Skip to content

O počátcích a prvních letech revoluční politiky dělnické třídy: Úvod do „levého komunismu“ v Německu let 1914-1923

7.2.2011

Brožura britského komunisty rad Davida Grahama z roku 1994. Stručný a přitom poměrně vyčerpávající úvod do problematiky Holandsko-německé komunistické levice.

***

 

Úvod a přehled

Na následujících stránkách naleznete volnou adaptaci úvodu k brožuře Od buržoazní k proletářské revoluci, kterou v roce 1974 vydala skupinka stoupenců ”levého komunismu”, jež si říkala ”Socialist Reproduction” a ”Revolutionary Perspectives”. Hlavní text tohoto díla, které přeložili, napsal roku 1921 Otto Rühle, aby vysvětlil základy nové politiky, která v tomto období vznikla uvnitř německé dělnické třídy.

Nyní tento úvod znovu vydáváme, protože ukazuje dějiny tohoto hnutí a odhaluje, jak vzešlo z již existujícího hnutí v období bojů během první světové války a po ní. Rovněž diskutuje a kriticky zkoumá témata, která toto hnutí nadneslo a jím vypracovaná řešení problému emancipace dělnické třídy od kapitalismu. Všeobecně se má za to, že se jednalo o období, kdy se zpochybňovaly mnohé ze stávajících institucí dělnického hnutí a kdy se rozvíjely nové perspektivy, ideje a instituce.

Ačkoli tato esej má být úvodem do těchto nových perspektiv, taktik a myšlenek a má je diskutovat, zdůrazňujeme, že každý, kdo má o ně zájem, by měl pokud možno nahlédnout do původních dokumentů, o nichž hovoříme. Ze všeho nejdůležitější je totiž chápat toto hnutí, zvané ”levý komunismus”, V JEHO VLASTNÍCH POJMECH. Ať dnes dojdeme k jakýmkoli závěrům, toto předchozí hnutí zůstává součástí našich dějin a máme-li se kdy pohnout kupředu, je třeba mu rozumět.

Samozřejmě, že dnes nelze toto hnutí znovu stvořit. Bylo poraženo kombinací kontrarevoluce, demoralizace, izolace a útoků ze strany ”starého dělnického hnutí” – sociální demokracie, stalinismu atd. – a samozřejmě i vzestupem nacistického hnutí. Máme-li někdy dosáhnout své emancipace a vytvořit novou formu společnosti, budeme muset znovu zauvažovat nad otázkami nastolenými tímto hnutím…

Vypuknutí světové války

Když v srpnu 1914 vypukla mezinárodní válka mezi různými kapitalistickými státy, znamenalo to historický předěl pro kapitalistický výrobní způsob. Politicky měla za následek rovněž otřesení starým dělnickým hnutím.

Konkrétně se jednalo o konec čehosi, co se považovalo za ”starý boj” – za boj, jenž byl součástí společensky pokrokového údobí kapitalistické fáze lidských dějin. Namísto něj se otevřelo nové údobí – údobí, v němž stále ještě žijeme, údobí politiky masových vražd, stagnující společnosti, ničení a plýtvání nesmírným množstvím společenského bohatství, údobí dočasné stabilizace jedné ”národní” ekonomiky na úkor druhé nebo skrze masivní produkci prostředků ničení (ekonomika založená na zbrojení). Tomu všemu se začalo ve zkratce říkat období dekadence kapitalismu.[1]

Pro ”starý boj”, boj masových sociálně demokratických stran a Druhé internacionály, to znamenalo zásadní změnu. Toto staré hnutí spočívalo na boji za zlepšení postavení dělnické třídy v rámci progresivní kapitalistické společnosti. Toto hnutí se zakládalo na ”principu rozlišení”, který vedl k rozdělování hnutí na různé organizace – k separaci ”dělnického hnutí” od ”socialistického hnutí”, odborových svazů od parlamentní strany.

Toto rozlišení leží v základech separace ekonomiky od politiky, v základech rozdílu mezi občanskou společností a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků, který je jádrem buržoazního světonázoru. Vypuknutí války ukázalo, že se materiální základna tohoto starého boje rozpustila v tanec smrti. Zásadní však je, že jestliže byla základna starého reformistického boje vyřízená, jestliže politika, která mohla dělnické třídě přinést v rámci kapitalistického výrobního způsobu skutečné výdobytky, nebyla možná, bylo stále nejasné, jak tuto novou realitu pochopí mezinárodní dělnická třída – i jak dlouho bude tento proces pravděpodobně trvat. Dělnická třída nese úkol vytvoření společnosti pro budoucnost všeho lidstva – komunistické společnosti socializovaného lidstva – a to z rozkladu společnosti, která dělnickou třídu zrodila. Nemůže se jej však naučit realizovat v žádné jiné škole, než je škola dějinné nutnosti. Nadto nástroje a perspektivy pro tento boj nemůže dělnická třída nalézt v rámci politické praxe kapitalistické společnosti – ve světě buržoazní demokracie, zájmových skupin, taktických spojenectví, volebních preferencí, programových kompromisů, společenského konsensu a ”národních zájmů”.

Dělnická třída se nenaučí postavit se sama za sebe jako mezinárodní revoluční třída, jako ”třída pro sebe”, dokud tuto buržoazní demokracii nekonfrontuje. A až ji konfrontuje, tak dokud nepozná její bankrot a naprostou prázdnotu, dokud nepozná, že ”neplní sliby”. Dokonce i pak přetrvávají iluze, že se jedná jen o dočasné selhání, že všechno zase bude jako dřív. A když se věci nevracejí do starých kolejí, když ”slípka už nesnáší zlatá vejce”, i pak zůstávají sny z dětství kapitalismu – a to až do doby, než z ruin stagnace a války vzejde nevyhnutelnost třídního boje a reálnost revolučního projektu.

To vše je v období po roce 1914 dominantní zkušeností mezinárodní dělnické třídy v rozvinutých kapitalistických zemích. Není pak divu, že když sami začínáme studovat zkušenost naší třídy v období během první světové války a bezprostředně po ní, nemůžeme přitom očekávat, že dokážeme objevit nějaká hotová řešení nebo nahlédnutí do podstaty věcí, která by nevycházela ze skutečnosti, že jsme z této třídy a žijeme v téže historické epoše. Neděláme si ani iluze o tom, že když jsme se tu objevili později, tak díky tomu lépe pochopíme fundamentální povahu této zkušenosti naší revoluční třídy než ti, kdo si ji ze stanoviska komunismu – jak jej oni chápali – prožili a probojovali jako revoluční marxisté.

Co se ale nás týče, naše věrnost komunistickému projektu je zakotvena v nutnosti nedělat žádné ústupky kapitálu či jeho představitelům v jakékoli masce. Žijeme dnes v období objektivně příznivém alespoň pro dozrávání revolučního potenciálu dělnické třídy – ”třídy pro sebe”.

Takže kdyby nás sedmdesát lichých let kapitalistické kontrarevoluce proti tomuto potenciálu mělo znovu přimět, abychom se vrátili k německým ”levým komunistům” jen z toho důvodu, že se budeme oddávat uctívání předků nebo je budeme nekriticky napodobovat či budeme hlásat staré a nepřehodnocené soudy – soudy které nyní kontrarevoluce vytesala v kámen – pak by to opravdu bylo plýtvání časem. Pro nás jsou ale kritické poznatky tohoto raného hnutí pobídkou, abychom překročili parciální hlediska a poznatky nového hnutí, které vzniká od počátku 70. let 20. století v důsledku křehkosti kapitalistického systému.

Nicméně si uvědomujeme, že naše poznání je poznáním třídy, jejíž staré hnutí stále ještě prochází procesem rozkladu, a nikoli už poznáním formující se revoluční třídy.

 

VÁLKA A DRUHÁ INTERNACIONÁLA

A tak tzv. ”zrada” masové Sociálně demokratické strany Německa při vypuknutí války, jež zuřila v letech 1914-18, a úloha, kterou sehrála odborová byrokracie, nebyly ničím jiným než praktickou lekcí o vztahu ”politiky” k ”ekonomice” v tomto novém údobí. Politická strana, SPD, hlasovala pro fondy k financování ekonomické expanze německého kapitálu na světovém trhu, která měla mít formu imperialistického válčení, zatímco ekonomická aktivita odborů nabrala podobu podepsání dohody (Arbeitsgemeinschaft) s armádou, kteroužto tato armáda převzala řízení válečné průmyslové výroby v Německu. Touto dohodou ekonomické organizace dělnické třídy odepsaly politická ”práva” na mobilitu práce a ”právo” na stávku ve prospěch militarizace práce. Socialistické skrupule individuálních členů politické organizace – onoho ”klenotu v koruně” Druhé internacionály – podlehly hrozbě odborových předáků, že přestanou SPD finančně podporovat, pokud nebude spolupracovat ve válečném úsilí.

Propast, která se roku 1914 odhalila mezi slovy a činy německé sociální demokracie, pak odrážela propast, kterou tyto události rozevřely mezi ”oficiálním” socialistickým hnutím – jehož politická i ekonomické organizace se ukázaly jako ”levé křídlo” německých kapitalistických zájmů – a zájmy německé dělnické třídy.

Konec ”starého hnutí” – začátek nového?

Toto rozpolcení dalo vzniknout dvěma důležitým opozičním socialistickým proudům, které byly proti válce. Jednomu uvnitř samotného oficiálního hnutí a druhému z těch vrstev dělnické třídy, které již ”oficiální” hnutí nebraly jako autentický projev svých politických zájmů a aspirací. Oba tyto proudy se sblíží a bezprostředně po válce nakrátko spojí síly v Komunistické straně Německa (KPD).

Ale svým původem, vývojem i sebepojetím se měly ukázat jako velice odlišné. Jeden, Spartakusbund, byl proletářským proudem snažícím se vyjadřovat zastaralými prostředky předválečné sociálně demokratické politiky. Jako takovému mu bylo souzeno buď se přidat ke kontrarevoluci, nebo popírat a mařit své vlastní socialistické záměry, protože nikdy neporozuměl novému myšlení nutnému k uchopení jeho záměrů. Tato tendence plně ilustruje pravdivost pořekadla, že ”nejsi-li součástí řešení, pak musíš být součástí problému”.

Druhý proud, jenž nás v této eseji zajímá více a jenž si zvolil označení ”leví komunisté”, měl svého nejefektivnějšího organizačního projevu dosáhnout při zformování Komunistické dělnické strany Německa (KAPD) v roce 1920.

Spartakismus

První z těchto proudů se utvořil v rámci SPD kolem postav Karla Liebknechta, Rosy Luxemburgové a Franze Mehringa – skupina Spartakus (Spartakusbund).

Do této skupiny mimo jiné patřil i Paul Levi, Leo Jogisches a Wilhelm Pieck. Vzhledem k tomu, že se oba proudy, které jsme si tu identifikovali, vymezovaly jako na jedné straně sociálně demokratické a na straně druhé revoluční – zejména po válce – skupina Spartakus nepatří zcela do prvního proudu, jelikož přemosťovala propast mezi oběma. Její vedení, které přežilo německou revoluci, se znovu přidalo k sociálně demokratické tendenci z VKPD, zatímco její dělnická členská základna se připojila k levým komunistům z KAPD. Pravděpodobné směřování Luxemburgové a Liebknechta, kdyby bývali přežili, je jen pouhou spekulací, ale jejich nejbližší společníci se přidali k pravému křídlu KPD a co se týče Leviho, ten po svém vyloučení z KPD vstoupil do SPD. Stejně tak ale do SPD po roce 1923 vstoupili někteří z vůdců KAPD.

Skupina Spartakus byla jádrem ”revoluční tendence” uvnitř SPD, která si během předválečné dekády připravovala půdu pro svoji opozici vůči válce ustavičnou vnitrostranickou polemikou jak s Ebertovou a Scheidemannovou pravicovou frakcí tak s Bebelovou a Kautského frakcí středu, která si říkala ”proletářské jádro”. V Rose Luxemburgové získali vynikající revoluční teoretičku předválečného socialistického hnutí. Byly to především její teoretické spisy – zrozené z ostrého konfliktu uvnitř sociální demokracie s Bernsteinovým ”evolučním socialismem” – které položily teoretické základy politických perspektiv nejen její vlastní tendence v době války a po ní, ale celého německého socialistického hnutí od levých sociálních demokratů až po levé komunisty.

Přínos Rosy Luxemburgové

Přestože po své smrti a po ústupu německého hnutí byla pomlouvána nebo blahosklonně přehlížena, jakýkoli pokus o přiznání a zhodnocení nesmírnosti jejího přínosu světovému komunistickému hnutí musí zároveň obsahovat nutnou a relevantní kritiku jejích politických slabin. Luxemburgová především rozpracovala otázku, jaké má PRO KAPITÁL implikace nové údobí otevřené dekadencí kapitalistického systému. Nechceme se zde sice zabývat předválečnou debatou mezi Leninem a Luxemburgovou uvnitř Druhé internacionály, ale je důležité poznamenat, proč by se měla Luxemburgová přehodnotit.

Situována v srdci německé imperialistické mašinérie, jasně ve svých polemikách proti středu a pravici SPD chápala hluboké změny v ekonomice, které tlačily vyspělé kapitalistické národy do globální války. Rovněž jasně chápala, že ”evoluční marxismus” těchto tendencí by při této události německé dělníky jen odzbrojil. Lenin však až do vypuknutí války stále podporoval Bebelovu a Kautského středovou frakci SPD a když obdržel novinové zprávy o jejich hlasování v Reichstagu pro válečné úvěry, odmítal několik dnů uvěřit pravdě.

V tomto momentě Lenin radikálně změnil svůj politický postoj v několika otázkách nastolených válkou, ale stále se držel iluze, že Kautsky byl spíše ”renegát”, než že byl po celou dobu vědomým mluvčím levého křídla kapitalismu.

Postoj k válce

Ačkoli se skupina Spartakus prvně ustavila jako politický pól socialistické opozice proti válce – jak ukazuje Liebknechtovo hlasování proti válečným úvěrům v Reichstagu, a to navzdory SPD Zentrale – nedokázali plně rozluštit, jaké má nová úloha SPD v kapitalistické ekonomice, kterou pochopili, důsledky pro jejich politickou praxi. I když se pustili do heroické opozice proti válce, ukázalo se, že jako většina jejich součastníků, třeba John Maclean v Británii, nedokáží překročit svoji úlohu RADIKÁLNÍCH SOCIÁLNÍCH DEMOKRATŮ. Nejjasnějším projevem tohoto selhání byla v Německu skutečnost, že skupina Spartakus uzavřela spojenectví s nerevoluční (”třída o sobě”) protiválečnou pozicí Nezávislých socialistů (USPD). Tato frakce stála na předválečné středové frakci, takže skupina Spartakus vlastně rozmělnila svoji vlastní opozici vůči válce, čímž z ní udělala opozici uvnitř sociální demokracie a nepřistoupila tedy k jasnému rozchodu se zásadami a praxí tohoto hnutí. Jak rychle ukáží události listopadové revoluce, takovýto jasný rozchod byl pro jakoukoli revoluční aktivitu nezbytný.[2]

Listopad 1918 – ”lidová revoluce”?

Kromě toho, že se spartakovci odmítali rozejít se sociálně demokratickou politickou formou, rovněž protichůdně odmítali akceptovat politický obsah práce v rámci jejích institucí. Například Liebknecht strávil velkou část války ve vězení, protože se proti ní zásadně stavěl, a pak odmítnul křeslo, které mu nabídli členové SPD a USPD, co byli v šestičlenné ”Radě lidových komisařů”, která byla zřízena, aby sociální demokracii zajistila kontrolu nad listopadovou revolucí roku 1918.

Byli to čelní členové tohoto orgánu, kdo při povstání v Berlíně vyhlásil republiku. Podstatou Liebknechtova odmítnutí – a stejné to bylo u všech spartakovských vůdců – byla loajalita k principu ”dělnické demokracie”, tak jak jej vyjadřovala nyní zastaralá sociálně demokratická strana. Byla to tatáž ”dělnická demokracie”, která samozvaným ”lidovým komisařům” umožňovala diktovat běh ”revoluce”.[3]

Liebknecht nebyl ”demokraticky zvolen”, nýbrž jej vybrala skupina politických intrikánů, aby spartakovcům poskytla ”zastoupení”. Je poměrně zřejmé, že se jednalo o způsob jak integrovat jejich stoupence a dostat je z ulic. Toto zaměňování buržoazních prostředků za proletářské cíle zároveň obsahoval i spartakovský program načrtnutý Luxemburgovou, poněvadž se v něm říkalo, že spartakovci v Německu nevytvoří vládu, pokud a dokud nebudou mít podporu většiny dělnické třídy. Vlastně tak zaujali pozici ”demokratického substitucionismu”, pozici zásadového buržoazního demokratismu.

Jelikož se tedy na konci války odmítli podílet na historicky neuvěřitelném ”dokončení buržoazní revoluce” (z roku 1848!) v Německu, spartakovští vůdci se stali jedněmi z prvních obětí nevyhnutelné kontrarevoluce proti německé dělnické třídě. ”Dokončení” buržoazní revoluce v dvacátém století vždy znamená potlačení revoluce proletářské.

Dělnická třída již není v alianci s radikální střední třídou – namísto toho nezávisle zastává své vlastní zájmy a zájmy lidstva jako celku, zatímco dříve radikální střední třída se utíká pod křídla a ochranu státu. ”Právo lidu na sebeurčení” je tudíž nyní z hlediska dělnické třídy naprosto reakční.

Když kontrarevoluční politické spojenectví armády a SPD ve stejném období zavraždilo Luxemburgovou, Liebknechta, Jogischese a spolu s nimi stovky dělnických aktivistů, mělo to spartakovcům a jejich stoupencům posloužit jako varování, že jejich politické koncepce a praxe jsou nedostačující. Máme důvod věřit, že minimálně někteří z jejich řad se z těchto událostí poučili ještě před konečným výsledkem. Na zakládající konferenci KPD, která se konala 30. prosince 1918 v Berlíně, Luxemburgová – pár dní před svým zavražděním – čelila značné opozici, když za vedení skupiny Spartakus hovořila ve prospěch účasti na parlamentním procesu.

Bylo to v době, kdy v Německu žádný parlament neexistoval a kdy zemi fakticky řídily dělnické rady, které v týdnech následujících po finální porážce německého válečného úsilí a po svržení císaře vyrůstaly úplně všude.

Formování KPD

V této debatě, jíž se účastnilo mnoho členů druhého politického proudu v dělnické třídě, o němž jsme se již zmiňovali a který představuje hlavní téma této eseje, bylo spartakovské vedení velkou většinou poraženo.

Mluvčím, který se postavil proti vedení, byl Otto Rühle, čelní člen onoho druhého proudu. Na podporu svého protiparlamentního postoje Rühle během debaty poznamenal, že:

Účast se bude vykládat jako souhlas s Národním shromážděním. Pomůžeme tak jen tomu, že se boj přenese z ulic do parlamentu. Pro nás je ale jediným cílem posilovat moc dělnicko-vojenských rad.”[4]

Jelikož bylo exponentem parlamentní ”taktiky”, vedení skupiny Spartakus se vyhnulo souběžné porážce v otázce, zda pracovat v odborech, nebo je jako orgány proletářského třídního boje opustit, takže raději než by se pustilo do otevřené debaty, následného hlasování a jisté porážky, přenechalo tuto otázku konferencí zřízené komisi (zní to někomu povědomě?).

Alternativní hlas

Druhý proud dělnické protiválečné opozice se začal formovat v druhém roce války kolem skupinek politických dělníků z některých hlavních průmyslových center, jako byly třeba Brémy, Brunšvik, Berlín a Hamburk. Kořeny politických názorů těchto skupinek leží jak v jejich zkušenosti s úlohou, kterou sehrál odborářský aparát v masových stávkách, jež před válkou vypukly v Německu, ale i ve všech dalších industrializovaných zemích, tak v kritice této úlohy. Leží ale i v souběžné politické debatě, jež se odehrávala prvně uvnitř Druhé internacionály a pak mimo ni. Nejprve se projevila vznikem levicové tendence v Socialistické dělnické straně Holandska (SDAP), která se od většiny odtrhla v roce 1909.

Do této levicové tendence patřili Pannekoek, Gorter a Roland-Holst a podle politického časopisu De Tribune, v němž se objevovali jejich příspěvky do oné debaty, se jim říkalo “tribunovci”.

Hlavním mluvčím této tendence byl Anton Pannekoek (1873-1960) a stěžejním tématem debaty bylo jeho odmítnutí sociálně demokratické politiky a parlamentarismu jakožto vhodných prostředků pro revoluční boj dělnické třídy.

Předválečná opozice

Roku 1909 se objevil jasný rozpor mezi Pannekoekem a Luxemburgovou ohledně rozkolu v sociální demokracii.

Luxemburgová prohlásila, že reakce, kdy levice odešla ze své strany, byla “sektářská” a že dle jejího názoru, “i ta nejhorší strana dělnické třídy je lepší než žádná.” Její fundamentální slepota a fatální loajalita k oficiálnímu hnutí je patrná z toho, že ztotožňovala dělnické hnutí se sociální demokracií.

Řekla: “Nemůžeme stát mimo organizaci, mimo kontakt s masami.”[5]

Tyto předválečné postoje je třeba mít na paměti, chceme-li porozumět mezinárodnímu původu důslednosti, kterou tento druhý proud uplatňoval za války v Německu, úzkému spojenectví holandských a německých levých komunistů a obzvláště jejich krátkodobé důvěře k Leninovi a bolševikům v raném období Třetí internacionály.

Lenin totiž po roce 1914 rozšířil již deset let starou kritiku bolševiků vůči menševikům z ruské sociální demokracie a zahrnul do ní i předválečnou kritiku ze strany holandské levice. Ve Státu a revoluci, kterou dopsal roku 1917, podotýká:

Proti Kautskému zastupuje marxismus v daném sporu (o otázce státní moci) Pannekoek, neboť právě Marx učil, že proletariát nemůže prostě převzít státní moc v tom smyslu, že starý státní aparát přejde do nových rukou, nýbrž že musí tento aparát rozbít, rozmetat a nahradit jej aparátem novým.”[6]

Hlavní odlišnost mezi bolševiky a levými komunisty v praktickém výkladu tohoto postoje se ozřejmí teprve v období těsně po válce.

Vliv Lenina a bolševismu

Žádný rozklad o významnosti levých komunistů v rámci mezinárodního hnutí by však nebyl přiměřený, pokud bychom nebrali zřetel na úlohu Lenina a bolševické strany v mezinárodním dělnickém hnutí. Pokud bychom totiž jednoduše promítli svůj pohled, řekněme, na kronštadtské povstání v roce 1921 zpět do událostí roku 1917, nedocenili bychom fakt, že ruská revoluce byla stejnou měrou poražena nejen v Petrohradě či Moskvě, ale i v Turíně, Berlíně nebo v Glasgow.

Mezinárodní propojení “opozice” lze nejzřetelněji pozorovat na konferenci ve švýcarském Zimmerwaldu roku 1915, která měla shromáždit protiválečné fragmenty z otřesené Druhé internacionály.

V Zimmerwaldu k “levici” patřili bolševici, tribunovci a němečtí leví komunisté, zatímco “střed” byli ti, kdo se nechtěli přidat k politice “levice”, která říkala, “změňte imperialistickou válku mezi státy v revoluční občanskou válku.” K tomuto “středu”, jenž nebyl připraven rozejít se v praxi se sociální demokracií, patřil Trockij i další menševici a skupina Spartakus. Po této první mezinárodní konferenci, jež se konala v době války, se skupiny německých levých komunistů z Brém, Brunšviku a Berlína, které se konference účastnily, zformovaly do Německých mezinárodních socialistů (ISD). Později během války si změnili název na Německé mezinárodní komunisty (IKD). V březnu 1915 se Otto Rühle stal po Liebknechtovi druhým poslancem Reichstagu, který hlasoval proti válečným úvěrům. Krátce byl členem skupiny Spartakus a posléze se připojil k tendenci skupin v a kolem ISD a stal se mluvčím drážďanské skupiny.

Mezi další čelní postavy této tendence patřili Karl Radek v Brunšviku (pozdější tajemník Třetí internacionály), Paul Frölich v Brémách (pozdější vůdce KPD) a Laufenberg s Wolffheimem v Hamburku (po válce se z nich stali teoretikové německého “nacionálního bolševismu”). Poslední dva jmenované si Lenin poněkud nereprezentativně vybral pro svoji Dětskou nemoc levičáctví v komunismu jako typický příklad “ultralevé” politiky v Německu, byť oba představovali tu nejnestabilnější tendenci v IKD. Přitom jejich “nacionálně bolševickou” politiku během poválečné francouzské invaze a obsazení Porúří přijme právě KPD.

Snad tím nejnápadnějším a nejvýznamnějším rozdílem mezi oběma hlavními proudy – skupinou Spartakus a “levicí” – (které měly i svoji mezinárodní reflexi) byl rozdíl v jejich vědomé základně, od níž se každý z nich odvíjel. Ten se odhaloval i v jejich příslušné praxi. Spartakovci se snažili dát bezprostřední výraz těm formám třídního boje, které vzešly během války. I přes svoji nepočetnost byli účinně politicky přítomní jak kolem potravinových bouří tak kolem stávkových hnutí, která se vyvíjela od roku 1915. Během války však stávkovým hnutím dominovali dílenští předáci, kvalifikovaní strojírenští dělníci, jejichž mzdová militantnost v opozici k odborovým předákům tvořila základnu paralelního odštěpení USPD (Nezávislí sociální demokraté Německa) od SPD v počáteční části války. Stejně jako jejich britští třídní bratři i oni byli dělnickou aristokracií, které nové technologie masové výroby – jež do Evropy vtrhnou v rámci invaze amerického kapitálu ve 20. a 30. letech 20. století – hrozily vyhynutím. Poptávka po válečné produkci jim však dávala velkou sekční moc. Museli přijmout nějakou politiku vůči přílivu “neumětelů” do továren.

A stejně jako jejich britští současníci bojovali militantní obrannou bitvu, která začala u jejich sekčních a krátkodobých ekonomických zájmů. Protože však jejich hnutí ztroskotalo mimo jiné v důsledku válečné porážky Německa, muselo vzniknout “neoficiální” třídní hnutí, které po válce zašlo za představy kvalifikovaných mužů.

Ke srovnatelnému, ale méně rozvinutému rozšíření boje došlo po roce 1917 i v Británii. Důležité ale je, že v této zemi nikde nepřekročilo rámec odborářství (ať už oficiálního či nikoli). Postoj militantů v Británii nejlépe shrnuje rezoluce Národní konference Dílenských předáků a Hnutí dělnických výborů z ledna 1920:

“…postoj ke stávajícím odborům není antagonistický, nýbrž Dílenští předáci a Hnutí dělnických výborů chtějí revolucionizovat cíl odborářství a přemodelovat jeho strukturu. Uskutečnění tohoto revolučního cíle lze dosáhnout jedině aktivní propagandou v odborech a plnější participací na vnitřní práci těchto organizací.”[7]

Oproti tomu spartakovci měli větší vliv na ženy a mladé lidi, kteří byli – protože jim v továrnách často dominovali opatrnější kvalifikovaní mužští dělníci z USPD – často nuceni organizovat bouře a demonstrace kvůli nedostatku potravin a dalším “sociálním” tématům mimo továrny. Koncem války byl pojem “spartakovec” v očích “ctihodných” středních a dělnických vrstev fakticky synonymem slova “chuligán”. Spartakovcům se nepochybně připisovala přítomnost na mnoha dějištích sociálního neklidu, kde žádný z jejich členů skoro určitě nebyl.

Teprve v posledních dvou letech války začal tlak dělnické třídy z pracovišť nahlodávat zásadu “shora dolů”. Na té do značné míry spočíval vliv německých dílenských předáků a ten pak reflektoval silně patriarchální vztah mezi prací a kapitálem ve většině předválečného německého průmyslu.

Než se obrátíme k událostem posledního roku války, musíme se nutně pobavit o charakteru a povaze tohoto vztahu, neboť v něm se do značné míry nalézá klíč k pochopení celého tohoto hnutí a rovněž nám umožňuje nahlédnout, jak by se dnes mohlo začít projevovat a formovat nové a lepší hnutí.

“Charakter” německé dělnické třídy

Během předválečného a válečného období se v Německu, stejně jako ve většině “vyspělých” kapitalistických zemí, měnily tradiční zvykové průmyslové vztahy.

V oblasti Berlína, v trojúhelníku Lipsko – Drážďany – Chemnitz a ve Würtemburgu, ale i kolem přístavů v Hamburku, Kielu a Brémách, docházelo k obrovskému nárůstu nových masivních průmyslových center s moderními technologiemi a stroji.

Jedním z důsledků této transformace bylo, že tradiční průmyslové vedení německé dělnické třídy, které představovali horníci z uhelných dolů v Porúří, bylo během předválečných stávkových vln do velké míry nahrazeno novou iniciativní úlohou dělnické třídy z novějších výrobních center. A tak v poválečné stávkové vlně přešlo vedení na Berlín, následovaly přístavy, pak Sasko a nakonec Porúří.

Zatímco dominantní politický vliv na revoluční naděje německé dělnické třídy (což ale v té době platilo pro dělnickou třídu jako celek) měla ruská revoluce, jevící se jako sověty a v menší míře i jako bolševická strana, dominantní vliv na její organizovanost jako třídy v rámci kapitalismu měli IWW. Daniel DeLeon a “wobblíci”[8] byli doposud chápáni hodně nesprávně. Se svým heslem “Jeden velký svaz” byli odepsáni jako syndikalisté. To není správné a zakrývá se tak revoluční chápání jejich úlohy a názorů. Vliv IWW se v onom období zvyšoval s tím, jak spolu s růstem nových výrobních center, který často doprovázelo zavádění vyspělé americké technologie a pracovních metod, pracovní podmínky německých dělníků stále více připomínaly podmínky dělníků amerických.[9]

Avšak nakolik se německá dělnická třída nedostala dál, než aby na sebe pohlížela jako na třídu “výrobců” produkujících pro německý kapitalismus a nakolik si nevytvořila politický náhled revoluční “třídy pro sebe”, natolik těžko přímo srovnávat model revoluční organizace, který vyvíjela, s formou průmyslového odborářství. V této eseji poukazujeme, že co se týče mezinárodních vlivů, německá dělnická třída se nalézala v “sevření” mezi politickou revolucí v zaostalé oblasti, z níž vzešel SSSR, a agresivním leč antipolitickým hnutím syndikalistického typu v USA.

Toto mezinárodní zasazení německé dělnické třídy v jejím boji za vytvoření svého vlastního revolučního projevu je třeba mít na paměti. V poválečném období totiž při několika příležitostech vyjde najevo v podobě konfliktu mezi KAPD a Kominternou v letech 1920 a 1921; delegáti KAPD se budou při obraně svých postojů k průmyslovému boji a odborové otázce často odvolávat na průmyslové zkušenosti IWW a hnutí dílenských předáků v Británii. Po svém vyloučení z Třetí internacionály se mnohem pevněji přimknou k dalším západoevropským a americkým vlivům. Příkladem je poznámka Hermana Gortera z roku 1923:

Lenin a jeho kolegové hrají podivnou úlohu. Na jedné straně ukázali světovému proletariátu cestu ke komunismu a na straně druhé pomáhají v Rusku a Asii etablovat světový kapitalismus… co se nás týče, vždy budeme za důležitější považovat skutečný komunismus, o nějž usilují angličtí, němečtí a severoameričtí dělníci.”[10]

Háček vlivu IWW na levé komunisty a zejména na AAUD-E spočíval v tom, že adaptování wobblíkovské podoby politiky a organizace na německé podmínky (o čemž se ještě zmíníme) mohlo jedině odhalit meze jí vlastní. Americký wobblík byl příslušníkem té nejmobilnější třídy na světě, třídy s mezinárodními kořeny, třídy, které příliš nedominovaly sekční, profesní či kvalifikační zájmy. Jeden den byl továrním dělníkem, příště pomocníkem na farmě a poté železničářem. Chápal se jako součást společenské třídy organizované skrze IWW proti kapitálu coby mezinárodnímu trhu. Woblíkovský organizátor se pohyboval spolu s prouděním třídy (KAPD pro to používala výraz “jako kvasnice v masách”) od zaměstnání k zaměstnání, od pobřeží k pobřeží. Proto si nikdy nemyslel, že má nějaký specifický vztah ke konkrétní továrně nebo výrobním prostředkům. “Továrnou”, v níž pracoval, byla celá průmyslová Amerika a jeho bojovým terénem byla celá americká společnost. V důsledku tohoto pozitivního rysu, který často zůstává nepochopen, můžeme tvrdit, že praktická činnost IWW byla formou svojí organizace i obsahem “nevědomky” daleko “komunističtější” než praktická činnost evropské dělnické třídy.[11]

Tím však neříkáme, že postoje IWW byli zřetelněji politické a to ve smyslu revolučního uvědomění. Ale přenesení agresivního průmyslového odborářství na poměrně imobilní proletariát, jako byl ten německý, posloužilo jedině k odhalení “syndikalistických” mezí IWW a k posílení tendence “uzavírat se do továren”.

1918 – vypuknutí boje

V lednu 1918 dostoupily průmyslové boje válečného období svého nejvyššího bodu, když v Berlíně a okolí propukla stávka téměř půl miliónu dělníků. Během této stávky byl tlak řadových dělníků na strukturu dílenských předáků větší než za všech předchozích stávek, k nimž ve válečném Německu došlo. Požadavky stávkujících však postrádaly jakýkoli revolučně socialistický obsah.

Jejich součástí bylo volání po míru bez anexí (jeden z Wilsonových Devíti bodů), propuštění politických vězňů, reforma volebního práva, právo na politická shromáždění a lepší zásobování potravinami. Tato stávka, která byla poražena, se ukázala být generální zkouškou na listopadovou revoluci. SPD přitom porušila svoji dlouhodobou praxi zdržování se přímé účasti v průmyslových sporech a angažovala se v ukončení (čili porážce) stávky.

Militantnější a revolučnější dílenští předáci byli stejně jako později při listopadové revoluci poraženi svými umírněnějšími kolegy, kteří akceptovali úlohu, jíž při kooptaci boje sehráli politici z SPD.

Hlavní rozdíl mezi praktickou činností “levých komunistů” a spartakovců spočíval ve skutečnosti, že ačkoli byla levice v oblastech, do nichž byla ponejvíce situována – čili v novějších průmyslových oblastech – v úzkém kontaktu s širším hnutím dělnické třídy, skupiny kolem ISD započaly daleko důkladnější proces teoretického úsilí. Chtěly čas na rozpracování všech implikací nové periody kapitalistické společnosti, kterou přinesla válka, pro dělnickou třídu.

Nové perspektivy

Tvrdily, že není třeba jen nějaká nová taktika nebo spojenectví, ale nové zásady, nové perspektivy. Vznikla nová základna boje, která si vynucovala nové úkoly. Tento proces zásadní reorientace dozrával po celou dobu války. Sotva začaly rozvíjet svůj praktický revoluční projev uvnitř dělnické třídy, když je dostihla, ale nezničila kapitalistická kontrarevoluce směřující právě proti tomu proudu v dělnické třídě, který se snažily vyjádřit.

“Unitární organizace”

Nejstarší nejisté pokusy vyvodit z nové úlohy sociální demokracie a její politiky důsledky pro revoluční dělnickou třídu zahrnovaly určité rozpracování ideje “unitární organizace”. Ta měla v rámci jedné struktury sjednotit funkce politické strany a průmyslové organizace. Tuto myšlenku lze nalézt v hlavním tiskovém orgánu ISD-Brémy z doby války Dělnická politika. V této rané verzi však unitární organizace měla být čímsi, co se účastní parlamentních a reformistických odborových bojů. Teprve později se o tomto organizačně založeném modelu revoluční syntézy uvažovalo a přemýšlelo méně literátsky.

V té době byl Rühle, coby hlavní mluvčí této skupiny, stále poslancem Reichstagu za průmyslovou oblast Východní Sasko. V projevu k Reichstagu, kdy v říjnu 1918 hovořil za nově přejmenovanou IKD, vyjádřil opozici vůči válce a kritizoval požadavek berlínských stávkujících z ledna téhož roku, kterým se dovolávali vyjednání míru:

V epoše imperialismu je kompromisní mír, který by byl v zájmu lidu, v zájmu dělnické třídy, cosi zhola a jednoduše nemožného. Tento navrhovaný mír má sloužit jen k tomu, aby zachránil systém vykořisťování a zotročení před katastrofou, která mu hrozí.”[12]

Byla to celá tato tendence, kdo 30. prosince 1919, spolu s dalšími politicky nezávislými skupinami průmyslových dělníků, jejichž existenci vyvolal političtější tón stávek v posledním roce války, tvořil většinu delegátů na zakládající konferenci KPD. Díky nim byla na konferenci poražena parlamentní linie čelních spartakovců.[13] Během celého tohoto období někteří příslušníci obou proudů přecházeli z jedné strany debaty na druhou. Jedná se o nepochybný poukaz na pokračující proces politického přeskupování uvnitř německého socialistického hnutí a právě proto v roce 1918 panovalo přesvědčení, že existuje opravdový základ pro sloučení obou proudů do KPD.[14]

Hnutí za dělnické rady

Listopadová revoluce (1918) dočasně přesunula centrum aktivity z Reichstagu do dělnických rad, které vyrašily po celém Německu. Právě tato zkušenost se vznikem všeobecných unitárních organizací stojících na třídním základě ilustruje rozdíl mezi buržoazní demokracií a demokracií dělnické třídy. Buržoazní demokracie je demokratická svojí formou, která ukrývá realitu třídní společnosti. Demokracie dělnické třídy je demokratická svým obsahem – dělníci si vytvářejí instituce schopné reagovat na jejich potřeby jakožto třídy. Tyto nově vzniklé “dělnické rady” však nikdy neměly šanci dobrat se k tomuto obsahu.

Fungovaly v podstatě jako místní decentralizované orgány spravující německou buržoazní sociálně demokratickou společnost, přičemž ve společenském vakuu, nastalém po svržení císaře a porážce německých ozbrojených sil, udržovaly hladký chod výroby a sociálních vztahů. Měly fungovat, dokud nebude zvoleno Ústavodárné shromáždění, které se pak chopí kontroly nad státem.

K radám se přidával každý, od dělníků a vojáků, přes armádní důstojníky, ředitele továren, úředníky, až po zástupce svobodných povolání.

Ve většině částí Německa je ovládali členové SPD (tato strana byla z předválečných opozičních stran největší – před válkou ve volbách získala čtyři a půl miliónu hlasů). Pouze v hrstce center – obvykle v těch nejindustrializovanějších oblastech – měly rady cosi, co připomínalo revolučně politický obsah.[15] Na několika málo dalších místech revoluční živly opustily rady ovládané sociální demokracií a zřizovaly si své vlastní revoluční alternativy. Staré hierarchické tradice církve a armády i “strach z bolševismu”, coby ďáblovy medicíny, měly v zemi, která byla teprve nedávno industrializována, nepochybný vliv na široké masy dělnické třídy. Společensky dominantní byly stále ještě postfeudální patriarchální vztahy, zejména pak ve velkých rodinných firmách provozujících těžký průmysl, jako byl třeba Krupp a Thyssen. A za starou vládnoucí třídu sklidila úrodu zvyků a pověr SPD.

Dělnická třída hlasuje pro “neuchopení moci”

Když leví komunisté a spartakovci volali, “Všechnu moc radám,” v Berlíně se v prosinci 1918 sešel Národní kongres dělnických rad a odmítnul, aby se jej účastnila Luxemburgová a další “politické živly”. Dále velkou většinou odhlasoval, že se vzdává všech nároků na politickou moc a podporuje snahy “lidových komisařů” (mezi něž patřil Ebert, Scheidemann a Noske) o uspořádání voleb do nového Ústavodárného shromáždění.

Mocné sevření sociálně demokratické ideologie nad rozsáhlými složkami německé dělnické třídy, v jehož důsledku tyto odmítly provést proletářskou revoluci, musí být chápáno jako ta nejdůležitější překážka pro německou revoluci v poválečném období. Byla to tato překážka, tento pohled dělnické třídy na sebe samu jakožto na “třídu pro kapitál”, co určovalo taktiku, pokusy a neúspěchy levých komunistů v letech 1918 až 1923. Tatáž překážka nakonec toto hnutí přemohla a rozštěpila a pak je učinila nemohoucím.

Návrat čelních spartakovských proudů z KPD k sociálně demokratické politice, pučismus KPD i KAPD, rozkol mezi AAUD a AAUD-E, “uzavření se do továren” a tendence fragmentů demoralizované německé levice fetišizovat si rady, rozkol mezi KAPD a Třetí internacionálou, prudká politická degenerace uvnitř samotné internacionály – za VŠECHNY tyto rysy může v první řadě dominance sociálně demokratického cítění – slovo “ideje” by v tomto případě nebylo ani zdaleka výstižné – nad velkou většinou německé dělnické třídy i nad mezinárodním hnutím.

Její kulturní vliv lze pozorovat i mezi samotnými revolučními živly, které se prohlašovaly za nepřátele sociální demokracie, dokonce i mezi těmi nejlepšími z nich. Žádný div, že německá vládnoucí třída mluvila o “našich dobrých socanech…”

Nic z toho samozřejmě nepopírá ani neminimalizuje konkrétní způsoby, kterými kontrarevoluce toto hnutí rozdrtila. Spojenectví mezi SPD a armádou v Arbeitsgemeinschaftu, společenská svoboda pohybu umožněná Freikorpsu, soukromé kontrarevoluční armády formované příslušníky důstojnického sboru po rozpadu císařské armády a mýtus “Dolchstoss”, silně represivní využívání právního aparátu státu proti revolucionářům – všechny tyto aktivity se děly s tichým souhlasem většiny dělnické třídy v Německu. Politická poučení vyvozená těmi nejvyspělejšími proletářskými uskupeními během války se v třídě jako celku teprve musela zevšeobecnit a akceptovat a tak ve společnosti nabrat rozměr mocné materiální revoluční síly.

Abychom nebyli špatně pochopeni, tak když mluvíme o revolučních proudech v německé dělnické třídě, nehovoříme již o malinkých hrstkách dělníků ze začátku války, o revolučních zárodcích. Nyní se jednalo již o desítky tisíc třídně uvědomělých dělníků. V době svého vzniku (1918) KPD čítala 14 000 členů a KAPD jich v roce 1920 měla 40 000 (zhruba čtyři pětiny tehdejší KPD). Když se AAUD a AAUD-E rozštěpily, měly každá asi 100 000 členů. Sami uvidíte, že nemluvíme o obskurních revolučních sektách, jak se nás snaží přesvědčit odkaz Třetí internacionály, ale o významných proudech uvnitř dělnické třídy.

Porážka, demoralizace a izolace

Přestože poválečné období německým dělníkům přineslo další materiální těžkosti v podobě krutých reparačních klauzulí Versailleské mírové dohody z roku 1919 (tolik k nadějím berlínských stávkujících na “spravedlivý mír” založený na Wilsonových Čtrnácti bodech), stále přetrvávala iluze, že je ještě možný návrat k předválečnému statu quo. Kromě toho “škola hladu a zotročení”, o níž mnozí hovořili,[16] nebyla pro většinu “školou inspirace a politického procitnutí”.

Tato historicky vysvětlitelná neschopnost německé dělnické třídy nabýt v tomto období všeobecného revolučního uvědomění a následná porážka německé revoluce stály u zrodu debaty o vztahu mezi marxismem a psychoanalýzou, jež se v té době odehrávala.[17]

Bilance

Faktory, které osvětlují vztah mezi německými levými komunisty a zbytkem německé dělnické třídy, můžeme tedy nalézt v celkové situaci i ve vědomí dělníků. Můžeme zkoumat jak pozitivní tak negativní stránky tohoto vztahu.

Na pozitivní straně vidíme zásadní opozici vůči parlamentarismu a odborům – opozici, jež se rovnoměrně zakládala na nutně kontrarevoluční úloze těchto institucí v daném období a na související potřebě revoluční dělnické třídy dosáhnout vlastního sebevědomí, samostatnosti a především nezávislosti na starém dělnickém hnutí. Nezávislosti, která byla především odmítnutím třídní kolaborace a “zastupování odlišných zájmů” tohoto starého hnutí a potvrzením třídní politiky – politiky třídy, která má vykonat revoluční úkol a proklamovat svoji revoluční identitu.

Negativní stranu tohoto vztahu můžeme vidět v tendenci k “substitucionismu”, v pokusech podnítit pasivní třídní “masu” k povstání, což byl třeba případ mrtvě narozené Březnové akce v roce 1921, kdy členové KPD a KAPD v některých částech Německa bojovali s tyčkami v rukou proti obrovskému množství dělníků, kteří se k nim odmítli připojit na ulicích a místo toho se snažili dostat do továren, aby mohli pracovat. Podobně KAPD podporovala pučismus KPD během katastrofálního povstání v oblasti Hamburku, které KPD zahájila v říjnu 1923.

Pro čtenáře, kteří chtějí lépe pochopit události od listopadové revoluce 1918 až do inflační krize roku 1923, existují i jejich podrobnější popisy. Tou dobou (1923) se již levě komunistický proud početně scvrkával a brzy se měl znovu rozplynout do malých politických skupinek.

Po inflační krizi roku 1923 se německá ekonomika “znovu postavila na nohy” díky krátkodobým americkým půjčkám poskytovaným v rámci Dawesova plánu. Krátkodobá ekonomická stabilita a hospodářský růst, které tato úvěrová injekce přinesla, ještě více zredukovaly již slábnoucí revoluční tendence německých dělníků.

Poučení pro dnešek

Zde je naším záměrem zdůraznit ty rysy, které jsou relevantní pro studium tohoto hnutí a poučení, která z něj plynou pro dnešek. Nejdůležitějším z těchto rysů byl pokus německých levých komunistů sestavit komunistickou politickou praxi vycházející z nového období, které rozpoznali a diagnostikovali, a jeho přímým protikladem byla úloha Třetí internacionály a vedení KPD.

A jen pro ukázku, jaký to má vliv na dnešní politiku, tuto kontrarevoluční úlohu až do dnešních dní po celém světě ospravedlňují a prosazují tendence spojené jak s Třetí tak Čtvrtou internacionálou.

Počáteční údobí války přesunulo ohnisko třídního boje z předválečné průmyslové oblasti do oblasti buržoazní politiky. Dělnický boj se musel vymanit z pevného sevření “Posvátného svazku” – Arbeitsgemeinschaftu, jak se nazývala válečná třídní kolaborace v “národním zájmu”, která se snažila svázat dělnickou třídu s cíli imperialistického konfliktu. Došlo k tomu kombinací mystifikace a donucení. Koncem války se už ohnisko boje zase znovu objevovalo v průmyslu a válečné vedení kvalifikovaných řemeslných složek ustupovalo v továrnách třídně političtějšímu a méně sekčnímu hnutí zdola. Fakticky se jednalo o návrat k politizovanější vlně masových stávek, k jaké došlo už před válkou. Tato předchozí vlna, která se odehrávala zejména v Belgii a Německu, podnítila uvnitř Druhé internacionály zuřivou debatu, do níž Rosa Luxemburgová v roce 1906 přispěla svojí slavnou brožurou Masová stávka.

Dělnická “unie”

Nejvýznamnějším rysem této obnovené průmyslové aktivity – rysem, který vyjadřoval poučení z průmyslových bojů předválečného období a začátku války – bylo otevřené odmítnutí úlohy odborů, která spočívala ve zprostředkování a dozoru nad bojem mezi dělnickou třídou a kapitálem na pracovišti. Heslo, “Vystupte z odborů,” se poprvé ozvalo uprostřed války a pak se z něj stala stěžejní součást platformy levě komunistického proudu.

V poválečném období rad, kdy došlo k demobilizaci a prudce rostla nezaměstnanost, se popularita tohoto hesla šířila a v hlavních průmyslových centrech statisíce dělníků opouštěly odbory. Často rozpustili své základní organizace, zmocnili se jejich fondů a přerozdělili je jako podporu v nezaměstnanosti. Mnozí z těchto dělníků, kvalifikovaní i nekvalifikovaní, se v průběhu roku 1919 přeskupili do jednotných továrních organizací v rámci svých vlastních podniků, k čemuž často vedly tehdejší stávky. Tyto tovární organizace měly být základními orgány Dělnických unií, do nichž se seskupovaly na regionální a národní úrovni.[18]

Zprvu – po prvním období rad a odlivu německé revoluce v květnu 1919 – se řada těchto dělníků připojila k nedávno utvořené anarchosyndikalistické FAUD. FAUD, jejíž předchůdkyně FVDG měla v předválečných průmyslových bojích značný vliv, byla po dobu války zakázaná. Ukázalo se však, že nepřekonala militantní antipolitický a demokratický syndikalismus předválečného období. Ten ale generaci, která právě prošla politickou zkušeností války, nestačil a tak malá marxistická opozice v rámci FAUD brzy s mnoha dalšími odešla a počátkem následujícího roku pomáhala zakládat Všeobecnou dělnickou unii Německa (AAUD). Formování AAUD z továrních organizací (Betriebsorganisationen) a dělnických svazů organizovaných na podnikové a regionální úrovni bylo doprovázeno “demokratickým” vyloučením levě komunistické tendence z KPD v prosinci 1919.

Politická organizace

Tato tendence se v dubnu 1920 zformovala v Komunistickou dělnickou stranu Německa (KAPD). Její vyloučení z KPD bylo součástí strategie podporované z Moskvy nově vzniklou Třetí internacionálou a zinscenovala je Zentrale (ústřední výbor) KPD pod vedením starých spartakovců v čele s Paulem Levim.

Moskva i staré vedení byly odhodlány vrátit německé hnutí jak k parlamentní činnosti tak k aktivitě ve starých odborech. Leví komunisté ale nebyli ochotni reagovat na tento sociálně demokratický styl politického manévrování, jehož byli obětí, nikterak mírně, ačkoli někteří z nich krátce obhajovali usmíření této roztržky. A nešlo o žádný nevýznamný rozkol – vyloučený levě komunistický proud (který, jak si jistě vzpomenete, “vyhrál” hlasování o parlamentní činnosti) představoval asi polovinu tehdejšího členstva KPD a rozhodně většinu jejího členstva v hlavních průmyslových oblastech.

KPD pak v následujícím roce dokončila svoji transformaci v masovou organizaci sociálně demokratického typu – ve stranu “stoupenců” a nikoli aktivních členů s vyvinutým politickým názorem – tím, že se sloučila s “levým křídlem” USPD a přejmenovala se na Sjednocenou komunistickou stranu Německa (VKPD). VKPD tak představuje kontinuitu prvního proudu, který jsme si ukázali. Jednalo se o výsledný produkt neschopnosti Spartakusbundu rozhodně se rozejít se sociální demokracií. Nyní se pustil do volební strategie kombinované s politikou “revolucionizace odborů” zevnitř – obojí se ukázalo jako bezvýsledné.

KAPD a AAUD se tak odlišovaly jak od parlamentarismu a odborářství KPD tak od FAUD s jejím odmítáním politického boje a potřebnosti diktatury proletariátu.

KAPD – jiný typ strany

Ve svém programu vypracovaném v květnu 1920 KAPD svá východiska jasně stavěla na celkové povaze oné doby jakožto doby vstupu kapitalismu do svého úpadku.

Je stále jasnější, že protiklad mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, který dennodenně narůstá, a rozpor mezi kapitálem a prací, kterého si nyní začínají být stále více vědomy i ty nejlhostejnější vrstvy dělnické třídy, nelze rozřešit. Kapitalismus prožil své definitivní fiasko. Historicky se dostal do situace, kdy sám sebe vyhlazuje v loupeživé imperialistické válce. Vytvořil chaos, jehož nesnesitelné pokračování staví dělnickou třídu před dějinnou alternativu: úpadek do barbarství nebo budování socialistického světa.”[19]

V pozadí vztahu mezi KAPD a AAUD stála idea, že tovární organizace – fungující jako dělnické rady pro sociální (re)organizaci výroby po revoluci – mají tvořit základnu diktatury proletariátu.

Tuto funkci však mohly plnit jen natolik, nakolik jejich účastníci měli revoluční a politickou představu o svých úkolech a funkcích – komunistické uvědomění.

A protože tomu tak zcela nebylo, KAPD měla být samostatnou organizací uvědomělých komunistů, jejíž úlohou bylo prosazovat komunistická východiska a cíle skrze svoji vlastní nezávislou činnost a vliv v továrních organizacích. Přesný výklad tohoto východiska a tudíž i potřebnosti samostatné politické organizace byl základem neshod uvnitř KAPD mezi tendencí vedenou Ottou Rühlem a zbytkem organizace.

Představa KAPD o vztahu mezi stranou a dělnickými radami byla vyložena v dokumentu KAPD z roku 1921, Teze o úloze strany v proletářské revoluci, následujícím způsobem:

“Nakolik jsou masy ve svých třídních organizacích (svazech) připraveny zavést po politickém vítězství revoluce základ diktatury proletariátu v podobě systému rad, natolik roste jejich důležitost v poměru ke straně… nakolik masy svoji diktaturu konečně změní v komunistické hospodářství, natolik strana přestává existovat.”

Vzhledem k tomu, že KAPD a AAUD měly do velké míry společnou členskou základnu, přičemž AAUD byla daleko větší organizací, praktická úloha komunistů v továrních organizacích se definovala jako důsledné vznášení komunistických postojů a východisek v rámci jakéhokoli boje. Jakožto komunisté měli v boji hrát čelní úlohu a tak dosáhnout rozvoje průmyslového boje ke komunistickým perspektivám.

Členstvo AAUD se nemělo ujímat vedení v žádném boji za tovární reformy nebo zvyšování mezd, v žádném boji, v němž nelze nabrat komunistický směr. S takovými boji mělo projevovat praktickou solidaritu, ale přitom odmítat přijmout jejich východiska. Je tedy patrné, že životaschopnost jejich perspektivy byla neodlučitelně spjata s implicitně revolučním potenciálem bojů této doby. A to bylo znát i na aktivním členstvu těchto organizací.

Při svém založení se KAPD povětšinou skládala z mladých dělníků a nezaměstnaných, kteří s většinou stranických mluvčích sdíleli polopovstaleckou perspektivu. Během jednoho roku od jejich založení vyvolají odlišné výklady těchto východisek, které ještě načrtneme, v KAPD a AAUD rozkol.

Úpadek hnutí

Doposud jsme v našem pojednání s tímto levě komunistickým proudem většinou sympatizovali – v období úpadku a zhroucení hnutí pod vahou kontrarevoluce si však tyto sympatie nelze podržet. Některé z nejlepších prvků obou organizací se koncem 20. let 20. století přeskupily do malé propagandistické skupiny komunistů, Skupina německých komunistických dělníků (KAUD). Jeden z mála dostupných popisů představy KAUD o její politické úloze ukazuje, že ze své minulosti vyvodila nějaká poučení, zejména pak ohledně nebezpečí permanentní třídní (unitární) organizace mimo období permanentního revolučně třídního hnutí:

KAUD sjednocovala všechny dělníky, kteří se prohlašovali za komunisty, ale už netvrdila, že sjednocuje všechny dělníky. Tato organizace již nebyla všeobecnou organizací dělníků, jakou byla AAUD. Organizovaný třídní boj již nadále neměl záviset na organizaci zformované před bojem samým a tyto organizace se již neměly považovat za orgány diktatury proletariátu… úkol nové KAUD se rovnal komunistické propagandě, objasňování cílů boje a výzvám, aby dělnická třída bojovala v první řadě neoficiální stávkou.”[20]

Rozdíly vznikající v hnutí, které prochází procesem vyjasňování a vybrušování komunistické perspektivy a praktické činnosti, jsou odlišné od rozdílů vnuceným skupinám, které se zoufale snaží potlačit váhu sílící kontrarevoluce. Znovu tedy musíme rozlišit, které rysy obou stran tohoto rozkolu jsou pro nás pozitivní a které negativní.

KAPD versus “Einheitlern”

Dvě hlavní tendence v tomto konečném rozkolu představovaly berlínská skupina KAPD, do níž mimo jiné patřili Gorter, Reichenbach a Schwab, a skupina z Východního Saska, jejímž nejdůležitějším mluvčím byl Otto Rühle.

Tento druhý proud odešel z KAPD a AAUD, aby vytvořil jednotnou organizaci, Všeobecná unie dělníků Německa – Jednotná organizace (AAUD-E), nebo-li Einheitlern. V rozkolu šlo především o princip “unitární” organizace, o němž jsme se již zmiňovali. “Einheitlern” se domnívala, že tovární organizace jsou výlučnou základnou revoluční organizace dělnické třídy. Měly v sobě spojovat všechny politické a ekonomické funkce i úkoly přípravy a provádění dělnické diktatury.

Vznik Einheitlern coby samostatného uskupení způsobila politická otázka vyvolaná vztahem německých levých komunistů ke Třetí internacionále, na nějž se nyní musíme zaměřit.

Základna pro “Třetí internacionálu”

Před svým zavražděním se Rosa Luxemburgová – věrná svému “zásadovému substitucionismu” – vyslovila proti důsledkům předčasného vytváření nové internacionály ze strany bolševiků. Podle ní mohla skutečná internacionála vzniknout jedině s širokou podporou hnutí dělnické třídy ve více než jedné zemi. Hnutí německých dělníků však nepovažovala v důsledku jeho válečných zkušeností za dostatečně politicky vyspělé, aby mohlo sehrát nějakou úlohu při zakládání nové internacionály. Takto byl instruován i delegát KPD, Eberlein, než začátkem roku 1919 odjel na konferenci do Moskvy, kde bolševici navrhli zformování takovéto internacionály. Z našeho hlediska se Luxemburgová mýlila, protože si představovala internacionálu složenou z amalgámu socialistických vedení, která svoji životaschopnost čerpala z kvantitativní podpory dělnické třídy v jednotlivých zemích zastupovaných jednotlivými národními vedeními.

Luxemburgová chtěla napravit chyby Druhé internacionály – “úzce stmelit” vedení a masy. Samozřejmě, že prý tyto “masy” jejich vedení v roce 1914 “zradilo”. V tomto ohledu měla svým postojem blíž k bolševikům, než k německým levým komunistům – ke kterým měli daleko i bolševici – jelikož podmínky pro účast, které podle Luxemburgové v Německu chyběly, byly podle bolševiků přítomny, poněvadž ti se “svým uchvácením moci” neměli její problém s “demokratickými” skrupulemi. Z hlediska prosazování jejich vlastních politických postojů ale bolševické představě o povaze internacionály nadále dominoval počet hlasů představovaný v jednotlivých zemích ostatními participujícími stranami, což se v internacionále projevovalo využíváním “parlamentní” taktiky a procedur.

V tomto ohledu bolševici internacionálu pojímali jako permanentní organizaci, která měla nahradit Druhou internacionálu.

Oproti tomu leví komunisté se jí účastnili na základě revolučního obsahu debatované a odsouhlasené politiky. Proto z ní také odešli nebo byli vyloučeni, jakmile procedurální taktika ruské strany takovou debatu znemožnila nebo omezila. Během prvního roku však kvalitu a obsah internacionalismu bolševiků maskovala skutečnost, že Rusové potřebovali mezinárodní solidaritu, čímž se velmi ztěžovalo rozlišování mezi “národními” a “mezinárodními” aspekty.

Dělnickému internacionalismu německých levých komunistů tak byl milejší “ruský internacionalismus” – dokud se neozřejmila jeho kontrarevoluční povaha – než touha Luxemburgové, stojící na politické zaostalosti, aby KPD neparticipovala v Třetí internacionále.

Internacionála tedy alespoň zpočátku byla orgánem, který měl seskupovat a zastupovat ty nejuvědomělejší revoluční vrstvy jednotlivých “národních” dělnických tříd. Jak se ukázalo, bolševici, kteří dobře věděli, že bez německé podpory by novou internacionálu nemohli odstartovat, v Moskvě Eberleinovy námitky vyvrátili, ačkoli se tak nestalo na základě výše načrtnutých důvodů. A tak byla v březnu 1919 založena Třetí internacionála.

To, že ruská dělnická třída a záchrana její říjnové revoluce z roku 1917 před porážkou a izolací jsou závislé na mezinárodní dělnické třídě, přiznávali jak bolševici tak západoevropští revolucionáři. V Německu toto hledisko a zvláštní úlohu německé dělnické třídy opakovaně zdůrazňovala Rosa Luxemburgová. Upozorňovala však i na to, že němečtí dělníci – existující ve vyspělém industrializovaném sektoru kapitalismu, který je blízko u průmyslově otřeseného a vojensky obleženého ruského subkontinentu – tuto úlohu nejsou schopni sehrát:

Vše, co se děje v Rusku, je pochopitelné a jedná se o nevyhnutelnou posloupnost příčin a následků, jejichž počátečním i konečným bodem jsou: selhání německého proletariátu a okupace Ruska německým imperialismem[21].”[22]

V souladu s touto internacionalistickou perspektivou se KPD i KAPD v poválečném období pokoušely poskytovat ruské dělnické třídě praktickou podporu.

Zejména KAPD sehrála v létě roku 1920 čelní úlohu při narušování muniční výroby tím, že sabotovala muniční vlaky projíždějící Německem (tou dobou již Německo samozřejmě bylo součástí “spojenecké” intervence v Rusku) do Polska, kde v té době zuřila rusko-polská válka.[23]

Nicméně tatáž internacionalistická perspektiva dovedla KAPD ke snaze o členství v Třetí internacionále poté, co se přeskupila jakožto organizace nezávislá na KPD.

Jelikož vzešli ze stejného mezinárodního procesu a byli pod vlivem revoluce z roku 1917, němečtí leví komunisté se až do neslavně proslulého druhého sjezdu Třetí internacionály v červenci 1920 nepochybně domnívali, že mají politicky blíž k bolševikům než ke “starým” spartakovcům z KPD-Zentrale, kteří inklinovali k sociál demokratismu. Oproti tomu bolševici se bezpochyby považovali za politicky bližší KPD-Zentrale než německé levici. Samozřejmě, že tento trojúhelník křížících se zájmů dvou německých tendencí a ruské strany se v internacionále vyřešil krátkým procesem v neprospěch německé levice.

Bolševická představa o úloze internacionály byla od počátku ve svých kořenech důsledně určována premisami staré Druhé internacionály – a to do takové míry, že zakládající konferenci svolali ve stejnou dobu, kdy britská Labour Party vyzvala ke vzkříšení Druhé internacionály. Učinili tak jednoduše proto, aby zabránili opětovnému vstřebání sociálně demokratické levice do Druhé internacionály.[24]

Než si tato perspektiva politicky i organizačně proklestila cestu Třetí internacionálou, zabralo to skoro celý rok. Během té doby byla v jejím rámci možnost opravdové mezinárodní debaty o perspektivách a taktice dělnické třídy potenciálně možná.

Dokonce ještě v lednu 1920 bylo v Amsterdamu zřízeno Západoevropské byro internacionály, aby koordinovalo informovanost a činnost členských organizací. Autonomii tohoto orgánu však byla rychle učiněna přítrž, jakmile se tato jeho funkce stala příliš zjevnou. V jediném čísle časopisu amsterdamského byra se totiž objevil článek obhajující protiparlamentní postoje, čímž se ukázalo, že byro by v internacionále mohlo sloužit jako ohnisko nebolševických komunistických perspektiv.

Nacionalismus nebo internacionalismus?

Od prvopočátku tudíž Třetí internacionále dominovala politika a finance ruské strany. Tato strana, izolovaná kontrarevoluční “spojeneckou” intervencí od mezinárodního hnutí dělnické třídy, došla již v polovině roku 1919 k závěru, že revoluční krize pominula. Zinověvovo a Radkovo (ten měl určitý vliv i v německém hnutí) vedení s podporou celého vedení ruské strany změnilo Třetí internacionálu v nástroj “stabilizace” a “normalizace” politických vztahů mezi novým ruským státem a čelními kapitalistickými státy Evropy a severní Ameriky.

Prostředkem k tomuto cíli bylo uplatňování politického vlivu v “socialistických” hnutích světa, často s využitím agentů Kominterny, kteří byli naverbováni specificky za tímto účelem. Cílem bylo vytvoření “komunistických” stran spjatých s internacionálou, které sice odmítaly předválečné sociálně demokratické a syndikalistické pozice, nicméně se ale hlásily k bolševické politice a konkrétně pak k I) účasti na parlamentní a II) odborové činnosti. Mělo tedy jít o “masové” strany kandidující ve volbách, které by sloužily jako mocné politicky nátlakové skupiny na příslušné vládnoucí třídy, zejména pak v otázce jejich vztahu k “sovětskému Rusku”. Tyto nové strany tak vlastně měly znovu pracovat v rámci sociální demokracie, ale před pochybujícími revolucionáři z řad vlastních členů se tato praxe ospravedlňovala jako pouhá “taktika” nutná k obraně ruské revoluce.

Jinými slovy, ve jménu Třetí internacionály se měly vrátit k politice Druhé internacionály. Ve stejné době, a to tajně, se bolševici pokoušeli vyjednat s čelními kapitalistickými průmyslníky západní Evropy (a zejména s německými) obnovení zahraničních kapitálových investic v Rusku, kteroužto praxi ospravedlňovali pod heslem “mírového soužití” a jejím praktickým výsledkem se roku 1922 stala Rapallská smlouva. Abychom se vyjádřili jasně, bolševici se od začátku angažovali v “normalizaci” vztahů s mezinárodním kapitálem, aby mohli doma prosazovat kapitalistickou politiku. K tomuto závěru brzy došla i německá levice.

Ruská politika

Na mezinárodní úrovni socialistického hnutí stály bolševické politice v cestě dvě velké překážky, jejichž síla a vliv se značně lišily zemi od země. Na jedné straně se jednalo o antibolševické levé sociální demokraty ze socialistických stran, jako byla třeba Serratiho frakce v italské PSI a kautskyistická sekce USPD v Německu, a na straně druhé šlo o nebolševické komunisty, pro něž revoluční období neskončilo jen proto, že to řekla Moskva.

Co se politické důslednosti a organizační síly týče, nejpřednější z později jmenovaných tendencí byli leví komunisté z Německa. Mezi další menší “levicová” uskupení patřila skupina Sylvie Pankhurstové v Británii a bordigisté v Itálii, ale i holandští leví komunisté.

Tam, kde bolševici rozpoznali hlavního nepřítele v sociálních demokratech, bylo taktikou Kominterny jejich stranu rozdělit a probolševickou stranu rozkolu pak seskupit do nové komunistické strany.

Tam, kde byli silní leví komunisté – postižení “dětskou nemocí” – taktika spočívala v tom, že byli buď přinuceni sjednotit se s parlamentně orientovanou stranou, nebo v diskreditaci jejich vůdců a přebrání jejich stoupenců, neboť, jak Lenin poznamenal o členech německé KAPD, ti byli,

“…schopnější než druzí (KPD) provádět agitaci mezi masami.”[25]

Je velmi důležité zdůraznit zde jasné ponětí o úloze Třetí internacionály v tehdejší době, právě kvůli tomu, co všechno potlačila. Tato úloha měla paralyzující vliv na skutečný “proletářský internacionalismus” a na naše chápání levého komunismu v jeho vlastní době i jeho dnešního významu, jelikož tato úloha internacionály (ony slavné “první čtyři sjezdy”) je základem, na němž stojí velká část dnešní “levice”.

Samotný termín “dětská nemoc”, který v té době Lenin používal k označení levých komunistů, falešně zaměňuje mladou a nutně nevyzrálou politiku dělnické třídy s tím, co považoval za dětinskou nepraktičnost. Lenin tak s využitím vší své autority a prestiže útočil na levici, aby posílil kontrarevoluční politiku Třetí internacionály. Této tendenci bychom však spíše měli říkat “Levý komunismus aneb Budoucnost mezinárodní dělnické třídy v plenkách” a vzhledem k historii uplynulého období již očividně není třeba přidávat předponu “levý”.

Zásadní politický obsah té doby je jasný z Pannekoeka:

„Je snadno postřehnutelné, že základem této politiky jsou potřeby Republiky sovětů… Moskva chce, aby se mohla spolehnout nikoli na radikální komunistickou stranu, která v budoucnosti povede k zásadní revoluci, ale na velkou organizovanou proletářskou sílu, která bude zasahovat v její prospěch právě tou měrou, že bude vyvíjet tlak na vládu své země… Úkolem komunismu je demaskovat síly a tendence, které se snaží revoluci zastavit na půli cesty, ukázat masám cestu vpřed, cestu, která skrze ty nejzuřivější boje vede ke vzdálenému cíli, k nerozdělené síle a ke stimulaci energií proletariátu a k prohloubení revolučního proudu. …Přijmout perspektivu bezprostřední obrany sovětského Ruska znamená nevyhnutelně tak dojít ke koncepci světové revoluce (převzetí moci dělnickými vůdci sympatizujícími se Sovětským svazem).“

„…Rusko, obklopené „spřátelenými“ dělnickými republikami, pak bude moci v naprostém klidu usilovat o výstavbu své ekonomiky směrem ke komunismu, a právě proto tytéž věci považujeme za zprostředkující, přechodné, neadekvátní formy, proti nimž musíme vší silou bojovat, neboť Moskva tak představuje uskutečnění, konečný bod, nejvyšší cíl komunistické politiky.“[26]

Od svého založení v roce 1920 KAPD sice kritizovala politiku Třetí internacionály, ale trvalo jí ještě další dva roky, než se s ní zcela rozešla. Ale Rühleho tendence, která se od počátku stavěla v rámci strany proti politice Třetí internacionály příměji, přispívala k jejímu rozchodu s KAPD.

První a nejdůležitější kritika KAPD vůči politice Třetí internacionály – kterou sepsal Gorter ve své slavné Odpovědi Leninovi (v reakci na Dětskou nemoc levičáctví v komunismu) – zdůrazňovala rozdíl v ekonomickém rozvoji a tudíž i v třídní struktuře, z něhož plynula odlišnost společenských vztahů v Rusku a v zemích západní Evropy.

Západoevropská dělnická třída musela revoluci provést sama – proti tíze buržoazní ideologie a zvyklostí, proti všem ostatním třídám v kapitalistické společnosti, rolnictvo nevyjímaje. Veškerá politická praxe a zásady tak musely vyzdvihovat prostředky, kterými by dělnická třída mohla zvýšit své revoluční schopnosti a svoji soběstačnost. Na těchto principech stálo odmítnutí parlamentu a odborů – toho, čemu KAPD říkala „vůdcovská politika“ – sociálně demokratické správy „národního konsensu“ a tak dále.

Kritika KAPD vůči Třetí internacionále

Zatímco tuto perspektivu prosazovala pro německou dělnickou třídu, KAPD rovněž ukázala, že se jedná o správný odhad problému, před nímž stojí komunisté jakožto menšina v dělnické třídě obecně, a to natolik, nakolik nedokázala ze své analýzy vyvodit důsledky pro své členství v Třetí internacionále. Jak jsme si již ukázali, tomuto tělesu stále silněji dominovaly potřeby nového ruského státu. A slabiny KAPD můžeme vypozorovat z Gorterovy úcty k Leninovi,[27] která je patrná v částech jeho Odpovědi, z neochoty KAPD kritizovat bolševickou politiku v Rusku a z její účasti na „Březnové akci“ v Německu, což bylo povstání vedené KPD a pod dohledem Bély Kúna z Kominterny.

Tato angažovanost v „Březnové akci“ byla příčinou obzvláštního antagonismu mezi AAUD a KAPD, neboť panovalo podezření, že politici z Kominterny, „palácoví majordomové z Moskvy“, toto povstání záměrně načasovali tak, aby odvedli pozornost od protibolševických stávek dělnické třídy v Petrohradě na jaře 1921, které vedly ke kronštadtskému povstání. A bolševici je krvavě potlačili.

KAPD tak fakticky byla spoluviníkem rozdrcení tohoto povstání a když ji krátce na to ruská strana napadla na třetím světovém sjezdu internacionály v Moskvě, nedistancovala se od jeho potlačení. Při vysvětlování, proč Gorter v jednom novinovém článku mluvil o kronštadtském povstání jako o povstání proletářském, mluvčí KAPD prohlásil, že zatímco uznává „vnitřní logiku“ jak činů dotyčných dělníků tak reakce ruské strany,

soudruh Gorter se nestaví na stranu kronštadtských rebelů a totéž platí pro KAPD.“[28]

Po svém vyloučení z Třetí internacionály KAPD následně potlačení kronštadtského povstání kritizovala. Gorter o této události řekl:

tehdy se – jakoby mávnutím – zhroutil komunismus.“[29]

Důvod, proč se KAPD angažovala v této a dalších pučistických akcích, je třeba částečně hledat v její vlastní touze po revoluci v Německu. Tlak směrem k „voluntaristickým“ akcím byl vlastně tlakem ze strany kontrarevoluce a reakcí KAPD byla nesprávně založená touha podnítit německou dělnickou třídu k činu svým vlastním činem. KAPD si na druhém a třetím sjezdu, po němž byla vyloučena, svoji úlohu v Třetí internacionále představovala jako snahu ustanovit se coby revoluční opozice v rámci internacionály. Nabírala podporu dalších národních sekcí a jednala jako protiváha vůči dominanci ruské strany a její reakční politiky v internacionále. Tato úloha byla kombinací vysoce rozvinutého internacionalismu a politické naivity ohledně skutečných záměrů a síly ruské strany. Do roku 1923 a do svého jepičího pokusu založit alternativní Čtvrtou internacionálu (několik let před Trockým) Gorter a KAPD už z této hořké zkušenosti docela jasně vyvodili celkové poučení.

Našim ruským soudruhům bychom poradili, ať (ruské) komunistické straně a sovětské vládě řeknou: Jakožto proletářské hnutí a vládní strana jste odvedli olbřímí dílo… S velkou pravděpodobností se na začátku revoluce udělaly určité chyby, to mohou vědět jen naši ruští soudruzi a my v tomto ohledu nemůžeme vynést jasný soud. A tak tomu i zůstane. Že jste nemohli dělat vše po proletářsku a po komunisticku a že jste museli ustupovat, když se evropská revoluce nezhmotnila, není vaše vina. My, jakožto proletáři, budeme proti vám bojovat jako proti našim třídním nepřátelům o to usilovněji, oč více se vy budete vracet ke kapitalismu. Ale vaší skutečnou vinou, kterou vám neodpustíme ani my ani dějiny, je, že jste světové dělnické třídě podstrčili kontrarevoluční program a taktiku a odmítli jste ty opravdu revoluční, které nás mohly zachránit.“[30]

„Einheitlern“ nesouhlasí

Rühle se svými soudruhy došel ohledně návratu ke kapitalistickým třídním vztahům v Rusku a jejich vlivu na politiku internacionály k vlastním závěrům dříve než jejich bývalí soudruzi z KAPD.

Rühle byl v červenci 1920 jedním z delegátů KAPD na druhém sjezdu internacionály a cestou do Moskvy několik týdnů na vlastní pěst pomalu cestoval po Rusku, aby se seznámil se sociálními podmínkami a vztahy v nové porevoluční společnosti. Jeho závěr, který po návratu do Německa sepsal jako článek pro jeden socialistický list, zněl, že onen systém je sovětský jenom podle jména. Všechna moc patří stranické byrokracii a v průmyslových oblastech,

„jsou ruští dělníci vykořisťováni ještě víc než dělníci němečtí.“

Hlavním předmětem Rühleho kritiky byla substitucionistická úloha bolševické strany. Roku 1921 ji popsal v článku nazvaném Základní otázky organizace:

„Rusko má byrokracii komisariátů a ta vládne. Nemá žádný systém rad. Sověty se volí podle seznamu kandidátů sestavených stranou; existují pod terorem režimu a nejsou tudíž radami v revolučním smyslu. Jsou to rady „jen na oko“, politický podvod. Veškerá moc v Rusku náleží byrokracii, smrtelnému nepříteli systému rad.“

„Proletářská autonomie a socialistické hospodářství ale vyžadují systém rad – v něm se vše vyrábí pro potřeby a všichni se účastní správy. Strana brání Rusku, aby dosáhlo systému rad a bez rad není žádného budování socialismu, žádného komunismu. Diktatura strany je despotismem komisařů, státním kapitalismem…“

„…Carská diktatura byla diktaturou jedné třídy nad všemi ostatními třídami a diktatura bolševiků je diktaturou 5% jedné třídy nad ostatními třídami a nad 95% třídy vlastní.“[31]

Když přijel do Moskvy, byl Rühle postaven před „jednadvacet podmínek“ pro členství v internacionále a řekli mu, že pokud on a jeho strana tyto podmínky nepřijmou, nemůže se sjezdu účastnit. Žádná debata, žádná diskuse, jednoduše „hotová věc“. Rühle okamžitě odjel z Moskvy do Německa. Ústřední výbor KAPD jej za to odsoudil, načež byl v říjnu 1920 vyloučen ze schůze ústředního výboru, jehož byl zvoleným členem. Opustil tedy KAPD a s sebou odvedl východosaskou a hamburskou sekci. Ty se pak rozpustily, odvedly z organizace asi polovinu z 200 000 členů AAUD a na konci roku 1921 založily AAUD-E.

Hlavními body, v nichž se AAUD-E lišila od KAPD, tedy byly:

1)     AAUD-E trvala na politické nadřazenosti a jedinečnosti tovární organizace;

2)     od druhého sjezdu otevřeně odmítala Třetí internacionálu, včetně „21 podmínek“;

3)     stavěla se proti tendenci KAPD k pučismu.

Z hlediska AAUD-E se vedení KAPD dostatečně neodlišilo od „profesionální politiky“ vedení KPD až na to, že KAPD odmítla parlamentarismus. Od zakládajícího sjezdu KAPD Rühle zastával postoj, že strana má jako samostatná organizace existovat jen tak dlouho, dokud to bude nutné pro přípravu jejího faktického rozpuštění v AAUD. Právě na naléhání jeho skupiny byla na zakládající konferenci 4. a 5. dubna 1920 v Berlíně do První výzvy KAPD začleněna tato slova:

„KAPD není stranou v normálním smyslu slova, není to strana vůdců. Její hlavní prací bude podporovat německou dělnickou třídu tak dlouho, dokud tato nebude schopna skoncovat s veškerým vedením.“

Tento postoj se zakládal na odmítání jakékoli jiné akce než na bázi revolučního samovývoje německých dělníků coby „třídy pro sebe“.

V praxi realita kontrarevoluce, kterou AAUD-E rozpoznala poněkud dříve než KAPD, transformovala tyto zamýšlené principy v jejich pravý opak. AAUD-E se stala momentem ve štěpení a rozpadu komunistického projektu. Navzdory opačným tvrzením se z odmítnutí pučismu KAPD v praxi stalo faktické odmítnutí jakéhokoli ozbrojeného boje. Z odmítnutí strany a potřebnosti nezávislé politické organizace v předrevolučním období (což je většina doby) se stává odmítnutí zabývat se problémem vztahu těch nejuvědomělejších příslušníků dělnické třídy ke zbytku třídy – tím, co označujeme za problém minoritní organizace.

V reakci na substitucionistické a voluntaristické slabiny KAPD se upustilo i od jejích předností. Ty představoval pokus revoluční organizace nalézt v dělnické třídě revoluční chápání jí samé a rozvíjet je, jakkoli obtížné to v té době mohlo být.

„Einheitlern“ a diktatura proletariátu

Rühleho představa o diktatuře proletariátu neobstojí – začíná totiž nesprávnou koncepcí, že „každý uchvátí své vlastní výrobní prostředky“ a nikoli tím, že mezinárodní dělnická třída kolektivně uchvátí globální výrobní prostředky.[32]

Nadto, organizace „ve výrobě“ je nezbytnou, ale stěží dostačující základnou, na níž by se měla organizovat třída, která nemá prostě jen převzít průmyslovou výrobu, ale transformovat výrobu všech potřeb pro celou společnost. Dělnická třída ze sebe neudělá politickou třídu pro veškerou lidskou společnost jednoduše jen na základě své tovární či průmyslové organizace. Ty jsou jen NĚKTERÝMI z kořenů, které odrážejí její původ jakožto třídy výrobců pro kapitál. Dělnická třída si naopak musí vytvořit politické instituce, které budou vyjadřovat její vládu coby třídy, jako byly třeba (krátce) sověty v Rusku. Kromě toho musí objevit či vypracovat vztah těchto sovětů k ostatním organismům, které vytváří na „úrovni výroby“.

Tím ale nechceme říci, že AAUD-E ve svém programu a propagandě odmítala potřebnost ozbrojeného boje či proletářské diktatury. Kladla ale příliš velký důraz na tovární organizaci – na „terén proletariátu“, jak tomu říkal Rühle – jakožto na základnu, na níž a z níž lze vybojovat a uplatňovat třídní panství. Oproti tomu ostatní oblasti sociálního boje a nutnost ozbrojeného boje se v tomto pojetí stávají podružnými a vedlejšími otázkami. Opět je důležité zdůraznit mezinárodní rysy tohoto poválečného hnutí. Podobnou kritiku lze totiž vznést například i proti turínským dělníkům z roku 1920.

Ústup do továren

Proto ústup do továrny, kterým se vyznačovala revoluční politika AAUD-E, doplněný o odmítání všech stran bez rozdílu jako produktů buržoazní politiky, není rozvojem politiky dělnické třídy, ale znamením obnoveného panství buržoazní politiky a myšlenek NAD dělníky. Organizována uvnitř továrny, daleko od „politické manipulace“, osvobozená od „kontaminace“ buržoazními idejemi, dělnická třída se má vyvíjet pouze na základě své organizace coby ekonomické třídy „pro kapitál“ a jaksi se transformovat (asi jako se housenka mění v motýla) v „politickou třídu“, třídu, která socializuje společnost a ekonomiku skrze revoluci. Těžko si představit, jak k této transformaci dojde.

„Einheitlern“ rovněž trvala na tom, že proletářská revoluce je v zásadě ekonomickou revolucí. Podívejme se nyní kritičtěji na tuto představu.

Revoluce – primárně ekonomická?

Viděli jsme, že pod tlakem války se ohnisko dělnických bojů přesunulo z parlamentní oblasti do oblasti společenské a individuální. Nejednalo se primárně o posun od „politiky“ k „ekonomice“ ani o posun téhož boje do jiné geografické lokality. Spíše to značilo tendenci uvnitř dělnické třídy „řídit si“ svůj boj sami, prosazovat svá vlastní rozhodnutí a tak se odhaluje, že ekonomická základna kapitalistické společnosti je sociálním vztahem mezi třídami, že kapitál je sociální. Kolikrát už jsme tuhle ideu vyslovili, aniž bychom skutečně chápali její význam?

Takže, i když nejranější projevy tohoto „posunu“ v boji vlastně přijaly postoj ala „žádná politika“ – což znamenalo žádné konvenční či stranické politické soupeření, tj. žádná buržoazní politika – jako například před válkou syndikalismus, stále se jednalo o formu politiky, a to často o politiku anarchistických vůdců, kteří dokázali využít těchto ideologických „klapek na očích“. V Evropě to byl zejména případ předválečné Francie, kde syndikalistické CGT po jedno desetiletí dominovali anarchisté Pouget, Yvetot, Delesalle, Pelloutier a Grifuehlles. Jak jsme si již ukázali, válka rozvíjejícím se revolučním tendencím v dělnické třídě posloužila k odhalení nedostatečnosti předválečného syndikalismu. Oproti tomu ruská revoluce svým příliš krátkým momentem triumfu inspirovala světovou dělnickou třídu jako sebevědomé uchvácení politické moci proletariátem, jako sociální a politická revoluce. A pro případ, že by v tomto ohledu panovaly nějaké pochyby, prohlašujeme, že ruskou revoluci vedla dělnická třída, která se politicky projevovala výslovnou opozicí vůči mezinárodní povaze války, která byla projevem globální kapitalistické krize. Byla součástí mezinárodního hnutí dělnické třídy rozpoutaného bídou, kterou přivodila tato válka.

Rusko – buržoazní revoluce?

Rühle a „Einheitlern“ ruskou revoluci mylně označovali za revoluci „buržoazní“, za labutí píseň roku 1789 nebo 1688! Tato mylná představa stála na chápání proletářské revoluce jakožto primárně ekonomické.

To je pak vedlo k domněnce, že třídní povahu ruské revoluce či jakékoli proletářské revoluce lze rozpoznat z ekonomické základny Ruska po revoluci.

Jak jsme si již povšimli, Rühle při svém hodnocení třídních vztahů v Rusku roku 1920 označoval novou společnost v Rusku jako „státní kapitalismus“, čímž prokázal větší proniknutí k podstatě věci než KAPD. Dnes bereme pojem „státní kapitalismus“ a úlohu sociální demokracie, sociálního státu, keyenesiánské řízené poptávky a tak dále jako samozřejmost, ale tehdy to vše byla teprve budoucnost, takže vytahovat to proti levým komunistům by bylo poněkud přísné. Zvláště, když dnešní levičáci jsou touto verzí „socialismu“ stále posedlí. KAPD alespoň, byť ještě koncem 20. let 20. století, podléhala iluzi, že opětovný vznik kapitalistických společenských vztahů znamenal návrat dominantní úlohy soukromého kapitálu v ekonomice, zřejmě v podobě kulaků či soukromých spekulantů.

Rühle však již v roce 1923 pojem státního kapitalismu opustil a popisoval Rusko jako zemi, kde došlo k buržoazní revoluci, k poslední buržoazní revoluci. Jeho neschopnost rozlišovat mezi třídní povahou revoluce a ekonomickou základnou „národního hospodářství“ je velmi významná. Separoval tak osud ruské dělnické třídy (součásti mezinárodní dělnické třídy) od osudu jejích třídních bratrů a sester, včetně Rühleho samotného, v Německu i jinde.

Bolševický program – protidělnický

Navzdory protidělnickým prvkům bolševického programu – spojenectví mezi dělníky a rolníky, právo malých národů na „sebeurčení“, rozdělování půdy jako soukromého vlastnictví – které Rühle ve své diskusi o ruské revoluci správně kritizuje, zůstává faktem, že o ruské revoluci z roku 1917 bolševici, kteří v ní hráli čelní úlohu, uvažovali jako o pouhém momentu v mezinárodní proletářské revoluci. A to neplatí jen pro bolševiky – tuto skutečnost si uvědomovali všichni revolucionáři jak z německé dělnické třídy tak z ostatních zemí.[33]

Takže, když Rühle ruskou revoluci omezil na rámec „jejích“ národních hranic, udělal z ní buržoazní revoluci. A kromě toho zároveň i kontrarevoluci, protože tím, že Rusko izoluje, nutí je přijmout třídní charakter a rozvoj vlastního „národního hospodářství“. Přesně tak Rusko po válce úspěšně „izolovaly“ také západní kapitalistické země. A tak například kritika Brestlitevské mírové smlouvy z května 1918 nemá smysl, pokud neuznáváme mezinárodní charakter revoluce. Signalizuje i porážku německé revoluce, protože ta byla mnohými považována za další „článek v řetězu“. Ruská revoluce závisela na revoluci na západě (a nikoli na „pomoci“ či „obchodu“ nebo na „přátelských kapitalistických vládách pod tlakem masových komunistických nebo socialistických stran“), která by posílila a rozvinula její dělnický charakter.

Fatalismus

Přiznáním tohoto vztahu „Einheitlern“ a vskutku celé tendence v rámci německé levice k chápání souvislosti mezi ruskou a německou revolucí je jedna věta plná sklíčenosti a fatalismu, které byly produktem poražené německé revoluční zkušenosti:

Dokonce i když připustíme, že při tom (podle Rühleho formulace při pokusu „jedním smělým skokem přeskočit celou fázi ve vývoji Ruska“) spoléhali (bolševici) na světovou revoluci, která jim měla přijít na pomoc a vykompenzovat“ … „vakuum ve vnitřním vývoji vnější podporou z velkých kulturních fondů, přesto byla tato kalkulace nerozvážná, protože se zakládala pouze na vágní naději.“[34]

Rühle používá teorii „vývojových fází“, aby z tohoto hlediska vysvětlil nevyhnutelně buržoazní povahu ruské revoluce, čímž silně připomíná to, před čím se jeho proud snažil uniknout, a to fatalistický „marxismus“ Druhé internacionály, Plechanova a Kautského.[35]

Z tohoto defektního internacionalismu a z mylné představy, že dělnická revoluce je „ekonomická“, povstává tentýž druh fatalismu, který čelí panství buržoazní politiky. Je součástí stejného omylu, a to, že jedině „na úrovni přímé extrakce nadhodnoty“, v továrně, je dělnická třída dělnickou třídou a osvobozuje se od panství buržoazních idejí.

Zde tedy leží kořeny „workerismu“ a „soustředění se na továrny“, zrozených z opuštění dělnické třídy jakožto třídy revoluční, jakožto mezinárodní politické třídy, součásti samostatného dějinného hnutí. Zde máme odmítnutí jakékoli jiné třídní organizace než na úrovni výroby, ústup do továren a přenechání arény společenských vztahů buržoaznímu panství.[36] Výsledkem byl jakýsi revoluční syndikalismus, rádoby „politický syndikalismus“, který byl ale politický jen podle jména. V tomto ohledu AAUD-E otevřeně uznávala vliv amerických IWW.[37]

Definitivním výsledkem tohoto pojetí – zrozeného, jak jsme si již řekli, z úpadku mezinárodní revoluce – je, že nakolik dává odpověď na revoluční otázky, před nimiž stála německá a mezinárodní dělnická třída, je to primárně odpověď organizační. Samotných jejích hesel – sověty nebo dělnické rady – se snadno chopily pro začátek všechny tendence zplozené trockistickou Čtvrtou internacionálou a začlenily je do státně kapitalistických programů. Každý je pro dělnické rady (tak jako jsou všichni proti hříchu!).

Tím to však nekončí. Nakolik obnovená sociální krize produkuje od 70. let 20. století autonomní aktivitu dělnické třídy, mnohé z těchto skupin, byť v žádném smyslu nepředstavují přímou organizační kontinuitu, hledají souvislost mezi sebou a poraženou německou levicí. Máme tu tak moderní „fetišismus rad“, potomka skupin komunistů rad z 30. a 40. let 20. století, kterého se je třeba vyvarovat.

Dnešní problémy

Zdálo by se, že trvat dnes například na formě „unitární“ organizace by samo o sobě vyřešilo problém s dělením boje na „politiku“ a „ekonomiku“, kterým trpělo staré hnutí. Ale k tomu, aby dnešní dělnická třída dosáhla tohoto sjednocení, je zapotřebí více než jen prostá forma organizace. Pro dělnickou třídu se jedná o praktickou otázku dosažení této syntézy skrze boj, který by její formě organizace poskytnul náležitý obsah. Pokud se tak nestane, pak jednoduše jeden orgán buržoazní politiky bude nahrazen jiným a navíc vhodnějším k tomu, aby sehrál svoji úlohu při zachování tohoto panství – a to až do té míry, že odstraní management, šéfy atd. a přenechá dělníkům řízení celého výrobního procesu. To vše je klidně možné, protože kapitalistické sociální vztahy zůstanou zachovány.

Spousta moderní „flexibilní“ práce stojí na odstraňovaní staromódní hierarchie starého výrobního procesu a na snaze přimět dělníky, aby si sami dělali „policajty“.

V tomto smyslu můžeme vidět, že i neúspěšné dělnické hnutí vždy představuje faktor v reakci kapitalismu. Kontrarevoluce asimiluje staré boje do svého projektu, fragmenty neúspěšného revolučního pokusu nelze zachovat nebo zmrazit v čase. Proto je třeba vyhnout se jednoduché snaze uzpůsobovat představy, politiku a taktiku jednoho údobí nové realitě, před níž dnes stojíme.

V Německu 4. února 1920 výmarská vláda sociálních demokratů schválila Zákon o továrních radách, který legalizoval závodní rady a vymezoval jejich činnost na specifické ekonomické úvahy v rámci jednotlivých podniků nebo kombinátů.[38]

„Participace“ – past na revolucionáře

Jak KAPD tak AAUD-E jasně rozlišovaly mezi těmito „legálními“ radami a svými vlastními výzvami k vytváření revolučních dělnických rad. Ony „legální“ rady označovaly za nové orgány kapitalistické kontroly v továrně. Oproti tomu KPD podněcovala své členy, aby kandidovali ve volbách do těchto nových rad. Alternativní revoluční rady se ale mohly stát skutečností pouze za předpokladu, že by se ve společnosti rozvíjelo faktické revoluční hnutí se silnou přítomností v továrnách, které by takovýmto radám dalo skutečný obsah a nalezlo by v jejich vzniku své organizační vyjádření.

Ani KAPD-AAUD ani AAUD-E tento základní princip jasně nepochopily a místo toho hovořily o budování revolučních rad v továrnách, které by připravovaly dělníky na ekonomickou správu budoucí komunistické společnosti tím, že by v podobě sítě radových organizací vytvářely v rámci kapitalismu kostru této společnosti.[39]

Permanentní organizace?

Můžeme sice kritizovat neschopnost německých levých komunistů uvědomit si kontrarevoluční důsledky, které má v období kapitalistické degenerace pro dělnickou třídu jakýkoli model permanentní bojové organizace, ale musíme uznat jejich metodu, která otázku organizace dělnické třídy zasazovala do historického kontextu a diskutovala ji v něm. Hloubka této perspektivy se jasně odhaluje v následujícím výňatku z Rühleho článku z roku 1921, Základní otázky organizace. Ten načrtává zásadní třídně historickou perspektivu, která byla předmětem jeho velkého díla Od buržoazní k proletářské revoluci.

„Dnešní rozvíjející se generace dělníků vyrostla – co se týče třídního boje – jak ve stranických tak odborových organizacích. V příslušnosti k těmto organizacím viděla a stále ještě vidí povinnost třídně uvědomělého proletariátu. Důkaz jeho politické zralosti a projev jeho ochoty bojovat. Politická a průmyslová organizovanost se zdála a stále ještě se zdá jako něco samozřejmého, seriózního, téměř posvátného a každý pokus přimět dělníky k odchodu z těchto organizací jim připadá jako nepřátelský akt, kontrarevoluční a v rozporu se zájmy dělnické třídy. Ti, kdo v této tradici zestárli, považují za dobré to, co bylo dobré v jejich době. Ale v naší epoše se dobré stává špatným a pravdivé falešným. Z rozumu se stává nerozum, z výhody nedostatek. Revoluce – epochální transformace, která z této společnosti neponechá kámen na kameni – neprochází kolem starých organizací. Rozbíjí vše staré, aby nanovo vybudovala život z trosek.“

Závěry – komunismus nebo kapitalismus

Přes všechny své slabiny a nedůslednost zůstává levý komunismus, „politika revoluční dělnické třídy v plenkách“, zásadním historickým výchozím bodem pro rozvoj komunistického hnutí v naší době. Jedině tak, že začneme řešit náčrt komunistického projektu v období úpadku kapitalistické společnosti, můžeme rozpoznat degeneraci a kontrarevoluční povahu politiky všech dědiců jak Třetí tak Čtvrté internacionály.

Nyní můžeme vidět kontrarevoluční původ jejich verze socialistického programu. Tento program je ve skutečnosti procesem, jímž lze vlastnictví a řízení kapitálu přenést z jedné kapitalistické frakce na druhou. Děje se tak skrze pokusy regulovat a podvracet revolučně komunistické tendence v dělnické třídě prostřednictvím kampaní za „demokratizaci“ odborů, institucí pro kontrolu nad námezdním vztahem – fundamentálním základem kapitalistické společnosti – a pro jeho správu. Stejně reakční a nyní již zdiskreditované jsou kampaně za „znárodnění“ průmyslu pod „dělnickou kontrolou“ a za podporu národně osvobozeneckých bojů, které slouží pouze k transferu moci z jedné kapitalistické bandy zlodějů na druhou.

Podobně, podíváme-li se, jak leví komunisté určovali své úkoly, taktiku a perspektivy – analýzou fundamentální povahy dějinného údobí – spatříme a uvědomíme si bankrot a třídně demobilizující vliv „vůdcovské politiky“.

Toto označení charakterizuje ty tendence, které stále ještě zastávají dnes již totálně pověrčivé přesvědčení, že boje se „vyhrávají“ nebo „prohrávají“ kvůli „zradě“ konkrétního vůdce, odborové exekutivy nebo stranického výboru. Či ještě hůře, že všechno by bylo v pořádku, jen kdyby se stávající vůdci či exekutiva odstranili a nahradili.

Při co nejostřejším odlišení od tendencí, uskupení a jednotlivců, kteří se stále ještě drží těchto dojemných a nebezpečných článků víry, jež mění rádoby revolucionáře ve smrtelné nepřátele třídy, které údajně „slouží“, nalézáme v tomto levě komunistickém proudu termíny, koncepce, postoje a poznání pro zásadovou a nutnou kritiku bolševismu takového, jaký skutečně byl – a to z hlediska revoluční dělnické třídy.

A především nalézáme počátek perspektivy nutné pro další rozvoj – skrze náš vlastní boj – opravdu komunistického projektu.

Dave Graham

Liverpool

červenec 1994


[1] Zde je patrné, že text pochází ze 70. let 20. století – myslím, že dnes bych psal jinak! (Dave Graham)

Je třeba mít na paměti, že tato idea dekadence je právě jen ideou – myšlenkou, pojmem, výtvorem našich mozků, kterým popisujeme společenskou realitu. ”Dekadence” sama o sobě není o nic aktivnější součástí světa než metafyzické a teologické pojmy ”zla” či ”prvotního hříchu”. Každý, kdo začne argumentovat tím, že ”dekadence je odpovědná za…” nebo něčím podobným, používá tento pojem idealisticky a tomu je třeba učinit přítrž.

[2] V tomto ohledu byl rozkol uvnitř Italské socialistické strany mnohem jasnější – ale italští socialisté/komunisté měli minimálně rok na to, aby se v této otázce rozhodli, než se italská vládnoucí třída rozmyslela, zda půjde do války nebo ne.

[3] V mnoha oblastech se ”většinoví” sociální demokraté prostě chopili vedení dělnických rad, jako by to bylo ”samo sebou” a bez hlasovacích formalit.

[4] Citováno v: Spartacus et la Commune de Berlin, Editions Prudhommeaux, str. 47.

[5] Dopis Roland-Holstovi z 11. srpna 1908. Citováno v: Nettlau, Rosa Luxemburg, str. 405, zkrácené vydání.

[6] Stát a revoluce, str. 205. In: Lenin – Vybrané spisy, Svoboda, Praha, 1950.

[7] Vyšlo v Solidarity, časopisu Dílenských předáků a Hnutí dělnických výborů, červen 1920.

[8] Přezdívka členů a členek americké dělnické organizace Industrial Workers of the World (– poznámka překladatele).

[9] Tentýž vliv fungoval i v Británii, viz například komplex Singer v Clydeside.

[10] World Communism – přetištěno jako série článků ve Workers Dreadnought, únor 1924.

[11] Čtenář nám bude muset tento rozporuplný dojem prominout, ale snažíme se pochopit, jak z vlastního boje dělnické třídy povstává komunistické hnutí. Celou tuto oblast vztahu evropské dělnické třídy k IWW v tomto období je třeba dál studovat. Pro začátek bychom zde čtenáře rádi odkázali na článek, který napsal Sergio Bologna pro Telos č. 13 z roku 1972 a jehož název je “Class Composition and the Theory of the Party at the Origins of the Workers Councils Movement”. V něm se tato problematika rozebírá a zabývá se i některými výše zmiňovanými body.

[12] Tento projev je francouzsky přetisknut v, Badea, G.: Le Spartakisme, L´Arche, str. 335-337.

[13] Této porážky bylo dosaženo za podpory opozičního proudu uvnitř vlastního spartakovského hnutí.

[14] V Británii byl proces politického přeskupování, který roku 1921 vedl ke vzniku KSVB, naprosto odlišný – i to by měl být předmět podobného studia.

[15] Viz například brožura The Wilhelmshaven Revolt, kterou napsal “Ikarus”, účastník událostí, jež popisuje.

[16] Viz například War After the War od Johna Macleana.

[17] Viz například Mass Psychology of Fascism od Wilhelma Reicha.

[18] V tomto kontextu nemá německé slovo “Union” cokoli společného s odbory, kterým se v němčině říká “Gewerkschaft”. “Union” tudíž bojoval proti odborům. (editorova poznámka)

[19] Program KAPD – La Gauche Allemande, La Vielle Taupe, Paříž 1973, str. 4. Z francouzštiny přeložili vydavatelé.

[20] Origins of the Movement for Workers Councils in Germany 1918, str. 29.

[21] Podepsáním Brestlitevské smlouvy 3. března 1918 byly celé oblasti “evropského Ruska”, včetně polské dělnické třídy, postoupeny “něžnému milosrdenství” německého imperialismu.

[22] The Russian Revolution, New York, vydání z roku 1940, str. 54.

[23] Takže Brestlitevský “mír” ve skutečnosti netrval ani 12 měsíců.

[24] Bolševici ignorovali, že se jedná o ztrátu času, protože sociálně demokratická “levice” jako například BSP v Británii je s Labour Party a Druhou internacionálou spojena pupeční šňůrou a nelze ji od ní odtrhnout.

[25] Dětská nemoc levičáctví v komunismu, V. I. Lenin, pekingské vydání z října 1965, str. 114, kde se tato poznámka objevuje v dodatku nazvaném “The Split amongst the German Communists”.

[26] Postscriptum k World Revolution and Communist Tactics z roku 1920, in: Pannekoek et les Conseils Ouvriers, Editions Briacanier EDI, Paříž, str. 200-201.

[27] Gorter například akceptoval „jednotnou frontu“ dělníků a rolníků v Rusku, ale stavěl ji do kontrastu s její nesprávností v západní Evropě. Vlastně tak přiznával, že Rusko je jaksi „zvláštní případ“, na nějž není třeba přísně aplikovat zásady proletářského internacionalismu. Luxemburgová ale třeba bolševickou politiku vůči rolnictvu důsledně kritizovala. I Bordiga v Itálii věnoval zpracování této otázky značné úsilí.

[28] La Gauche Allemande, v citovaném díle, str. 52.

[29] World Communism.

[30] In: World Communism.

[31] Původně vyšlo v Die Aktion č. 37, 1921. Časopis AAUD-E.

[32] To nám rovněž evokuje ideu „převezmi a drž“, kterou v Británii měla SLP ovlivněná ze strany IWW. Nicméně je třeba poznamenat, že SLP byla školkou pro většinu těch „nejlepších“ – a nejhorších – militantů dělnického hnutí v Británii.

[33] Uvědomovali si ji i naši vládcové – přijetí podmínek „příměří“ netrvalo Lloydovi Georgovi ani hodinu, když se doslechl, že v Německu vypukla listopadová revoluce. 8. až 11. listopad 1918 musely být na evropských a severoamerických kancléřstvích a ministerstvech zahraničí velice rušné dny.

[34] From the Bourgeois to the Proletarian Revolution – Otto Rühle, Socialist Reproduction, 1974, str. 13.

[35] Možná se tím vysvětluje i následná politická evoluce mnoha jedinců z KAPD i obou „Svazů“.

[36] Od té doby bylo toto panství alespoň částečně zpochybňováno teprve po opětovném vzniku „sociálních“ hnutí v 70. letech 20. století.

[37] Reichenbach, historik KAPD, říká: „Einheitlern pod Rühleho vedením, jakožto otevřeně anarchosyndikalistická tendence prodchnutá maloburžoazní ideologií a zcela popírající stranu coby orgán proletariátu… vycházela z koncepce amerických IWW a z jejich představ o „jednom velkém svazu“.“ – Zur Geschichte der KAPD, Grunberg Archiv, 1928, str. 127.

Označovat AAUD-E za původem anarchosyndikalistickou je sice nesprávné – svým vlastním pojetím se značně lišila od FAUD – nicméně je pravda, že její pokus vypracovat pro dělnickou třídu cestu vpřed pouze na základě tovární organizace ji, vzhledem k její představě permanentní revoluční organizace v továrnách, přivedl zpátky k syndikalismu, jakmile se stal pokles boje evidentním.

Je však třeba zdůraznit, že i KAPD, byť nepopírala úlohu strany, zastávala podobně mylné představy o formální úloze továrních organizací, jako byla AAUD-E. Tím se Reichenbachova kritika poněkud podlamuje.

[38] Viz Berthelot, M.: Works Councils in Germany, International Labour Organisation, Ženeva, 1924, str. 18. – shrnutí legislativy, která do ústavy Výmarské republiky vnesla princip společného plánování a tak dále. Tuto publikaci stojí za to konzultovat, neboť ukazuje, jak uvědomělí byli sociální demokraté při potlačování revoluce, viz zejména str. 9-14. Tato legislativa je základem pro její moderní ekvivalenty v Německu, Francii, Španělsku a tak dále a byla zahrnuta i do moderního evropského práva v podobě „Sociální kapitoly“ Maastrichtské dohody. Británie od ní samozřejmě „odstoupila“.

[39] K této představě nakonec dospěla organizace, která koncem 20. let 20. století přeskupila militanty ze všech tří organizací (KAUD), a rovněž se pokusila vyřešit ekonomickou základnu komunistické společnosti v díle nazvaném Grundprinzipien Kommunistischer Produktion und Verteilung, jež roku 1930 vydala v Holandsku GIK.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: