Skip to content

Wildcat o Gorterově „Otevřeném dopisu soudruhu Leninovi“ (1989)

7.2.2011

Dnes již neexistující komunistická skupina Wildcat z Velké Británie znovu vydala v roce 1989 Gorterův „Otevřený dopis soudruhu Leninovi“ a napsala k němu tento úvod.

***

Má se za to, že dnešek je dobou krachu komunismu. Západní média používají nedávné události v Číně a otevřené přijetí tržní ekonomie a politické demokracie většinou východní Evropy, aby nás přesvědčily, že se epocha komunismu, která podle nich začala ruskou revolucí v říjnu 1917, blíží ke konci.

Jenže již krátce po oné události se objevili kritici, kteří začali pochybovat o tom, zda jsou noví vládcové Ruska skutečně komunisté. Zejména od roku 1921 se vynořují tendence, které společenský systém Ruska a později i zbytku východní Evropy, Číny atd. chápaly jako další podobu kapitalismu. Herman Gorter patřil k jedné takové tendenci, k německé komunistické levici. Přes všechny chyby je jeho Otevřený dopis komunistickou brožurou. A jeho terč je jednoznačně kapitalistický.

Přinášíme vám úplné znění jednoho z pamětihodných textů komunistické levice – Otevřeného dopisu soudruhu Leninovi od Hermana Gortera. Státní tiskárny v Moskvě a Pekingu chrlily tuny směšně laciných výtisků Leninova notoricky známého útoku na komunistickou levici – Dětská nemoc levičáctví v komunismu – zatímco Gorterovo metodické rozmetání Leninových argumentů téměř sedmdesát let upadalo v málem naprosté zapomnění, tedy alespoň v anglicky mluvícím světě. Již dlouho bylo na čase, aby znovu vyšlo. Roku 1979 Otevřený dopis vydalo ve francouzštině nakladatelství Spartacus z Paříže.

Původní ruský text Leninova pamfletu byl z dubna-května 1920 a během několika málo následujících měsíců vyšel v různých dalších jazycích. Například kapitola o „“Levém“ komunismu v Anglii“ se objevila na konci července 1920 ve Workers´ Dreadnought vydávaném v Londýně. Dreadnought, týdenník redigovaný Sylvií Pankhurstovou, byl jednou ze zásadních hlásných trub „levých“ či „antiparlamentních“ komunistů v Británii a byl tak jedním z hlavních terčů Leninova útoku. Gorter svoji odpověď Leninovi napsal během července či srpna 1920 a dva výňatky z úvodních částí výsledného Otevřeného dopisu soudruhu Leninovi se v Dreadnoughtu objevily v září a říjnu. Avšak celou Gorterovu odpověď Dreadnought uveřejnil teprve příští rok, a to v jedenácti dílech mezi 12. březnem a 11. červnem 1921. A právě tuto verzi Otevřeného dopisu zde publikujeme. Provedli jsme jen několik málo nepatrných vylepšení překladu a jinak se jedná o originál.

Při povrchním pohledu se Leninova brožura objevila v kontextu nadcházejícího Druhého sjezdu Třetí (komunistické) internacionály. Zakládající sjezd internacionály v březnu 1919 byl narychlo svolanou záležitostí. Zúčastnit se jej se podařilo jen jednomu „bona fide“ zahraničnímu delegátovi, z Komunistické strany Německa (KPD). Ostatní zahraniční delegáti byli povětšinou emigranti, kteří se tou dobou náhodou nacházeli v Rusku a ocitli se v situaci, kdy jednali jako „zástupci“ komunistických stran svých příslušných zemí původu – stran, které v některých případech ještě ani nevznikly. Tím se však této události neupírá nesmírný význam. Třetí internacionála slibovala být revoluční náhradou krví potřísněné Druhé internacionály, většina jejíchž členských stran podporovala první světovou válku. Všichni revolucionáři tehdy novou internacionálu nadšeně vítali. Zdálo se, že Druhý sjezd bude mít daleko lepší účast a bude tedy pro bolševiky důležitou příležitostí pokusit se vtisknout svoji politiku celé internacionále.

Lenin se v Dětské nemoci levičáctví zabýval většinou zásadních témat, které se tehdy debatovaly v různých západoevropských revolučních skupinách i mezi nimi navzájem. Zní-li vám podstata jeho argumentů povědomě, je tomu tak proto, že taktiku, kterou Lenin předepsal, ve víceméně stejném balení ještě dnes prosazuje řada levicových skupin… Komunisté nesmí odmítat pracovat v reakčních odborech. Naopak musí pracovat „všude, kde jsou masy“. Pro komunisty bylo „povinné“ účastnit se parlamentních voleb a bylo-li to možné zasednout v parlamentu, „aby probudili a osvítili zaostalé, utiskované, nevědomé rolnické masy“. Komunistická strana v Británii byla instruována, aby nabídla Labour Party volební spojenectví nebo, bude-li odmítnuto, „nabádala voliče, ať volí labouristického kandidáta proti buržoaznímu kandidátovi“, a tak „pomohla masy dělníků seznámit s výsledky“ labouristické vlády. Očekávalo se, že tato zkušenost „přetáhne masy“ na stranu komunistů. Lenin podporoval politiku KPD v Německu, kterou bylo „upustit od všech pokusů o násilné svržení“ tamního státu, dostane-li se k moci sociálně demokratická vláda „požívající důvěry většiny městských dělníků“ [Lenin, “Left-Wing“ Communism, an Infantile Disorder, Progress Publishers 1950, str. 94]. Kritizoval sice některé aspekty této politiky, ale souhlasil s „její základní premisou i praktickými závěry“ [str. 93].

Bylo by dobré alespoň letmo zmínit, jak úspěšný byl Lenin při obhajobě svých politických argumentů před delegáty, kteří z daleka cestovali do Ruska, aby se zúčastnili Druhého sjezdu. V každé „tezi“ předložené sjezdu a jím schválené, včetně ústředních jednadvaceti „Podmínek vstupu do internacionály“, zaznívaly fráze vytržené přímo ze stránek Leninova pamfletu. Jen tvrdohlavá menšina – zejména tendence, k níž patřil Gorter – odolala prestiži, kterou bolševici čerpali z října 1917: tehdy jen málokdo pochyboval o tom, že byli vůdci první úspěšné proletářské revoluce v dějinách. Většina militantů tak zůstala slepá k absurditě takových pasáží jako třeba:

Nesmíte poklesnout na úroveň mas, na úroveň zaostalé vrstvy třídy. To je neoddiskutovatelné. Musíte jim říkat hořkou pravdu. Jste vázáni povinností nazývat jejich buržoazně demokratické a parlamentní iluze pravým jménem – iluze. Zároveň ale musíte střízlivě postupovat podle stavu třídního uvědomění a připravenosti celé třídy (nejen jejího komunistického předvoje) a všeho pracujícího lidu (nejen jeho vyspělých živlů).“ [str. 43]

Je zřejmé, že nemůžete dělníků říkat hořkou pravdu a zároveň postupovat podle jejich iluzí. V praxi tak Leninovi stoupenci podněcují víru v demokracii, parlament, odbory, levicové strany a všechny ostatní reakční věci, o nichž si myslí, že v ně dělníci věří, aby tak zůstali „s masami“.

Leninova posedlost ovlivňováním a získáváním „mas“, jasně patrná z výše citovaných vět a rovněž ze zbytku Dětské nemoci, skýtá vodítko k základnímu cíli jeho útoku na komunistickou levici. V době, kdy svoji brožuru napsal, se zdálo, že se objevuje světlo na konci tunelu bolševického boje proti vnitřním i vnějším nepřátelům. Na druhé straně vyhlídky na rozšíření bolševických revolucí do západní Evropy rozhodně nevypadaly již tak zářivě. Ústřední orgány bolševické strany a sovětů již uzavřely mír s kapitalismem v Rusku a nyní jej začaly aktivně vnucovat dělnické třídě. Přežití izolovaného ruského státu záviselo na obnově normálních vztahů s jeho buržoazními protějšky ve zbytku Evropy. Jedním ze způsobů jak se o to pokusit bylo vytvořit v těchto zemích masová hnutí, která by mohla vyvíjet silný tlak a ovlivňovat politiku „svých“ vlád ve prospěch Ruska. Jak dal Lenin v Dětské nemoci několikrát jasně najevo, perspektivy komunistické levice mu připadaly jako jedna ze zásadních překážek na cestě této strategie. Celkem jednoduše je bylo třeba smést.

Základní cíl Dětské nemoci se brzy ozřejmil v prohlašeních Třetí internacionály. Například tato organizace, která v pozvánce na svůj První sjezd hovořila o „podřízení zájmů hnutí v každé jednotlivé zemi společnému zájmu mezinárodní revoluce“, již v době svého Třetího sjezdu (červen-červenec 1921) požadovala, aby její přívrženci „energicky bojovali za odstranění všech překážek, které kapitalistické státy kladou do cesty obchodu sovětského Ruska na světovém trhu.“

Gorter ve svém Otevřeném dopisu příležitostně naznačuje, že si je trochu vědom této transformace internacionály v nástroj zahraniční politiky ruského státu, a to zejména v jednom místě ke konci, kde popisuje, jak se spolu se svými soudruhy snažil přijít na nějaké možné důvody skrývající se za Leninovou taktikou:

„Jeden říkal: hospodářské podmínky Ruska jsou natolik špatné, že přeci jen potřebuje mír. Z toho důvodu chce soudruh Lenin kolem sebe shromáždit co největší možnou sílu: Nezávislé, Labour Party atd., aby mu pomohli získat mír.“

Povětšinou však Gorter bral Leninovu brožuru nominálně jako nebezpečně chybný leč nicméně seriózní návrh taktiky, kterou by mělo západoevropské revoluční hnutí přijmout. Ačkoli se mu často podařilo porazit Leninovy argumenty, předpoklad, že se jedná o bratrskou debatu v rámci revolučního hnutí, dával jeho oponentovi až příliš velké uznání. Slovo „soudruh“ v názvu je první z Gorterových mnoha chyb.

Lenin v Dětské nemoci opakovaně připisoval „chyby“ levých komunistů jejich údajnému mládí a nezkušenosti – odtud jeho charakterizace levého komunismu jakožto „dětské nemoci“, kterou je třeba vyléčit peskováním ze strany Velkého taťky bolševismu. Jenže tento popis v žádném případě nesedí na autora Otevřeného dopisu. Gorter, jenž se narodil v roce 1864, šest let před Leninem, byl již zkušeným militantem a teoretikem s dlouhým rejstříkem angažovanosti v holandském a německém socialistickém hnutí. V těchto hnutích se objevili první a nejjasnozřivější kritici mezinárodní sociální demokracie. Stejně tak Leninova jedovatá poznámka, že leví komunisté „argumentují jako doktrinářští revolucionáři, kteří se nikdy neúčastnili skutečné revoluce,“ byla rovněž zavádějící, jelikož Gorterovo angažmá v německé revoluci od roku 1918 dále bylo jedním z nejsilnějších základů, na nichž postavil svoji politiku.

Gorter se okamžitě pustil do úvodní premisy Dětské nemoci levičáctví. Lenin trval na „dějinné nevyhnutelnosti, s níž se bude v mezinárodním měřítku opakovat to, co se stalo zde“ (tj. v Rusku) a chtěl „v západní Evropě aplikovat vše, co je v historii a současné taktice bolševismu obecně použitelné, platné a závazné.“ Oproti tomu Gorter neustále zdůrazňoval kontrasty mezi Ruskem a západní Evropou, aby obhájil svůj názor, že zatímco pro Rusko byla bolševická revoluce patřičná, na západě by nutně nefungovala.

Gorter argumentoval tím, že v Rusku mohla dělnická třída počítat s tím, že bude mít na své straně obrovské rolnictvo, a společně ukují hnutí, které svrhne slabou a frakčními spory rozvrácenou vládnoucí třídu. Na druhé straně v západní Evropě dělnická třída čelila silné a jednotné vládnoucí třídě a nemohla spoléhat na podporu žádných jiných tříd, jen sama na sebe. Veškerá taktika revolučního hnutí by měla vycházet z této reality, o níž byl Lenin – podle Gortera – katastrofálně špatně informován.

Proti mocné západoevropské vládnoucí třídě, pokračoval Gorter, mohou dělnické třídě přinést vítězství jen tyto její silné stránky: početní převaha, jednota a revoluční uvědomění. Je třeba, aby se z obrovské většiny dělnické třídy stali aktivní a třídně uvědomělí bojovníci za komunismus. Jelikož vše závisí na tom, až se z dělnické třídy prvně stanou třídně uvědomělí komunisté, povstání se odkládá na neurčito. Ale pro úspěch revoluce v dlouhodobé perspektivě to je nutné.

Navzdory důrazu na samostatnou aktivitu dělnické třídy Gorter stále ještě psal, jakoby komunistickou revoluci chápal v intencích vytvoření nové blády. V Rusku toho šlo docílit prostřednictvím hrstky vůdců, pár tisíc stoupenců se zbraněmi a velké pasivní podpory. V západní Evropě to bude obtížnější a bude to vyžadovat participaci mas dělníků. „nad takovým množstvím s tak malou silou je na prvním místě věcí taktiky,“ říká Gorter o ruské revoluci, přičemž o Leninovi a bolševicích mluví tak, jako bude Winston Churchill později hovořit o Královském letectvu (RAF).

Gorterova zdánlivá obsese otázkou vůdců má své dobré důvody. Desetiletí parlamentarismu daly mnoha západo-evropským dělníkům představu, že socialismus lze vytvořit tak, že si zvolí do parlamentu stranické vůdce, kteří pak zavedou socialismus shora. Komunistická revoluce je ale o něčem naprosto odlišném. Již jen k pouhému započetí procesu nahrazování státu, námezdní práce a trhu lidskou pospolitostí je zapotřebí permanentní mobilizace milionů proletářů.

Z tohoto důvodu Gorter napadnul Leninovu představu, že by se komunisté měli účastnit činnosti v parlamentu. Revolucionáři mohou proti hluboko zakořeněné síle parlamentní ideologie, a zejména její tendenci povzbuzovat pasivní spoléhání se na vůdce, třebas jen začít bojovat pouze tehdy, zaujmou-li pozici jasné neúčasti v parlamentu a nepřátelství vůči němu.

V boji proti kapitalismu a při provádění revoluce, tvrdil Gorter, se dělnická třída nemůže spoléhat na odbory, které již bohatě demonstrovaly svoji kontrarevoluční úlohu, a musí vytvářet své vlastní nové organizace, v nichž si může udržet kontrolu nad bojem. Zde Gorter jasně ukázal, že má na mysli seskupení typu „továrních organizací“, které během německé revoluce vytvářeli nejradikálnější průmysloví dělníci a které se na svém vrcholu spojily do dvouset tisícové AAUD (Všeobecná dělnická unie Německa) a které podle Gortera mohly být předchůdci sovětů nebo-li dělnických rad, jež byly v Rusku naprosto ústřední pro převzetí moci dělnickou třídou. Jeho obhajoba továrních organizací předpokládá, že tovární dělníci jsou ze své podstaty revolučnější než zbytek proletariátu. Mezi tehdejšími revolucionáři se jednalo o běžný názor. Pozdější Gorterův text (Organizace třídního boje proletariátu, vydaný roku 1921) ilustruje glorifikaci života na dílně ze strany německé levice. Dnes tuto představu odmítáme.

Ohledně odborů Gorter zastává poměrně rozporuplný postoj. Na jedné straně tvrdí, že odbory jsou nutně protidělnické kvůli své struktuře. Na druhé straně tvrdí, že jsou příliš slabé, než aby mohly bojovat proti kapitalismu. Jenže důvodem, proč nebojují proti kapitalismu, není, že jsou na to moc slabé, ale že samotná jejich existence závisí na tom, aby se kapitalismus dál těšil dobrému zdraví. A tak se jej snaží zachovat sabotováním jediné věci, která jej může zničit – boj dělnické třídy. Odbory nejsou reakční kvůli své struktuře, ale kvůli své roli v kapitalistické společnosti. Touto rolí je vyjednávání o míře vykořisťování a přesvědčování dělníků, aby ji přijali. Odbory jsou hierarchické ze stejného důvodu, z jakého má tendenci k hierarchizaci každý kapitalistický podnik jakékoli velikosti – potřeba přimět „členy“, aby jakožto proletáři jednali proti svým zájmům. Předkládáním AAUD (Všeobecná dělnická unie Německa) hlavně jako alternativní struktury k odborům, Gorter ignoruje její nejpodvratnější charakteristiky. Od odborů ji primárně neodlišovala struktura odvolatelných delegátů. Existovala totiž, aby připravovala revoluci. Nevyjednávala se šéfy a neseskupovala dělníky na základě příslušnosti k nějaké konkrétní profesi nebo odvětví, nýbrž na základě jejich ochoty bojovat za diktaturu proletariátu. Zdá se, že v celé kapitole o odborech Gorter naznačuje, že schopnost dělníků rychle odvolat své delegáty je ze své podstaty revoluční. Takovýto postoj je reakční. Hnutí totiž neposuzujeme jen podle toho, jak přijímá rozhodnutí, ale hlavně podle toho, jaká jsou tato rozhodnutí, podle obsahu hnutí.

Mnohem sympatičtější nám připadnou Gorterovy názory na podstatu a úlohu revoluční strany. Jelikož jejich úkolem je napomoci vzniku situace, v níž dělnická třída jako celek bude schopna svrhnout kapitalismus a vykonávat svoji vlastní diktaturu, komunisté se musí organizovat na základě naprosto jasných komunistických principů a jejich nekompromisní obrany. To tehdy vylučovalo masové organizace, které chtěl Lenin.

Gorter jednoduše nehoroval pro stranu, která povede, protože bude mít ty nejlepší myšlenky. V rozporu se sociálně demokratickou tradicí se jeho strana chápala vedení skrze akci:

„Vidí naše stávky, naše pouliční boje, naše rady. Slyší naše hesla. Vidí, jak a kam je chceme vést. To je ta nejlepší propaganda, ta nejpřesvědčivější.“

Gorterova analýza ruské revoluce je ve dvou ohledech chybná. Zaprvé, předpokládá, že bolševická politika byla pro ruskou revoluci správná. Dokonce jde tak daleko, že říká, že heslo, „Osvobození dělníků musí být dílem dělníků samotných,“ platí víc pro Německo než pro Rusko!

Zadruhé, tvrdí, že potřeby proletářské revoluce v Rusku a na západě jsou kvalitativně odlišné. Mnozí leví komunisté tuto chybu dovršili tím, že došly k závěru, podle nějž nebylo Rusko na revoluci zralé, neboť bylo příliš zaostalé. Takovýto přístup je nacionalistický. Gorterova snaha zdůrazňovat rozdíly mezi Asií, východní a západní Evropou místy vážně rozleptává jeho internacionalismus, jako třeba, když si představuje, že ruský proletariát říká svému indickému protějšku: „Naše země je daleko rozvinutější než vaše.“ Jenže tehdy stejně jako dnes potřeby revoluce v každé jednotlivé zemi závisely na potřebách světové revoluce.

Ti, kdo se účastnili ruské revoluce, ji chápali jako první fázi ve světové revoluci, která přinese socialismus všem zemím světa, nerozvinutým i rozvinutým. Petrohrad byl článkem v řetězu průmyslových měst, který sahal až do Berlína a Glasgow. Petrohradská dělnická třída mohla být těžko zaostalá, a to jak politicky, tak co do početní koncentrace. Pravda, byla obklopena mořem rolníků, ale totéž platilo pro Amsterdam, pohlédneme-li za národní hranice. To, co se v Rusku pokazilo, nemělo moc společného s národními zvláštnostmi. Ihned poté, co utvořili vládu, bolševici za podpory hlavních sovětů a některých etablovaných kapitalistů začali provozovat kapitalismus, tj. vykořisťování skrze námezdní práci.

Tím nenaznačujeme, že by nutně uspěli, kdyby se místo toho snažili vytvořit komunismus. Převažující bolševický pohled na to, co je to komunismus (státní kapitalismus sloužící lidu), totiž znamenal, že neměli šanci vybudovat skutečný komunismus.

Další chybou je Gorterův postoj k debatě o taktice. Ať byli jeho úmysly jakékoli, to, co Lenin obhajoval, bylo objektivně kontrarevoluční. Gorter to tak ale neviděl. Pro něj byl Otevřený dopis součástí bratrské debaty mezi soudruhy, kteří v zásadě patří do stejného hnutí. Nebyl snad Lenin – společně s Gorterem a německými komunisty – jedním z prvních a nejprozíravějších revolucionářů, kteří se rozešli se šovinisty z Druhé internacionály, a nevyzýval snad dělnickou třídu, aby imperialistickou válku změnila v revoluční občanskou válku třídy proti třídě? Ať byla jeho úloha za první světové války jakákoli, vydání Dětské nemoci levičáctví ukazuje, že Lenin již nadále nebyl revolucionářem. Akceptovat nálepku „leví komunisté“ znamená, že bolševici byli součástí komunistického hnutí a Gorter se svými soudruhy byli jeho levicí.

Čtenáři tak pronikavě kritickému, jako byl Gorter, Lenin na stránkách Dětské nemoci levičáctví docela často svými vlastními slovy nepříliš chytře odhaluje, že dva a půl roku po povstání je situace v Rusku ztracená. Uveďme si jeden jediný příklad. Na jednom místě Lenin tvrdil, že v Rusku odbory jsou „a ještě dlouho zůstanou“ nutným prostředkem k „postupnému přesunu správy celého hospodářství země do rukou dělnické třídy (a nikoli jednotlivých profesí) a později do rukou všech pracujících.“ Což vyvolává otázku: jestliže dva a půl roku po revoluci není správa celé ekonomiky v rukou dělnické třídy, v čích rukou tedy je? Odpověď samozřejmě zní, že správa ruské ekonomiky byla v rukou bolševické strany, nyní součásti vládnoucí třídy. Nezdá se však, že by Gortera napadlo klást v Otevřeném dopise tento druh otázek, jež by mohly vést k tomuto závěru.

Ačkoli Otevřený dopis necharakterizuje ani bolševickou stranu ani Rusko jako kapitalistické, Gorterova tendence byla mezi prvními, které tak učinily.

V Otevřeném dopise (1920) popisuje Leninovu politiku jako „oportunistickou“. V roce 1921 napsal o Třetí internacionále, která tuto politiku přijala:

„vlastně je ve vleku mezinárodní buržoazie“ (č potřebujeme Internacionálu komunistických dělníků).

A pokračoval:

„Čím více se Rusko vyvíjí směrem ke kapitalismu, tím zjevnější bude buržoazní charakter Třetí internacionály.“

Změnu Gorterova postoje zapříčinil hlavně konflikt mezi Třetí internacionálou a organizací, k níž Gorter patřil, Stranou komunistických dělníků Německa (KAPD). KAPD vznikla v dubnu 1920, neboť se její revoluční politika ukázala jako neslučitelná s reakčně sociálně demokratickými myšlenkami „spartakovských“ vůdců KPD. Třetí internacionála tolerovala existenci dvou německých komunistických stran až do svého třetího sjezdu v červnu-červenci 1921, kdy bylo KAPD řečeno, že se buď znovu sloučí s KPD, nebo bude z internacionály vyloučena. Nesloučila se a tak musela jít. Sloučit se s KPD by bývalo znamenalo rozpustit komunistický předvoj ve straně, která podporovala odbory, parlament a sociálně demokratické strany. KPD nebyla revoluční stranou, jak ukazuje fakt, že upustila od svržení buržoazního státu, když měl sociálně demokratickou vládu. Následovníci Luxemburgové se z jejího zavraždění nikterak nepoučili.

Odpovědí KAPD bylo vydání Manifestu Čtvrté komunistické internacionály. Ta nemá nic společného s Trockého pokusem o zřízení Čtvrté internacionály – krom toho, že obě byly neúspěšné. Stejně jako Otevřený dopis i Manifest vyšel ve Workers´ Dreadnought, a to v říjnu-prosinci 1921. Manifest přezkoumával běh událostí v Rusku od roku 1917 a postřehnul, že „proletářské Rusko rudého října se začíná stávat buržoazním státem.“ Vycházeje z Tezí o taktice přijatých Třetí internacionálou v červenci 1921 a označujících „bezpodmínečnou podporu sovětského Ruska“ za „kardinální povinnost komunistů všech zemí,“ Gorter došel k závěru, že:

„Třetí sjezd Třetí internacionály definitivně a nerozlučně spojil osud Třetí internacionály se současným sovětským Ruskem, nebo-li s buržoazním státem. Podřídil zájmy světové proletářské revoluce zájmům buržoazní revoluce v jedné jediné zemi… Revoluční proletariát celého světa dnes bojuje proti stále pevněji se sjednocující mezinárodní buržoazii, aniž by měl mezinárodní bojovou organizaci, která by odhodlaně a neústupně představovala zájmy proletářské revoluce.“

Odtud tedy volání KAPD po nové internacionále.

Rusko nikdy nebylo komunistické. Gorter a další leví komunisté započali odhalování této velké lži století. Není to komunismus, co je v krizi, nýbrž kapitalismus a jeho leninistické strany.

V roce 1922 Třetí internacionála formálně vyhlásila politiku „jednotné fronty“ se sociálně demokratickými stranami. Gorter tentokrát ponechal stranou všechny diplomatické jemnosti:

„`Jednotná fronta´ těchto internacionál je jednotnou frontou s kapitalismem. Proto se bolševická strana a Třetí internacionála staly zcela kontrarevolučními organizacemi, které zrazují věc proletariátu.“ (ční linie Internacionály komunistických dělníků, 1922)

I přes své nepopiratelné chyby, z nichž jsme se některými stručně zabývali, německá komunistická levice zásadně přispěla k některým z hlavních zásad dnešní komunistické politiky.[1]

Kontrarevoluce a její leninistická ideopolicie se snaží Gortera, KAPD a boj o revoluční internacionálu totálně vymazat. Opětovné uveřejnění tohoto textu je součástí onoho pokračujícího boje.

Wildcat

září 1989


[1]Do jisté míry Gorterovy argumenty přispěly ke vzniku ideologie známé jako „radovectvíg, jejíž základní pozice lze zhruba shrnout následovně: i) ruská revoluce byla nevyhnutelně kapitalistická, protože země nebyla dostatečně rozvinutá; ii) všechny politické organizace jsou reakční; iii) volené dělnické rady jsou jedinými organizacemi, které mohou hájit zájmy dělnické třídy. Rozhodně však nebylo nevyhnutelné, aby Gorterovy názory trpěly takovýmto komolením z rukou kontrarevoluce.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: