Skip to content

Mimo odbory a proti nim

7.2.2011

Úvod k brožuře britských komunistů z Wildcat Mimo odbory a proti nim, v němž předestírají svoji kritiku odborářství na základě britské zkušenosti 80. let 20. století.

***

Úvod

Tento pamflet vznikl jako odpověď na brožurku Roztříštěná perspektiva. Ale jak již můžete tušit, je to jen mizerně skrývaná záminka pro sepsání obecné kritiky odborů – což jsme ve Wildcat už dlouho nedělali. Zaměřuje se na situaci v Británii let nedávno minulých, zejména pak na hornickou stávku 1984-85. Důvodem není žádná nacionalistická posedlost událostmi na těchto ostrovech, ale naše snaha o co nejkonkrétnější analýzu – což znamená psát o věcech, které známe ze spolehlivých zdrojů nebo jsme se jich sami účastnili. Rovněž chceme co nejdůkladněji vyvrátit argumenty pana Douglasse, takže se nemůžeme vyhnout konkrétním věcem, které prováděl NUM.

Podrobný článek o původu moderního odborářství v Británii, jenž se zaměřuje na kritický rok 1842, kdy byla založena Hornická federace, lze nalézt ve Wildcat č. 16.

Na Britských ostrovech a v severní Americe se vzhledem k nízké úrovni třídního boje na pracovišti může dnes (konec roku 1992) otázka odborů jevit jako poněkud irelevantní. Od roku 1979 počet členů odborových svazů, které jsou v britské TUC, poklesl z 12 miliónů na 8 miliónů. Můžeme si však být jistí, že jakmile boj na pracovišti začne znovu nabírat na síle, odborářství opět pozvedne svoji odpornou hlavu a kdekoli dělníci budou bojovat jako dělníci, ať už v Německu, Jihoafrické republice nebo v Jižní Koreji, stane se znovu důležitým problémem.

Ona řeč

Smysl Douglassovy řeči na mezinárodní konferenci Class War (její text vyšel jako Roztříštěná perspektiva) byl poměrně jasný. Zadusit kritiku odborářství v anarchistickém hnutí a kolem něj. Než zabředneme do vážné kritiky toho, co říkal, měli bychom upozornit, že nevyjadřoval jen svůj názor, ale bránil svoji úlohu ve společnosti. Není totiž „yorkshirským horníkem“, jak o sobě s oblibou tvrdí, ale delegátem NUM na plný úvazek.

Své kritiky napadá především prostřednictvím klasické stalinistické „amalgámové techniky“. Což znamená, že záměrně směšujete dva či více velice odlišné politické postoje, které se vám nelíbí, čímž vytváříte zmatek a nekritickou podporu pro své vlastní stanovisko. Například během druhé světové války komunistické strany hovořily o „Trockého fašismu“.

Pan Douglass se podobně snaží spojovat idiotské levičáky z Workers´ Revolutionary Party s lidmi, kterým říká „situacionisté“ – což je zjevně krycí jméno pro třídní militanty, co jsou proti odborům z komunistického hlediska. Předpokládám, že nás označuje za situacionisty proto, že chce vytvořit dojem, že jsme parta nekonformních studentů umění. Ne, že by jimi situacionisté byli, ale takový je populární stereotyp jejich následovníků, na němž je něco pravdy.

V nejsurovější formě se amalgámová technika ukazuje, když tvrdí, že Socialist Workers´ Party[1] je „nenávistně protiodborářská“. Od kdy? Nejenže SWP odbory podporuje, ale často jsou to její členové, kdo udržuje základní odborové organizace v chodu. Totéž platí pro je poznámku, „Leninista se svojí (sic) vizí odborového svazu jakožto překážky pro boj…“ Vždyť většina leninistů na vás nevěřícně zírá, když naznačíte, že odbory jdou proti dělnické třídě. Někdy to zkuste. Dokonce by se dalo říci, že, „Leninističtí intelektuálové mohou sami od sebe dosáhnout pouze odborářského uvědomění.“

Aby se spravedlnosti učinilo zadost, je třeba přiznat, že mnohé z toho, co o levičácích a hornické stávce 1984-85 říká, je pravda. Například SWP věří, že na masovém protestu u skladiště v jihoyorkshirském Orgreave nebylo špatně nic jiného než to, že nebyl dost velký. Členové SWP tento názor hájí dodnes. Douglassův popis nějakého chytráka zralého na ránu cepínem do hlavy, protože uprostřed pouliční bouře prodával Workers´ Power[2], je zábavný a důvěrně známý zároveň.

Anarcholeninismus

Dave Douglass napadá levičáky za to, že arogantně dělníkům vykládají, co mají dělat, a že dělnické boje chápou jen jako prostředek pro šíření své politiky. Ve skutečnosti se však do nich naváží za to, že jsou příliš upřímní – otevřeně se snaží protlačovat svoji ideologii a tváří se jako vůdci. Dave Douglass by rád, aby to Class War dělala mazaněji. Že se jeho perspektiva od té leninistické příliš neliší, ukazuje jeho postoj k Orgreave. Fakt dobře vysvětluje, co je špatného na zákopové válce proti fízlům v terénu, který si vybrali oni. JENŽE on ji veřejně podporoval (a tudíž podněcoval k účasti na této porážce, kterou horníkům uštědřili fízlovské svině). Takže se nijak zásadně neliší od levičáků, kteří dělníky povzbuzují, aby dělali věci, o nichž vědí, že jsou naprosté blbosti – jako třeba, aby volili labouristy nebo vyzývali TUC k vyhlášení generální stávky.

Ale samozřejmě ti z nás, kdo tehdy říkali, že Orgreave je ztráta času, byli jen „předvoje“, které „obyčejným dělníkům vykládaly, co mají dělat“.

Svůj postoj dále odhaluje v posledním odstavci „Fakt podělané perspektivy“, kde hájí klasickou leninistickou separaci mezi masami a stranou: „ONI NA NÁS NEČEKAJÍ.“ Kdo jsou „ONI“? A kdo jsou „MY“? „Měli bychom jim pomáhat způsobem, kterým ONI sami chtějí“ – to je opravdu povýšenecký žvást. Co když „ONI“ budou chtít, abychom „jim“ pomohli s lobbováním na konferenci Labour Party? My bychom jim řekli, že je to pitomost. A jestli z nás tohle dělá „avantgardisty“, tak fajn.

Proč by se jedna část dělnické třídy měla dávat „k dispozici“ druhé? Jestliže naši soudruzi v boji dělají chyby, musíme je kritizovat a občas jim i fyzicky zabránit, aby udělali to, co chtějí udělat. Důvod je prostý: když to poserou, posere se to pro nás všechny. Žádná otázka „sebeurčení“ jakékoli části třídy vůbec nepřichází v úvahu – všichni jsme v tom společně. A jestli tento přístup znamená, že neprodáme tolik časopisů, kolik bychom chtěli, tak to nás fakt mrzí.

Odbory

O čem Douglass ve svých reminiscencích na Velkou stávku z let 1984-85 vůbec nemluví, je antagonismus, jenž existoval mezi odborovým aparátem a neoficiálními akcemi horníků a dalších lidí z hornických komunit, o nichž si myslí, že to byly pouhé prodloužené ruce odborů.

Začněme příkladem, jenž se udál ještě před stávkou. V polovině roku 1983 se měl Arthur Scargill, předseda NUM, v Pontypriddu setkat s prezidentem Uhelné komise Derekem Ezrou. Welští horníci, kteří byli zrovna v divoké stávce proti zavírání dolů, obsadili regionální kancelář NCB. Scargill se tam osobně dostavil, aby jim nařídil ukončit okupaci. Později téhož dne si pak zachránil reputaci militanta, když se „vyhrnul“ ze schůzky s Ezrou a odhalil seznam Komise, na němž byly doly ohrožené zavřením.

Zjevné příklady ze stávky jsou:

1) Každý, kdo se v hornické stávce seriózně angažoval a přitom nežil v revíru, velice rychle přišel na to (často na základě trpké zkušenosti), že jediný způsob jak dostat peníze tam, kde jich bylo zapotřebí, byl dát je přímo stávkujícím a jejich rodinám. Obecně vzato se peníze odevzdané odborovým byrokratům ke stávkujícím vůbec nikdy nedostaly a už vůbec se nedostaly k těm, o nichž se vědělo, že jsou potížisté.

2) Odborový svaz vyhrožoval potrestáním a vyloučením horníků, kteří u Gascoigne Wood házeli cihly po policii.

3) Po celou dobu stávky McGahey se svými kamarádíčky vydával příkazy zakazující masové stávkové hlídky ve Skotsku.

4) Začátkem roku 1985 yorkshirský NUM sebral fitzwilliamským horníkům své mikrobusy, aby jim zabránil v další realizaci agresivních a mobilních stávkových hlídek.

5) V březnu 1984 v nottinghamshirském Ollertonu zabil stávkokazecký náklaďák jednoho účastníka stávkové hlídky. Scargill si vylezl na auto a vyzval ke dvěma minutám ticha, aby se stávkující nepomstili na policajtech a stávkokazech.

A tak bych mohl pokračovat dál a dál…

Z těchto příkladů by mělo být zřejmé, že jeho metafora o dělnících jedoucích odborářským autobusem tak daleko, jak jen dojede, je poměrně zavádějící. Nejde jen o to, že byrokraté šlapou na brzdu, ale spíš o to, že ten autobus otočí a dělníky s ním převálcují!

Vlastně, když píše o „svazu“, tak pohodlně zapomíná (většinou), že vůbec nějaký odborový aparát existuje. Mluví o tom tak, jakoby svaz byl jen souborem autonomních základních organizací. O to je pak pro něj snadnější opakovat onu klasickou lež každého levičáka, co se může z odborů posrat: „Jsou to vaše odbory, můžete si s nimi dělat, co chcete. Je to demokratická organizace a tak máte-li dostatečnou podporu členské základny, můžete jí vtisknout politiku, jakou chcete.“

Lživost tvrzení, že odbory jsou jejich členové, se neustále odhaluje v praxi. NUM není žádnou výjimkou. Vedení NUM si v roce 1977 prosadilo dohodu o produktivitě, kterou inicioval Tony Benn a která rozdělovala horníky z různých regionů, přestože byla v Celosvazovém hlasování zamítnuta. Roku 1983 předáci NUM ignorovali 80% hlasů pro stávku v jižním Walesu. V dubnu 1984 pořádali předáci lancashirského NUM regionální schůzi delegátů ve snaze nalézt způsob jak lancashirské horníky dostat zpátky do práce. Třicet z horníků, kteří na schůzi lobbovali, zorganizovalo obsazení sídla NUM v Boltonu. Chtěli tak zabránit dalším schůzím, přičemž říkali: „schůzovat je potřeba jen k odvolání stávky – k jejímu vedení ne.“

Co jsou to odbory?

Dave Douglass by rád, abychom uvěřili, že odbory jsou sebeobranné organizace dělníků. Jedná se o tradiční levičácký pohled, který se dočtete v každém trockálském listě, co kdy vyšel. Věří tomu i milióny dělníků, ale my ne.

Jestliže tedy odbory nebrání zájmy dělníků (byť třeba špatně), tak co vlastně dělají? Odpověď zní, že vyjednávají se šéfy. Sjednávají míru vykořisťování.

Nezaujímáme zde moralistické stanovisko, „Raději smrt než vyjednávání.“ Dokud bude existovat námezdní práce, budou dělníci čas od času nuceni vyjednávat se zaměstnavateli, zejména když jsou boje poraženy. Tak či onak většina dělníků se svými šéfy vyjednává individuálně („Jestli to doděláš, můžeš jít domů dřív.“).

Vyjednávání však v sobě vždy obsahuje ochotu hrát podle pravidel hry – například tak, že souhlasíte s tím, že budete ctít dohody o produktivitě. Je to forma třídní kolaborace. Jakožto institucionalizace vyjednávacího procesu odbory nevyhnutelně musí potlačovat dělnický boj. Není proto žádným překvapením, že odbory téměř vždy odsuzovaly ty formy boje, o nichž se těžko vyjednává, třeba krádeže a sabotáž. Nejedná se o žádný nový fenomén. Roku 1889 Tom Mann, slavný vůdce londýnského Svazu dokařů, podepsal několik apelů k dokařům, aby pracovali nadšeněji. Ti se přitom snažili donutit šéfy k navýšení počtu zaměstnanců a často používali tzv. „ca´canny“ nebo-li pomalou práci. V roce 1892 Tom Mann dokonce navrhnul Královské komisi pro práci (jejímž byl členem) zavedení úkolové mzdy!

Vyjednávání není jen ekonomickou aktivitou – je i politické. Vyjednávání se šéfy jménem dělníků je formou politického zastoupení. Zastupovat lidi však neznamená bojovat za jejich zájmy, ale udržovat si loajalitu pasivních „voličů“. Jasně je to vidět na náborové politice odborů, které se snaží prodat členství každému, kdo bude platit členské příspěvky, a pokud pracuje v tom správném oboru/odvětví, může být sebevětší reakcionář. Je jasné, že žádná organizace dělnické třídy by takto nikdy nemohla fungovat.

Není náhodou, že v odborech se demokratická ideologie propaguje ještě energičtěji než ve zbytku společnosti. Vlastní dělnické boje však téměř vždy začínají militantní akcí menšiny. V praxi „majoritarismus“ (představa, že se nic nesmí dělat, pokud s tím většina nesouhlasí) a separace rozhodování od konání, které demokracie obsahuje, nedávají smysl. Demokracie, která si fetišizuje vyjadřování názorů a moment rozhodnutí jakožto nutnou přípravu na konání, nemá dělníkům co nabídnout. Zato však nabízí vše těm, kdo boje svádějí na scestí, institucionalizují je nebo blokují, ať už je to pravice se svojí tajnou volbou nebo levice s konferencemi delegátů a masovou participační demokracií.

Korporatismus

Korporatismus znamená, že se dělníci ztotožňují se svým pracovištěm nebo odvětvím. A není to jen nějaká idea. Je to materiální síla vyplývající z absence solidarity mezi dělníky různých sektorů a mezi pracovišti a dalšími oblastmi společnosti (zejména místy, kde proletáři žijí). Odbory jsou korporatistické organizace par excellence. Silný vztah NUM k „Uhelnému plánu“ je jen jedním projevem této reality.

Je však třeba si přiznat, že korporatismus nelze jednoduše svádět na odbory. Když dělníci ve stávkové hlídce dávají najevo podezřívavost vůči „cizím lidem“, kteří je přišli podpořit, nečiní tak prostě proto, že věří ve „svaz“ (ačkoli obvykle je to dílenský předák, kdo se vás jako první zeptá, „Ze kterého jste tedy odborového svazu?“). Ne, bohužel tak činí proto, že „nechtějí, aby jim studenti ze střední třídy vykládali, co mají dělat,“ jak by nás jistě přesvědčovali mnozí apologeti konzervativismu dělnické třídy.

Každý boj na pracovišti může upadnout do pasti korporatismu, dokud zůstává právě jen bojem na pracovišti. Proti workeristickým levičákům, kteří tvrdí, že dělníci mají moc pouze ve výrobě, říkáme, že největší podvratný potenciál mají územně založené boje. Právě to nepochybně bylo jednou z předností hnutí proti poll tax (navzdory zjevnému problému „lokalismu“, který se  obvykle projevoval sentimentálními představami o „naší místní komunitě“). I za hornické stávky nejsilnější momenty nastávaly, když se v nějaké konkrétní oblasti zapojila celá dělnická třída – např. obrana hornických vesnic před policií. „Území“ obsahuje i pracoviště a často je strategicky velice důležité pro narušení jejich chodu, obsazení a/nebo zničení. Například okupace pracovišť jsou důležitou příležitostí k podrytí úlohy pracoviště coby „podniku“ separovaného od zbytku společnosti – můžete totiž dovnitř pozvat další proletáře, aby se postavili po bok těm, co tam normálně pracují, můžete si tam přivlastnit zdroje jako třeba tiskárny a komunikační prostředky, můžete rozdávat užitečné výrobky, které tam mají na skladě… Pak je tu také otevřená destrukce, kterou pracoviště upřete nepříteli! Horníci, co v průběhu Velké stávky odpovídali na kolaps uhelných stěn slovy, „K čertu s šachtami,“ vyjadřovali skutečný rozchod s korporatismem NUM.

Degeneráti

Nějaká organizace také může začít obranou zájmů dělníků a zdegenerovat v odborový svaz. Čili může začít organizováním a šířením boje a skončit u jeho likvidace vyjednáváním. Přesně to byl často osud nezávislých stávkových výborů ve Francii, Itálii a Španělsku (v Británii se nakonec obvykle začlení do oficiálních odborů).

Otázka, kdy se takového výboru přestat účastnit a začít jej odsuzovat je vždy ošidná, ale u oficiálně uznávaných odborů ŽÁDNÁ taková nejednoznačnost neexistuje.

Samozřejmě, že odbory musí být flexibilní, aby se v byznysu udržely. Pod tlakem zdola často zaujmou militantní stanovisko a do jisté míry dokonce dělníkům dovolí využívat místního odborového aparátu k vedení bojů – např. schůze základní organizace, stávkové fondy, karavany pro stávkové hlídky. Snažit se však o „převzetí“ aparátu je slepá ulička. Ani na organizační rovině totiž odborový svaz není uzpůsoben k posouvání dělnických bojů kupředu. I ta nejzákladnější pravidla jednání základní organizace jsou určena k jejich brždění. V polovině roku 1984 se někteří stávkující horníci ze South Kirkby snažili zorganizovat tým horníků, kteří nemohli pokračovat ve stávkových hlídkách kvůli přísným podmínkám, za nichž byli propuštěni na kauci. Chodili a klepali na dveře a přesvědčovali pasivní stávkující, aby se stali aktivními účastníky stávkových hlídek. Sice s tím už sami začali, ale stejně se to snažili prosadit do rezoluce základní organizace NUM. Výbor základní organizace to zamítnul. Pořád to ale ještě mohlo projít jako korespondence a tak se snažili na schůzi dostat co nejvíc svých stoupenců. Výbor ale jejich návrh vyškrtnul z pořadu dne. Jeden ze stávkujících tak došel k závěru: „Myslím, že z toho vidíme, že musíme znát stanovy…“ Blbost. Ve skutečnosti z toho vidíme, že stanovy musíme hodit z okna a autoritu výboru základní organizace taky.

Odbory zcela jistě nejsou uzpůsobeny k rozšiřování stávek mimo odvětví nebo sektor, kde začaly. Právě naopak. Mnoho hornických stávkových hlídek pravidelně dovolovalo nečlenům NUM projít a v Lancashiru ani nedošlo k pokusu zavřít místní povrchové doly – ty totiž nepatřily NCB a jejich dělníci byli v T&G a nikoli v NUM.

Za Velké stávky vůdcové NUM (zejména Scargill) sice volali po podpoře dalších skupin dělníků, ale nikdy nezašli za setkání s jinými odborovými předáky a veřejné proslovy přenášené televizí. Apelovat přímo na jiné dělníky by bylo porušením mezisvazové demokratické etikety – kterýmžto souborem „zákonů“ nemá onen, ach tak radikální, pan Scargill v úmyslu opovrhovat.

Byrokracie

Řada lidí říká, že potíž odborů spočívá v tom, že jsou příliš hierarchické a byrokratické. Tento názor je ale úplně mimo. Odbory neslouží zájmům kapitálu proto, že jsou byrokratické. Byrokratické jsou proto, že slouží zájmům kapitálu. Samotný proces vyjednávání napomáhá vzniku odborníků na prodej pracovní síly. Neboť vyjednávání nutně znamená malý tým aktivních vyjednavačů a spoustu dělníků, co stojí kolem a čekají na výsledek. Vyjednavači si musí s šéfy osobně porozumět, musí si vzájemně důvěřovat. Obvykle to vše dělají odboroví byrokraté, ale i když si stávkující zvolí své vlastní zástupce, i ti se téměř okamžitě začnou potýkat s kontrolou a odvolatelností, které jsou podřízeni. Budou se chtít chopit role vůdců, aby si byli rovní se svými protějšky ve vyjednávání, a stávkující, kteří se budou chtít nechat vést lidmi, co je budou ujišťovat, že vše jde dobře, je budou podporovat. Až konečně dojde k dohodě, nepochybně se najdou tací, co budou křičet, „Zrada!,“ ale budou to dělníci sami, kdo zradil sám sebe tím, že přistoupili na logiku vyjednávání.

Někteří lidé tvrdí, že odbory jsou infikované reakčními myšlenkami jako třeba parlamentarismus a státotvornost (v Británii například jejich napojení na Labour Party). I tento pohled je zcela mimo. Může nás snad překvapovat, že ti, kdo řídí kapitalistické instituce, obvykle mají nestydatě prokapitalistické názory? Ale i když je nemají, tak samotný fakt, že provozují odbory, nastoluje svoji vlastní logiku. V letech před první světovou válkou syndikalistická Confederation Generale du Travail (CGT) z Francie schvalovala na svých sjezdech četné návrhy volající po generální stávce v případě války. Dokonce šířila příručky, v nichž své členy detailně informovala o praktických krocích, které je třeba podniknout k sabotování válečného úsilí. Když ale válka skutečně přišla, CGT se urychleně přidala k Poincareho „union sacrée“, což byla lidová fronta na podporu války.

S těmito názory úzce souvisí běžná představa, že tu jsou jednak „opravdové odbory“ (jako třeba UCATT a NUPE) a pak „žluťácké odbory“ (třeba EETPU a RCN) a že je lepší být v opravdových odborech než v těch žluťáckých. Tento náhled však neobstojí ani v tom nejpovrchnějším historickém přezkoumání. Každý svaz v určité fázi svých dějin bezostyšně povzbuzoval žluťácké stávkokazectví. Například v britském stavebnictví je sice rozhodně pravda, že členové EETPU nerespektují stávkové hlídky UCATT, ale zrovna tak je pravda, že členové UCATT nerespektují stávkové hlídky EETPU a občas to ospravedlňují tím, že EETPU je stávkokazecký svaz, takže je v pohodě dělat proti němu stávkokazy!

Odborářství zdola

D. Douglassem prosazovaný konkrétní typ odborářství zdola není obvyklou trockálskou představou. Douglass dělníky nevyzývá, aby lobbovali u odborových vůdců. Dokonce v jednom místě kritizuje Arthura Scargilla (což je v očích většiny levičáků a militantních horníků vážný prohřešek!).

Podle něj je nutné dělníky zapojené v podvratných akcích (úderné oddíly, překvapivé stávkové hlídky, organizace zahrnující celou dělnickou třídu a nejen horníky…) povzbuzovat k tomu, aby se pořád chápali jako součást odborů a jednali v rámci odborů. Pořád by měli být k odborům loajální, i když s nimi nesouhlasí. Takže, když je Heathfield, předák yorkshirského NUM, odsoudí za to, že se bránili proti policii, nebo jim oblastní NUM sebere odborářský mikrobus, tak by pořád měli respektovat autoritu těchto lidí.

Tak jako řada anarchistů i D. Douglass má velkou úctu k „obyčejným lidem“. Chce, aby zůstali obyčejní, čili submisivní vůči kapitálu. V jednom místě se ptá, „komu je TŘÍDA loajálnější“? Odborům nebo obskurním levičáckým partám? Jenže ještě víc než komukoli z nich je loajální královské rodině.

NUM

Je pravda, že pro revolucionáře z chování NUM během stávky 1984-85 skutečně plynuly problémy. Zdálo se, že nezapadá do předem hotových představ o tom, jak se odbory mají chovat. Mimo jedno či dvě tradiční průmyslová odvětví (co zbylo z důlního průmyslu, co zbylo z řemeslného odborářství v tiskařském průmyslu…) je zkušenost dělnické třídy s odbory v Británii zcela jasná. Téměř vždy jsou proti jakékoli stávce, dokud si neuvědomí, že ji mohou zastavit či dokud ji nezabijí hlasováním. Protistávkové (tzv. „protiodborářské“) zákony schválené vládami Thatcherové je přiměly sabotovat dělnické boje ještě bezostyšněji, než to dělávaly. Stručně řečeno, NUM není T&G. Je to radikální, levicový svaz. Hlavní důvod, proč tomu tak je, je prostý – existence militantní členské základny. Oblastní funkcionář NUM, který by se snažil chovat jako jeho protějšek z NUPE nebo NALGO, by jednoduše ztratil kontrolu. To však nic nemění na základní podstatě NUM.

Bojovnost horníků vždy byla opravdovou překážkou akumulace kapitálu – a šlo ji odstranit jedině uzavřením dolů. Hornická militantnost má dlouhý život. Ve 30. letech 20. století se počet dní, které horníci „zameškali“ (podle šéfů) stávkami, rovnal počtu zameškaných dní v celém zbytku britského průmyslu. Po znárodnění v roce 1947 měli na svědomí pořád třetinu zameškaných dní. Přesto se nejednalo o nepřerušovanou tradici. Během šedesátých let byly zavřeny stovky dolů a mnozí horníci odvětví opustili. Jinými slovy, plná zaměstnanost nejprve umožnila poklidnou restrukturalizaci ekonomiky, přičemž těžební průmysl nebyl žádnou výjimkou – do roku 1970 počty horníků klesly na 47% hodnot z roku 1960. Jenže plná zaměstnanost a stěžejní význam těžby uhlí pro zásobování stále ještě rostoucí ekonomiky energií vytvářely podmínky pro masivní rozmach bojovnosti v 60. letech a na začátku 70. let. Příklad horníků nepochybně inspiroval mnoho miliónů dělníků, aby se postavili šéfům.

NUM od svého vzniku na 1. ledna 1945 (tak jako jeho předchůdkyně Hornická federace) vždy hrál nepostradatelnou úlohu v řízení kapitalistického vykořisťování. Po znárodnění v roce 1947 se Národní exekutiva NUM zavázala, „dělat, co bude v jejích silách, aby propagovala a udržovala ducha sebekázně… a ochoty vykonávat všechny rozumné příkazy vydávané managementem.“ Tehdy docházelo k četným divokým stávkám, proti nimž se NUM stavěl. Když se sedm měsíců po znárodnění rozšířila stávka z Grimethorpu na 38 dolů, generální tajemník yorkshirské oblasti prohlásil, že muži se musí rozhodnout, „mezi průmyslovou demokracií a anarchií.“ Další odborový byrokrat, Will Lawther, řekl, že NCB by měla stávkující zažalovat, „i kdyby jich bylo 50 000 nebo 100 000.“

Důležitým faktorem v bojovnosti horníků je skutečnost, že důlní průmysl je posledním odvětvím (a i jeho dny jsou sečteny), kde dělníci ještě žijí v komunitě, která téměř zcela existuje jen proto, aby tomuto odvětví sloužila. Což znamená, že solidární svazky se neutvářejí jen v práci, ale i na ulici nebo v Hornickém sociálním klubu. Angažmá odborů v komunitě znamená, že jsou daleko více součástí každodenního života než kdekoli jinde. O to těžší pro horníky je třebas jen uvažovat o konání nezávislém na odborech. A teď si to srovnejte se situací většiny dělníků, pro něž „odbory“ nejsou nic jiného než členská průkazka, levné pojištění a parta šašků, co každý měsíc chodí na schůzi základní organizace a učiní ji usnášeníneschopnou.

Předáci NUM tak mohou snadněji vyprávět onu klasickou lež, že, „bez našeho svazu nemůžeme bojovat.“ Že to skutečně je lež, ukazují dějiny dělnických bojů. Jak jsme již viděli, mnoho důležitých stávek v uhelném průmyslu bylo neoficiálních či tak alespoň začaly. Ještě lepším příkladem jsou dokaři v Británii před „odstraněním brigádnictví“ (brigádní pracovníci dostávali stálá zaměstnání) v roce 1967, protože ti byli notoricky známou skupinou tvrdohlavých dělníků. Od konce druhé světové války až do roku 1961 T&G (hlavní svaz v docích) neoficializoval ani jedinou stávku, přestože došlo k více jak desítce důležitých přerušení práce. V polovině 60. let třetina liverpoolských dokařů ani nebyla v odborech navzdory tomu, že odbory měly značnou kontrolu nad najímáním zaměstnanců. V celosvětových rozměrech nás napadají ještě dramatičtější příklady masových stávek, které s odborovou organizací neměly vůbec nic společného: od 10 miliónů dělníků, kteří šli v květnu 1968 ve Francii do stávky, a to v naprostém rozporu s přáním odborů (k nimž většina z nich patřila) kontrolovaných „komunistickou“ stranou, až po íránské petrolejářské dělníky, kteří v roce 1979 zůstali ve stávce, přestože jim nabízeli zvýšení platů o stovky procent (oni ale chtěli svrhnout šáhův režim a ne jen dostat přidáno!).

Jaká je ale alternativa…?

Tak přesně tuto otázku levičáci a odboráři vždy kladou nám, pošukům, co jsme sice pro dělnické boje, ale proti odborům. Stručná odpověď zní: my nenavrhujeme žádnou „alternativu k odborům“. Jestli chcete vyjednávat o míře vykořisťování a posilovat korporatismus dělnické třídy, pak jsou k tomu odbory přímo excelentním prostředkem. Tak jako policajti i odborářští poskoci dělají těžkou práci a za daných podmínek ji dělají opravdu velmi dobře. Proto je taky nenávidíme.

Daleko případnější otázkou je: „Jak se organizovat na pracovištích, abychom bojovali za naše bezprostřední potřeby a zároveň podrývali kapitalismus?“ Stručná odpověď zní: stejným způsobem, jako se organizujeme všude jinde. My přeci nemáme zájem nikoho zastupovat, ale budovat skupiny a sítě aktivistů, kteří chtějí všemi nutnými prostředky eskalovat třídní válku. Svazky, které dnes vytváříme mezi třídními militanty, budou užitečné, až skutečně propuknou masové boje, protože skrze ně bude možné šířit a koordinovat boje, pouštět do oběhu informace, zmocňovat se zdrojů a tak dále. Z toho, co jsme doposud řekli, by mělo být jasné, že tento proces se může odehrávat pouze mimo odbory a proti nim. Kolikrát ještě budou muset odboroví funkcionáři slíbit policii, že jí prásknou dělníky, co se účastnili sabotáží, než to dojde každému třídnímu militantovi?

Glosář výše zmiňovaných britských odborových svazů:

COHSE: Confederation of Health Service Employees

EETPU: Electrical, Electronic, Telecommunications and Plumbing Union

NALGO: National and Local Government Officers Association

NUM: National Union of Mine Workers

NUPE: National Union of Public Employees

RCN: Royal College of Nurses

TGWU (T&G): Transport and General Workers´ Union

UCATT: Union of Construction, Allied Trades and Technicians


[1]V ČR je její odnoží Socialistická Solidarita (pozn. překladatele).

[2]Českou mutací je Socialistická avantgarda (pozn. překladatele)

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: