Skip to content

Enragés a situacionisté v okupačním hnutí: Francie, květen-červen 1968

11.2.2011

René Viénet píše o třídním hnutí ve Francii roku 1968 a zvláště se snaží zachytit úlohu, kterou v něm sehrála Situacionistická internacionála.

***

Předmluva

Autor této práce neskrývá své sympatie. Lze tedy snad přikládat nějakou hodnotu jeho tvrzení, že garantuje a může dokázat věrnost všech uváděných skutečností a zejména všech citovaných dokumentů. I přes pravdivost všeho, co píše, však nepředstírá, že adekvátním způsobem obsáhnul celé okupační hnutí. Čas na takové dílo teprve přijde. Momentálně nejsou dostupné téměř žádné materiály ohledně provincií a jen velmi málo materiálů o továrnách, dokonce i z pařížské oblasti. Na druhou stranu, i když se omezuje na zde studované aspekty okupačního hnutí, některé aspekty událostí – pro historika bezpochyby ty nejzajímavější – autor prostě diskutovat nemohl, protože jejich odhalení by mohlo být použito proti různým osobám. Vzhledem k chvíli, kdy má být tato kniha vydána, nebude problém to pochopit.

Autor měl to potěšení spolupracovat s několika členy Situacionistické internacionály, dva z nichž byli bývalí členové skupiny Enragés. Bez nich by tato kniha zcela jistě nebyla sepsána.

René Viénet, Brusel, 26. července 1968

„Co se původní historie týče… její obsah je nutně omezený: její základní materiál žije ve zkušenosti historika samého a v současných zájmech lidí; je živý a nyní přítomný v jejich milieu.“

Autor popisuje to, čeho se účastnil, či co přinejmenším zažil: poměrně krátká údobí, postavy jednotlivých lidí a jejich skutky… nestačí být současníkem popisovaných událostí nebo o nich být dobře informován. Autor musí náležet ke třídě a společenskému milieu aktérů, které popisuje; jejich názory, způsob myšlení a kultura musí být stejné jako jeho vlastní. Aby člověk skutečně poznal určité fenomény a viděl je v jejich reálných souvislostech, musí stát na jejich vrcholu – a nikoli je sledovat zdola, skrze klíčovou dírku morálky nebo nějaké jiné moudrosti.“

Hegel, Rozum v dějinách

1. Návrat sociální revoluce

„Samozřejmě, že situacionismus není strašidlem obcházejícím průmyslovou civilizací o nic více, než byl komunismus roku 1848 strašidlem obcházejícím Evropou.“

Francois Châtelet, Nouvel Observateur, 3. ledna 1968

Dějiny nabízejí jen málo příkladů sociálních hnutí s takovou hloubkou boje, jakou mělo hnutí, které propuklo ve Francii na jaře 1968. Nenabízejí žádné, o němž by tolik komentátorů řeklo, že bylo nepředvídatelné. Přitom tato exploze byla jednou z nejpředvídatelnějších ze všech. Prostým faktem totiž je, že ještě nikdy nebyly vědomosti a historické vědomí nějaké společnosti tolik mystifikované.

Například situacionisté, kteří pranýřovali „organizaci jevů“ ve spektakulárním stádiu komoditní společnosti a bojovali proti ní, tuto explozi i její důsledky po léta velmi přesně předvídali. Kritická teorie vypracovaná a propagovaná Situacionistickou internacionálou (SI) pohotově potvrzovala – jakožto předpoklad jakéhokoli revolučního programu – že proletariát nebyl odstraněn, že kapitalismus dále rozvíjí svá odcizení a že tento antagonismus existuje na povrchu celé planety společně se sociální otázkou, jež je nastolena již více než sto let. SI vysvětlovala prohlubování a koncentraci odcizení opožďováním revoluce. Opožďování zjevně plynulo z mezinárodní porážky proletariátu, jež trvala od dob ruské kontrarevoluce, a z komplementárního rozšiřování rozvoje kapitalistické ekonomiky. SI velice dobře věděla, stejně jako řada dělníků, kteří to neměli jak vyjádřit, že emancipace dělníků stále všude narážela na byrokratické organizace, které jsou autonomizovanými zástupkyněmi dělníků. Uchvácením totalitní státní moci se byrokracie ustavila jako třída v Rusku a následovně pak i v jiných zemích. Jinde vrstva privilegovaných manažerů, odborářů či stranických vůdců ve službách moderní buržoazie pracovala na integraci pracovní síly, jejímiž dvořany se stali, do racionálního řízení ekonomiky. Situacionisté tvrdili, že permanentní falzifikace nezbytná k přežití těchto byrokratických mašinérií – falzifikace namířená předně a hlavně proti všem revolučním aktům a teoriím – je univerzálním klíčem ke všeobecné falzifikaci moderní společnosti. Rovněž rozpoznali a začali sjednocovat nové formy subverze, jejíž první známky se viditelně objevovaly a jež začínaly z unifikovaných utlačujících podmínek zmateně rýsovat perspektivu totální kritiky. Situacionisté tak demonstrovali, že se blíží nový revoluční začátek. Mnoha lidem tyto perspektivy připadaly paradoxní, dokonce až dementní. Nyní se vše vyjasnilo!

Během dnešního návratu revoluce jsou pro státní filozofy (což je jedině přirozené) a pseudokritickou sebranku neočekávaným faktorem samotné dějiny. Je zřejmé, že analýza dosahuje na realitu jen tehdy, účastní-li se reálného hnutí, jež potlačuje stávající podmínky. Z tohoto důvodu organizované vakuum činí ze způsobu, kterým žije každý z nás, způsob, jenž ne každý může dešifrovat. V tomto smyslu povědomé v odcizeném životě a v jeho odmítnutí není nutně známé. Pro revoluční kritiku ale nebylo nic jasnějšího a předvídatelnějšího než nová éra třídních bojů, do níž nás uvedlo Okupační hnutí[1]. Revoluční kritika přináší svoji teorii do praktického hnutí, odvozuje se z něj a tak se dobírá koherence, o niž usiluje.

Stalinistům – ideologům byrokraticko-totalitní formy vykořisťování – ve Francii i všude jinde zbyla čistě konzervativní úloha. Dlouho se nemohli chopit moci a mezinárodní narušení byrokratického monolitu, jenž je nutně jejich referenčním rámcem, jim tuto cestu uzavřelo navždy. Tento referenční rámec a praxe z něj plynoucí jim však zároveň znemožňují i návrat k čistě buržoaznímu reformistickému aparátu. Maoistická variace, která náboženským rozjímaním o vyfantazírovaném revolučním orientu reprodukuje jakožto iluzi vzestupnou fázi stalinismu, papouškuje své překlady v dokonalém vakuu. Tři nebo čtyři trockistické sekty mezi sebou zarputile bojovaly o to, které připadne sláva za to, že znovu započne revoluci z roku 1917, jen co se jí povede opět ustavit adekvátní stranu. Tito „resuscitovaní bolševici“ byli příliš fanaticky zažraní do revoluční minulosti a jejích nejhorších chyb, že se ani nezabývali moderními podmínkami. Někteří z nich tuto dějepisnou exotiku míchali s exotikou zeměpisnou více či méně guevaristického revolucionářství v rozvojových zemích. Jestli se komukoli z nich čas od času podařilo ulovit nějakého militanta, tak to rozhodně nebylo v důsledku pravdivosti jejich analýz či skutků, ale jednoduše díky rozkladu tzv. komunistických byrokracií.

Co se týče modernistických pseudomyslitelů s jejich kritikou detailů – těchto pozůstatků militantství, co se etablovaly v tzv. humanismu a přemýšlely pro všechny týdenní magazíny – je zjevné, že nebyli schopni pochopit a už vůbec ne předvídat vůbec nic, neboť na nich eklekticky ležela tíha snad každého aspektu kamufláží starého světa. Byli oddaní buržoaznímu státu, vyčerpanému stalinismu, revitalizovanému Castro-bolševismu, psycho-sociologii a dokonce i svým vlastním ubohým životům. Ctili naprosto vše. Lhali naprosto o všem. I dnes je máme kolem sebe, neustále připravené vše nám vysvětlit!

Velká většina mas mobilizovaných květnovou revoluční krizí začala chápat, co prožívají a tudíž i to, co prožívaly až doposud. A ti, kdo dokázali dojít k nejjasnějšímu uvědomění, rozpoznali v totální teorii revoluce svoji vlastní teorii. Oproti tomu všichni odborníci na ideologii a tzv. agitační a podvratný aktivismus za probuzení mas nepředvídali a nepochopili nic. Co by za takových podmínek mohli vzbudit jiného než lítost? Klidně si dál hráli svoji obvyklou hudbu v ruinách mrtvého času, v němž o sobě mohli přemýšlet jako o budoucí revoluční elitě. Melodie, o níž tak dlouho předpovídali, že bude jejich křtem, se ukázala být jejich umíráčkem.

Opětovný vznik kritické teorie a kritické akce ve skutečnosti historicky tvořil objektivní jednotu. Nové potřeby doby si vytvořily svoji vlastní teorii a teoretiky. Jakkoli limitovaný a odcizený panujícími podmínkami separace byl dialog, jenž takto započal, pohyboval se ke své uvědomělé subjektivní organizaci. A díky tomuto pohybu začal každý z jeho kritiků objevovat všechny její úkoly. Kritická teorie i akce propukly nejprve jako boj proti novým aspektům vykořisťování v třídní společnosti. Na jedné straně divoké stávky na západě a dělnická povstání na východě uvedly do praxe boj proti různým byrokraciím. Na druhé straně současná revoluční teorie začala kritikou podmínek existence, jež jsou vlastní přerozvinutému kapitalismu: pseudonadbytek komodit a redukce života na spektákl, represivní urbanismus a ideologie, vždy sloužící odborníkům na vládnutí. Když Situacionistická internacionála zformulovala soudržnou teorii o této realitě, odhalila i negaci této reality v kombinovaném uskutečnění umění a filozofie v osvobození každodenního života[2]. Tato teorie tak byla radikálně nová a zároveň uchopila všechnu starou pravdu dočasně potlačeného proletářského hnutí. Nový program znovu a na vyšší úrovni objevuje projekt zrušení třídní společnosti, dlouho očekávaného vstupu do vědomých dějin a svobodného budování života a rovněž opětovně objevuje formu dělnických rad jako jeho prostředek.

Nový revoluční vývoj v industrializovaných zemích, jenž je v centru veškerých moderních dějin, lze datovat od dělnického povstání ve východním Berlíně v roce 1953, které proti vládnoucímu byrokratickému podvodu postavilo požadavek na „vládu ocelářů“. Maďarská revoluce roku 1956 začala uskutečňovat vládu rad, byť tato země nebyla dostatečně industrializovaná a specifickými podmínkami byla národní vzpoura proti zahraničnímu utiskovateli, ožebračení a všeobecný teror.

Začátek vření mezi studenty v Berkeley, na podzim 1964, zpochybnil organizaci života v nejrozvinutější kapitalistické zemi – počínaje podstatou vzdělání – a signalizoval revoltu, která se od té doby rozšířila téměř do všech evropských zemí[3]. Jakkoli však byla tato revolta v jistých tématech pokročilá, zůstala parciální, jelikož se omezovala na „studentskou scénu“ (jež byla sama předmětem rapidní transformace související s potřebami moderního kapitálu). Její mladé politické vědomí navíc zůstalo velice roztříštěné a zatížené nejrůznějšími neoleninistickými iluzemi, často včetně imbecilního respektu k maoistické frašce „kulturní revoluce“. Otázka černochů, vietnamské války a Kuby zaujímala nepřiměřenou a mystifikující pozici v boji amerických studentů, jenž byl přesto všechno opravdový. Tento „antiimperialismus“ redukovaný na pouhý hloubavý potlesk skoro vždy dominoval i studentským hnutím v Evropě. Od léta 1967 nabralo agresivní obrat západoberlínské studentské hnutí – v reakci na atentát na Dutschkeho se po celém Německu šířily demonstrace. Italové šli ještě dál a od prosince 1967 – zejména v Turíně – okupovali továrny a začátkem roku 1968 přivodili uzavření velkých univerzit v celé zemi.

Současná krize byrokratické moci v Československu – jediné průmyslové zemi, kterou kdy stalinismus dobyl – je v zásadě otázkou hazardního pokusu vládnoucí třídy ze své vlastní iniciativy poopravit fungování své vážně selhávající ekonomiky. Tlak vření mezi studenty a inteligencí na konci roku 1967 přiměl byrokracii, aby se rozhodla riskovat. Napříště budou hlavní nebezpečí pro byrokratickou moc přinucenou předstírat liberalizaci představovat dělnické stávky a první hřmění požadavků na přímou kontrolu nad továrnami.

Byrokratické přivlastnění si společnosti je neoddělitelné od totalitní držby státu a absolutní vlády jeho ideologie. Absence cenzury, zaručení svobody projevu a práva na sdružování postaví ve velmi blízké budoucnosti před Československo následující alternativy: buď represe, která odhalí naprostou klamnost těchto ústupků, nebo proletářský útok proti byrokratickému vlastnictví státu a ekonomiky, jež se odhalí, jakmile panující ideologie na jakkoli dlouhou dobu přijde o svoji vždy přítomnou policii. Na výsledku takového konfliktu bude maximálně zainteresována ruská byrokracie, jejíž přežití by vítězství českých dělníků ohrozilo[4].

V březnu rovněž významné hnutí polských studentů otřáslo Gomulkovým režimem, oním výsledkem úspěšné byrokratické reformy po krizi v roce 1956 a po rozdrcení maďarských dělníků. Tehdy získaný odklad se blíží ke konci. Tentokrát se ale dělníci nepřidali ke studentům a ti byli rozdrceni v izolaci. V tomto krizovém momentu zasáhli pouze pseudodělníci: straničtí aktivisté a policie z milicí.

Ve Francii byla překročena rozhodující překážka, přičemž hnutí znovu objevilo své nejhlubší cíle. Dělníci moderní kapitalistické země se masově vrátili k radikálnímu boji. Nic nemůže zůstat stejné jako dřív. Evropa si může jedině radostně poskočit a zvolat: „Dobře jsi ryl, starý krtku!“

Situacionistický skandál ve Štrasburku v prosinci 1966 odzvonil umíráčkem studentskému odborářství ve Francii. Místní byro UNEF (Union National des Etudiants Francais) se nečekaně vyslovilo ve prospěch tezí SI a vydalo pamflet Mustafy Chajátího O bídě studentů… Užitá metoda, následné strasti a nesmiřitelná soudržnost analýzy, to vše přispělo k velkému úspěchu této parodie. Můžeme zde hovořit o prvním úspěšném pokusu sdělit revoluční teorii proudům, které ji ospravedlňují. Přibližně desítka překladů rozšířila publikum tohoto textu, především v USA a Itálii. Jestliže ve Francii nebyl jeho okamžitý praktický dopad tak silný, tak proto, že se tato země ještě nezapojila do bojů, které již jinde byly v pohybu. Nicméně jeho argumenty nebyly zcela cizí opovržení celým studentským prostředím, jeho pravidly a otřepanými frázemi, které jedna frakce francouzských „studentů“ později vyjádří mnohem přesněji než v kterékoli jiné zemi.

Bohatost revoluční situace ve Francii, která zasadila stalinismu nejtvrdší ránu, jakou kdy na západě utržil, se projevila tím, že se dělníci vlastním přičiněním spontánně podjali velké části hnutí a výslovně kritizovali hierarchii, komodity, ideologii, přežívání a spektákl. Rovněž není bez významu povšimnout si, že postoje či fráze ze dvou knih situacionistické teorie, které se objevily v posledních týdnech roku 1967[5], byly těmi nejvyspělejšími elementy květnové vzpoury vepsány na zdi Paříže a několika provinčních měst. Větší část těchto tezí zabrala větší část těchto zdí. Jak bylo možné očekávat, situacionistická teorie se stala praktickou silou zmocňující se mas.

2. Počátky vření ve Francii

„Samozřejmě, že i utopisté mohou správně vidět situaci, kterou musí opustit. Zůstávají-li pouhými utopisty, pak proto, že ze své pozice situaci vidí jen jako fakt či přinejlepším jako problém, který je třeba rozlousknout, aniž by si kdy uvědomili, že jak řešení, tak cestu, která k němu vede, naleznou právě v problému samém.“

Georg Lukacs, Dějiny a třídní uvědomění

Odmítnutí, k němuž se v jiných zemích již hlásily široké složky mládeže, se ve Francii zhostila jen maličká frakce vyspělých skupin. Nebyla pozorovatelná žádná tendence k ekonomické či dokonce politické „krizi“. Agitace zahájená v Nanterre čtveřicí či pěticí revolucionářů, kteří budou později tvořit Enragés, povede během ani ne pěti měsíců téměř k likvidaci státu. A to je rozhodně potrava pro přemýšlení. Hluboká krize, jež byla ve Francii latentně přítomna, existuje ve všech moderních buržoazních společnostech. Chybělo vědomí reálné revoluční perspektivy a jeho praktická organizace. Ještě nikdy nevedla agitace tak malého počtu jedinců v tak krátkém čase k takovým důsledkům.

Gaullistický režim sám o sobě nebyl pro počátek této krize nijak obzvlášť významný. Gaullismus není nic jiného než buržoazní režim pracující na modernizaci kapitalismu stejným stylem jako Wilsonova Labour Party. Jeho zásadní charakteristika a úspěch spočívají ve skutečnosti, že francouzská opozice je ještě neschopnější získat podporu pro program s naprosto stejnými cíli než opozice jinde. Nicméně musíme zmínit dva specifické rysy: gaullismus k moci nastoupil pomocí komplotů a vojenského puče, což tomuto režimu dává jistý punc opovržení zákonností, a de Gaullovo osobní pěstění archaické prestiže. Ironií je, že se tato prestiž, která ve Francii již sto let naprosto neexistuje, začala znovu objevovat až s nedávným hnutím a právě tak, že otřásla sádrovou prestiží gaullismu.

Ač nikterak dramatická, modernizace francouzské ekonomiky neproběhla bez jisté recese a poklesu reálných mezd způsobeného vládními výnosy o sociálním zabezpečení a růstu nezaměstnanosti, zejména pro mladé dělníky. To byla i záminka příkladných lednových bouří dělnické třídy v Caen, kde dělníci překročili odborářské požadavky a vyrabovali několik obchodů. V březnu oceláři z továrny Garnier v Redonu dokázali zatáhnout každou továrnu ve městě do své vítězné stávky, přičemž si nezávisle na odborech vytvářeli svá vlastní propojení a organizovali si vlastní sebeobranu, která donutila CRS[6] (policejní oddíly pro boj s davy), aby se stáhla.

Přímé odezvy štrasburské aféry jako první pocítily univerzitní koleje v Jussieu, poblíž Lyonu, jejichž obyvatelé na jaře 1967 na několik týdnů zrušili všechna předepsaná pravidla, a tak překročili akademickou debatu o reformě antisexuálních ubytovacích řádů. „Studenti“ z Nantes od počátku prosince 1967 zašli ještě dál. Poté, co zabrali místní pobočku UNEF, rozhodli se zavřít Bureau d´Aide Psychologique Universitaire. Pak zorganizovali několik invazí na univerzitní koleje: muži do ženských a následovně ženy do mužských ubikací. Nakonec v únoru obsadili nanteský rektorát a urputně bojovali s policií. Jak Rivarol napsal 3. května: „Pozapomnělo se na to, že již v únoru bouře v Nantes odhalily pravou tvář těchto „situacionistů“, 1500 studentů pod černorudými prapory, obsazená Síň spravedlnosti…“

Skupina Enragé vznikla během boje proti policejní přítomnosti v Nanterre. Někdo vyfotografoval několik tajných policistů a 26. ledna se na fakultě objevily zvětšeniny těchto fotek v podobě plakátů. Tato akce vedla k zásahu, který si vyžádal děkan Grappin, šedesáti uniformovaných policistů, kteří byli po krátké konfrontaci zahnáni pryč. K původním štváčům se přidalo několik set levicových militantů. Mezi ně patřili Enragés jako takoví a desítka anarchistů. Enragés tehdy patřili k živlům, co se nejméně přizpůsobily univerzitnímu systému. Krom toho si tito „vysokoškolští pobudové“ našli cestu k teoretické shodě s platformou Situacionistické internacionály. A zahájili systematický útok na nesnesitelný řád věcí, počínaje univerzitou.

Prostředí bylo obzvlášť odporné. Nanterre byla moderní jak svými fakultními funkcemi, tak svojí architekturou. Právě zde kázali kreténi poslušného myšlení – oni pacholci kooptace, modernistické nuly sociální integrace, oni Lefebvrové a Tourainové[7]. Scéna byla dokonalá: urbanismus izolace narouboval univerzitní centrum na věžákové byty a je doplňující slumy. Byl to mikrokosmos obecných podmínek útlaku, duch bezduchého světa. Z těchto důvodů měl mít program znemožňování odborníkům na iluze, aby promlouvali ex cathedra, a využívání zdí ke kritickému vandalismu tak velký dopad. Otevřelo se tak východisko z neplodného protestu, po léta chrleného proti malichernosti správců kolejí nebo Fouchetově reformě a produkovaného na objednávku UNEF a všech, kdo toužili vést.

Když Enragés začali narušovat kurzy sociologů a některých dalších, UNEF i s levičáky, co se do něj infiltrovali, reagoval rozhořčeně. Při několika příležitostech se sami pokusili profesory chránit. Anarchisté navzdory svým vlastním záměrům s místním výborem UNEF zůstali neutrální. Jednomu z nich, Danielu Cohn-Benditovi, který si již vysloužil jistou reputaci omlouváním sama sebe za to, že urazil ministra, nehrozilo nic menšího než vyloučení z UNEF na základě návrhu podaného trockisty (z nichž se později stane Federace revolučních studentů, tehdy známá jako CLER). Jen proto, že Cohn-Bendit, německý občan, byl předvolán na prefekturu (policejní stanice) před vyhošťovací výbor, se CLER rozhodla svůj návrh stáhnout. Skandály Enragés tou dobou již nalézaly odezvu v určité politické agitaci. U příležitosti „celonárodního dne“ okupací vysokoškolských kolejí – 14. února – se objevila jejich písnička o Grappinovi a první komiksový plakát. Po všech stránkách začínalo být horko.

21. února Nouvel Observateur ronil slzy nad Nanterre: „Levice se vytratila a nezůstalo nic než Enragés, což jsou pouzí tři nebo čtyři představitelé Situacionistické internacionály.“ Téhož dne Enragés vydali traktát objasňující, že, „k Situacionistické internacionále jsme nikdy nepatřili a tudíž jsme ani nikdy nemohli tvrdit, že ji jakkoli zastupujeme. Represe by byly jako dětská hra, kdyby každá demonstrace, která vykazuje sebemenší radikalismus, byla výsledkem situacionistického spiknutí! … Nehledě na řečené, potvrzujeme své sympatie k situacionistické kritice. Náš soulad s radikální teorií lze posoudit na základě našich činů.“

22. března levičácké skupiny vtrhly do správní budovy a uspořádaly mítink v zasedací místnosti Akademické rady. René Riesel jménem Enragés okamžitě požadoval, aby byli vyhnáni dva pozorovatelé z administrativy a několik přítomných stalinistů. Když mluvčí anarchistů, obvyklý spolupracovník Cohn-Bendita, prohlásil, že, „Stalinisté, kteří jsou dnes večer tady, již nejsou stalinisté,“ Enragés mítink ihned opustili na protest proti této zbabělé iluzi. Navíc byli obviněni, že chtějí zdemolovat kanceláře odborového svazu. Pustili se tedy do psaní svých hesel po zdech: „Považuj své touhy za realitu,“ „Nuda je kontrarevoluční,“ „Odbory jsou bordely,“ „Nikdy nepracuj“ atd. Zahájili tak formu agitace, která bude požívat dalekosáhlého úspěchu a stane se jedním z originálních rysů období okupací. Shromáždění různých levičáckých živlů, které bude v příštích týdnech nazváno „Hnutí 142“ a pak „Hnutí 22. března“, se tedy onoho večera začalo konstituovat bez Enragés a proti nim.

Hnutí 22. března bylo od počátku eklektickým konglomerátem jedinců, kteří se k němu přidali z čistě osobních pohnutek. Všichni se shodli na tom, že na jakémkoli teoretickém bodě se shodnout nemohou, a tak spoléhali na „společnou aktivitu“, kterou se tato mezera měla překonat. Nicméně na dvou tématech panoval konsensus, přičemž jedno byla směšná banalita a to druhé nový požadavek. Onou banalitou byl „boj“ proti imperialismu – dědictví rozjímací fáze levičáckých skupin, která se chýlila ke svému konci – a tak Nanterre, onen předměstský Vietnam, propůjčila svoji rozhodnou podporu povstalé Bolívii. Novinkou byla přímá demokracie v organizaci. Pravdou je, že tento záměr se v Hnutí 22. března realizoval jen částečně, neboť většina jeho členů byla loajální také jiným organizacím, kterýžto problém se diskrétně přehlížel či nikdy nezvažoval. Byli tam maoisté, JCR, anarchisté všeho druhu – od trosek „Anarchistické federace“ po aktivisty „Iberské federace libertinské mládeže“ – a až komická či podezřelá byla podpora „skupin institucionálního výzkumu“ (FGERI)[8].

Cohn-Bendit sám patřil k nezávislé a poloteoretické anarchistické skupině okolo časopisu Noir et Rouge. Díky tomu a svým osobním vlastnostem se ocitnul v nejradikálnější tendenci Hnutí 22. března, která byla vpravdě revolučnější než celé hnutí, jehož mluvčím se stane a jež tedy bude muset tolerovat[9]. Cohn-Bendit – nepříliš inteligentní, různými individuy pomateně informovaný o teoretických problémech doby, dost šikovný, aby pobavil studentské publikum, dost přímý na to, aby obstál v aréně levičáckých manévrů, poddajný tak, aby mohl pracovat s jejich mluvčími – byl sice poctivým, ale opravdu jen přiměřeným revolucionářem. Věděl toho mnohem méně, než by býval měl a to, co věděl nevyužil maximálně. Krom toho nekriticky přijal úlohu hvězdy a stavěl se naodiv chátře reportérů ze spektakulárních médií, a proto Cohn-Bendit přirozeně musel dbát na své postřehy, které vždy kombinovaly prozíravost s nesmyslností, přičemž ta se umocňovala zkomolením, jež je tomuto druhu komunikace vlastní. V dubnu stále ještě všem tvrdil, že je umírněny a v žádném případě Enragé. To bylo v době, kdy tisk následoval ministrův příklad a všechny nanterrské rebely začal označovat za „Enragé“.

Hnutí 22. března během pár dní fakticky dosáhlo velkého úspěchu, který měl vliv na širší hnutí jako celek a který nijak nesouvisel s tlacháním o „kritické univerzitě“ vykradeným z německých a italských příkladů, jehož hloupost se již odhalila[10]. Zatímco veškeré snahy jeho výboru pro „kulturu a kreativitu“ nikdy nepřekročily revoluční estétství, jemuž nemohly na zajímavosti přidat ani nějaké ty ubohé stopy „situacionismu“, prostoduchý „antiimperialistický“ projekt uspořádání mítinku v Nanterre, 29. března, dotlačil děkana Grappina k prvnímu a nejzávažnějšímu z řady administrativních kiksů, jenž vedl k rychlému rozšíření neklidu. Grappin nechal areál univerzity na dva dny zavřít. Hrozivé strašidlo „hrstky Enragés“ začínalo děsit vědomí národa.

Mezi nejznepokojenější patřil L´Humanité, který 29. března odsoudil, „přepadové akce prováděné skupinou anarchistů a ,situacionistů´, jedno z jejichž hesel – obrovskými písmeny napsané NEPRACUJ! – zdobilo vchod do vysoké školy. Aktivita těchto zhruba čtyřiceti studentů již několik týdnů spočívá v ,zasahování´ v přednáškových sálech a seminářích… obsazování budov a konečně pokrývání zdí obřími slogany. Jak mohla nějaká hrstka nezodpovědných živlů vyprovokovat tak vážná rozhodnutí, která se dotýkají 12 000 studentů na společenských vědách a 4000 na právech?

Represe, která v tu chvíli začala, přišla příliš pozdě. Samozřejmě, že jeden z Enragés, Gérard Bigorgne, byl na pět let vyloučen ze všech francouzských institucí vysokoškolského vzdělávání, aniž by k tomu Hnutí 22. března, jeho novináři nebo kterákoli jiná levičácká skupina řekli jediné slovo (vyčítali mu jeho otevřené pohrdání univerzitními pravidly a jeho chování před Akademickou radou bylo fakticky skandální). Ale opětovné výhrůžky, že bude vyloučen Cohn-Bendit – tehdy již poměrně slavný a pro mnohé lidi určitě omluvitelnější – zpráva, že Riesel, Cohn-Bendit a šest dalších agitátorů z Nanterre se má 6. května dostavit před Kárný výbor Pařížské univerzity, a konečně, že se Nanterre od 2. května až do odvolání zavírá, vyvolaly mezi pařížskými studenty expanzi neklidu. Hnutí 22. března a UNEF svolávaly na pátek 3. května mítink na nádvoří Sorbonny. Snahou rozbít tento mítink úřady uvolnily nahromaděnou sílu hnutí a vyprovokovaly je, aby překročilo rozhodující práh. Jak nereálný se takovýto vývoj zdál specializovaným ,pozorovatelům´ lze dokonale demonstrovat na brilantním proroctví legračního Escarpita, který 4. května napsal do Le Monde: „Není nic nerevolučnějšího, nic konformističtějšího než pseudovztek nějakého rozbíječe oken, i když své antimandarínství halí do marxistického nebo situacionistického jazyka.“

3. Boj v ulicích

„Vím, že pro vás nic neznamenají, protože dvůr je ozbrojen. Žádám vás však o svolení říci, že ve chvíli, kdy oni sami pro sebe znamenají vše, by neměli být přehlíženi. A právě do tohoto bodu došli: vaše armády pro ně přestávají cokoli znamenat a největším neštěstím je, že jejich síla spočívá právě v jejich představivosti. Vpravdě lze konstatovat, že ode všech ostatních forem moci je odlišuje jejich schopnost učinit vše, jakmile dojdou do určitého bodu, o čem jsou přesvědčeni, že to dokážou.“

Kardinál de Retz, Memoáry

Sám o sobě byl mítink 3. května banální: jako obvykle volání vyslyšely tři nebo čtyři stovky asistentů. Na bulváru Saint-Michel mělo začátkem odpoledne protidemonstraci pár desítek fašistů ze skupiny „Occident“. Na Sorbonně několik Enragés volalo po organizování sebeobrany. Jelikož neměli žádné tyče, musel se rozbít nábytek. Rektor Roche a jeho policisté se domnívali, že by to mohla být dostatečná záminka k útoku. Na dvůr Sorbonny vtrhla policie a gendarmerie mobile, aniž by se jim účastníci mítinku postavili na odpor. Studenti byli obklíčeni. Policie jim pak nabídla volný průchod z nádvoří. Studenti souhlasili a první, kteří odcházeli, skutečně prošli. Jenže tato operace nějakou dobu trvala a začali se shromážďovat další studenti. 200 demonstrantů zbývajících uvnitř Sorbonny, včetně všech organizátorů, bylo zatčeno. Když odjížděly policejní antony, které je odvážely, Latinská čtvrť explodovala. Jeden z oněch dvou antonů nikdy nedorazil do cíle. Vězně ve druhém antonu hlídali pouze tři policisté. Byli zbiti a několik desítek demonstrantů uprchlo.

Bylo to poprvé po mnoha letech, co několik tisíc studentů tak dlouho a s takovou energií bojovalo s policií. Nekonečnými útoky, které vždy přivítalo krupobití dlažebních kostek, se povedlo vyčistit bulvár Saint-Michel a přilehlé ulice teprve po několika hodinách. Šest set lidí bylo zatčeno.

Syndicat National de l´Enseignement Supérieur (Národní odborový svaz vysokoškolských zaměstnanců – SNESup) a UNEF okamžitě vyzvaly k časově neomezené stávce na vysokých školách. Tvrdé rozsudky odnětí svobody, které 4. května dostali čtyři z demonstrantů, jen potvrdily konání demonstrace svolané na 6. května za účelem nátlaku na Akademickou radu.

Přirozeně, že stalinisté dělali vše, co bylo v jejich silách, aby hnutí zlomili. Úvodník, který George Marchais napsal 3. května do L´Humanité, vyjadřoval tuto politiku téměř parodicky a rozhořčil masu studentů. Od této chvíle byla stalinistům upírána půda ve všech centrech revolučního vření, která studenti začali vytvářet.

Celý 6. květen byl poznamenán demonstracemi, které se brzy odpoledne změnily v bouře. První barikády vyrostly na Place Maubert a jejich obrana trvala tři hodiny. Zároveň propukaly boje s policií na dolním konci bulváru Saint-Michel, u Place du Châtelet a v Les Halles. V podvečer již bylo demonstrantů přes 10 000 a drželi hlavně oblast kolem Place Saint-Germain-des-Prés, kde je teprve po šesté hodině večerní posílila podstatná část pochodu organizovaného UNEF na Denfert-Rochereau[11]. „To, co následovalo,“ psal 8. května Le Monde, „svým rozsahem a násilností předčilo vše, co se za celý tento, již tak ohromující, den stalo. Byl to pouliční boj, který občas dosahoval záchvatů zuřivosti, kdy se každá utržená rána okamžitě vracela a každý kousek sotva dobytého území byl stejně rychle ztracen… Docházelo k dramatickým a nesmyslným momentům, které pozorovateli připadaly jako naprosté šílenství.“ A L´Aurore 7. května poznamenávala: „Vedle demonstrantů bylo vidět bandy mladých grázlů (blousons noirs) vyzbrojených ocelovými tyčemi, kteří přišli z okrajových částí Paříže, aby studentům pomohli.“ Boje skončily až někdy po půlnoci, zejména na Montparnassu.

Poprvé se převracela a zapalovala auta, vykopávaly se dlažební kostky na barikády a rabovaly se obchody. Užívání podvratných hesel, které začalo v Nanterre, se nyní rozšířilo do několika částí Paříže. Nakolik buřiči dokázali zesílit své barikády a tedy i svoji schopnost protiútoku, byla policie nucena upustit od přímých útoků a nahradit je poziční strategií, která stála především na útočných granátech a slzném plynu.

6. květen rovněž znamenal první intervenci dělníků, blousons noirs, nezaměstnaných a středoškoláků, kteří onoho rána zorganizovali významné demonstrace. Spontaneita a násilnost bouří stály v pronikavém kontrastu k otřepaným frázím předkládaným jejich akademickými strůjci jako cíle a hesla[12]. Samotný fakt, že blousons noirs bojovali v ulicích a přitom křičeli, „Sorbonnu studentům,“ značil konec celé jedné éry. O týden později byli tito politizovaní blousons noirs sami na Sorbonně.

UNEF, který celé pondělí odsuzoval násilí, byl druhého dne nucen změnit rétoriku, aby se vyhnul totální diskreditaci a mohl pokračovat ve své umírňující činnosti. Oproti tomu stalinisté z CGT to úplně vzdali a raději se od studentů naprosto izolovali, aby si udrželi svoji moc nad dělnickou třídou, která se stále ještě bojů neúčastnila. Seguy na večerní tiskové konferenci prohlásil, že, „nebudeme tolerovat výtržníky a provokatéry, kteří pomlouvali dělnickou třídu a obviňovali ji, že se zaprodala buržoazii, a kteří budí pohoršení předstíráním, že se jí snaží vštípit revoluční teorii a vést její boj. Spolu s dalšími levičáky se určité živly snaží odebrat studentskému odborářství jeho legitimní požadavky a masově demokratickou povahu a pomáhat tak UNEF. Jednají ale pouze v zájmu etablované moci…“

A právě v tomto kontextu se z Geismara, Sauvageota a Cohn-Bendita mohli stát zdánliví vůdcové hnutí bez vůdců. Kromě nich tisk, rozhlas a televize ve svém pátrání po vůdcích nikoho jiného nenašli. Stali se neoddělitelnými a fotogenickými hvězdami spektáklu narychlo nalepeného přes revoluční realitu. Jelikož tuto roli přijali, hovořili jménem hnutí, kterému nerozuměli. Proto také samozřejmě museli akceptovat větší část jeho revolučních tendencí, nakolik se tyto viditelně projevovaly (Cohn-Bendit tento radikální obsah reflektoval poněkud lépe). Protože však tato svatá rodina bídného neolevičáctví mohla být jen spektakulární deformací skutečného hnutí, představovala jeho nejzkarikovanější podobu. Tato Trojice – donekonečna nabízená skrze média – vlastně představovala skutečnou komunikaci, která právě ve stejnou dobu usilovala o své navázání a realizaci v boji. Je zřejmé, že toto trio ideologického půvabu o 819 variantách mohlo říkat jen to, co bylo přijatelné – a tudíž deformované a kooptované – a tolerované takovými prostředky přenosu. A zatím skutečný smysl oné chvíle, která je vytáhla z prázdnoty, byl čistě nepřijatelný.

Demonstraci 7. května měl UNEF se svými přetíženými pořadateli natolik pod kontrolou, že se omezila na nekonečný pochod po schválené absurdní trase: z Denfert do Etoile a zase zpět. Demonstranté nežádali nic víc než opětovné otevření Sorbonny, stažení policie z Latinské čtvrti a propuštění uvězněných studentů. Stejným způsobem šaškovali ještě další dva dny, během nichž došlo jen k menším potyčkám. Jenže vládě se nechtělo splnit ani tyto skromné požadavky. Slíbila sice, že Sorbonnu znovu otevře, ale Sauvegeot s Geismarem, které již netrpělivá základna obviňovala ze zrady, byli nuceni oznámit, že budova bude na protest ve dne v noci okupována a bude se diskutovat o „problematice univerzity“. Za těchto okolností ministr Peyrefitte ponechal policii v Latinské čtvrti a na zkoušku otevřel Nanterre, aby otestoval „dobrou vůli“ studentů.

V pátek 10. května se více než 20 000 lidí znovu sešlo na Denfert-Rochereau[13]. Titéž organizátoři diskutovali, kam by bylo nejlepší tuto demonstraci odvést. Po dlouhé debatě se rozhodli pro ORTF (rozhlasové a televizní centrum), ale s tím, že na začátku se půjde okolo Ministerstva spravedlnosti. Když došli do Latinské čtvrti, zjistili, že všechny ulice vedoucí k Seině blokuje policie a víc již k naprostému upuštění od původního itineráře nebylo zapotřebí. Rozhodli se v Latinské čtvrti zůstat, dokud jim nevrátí Sorbonnu. Kolem 21:00 živelně vyrostly první barikády. Ihned všichni v tomto aktu rozpoznali realitu svých tužeb. Ještě nikdy se vášeň ničit neprojevila s takovou kreativitou. Všichni běželi na barikády.

Vůdci zcela ztratili kontrolu. Museli přijmout fait accompli, a přitom prováděly neobratné pokusy o minimalizaci škod. Protestovali proti tomu, aby barikády byly ofenzivní a aby se provokovala policie! Pořádkové síly se bez pochyby dopustily vážné taktické chyby, když připustily, aby barikády vyrostly, aniž by okamžitě riskovaly útok proti nim, který by je zničil. Ale výstavba systému barikád solidně bránících celou jednu čtvrť byla již sama o sobě neodpustitelným krokem k negaci státu: jakákoli státní moc musí buď zabarikádovanou zónu co nejrychleji znovu dobýt, nebo se rozpustit. (Jen díky nesmírnému ideologickému zkreslování, kterého se dopouštěli jejich idiotští mluvčí, tolik lidí na barikádách věřilo, že policie na ně nezaútočí.)

Zabarikádovanou čtvrť ohraničoval na západě bulvár Saint-Michel a na východě Rue Mouffetard, na jihu Rue Claude Bernard a na severu Place du Pantheon – těchto linií se obrana čtvrti dotýkala, ale neměla je pod kontrolou. Tepnami čtvrti byla Rue Gay-Lussac, Rue Llomond a Rue Tournefort, které šly ze severu na západ a z jihu na východ, a Rue d´Ulm, která spojovala sever s jihem. Rue Pierre Curie a Rue Ursulines-Thuillier byly jedinými komunikacemi mezi východem a západem. Nezávislost oblasti, kterou měli v rukou povstalci, trvala pouze od 22:00 do zhruba 2:00. Ve 2:15 byla čtvrť napadena jednotkami postupujícími ze všech stran a dokázala se bránit přes tři hodiny, přičemž neustále ztrácela pozice v západním sektoru a až do 5:30 se udržela na přístupových ulicích k Rue Mouffetard.

Ve chvíli útoku na barikádách zbylo 1500 až 2000 lidí. Studenti netvořili ani polovinu z tohoto počtu. Po ruce bylo velké množství středoškoláků, blousons noirs a pár set dělníků – a to nejen mladých dělníků. Všichni tito lidé byli skutečná elita. Všichni tito lidé byli skutečná „spodina“ (pègre). Boje se účastnila spousta cizinců a děvčat. Přítomné byly revoluční živly z téměř všech levičáckých skupin, zejména pak velké množství anarchistů – dokonce i někteří členové Anarchistické federace – kteří mávali černými prapory a urputně bránili svoji baštu na křižovatce ulic Rue l´Estrapade, Rue Blainville a Rue Thouin. Obyvatelé čtvrti dávali najevo sympatie k těmto buřičům, kteří jim zapalovali jejich auta, tím, že jim poskytovali jídlo, vodu proti účinkům slzného plynu a nakonec i útočiště před policií.

Šedesát barikád, z nichž dvacet bylo poměrně masivních, umožňovalo docela dlouhou obranu a dokonce i trochu oddechu od boje v rámci omezeného perimetru. Nedůraznost improvizovaných zbraní a zejména absence organizovanosti, která by umožnila přejít do protiútoků a rozšířit bojovou zónu, zmařily šanci buřičů na porážku policejního zátahu.

Během této noci se v hanebné rezignaci a naprosté nemohoucnosti zhroutily poslední ambice těch, kdo doufali, že budou vůdci hnutí. FER, která měla nejukázněnější stádo, slavnostně napochodovala s 500 svými militanty na barikády, aby tam skrze ně deklarovala, že celá událost je výsledkem provokace a tudíž je třeba opustit barikády. Což také udělala, i s rudým praporem a vší parádou, která k tomu patří. Zároveň Cohn-Bendit se Sauvegeotem – jakožto hvězdy neustále v zajetí svých povinností – šli říci rektorovi Rochemu, že, „aby nedošlo ke krveprolití,“ policie by se měla ze čtvrti stáhnout. Události tuto nesmyslnou žádost – přednesenou v takovou chvíli a ještě k tomu muži, jenž v dané situaci neměl naprosto žádnou moc – natolik předběhly, že jejím výsledkem mohla být maximálně tak hodinka těch nejnaivnějších iluzí. A Roche těm, kdo s ním přišli debatovat, jednoduše poradil, ať „studentům“ řeknou, aby to vzdali a šli domů.

Bitva to byla opravdu tvrdá. CRS, policii a gendarmerie mobile se podařilo neustálým bombardováním útočnými granáty a granáty s chloridovým plynem znemožnit obranu barikád a teprve až pak byly ochotny riskovat útok. Buřiči odpovídali dlažebními kostkami a molotovovými koktejly. Zapalovali auta převrácená tak, aby tvořila klikaté obranné linie, které zpomalovaly postup nepřítele. Někteří se dostali na střechy a házeli po policii všemožné typy projektilů. Několikrát byla policie zatlačena zpět. Častěji ale revolucionáři zapalovali barikády, které již nedokázali ubránit. Bylo několik stovek zraněných a 500 zatčených. Čtyři nebo pět stovek buřičů se stáhlo do budovy Ecole Normale Supérieure na Rue d´Ulm, kam se policie neodvážila vstoupit. Dvěma nebo třem stovkám dalších se podařilo stáhnout zpět na Rue Monge nebo uprchnout přes střechy. Policie celou čtvrť čistila celé dopoledne, přičemž bila a odváděla všechny podezřelé, které našla.

4. Sorbonna obsazena

„Je to místo, kde se setkávají objektivní podmínky dějinného vědomí; je to uskutečnění aktivní přímé komunikace, v níž se skoncuje se specializací, hierarchií a odděleností, a v níž se stávající podmínky přeměňují na „podmínky jednoty“… Pouze zde je spektakulární negace života sama popřena. Vznik dělnických rad byl tou nejvýznamnější skutečností v proletářském hnutí první čtvrtiny století, skutečností, jež zůstala nepostřehnuta či zakryta, protože vymizela spolu se zbytkem celého hnutí, které souhrn tehdejší historické zkušenosti popíral a vymazával. V novém momentu proletářské kritiky se tento výsledek navrací jako jediný neporažený aspekt poraženého hnutí. Dějinné vědomí, které ví, že tyto rady jsou jediným prostředím, v němž dokáže existovat, může nyní poznat tuto skutečnost, již nikoli na periferii toho, co ustupuje, nýbrž ve středu toho, co je na vzestupu.“

Guy Debord, Společnost spektáklu

Noční bitva v okolí Rue Gay-Lussac omráčila celou zemi. Rozhořčení, jež se u velké části obyvatelstva pojilo s tímto šokem, nesměřovalo proti buřičům, i když toho hodně zničili, nýbrž proti přemrštěné agresivitě pořádkových sil. Rozhlas po celou noc, minutu za minutou, vysílal popis podmínek, za nichž se zakopaný tábor bránil a byl poražen. Všeobecně se vědělo, že spoustě z těch, kdo byli vážně zraněni, se hodiny nedostávalo ošetření, protože obléhatelé je nepustili pryč. Policie se rovněž dostala pod palbu kvůli rozsáhlému použití nového a krutého plynu, jehož užívání předtím úřady popíraly. A konečně se obecně mělo zato, že došlo k několika úmrtím, které policie zakamuflovala, jakmile oblast znovu dobyla[14].

V sobotu 11. května celé odborářské vedení vydalo výzvu k jednodenní generální stávce, která se měla konat 13. května. Jednoduše jim šlo o to skoncovat s tímto hnutím a zároveň vytěžit maximum z povrchně vyjadřované solidarity „proti represím“. Odbory byly k tomuto gestu donuceny i tím, že viděly, jak hluboce týden přímého boje zapůsobil na dělníky. Takový příklad byl sám o sobě hrozbou pro jejich autoritu. Jejich rekuperační stávka neměla respektovat zákonem požadovanou dobu pro předběžné ohlášení, což byl její jediný podvratný aspekt.

Vláda, která, když brzy ráno padla poslední barikáda, nejprve reagovala výhružným prohlášením naznačujícím, že jde o spiknutí, a volajícím po tvrdých opatřeních, se tváří v tvář protestu rozhodla pro naprostý obrat. Premiér Pompidou, jenž se v sobotu v noci vrátil z Afghánistánu, rychle vytáhnul kartu usmíření a oznámil, že usvědčení studenti budou okamžitě propuštěni po novém soudním procesu, takže odhodil veškeré pokrytectví ohledně autonomie soudů. A fakticky k tomu i došlo. Zaručil se, že anektované budovy Censieru a jeho Faculté des Lettres (zhruba obdoba filozofické fakulty v ČR, která zahrnuje i všechny lingvistické a další humanitní obory – pozn. překladatele) budou od neděle otevřené pro legální okupační stávku požadovanou k diskusi o reformě univerzity. Tato diskuse započala okamžitě a po několik dní byla její horlivá a umírněná atmosféra zatížena jejím zrodem. Nakonec Pompidou přislíbil, že v pondělí budou z Latinské čtvrti staženy všechny policejní jednotky a odstraněny zátarasy od vchodů do Sorbonny. Ráno 13. května se policie vytratila a Sorbonna čekala na obsazení.

Po celý 13. květen spousta lidí respektovala výzvu ke stávce. Spořádaná demonstrace téměř jednoho miliónu dělníků, studentů a profesorů přešla Paříž od République po Denfert-Rochereau a cestou se setkávala s všeobecnými sympatiemi. Hesla stvrzovala solidaritu dělníků se studenty a u příležitosti desátého výročí de Gaullovo nástupu k moci požadovala jeho odchod. Více než stovka černých praporů roztroušených ve spoustě rudých – realizujících jednotu obou praporů, které se na chvíli stanou symbolem nejradikálnějšího proudu v okupačním hnutí – nebyla ani tak výsledkem autonomní přítomnosti anarchistů jako spíše potvrzením dělnické demokracie.

Rozpuštění davu na Denfert nedalo odborářům žádnou práci. Pár tisíc demonstrantů – hlavně studentů – odešlo uspořádat mítink na Champ-de-Mars. Ve stejnou dobu další studenti zahajovali okupaci Sorbonny. A právě tam se odehrála událost rozhodujícího významu: přítomní studenti se rozhodli otevřít Sorbonnu dělníkům. Abstraktní hesla demonstrace – dělnicko-studentská solidarita – byly poprvé brány vážně. Tento krok připravilo reálné setkání s dělníky, k němuž onoho dne došlo, a zejména přímý dialog mezi studenty a vyspělými dělníky, kteří přišli z demonstrace, aby řekli, že studentský boj podporovali od prvního dne a aby odsoudili manipulace stalinistů. Toto rozhodnutí zcela jistě souviselo s určitým workerismem pěstovaným byrokratickými odborníky na revoluci. Jenže to, co vůdcové říkali beze všeho přesvědčení a beze všeho skutečného uvědomění, nabralo revoluční význam díky atmosféře naprosté svobody, která zavládla na Sorbonně a která zcela podryla skrytý paternalismus jejich plánů. Ve skutečnosti na Sorbonnu přišlo jen několik málo dělníků. Jenže díky tomu, že Sorbonna byla prohlášena za otevřenou obyvatelstvu, došlo k prolomení hranice mezi „studentským problémem“ zainteresovanou veřejností. A jelikož na Sorbonně začínala probíhat skutečně demokratická diskuse, která vše zpochybňovala a která usilovala o implementaci kolektivně přijatých rozhodnutí, stala se majákem pro dělníky z celé země, neboť jim ukazovala jejich vlastní možnosti.

Naprostá svoboda projevu se odhalovala v okupaci zdí i ve svobodných diskusích na všech shromážděních. Plakáty všech tendencí, včetně maoistů, společně sdílely zdi, aniž by je někdo strhával nebo po nich čmáral – pouze stalinisté z Komunistické strany se rozhodli pro neúčast. Barvou malované nápisy se objevily o něco později. Onoho večera se na jedné z fresek objevil první revoluční slogan v podobě komixové bubliny: „Lidstvo nebude šťastné, dokud poslední byrokrat nebude viset na střevech posledního kapitalisty.“ Heslo se však setkalo s jistým odporem. Po veřejné debatě si většina odhlasovala jeho odstranění a tak se i stalo[15].

14. května byl založen Výbor Enragés a Situacionistické internacionály[16]. Ten okamžitě začal na zdi Sorbonny vylepovat plakáty, jejichž obsah myslel zcela vážně. Jeden z plakátů varoval před iluzí přímé demokracie, jež se na Sorbonně uhnízdila. Další volal po ostražitosti: „Rekuperátoři jsou mezi námi!“ Jiný zase vystupoval proti „jakémukoli přežití umění“ a proti „vládě separace“. A konečně další plakát volal po „okamžité dechristianizaci Sorbonny“ a útočil na procit viny, který se u okupantů projevoval ve vztahu ke kapli, jež stále zůstávala nedotčena. Vyzýval k exhumaci, „ostatků bídáka Richelieho, státníka a kardinála,“ a k jejich odeslání, „do Elyséejského paláce a do Vatikánu.“ Nutno poznamenat, že se jednalo o první plakát na Sorbonně, který lidé, co nesouhlasili s jeho obsahem, tajně strhávali. Výbor pro kulturu a tvořivost naposledy vydechnul 14. května, kdy vydal několik plakátů s různými citacemi od SI, zejména z Vaneigemovy knihy.

14. května se rovněž konalo první všeobecné shromáždění okupantů. Prohlásilo se za jedinou moc na Sorbonně a organizovalo okupační aktivity. V debatě se vynořily tři tendence. Značný počet asistentů, kteří toho sice moc nenamluvili, ale svoji umírněnost dávali najevo aplaudováním jistým idiotským proslovům, chtěl jednoduše reformu univerzity, dohodu o zkouškách a určitý druh akademické fronty s levicovými profesory. Silnější proud, v němž se sešly levičácké skupiny a jejich členové, chtěl boj dotlačit až k pádu gaullismu či dokonce kapitalismu. Třetí pozice, kterou sice předkládala malinkatá menšina, ale přesto se jí dostalo sluchu, požadovala zrušení třídní společnosti, námezdní práce, spektáklu a přežívání. Jménem Enragés ji svojí deklarací jasně vyjádřil René Riesel. Řekl, že otázka univerzity již byla dávno překonána a že, „zkoušky byly zrušeny na barikádách.“ Žádal, aby shromáždění vystoupilo za osvobození všech účastníků nepokojů, včetně těch, co rabovali, a byli zatčeni 6. května. Ukázal, že jediná budoucnost hnutí spočívá v dělnících, a to nikoli „ve službě dělníkům“, nýbrž v boji na jejich straně, a konečně, že není možné plést si dělníky s jejich byrokratickými organizacemi. Trval na tom, že proti současnému odcizení nelze bojovat, ignorujeme-li odcizení minulá – „Dost bylo kaplí!“ – a odcizení připravovaná na zítřek – „Sociologové a psychologové jsou novou policií.“ Tentýž druh policejní autority denuncioval v hierarchickém vztahu s profesory. Varoval před rekuperací hnutí levicovými vůdci a před jeho předvídatelnou likvidací stalinisty. Svůj projev zakončil voláním po veškeré moci dělnickým radám.

Jeho vystoupení se setkalo s různými reakcemi. Rieselův návrh ohledně těch, co rabovali, si vysloužil daleko více pošklebků než potlesku. Útok na profesory obecenstvo šokoval, stejně jako první otevřený útok na stalinisty. Nicméně, když si shromáždění volilo první „Okupační výbor“, svůj výkonný orgán, zvolilo do něj i Riesela. Z kandidátů byl jediný, kdo dal najevo své politické smýšlení a také jasně artikuloval svůj program. Když hovořil podruhé, jasně řekl, že bude bránit „přímou demokracii na Sorbonně“ a perspektivu mezinárodní moci dělnických rad.

V Paříži začala okupace fakult a škol vyššího vzdělávání: Beaux-Arts, Nanterre, Conservatoire d´Art Dramatique, Médecine. Všechny ostatní budou následovat.

Na konci onoho dne, 14. května, dělníci z podniku Sud-Aviation v Nantes obsadili svoji továrnu a zabarikádovali se tam poté, co zamčeli ředitele Duvochela a manažery v kancelářích a zaletovaly dveře. Krom příkladu Sorbonny se dělníci učili z incidentů, k nimž došlo předešlé noci přímo v Nantes. Na výzvu nanteské kanceláře UNEF, kterou – jak jsme již viděli – kontrolovali revolucionáři, se studenti odmítli omezit na společný pochod s odboráři. A tak pochodovali k policejní stanici a požadovali zrušení právních řízení, jež proti nim byla nedávno zavedena, a obnovení ročního fondu 10 000 franků, jenž jim byl po radikalizaci odňat. Vztyčili dvě barikády, které se CRS snažila dobýt. Někteří zaměstnanci univerzity vystupovali jako prostředníci a bylo uzavřeno příměří, kterého policejní prefekt využil k přijetí delegace. Ustoupil ve všech bodech. Rektor stáhnul své trestní oznámení a navrátil studentům fondy. Bojů se účastnil i jistý počet dělníků z tohoto města, kteří tak poznali efektivitu tohoto druhu kladení požadavků. A druhého dne si na to dělníci ze Sud-Aviation vzpomněli. Studenti z Nantes okamžitě nabídli podporu stávkovým hlídkám.

Okupaci Sud-Aviation, která vešla obecně ve známost 15. května, všichni chápali jako nanejvýše významný čin: kdyby další továrny následovaly příkladu této divoké stávky, hnutí by se nezvratně stalo onou historickou krizí očekávanou těmi nejlucidnějšími mozky. V poledne Okupační výbor Sorbonny zaslal solidární telegram stávkovému výboru Sud-Aviation – „Od okupované Sorbonny okupovanému Sud-Aviation.“

Jednalo se o jedinou aktivitu, které byl Okupační výbor po většinu dne schopen, a i ta se odehrála z Rieselovy iniciativy. Výbor fakticky od svého prvního zasedání čelil omračujícímu kontrastu mezi funkcí, kterou na něj delegovalo všeobecné shromáždění, a reálnými podmínkami, s nimiž musel pracovat. Okupační výbor sestával z 15 členů denně volených a odvolatelných všeobecným shromážděním, jemuž jedinému byli odpovědní. Pod jeho kontrolu se dostaly všechny improvizované služby či služby, jež bylo nadále třeba provozovat pro chod a obranu budovy. Jeho povinnosti zahrnovaly permanentní umožnění svobodné diskuse, zajišťování a rozšiřování již probíhajících aktivit, které sahaly od přidělování místností a jídla a demokratického rozšiřování informací až po zajišťování bezpečnosti. Realita však byla celkem odlišná: ze zapomnění, jež je pozásluze pohltilo, se vynořili zdiskreditovaní byrokrati z UNEF a starý tandem Kravetz a Peninou, aby proklouzli do chodeb, které tak dobře znali, a usadili se ve sklepě. Odtud se připravovali na shromáždění všech otěží reálné moci a na koordinaci činnosti všemožných velkorysých technických odborníků, z nichž se vyklubali jejich přátelé. Jednalo se o „Koordinační výbor“, který se sám zvolil. Sám pro sebe pracoval i „Mezifakultní styčný výbor“. Jeho zcela autonomní osazenstvo nepodléhalo nikomu jinému než svému vůdci – celkem milému chlapci, jenž se do funkce sám jmenoval a zajímala jej diskuse pouze z této pozice síly. „Tiskový výbor“, který se skládal z mladých nebo budoucích novinářů, nesloužil Sorbonně, ale francouzskému tisku jako celku. Co se zvukařského vybavení týče, to se prostě ocitlo v rukou pravicových živlů, které zcela náhodou byly odborníky přes elektroniku.

V této poměrně překvapivé situaci Okupační výbor obtížně sháněl dokonce i místnost pro svoji činnost: každé lenní panství, které se ustavilo, si činilo nárok na všechny kanceláře. Lehce znechucena většina členů výboru zmizela a v zoufalství se snažila vklouznout do nejrůznějších přechodných podvýborů, jejichž existence přinejmenším měla nějaký smysl. Bylo zřejmé, že výše zmiňovaní manipulátoři plánovali udělat z voleného výboru pouhé aranžmá a upevnit tak svoji moc[17]. 15. května museli být spokojeni s výsledkem svých manévrů, protože, když se onoho večera sešlo všeobecné shromáždění, navrhli opětovně en bloc zvolit fantoma Okupačního výboru na dalších 24 hodin. Osm členů Koordinačního výboru bylo rovněž potvrzeno jakožto pomocníci Okupačního výboru. Již beztak posílen praktickými mechanismy, které měl k dispozici, Koordinační výbor plánoval završit své převzetí moci tím, že Okupačnímu výboru řekl, že již nadále neexistuje. Téměř všichni členové tohoto výboru, kteří se znovu objevili právě v čas, aby si vyslechli, že je všeobecné shromáždění znovu zvolilo, se zase rozptýlili. Pouze dva členové se snažili apelovat na základnu a odsoudit skandální manýry, které opovrhovaly mocí všeobecného shromáždění. Riesel mluvil k okupantům na nádvoří a naléhavě je volal k návratu na všeobecné shromáždění, aby zapudili byrokraty a podpořili své delegáty. O pár minut později dav vtrhnul na scénu a byrokrati se museli zodpovídat. Veřejně konfrontováni s všeobecným rozhořčením, hanebně se stáhli. To, co zbylo z Okupačního výboru, začalo za podpory elementů, které se kolem něj náhle shromáždily, reálně existovat.

Téhož dne dělníci z továrny Renault-Cléon v Seine-Maritime vstoupili do stávky a obsadili továrnu, přičemž strčili management pod zámek. Následovaly továrny Lockheed v Beauvais a Unulec v Orléans. Později téhož večera dorazily dvě nebo tři stovky lidí k divadlu Odéon právě, když publikum odcházelo, a zmocnily se jej. Zůstal-li obsah tohoto „osvobození“ notně omezený – dominovali mu lidé a problémy kultury – samotná skutečnost obsazení budovy zcela mimo vysokoškolský kontext nicméně znamenala rozšíření hnutí a groteskní ztvárnění dekompozice státní moci. Následně se během noci na zdech Sorbonny objevily ty nejkrásnější nápisy celé éry.

Ráno 16. května vešla okupace Renault-Cléon ve všeobecnou známost a někteří z dělníků Nouvelles Messageries de la Presse Parisienne zahájili divokou stávku, aby překazili distribuci novin. Sorbonnský Okupační výbor, jenž zasedal v Posluchárně Julese Bonnota (dříve Cavaillese) vydal následující prohlášení: „Soudruzi, dělníci a studenti z Nantes již dva dny okupují továrnu Sud-Aviation. Dnes se hnutí rozšířilo do několika továren (NMPP-Paříž, Renault-Cléon atd.). Sorbonnský Okupační výbor vyzývá k neprodlenému obsazení všech továren ve Francii a k vytváření dělnických rad. Soudruzi, co nejrychleji reprodukujte a šiřte tuto výzvu.“

Jak jsme si ukázali výše, Okupační výbor byl připraven o všechny prostředky k provádění sebemenší činnosti, které měl k dispozici. Aby mohl svoji výzvu šířit, rozhodl se znovu tyto prostředky získat. Mohl se spolehnout na podporu Enragés, situacionistů a desítky dalších revolucionářů. Za pomoci megafonu se z oken Posluchárny Julese Bonnota dožadovali dobrovolníků a skutečně jich z nádvoří řada přišla. Rozmnožili text a dále jej předčítali ve všech ostatních amfiteátrech a na fakultách. Jelikož Mezifakultní styčný výbor tisk záměrně zdržoval, Okupační výbor musel stroje zrekvírovat a zorganizovat si svoji vlastní distribuční síť. Protože zvukařská parta odmítla předčítat text v pravidelných intervalech, Okupační výbor se zmocnil jejího vybavení. Odborníci však při svém odchodu ze zášti provedli sabotáž na svém vybavení a stoupenci výboru je museli opravit. Došlo také k zabrání telefonů, skrze které se prohlášení předávalo tiskovým agenturám, provinciím a do zahraničí. V 15:30 tak již začínalo probíhat efektivní šíření výzvy.

Volání po neprodleném obsazování továren způsobilo povyk. Samozřejmě, že ne mezi okupanty Sorbonny, z nichž mnozí zajišťovali jeho distribuci, nýbrž mezi pochopy levičáckých skupinek, kteří plni zděšení veřejně vystupovali a mluvili o avanturismu a bláznovství. Naráželi však na chladnou přezíravost. Nejrůznější levičácké kliky tehdy nemohly volat Okupační výbor k odpovědnosti. A tak byl Krivine, vůdce JCR, vytlačen od zvukařského vybavení a z Posluchárny Julese Bonnota, kam přikvačil vyjádřit svůj nesouhlas, znepokojení a dokonce směšnou nabubřelost, s níž chtěl prohlašení zrušit! Ať chtěli sebevíce, manipulátoři již neměli sílu zaútočit na svrchovanost všeobecného shromáždění skrze razii v Posluchárně Julese Bonnota. Okupační výbor si totiž od brzkého odpoledne vytvářel svoji vlastní bezpečnostní stráž, aby čelil nezodpovědnému využívání svých vachrlatě ustavených služeb. Do jejich reorganizace se pustil posléze na základě diskuse s voličskou základnou, kterou snadno přesvědčil o antidemokratické úloze, kterou se jim snažily vtisknout určité živly.

Opětovná konsolidace Sorbonny se opírala o sérii textů vycházejících ve stále větším nákladu a široce distribuovaných. Předčítaly se i přes zvukařský systém, jenž oznamoval nové okupace továren, jakmile tyto novinky dorazily. V 16:30 zaznělo v traktátu Bděte! varování: „Suverenita všeobecného shromáždění nic neznamená, pokud shromáždění nevykonává svoji moc. Po 48 hodin je realizace rozhodnutí všeobecného shromáždění systematicky obstruována… Požadavek přímé demokracie je tou nejmenší podporou, kterou revoluční studenti mohou nabídnout revolučním dělníkům, jež nyní okupují své továrny. Bylo by nepřijatelné ignorovat incidenty, jež se minulou noc odehrály na všeobecném shromáždění. Když se strhávají protiklerikální plakáty, kněží vítězí…“ V 17:00 provolání Mějte se na pozoru! odsoudilo Tiskový výbor, jenž, „odmítá přenášet závěry jednání, které si všeobecné shromáždění řádně odhlasovalo,“ a, „jenž jedná jako cenzorský výbor.“ V 18:30 traktát Mějte se na pozoru před manipulátořy a byrokraty!  odsoudil nekontrolovatelné poradce. Zdůrazňoval rozhodující význam všeobecného shromáždění, které se mělo sejít onoho večera: „Jelikož dělníci začínají obsazovat některé továrny ve Francii – podle našeho příkladu a stejným právem jako my – Okupační výbor Sorbonny dnes v 15:00 oznámil, že toto hnutí podporuje. Ústředním problémem, před nímž stojí všeobecné shromáždění, tedy je jednoznačně odhlasovat rozhodnutí, zda výzvu Okupačního výboru podporuje, nebo se od ní distancuje. Jestliže se od ní bude distancovat, přijme toto shromáždění odpovědnost za fakt, že si pro studenty vyhrazuje právo, jež upírá dělnické třídě, a dá jasně najevo, že netouží mluvit o ničem jiném než o gaullistické reformě vysoké školy.“ Další traktát v 19:00 navrhoval seznam radikálních hesel k šíření: „Moc dělnickým radám“, „Pryč se spektakulární zbožní ekonomikou“, „Konec univerzity“ a tak dále.

Celou tuto aktivitu, která každou hodinou zvyšovala počet stoupenců Okupačního výboru, cynicky falzifikoval buržoazní tisk, následujíc příkladu Le Monde z 18. května, jenž ji popisoval tímto způsobem: „Nikdo si vlastně není zcela jist, kdo řídí Okupační výbor Sorbonny. Do posluchárny, v níž zasedá tento orgán, jenž se volí každý večer ve 20:00, ve skutečnosti koncem odpoledne vtrhli ‚Enragés‛ ze ‚Situacionistické internacionály‛. Jsou to právě oni, kdo ‚ovládá‛ sorbonnské mikrofony, díky čemuž mohli během noci odvysílat některá hesla, která mnozí studenti považují za avanturistická: ‚Narazíte-li na policajta, zbijte jej, až se posere‛, ‚Za použití síly zabraňte fotografování na Sorbonně‛. Studenti ze Situacionistické internacionály ovšem ‚rozpustili všechny byrokratické struktury‛, jež byly předtím zřízeny a k nimž patřil Tiskový výbor a poradci. Rozhodnutí tohoto výboru může zpochybnit všeobecné shromáždění, které se má sejít tento pátek ve 14:00.“[18]

Odpoledne šestnáctého bylo chvílí, kdy dělnická třída začala nezvratně deklarovat svoji podporu tomuto hnutí. Ve 14:00 byl obsazen podnik Renaultu ve Flins. Mezi 15:00 a 17:00 zachvátila divoká stávka Renault-Billancourt. Továrny se začaly obsazovat i v provinciích. Obsazování veřejných budov, které se nadále šířilo do všech stran, zasáhlo i nemocnici Sainte-Anne, které se zmocnil její personál.

Tváří v tvář těmto zprávám se všechny levičácké skupiny na Sorbonně ve 20:00 shromáždily k pochodu na Billancourt. Okupační výbor se rozhodnul odložit zasedání všeobecného shromáždění, i když se již nemohl dočkat, až mu bude skládat účty. Ve svém prohlášení vydaném krátce před 20. hodinou prohlašoval: „Se souhlasem různých politických skupin, Hnutí 22. března a UNEF se Okupační výbor rozhodnul posunout zasedání všeobecného shromáždění z 16. května ve 20:00 na 17. května ve 14:00. Dnes večer se všichni sejdeme ve 20:00 na Place de la Sorbonne a půjdeme do Billancourt.“

Vstup Renaultu-Billancourt – největší továrny ve Francii, která navíc tak často hrála rozhodující úlohu v sociálních bojích – do boje a zejména hrozba spojení dělníků s revolučními okupacemi, které zažehnul studentský boj, děsily tzv. Komunistickou stranu a vládu. Ještě než se dověděly o plánovaném pochodu do Billancourt, reagovaly na právě obdrženou špatnou zprávu téměř identicky. V 18:30 prohlášení stalinistického politbyra, „varovalo dělníky a studenty před všemi avanturistickými výzvami k činu.“ O chvíli později – po 19:00 – vydala prohlášení vláda: „U příležitosti různých pokusů o vyvolání všeobecného nepořádku, po nichž volají nebo je uskutečňují skupiny extremistů, premiér by rád všechny ujistil, že vláda nebude tolerovat žádný útok na republiku… Jakmile se vysokoškolská reforma začne používat jen jako záminka k vtažení země do chaosu, je povinností vlády zachovat veřejný pořádek…“ V téže době vláda rozhodla o povolání policejních rezerv o síle 10 000 lidí.

Tři nebo čtyři tisíce okupantů Sorbonny se pod rudými a černými prapory vydaly ve dvou skupinách k Billancourt. CGT, která kontrolovala každý vchod do továrny, úspěšně zabránila jakémukoli kontaktu s dělníky. UNEF a SNESup byly odhodlány uskutečnit příštího dne plánovaný pochod na ORTF, který se od 14. května snažil na všeobecném shromáždění prosadit Výbor Enragés-Situacionistické internacionály. Když toto rozhodnutí vešlo ve známost, CGT 16. 5. v 9:00 prohlásila, že „to vypadalo jako provokace, jež mohla posloužit jedině čímsi osobním mocenským ambicím.“ Stalinistická strana zaujala v 10:30 stejnou linii. O půlnoci SNESup a UNEF podlehly a oznámily, že plán zrušily.

Během noci na Sorbonně započala protiofenziva manipulátorů. Využivše nepřítomnosti revolučních živlů, které byly u továrny Renault, snažili se o improvizované všeobecné shromáždění se studenty, kteří zůstali. Okupační výbor vyslal dva delegáty, kteří odsoudili charakter shromáždění vzešlý z onoho klamného manévru. Shromáždění pochopilo, že se nechalo napálit, a tak se zase ihned rozpadlo.

Na úsvitu dělníci z NMPP požádali okupanty Sorbonny, aby posílili jejich stávkové hlídky, kterým se zatím nepodařilo prosadit přerušení práce. Okupační výbor vyslal dobrovolníky. Na lince metra číslo 2 zahájil protiodborový akční výbor stávku v RATP. Během dne bude obsazeno přes sto továren. Již brzy ráno začali dělníci ze stávkujících pařížských továren – Renaultem počínaje – přijíždět na Sorbonnu, aby navázali kontakt, jemuž odbory bránily u bran závodů.

Všeobecné shromáždění ve 14:00 upřednostnilo druhý pochod k Billancourt a diskusi o všech dalších otázkách odložilo na večerní zasedání. FER se marně pokoušela vtrhnout na scénu a stejně marné byly proslovy jejích vůdců, kterými chtěli zabránit druhému pochodu a nepodaří-li se to, pak mu vtisknout kvazistalinistické heslo, „Jedna dělnická fronta.“ V čele takovéto fronty FER bezpochyby viděla sama sebe společně se SFIO a KS. Po celou krizi byla FER stalinistické straně tím, čím byli stalinisté gaullismu: podpora zvítězila nad zdánlivou rivalitou a oběma poskytnuté služby vynesly tentýž nevděk. Zrovna se také objevilo prohlašení CGT-Renault, „aktivně zrazující iniciátory pochodu od pokračovaní v této iniciativě.“ Pochod se přesto konal. Dostalo se mu stejného přijetí jako předešlého večera. CGT se mezi dělníky ještě více zdiskreditovala, když v továrně i venku rozvěsila následující směšné obvinění: „Mladí dělníci – revoluční živly se snaží rozdělit naše řady a oslabit nás. Tyto živly nejsou nic jiného, než lokajové buržoazie, kterým management platí tučné sumy.“

V 13:00 Okupační výbor vytisknul text od dělníků, kteří začali stávku v Renaultu, a v němž se vysvětlovalo, jak mladí dělníci získali na svoji stranu řadové dělníky v různých sektorech, čímž donutili odbory, aby se opožděně podepsaly pod hnutí, kterému se snažily zabránit: „Každý večer dělníci čekají, že k branám přijdou lidé projevit masovou podporu masovému hnutí.“ Zároveň byly do několika zemí odeslány telegramy vyjadřující revoluční postoj obsazené Sorbonny.

Když se ve 20:00 všeobecné shromáždění konečně sešlo, potíže, které od počátku sužovaly jeho fungování, se stále ještě nezlepšily. Zvukařské vybavení pracovalo pouze po dobu nutnou k určitým oznámením a uprostřed jiných přestávalo fungovat. Řízení debat a zejména závěrečné hlasování technicky závisely na neznámém kašparovi, zjevně sekerníkovi UNEF, který se na začátku okupace jmenoval předsedou všeobecného shromáždění, a který se tohoto postu držel až do konce, nedbaje všeho spílání a potupy sypajících se na jeho hlavu. FER, která od rána naivně dělala publicitu svému záměru „chopit se vedení“ hnutí, se opět pokoušela ovládnout scénu. Manipulátoři ze všech sekt spolupracovali, aby všeobecnému shromáždění zabránili vynést jakýkoli soud ohledně aktivit Okupačního výboru, který právě žádal o mandát, především k volání po okupacích továren. Tuto obstrukci doprovázela denunciační kampaň stojící na několika záminkách: v budově je nepořádek „jako v Saint-Germain-des-Prés“, pohrdání levičáckými skupinkami a UNEF, komentář k obsazení Sainte-Anne, v němž jistí lidé údajně slyšeli výzvu k „osvobození šílenců“, a další ubohosti. Ukázalo se, že shromáždění nemá žádnou sebeúctu. Bývalý Okupační výbor, jemuž se nepovedlo dosáhnout hlasování o svých aktivitách a jenž se netoužil účastnit mocenských bojů a kompromisů, k nimž v různých křídlech docházelo ohledně volby nového výboru, oznámil, že opouští Sorbonnu, kde byrokraté zardousili přímou demokracii. Ve stejnou chvíli odešli i všichni jeho stoupenci a rozpadlo se i celé těleso poradců, čehož okamžitě využila FER, která se již přes hodinu snažila ovládnout tribunu. Nicméně se jí nepovedlo získat kontrolu nad Sorbonnou, kde mocenská ohniska přetrvají až do samého konce. Fakta bohužel naprosto potvrdila verdikt Okupačního výboru.

Pád pokusu o přímou demokracii na Sorbonně byl porážkou i zbytku okupačního hnutí, které selže hlavně v této oblasti. V tomto bodu krize je však jisté, že žádná skupina neměla dostatek síly na to, aby s nějakým efektem intervenovala v revolučním směru. Všechny organizace, které v dalším vývoji sehrály efektivní úlohu, byly nepřáteli autonomie dělnické třídy. Vše mělo záležet na poměru sil v továrnách, a to na poměru sil mezi dělníky – všude izolovanými a odříznutými – a společnou silou státu a odborů.

5. Generální divoká stávka

„Ve Francii stačí, že jste něčím a již chcete být vším.“

Marx, Příspěvek ke kritice Hegelovy filozofie práva

 17. května se stávka rozšířila na téměř celý kovodělný a chemický průmysl. Po příkladu Renaultu se dělníci z Berliet, Rhodiaceta, Rhone-Poulenc a SNECMA rozhodli obsadit své továrny. V rukou dělníků se ocitlo několik železničních nádraží a jen málo vlaků ještě stále jezdilo. Pošťáci již zabrali pošty. Osmnáctého stávka zasáhla Air France a RATP. Poté, co začala příkladnými okupacemi v provinciích, se stávka rozšířila do pařížského kraje a pak zachvátila celou zemi. Od této chvíle si již ani odbory nemohly nalhávat, že se z této řetězové reakce divokých stávek nestane generální stávka.

Okupační hnutí, jež se dalo živelně do pohybu, se od začátku potýkalo se všemi příkazy odborů a s jejich kontrolou. „Po stávce 13. května, které se v provinciích dostalo nevelké podpory,“ psal 18. května Le Monde, „se v ústředí Renaultu ještě zvýraznila divoká povaha počátku hnutí. Za stejný paradox se označovala skutečnost, že se centrum revolty nalézalo právě v té továrně, kde do té doby na sociální rovině existovala pouze rutina a relativně bezvýznamné konflikty.“

Hloubka stávky omezila odbory na urychlenou protiofenzivu, která brutálně a jasně odhalila jejich přirozenou funkci strážců kapitalismu v továrnách. Odborová strategie měla jediný cíl: porazit stávku. A za tímto účelem se odbory s dlouhou tradicí likvidace stávek pustily do redukování obrovské generální stávky v řadu izolovaných stávek na úrovni jednotlivých podniků. Protiofenzivu vedla CGT. 17. května se sešla její Ústřední rada a prohlásila: „Akce zahájená z iniciativy CGT a ve spolupráci s dalšími odborovými organizacemi vyvolala novou situaci a nabyla výjimečného významu.“ (Tuto neslýchanou lež zdůraznil autor.) Přistoupilo se tedy na stávku, ale jen proto, aby bylo zamítnuto jakékoli volání po generální stávce. Nicméně dělníci všude hlasovali pro časově neomezenou stávku a obsazení továren. Aby získaly kontrolu nad hnutím, které je přímo ohrožovalo, byrokratické organizace musely nejprve potlačit iniciativu dělníků a postavit se sílící autonomii proletariátu. Zmocnily se tedy stávkových výborů, z nichž se okamžitě staly opravdoví policajti pověření izolováním dělníků v továrnách a formulováním svých vlastních požadavků ve jménu dělníků.

Zatímco stávkové hlídky – stále ještě pod odborářskou taktovkou – snad u všech továrních bran bránily dělníkům mluvit sami za sebe nebo s někým jiným a vyslechnout si ty nejradikálnější proudy, které tehdy vystupovaly do popředí, vedení odborů se zhostilo úkolu zredukovat hnutí na program přísně profesních požadavků. Spektákl byrokratické opozice dosáhnul bodu parodie, kdy nově dechristianizovaná CFDT napadla CGT, kterou správně obvinila z toho, že se omezuje na mzdové požadavky, a proklamovala, že, „…kromě pouhých hmotných požadavků byl nastolen problém managementu a kontroly nad podniky.“ Tento volební trik modernistické odborové federace šel tak daleko, že navrhovala „samosprávu“ jako formu „dělnické moci v podniku.“ Následoval spektákl dvou velkých strážců falešného vědomí potvrzujících pravdivost svých vlastních lží: stalinista Seguy napadal samosprávu jako „prázdnou formuli“ a kněz Descamps ji připravoval o její skutečný obsah. Tato hádka vykopávek s novátory o to, jaká forma obrany byrokratického kapitalismu je ta nejlepší, byla jen předehrou k jejich fundamentální shodě na nutnosti vyjednávat se státem a managementem.

V pondělí 20. května se stávka a okupace staly generálními, s výjimkou jen pár sektorů, které se k hnutí připojí pouze krátce. Nyní již bylo ve stávce 6 milionů dělníků. V následujících dnech jich bude deset milionů. Na všech stranách pozbyvší kontrolu CGT s Komunistickou stranou Francie, odsuzovaly jakoukoli představu „povstalecké stávky“, a přitom předstíraly, že přitvrzují své požadavky. Seguy prohlásil, že má svá „akta připravena k eventuálním jednáním.“ Odbory všechnu revoluční sílu proletariátu využily jen k tomu, aby v očích fakticky vyvlastněného managementu a prakticky neexistující vlády vypadaly reprezentativněji.

Tatáž komedie se hrála na politické úrovni. 22. května byl návrh na odvolání vlády zamítnut uprostřed všeobecného nezájmu. V továrnách a na ulicích se toho totiž dělo víc než na všech zasedáních parlamentu a stran. CGT vyzývala na pátek 24. 5. ke „dni požadavků“. Mezitím však pokus o vyhoštění Cohn-Bendita přinesl zpátky do ulic boj. Proběhla improvizovaná protestní demonstrace jako zkouška na pátek. Přehlídka CGT, která začala ve 14:00, skončila v tichosti odvysíláním obzvláště senilního de Gaullova projevu.

Nicméně stejnou dobou se tisíce demonstrantů rozhodly, že se vzepřou jak policii, tak studentským dozorcům. Masivní účast dělníků na demonstraci zatracované PCF a CGT ukázala, negativně, do jaké míry mohly tyto dvě organizace nabídnout jen spektákl síly, kterou již neměly. Stejně tak vůdce Hnutí 22. března svojí nedobrovolnou absencí odstartoval rozruch, který by býval nedokázal zkrotit.

Mezi Gare de Lyon a Bastillou se shromáždilo asi 30 000 demonstrantů. Vydali se na pochod k Hôtel de Ville. Policie již ale zjevně zablokovala všechny cesty. První barikáda vyrostla okamžitě. Stala se signálem pro řadu konfrontací, které pokračovaly až do úsvitu. Někteří z demonstrantů dokázali vtrhnout na Burzu a vyplenit ji. Oheň, jenž naplňovával sny celých generací revolucionářů, způsobil na tomto „Chrámu kapitálu“ jen menší škody. Několikero skupin se rozptýlilo po čtvrtích okolo Burzy, Les Halles a Bastilly a pohybovaly se směrem k Nation. Další se dostaly na Levý břeh a držely Latinskou čtvrť a Saint-Germain-des-Prés, než se vydaly směrem k Denfert-Rochereau. Násilí dosáhlo svého vrcholu[19]. Dávno na něj přestali mít monopol „studenti“ a stalo se výsadou proletariátu. S nadšením byly vypleněny policejní stanice u Odéonu a na Rue Beaubourg. Před zraky bezmocné policie molotovovy koktejly zapálily dva antony a policejní auto před služebnou na Panthéonu.

Tou dobou v Lyonu bojovalo s policií několik tisíc rebelů, kteří přejeli jednoho komisaře únikovým náklaďákem naloženým kameny a předčili své pařížské soudruhy zorganizováním rabování obchodního domu. K bitvám došlo i v Bordeaux, kde se policie stáhla, v Nantes a dokonce ve Štrasburku.

Dělníci tak vstoupili do boje, a to nejen proti svým odborům, ale také ze sympatií k hnutí studentů a – což je ještě lepší – k lupičům a vandalům, protože hájili naprosto skandální hesla, počínaje „Přicházím s dlažebními kostkami“ („Je jouis dans les pavés“) a konče „Nikdy nepracuj.“ Žádný z dělníků, který opustil továrnu, aby nalezl revolucionáře a dosáhnul s nimi základní shody, nikdy nevyjádřil nějaké výhrady k těmto extrémním aspektům hnutí. Právě naopak: dělníci neváhali stavět barikády, plenit policejní stanice, zapalovat auta a bok po boku s těmi, které Fouchet a tzv. komunistická strana druhého dne označí za „spodinu“, obrátit bulvár Saint-Michel v obrovskou zahradu.

25. 5. vláda a byrokratické organizace odpověděly na tuto povstaleckou předehru, která je rozechvěla strachy. Jejich reakce se navzájem doplňovaly: vláda i ony volaly po zákazu demonstrací a po okamžitém vyjednávání. Jak vláda, tak byrokratické organizace přijaly rozhodnutí, v něž jejich protějšky doufaly.

6. Hloubka a meze revoluční krize

„Byla to slavnost bez začátku či konce; viděl jsem každého a žádného, neb každý jedinec se ztrácel v tomtéž nesmírném valícím se davu; hovořil jsem s každým, aniž bych si zapamatoval má vlastní slova či slova řečená druhými, protože pozornost každého byla na každém kroku pohlcována novými cíli, událostmi a nečekanými novinami.“

Bakunin, Zpověď

Okupační hnutí, které zachvátilo klíčové sektory ekonomiky, se velice rychle dostalo do každé oblasti společenského života a útočilo na všechny kontrolní body kapitalismu a byrokracie. Skutečnost, že se nyní stávka rozšířila na činnosti, jež v minulosti vždy unikaly subverzi, radikálně potvrzovala dvě z nejstarších tvrzení situacionistické analýzy: že vzrůstající modernizace kapitalismu přináší proletarizaci stále větší části obyvatelstva, a že jelikož svět komodit rozšiřuje svoji moc na všechny stránky života, produkuje všude rozšiřování a prohlubování sil, které jej negují.

Síla negativity byla taková, že vedle úderných jednotek přivedla do bitvy nejen zálohy, ale také přiměla celou tu sebranku, jejímž úkolem je posilovat pozitivitu panujícího světa, aby si sama dopřála jistou opozici. A tak byl na všech rovinách a v každé chvíli k vidění paralelní rozvoj skutečných bojů a jejich karikatury. Dění rozpoutané studenty na vysokých školách a v ulicích se hned na začátku rozšířilo na střední školy. Přestože se ve Středoškolských akčních výborech (CAL) vyskytovaly určité studentsko-odborářské iluze, středoškoláci svými bojovými schopnostmi a uvědoměním dokázali, že jsou předzvěstí nepříliš vzdáleného pokolení studentů, kteří se stanou hrobaři univerzity samotné. Středoškolští učitelé se od svých studentů dokázali učit daleko více než vysokoškolští profesoři. I přes velmi přísný postoj, který zaujali školští činitelé, v drtivé většině podporovali stávku. Obsazením svých pracovišť zaměstnanci bank, pojišťoven a obchodních domů zároveň protestovali proti svému postavení proletářů a proti systému služeb, jenž z každého činí otroka systému. Stejně tak stávkující z ORTF i přes svoji víru v „objektivní zpravodajství“ vágně pochopili své zpředmětnění a porozuměli zásadně zvrácenému charakteru vší komunikace, v níž je přítomna hierarchie. Vlna solidarity, která zachvátila vykořisťované nadšením, neznala mezí. Studenti Akademie múzických umění se zmocnili budov a masivně se účastnili těch nejdynamičtějších fází hnutí. Studenti Hudební konzervatoře vydali traktát volající po „divoké a prchavé“ hudbě a oznamující, že „nebudou-li naše požadavky přijaty ve stanoveném čase, bude následovat revoluce.“ Objevili konžský tón, který lumumbisté a muletisté popularizovali přesně ve stejnou chvíli, kdy dělnické třídy industrializovaných zemí začínaly experimentovat s možnostmi své vlastní nezávislosti, a který tak hezky vyjadřuje vše, čeho se moc bojí: naivní spontaneitu lidí probouzejících se k politickému vědomí. Stejně tak slavná fráze, „Všichni jsme němečtí Židé,“ jež je sama o sobě směšná, získala v pravdě znepokojivý význam v ústech Arabů u Bastilly, kteří ji 24. 5. skandovali, protože každý z nich se domníval, že bude třeba pomstít masakr z října 1961 a nezabrání tomu ani všemožné vytáčky na téma arabsko-izraelské války. Ačkoli se z toho dál nic nevyvinulo, tak zásluhou posádky, která u Le Havru obsadila zaoceánský parník France, bylo, že připomněla těm, kdo dumali nad možnostmi revoluce, že gesta námořníků z Oděsy, Kronštadtu a Kielu nepatří minulosti. Neobvyklé se stávalo každodenním jevem stejně, jako se každodenní život otevíral neuvěřitelným možnostem změny. Výzkumníci z Meudonské hvězdárny postavili astronomická sledování pod dělnickou kontrolu. Stávkoval celostátní tisk. Hrobníci okupovali hřbitovy. Fotbalisté vykopli ze své federace manažery a vydali provolání, „Fotbal fotbalistům.“ Starý krtek nic neušetřil – ani staré ani nové privilegované skupiny. Medici a mladí lékaři likvidovali lenní panství, jež vládlo v jejich profesi, plivali na „ředitele“, než je vyhodili, stavěli se proti L’Ordre des Médecins a odsuzovali stará pojetí medicíny. „Opoziční manažeři“ zašli až tak daleko, že zpochybňovali svoji vlastní autoritu, negativní výsadu, která jim umožňuje více konzumovat a méně žít. Dokonce i lidé z reklamního průmyslu následovali příkladu proletářů, požadujících konec proletariátu, a požadovali konec reklamy.

Zjevná touha po skutečné změně vrhá ještě více světla na výsměšné a nechutné manévry falzifikátorů, těch, kdo žijí z převlékání starého světa do nových šatů. Jestliže kněží vyvázli, aniž by jim jejich kostely spadly na hlavu, pak jen proto, že revoluční spontaneita – jež ve Španělsku roku 1936 věděla, jak pořádně využít náboženských budov – stále ještě vláčela jho stalino-guevarismu. Proto nebylo překvapením, že se synagogy, chrámy a kostely měnily v „centra opozice“, která servírovala staré mystifikace s omáčkou dneška, a to s požehnáním těch, kdo již půl století rozdávají modernistickou polévku. Jelikož lidé tolerovali obsazené konzistoře a leninistické teology, těžko bylo utnout aroganci ředitelů muzeí volajících po reorganizaci svých skladů, spisovatelů rezervujících Hôtel de Massa (kde již spisovatelé pobývali) pro noční hlídače kulturní elity, filmařů rekuperujících ve filmu vše, co revoluční násilí nemělo čas zničit, a konečně umělců vytahujících starého konferenciéra, „revoluční umění“.

Nicméně během týdne se miliony lidí rozešly s tíhou odcizujících podmínek, rutinou přežívání, ideologickou falzifikací a převráceným světem spektáklu. Poprvé od Komuny v roce 1871 – a s daleko slibnější budoucností – vstřebával skutečný jedinec do svého života, své práce a individuálních vztahů abstraktního občana, stával se druhovou bytostí a tak si své vlastní schopnosti uvědomoval jako schopnosti společenské. Tento svátek konečně poskytnul opravdové volno lidem, kteří znali jen pracovní dny a povolenou absenci. Pod májovým sluncem se hierarchická pyramida rozpustila jako kostka cukru. Lidé spolu mluvili v půlkách slov a navzájem se chápali. Již nebyli žádní intelektuálové nebo dělníci, ale prostě revolucionáři účastnící se univerzálního dialogu zevšeobecňujícího komunikaci, z níž se cítili být vyloučeni pouze „proletářští“ intelektuálové a další kandidáti na vůdcovství. V těchto souvislostech získalo slovo „soudruh“ znovu svůj autentický význam opravdu značící konec separací. A ti, kdo je používali po stalinisticku, se rychle naučili, že budou-li hovořit jazykem vlků, tím rychleji odhalí, že jsou hlídacími psy. Ulice patřily těm, kdo je rozkopávali.

Náhle znovu objevený každodenní život se stal centrem dobývání všeho možného. Lidé, kteří celý život prožili v kancelářích, prohlašovali, že již nemohou žít tak, jako dříve, ani jen o trošku lépe. Na úsvitu revoluce bylo zřejmé, že již nebude žádného odříkání si, jen taktické odchody do ústraní. Když byl obsazen Odéon, administrativní ředitel se stáhnul do zadní části jeviště. Po počátečním překvapení udělal dva kroky vpřed a zvolal, „Teď, když jste si je vzali, tak si je nechte a nikdy jej nevracejte – to je raději podpalte!“ A skutečnost, že Odéon, jež byl momentálně v rukou kulturních galejníků, nevzplál, ukazuje, že jsme jen okusili první plody.

Kapitalizovaný čas se zastavil. Bez vlaků, metra, automobilů či práce stávkující získali zpět čas, tak smutně ztrácený v továrnách, na dálnicích a před televizí. Lidé se procházeli, snili, učili se žít. Kousek po kousku se tužby začaly stávat skutečností. Poprvé skutečně existovalo mládí. Nikoli ona společenská kategorie vynalezená sociology a ekonomy pro potřeby komoditní ekonomiky, nýbrž ono jediné skutečné mládí života žitého bez mrtvého času – života, který kvůli intenzitě odmítá represivní odkaz na věk. „Ať žije pomíjivost! (Marxisticko-pesimistická mládež)“ hlásal jeden z nápisů. Radikální teorie pokládaná intelektuály, kteří ji nedokázali žít, za příliš složitou, se stala hmatatelnou pro všechny, kdo ji cítili v sebemenších svých gestech odmítnutí, a proto jim nedělalo potíže psát na zdi teoretické formulace toho, co toužili žít. Stačila jedna noc na barikádách, aby se blousons noirs zpolitizovaly a dosáhly dokonalé shody s nejvyspělejší frakcí okupačního hnutí.

Jak předvídala SI, k objektivním podmínkám přibyla technická pomoc z obsazených tiskáren a přirozeně zvýšila propagaci situacionistických tezí. Jistí tiskaři byli mezi těmi vzácnými stávkujícími[20], kteří překročili neplodné stádium pasivní okupace a rozhodli se prakticky podpořit ty, kdo bojovali. Provolání a plakáty volající po vytváření dělnických rad tak mnohokrát šly do tisku. Tiskaři jednali na základě jasného vědomí potřeby, před níž hnutí stálo, a to dát výrobní nástroje a spotřební centra do služeb všech stávkujících, ale také na základě třídní solidarity, která mezi jinými dělníky nabrala příkladnou podobu. Osazenstvo továrny Schlumberger okamžitě prohlásilo, že jeho požadavky, „nemají nic společného se mzdami,“ a vstoupilo do stávky na podporu obzvláště zle vykořisťovaných dělníků z nedaleké továrny Danone. Podobně zaměstnanci FNAC ve svém provolání deklarovali: „My, pracující z obchodů FNAC, jsme do stávky nevstoupili kvůli uspokojení nějakých konkrétních požadavků, ale abychom se zúčastnili hnutí, které v současnosti mobilizovalo deset milionů duševně i manuálně pracujících…“

Internacionalistický reflex, který specialisté na mírové soužití a exotické gerily předčasně pohřbili v zapomnění nebo v smutečních řečech za pitomého Regise Debraye, se znovu objevil se silou, která značila počátek návratu Mezinárodních brigád. Zároveň náhle roztál celý spektákl zahraniční politiky s Vietnamem na špici a odhalil tak svoji pravou podstatu: falešný problém pro falešnou opozici. Zabrání Bumidomu Antilany, obsazování univerzitních mezinárodních kolejí, se setkalo s potleskem. Ztěží kdy takové množství cizinců rozhodnutých jednou provždy skoncovat se symboly státu, než skoncují se státem samotným, spálilo tolik národních vlajek. Francouzská vláda věděla, jak reagovat na tento internacionalismus: začala předávat vězením příslušných států Španěly, Íránce, Tunisany, Portugalce, Afričany a všechny, kdo ve Francii snili o svobodě zakázané v jejich domovinách.

Všechno tlachání o částečných požadavcích nikdy nemohlo smazat jediný prožitý moment svobody. Během několika málo dnů jistota možnosti globální změny dosáhla bodu, odkud již nebylo návratu. Hierarchické uspořádání – zasažené ve svých ekonomických základech – se přestalo jevit jako nevyhnutelné. Odmítnutí vůdců a dozorců – jako třeba boj proti státu a jeho policii – se stalo skutečností nejprve na pracovištích, odkud byli vyhnáni všichni zaměstnavatelé a manažeři všech ranků. Ani přítomnost manažerských učňů – odborářů a straníků – nemohla z myslí revolucionářů vymazat fakt, že vše, co s největší vášní udělali, udělali bez vůdců a tudíž proti nim. Termín „stalinista“ tak každý chápal jako tu nejhorší urážku z celého politického spektra.

Přerušení práce – coby zásadní fáze hnutí, jež si jen ztěží nemohlo uvědomit svůj povstalecký charakter – všem připomínalo prapůvodní banalitu, že odcizená práce produkuje odcizení. Právo na lenost se potvrzovalo nejen v populárních heslech jako „Nikdy nepracuj“ nebo „Žij bez mrtvého času, oddávej se nespoutané touze,“ ale zejména v uvolnění hravé aktivity. Již Fourier poznamenal, že dělníkům by trvalo několik hodin, než by postavili barikádu, kterou buřiči vztyčí za pár minut. Se zánikem vynucené práce šel nutně ruku v ruce volný tok kreativity ve všech sférách: hesla, jazyk, chování, taktika, techniky pouličního boje, agitace, písně a komixy. Každý tak mohl poznat, jaké množství tvořivé energie bylo potlačováno v časech přežívání, ve dnech předurčených k výrobě, nakupování, televizi a pasivitě povýšené na princip. Tentýž Geigerův počítač lidé používali k vyhodnocování pustoty volnočasových továren, kde platili za naprosto nudnou konzumaci komodit, jejichž výroba vyvolává únavu, která volnu propůjčuje jeho atraktivitu. „Pod dlažebními kostkami leží pláž!“ radostně proklamoval jeden nástěnný básník, zatímco list podepsaný zjevně CNPF dělníkům cynicky radil, aby zapomněli na okupace továren a využili zvýšení svých mezd tak, že stráví dovolenou v Club Mediterranée.

Terčem agresivity vykazované masami byl nepochybně komoditní systém. Rabování sice nebylo časté, ale řada výloh byla podrobena kritice dlažební kostky. Situacionisté po léta předvídali, že permanentní pobízení lidí, aby rafinovanou peněžní směnou přicházeli k co nejširší škále věcí, jednoho dne vyvolá vztek mas těchto lidí, kteří jsou již příliš dlouho zneužíváni jako pasivní spotřebitelé a jako s takovými se s nimi zachází. Auta, která koncentrovala odcizenost práce i volna, mechanickou nudu, obtížnost pohybu a neustále špatnou náladu jejich majitelů, nyní přitahovala již jen sirky. (Je celkem překvapivé, že liberálové, kteří obvykle velice spěchají, aby odsoudili násilí, váhali zatleskat zdravému gestu, jež zachraňovalo před smrtí spousty lidí, kteří jsou každý den přejeti na silnicích.) Nedostatek peněz způsobený uzavřením bank nebyl pociťován jako svízel, nýbrž jako usnadnění mezilidských vztahů. Koncem května již lidé začínali hovořit o zániku peněz. Skutečná solidarita stírala rozdíly mezi postavením jednotlivců. Na mnoha místech stávkující rozdávali jídlo zdarma. Krom toho si všichni byli vědomi faktu, že v případě dlouhé stávky bude nutné zahájit rekvizice a tak vstoupit do doby opravdové hojnosti.

Toto uchopení věcí u jejich kořene bylo vskutku uskutečňovanou teorií a praktickým odmítnutím ideologie. A to v takové míře, že ti, kdo jednali takto radikálním způsobem, byli dvojnásob schopni pranýřovat deformování skutečnosti prováděné v zrcadlových palácích byrokratických struktur bojujících o všudypřítomné nastolení svého vlastního obrazu. Bojovali za ty nejpokročilejší cíle revolučního projektu a byli tak schopni mluvit jménem všech a na základě skutečného vědění. Právě oni si intenzivně uvědomovali, jak vzdálené si jsou praxe lidí dole a myšlenky vůdců. Od prvních shromáždění na Sorbonně byli ti, kdo si nárokovali slovo jménem tradiční skupiny a specializované politiky, bez servítků vypískáni a nemohli zamumlat ani slůvko. Lidé, kteří bojovali na barikádách, nikdy necítili potřebu vysvětlovat, skrze notorické či potenciální byrokraty, za koho bojují. Z potěšení, které jim boj skýtal, velice dobře věděli, že bojují sami za sebe a to jim stačilo. Oni byli hnací silou revoluce, kterou nemůže žádný aparát tolerovat. Právě proti nim se používaly brzdy principů.

Kritika každodenního života začala úspěšně modifikovat krajinu odcizení. Rue Gay-Lussac byla přejmenována na Rue du 11 Mai, rudé a černé prapory dodávaly průčelím veřejných budov lidský zevnějšek. Haussmannovská perspektiva bulvárů se dočkala nápravy a pásy zeleně byly přeorganizovány a uzavřeny pro dopravu. Každý si po svém prováděl svoji vlastní kritiku urbanismu. Co se kritiky uměleckého projektu týče, nenalézala se mezi kočovnými prodejci happeningů nebo studenými zbytky avantgardy, nýbrž na ulicích, na zdech a v obecném emancipačním hnutí, které v sobě neslo i uskutečnění umění. Lékaři, tak často svázaní s obranou korporátních zájmů, přešli do tábora revoluce a odsuzovali policejní funkci, která jim byla vnucena: „Kapitalistická společnost pod pláštíkem zdánlivé neutrality (liberalismus, lékařské povolání, nebojovný humanismus) postavila lékaře na stranu represe: jeho úkolem je udržovat obyvatelstvo způsobilé k práci a spotřebě (např. průmyslová medicína) a přimět lidi, aby se smířili se společností, která u nich vyvolává nemoci (např. psychiatrie)[21].“ Ke cti neatestovaným lékařům a sestrám z psychiatrické léčebny Sainte-Anne slouží, že provedli praktickou kritiku tohoto universa noční můry, když obsadili budovy, vyhnali ony exkrementy, o jejichž zániku snil Breton, a do Okupačního výboru začlenili zástupce tzv. pacientů.

Ztěží kdy kdo viděl tolik lidí zpochybňovat tolikero samozřejmostí a jednoho dne bude bezpochyby třeba potvrdit, že v květnu 1968 předcházel reálné transformaci světa a života pocit intenzivního zemětřesení. Zjevně radovecké postoje tak předcházely všudypřítomnému nástupu rad. Jenže to, čeho jsou schopni dosáhnout noví branci nového proletariátu, provedou ještě lépe dělníci, jakmile se dostanou z klecí, v nichž je drží odborářské opice: což znamená brzy, uvážíme-li hesla typu „Zlynčujte Seguyho.“

Osobitým a pozitivním znakem hnutí bylo vytváření Akčních výborů zdola. Obsahovalo však většinu překážek, které vedly k jeho zhroucení. Původem výborů byla hluboká touha uniknout byrokratickým manipulacím a zahájit nezávislou činnost zdola, v rámci všeobecné subverze. A tak akční výbory vytvořené v továrnách Rhône-Poulenc v NMPP a určitých obchodech – abychom zmínili jen pár příkladů – dokázaly od počátku zahájit a konsolidovat stávku proti všem manévrům odborů. Tak tomu bylo i s „dělnicko-studentskými“ akčními výbory, které dokázaly akcelerovat šíření a podporu stávky. Protože však jejich tahouny byli „militanti“, formu těchto výborů sužovaly jejich ochuzené počátky. Většina z nich byla snadnou kořistí pro odborníky na infiltraci: nechaly se paralyzovat sektářskými půtkami, které jen odrazovaly naivní lidi s dobrými úmysly. Takto zanikla řada výborů. Jiné znechucovaly dělníky svým eklekticismem a ideologičností. Bez jakéhokoli přímého vztahu k reálným bojům byla tato forma zmetkovým vedlejším produktem revoluční akce a dávala vyrůst všemožným karikaturám a rekuperacím (Odéonský akční výbor, Spisovatelský akční výbor atd.).

Dělnická třída si živelně uvědomila, že ji nemůže a ani nechce nahradit žádný odborový svaz nebo strana: zahájila tedy stávku a obsadila továrny. Udělala to zásadní, bez čeho by nic jiného bývalo nebylo možné, ale neudělala nic víc, čímž dala vnějším silám šanci připravit ji o všechno a hovořit jejím jménem. Stalinismus si zahrál svoji nejbrilantnější roli od dob Budapešti. Tzv. komunistická strana a její odborový přívěšek tvořily hlavní kontrarevoluční sílu brzdící hnutí. Ani buržoazie ani sociální demokraté nebyli schopni bojovat tak efektivně. A právě proto, že CGT byla tou nejmocnější organizací a mohla podat tu největší dávku iluzí, o to jasněji se jevila jako hlavní nepřítel stávky. Ve skutečnosti ale všechny odbory sledovaly tentýž cíl. Žádné z nich však nedosahovaly poetičnosti l’Humanité, který přinesl pobouřený titulek: „Vláda a zaměstnavatelé prodlužují stávku“[22].

V moderní kapitalistické společnosti odbory nejsou ani degenerovanými organizacemi dělnické třídy ani revolučními organizacemi, které zradilo jejich byrokratické vedení, nýbrž mechanismem sloužícím k integraci proletariátu do systému vykořisťování. Ze své podstaty reformistický odborový svaz – bez ohledu na politický obsah byrokracie, která jej řídí – zůstává tou nejúčinnější oporou buržoazie, která se sama mění v reformisty. (Dokonale to demonstrovaly socialistické odbory při sabotování velké divoké stávky v Belgii v letech 1960-61.) Je zásadní překážkou stojící mezi proletariátem a totální emancipací. Od nynějška půjde každá revolta dělnické třídy proti jejím vlastním odborům. A právě tuto elementární pravdu si neobolševici odmítali uvědomit.

A tak, i když volali po revoluci, zůstávali na půdě kontrarevoluce: trockisté a maoisté všech příchutí se vždy definovali ve vztahu k oficiálnímu stalinismu. Již tímto faktem pomáhali přiživovat iluze proletariátu o Komunistické straně Francie a odborech. Nebylo tedy žádným překvapením slyšet je, jak znovu odsuzují jako zradu něco, co nebylo ničím jiným než přirozeným jednáním byrokracie. Za jejich obranou „revolučnějších“ odborů se skrýval tajný sen, že se jednoho dne do nich infiltrují. Nejen proto, že nedokázali vidět, co je moderní, ale také proto, že trvali na opakování chyb z minulosti: představují špatnou paměť proletariátu, jelikož křísí všechny neúspěšné revoluce naší éry, od té z roku 1917 až po rolnicko-byrokratické revoluce v Číně a na Kubě. Síla jejich antidějinné bezvládnosti se svojí tíhou přidávala na kontrarevoluční misku vah a jejich ideologická próza pomáhala falzifikovat všude začínající skutečné dialogy.

Avšak všechny tyto objektivní překážky, vnější konání a uvědomění dělnické třídy, by nepřežily ani první obsazení továrny, kdyby nebyly přítomny i subjektivní překážky na straně samotného proletariátu. Revoluční proud, který během několika málo dní zmobilizoval miliony dělníků, urazil dlouhou cestu. Desítky let kontrarevolučních dějin se musely někde podepsat. Vždycky z nich něco zůstane a tentokrát to byla zaostalost teoretického uvědomění, co mělo nejhorší následky. Konzumentská odcizenost, spektakulární pasivita a organizovaná separace jsou hlavními výdobytky moderní hojnosti. A právě tyto aspekty květnová vzpoura konfrontovala ze všeho nejdříve. Ale starý svět zachránila skrytá stránka samotného vědomí lidí. Dělníci do boje vstoupili spontánně, ozbrojeni pouze svojí bouřící se subjektivitou. Jejich okamžitou odpovědí na nesnesitelný panující řád byla hloubka a násilnost revolty. V konečném důsledku ale revoluční masa neměla čas přesně a doopravdy si uvědomit, co vlastně dělá. A právě tento neadekvátní vztah mezi teorií a praxí zůstává fundamentálním rysem neúspěšných proletářských revolucí. Dějinné uvědomění je esenciální podmínkou sociální revoluce. Samozřejmě, že uvědomělé skupiny uchopily hlubší význam hnutí a chápaly jeho vývoj a byly to ony, kdo jednal s největším radikalismem a účinkem. Nechyběly totiž radikální myšlenky, ale koherentní a organizovaná teorie.

Ti, kdo hovořili o Marcusovi jako o „teoretikovi“ hnutí, nevěděli, o čem mluví. Nerozuměli hnutí jako takovému a už vůbec ne Marcusovi. Sama o sobě směšná marcusovská ideologie byla na hnutí nalepena stejným způsobem, jakým byli Geismar, Sauvegeot a Cohn-Bendit „určeni“ za jeho představitele. Avšak i oni přiznávali, že o Marcusovi nic nevědí[23]. Jestli květnová revoluční krize ve skutečnosti něco ukázala, tak to byl pravý opak Marcusovy teze: proletariát nebyl integrován a v moderní společnosti je hlavní revoluční silou. Pesimisté a sociologové si musí vymyslet něco lepšího a spolu s nimi všichni hlásní troubové třetího světa, Černé síly a dutschkeovství.

I tato teoretická zpozdilost dala vyrůst všem praktickým slabinám, které boj paralyzovaly. I když se všude šlapalo po principu soukromého vlastnictví – základu buržoazní společnosti – těch, kdo se odvážili zajít až do konce, bylo poskrovnu. Odmítnutí rabovat bylo pouhým detailem: dělníci nikde nepřikročili k distribuci komodit z velkých obchodů. Nikdy se nepokusili o opětovné otevření některých výrobních sektorů a distribuci k užitku stávkujících, i když se vyskytly nějaké izolované výzvy ve prospěch takovéto perspektivy. Podnik tohoto druhu by fakticky předpokládal jinou formu proletářské organizace než odborovou policii. A právě této formy se krutě nedostávalo.

Nemůže-li se proletariát organizovat revolučním způsobem, nemůže zvítězit. Trockistické nářky ohledně absence „předvojové organizace“ jsou převrácením historického projektu emancipace proletariátu naruby. Přistoupení dělnické třídy k historickému vědomí bude úkolem dělníků samotných a to umožní jedině autonomní organizace. Forma rady zůstává prostředkem i cílem totální emancipace.

Byly to tedy tyto subjektivní překážky, co dělnické třídě bránilo mluvit sama za sebe a co dovolilo odborníkům na fráze, kteří byli za tyto překážky přímo zodpovědní, dál pokračovat v poučování. Kdykoli se ale střetli s radikální teorií, dostali na frak. Ještě nikdy se s tolika lidmi po zásluze nejednalo jako se sebrankou: kromě oficiálních mluvčích stalinismu to byli Axelosové, Godardové, Châteletové, Morinové[24] a Lapassadové, koho uráželi a vyháněli z amfiteátrů a ulic, když si přišli budovat svoji kariéru. Je jisté, že smrt z trapnosti těmto plazům nehrozila. Čekali na svoji hodinu, na porážku okupačního hnutí, aby se vrátili zpět. V programu absurdní „Letní univerzity“ (Le Monde, 3. července) opět nalézáme Lapassada s přednáškou o samosprávě, Lyotarda a Châteleta s přednáškou o soudobé filozofii a Godarda, Sartra a Butora v jejím „Podpůrném výboru“.

Je zřejmé, že všichni, kdo byli překážkami pro revoluční transformaci světa, se ani trošičku nezměnili. Byli stejně neotřesitelní jako stalinisté, kteří o onom zlověstném hnutí nedokázali říci nic jiného, než že kvůli němu prohráli volby a leninisté z trockistických skupin, kteří v něm viděli pouze potvrzení své teze o chybějícím stranickém předvoji. A co se divácké chátry týče, ta sbírala nebo rozprodávala revoluční publikace a pak si běžela koupit plakáty udělané zvětšením fotografií z barikád.

7. Kulminace

„Uzavřeme si to: kdo nedokáže změnit své metody, když si to doba žádá, tomu se nepochybně daří, jen dokud mu přeje štěstěna; je však ztracen, jakmile jej štěstěna opustí. A přesto si myslím, že je vždycky plodnější jednat rázně než opatrnicky…“

Machiavelli, Vladař

 Ráno 27. května šel Seguy oznámit dělníkům do Renaultu-Billancourt dohodu, kterou uzavřely odbory, vláda a zaměstnavatelé. Dělníci jednomyslně ukřičeli tohoto byrokrata, jenž – jak ukazovala celá jeho řeč – přišel v naději, že jej za tyto výsledky budou velebit. Konfrontováni se vztekem zdola, stalinisté se náhle schovali za drobnost, o níž se až do té chvíle mlčelo a která byla fakticky zásadní – nic nepodepíšou, aniž by to dělníci ratifikovali. A jelikož dělníci dohodu odmítli, stávka i vyjednávání budou pokračovat. Po Renaultu i všechny ostatní sektory odmítly drobky, o nichž se buržoazie a její pomocníci domnívali, že si za ně koupí obnovení práce.

Je jisté, že svým obsahem neměly „Grenellské dohody“ velkou šanci vzbudit nadšení pracujících mas, které věděly, že jsou fakticky pány výroby, kterou paralyzovaly již desátý den. Dohody zvyšovaly mzdy o 7% a zvedaly garantovanou minimální mzdu (SMIG – zákonem stanovená Salaire Minimum Integrale Garantie) z 2,22 franku na 3,00 franky. To by znamenalo, že kupní síla té nejvykořisťovanější části dělnické třídy, zejména v provinciích, která si vydělávala 348,80 franku měsíčně, by nyní více odpovídala „blahobytné společnosti“: 520 franků za měsíc. Prostávkované dny se neměly proplácet, dokud nebudou naddělány v přesčasech. Již jen tento tuzér by znamenal velkou zátěž pro normální fungování francouzské ekonomiky, zejména z hlediska jejích závazků vůči Společnému trhu a dalším aspektům mezinárodní kapitalistické konkurence. Všichni dělníci věděli, že takové „výdobytky“ by svým způsobem zrušil okamžitý růst cen. Cítili, že daleko účelnější by bylo odstranit systém, který již učinil všechny ústupky, jaké mohl, a uspořádat společnost na novém základě. Nutným předpokladem této změny perspektivy byl pád gaullistického režimu.

Stalinisté chápali, jak nebezpečná je tato situace. Přestože ji neustále podporovali, vládě se opět nepodařilo obnovit samu sebe. Když 11. května nepochodil Pompidou se svým pokusem zvládnout krizi obětováním své autority v doméně vysokého školství, ani de Gaullův projev a narychlo uzavřená dohoda mezi Pompidouem a odbory nevyzrály na tuto krizi, která se již stala hluboce společenskou. Stalinisté si začali zoufat nad přežitím gaullismu, jelikož se jim ho zatím nedařilo spasit a protože se zdálo, že gaullismus pozbyl svoji pružnost, která byla pro jeho přežití zcela zásadní. Ke své velké lítosti zjistili, že jim nezbývá než riskovat vstup do druhého tábora, který vždy prohlašovali za svůj. 28. a 29. května vsadili vše na pád gaullismu. Vyrovnali se tak s mnoha tlaky: hlavně s tlakem dělníků a pak těch opozičních živlů, které se začaly dožadovat odstranění gaullismu, takže se k nim mohli přidat všichni, kdo si prvně a především přál pád režimu. Sem patřili křesťanští odboráři z CFDT, Mendès-France, dementní Mitterandova „Federace“, stejně jako dav, který přišel na stadion Charléty vytvářet ultralevičáckou byrokratickou organizaci[25]. Všichni tito snílci pozvedaly své hlasy jen ve jménu sil, které měli stalinisté údajně vložit do hry a otevřít tak cestu jejich typu postgaullismu. Události však okamžitě odhalily absurditu těchto blábolů.

Stalinisté byli mnohem realističtější. Na mocných a početných demonstracích, které 29. 5. pořádala CGT, se omezovali na volání po „lidové vládě“ a již se připravovali na její obranu. Velice dobře totiž věděli, že taková vláda by byla jen nebezpečným posledním útočištěm. Dokud se revolučnímu hnutí nepovedlo svrhnout gaullismus, stále ještě je byli schopni porazit, ale správně se obávali, že po svržení gaullismu by je již porazit nedokázali. Již 28. května jeden rozhlasový komentář s předčasným pesimismem tvrdil, že „Komunistická strana Francie se již nikdy nevzpamatuje,“ a že zásadní nebezpečí nyní spočívá v „situacionistických levičácích“.

30. května de Gaulle ve svém projevu rozhodně zdůraznil, že zamýšlí zůstat u moci za jakoukoli cenu. Nabídnul volbu mezi blížícími se volbami a bezprostřední občanskou válkou. Po celé Paříži nasadil pluky svých věrných a nechal je hojně fotografovat. Stalinisté byli bezsebe radostí a nedělalo jim sebemenší potíž přestat volat po rozšiřování stávky za svržení režimu. Dychtivě se postavili na stranu gaullistických voleb, bez ohledu na to, jakou cenou za to zaplatí.

Za těchto podmínek byly neodvolatelně nastoleny dvě alternativy: autonomní prosazení se proletariátu nebo naprostá porážka hnutí – revoluce rad nebo Grenellské dohody. Dokud totiž nevyhodilo de Gaulla, revoluční hnutí si nemohlo vyřídit účty s Komunistickou stranou Francie. Ona forma dělnické moci, která by se bývala vyvinula v postgaullistické fázi krize a kterou blokoval jak znovu se potvrzující starý stát, tak komunistická strana, již neměla naději, že se jí podaří odvrátit svoji blížící se porážku.

8. „Rada pro pokračování okupací“ (CMDO) a radovecké tendence

„Tuto explozi vyprovokovaly skupiny revoltující proti moderní spotřební a technické společnosti, a to jak proti východnímu komunismu, tak proti západnímu kapitalismu. Nadto se jedná o skupiny, které nemají žádnou představu, čím by tuto společnost nahradily, ale vyžívají se v negaci, destrukci, násilí, anarchii a mávají černým praporem.“

de Gaulle, televizní projev ze 7. června 1968

Radu pro pokračování okupací“ založili večer 17. května ti stoupenci prvního sorbonnského Okupačního výboru, kteří spolu s ním odešli a navrhli po zbytek krize prosazovat program demokracie rad, která byla neoddělitelná od kvantitativního i kvalitativního rozšiřování okupačního hnutí.

Permanentní základnu CMDO tvořilo asi 40 lidí a na chvíli se k nim připojili další revolucionáři a stávkující přicházející z různých průmyslových odvětví, z provincií nebo ze zahraničí a zase se tam vracející. Víceméně neustále se CMDO skládala z asi deseti situacionistů a Enragés (mezi nimi Debord, Khayati, Riesel a Vaneigem) a stejného počtu dělníků, středoškoláků nebo „studentů“ a dalších radovců bez konkrétní společenské funkce.

Po celou dobu své existence byla CMDO úspěšným experimentem s přímou demokracií zaručovanou rovnoprávnou účastí každého v debatách, rozhodování a výkonu rozhodnutí. V zásadě se jednalo o nepřetržité všeobecné shromáždění rokující ve dne v noci. Mimo společnou debatu nikdy neexistovala žádná frakce nebo soukromé schůzky.

Jakožto jednotka spontánně vytvořená v podmínkách revolučního momentu, CMDO zjevně nebyla ani tak radou jako spíše radoveckou organizací, a tak fungovala po vzoru sovětské demokracie. Coby improvizovaná reakce přesně na danou chvíli, CMDO se nemohla tvářit ani jako permanentní radovecká organizace ani se snažit o transformaci v takovouto organizaci. Přesto téměř všeobecná shoda na hlavních situacionistických tezích posilovala její soudržnost.

V rámci tohoto všeobecného shromáždění se organizovaly tři výbory umožňující jeho praktickou činnost. Tiskový výbor se zhostil sepisování a tisku publikací CMDO, a to jak s využitím strojů, k nimž měl přístup, tak ve spolupráci s jistými tiskařskými dílnami. Styčný výbor disponující deseti automobily zajišťoval kontakt s obsazenými továrnami a dodávku materiálů k distribuci. Rekviziční výbor, jenž vyniknul v té nejsložitější době, se staral o to, aby nikdy nebyl nedostatek papíru, benzínu, potravin, peněz a vína. Neexistoval žádný stálý výbor, který by zajišťoval rychlé sepisování textů, jejichž obsah určili všichni. Při každé příležitosti bylo k tomuto účelu vybráno několik členů, kteří pak předkládali své výsledky shromáždění.

Samotná CMDO od 19. května okupovala budovy Národního pedagogického institutu na Rue d’Ulm. Koncem května se přestěhovala do suterénu vedlejší budovy, což byla „Škola užitého umění“. Okupace institutu byla zajímavá tím, že zatímco se pranýřovaly a zesměšňovaly bídné profese všemožných vychovatelů, velké skupiny zaměstnanců, dělníků a techniků využily příležitosti k požadování kontroly nad pracovištěm a udatně podporovaly hnutí ve všech jeho formách boje (Jeden poutač radil: „Neříkejte, ‚Monsieur le Pedagogue,‘ říkejte , ‚Chcípni, debile!’“ Další zase upozorňoval, že „I vychovatele je nutné vychovávat.“) A tak se Společný okupační výbor dostal do rukou revolucionářů. Jeden nanterrský Enragé byl pověřen bezpečností. K této volbě si mohli všichni gratulovat, včetně pedagogů. Demokratický řád nebyl nikým narušován, což umožňovala maximální toleranci: jeden zaměstnanec-stalinista dokonce směl u vchodu prodávat L’Humanité. Na průčelí budovy bok po boku vlály rudé a černé prapory.

CMDO vydala určitý počet textů. Zpráva o okupaci Sorbonny z 19. května docházela k tomuto závěru: „Studentský boj byl překonán. A ještě překonanější jsou všichni kandidáti na byrokratické povýšení, kteří považují za chytré stimulovat úctu k stalinistům právě ve chvíli, kdy se CGT a tzv. komunistická strana otřásají. Jak současná krize dopadne, to bude záviset na samotných dělnících, pokud v okupaci svých továren úspěšně uskuteční to, co okupace univerzity mohla jen načrtnout.“ 22. května deklarace Za moc dělnických rad říkala: „Nejen, že během deseti dnů dělníci živelně obsadili stovky továren a spontánní generální stávka totálně rozvrátila chod země, ale navíc několik budov patřících státu obsadily de facto výbory, které přebírají kontrolu. Za této situace, která v žádném případě nemůže trvat dlouho a která stojí před volbou rozšířit se, nebo zaniknout, byly smeteny všechny staré myšlenky a potvrdily se radikální hypotézy o návratu revolučního hnutí.“ Tento text vypočítával tři možnosti seřazené sestupně podle pravděpodobnosti: dohoda mezi vládou a komunistickou stranou, „o demobilizaci dělníků výměnou za ekonomické ústupky“; k moci nastoupí levice, „která bude sledovat tutéž politiku třebaže ze slabší pozice“; a konečně dělníci budou mluvit sami za sebe, „jelikož si uvědomí, jaké požadavky vyjadřují radikalismus forem boje, které již uvedli do praxe.“ Ukazovali, jak by protahování současné situace mohlo obsahovat takovouto perspektivu: „Potřeba znovu otevřít některé sektory ekonomiky pod dělnickou kontrolou může položit základ této nové moci, která vše posune za rámec odborů a stávajících stran. Bude nutné znovu rozjet železnice a tiskárny ve službách boje dělnické třídy. Nové de facto autority budou muset rekvírovat a distribuovat potraviny.“

30. května Řeč ke všem dělníkům prohlašovala: „To, co dnes děláme ve Francii, děsí Evropu. A brzy to ohrozí všechny vládnoucí třídy světa: od moskevských a pekingských byrokratů po washingtonské a tokijské milionáře. Tak jako jsme roztančili Paříž, mezinárodní proletariát opět pozvedne zbraně proti každému hlavnímu městu každého státu, proti každé citadele každého odcizení. Obsazování továren a vládních budov po celé zemi nezastavilo jen ekonomiku, ale také zpochybnilo veškerý smysl společenského života. Téměř každý chce přestat žít takto. Již nyní jsme revolučním hnutím. Nepotřebujeme nic jiného, než aby si masy lidí uvědomily, co jsme vlastně již udělali, a pak budeme pány této revoluce… Ti, kdo odmítli nabízené směšné smluvní dohody (dohody, které tak rozradostnily odborové předáky), musí ještě objevit, že v rámci stávající ekonomiky toho již o mnoho více „získat“ nemohou, ale mohou si vzít všechno, pokud svým vlastním jménem transformují samotné základy ekonomiky. Šéfové mohou ztěží zaplatit více – ale mohli by zaniknout.“ Zbytek Řeči zavrhoval „byrokraticko-revoluční slátaninu“, která se na Charléty pokoušila spojit všechny levičácké skupinky a odmítal ruku, kterou situacionistům nestydatě podával stalinistický disident Andre Barjonet. Řeč ukazovala, že moc dělnických rad je jediným revolučním řešením, které již v tomto století zanechalo svoji stopu na třídních bojích. Později, když intervenovala v boji ve Flins, CMDO vydala 8. června provolání Ještě není konec, které pranýřovalo metody a cíle odborů: „Odbory neví nic o třídním boji. Znají pouze zákony trhu a při svých vyjednáváních si dělají vlastnický nárok na dělnickou třídu… Hanebný manévr, kterým zabránily posilám, aby se dostaly k dělníkům ve Flins, je jen dalším odporným „vítězstvím“ odborů v jejich boji proti generální stávce… Žádnou jednotu s těmi, kdo nás rozdělují.“

CMDO rovněž uveřejnila řadu plakátů, asi 50 komixů a několik případných písní. Její nejdůležitější provolání se tiskly ve 150 000 až 200 000 kopiích. Ve snaze sesouladit svoji praxi s teorií CMDO přirozeně kontaktovala dělníky z obsazených tiskařských dílen, kteří s potěšením opět zprovoznili excelentní stroje, které měli k dispozici (ví se, že nezávislí tiskaři nejsou pod takovým panstvím stalinistů jako ti z tiskových vydavatelství). Texty se často rovněž reprodukovaly v provinciích a v zahraničí, jakmile tam dorazily první kopie[26]. Zodpovědnosti za jejich překlad a prvotisk v angličtině, němčině, španělštině, italštině, dánštině a arabštině se zhostila sama CMDO. Arabské a španělské verze se nejprve šířily mezi přistěhovaleckými pracujícími. 3. června Combat přetisknul falzifikovanou verzi Řeči. Vymazal útoky proti stalinistům a zmínky o situacionistech.

CMDO se poměrně úspěšně snažila navazovat a udržovat styky s továrnami, izolovanými dělníky, akčními výbory a skupinami v provinciích. Obzvláště dobré styky byly s Nantes. Krom toho byla CMDO přítomná ve všech aspektech boje v Paříži a na jejích předměstích.

15. června se Rada pro pokračování okupací rozhodla rozpustit. Již před týdnem odliv okupačního hnutí přivedl několik z jejích členů k nastolení otázky rozpuštění Rady. Tehdy však byla odsunuta přetrváváním bojů těch stávkujících – zejména ve Flins – kteří se odmítali smířit s porážkou. CMDO se nikdy nesnažila získat něco sama pro sebe ani nikoho verbovat, aby se její existence stala permanentní. Její členové neoddělovali své osobní cíle od obecných cílů hnutí. Byli to nezávislí jednotlivci, kteří se na stanoveném základě a v konkrétní chvíli spojili za účelem boje, a kteří se po skončení boje zase znovu stali nezávislými. Někteří z nich, kteří v Situacionistické internacionále rozpoznali prodloužení své vlastní aktivity, pokračovali ve vzájemné spolupráci v rámci této organizace[27].

Další „radovecké“ tendence – radovecké v tom smyslu, že byly pro rady, aniž by chtěly rozpoznat jejich teorii a jejich pravdu – se objevily v budovách censierského přívěšku Filozofické fakulty, kde v podobě „Dělnicko-studentského výboru“ vedly poněkud neaktivní diskusi, která se ztěží mohla dobrat praktického objasnění. Skupiny jako „Dělnická moc“ a „Styčná a akční dělnická skupina“ složené z mnoha jedinců z různých podniků dělaly chybu, že do svých již beztak zmatených a zbytečných debat přijímaly všemožné nepřátele či sabotéry svých postojů – trockisty a maoisty, kteří diskusi paralyzovali a kteří dokonce veřejně spálili antibyrokratický program sestavený výborem, jenž k tomu byl určen. Radovci dokázali zasáhnout do některých praktických bojů, především na počátku generální stávky, vysíláním svých lidí, aby pomáhali se zastavením práce či aby posílili stávkové hlídky. Jejich intervence však často trpěly vadami inherentními pro samotná jejich uskupení: začasté několik členů jedné jediné delegace nabízelo dělníkům fundamentálně protichůdné perspektivy. Protiodborová skupina „Dělnická informovanost a korespondence“ (ICO), která nebyla ani radovecká ani si nebyla jistá tím, zda je vlastně skupinou, nicméně zasedala v jiné místnosti. Lhostejná k dané situaci, omílala ve svém bulletinu obvyklé nesmysly a znovu přehrávala své obstrukcionistické psychodrama: je třeba zůstat u čistého zpravodajství, z nějž se pasterizací odstraní každý zárodek teorie, či je již sama volba zpravodajství neoddělitelná od skrytých teoretických předpokladů? Obecněji řečeno defektem všech těchto skupin bylo, že svoji pyšnou zkušenost čerpaly z minulosti porážek dělnické třídy a nikdy z nových podmínek a nového stylu boje, které principielně ignorovaly. Svoji obvyklou ideologii opakovaly stejně nudným tónem, jaký používaly již po deset či dvacet let nečinnosti. Zdálo se, že v okupačním hnutí nic nového nevidí, protože ony již viděly všechno. Chovaly se blazeovaně. Jejich všeznalé strašení se netěšilo na nic jiného než na porážku, aby z ní mohly vyvodit závěry jako již tolikrát v minulosti. Rozdíl ovšem spočíval v tom, že účastnit se předchozích hnutí, která analyzovaly, neměly šanci, ale tentokrát prožívaly moment, který se předem rozhodly posuzovat z hlediska historického spektáklu či dokonce z hlediska nepoučeného opakování.

Kromě CMDO se tedy v krizi neobjevily nové radovecké tendence a ty staré byly teoreticky i prakticky bezvýznamné. Samozřejmě, že Hnutí 22. března mělo nějaké ty radovecké vrtochy, neboť mělo od všeho něco, ale nikdy je nepředkládalo ve svých publikacích a mnoha svých rozhovorech. Nicméně skutečnost, že volání po dělnických radách rostlo publikum, byla zjevná po celou revoluční krizi. A právě tato skutečnost je jedním z největších dopadů a zůstává jedním z nejjistějších příslibů.

9. Obnova státu

„Všichni musíme zvednout hlavu, zhostit se svých povinností a odmítnout intelektuální terorismus… Není důvod, aby stát kdekomu postupoval své správní a veřejné instituce, ani aby se vzdával své odpovědnosti a zapomínal na své povinnosti.“

Robert Poujade, Projev k Národnímu shromáždění, 24. července 1968

Buržoazie čekala až do 30. května, než jasně ukázala, že podporuje stát. Po několikatýdenní obezřetné hybernaci pod ochranou CRS se celá vládnoucí třída za zvuků de Gaullova projevu znovu vrátila na taneční parket a masivně potvrzovala svoji přítomnost. Demonstrace na Concorde a Champs Elysée byly versaillaiskou odpovědí na přehlídky CGT volající po „lidové vládě“. Na plno se rozproudila reakční hysterie, která sahala od obav z „rudých“ po odhalující hesla typu „Cohn-Bendit do Dachau!“ Staří veteráni, přeživší účastníci všech koloniálních válek, ministři, bývalí výsadkáři, živnostníci, kočičky z 16. Arrondissementu a jejich zazobaní obstarožní šamstři z lepších částí města, staří pisálci a všichni ostatní, jejichž zájmy a city se pojí se senilitou, vystoupili společně na obranu a ku chvále republiky. Stát tak znovu nabyl své základny, policie a jejích pomocníků: v podobě UDR a občanských akčních výborů. Jakmile se de Gaulle rozhodnul zůstat u moci, vystřídalo násilí bez pokryteckých frází stalinistickou represi, jejímž úkolem až do té doby bylo ucpat revoluční trhlinu – zejména v továrnách. Po 3 týdnech téměř naprosté absence byl stát schopen ulevit svým sekerníkům z komunistické strany. Vyhánění dělníků z továren věnoval stejné úsilí, s jakým se je v nich odbory snažily uzamknout. De Gaulle zachránil stalinisty před vyhlídkou „lidové vlády“, v níž by se jejich zjevná role posledních nepřátel proletariátu stala příliš riskantní. Za to mu pomohou postarat se o zbytek.

Jak pro de Gaulla, tak pro stalinisty se vše okamžitě stalo otázkou ukončení stávky a urovnání cesty k volbám. Odmítnutí Grenellských dohod naučilo vládce vyvarovat se veškerého vyjednávání na celostátní úrovni. Stávku bylo třeba rozložit stejným způsobem, jakým začala: sektor po sektoru, jednu továrnu po druhé. Byl to dlouhodobý a obtížný úkol. Dělníci byli všude otevřeně nepřátelští vůči návratu do práce. 5. června prohlášení z ústředí CGT oznamovalo, že „Všude, kde byly zásadní požadavky splněny, je v zájmu dělníků masově vystoupit na podporu jednotného obnovení práce.“

6. června se vrátili do práce zaměstnanci bank a pojišťoven. Pro návrat se rozhodli i v SNCF, což byla bašta CGT. Vlaky, které železničáři nikdy nedali k dispozici stávkujícím, jako to udělali jejich belgičtí kolegové během stávky v roce 1961, začaly znovu jezdit ve službách státu. V P&T a RATP se falšovalo hlasování, protože se jej mohla zúčastnit jen menšina odborářů a delegáti CGT podporovali hlasování ve prospěch obnovení práce tím, že na každé stanici ohlašovali, že všechny ostatní se již vrátily do práce. Když zaměstnanci na stanici Nation prohlédli tento neotesaný manévr, ihned zastavili práci, ale obnovit hnutí se jim již nepodařilo.

CRS musela zasáhnout, aby vyhnala stávkující techniky z France-Inter a nahradila je armádními techniky. 6. června vyhnali dělníky z továrny Renaultu ve Flins. Jednalo se o první pokus – jiného než ideologického druhu – zlomit stávku v metalurgii, kde byla stále ještě úplná: stávkokazi přišli se zbraněmi v rukou. „Čas pochodů je pryč,“ psali 6. června stávkující z Flins ve výzvě k opětovnému obsazení své továrny. Tehdy si uvědomili, jak zhoubná je izolace, s níž se museli vyrovnávat. Na jejich výzvu odpověděly tisíce revolucionářů, ale jen pár set jich bylo s to přidat se k dělníkům a bojovat na jejich straně. Na mítinku organizovaném odbory v Elizabethville dělníci donutili delegáta CGT, aby nechal mluvit Geismara, člena Hnutí 22. března, a to nikoli proto, že by jej považovali za nějak důležitého, nýbrž prostě proto, že dbali na demokracii.

Policie zaútočila v 10:00. 12 hodin bojovaly 2000 dělníků a studentů se 4000 policistů a CRS na ulicích a v polích sousedních měst. Na posily z Paříže čekali marně. CGT fakticky zabránila odjezdu dělníků z Boulogne-Billancourt[28] a na Gare Sainte-Lazare nedovolila dát vlaky k dispozici tisícům demonstrantů, kteří se hrnuli bojovat do Flins. Stejně brilantní byli organizátoři této demonstrace s Geismarem a Sauvegeotem v čele. Ustoupili CGT a dokončili práci, kterou ta začala, když odrazovali všechny, kdo se domnívali, že se jde na pomoc Flins, od toho, aby se zmocnili vlaku, a po prvních potyčkách s policií je vyzývali, ať se rozejdou. Žádných díků se však ubožáku Geismarovi za to vše nedostalo. V obzvláště podpásovém komuniké označila CGT tohoto nudného člověka za „odborníka na provokace“. CGT rovněž neváhala nazvat revolucionáře z Flins „skupinami cizími dělnické třídě,“ „polovojenskými formacemi, které se již objevily v průběhu podobných operací v pařížské oblasti“ a které „zjevně jednaly v zájmu nejhorších nepřátel dělnické třídy,“ neboť „ztěží lze uvěřit, že arogance managementu v kovoprůmyslu, podpora, které se mu dostává od vlády, policejní brutalita proti dělníkům a pokusy o provokace nejsou soustředěným úsilím.“

Odbory dokázaly obnovit práci téměř všude. Dokonce jim již hodily i nějaké drobečky. Jen dělníci z kovoprůmyslu se dál drželi. Po potížích ve Flins se stát rozhodnul ještě to risknout s podnikem Peugeotu v Sochaux. 11. června CRS zaútočila na dělníky. Konfrontace byla poměrně násilná a trvala několik hodin. Poprvé v této táhlé krizi pořádkové síly střílely do davu. Dva dělníci byli zabiti. Přišel čas, kdy úřady mohly jednat, aniž by to vyvolalo nějakou reakci. Hnutí již bylo poražené a začínala politická represe. Přesto 12. června v důsledku zabití jednoho středoškoláka ve Flins ještě proběhla poslední noc pouličních bouří, která přinesla několik inovací: rychlé zvyšování počtu barikád a systematické bombardování policie molotovovými koktejly ze střech domů.

Druhého dne stát nařídil rozpustit maoistické a trockistické organizace spolu s Hnutím 22. března, k čemuž využil zákona z dob Lidové fronty, který se původně používal proti krajně pravicovým polovojenským spolkům[29]. Téže krajní pravici činil gaullismus za kulisami milostné návrhy. Byla tu šance získat zpět 13. květen, kdy byla založena pátá republika. Vůdci OAS se vraceli z exilu do Francie. Salan odjel z Tulle, když ultralevičáci začali zalidňovat gravellskou pevnůstku.

Od té chvíle, co se na Concorde objevily trojbarevné vlajky, bylo ve vzduchu cosi shnilého. Obchodníci, provokatéři, vikáři a vlastenci pozvedli hlavy a vrátili se do ulic, kde by se ještě před několika málo dny neodvážili objevit. Provokatéři placení policií se snažili rozbouřit Araby a Židy v Belleville a náležitě tak odvést pozornost od očistné operace prováděné v továrnách a obsazených budovách. Rozdmýchala se pomlouvačná kampaň kolem Katanganů na Sorbonně. Politováníhodní levičáci jí samozřejmě naletěli.

Po neúspěšném experimentu s přímou demokracií došlo na Sorbonně k vzestupu několika lenních panství, stejně absurdních jako byrokratických. Ti, kterým tisk říkal „Katangané“, skupina bývalých žoldáků, nezaměstnaných a deklasovaných živlů, si v republice kaprálů rychle získala vedoucí úlohu. Sorbonna tak měla pány, jaké si zasloužila, ale i když již Katangané hráli hru na autoritu, nezasloužili si tak mizerné společníky. Když se tam přišli zúčastnit festivalu, našli jen pedantské dodavatele nudy a nemohoucnosti: Kravetze a Peninouy. Studenti Katangany vykopli ve směšné naději, že by takto nízkým jednáním mohli získat povolení k trvalé kontrole nad dezinfikovanou Sorbonnou a využívat ji jako „Letní univerzitu“. Jeden z Katanganů tak mohl správně poznamenat, že „studenti jsou možná vzdělaní, ale nejsou inteligentní. My jsme jim přišli na pomoc…“ Ústup nežádoucích osob k Odéonu okamžitě vyvolal zásah pořádkových sil. Poslední okupanti Sorbonny měli již jen 48 hodin, aby vyčistili zdi a vyhnali krysy, než přijede policie a dá jim vědět, že komedie skončila, a to jednou provždy. A tak odešli bez sebemenšího odporu. Po porážce hnutí mohli již jen imbecilové věřit, že si stát nevezme Sorbonnu zpět.

Aby se zajistila úspěšnost předvolební kampaně, bylo se třeba zbavit posledních ostrovů odporů v kovoprůmyslu. Byly to odbory a nikoli kapitál, kdo se podvolil v otázce dohod, což L’Humanité dovolovalo tleskat „vítěznému obnovení práce“ a CGT vyzývat oceláře k „prodloužení svého úspěchu vítězstvím skutečného svazu levicových sil bojujících kolem společného programu v nadcházejících volbách.“ Renault, Rhodiaceta a Citroen se vrátili do práce 17. a 18. 5. Stávka skončila. Dělníci věděli, že nevyhráli skoro nic. Tím, že stávku protáhli až za 30. květen a že jim tak dlouho trvalo, než ji ukončili, svým vlastním způsobem potvrdili, že chtěli něco jiného než „ekonomické výdobytky“. Oni chtěli revoluci. Nedokázali to, ale říci a neměli čas ji provést.

Po porážce bylo jen přirozené, že volební soutěž různých stran pořádku skončila masivním vítězstvím strany, která byla v nejlepším postavení tento pořádek bránit.

Gaullistické vítězství bylo doprovázeno posledními úklidovými operacemi sloužícími k návratu do normálu. Všechny okupované budovy byly vyklizeny. Je třeba poznamenat, že stát čekal až do prvního červencového týdne, než použil fundamentálního právního argumentu, že „obsazování budov určených k jakékoli službě veřejnosti je nezákonné.“ Téměř dva měsíce nebyl s to použít tento argument proti okupačnímu hnutí. (K ospravedlnění opětovného dobytí Odéonu, Sorbonny a Ecole des Beaux Arts bylo zapotřebí víceméně klamných záminek.)

Akty vandalismu, kterými se vyznačoval počátek hnutí, se ještě agresivněji znovu objevily na jeho konci a ukazovaly odmítnutí porážky a pevné odhodlání pokračovat v boji. Abychom si uvedli jen dva exemplární akty, čtenáři Le Monde byli 6. července informováni o „kobercích zničených vejci, máslem, talkem, mycím prostředkem, černou barvou a olejem; utržených telefonech natřených na červeno, IBM přístrojích zničených kladivy, oknech zatemněných barvou, rozházených lécích pomazaných barvou, záznamech vymazaných rozprašovači, hanlivé a obscénní slogany: takovouto podívanou ve středu ráno nabízely lékařské kanceláře (včetně tajemníkovy kanceláře a kanceláře Sociální služby překřtěné rozčileným nápisem na „Antisociální službu“) jedné z nejdůležitějších částí Neuropsychiatrické léčebny Sainte-Anne. Tato scéna se znepokojivě podobá scéně z Nanterre, kde byly použity tytéž prostředky devastace a na všech zdech se znovu objevila hesla v témže stylu a duchu… Není snad nějaký vztah mezi nedávnými změnami z přísně profesních důvodů zavedenými na tomto poli a těmito akty vandalismu?“ V Combat z 2. července: „Monsieur Jacquenod, ředitel experimentální střední školy v Montgeron, píše – „V obecném zájmu je mojí povinností informovat vás o zcela skandálních činech, které v essonské oblasti nedávno provedla komanda nezodpovědných Enragés ovlivňovaných jistou „Situacionistickou internacionálou“. Oproti tomu, co naznačoval tisk, se tato špatná individua ukázala jako spíše škodlivá než „pestrá“. Čas benevolence minul a nestydaté hanobení památníků mrtvým, kostelů, klášterů a veřejných budov, k nimž doposud dochází, již prostě nelze tolerovat. Když se v noci z 13. na 14. června pod falešnou záminkou dostali do naší budovy, vylepili tam asi 300 plakátů, písní, provolání, komixů a tak dále. Skutečnou škodu však způsobili systematickým čmáráním barvou po zdech střední školy a průmyslovky. 21. června, když policie zahájila vyšetřování, tak z čirého vzdoru došlo v budovách za plného denního světla k novému zhanobení (plakáty, provolání, nápisy inkoustem).“ Monsieur Jacquenod považuje za svoji povinnost upozornit veřejnost na tyto „akty vandalismu, které notně poškozují postupně obnovované mírumilovné klima.“

10. Perspektiva světové revoluce po okupačním hnutí

„Situacionistická internacionála zasela vítr a sklidí smršť.“

Internationale Situationniste, č. 8, leden 1963

V okupačním hnutí na celém světě okamžitě viděli historickou událost nesmírného významu a začátek nové, hrozivé éry, jejíž program proklamoval rychlou smrt všech stávajících vlád. Obnova internacionalismu a radikalizace revolučních tendencí byly odpovědí na znepokojenou zkoprnělost, kterou hnutí vyvolalo mezi vůdci a mluvčími všech vládnoucích tříd. Dělnická solidarita se projevovala několika způsoby: dokaři ze Savone a Antverp, kteří odmítli nakládat zboží plující do Francie, belgičtí sazeči, kteří zabránili mrtvě narozenému referendu, jež de Gaull ohlásil 24. května, tím, že odmítli tisknout hlasovací lístky.

Zhruba v polovině května poslala Aliance radikálních studentů z Londýna francouzsky psané provolání k francouzským dělníkům a studentům: „I my jsme již pocítili údery policejních obušků a účinky slzného plynu. Neznámé nám nejsou ani zrady našich tzv. vůdců. Souhrn těchto zkušeností nám dokazuje, že je nutné solidárně se přidat k živým bojům proti utlačujícím strukturám ve světové společnosti i na vysokých školách… Vám se však, soudruzi, podařilo tento boj dovést za zpochybňování třídní povahy vysokého školství, k jednotnému boji s dělníky, jehož cílem je naprostá kapitulace kapitalistické společnosti… Společně s vašimi soudruhy z továren, přístavů a kanceláří jste zničili mýtus o stabilitě kapitalistické Evropy, čímž jste vyděsili oba režimy i buržoazii. Kapitalisté na evropských burzách se třesou strachem, profesoři a stárnoucí gerontokraté se snaží vysvětlit akci mas omíláním frází… Soudruzi, vdechli jste nový život tradicím z let 1871 a 1917 – dodali jste mezinárodnímu socialismu novou sílu.“ Koordinační výbor studentské stávky na Columbii uveřejnil začátkem června v New Yorku provolání, které deklarovalo: „Déle než dva týdny 12 milionů francouzských dělníků a studentů vede masovou generální stávku proti těmtýž podmínkám, jimž čelíme v Americe… Navzdory snahám odborových byrokracií, včetně „komunistického“ vedení CGT, zkrotit toto hnutí a dojít ke kompromisu se zaměstnavateli a gaullistickou vládou, dělníci si odhlasovali další pokračování stávky až do splnění jejich požadavků… Zvítězíme-li ve Francii, dostane se tak nové vzpruhy mezinárodnímu hnutí, které se již projevuje v Německu, Španělsku, Itálii, Japonsku a dokonce i zde ve Spojených státech. Zahájením našich vlastních bitev tady a teď, pomáháme vytvářet podmínky pro vítězství ve Francii a na celém světě. Jejich boj je naším bojem. Dělníci a studenti ve Francii hledí na nás v Americe a čekají, jak odpovíme na jejich první obří krok v bitvě za novou společnost.“

Koncem června odpověděli studenti z Berkely – ti stejní, kteří před čtyřmi lety vyvolávali neklid na univerzitě – barikádami a molotovovými koktejly. V polovině května rakouská mládež vytvořila revoluční organizaci okolo prostého programu, kterým bylo, „dělat to samé, co ve Francii.“ Koncem měsíce došlo k obsazování univerzitních budov v Německu, Stockholmu, Bruselu a na Hornseyho umělecké fakultě v Londýně. 31. května vyrostly barikády v Římě. V červnu studenti z Tokija – vždy bojovní a odhodlaní změnit univerzitní distrikt v „Latinskou čtvrť“ – obsadili své fakulty a bránili je proti policii. Ušetřeno nebylo ani Švýcarsko: 29. a 30. června propukly nepokoje v Zurichu, kde stovky demonstrantů ozbrojených kameny a molotovovými koktejly zaútočily na hlavní policejní stanici. „Násilné demonstrace v Zurichu,“ poznamenal 2. července Le Monde, „vyvolaly jisté překvapení. Četné Švýcary, kteří věřili, že jejich země je imunní vůči opozičnímu hnutí propukajícímu v Evropě, vyrušily z jejich klidu.“

Boj v moderních kapitalistických zemích přirozeně probudil také studentskou agitaci proti diktaturám a rozruch v „rozvojových“ zemích. Koncem května došlo k násilným konfrontacím v Buenos Aires, Dakaru, Madridu a ke studentské stávce v Peru. V červnu se tyto incidenty rozšířily do Brazílie a pak do Uruguaye, kde vyvrcholily generální stávkou. Následovala Argentina a Turecko, kde byla obsazena a až do odvolání uzavřena istanbulská a ankarská univerzita, a nakonec Kongo, kde se středoškoláci dožadovali odstranění zkoušek.

Nejdůležitějším z bezprostředních důsledků francouzského hnutí bylo první slabé zemětřesení proti moci byrokratických tříd na východě, když jugoslávští studenti na začátku června obsadili bělehradskou univerzitu. Studenti si vytvořili akční výbory, odsoudili fakt, že společnost patří byrokracii, požadovali autentickou samosprávu v podmínkách svobody a zrušení tříd a odhlasovali si přejmenování své vysoké školy na „Univerzitu Karla Marxe“. K dělníkům se obrátili s těmito slovy: „Pobuřují nás nesmírné sociální a hospodářské rozdíly v naší společnosti… Jsme sice pro samosprávu, ale proti obohacování hrstky na úkor dělnické třídy.“ Jejich hnutí se u dělníků setkalo s velkým pochopením. Stejně jako na Sorbonně, „několik dělníků se zúčastnilo nekonečné schůze na Filozofické fakultě, kde se v atmosféře všeobecného nadšení bez konce střídali řečníci“ (Le Monde, 7. června). Režim byl k smrti vyděšen. Titova demagogická sebekritika a plačtivé ústupky, když hovořil o tom, že odstoupí, pokud nebude moci splnit oprávněně vznesené požadavky, ukazovaly slabost a paniku jugoslávské byrokracie. Ta velmi dobře ví, že radikální požadavky hnutí – které sice Titovi osobně mohou ještě skýtat prostor k manévrování – nesignalizují nic menšího než její vlastní likvidaci jakožto vládnoucí třídy a proletářskou revoluci, která znovu ožívá v Jugoslávii i jinde. Ústupky byrokratů klasicky doprovázely takové dávky represe, jaké si mohli dovolit, a obvyklé pomluvy přicházely s naruby převrácenou realitou jejich ideologie: tzv. Svaz komunistů tak pranýřoval „ultralevičácké radikály… dychtící zničit demokratický režim i samosprávu.“ Dokonce i Le Monde (12. června) poznal, že se jedná o „nejdůležitější domácí stav pohotovosti, kterým si režim od války prošel.“ Svým měřítkem pak všechny reakce na francouzské okupační hnutí předčila vzpoura mexických studentů. Mexiko je země, která se sotva napůl dostala z latinskoamerické podrozvinutosti.

I Francie stále zůstává v sopečném řetězci nové revoluční geografie. Nic se tam totiž nevyřešilo. Revoluční erupce nevzešla z ekonomické krize, nýbrž naopak pomohla krizi ekonomiky vyvolat. Frontálnímu útoku byla v květnu vystavena dobře fungující kapitalistická ekonomika, jenže, jakmile touto ekonomikou otřásly negativní síly jejího dějinného překonání, musí fungovat o něco méně dobře: stává se tedy neúnosnou a posiluje svoji „odvrácenou stranu“ – revoluční hnutí, které ji transformuje. Studentské prostředí se stalo permanentní baštou neklidu v životě Francie a tentokrát se již nejedná o neklid separované mládeže. Velké byrokratické mašinérie sloužící k integraci dělnické třídy zaplatily za své vítězství nad stávkou vysokou cenu: řada dělníků pochopila. Co se levičáckých skupinek týče, ty zdánlivě zesílily (hlavně díky jejich zbytečnému rozpuštění policií), ale fakticky jsou vyřízené. Jsou jako skromný košík s raky, kteří se z něj ve světle ramp představovaném stávkou vysypali, ale pořád lezou pozpátku.

Když se ve Francii znovu objevila perspektiva světové revoluce, nejen že vynahradila dlouhé zdržení, kdy padesát let absentovala, ale z tohoto důvodu se také projevila mnoha nevyzrálými aspekty. Předtím, než okupační hnutí rozdrtilo státní moc, která je konfrontovala, dosáhlo toho, čeho všechna revoluční hnutí (kromě toho z roku 1905) dosáhla teprve potom. Ozbrojené oddíly, které měla vláda k dispozici, nebyly poraženy. A přesto zabrání určitých budov a jejich obecně známé využívání různými podvratnými skupinami musí nutně evokovat některé události z Barcelony v létě 1936. Poprvé se ve Francii ignoroval stát. Byla to první praktická kritika jakobínství, jež bylo tak dlouho noční můrou francouzských revolučních hnutí, včetně Komuny. Jinými slovy, radikálně nové prvky se smísily s náhlým návratem specifických charakteristik francouzských revolucí – s barikádami v Paříži burcujícími Evropu. Tak, jako nestačilo ignorovat stát, nedostávalo se ani dostatečně jasných perspektiv. Příliš málo lidí mělo promyšlenou revoluční teorii a při jejím šíření mezi masami museli překonávat krajně nepříznivé podmínky. Kromě moci spektakulárních médií stávajícího řádu tu byly kontrarevoluční byrokracie, které tehdy ještě skoro nikdo nedemaskoval. Proto by nikoho neměly překvapovat mnohé slabiny hnutí. Spíše by nás měla udivovat jeho síla.

Radikální teorie se potvrdila a nesmírně posílila. Nyní by měla všude vejít ve známost taková, jaká je, a mařit nové snahy přetížených rekuperátorů. Nositelé radikální teorie nesmí dělat žádné ústupky. Z pozice síly, kterou jim dávají dějiny, se musí stát ještě náročnějšími. Nic menšího než mezinárodní moc dělnických rad je nemůže uspokojit – neuznávají žádnou jinou revoluční sílu než radovecké organizace, které vzniknou v každé zemi. Objektivní podmínky, nebo-li revoluce, se staly viditelnými, jakmile revoluce – zase znovu – začala hovořit jako objektivní síla. Byl zažehnut požár, jenž nikdy neuhasne. Okupační hnutí přervalo spánek všem pánům komodit a spektakulární společnost již nikdy nebude klidně spát.

Zkratky a odkazy

CAL                       Comité d’Action Lycéene: Středoškolský akční výbor

CFDT                    Confédération Francaise Democratique du Travail: druhá největší odborová centrála ve

                               Francii

CGT                       Confédération Générale du Travail: odborová centrála komunistické strany, největší centrála

                               ve Francii

CMDO                  Comité pour le Maintien des Occupations: Výbor pro pokračování okupací (viz kapitola 8)

CNPF                     Confédération Nationale du Patronat Francais: Národní federace francouzských

                               zaměstnavatelů

CRS                       Compagnies Républicaines de Securité: zásahové jednotky státní policie

FER                       Fédération des Etudiants Revolutionaires: trockisté

ICO                        Information et Correspondance Ouvrieres: studenty provozovaný zpravodajský bulletin o

                               dělnické třídě

JCR                        Jeunesse Communiste Revolutionnaire: hlavní trockistická byrokratická skupina „mladých

                               komunistů“

NMPP                    Nouvelles Messageries de la Presse Parisienne: monopolní distributor novin

OAS                       Organisation de l’Armée Secrete: krajně pravicová polovojenská teroristická organizace z dob

                               alžírské války za nezávislost

ORTF                    Office de la Radiodiffusion-Television Francaise: vládou kontrolovaný monopolní rozhlas a

                               televize

PCF                        Parti Communiste Francais: Komunistická strana Francie

PTT                        Poste, Telegraphe et Telecommunications: celostátní poštovní, telegrafní a telefonní podnik

RATP                    Regie Autonome des Transports Parisiens: Pařížský dopravní podnik s autobusy a linkami

                               metra

SFIO                      Section Francaise de l’Internationale Ouvriere: Francouzská „socialistická“ strana

SMIG                    Salaire Minimum Integrale Garantie: minimální zákonná mzda

SNCF                     Société Nationale de Chemins de Fer Francaise: Národní železniční podnik

SNESup                Syndical National de l’Education Superieure: Národní odborový svaz vysokoškolských

                               zaměstnanců

UDR                      Union pour la Défense de la République: od května gaullistická strana (dříve UNR – Union

                               pour la Nouvelle République), ale také skupiny antirudých „vlastenců“ vytvářené na de

                               Gaullovu výzvu z 30. května

UNEF                    Union Nationale des Etudiants Francais: Národní studentský svaz

 

Fouchétova reforma:                        školská reforma zavedené ministrem Fouchétem v roce 1966 za účelem

                                                               „modernizace“ francouzského školství. V roce 1968 po ní přišla Faureho

                                                               reforma

Alain Geismar:                                    maoistický předseda SNESup

Les Halles:                                           centrální skladištní okrsek sloužící k distribuci potravin v Paříži, tzv. „pupek

                                                               Paříže“; od roku 1970, kdy jej urbanisté nechali zbourat, na jeho místě zví

                                                               obrovská díra v zemi

L’Humanité:                                        denník komunistické strany

Nouvel Observateur:                         modernistický levicový týdenník

Jacques Sauvageot:                           rekuperátor a byrokratický šéf UNEF

Georges Seguy:                                   generální tajemník CGT a důležitý stalinista

Sorbonna:                                            pařížská univerzita


[1]Když Philippe Labro ve své knize Ce NLest QuLun Debut (E. P. P. Denoel) popisuje předkrizovou atmosféru ve Francii, troufá si poznamenat, že situacionisté se domnívali, že promlouvají ve vakuu. Vskutku udatné převrácení pravdy naruby. Samozřejmě, že to byl Labro, a spolu s ním mnozí další, kdo se domníval, že situacionisté promlouvají ve vakuu.

[2]Termínem „situacionismusg – nikdy nepoužívaným SI, která je radikálně proti každému doktrinářskému etablování ideologie – hojně metal tisk, přičemž jej spojoval s těmi nejfantasknějšími definicemi: „předvoj studentského hnutíg (20 ans, červen 1968), „technika intelektuálního terorismug (Journal de Dimanche, 19. května 1968) a tak dále. Přestože SI očividně rozvíjela historické myšlení vycházejíc z Marxovy a Hegelovy metody, tisk se snažil situacionisty připodobnit anarchismu. Vzorem pro celý tento žánr je definice Carrefouru z 8. května 1968: „anarchističtější než anarchisté, které shledávají příliš byrokratickými.g

[3]Nicméně je třeba zmínit pouliční boje radikálních japonských studentů ze Zengekuren, které trvají od roku 1960. V nedávných letech se ve Francii jejich příklad stále častěji uváděl. O politických postojích jejich Revoluční komunistické ligy – nalevo od trockismu a zároveň se stavící proti imperialismu i proti byrokracii – se toho však vědělo mnohem méně než o jejich technikách pouličního boje.

[4]Tři týdny poté, co byla tato kniha předána vydavateli, intervence ruské armády do Československa – 21. srpna – dokonale demonstrovala, že byrokracie musela hnutí zlomit za každou cenu. Všichni západní „souputnícig byrokracie, kteří stavěli na odiv svůj údiv a lítost, přirozeně nemají tak jasnou hlavu jako jejich mistři, když přijde na životně důležité zájmy těchto mistrů.

[5]La Societe du Spectacle od Guye Deborda (Buchet-Chastel) k sehnání jako The Society of the Spectacle (Black and Red, Detroit) a Traité de Savoir-Vivre a lLUsage des Jeunes Generations od Raoula Vaneigema (Gallimard) a k sehnání jako The Revolution of Everyday Life (Practical Paradise Publications, Londýn). (Dějiny situacionismu a kompilaci některých jeho písemností uspořádal Chris Gray jako Leaving the 20th Century – the incomplete work of the Situationist International (Free Fall Publications, Londýn). Štrasburský pamflet On the Poverty of Student Life – considered in its economic, political, psychological, sexual, and particularly intellectual aspects, and a modest proposal for its remedy se od roku 1966 volně přetiskuje. Vaneigemova Totality for Kids se právě stala anglickou brožurou (York Student Union, Anarchist and Existentialist-Marxist Groups). Avšak vedle textu, který právě držíte v rukou, je jednou z nejzajímavějších reakcí na květen-červen 1968 The Veritable Split in the Situationist International (BM Piranha, Londýn) od Guye Deborda.

[6]Seznam zkratek a jejich vysvětlení naleznete na konci knihy.

[7]Touraine koncem 50. let 20. století objevil, že proletariát zmizel. Ještě v červenci 1968 na tom trval: „Řeknu to znovu: jako celek dělnická třída ve Francii již není plně revoluční třídou.g (v Labro, Ce NLest QuLun Debut)

[8]V žádném okamžiku v tomto guláši nebyl ani jediný situacionista, takže Emile Copfermann lže, když ve svém úvodu ke sborníku nejapností vydaných Hnutím 22. března pod názvem Ce NLest QuLun Debut, Continuons le Combat (Editions Maspero) tvrdí opak.

[9]Cohn-Bendit v řadě rozhovorů množil své ústupky maoismu. Například v Le Magazine Litteraire z května 1968: „Já vlastně ani pořádně nevím, co to ten maoismus je. Četl jsem v Maovi věci, které jsou velice pravdivé. Jeho teze o spolehání se na rolníky byla vždy anarchistickou tezí.g

[10]Všechny sociologicko-žurnalistické chvalozpěvy na „originalitug Hnutí 22. března maskovaly prostý fakt, že tento levičácký amalgám byl sice ve Francii nový, ale jednalo se o přímou kopii amerických SDS (Studenti za demokratickou společnost), kteří byli stejně eklektičtí, „demokratičtíg a často infiltrovaní různými sektami Staré levice. Georges Steiner v Sunday Times z 21. července sice dokonale nechápavě vypočítával teze SI, kterou považuje za „snad nejvyspělejší z radikálních frakcí,g ale přesto viděl, že Cohn-Bendit je ve srovnání s takovými „absolutistyg jen „větrem ošlehaný konzervativecg.

[11]Zde je důležité poukázat na propast mezi postojem organizátorů a skutečným bojem, který již několik hodin probíhal: „Na přístupových cestách k Place Denfert-Rochereau, kde nebyla nadohled žádná policie, vyrostly barikády z materiálů sebraných na různých stavbách v okolí, a to navzdory příkazům pořadatelů z UNEF a několika dalších studentských organizací.g (Le Monde, 8. května)

[12]„Ukončete represe,“ „Osvoboďte naše soudruhy,“ „Roche, odstup,“ „Svobodu odborům,“ „Sorbonnu studentům.“ Tutéž zpozdilost nalezneme v tónu deklarace ústředí Fédération des Etudiants Revolutionaires (FER), která následujícího dne zdravila „tisíce studentů a mladých dělníků, kteří vyslyšeli volání UNEF po obraně demokratických a odborářských svobod a celé pondělí bojovali s represivními silami gaullistického státu.g (zvýrazněná místa pocházejí od autora)

[13]Toho dne se měla sejít Akademická rada, aby posoudila situaci v Nanterre, ale rozhodla se své zasedání odložit, protože měla pocit, že situace ještě není dostatečně klidná. Anonymní leták rozdávený 6. května – Akademická rada Pařížské univerzity: Návod k použití – odhalil adresy a telefonní čísla všech členů rady. Prohlášení Reného Riesela, Zámek hoří!, si tedy nemohli akademici přečíst, ale zato se rozdávalo demonstrantům.

[14]To se však nikdy nepotvrdilo. Onu hypotézu ovšem podporují dvě úvahy: na jedné straně z tolika zraněných a pozdě ošetřených lidí nikdo nezemřel; na druhé straně není příliš pravděpodobné, že by se vláda dala na tak značný – a tolik riskantní – ústup, který měla uskutečnit přesně téhož večera, bez nějakých velice konkrétních informací o vážnosti konfrontace. A samozřejmě, že moderní stát má k dispozici prostředky jak zakamuflovat pár úmrtí. Ovšemže je nebude počítat jako „pohřešované osobyg, ale například je může vydávat, jak někdo tvrdí, za oběti automobilových nehod vně Paříže.

[15]Autor tohoto díla je pyšný na to, že stvořil tento nápis, jenž byl ve své době sice kontroverzní, ale otevřel cestu plodné aktivitě. (Ohledně tohoto tématu viz časopis International Situationist č. 11, str. 32 a dále.)

[16]Ke kontaktu mezi SI a Enragés došlo den poté, co později jmenovaní publikovali svůj traktát – 21. února. Jelikož prokázali svoji autonomii, Enragés mohli spolupracovat s SI, jež z takové autonomie vždy činila podmínku jakéhokoli funkčního vztahu. Po skončení okupací Výbor souhlasil, že bude ve spolupráci s SI pokračovat.

[17]O něco později rozčilený Peninou zcela zmučeně lkál své nářky před zraky diváků: „Všichni jsme se dohodli,g bědoval, „že žádná skupina se nebude Okupačního výboru účastnit. Měli jsme souhlas FER, JCR, maoistů atd. Zapomněli jsme ale na situacionisty!g

[18]Pomluvy tohoto typu tehdy vládly. V Paris-Match ze 6. července jste se mohli dočíst: „Tato poetická anarchie neměla dlouhého trvání. Skupina zvaná ‚Situacionisté-Enragés‛ se chopila moci způsobem, jenž by bylo možné nazvat ‚sektářskou legálností‛, a rovněž se zmocnila svého zásadního, nezbytného a dostačujícího nástroje, zvukařského vybavení, systému tlampačů, skrze nějž mohli dnem i nocí do chodeb a do nádvoří chrlit proud hesel. Ten, kdo kontroluje zvukařské vybavení, ten kontroluje situaci a moc. Situacionisté tohoto vybavení využívali k šíření zcela absurdních hesel. Například vyzývali všechny studenty, aby ‚podporovali pacienty ze Sainte-Anne v jejich osvobozeneckém boji proti psychiatrům.‛g Poměrně odlišným žánrem je kniha fašisty Francoise Duprata Les Journées de Mai ´68 (Nouvelles Editions Latines), která odsuzovala, „čtyřicet prapodivných studentů naležejících k Situacionistické internacionále,g jakožto strůjce agitace prováděné v Nanterre a tvrdila, že v aktivitách SI má prsty HVA (východoněmecká tajná policie). Dále Duprat hází situacionisty do jednoho pytle s Hnutím 22. března a Cohn-Bendita označuje za jejich „starého příteleg.

[19]Později byla přiznána smrt jedné demonstrantky. Ona nešťastná oběť byla řádně zužitkována: nejprve oznámili, že spadla ze střechy, pak, že byla zabita nožem, když bojovala proti spodině, co se účastnila demonstrace. Nakonec zpráva lékařského znalce, která unikla na veřejnost o pár týdnů později, došla k závěru, že byla zabita výbuchem granátu.

[20]Jedna továrna na západním předměstí vyráběla demonstrantům příruční vysílačky. Zaměstnanci pošty v několika městech zajišťovali stávkujícím komunikaci.

[21]Z Medicína a represe, text vydaný Národním centrem mladých lékařů.

[22]Provolání vydané 8. června – citováno v ICO č. 72 – a podepsané delegátem švédského dělnicko-studentského solidárního výboru v Goteborgu uvádělo, že Tomasi, představitel CGT v Renaultu, odmítnul jejich příspěvek s argumentem, že „současná stávka je francouzskou záležitostí a ostatních zemí se netýká, že francouzští dělníci jsou poměrně vyspělí a tudíž jim nic nechybí, zejména ne peníze… že současná krize v žádném případě není revoluční, že jde jen o „požadavkyg, že řízení továren samotnými dělníky je romantickou představou, která se situací ve Francii nikterak nesouvisí a že stávka je výsledkem dlouhých let tiché a trpělivé práce odborů a konečně, že skupinky infiltrátorů se bohužel snaží obrátit dělníky proti jejich vlastním vůdcům a přesvědčují je, že to byly odbory, kdo šel za dělníky do stávky a nikoli naopak.g

[23]I když toho skutečně mnoho nečetli, tito intelektuální rekuperátoři necouvají před skrýváním své četby, aby se mohli tvářit jako ryzí muži činu. Doufají, že když se budou dovolávat nezávislosti, která vyplyne z akce, zapomene se na to, že byli pouhými loutkami publicity v reprezentované akci. Jaký jiný závěr si vzít z Geismarova cynického prohlášení v La Revolte Etudiante (Editions de Seuil): „Možná, že za dvacet let, jestli se nám povede vybudovat novou společnost a v ní novou univerzitu, historikové a ideologové objeví tvůrčí zdroje toho, co se stane, v hrstce dílek a brožurek sepsaných filozofy a dalšími lidmi, ale já se domnívám, že momentálně jsou tyto zdroje nepodstatné.g Neopatrný Geismar si může odlepit svůj knír. Poznali jsme jej!

[24]Tato svině zachází příliš daleko. Ve své idiotské knize Mai 1968: la Breche se nezdráhá obviňovat situacionisty, že v některých bitkách jich bylo „několik na jednohog. Lhaní je nepochybně profesí tohoto bývalého přispěvatele Arguments. Nicméně by měl vědět, že i jeden jediný situacionista by jej mohl hnát až do Versailles či až do Plodemetu.

[25]Cohn-Benditově frakci z Hnutí 22. března slouží ke cti, že odmítla návrhy stalinistického renegáta Barjoneta a dalších druhořadých levičáckých ekumenistů. Netřeba říkat, že co se situacionistů týče, ti odpověděli jedině opovržením (viz Řeč ke všem dělníkům od Comité pour le Maintien des Occupations).

[26]Mezi prvními reprinty můžeme uvést švédský pamflet z revoluční edice Libertad, zvláštní číslo ilegální venezuelské publikace Proletario a brožurku vydanou japonským Zengakuren pod názvem Poučení z porážky květnové revolty ve Francii.

[27]Jisté vnější živly byly schopny, z čiré nafoukanosti nebo je k tomu vedly temné motivy, nepravdivě tvrdit, že byly v CMDO, stejně jako některá individua ještě častěji lživě tvrdí, že byly členy SI. Dva nebo tři nostalgici, kteří bývali členy CMDO, nepromeškali příležitost využít své minulosti uboze spektakulárním stylem. Téměř všem členům, kteří přispěli svými znamenitými schopnostmi, aniž by se kdy drali do popředí, však takové chování bylo naprosto cizí. Rada pro pokračování okupací se jednoho dne vrátí – až přijde její čas, jenž se rovněž vrátí.

[28]V noci z 9. na 10. června přijela delegace dělníků z Flins žádat o pomoc v obsazených továrnách a v Boulogne-Billancourt. Studenti sice již u Billancourt nebyli, ale přesto hlídky CGT nedovolily delegátům vstoupit do továrny. Přísná dělítka, která držela dělníky v továrnách, rovněž rozdělovala dělníky ze dvou továren téhož odvětví.

[29]Záminka byla zcela vykonstruovaná, neboť tyto skupiny nikdy žádné milice nevyzbrojovaly. Všichni revolucionáři dají jistě najevo svoji solidaritu proti tomuto druhu represí. Nadto jen výjimečně se takováto policejní opatření nepřizpůsobí charakteru autonomních nehierarchických organizací, které se ukázaly být tím nejoriginálnějším aspektem hnutí. Četné komentáře k rozpuštění se snažily ztotožnit situacionisty s Hnutím 22. března. Samozřejmě, že jen za těchto okolností SI taková tvrzení veřejně neodsoudila.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: