Skip to content

Staré dobré odborářství

7.2.2011

Britská skupina Wildcat se v rámci kritiky odborářství ohlíží za historií dělnického hnutí v Anglii (chartismus, luddismus, povstalectví) a zamýšlí se nad vznikem „trade-unionů“ a jejich funkcí v třídním konfliktu.

***

Rok 1842 byl pro proletariát Britských ostrovů velice významný. Pozitivní bylo, že na jedné straně to byla doba velkého boje proti snižování mezd, ale na druhé straně negativní bylo, že tento rok znamenal vytvoření prvního moderního celonárodního odborového svazu. Jednalo se o Hornickou asociaci Velké Británie a Irska, organizaci každým coulem stejně protidělnickou jako dnešní odbory a používající k podrývání bojů dělníků za jejich zájmy téměř identické metody. Byla to významná událost pro proletariát celého světa, jelikož forma odborového svazu (jakmile dojde k jejímu zdokonalení) bude exportována do všech koutů světa. Organizování do odborů sice nebylo jedinou důležitou událostí v „domestikaci“ proletariátu Británie, ale je jedním z nejjasnějších příkladů obecného trendu směřujícího od nekontrolovatelných rozvášněných davů 18. století k pasivitě moderního Labouristického hnutí.

Nejprve ale začněme masovými stávkami a vzpourami, protože k odborům se ještě dostaneme. V polovině roku 1842 byly podmínky dělnické třídy ještě zoufalejší než obvykle. V některých průmyslových městech byla  polovina obyvatelstva nezaměstnaná a ti, kdo měli dost „štěstí“ a pracovali, byli často najímáni jen krátkodobě a podrobeni častému snižování mezd a zrychlování tempa práce. První známka odporu se objevila v květnu ve West Bromwich, když horníci vstoupili do stávky. Stávku sice rozbila policie a armáda a dělníci byli nuceni přijmout 10% snížení mezd, ale pouhých čtrnáct dní od jejího konce začalo stávkovat 10 000 hutníků a havířů v Black Country. Odtud se potíže rychle rozšířily do Severního Staffordshiru a koncem července již byly zavřené všechny tamní doly a průmysl se zastavil v celém středu země. A to byl jen začátek.

Textilními městy táhly velké davy stávkujících a dalších proletářů, přičemž vyprazdňovaly továrny a zaplňovaly ulice. Mnozí měli tyče a neváhali k rozšíření boje použít sílu. Vytahovali zátky z továrních kotlů, takže v Lancashiru a Yorkshiru stávka vešla ve známost jako Bouře zátkových spiklenců. V Sheltonu a Severním Staffordshiru, v dolech lorda Granvilla, vyletěly do povětří dvě vysoké pece. Ještě po dvou letech nebyly nahrazeny. V yorkshirském Bingley stávkující vyhrožovali, že vypálí každou fabriku, která bude dál pracovat. A mysleli to vážně.

Policejní sbor v té době sotva existoval. Například ve skotském městě Airdrie se jeden superintendant a čtyři konstáblové pokoušeli kontrolovat hornickou komunitu čítající 33 000 lidí! Celý sbor ve Staffordshiru měl 184 mužů. Velice běžné bylo osvobozování vězňů. 6. srpna se v reakci na zatčení tří havířů pro žebrotu prohnal severostaffordshirským Burslemem obrovský dav. Vtrhl na policejní stanici, osvobodil ony muže a pak vytloukl všechna okna na radnici. O pár dní později v témže městě Thomas Powys, policejní soudce a zástupce pána hrabství, přikázal vojákům střílet do demonstrace stávkujících na trhovém náměstí. Jeden byl zabit a mnozí zraněni. Dav 500 lidí vytáhnul podpálit Powysův dům. Později byly vypleněny a vyhořely domy různých bohatých šmejdů. Uhlobaroni a policejní soudci se stali terčem speciálního zacházení. Stejně tak i duchovenstvo – většina z nich kázala na podporu uhlobaronů a někteří z nich dokonce sami byli uhlobarony. Bůh možná odpouští, ale proletariát ne!

K mnoha prvním střetům docházelo kvůli pokusům úřadů zasáhnout proti pytlačení a krádežím zeleniny, které nabíraly ohromných rozměrů. V Cheshiru byla zformována speciální jízdní jednotka, která měla zajistit rychlé informování armády o útocích na statky.

Když v září stávkové hnutí skončilo, bylo to pro dělníky částečné vítězství i navzdory brutální represi ze strany státu – stovky lidí skončily ve vězení a rozsudky k deportaci na více než 20 let byly běžné. Zaměstnavatelům se ale nepodařilo prosadit rozsáhlé snížení mezd (kolem 25%), jak měli v úmyslu. Někteří dělníci (jako třeba přadláci z Boltonu) si dokonce vydobyli drobný nárůst mezd. Celou situaci dobře shrnul Richard Pilling, hutník souzený za volání svých spolupracovníků do stávky, když šéfové oznámili snížení mezd. U soudu řekl, „Kdyby nebylo opožděného boje, pevně věřím, že tisíce lidí by zemřely hladem.“

Bylo jasné, že dělníci tohoto vítězství nedosáhli poklidným přerušením práce, ale tradičními metodami, jako byly nepokoje, osvobozování vězňů, drancování a vypalování domů bohatých, krádeže, sabotáže a nedemokratické šíření stávek přímým kontaktováním dalších skupin dělníků. Četné odbory založené krátce nato se bezostyšně pustily do potlačování všech těchto aktivit ve prospěch zákonnosti, mírumilovného chování a občas i mýtu „generální stávky“, v níž dělníci dosáhnou nápravy všech křivd bez jediného výstřelu.

Hornická asociace nebyla jediným tehdy vytvořeným odborovým svazem. Roku 1843 byl založen Svaz hrnčířů a Sdružení přadláků bavlny. V roce 1845 se místní orgány tiskařů sjednotily v Národní typografické asociaci. Do celonárodních spolků byli přijímáni i krejčí, obuvníci, skláři a výrobci parních motorů. Hornická asociace však byla vzhledem ke své síle (v jedné fázi zřejmě měla asi 100 000 členů) a důležité úloze, kterou horníci sehráli ve vlně stávek a bouří, tím nejvýznamnějším svazem.

Odbory, včetně Hornické asociace, se otevřeně stavěly proti všem formám boje kromě poklidného přerušení práce. Na jedné ze zakládajících schůzí Hornické asociace ve Wakefieldu v listopadu 1842 se od všech dolů chtělo, aby jmenovaly své delegáty, a naléhalo se na ně, aby svým mottem učinily „jednotu, klid, zákon a pořádek“. To znamenalo přijmout logiku kapitalistické ekonomie, jelikož existuje-li nadbytek práce, dělníci zjevně nemohou mírumilovnými stávkami nic moc dosáhnout. Což neznamená, že nemohou vůbec bojovat – jen musí používat odlišné metody. Boje roku 1842 šly proti ekonomické logice, odehrávaly se uprostřed „recese“ a byly úspěšné tam, kde by mírumilovná stávková akce nepochybně selhala. A nebyl to jediný způsob, kterým se odbory pokoušely prosadit ekonomickou logiku – Hornická asociace pravidelně apelovala na zaměstnavatele, aby se spojili s dělníky a společně požadovali vyšší ceny uhlí!

Toto období bylo zásadní nejen pro rozvoj moderních odborů, ale také moderní sociálně demokratické politiky. Národní sdružení sjednocených profesí pro ochranu práce, jež bylo vytvořeno v roce 1845, dokonce vážně debatovalo o založení Labour Party. Tento konkrétní útok na proletariát si ale naštěstí musel ještě dalšího půl století nebo tak nějak počkat.

Rovněž to byla důležitá doba pro státní reformu pracovních podmínek, čili pro plánované preventivní ústupky dělnické třídě, které měly v dlouhodobém horizontu vykoupit sociální smír. Byl to rok Zprávy Midlandské těžební komise a První zprávy Komise pro děti a mladistvé osoby – jednalo se o první oficiální odhalení rozšířeného zaměstnávání dětí (často posílaných do dolů ve věku čtyři či pět let) a otřesných podmínek, za nichž pracovaly. Obnovila se parlamentní agitace za desetihodinovou pracovní dobu pro ženy a mladistvé v bavlnářském průmyslu. Vedli ji konzervativní lidumilové jako třeba lord Ashley (později lord Shaftesbury) a nakonec z ní v roce 1847 vzešel zákon. Roku 1848, když se mnozí buržoazní komentátoři domnívali, že Británie stojí na pokraji revoluce, státní tajemník napsal lordu Ashleymu: „Bez váhání prohlašuji… že schválení Zákona o desetihodinové pracovní době v tomto rušném období udrželo tato rozlehlá hrabství v klidu.“ V roce 1864 Gladstone v Dolní sněmovně prohlásil, že tento zákon prospěl, „jak ke zmírnění lidského utrpení, tak k připoutání důležitých tříd společnosti k parlamentu a vládě.“ Na první pohled to může vypadat, že toto „hnutí“ příliš nesouviselo s tím, co se skutečně dělo v dělnické třídě, ale mezi odborářstvím a filantropickými reformátory existovaly četné spojitosti. Hornická asociace vydala řadu rezolucí velebících dílo lorda Shaftesburyho a neustále jej zásobovala údaji. Jednou jí odpověděl s tím, že on je, „pouhým nástrojem a bez pracujících tříd za zády by měl pramalou moc.“

Chartismus

Většina těch, kdo se tehdy angažovali v zakládání odborů, zejména pak Hornické asociace, by se označila za „chartisty“. Což znamenalo, že podporovali „šest bodů Charty lidu“ ohledně reformy parlamentu. Tyto body zahrnovaly: volební právo pro dospělé muže, žádné majetkové předpoklady, každoroční svolávání parlamentu, rovnoprávné voličské obvody, platy pro poslance a tajnou volbu. Tato charta byla poprvé formulována v roce 1836 Londýnským sdružením pracujících lidí – malým spolkem vytvořeným na popud bohatého, radikálního poslance Francise Place – pro specificky dělnické publikum. Jejich program byl sotva originální – o 58 let dříve jistý major Cartwright předložil Dolní sněmovně zákon obsahující stejných šest bodů.

Jak si můžeme představit, chartismus byl skutečně širokou církví, pojímající každého od těch, kdo si mysleli, že volební právo pro dospělé muže jaksi umožní trochu lepší správu země, až po ty – jako byl třeba James Bronterre O’Brien – kdo upřímně věřili, že povede ke zrušení soukromého vlastnictví. Četní pokrokoví historici píší, že se jednalo o „revoluční požadavek“ – samozřejmě „na tehdejší dobu“. Nebudeme ztrácet čas snahami o vyvrácení této absurdní představy a pouze položíme rétorickou otázku: jak to, že roku 1847 slavného chartistického vůdce Fearguse O’Connora zvolili do parlamentu středostavovští voliči z Nottinghamu, a to bezproblémovou většinou? Chartismus bývá často popisován jako „první organizace dělnické třídy“. Přesnější by bylo označovat jej za maloburžoazní hnutí zasvěcené kooptaci boje dělnické třídy. Záměrem chartismu vždy bylo usměrňovat vztek dělnické třídy do požadavků na rozšíření volebního práva. Když byla roku 1848 ve většině Británie městská centra dělnické třídy zachvácena stávkami a bouřemi, chartisté reagovali… masivní doputací k parlamentu, i když se tedy nemohli rozmyslet, zda mají apelovat na kabinet, nebo přímo na královnu.

Jak lze od hnutí s tak konzervativními cíli očekávat, jeho hlavní aktivity spočívaly v organizování peticí obracejících se k parlamentu (s milióny podpisů) a masových mírumilovných demonstrací a shromáždění (statisíce lidí). Skutečnost, že dokázali poklidně shromáždit tolik proletářů, ukazuje, jak moc byla dělnická třída do 30. let 19. století zkrocena. Francis Place si toho samozřejmě povšimnul. „Podívejte se i na takový Lancashire,“ psal měsíc po brutálním policejním masakru prodemokratické demonstrace u „Peterloo“ (Svatopetrská pole u Manchesteru) v roce 1819:

„Běžně a případně se říkalo ,Lancashirská bestie´. Až do nedávna by bývalo nebezpečné při jakékoli příležitosti shromáždit třeba jen 500 z nich. Přinejmenším by došlo k vyplenění pekařství a řeznictví. Dnes lze sebrat dohromady 100 000 lidí, aniž by následovaly bouře. A proč? … Lid má cíl, jehož sledování mu v jeho vlastních očích dodává na důležitosti, podle jeho vlastního mínění jej pozvedává, a tak titíž jedinci, kteří by bývali vůdci bouří, udržují klid.“

Byli však i tací, kdo věřili, že cílů Charty dosáhnou povstaleckými prostředky. Byli známi jako „fyzická síla“ chartistů, čili opak „mravní síly“ chartistů. Občas skutečně dělali čest svému jménu. Například jedné noci v listopadu 1838 vpochodovalo několik tisíc dělníků do Newportu s úmyslem osvobodit uvězněného chartistického vůdce Vincenta. Vedl je Frost, kterého právě vyhodili z jeho místa úředníka se soudní pravomocí a jenž byl předsedou právě rozpuštěného Chartistického konventu. Zaútočili na ně vojáci a speciální konstáblové a deset dělníků zahynulo. Velice běžná byla i násilná rétorika. Slavný chartistický „extremista“ Julian Harney jednou svému publiku radil, aby nosili, „v jedné ruce mušketu a petici v druhé“ – starší příklad „pušky a volební urny“! Koneckonců to ale byla doba, kdy byla legitimita státu malá a idea chopit se zbraní byla v dělnické třídě velice rozšířená. Harney o zimě 1838-9 napsal:

„Ve vesničkách ležících u Newcastlu brali volání do zbraně poměrně doslova… silnou tradici vlastnického paternalismu nahradil krajně třídně uvědomělý chartismus a kuřince, malé dělo, kameninové granáty, kopí a ,havraní´ pařáty nebo ježci – kusy železa s čtyřmi hroty, které bylo možné rozsypat po cestě proti koním kavalerie – se vyráběly ve velkém množství. Byly to lokality jako tato, které, když se šuškandou doslechly, že na velkém štědrodenním mítinku v Newcastlu budou vojáci, vysílaly kurýry zjistit, zda si s sebou mají vzít zbraně.“

Povstalecká tradice

„Rovnostářská revoluce začala,

zajdu si domů pro pušku,

a zastřelím wellingtonského vévodu.“

pouliční písnička z derbyshirského Belperu, 20. léta 19. století

Od 18. století existovala téměř nepřerušovaná tradice organizovaného násilného odporu vůči kapitálu. 19. století začalo přívalem bouří napříč celou Anglií, které byly namířeny proti vysokým cenám potravin zapříčiněným válkou Británie s Francií. Zdá se, že většina bouří byla předem organizována rozdáváním letáčků. V jednom z Londýna, září 1800, se říkalo: „Jak dlouho ještě budeme tiše a zbaběle trpět, že nás ovládá a na pokraji hladu drží banda žoldáckých otroků a vládních zaprodanců? … To my jsme suverénem, proberme se ze své letargie. Přijďte v pondělí na Obilní trh.“ Následovaly šestidenní bouře na Obilním trhu. Jiný zase vyzýval „hokynáře, řemeslníky, tovaryše, dělníky a spol.“ k setkání v Kennington Common. Mítinku se povedlo zabránit jen za použití vojáků.

Během prvních dvou desetiletí onoho století se venkovským Irskem valila jedna vzpoura za druhou. Tajné spolky – Mlátiči, Caravati, Shanavesti, Cardeři – používaly různých forem násilí na obranu práv pachtýřů, ke snižování nájmů a cen, k odporu proti odvádění desátků a k vyhánění majitelů půdy. Roku 1806 Mlátiči fakticky získali kontrolu nad Connaughtem. Podle irského generálního prokurátora venkov roku 1811 trpěl „děsivými důsledky ozbrojení rolnictva a odzbrojení panstva.“ Když lord velitel Baron odsuzoval pubertálního chlapce k smrti za krádež zbraní, prohlásil: „Lze snad trpět, aby osoby, jež přes den pracují, v noci vládly?“

Luddité

„V těchto třech hrabstvích agitace za reformu parlamentu započala právě ve chvíli, kdy byl luddismus poražen.“

E. P. Thompson, Vznik anglické dělnické třídy

Informace v následující části pocházejí téměř výlučně od E. P. Thompsona. A to z důvodu, že je zřejmě jediným levicovým historikem, kdo o nich napsal něco pořádného. Řada akademiků, kteří se uráčí luddity zmínit, tak nehorázně lezou buržoazii do zadku, že ani nestojí zato je číst – například jeden patolízal je popisuje jako „prostoduché nádeníky… rozbíjející stroje, kterým připisovali odpovědnost za své nesnáze“ (Věk revoluce, E. Hobsbawn, str. 55). Na druhé straně Thompson považuje luddismus spíše za legitimní chybu, kterou dělníci udělali na dlouhé a strastiplné cestě, jež vedla ke zvolení Harolda Wilsona. Jak však můžete vidět z výše uvedené citace, je poctivý a často uvádí konkrétní příklady, které odporují jeho pokrokovým, sociálně demokratickým představám. Z komunistické perspektivy není na zde popisovaných formách akcí nic „zastaralého“. Určitý druh luddistické komunitní organizace by byl případný i dnes pro dělníky z malých, roztroušených pracovišť a co se Kapitána Oprátky týče, pár hořících stohů a rozbitých zemědělských strojů je možná přesně to, co bohatí farmáři potřebují, aby se nechali přesvědčit a podělili se o něco ze svých tučných dotací od EU se svými mizerně placenými dělníky.

Luddistické hnutí se soustředilo kolem tří hlavních průmyslových cílů: zničení poháněných tkalcovských stavů v Lancashiru, zničení postřihačských rámů v Yorkshiru a odpor vůči zhroucení z zvyklostí v Midlandském pletacím průmyslu. Hnutí ale zašlo daleko za tyto cíle, vtahovalo do sebe proletáře, kteří nepatřili k těmto sektorům, a přicházelo s všemožnými politickými požadavky. Jednalo se o tak silné hnutí, že několik měsíců dokázalo úspěšně vzdorovat 12 000 vojákům, a to nikoli vojenskou konfrontací, nýbrž sociálními prostředky – nezlomnou komunitní solidaritou a šířením nespokojenosti v řadách samotných vojáků. V červnu 1812 zástupce velitele Západního Ridingu prohlásil: „…až na samotná místa obsazená vojáky, měli zemi fakticky pod kontrolou zákon nerespektující… nespokojení obyvatelé, kteří mnohonásobně přečíslovali ty pokojné.“

Yorkshirští „postřihovači“ byli vysoce kvalifikovaní (a dobře placení) dělníci vyrábějící vlněné sukno a jejich postavení ohrožovaly dva důležité vynálezy: česačka a postřihačský rám. Česačka byl přístroj, který načesával povrch sukna tím, že je prohnal mezi kartáčovými válci. Pocházel minimálně z 16. století, jelikož již tehdy existovalo nařízení Edwarda VI. zakazující jeho využívání. Dělníci od té doby vždy úspěšně bránili jeho širokému využívání. Kdo říká, že pokrok nelze zastavit? Obzvláště intenzivní byl tento boj na konci 18. století. Ve West Country bouřící davy o 1000 či 2000 lidech napadaly nenáviděné přádelny. Roku 1809 parlament zrušil všechny ochranné zákony vztahující se k vlnařskému průmyslu a zahrnující postavení tovaryšstva, využívání česačky a počet tkalcovských stavů, který mohl vlastnit jeden mistr.

Stesky midlandských rámových pletařů (povětšinou z Nottinghamu, Derby a oblasti Leicesteru) byly trochu komplikovanější. Většinou pracovali v průmyslových vesničkách, v dílnách o třech či čtyřech tkalcovských stavech. Ty jim pronajímal jejich zaměstnavatel. Od konce 18. století trpěli prudkým zhoršováním celkových podmínek, jelikož nekontrolovatelný vývoj cen a nekvalitní zboží podrývaly jejich výdělky a řemeslný status. I lancashirští tkalci bavlny byli zvyklí na řemeslnické postavení, jež přímo ohrožoval tovární systém.

Hnutí započalo v březnu 1811 v Nottinghamu. Velkou demonstraci rámových pletařů tehdy rozehnala armáda. V noci téhož dne buřiči, kteří se ani nesnažili maskovat, rozbili ve vesnici Arnold 60 rámů. Dav jim za to provolával slávu. Po několik týdnů docházelo k podobným incidentům v celém severozápadním Nottinghamshiru. Navzdory přítomnosti vojáků a speciálních konstáblů nikdo nebyl dopaden.

V listopadu téhož roku se luddismus objevil v organizovanější podobě. Rozbíjení rámů se stalo dílem disciplinovaných band, které se za hluboké noci rychle pohybovaly od vesnice k vesnici. Z Nottinghamshiru se rozšířilo do částí Leicestershiru a Derbyshiru a bez ustání trvalo až do února 1812. 10. listopadu nějaký obchodník s pleteným zbožím bránil své budovy za použití zbraní. Jeden luddita byl zabit, ale poté, co odnesli jeho tělo, se jeho soudruzi vrátili, vylomili dveře a rozbili rámy. O tři dny později silná skupina ludditů vyzbrojených mušketami, pistolemi, sekerami a kladivy zničila 70 rámů ve velké dílně v Sutton-in-Ashfield.

Útoky se podnikaly jen na ty rámy, které byly spojeny s nízkými mzdami nebo výrobou méně kvalitního zboží. Tohoto „reformistického“ ducha nottinghamských ludditů dobře vyjadřuje tehdejší lidová balada „Triumf Generála Ludda“:

„Vinní nechť bojí se, leč odplácet on nebude

na životě ni statcích poctivého člověka.

Hněv jeho jen na široké rámy dopadne

a na toho, kdo starých cen nedbá.

Ty stroje neřádstva k smrti odsouzeny byly

jednohlasnou volbou cechu

a Ludd, jenž všem překážkám postavit se může,

stal se Velkým popravčím.

Luddité se maskovali a měli dobře vyvinutý systém signálů, hlídek a kurýrů. O každém, kdo v jednu konkrétní noc vedl výpravu útočníků, se hovořilo jako o Generálu Luddovi. Rovněž měli „inspektory“, co chodili a zjišťovali výši platů, podmínky a sbírali peníze pro dělníky, kteří rozbitím rámů přišli o zaměstnání.

Počátkem února 1812 se tato fáze midlandského luddismu rychle vytratila. Hlavní důvody byly tři. Nikoli tím nejzanedbatelnějším z nich bylo, že teror ze strany dělníků byl poměrně úspěšný a mzdy vzrostly. Zadruhé, v oblasti se nyní vyskytovalo několik tisíc vojáků. Zatřetí, v parlamentu ležel zákon, podle nějž se rozbíjení rámů mělo trestat smrtí. Hnutí to sice nezastavilo, ale v řadách dělníků to způsobilo značnou paniku. Rovněž se tak vytvořil prostor pro parlamentarismus a odborářství. Vzniklo kvazilegální sdružení „Jednotný výbor rámových pletařů“, aby se v parlamentu peticí dožadovalo zákona na ochranu platů a podmínek. Výbor se snažil rozbíjení strojů potlačit, ale v Nottinghamu, kde bylo sedm ludditů odsouzeno k deportaci, houstla atmosféra. V dubnu byl u svého domu postřelen jeden majitel pletárny. Dopis od „Kapitána“ jej obviňoval, že se své dělnice pokouší dohnat k prostituci, když jim platí tak nízké mzdy. Po nevyhnutelném zamítnutí zákona byl založen odborový svaz. Hlavními iniciátory svazu byli Henson a Coldham. Henson byl zkušený aktivista tajné „Instituce“, k níž patřili všichni rámoví pletaři. Coldham byl městský úředník z Nottinghamu! Svaz účinně existoval po dva roky a zdá se, že byl dost silný na to, aby zabránil serióznímu návratu luddismu.

Nottinghamské události přímo inspirovaly yorkshirské postřihovače. Objevil se luddismus postavený na stávající taktice, ale provázený daleko větším množstvím výhružných dopisů. V Leedsu se rozdával leták, který byl daleko povstalečtější než cokoli, co bylo k vidění v Nottinghamu:

„…Je třeba, abyste vystoupili se zbraní v ruce, a pomohli Mstitelům napravit křivdy a setřást nenáviděné jho Starého hlupáka a jeho ještě hloupějšího syna a jejich ničemných ministrů. Je třeba svrhnout všechny šlechtice a tyrany…“

Tito luddité projevovali solidaritu s boji v Irsku i jinde. V jednom dopise se říkalo:

„…přadláci z Glasgow a mnoha koutů Skotska se k nám přidají, irští papeženci povstávají do jednoho, takže vojáci budou muset dělat něco jiného než se povalovat v Huddersfieldu a pak sužovat místa, která dnes střeží…“

Řada menších vlastníků manufaktur to jednoduše vzdala a sama své postřihačské rámy zničila, nebo je dala k ledu. Po šesti či sedmi týdnech se stále držela již jen hrstka velkých přádelen. Zejména dva vlastníci byli neblaze proslulí svým odhodláním vzpírat se ludditům – oba si dnem i nocí ve svých areálech drželi ozbrojenou posádku najatých zabijáků a vojáků. O tom, na kterou přádelnu zaútočí, luddité podle tradice losovali. Volba padla na Rawfolds ve Spen Valley. Napadlo jej asi 150 ludditů. Neuspěli. Mnozí byli zraněni, dva z nich smrtelně a museli je tam nechat. První krev byla prolita a nezůstala nepomstěna. Později téhož měsíce byl zastřelen druhý nechvalně známý majitel, William Horsfall z Ottiwellu.

V Lancashiru se jednalo spíše o hnutí otevřených masových bouří. 20. března bylo ve Stockportu napadeno skladiště jednoho z prvních fabrikantů, kteří využívali parou poháněný tkalcovský stav. Začátkem dubna proběhla spousta bouří s cílem vynutit si snížení cen brambor a chleba. 20. dubna několik tisíc lidí zaútočilo na továrnu s parními tkalcovskými stavy v Middletonu. Její obránci stříleli z mušket, tři útočníci byli zabiti a mnozí zraněni. Druhého dne ráno se shromáždil ještě větší dav. Připojil se k němu kolektiv mužů vyzbrojených mušketami a krumpáči a v čele si nesli figurínu Generála Ludda a rudý prapor. Jelikož továrna se znovu ukázala jako nedobytná, dav místo ní vypálil dům jejího vlastníka. O čtyři dny později byla úspěšně vypálena velká fabrika ve Westhoughtonu.

Duben až květen 1812 byl skutečným vrcholem v této třídní válce. Mimo luddistické oblasti docházelo k důležitým hladovým bouřím v Bristolu, Carlislu, Leedsu, Sheffieldu a Barnsley. V Cornwallu horníci vstoupili do stávky a pochodovali do trhových měst, aby se dožadovali snížení cen potravin. V Sheffieldu byl vyloupen zbrojní sklad domobrany. 11. května byl v Dolní sněmovně zavražděn ministerský předseda Perceval. Radost proletářů neznala hranic. Před sněmovnou se v Londýně shromáždily ohromné davy a provolávaly slávu odváděnému atentátníkovi. V Nottinghamu se pořádek povedlo obnovit až s použitím vojenské síly a veřejného čtení Zákona o bouřích. Obecně se mělo zato, že Percevalova smrt musí být výsledkem nějakého revolučního spiknutí. Stejně všeobecné bylo zklamání, když se ukázalo, že šlo o dílo osamělého hrdiny.

Jedním z faktorů, který toto hnutí ukončil, byla silnější represe: více vojáků, více špiclů, více zatčených a rostoucí počet poprav. Důležitější však pravděpodobně byl jeden velký ústupek. Jednalo se o odvolání tzv. Nařízení rady v červnu 1812. Tato nařízení spočívala v politice blokády Francie, kterou Británie uplatňovala v rámci svého válečného úsilí. Její odvolání vedlo k okamžitému zlepšení obchodu, čímž se významně zmírnil hlad v mnoha částech země.

Konec šéfovské recese ale hnutí zcela nezabil. Luddismus v Yorkshiru a Lancashiru povětšinou uvolnil místo přípravám na povstání. Během léta 1812 došlo k četným útokům za účelem získání zbraní. V podobě pump, chrličů a okapů se bralo i olovo na výrobu kulek. Spiknutí sahalo daleko za luddistické oblasti, ale bohužel se nikdy nedostalo až k samotnému vzbouření.

Po příští dvě nebo tři desetiletí taktika luddismu silně inspirovala další hnutí třídní války.

Začátkem 20. let 19. století ve welšském Monmouthshiru existovala tajná organizace známá jako „Skotský dobytek“, která vycházela z řad havířů. Tvrdili, že jejich zakladatelem byl Ned Ludd. Stejně jako luddité měli dobře vyvinutý systém výhružných dopisů, nočních schůzí a vojenských signálů. Specializovali se na vyhazování vysokých pecí do povětří a na terorizování stávkokazů. Říkalo se, že jejich vůdcem je Lolly, zjevně Lol – Pán Neřádstva.

Roku 1830 v jižních a východních hrabstvích Anglie explodovala nespokojenost zemědělských nádeníků, kteří pochodovali od vesnice k vesnici, rozbíjeli mlátičky a požadovali vyšší mzdy. Velice běžné bylo noční žhářství a rozbíjení strojů. K výhružným dopisům posílaným majitelům půdy, statkářům a pastorům se nejčastěji připojoval podpis „Kapitán Oprátka“. Na čas skutečně došlo ke zvýšení mezd, ale hlavním trvalým efektem bylo, že všeobecné zavedení strojních mlátiček se na anglickém venkově odložilo až do 50. let 19. století.

Důležitým rysem všech těchto hnutí byla snaha o utajení. Tehdejší ilegální úderné oddíly stály na masové kultuře nespolupráce. Celé dělnické komunity odmítaly spolupracovat s úřady. Často se svolávaly tajné masové schůze a jen příležitostně je stát infiltroval. Právě proto bylo kdy dopadeno tak málo ludditů, přestože dotčené oblasti byly plné vojáků a široce se využívali špiclové z okolních oblastí. Tvrdé rozsudky vynášené soudy byly znamením zoufalství úřadů.

Nyní si to dejte do kontrastu s prohlášením exekutivy Hornické asociace k zaměstnavatelům z roku 1844. Začínalo slovy: „Nemáme žádných tajemství. Vše činíme otevřeně a na každou naši schůzi jsou zváni všichni. Fabrikanti! Obchodníci! A hokynáři! I vy jste hluboce zainteresováni na našem blahu.“

Legalizace jistých forem organizace, jakou bylo zrušení Zákona o spolčování v roce 1824, nebyla čímsi, co dělnické třídě umožnilo lépe se organizovat – luddité byli velice dobře organizovaní a když vás nechytí, tak je všechno legální! Ve skutečnosti umožnila lepší organizaci kooptátorů, zejména těch maloburžoazních, kteří byli mimo „neproniknutelné“ dělnické komunity. Postoje dělnické třídy k bohatým reformátorům shrnul Francis Place: „Zákony proti spolčování… přiměly (dělný lid) k porušování a nerespektování zákonů. Způsobily jeho podezřívavost vůči záměrům každého muže, jenž mu nabízel své služby.“

Kooptátoři

Bylo by však chybou domnívat se, že odborářství a parlamentní politika byly pouhým spiknutím střední třídy. Měly-li maloburžoazní a dokonce i buržoazní živly vliv zcela neodpovídající jejich počtu, bylo tomu tak z větší části proto, že proletáři na tom neviděli nic špatného. Jak říká E. P. Thompson ve Vzniku anglické dělnické třídy:

„Pouze džentlmeni – Burdett, Cochrane, Hunt, Feargus O´Connor – znali podoby a jazyk vysoké  politiky, dokázali zapůsobit v předvolební kampani či spráskat ministry v jejich vlastním jazyce. Reformní hnutí sice mohlo užívat rétoriku rovnosti, ale přežívala v něm spousta starých vztahů poddanství, a to i mezi tleskajícími davy.“

Avšak úlohu týpků ze střední třídy bychom neměli podceňovat. Většina vrcholných vůdců Hornické asociace nikdy nepracovala v uhelném průmyslu, a to i navzdory neustálému volání členů po dosazování propuštěných horníků na funkcionářské posty. Například pokladníkem asociace byl velkorestauratér z Newcastlu. Obzvláště důležitou úlohu v tomto svazu hrál W. P. Roberts, advokát z Bathu, jenž byl právním zástupcem asociace.

Nakolik Roberts se svými přáteli měli pro svaz nějaký politický program, lze jej shrnout jako Právo na stávku. Čili jako třídní dohodu, kterou šéfové dělníkům dovolují bojovat mírumilovnými a demokratickými prostředky výměnou za záruky, že nezajdou nikam dál a nebudou ohrožovat vlastnická práva šéfů nebo jejich kontrolu nad výrobním procesem. Právo stávkovat nutně znamená také právo řídit. Rovněž nutně znamená, že vláda zákona by měla do nějaké míry platit pro všechny třídy. Dělníci totiž zjevně budou ctít zákony jedině tehdy, pokud občas vyhrají nějaký spor u soudu. A právě o to Robertsovi šlo.

Hornická asociace byla prvním svazem v Británii, který k obraně svých členů systematicky využíval zákonných soudů. Roberts proslul jako „Generální obhájce dělného lidu“. Cestoval z jednoho konce země na druhý, přičemž zastupoval horníky – a často i jiné dělníky – u místních soudů. „Vzdorovali jsme každému jednotlivému aktu útlaku, a to i v případech, kde jsme si byli jisti prohrou,“ vysvětloval. Ve svém úkolu byl dobrý, vyhrál řadu malých vítězství proti zaměstnavatelům: tu osvobodil muže uvězněného za nedovolený odchod z práce, tam získal nezákonně zadržované mzdy. Jednou se chlubil, že učil místní soudce právu a vynášení zákonných zatykačů. Pravidelně se proti rozhodnutím místních soudců úspěšně odvolával ke Královnině soudné stolici v Londýně. Skutečnost, že mu to všechno u úřadů procházelo, ukazuje, jak moc byla vládnoucí třída ochotna k ústupkům, jež by proletariát integrovaly do občanské společnosti.

Oddanost odborového svazu vládě zákona byla téměř fanatická. Vůdcové svazu vždy horníkům vykládali, aby zůstali klidní, dokonce i když je vystěhovávali z jejich domovů. Ve velkém k tomu došlo během stávky v Northumberlandu a Durhamu v roce 1844. Odborový předák northumberlandských horníků, Thomas Burt (později se stal liberálním poslancem), popisuje, jak celé rodiny, „stály se slzami v očích a viděly ničemné ubožáky vrhat ke dveřím artikule, jimž paměť uplynulých let dodala posvátnost; jejich předáci je ale učili, že poruší-li smír, mohou se rozloučit se svým drahým svazem; a moc, výmluvnost a obratnost jejich předáků byla taková, že smír porušen nebyl ani za tak naléhavých podmínek.“ Regule 12 ve stanovách odborového svazu (schválená v květnu 1843) konstatovala: „Tato asociace nebude podporovat ani hájit žádného ze svých členů, jenž by jakkoli porušil zákony země.“

Stejně jako svaz pomáhal soudnictví královny Viktorie, pokoušel se i potlačovat stávky, dokonce i ty zákonné, a to způsobem, který dnes shledáváme velmi dobře známým. V průběhu roku 1844 se v Británii stávkovalo snad v každém uhelném revíru, ale svaz tvrdošíjně zastával pozici, že je proti všem „parciálním“ stávkám. Dost dobrá měla být pouze „generální“ stávka celého odvětví.

Konference odborového svazu v Manchesteru v lednu 1844 se konala uprostřed vlny stávek v jiholancashirském uhelném revíru. Jednalo se o 20 stávek a stovky mužů nepracovaly již 5 měsíců. Jelikož poslední konference zatratila parciální stávky, nedostali ze stávkového fondu ani penny a navíc k nim byli  vysláni odboroví funkcionáři, aby se je snažili znovu dostat do práce. Není se čemu divit, že během několika málo příštích měsíců tisíce horníků ze svazu odešly. V mnoha případech se jim skrze jejich neoficiální akce povedlo získat velká zvýšení platů!

Všechno ovšem nešlo tak, jak si odborový svaz představoval. Stejně jako existovaly neoficiální stávky (řadu z nichž musel oficializovat), existovaly rovněž četné případy, kdy se veteráni z roku 1842 nedokázali plně řídit duchem Regule 12. Během stávky v Yorkshiru roku 1844 byli ve velkém přiváženi stávkokazi z Derbyshiru. Ubytováni byli v barácích u dolu Soap House poblíž Sheffieldu. Velký dav ztekl zdi důlního areálu, vylomil dveře, vytloukl všechna okna a pěkně stávkokazům nakopal. Při stejné stávce v téže oblasti, stávkující na dole Deep vyhodili do povětří parní kotel motoru. Tento druh incidentů se však již stal zřídkavým a ani zdaleka nedosahoval standartů roku 1842. Hornická asociace téměř zanikla po antichartistické represi a recesi v roce 1848, ale škoda, kterou napáchala, se již nedala odčinit.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: