tisk)[1]

Tři dny se čtenář Guardianu dovídal vše o vnitřní struktuře Dvojčat. Po dvou týdnech jste jej nemohli nachytat otázkou, kde přesně leží Hérát a Kandahár. Jedno ráno se dozvěděl o existenci masového zabijáka, který se jmenuje bin Ládin, a druhé ráno jej informovali, že tento zloduch je výtvorem politiky západu. Co je dnes absolutní, zítra se stává relativním. Každý doják je anulován příštím dojákem a po každé lži brzy následuje její polovičaté vyvrácení. „Fakta“ existují pouze v ustavičné a tudíž smysl postrádající současnosti. Ještě žádná společnost neprožívala takovou posloupnost částečných sebekritik.

Ti, kdo prostě jen odsuzují ukrutnosti a excesy, budou vždy o krok pozadu za rádiem a televizí. Jen velmi naivní občan věří oficiálním verzím. (Je to 39 let, co byl v Dallasu zastřelen americký prezident, a známe již pravdu? Jelikož ve vzestupu islamismu měla prsty většina států, nemůžeme brát vážně, co se nám říká o jeho „sítích“, protože 99% těchto informací pochází z policejních zdrojů.) Přesto by bylo ještě naivnější zaujímat přesně opačné stanovisko, než jaké nabízí oficiální verze.

Není to jen tak, má-li si civilizace uvědomit, že může zemřít. A ještě náročnější je, má-li si přiznat, že může způsobit smrt.

Málo placená uklízečka i hodně placený úředník, kteří oba zemřeli ve Světovém obchodním centru (WTC), zemřeli jako pěšáci systému, který z jejich smrti kořistil (zacházejíc s nimi jako s hrdiny svobodného obchodu a svobodného světa) stejně jako z jejich života. Neměli moc času, aby docenili ono tak skvělé bezpečí, které si koupili výměnou za svoji porobu.

Po 11. září jeden Newyorčan řekl, že si uvědomil nebezpečí života v srdci světové ekonomiky. Život postavil naroveň varování se potížím a vykonávání práce bez úvah o jejích příčinách a důsledcích, o významu světové ekonomiky a jejího srdce či o rizicích, kterým čelí miliardy těch, kdo žijí na její periferii.

Lidé byli zděšeni sebevražedným aspektem onoho útoku, byli zděšeni tak ničivým nihilismem. Jenže není snad masová destrukce současným rysem této civilizace, a to dokonce rysem, který kapitalismus zřejmě nemírní? Posledních dvě stě let je spíše potvrzením „marxistického katastrofismu“ než optimistického liberalismu nebo reformismu.

Komentátoři rovněž pozapomněli, že většina náboženství dává přednost jinému (údajně lepšímu) světu, než je ten náš. Naše doba se ale pyšní tolerancí a náboženství již neodmítá. Chcete-li vyvolat skandál, stačí jen dát otevřeně najevo, že nemáte rádi Ježíše, Budhu nebo Mohameda. Ateismus se přijímá jen jako jedna víra z mnoha. XXI. století se vrací do dob před buržoazní revolucí.

Totální moc člověka má dokazovat jeho vertikální (díky mrakodrapům) a horizontální (megapolis) expanze. Využíváme veškerou energii a zdroje Země a soustředěně a stále rychlejším tempem z nich těžíme maximum.

Občas však velký výpadek elektřiny, jaderná nebo potravinová hrozba, ztroskotání ropného tankeru, výbuch chemičky, hurikán nebo rozsáhlý útok odhalí vratkou podstatu světa založeného na oběhu, ale nuceného realizovat a akumulovat hodnotu jejím stále větším upevňováním: přibývá na váze, aby byl lehčí, hromadí statky, aby se stal nehmotným, užívá oceli a skla, aby se přeměnil v nuly a jedničky, a vždy buduje zásoby, aby zvýšil jejich tok. Co se jeví jako virtuální, ve skutečnosti rozhojňuje stroje, sklady a dopravní prostředky. Každá velká firma má své budovy. Každý průchod lze zablokovat: čím je systém nestálejší, tím bezbrannější je vůči počítačovému viru a otravování vody, vzduchu či potravy.

Zřícení WTC donutilo lidi znovu objevit masovou násilnou smrt způsobenou právě těmi prostředky, které mají život chránit a zlepšovat: tryskovým letadlem[2] a mrakodrapem. Potřebovali jsme 11. září, abychom začali kterýkoli technický předmět považovat za možný vražedný nástroj? Železnice dopravovala lidi do táborů smrti. Pásy poslouží jak vojenskému tanku tak traktoru. Letadlo odveze pár na líbánky nebo 6. srpna 1945 přeletí nad Hirošimou. Není na místě čekat tak dlouho, než si to uvědomíme – a co hůř, je to velmi hloupé.

Teror jako realita i jako obraz

Ponechejme bokem ilegálnictví, tzv. násilné činy anarchistů, Weathermeny, německou RAF atd. Mezi zastřelením šéfa Renaultu (jak učinila Action Directe) a zabitím tisíců osob ve dvou obrovských výškových budovách je nesmírná propast, i když ony věže stály v srdci mezinárodních financí.

Nebudeme se zabývat ani momenty, jako byl francouzský teror v letech 1792-94, jen si připomeňme, že byl dlouho prohlašován za těžko přijatelnou avšak pozitivní politickou metodu a Francouzská republika jej ve svých učebnicích představovala v příznivém světle.

Obsedantní opakování slov jako „teror“ a „terorismus“ mění každého v neviňátko a zbavuje jej zodpovědnosti. Zesnulí obyvatelé WTC se prý nikterak nepodíleli na způsobu, jímž je řízen dnešní svět. Říká se nám, že kapitalismus běží sám od sebe, jede volnoběhem bez ohledu na to, co děláme, nehledě na dělníka, který vyrábí projektily, na účetního, na obchodníka. Ve WTC zemřelo i pěkných pár odborníků na finance. Bylo by pošetilé domnívat se, že jejich zmasakrování podryje kapitalismus. A stejně absurdní je prohlašovat, že na osudu této planety nenesou žádnou vinu a žasnout nad nenávistí namířenou proti místu, jako je Manhattan. Čtenář New York Times žije ve snu a zděsí se, když se tento sen změní v noční můru. Ale jedinou cestou ven z noční můry je probudit se. Jsme to my, kdo vytváří tento svět, a tak jej můžeme i rozmontovat a sestavit znovu. Naopak považujeme-li se za oběti, přispíváme ke svému vlastnímu olupování.

Jakoby se vládcové i ovládaní západu shodli vykládat tuto situaci pomocí „terorismu“, tj. nezabývat se jí. Zdá se, že kapitál s prací společně odsouvají tento problém (a jeho řešení) mimo to, co je spojuje i staví proti sobě.

Pro námezdně pracujícího terorista bez tváře ztělesňuje útlak izolovaného pasažéra, který brzy ráno nasedne do manhattanského trajektu nebo do římského metra. Z námezdní práce se stává neosobní vztah. Jen málo z nás zná svého šéfa, neřkuli „majitele“ firmy. Buržoa v cylindru a s doutníkem ustoupil manažerům, pak nadnárodním firmám a nyní finančním trhům – pokaždé tak ubývá hmatatelnosti. Vládcové světa se zdají být stále nejasnější a personifikuje se trh. Peníze pravděpodobně zůstávají tou nejkonkrétnější realitou, ale jsou bezprostřední, plynou a nenabízejí žádný klíč k pochopení světa.

Každý den reprodukujeme celek, jenž nás připravuje o chápání jeho celistvosti. Všichni si uvědomujeme, že „celek“, který nám panuje, existuje, jen protože jej vytváříme, ale každý si rovněž myslí, že je mimo dosah, protože to naše MY se rozpouští právě tím, že produkujeme tento celek. Zůstává jen nezřetelné nekonečno jednotlivých EGO, která se dokážou uplatňovat skrze spotřebu a přinejlepším ovládat svá individuální těla a své soukromé životy, ale nikoli se znovu složit v MY, jež by mohlo měnit běh dějin.

Ztráta celistvosti, jak napsal Lukacs v roce 1923. Osamělý dav, jak to v 60. letech 20. století postulovala sociologie. Dopad zářijových útoků naši kolektivní neexistenci zhoršuje a zachází s námi jako s ničím, čímž nám smutně připomíná naši nicotnost. Nevytváří ale tuto situaci, pouze jí využívá. V říši komodity a mzdy je strach společenským vztahem. Toto konstatování bude připadat irelevantní jen těm, kdo nechápou spojitost mezi světem vylíčeným v Kafkově Procesu, naším dennodenním životem a koncentračními tábory.

Moderní námezdně pracující je možná třídně uvědomělý a pojímá společnost v intencích „dělníci versus šéf“, ale pochybuje, že by mohl změnit to, co tuto dualitu a rozpor produkuje. Vzdal se všech iluzí až na jednu: věří, že síly, které jsou mimo jeho kontrolu, budou nad ním vždy mít převahu.

Postava teroristy dává tomuto nedosažitelnému neznámu tvář a zpětně volá po jeho protikladu – po štítu, jenž nás ochrání před zběsilým terorem. Ten štít má jméno: stát. Jakkoli nemusí mít obyčejný člověk rád Bushe, lepší Bush než bin Ládin.

Je to nízká intenzita třídního boje, co plodí pasivitu a pomáhá vstřebat rapidně zastarávající emocionální šoky. Není divu, že se značná část tzv. civilizovaného světa krátce sjednotila kolem trosek jednoho ze svých symbolů.

Roku 1970, když v Indočíně umírali američtí vojáci, jejich boj a smrt vedly ke kritice americké politiky a životního stylu. Dnes jiná mrtvá těla Američanů spíše vyvolávají podporu pro USA, byť nebude mít dlouhého trvání. Společenská kritika dávno odezněla, zadusila se a utopila ve vlastních protikladech, aby byla nakonec kooptována. Roku 2001 jsou USA zde, v západní Evropě a Japonsku, ale také v Sao Paulu a Soulu.

Amerikanizace přináší amerikanismus společně se špagetovými křižovatkami a optickými vlákny. Nepřátelství ke Strýčkovi Samovi je sice rozšířené, ale často mu vyčítá, že není věrný svým vlastním hodnotám: nedává dostatek prostoru demokracii zdola, nešíří naplno spotřebitelskou společnost, nepodporuje opravdově samostatné identity, neosvobozuje skutečně lidstvo prostřednictvím technologií.

Co se týče kapitalistů, kteří moc nedokáží posoudit, jak daleko zašli v restrukturalizaci, jež započala koncem 70. let 20. století, jednají, jako by hlavní mez jejich historického modelu (či dokonce hrozba pro tento model) vycházela z minulosti. Terorismus je jméno, které se dává tomu, co neumíme pochopit.

Terorista je ideálním nepřítelem státu – ospravedlní všechno: zatýkání, prohlídky, cenzuru, dokonce i výsadkáře se samopaly procházející se po chodbách pařížského metra. Jakýkoli prostředek použitý proti vrahům vyobcovaným z lidstva je legitimní.

Tento svět miluje katastrofy.[3] Díky nim může centrální moc předstírat, že je nepostradatelná (a ona do jisté míry je). Pohromy ale rovněž umožňují prezentování dějinných krizí jakožto díla extremistů a fanatiků, jinými slovy, toho, co je na lidské povaze „špatného“. Zde nalezneme kořeny rétoriky o „dobru či zlu“. Osvícený Evropan si sice rád dělá srandu z Američanovy syrové poctivosti, ale politika Evropy se stále více určuje ve jménu dobra. Jelikož demokracie a trh (přičemž demokracie prý tlumí jeho dopady) jsou údajně těmi nejpříjemnějšími ze všech nepříjemných světů, je třeba volit a rozhodovat v jejich rámci. Celé politické spektrum sdílí společnou víru ve společenský a technický systém, který je sice neustále pod palbou, ale zároveň se považuje za jediný možný. Námezdní práce není tak úplně příjemná, ale vše ostatní se pokládá za mnohem horší. A proto, jsou-li nějaké potíže, je tomu tak, protože v člověku zůstává něco špatného, ba přímo perverzního. Liberál tuto temnou stránku definuje jako lenost a odmítání pravidel, levičák ji vysvětluje jako netolerantnost a chamtivost. Oba, ale tuto špatnost interpretují jako výsledek excesů. Paní Thatcherová (nechvalně) proslula svým pokusem moralizovat chudé. Reformátoři se nyní proslavují svým bojem za umírněný, sám sebe omezující kapitalismus. Huntingtonova teorie o „střetu civilizací“ je vskutku reakční, ale není o nic irelevantnější než moralistické pokusy o nahrazení nespoutaných a zatvrzelých trhů demokraticky kontrolovanými trhy.

Jsme znuděni městem“ (Situacionistická internacionála)

Od 11. září 2001 titíž lidé, kteří odsuzovali výškové bloky jako důkaz dementního plánování měst, nyní uvádějí Světové obchodní centrum jako součást odkazu lidstva. Zapomněli snad, jak demonstrovali proti Organizaci téhož Obchodu?

Nebudeme nad Dvojčaty truchlit. To nejmenší, co můžeme udělat, je pohlížet na tyto skleněno-ocelové katedrály stejně, jako pohlížíme na San Miniato nebo Angkor, které rovněž vyjadřují jak lidské odcizení tak aktivitu. Jestliže gotická chrámová loď pravděpodobně nepopudí revolucionáře z XXI. století tolik jako protikřesťanského aktivistu z XVIII. století, je tomu tak, protože společenská funkce církví v západní Evropě (ale nikoli třeba v Řecku nebo Rusku) značně povadla. Oproti tomu, co se odehrává uvnitř budov na Wall Street, silně poznamenává naše životy. Vztyčení oněch mrakodrapů bylo víc než otázka pohodlnosti vyvolaná cenou čtverečního metru v centru velkoměsta. Kancelářské věžáky jsou symbolem moderní moci a plochá předměstí přímo volají po okázalém vertikalismu.

Nicméně většina kritik megapolis se před panoramatem New Yorku těžko může zdržet jistých emocí. Na soumrak odrážející se na zrcadlové stěně nehledíme stejně, jako bychom se dívali na slavnostní průvod v Disneylandu. Konflikt mezi přírodou a umělostí má smysl jen pro člověka a tudíž je značně „ne-přirozený“. Můžeme si vybrat, že budeme přemýšlet a jednat tak, jako by tento svět byl v celé své šíři a v každé vteřině negativní. Pokud tak ale činíme, nejsme s to pochopit, jak svět funguje. Žádný systém nedrží pohromadě bez určité aktivní spoluúčasti, bez nějakého pozitivního (tj. lidského) obsahu, který je tento systém schopen poskytnout. Samozřejmě, že nesdílíme krvavou kritiku Manhattanu ze září 2001. Zabijáci si vybrali za terč míšení kultur, mobilitu a rozmanitost, takže se jednalo o útok na matný odraz budoucnosti v současnosti. Přesto nám padlé věžáky připomínají, že bude potřeba jiná kritika. Máme strhnout celou řádku mrakodrapů? Přenechat je korozi a chátrání? Nebo si nějaké ponechat k odlišným účelům? Ať zachováme cokoli, nikdy to nebude z vyložené záliby v minulosti. Samotné minulosti si nevážíme o nic víc než celistvosti spisů či názorů.

„Architektura zítřka bude prostředkem poznání a konání.“

(Internationale Situationniste, č. 1, 1958; text byl napsán v roce 1953)[4]

Městský život není naším nepřítelem o nic víc než další skutečnosti, mezi nimiž si dnes nikdo nemůže vybrat, co si ponechat a co odmítnout. Například jízdní kolo je sice určitě lepší než automobil, přesto i ono je typickým artefaktem průmyslového a spotřebního věku. Mimo to by nebylo fér zastavit se s demolicí u architektury. Velká část toho, co bylo a je napsáno, má nádech třídních společností – takže ikonoklasti by měli vypálit Britskou knihovnu a zároveň strhnout Sfingu.

Kupecká civilizace produkuje svoji revoluční i reakční kritiku, které spojuje pár mostů. Jedině extrémní slabost té první umožňuje druhé, aby obsadila scénu a získala křídla.

Jaký světový nepořádek?

11. září 2001 není úsvitem nové éry. Tento útok nemohl vykolejit svět. To vykolejený svět učinil tento útok možným.

Obecný pocit bezmoci tváří v tvář této události tlumočí obtížnost definování „opozice“ a prostředků jak se s ní vypořádat. Pád WTC vrhá světlo na nesnáz, která se datuje již od 80. let – nový výrobní systém ve skutečnosti nepřekonává fordismus-taylorismus a ani „počítačová revoluce“ zatím nenabídla to, co kdysi nabízela montážní linka.[5]

Místem původu současných rozporů (a možných řešení) nejsou afghánské hory. Jejich příčina je spíše než „geopolitická“ vnitřní a sociální – neschopnost tohoto modu výroby rozšířit všude kladnou stránku svého zevšeobecňování.

Svět je jen jeden. Sinajský beduín, který si vydělává na živobytí prodejem hrstky tretek a prodejem obrazu svého životního stylu evropskému návštěvníkovi procházejícímu se přes poušť, patří do stejného vesmíru jako turista s trekingovými botami na nohou. Boty Nike se dělají v Asii právě kvůli tamním pracovním podmínkám. Tam, kde bývala Rhodesie, bílí farmáři a důlní manažeři odírali kůži z černošského dělnictva pro větší zisky koloniálního obchodu – dnešní Zimbabwe tuto (nesporně rasově vykořisťovatelskou) funkci pozbyla a blíží se k bankrotu. Kdyby si nějakým zázrakem vyměnily Itálie s Thajskem své role na světovém trhu, byli by to obchodníci a počítačoví experti z Bangkoku, kdo by jezdil za sexem do Říma. V systému, kde něčí zbohatnutí závisí na tom, že někdo zchudne, nemá spravedlivý obchod místo – jedině jako ideologie (špatné svědomí plus kosmetické změny).

Od skonu SSSR má kapitál velkou potíž se svým zhodnocováním a nedokáže reorganizovat ex-byrokratické země ve ziskové oblasti.

Tento svět rovněž trpí absencí komunistického impulsu a perspektivy. Sociální neklid zůstává v mezích neoreformismu – jakkoli radikální mohou být jeho slova a postoje – nebo etnicismu, náboženského fundamentalismu, nacionalismu, hledání identity atd.

Ozbrojené akce menšiny nejsou ničím novým, ale září 2001 má poměrně odlišný význam. Sarajevská vražda v roce 1914, bomby IRA nebo palestinské únosy letadel s cílem prosadit stát a národní ekonomiku. Atentátníci z WTC chtěli sice zasadit úder americké moci, ale nepostavili proti ní alternativní model vývoje, dokonce ani islamistický.

V minulosti se v někdejším „třetím světě“ vznášely kritiky ve jménu pokroku, s odhodláním porazit bývalé koloniální mocnosti v jejich vlastní hře. Současné revolty předkládají jen požadavek být sami sebou, aniž by měly nějaké modernizační ambice. Nacionalismus se rozbíjí na kusy. Indonésie a Vietnam měly ekonomicky smysl – Makedonie a Timor nikoli. Regiony prosazují svoji jedinečnost, aniž by měly kromě návratu ke kořenům a získání mezinárodní pomoci nějaký program.

Světový systém ustupuje do svých historických bašt: severní Amerika, západní Evropa, Japonsko. Zbytek nechává ležet ladem a využívá jej jako místo, z nějž když může čerpá zdroje a hodnotu, když může, a kde obnovuje pořádek (ne tolik jako dříve), když musí. Ale i tak kapitál vypadá křehce. Stahování investic z „nově industrializovaných zemí“ zabrání jejich růstu. Za starých dní se imperialismus stavěl proti povstáním alespoň stínem rozvoje: Constantinův plán v Alžírsku, podpora drobných rolníků v jižním Vietnamu, financování „zelené revoluce“ proti rudé atd. Žádný takový program dnes neexistuje. Nikdo nepředstírá, že intervence NATO v bývalé Jugoslávii vyústí v hospodářský růst.

Zapomeňte na nový Marshallův plán. Roku 1947 šlo o to rozvíjet země, které měly nějaký potenciál a nikoli Jordánsko nebo Ekvádor. Nadto kapitalismus nespočívá v tom, že si objednáte auto přes internet, ani ve výrobě aut, ale v jejich produkci a prodeji se ziskem. Pumpování dolarů do nerozvinutých zemí drží nad vodou klientelistické režimy velmocí, ale neobnovuje ziskovost těchto mocností. Bohaté země rozdělují peníze svým vlastním nezaměstnaným – nebudou podporovat miliardy lidí v Asii a Africe.

Ačkoli kapitál vládne Zemi již pár století, jeho základy (směna práce za peníze, jednota výroby a spotřeby, vytváření domácího trhu) nelze rozšířit všude. V určitých dobách (uprostřed XIX. století, na počátku XX. století a pak po roce 1945) ale jeho výrobní základna expanduje a zvyšuje oběh komodit (a práce jakožto komodity) daleko za hranice jeho domovských zemí. V jiných dobách (za „velké krize“ v letech 1873-95 a mezi dvěma světovými válkami) se zase smršťuje – a právě tímto druhem údobí procházíme. Horečnatý růst měst v třetím světě signalizuje rozpad bývalých komunit bez možnosti donutit (jako za „státního kapitalismu“) tyto vykořeněné masy k námezdní práci nebo je do ní integrovat (jako za „tržního kapitalismu“). Proletarizace zůstává hlavně negativní.

Kapitál zvěcňuje planetu tak, že se to vymyká (kapitalistickému) rozumu a vystavuje se riziku, protože štěpí lidstvo vedví.

Na jedné straně ti, kdo mohou prodávat svoji pracovní sílu, byť jejich sociální a lidské podmínky mají tendenci zhoršovat se a jejich práce ztrácet svůj obsah.

Na druhé straně obrovská většina lidských bytostí, které kapitál nedokáže změnit v námezdně pracující. Tato většina si uvědomuje, že na rozdíl od post-dekolonizačních časů je dnes rozvoj nedosažitelný a s tímto poznáním se pojí veškerá frustrace a nenávist. V minulosti mnohý příslušník ožebračených středních vrstev nalezl kariéru jako organizátor rolnických mas v byrokratické straně nebo režimu. Nezdar státního kapitalismu jej o tuto možnost připravuje. Stalo se, že muži, o nichž se předpokládá, že jsou zodpovědní za útok z 11. září, patří ke středním vrstvám. Důležitá není existence pár desítek tisíc „fanatiků“, ale stamiliónů nemajetných. Vztah kapitál-práce vládne světu. Nikoli protože by vše determinovala tendence akumulovat hodnotu, ale protože tato tendence otřásá celkem předchozích vztahů, strhává jej nebo přebudovává. Tam, kde nepřevládne, dochází ke společenské změně (vpřed či vzad) skrze její tlak a proti němu. Revolty pohání síla destabilizovaných mas (které se těžko mohou vrátit k otřesenému starému modelu tržní ekonomiky). Dříve, pokud se nezávislý stát a start ekonomiky považovaly za uskutečnitelné, bývaly odváděny do národních hnutí (ať už v Kongu nebo Súdánu znamená „národ“ cokoli). Nyní se revolty drobí na bezpočet požadavků, štěpí se regionálně, etnicky či nábožensky. Bez antisemitismu a vyhlazovacích táborů by nebylo ani Izraele. Sionismus ale uspěl, protože dokázal milióny přistěhovalců změnit v námezdní síly pracující pro firmy, které na světovém trhu prodávají potraviny, diamanty, zbraně nebo špičkovou techniku. Dostane budoucí palestinský občan podobné zaměstnání? Dostane vůbec nějaké zaměstnání?

Co platí mimo srdce kapitalismu, lze rovněž prokázat i v něm. Široké masy se nalézají odmítnuté na okraji, nadopované spotřebou a pod dozorem státu, ale nakonec ponechány svému vlastnímu osudu. Navzdory odlišnému rozsahu má masakr v New Yorku cosi společného s jednou nocí ve francouzském Beziers, kde se před deseti dny mladík arabského původu záměrně postavil policii, přičemž použil dokonce granátomet, až byl zastřelen.

Ať nám reportéři a politici říkají cokoli, pěknou řádku pozemšťanů zničení WTC nezkrušilo. Oplakávali snad Dvojčata v Bělehradě nebo na předměstích Džakarty?… Dříve či později frustrace a nenávist propuknou ve vzpouru – často toho nejhoršího možného druhu – která vyústí v ještě horší reakci. Dnes převládá negativní kritika tohoto světa a často upírá pohled zpět k mýtickým předkapitalistickým zlatým časům.

Přerozvinutý svět platí za přelud své technologické (a údajně intelektuální) nadřazenosti. Dvacet let jsme slýchali, že plastiková myš „vytváří hodnotu“. Západ si tak libuje v modernosti, že si (navzdory armádám odborníků) nikdy nedokázal představit, že se ji „podrozvinutí“ lidé opováží zpochybnit a budou při tom jednat natolik efektivně.

Tato společnost rovněž platí za mýtus konce hospodářských krizí. Jelikož „informace“ měla být primárním faktorem výroby a jelikož informace prý narůstala s každým kliknutím, stala se představa zmenšujících se výnosů stejně staromódní jako Marx.

Politicky platí za víru v ekonomické odumírání státu, která vyžadovala, aby se vzdal své regulační úlohy.

Nadměrná privatizace a útoky na reálné mzdy vyústily v narůstající roztržku mezi politikou a společností. Má svůj význam, že se vládcové světa, kteří jsou koneckonců demokraticky zvolení, musí scházet v bunkrech, aby unikli před nevolenými ale poměrně početnými vlastními lidmi. Již dvacet let jsou ignorovány základní principy centrální moci a parlamentní demokracie – liberální pravice neguje nutnou ekonomickou funkci státu a levice se zříká toho, co ji odlišuje od pravice, čímž se z politiky vytrácí sebemenší význam, který ještě měla. Krize legitimního zastupitelství explodovala na ulicích Goteborgu a Janova.

A konečně redukce lidské bytosti na výrobce a spotřebitele skončila u absence perspektiv, plánů a snů. Kultura supermarketů je plodnou půdou pro reakční politiku či náboženský fundamentalismus. Nebylo by tolik mladých muslimských extremistů, kteří říkají „Pryč s hudbou!“, kdyby víc poslouchali Oum Chalsum nebo Monteverdiho než letištní hudbu.

Všechny tyto aspekty mají jedno společné: pohyb směrem ke kapitálu, který by byl v maximální možné míře automatizovaný a nezávislý na lidské aktivitě. A zde narážíme na mez, kterou Invariance příliš zbrkle nazvala „antropomorfózou kapitálu“ – kapitál může dojít docela daleko, ale nezmění se v maso a kosti. Na rozdíl od toho, co říká Debord ve svých posledních spisech, ani spektákl neběží sám od sebe. Kapitalistická civilizace zůstává vztahem mezi prací a hodnotou a práce se neobejde bez lidských a společenských tvorů. Kapitál je automatizovanou hodnotou jen natolik, nakolik zapojuje živé bytosti do práce. Často sní o tom, jak se jich zbavit, například pomocí robotizace. CIA a FBI se nepodařilo zabránit 11. září částečně proto, že přecenily elektronickou kontrolu – policie a špióni sdílejí falešné představy svých současníků. Podobně i nadměrná automatická kontrola pasažérů a zavazadel je odrazem upřednostňování technologie před propouštěným a špatně placeným personálem. Bez těch, kdo ji aktivují, je technika neživá. Není hodnoty bez práce, války bez vojáků (a obětí), společenské kontroly bez živých policajtů.

Zřícení Dvojčat bylo definitivním pádem modernismu i (ať znamenal cokoli) postmodernismu.

Kapitál potřebuje proletáře, ale také jejich poněkud aktivní spoluúčast, které nedosáhne tím, že je prostě přiměje k větší spotřebě. Auto není jen autem. Systém nemůže zamést pod koberec ty proletáře, které nedokáže využít. V nejvyspělejších zemích maximální oběh znamená minimální integraci. Není logikou kapitálu dát každému práci, ale ponechat mnoha lidem rozumnou naději, že jednoho dne nějakou seženou.

Rozpad státně kapitalistického bloku sice znamenal skutečné vítězství vládnoucích tříd západu a Japonska, ale také je dovedl k přílišné sebedůvěře. Kapitalisté se rozhodli, že se nebudou bát žádného vnějšího ani vnitřního nepřítele a domnívali se, že jejich systém musí existovat jen proto, aby se prosazoval. Fakticky se ukázalo, že USA, Evropa a Japonsko nedokážou stabilizovat oblasti osvobozené koncem byrokratických režimů.

„Opětovné dobytí“ nemůže být jen materiální a strategické – dlouhodobě se žádný systém nemůže spoléhat jen na pouhé donucování. Úplné znovunabytí bude muset být politické a sociální, ale nezdá se, že by se v tomto směru dělo cokoli významného a současný válečný kontext k tomu ani není ideální dobou.

Zářijové útoky krutě demaskují typický rys posledních dvaceti let – absenci velkých dějinných plánů, nedostatek ideálů. Bouřící se mládež a proletáři 60.-70. let byli v otázce společenské změny, kterou žádali, tak zmatení, že je nakonec přiměli, aby ji akceptovali v podobě ustavičného technologického pohybu. (Klábosení prostřednictvím monitoru je ubohou, leč adekvátní odpovědí na rétoriku „svobodné komunikace“ z 60. let.) Zabralo to. Ale k plnému dozrání nového společenského systému výroby to nestačí.

V méně rozvinutých oblastech již dnes žádný vůdce ani strana nedokáže zahájit jakoukoli primitivní akumulaci. V minulosti, když maoistická byrokracie tlačila milióny Číňanů k tomu, aby dokazovali nadřazenost socialismu ve snaze o štěstí, nečinila tak jen pod hrozbou namířené zbraně – vyhlídka lepších dní ospravedlňovala násilí i strádání. Podobné sjednocující projekty již ale nejsou na pořadu dne. V případě Tálibánu imperialismus poprvé bojuje s potížisty ze třetího světa, kteří se obracejí zády k rozvíjení námezdní práce. Jednou z věcí, které Tálibán sliboval (a částečně splnil), bylo zajištění bezpečnosti poutníků, umožnění volného toku zboží skrze zemi, jako za časů obchodních karavan. Fakticky se jedná spíše o kupecký než průmyslový kapitál. Pro soběstačný růst již neexistuje prostor. Současný vzestup v Číně se týká 10 až 20% obyvatelstva a zbytek vytlačuje bokem. Afričtí a asijští představitelé buď dělají, co jim řekne MMF a nadnárodní korporace, nebo své země řídí tak, že žijí z ruky do huby, či kořistí z vlastních lidí. Bin Ládin se pak poměrně snadno může tvářit jako nový Robin Hood, zastánce chudých proti prohnilým.

Mezitím v bohatých zemích podtřída obchází kapitál tím, že přežívá z černé ekonomiky.

I samotný islamismus, coby dějinný projekt, je již na ústupu. Jeho cílem bylo učinit z islámu společenský rámec životaschopného rozvoje, který s sebou nutně nese účast na světovém trhu (ale nikoli jeho panství), jinak by se budoucnost země podobala situaci Antiguy nebo Vanuatu. Ukázalo se, že jedna věc je prosadit šaríu do mravních měřítek, ale reorganizovat na jejím základě ekonomiku a celou společnost je věc druhá. Mravnostní hlídky totiž obchodu neprospívají. Na prodeji perské ropy ajatolláhové vydělávají peníze a vyhlašováním války S. Rašdímu o ně přicházejí. Marxisticko-leninistické dogma bylo s kultem výroby plně konzistentní – Bůh není. V islamistické zemi námezdní práce neexistuje ani se nešíří díky Koránu, ale mimo něj. Jakožto hospodářský model je náboženství definitivně zastaralé. Írán se jej nyní zříká a ani Pákistán ani Spojené arabské emiráty se o něj nikdy nepokoušely. Saúdská Arábie žije z ropy, velmi dbá na to, aby se na ni šaría nevztahovala a spravuje ji jako opravdu světský kapitál.

Co se srdce kapitálu týče, zářijové útoky udeřily v době, kdy obchodnímu cyklu dochází pára. Ekonomové se již nepřou, zda je recese skutečností, ale jen o její závažnosti a době trvání.

Šéfové a političtí vůdci spoléhají na spotřebu bržděnou nižšími mzdami a nasycenými trhy, a to dokonce i v těch sektorech, které se nedávno halasně vychvalovaly jako průkopníci nové éry – třeba mobilní telefony. Pro zranitelný kapitalismus je ale typické, že svoji prosperitu považuje za podmíněnou tak nestálým faktorem, jako je důvěra spotřebitelů. Moderní demokracie svého občana definuje nerovným ale garantovaným podílem na spotřebě. Nežádá se od něj tudíž, aby krvácel na bojišti, ale aby u pokladny vytáhnul peníze. A co když je nevytáhne nebo je nebude moci vytáhnout? Mezi jinými problémy jsou úvěry (často financované hazardováním na burzách) časovanou bombou.

Nebudeme se pouštět do podrobností ohledně recese. Zmiňme se jen o opakování krizí (každé dva nebo tři roky se světový systém zadrhne, buď ve skupině zemí nebo v celém sektoru); o výkonu amerického průmyslu, který klesá již po dobu 11 měsíců, což je od roku 1960 neslýchané; o poklesu, který se táhne od prudkého propadu špičkových technologií až k masivnímu propouštění ve finančnictví a průmyslu; o snižujících se investicích a rostoucí nezaměstnanosti; o potřebě obrovských federálních dotací; o nákaze pohybující se mezi USA a Evropou; o nové posedlosti nebezpečími zadlužené ekonomiky; a nezapomeňme na „nové tržní“ země, které prodělávají regresi, ani na jiné, jako je Argentina, které jsou na pokraji bankrotu.

Všechny tyto indikátory ukazují na přetrvávající sebedestrukční logiku systému, který formuje planetu již 200 let. V posledních dvou desetiletích se tato logika ještě zhoršila a nikoli zmírnila. „Globalizace“ urychluje šíření krizí. Nadvláda jedné supervelmoci má tentýž kontraproduktivní účinek jako megafůze mezi firmami – příliš mnoho monopolu dusí zdravou konkurenci.

Pravděpodobné místní vítězství, trvalá globální nerovnováha

Stockhausen vyvolal pořádný rozruch, když zřícení WTC označil za „největší možné umělecké dílo“. Ačkoli tento moderní umělec později dodal, že byl nesprávně pochopen, jeho původní reakce opravdu podtrhla, co bylo vlastně v sázce. Realita Manhattanu je více než jen materiální a ti, kdo tam obchodují, hrají více než jen ekonomickou roli.

Jakožto pumpa čerpající a přerozdělující životodárný tok hodnoty, Wall Street je ve všech bohatých národech běžně chápána jako naše srdce a je předmětem uctívání i klení. Dopad útoků se neodvozuje z těžké daně na životech, kterou si vybraly, ale z místa, kde tyto oběti zahynuly – masakr všech 5500 obyvatel oregonského Seaside by neměl stejný význam jako zkáza zásadního orgánu města vyobrazovaného coby nový Babylon.

„…nebo v jednu hodinu zahynula tak veliká bohatství. (…) A zkřiknou, vidouce dým zapálení jeho, řkouce: Které bylo podobné městu tomuto velikému!“

(Zjevení svatého Jana, Kapitola 18, verše 16 a 18)

Může se americký protiútok pozvednout na takto vysoce symbolickou úroveň?

Za starodávných časů by se říše ohrožovaná tím, čemu říkala barbaři, snažila o jejich odražení, ale rovněž by obrátila jejich svatyně a modly v prach. Srovnání jedné z nejreprezentativnějších pozoruhodností Manhattanu se zemí znamená znehodnocení americké hegemonie ve jménu islámských hodnot. Adekvátní odpovědí by byl stejně brilantní a přesný úder proti těmto hodnotám. Jenže těžko si představit jak Tomahawky ničí Mekku nebo nějaké posvátné místo nižšího řádu.[6]

Řada konkurentů, od Pekingu po Londýn, předstírá, že spojí své síly, aby se vypořádali s tak malým terčem, jako je bin Ládin a partneři, protože se bojí o svoji vlastní vnitřní stabilitu. Ať jej tajné služby podporovaly nebo ještě podporují jakkoli, bin Ládin (či kterákoli skupina vedoucí podobnou soukromou válku) narušuje oslabený světový řád.

Proto USA neprovedou rychlé zúčtování – potřebují si udržet klientské režimy v okolí Afghánistánu a na Středním východě. Přehnaná reakce by mohla zvýšit negativní potenciál nahromaděný „zatracenci Země“.[7] Na palčivou otázku tak kapitál dává odpovědi, které odkládají její nejlepší řešení. Konkrétně, ačkoli jsou Saúdská Arábie, SAE a Pákistán známými centry radikálního islámu, Pentagon dělá, co může, aby nenarušil jejich vnitřní stabilitu. Bude se snažit, aby si neznepřátelil muslimské spojence, což si vykompenzuje tím, že obrátí v trosky Afghánistán či jiné země – Irák…

Jinými slovy, na bezpříkladnou politickou výzvu (i když útočila jen na symbol) se odpoví operací vynucující zákon a pořádek. Velmoci čelí čemusi, co prezentují jako velkou hrozbu (a vzhledem k jejím příčinám je vskutku velká), reagují odpovědí, která se těmito příčinami nezabývá, a ani se nezdá, že by věřily v to, co dělají. Po roce 1918 vítězové jednali, jakoby Versailleská smlouva a Liga národů otevíraly dlouhé období míru. V roce 1945 spojenci neustále opakovali, že odstraňují diktátory a genocidu. Narušení koloniálních impérií rovněž zrodilo naděje na vstup do éry vzájemného respektu všech zemí, rozvoje a sociální spravedlnosti. Lidé tehdy věřili. Dnes státy s terorismem zacházejí jako s kriminalitou – jenže nikdy nikdo nepředstíral, že eliminací nějakého zločince (dokonce i ďábelského) skoncujeme se zločinností. Je to pravděpodobně poprvé, co vládcové přiznávají, že se absolutně nezabývají jádrem věci.

Eskalace je spíše nepravděpodobná, ale vždy možná – kdoví, jak moc se perlík bude snažit zabít otravnou mouchu a jaké krvavé kusy se rozcáknou kolem. Každopádně v apokalyptické představě války o nové tisíciletí má Bush oproti svému černému dvojčeti handicap.[8] Žádný skutek Speciálních jednotek nebo SAS nepředčí pád oněch dvou monolitů. I kdyby byl chycen, zabit nebo postaven před soud, bin Ládinova památka přežije památku jeho přemožitele.

Kapitál (ztělesněný a vedený svým Číslem jedna) to buď přežene a nadělá si ještě větší potíže, než jaké má potlačovat, nebo bude reagovat nedostatečně. Na jedné straně „opětovným dobytím“ světa riskuje, že posílí to, co útoky vyvolalo, a na straně druhé redukováním politiky na minimální policejní práci otevře dveře útokům novým.

Mutatis mutandis – v 30. letech 20. století se demokracie snažily usmířit nacistický expanzionismus a fakticky jen odložily den zúčtování.

Takže třetí světová válka? Ne, dnes ještě ne. Až pozítří.

Kapitál může klidně překonat ten otřes i jeho následky, ale je nepravděpodobné, že by vyřešil dlouhodobé problémy, které jsme si shrnuli. S největší pravděpodobností se nechá unášet cestou, která může jeho situaci jedině zhoršit. Z našeho hlediska se věci mají tak, že čím delší dobu zabere kapitalistická odpověď, tím více si bude muset počkat i komunistická perspektiva. Není dynamického proletariátu bez dynamického kapitálu, čili kapitálu, jenž vyvolává (možné) odmítnutí bohatství, které nabízí, a nejen bídy, kterou vnucuje. Možná, že se radikální kritika někde rodí, ale nezdá se, že by se dokázala prosadit a organizovat.

Čas komunistické obnovy ani rozsáhlých mezi-imperialistických konfliktů ještě nepřišel. Evropa nešla roku 1914 do války, protože zabili nějakého rakouského prince, ale protože se průmyslová civilizace nedokázala šířit mírovou cestou. USA jsou a budou více ohrožovány evropskými, možná japonskými, čínskými… konkurenty než islámskými radikály. Proletarizace, kterou fakticky nedoprovází námezdní práce – ta je zdrojem pozdvižení, která jsou závažná, ale k zatažení velmocí do globálního konfliktu nestačí.

Dějinným významem americké protiofenzívy není až příliš reálná schopnost USA nadělat v Afghánistánu, či kterékoli jiné chudé zemi, spoušť. Její význam spočívá v pokrocích i neúspěších, které prostřednictvím současných křečí prožívají důležité kapitalistické mocnosti dneška i zítřka. Jak v roce 1992 konstatovala zpráva Pentagonu, hlavním cílem americké strategie je „zabránit vzniku jakéhokoli potenciálního globálního konkurenta“.[9]

Ani Evropa ani Rusko na sebe nenechaly dlouho čekat a taktéž začaly hrát svoji úlohu ve falešné protiteroristické koalici, která vyústí ve všemožná a nepředvídatelná přeskupování a zvraty ve spojenectvích.[10] Imperialistická soupeření utvářejí svět a při absenci revoluce povedou k obrovským požárům, které nebudou způsobeny ale zažehnuty menšími konflikty na periferii. Do té doby se bude „válka proti terorismu“ rovnat práci na vztazích s veřejností, i když za cenu několika miliard dolarů, vyšších pravomocí policie a hromad mrtvol.

Bin Ládin je vnitřním rozporem kapitalismu a nikoli jedním z jeho odpůrců. Dokonce jen těžko můžeme hovořit o „archaickém“ hnutí, jelikož minulost opětovně proniká na povrch pouze pod vahou a tlakem modernity. Kdekoli lze komoditu a námezdní práci zavádět ve velkém, tradice ustupuje.

Islamismus je asi tak uskutečnitelným návratem k minulosti, jako SSSR představoval alternativu k západnímu kapitalismu. Bylo poměrně snadno pochopitelné, že východní blok náleží k témuž světovému systému jako Španělsko nebo Belgie, poněvadž námezdní práce a kult výroby byly ve všech byrokratických režimech zřetelně patrné. V případě radikálního islámu není tato integrace tak zjevná, protože se hlásí k odlišné ideologii. Kapitál ale nikdy nebude rozsévat uniformní pokrok ani pokrok, jenž by byl nakonec ve světovém měřítku rozprostřen rovnoměrněji.

Nezaměstnaný Bengálec a irský dělník z call-centra zažívají v zásadě podobné vykořenění a panství, byť se nikdy nezabývají tím, co mají společného. Útoky z 11. září 2001 a následná protiofenzíva tyto dva proletáře od sebe ještě více vzdálily.

Kapitalismus a barbarství – taková je naše blízká budoucnost.

22. října 2001

[1] Jedná se o lehce upravenou a zkrácenou verzi prvního „Lettre de Troploin“, kterou napsali J.-P. Carasso, G. Dauvé a K. Nesic, říjen 2001, dostupnou na internetové stránce Troploin.

[2] D.Watson, „Civilization is Like a Jetliner“, 1983, in: Against the Megamachine, Autonomedia.

[3] Viz Murdering the Dead. Amadeo Bordiga on Capitalism & Other Disasters, Antagonism Press, 2001.

[4] Mimo jiné texty, Potlatch č. 25, říjen 1955. Jestliže již neexistuje takové město, jako byla stará Paříž, i New York byl sociálně očištěn, nikoli však islámem, ale svými vlastními úřady. Toto téma viz Bruce Benderson.

[5]  Toto téma budeme rozvíjet v nadcházejícím textu Dynamique de la retraction, jehož anglickou verzi snad vytvoříme.

[6] Důkladné vítězství USA by neponižovalo islám, ale zhodnocovalo by jej tím nejlepším americkým způsobem. Změnilo by mulláhy v televizní evangelisty, kooptovalo by modlářství do obchodnické praxe a s ohledem na abstrakci, která je Koránu vlastní, by neprodávalo fetiše, jako to ještě pořád dělají katolíci v Assisi, ale opravdu nehmotnou spiritualitu. Žádné obrázky, žádné sošky, jen bezmasé a čisté pixely – konečně duši bez těla – a islám jako pravé virtuální náboženství počítačového věku. Želbohu, Mekka není v Kalifornii.

[7] Titul této slavné knihy velebící třetí svět, kterou roku 1961 publikoval Franz Fanon, měl silně náboženský nádech.

[8] Ohledně Bushe a bin Ládina coby dvojčat, viz  A.Roy, „The Algebra of Social Justice“, uveřejněno v The Guardian, a dostupné na http://www.tehelka.com

[9] Citováno in: Foreign Affairs, léto 2001.

[10] Ti, jejichž kritiku tohoto světa shrnuje jejich antiamerikanismus, nemají žádnou kritiku tohoto světa. Ztotožňovat kapitalismus s USA se rovná podpoře jednoho tábora proti druhému.


Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: