Skip to content

Kommunistische Arbeiterpartei Deutschlands

11.2.2011

Britská skupina Communist Workers Organisation (členská sekce Internacionalistické komunistické tendence – bordigismem silně ovlivněné internacionály) o Kommunistische Arbeiterpartei Deutschlands.

***

Kappův puč[1]

V březnu 1920 se německá pravice pokusila chopit moci a nastolit vojenskou diktaturu.

Přípravy na tento puč byly financovány čelními bankami a úvěrovými institucemi, včetně ostpreußische Generallandschaft, které šéfoval Gustav Kapp z Deutschnationale Volkspartei (Německá národní lidová strana). Byl také velkostatkářem a seděl ve správní radě Deutsche Bank. Kapp vedl Nationale Vereinigung (Národní svaz), do kteréhožto orgánu stojícího za pučem patřili rovněž generálové Ludendorff a Lüttwitz. Lüttwitz, jejž si republika vybrala za jednoho z nejvyšších důstojníků, vydal již v září 1919 „přípravný rozkaz k potlačení rozsáhlých nepokojů“, což mělo vyžadovat „maximální užití síly“.

13. března propuknul puč v Berlíně. Kapp se jmenoval Reichkanzlerem a vláda uprchla do Stuttgartu. SPD vydala výzvu „občanům, dělníkům, straníkům“ ke generální stávce. Ačkoli všichni signatáři tohoto provolání – Ebert, Bauer, Noske, Schlicke, Schmidt, David, Müller a Wels – měli na rukou krev dělníků, bez pochyby správnou odpovědí na ně bylo uposlechnout a pak zajít mnohem dál. Reakce Kommunistische Partei Deutschlands – Spartakusbund (Komunistická strana Německa – Spartakův svaz/KPD-S) byla přinejmenším nejednoznačná. Její ústřední výbor vydal leták proti generální stávce, v němž dělníky vyzýval, aby složili zbraně. Německá dělnická třída jej však ignorovala, zejména v Porúří. Tam zformovala Rudou armádu o 10 000 ozbrojených mužích. Pod tlakem Kominterny byla KPD-S nucena svůj postoj změnit.

Existence porúrské a dalších rudých armád a účinná generální stávka vedly k pádu puče. SPD pak požadovala rozpuštění Porúrské rudé armády. Ta však odmítla odevzdat zbraně a dožadovala se vyhlášení republiky rad a rozdrcení kontrarevolucionářů. „Bielefeldskou dohodou“ dělníci nakonec své zbraně složili, a to výměnou za slib, že proti revolucionářům nebude použit Freikorps. Diskusí o „Bielefeldské dohodě“ se účastnili také dva delegáti z KPD-S a schválili ji. KPD – Opposition (KPD-O) se postavila proti odzbrojení třídy a vydávala varování, která se brzy měla ukázat jako opodstatněná. SPD svůj slib dodržela: nejprve Freikorps začlenila do pravidelné armády a tu pak teprve použila proti revolucionářům. Armáda vpochodovala do Porúří a rozpoutala bílý teror proti povětšinou neozbrojeným dělníkům. Slovy bývalého příslušníka Freikorpsu a nového příslušníka armády:

„Včera ráno… Připojil jsem se ke své rotě a v 1 hodinu odpoledne jsme podnikli náš první útok. Kdybych popsal vše, k čemu došlo, řekli byste, že lžu. Žádná čtvrť nebyla ušetřena. Stříleli jsme i raněné. Vzrušení dosahovalo velkoleposti, téměř neuvěřitelnosti. Náš prapor přišel o dva lidi. Rudí jich ztratili 200 nebo 300. Každého, koho jsme dopadli, jsme roztřískali pažbami našich pušek a pak zastřelili. …zastřelili jsme dvě sestry Červeného kříže, protože u sebe měly pistole. Zastřelili jsme ty hanebné stvůry s radostí, a přitom jak naříkaly a prosily nás o život. Marně! Kdo byl dopaden se zbraní, byl náš nepřítel a muselo se to dát jasně na srozuměnou. Když jsme bojovali s Francouzi, byli jsme mnohem humánnější.“[2]

Dělnická třída je třídním nepřítelem SPD. Srovnejme toto zacházení se skutečností, že z 705 pučistů obviněných ze zločinů si jen jeden (!) odpykal celý trest.

Zakládající sjezd KAPD[3]

Úloha KPD-S v Kappově puči se stala velkým stimulem pro berlínskou KPD-O, aby vyzvala k zakládajícímu sjezdu nové strany. Tento sjezd se konal 4. a 5. dubna 1920 v Berlíně. Přítomní delegáti z Hamburku, Perlebergu, Wittenbergu, Zwickau, Laubegastu, Drážďan, Tangermünde, Wilhelmshavenu, Hanoveru, Gothaje, Essenu, Elberfeldu-Barmenu, Stendalu, Spandau a Berlína zastupovali 38 000[4] bývalých členů KPD-S. Oblastmi, kde byla KPD-O nejsilnější, byly Berlín, Hamburk a Drážďany, kteréžto oblasti měly členy i v předsednictvu. Sjezd se zabýval čtyřmi hlavními otázkami: současnou politickou situací, Třetí internacionálou, parlamentarismem a odbory. Delegáti se jednoznačně vyslovili, že stojí na půdě internacionály a požadovali vyloučení KPD-S na základě argumentu, že její reformismus ji postavil mimo politický okruh internacionály. V odpověď na pozvání výkonného výboru internacionály si zvolili Jana Appela z Hamburku a Franze Junga z Berlína, aby internacionále podali zprávu v Moskvě. Sjezd jednohlasně vyzval k opuštění odborů a k budování strany v co nejtěsnějším sepjetí s Allgemeine Arbeiter-Union (AAU)[5], jehož zakládající sjezd se konal ve stejnou dobu jako zakládající sjezd KAPD. Jak však ještě uvidíme, jednomyslnost KAPD ohledně podstaty tohoto sepjetí nebude mít dlouhého trvání.

Sjezd rovněž jednohlasně vystoupil proti účasti ve volbách do parlamentu.

Za název ústředního tiskového orgánu KAPD byl vybrán Kommunistische Arbeiterzeitung (Komunistické dělnické listy), který měl vycházet alespoň dvakrát týdně.

Navzdory jasným směrnicím, které zakládající sjezd vytýčil pro činnost a principy KAPD, byla jeho právoplatnost v následujících měsících zpochybňována. Důležité místní stranické organizace – jako třeba Rhineland-Westphalia – nebyly na dubnovém sjezdu zastoupeny, a proto jej označovaly za sjezd „zcela nahodilé sbírky delegátů“. V důsledku tohoto snižování významu prvního sjezdu KAPD se za skutečný zakládající sjezd začal označovat druhý sjezd, jenž byl prvním řádným sjezdem.

Srpnový sjezd[6]

Tento sjezd se konal od 1. do 4. srpna 1920 v Berlíně-Weißensee, v restauraci Zum Prälaten. Účastnilo se jej sedmdesát lidí, z nichž 43 byli řádní, hlasující delegáti, 13 byli delegáti s poradním právem a zbytek byli hosté. Řádní delegáti zastupovali asi 40 000 členů.[7]

Prvním debatovaným tématem se stala otázka národa a třídního boje, v níž šlo o nacionální bolševismus čelních členů hamburské organizace, Heinricha Laufenberga a Fritze Wolffheima. Úvodní řeč pronesl Arthur Goldstein a Laufenberg reagoval. Goldsteinův výklad docela jasně odhalil, že nacionálně bolševická tendence je buržoazní tendencí, nechtěným produktem buržoazního světa, jak ji sám nazval.

Začal konstatováním, že Berlíňané sice hájili Laufenbergovu/Wolffheimovu skupinu v boji s KPD-S, když je tato pomlouvala (ačkoli KPD-S musela vynaložit hodně úsilí, aby nalezla nepříjemné nepravdy), a že v této obhajobě dokonce zašli až příliš daleko. Ale postoj hamburské tendence k Versailleské smlouvě zcela odhalil její politiku. Goldstein je pochválil, že smlouvu ihned odmítli, ale upozornil, že nejdůležitější věci k ní řekli v otázce jak ji zlikvidovat. Nacionálně bolševické řešení bylo obsaženo v názvu jednoho z jejich textů: „Revoluční lidová válka nebo kontrarevoluční občanská válka?“ A nepřekvapí nás, že si zvolili tu první. Postulovali „revoluční“ lidovou válku, v níž budou německý proletariát a buržoazie společně bojovat proti dohodové buržoazii. Přitom často uváděli příklad Ruska. Goldstein ale zdůraznil:

„Nemělo by se ale zapomínat, že zatímco Rusko vedlo válku proti Dohodě, vedlo také vnitřní občanskou válku a nikoho by ani nenapadlo angažovat Brussilova (starý carský generál), dokud občanská válka neskoncuje s buržoazií jakožto třídou.“

Goldstein se k tomuto bodu později ještě vrátil a odmítnul argumentaci, která za ním stála:

„Jen si tu situaci jasně představme. Proletariát se v Německu chopil moci a stojí před nutností bránit své výdobytky před kapitálem Dohody. Za této situace má být německá buržoazie údajně ochotná bojovat proti kapitálu Dohody za proletářskou diktaturu. Jaký by byl politický význam takovéto války německého proletariátu proti kapitálu Dohody? Co by bylo politickým cílem této války, kterou hamburští soudruzi koneckonců označují za třídní boj? Kdyby se interpretovala jako třídní boj, pak by se nemohla spokojit s obranou komunismu v Německu. Spíše by musela sledovat velký cíl svržení kapitalismu v zemích Dohody. Jinak by se vskutku jednalo o válku s čistě negativními cíli. Má-li být revoluční válka revoluční, musí mít i pozitivní cíl a tím musí být vnesení komunismu také do zemí Dohody. Jestliže hamburská sekce vycházela z tohoto rámce, pak by bylo třeba očekávat, že se německá buržoazie nechá naverbovat k naprostému vyhlazení světového kapitálu poté, co ona sama byla svržena a německý kapitalismus vymazán. Máme očekávat, že se nechá využít k završení ustavování světového komunismu? Chtít po německé buržoazii něco takového není reálné. Neměli bychom svého nepřítele považovat za takového pitomce, aby pracoval na své vlastní sebevraždě.“

Hamburská tendence však šla ještě dále:

„Říkal jsem, že tzv. revoluční lidová válka se stala stěžejním bodem politiky hamburské sekce, lidová válka, o níž lze uvažovat po uchvácení moci proletariátem. Každý, kdo má sklon ustupovat hamburské sekci v tomto bodě, by se měl ponaučit z jejich posledního článku, v němž se již nespokojují s propagováním tzv. revoluční lidové války po uchvácení moci, nýbrž přistupují k propagování národního povstání i za současné situace, čímž se otevřeně hlásí ke straně kontrarevoluce.“

Vyvstává otázka: byla hamburská tendence původně zdravým proletářským směrem, který podlehnul degeneraci? Ačkoli Goldstein si takovou otázku neklade, jeho výklad na ni nicméně odpovídá:

„…Rád bych se zabýval základy, z nichž vychází hamburský postoj k revoluční lidové válce a revoluční občanské válce. Zde se fakticky musím vrátit k tomu, co se v Hamburku psalo za války. Je to pro mne nepříjemné a nedělal bych to, kdyby se sama hamburská tendence neodvolávala na svůj postoj z doby války. Hamburská tendence nazývá politiku Spartakusbundu, kdy vyzýval vojáky, aby opustili frontu, „bodnutím fronty do zad“. Kritizují tak hlavní přednost Spartakusbundu, a to, že se přinejmenším pokusil zlomit vaz onomu kontrarevolučnímu nástroji, německé armádě… Paulu Levimu[8] by se neměla přisuzovat úloha hrdiny. Levi byl jen Rosiným učedníkem. Ačkoli se v těchto útocích vždy zmiňuje Levi, nevěřím, že je skutečným terčem on, nýbrž Liebknecht a Rosa Luxemburgová, neboť právě oni vytvořili tuto politiku Spartakusbundu, nezbytnou destrukci imperialistické armády, své vlastní.“

A Goldsteinův závěr ohledně základů, na nichž stála hamburská pozice?

V textu Komunismus proti spartakovectví se otevřeně přiznává, že v Hamburku byl národ pozvednut na východisko politiky a tudíž je koncept národa považován za ten nejdůležitější, který by měl být měřítkem politiky německého i mezinárodního proletariátu.

Goldstein nakonec představil Teze o národu a třídním boji, které zde reprodukujeme jako přílohu, abychom zdůraznili rozpor mezi jeho proudem komunistické politiky a buržoazním směřováním Hamburku.

Laufenbergova odpověď sestávala z pokusů ospravedlnit hamburskou pozici odkazováním se na Rusy. Zaměňoval spojenectví s buržoazií za využívání odborníků buržoazního původu a rovněž poukazoval, že se bolševici (zejména Radek) posouvají směrem k nacionálnímu bolševismu. Hovořil, jakoby se tak dělo v důsledku principů bolševismu a nikoli tlaku zoufalé situace v Rusku. Nicméně stojí za to ocitovat část jeho projevu, neboť nám poskytne úplnější představu o jeho politice.

První citace odhaluje spojitost s radoveckými myšlenkami:

„Se začátkem proletářské revoluce přestává být strana užitečným nástrojem v proletářském třídním boji. Strana je formou z buržoazní epochy. Je základnou buržoazní demokracie a buržoazního parlamentu. Parlament funguje prostřednictvím stran. Strana se hodí k výkonu moci, k účasti na státním panství. Od chvíle, kdy je buržoazní epocha překonána, kdy se na pořad dne dostává proletářská revoluce, přestává být strana pro dělnickou třídu užitečným nástrojem. Neboť, dokud buržoazní stát neochvějně přetrvává, dokud je jeho přemožení nepředstavitelné, nemá dělnická třída jinou možnost než k uskutečňování svého politického vlivu používat strany. Když je však nastolena otázka svržení tohoto kapitalistického řádu, když proletariát přikročí ke zřízení proletářského státu, když je politická situace taková, že se proletariát přibližuje svým cílům, pak strana pro proletariát přestává být nástrojem použitelným v třídním boji. Jakmile proletariát vstoupí do revoluční situace, je se stranou ámen.“

Jakoby primární úloha třídní strany – organizování třídního uvědomění – končila, jakmile se z třídního uvědomění stane životně důležitá nutnost!

Vedle tohoto radovectví však u těch stejných jednotlivců existovala touha podporovat buržoazní stát v časech války. Laufenberg ani v nejmenším nezapíral, že jeho tendence útočí na Spartakusbund z buržoazní perspektivy, naopak to potvrzoval:

„V textu, jenž vyšel roku 1915 jako brožura „Demokracie a organizace“, jsme psali: „Nikoli v míře, v jaké společenské hospodářství slouží k vykořisťování menšinou, nýbrž naopak v míře, v jaké slouží k přežití celé společnosti, vzniká u proletariátu přirozený zájem na jeho zachování. Proletariát tudíž musí zabránit rozervání jednotných hospodářských oblastí a zabránit méně rozvinutým ekonomikám, aby ovládly ty vysoce rozvinuté. Nesmí dopustit, aby jeho vlastnímu národu bylo upřeno právo národů na sebeurčení, které on sám garantuje všem národům. To tedy v případě válek, které ohrožují hospodářství v jeho funkci udržet společnost při životě, vede k vojenskému podřízení proletariátu stávajícímu armádnímu velení.“

Není divu, že toto propagování kapitulace proletariátu před zájmy buržoazie přerušovaly vzteklé výkřiky, „Poslouchejte!“ Laufenberg pak dál argumentoval, že toto vojenské podřízení neznamená politické podřízení a opravdu zdůrazňoval důležitost politické nezávislosti proletariátu. Jakoby tvrdil, že když si useknete pravou nohu, levá noha pak pro vás bude při běhu mnohem důležitější.

Delegát J. z Hamburku nejprve popřel, že by celá hamburská sekce souhlasila s Laufenbergem a Wolffheimem a pak osvětlil chování hamburského vedení během Kappova puče:

„…Zatímco naši soudruzi z Porúří čekali na pomoc, oni přišli s heslem „složte zbraně“. Celý hamburský proletariát čekal na instrukce a oni mu řekli: „Složte zbraně.“ (Wolffheim jej přerušuje obviněním, že Berlín jednal stejně, což popírá Karl Schröder.) Kdybychom tehdy poukázali na skutečnost, že beze zbraní se jim nebudeme moci postavit, udělali bychom lépe.“

Takže ani v otázce reakce na Kappův puč, která rozdělovala Spartakusbund a opoziční křídla KPD, nestála skupina Laufenberg/Wolffheim na správné straně!

Pro marxisty je nejvýznačnějším rysem tendence Laufenberg/Wolffheim způsob, kterým vnesla buržoazní politiku do srdce proletariátu. Příspěvky z pléna ale také jasně ukázaly, že tato tendence obhajovala tu nejbarbarštější degeneraci buržoazní ideologie.

Delegát D. z Kielu zakončil svůj výstup takto:

„Laufenberg říkal, že dokonce i v beztřídní společnosti spočívá zájem německého proletariátu v zachování Německa jakožto průmyslového srdce Evropy. Dále řekl, že zastupujeme zájmy německého proletariátu proti zástupcům židovského proletariátu. Opět rozdělování proletářů. Dělnická třída těmto dvěma soudruhům tleská, protože ještě pořád dělají i komunistickou propagandu a právě to je na jejich práci nejnebezpečnější.“

Jak se KAPD vypořádala s oddělením této „nebezpečné“ tendence od své strany? 36 hlasy ku 6 schválila následující rezoluci:

„Sjezd KAPD prohlašuje, že nemůže souhlasit s Laufenbergovým a Wolffheimovým nacionalistickým učením. Dělníci organizovaní v KAPD se bez výhrad považují za internacionální socialisty a jako takoví odmítají veškerou propagandu za obrodu nacionalistické myšlenky v řadách dělnické třídy.“

„Budou-li soudruzi Laufenberg a Wolffheim i nadále propagovat svoji nacionalistickou tendenci, postaví se tak mimo řady internacionálních socialistů.“

A právě zde se celá věc začíná stávat absurdní. Laufenberg s Wolffheimem požadovali, aby je sjezd výslovně vyloučil. Na tento požadavek ale reagoval delegát M. z Lipska:

„Autorem rezoluce jsem já. Jestliže dnes sjezd vyjádřil, že nechce mít nic společného s nacionalistickými tendencemi, je morální (!) povinností soudruhů Laufenberga a Wolffheima, aby se od nás odloučili. Tímto se totiž lišíme od ostatních stran (!!), kde se soudruzi vylučují. My říkáme, že by to měla být čest, co soudruhy přiměje odejít. A oni nám na to poví, že nemáme odvahu vyloučit je. To tito soudruzi by sami nyní měli prohlásit, že s námi již nemají nic společného.“

I z jiných částí debaty o vyloučení tendence Laufenberg/Wolffheim se zdá, že sjezd neměl formální právo tuto tendenci vyloučit a že nikdo nechtěl porušit stranické stanovy stejným způsobem, jako když KPD-S vyloučila Opozici v Heidelbergu. Právě o tyto skutečnosti se opíraly mravní argumenty proti vyloučení nacionálních bolševiků. Jestliže však konstituční a morální argumenty převážily nad potřebou oprostit se od buržoazních tendencí, ukazuje se tak zásadní nepochopení, k čemu vlastně proletářská strana slouží. Neexistuje primárně proto, aby skýtala diskusní fórum disidentům různých politických odstínů, ale proto aby jednala jako organizační centrum proletářského třídního uvědomění. Její vnitřní debatu je třeba chápat jako cenný nástroj k naplnění této úlohy a pro buržoazní tendence tudíž v této debatě není místo. KAPD si zpočátku nechala svůj politický záběr definovat heidelbergským vyloučením, které jí zastřelo i třídní rozdíly v bývalé KPD-O. Tragédií však bylo, že KPD nevyloučila jen většinu těch nejlepších elementů, ale rovněž některé z těch nejhorších.


[1] Obecný historický materiál pochází z internetové stránky http://www.nadir.org, která však přehlíží postup KPD-S během této epizody. Nápravu tedy dodal Bernhard Reichenbach, K dějinám Komunistické dělnické strany Německa (KAPD), Grundberg Archiv für Geschichte des Sozialismus, XIII (1928).

[2] Napsáno 2. dubna 1920 a citováno v Wolfgang Ruge, Weimar Republik auf Zeit.

[3] Zdroj: Clemens Klockner, Protokoll des 1. ordentlichen Parteitages der Kommunistischen Arbeiterpartei Deutschlands vom 1. bis 4. August 1920 in Berlin (Protokoly prvního řádného sjezdu KAPD), úvod.

[4] Policejní odhady ale uvádějí 30 000.

[5] Unionen byly v Německu založeny proti odborům (německy Gewerkschaften) jakožto politické a ekonomické dělnické organizace, a to v reakci na zjevně kontrarevoluční úlohu, kterou odbory hrály.

[6] Zdroj: Protokoll des 1. ordentlichen Parteitages der Kommunistischen Arbeiterpartei Deutschlands vom 1. bis 4. August 1920 in Berlin.

[7] Podle policejního odhadu bylo celkové číslo sice o něco nižší, ale tento odhad nám také skýtá jistý náhled do geografického rozdělení členstva strany:

Berlín 12,000

Rýnsko-Westfálsko 5500

Sever (včetně Hamburku) 3000

Altona 952

Střední Německo 3000

Východní Sasko 2000

Okupovaná zóna 2000

Zwickau (Sasko) 2000

Východní Prusko 1500

Sasko-Anhaltsko 1400

Dolní Sasko 1200

Pommerania 1100

Frankfurt-am-Main 1000

Thuringia 1000

Spandau-Osthavelland 1000

Celkem 38,652

Přesnější číslo pro Altonu zřejmě uvádí náš zdroj, protože jejich mandát byl zpochybňován jednak co do počtu hlasů, tak tím, že hamburská většina tvrdila, že tato sekce, která stojí proti ní, vlastně patří do sekce Sever a tudíž by neměla mít vlastní nezávislou delegaci. Jelikož hamburská tendence tvořila většinu Severu, představovala minimálně 5% KAPD.

[8] Levi byl v době sjezdu pravicovým vůdcem KPD-S.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: