Skip to content

Zpátky k Situacionistické internacionále

6.2.2011

Článek Gillese Dauvého z června 2000, v němž se znovu vrací ke kritickému zhodnocení přínosu Situacionistické internacionály.

***

V roce 2000 je „společnost spektáklu“ módní frází. Sice ne tak slavnou, jako býval „třídní boj“, ale zato společensky přijatelnější. SI navíc překryla její hlavní postava, Guy Debord, kterého dnes líčí jako posledního romantického revolucionáře. Zhodnotit přínos SI revoluci tak v Berlíně i Aténách znamená prodrat se za situacionistickou módu. Stejně tak nelze pochopit, co skutečně říkal Marx – a co pro nás stále znamená – pokud neroztrháme závoj „marxismu“.

SI odhalila, že bez okamžité a všeobecné komunizace celého života není revoluce, a že tato transformace je jednou z podmínek zničení státní moci. Revoluce znamená skoncovat se všemi separacemi a především s tou, která reprodukuje všechny ostatní: prací oddělenou od zbytku života. Zbavit se námezdní práce znamená dekomodifikovat to, jak jíme, spíme, učíme se a zapomínáme, jak se dostáváme z jednoho místa na druhé, jak osvětlujeme svoji ložnici, jak se vztahujeme k dubu u silnice atd.

Jsou to všechno banality? No, vždy nebyly a ani dnes pro každého nejsou.

Stačí si přečíst Zásady komunistické výroby a distribuce sepsané roku 1935 holandsko-německou levicí a pochopíme, k jak velkému vývoji došlo. Co se Bordigy a jeho následovníků týče, ti vždy komunismus považovali za program, který je po uchvácení moci třeba uvést do praxe. Vzpomeňme si jen, co se říkalo v roce 1960, když radikálové debatovali o „dělnické moci“ a definovali společenskou změnu jako v podstatě politický proces.

Revoluce je komunizace. Je to stejně tak důležité, jako bylo například po roce 1918 zavržení odborů. Neříkáme, že by se revoluční teorie měla každých třicet let měnit, ale že podstatná menšina proletariátu po roce 1914 zavrhla odbory a další aktivní menšina v 60. a 70. letech směřovala ke kritice každodenního života. SI překonala hranice ekonomiky, výroby, dílny a workerismu, protože od Wattsu po Turín tehdy proletáři fakticky zpochybňovali systém práce i mimopracovní aktivity. Zřídkakdy však tytéž skupiny útočily na obě pole: černoši dělali pouliční bouře proti merkantilizaci života v ghettu, zatímco černí i bílí dělníci rebelovali proti redukci sebe samých na pouhá kolečka ve stroji, ale tato dvě hnutí nesplynula. Na pracovišti dělníci na jedné straně odmítali práci a na straně druhé se dožadovali vyšších mezd: se samotnou námezdní prací nikdy neskoncovali. Přesto došlo k pokusům o zpochybnění systému jako celku – například v Itálii – a SI byla jednou z cest, v nichž tyto snahy nalezly své vyjádření.

A právě v tomto ohledu jsou pro nás situacionisté stále pouční. V tomto ohledu jsou rovněž odkryti kritice.

Svoji mez totiž SI měla právě ve svém silném místě: v kritice komodity, která se vracela zpět k základům, aniž by jich tak úplně dosáhla.

SI odmítala i přijímala radoveckou levici. Stejně jako Socialisme ou Barbarie považovala kapitál za management, který proletáře připravuje o jakoukoli kontrolu nad jejich životy, a došla tak k závěru, že je třeba nalézt sociální mechanismus, jenž každému umožní podílet se na řízení svého života. Socialisme ou Barbarie ve své teorii „byrokratického kapitalismu“ dávala větší důležitost byrokracii než kapitálu. Podobně SI ve své teorii „spektakulární společnosti“ považovala spektákl za důležitější pro kapitalismus než samotný kapitál. Debordova poslední díla kapitalismus vlastně redefinovala jakožto zcela celistvý spektákl, ale tato chybná koncepce existovala již od roku 1967, kdy Společnost spektáklu zaměnila jednu část za celek.

Spektákl není sám svojí příčinou. Je zakořeněný ve výrobních vztazích a porozumět mu lze jen tehdy, rozumíme-li kapitálu, a nikoli naopak. Je to dělba práce, co dělníka mění v pozorovatele jeho práce, jeho výrobku a konečně i jeho života. Spektákl je naše existence odcizená do obrazů, které z ní žijí – autonomizovaný výsledek našich společenských aktů. Vychází z nás a odděluje se od nás skrze universální reprezentaci komodit. Stává se našemu životu vnějším, protože náš život neustále reprodukuje své zvnějšnění.

Důraz na spektákl vedl k boji za nespektakulární společnost: v situacionistickém myšlení dělnická demokracie funguje jako protijed na pozorování, jako ta nejlepší možná forma tvorby situací. SI se vydala pátrat po autentické demokracii, po struktuře, kde již proletáři nebudou diváky. Hledala prostředky (demokracie), místo (rada) a způsob života (všeobecná samospráva), které lidem dají sílu shodit okovy pasivity.

Mezi Debordovou a Vaneighemovou variantou SI není žádný rozpor. Radovectví i radikální subjektivita zdůrazňují autoaktivitu, ať již vychází z kolektivu dělníků nebo z jedince.

„Myslím, že všichni mí přátelé i já bychom rádi anonymně pracovali na Ministerstvu volného času, pro vládu, která by se konečně snažila změnit život (…).“

(Debord, Potlatch, č. 29, 1957)

Na začátku situacionisté věřili, že lze okamžitě experimentovat s novými způsoby života. Brzy však pochopili, že takové experimenty si žádají úplné kolektivní přisvojení podmínek existence. Začali tak u útoku na spektákl jakožto pasivity a dostali se k prosazování komunismu jakožto aktivity. Jedná se o fundamentální bod, z nějž nemůžeme ustoupit. Jenže celý tento (re)objevný proces provázela jedna chyba: předpoklad, že život musí k něčemu být, což logicky vedlo k hledání jeho zcela odlišného využití.

Tato výprava za odlišným využitím jedincova života podněcovala i mrzačila SI v její kritice militantnosti.[1]

Bylo zapotřebí odhalit politickou činnost jako separátní aktivitu, kde jedinec bojuje za věc abstrahovanou od svého vlastního života, potlačuje své tužby a obětovává se cíli cizímu jeho citům a potřebám. Všichni známe příklady oddanosti skupině a/nebo světonázoru, která vyústí v nevnímavost vůči skutečným událostem a neschopnost provádět podvratné činy tehdy, když je to možné.

Jenže vzniku osobní ochablosti a odcizeného sebepopření může zabránit pouze souhra skutečných vztahů. SI naopak volala po celkové radikálnosti a 24hodinové důslednosti, takže morálku militantnosti nahradila morálkou radikálnosti, která je stejně tak nefunkční. Když sama SI popisuje svůj skon po ’68, je to smutné čtení. Proč téměř žádný člen nedostál dané situaci? Byl snad Guy Debord jediný, kdo to myslel upřímně? Možná, že Debordova hlavní chyba spočívala v tom, že jednal (a psal), jako by nikdy nemohl nést za něco vinu.

Zesměšňování falešné skromnosti militantů tím, že se nazvali internacionálou, a obracení spektáklu proti němu samému, jako třeba při štrasburském skandálu (1967), bylo podvratné. Ale když se situacionisté snažili využívat reklamních technik proti systému reklamy, obrátila se jejich metoda proti nim. Nejprve křičeli „Zastavte show!“, pak udělali show sami ze sebe a nakonec se předváděli.

Nikoli náhodou se SI vyžívala v citování Machiavelliho a Clausewitze. Vždyť situacionisté věřili, že kdyby se aplikovala poučeně a stylově, jistá strategie by mohla dát skupině bystrých mladých lidí možnost porazit média v jejich vlastní hře a revolučním způsobem ovlivnit veřejné mínění. Již jen tímto se prokazuje, že spektakulární společnost špatně pochopili.

Ještě v ’68 SI obvykle nalézala správný postoj vzhledem ke skutečnostem, které se musí zesměšňit dříve, než je revolucionizujeme: politika, pracovní etika, úcta ke kultuře, levicová dobrodiní a tak dále. Později, jak aktivita situacionistů slábla, zbyl již málem jen ten postoj a brzy to nebyl ani ten správný, neboť SI holdovala sebezhodnocování, fetišizaci rad, fascinaci skrytou stranou světových záležitostí plus chybné analýze Itálie a Portugalska.

SI zvěstovala příchod revoluce. To, co nastalo, mělo řadu rysů anoncovaných SI. Hesla na ulicích Paříže v ’68 nebo Boloně v ’77 byla ozvěnami článků, které dříve vycházely v revue s lesklou obálkou. Pořád to ale nebyla revoluce. SI však tvrdila, že revoluce proběhla. Všeobecná demokracie (a především dělnická demokracie) byla podvratným snem přelomu 60. a 70. let – místo toho, aby to chápali jako limit oné doby, situacionisté to interpretovali jako potvrzení volání po radách. Nepochopili, že autonomní samospráva továrních bojů může být pouze prostředkem, nikdy však cílem sama o sobě ani principem.

Autonomie shrnovala ducha doby: vysvobodit se ze systému – nikoli jej rozcupovat.

Budoucí revoluce nebude ani tak shromážděním proletariátu do bloku, jako spíše rozpadem toho, co den za dnem reprodukuje proletáře jako proletáře. Tento proces znamená dávat se dohromady a organizovat se na pracovišti, ale také transformovat pracoviště a dostat se z něj stejně jako na pracovišti schůzovat. Komunizace se ani nebude podobat San Franciscu v roce 1966 ani nebude opakováním okupací továren jen v mnohem větším měřítku.

SI skončila u kombinování radovectví s iluzemi o revolučním „savoir-vivre“, tj. o podvratném životním stylu. Žádala svět, v němž by se lidská aktivita rovnala neustálému potěšení a vykreslovala konec práce jako počátek neomezené legrace a radosti. Nikdy se pořádně nezbavila technicistní pokrokářské představy o hojnosti vyvolané automatizací.

Z těch mála skupin, které měly nějaký společenský dopad na podvratnou vlnu poloviny 60. let, byla Situacionistická internacionála nejblíže komunismu – tak, jak byl tehdy chápán.

„Pryč s prací!“

„Moc pracujícím!“

 Neslučitelnost těchto dvou hesel byla historicky nepřekonatelná. SI stála v jádru tohoto rozporu.


[1]Zatímco v češtině (stejně jako v angličtině) slovo „militant“ znamená být bojovně, agresivně aktivní, ve francouzštině mívalo jasně pozitivní význam. „Militanti“ měli být oddanými vojáky dělnického hnutí. A právě tento jeho význam situacionisté kritizovali a spojovali se sebeobětováním „velké věci“.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: