Skip to content

V očekávání bouře: Na cestě je krize

6.2.2011

Francouzská komunistická skupina Troploin v červnu 2007 vydala tento text, který se zabývá stavem kapitalistického světa a nadcházející krizí (která skutečně udeřila o rok později).

***

Předpovědi dějin se obvykle mýlí a ty inspirované marxismem nejsou výjimkou.

Přesto si všichni svůj život organizujeme podle nějaké vize možné budoucnosti. Ta sice může být implicitní, ale sehrává úlohu v tom, jak svoji existenci vedeme či jak se necháváme vést událostmi. Často slyšíme přátele vykládat, že udělat si nějakou představu o dohledné budoucnosti je nemožné nebo zbytečné, protože svět je příliš nepřehledný či matoucí – avšak i to je jakási představa o světě. Je lepší, když jsme si svého úhlu pohledu vědomi a učiníme jej explicitním a co nejlépe podloženým.

A to je cílem této eseje. Lze ji číst jako pokračování Kudy kam, světě?: náš text z roku 2002 byl spíše retrospektivní, zatímco tento by rád věci předjímal. Prvně se však trochu vraťme v čase.

Kapitalismus včera a dnes

S renesancí a ještě více s průmyslovou revolucí přišlo historické novum. Od chvíle, kdy peníze začaly nakupovat produktivní práci a akumulovat ji ve formě kapitálu, nebyl již běh dějin určován jen potřebou vyrobit a prodat, udělat z menšiny boháče ani vyvíjet průmyslovou infrastrukturu, ale proměnit maximum peněz v kapitál. „Akumuluj, akumuluj! Tak praví Mojžíš a proroci!“ A to má za následek i nadměrnou akumulaci v podobě nadinvestování, nadvýroby, což znamená, že se prodává málo nebo pod výrobními náklady, akumuluje se příliš mnoho vzhledem k rovnováze mezi různými výrobními faktory a zejména vzhledem k práci, jejíž nabídka periodicky převyšuje poptávku. Akumulace se pojí také s permanentním zvyšováním produktivity práce a s plastičností systému, který sice preferuje demokracii, ale svoji sílu čerpá ze své přizpůsobivosti vůči téměř všem značkám ideologie a vůdcovství.

V předchozích systémech vykořisťování, jakmile vykořisťovaný odvedl svoji povinnou práci v podobě daně nebo naturálií, trávil život odděleně od svého pána a od kupce. Kapitál si to, co využívá, kupuje: i hladová mzda dává dělníka do vynuceného páru s buržoou. V minulosti se bohatství proměňovalo v pyramidy, zámky, katedrály nebo paladinská sídla. Dnešní superboháči si samozřejmě dopřávají rolls-roycy a soukromé ostrovy u pobřeží Dubaje. Valorizace ale kapitál nutí prodávat víc a více, což znamená také prodávat dělníkům. Navzdory své bídné kupní síle byl birminghamský nebo bruselský obyvatel slumu již v roce 1850 polapen v peněžním a obchodním cyklu, jenž byl otrokovi, nevolníkovi, samostatnému řemeslníkovi, pachtovnímu zemědělci nebo parcelovému rolníkovi neznámý.

Poprvé je srdce systému vykořisťování tvořeno souhrou jeho dvou hlavních složek: těch, kdo vlastní kapitál a těch, kdo jim musí prodávat svoji pracovní sílu. Kapitalismus je společenským vztahem mezi dvěma třídami, které jej strukturují: dokud jej tyto třídy akceptují, lze překonat protiklad, jenž je jeho základem a hnací silou – netřeba říkat, že skrze krize a katastrofy.

Cílem buržoů je opravdu akumulovat, ale ještě více uchovat se jako třída: tyto dva imperativy nejsou vždy ve shodě. Před rokem 1914 se jedna třetina francouzského bohatství investovala v zahraničí nejen proto, aby se dosáhlo vyšších zisků, ale také proto, aby se držela dál od dělnické třídy, která se bouřila ve 30. letech 19. století, v letech 1848 a 1871, aby se omezil potenciálně nebezpečný růst průmyslu. Kapitalističtí vládcové nejsou agenty neodolatelného a stálého „rozvoje výrobních sil“. Dokonce se stává, že aby udrželi své panství, někteří buržoové shromáždí většinu své třídy za politickou frakcí (například nacisté), která ohrožuje nejen politickou moc buržoů, ale také jejich majetky a jejich přežití jako třídy. Zisk sice zůstává základním cílem, ale prostředky k jeho dosažení mu mohou odporovat.

Proto žádný z jakkoli zásadních charakteristických rysů kapitalismu, ať už je to svobodná konkurence, peníze a mobilita práce, celosvětové otevírání trhů nebo nějaký další pro globalizaci typický prvek nemá sám o sobě žádnou dynamiku. Konkurence mezi firmami (tj. póly hodnoty, z nichž každý usiluje o svůj vlastní růst), motiv zisku, rozšiřování trhů, ustavení třídy, jejíž příslušníci mají pod svojí soukromou (a nikoli kolektivní jako ve „státním kapitalismu“) kontrolou výrobní prostředky, všechny tyto rysy jsou pro kapitalismus vskutku esenciální, ale skutečnými se stávají jedině pokud, je nesou nějací jedinci a skupiny. Kapitalismus je vzájemným konfliktním vztahem mezi dvěma soubory lidských bytostí, buržoi a proletáři, a tento vztah podmiňuje, podporuje, oddaluje nebo blokuje vznik a funkčnost hlavních rysů kapitalismu.

Ani jednotlivý buržoa ani buržoazie jedné země se nestarají o kapitalismus obecně ani o svůj soulad s jeho základní definicí. Jejich přední starostí je jejich vlastní individuální zájem a v krušných časech budou upřednostňovat ten krátkodobý před dlouhodobým. Když se těšili z nacistického zákona a pořádku, němečtí průmyslníci si nedokázaly (a také si to nepřáli) ani představit, že takový řád povede k vojenské porážce, která východoněmeckou buržoazii na čtyřicet pět let připraví o její společenskou a politickou moc.

V dlouhodobém horizontu nakonec zvítězí hluboce vnitřní logika kapitálu (ekonomická a tudíž – do nějaké míry – politická konkurence, valorizace, akumulace), jenže onen horizont může být vskutku hodně dlouhodobý a cesta k němu mučivá a nečekaná. Od dob, kdy klasičtí ekonomové a jejich socialističtí a komunističtí kritikové analyzovali obecné „zákonitosti“ kapitalismu, časy a místa přímo a zcela ovládané těmito zákonitostmi ani zdaleka nebyly a stále nejsou ve většině.

Na počátku průmysl, komodita a námezdní systém ovládly společnost formovanou po tisíce let. Později společnost determinují, neboť mají sklon ji reprodukovat podle svých vlastních norem: pozemková třída je integrována do buržoazie, vojenství se mění v profesi, politika v obchod, kultura ve spektákl. Tyto dlouhodobé trendy jsou stále silnější, ale nikdy nejsou plně dokonané. V 19. století stál kapitál před společností takovou, jaká byla, a transformoval ji. Proměnil ji sice, ale nikdy netvoří z ničeho: vždy se musí potýkat s tím, čemu Bordiga říkal „rasové a národnostní faktory“.

V „nepublikované 6. kapitole Kapitálu“ (část jeho rukopisů z let 1861-65) Marx rozlišuje mezi formálním panstvím kapitálu, založeném na prodlužování pracovního dne a na extenzivním vykořisťování práce, a reálným panstvím, založeném na kratší, leč intenzivnější pracovní době. Toto rozlišení neodděluje dvě dějinná období, jakoby v první fázi byl nevyhnutelný reformismus a ve druhé konečně přicházela na pořad dne revoluce. Nikdy nedojde k dosti „ryzí“ situaci, v níž by kapitál a proletariát nastoupili tváří v tvář na scénu dějin jakožto výluční konkurenti a jediná alternativa by byla mezi kapitalismem a komunismem. Výmarská republika žila pod reálným panstvím: velké berlínské obchodní domy, kulturní exploze, kritika morálních standardů a mediální impéria soupeřily s modernitou Londýna a New Yorku, a přitom vzkvétaly Völkisch myšlenky. Po roce 1930 se tato společnost propadla do nacistické černé díry.

Formální a reálná poroba práce se mísí. Dnes v centru Paříže stačí minutová procházka a potkáte pákistánské či tamilské dělníky (často ilegální), které platí (úkolem nebo od hodiny) velkoobchodníci s oděvy, vedle nich námezdně pracující z malých firem, dělníky zaměstnané stavebními nadnárodními společnostmi a o pár bloků dále obchodního poradce, který týden co týden létá do Curychu nebo do Tokia. Formální panství není jakýmsi pozůstatkem, kterého se kapitál musí zbavit, aby plně dospěl, nýbrž komponentou reálného panství. Ekonomická síla Německa nestojí jen na velkých korporacích, ale na husté síti drobných výkonných firem. Na celém světě subkontraktorství umožňuje „moderním“ společnostem zůstat ziskové, protože si průmyslovou výrobu nechávají dělat v zámoří, kde je levná práce. Část síly kapitálu vychází z toho, že zaměstnává semi-proletáře plně ovládané kapitálem, ale neúplně do něj začleněné: jelikož mzda není jediným jejich zdrojem příjmu, kapitál musí platit jen za část reprodukce jejich pracovní síly.

Avšak reálné panství kapitalismu potřebuje strukturovat celou společnost, včetně „zaostalých“ elementů, které s sebou vláčí. Proto je sociální kritika relevantní jen tehdy, pokud obsahuje celou společenskou aktivitu a neomezuje se na třídní faktory. Pro nás je analýza náboženství, stravovacích návyků a justice stejně důležitá jako analýza stávek a nepokojů, i když ty je determinují a nikoli naopak. To měla Situacionistická internacionála na mysli svojí unitární kritikou: vzájemný vztah kapitálu s prací se dotýká každé domény lidské činnosti.

Do jaké míry kapitalismus hýbe světem

Nejenže kapitalismus nepotřebuje, aby v srdci Afriky stejně jako ve starých evropských a severoamerických centrech bylo vše kapitalistické, on potřebuje, aby se vše nestalo kapitalistické. Musí totiž mít sociální chování, soubory norem, zákonná práva a uznávané hodnoty, které by mírnily (a konsolidovaly) vládu peněz a zisku. Kdyby někdy existoval, čistě utilitaristický svět, v němž každý všude a pořád usiluje jen o svůj osobní prospěch měřený v dolarech či jenech, společenský život a kontinuita firem by přestaly být možné. (A to je jeden z limitů globalizace, k čemuž se ještě vrátíme.) Kapitalismus zdědil po tisíciletích, která mu předcházela, aktiva a rozpory – některé odstranil a jiné přeměnil, reprodukuje je po svém, ale jen vzácně je potlačuje, jak je vidět na osudu rodiny a náboženství.

Proč kapitalistické panství nevytváří společnost složenou pouze z buržoů a proletářů? Proč neeliminuje každý nekupecký svazek a ideál? Rozhodně ne proto, že by (ještě) nedobyl celou planetu. Právě naopak. Z dobývání, jež započalo v 16. století a dokončeno bylo ve 20. století, plynou dva důvody. Zaprvé, kapitál nikdy nepřichází na tabula rasa. Neprodukuje sám sebe: využívá lidské zdroje obtěžkané historií. Dokonce i do severní Ameriky, kde genocidou dosáhnul nepřerušené série vítězství, si dovezl spletité evropské reálie plné svárů. Zadruhé, i země, která jde nejdále v přeměně všeho na komodity a námezdní práci, v redukování rodiny, školy, citu, sexu, myšlenek, umění a politiky na peněžní vztahy, a která si ráda představuje, že se osvobodila od archaických omezení a tenzí, se periodicky vrací k praktikám, jež údajně vyšly z módy: omezuje svobodnou konkurenci, zkracuje parlamentní a občanská práva, ostře zasahuje proti stávkám a kolektivnímu vyjednávání a obnovuje protekcionismus. Tyto prudké reakce jsou moderními dopady skutečnosti, která se pro naše společnosti stala ústřední: souvislost mezi prací a kapitálem a nutnost, aby kapitál ovládal práci, a to ve formách, které nikdy nejsou definitivní.

„Rozpor neznamená nemožnost“ (Marx)

Každý historický rozpor má vždy více než jedno jediné řešení. Žádná příčina nezpůsobuje jen jediný dopad. Každá velká kapitalistická krize se řeší vytvořením lepších podmínek valorizace a akumulace, ale každá fáze skýtá škálu „lepších“ podmínek, jejichž volba závisí na přítomné mocenské hře a nikoli na jakési kalkulaci teoreticky optimální společenské rovnováhy.

Žádná kapitalistická reforma není předem daná. Keynesova ven otevřená a demokratická odpověď na Depresi přehrála soupeřící možnosti v zemích, kde ji společenské síly (například CIO v USA) dokázaly učinit tou nejvhodnější politikou. V dalších zemích rok 1929 vyústil v autoritářská, do sebe uzavřená řešení, z nichž některá nějakou chvíli vydržela. Roku 1930 se ztěží našlo pár pozorovatelů, co by předvídali, že o dvacet let později v (polovině) průmyslových zemích zvítězí keynesiánské řešení. Mnozí z těch, kteří si uvědomili meze soukromého podnikání, rovněž argumentovali ve prospěch celně chráněných národních systémů – z nichž by každý pod svojí vojenskou mocí shromažďoval skupinu zemí – v podobě stávajícího britského a francouzského koloniálního impéria nebo budoucího německého kontinentálního impéria. Teorie může identifikovat prvky, které vedou ke krizi, její celkovou povahu, ale ne místo a čas jejího možného rozřešení ani odpověď nebo odpovědi, které se prosadí.

Proč pěkných pár zemí – v roce 1975 jich bylo 32 – přijalo (a některé z nich na desítky let) „byrokratickou“ cestu, která šla proti velké části kapitalistické logiky? Určitě ne proto, aby dosáhly efektivnějšího kapitalismu, nýbrž proto, že k této cestě vedly reálné podmínky třídní konfrontace. Oproti Socialisme ou Barbarie (a dnes uznávanému Castoriadisovi), která v byrokratizaci spatřovala budoucnost kapitalismu, Bordiga v 50. letech 20. století chápal, že tento systém je slepou uličkou a věděl, že Rusko opět pohltí obchodní mechanismy, o nichž si stalinisté mysleli, že je ovládli nebo eliminovali. Uběhlo ale dalších třicet let, než přišel konečný pád, a v roce 1970 nikdo nemohl vědět, jak se SSSR zhroutí. Když se systém stal sociálně neproduktivním, Rusko a Čína reagovaly velmi odlišně a Severní Korea se až dodnes se svými rozpory nevypořádala a místo toho je dává pod pokličku a zatím se jí daří přežívat.

Totéž platí o západním kapitalismu. Žádný objektivní rozpor jej nemůže přivést k úpadku a globalizace bude pokračovat tak dlouho, dokud ji nezpochybní nějaká revoluční nebo reformátorská síla. Tento esej nebude x-tou variací na finální krizi.

Kapitalismus není jednosměrná ulice

Konzumní společnost, která se rodila od 20. let 20. století v USA a do plného rozpuku se ve všech „bohatých“ zemích dostala po roce 1945, rozhodně odpovídá vnitřní logice kapitalismu, ale viktoriánskému podnikateli se dařilo i bez ní a obešel se bez ní i vzestup stalinistického kapitalismu. Následkem Deprese se práce do kapitálu integrovala různými (a protikladnými) prostředky: rasisticko nacionalistickou diktaturou, demokratickým Novým údělem, lidovými frontami atd. Včerejší i dnešní široká škála těchto forem napovídá, že nezvratný pochod ke stále kapitalističtějšímu kapitalismu neexistuje.

Dokud vzájemná interakce anglických dělníků s buržoi jedněm dovolovala vyjít s výplatou a těm druhým vydělávat, díky dlouhé pracovní době, málo placeným ženám a dětem, svévolnému najímání a propouštění a vyčerpávání pracovních sil, neměl systém potřebu měnit se. Když po desítkách let boje organizovaná práce dostala vyšší mzdy a minimum práv, buržoové více investovali do strojů, přestali zaměstnávat děti a začali rozvíjet prodej stále většího množství artiklů širším a širším masám. Avšak po roce 1918, ošálena svým vítězstvím nad Německem, ztráceje na rychlosti oproti americké konkurenci a militantností dělníků rozrušená, anglická buržoazie se rozhodla upřednostnit finance před průmyslem, pokusit se o návrat libry ke zlatému standardu z před roku 1914 a snížit mzdy dělníkům (zejména horníkům). Série jejích triumfů nad dělnickou třídou po roce 1918 – v roce 1926 proti generální stávce a v letech 1930-31 proti první (poměrně umírněné) labouristické vládě – byla Pyrrhovým vítězstvím, jehož důsledkem bylo snížení lidové spotřeby a zpoždění vstupu Británie do „moderního“ kapitalismu. 30. léta 20. století a nástup fordismu nám připomínají, že zákruty dějin nevznikají pod tlakem obecných „zákonitostí“, ale díky vzájemné hře reálných sil vedených těmi nejdynamičtějšími složkami buržoazie a dělnické třídy.

Co platí mezi třídami, platí také ve vztazích mezi státy. V období 1871-1914 byly zahraniční investice vysoké, tak, jako dnes. Technické inovace modifikující společenskou strukturu byly stejně bohaté a dalekosáhlé jako dnešní digitální revoluce. Hlavním rozdílem je, že dnes jsou některé vynořivší se země rivaly velkých mocností, protože již mají víc než suroviny a levnou práci: profitují i z robustní výrobní infrastruktury a z vysoce kvalifikované pracovní síly. A v neposlední řadě mají (přinejmenším Čína a Indie) silné nezávislé národní státy. Před rokem 1914 této úrovně dosáhlo jen Japonsko. Tak či tak, někteří historikové popisují léta 1871-1914 jako první globalizaci. Ať si o takové retrospektivní koncepci myslíme cokoli, její zásluhou je, že zdůrazňuje, že nic netrvá věčně. Žádná země se po roce 1918 nevrátila technicky zpět, nikdo nevyměnil elektřinu zpět za páru, tovární systém za chalupnický průmysl ani nenahradil telefon poštovními holuby, ale přesto došlo k sociální a politické regresi: zhroucení mezinárodního obchodu a stažení se za národní hranice či přímo autarkie a barter, což trvalo tři desetiletí a odpovídalo takzvané „třicetileté evropské občanské válce“.

Po roce 1945 by si jeden myslel, že toto stažení pominulo. Přesto v roce 1989, byť Železná opona nikdy nebyla nepropustná a vždy dovolovala směnu, zejména v posledních dnech RVHP, byla polovina lidských bytostí odříznuta od světového trhu. Vezmeme-li do úvahy důležité země, jako jsou Indie a Turecko, se státem kontrolovanou a chráněnou ekonomikou, a obrovské masy v Africe a Asii, pak většina pozemšťanů žila mimo mezinárodní toky zboží, peněz a práce. Říká se, že globalizace s těmito historickými závorkami skoncovala. Inu, tyto závorky se často stávaly dlouhodobými a historicky mocnými. Apel fašismu a stalinismu je nepopiratelný. Tato období tedy musela být více než jen pouhými intervaly předtím, než dějiny nabraly nebo znovu získaly svůj „normální“ kurs. Byli bychom naivní, kdybychom vyloučili možnost dalšího budoucího fenoménu, jenž bude vskutku kapitalistický, ale nikoli typicky kapitalistický.

1929: problém a jeho řešení

Zisky byly v „báječných dvacátých letech“ sice vysoké, ale bez kontextu, díky němuž by se mohly stát prostředky k rozšířené reprodukci. Nedávno zavedená masová výroba postrádala odpovídající masovou spotřebu, jež by vyžadovala zvýšení mezd (nejen u Forda, ale v mnoha dalších firmách a sektorech), k němuž nemohlo dojít bez určitého uznání úlohy, kterou hraje práce, a úlohy odborů jakožto stabilizačního faktoru. Henry Ford byl technickým inovátorem a společenským reakcionářem, jak ukazuje jeho antisemitismus a jeho náklonnost k Hitlerovi. Odbory přestal pronásledovat, až když jej k tomu donutily okupační stávky nekvalifikovaných dělníků.

Do roku 1929 a v letech, které následovaly, kapitál přešel k spekulantství, protože se mu nedostávalo ziskovosti. Jakmile se Deprese zabydlela, řešila se stejně úzkoprsým třídním přístupem: dalším scvrknutím výplatnice, poklesem výroby a monetární deflací. Mnohé továrny fungovaly na částečný úvazek a částečný plat. Roku 1929 Deprese propukla na burze a v bankovních sférách a pak teprve nabrala podobu nadvýroby, nižších cenových, mzdových a výrobních hladin, ale její prazákladní příčina spočívala v přespřílišné nerovnosti podílů mezi kapitálem a prací, kterou paradoxně prohlubovala schopnost menšiny dělníků vzdorovat poklesu svých mezd.

Od Budapešti po Seattle buržoazie po roce 1917 zkrotila nápor proletariátu a zvládla izolovat ruskou revoluci, jež zahynula na to, že se z ní stala jen politická moc nad společností, kterou nekomunizovala. Západní buržoazie však svého vítězství nevyužily k přetvoření buď společnosti, nebo vztahů mezi evropskými státy: reakční politika ve Francii a Británii 20. let 20. století a po roce 1929; zatvrzelý odpor vůči umírněným požadavkům, nouze farmářů doma i v zámořských koloniích; upřednostňování financí a měny před průmyslovou konkurenceschopností; americký izolacionismus; krach Ligy národů, kterou Američané opustili, sotva ji založili; trýznivá nerozhodnost Výmarské republiky rozpolcené na konzervativní (nebo nacionalistickou) buržoazii a sociální demokracii neschopnou prosadit usmíření tříd, které bylo jejím programem. Na obou stranách Atlantiku se kombinovaly protichůdné, leč souběžné síly a bránily systému, aby se reformoval, přičemž jeho situaci finančně i technicky zhoršovaly. Právě v Německu měl tento rozpor být nejničivější: z prestižních univerzit přijdou inženýři stejně technicky geniální, jako přesvědčení o nezbytnosti eliminace Židů z Evropy. Místo toho, aby masově produkoval miliony lékových pilulek nebo plastových hraček, jeden z nejvyspělejších chemických průmyslů světa vyráběl Cyklon B.

Keynes pochopil, že záliba boháčů v „likviditách“, křečkování nebo spekulacích znamenala nedostatečnou spotřebu a investice. (Podobný fenomén budeme pozorovat u „nadměrných“ úspor v Číně a pobuřující příjem vyšší třídy na západě.) Uvědomil si, že kapitál musí brát v úvahu dvojí souvislost mezi mzdou a spotřebou a mezi ziskem a investicí. Odhaloval nedosažitelnou, a přitom nezbytnou (ne)rovnováhu mezi schopností (a sklonem) konzumovat a valorizací kapitálu, aby se vyhnul kritickému bodu, kdy jakkoli masivní výroba a prodej přestávají vytvářet dostatek hodnoty.

Keynesiánství působilo na křižovatce. Tlačilo kapitál k tomu, aby s prací zacházel jako s nákladem a jako s investicí, čímž urychlilo přechod k úplnému „reálnému“ panství. Nikoli náhodou Keynes prvně vešel ve známost svojí kritikou Versailleské smlouvy. Vítězové z roku 1918 – zejména Francie – intoxikovaní vojenským úspěchem, jenž nikterak neprokazoval převahu francouzského a britského impéria nad německou průmyslovou mocí, doufali, že srazí Německo na kolena, jakoby k rekompozici poválečné Evropy stačily bodáky. Keynesiánství svoji sílu čerpalo z globální vize, jež byla stejně geopolitická, jako socioekonomická.

Po roce 1968: polovičaté řešení

I přes vzpoury, které v zemích tak různorodých jako Mexiko, Argentina a Čína stály tisíce životů, jednou z charakteristik podvratné vlny let 1960-80 v srdci kapitalismu – v severní Americe, v Evropě a Japonsku – bylo, že na rozdíl od let 1917-21 se proletářská zteč držela zpátky a podle toho jednala i buržoazie. Poslední povstání, které otřáslo Evropou, proběhlo v Maďarsku roku 1956 a ani masivní angažmá dělníků mu nebránilo být demokratické a národní. Smysl historických událostí nelze hodnotit podle počtu barikád. Ale mezi velikostí přívalu let 1960-80 a jeho poměrně nízkou mírou násilí (a ozbrojeného násilí) byla taková propast, že pro pochopení oné doby i dnešní situace ji musíme brát v úvahu. Sociální požár 70. let 20. století limitoval sám sebe na proletářské i buržoazní straně, což bylo jednou z příčin krize fordismu a neschopnosti obou tříd překonat tuto krizi: stávající třídní kompromis nebyl dost důkladně zpochybněn na to, aby se vynořil nový, a následující buržoazní ofenziva toho více zničila, než přebudovala.

Když za dnů formálního panství potřeboval obnovit míry zisku, kapitál si vystačil s útokem na pracovní místa a mzdy, protože tento útok téměř nepodrýval společenskou kohezi. Vykořisťování příliš nevycházelo za brány továren, „nebezpečné třídy“ zůstávaly menšinou, stále ještě spojenou se starými způsoby života, často se vztahem k venkovu, a lidová spotřeba byla marginální. Sociální otázku tedy mělo smysl řešit kombinací represe a ústupků.

(Nikdy zcela nedosažené) zevšeobecnění námezdní práce a rovněž všeobecná spotřeba s sebou přinesly nový systém. Kapitál vyžaduje, aby námezdní pracující byl více než jen spotřebitelem, kterým jej chtěl mít H. Ford: očekává od něj, že bude jednat jako partner.

Následkem toho čelní konfrontace s dělnickou třídou, tj. deindustrializace, demontáž socializující funkce velkotovárny, vede k sociální dezintegraci, dokud nevzniknou alternativní formy socializace.

Nasmlouvat si dodavatele výrobního procesu v zámoří klidně může stovka nebo tisícovka společností, ale v celosvětovém měřítku to fungovat nemůže. Fordismus sice také provozovala jen menšina firem, ale byl natolik stimulující, že měl relevanci jako globální řešení. Nynější oblíbené manýry kapitálu však generalizovat nelze. Až do 80. let 20. století si „moderní“ kapitalismus nechával drancování pro ovládané země v zámoří. Pravda, nacismus zacházel s východem Evropy jako s koloniální oblastí odsouzenou k nadměrnému vykořisťování a masovému vyvražďování, ale nacisté byli nakonec poraženi. Dnes se drancování stává zvykem v kapitalistických metropolích: kapitál drancuje práci, firmy drancují jiné firmy, finančnictví průmysl.

Tím vším dohromady se transformuje reformismus. Současný třídní boj postrádá energii k útoku na společenské vztahy jako celek. Levicové strany se posouvají doprava, odbory se marně snaží bránit zhoršující se pracovní podmínky a mzdy a krajní levice není schopna vystupovat jako důvěryhodná alternativa: „antiliberalismus“ a antiglobalizační tábor si nikde nedokázaly najít srovnatelné množství stoupenců jako sociální demokraté či stalinisté za svých minulých dnů. Od francouzských stávek v prosinci 1995 až po lidovou podporu, kterou má za sebou Chávez, politické síly mají sklon sestavovat nové regulace, které nedokážou prosadit. Žádná reformní strana dnes nemá sílu psát dějiny.

K čemu mířila globalizace

Aby překonal svoji vlastní krizi, „tržní kapitalismus“ využil nezdaru „státního kapitalismu“. Byrokratický systém se ve skutečnosti nesesypal proto, že by již nedokázal vzdorovat sílící touze po svobodě nebo udržet krok s eskalací zbrojení, kterou mu vnutil Reaganův program „Hvězdných válek“. Za Stalina byl útlak horší, a přesto tento režim v letech 1939-1945 dokázal svoji schopnost masově vyrábět kvalitní zbraně. Státní kapitalismus padnul díky své neschopnosti udržet dvojnásobný kompromis, jenž byl jeho základním kamenem. Výměnou za politickou porobu dělníci požívali jistoty pracovního místa a sociálních podpor, které sice nedosahovaly většiny západních standardů, ale byly větší než v letech 1900 nebo 1930. Byť přišli o vlastnická práva na půdu (kromě soukromých záhumenků, o něž pečovali, a jež často byly hlavním zdrojem jejich příjmu), členové kolchozu měli jistotu, že se nepředřou a nají se, což rozhodně neplatilo v letech 1921 nebo 1930. Neschopnost SSSR přeorientovat ekonomiku založenou na průmyslovém zboží ke spotřebnímu zboží nevycházela z technické nedostatečnosti ani z nedostatku informací či vůle, ale z klubka vztahů a protikladů, které tuto zemi drželo pohromadě několik desítek let a zatuhlo natolik, že je již nešlo rozmotat.

Na západě je fordistický a keynesiánský kompromis stále přítomen, ale zmizela z něj většina faktorů, které jej dříve činily reálným.

Žádný technologický determinismus neexistuje. Parní motor nebyl příčinou kapitalismu na počátku 19. století o nic více, než dynamo a motor s vnitřním spalováním na počátku 20. století. Taylor a montážní linka ke svému triumfu potřebovali nejen odborníky a investory – chtělo to určité spojení práce s kapitálem. Taylorismus-fordismus poskytnul společenské řešení společenského problému, které dozrálo teprve desítky let po prvních experimentech u Forda. Elektrický motor, automobilová a letecká technologie existovaly již ve 20. letech 20. století, ale k realizaci společenského průlomu nestačily. Teprve ve 40. a 50. letech 20. století se v amerických domácnostech stávají auta běžná a v Evropě až v 60. letech.

Stejně tak to není mikročip, co umožnilo současnou globalizaci, ale historická situace: sociální pnutí v letech 1960-1980.

Každá společenská třída jde svým směrem až k logickým možnostem, které jí její rivalky/partnerky dávají. V 70. letech 20. století dělníci zatraceně dobře věděli, že růst mezd, který si vybojovali militantní akcí, brzy dohoní inflace a že zlepšování jejich pracovních podmínek ve výrobě povede k robotizaci, intenzifikaci práce a nezaměstnanosti. Toto vědomí jim však nebránilo stávkovat – posilovalo jejich odhodlání stávkovat, i když další a další požadavky při absenci revolučního zlomu vedly do slepé uličky dějin, která jim nemohla přinést nic dobrého.

Jakmile boji došla pára a iniciativy se chopil kapitál, nic nemohlo zastavit jeho protiofenzivu: buržoové svého vítězství maximálně využili i za cenu, že poškodí onen „párový“ vztah, jenž podmiňuje jejich existenci.

Kapitalisté nederegulovali, neprivatizovali, nesnižovali sociální dávky, nezfinančňovali ekonomiku, neotevírali trhy a nezvyšovali zahraniční investice proto, že by si do roku 1980 uvědomili, že tak více vydělají. Otázka totiž zní, proč došli do bodu, kdy vydělávali méně, a jak nalezli cestu k vyšším výnosům. Keynesiánství jejich zájmům dříve sloužilo dobře. (Proto je celá armáda ekonomů v roce 1960 označovala za to nejlepší řešení pro „průmyslovou společnost“, které podle nich překonávalo neduhy starého kapitalismu, stejně jako dnes nová generace akademiků popisuje erozi keynesiánství-fordismu coby nevyhnutelný vedlejší účinek „postindustriální společnosti“, jež má být stejně věčná jako ta, kterou prý nahradila.) Fordistický kompromis však byl zavržen, když pod tlakem dělnických požadavků a zpochybňování moci managementu na pracovišti přestal být společensky ziskový.

Zavedení státní regulace, kontrol nad toky kapitálu, německého spárování bank s průmyslem, určitého společného řízení velkých firem šéfy a odborovými předáky – zaručeného zákonem a tedy státem – po roce 1945 nezapříčinila jen potřeba kapitálu chránit se před přespolní finanční nákazou, ale také tlak dělníků. V tak odlišných zemích jako Francie a USA organizovaná práce spoléhala na stát jako na prostředníka, který mohl bránit práva pracujících proti kapitálu. Jedním z cílu liberalizace po roce 1980 bylo odstranění tohoto ochranářského národního rámce: i ty nejsilnější anglické odbory budou mít v Bruselu menší vliv než v Londýně. Porážka „dělnických bašt“ implikovala zánik jejich mocenské základny v arbitrážních a smírčích orgánech státu.

Transnacionalizace je specifickou formou buržoazní protiofenzivy zahájené okolo roku 1980. Globalizace není celosvětovou expanzí kapitálu a práce: ta začala s velkými objevy 15.-16. století a urychlila se ve století devatenáctém. Současná globalizace je konkrétní reorganizací společnosti. A tím se odlišuje od té „první“, před rokem 1914. Příchod asijských tygrů a draků, bývalých byrokratických kapitalismů, Indie a dalších asijských zemí – které jsou všechny bohatší na práci než na kapitál – na otevřenější a unifikující světový trh vede k celosvětovému přebytku práce v poměru ke kapitálu, tj. k tomu, že nabídka práce daleko přesahuje poptávku a tudíž se snižuje cena komodity, kterou má nyní kapitál problém koupit lacino.

Strategií starých kapitalistických metropolí se stala podpora nové, mobilní, poslušné a často dobře placené vrstvy, která obsluhuje nové technologie; redukce počtu státních zaměstnanců a chráněných pracovních míst; a především rozkládání pracující třídy (definované a samu sebe definující čímsi pozitivním: prací) na neorganizovaný shluk brigádních dělníků a lidí s částečnými úvazky (kteří se poznají a sami sebe identifikují podle čehosi negativního: absence stabilního zaměstnání).

Co nová mezinárodní dělba práce nevyřešila

S proletářem se dlouho zacházelo jako s nesmiřitelným nepřítelem, pak jako s partnerem v konfliktu a dnes se zdá, že neexistuje.

Je-li dnes lidská práce nekonkrétní či nehmotná, tj. nerozeznatelná, a žijeme-li ve znalostní ekonomice, jak nám každý den říkají, pak reklamní agent, který při sprchování vymyslí slogan, nebo manažer, co laptopuje v taxíku, rozhodně vytváří mnohem větší hodnotu než obsluha stroje, řidič náklaďáku nebo skladník, jejichž funkce je třeba co nejdříve a co nejvíce automatizovat. Produktivní akty se stávají nepostižitelnými a zdá se, že materiálnost výroby mizí. Roku 1850 se na dělníka shlíželo spatra, v roce 2000 je neviditelný.

Západní Evropa nenahradila statisíce dokařů techniky kontejnerové přepravy jen z důvodu ceny a nezbavila se většiny uhelných dolů proto, že sloje byly téměř vyčerpány, ale především proto, že tyto sektory nahrávaly existenci organizované, koncentrované práce na strategických bodech, což dělníky stavělo do pozice síly. „Kdo vládne zemi?“, jak říkávala anglická média a šéfové v polovině 70. let 20. století: vláda, nebo stávkující? Thatcherismus měl na tuto otázku definitivně (či alespoň dlouhodobě) odpovědět, když o deset let později rozdrtil hornickou stávku. Deindustrializaci nezpůsobila přirozeně vyšší úroveň „počítačové revoluce“, nýbrž nutnost zbavit se dělnického neklidu.

V době, kdy práce začínala na náš život doléhat stále tíživěji, kdy byly školy nuceny učit pro zaměstnání, kdy se úřednické úkony reorganizovaly podle norem produktivity, které dříve platívaly pouze pro úkony manuální, byla dělníkova aktivita doslova špiněna a kdykoli to bylo možné přesunuta do Rumunska, na Mauricius, do Indonésie a později do Číny.

Kapitál má sice sklon zacházet s člověkem jako s přívěškem stroje, ale daří-li se mu to přespříliš, začíná být disfunkční. Proletář je totiž ziskový pouze tehdy, je-li mu ponechán ždibec autonomie. Není totiž pracovní silou – on ji prodává a tento prodej předpokládá minimum svobody, svobody majitele komodity, i když prodává své tělo a mozek. Nucené práce nejsou ekonomicky příliš ziskové: dokonce i s dobrou stravou a bez špatného zacházení jsou Gulag a Lao Gai spíše trestné instituce než pracoviště. Dnešní firma však tuto svobodu popírá. Když se personalistka táže uchazeče o místo na jeho volný čas a očekává společenské a dynamické aktivity, které budoucího dělníka připravují na to, aby zapadnul do týmu, redukuje dělníkovu osobnost na výrobní faktor. Moderní námezdně pracující musí být dobrý nejen ve své práci, ale také se musí umět prodat.

Kupecká společnost však nemůže všechno změnit v komoditu. Lidské bytosti nejsou racionální počtáři, kterým by šlo jen o své vlastní výhody měřené v penězích. Svoji roli hraje ve společnostech ovládaných směnou komodit i dar (transfer bez očekávané vyčíslené kompenzace). Námezdně pracující netráví 40 a více hodin týdně ve firmě prostě jen výměnou za svoji mzdu. Podstatné je i to, jakým způsobem je součástí firmy: jak byl najat a jak pracuje, jaké vztahy má se svými kolegy a s managementem a jak je může modifikovat. Jedná se o kolektivní vztah. Na rozdíl od toho, co se nám tvrdí, nikdo svoji pracovní sílu neprodává sám a ani žádný šéf ji sám nekupuje. Výrok Thatcherové, „Nic takového jako společnost neexistuje,“ byl provokativním heslem užitečným pro demontáž společenskosti dělnické třídy, avšak v dlouhodobé perspektivě škodlivým. Námezdní práce totiž stojí na celém společenském vztahu. Zachází-li kapitál s proletářem jako s pouhým jedincem, má to své meze.

V samozvaných rozvinutých zemích, které se snaží osvobodit od nepohodlných dělníků, expandující sektor služeb jen stěží kompenzuje deindustrializaci a faktická dekvalifikace se maskuje růstem počtu studentů (a lidí pracujících ve „výzkumu“, což je další zaklínadlo našich časů). „Nižší třídy“ (tovární dělníci a další manuálně pracující, plus ti, kdo vykonávají podřadné kancelářské práce), které například ve Francii tvoří asi 60% pracujícího obyvatelstva, bojují často ztracenou bitvu, aby si udržely své příjmy a sociální dávky. Pro „střední třídy“ je stále těžší udržet si své postavení a podporovat vlastní děti. Jinými slovy, dochází k relativnímu zbídačení, jež nemůže pokračovat bez sociálních otřesů.

Británie se pyšní, že vykročila do budoucnosti, když si ponechala jen nepatrnou průmyslovou výrobu, stárnoucí rentiérskou třídu, mladý, efektivní a mezinárodně orientovaný sektor služeb a chudobnou sociální síť pro bývalé dělníky a jejich potomstvo. Jenže tak tomu bude, jen dokud budou rozvíjející se země akceptovat současnou mezinárodní dělbu práce. Až firmy z Nového Dillí nebo Nankingu vyprodukují stejně ziskové terciární aktivity, jako se dnes provozují v Londýně, bude funkce, příjem a kupní síla londýnského bankovního manažera, výzkumníka, novináře, komerčního umělce nebo počítačového odborníka ve stejném ohrožení, v jakém byl před třiceti lety ocelář z Birminghamu, když na trh přišla levnější ocel z Japonska či Koreje.

Vykořenění tradičních způsobů života a připravení milionů lidí o jejich předchozí prostředky k existenci, aby tak byli nuceni stát se zcela či částečně proletáři: tento proces kapitalismu opakovaně dodával novou energii a stimul. Jenže vyloučení davů nucených hledat pracovní místa, která neexistují, nebo přijmout horší práci, než jakou měly dříve, má své meze. Doveden do extrémů, obrací se tento proces sám proti sobě. Žádný společenský systém – a už vůbec ne systém založený na masové spotřebě – si nemůže dovolit nahnat polovinu lidských bytostí pod svoji přímou vládu a pak většinu z nich odmítnout.

Nefordistický kapitalismus je docela dobře možný, ale pouze za předpokladu, že dokáže vymyslet jiný způsob jak organizovat spotřebu ve velkém. Scifi nám nabízí vizi „duální“ společnosti, která ponechává většinu v bídě, zatímco privilegovaná menšina si užívá kvalitu a Hi-Tech zboží: nehodnotné potraviny Tesco pro podtřídu a plazmové televize pro zámožné. Tomuto směru vývoje však nic nenasvědčuje. Naopak, akumulace stále závisí na výrobě zboží nakupovaného na neustále se rozšiřujících trzích. Je pravděpodobné, že Tesco či Woolworth budou brzy prodávat lacino vyrobené plazmové televize vedle velkých pytlíků s tukem nasycenými bramborovými lupínky. To ale předpokládá určitou kupní sílu zákazníků Tesca. A tento rozpor je udržitelný jen na chvíli, ani ne střednědobě. Tak jako ve 20. letech 20. století, ani současný technologický boom neprovází takový typ mzdového systému, jenž je nezbytný pro spojení tohoto boomu s co nejlepší sociální rovnováhou.

Vstříc třesku v sociologii buržoazie

Slabina globalizace je právě tam, kde má být údajně silná.

K rozvoji kapitálu je zapotřebí třída těch, kdo kontrolují výrobní prostředky. Byrokracie zrozené z vojska nebo dělnické třídy jsou dostatečně efektivní, pokud jde o správu „mladého“ kapitalismu, jenž může stále růst i bez stimulování zcela zralého trhu a dočasně (a se spoustou lidských, materiálních i finančních ztrát) může deformovat pravidla konkurence: politická moc jedná, jakoby celou společnost tvořila jedna firma a plánovači manipulují s cenami a mzdami, jakoby stát byl jediným kupcem a zároveň jediným prodejcem. Tak tomu chvíli (občas dlouhou) bylo v Rusku po neúspěchu Říjnové revoluce, v Číně po roce 1949 a v zemích tak odlišných jako Východní Německo a Vietnam. V dlouhodobém horizontu však kapitál musí mít třídu majitelů soukromého vlastnictví. Pravda, majitele lancashirské přádelny na bavlnu nahradil nějaký ten funkcionář kapitálu a stát často jedná jako kolektivní kapitalista, jak psali Marx s Engelsem téměř před 140 lety, ale tím se neanuluje potřeba kapitálu fungovat jako souhrn jednotlivých a soupeřících pólů hodnoty, které si navzájem konkurují, aby se ziskem vyrobily a prodaly své zboží na relativně otevřeném trhu. A o každý pól se musejí starat lidé, kteří jej řídí tak, aby tvořili zisky pro tento pól, a nikoli jen proto, aby se sami obohatili.

Kapitalismus má sklon odmítat limity a tak „přirozeně“ plodí nezodpovědné manažery a akcionáře, kterým jde jen o svá vlastní bankovní konta. Krach těchto buržoů dříve či později očistí systém od (nevyhnutelných) excesů a švindlů.

Když ale nezodpovědní a spekulanti zaujímají čestné místo a dosahují osobních superzisků, aniž by tvořili jinou hodnotu než sami pro sebe, znamená to, že tu není dost zisku pro celou buržoazní vrstvu, protože reorganizace po roce 1980 minula cíl. Místo toho, aby riskovali a hromadili peníze, když jde obchod dobře, dnešní velcí šéfové bohatnou, když firma upadá a břemeno ztrát přenášejí na zaměstnance a firmu.

Podnik je pro kapitalismus ústřední. Představuje kontinuitu kapitálu jakožto entity odlišné od těch, kdo jej vlastní, řídí jej a pracují pro něj – mohl by je nahradit zcela novými vlastníky, manažery a pracujícími, a přitom fungovat dál. Akcionář i manažer jsou stejně důležití. Manažeři jsou osobně zodpovědní za to, kolik podnik, který řídí, vydělává nebo prodělává a také vydělávají peníze na vyplácení dividend akcionářům.

Dnešní tzv. „akcionářský kapitalismus“ se ale řídí úplně jinou logikou. Nechává akcionáře řídit podnik a tak upřednostňuje dividenda před přínosem. Čelní kapitalisté si hrají s anonymními, nediferencovanými toky peněz. Potřeba, aby firma akcionářům maximálně vynášela, je v rozporu s funkcí podnikatele coby činitele akumulace hodnoty. Vrací-li se příliš mnoho ze zisku pracovní síle, ziskovost klesá. Jenže nárokuje-li si příliš mnoho ze zisku továrník z 19. století nebo penzijní fond z 21. století, valorizační cyklus je dysfunkční. Kapitál tu totiž není od toho, aby za každou cenu obohacoval buržuje, ani aby obohacoval buržoazní frakce na úkor celku.

Současný kapitalismus se řídí ze dne na den a dává přednost momentálním zájmům vlastníků kapitálu, což představuje ona (ne)slavná 15% návratnost investic, symbol nemožného. Při průměrném růstu mnohem nižším než 15% jí lze dosáhnout pouze úsilím o monopolní zisky. Tato logika, podle níž vítěz bere vše, dělá pravidlo z výjimky, která je dostupná jen několika málo šťastným firmám, jež požívají vysoké návratnosti díky své bezpečné ekonomické pozici, často získané a garantované politickou mocí – jinými slovy, kamarádíčkovský kapitalismus. Ti nejhlasitější obhájci svobodné konkurence uspěli jen díky státem chráněnému monopolu. Altruismus nikdy nebyl běžnou ctností buržoů, ale systematičnost, s níž odmítají brát v úvahu obecný zájem své třídy, je jasným znamením strukturální krize kapitalismu. „Džungli“ kapitalismu v 19. století mírnili osvícení buržoové či autoritářští státníci jako Bismark, který donutil porúrské průmyslníky naslouchat požadavkům stávkujících. Později ve 20. století si manažeři zvykli nakládat s kapitalismem jako s globálním systémem, který musí poskytnout určité místo a slovo i práci. Dnes je hlavní regulí deregulátorská regule. Lukácsovými slovy, buržoazie pozbyla pojem o celku.

Proletarizace střední třídy

Ať je koncept třídy platný, nebo není, jen stěží si lze představit třídu, která by stála mezi buržoi a proletáři, a ještě obtížnější je pochopit, jak se tato kompromisní třída mohla natolik rozšířit, že obsadila téměř celé hřiště.

Jak jsme si již řekli, v kapitalismu není vše kapitalistické a ne vše, co kapitalistické je, souvisí s technicky či sociálně nejvyspělejšími formami kapitalismu. Existence drobných vlastníků výrobních prostředků dodává obchodu a průmyslu potřebnou vitalitu (není kapitalismu bez oddaných podnikatelů a inovátorů) a rovněž je nezbytným absorbentem sociálních otřesů. Francouzská (nebo italská či americká…) buržoazie si občas potřebuje pustit do žil novou krev a ani by nemohla společnosti vládnout s podporou pouhých pár set tisíc zámožných lidí. Musí se dělit o politickou, intelektuální a (do jisté míry) ekonomickou moc s lidmi, které jeden francouzský politik v roce 1872 nazval „novou společenskou vrstvou“, do níž zahrnul obchodníky, řemeslníky, železniční a státní zaměstnance, učitele a lékaře. Seznam je zastaralý, princip stále platí.

Maloburžoům se tak říká, protože vlastní trochu kapitálu: jejich kontrola nad výrobními prostředky končí u bran jejich drobných podniků. Ve Francii 21. století řemeslníci, obchodníci, šéfové malých firem, svobodná povolání a další „nezávislí“ prý tvoří 15% pracujícího obyvatelstva. V Itálii nebo Německu bude toto číslo nepochybně podobné a v modernějších zemích jako Británie bude nižší, ale koncentrace kapitálu tyto skupiny nesmetla a ani nikdy zcela nesmete. Nejsou tak početné jako oni relativně dobře placení námezdně pracující, kteří nemají žádný kapitál mimo své úspory (plus občas zděděné peníze), jež investují do akcií a dluhopisů, které jim neskýtají absolutně žádnou kontrolu nad jakýmikoli výrobními prostředky. Krom toho, v Evropě i USA majetek většinou nepřesahuje zdi domu nebo bytu, kde tito „privilegovaní“ lidé žijí. Málokterá domácnost si může dovolit pořádný soukromý penzijní program.

Nicméně střední třídy – „nové“ či „staré“ – nabývají na společenské realitě, když proletáři nebojují nebo jsou poraženi. Je to absence či neúspěch konfrontace mezi kapitálem a prací co začasté znovu pozvedá širokou střední vrstvu, do níž spadá řada dělníků chovajících nechuť k militantnosti dělnické třídy. Typické strany „středu“ (Radikální strana francouzské Třetí republiky, Zentrum výmarského Německa či italští křesťanští demokraté po roce 1945) sehrály velkou úlohu teprve vždy po zániku sil dělnictva a protože se jim povedlo získat silnou podporu ze strany dělníků. Takovéto strany nemají téměř žádnou autonomii a přiklánějí se buď k práci, nebo ke kapitálu, podle toho, který pól je zrovna nejdynamičtější. Argentinskou vzpouru v roce 2001 rozpoutali proletáři – z počátku nepřátelské střední třídy se přidaly, až když je zavření bank vládou připravilo o jejich peníze, a zase hnutí opustily, jakmile banky znovu otevřely. I když má problém vyjít s výplatou, každý námezdně pracující není proletářem. Omezme se jen na Evropu: ve všech velkých historických otřesech – chartismus, únor a červen 1848, Pařížská komuna, 1917-21 v Německu, nacismus, červen 1936, Itálie 1969-80, Portugalsko 1974-75 – se střední třídy potácely podle toho, odkud zrovna foukal vítr. Následně, až rozruch ustal, vládci své vítězství vysvětlovali stabilizujícím efektem sociologické většiny, která je ve skutečnosti výsledkem a nikoli příčinou odlivu hnutí. Mišmaš známý jako střední třída tedy ožívá, když konfliktní partnerství mezi kapitálem a prací ztrácí energii, a všechny teorie, které kolem ní vznikají, spíše vypovídají o tom, jakou má společnost o sobě představu než o její realitě.

Za frází „střední třídy“ se neskrývá nic jiného než idea, že kromě bezdomovců a nečinných boháčů všichni pracují nebo by alespoň měli (což neznamená domácí práce, ale práci, kterou se vydělává na živobytí). Jenže, co mají společného pokladní, vysokoškolský profesor, počítačový analytik a psycholog? Ona fráze totiž míchá dohromady širokou škálu netovárních manuálních a nekvalifikovaných zaměstnání (prodavač, pošťák, řidič kamionu atd.) s celou řadou profesí, které se pojí s mnohem vyšším příjmem, ochranou, mocí a společenskou image. Tyto dvě skupiny hrají odlišné historické role. Školní uklízečka a školní učitel žijí oba ze mzdy, ale uklízečka svoji situaci neprožívá stejně jako učitel.

Osou současné společnosti zůstává produktivní práce: sice rozhodně není tak individuální, přímá, manuální, vypátratelná jako v roce 1867, ale také není rozředěná do té míry, že by existovala všude a nikde. Profesor mechaniky, dělník z montážní linky, řidič vysokozdvižného vozíku i pracovník v reklamě sice přispívají k uvedení nového modelu Toyoty na trh, ovšem ne stejnou měrou. (Nemůžeme říci nic více, než že kvantifikovat přínos každého z nich k tvorbě hodnoty lze v dnešním podniku Toyota ještě obtížněji než roku 1867 v přádelně.) Pár továren sice přímo prodává své zboží v obchodě hned vedle dílen, ale žádný prodejce by se neobešel bez dělníka.

Každá společnost nutně znamená jistou rovnováhu – třídní společnost třídní rovnováhu a naše společnost rovnováhu mezi kapitálem a prací. Tento poměr se postupně zakládal na továrních dělnících, kteří bývali řemeslníky, pak na nekvalifikovaných dělnících a „dělnické aristokracii“ a následně na nekvalifikovaném „masovém dělníkovi“, kterého v jeho klíčové úloze zatím žádná jiná skupina nevystřídala.

Žijeme ve světě, který si říká „postindustriální“, a přitom je závislý na průmyslově vyráběných předmětech – od mikročipů až po zaoceánské lodě – více než kterákoli civilizace před ním. Netřeba být zatvrzelým marxistou, abyste toto paradoxní zapírání všudypřítomné a stále expandující průmyslové reality, toto zapírání práce (zejména manuální práce), vysvětlili nutností zkrotit neklidné dělníky z let 1960-80 a konsolidovat jejich podrobení symbolickou smrtí dělnické třídy v představách veřejnosti. Bohatství a moc zemí se měřívaly v tunách uhlí a oceli. Dnes se hodnotí podle počtu postgraduálních výzkumníků.

V 80. a 90. letech 20. století byl položen nový základní kámen společnosti. Jelikož hnací silou nové ekonomiky je prý sektor služeb a především technologie, které se údajně zakládají na znalostech produkujících ještě větší znalosti (a tak bez námahy vytvářejí novou hodnotu), došlo k opětovnému povýšení středních vrstev. Tentokrát to však nebyly písařky, prodavačky, státní zaměstnanci a technici jako po roce 1945. Jsme přizváni ke zrodu nových středních vrstev. Netřeba říkat, že ti šťastní, kteří k nim mohou náležet, nemají nic společného s kolomazí, ale také nikdy nepoužívají Tippex. Jsou to partneři v týmu, dostávají zodpovědnost za menší věci, dělají multitasking, pravidelně se účastní školících sezení a musí být autonomní. Jsou zaměstnáni v médiích, v komunikacích, na univerzitách, ve výzkumu. Dnes se již nikomu neříká pracující, kromě sociálních pracovníků. Všichni používají technologicky vyspělé nástroje a používají je dál i po úředních hodinách.

Tyto vrstvy se popisovaly jako většina pracujícího obyvatelstva zítřka a slavnostně se ohlašovaly jako prvořadý stabilizační faktor renovovaného kapitalismu. Bohužel, jen co se objevil na scéně, byl zaměstnanec neoterciárního sektoru podroben proletarizaci. Proč by měl být ušetřen snižování nákladů? I symbolický manipulátor je postradatelný. Politika „čistého stolu“ jej často připravuje dokonce i o vlastní kancelář. Je moc pěkné, že se evropský držitel PhD může přestěhovat do Severní Ameriky… když se přistěhovalec ukáže konkurenceschopnější než místní. Každý již slyšel o úžasném vzestupu trhu s realitami v USA a Británii, ale neoterciární zaměstnanec z Paříže bude muset pracovat dvakrát tak dlouho jako jeho rodiče, aby si mohl dovolit stejný typ bytu. Lidé dnes mluví o minimální mzdě pro střední manažery a není nikterak neobvyklé, když se děti lékařů nebo jiných odborníků stávají učiteli na základních školách, což by se v roce 1960 považovalo za společenský pád. Miliony kancelářských pracovních míst se přesunou z Evropy do Severní Afriky, na Střední východ a do Asie. Před sociální nejistotou nikdo neunikne. Opět platí, že kapitalistický sen je váš, pokud jste bohatí nebo máte to štěstí, že si jej můžete koupit.

Rádoby stabilizátor se ukazuje jako křehký. Je to vždy vyčerpaný kapitalismus, kdo sám sebe nepovažuje ani za buržoazní ani za dělnický a hledá společenský „průměr“, jenž by jej ušetřil nesnází třídního antagonismu.

Dílny světa

Před patnácti lety odborníci nemluvili o ničem jiném než o virtuální ekonomice a firmách bez dělníků. Kdo by se opovažoval představit si zemi, která si pro sebe ukrojí velké části západních trhů masovou průmyslovou výrobou předmětů každodenní spotřeby chrlených zástupy nadměrně vykořisťovaných manuálních dělníků? Je absurdní zdůrazňovat vzestup Číny a zároveň tvrdit, že dnes je životaschopným kapitalismem pouze kapitalismus „reálného“ panství, údajně založený na relativní nadhodnotě, nepodstatnosti práce a minimálních státních zásazích do ekonomiky.

Fakticky přesně v téže době, kdy se západ a Japonsko mohou přetrhnout v demontáži (avšak nikoli nahrazování) fordismu, čelí průlomu předfordistického obra: tento průlom jejich krizi rozhodně neřeší, jen ji činí složitější.

Až do dnes žádná průmyslová mocnost nevznikla bez rozvoje svého vlastního domácího trhu. Nadměrná závislost na vývozu činí zemi zranitelnou nově příchozími konkurenty a možnou obchodní či finanční krizí v zemi kupce. Při počtu 1,3 miliardy obyvatel Čína nepotřebuje jednu miliardu spotřebitelů, ale pár set milionů také nestačí. Rychle se rozvíjející Čína si rovněž rozvíjí své vlastní disbalance a možností jak jim čelit má méně než mělo Japonsko ve 20. století. Nadměrné investice, nadměrná akumulace, nadvýroba jsou údělem každé kapitalistické země a vskutku i známkou úspěchu. Jenže v případě kolosu tolik závislého na vývozech a opomíjejícího své vlastní obyvatele je krizová situace daleko méně zvládnutelná. Ani Holandsko ani Anglie, Francie nebo Německo brutálně neožebračily polovinu venkovských mas. „Duální“ společnost je sice možná, například v Brazílii, ale přestože je ona země ekonomickým Goliášem, nezůstane světovou velmocí nadlouho, protože ani její velikost ji neochrání před regionálními či celosvětovými finančními nebo obchodními šoky.

Maoistické (zdaleka nijak štědré) sociální zabezpečení garantovaly obrovské státní firmy: jejich bankrot, rozbíjení nebo privatizace nutí Číňany, aby za nemocniční poplatky nebo školné na univerzitách utratili až několikanásobek svého měsíčního příjmu. Teoreticky má 100 až 200 milionů lidí (číslo podobné počtu migrujících dělníků, kteří nevlastní nic jiného než sami sebe) dostatečnou kupní sílu na moderní spotřebu, jenže finanční rezerva, kterou musí odkládat bokem pro své děti nebo pro případ nouze, do spotřeby nebo výrobních investic nejde. Každoročně miliony aut made in China zůstávají neprodány, řadu vozidel si kupují firmy nebo stát a spousta artiklů se prodává pod výrobní cenou. Nadakumulace u trvanlivého zboží s sebou nese státní dumping, který se platí z daní uvalených na zbytek ekonomiky, zejména na rolnictvo. Kolik toho však lze fiskální politikou získat od těch, kdo nemají skoro nic?

Kvůli demografickému tlaku, úbytku pracovních míst, zejména v mamutím veřejném sektoru, a masivnímu odlivu lidí z půdy, roční růst Číny o 10% vytváří asi jen 10 milionů pracovních míst, což je poloviční počet, než je třeba k poskytnutí práce dostupné pracovní síle. Krom toho je dobře známo, že onoho růstu se dosahuje prodloužitelnou pracovní dobou, ročními ztrátami na životech ve výši 100 000, způsobenými profesními riziky, a mzdami, které jsou obvykle daleko pod minimem nutným k masové spotřebě. Tyto podmínky jsou nutné, protože růst založený na exportu potřebuje nízké výrobní náklady. A jelikož se čínští dělníci (jako před třiceti lety ti tchajwanští a jihokorejští) začínají organizovat a tlačit na růst mezd (za posledních pár let musely některé továrny zvýšit mzdy o 10 až 20%), investoři začínají mít zaječí úmysly. Kontinentální Čína nahradila ostatní asijské země v dodávkách levné práce: zvýší-li se mzdy, subkontrakty se přesunou z Pekingu zpět do Hanoje nebo Dháky. Někteří zahraniční investoři si již stěžují na skromné reformy nedávno zavedené čínskou vládou.

Pravda, čínský dělník si v roce 2007 sice vydělává a utrácí více než v roce 1977, ale rozhodně méně než je zapotřebí, aby domácí trh prosperoval. Za Maových časů mzda sloužila jen jako prostředek k laciné obnově pracovní síly, která byla vykořisťována předně za účelem udržování byrokracie a zvětšování státní moci. Omezená spotřeba vskutku byla podmínkou systému, ale bránila posunu do dalšího stádia. Stát se může tvářit jako jediný výrobce a kupec jedině v ekonomice, která dává absolutní přednost kapitálovému zboží. Dnes čím je trh aktivnější, tím více musí mzda přispívat k rovnováze velice odlišné od rovnováhy byrokratického kapitalismu. Komodity nejsou věci, které se jen vyrobí a strčí do skladu: existují jen tehdy, realizuje-li se jejich hodnota setkáním prodejce s kupcem ve společenském prostoru, jenž může centrální moc sice částečně kontrolovat, ovšem nikoli donekonečna manipulovat. Systém, v němž jsou hlavními kupci spotřebitelé ze západu a místní „střední třída“, která je odsouzena zůstat malou menšinou obyvatelstva, není udržitelný. Jak jsme si již řekli, kapitalismus není synonymem pro konzumní společnost. Jenže to, co tak nějak fungovalo v Rusku roku 1950 nebo v Číně roku 1980 činí ekonomiku, která se otevřela světu, křehkou. Nadměrně vykořisťovaný rolník z roku 1977 žil v byrokratickém nevolnictví jen s malým příjmem a moc si toho koupit nemohl. Čínský rolník z roku 2007 je často závislý na mzdě svého příbuzného, jenž odešel z vesnice za prací ve městě: přijde-li tento dělník o své zaměstnání, znamená to ztrátu dvou příjmů.

Spotřeba je společenským aktem, který nutně předpokládá celé okolní prostředí. S šestnáctkrát větším počtem obyvatel Indie vyrábí tolik aut co Francie. Potenciálnímu trhu brání nejen ubohé mzdy, ale také nedostatečnost silniční sítě, k jejíž modernizaci nemají liberální vlády ani vůli ani peníze.

Není nemožné, aby si Asie vyvinula masovou spotřebu, která by jako obvykle začala shora. V Evropě 19. století a později v USA domácí trh poněkud spektakulárněji oživovali buržoové, pak maloburžoazie a nejlépe placení dělníci a potom velká část dělnické třídy, jak je vidět z rozšíření jízdního kola, motorových vozidel, zboží pro domácnost a nejnověji digitálních komunikačních předmětů. Může ale Čína za dvě nebo tři desetiletí a pro, řekněme například, půl miliardy lidí dosáhnout toho, co Japonsku trvalo celé jedno století? Mimo jiné Japonsko dbalo na to opatrné nakládání se svými rolníky a dlouho je dotovalo. Ve Francii i v Německu probíhal odliv lidí z půdy kontrolovaně a polovina evropského rozpočtu jde stále na zemědělské dotace.

V našich komentářích k mezím exportérství (Kudy kam, světe?, 2002) jsme pochybovali o tom, že v Manile nebo Djakartě lze vyrobit nízkonákladový automobil, který by splňoval „moderní“ standardy a se ziskem by se prodával v Bruselu. Příchod čínských aut na západ by se mohl zdát protiřečit našemu tvrzení. Nejsou to ale Filipíny ani Indonésie, kdo bude konkurovat Francii či Německu – je to země s robustní průmyslovou infrastrukturou a silným státem a na rozdíl od triček nebudou asijská vozidla v Evropě o mnoho levnější než vozy západní. Krom toho nízkonákladové auto, které přichází na francouzský trh (Logan), se vyrábí v Rumunsku, ale dělá jej subkontraktor Renaultu a nikoli ryze rumunská firma. Každopádně množství čínských automobilů prodaných v zámoří nevykompenzuje slabost čínského domácího trhu.

Ačkoli je stále pod kontrolou, expanze Číny je dlouhodobě stejně neudržitelná jako jakýkoli růst založený na vývozu. Na rozdíl od ruského „opevněného státu“, který dokázal přetrvat sedmdesát let, protože byl chráněn před vměšováním světového trhu, Čína svůj osud spojila s mezinárodním vztahem mezi kapitálem a prací, který je mimo její kontrolu. Pro Čínu stejně jako pro všechny ostatní konkurenty globalizace funguje jen potud, pokud živly, které ji do této globální struktury vsadily, zůstávají pro Čínu pozitivní. Mezi deseti největšími bankami na světě klidně mohou být tři čínské banky, ale obrovské sumy, které v nich jsou, odrážejí situaci země odsouzené k neustálému růstu: v americko-čínském duetu, v němž těžko říci, kdo z těchto dvou je zranitelnější.

Hlavním čínským aktivem je přesně to, nad čím veřejné mínění na západě hořekuje: diktatura, která je jediným režimem schopným dodat současnému růstu nepostradatelnou sebekontrolu. Demokratická Čína by uvolnila buržoazní tendence ke kapitalistické delimitaci, rozbila by okovy, které dnes ještě omezují konkurenci, a zvýšila by sociální napětí, jež dnes potlačuje tvrdá pěst byrokratů, kteří museli přiznat, že v roce 2005 došlo k více než 70 000 bouří.

Život na úvěr

Problémem raketové expanze úvěrů za poslední dvě desítky let není celková velikost úvěrů (dluh USA je zhruba třikrát vyšší než jejich hrubý domácí produkt), ale jejich poměr ke zbytku ekonomiky a společnosti. Tak, jako jsou peníze krystalizovanou prací a nikoli jakýmsi umělým zápisem v účetní knize nebo na monitoru, úvěr má smysl jen proto, že se opírá o budoucí zisky, o možnou tvorbu hodnoty a tudíž o ziskovou práci. Chybí-li tato opora nebo je nedostatečná, úvěr pozbývá svoji reálnost.

Dnes se neprodukuje dostatek hodnoty, aby se jí dostatečný podíl mohl přerozdělit v podobě mezd, které by udržovaly spotřebu, a aby stát mohl plnit své úkoly.

Některým hluboce zadluženým zemím (Rusko, Alžírsko) se povedlo vyplatit své věřitele díky jejich rentiérskému postavení, jelikož mají v půdě zemní plyn a ropu. Většina ostatních dlužníků musí dál dělat škrty v rozpočtech nebo privatizovat. Minimalizace sociálních služeb sice redukuje veřejný dluh, ale nakonec oslabuje výrobní potenciál. Prodej klíčových sektorů soukromým podnikům přináší rychlé peníze, ale opět bez jakékoli záruky, že se tyto aktivity budou efektivněji provozovat v zájmu kapitalismu jako celku: minulá zkušenost s železnicemi v Británii ukazuje spíše na opak.

Dlužní ekonomika nestojí na vzduchu, ale na vzájemné důvěře zakládající se na racionálním očekávání vzájemných výhod: čínský podnikatel vyrábí (za konkurenceschopnou cenu) nějaký předmět, který prodává severoamerickému nebo evropskému distributorovi a inkasuje velké sumy, které pak půjčuje kupci (nepřímo, skrze nákup amerických nebo evropských dluhopisů), aby ten mohl dál nakupovat. Kapitalista tedy půjčuje peníze nutné k tomu, aby došlo k dalšímu nákupu. Jinými slovy, někteří musí zabřednout do ještě větších dluhů, aby mohli spotřebovávat to, co jiní vyrábějí, ale nemohou si to koupit, protože jejich nízké mzdy jsou hlavní podmínkou ziskovosti takové výroby. Není na tom nic absurdního. Žádná důvěra ale netrvá věčně. Ztratí-li se, sebenaplňující se koloběh se zastaví.

Pravděpodobně poprvé „chudé“ země (z hlediska globální tvorby hodnoty a příjmu na hlavu) půjčují peníze „bohatým“. Samozřejmě, že v Šanghaji jsou obchody a nákupní střediska, ale skutečný šanghajský trh – ten, na němž spočívá současná prosperita Šanghaje – nenajdete v tomto městě, nýbrž v Bergamu, Seattlu a Barceloně.

USA se od 90. let 20. století sunou od jedné bubliny ke druhé: nejprve internetová ekonomika, teď trh s realitami. Nízké úrokové sazby mají odklonit krizi rozumně spravovaným deficitem a prokázalo se, že tato politika funguje: dluhy skutečně udržují růst. Až na to, že některé zásadní podmínky této politiky jsou nyní mimo kontrolu USA: dovážejí zboží z Japonska, Jižní Koreje a Číny, které pak do Ameriky vyvážejí své úspory. Poláme-li se koloběh importu-exportu, dluh již nebude fungovat jako absorbent šoku, nýbrž jako tvůrce šoku.

Pád e-ekonomiky v roce 2000 ani zdaleka nezastavil honbu za levnějšími penězi a větším dluhem a vedl k ještě ne-ziskovějšímu podnikání, za jehož důsledky bude třeba zaplatit. Syndrom gigantismu, tj. růst monopolů, jen maskuje problém, aniž by jej řešil. Úhrnně se dnes fůze a akvizice rovnají 10% světové produkce a 1/3 evropské produkce. S krachem v roce 2000 se naložilo způsobem, který duplikuje podmínky dalšího krachu.

Mzdy, deflace a zisky

Bylo by pošetilé vysvětlovat růst nebo pokles nabídky peněz jedinou příčinou, například jen vztahem mezi třídami. Přesto mezi inflací typickou pro 60. a 70. léta 20. století a tehdejší společenskou situací existovala jasná souvislost: peněžně mzdy, zisky a ceny pravidelně rostly podle tempa dělnického neklidu a ekonomické konkurence mezi soupeřícími kapitalistickými zeměmi a sem tam došlo k nepříliš bolestné korekci devalvací. Od 80. let 20. století existovalo další silné pojítko, leč odlišné: k progresivnímu krocení inflace ve všech průmyslových zemích západu a v Japonsku nedocházelo díky vynalezení efektivnějších regulačních nástrojů, ale proto, že dělnické militantnosti a s ní souvisejícímu zvyšování mezd došla pára.

Aby se vyhnuli konfrontaci se svými vlastními proletáři, evropští, američtí a japonští kapitalisté se rozhodli otevřít světový trh práce, aby tak získali levnější a poslušnější dělníky a zároveň ony evropské, americké a japonské proletáře, které stále najímají, donutili spokojit se s nižšími platy a více pracovat.

To však není žádná exkluzivní novinka. Méně se už ale ví o následujícím paradoxu:

Jestliže dnešní investice připravují zítřejší zisky, jak je možné, že uprostřed světového růstu, jenž je mohutnější než v předchozích třiceti letech, velký byznys rozdá více dividend, než investuje, institucionální investoři preferují obligace před akciemi a peněžní trhy raději financují veřejné deficity, obzvláště pak velkými nákupy dluhopisů Ministerstva financí USA? Jestli je kapitalismus v boomu, jak každý říká (jeho levicoví kritikové jen žádají férovější uspořádání a distribuci bohatství), proč se kapitál tolik zdráhá jít do výrobních investic?

Stále nerovnější dělba zisků mezi kapitálem a prací je jedním z aspektů malé ziskovosti, kterou nezpůsobuje chamtivost finančníků (buržoové dnes nejsou o nic chamtivější než včera), ale nedostačující zisky získávané z průmyslu a obchodu. Ponecháme-li bokem USA, „ukazuje se, že světová ekonomika není schopna udržet takovou poptávku, která by nadále zaměstnávala její výrobní (a zejména) průmyslové kapacity.“ Tento názor v roce 2005 vyslovil francouzský ekonom bez jakýchkoli marxistických či levicových sklonů, Jean-Luc Gréau. Tvrdí, že systematické celosvětové snižování nákladů na práci je součástí problému a nikoli jeho řešením: „Jak mohou ekonomové veřejně ignorovat dopady mzdové deflace na světovou situaci? (…) Mzdová deflace znamená deflaci tvorby hodnoty.“

Seškrtávání nákladů a předně nákladů na práci ústí v zuřivou konkurenci a tudíž v nižší prodejní ceny a tedy i v nižší zisky. (Jen firmy v příhodném ekonomickém postavení dosahují superzisků, ale těch je málo a superzisky mají ještě kratší životnost než normální zisky.) Keynes roku 1923 napsal, že snižování nákladů a deflace vedou k „transferu bohatství od společenství k třídě rentiérů (…) od aktivních k neaktivním.“

Buržou moc nezajímá teorie či dokonce statistiky. Hlídá si své objednávkové knihy, svoji bilanci a výnosy letošní i pro příští rok: čím levnější je položka, tím více jich musí prodat, jinak mu klesnou zisky a zvyšování prodeje má své meze. Každý zná tu povídačku o maloobchodníkovi, který prodělává na každé položce, ale vykompenzuje to, protože hodně prodá: dobrý obchod… pokud ovšem jeho konkurenti nesníží své ceny ještě více. To znamená méně peněz na investice v čím dále tím konkurenčnějším prostředí, které jej nutí k neustálým a nákladným technologickým inovacím.

Jakkoli „nehmotná“ může být (nebo jak se o ní říká) současná spotřeba, turisté nelétají na dovolenou v letadlech z pixelů a diváci stále sledují filmy s herci z masa a kostí. Stavebnictví, veřejné práce, strojírenství, automobilový průmysl, chemický průmysl, letecký a elektronický průmysl zůstávají páteří ekonomiky a všechny závisí na velkém úvěruschopném trhu, tj. na lidech s dostatečnou kupní silou.

Možná, že dnes i evropská a americká podtřída utrácejí mnohem více než nezaměstnaní 30. let 20. století, ale otázkou je, zda současné konzumní šílenství skýtá kapitálu dostatečný oběh komodit a peněz, aby byl ziskový. Honba za novinkami jde ruku v ruce s relativním nasycením solventních trhů. A plánované zastarání má své negativní dopady. Každý měsíc nabízí nový mobilní telefon efektivnější než předchozí model. Výzkum a marketing jsou příčinou dalších a dalších nákladných investic a žádný výrobce se nemůže vyhnout technickým inovacím. Zastarávání již není podmínkou expanze, ale přežití. Nadměrná konkurence maří konkurenci. Zvládnou to jen ti nejdrsnější, což často znamená ty největší. Bezbřehý liberalismus vede k monopolu.

Tvrdý diskont je dvousečný meč. Nekonečné snižování cen nestlačuje jen mzdy, ale také zisky: zajišťuje ziskovost hrstce hyperdistributorů na úkor mnoha výrobců a prodejců. Krom toho spousta obchodování přes internet jsou nákupy z druhé ruky nebo diskontní nákupy: znovu tedy nižší ceny, zuřivější konkurence, menší zisky.

Kapitalismus evidentně implikuje nerovnost mezi těmi, kdo kontrolují kapitál, a těmi, jejichž práce kapitál zhodnocuje, a první skupina přirozeně získává lví podíl, co se moci, příjmů a prestiže týče. Jenže společnost založená na spotřebě ztrácí rovnováhu, pokud tato nerovnost zajde příliš daleko. Peníze, které je třeba 25 let šetřit na splácení hypotéky, budou scházet ke koupi nového auta nebo myčky na nádobí. Zřídkakdy z námezdní práce někdo zbohatnul. Avšak procento „pracující chudiny“ (vyšší než v roce 1970) značí více okamžitého bohatství pro velmi bohaté a ztrátu ve výdělcích pro byznys jako celek.

Wal-Martizace severní Ameriky je více než symbol. S jeho levně vyrobenými Made in China artikly, brigádní prací uvalenou na třetinu jeho personálu, průměrnou mzdou, která by se před třiceti lety klasifikovala jako sekundární příjem, a jeho faktickým šikanováním odborů Wal-Mart aplikuje nízkonákladový systém perfektně přizpůsobený celkovému poklesu příjmů (a sám je jeho součástí). V oblasti Velkých jezer během šesti let zaniklo 200 000 pracovních míst v průmyslu, a když Ford spolu s GM propustí 30 000 lidí, tak připočteme-li dodavatele dílů, 120 000 Američanů skončí s menší kupní silou. Wal-Mart je obrácené keynesiánství: nízké mzdy jsou předpokladem nízké spotřeby. Konzumování, ale předpokládá peníze a volný čas – a jediná volba, kterou Wal-Mart nechává, je mezi vycházením se skrovným příjmem a žonglováním se dvěma zaměstnáními, které denně pohltí 10 hodin. Společnost, která potřebuje „potravinové banky“ a má charitativní obchody v centru každého anglického města, je k prosperujícímu obchodování nevhodná.

Mimo to snižování nákladů nebude stačit, realizuje-li se nepoměrným růstem ceny kapitálu. Ani ta nejproduktivnější práce nemůže zhodnotit investice, které překračují určitou míru. Kontejnery se zavedly, aby se skoncovalo s odporem dokařů. Ale kontejnerová loď za 100 milionů dolarů, která převáží přes tisíc kontejnerů s asijským zbožím do Ameriky a Evropy, může být zisková pouze tehdy, zůstanou-li všechny parametry ekonomické rovnice nezměněné. Fordismus spoléhal na stimulování poptávky, které plodilo inflační trendy, jež státy obtížně držely pod kontrolu. Globalizace upřednostňuje nabídku a plodí deflaci, která se zvládá ještě obtížněji.

Na jedné straně máme charakteristiky deflace: nižší mzdy, ceny a úrokové sazby. Na straně druhé jakousi inflaci: expanze úvěrů, expanze burzovního oceňování. Deflace pro příjmy většiny. Inflace pro zisky šťastné hrstky a bublinovitý trh s nemovitostmi. Jedna až dvě miliardy lidských bytostí jsou tlačeny do maelstromu průmyslu a obchodu, zatímco papírové nároky na bohatství převyšují dostupnou hodnotu. Pokud nevěříme, že kapitalismus překročil své meze a změnil se v zrcadlový sál, kde jedno zrcadlo odráží druhé bez jakéhokoli referenčního bodu, pak nemůže dál slibovat nepravděpodobné zisky, aniž by jednoho dne musel čelit důsledkům. Nároky na více peněz bude třeba znovu uvést do rovnováhy s existující (nebo navýšenou) hodnotou.

Více a více buržoů se shoduje na potřebě očistit systém od nadměrných nároků na bohatství, ale dostat tuto inflaci pod kontrolu by předpokládalo rozejít se s prvním aspektem – deflačními náklady – a tento rozchod bude možný teprve tehdy, až k němu kapitál donutí oživení třídního boje.

Kapitál jako kanibal

Dnešní nepopiratelná všudypřítomnost komodity k produkci hodnoty nestačí a stejně nepopiratelný akcelerovaný oběh kapitálu nestačí, aby způsobil ziskovost.

Fiktivní kapitál sestává z akcií, tj. fragmentů listin opravňujících k věcnému právu nebo držbě, které se kupují a prodávají a s nimiž se spekuluje. Má svoji vlastní realitu. Neexistuje nic takového jako „skutečná“ ekonomika, jakoby fyzický automobil existoval fakticky a bankovka jen uměle. Cenné papíry energetické firmy jsou stejně reálné jako její elektrárny, ropovody a inženýři a tato firma nebude váhat a zbaví se řady těchto závodů, ropovodů a inženýrů, pokud to povede k většímu ohodnocení na burze. Tento mechanismus ale funguje jen tehdy, pokud se energetické firmě nějak daří využívat své ropovody a inženýry (nebo podobné výrobní faktory) ziskově. Peníze nedělají peníze, alespoň ne donekonečna. Jako každý pán i peníze jsou bez služebnictva ztracené.

Spekulace se již nespokojí s předjímáním budoucnosti firmy, například firmy vyrábějící elektřinu, aby tak vydělala peníze na růstu akcií této firmy. Nyní předjímá růst a pád ceny elektřiny. Lidé spekulují se spekulováním.

Kantova filozofická holubice se domnívala, že vzduch kolem jejích křídel je překážkou a věřila, že lépe by se jí létalo v prázdnotě. Podobně utopií kapitálu je osvobodit se od manuálně pracujících a ponechat si jen pružnou intelektuální práci, jakoby mohl žít sám ze sebe a rozvíjet se jako suma hodnoty, která odstranila podmínky, jež ji vyprodukovaly. Jenže kapitálu nestačí, že sám sebe vyobrazuje jako by byl osvobozený od práce: rovněž se chce zbavit hmoty (žádné továrny, žádné zboží, žádné zásoby nebo jen co nejmenší, pouze tok hodnoty) a konečně i samotných peněz (žádné zlato, žádná hotovost, jen kreditní stropy, číslice na monitoru, nuly a jedničky). Osvobozen přesouváním od prostoru, kapitál sní, že se stane pouhým pohybem v čase a anulovaným časem, protože „v reálném čase“ znamená okamžitě. Ovšem motor bez pístu a táhla, bez paliva a obsluhy by již nebyl motorem, jen pouhou abstrakcí pohybu, principy mechaniky uplatněnými na motor, jenž existuje pouze virtuálně. V tom případě jsou virtuální i zisky. Souvisí-li časomíra a úspora času rozhodně s jádrem cyklu hodnoty, valorizace je transformací lidské aktivity v něco ziskového, ať už je to sebevíce oceňovaný film nebo pecen celozrnného chleba, je to něco, co je nakonec koupeno ku prospěchu prodejce a výrobce. Finančníci směňují sami mezi sebou: nereprodukují sami sebe. Divy kapitalistického incestu se mění ve zrůdy.

Pro kapitalismus, jenž potřebuje shromaždiště, kde by se listiny opravňující k věcnému právu nebo držbě poměřovaly a směňovaly, je burza nezbytná. Avšak dnešní ohromující vlnobití v burzovním oceňování nekoresponduje s masovým vydáváním veřejně prodejných akcií, které má financovat investice. Většina emisí se odehrává v rámci firem, které skupují své vlastní akcie, aby vyšroubovaly jejich cenu (a využívají tohoto přecenění k větším půjčkám), nebo mezi firmami, když jedna společnost kupuje jinou. Více peněz se dnes utratí za kupování akcií zpět a vyplácení dividend než za emise nových akcií. Když si firma koupí zpět své vlastní akcie, rovná se to „dekapitalizaci“ (J.-L. Gréau), protože firma platí (často hodně) za svůj vlastní kapitál a neprovádí žádné nové investice. Akcionáři bohatnou, aniž by firma realizovala nějaký zisk. Ale právě proto, že přítok peněz převyšuje možnosti dostatečné návratnosti, firmy si dnes kupují sami sebe zpět, aby zvýšily hodnotu akcií bez ohledu na své faktické výsledky. Burza již nefunguje jako shromaždiště pro podnik a střadatele nebo investora.

Zatímco soukromý spekulant (nebo bankéř) může z akciového trhu zmizet, domnívá-li se, že je to v jeho nejlepším zájmu, penzijní fondy a investiční fondy z tohoto trhu žijí a mají tendenci udržovat zhodnocování bez ohledu na faktické výsledky firem. To vede k systému s uzavřeným okruhem, jenž nezná žádnou jinou regulaci než sám sebe a nemá žádná pravidla, která by jej nutila zracionalizovat se dříve, než dosáhne kritického bodu.

Krom toho jsou těmi nejastronomičtěji kapitalizovanými společnostmi obvykle ty s vlastními penzijními fondy a jejich honba za ziskovostí je pobízí, aby sázely na růst trhu jako celku, i když je to v rozporu s jejich zájmy coby hodnotu produkujících firem. Americké penzijní fondy (které vlastní jednu třetinu burzovního oceňování v USA) investují na celém světě a právě jejich síla je činí zranitelnými každým výpadkem v obchodování.

Na tom, že burzovní oceňování je 900krát (Yahoo v roce 2000) nebo 60krát (Google v roce 2006, když dosáhnul sumy 155 miliard dolarů) větší než celkový roční zisk firmy, není nic absurdního. Tato čísla signalizují logické chování investorů tváří v tvář opravdu pozoruhodným výsledkům v evidentně slibném sektoru. Chybou však je stavět kapitál nějaké firmy na rovinu s oceněním, které je jen odrazem vzájemné důvěry ekonomických hráčů: a jedinou racionalitou této důvěry je oboustranný optimismus.

Řetězová reakce finančních bankrotů (podobná jako po roce 1929) není nevyhnutelná. Co však bylo v roce 1960 nepravděpodobné díky korporátním a státním zárukám, se dnes stává spíše pravděpodobnou možností. Pravda, stát je schopnější jednat jako třeba, když Federální rezervní v roce 1998 donutila americké banky, aby pomohly z nesnází investičnímu fondu LTCM (celková ztráta: 4,6 miliardy dolarů). Zvládli jsme nárazové vlny krize „nových“ asijských průmyslových zemí po roce 1997 i zhroucení dalších křehkých ekonomik v Latinské Americe a později krach „nové ekonomiky“. Budou ale státy schopné sehrát tuto stabilizační úlohu, budou-li konfrontovány s mnohonásobnými bankroty? Globalizace otevírá možnost systémové krize.

„Doba z kloubů vymknutá“ (Hamlet)

Svět zrozený z trosek let 1939-45 rozhodně nebyl nebesky klidný, ale panujícím mocnostem a především pak USA a SSSR se dařilo využívat náhodných erupcí k rozdmýchání ještě větších potíží, uklidnění těchto potíží nebo je nechaly prostě sejít na úbytě. Dnes i přes svoji hegemonii USA – onen emblém „reálného panství“ kapitalismu – vládnou jen chaosu.

Velmoci již nemají kontrolu nad regionálním neklidem. Před čtyřiceti lety se říkalo, že rivalita mezi USA a SSSR přilévá olej do ohně. Dnes nám zase vykládají, že SSSR fungoval jako pozitivní faktor, protože kanalizoval bouře ve třetím světě: diktátoři podporovaní a vyzbrojovaní Moskvou jsou lepší než nekontrolovatelný nepořádek. Demise byrokratického kapitalismu se fakticky časově kryla se sociální krizí na západě, aniž by jedna byla příčinou druhé nebo naopak. Kombinace nepravděpodobného přechodu Ruska k životaschopné tržní ekonomice s úpadkem fordismu, jenž nebyl ničím nahrazen, maximálně zmenšila možnost, že by konec Studené války mohl zvěstovat éru prosperity, klidně i obchodnické, a opravdové parlamentní demokracie, třebas i pod dohledem strýčka Sama.

Na Středním východě, který USA chtěly reorganizovat, se lék ukázal být horší než nemoc. „Válka proti terorismu“ zapříčiňuje ještě více terorismu. Problémem Pentagonu není jek porazit sunnitské, šíitské, postbaasistické, nacionalistické atd. gerily, které soupeří o Irák, ale jak se z této země dostat, za co nejméně špatných podmínek. To ví sice každý, ale rádi bychom zdůraznili dvě skutečnosti.

Zaprvé, to jak USA nakládají s Irákem po invazi, je karikaturou ekonomického liberalismu. Privatizace veřejných sektorů, která škodí chudým a poškozuje celkové fungování společnosti i v relativně silných a stabilních evropských zemích, se ukazuje jako katastrofická, když je během několika málo týdnů vnucena slabé a dříve státně organizované ekonomice. V takové zemi může být vláda svobodného podnikání jedině negativní pro většinu Iráčanů a pozitivní pro Halliburton, Bechtel a pár dalších korporátních zájmů z USA a také pro úzkou vrstvu místních lidí s přístupem k podpoře a penězům agresorů. Na obou koncích panuje korupce a k tomu ještě ona fraška s několika stovkami milionů dolarů v hotovosti, které USA vrátily osvobozenému Iráku, a ty se vypařily někde mezi letištěm a soukromými pokladnicemi. Tam, kde tržní síly nejsou příliš schopné strukturovat ekonomiku, jejich nekontrolovaná hra nedrží zemi pohromadě: přispívá k jejímu rozpadu.

Zadruhé, útok na Bagdád následoval po útoku na Kábul, jehož nepřiznaný neúspěch měla invaze do Iráku vykompenzovat. Roku 1970 se Amerika snažila vyhrát nikam nevedoucí občanskou válku ve Vietnamu tím, že obrátila v trosky křehkou kambodžskou společnost. O třicet let později se používá tatáž eskalace, ale bez tolika kontrolních mechanismů nad přehnaným imperiálním rozmachem. V Bagdádu i v Kábulu USA vládnou ze svých podzemních bunkrů a z oblohy rozervané zemi. Porážka nepřítele neznamená historickou přestavbu. Hypermocnost je bezmocná, nepřináší-li společenský projekt a snaží-li se absenci sociální perspektivy kompenzovat čím dál tím sofistikovanějšími zbraněmi. A navzdory své hegemonii USA ve stejné oblasti nedokážou zabránit Íránu, aby se stal jadernou mocností.

Mutatis mutandis a to je i úděl Tsahalu: jeho invaze do Libanonu v roce 2006 zapadala do strategie USA: použít velké zbraně k likvidaci těch, kdo jsou mylně vnímáni jen jako ozbrojené bandy. Vojenská převaha ke změně politické situace nikdy nestačí a popírání společenské reality tuto převahu nakonec umenšuje (ze 400 tanků, které Izrael nasadil, Hizballáh zničil 50).

Díky slabosti Ruska a neexistenci Evropy konec východního bloku otevřel šance na proniknutí USA, ale i tam má Washington problém nalézt spojence. Kolik východoevropských vojáků bojuje po boku americké armády v Iráku…? Z hlediska Prahy nebo Budapešti nenabízí Washington o mnoho víc než Brusel. Po roce 1945 šla demokracie ruku v ruce s Marshallovým plánem, který jí dával smysl, a oboje posilovalo západoevropské podmínky, jež umožňovaly růst a určité znovusjednocení tříd. Právě to byla pozitivní základna politického a ekonomického spojenectví, které zpečetilo NATO. Tok amerického kapitálu do Evropy po roce 1945, jenž byl součástí dlouhodobých plánů, nelze v žádném případě srovnávat se současnými investicemi usilujícími o rychlou návratnost a schopnými během měsíce odejít z Bulharska do Malajsie.

Čím větší se stává, od Baltu až po Černé moře, tím více se Evropská unie potvrzuje jako obrovská ekonomická oblast bez politické a vojenské moci. Tak, jak je Brusel schopný donutit členský stát EU k privatizaci jeho poštovní služby, tak není vybaven k tomu, aby měl nějaké slovo v mezinárodních záležitostech, včetně těch, které se odehrávají na jeho prahu. Když v srdci Evropy došlo ke krvavému konfliktu, EU tehdy nebyla vystavena (imaginární či reálné) ruské hrozbě a teoreticky měla prostředky, aby zasáhla, ale měla svázané ruce. Liga národů byla správně a hodně vysmívána za svoji neschopnost čelit opětovnému zbrojení Německa, válce ve Španělsku nebo italské invazi do Etiopie, ale výsledky Bruselu jsou stejně katastrofální jako výsledky Ženevy před rokem 1939. Po iluzorním trendu jednoty a míru, který přišel po roce 1918, následovala druhá světová válka. Současným stavem Evropy je rovněž zdánlivé sjednocování, a přesto skutečná rozdělenost: nemá žádnou společnou politiku na Středním východě nebo vzhledem k USA a Rusku. Evropa čekala roky, než zasáhla do občanské války, která rozpoltila Jugoslávii. Přesně tam, kde začal požár z let 1914-18, se ukázalo, že tzv. jednotná Evropa není schopna zastavit lokální konflikt. Útok NATO proti Srbsku odhalil jednak politickou debilitu EU, kterou USA dotlačily k válce, ale také neschopnost USA jednat v Evropě pozitivně: Amerika dokáže přispívat k evropské nejednotnosti a nedokáže prosazovat žádné perspektivy pro tento kontinent.

Vojenské porážky obvykle značí politickou a sociální slabost, ale pat na bojišti může být i přínosem, pokud nějaké zemi pomůže, aby se posunula dál. Francie v roce 1958 a Portugalsko roku 1974 reagovaly na ztrátu svých koloniálních impérií modernizací. USA se ale dnes nepoučily ze středovýchodní šlamastyky a vojenský neúspěch ještě více ztíží kapitalismu možnost změny.

Uspěchané sjednocování toků komodit a kapitálu nikde nepřichází s mocenskými strukturami a územními formami, bez nichž toto sjednocování nemá žádné opodstatnění. Evropa skočí od 18 členů k 27, spojí 450 milionů lidí a sní o překročení Bosporu, aniž by dala do pořádku svoji permanentní nehotovost, přičemž odmítnutí ústavy dvěma zakládajícími zeměmi v roce 2005 bylo více než jen symbol. Chtělo to staletí obchodování, politické centralizace, kultury a války, než byly vybudovány evropské národy. Pouhé ekonomické procesy na to nestačí. Sama o sobě ekonomika nepřináší rozumnou vládu, naopak spíše pomáhá křísit archaismy, které měla odstranit.

Neúspěch národní strukturalizace na Středním východě je jedním z důvodů, proč se do popředí vrací náboženství. Hizballáh je stejně tak proti libanonskému státu, který nedokáže integrovat Šíity, jako je proti Izraeli. A vzestup Hamásu se rovněž odvozuje od stagnace národního palestinského hnutí. Dát té či oné skupině nálepku sunnitská nebo šíitská nám nepomůže pochopit, co se děje v Gaze, Afghánistánu nebo Somálsku: ekonomický tlak rozbíjí směnné vztahy a vrací organizační (a politickou) úlohu širším rodinám, klanům a lenním panstvím, svazkům, kterým se v roce 1900 říkalo „kmenové“ a v roce 1960 „předkapitalistické“. „Etnické“ faktory mají ve 21. století často blízko k „národnostem“ 19. století, až na to, že postrádají kohezi nutnou k vybudování národa.

Slovensko, Černá Hora, Moldávie, Podněsteří, Východní Timor… globalizace dává vzniknout státečkům stejně neživotaschopným, jako vytvářela dekolonizace. Kořistí z nich mezinárodní investoři, kteří vydělají a utečou, a nuceně je „ochraňují“ mocní sousedé.

Silné větry autonomie dují rovněž ve státech, které mají výhodu dlouhé národní historie a daly by se považovat za stabilní jako třeba Itálie, Španělsko, Belgie či dokonce Británie. Tyto odstředivé trendy jdou proti dnes dominantní představě pochodu k ekonomicky podněcovanému sjednocování. Jedinou zemí, která v nedávné době dosáhla skutečné národní jednoty, je Německo. Bývalé mnohonárodní entity zrozené roku 1918 jako klienti Francie a valy proti Německu (Jugoslávie a Československo) se rozpadly. Nástup ministátů a snaha vytvářet separátní struktury v rámci stávajících států znamená, že v současném světě není dostatek příležitostí k zisku a tudíž ani dostatek příležitostí prodat svoji práci. Aby přilákal investice a pracovní místa, každý fragment teritoria, každý soubor lidí musí na sebe upoutávat pozornost, zviditelňovat svá specifická aktiva, odlišovat se a líčit svého souseda (a rivala) jako méně ziskového, než je on sám. Vlámský dělník již není Valonovým krajanem, ale jeho konkurentem: aby se mohl prezentovat jako kvalifikovanější a pracovitější, musí Flandry změnit v odlišnou politickou entitu náchylnou přilákat investice, které jsou stále vzácnější a kterých nebude dost pro všechny. (Toto sociální sobectví, toto uzavírání se do sebe rovněž značí existenci alespoň minimální jednotné fronty mezi prací a kapitálem, která se nějakým způsobem nutně podepíše na třídním boji.)

Lidský faktor

Po Vietnamu USA snily o „elektronickém bojišti“: dnes jsou o jednu válku pozadu a jsou nuceny si uvědomit, že v pouličních bojích bezpilotní letadla a satelity nenahradí vojáky.

Žádná společnost nemůže uniknout své ideologii, zejména je-li ta ideologie hluboce zakořeněná v sociálním chování. Ačkoli je mechanizace konstantním rysem kapitalismu, až doposud vždy kladl důraz na práci, třebas na kvalifikovanější a nepřímější práci, ale nikdy nepřišel s přesvědčením, že manuální práce, fyzická námaha a člověkem ovládané nástroje jsou zastaralé.

Na vrcholu vysokoškolsky vzdělaní důstojníci-stratégové plánují válku, kterou by rádi vyhráli na dálku, takže vojáci z masa a kostí by obsazovali pole teprve tehdy, až by inteligentní bomby a řízené střely odvedly tu skutečnou práci. Zapomínají, že Británie v letech 1944-46 potřebovala 80 000 vojáků na hlídání uzounkého území Palestiny. Na zemi může každý americký vojín sice používat výzbroj v hodnotě přes 20 000 dolarů, ale pořád zůstává dělníkem kvalifikovaným v zabíjení a umírání a v armádě se na něj dívají stejně spatra jako na strojírenského dělníka v továrnách – jako na relikt, který je třeba zaměstnávat, dokud nebudeme moci všechno computerizovat. Pařížan nebo Berlíňan si často stěžují, jak těžké je sehnat instalatéra nebo elektrikáře. Washingtonští politici zase lamentují nad nedostatkem žoldáků. Voják je svým způsobem manuálně pracujícím a naše doba manuální prací pohrdá. Jediný pěší voják, který má dnes vysokou prestiž, je elitní voják z SAS, Special Forces, Rangers atd.: „Společnost, která obdivuje své úderné jednotky, by si měla dávat zatraceně pozor na to, kam směřuje (…)“ (Le Carré, The Perfect Spy, 1986).

Navzdory své moci či právě proto, že jejich moc nadměrně stojí na technických berličkách, USA jsou dnes schopny porazit každého protivníka na Středním východě a neschopny z tohoto vítězství profitovat. K čemu vám je, že rozdrtíte nepřítele, když nedokážete využít jeho území? Ať už se vede s luky a šípy nebo s bitevními letouny, logikou války není ničit, ale získat zásadní výhodu. Ani zde nemusíme citovat Clausewitze. USA mají prostředky vyhrát jeden nebo pravděpodobně dva regionální konflikty, ale například nedokážou účinně prosadit své zájmy proti Íránu.

Spojenci v letech 1942-45 v Německu a Japonsku nepáchali jen spoušť. Strategické bombardování neodvrátilo obyvatelstvo od jeho vůdců, jen oslabilo schopnost Německa a Japonska vést válku a pak tam vtrhli Američané a Britové a obsadili nepřátelská teritoria. Ačkoli těžili z (obvykle) lepších zbraní, jejich hlavní převaha spočívala ve společenském a politickém projektu, jenž si dokázal získat poražené obyvatelstvo, aniž by se vítězové museli po roce 1945 držet u moci s pomocí pušek a tanků. Oproti tomu ve východní Evropě se byrokratická cesta musela zavádět a udržovat neustálým tlakem Rudé armády a jejími intervencemi roku 1953 ve Východním Berlíně, roku 1956 v Budapešti a roku 1968 v Praze.

Za uplynulých třicet let se rovnováha mezi proletáři a nahromaděným bohatstvím, které zhodnocují, mezi „živou“ a „mrtvou“ prací narušila na úkor proletářů. Bezuzdná konkurence vede k monopolu se všemi jeho odvrácenými dopady. V ekonomické sféře máme nadkoncentraci, pevné pozice na trhu, svévolné stanovování cen, horentní příjmy elity, rozhodnutí o investování nebo deinvestování, která nesouvisejí se ziskovostí výroby. V politické sféře máme imperialismus, který jedná, jakoby mohl dělat, co se mu zachce, protože žádný konkurent zatím nemá prostředky na to, aby mu řekl, kdy přestat. USA dnes mají moc dokázat svoji hegemonii téměř všude a každý nepořádek přiklopit pokličkou své vojenské převahy, aniž by obnovily zákon a pořádek a vlastně vytvářejí ještě větší nepořádek. Alexandr Veliký rozetnul Gordický uzel a Amerika dnes rozbíjí celé klubko uzlů. Mrtvý bod ve strategii značí také mrtvý bod ve společnosti.

Dnešní devalvace lidské aktivity v jejích nejpřízemnějších formách (jednoduše řečeno, devalvace dělníka) přichází s kapitalistickým podrýváním tradic, jako je národ, hierarchie, rodina a náboženství. Komunistická kritika by se mohla radovat, až na to, že takovéto odmítnutí nikam nevede, pokud staromódní představy střídá prázdnota. Odumírání tradic ale každopádně napomáhá rozvoji protikladů, mimo jiné i proto, že kapitalismus pořád potřebuje lidi, kteří by byli ochotni za něj zemřít. Když se z armády stává zaměstnání jako každé jiné, ztráta života se mění v riziko povolání, jemuž se zaměstnanec přirozeně snaží vyhnout a za něž odpovědnost padne na šéfa, pokud k němu dojde. Je sice moc pěkné, že všichni mají vlajku s hvězdami a pruhy ve škole, v kanceláři nebo na vlastní verandě, ale americký vojín začíná reptat, když úmrtnost přesáhne naprosté minimum, které toho dne, kdy to podepsal, naivně považoval za zaručené. Tak, jako každý jiný dělník i on chce, aby se podmínky smlouvy dodržovaly, a žádá záruky. Britská armáda má takové potíže s verbováním mladých mužů a žen ochotných nasazovat své životy v Iráku, že každý dobrovolník dostává bonus, pokud přesvědčí kamaráda, aby se také přihlásil. Dokonce se mluví o tom, že na dobu strávenou na bojišti se nebude vztahovat zdanění.

V jiných, mírumilovnějších sférách rovněž existuje rozpor mezi technickými a obchodními excesy a potřebou udržovat společensky zásadní funkce. Logiku nákladů/zisků může centrální politická moc připustit jen po určitou mez. Plukovníka nelze hodnotit a platit podle počtu mrtvých nepřátel, soudce podle počtu vynesených rozsudků, učitele podle úspěšnosti u zkoušek, přednášejícího na univerzitě podle množství článků, které publikoval, sociálního pracovníka podle počtu zpracovaných případů atd. Přesto se jako cíl vytyčuje tato racionalita a školy procházejí auditem jako firmy. V kombinaci se systematickým nahrazováním lidmi ovládaných přístrojů automatickými je zrychlená univerzální komodifikace (například privatizace veřejných služeb) z hlediska celkových zisků kontraproduktivní. Byznys potřebuje politickou moc, která by strukturovala společnost a „minimální“ stát na to nestačí. Nízkonákladový stát je málo efektivním státem.

Měkká globalizace versus tvrdý archaismus

Myšlenky sice světem nehýbou, ale absence myšlenek nikam nevede. Každá minulá fáze a varianta kapitalismu vyplodila svoji ideologii, svoji soustavu doktrín a nadějí, obvykle klamných, ale potvrzených alespoň minimem faktů.

Ekonomicky globalizace podporuje liberalismus. Politicky prosazuje demokracii, ani ne tak parlamentní, zastupitelskou a stranickou demokracii, jako horizontální, bezprostřední demokracii zdola: monotematickou politiku, nevládní organizace, autonomii a internetovou demokracii.

Ovšem teoreticky. Prakticky je globalizace stejně bohatá na technologie, jako je chudá na ideologii. V nejlepším případě je její ideologií technologie.

Dalo by se očekávat, že bezuzdný kapitalismus rovněž popustí uzdu touhám, že svým materialismem naplní honbu za spiritualitou a že deficitní být vykompenzuje narůstajícím mít. Jenže světové vlajkové lodi konzumní společnosti dnes vládnou bohem inspirovaní vůdcové, kteří mají víc společného s prohibicionismem 20. let 20. století než s tolerantností let šedesátých: sociální liberalismus se lehce mísí s mravním konzervativismem prosazujícím zákon a pořádek. A až doposud ti nejagresivnější oponenti hegemonie USA rovněž tvrdí, že svoji inspiraci čerpají z náboženské čistoty.

Současný radikální archaismus toho nemá moc společného s reakcionáři včerejších let. Fašistická „reakce“ zrozená z meziválečného společenského patu si nasadila postkapitalistickou masku. Mussolini předstíral, že uskutečňuje anti-buržoazní revoluci, na jejíž provedení byli socialisté příliš neprůbojní a Hitler se onálepkoval jako národní socialista. V posledních dvaceti letech nejvíce vyzyvatelů a těch nejaktivnějších nepovstává v srdci kapitalismu, ale na jeho periferii. Nezajímá je překročení modernity, demokracie a námezdní práce. Rádi by se vrátili ke společenství věřících, které by si, jak doufají, udrželo kontrolu nad komoditou a penězi: jejich ideál není postsocialistický, ale předkapitalistický. Jediným přínosem teorie o střetu civilizací je, že zdůrazňuje, jak rozšířený je tento fenomén. Radikální islám je jen jeho nejpřímočařejší formou, ale jejich názvů je bezpočet, od vln evangelismu v Africe a Americe až po čínskou Falun Gong. Fašismus se pustil do likvidace dělníka a revolučního hnutí, které bylo sice poražené, ale stále vnímané jako hrozba pro buržoazní řád. Dnešní archaické konzervativismy jsou produktem nespoutané modernity, kterou dnes žádná komunistická perspektiva netrápí.

Žádná společnost se neobejde bez norem, které přikazují a zakazují, které si nárokují určitý universalismus, který překračuje pouhou organizaci prodeje a koupě a občas jde proti úzkým obchodním zájmům. Osekávání těchto norem, aby se plně kryly se svobodným oběhem komodit a kapitálu, vede ke světu, jenž je sociálně nelítostný a mentálně ochablý, ke světu, jenž relativizuje vše, jenž zavrhuje kritiku a kde je skandál říct, „Mám pravdu a ty se mýlíš.“ Volnost, bratrství a rovnost jsou možná jen hesla, ale aby mohly jako hesla fungovat, potřebují určitou věrohodnost, kterou systematický relativismus podrývá. Dánsko a Holandsko jsou země, které nejvíce utrpěly skandálem s karikaturou proroka. Rovněž se jedná o země, které zacházejí nejdál při hledání konsensu, kde je asertivita šokující a kde se také reakční strany stávají populárními, protože se zdá, že lnou k hodnotám a zásadám, jež ostatní strany zjevně unavují. Bezesný kapitalismus je odsouzen k tomu, aby se zadrhnul stejně, jako je bezesný proletariát odsouzen k porážce.

Dobře známým rysem moderní doby je, že každého z nás nutí, aby si našel svoji roli v neustále se měnící hře, která se samozřejmě odvíjela jinak v 19. století, jinak v době mezi válkami, jinak během boomu po roce 1945 a jinak dnes: za posledních dvacet let narůstá propast mezi široce sdílenou vírou v technologické úspěchy a hlubokým dějinným pesimismem.

V diskursu globalizace je zjevný rozpor: tvrdí, že současný vývoj je nevyhnutelný a že tento vývoj bude takový, jaký si ho uděláme. Jenže něco, co je na nás uvaleno, uvaluje i svůj rámec a ponechává nám jen marginální autonomii. Naše společnost rozšiřuje možnosti osobní seberealizace vzděláním, komunikačními nástroji, volným časem, cestováním atd. Tato individuální seberealizace se ovšem uskutečňuje pod vlivem „manažerské ideologie výkonu“ (A. Honneth): současná práce každého učí, aby se uměl za všech okolností prodat (jak jsme psali výše, volnočasové zájmy se stávají aktivem při hledání práce). Mimo práci se každý dál snaží být efektivnější než jeho konkurent a modernější než včera, jít stále dál a rychleji. Každý artikl a každá bytost jsou sériově vyráběné, kvantifikované, klasifikované a zároveň vnímané jako jedinečné. Před dvaceti lety, když byl nejprodávanějším evropským autem Volkswagen Golf, jeho kupci se vyobrazovali jako řidiči jiného auta. Moderní komunikační prostředky dnes tento rozpor implantovaly do srdce každodenního života. Náš současník se dožaduje stejných předmětů jako všichni ostatní, avšak nikoli, aby se jim podobal, ale aby dal najevo svoji individualitu. Aby se s ním nakládalo jako se samostatným egem, musí být schopen „spojit se“ se vším a se všemi, kdekoli a během pár vteřin. Obecná ztráta víry v budoucnost není zcela bez souvislosti s (beznadějným a tudíž nekonečným) závodem s časem, jenž nás nutí žít v neustálé přítomnosti, kde je vše naléhavé a je třeba o tom vědět a nějak s tím naložit okamžitě. Buržoa z 19. století se pyšnil privilegovaným tichem své studovny, která jej izolovala od hluku a obtížného davu, od průmyslového tempa, a kde si mohl pár hodin dělat, co se mu zachtělo, aniž by musel reagovat na zvonek jako sluha. Moderní jedinec je tak osamělý, že nevydrží být sám, ani na jednom místě, ani s jednou aktivitou, které se v jeden daný moment věnuje: internet mu skýtá (virtuální) universální všudypřítomnost a simultánnost. Tento mrzák si každoročně kupuje stále důmyslnější technologické berle. Na první pohled je to pro společenský řád bezvadné: u hendikepované osoby je menší pravděpodobnost, že se bude bouřit. Jenže to také poškozuje autonomnost, kterou námezdní práce od dělníka vyžaduje, a tedy snižuje jeho výrobní efektivitu.

Neúplnou dějinnou tranzici lze vždy poznat podle její neschopnosti porozumět sama sobě. Kapitalismus vyvíjí donucovací metody, uvaluje na proletáře sociální sobectví, dopadá na celý jejich život tíživěji, než když pracovali deset hodin denně, zrychluje práci a spotřebu, ale tvrdí, že se zklidnil a ideály úsilí nahrazuje a hierarchie ideály hry a společenskosti. Vnější donucení nesmí do školní třídy, do kanceláře, na dílnu ani do obýváků nebo do ložnice. Již shora dolů: teď je trendem zdola nahoru. Jenže tato propast mezi realitou a obrazem má své meze. Iluze, které o sobě společnost chová, by jí měly být nápomocny v překonávání jejích konfliktů a ne ji pobízet, aby je přehlížela. Není možné podřídit vzdělání ekonomice, žádat od škol, aby mladé připravovaly na budoucí práci, a třetinu z nich držet v instituci, která je toho moc nenaučí a přinejlepším je socializuje. Není možné cepovat chlapce a děvčata, aby obstáli v honbě za zaměstnáním a dostáli firemní disciplíně, a zároveň jim vykládat, že se to naučí formou hry. Povinná autonomie je protimluv. Tatáž společnost zpochybňuje autoritu a přednáší o krizi autority. Zostudila manuální práci nekvalifikovaných přistěhovaleckých dělníků a teď se diví, proč si jejich děti chtějí vydělávat peníze jedním kliknutím myši místo toho, aby se přihlásili na učební obor zámečník nebo svářeč. Velebí snadno vydělané peníze a je pobouřena, když se příslušníci podtřídy snaží a vydělávají si peníze nelegálně. Přichází doba, kdy se tento rozpor stává neudržitelný, kdy se falešné vědomí stává kontraproduktivním. Budoucí sociální krize skoncuje se stavem, kdy tolerance znamená nerozhodnost a zdánlivou shovívavost nahradí zákonem a pořádkem.

Relativní přelidnění

Na jednu stranu, jak kapitál destrukturalizuje tradiční způsoby života, připravuje velké masy o jejich původní zdroje a jen část těchto mas integruje do námezdní práce. Na stranu druhou, jak neustále nahrazuje práci kapitálem, periodicky propouští část těch, které najal. Tam, kde je systém nejdynamičtější, tam vyšší výroba a tvorba nových sektorů vstřebají přebytek práce. Jinde nebo kdekoli, kde kapitál přestává investovat do své domoviny, jsou miliony nechtěných mužů a žen a je jich tím více, čím více pokrok medicíny snižuje dětskou úmrtnost a prodlužuje průměrnou délku života.

Neexistuje žádná přirozená mez, po jejímž překročení by přemnožené lidské bytosti nevyhnutelně skončily u antagonismu a vzájemné destrukce. Problémem je poměr mezi demografickým růstem společnosti a její schopností integrovat nově příchozí, ať už přicházejí z venkovských oblastí téže země nebo ze zahraničí, a nesmíme zapomínat, že zdroje jsou sice nahraditelné, ale nikoli nekonečné, a že společenské struktury dnes tuhnou. Zhruba během jednoho století se počet obyvatel zvýšil z 1,5 miliardy na 6 miliard a v letech 2050 až 2100 by možná mohl dosáhnout 9 miliard, ale čísla mají význam jen ve vztahu k tomu, proč a jak žijeme: 6 nebo 9 miliard se rozhodně neuživí bloumáním po krajině a šťáráním se klackem v hlíně ani nakupováním v hypermarketech, kam si zajedou autem.

Růst hustoty lidského osídlení je relativní. V poušti by několik tisíc lidí mohlo být až moc, zatímco na úrodné pláni se miliony mohou mírumilovně objímat kolem ramen. Přesto napěchovat dohromady obrovské zbídačené davy vede k nemocem a epidemiím, které nalézají příznivé prostředí v masovém cestování zapříčiněném byznysem, pracovní migrací, politickým neklidem a turismem. Ztráty, které v Africe působí AIDS, jsou dobře zdokumentované, přičemž v některých zemích je až jedna třetina obyvatelstva HIV pozitivní. Tato skutečnost je společenská: zranitelné populace jsou náchylnější k přenosu virů a šíření chorob. Po letech 1914-18 pandemie Španělské chřipky během několika málo měsíců zabila 25 milionů lidí. Demografický růst jde ruku v ruce se socioekonomickými podmínkami, které oslabují lidi a zvyšují nerovnost. Rozhodně je lepší jít do nemocnice v Dallasu než v Nairobi, pokud ovšem v Dallasu nejste chudák a v Nairobi boháč. Jenže míra nerovnosti, jakou může systém unést, má své meze. Příliš mnoho chudých nebo mrtvých, příliš velké ekologické a lidské škody neprospívají ziskovosti. Kapitalismus je těžko slučitelný s chaosem: boj o život a přežití nejsilnějších prospívají víc obohacování hrstky než šíření námezdní práce. Nepomůže ani regulovat populační růst hlavně hladomorem, epidemiemi a válkou (několik milionů mrtvých v Kongu za posledních deset let).

Migrace se vymkla kontrole

Kapitalismus dává lidské migraci, která se děje po tisíce let, odlišný podnět. Vždycky rozvíjel (a často separoval) výrobní zóny a zdroje pracovních sil, ale až dodneška měl tyto procesy pod kontrolou, což znamenalo násilí proti proletářům i mezi proletáři. Ve Francii se po roce 1945 z převážení, ubytovávání a dozorování statisíců lidí „importovaných“ ze severní Afriky stal svého druhu průmysl pod policejním dohledem. Tito dospělci byli zaměstnáváni jako nekvalifikovaní průmysloví a stavební dělníci a účastnili se sociálních bojů, ale většina se jich po několika letech vrátila do Alžírska nebo Maroka.

Dnes máme dvakrát tolik migrujících lidí než v roce 1985, kteří hledají menší chudobu, než jakou zažívají ve svých „vlastních“ zemích. Nedávno se v Rumunsku usadilo pár set Číňanů a doufají, že získají pracovní místa po místních, kteří se snaží získat vyšší mzdy v západní Evropě. Zatím je to jen hrstka. Procenta se ale změní, až Čína usnadní emigraci a až k ekonomickým a politickým běžencům přibudou ekoběženci. V Evropě dnes žije jen 7% pozemšťanů a ty představují 30% světové výroby: tato oblast (kde má většina zemí stárnoucí populaci) nutně přitahuje migraci na mnohem vyšší úrovni než v roce 1900 nebo 1950.

Francouzský nebo italský šéf je naprosto spokojený, že přichází levná (a často ilegální) práce z Afriky, východní Evropy, Středního východu nebo Asie. Stejně tak je americký šéf spokojený s přílivem latinoameričanů. Jenže znovu, kapitalistický svět netvoří jen soupeřící kapitály. Když jsou proti sobě postaveny soupeřící komunity, společenská a politická rovnováha je v ohrožení, zejména když globalizační tlaky zmenšují státní regulaci migračních toků. Masy, které jsou dnes v pohybu, jsou jiné než Evropané, kteří se plavili přes Atlantik, aby se usadili v Americe, než venkovští lidé, kteří se v 19. a 20. století stěhovali z venkova za zaměstnáním ve městech, než zámořští dělníci dříve nahánění na montážní linky, stavby, do dolů a oceláren. Spousta mužů a žen (a to většina z nich nemá žádnou prodatelnou kvalifikaci), které to dnes táhne do Evropy nebo do USA, nenajde řádné zaměstnání.

Všichni známe osud po sobě jdoucích a navzájem si konkurujících vln přistěhovalců do Nového světa, amerických černochů stěhujících se z venkovského jihu na průmyslový sever, mezzogiorno Italů přicházejících v roce 1960 do Turína, Alžířanů ve francouzských automobilkách v 50. a 60. letech 20. století, Turků v Německu, muslimů v Bombaji atd. a sociální napětí, které tyto formy koexistence působily. „Rozděl a panuj…“ Přílišné napětí ale neprospívá reprodukci společnosti. Kapitalistická společnost rozhodně nevytváří harmonii a nevadí jí to, čemu se dnes říká „etnická“ dělítka, dokud sociálně-etnická ghetta dovolují minimum jednoty či přinejmenším setkávání. Bylo přirozené, že nově příchozí žili poblíž těch, s nimiž sdíleli zvykovou a jazykovou komunitu: Malá Itálie v New Yorku, Whitechapel pro východoevropské Židy v Londýně atd., což často provázely konflikty, jak se popisuje v knize a filmu Gangy New Yorku. Nově příchozí se později integrovali do společnosti a většina příslušníků druhé generace „ghetto“ opustila. Dnes se skupiny a čtvrtě uzavírají samy do sebe, což jde proti logice oběhu (mezi prací a kapitálem, mezi kapitály, mezi prodejci a kupci, i mezi třídami), která leží v jádru moderního světa.

Pracovní síla nějaké země nebo firmy se neskládá z komponent, které by se dávaly dohromady jako součástky stroje, jako by byl každý námezdně pracující oddělitelný od místa, kde získal svoji kvalifikaci, svoji schopnost týmové práce, svoji pracovní kázeň. Dokonce ani módní „kočovný“ manažer není atomem zrozeným z ničeho: byl vyškolen spolu s dalšími, se specifickými (ačkoli přes několik staletí roztroušenými) svazky a mezníky. Bez minimálních kořenů by nastal stav, kdy by kočovnictví manažerů a prekérnost operátorů poškozovaly společenskost, která je pro reprodukci kapitálu životně důležitá.

Od pomocného dělníka v továrně po zmocněného účetního je „lidský kapitál“ produktivní, protože je společenský, a nemůže fungovat, je-li rozdělen mezi jedince, kteří se starají jen sami o sebe, nebo mezi navzájem nepřátelské skupiny. Ať se o konci dělnické třídy povídá cokoli, zůstává tu jakýsi celek strukturovaný dlouhou společnou multietnickou historií. Nic nezabrání Malijci, aby se integroval mezi další proletáře ve Francii, jako to ve 20. století udělal Ital (ačkoli spousta lidí říkala, že se nikdy nemůže stát „skutečně“ Francouzem), bude-li se tento Malijec nalézat ve stejných podmínkách jako Ital v roce 1930 nebo 1950. Vše závisí na tom, zda bude nebo nebude moci sehnat práci (aniž by byl odsouzen k těm nejpodřadnějším pozicím) a doufat ve společenský postup svých dětí. Za současného jha nezaměstnanosti a nahrazování stabilních pracovních míst příležitostnými se stěží půjde vyhnout napětí mezi skupinami různého původu a nevyhneme se jim ani tvrzením, že všechny lidské bytosti jsou bratři a sestry.

Mezi proletáři nepanuje o nic větší „přirozený“ spontánní rasismus nebo všeobjímající láska než mezi lidmi obecně. Není žádný práh, po jehož překročení by určité procento „cizáků“ začalo mezi „domácími“ budit nepřátelství. Xenofobie není latentní tendence čekající, až vypluje do popředí. Rasismus nečíhá kdesi ve stínu: povstává, když jej k životu přivede obecná situace. Bratrství (obtížné ale účinné) severoafrického a francouzského (a jugoslávského, portugalského atd.) spolupracovníka v roce 1970 vyplývalo ze společných bojů: odliv těchto bojů bratrství demontoval. Pak řadu z těchto nekvalifikovaných přistěhovaleckých dělníků odmetla krize a nezaměstnanost. Zároveň se jejich děti ani zdaleka nedočkaly společenského postupu „druhé generace“ a místo toho se v nich pojily hendikepy neúspěšnosti ve škole, toho, že nejsou „bílé“, že žijí na chátrajících sídlištích a především, že jsou odříznuté od značně se rozkládající dělnické komunity. Otec dělal tu nejhorší manuální práci a jeho syn uvíznul v pasti chudoby. Nyní vládne lhostejnost nebo konkurence a rozvíjí se hledání identity. Bude to chtít nové boje, aby se bratrství znovu rozjelo. (Dalším aspektem roztříštění světa je, že dnešní xenofobie je často regionální: Vlaams Belang v Belgii, Lega Nord v Itálii, ETA v Baskicku…)

Když se toky pracovní síly vyhýbají státnímu řízení, centrální moc reaguje tak, že se zabarikáduje: zeď mezi Mexikem a USA, bariéry mezi Jemenem a Saúdskou Arábií, vojenský dozor nad Gibraltarskou úžinou a italskými břehy… V roce 1960 byla Berlínská zeď, která východním Němcům bránila odejít za lepším životem na západ, přiznáním ze strany autoritářsky plánované varianty kapitalismu, že byla v konkurenci poražena svým efektivnějším demokratickým rivalem. Dnes je to západ, kdo by rád ne-Evropanům zabránil v přístupu k jeho výhodám.

Globalizace se rovná svobodnému oběhu kapitálů, komodit, myšlenek, a přesto se snaží zablokovat oběh komodity, od níž jsou všechny ostatní odvislé: práce. Dříve či později bude muset kapitalismus tento rozpor vyřešit. Zdi lidi nezastaví.

Nejhorší ze všech možných světů

Hladomory, které pustošily Indii, jsou momentálně minulostí a statisticky zaznamenaná bída se zmenšila. Ale nelegální a pololegální slumy, v nichž bydlí velká část z 16-18 milionů obyvatel Bombaje, nikam nezmizí: každoročně do města přichází další milion lidí v očekávání práce, hygienických a školních podmínek ne tak hrozných jako na venkově. Někteří pozorovatelé interpretují nadměrnou urbanizaci Asie a Afriky jako známku (vynucenou, ale akceptovanou) přizpůsobení se modernitě. Možná však s jedním rozdílem: v letech 1950 a 1960 si mladý indický kapitalismus vytýčil úkol jednoho dne postavit „skutečné“ bydlení pro všechny. Dnes již ale vyčištění slumů není na pořadu dne. V Latinské Americe nelze favely přeměnit v městem vlastněná sídliště, a tak jim úřady poskytují primitivní silniční sítě a přívody vody a elektřiny, které často provozují mafiánské gangy, ale občas se rovněž spravují na základě participativní demokracie. Na tom, že se sociální regulace organizuje podle rozdílnosti místa narození, regionu, kasty nebo náboženství, není nic nového. Novinkou je, že toto provizorium se dnes stává pravidlem. Společnost svoji jednotu obnovuje skrze rozdíly.

Vůbec poprvé ve městech žije více lidí než ve venkovských oblastech a stupeň akcelerace se liší od opouštění půdy v 19. a 20. století. Již čtrnáct měst má své chudinské čtvrti s více než jedním milionem lidí. Opět to není nic, co by kapitalismus jakožto socioekonomický a politický systém nemohl unést – otázkou však je, jak moc se přibližuje kritickému bodu.

Imperiální Řím (se svým milionem obyvatel) byl nadměrně velkou parazitickou hlavou těla, které ji živilo a které musela zvětšovat, aby ji uživilo. Nakonec se říše rozšířila až za bod, kdy už ji nešlo udržovat. Krize římského světa však trvala staletí, protože žádné jiné městské centrum nebylo schopno hegemonii Říma zpochybnit. Moderní průmyslová civilizace množí soupeře a zrychluje jejich vzestup.

Funkce města se mění. Od 18. století byla evropská města shromaždištěm nabídky práce a poptávky po ní. Dnes rozvoj města s ekonomickým růstem do značné míry nesouvisí. Lidé už do města nepřicházejí, aby sehnali práci. Možná ji seženou, možná ne. Stěhují se do měst, aby se jim nežilo tak špatně jako na destrukturalizovaném venkově. Město dnes není ani tak zásobárnou pracovní síly, jako místem, kde se smířit s (snesitelnější) chudobou, která se nutně bude opakovat, protože velkou část této dostupné pracovní síly nikdo nenajme a je tak odsouzena zůstat lidským přebytkem, přívalem, pro nějž není dost výpustí.

Plocha moderního města nepolyká v kruzích jen své nejbližší i vzdálené okolí – má tendenci požírat sama sebe. Jisté typické rysy Lagosu, Mexico City (které má největší slum na světě: 4 miliony lidí) nebo Sao Paula jsou dnes k vidění i v tzv. bohatých zemích, a to nejen v Los Angeles: sociální darwinismus ve zbídačených čtvrtích, neformální a podzemní ekonomika, etnické vyčleňování, vyšší třídy v bunkrech, komunity uzavřené za branami, privatizace a militarizace veřejných prostor a tudíž i silnější sociální polarizace, často za absence třídního boje. Integrační úloha nákupní třídy je často minulostí (zmizelo také pěkných pár nákupních tříd). Sociální skupiny si navzájem přijdou do cesty jen v supermarketech nebo ve frontě do multiplexu. Na této situaci není nic radikálního: sociální propast na vyvolání vzpoury, natož pak revoluce, nikdy nestačila. Pro kapitalismus je však negativní (a možná výbušná). V roce 1900 si s pařížskými Apaches a v roce 1960 s anglickými Teddy Boys úspěšně poradili, protože existovaly pracovní příležitosti: marginální chování se drželo v mezích, které nenarušovaly celkovou stabilitu. Když ale celé paneláky žijí spíše ze sociálních dávek a pololegálních aktivit než z námezdní práce, rozměry kritické situace se mění. Segregace zhoršuje podmínky produkce hodnoty.

Žádný systém nemůže z práva a pořádku donekonečna dělat hlavní stabilizátor společnosti. Pořádková policie a bezpečnostní služby v Evropě a severní Americe, komanda smrti a soukromé milice všude jinde nebudou stačit. Ziskovost kapitálu předpokládá schopnost shromažďovat ony lidské bytosti, kterým kapitál panuje, schopnost poskytnout jim nejen jídlo a mobilní telefony, ale také minimum kolektivity a tedy společensky potřebnou míru smysluplného městského života.

Ekologie: nepohodlná pravda

Nikdo neví, o kolik stupňů se zvednou průměrné teploty (nebo se již zvedly), ani zda oxid uhličitý přispívá ke globálnímu oteplování víc než metan. S jistotou však víme, že lidstvo hraje v evoluci klimatu velkou roli.

Nejmodernější způsob života propagovaný kapitalismem a v současnosti stále prezentovaný jako ten nejvíce žádoucí, tj. auto pro každého dospělého, pro každou rodinu dům s bazénem a stále zeleným trávníkem, nikdy neměl být pro každého a všichni víme, že takovéto bohatství vždy potřebovalo spoustu chudoby v okolí (pokud možno ne příliš blízkém). Půvabná holandská keramika delft znamenala, že vedle kanálů malovaných Vermeerem dřeli proletáři v továrnách, o nichž dnes říkáme, že kazily životní prostředí.

Když lidé litují, že ekologie zůstává na okraji zájmu téměř všech vlád, zapomínají, že politici logicky jednají jako správci společnosti takové, jaká je. Kapitalismus má svoji vlastní ekologii: o své životní prostředí se stará, ale jen v souladu se svojí podstatou.

Jádrem moderního světa je podnik. Na rozdíl od předkapitalismu, kde je výroba zakotvena ve zbytku společenského života a kde neexistuje ekonomika jako taková, každý podnik funguje jako (teoreticky) uzavřená jednotka, která si z toho, co je vně, bere co možná nejvíc a co možná nejlevněji, a tyto prvky vkládá do pracovního procesu, aby získala co největší zisk: minimální vstup, maximální výstup. Jakmile zaplatil za to, co používá (suroviny, stroje a práce), a poplatil daně, podnik nikomu nic nedluží a jen vzdáleně se stará o to, co se děje za jeho tovární branou, za jeho účetní knihou a daňovými přiznáními. V tradiční Černé Africe ještě dnes každý něco dluží (nocleh, jídlo, svezení, nějakou pomoc) nějakému příbuznému nebo příteli: dávání má stále význam. Do přirozenosti kapitálu naopak patří (a je to jedna z příčin jeho efektivity), že na rozdíl od předkapitalistických společností nebo společností pod „formálním“ kapitalistickým panstvím ekonomika existuje odděleně od ostatního společenského života. Kapitál zodpovídá jen za to, co kupuje, vyrábí a prodává. Takovéto „sobectví“ není plodem chamtivosti buržoazie: vychází ze samotné povahy kapitalismu jakožto souboru samostatných jednotek, které se setkávají na trhu.

Jediná mez této logiky je historická a sociální. Návrh, že by měl svým dělníkům platit, když nepracují, by majitele přádelny v roce 1850 jistě rozhořčil: „Jestliže potřebují peníze, když jsou nezaměstnaní, nemocní nebo příliš staří, ať si je spoří…“ Chtělo to století dělnického nátlaku, aby buržoa začal přispívat na placenou dovolenou, podporu v nezaměstnanosti, důchodový systém a na to, čemu se dnes říká sociální zabezpečení.

Totéž platí i pro „přírodní“ prvky, které existují vně podniku. Není žádný důvod, proč by se měl společenský systém starat víc o včeličky nebo ledovce než o bolesti či zdraví lidských bytostí, kterým panuje. Pouhá logika a etika jsou zde téměř irelevantní.

Přesto tak, jako každý jiný společenský systém i kapitalismus musí zajistit, aby to, čemu vládne, mohlo dál žít a reprodukovat se, a činí tak v souladu se svojí vlastní povahou. Kapitalismus eskaluje ve stále intenzivnější drancování přírodních zdrojů, během pár století vypotřebuje milion let staré uhlí a ropu, odčerpává podzemní vody, aniž by obnovoval jejich hladinu, vyčerpává půdu a pak ji vylepšuje hnojivy, která ji dál ničí, a potom ji zase obohatí dalšími chemikáliemi. Nerovnováhu, kterou plodí, kapitalismus neustále napravuje v kruhu se motajícími prostředky, které způsobují nové nerovnováhy léčené novými technologiemi.

Jakkoli škodlivý tento proces je, ekonomicky je naprosto logický, pokud je ovšem vždy o krok napřed před sebou samým. Jak se průmyslová civilizace šířila do celého světa, postupně využívala celou přírodu a lidstvo. Reprodukovat se ale mohla jen tehdy, pokud na svých vnějších okrajích ponechala rozsáhlé přírodní a lidské zdroje, které vyčerpala, než se zase posunula k jiným zdrojům. Dokud se tento systém omezoval na zlomek planety, vedl ke směsi konzumní blaženosti a lidské i přírodní katastrofy – rozpor však mohl dál pokračovat. Jestliže intenzivní zemědělství vytváří suchopárnou krajinu, farmáři buď změní své metody, nebo odejdou a začnou farmařit jinde. Pokud továrna ničí své okolí, místní mají svobodu odstěhovat se. Jaderné elektrárny nalézají chudé země, kam je možné vyvážet toxický odpad. 3800 obětí v Bhópálu neznamenalo konec indického chemického průmyslu ani konec Union Carbide. Vymírání druhů a vysychání Aralského jezera nezabrání Zemi ani kapitálu, aby se dál točily. V dlouhodobé perspektivě však nadměrná destrukce může zadřít reprodukci kapitálu a jeho společnosti. Vyostřování výroby a spotřeby ve starých průmyslových zemích a zrychlený růst ve vynořujících se průmyslových zemích, jako je Čína a Indie, přináší ještě nezvladatelnější ekologické rozpory…

…a ty jsou ještě větší v dnešní společnosti založené na minimu práce a minimu času. Upřednostňovat zastarávání a rychlý obrat peněz, techniky, myšlenek, věcí a bytostí znamená upřednostňovat dnešek na úkor zítřka. Vstupujeme-li do nehmotného věku, pak se řešení problému materiálnosti budoucích zdrojů (včetně zdrojů energie) zdá být mnohem jednodušší. Kdokoli si myslí, že počítače vládnou světu, ten si také myslí, že tento svět – na rozdíl od starých dní, kdy továrny požíraly uhlí a ocel – potřebuje jen trochu elektřiny, kterou nám brzy budou poskytovat slunce a vítr: mikroturbínu na střechu, solární kolektor na okenní parapet a laptop se mi nikdy nevypne… Každá společnost je obětí svých vlastních mýtů. Ekonomika, která si představuje, že stojí na vědomostech, nahrazuje realitu virtualitou a dělníka manipulátorem symbolů, není schopna postavit se své budoucnosti tváří v tvář. Jak by mohla něco podniknout se svojí reprodukcí, když tvrdí, že těžkopádnou produkci již nechala za sebou?

V krátkodobém zvyšování produktivity nemůže kapitalismus nikdo porazit, ale přípravy na budoucnost (včetně jeho vlastní) nikdy nebudou jeho silnou stránkou.

Starost o „trvale udržitelný“ růst není nikterak nebývalá. Kapitalismus se vždy musel udržovat a mimo jiné obnovovat své zdroje energie, své suroviny a svoje pracovní síly. Tak, jako mzdy nelze trvale držet pod tím, co je třeba k reprodukci pracovní síly (jinak dělníci hladoví a je třeba je nahrazovat novými, což bylo možné pouze v koloniálních zemích), ani průmysl nemůže donekonečna používat životně důležité neobnovitelné zdroje. Chceme říci, že životně důležité nejsou z etického, lidského nebo přírodního hlediska, ale v zájmu reprodukovatelnosti celého systému. Přichází doba, kdy obecné blaho planety, jejích lidských i zvířecích obyvatel, ale také stromů nebo Golfského proudu atd. nelze odsouvat bokem jako vnější faktor: musí se zahrnout do vstupů nutných k produkci ziskového výstupu.

Energetický problém ukazuje na neschopnost naší doby zpochybnit svůj způsob života. Současný kapitalismus nedokáže uvést do souladu to, co vyrábí, se ziskovými zdroji energie nutnými k této výrobě. Jeho model rozvoje nelze rozšířit do celého světa: a přesto se šíří. Nic takového jako kolektivní kapitalistický mozek sice neexistuje, ale po roce 1945 se nejsilnější zóny kapitalismu vybavily prostředky, které zajišťovaly určitý typ společenského vztahu a určitou míru spotřeby. Co bylo destruktivní ale možné pro jednu padesátinu lidského druhu, nebude fungovat pro celý druh a dokonce ani pro jeho jednu pětinu. Šedesát let po zahájení poválečného boomu je tento systém strukturálně neschopný zabrzdit (to by bylo v rozporu s logikou nadakumulace) a konjunkturálně neschopný reformovat se (to by bylo možné pouze pod tlakem dynamického vztahu kapitál-práce). Obrácení růstu je neslučitelné s kapitálem, jenž doposud nedokázal vynalézt novou konzumní společnost.

Rostoucí cena energie bude současné udržování systému velmi zatěžovat. Vyrábět a prodávat komodity bude nákladnější, protože nízká cena se zakládá na „dopravní revoluci“, kterou dražší benzín ohrozí. Budou kontejnerové lodě plné zboží vyrobeného v Asii, kamiony, které toto zboží přivážejí do supermarketů, a tryskáčové flotily plné turistů pořád ještě ziskové?

Individuální motorové vozidlo je sice zcela adekvátní civilizaci, která glorifikuje jedince, ale na rozdíl od roku 1960 je dnes stále více vnímáno jako nutné břemeno (zatímco počítač je emblémem svobody: zůstane jím napořád?). Je zajímavé, že Kalifornie – onen monstrózní koncentrát našeho světa – nyní žaluje velkou místní automobilku za vyvolání „výtržnosti na veřejnosti“. Našim současníkům se sice nelíbí, co dělají, ale dělají to dál. Jelikož soukromé auto s benzínovým motorem zůstane – přinejmenším ještě deset nebo dvacet let – nutným dopravním prostředkem pro asi miliardu lidí, tak při zmrazení mezd a nuceném spoření na důchod ubude peněz na útratu v Sainsbury’s nebo Virgin’s. Rozpočet na auto se bude redukovat jen na to nejnutnější: individuální/rodinný vůz ztratí svoji symbolickou a citovou hodnotu a stane se spíše nutností jako třeba topení. Ve věku zvýšeného individualismu nelze, aby lidé požívající toho, co považují za svobodu vybrat si film na placené televizi a skákat na internetu z jedné věci na druhou, byli spokojeni s hromadnou dopravou. Nepředpovídáme konec motorového vozidla: jen poukazujeme na rostoucí diskrepanci mezi současným způsobem života (a ideologií) a kapitalistickou ziskovostí.

Není technický problém, který by kapitalismus nedokázal vyřešit. Jeho meze jsou sociální. Jeho (rozšířená, i s akumulací) reprodukce předpokládá reprodukci lidského druhu a života na Zemi: dokud existuje, kapitalismus je bude po svém reprodukovat – na úkor milionů mrtvých, možná stovek milionů mrtvých, a to nikoli proto, že by byl ďábelštější než předchozí destruktoři, ale proto, že mu průmysl skýtá daleko ničivější moc. Jestli se na zemském povrchu stane život nemožným, civilizace bez pochyby najde způsoby, jak by přeživší mohli pokračovat v podzemí.

Kapitalismus zachází s dějinami a přírodou pouze podle sebe, na základě své vnitřní logiky. Může se sice hodně měnit (a mění se), ale jeho hluboká podstata se nemění. Žádný lidský imperativ ani ekologická nouze jej nepřimějí, aby se vzdal svých základů. Odborníci mají za to, že kdyby každoročně na ekologii utratil 1% ze své celkové produkce, světová ekonomika by se vyhnula (jinak nevyhnutelným) ztrátám mezi 5 a 20% této produkce. Seriózní rodinný typ by se dlouho nerozmýšlel. Kapitalismus ale není rodina. Buržoové reagují jako buržoové. Celkem běžně v ekologii spatřují jak nový sektor ekonomiky, tak příležitosti pro průmyslové inovace. Kontrola nad znečištěním vytváří obchodovatelná práva na znečišťování, která se kupují, prodávají a spekuluje se s nimi jako s každým jiným produktem typickým pro globalizované finančnictví. Expanze automobilové dopravy pomáhá agrobyznysu vyvíjet biopaliva, k čemuž je zapotřebí více hnojiv, a která tvoří větší množství CO2. Kdyby největším možným nebezpečím bylo ohrožení světa, kapitalismus – stejně jako každý jiný systém, ale díky své zabudované vynalézavosti ještě více – by dokázal vymyslet všechna představitelná řešení kromě potlačení sebe samého. Třídní společnosti obecně a kapitalismus zvláště nikdy nepřestanou být tím, čím jsou, proto, že působí bídu, války a katastrofy. Žádný společenský systém to nezabalí jen proto, že se jeho pokračování stává sebedestruktivním: vyzkouší vše, aby se udržel v chodu až do úplného konce a za každou cenu.

Nastal konec neoliberalismu?

Globalizace se uskutečňuje ve jménu svobody, jedince a podnikání svobodných vzhledem ke státu a dokonce i k hierarchické moci odborů. Svoboda se ztotožnila s osobní volbou, přístupem k vlastnictví a využívání rizik trhu. V praxi se ale vláda nikdy nezřekla své ekonomické úlohy: cla, dotace pro zemědělce, vzájemný vztah mezi politickým vedením a velkým byznysem, vojenské výdaje atd. Boeing potřebuje vojensko-průmyslový komplex USA stejně, jako Nokia potřebuje finský stát k podpoře a financování výzkumu a vývoje. Jedna věc je, když inovátoři razí cestu počítačovému průmyslu někde v suterénu, ale jedině centrální moc má prostředky a vůli vybudovat a udržovat infrastrukturu nutnou pro každý průmysl, a pouze centrální moc může překročit (logicky) úzký zájem buržoazních jedinců a skupin, zahájit projekty příliš velké pro soukromé podnikání a poskytovat mikroplánování. Jak říkal Keynes, nechat soukromou iniciativu, aby regulovala investiční toky, je nebezpečné.

Globalizátoři vlastně neodmítají veškerou regulaci, ale preferují nestátní regulaci založenou na vyjednávání mezi společnostmi, na kartelech, na dohodách velkého byznysu, na smlouvách, jednáních o clech a obchodu a na ad hoc tělesech, jako MMF nebo WTO, tj. na kolektivitě soukromého podnikání, ovšem nezávislé na konkrétním teritoriu a bez další zodpovědnosti vůči konkrétnímu obyvatelstvu nebo vládě. Je-li tendence k deteritorializaci kapitalismu vlastní, její triumf škodí ostatním aspektům kapitalismu, které nemohou vzkvétat ve vakuu planety bez hranic a států.

Způsob, kterým dnes znovu vstupují na scénu někteří rivalové USA, je praktickým popřením ekonomického liberalismu, který tvrdil, že udělal z trhu nejlepšího možného regulátora. Čína, Indie, Venezuela, Bolívie, Rusko… sílí díky velkým dávkám keynesiánství a vracejí státu jeho organizační funkci. Zatímco Jelcin přenechal velké kusy průmyslu soukromé iniciativě (což znamenalo bývalým byrokratům a mafiánům-manažerům), Putin vrací stát do centra ekonomických rozhodnutí, potlačuje moc oligarchů (neboli oiligarchů) a používá ropu a zemní plyn jako zbraň proti Ukrajině, Polsku a Gruzii.

Stojíme na konci (ekonomického, politického a kulturního) „liberálního“ cyklu. Údajně svobodný jedinec, zejména v podobě nevázaného ekonomického „hráče“ prosazujícího svoji vůli na trhu, působí problémy společenskému celku a volá po autoritě, neoregulaci a neonacionalismu. Kyvadlo se už začalo vracet zpět, a to zřetelně „etatisticky“.

Nárůst konkurence v kombinaci s nutností řešit národnostní, náboženské a identitní konflikty, všechny obtěžkané rizikem fragmentace, obnovuje údajně nefunkční ekonomické „vlastenectví“. Například transnacionalizační proces, který běžel téměř třicet let, ještě více zesílí agresivitu evropského neoprotekcionismu ve srovnání s jeho minulými národními předchůdci.

Války

Současný svět sice říká, že 19. a 20. století jsou mrtvé a pohřbené, ale jeho antagonismy jsou v rozporu s iluzí pacifikační nadnárodní modernity. V letech 1914 až 1945 konflikty vyvstávaly ze soutěže o nějaký region nebo o kolonie. Tento proces pořád ještě běžel, když spolu přes prostředníky bojovaly USA a SSSR. Totéž však nelze říci o opakovaných krveprolitích v (a kolem) Palestině, o indicko-pákistánském sporu, o balkánských bojích, o sérii válek v Africe… které se zrodily ze snah o urvání kusu území iniciovaných „etnickou“ a/nebo náboženskou identitou, každopádně však nějakou skupinou, která dané území považuje za své. Cílem není ani tak přepadnout nepřítele a získat nad ním navrch jako spíše dát dohromady svůj vlastní prostor a zakopat se v něm. V minulosti se imperialismus (malý nebo velký) otevíral vnějšku, aby jej dobyl. Dnes je cílem uzavřít se. Nebudeme se zde přít o platnosti tezí, které říkají, že éra formování národních států skončila v roce 1914 nebo v 70. letech 20. století, ale zarážejícím rysem současné situace jsou přednárodní hnutí operující ve stále menším měřítku. Jediným národem, který nedávno dosáhnul sjednocení je Německo. Kosovo a (irácký) Kurdistán získaly zdání existence nikoli integrací, ale separací.

V roce 1914 stejně jako v roce 1939 a po roce 1945 existovaly soupeřící imperialistické síly s plány na ovládnutí minimálně jednoho kontinentu nebo celého regionu jako třeba Japonsko předhánějící se s Británií a USA o Pacifik. Dnes mají prostředky jednat na celosvětové rovině jen USA, aniž by však měly projekt adekvátní jejich nadměrné moci – a v tom spočívá současná geopolitická nesnáz.

Hlubokou příčinou války je výjimečně ona událost, která ji odstartuje. K ozbrojenému konfliktu často dochází navzdory nebo proti velké části zámožných, kteří se (po právu) obávají, že kvůli válce přijdou o peníze a moc. K válce dochází, když politická struktura, zrozená ze společenských struktur, ale na nich nezávislá, jde do ozbrojeného konfliktu s druhými státy, protože doufá, že tak obhájí nebo prosadí své vlastní zájmy jakožto centrální moci.

Válka není nevyhnutelná, protože by bylo potřeba ničit, aby se mohlo znovu budovat: jinak by stačilo každé tři roky přestavět všechny budovy a silnice. Zůstává-li násilí „porodní bábou“ dějinné změny, pak je tomu tak proto, že otřásá strukturami a zvyky a rozbíjí je. Nový úděl vytvořil rámec, který USA pomohl stát se v letech 1939-45 světovou zbrojnicí demokracie, ale svoji hodnotnost Nový úděl definitivně prokázal teprve na troskách druhé světové války. Keynes sepsal Konec laisser faire roku 1926, ale bylo zapotřebí padesát milionů mrtvých, aby planeta reorganizovala obchod a měny.

Nic demokraciím nezabrání, aby se nepustily do války jedna proti druhé. V 17. století Británie bojovala s Nizozemím, které se málem stalo první evropskou mocností. Později se Británie na začátku 19. století střetla s USA. Islamisté nejsou první, kdo v americké metropoli natropil spoušť: v roce 1814 vojáci jejího veličenstva zničili Capitol a Bílý dům poté, co američtí agresoři o rok dříve zapálili Parlament v Yorku (tehdejší hlavní město Kanady).

Před třiceti nebo čtyřiceti lety bylo možné rozumně považovat riziko přímého střetu USA-SSSR za minimální a domnívat se, že politické znovuzrození rivalů, jako bylo Německo a Japonsko (do té doby političtí trpaslíci), nakonec opět otevře možnost velkých imperialistických konfliktů. Tato analýza byla správná až na to, že nečekala, že imploze Východního bloku (a znovusjednocení Německa) přijdou tak brzy, ani nepředvídala nástup Asie. V roce 1995 zdokumentované průzkumy globalizace zahrnovaly do „asijské“ skupiny pouze Čínu a pořád je víc zajímal jihokorejský a tchajwanský růst.

Evropa a pak USA dominovaly světu jen zhruba pět století. Ekonomové se domnívají, že před tisícem let 2/3 světové výroby pocházely z Asie, ve srovnání s 1/10 z Evropy a 1/10 z Afriky (a v roce 1700 1/4 z Číny). Čísla však nemají stejný význam v roce 1000 a v internacionalizované ekonomice, kde jak USA,  tak Evropa tvoří 1/3 světové produkce. Již jen nástup Asie modifikuje poměr sil.

USA dnes stojí před rizikem, že se zeměmi, které již nejsou třetím světem, prohrají sociální válku, kterou předtím vyhrály se SSSR a jeho satelity. Americká, evropská a japonská buržoazie byly až moc šťastné, že našly lacinou práci v Asii. Dnes Indie a Čína narušují globalizační model stanovený dříve (a stále i dnes) nejsilnějšími kapitalistickými zeměmi. Asijské nadnárodní korporace začaly skupovat kusy velkých západních společností a nyní pronikají do finančnictví a bankovního sektoru. Žádná dělba světa netrvá věčně: v roce 1850 málokdo předvídal nástup USA a Německa jako mocností prvního řádu. A žádná velmoc – a už vůbec ne panující velmoc – nikdy dobrovolně (neboli mírumilovně) neopustila scénu světa: dělá, co může, aby svůj pád pozdržela i za cenu ještě větších křečí, jako se o to snažila Británie do poloviny 50. let 20. století.

Přerušení první globalizace se časově shodovalo se světovou válkou do tehdy neslýchaných rozměrů, nestabilitou 20. let 20. století, fašismem, stalinismem a ještě ničivější druhou světovou válkou. Globalizaci před rokem 1914 ukončila kombinace krize tří kontinentálních říší a promíchání národností neschopných koexistence: tato nekontrolovaná kolize modernity s archaismem vyvolala třicetiletou „evropskou občanskou válku“. Samozřejmě, že minulost se nikdy neopakuje. Jestliže však internacionalizace kapitálu nepřinesla mírumilovný svět před sto lety, dnešní „strategická partnerství“ na tom nebudou lépe. Válka nikdy není přímým důsledkem ekonomické konkurence. Ani miliony branců v letech 1914-18 a 1939-45 ani dnešní menší počty profesionálů nejdou do války za obnovení míry zisku, za uchvácení přírodních zdrojů nebo za dobytí trhů. Konkurence ale vždy tak či onak probíhá i v politické sféře a na bojišti.

Za kouřovou clonou „války proti terorismu“ se rozehrávají nové (tj. staré!) hry. Al-Kajdá moc USA (či Ruska nebo Číny…) neohrozí. „9/11“, abychom použili současný newspeak, pouze rozbilo představu autopacifikační planety, která vznikla po pádu Berlínské zdi a SSSR. Multipolární svět, jak si jej evropští buržoové často přejí, je jistější cestou k válce než jednostranná hegemonie USA, kterou odsuzují.

Na scénu dějin se vrátilo něco, co se liší od Studené války (jakkoli horká byla, co se obětí týče) a od postkoloniálních konfliktů rozněcovaných rivalitou mezi USA a SSSR: je to vyhlídka války mezi velkými a středními mocnostmi s možností nějakého stupně jaderného úderu. Zostřená konkurence mezi stárnoucími, ale stále silnými zeměmi a nastupujícími leč nestabilními rivaly nás přibližuje vojenským střetům. Právě proto, že Čína se za chvíli stane velmocí a zároveň se stává sociálně nestabilní, riziko války se zvyšuje. Jako obvykle organizace výrobních a institucionálních struktur ohlašuje organizaci destrukce ve velkém. Když jejich příznivci volají po kontinentálních domácích trzích, dláždí cestu ohromným ekonomicko-politickým jednotkám, z nichž se některé jednoho dne změní v bloky, které se budou snažit vyřešit své vnitřní i vnější rozpory rozpoutáním potenciálního násilí obsaženého v jejich průmyslových potenciálech.

Střet

Lidstvo své dějiny tvoří za určitých podmínek, které si nevybírá. Proletáři nezacházejí za možnosti dané tou kterou dějinnou situací (a nezapomínejme, že tato situace nezávisí jen na nich, ale že svojí činností nebo nečinností přispívají k jejímu utváření).

Od roku 1980 se porážka dělnictva (zvýrazněná takovými milníky jako neúspěch stávky ve FIATu v roce 1980, propuštění tisíců stávkujících letových dispečerů v USA následujícího roku, rozdělení a narušení britské hornické komunity v letech 1984-85 atd.) potvrzuje: intenzifikací práce, nezaměstnaností, zmrazením mezd, nižšími sociálními dávkami a důchody. Ale na rozdíl od doby před deseti nebo patnácti lety se toto zhoršování setkává se systematičtějším a uvědomělejším odporem. Jedním z bodů zlomu byla stávka v UPS roku 1997 a nedávno mobilizace až 5 milionů migrujících dělníků a sympatizantů, kteří vyšli do ulic asi stovky amerických měst (pravděpodobně největší dělnická demonstrace, která se v USA kdy uskutečnila). Dochází k násilným stávkám, nezákonnostem (skutečným nebo zinscenovaným) na pracovištích, četným divokým stávkám, obrovským demonstracím proti důchodovým reformám od Tichomoří až po západní Evropu, k jednoroční povstalecké situaci v Argentině, k bouřím v Číně až po zapálení továrny, ke stávkám bangladéšských textiláků a španělských kovodělníků, k přímé akci v sektorech často považovaných za neschopné sebeorganizace (hotelový personál, nádeníci na floridských farmách, uklízečky v Los Angeles, ale také nezaměstnaní a brigádníci), a přitom se vrací diskurs, jenž si bere na mušku „kapitalismus“. (Speciálně zmiňujeme revoltu tučňáků v Čile roku 2006, kdy milion mladých lidí vstoupil do stávky, obsadil střední a vysoké školy, opakovaně demonstroval a střetal se s policií.)

Nicméně obroda militantnosti nebrání těmto bojům, aby byly povětšinou defenzivní… a častěji poražené než úspěšné. Zatímco dříve dělníci ohrožení uzavíráním továrny bojovali o zachování výroby a pracovních míst, dnes jdou obvykle po co nejvyšším odstupném.

Sebeorganizace, kterou si „hnutí v roce ’68 a po něm“ nejen ve Francii a pravděpodobně v Itálii více než kdekoli jinde vytklo jako svůj cíl, se dnes stává častou (rozhodně však ne konstantní) praxí na obou stranách Atlantiku. Zatímco odborová a stranická mašinérie se obvykle stará o vyjednávání, akce se správně řečeno chápou její účastníci v daleko větší míře než před několika málo desetiletími. Militantní stávky dnes často mají svůj vlastní koordinační orgán, který není pod kontrolou odborů, a internetové stránky, kde stávkující mluví sami za sebe. Irácké šóry (arabské slovo pro rady nebo poradní shromáždění) se zmocnily vesnic a měst, vyhnaly buržoazii a policisty a řídily to tam, dokud se s plnou silou nevrátila státní armáda. Někteří latinsko-američtí rebelové si říkají auto-convocados (sebeorganizovaní). V letech 2001-2002 argentinští proletáři sami spravovali stovky podniků a zakládali komunity založené na dílně, na sousedské svépomoci, na výměně a barteru podle užitné hodnoty. Jak říkají brazilští bezzemci, „Obsaď, vzdoruj, vyráběj.“ Táhlé povstání v mexické Oaxace roku 2006 koordinovalo statisíce lidí v pyramidě zdola organizovaných kolektivů.

Současná hnutí však z těchto forem dělají svůj obsah. I přes svoji dynamiku společenská kritika nepřekonala své meze: naopak s nimi zachází jako se svým cílem. V letech 1960-80 se vynořila a v několika málo spiscích se snažila vyjádřit perspektiva revoluce jakožto komunizace: odumírání směny komodit (už neplatíme a nikdo nám neplatí), převrat v zemědělském a průmyslovém výrobním systému a celém každodenním životě, ale také (nevyhnutelně násilná) destrukce státu a jeho společenských sil (jinak společenská transformace bude jen trochu lepším „alternativním“ podnikem v rámci přetrvávajícího kapitalismu). Přesto se sotva kdy zhmotnila, její teoretické projevy zůstaly důvěrné dokonce i v Itálii roku 1977 a po třiceti letech nemá téměř žádnou sociální účinnost. Ve skutečnosti autonomie, která byla vrcholem, ale také zakončením proletářské vlny v roce 1977, je dnes implicitním programem proletářů roku 2007.

Pravda, ve srovnání s tím, co bývala, se dnes společenská kritika zdá být blíže komunismu. Nikdo nečeká růžovou budoucnost od (třebas i sověty řízené) masivní elektrifikace: většina radikálů by dnes vlastně ráda sověty bez velkých elektráren. Je běžné – a módní – zpochybňovat průmyslový rozvoj, přát si, aby nám podmínky naší existence nebyly určovány shora, „shora dolů“, státem nebo expandujícím technickým komplexem, ale aby si je sama určovala spousta soběstačných horizontálně propojených komunit. Kdyby takováto vize zahrnovala revoluční perspektivu, radovali bychom se z ní, ale zřídkakdy je tomu tak. Tato duševní evoluce je odrazem evoluce soudobého kapitalismu, který se nedokáže vyhnout tématu svého růstu stejně, jako sen o megastroji schopném uspokojit všechny naše potřeby byl odrazem technologického optimismu v letech 1900 a 1950. Jednu obecnou moudrost (neboli iluzi) nahradila jiná. Politici velebí snižování emisí oxidu uhličitého, ropný vrchol se dostává do zpráv a „kvalitní“ i „lidové“ noviny preferují šetrnou technologii před škodlivou. Není nic světoborného odmítat pokrok, když i těm nejosvícenějším buržoům nezbývá než se postavit čelem k excesům kapitalistické akumulace. Možná, že komunismus existuje jako rozšířená touha po světě bez států, peněz a mezd, ale zřídka překračuje realitu touhy – avšak stěží o něco více než v minulých dobách.

Samozřejmě, že lidé mohou hovořit o komunismu, aniž by to slovo použili či je dokonce mohou odmítat. Nehodnoťme tedy slovník, ale obsah toho, co hýbe radikálními menšinami současnosti: hledání sebeorganizace zdola. Ačkoli „udělej si sám“ (DIY) praxe je rozhodně podmínkou komunistické revoluce, nevypovídá nic o jejím obsahu. Ať používá jakýkoli slovník, dnešní radikalita neusiluje o proces, kterým by se slučovaly boje proti vykořisťování a odcizení s kritikami chudoby a bohatství, o proces, kde se povstalci zároveň dožadují toho, co nemají, a odmítají to, co je jim nabízeno. Rozpor mezi dožadováním se a odmítáním je evidentní, ale historické příklady ukazují, že tento rozpor lze překonat. Po roce 1969 řada italských dělníků bojovala za vyšší mzdy a kontrolu nad pracovním procesem, a přitom znemožňovala normální fungování továrny, i když tato normalita byla předpokladem splnění jejich požadavků. Tato rozpolcenost nastolila problém, že by mohli sami potlačit své postavení proletářů (a kapitalismus). Jelikož byl problém nastolen, ale zůstal nerozřešen, hnutí odumíralo, až onen rozpor nakonec vyřešil kapitál svojí reorganizací.

Po třiceti letech se situace obrátila. Již to nejsou dělníci, kdo ohrožuje ziskovou společnost a tedy i své vlastní přežití jakožto námezdní práce. Teprve, když je nějaká společnost před zavřením, rozhodují se pracovní síly pro destruktivní činy nebo vyhrožují jejich provedením. Jen ti, kdo mají pocit, že není co ztratit, se občas uchylují k přímé násilné akci.

Bouře na francouzských „banlieue“ v listopadu 2005 a o pár měsíců později vlna proti „CPE“ (CPE byl vládní plán pružnějších pracovních smluv pro mladé) vyšly ze společné příčiny: postavení pracovní síly, které ústí do podoby rozsáhlé nezaměstnanosti mezi těmi, kdo nemají patřičné vzdělání, a příležitostná zaměstnání pro mnohé z těch, kdo měli dostatek štěstí a dostali se na univerzitu. Obě kategorie však reagovaly v paralelních liniích, které se setkávaly jen zřídka. Krom toho svazků mezi demonstranty proti CPE a pracujícími lidmi, zejména těmi v soukromém sektoru, bylo velice málo. V roce 1968 se kritika vysoké školy rozšířila v celkovou kritiku: studentské nepokoje neexistovaly jen tak vedle generální stávky, byly součástí jednoho celku. Některým dělníkům (menšině, třebaže aktivní menšině) univerzita sloužila jako shromaždiště. Dnes neexistují síly, které by takovou kombinaci vyprodukovaly.

Jinými slovy, existují-li v příštích pěti nebo deseti letech podmínky pro široké sociální hnutí v tzv. bohatých zemích, které by se pravděpodobně přidalo k neklidu v Asii, nejsou tyto podmínky příznivé revoluci.

Neteoretizujeme o pravděpodobném nástupu takového hnutí kvůli vyššímu stupni vykořisťování a útlaku: němečtí a ruští proletáři nepovstali proti Hitlerovi a Stalinovi (povstali předtím, byli poraženi a přinuceni k hlavně pasivnímu odporu). To však neplatí pro evropskou a americkou práci ani pro čínské dělníky, kteří se již začali organizovat. Vztah práce-kapitál je dnes příliš stlačený, příliš napjatý, než aby neprasknul jako přepjatá pružina. Práce znovu získává moc zablokovat evoluci degradující jak továrního jeřábníka, tak školního učitele nebo zaměstnance call centra.

I když ale třicetiletá porážka nezabránila odporu a solidaritě, leží plnou vahou na obsahu onoho odporu a na schopnosti proletářů porozumět své úloze ve společnosti a možnostem, které jim tato solidarita skýtá. Úspěch vede k pocitu úspěšnosti a k dalšímu úspěchu. Porážka plodí pocit poraženectví a prohlubuje porážky. Není to komunistická perspektiva, co ovládne nadcházející hnutí, je to autonomie. Vzato z té lepší (iniciativy zdola a koordinace, rozsáhlá cirkulace podvratných aktů a myšlenek) i horší stránky (vznik orgánů, které zmrazí iniciativu, a přitom se budou tvářit, že ji upevňují, debat, které se stanou samoúčelem): kolektivy, horizontální sítě a koordinace v Římě či Madridu, svoboda projevu a (opětovný) vznik odborů v Pekingu. Jinými slovy, kralovat bude demokracie, včetně té přímé nebo radikální.

Než nazveme to dnem

Čtenář, jenž došel až sem, již poznal naši „metodu“, kterou bychom rádi učinili o něco zjevnější, než dojdeme k závěrům.

V revolučním myšlení je paradox. Marxisté jako třeba R. Luxemburgová se aktivně účastnili velkého socialistického hnutí dělnictva (ať dnes o jeho nedostatcích víme cokoli) a teoretizovali o možném či pravděpodobném příchodu konečné krize. Pravděpodobnost však nebyla náhražkou možnosti. Popis velkých nevyhnutelných krizí ukazoval katastrofický kurs kapitalismu: posiloval boj vnímaný jako již existující boj za zničení systému, ale krize nebyla chápána jako příčina boje. O pár desítek let později, po neúspěchu revoluce v Rusku a všude jinde, teorie zhroucení nabraly velmi odlišný charakter a zdůrazňovaly konečnou krizi při absenci a namísto masové revoluční akce. Po leninistickém substitucionismu (strana provede revoluci, kterou se zdráhali provést proléti) přišel další substitucionismus: finální krize donutí masy k akci. Jelikož komunistické skupiny ztratily spojení s praktickými hnutími dělnické třídy, teoretizování o „té“ krizi zaujalo místo nemožné radikální akce.

Žádná revoluce se nerodí z pokojné prosperující společnosti, kde jsou antagonismy nečinné. Je však pochybné, jestli vzejde ze servilní bídy a chaosu. Masová nezaměstnanost, masová destrukce, hladomor, ekologická nebo jaderná katastrofa skýtají ideální zbraně konzervativcům i reformátorům, aby mohli jednat jako ti, kdo obnovují minimální pořádek, který pomůže více lidem přežít. Nakolik jsme se poučili z dějin, k revolučním snahám dochází v kritickém bodě relativně prosperujícího cyklu, kdy se podmínky výrobního systému (a jeho sociopolitického prostředí) začínají bortit, kdy schopnost systému uspokojit potřeby a očekávání jeho dvou strukturujících tříd vstupuje do fáze klesající společenské návratnosti a vytváří možnost kritiky jak vynucené chudoby, tak slibované a nabízené hojnosti.

Nečekáme na ekonomický propad. Velké propady ve výrobě, obchodní a příjmové indexy jsou spíše (nepochybně masivními) dopady než příčinami a samy o sobě nám toho o evoluci systému moc neřeknou.

Nevyhlížíme ani zhroucení v cyklech širší reprodukce, jak bylo vyloženo ve druhém svazku Kapitálu a později hodně diskutováno, často s rovnicemi a čísly, které vypadají velmi působivě: jakmile se dějiny převedou do rovnic, je snadné uvést rovnice do rovnováhy. Tato schémata mohou být užitečná pro případovou studii nějaké konkrétní firmy nebo ekonomického sektoru, kterému vládne pár oligopolí. Pro kapitalistickou společnost jako celek jsou však irelevantní.

Jedinou smysluplnou reprodukcí je historická reprodukce. Rozhodujícím faktorem je poměr nebo nepoměr mezi fundamentálními prvky společnosti ovládané kapitalismem. Žádná objektivní mez zde není. Práce může dál přijímat svůj úděl, ať už je nezaměstnanost 10% nebo 1%, a buržoa může být dál buržoou, i když „průměrná“ míra zisku spadne na 1%, protože celková nebo průměrná čísla mají smysl pro statistiky a nikoli pro sociální skupiny. Jsou doby, kde se buržoa spokojí s jednoprocentním nebo nulaprocentním ziskem, doufá-li, že tak bude moci dál existovat jako buržoa, a doby, kdy ani 10% nestačí a on bude riskovat své jmění a postavení, aby dosáhl trvale neudržitelných 15%. Kapitalismu vládne zákon zisku a jeho krizím „klesající návratnost“, ale tento pokles lze jen těžko kvantifikovat. Proto také v této eseji, která chce zhodnotit společenskou rovnováhu mezi komponentami systému, moc čísel není. Znamená to, že se snaží pochopit, jak se tyto komponenty skládají do způsobu života, který není ani povrchní ani čistě subjektivní realitou: je každodenním projevem společenského modelu a přispívá k jeho hladkému nebo špatnému fungování způsobenému příliš mnoha tenzemi mezi skupinami (samozřejmě, že se odrážejí i v individuálním chování) – pak se patový bod stává kritickým bodem. Dobře si uvědomujeme, že teď kráčíme po kluzké půdě, ale tento rozměr nejde nějak obejít.

Na cestě je krize

Kapitalismus není v posledním tažení. Současné indexy světového růstu jsou vyšší než kdykoli po 60. letech 20. století. Nejde nám o to popírat, že kapitalismus běží, ale pochopit, kam běží a od čeho běží. Byla napsána jen jedna kapitola reorganizace společnosti kapitálem: zkrocení prolétů, jejich radikálního okraje i reformistické většiny, ale bez odpovídající restrukturalizace výrobního systému a společenského života, který s ním souvisí. Demontáž proletářské komunity na pracovišti, na ulici a v neposlední řadě v právu a kolektivní představivosti byla nutná a nedostatečná. Každá velká kapitalistická krize dochází k tomu, čemu Schumpeter říkal kreativní destrukce. Tentokrát je spíše destruktivní než kreativní. Postrádá obnovu námezdního vztahu, která by práci znovu dala místo v této společnosti a dala jí smysl (netřeba říkat, že kapitalistický) v životě všech. Návrat růstu souvisí s turbulencí: krize v Asii, pád v Latinské Americe, krach internetové ekonomiky… Obchod je v boomu, výroba stoupá, aniž by se produkoval dostatek hodnoty a dostatečný zisk.

Destabilizační tendence, které jsme popisovali, by mohly pokračovat, kdyby každá z nich působila na vlastní pěst. Jenže ony jsou v souhře a kombinují se v zamotaný mnohavrstvý rozpor. Snižování nákladů na práci zpomaluje masovou spotřebu. Rozvoj Asie poškozuje technologickou nadřazenost západu. Nižší veřejné výdaje zvyšují sociální napětí. Spravedlivější podíl pro práci by v krátkodobém horizontu prohloubil nedostatek zisku. Pokles kultury na jedno použití by šel proti masové výrobě. Reindustrializace západní Evropy a severní Ameriky by rozdmýchala konflikty mezi skupinami buržoazie. Zvládnout škodlivé dopady nadměrné industrializace na životní prostředí (a tudíž na zachování celého systému) předpokládá drastická opatření těžko akceptovatelná kapitalismem v jeho současném stavu. I když vyloučíme (neuskutečnitelnou) možnost světové vlády, jakákoli seriózní dohoda mezi velmocemi, například o zmenšení globálního oteplování, je nepravděpodobná kvůli tenzím uvnitř těchto mocností a mezi nimi. Země, které budou dostatečně silné, aby silou udržely na uzdě plýtvání zdroji a energií, jsou tytéž země v Evropě, severní a jižní Americe a v Asii, které potřebují zvětšit svůj průmyslový (a vojenský) potenciál.

Samozřejmě, že se všechny tyto prvky nenavrší a nevyprodukují scénář „krach a střet“, kdy se ve stejnou dobu potká pád cen akcií v Londýně, paralyzace německého průmysl, exploze americké ekonomiky na dluh, všude fronty na polévku u vývařoven, pár ekologických katastrof a jako třešnička na dortu pár neovladatelných provincií v Číně. Jednoduše řečeno, tvrdíme, že dnes se komponenty systému nadále nesbližují v dynamické rovnováze: staví se jedna proti druhé a reprodukce systému by se mohla přehřát a stát se nefunkční.

Klimatické nebo sociální zhroucení často stačí k probuzení do reality: co se zdálo tak silné, protože pevně ukotvené v oceli a betonu, a tak pružné, protože digitálně řízené, se přes noc ukázalo jako zranitelné. Pochod tisíců horníků (rozhodně ne komunistů) do hlavního města Rumunska nám připomíná, že tzv. archaické sektory práce pořád mohou otřást pozicemi politiků. Obrovský výpadek elektřiny vypíná ledničky a počítače několika milionům severoameričanů. Bouře vrací tisíce francouzských domovů do doby před vynálezem elektřiny. Když rozezlení řidiči kamionů oblehnou benzinové stanice, vláda přijímá opatření jako ve válce. Třítýdenní stávka na železnici zastaví část francouzské ekonomiky. Na rozdíl od toho, co se nám říká, nejenže práce (včetně práce vykonávané na počítači) neztratila svůj ničivý potenciál, ale její schopnost zablokovat, tlačit vpřed nebo transformovat společnost je větší než v roce 1848 nebo 1917.

Kdyby krize dostala to, čemu Marx říkal „vstupenka“, od velkého sociálního střetu typu předpokládaného v předchozím odstavci, její rozsah a výsledek by se dost lišil od krize, která by měla původ například v krachu na burze. Protože je v srdci systému, práce by jej donutila přijmout centrálnější a dalekosáhlejší řešení, které by už kapitál nemohl odkládat.

Jeden francouzský ekonom nedávno tvrdil, že před námi leží krize 30. let 20. století. Nakolik lze věřit číslům, v roce 2003 na západě bylo 40 milionů nezaměstnaných oproti 30 milionům v průmyslových zemích roku 1933. A podle kritérií platných v roce 1933 by statistika z roku 2003 byla mnohem vyšší: do kategorie nezaměstnaný by spadal i student, který studuje, aby oddálil chvíli, kdy to podepíše u pracovní agentury, učeň, který na několik měsíců, než dostane padáka, nic jiného než neplacený dělník, pracující donucený k předčasnému odchodu do důchodu, brigádník, který potřebuje práci na plný úvazek a nemůže ji sehnat a nezapomínejme na invalidu, kterému se říká invalida, protože je to jediná nepracovní kategorie, kam se hodí, jak je tomu často v severní Evropě. V letech 1929 až 1933 americké akcie ztratily 80% své hodnoty: v letech 2000-2003 je pád internetové ekonomiky shodil o 50%. Avšak příští krize nebude mírnějším nebo horším opakováním roku 1929. Masa zvěcněné práce, které se běžně říká bohatství našich společností, je nesrovnatelná s 30. lety 20. století: proto budou realita a pocit ztráty kvalitativně odlišné. V roce 1930 se 5 milionů nezaměstnaných rovnalo 30% pracujícího obyvatelstva, zatímco dnes by to bylo jen 10% a keynesiánské bezpečnostní sítě zatím nebyly všechny rozcupovány. Jde o to, zda tato masa „živého“ a „mrtvého“ kapitálu, která bude k dispozici pro obnovu dostatečné míry zisku, s sebou ponese bezprecedentní krizi…

…která bude zárukou, že nebudou žádné komunistické snahy. Ne každá změna je revoluční a ne všechny krize jsou pro revoluci příznivé. Nemůžeme doufat, že krize kapitalismu (tedy vzájemně propojeného kapitálu a práce) vyřeší krizi, kterou komunistické hnutí prochází … už pořádnou dobu. Žádná dějinná realita není radikální sama od sebe. A ještě méně radikální je, když sice dochází k opětovnému oživení bojů, ale ty zůstávají roztříštěné a zkrocené. Argentinští povstalci neměli téměř žádný dopad na zbytek Latinské Ameriky a v podstatě žádný všude jinde. Buržoazie pořád ještě může jednat bez zábran a dál se vyvíjet uprostřed zostřených rozporů, protože ji nic nezpochybňuje. A právě proto, že ji už dlouho nic nezpochybňuje, stala se tím, čím je a drží si iniciativu, i když negativně.

Přísně řečeno, neboli užitečnou mentální abstrakcí je, že kapitalismus neexistuje. Jsou jen muži a ženy prodávající svoji pracovní sílu buržoům s (i)racionálními nutkáními, které mohou přivodit katastrofu. Po Černém čtvrtku roku 1929 moudří pozorovatelé i navzdory dolů se řítícím akciovým indexům radili neprodávat, protože panika ještě urychlí pokles spirály, který bude škodit všem. Přesto se desítky a pak stovky tisíc akcionářů rozhodly prodat, čímž způsobily obecný pád cen a svůj vlastní krach.

Globalizace je velice částečným lékem na dvojsečnou krizi: krizi podmínek produkce a akumulace hodnoty způsobenou koncem určitého kompromisu mezi prací a kapitálem; a „civilizační“ krizi, která s tou předchozí souvisí a vyvolává ji nespoutaná industrializace a merkantilizace, jež byly sice po dvě stě let hnací silou kapitalismu, ale nyní je kapitalismus musí ovládnout, aby zachoval sám sebe. Souběh těchto aspektů pravděpodobně vysvětluje, proč dva hlavní protagonisté, buržoazie a proletariát, váhají skočit do toho přes veškeré riziko po hlavě. Odtud tedy bezstarostní buržoové vedení úzkými zájmy financí a rozdělená sebeobrana proletářů.

Všechna klíčová období vytvoří mezi proletáři (stejně jako mezi buržoi) skupinu, která je sice statisticky menšinou, ale sociálně jedná jako hnací síla, a s níž se většina proletářů (a na opačné straně buržoů) může identifikovat. Například v roce 1970 nekvalifikovaný „masový dělník“ versus tovární manažer. Ani flexibilizovaná slabší strana ani globalizující finančník dnes úlohu podobné hnací síla nehrají.

Netoužíme si hrát na proroky zkázy a ani na to nemáme talent. Vše, co jsme popsali, trvá již léta. Samostatně by k rozhození celého systému žádný ze zkoumaných rozporů nestačil: podstatná je jejich interakce a kumulativní efekt. Třídy nehrají v šach: jen v žáru řeší své rozpory a teprve až poté, co si prošly určitými zkušenostmi. Naší hypotézou je, že se blížíme k bodu, kdy hromadění kvantity volá po kvalitativní změně, kdy je třeba rozřešit neslučitelné rozpory. Žádný patový stav mezi třídami se ještě nevyřešil poklidně. Vzhledem k celkové míře třídního boje, dojde k opravdové „půlnoci století“ a teprve později bude moci komunistická revoluce existovat jako dějinná otázka. Starý krtek musí ještě rýt…

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: