Skip to content

Strana a třída

6.2.2011

Tuto stať o tom jak uchopit třídu, jak z ní vyrůstá komunistická strana a jak se k ní vztahuje, napsal Amadeo Bordiga pro časopis Italské komunistické levice Rassegna Communista (č. 2, 15. dubna 1921).

***

Teze o úloze komunistické strany v proletářské revoluci schválené II. sjezdem Komunistické internacionály mají opravdové a hluboké kořeny v marxistické doktríně. Tyto teze berou jako své východisko definici vztahů mezi stranou a třídou a konstatují, že třídní strana může do svých řad zahrnout jen část třídy samotné, nikdy však třídu celou, či snad její většinu. Tuto zřejmou pravdu by ještě lépe zdůraznilo poukázání, že o nelze hovořit o třídě, pokud neexistuje menšina této třídy, která má sklon organizovat se v politickou stranu. Co je to vlastně podle naší kritické metody společenská třída? Můžeme ji snad rozpoznat prostřednictvím čistě objektivního, vnějšího poznání společných ekonomických a sociálních podmínek velkého počtu jednotlivců a na základě jejich analogického postavení ve vztahu k výrobnímu procesu? To by bylo málo. Naše metoda se nerovná pouhému popisu sociální struktury tak, jak existuje v daném okamžiku, ani nerýsuje abstraktní linii rozdělující všechny jedince, z nichž se skládá společnost, do dvou skupin, jak to dělají naturalisté při svých akademických klasifikacích. Marxistická kritika vidí lidskou společnost v jejím pohybu, v jejím časovém vývoji; využívá zásadně historického a dialektického kritéria, čili studuje souvislost událostí v jejich vzájemné interakci. Místo toho, aby v daný okamžik vyfotografovala společnost (tak jako stará metafyzická metoda) a pak ji studovala s cílem rozlišit odlišné kategorie, do nichž je třeba roztřídit jedince, kteří ji tvoří, dialektická metoda dějiny chápe jako film, v němž se odvíjí záběr za záběrem; třídu je třeba hledat a rozlišovat v pozoruhodných rysech tohoto pohybu. Při použití první metody bychom byli terčem tisíce námitek ze strany čistých statistiků a demografů (pokud tito lidé vůbec vidí, pak jsou krátkozrací), kteří by naše dělení přezkoumávali a podotkli by, že třídy nejsou dvě, ani tři nebo čtyři, ale že tu může být deset, sto, či dokonce tisíc tříd oddělených posloupným odstupňováním a nedefinovatelnými přechodnými zónami. S druhou metodou však využíváme zcela odlišného kritéria, abychom rozlišili onu protagonistku historické tragédie, třídu, a abychom definovali její charakteristiky, její činy a její cíle, které se mezi spoustou proměnlivých faktů konkretizují v očividně uniformních rysech; a mezitím je fotograf-statistik pouze zaznamenává jako chladnou řadu neživých dat. A tudíž, abychom mohli konstatovat, že v daný okamžik dějin existuje a je činná nějaká třída, nebude stačit, když budeme znát, například, kolik kupců bylo v Paříži za Ludvíka XIV., nebo počet anglických vlastníků půdy v osmnáctém století, nebo množství dělníků v belgických manufakturách na počátku devatenáctého století. Místo toho budeme muset našemu logickému zkoumání podrobit celé dějinné údobí; budeme muset rozpoznat společenský, a tedy i politický, pohyb, který si hledá cestu skrze krušné i šťastné okamžiky, chyby a úspěchy, a přitom očividně celou dobu lpí na souboru zájmů určité vrstvy lidí, které způsob výroby a jeho vývoj postavil do konkrétní situace. Právě tuto analytickou metodu Bedřich Engels použil v jednom ze svých prvních klasických esejů, v němž vysvětloval řadu politických posunů z dějin anglické dělnické třídy a tak demonstroval existenci třídního boje.

Toto dialektické pojetí třídy nám umožňuje překonat statistikovy bezbarvé námitky. Pak již nebude mít právo považovat protikladné třídy na scéně dějin za jasně rozdělené, tak jako jsou na scéně divadla rozdělené různé sborové skupiny. Nebude moci dokazovat nesprávnost našich závěrů argumentací, že v kontaktní zóně se nachází nedefinovatelná vrstva, skrze kterou dochází k osmóze jednotlivců, protože tento fakt nijak nemění historickou fyziognomii proti sobě stojících tříd.

***

Koncept třídy nám tudíž nesmí vnuknout statický obrázek, ale obrázek dynamický. Když zjišťujeme sociální tendenci, nebo pohyb směřující k danému cíli, pak můžeme rozpoznat existenci třídy v pravém smyslu tohoto slova. Pak ale třídní strana existuje materiálně, ne-li ještě formálně. Strana žije, když existuje nějaká doktrína a metoda akce. Strana je školou politického myšlení a následně i organizací boje. První charakteristikou je fakt uvědomění, druhou je fakt vůle, či přesněji úsilí o konečný cíl. Bez těchto dvou charakteristik stále ještě nemůžeme definovat třídu. Jak jsme si již řekli, ten, kdo chladně zaznamenává fakta, může nalézat afinity v životních podmínkách více či méně rozsáhlé vrstvy, ale do dějinného vývoje se nevryje žádná stopa. Pouze v rámci třídní strany můžeme obě dvě charakteristiky nalézt zhuštěné a konkretizované. Třída se formuje spolu s rozvojem určitých podmínek a vztahů, které s sebou nese konsolidace nových výrobních systémů; například zavedení velkých továren najímajících a zaučujících rozsáhlou pracovní sílu; stejným způsobem se zájmy takového kolektivu začnou postupně zhmotňovat do přesnějšího uvědomění, které se začíná formovat v malých skupinách tohoto kolektivu. Když je masa vržena do akce, jsou to jedině tyto první skupiny, kdo dokáže předvídat konečný cíl a jsou to ony, kdo podporuje a vede zbytek. Hovoříme-li o moderní proletářské třídě, nesmíme si tento proces představovat ve vztahu k nějaké řemeslné kategorii, ale k třídě jako celku. Pak lze pochopit, jak se postupně objevuje přesné vědomí totožnosti zájmů; toto vědomí je však výsledkem takové spleti zkušeností a idejí, že je lze nalézt jedině v omezených skupinách skládajících se z prvků vybraných z každé kategorie. Vlastně jen vyspělá menšina může mít jasnou vizi kolektivní akce, která směřuje k obecným cílům, jež se týkají celé třídy a jejichž jádrem je projekt změny celého sociálního režimu. Tyto skupiny, tyto menšiny nejsou ničím jiným než stranou. Když její formování (které samozřejmě nikdy nepostupuje bez zatýkání, krizí a vnitřních konfliktů) dosáhne určitého stádia, pak můžeme říci, že máme třídu v akci. Ačkoli strana zahrnuje jen část třídy, tak pouze strana může třídě poskytnout její akční jednotu a jednotu pohybu, neboť strana spojuje – nehledě na meze kategorií a lokalit – ty živly, které jsou vůči třídě citlivé a reprezentují ji. Tím se vrhá světlo na význam tohoto základního faktu: strana je jen částí třídy. Ten, kdo se zaobírá statickou a abstraktní představou společnosti a vidí třídu jako zónu s malým jádrem – stranou – uvnitř, se může snadno nechat svést k následujícímu závěru: jelikož celá ta část třídy, která zůstává mimo stranu, je téměř vždy většinou, může mít větší váhu a větší pravdu. Stačí si však jen vzpomenout, že jedinci v oné velké přebývající mase nemají ještě ani třídní uvědomění ani třídní vůli a žijí pro své sobecké cíle, nebo pro svoji profesi, svoji vesnici, svůj národ, a pak pochopíme, že pro zajištění činnosti třídy jako celku v dějinném hnutí je zapotřebí orgánu, který třídu inspiruje, sjednocuje a stojí v jejím čele, zkrátka, který ji řídí; pak pochopíme, že strana je skutečně jádrem, bez nějž by nebylo důvodu považovat celou zbývající masu za mobilizaci sil. Třída předpokládá stranu, protože aby mohla v dějinách existovat a jednat, musí mít kritickou doktrínu dějin a cíl, kterého v nich má dosáhnout.

***

V jediné opravdu revoluční koncepci se směřování třídní akce deleguje na stranu. Analýza doktrín, spolu s určitým množstvím historických zkušeností, nám umožňuje kteroukoli tendenci popírající nutnost a převahu funkce strany snadno redukovat na maloburžoazní a antirevoluční ideologii. Zakládá-li se toto odmítnutí na demokratickém hledisku, musí být podrobeno stejné kritice, kterou marxismus používá, aby vyvrátil oblíbené teorie buržoazního liberalismu. Stačí si vzpomenout, že je-li vědomí lidských bytostí výsledkem a nikoli příčinou charakteristik okolí, v němž jsou nuceny žít a jednat, pak nikdy nebude pravidlem, že se vykořisťovaní, hladovějící a podvyživení sami dokážou přesvědčit o nutnosti svrhnout dobře živeného, ukojeného vykořisťovatele, obtíženého všemožnými zdroji a kapacitami. To může být jedině výjimka. Buržoazní volební demokracie usiluje o konzultaci s masami, neboť ví, že většina bude vždy reagovat ve prospěch privilegované třídy a ochotně bude na tuto třídu delegovat právo vládnout a pokračovat ve vykořisťování. Tento vztah nezmění žádný přírůstek nebo úbytek malé menšiny buržoazních voličů. Buržoazie vládne většinou nejen všech občanů, ale i pouze dělníků. Proto, kdyby strana celou proletářskou masu vyzývala, ať posoudí akce a iniciativy, za něž zodpovídá pouze strana, svázala by se s verdiktem, který by téměř jistě zněl ve prospěch buržoazie. Tento verdikt by byl vždy méně osvícený, méně vyspělý, méně revoluční a především méně diktovaný vědomím skutečně kolektivního zájmu dělníků a finálního výsledku revolučního boje než rada přicházející pouze z řad organizované strany. Koncept práva proletariátu řídit si svoji vlastní třídní akci postrádá jakýkoli marxistický smysl jen jako abstrakce. Skrývá touhu vést revoluční stranu k tomu, aby se rozšiřovala o méně vyspělou vrstvu, jelikož to postupně vede k tomu, že se výsledná rozhodnutí neustále přibližují buržoazním a konzervativním koncepcím. Kdybychom důkazy hledaly nejen skrze teoretické bádání, ale i ve zkušenostech, které nám dějiny skýtají, naše sklizeň by byla nesmírná. Nezapomínejme, že typickým buržoazním klišé je stavět zdravý “selský rozum” mas proti “zlu” “menšiny agitátorů” a předstírat, že “selský rozum” je nejpříznivěji nakloněn zájmům vykořisťovaných. Pravicové proudy dělnického hnutí a sociálně demokratická škola, jejichž reakční dogmata dějiny jasně odhalily, neustále staví masy do protikladu ke straně a předstírají, že dokáží zjistit vůli třídy konzultací v širším měřítku, než jsou omezené hranice strany. Když nedokáží stranu rozšířit za všechny meze doktríny a akční disciplíny, snaží se ustanovit, aby její hlavní orgány nesměl dosazovat omezený počet militantních členů a aby jimi byli ti, kdo byli dosazeni k parlamentním povinnostem nějakým širším tělesem; parlamentní skupiny vlastně vždy náleží k extrémně pravicovému křídlu stran, z nichž pocházejí. Degenerace sociálně demokratických stran Druhé internacionály a fakt, že se zjevně staly méně revolučními než neorganizované masy jsou způsobeny skutečností, že postupně pozbyly svůj specifický charakter strany právě díky workeristickým a “labouristickým” praktikám. Čili již nejednaly jako předvoj předstihující třídu, ale jako její mechanický projev ve volebním a korporativistickém systému, kde se přikládá stejný význam a vliv i těm vrstvám, které jsou nejméně uvědomělé a nejvíce závislé na egoistických nárocích proletářské třídy samotné. V reakci na tuto epidemii se ještě před válkou vyvinula tendence, zejména v Itálii, obhajující vnitřní stranickou disciplínu, odmítající nové členy, kteří ještě nepřilnuli k naší revoluční doktríně, oponující autonomii parlamentních skupin a místních orgánů a doporučující očistu strany od falešných živlů v ní. Tato metoda se ukázala jako skutečný protijed proti reformismu a tvoří základnu doktríny a praxe Třetí internacionály, která největší důležitost přikládá úloze strany; čili centralizované, disciplinované strany, jež je jasně orientovaná v problémech principů a taktiky. Ta stejná Třetí internacionála usoudila, že “pád sociáldemokratických stran Druhé internacionály rozhodně nebyl pádem proletářských stran obecně,” ale, můžeme-li to tak říci, selháním organismů, které zapomněly, že byly stranami, protože přestaly být stranami.

***

Vůči komunistickému pojetí úlohy strany ale existuje i jiná kategorie námitek. Tyto námitky souvisí s další formou kritické a taktické reakce na reformistickou degeneraci: náleží k syndikalistické škole, která třídu spatřuje v ekonomických odborových svazech a předstírá, že ty jsou orgány schopnými vést třídu v revoluci. Po klasickém období francouzského, italského a amerického syndikalismu tyto zjevně levicové námitky nalezly nové formulace v tendencích, které se pohybují na okraji Třetí internacionály. I ty lze kritikou jejich principů, ale i pojmenováním historických výsledků, k nimž vedly, snadno redukovat na poloburžoazní ideologie. Tyto tendence by chtěly třídu rozpoznat v její vlastní organizaci; což je rozhodně jejich charakteristika a to ta nejdůležitější; čili v profesních nebo-li odborových svazech, které povstávají ještě před politickou stranou, shromažďují mnohem širší masy a tudíž lépe korespondují s celou dělnickou třídou. Z abstraktního hlediska však volba takového kritéria odhaluje nevědomý respekt k též demokratické lži, na kterou spoléhá buržoazie, aby si zajistila svoji moc prostřednictvím toho, že přizve většinu lidu, aby si zvolila svoji vládu.

V dalších teoretických hlediscích se taková metoda protíná s buržoazními koncepcemi, když odborovým svazům svěřuje organizaci nové společnosti a požaduje autonomii a decentralizaci výrobních funkcí tak jako reakční ekonomové. Naším současným cílem ale není načrtnout kompletní kritickou analýzu syndikalistických doktrín. Postačí, když poznamenáme, vzhledem k rezultátu dějinné zkušenosti, že extrémně pravicoví členové proletářského hnutí vždy obhajovali stejné stanovisko, čili zastoupení dělnické třídy odborovými svazy; vždyť vědí, že takto mírní a ponižují charakter hnutí, a to z prostých důvodů, které jsme již zmiňovali. Dnes i samotná buržoazie projevuje sympatie a inklinaci, jež rozhodně nejsou nelogické, k odborové organizovanosti dělnické třídy. Inteligentnější složky buržoazie by dokonce ochotně akceptovaly reformu státu a reprezentativního aparátu, která by poskytla větší prostor “apolitickým” odborům a dokonce i jejich nárokům na výkon kontroly nad výrobním systémem. Buržoazie má dojem, že dokud lze činnost proletariátu omezit na bezprostřední ekonomické požadavky, které vyvstávají v jednotlivých odvětvích, pomáhá se tak zabezpečit status quo a vyhnout se formování nebezpečného “politického uvědomění,” čili jediného uvědomění, které je revoluční, neboť míří do slabého místa nepřítele – na držbu moci. Minulí i současní syndikalisté si však byli vždy vědomi faktu, že většinu odborových svazů kontrolují pravicové živly a že diktatura maloburžoazních vůdců nad masami se zakládá na odborové byrokracii ještě více než na volebním mechanismu sociálně demokratických pseudostran. Proto se syndikalisté, spolu s velmi početnými živly, které jednaly pouze v reakci na reformistickou praxi, oddali studiu nových forem odborové organizovanosti a vytvářeli nové odbory nezávislé na těch tradičních. Takovýto prostředek byl ale teoreticky pomýlený, neboť nepřekračoval fundamentální kritérium ekonomické organizace: čili automatické připuštění všech, kdo se díky svému postavení nalézají v daných podmínkách, aniž by se vyžadovalo zvláštní politické přesvědčení, nebo speciální příslib činnosti, který by mohl dokonce vyžadovat, aby obětovali své životy. Navíc, protože hledal “výrobce,” nemohl překročit meze “profese,” zatímco třídní strana, jelikož bere v úvahu “proletáře” v širokém spektru jeho podmínek a aktivit, je jediná schopna probudit revolučního ducha třídy.

A proto se onen lék, který byl špatný teoreticky, ukázal jako neefektivní i v realitě. Navzdory všemu se však takové recepty neustále hledají i pro dnešek. Totálně špatná interpretace marxistického determinismu a omezené pojetí úlohy, kterou hraje ve formování revolučních sil – za původního vlivu ekonomických faktorů – uvědomění a vůle, vede velké množství lidí k hledání “mechanického” systému organizace, jenž by málem automaticky zorganizoval masy podle role každého jednotlivce ve výrobě. Podle těchto iluzí by tento prostředek sám o sobě postačoval jako příprava mas na posun směrem k revoluci, a to s maximální revoluční efektivitou. A tak se znovu objevuje iluzorní řešení, které sestává z domněnky, že každodenní uspokojování ekonomických potřeb lze usmířit s finálním výsledkem svržení sociálního systému, spolehneme-li se na nějakou organizační formu, že rozřeší starou antitezi mezi omezenými a postupnými výdobytky a maximálním revolučním programem. Ale, “jak bylo správně řečeno v jedné rezoluci většiny Komunistické strany Německa v době, kdy byly tyto otázky (které později vyprovokovaly odtržení KAPD) v Německu obzvláště akutní,” revoluce není otázkou formy organizace. Revoluce vyžaduje organizaci aktivních a pozitivních sil sjednocených doktrínou a konečným cílem. Mimo tuto organizaci zůstanou důležité vrstvy a nespočet jednotlivců, byť budou materiálně příslušet k třídě, v jejímž zájmu bude revoluce triumfovat. Třída ale žije, bojuje, dosahuje pokroků a vítězí díky akci sil, které v porodních bolestech dějin zplodila ze svého lůna.

Třída má svůj původ v bezprostřední homogenitě ekonomických podmínek, které se nám jeví jako primární motivační síla tendence zničit současný modus výroby a překročit jej. Aby se ale mohla tohoto velkého úkolu chopit, třída musí mít svoji vlastní myšlenku, svoji vlastní kritickou metodu, svoji vlastní vůli upnutou k přesným cílům definovaným výzkumem a kritikou a svoji vlastní bojovou organizaci, jež bude s největší efektivitou soustředit a zužitkovávat její kolektivní snahy a oběti. To vše konstituuje stranu.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: