Skip to content

Komunistická levice v Rusku po roce 1920

11.2.2011

Ian Hebbes pojednává o genezi komunistické levice v SSSR po roce 1920.

***

Úvod

Tento text se zaměřuje na činnost komunistické levice v Rusku po roce 1920. Skupiny, o nichž pojednává, tvořily levé křídlo Komunistické strany Ruska bolševiků – KSR(b) – a svůj původ měly v levě komunistické frakci z roku 1918. Těch několik málo historiků, kteří se touto ranou frakcí levých komunistů zabývali, nedokázalo vysvětlit, jak tento proud, jenž pro své názory málem získal většinu jak v ústředních orgánech strany tak v dělnických sovětech, mohl beze stopy zmizet. Téměř naprosto všichni komentátoři spatřují v pozdějších skupinách levých komunistů buď pokračování zcela jiných politických tendencí (tj. Dělnické opozice) nebo skupiny, jež kvůli represím zanikly na počátku 20. let 20. století. Období po roce 1920 jsem si zvolil na základě skutečnosti, že počínaje tímto údobím se většina pojednání přestává komunistickou levicí zabývat jakožto organizovanou silou či tvrdí, že existovala pouze v období 1920-1921 a tudíž se jednalo o fenomén izolovaný od rané frakce levých komunistů z let 1918-1919. Rád bych prokázal kontinuitu pozdějšího úsilí komunistické levice s jejími předchůdci a vyvážil tak převládající mýtus, jejž prosazuje skoro každý, a to, že jedinou opozicí na konci 20. let 20. století a ve 30. letech téhož století byla bolševicko-komunistická Levá opozice.

Snaha vymazat z historických záznamů komunistickou levici jakožto organizovanou sílu uvnitř Ruska je odrazem společenské reality. Komunistická levice byla minoritní silou, početně slabou a rozptýlenou sílícím terorem kontrarevoluce. Jelikož existovala v podmínkách naprostého utajení, jen málokterý z jejích dokumentů se dostal na západ a hlavním primárním zdrojem je pouhá hrstka levě komunistických časopisů z 20. let 20. století, kterou přehlížejí i ty nejrozsáhlejší archivy. Vzácnost těchto dokumentů a nedostatek informací nám nedovoluje získat více než jen dojem z evoluce těchto skupin a jejich vzájemných vztahů. Existuje však dost materiálů na to, aby potvrdily pokračující existenci komunistické levice a její vliv na známější proudy, jako byla třeba Levá opozice a Demokratičtí centralisté.

Komunistická levice v Rusku po roce 1920

Není náhodou, že jedna z nejobskurnějších skupin komunistické levice, která bojovala uvnitř i vně KSR(b), vznikla v Moskvě. Ta byla totiž jedním z center militantního proletariátu a od roku 1917 byla baštou Frakce levých komunistů a Demokratických centralistů, kteří si navzdory opakovaným čistkám, přesouvání a dalším aktům byrokratické represe stále udržovali mezi dělníky i ve straně vliv. O této skupině, jejíž dokumenty jsou dostupnější než dokumenty jiných menších odštěpků od KSR(b), se nezmiňuje ani R. V. Daniels, L. Schapiro ani E. H. Carr. Hlavním zdrojem písemností této skupiny v angličtině je Workers Dreadnought z roku 1922. První dokument od Skupiny revolučních levých komunistů Ruska (KDS) se objevuje v ročníku IX, číslo 12 z 3. června. Oznamuje, že skupina „opustila sociálně demokratickou Komunistickou stranu Ruska“ a podporuje založení 4. internacionály spolu s KAPD (Komunistická dělnická strana Německa), KAPN (Komunistická dělnická strana Nizozemí) a CWP (Workers Dreadnought), ale také spolu s Bulharskou komunistickou levicí. Toto prohlášení naznačuje, že moskevská skupina již nějakou dobu byla v kontaktu s KAPD, ovlivnily ji její postoje a udržovala s ní pravidelný tajný styk. Dále to potvrzuje text „Výzva ruské dělnické opozice“, jenž ukazuje, že tato tajná skupina byla schopná vybírat mezi ruskými dělníky peníze na tisk literatury v Německu, když už ji nesměla tisknout v Rusku. Jak ale poukazuje Dreadnought, inflace byla v Rusku tak veliká, že ony „milióny bolestně vybraných rublů“ natolik devalvovaly, že po směně by ztěží pokryly poštovné – a tak soudruzi žádali o peníze na podporu své činnosti v Rusku. Tato výzva zdůrazňovala, že stěžejním úkolem skupiny je být předvojem, který se „postaví Nové ekonomické politice vlády sovětského Ruska a jednotné frontě,“ přičemž se v ní konstatovalo: „vstoupili jsme do boje proti zrazování prvních triumfů revoluce. Naším posláním je pokračovat v revoluci.“ Tím, že straně i sovětské vládě připisují označení „ruská“, dávají najevo, že je považují za národní (tj. neproletářské) organismy, které se odchýlily od internacionalismu. Stejně jako zbytek KAI (Komunistická dělnická internacionála) i oni měli sklon podceňovat kontrarevoluci a přeceňovat možnosti opětovného globálního oživení třídního boje, přičemž vycházeli ze vzestupu třídního boje v Německu a z obnovy dělnických bojů v Rusku během let 1922 a 1923. Postavili se tedy na stranu KAPD-Essen proti KAPD-Berlín, která odmítala založení 4. internacionály jako předčasné, a na 5. sjezd KAPD v Hanoveru vyslali jednoho delegáta, jenž přivezl zprávy o „ilegální činnosti“ v Rusku.

V tomtéž čísle Workers Dreadnought z 29. července 1922 je delší text o neúspěchu jednotné fronty (str. 6). Hovoří o „ryzích komunistech v Rusku, kteří se staví proti jednotné frontě a státnímu kapitalismu a kteří podporují stanovisko KAPD.“ V textech ruské KDS se dokazuje, že 3. internacionála šla cestou Druhé a Dvouapůlté internacionály a společně se svým odborovým aparátem „zabředla do bahna oportunismu a reformismu,“ takže je třeba přikročit k útoku na politiku jednotné fronty a „volební i parlamentní činnosti,“ protože „pouze proletářská revoluce vás může vyvést ze slepé uličky, do níž nás zavedl kapitalismus a zrádcové socialismu.“ KDS tak odsuzuje „Leninovu mírumilovnou jednotnou frontu“ jakožto „spolupráci s buržoazií“. V jiném starším textu z Workers Dreadnought (17. června 1922) se znovu pranýřuje jednotná fronta a dává se do souvislosti s vnitřní politikou „kapitalismu, který se do Ruska nově zavádí.“ Popisuje se jako „naprosto pravicová platforma, kterou internacionála opustila své zásady.“ Navzdory tomuto stanovisku nebyla KDS směšnou ultralevicovou sektou, která šmahem odsuzuje všechno a všechny. Ruská KDS zcela správně sice zůstávala skeptická k centristické „tzv. Dělnické opozici“ a jejímu do prava se posouvajícímu vedení, jež označuje za „bezzásadové a bezpáteřní“, ale nadále byla ochotná přislíbit „podporu všemu, co ještě zbylo z revolučních tendencí v KSR.“ Tou dobou Demokratičtí centralisté, levicoví členové Dělnické opozice i příslušníci Dělnické skupiny stále ještě prováděli v rámci KSR opoziční práci, takže se nejednalo ani o sektářské ani o utopické stanovisko. Ruská KDS však tyto síly vyzývala, aby vybudovaly novou stranu. Neměla-li KDS původně ve svém postoji k Dělnické opozici jasno, bylo tomu tak kvůli nesourodé povaze této skupiny – uvědomovala si sice, že KSR(b) je neschopná reformovat se zevnitř a že „každopádně tuto reformu není schopna provést Dělnická opozice,“ ale stále byla ochotná „podpořit všechny požadavky a návrhy Dělnické opozice, které by šly správným revolučním směrem.“ Hned na to, ale ruská KDS začala kritizovat vedení Dělnické opozice za to, že se zavazuje „prospívat věci menševicko-buržoazní jednotné fronty v naší zemi“ (jak to sami nazvali). A tak ruská KDS jasně rozlišovala mezi vedením Dělnické opozice, které se posouvalo směrem do prava, a členskou základnou ovlivňovanou bojem dělníků a činností levých komunistů a Demokratických centralistů.

Tou dobou skupiny a strany levých komunistů mezinárodně zveřejňovaly postoje a aktivity Dělnické opozice. Brzy však ruská KDS upustila od své omezené a silně kritické podpory pro Dělnickou opozici, o níž se od té doby v tisku komunistické levice hovoří jako o „tak zvané“ Dělnické opozici. Ruská KDS tedy jednala jako tajná frakce pracující mimo KSR(b), její zahraniční vztahy udržovala exilová skupina v Berlíně a v malé míře byla přítomna i v moskevské straně a v proletariátu obecně. O mnoho více se o této skupině v Rusku nedá říci, ačkoli její stoupenci v Berlíně byli sekcí KAI a poskytovali podporu dalším levě komunistickým jednotlivcům a skupinám v Rusku.

Tuto skupinu si ovšem nesmíme plést se známější Dělnickou skupinou KSR(b), která vznikla v únoru/březnu 1922. Sice s Dělnickou skupinou sdílela řadu společných postojů, ale ruská KDS se narozdíl od Mjasnikovovy skupiny neorganizovala v rámci KSR(b) ani původně nesdílela Mjasnikovovu analýzu odborů jako arény pro práci komunistů v Rusku.

Avšak hlavní oblastí neshod byla otázka povahy revoluce a kontrarevoluce v Rusku. Ruská KDS pod vlivem KAPD přistoupila na to, že říjnová revoluce roku 1917 byla buržoazní či dvojakou revolucí, zatímco Dělnická skupina zastávala názor, že se jednalo o proletářskou revoluci a zahájení celosvětového boje proletariátu. V tomto ohledu prosazovala tradiční levě komunistickou analýzu zastávanou od roku 1918 a s KDS sdílela společné vědomí složitosti vnitřní situace a kontrarevoluce, která se vyznačovala porážkami v letech 1918-20.

Pro Dělnickou skupinu měla zůstat odrazem neúspěchu při šíření světové revoluce z její bašty v Rusku spíše než nějakou původní chybou při uchvácení moci proletariátem v roce 1917. Obě skupiny se však shodovaly na potřebnosti nové strany a nové internacionály, ale i na nutnosti postavit se doma proti NEP a v zahraničí proti jednotné frontě. Obě byly připraveny podporovat třídní boj proti stranickému/státnímu aparátu a angažovat se v ilegální činnosti. Je nepravděpodobné, že by tyto dvě skupiny levých komunistů neudržovaly v Moskvě žádné vzájemné styky, nicméně o takovýchto kontaktech ani o vzájemných polemikách neexistují žádné dokumenty. Berlínská skupina KDS však vydala manifest Dělnické skupiny, přeložila jej a mezinárodně šířila. KAPD ovšem byla k manifestu kritická a navzdory tvrzení z roku 1924, že „Dělnická skupina je ruskou sekcí 4. internacionály,“ dokumenty o přesném vývoji těchto dvou skupin v Rusku zůstávají nejasné.

Je jisté, že sílící represe ve straně a v aparátu „dělnického státu“ dohnaly Mjasnikova a Dělnickou skupinu, aby upustili od práce v těchto organismech – byla totiž prakticky nemožná. Rovněž převzali protiparlamentní a protiodborové hledisko KAPD a KAI a přijali název KDS, což naznačuje vývoj jejich postojů jakožto Dělnické skupiny. Vedle toho však zůstává faktem, že Dělnická skupina nepřijala kritiku KAPD ani nevstoupila do KAI, kterou považovala za předčasnou. Souviselo to s jejím odmítáním netrpělivého hlediska, podle nějž bylo opětovné oživení proletariátu v Rusku i celosvětově na spadnutí. Stejně jako nebyla ochotná zcela odmítnout 3. internacionálu a KSR(b) či proletářskou povahu revoluce v Rusku, byla imunní i k myšlence odmítání bezprostředních a defenzivních dělnických bojů, kterážto otázka totálně rozdělí a oslabí levé komunisty v Německu. Zůstává tedy nejasné, zda se Dělnická skupina KSR(b) navzdory rozdílům sloučila s ruskou KDS. Ví se ale, že Dělnická skupina v Rusku nabývala na síle a vlivu a spolu s Demokratickými centralisty se udržela jako organizace až do poloviny 30. let 20. století. Původní KDS jako skupina v Rusku zanikla a krátkou dobu ji ještě udržovali ruští exulanti v Berlíně.

Dělnická skupina vykrystalizovala okolo osoby Gabriela Mjasnikova, jenž byl bolševickým militantem už před rokem 1905. Podle některých autorů tato skupina pocházela z Dělnické opozice či jejího levého křídla nebo ji „inspirovalo“ Ignatovovo dílo. Je sice pravda, že do Dělnické skupiny vstoupily jednotlivci z obou skupin, ale došlo k tomu díky úzké spolupráci těchto uskupení během vnitrostranických bojů v letech 1920-21. Zákaz frakcí vyvolal mezi levicovými frakcemi větší solidaritu a spolupráci, ale také radikalizaci levice. Dělnická opozice byla vždy relativně eklektickou tendencí, která demonstrovala svůj centrismus pokusy jednat jako loajální opozice i poté, co byla jako frakce zakázána. Proto ji pravice považovala za nejméně nebezpečnou z celé levice. Z těchto důvodů se jí její levé křídlo stále více odcizovalo a přitahovaly je argumenty a analýzy Demokratických centralistů a dalších příslušníků levě komunistického křídla strany, kteří udržovali kontinuitu s prací levých komunistů z roku 1918. Dělnickou skupinu ani zdaleka neinspirovala Ignatovova skupina, která se sama roztříštila na několik protichůdných směrů a symbolizovala stále větší nemožnost přemostit propast mezi komunistickou levicí a KSR(b) jakožto celkem. Naopak představovala přímou politickou kontinuitu s komunistickou levicí a jedince z obou opozičních skupin si získávala na základě svého politického programu. Osobním ztělesněním této reality byl sám Mjasnikov, člen Frakce levých komunistů, který pocházel z jedné z nejstarších bašt levého komunismu na Ukrajině a konkrétně z jeho jádra v Samaře a Saratově.

„12.-13. května (1918) se sešla společná konference permské a motovilichské organizace, přičemž v čele kampaně levice byl Gabriel Mjasnikov. Po Borchaninových a Mjasnikovových plamenných projevech, které odsuzovaly brestský mír – protože ve skutečnosti neskýtá prostor a čas vydechnout si a protože z něj vyplývá ústup od socialistické politiky – byla poměrem třicet ku dvaceti přijata rezoluce na podporu rozhodnutí regionálního sjezdu.“

Ve straně jej široce respektovali dokonce i jeho oponenti a v diskusních klubech zřízených na přelomu let 1921 a 1922 a (dočasně) tolerovaných jako bezpečnostní ventil dokázal pro své postoje získat jednotlivce ze samarské organizace Dělnické opozice. V Samaře Dělnická opozice stále ještě kontrolovala stranický aparát a představovala levé křídlo této frakce. Když se Lenin sešel s 37 delegáty Dělnické opozice, jednalo se o manévr. Tento manévr se zaměřoval na vůdce Dělnické opozice a pokoušel se je před sjezdem strany separovat jak od Demokratických centralistů tak od jejich vlastního levého křídla. Výzva, aby krotili své militanty a ukončili frakční činnost neměla téměř žádný dopad a diskusní kluby, které se v Moskvě a na Urale staly centry opozice, byly zrušeny.

Název Dělnická skupina Komunistické strany Ruska byl připsán k manifestu vydanému v roce 1923. Podle R. V. Danielse se „z velké části jednalo o program Dělnické opozice“ (str. 160) a skupinu označuje za „přímou odnož Dělnické opozice“ (str. 159). E. H. Carr se však vůbec nezmiňuje o tom, že by Dělnická skupina pocházela z Dělnické opozice a L. Schapiro (str. 306) poukazuje, že G. I. Mjasnikov sice byl „občas ochoten podporovat tuto skupinu,“ „ačkoli nebyl signatářem Platformy Dělnické opozice.“ Skutečnost, že Dělnická skupina a její politické postoje se vyvíjely v rámci komunistické levice a že její hlavní prvky již předtím byly roku 1918 ve Frakci levých komunistů, podrývá představu R. V. Danielse o této skupině jakožto o levicové odnoži Dělnické opozice. Je pravda, že Dělnická opozice byla v permské oblasti Uralu silná a stála na levici této tendence. Rovněž je pravda, že tato oblast a Samara byly i baštami levě komunistických militantů, kteří stále ještě měli ve stranickém aparátu vliv. Za těchto podmínek Dělnická skupina dokázala přilákat jedince, kteří reagovali na posun Dělnické opozice do prava, ale i jedince ze skupiny Demokratických centralistů. Úzká spolupráce a diskuse, ale i solidarita v odpověď na sílící represe uvnitř strany během let 1921-22, vyvolaly v Opozici dvě protichůdné reakce. Jedni usilovali o smíření se stranou a státním aparátem a druhé běh událostí dovedl k radikálnějším závěrům. K těm prvním patřila většina Dělnické opozice a Ignatovova skupina, která se k ní připojila. Levice – menšina – Ignatovovy skupiny vstoupila k Demokratickým centralistům. Za těchto polarizujících se podmínek musela Dělnická opozice, která se pokoušela jednat jako loajální opozice a byla nejeklektičtější z levých tendencí, nevyhnutelně vyplodit celou škálu odštěpků.

Dělnická pravda

Dělnická pravda byla první skupinou komunistické levice, která vznikla „mimo“ KSR(b). Pojmenovala se podle svého listu Rabočaja Pravda (č. 1, září 1922), v němž uvedla výzvu, která načrtávala její programatické názory. List vycházel ilegálně v Moskvě a tam měla skupinu základnu po celou dobu své existence, během níž fungovala v utajení i předtím, než byla postavena mimo zákon. R. V. Daniels a E. H. Carr, kteří představují hlavní sekundární zdroje v angličtině, se shodují, že skupina se skládala hlavně z intelektuálů a nějakých dělníků a že se pravděpodobně jednalo spíše o odštěpeneckou skupinu od hnutí Proletkult než přímo od KSR(b). Stejně jako ono hnutí, které ovlivnil A. Bogdanov, tak i Dělnická pravda sdílela určité Bogdanovovy názory a to mohl být jeden z důvodů její zjevné izolovanosti od ostatních levě komunistických uskupení uvnitř i mimo KSR a lhostejnosti či nepřátelství vůči ní, i když se její politické postoje v mnoha klíčových otázkách kryly s ostatními skupinami.

Bogdanov sice inspiroval levou frakci SDDSR(b), ale narozdíl od většiny skupiny Vperjod (1908-1917) nevstoupil do KSR(b) a svojí činností se omezil na práci při budování hnutí Proletkult. Pamflet O Gruppe Rabočaja Pravda (Bolševik, č. 7-8, 1924), který vydala KSR(b), podrobně líčí, jak skupina reflektovala jeho představy a terminologii a potvrzovala svoji věrnost jeho názorům. Sám Bogdanov však popíral, že by její platformu schvaloval či podporoval, nebo že by byl jejím vůdcem. Vzhledem k nárůstu stávek v roce 1923 a obavám ze sílícího vlivu levých komunistů ve straně i mimo ni stačilo GPU i to nejmenší podezření, že s Dělnickou pravdou spolupracuje či je v ní sdružen, aby jej nechala uvěznit.

O jednotlivcích, kteří tuto skupinu tvořili, se toho příliš neví a neví se ani, kolik čísel jejího listu vyšlo. Jádro skupiny pravděpodobně netvořilo více než 20 členů, kteří se organizovali jako kolektiv obklopený sympatizanty, jichž mohlo být 200-400. Ví se, že skupina zasahovala do stávek v letech 1922 a 1923 a právě tato aktivita vedla k represím, které skupinu zřejmě rozdrtily. Zpráva v Pravdě z roku 1923 se zmiňuje o vyloučení 13 stoupenců Dělnické pravdy z KSR(b), z nichž 7 byli přímo členové kolektivu. A později téhož roku menševický Socialistický hlasatel, emigrantský list vydávaný v Berlíně, hovoří o 400 členech (?!) Dělnické pravdy, kteří podlehli čistce během celostátního masového vylučování levě komunistických živlů. I kdyby měl E. H. Carr pravdu, když tvrdí, že se „pravděpodobně“ jedná o přecenění vlivu této skupiny, R. V. Daniels se mýlí, když prohlašuje, že vedení KSR nebralo takovéto skupiny vážně, alespoň co do jejich potenciálu.

Nebyla to jen paranoia GPU a sílící byrokracie, co motivovalo zvyšování represí, ale také schopnost těchto maličkých, leč početně rostoucích komunistických buněk, artikulovat soudržnou kritiku ústupu a degenerace revoluce v Rusku a dát ji do souvislosti s obhajobou bezprostředních dělnických bojů, které byly obranou proti požadavkům stranického/státního aparátu. A právě tím se vznikající leví komunisté odlišovali od pozdější Levé opozice – Trockij byl schopen pouze připustit, že „Dělnická nepravda“, jak jí říkal, byla příznakem problémů ve straně a v jejích vztazích s dělnickou třídou, ale to mu nikterak nebránilo, aby podporoval její vyloučení a potlačení či aby se stavěl proti dělnickým bojům během let 1922-23. Toto Trockého sektářství vůči levým komunistům bude i rysem Levé opozice, která se odmítala seriózně zabývat skupinami, jako byla Dělnická pravda, a odsuzovala je jako ultralevicové a idealistické. To ovšem členům Dělnické pravdy nebránilo v soukromé korespondenci s Trockým, ale tyto a další vazby na „ultralevici“ zůstávají nepublikované.

Když vydala v roce 1922 svoji Výzvu, volala po „propagandistických kroužcích… vytvářených solidárně s Dělnickou pravdou“; „Všude v mlýnech a továrnách, v odborových organizacích, na dělnických fakultách, sovětských a stranických školách, v Komunistickém svazu mládeže a ve stranických organizacích.“ Zároveň tedy byla ochotna pracovat ve starých organizacích, ale také volala po nové „dělnické straně“, což bylo odrazem jak obtížné orientace v praxi tak politických zmatků, které povedou k praktické a teoretické neschopnosti vyrovnat se s sílící kontrarevolucí a vzdorovat jí. Právě tyto postoje přispívaly k tomu, že narozdíl od frakce Demokratických centralistů nebo Skupiny komunistických dělníků, s nimiž byla ve styku a diskutovala s nimi, nedokázala politicky ani prakticky pochopit sílící kontrarevoluci a postavit se jí na odpor. Ostatní skupiny levých komunistů byly k politice této skupiny nepřátelské, protože zpochybňovala provedení proletářské revoluce v roce 1917 a úlohu strany způsobem, jenž byl zároveň ozvěnou minulých menševických argumentů i předobrazem argumentů skupin komunistů rad. Proto byli Mjasnikov a Skupina komunistických dělníků k této „tzv. dělnické opozici“ a její platformě kritičtí, ale zároveň uznávali, že obsahuje proletářské jedince, které vyzývali, ať se přeskupí na základě jejich vlastní analýzy.

Narůstající neshody mezi těmito dvěma skupinami nemohla usmířit ani společná opozice proti NEP a jednotné frontě a proti růstu státního kapitalismu, ale ani ochota využívat těch několika málo zbývajících příležitostí k práci v odborových a stranických orgánech stejně jako pracovat ilegálně mimo tyto orgány a proti nim. Dělnická pravda měla sklon usilovat o politizaci bezprostředních bojů, poněvadž viděla, že „hmotné podmínky“ … „organizátorů státního kapitalismu“ se „ostře liší od podmínek dělnické třídy“ a podstatou tohoto rozdílu je potlačování a vykořisťování dělnické třídy. Toto hledisko ji však vedlo k tomu, že slabinu spatřovala v odborářském důrazu na mzdové požadavky a pracovní podmínky, protože podle ní odrážel návrat starého ekonomismu. V tom se ostře lišila od Komunistické dělnické strany, která v odborech viděla stranické/státní organismy, jež jsou nástrojem státně kapitalistického ukázňování a vykořisťování. Dělnická pravda sice souhlasila, že odbory jsou orgány, které hájí „zájmy výroby, tj. státního kapitálu,“ ale vedlo ji to k diametrálně opačným závěrům něž SKD. SKD popírala, že by odbory byly jednoduše reformistické či že by hájily bezprostřední zájmy dělníků – nebyly prostě nerevoluční, ale kontrarevoluční. SKD tudíž neusilovala o reformu odborů ani neztotožňovala boje dělníků za bezprostřední a omezené cíle s defenzivním odborářstvím. Stávky a bezprostřední boje ani zdaleka nebyly hnutím, které bylo projevem ekonomismu a ústupu, ale jedinou základnou pro oživení proletariátu a jeho komunistických menšin. Pro SKD to znamenalo oživení dělnických sovětů a závodních výborů, které by se vědomě stavěly proti odborům.

Odlišnost Dělnické pravdy byla ještě hlubší, když došlo na otázku, co v kontextu ruského hospodářství znamená státní kapitalismus. Je ironií osudu, že narozdíl od analýzy nejrůznějších levě komunistických frakcí a skupin spolu s Leninem sdílela víru v jeho historicky pokrokové rysy a říkala, že říjnová revoluce odstranila „všechny překážky, které stály v cestě ekonomickému rozvoji“ nikoli tím, že zahájila celosvětovou proletářskou revoluci proti kapitalismu, jak tvrdili leví komunisté, nýbrž v čistě ruském a národním rámci, kde „úspěšná revoluce a občanská válka“ otevřely „široké perspektivy… pro rychlou transformaci v zemi pokrokového kapitalismu.“ Žádný div, že podle Mjasnikova Dělnická pravda přešla od bolševického internacionalismu k menševickému/nacionalistickému rámci a tím, že nově vznikajícímu státně kapitalistickému hospodářství přiřkla pokrokovou úlohu, upustila od proletářského boje proti všem reakčním představám o vývojových stádiích.

Dělnická pravda tedy sice uznávala, že splynutí stranického aparátu se státním přeměňuje stranu v agentku kapitalismu a vyzývala dělníky, aby vzdorovali vykořisťování, ale zároveň ji zásadním způsobem podlamoval fatalismus vyvolaný porážkou dělnické třídy, kterou považovala za „neschopnou sehrát jakoukoli vlivnou úlohu“ a „vrženou téměř o deset let zpátky.“ Proto za svoji práci logicky považovala dlouhodobé úsilí o vytváření propagandistických kroužků a čekání na budoucí oživení dělnické třídy. Poznání, že dělníci byli poraženi, jí bohužel nezabránilo propadnout rozporuplné bezprostřednosti, která předpokládala, že Dělnická pravda jaksi může „politizovat“ stávky v letech 1922-23.

Narozdíl od Demokratických centralistů a Skupiny komunistických dělníků nedokázala Dělnická pravda vytrvat v práci komunistické frakce a byla zcela rozdrcena prvními vlnami kontrarevolučního teroru v roce 1923. Ačkoli jsou v Bulletinech Levé opozice zmiňováni izolovaní bývalí členové Dělnické pravdy, po roce 1923 nebyli organizováni a když Mjasnikov roku 1924 psal pro SKD, konstatoval, že Dělnická pravda s nimi již nemá nic společného a že se „pokoušela vymazat vše, co bylo na říjnové revoluci roku 1917 komunistické,“ a tudíž byla naprosto menševická. Jelikož se nedokázala rozejít s Bogdanovovými rozporuplnými názory, které ji dovedly k přesvědčení, že buržoazní kontrarevoluce vede v Rusku k pokrokovému vývoji kapitalismu, zůstala Dělnická pravda izolována doma i mezinárodně. Z tohoto hlediska sdílela s menševismem představu, že revoluce byla předčasná. Svojí instinktivní obranou dělníků byla příliš radikální pro bolševickou pravici i střed či pro konzervativní menševiky a svojí analýzou října 1917 a jeho následného vývoje si odcizila komunistickou levici. A tak tento povětšinou anonymní kolektiv byl vzhledem ke své opozici vůči NEP a svým postojům ke státnímu kapitalismu a straně, ale také svojí obranou bezprostředních dělnických bojů levě komunistickou skupinou. Spolu s berlínskou KAPD ale sdílel sklon k okamžité revoluční práci, odmítání defenzivních bojů jako nedostatečných a teorii ofenzívy. Svými ekonomickými názory rovněž předznamenával komunismus rad, neboť jako frakce upřednostňoval kolektivní práci před prací centralizovanou. Ve srovnání s Demokratickými centralisty a Skupinou komunistických dělníků, které vyjadřovaly organizační a politickou kontinuitu levě komunistické frakce KSR, jež se vyvinula uvnitř stranického/státního aparátu a později mimo a proti němu, vlastně zůstal marginálním a efemérním uskupením.

Skupina komunistických dělníků

Tato studie o dějinách Skupiny komunistických dělníků primárně spočívá na překladech jejích dokumentů, které se objevily v nejrůznějších listech mezinárodních levě komunistických skupin, které se vynořily během 20. a 30. let 20. století. Její tezí je, že SKD politicky i organizačně představovala kontinuitu s frakcí levých komunistů v SDDSR(b) a integrální součást mezinárodní komunistické levice. Abychom demystifikovali dějiny této skupiny, je třeba kritizovat přístupy jiných historiků, kteří tyto dějiny vědomě či nevědomě mystifikovali a falzifikovali, pokud je vůbec neignorovali a nepřehlíželi. Dokonce i ty nejpřístupnější a nejsympatičtější popisy od čelního odborníka na ruský anarchismus, libertinského historika Paula Avriche („Bolshevik Opposition to Lenin: G. T. Miasnikov and the Workers Group“, The Russian Review, ročník 43, 1984, str. 1-29), a od libertinského marxisty Roberta Sinigagliy (Mjasnikov et Rivoluzione Russa – Edizioni Jaca Books, Milán 1973) se primárně zaměřovaly na Mjasnikovovu osobnost a příliš se nezmiňovaly o organizované činnosti skupiny, o níž se má za to, že jako organizovaná síla zanikla v polovině 20. let 20. století.

Běžněji dostupné popisy počátků SKD začínají od jejích vztahů k Dělnické opozici. R. V. Daniels, vlivný autor knihy „The Conscience of the Revolution: Communist Opposition in Soviet Russia“, na stranách 160-161 píše: „s podporou skupinek dalších bývalých členů Dělnické opozice Mjasnikov začátkem roku 1923 vydal jménem Dělnických skupin Komunistické strany Ruska rozvláčný manifest. Jednalo se z velké části o program Dělnické opozice.“ Isaac Deutscher tento názor zjevně potvrzuje: „Dělnická opozice usínala a rozpadala se. Skupiny, které se od ní odštěpily, se však do jisté míry angažovaly ve stávkovém neklidu, jenž byl hlavně spontánní. Nejdůležitější z nich byla Dělnická skupina…“ Robert Sakwa podobně opakuje, že SKD „inspirovala Dělnická opozice“ a jednalo se o odštěpeneckou skupinu. Ovšem Schapiro (str. 306, poznámka pod čarou č. 33) i Avrich (tamtéž, str. 6) potvrzují, že Mjasnikov nikdy členem Dělnické opozice nebyl a s tímto názorem souhlasil i jeden z jejích vůdců, A. G. Šljapnikov. Je sice pravda, že několik čelních příslušníků SKD bylo dříve členy Dělnické opozice, ale úplný seznam známých členů SKD ukazuje, že mnozí byli levými komunisty již v roce 1918 nebo patřili k frakci Demokratických centralistů. Tato kontinuita se tedy zlehčuje ve prospěch zdůrazňování zjevných organických spojnic s Dělnickou opozicí.

Jestliže skupiny levých komunistů získávaly jedince z militantnějšího levého křídla Dělnické opozice, jednalo se o výsledek jejich opozice vůči centristickému a kolísajícímu vedení Dělnické opozice, zakořeněnému v odborovém aparátu a zejména v jeho sílící byrokracii. Tak, jako se polarizovala Ignatovova skupina, přičemž levice se přidala k Demokratickým centralistům a pravicová většina vstoupila do Dělnické opozice, tak se pod vlivem levých komunistů z KDS a SKD, ale i nezávislých levě komunistických buněk, které se vynořovaly v letech 1921-23, polarizovala i posledně jmenovaná skupina. Zatímco vedení Dělnické opozice se postupně uvelebovalo v čím dál monolitnějším stranickém/státním aparátu, mnozí z jejích řadových militantů stranilo těm dělníkům a rolníkům, kteří bojovali na obranu svých okamžitých zájmů proti narůstajícím požadavkům státního kapitalismu a kontrarevoluce. Právě tato reakce na sílící politickou a ekonomickou krizi vedla jedince k rozchodu s jejím politickým rámcem loajální opozice a stále tlumenější kritiky a ke vstupu do skupin, jako byla SKD a další levě komunistická uskupení, a to zejména v Moskvě a průmyslových centrech Uralu a Ukrajiny, která byla roku 1918 baštami komunistické levice. Jednou ze skupin, které se skutečně odštěpily od Dělnické opozice, byla Panuškinova Dělnicko-rolnická strana. Jednalo se o další reakci na NEP s jepičím životem. Organizovala se v Moskvě a než ji rozdrtila GPU, stihla svolat jednu demonstraci. I u ní se ukazuje vliv Mjasnikovových názorů na Kronštadt a na potřebnost rolnických odborů. Vzhledem k těmto souvislostem a politickému postavení jak Dělnické opozice tak SKD je patrné, že pohled R. V. Danielse na jejich vztah je naprosto falešný a je v rozporu s výslovnými postoji SKD, které hájila po celých 15 let své existence. Dělnická opozice ji ani zdaleka „neinspirovala“. Naopak hned od začátku vyzývala její členskou základnu, ať se s ní organizačně a politicky rozejde, neboť odmítala možnost, že by se Dělnická opozice jako celek mohla nějak pozitivně vyvinout.

SKD se původně orientovala dvěma směry, což je příznakem výjimečně obtížných okolností, za nichž fungovala. Jednala jako tajná frakce uvnitř KSR(b) a orgánů dělnického státu, ale zároveň od počátku vystupovala jako jádro nové dělnické strany. Její bolševické kořeny ji učinily imunní vůči jakýmkoli vztahům k menševikům či sociálním revolucionářům a ani se nedala zlákat pokušením přistoupit na postoje zpochybňující proletářský charakter říjnové revoluce v Rusku. Z tohoto důvodu SKD odmítala Dělnickou pravdu jako „v zásadě menševickou“ i navzdory jejímu zjevnému levičáctví a později se rozešla s KAI, jež v polovině 20. let 20. století odmítala jakoukoli jednotnou frontu s Třetí internacionálou. V rozporu s mytologií Levé opozice v Rusku, včetně samotného Trockého, leví komunisté z SKD nebyli sektáři. Ve skutečnosti dál pracovali ve straně dokud jim to fakticky neznemožnilo vylučování, deportace, masové zatýkání, věznění a mučení. Před zákazem frakcí leví komunisté pracovali na společných tématech s Dělnickou opozicí a Demokratickými centralisty a apelovali na levé křídlo těchto skupin, ale také na upřímné jedince z Dělnické pravdy, aby vytvořili novou stranu založenou na novém programu. V tomto překračovaly strategii loajální opozice, která nakonec rozštěpila Demokratické centralisty a zůstala strategií Bolševiků-leninistů/Levé opozice. Jejich strategie tedy v základě vycházela z nemožnosti reformovat nebo ovládnout KSR(b) jako celek, ale zároveň si uvědomovali, že strana a dělnické orgány pod jejím centrálním vedením jsou oblasti, v nichž by SKD měla zasahovat. Tuto strategii  načrtával článek v tiskovině Socialističeskij Věstnik z 6. července 1924, který konstatuje, že „členy dělnické skupiny mohou být:

1)      členové KSR(b)

2)      lidé vyloučení z KSR(b) z politických důvodů

3)      bezpartijní, kterým je doporučováno vstoupit do KSR(b).

Právě tento přístup, ukutý během let ilegální práce pro bolševickou frakci v carském Rusku, umožnil SKD vyvíjet se a přežívat navzdory vlnám represí, které zničily skupiny, jako byla třeba Dělnická pravda, Dělnicko-rolnická strana a Dělnická opozice. Ta nejpodružnější díla jednoduše předpokládají, či tak hovoří, jakoby tentýž osud potkal i SKD a i ona jakožto organizovaná síla zmizela v roce 1924. Dokonce i Sinigagliova a Avrichova zdlouhavá vyprávění se stávají popisem Mjasnikovova osobního exilu, jakoby skupina přestala existovat. Přesto v určitých ohledech nejpřekvapivějších výsledků tato skupina dosáhla během svých posledních let a primárními zdroji k této historii jsou překlady jejích dokumentů, které se objevily v malých časopisech levých komunistů, jichž se žádný z dříve zmiňovaných autorů ani nedotknul. Práce SKD stála na základních dokumentech sepsaných v polovině 20. let 20. století a je svědectvím o politické jasnozřivosti a organizační síle této skupiny, které zůstala organizací až do roku 1938, kdy byli její militanti nakonec popraveni v čistkách. Skupina dokázala téměř až do konce udržovat styky se svými militanty v zahraničí, nejprve v Berlíně a později v Paříži, kde Mjasnikov pracoval.

Původně byla SKD jednou z nejsilnějších buněk levých komunistů – podle E. H. Carra „tou nejsmělejší“, podle I. Deutschera „tou nejdůležitější“ a podle A. Kollontajové „tou nejzajímavější“. Stranu však neohrožovala její početní síla, nýbrž ochota zasahovat do dělnických stávek a potenciál poskytovat politické vedení jednotlivcům uvnitř strany i mimo ni a organizovat je. Jádro SKD se skládalo ze zkušených a vlivných dělníků-bolševiků, kteří se usadili v oblastech, kde byly myšlenky levých komunistů dobře známé již od roku 1918. Rovněž se jednalo o oblasti, kde byl proletariát nejkoncentrovanější a nejbojovnější, a to i za krutých podmínek let 1923-24. Je jisté, že tito jednotlivci stávky přímo nevyvolávaly, protože k nim docházelo jako k živelné reakci na sílící ekonomickou a politickou krizi, ale byli připraveni stávky bránit a poskytovat politickou perspektivu těm, kdo byli odhodláni bojovat proti NEP ve straně i mimo ni. SKD vydávala ilegální letáky, manifesty a periodický tisk, ale také šířila literaturu ve straně. Za tímto účelem existovala síť lidí, kteří dokázali propašovat literaturu do Ruska i z Ruska a do táborů. Ještě v roce 1930 SKD v Moskvě pravidelně vydávala list Cesta k moci (zdroj: L´Ouvrier Communiste, č. 6, leden 1930).

V březnu 1923 v Moskvě vzniklo první jádro SKD, které sestávalo z tří dělníků: G. Mjasnikova, N. V. Kuzněcova a P. B. Mojsejeva. Utvořili Prozatímní ústřední organizační byro SKD. V únoru tito tři začali kolektivně vydávat a distribuovat hektografovaný manifest Dělnické skupiny KSR(b), který šířili v Rusku i v zahraničí a měl být intervencí do 12. sjezdu strany plánovaného na duben. Manifest vycházel ze dvou starších Mjasnikovových prací, ale také je přesahoval a tak znovu demonstruje svoji kontinuitu s levě komunistickou frakcí z roku 1918. Toto centrum se mělo stát oficiálním ústředním orgánem SKD v Rusku a později KDS. Dopad tohoto dokumentu rozšiřovaného na 12. sjezdu strany lze posoudit ze záporných a kladných reakcí v dělnické třídě a ve straně.

Těžko objektivně hodnotit nejrůznější tvrzení o počtu členů SKD. Avrich (tamtéž, str. 20) konstatuje, že Kuzněcovův odhad 3000 členů v Moskvě a 19 000 po celé zemi je „silně přehnaný“ (cituje Sorina, tamtéž, str. 115-117), ale nevysvětluje proč. Říká, že „v létě měla již skupina asi 300 členů v Moskvě, která byla jejím centrem, a pár stoupenců v jiných městech – mnozí z nich byli staří bolševici a všichni nebo téměř všichni byli dělníci.“ (Sinigaglia, tamtéž, str. 59, udává 200 členů v Moskvě.) I kdyby tato čísla byla správná, tak vzhledem k vysoké míře politického zápalu, bez níž by SKD ani jiné levicové skupiny a tendence nemohly existovat, by to pořád znamenalo silnou politickou přítomnost v Moskvě. Vždyť začátkem roku 1917 tam bylo pouze 1655 bolševiků. Jiné důkazy ovšem svědčí o vyšším počtu – snad o 1000 členech v celém Rusku a o mnohem širším vlivu, než jaký se této skupině normálně připisuje. Kromě členů byra byli v Moskvě nejaktivnějšími příslušníky skupiny: I. Mach, jenž v ústředním orgánu nahradil A. Mojsejeva, S. I. N. Tujnov, V. P. Děmidov, Renzina, I. M. Korov, G. V. Šochanov, A. I. Medvedněv (nezaměňovat s S. R. Medveděvem, vůdcem Dělnické opozice), Porestnatov, Trofinov, Lučin, C. R. Dučkin.

Na 5. června skupina svolala v Moskvě konferenci, která zvolila osmičlenné Moskevské byro, přičemž Mach se stal delegátem Ústředního byra. Mjasnikov byl zatčen již v květnu a tak jej Kuzněcov nahradil ve funkci mluvčího skupiny. Ta dál pokračovala ve své práci zaměřené na stranu a zejména na vůdce těch centristických formací, které stály na pokraji likvidace, čímž dávala jejich členské základně šanci posoudit, zač stojí opoziční vůdci jako Lutinov, Kollontajová a Ignatov, kteří sice „sympatizují“ s ultralevicí, ale prakticky neudělají nic, čím by ohrozili své vlastní postavení. Chtěli omezit kritiku na vnitrostranickou debatu, což by nakonec vedlo k mlčení. Jiní zase, jako třeba Rjazanov, odmítali porušit stranickou disciplínu a bránit levé komunisty před GPU a jejími represemi. Když spolupracovala s Dělnickou opozicí ohledně Výzvy dvaadvaceti, stalo se to pro posledně jmenovanou tendenci předělem – ustoupila a nakonec se formálně zřekla svých postojů. SKD si získala její levé křídlo a brzy upustila od jakýchkoli dalších pokusů o spolupráci s tímto proudem. Konference rovněž zvolila čtyřčlenný sekretariát, což může vysvětlovat Avrichovy konfliktní zdroje. A Kuzněcov informuje, že bylo zvoleno čtyřčlenné byro pro práci s mládeží. V té době skupina teprve plánovala časopis. Ovšem v Moskvě již měla tiskárnu.

Oficiální KSR zprvu odpověděla opatrně. Poté, co anulovala levicové frakce ve straně, doufala, že podobně dokáže zastrašit i jiné vylučováním a potlačováním jednotlivců. Mjasnikov byl zatčen 25. května, měsíc po 12. sjezdu strany, a právě tento sjezd ocejchoval SKD jako kontrarevoluční a tudíž ilegální. Strana se ještě úplně nezměnila v čistě kapitalistický nástroj a tak Kossjor z Demokratických centralistů a Trockij směli soucitně hovořit o omylech strany a obtížích, které ženou některé soudruhy k ultralevičáckým chybám. Strana byla ještě ochotna pustit se (v soukromí) do politické debaty se svými oponenty, třebas formou Sorinova poměrně objektivního pamfletu o levých komunistech, který strana nechávala kolovat ve svých řadách. Trockij také cejchoval SKD jako objektivně kontrarevoluční a protistranickou, ale zároveň se věnoval soukromé korespondenci s Demokratickými centralisty a mjasnikovci. Dokonce i Bucharin se snažil osobně přesvědčit Mjasnikova, aby se zřekl svých postojů, ale marně. S nárůstem stávek v srpnu a září KSR(b) zasáhla proti skupině jako celku. K tomuto kroku přistoupila, když se dozvěděla o sílící agitaci SKD a o jejích přípravách na vyhlášení jednodenní generální stávky a uspořádání masové demonstrace k výročí Krvavé neděle roku 1905, přičemž v čele průvodu se měl nést Leninův portrét. Ústřední výbor vydal rezoluci označující SKD jako antikomunistickou a protisovětskou a nařídil GPU, aby ji potlačila.

A tak bylo v září zatčeno 28 členů SKD. Pět z nich, včetně Kuzněcova, bylo již dříve vyloučeno ze strany a nyní vyloučili dalších 9, mezi nimi Mojsejeva, Tujnova, Berzina, Děmidova, Kotova a Šochanova. Zbývajícím 14 byla udělena důtka. Vzhledem k těmto událostem a opětovnému zatčení Mjasnikova, jemuž Zinovjev a Kretinskij, sovětský velvyslanec v Berlíně, slíbili imunitu, na podzim roku 1923 dochází Avrich (tamtéž, str. 24) k závěru, že v lednu 1924, kdy Lenin zemřel, „byla již Dělnická skupina umlčena. Byla posledním disidentským hnutím ve straně zlikvidovaným ještě za Leninova života… rozdrceným s požehnáním celé špičky sovětských vůdců.“ Sinigaglia a jiní s tím zjevně souhlasí, ale skutečnost byla jiná. Většina komentátorů se shoduje, že KSR(b) měla dobrý důvod obávat se vlivu skupiny, jako byla SKD, zvláště pak za podmínek sílící inflace, nezaměstnanosti a stávkové vlny, kterou se SKD pokoušela politizovat. Přehlížejí ale jednu podstatnou věc, a to důkazy, že SKD pracovala i v Rudé armádě a nalézala tam odezvu pro své postoje, kterýžto faktor představoval zřejmou hrozbu a evokoval nepříjemné vzpomínky na rok 1917.

SKD, která byla proti taktice jednotné fronty používané Třetí internacionálou, navrhovala jednotnou frontu s členskou základnou KSR(b) a jejím levým křídlem, ale jak se stále zmenšovala možnost jakékoli frakční práce uvnitř KSR, stala se otevřeně stranou, KDS, přičemž se pravděpodobně přeskupila s původním jádrem KDS, které ovlivnila KAPD. To skupinu vedlo k prohloubení své kritiky odborů a nakonec k upuštění od jakékoli práce v rámci těchto státně kapitalistických orgánů. SKD byla k těmto orgánů velmi kritická hned od prvopočátku a dávala přednost závodním výborům a dělnickým sovětům jakožto orgánům určeným k obraně dělnických zájmů a k vyjádření návratu dělnické demokracie. „Takto Dělnická skupina hodnotila odbory (vyňato z korespondence zadržené policií): „Mlčící armáda panující skupiny v KSR“; „Slepá armáda v rukou byrokratů“; „Byrokratický přívěšek Politbyra“.“ (Přeloženo z Sinigaglia, str. 64-65)

Podobně Komunistická dělnická strana přijala protiparlamentní postoj blízký postoji KAPD a italské levice. Byla tedy otevřená k diskusím komunistické levice, s níž udržovala styky prostřednictvím exilového byra, které řídila rumunská militantka Käte Rumanovová a další. Toto byro pomáhalo s tiskem materiálů a jejich zasíláním do Ruska a v zahraničí zviditelňovalo práci KDS Ruska. Tato činnost se později přestěhovala do Paříže, když tam v říjnu 1930 dorazil Mjasnikov. Skupina v Rusku byla s to vydávat pravidelný bulletin, z nějž pochází většina následujících překladů. Dávají nám určitý obrázek, byť částečný, o dalších aktivitách skupiny:

„V moskevských kasárnách Spaši zatkla GPU v říjnu 1924 skupinu rudoarmějců podporovaných některými důstojníky. Byli obviněni z toho, že diskutují s SKD o stranické rezoluci zakazující tuto skupinu a její aktivity, potlačující publikace SKD a zakazující jejím militantům pobyt v Moskvě…“

„7. listopadu 1924 uspořádali leví komunisté v Moskvě demonstraci proti potlačování svých názorů. GPU pozatýkala nejen členy SKD ale také bezpartijní, kteří se měli dopustit zločinu sympatizování s komunistickou levicí…“

„8. prosince 1924 vydala moskevská SKD leták oznamující zatčení 11 členů své skupiny na Urale (Perm), kteří zahájili hladovku. Požadují sdělení důvodů pro své zatčení a veřejné soudní přelíčení…“

 „27. prosince 1924 eskortovala ozbrojená stráž GPU vyhnané členy SKD k vlaku, který je pak odvezl do vyhnanství v lesích severního Ruska (do Čardyňsku)…“

„Téhož měsíce GPU rovněž zkonfiskovala druhou tiskárnu, kterou tajně provozovala SKD…“

V prosinci byl hlášen další neklid v armádě. GPU prý musela rozbít kontrarevoluční spiknutí, přičemž zatkla tajnou organizaci komunistů v Rudé armádě, která označovala NEP za Novou Expluataci (vykořisťování) Proletariátu a volala po boji proti ní a připomínala Třetí internacionále její údajný závazek pracovat na podrytí kapitalistických armád naprosto stejným způsobem. Příští den v odpověď na postup GPU část praporu umístěného v Kremlu prohlásila, že je nespokojená s politikou vůdců a deklarovala svoji solidaritu s SKD. Za to byla odvelena do Smolensku. Bulletin rovněž hovoří o vlně represí na Ukrajině, kde bylo zatčeno veškeré osazenstvo ústředního byra KDS na Ukrajině.

Přesné podrobnosti sice nejsou dostupné, ale je jasné, že skupině se dařilo existovat v organizované podobě, vydávat výzvy, letáky a manifesty do roku 1929, kdy stále ještě měla ilegální tisk produkovaný v Moskvě. Její militanti byli roztroušeni po Rusku, mnozí byli ve vyhnanství, deportovali je do izolace a pracovních táborů nebo utíkali před GPU. V exilu, ať již v Berlíně nebo ve Francii, se tato síť roku 1930 udržovala korespondencí a příležitostnými bulletiny. O její práci v Anglii informoval Workers´ Dreadnought a Commune a v Německu tisk KAI/KAPD a jiní. Nejlepším zdrojem informací o její činnosti začátkem 30. let 20. století je časopis L´Ouvrier Communiste vydávaný bývalými bordigisty a jednotlivci z KAPD, s nimiž Mjasnikov spolupracoval během exilu ve Francii. Tyto dokumenty rovněž nalézají své částečné potvrzení v Bulletinech Levé opozice a v Trockého spisech, kde SKD zesměšňuje jako marginální, sektářské ultralevičáky a říká jim mjasnikovci.

Události však daly rozptýlenému jádru SKD šanci ovlivnit diskusi na komunistickém levém křídle KSR. Sílící politickou a ekonomickou krizi, ale i Hitlerův vzestup k moci a neschopnost jak levice tak sjednocené opozice čelit narůstající stalinistické kontrarevoluci doprovázela řada kapitulací na straně opozice, a to mezi Bolševiky-leninisty i mezi Demokratickými centralisty. V případě posledně jmenovaných tak došlo k radikalizaci silné levicové menšiny známé jako „nesmiřitelní“. Demokratičtí centralisté 10 let „kolísali“ (Ciliga), „jednou kapitulovali před Leninovým ultimátem, podruhé zase podporovali trockisty v jejich boji se Stalinem. Ukázalo se, že jejich proud… je sterilní. Pětiletka touto skupinou otřásla až v samotných základech. Většina, stejně jako většina trockistů, kapitulovala,“ a omlouvala to tvrzením, že od likvidace NEP a buržoazie probíhá budování socialismu. Opět můžeme pozorovat opačnou reakci jedné části Demokratických centralistů okolo Timoteje Sapronova, jenž představoval tu část Demokratických centralistů, která vyšla z původní frakce levých komunistů z roku 1918. Ciliga ukazuje, jak tato skupina, která se v podstatě znovu ustavila na novém základě (Manifest patnácti), neustále na svoji stranu získávala militanty z nesmiřitelného křídla Bolševiků-leninistů a nakonec ve Vorkutě dosáhla většiny. Mjasnikov zároveň ukazuje, že SKD s touto skupinou zahájila diskusi, protože si uvědomovala, že její nová platforma, která hovořila o stalinistické kontrarevoluci a Thermidoru, představuje kvalitativní posun a rozchod s minulou orientací Demokratických centralistů, jež byla poměrně nekritická k Leninovi. Znovu se tak potvrzuje, že SKD měla pravdu, když neskočila po sektářském závěru, že KSR(b) je jako celek kontrarevoluční, i když odmítala jakoukoli možnost její reformovatelnosti.

Tento postoj Dělnické skupiny jí umožnil získat jak Sapronovovu skupinu tak většinu levicových „nesmiřitelných“, ale i některé pozůstatky Dělnické opozice i Dělnické pravdy do Federace skupin levých komunistů. Cílem této organizace bylo koordinovat aktivity svých militantů a podněcovat diskusi o mezinárodních i domácích perspektivách proletariátu. SKD v tom spatřovala krok k opětovnému založení KDS Ruska, a to na širší bázi. Avšak Demokratičtí centralisté a bývalí trockisté rozhodně nebyli homogenní. Starší Demokratičtí centralisté nebyli tolik kritičtí k bolševismu, ačkoli někteří byli více než ochotní zformovat novou stranu. Jiní (menšina) zase chtěli volat po 4. internacionále. Militanti SKD, Zankov a Tujnov, v tomto bodě váhali, protože již zažili problémy způsobené předčasným utvořením Komunistické dělnické internacionály (KAI 4. internacionála). SKD však přesto pracovala na zakládání komunistických stran v „Sovětském“ svazu a tudíž v tomto ohledu nebyla zcela homogenní. Přesto měla jasno, co se týče kontrarevoluční povahy ruského státu a státně kapitalistického charakteru ekonomiky. Vzpomínky Anteho Ciligy mají sklon zaměřovat se na postoje jednotlivců a tak si neuvědomuje, že hlavní silou za přeskupováním, k němuž docházelo i za hranicemi Vorkuty – kde se spojilo 20-25 soudruhů – byla SKD a že Skupina patnácti již nebyli Demokratičtí centralisté, ale nová skupina. To je ovšem vzhledem k podmínkám, za nichž skupina fungovala, pochopitelné. V srpnu 1928 došlo k podobnému přeskupování v důsledku moskevské konference, na níž jeden zástupce Skupiny patnácti, Byra SKD a někteří uprchlí bývalí členové Dělnické opozice vytvořili byro, které vydalo společnou výzvu k vytvoření Komunistické dělnické strany v Rusku. Diskuse ve Vorkutě mohly odrážet paralelní vývoj nebo přímou reakci na tuto iniciativu – důkazy nejsou jasné. Podle Ciligova datování k nim došlo roku 1933, takže vzhledem k časové prodlevě možná neexistuje žádná přímá souvislost.

Jak naznačuje její název, Skupina komunistických dělníků se původně považovala za frakci KSR(b) a usilovala o přeskupení revolucionářů na základě svého programu, a to jak prací uvnitř strany a odborů, družstev, ale i sovětů tak prací mimo tyto orgány, které již tou dobou byly svázány se státem. Podporovala dělnické stávky a demonstrace. V tomto ohledu se rozešli se sovětskými zákony a se strategií loajální opozice zastávanou Demokratickými centralisty, kteří pracovali výhradně uvnitř strany, a pravicovější tzv. Levou opozicí, která začínala vznikat. SKD však již od počátku nebyla sektářská, vyzývala jednotlivce z Dělnické opozice a Dělnické pravdy, aby se s těmito organizacemi rozešli a vytvořili v Rusku autentickou komunistickou stranu a tato její politika měla úspěch. Hned od počátku si získala jednotlivce z levého křídla Dělnické opozice a Demokratických centralistů, ale také jedince ze starší frakce levých komunistů z roku 1918. Rovněž je pravděpodobné, že vstřebala lidi z Komunistické dělnické strany Ruska a vznikla tak jednotná skupina, která v Rusku podporovala KAI. SKD byla ochotna spolupracovat s Třetí internacionálou v jednotné frontě proti buržoazii, včetně jejího levého křídla, sociální demokracie. Narozdíl od Demokratických centralistů a Levé opozice Bolševiků-leninistů nevěřila v reformu KSR ani Třetí internacionály; i když se stále jednalo o dělnické organizace, stále více se z nich stávaly překážky pro světovou revoluci. Proto považovali Levou opozici a Sjednocenou opozici za centristický či centristicko pravicový blok, který nemůže zvrátit sílící vnitřní i globální kontrarevoluci. Přestože byla zakázána a prohlášena za protistranické kontrarevoluční uskupení, přestože její členové byli deportováni, vězněni, biti a mučeni, SKD v mnoha oblastech SSSR přežila jako ilegální skupina, jejíž vliv přesahoval její malou velikost. Za tuto schopnost přežít vděčila politickým a organizačním dovednostem svých členů, mezi nimiž byli mnozí bolševičtí veteráni, kteří se učili práci v ilegalitě ještě před válkou.

Bibliografie

Jean Barrot a Denis Authier, La Gauche Communiste en Allemagne, 1918-1921, Payot, Paris 1976. Zejména kapitoly 16 a 17.

E. H. Carr, The Bolshevik Revolution 1917-1923, svazky 1-3; The Interregnum 1923-1924; Socialism in One Country 1924-1926, svazky 1-3; Foundations of a Planned Economy, 1926-1929, svazky 1-2.

W. J. Chase, Workers, Society, and the Soviet State Labor and Life in Moscow, 1918-1929, University of Illinois Press 1990.

Ante Ciliga, The Russian Enigma, Ink Links PB 1979.

Barbara Evans Clements: Bolshevik Feminist Life of A. Kollontai, Indiana University Press 1979.

R. V. Daniels: The Conscience of the Revolution -Communist Opposition in Soviet Russia, Clarion Books 1969.

Isaac Deutscher, The Prophet Armed: Trotsky 1919-1921, The Prophet Unarmed: Trotsky 1921-1924, Oxford University Press 1976.

Eduard A. Dune, Notes of a Red Guard, University of Illinois Press 1993.

R. C. Elwood, Inessa Armand, Cambridge University Press 1992.

Israel Getzler, Kronstadt 1917-1921. The Fate of a Soviet Democracy, Cambridge University Press 1983.

Ronald Kowalski, The Bolshevik Party in Conflict: The Left Communist Opposition of 1918, Macmillan 1991.

Lenin, Collected Works, Progress Publishers, Moscow, (translated from the 4th and 5th Russian editions).

G. M. Maximoff, The Guillotine at Work: svazek l, The Leninist Counter-revolution, Cienfuegos Press 1979.

Mary McAuley, Bread and Justice: State and Society in Petrograd 1917-1922, Clarendon Press 1991.

Christian Rakovsky, Selected Writings on Opposition in the USSR 1923-30, Alison and Busby 1981.

T. H. Rigby, Lenin’s Government -Sovnarkom 1917-1922, Cambridge University Press 1979.

Guy Sabatier, Traité de Brest Litovsk 1918. Coup d’Arret à la Révolution, Spartacus Pamphlet 1977.

Richard Sakwa, Soviet Communists in Power, Macmillan 1990.

L. Schapiro, The Origins of the Communist Autocracy – Political Opposition in the Soviet State. First Phase 1927-1922, Macmillan, druhé vydání 1977.

J. Sié, Sur la Période de Transition: les Positions des Gauches de la IIIe Internationale, zejména kapitola 4, strany 62-82 o komunistické levici v Rusku. Pro komerční účely zhotovená fotokopie. První vydání Leiden, Holandsko 1986.

Carmen Siranni, Workers Control and Socialist Democracy: the Soviet Experience, Verso 1982.

S. A. Smith, Red Petrograd – Revolution in the Factories 1917-1918, Cambridge University Press 1983.

Z. A. Sochor, Revolution and Culture: Bogdanov-Lenin Controversy, Cornell University Press 1988.

Leon Trotsky, The Challenge of the Left Opposition, svazek 1: 1923-5; svazek 2: 1926-2; svazek 3: 1928-29; Pathfinder 1982.

C. D. Ward, The Communist Left in Russia, 1918-30; nepublikovaný rukopis, nedatováno.

Dokumentární materiály o komunistické levici

Cahiers Leon Trotsky: 7/8 Numéro Spécial. Les Trotskistes en Union Sovietique II.

‘The Left Opposition in 1923’, David S. Law, in Critique, č.2, Glasgow, nedatováno.

Economics of the Left Opposition – special issue of Critique, č. 13, Glasgow 1981.

Dělnická skupina

Roberto Sinigaglia, Mjasnikov e la Rivoluzione Russa, Jaca Book.

On the Current Situation: Theses of the Left Communists (1918), brožura Critique, 1977, Glasgow.

‘Two Documents of the Communist Left in Russia’, in Workers Voice, č.14, 1974, dvouměsíčník levých komunistů z Liverpoolu.

Documents of the 1923 Opposition, New Park 1975.

The Platform of the Joint Opposition 1927; New Park 1973.

David Ross, Revolution and Counter Revolution in Russia, brožura z poloviny 70. let 20. století, kterou vydala Revolutionary Workers Group z Chicaga.

The Workers Opposition – Alexandra Kollontai, brožura Solidarity č.7, nedatováno.

Z Workers Dreadnought: Londýn 1922, 29. červenec, str. 6: ‘From Russian Workers, the Group of Revolutionary Left-wing Communists (Communist Workers Party) of Russia on the Failure of the United Front’, a zpráva ruského delegáta pro 5. zvláštní sjezd KAPD. ‘Left-Wing Imprisonment in Russia: with an Appeal to the Communist International and its Sympathising Proletariat from Various International groups of the Left Communist and an Additional Appeal by the CWG of Russia’ (tamtéž, ročník XI, č. 11, 31. květen 1924).

Manifest Skupiny komunistických dělníků Ruska vycházel ve Workers Dreadnought během ledna a února 1924. Rozsáhlé výňatky z něj rovněž vyšly v časopise Communist, který vydával Guy Aldred. Nejpřesnějším dostupným zdrojem je francouzský překlad od skupiny Invariance, který vychází z vydání od KAPD a je doplněn o kritické poznámky.

Rovněž texty od Sapronova, Mjasnikova a dalších, které francouzsky vydala skupina L’Ouvrier Communiste ve svém stejnojmenném časopise během 30. let 20. století. Včetně Manifestu pětadvaceti, Sapronovovy skupiny, která se odtrhla od Demokratických centralistů.

Paul Avrich, ‘Bolshevik Opposition to Lenin: G.T. Miasnikov and the Workers’ Group’, The Russian Review, ročník 43, leden 1984, str. 1-28.

Výzva skupiny Dělnická pravda (1922) přeložená v dokumentární historii G. P. Maximova a R. V. Danielse.

The Commune, (Glasgow) květen 1923-duben/květen 1929, následující články: ‘Persecution in Russia’, červen 1924; ‘Communism Suppressed in ‘Soviet’ Russia’, listopad 1925, s podtitulkem: ‘Anti-Parliamentarians Imprisoned without Trial for Propagating Communism against Compromise’, zmiňuje se v něm Mjasnikov a Skupina komunistických dělníků; ‘The Persecution of Miasnikov’, listopad 1925, s výňatky z jeho prohlášení z vězení; ‘Halt this Counter-revolution’, únor 1926, s výňatky z Mjasnikovova manifestu sepsaného ve vězení; ‘Letter from Käte Rumanova of the Miasnikov Group in Berlin’, prosinec 1926; ‘The German Movement’, červenec/srpen 2927, dopisy od AAUD-E a Cardoza z KAI s Aldredovými komentáři k manifestu vydanému na podporu Mjasnikova; ‘Anti-Parliamentarianism Abroad’, září/říjen 1927, s podrobnostmi o skupinách v Německu, Holandsku a Rusku načerpanými z korespondence, novin atd.; ‘Shall Labor Liquidate Socialism or Capitalism’, listopad 1927, článek o ruské Skupině komunistických dělníků s dalšími výňatky z Mjasnikovova manifestu; ‘The Struggle in Russia’, prosinec 1927, dopis od Käte Rumanovové s výňatky z Výzvy ruské dělnické opozice.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: