Skip to content

Trockij, trockismus, trockisté

16.2.2011

Brožura britských bordigistů z Communist Workers Organisation (členská sekce Internationalist Communist Tendency) kriticky hodnotící teorii a praxi Lva Davidoviče Trockého a jeho následovníků. přičemž vše zasazuje do historických reálií.

***

Předmluva

Když na konci 80. let 20. století zmizel ruský blok a vyvrcholilo to pádem moskevského režimu a rozpadem SSSR, značilo to zlomový bod v dějinách světa. Konkrétně to značilo zlomový bod v dějinách kapitalismu v jeho imperialistické fázi.

Základní globální vztahy, které vykrystalizovaly v letech po druhé světové válce, přestaly existovat spolu s pádem jednoho z konkurenčních imperialistických bloků. Místo globální konkurence mezi bloky, které vedly USA a SSSR, se vyvinula daleko komplexnější sada vztahů. Staré aliance nahradily nové. Bývalí spojenci USA, obzvláště Německo a Japonsko, bojují za prosazení své nezávislosti a utvářejí nová spojenectví na pozadí světového kapitalismu, který klopýtá od jedné krize ke druhé, z nichž každá znamená větší bídu pracující třídy.

90. léta 20. století se posunula ke svému konci a vychloubání ideologických guruů západního imperialismu, že kolaps Ruska značil konec dějin, se ukázalo jako totální nesmysl. Byl by to směšný nesmysl, kdyby jej nedosvědčovalo rostoucí zbídačování a barbarství uvalované na pracující celého světa. Jistoty pozdního imperialismu se zhroutily s velkou rychlostí. Zkušenost “ekonomických tygrů” západopacifického lemu dokázala nemožnost trvalého kapitalistického růstu v současné epoše, jelikož dluhy škrcené státy útočí na mzdové hladiny a sociální opatření ve snaze podpořit ziskovost.

V Evropě celou jednu oblast kontinentu pohltila řada barbarských epizod, poněvadž globální mocnosti usilují u vytýčení svých sfér vlivu a o jejich obranu. Mezitím spěšně pokračuje imperialistická konkurence i její dvojče, obchodní válka. Boje kolem obnovy dohod GATT a Světové obchodní organizace jsou reflexemi toho samého procesu, který konkurenční mocnosti vedl k rozvoji vlastních lokálních obchodních dohod: NAFTA ovládaná USA a Německem ovládaný “Euroland”. Zkušenost s imperialismem během celého dvacátého století ukazuje, že obchodní války a budování obchodních bloků během ekonomické krize je jen krok od totálního vojenského konfliktu – konečného a nejúplnějšího projevu imperialismu.

Marxismus vysvětluje nutnost proletářské revoluce jako cestu k osvobození lidstva. Klíčovým úkolem marxistů je porozumět dějinnému procesu a interpretovat a vysvětlovat vývoj třídního boje. Pro komunismus nemůže být nic škodlivějšího než politická metoda, která se halí do cárů marxistické terminologie jen proto, aby svedla pracující obecně (o jejích vlastních stoupencích ani nemluvě) na scestí svými matoucími a zmatenými výklady klíčových otázek dne.

Po víc jak půl století trockistické hnutí jednalo jako “kritický” obhájce a stoupenec jak stalinismu na východě tak sociální demokracie na západě. Mainstreamový kapitalismus se snaží poprat s nezvladatelnou krizí, a proto se zbavuje obou těchto struktur. Ti trockisté, kteří nezmizeli z dohledu, se dnes prezentují jako prohnaní prodavači snažící se udat odložené a zastaralé ideologické produkty, které zbyly z poválečného růstu světového kapitalismu. Přehodnocení trockistické teorie od shora až dolů je nutnou přípravou pro všechny zmatené živly, které chtějí přejít k důsledné internacionalistické komunistické politice. Tato brožura slouží jako nástroj pro ty, kdo chtějí si chtějí vše vyjasnit.

Synopse

Brožura obsahuje tři hlavní části.

První je analýzou Trockého a trockismu v letech 1917-1940. Ta se pak dá rozdělit do tří hlavních složek.

První z nich se zabývá postoji, který Trockij a jeho stoupenci zaujímali během 20. let 20. století, kdy proletariát ztratil v Rusku politickou moc. Ruský stát, který teď jednal jménem kapitálu, se dál hlásil k Leninovu odkazu a dokonce zachovával existenci sovětů. Avšak v té době už byly “sověty” ruského státu antitezí revolučních dělnických rad, které byly klíčovým nástrojem bojujícího proletariátu.

Článek slouží k odhalení několika mýtů o postojích trockistů během 20. let 20. století prodávaných jejich dnešními následovníky. Obzvláště se článek zabývá často opakovanou lží, že trockisté byli jedinou, či alespoň tou nejdůslednější, opozicí vůči těm ve straně a státní mašinérii, kteří se snažili rehabilitovat kapitalismus. Odhalujeme ji dvěma způsoby.

Zaprvé, stopujeme-li Trockého frakční manévry, je jasné, že dokud nebyl v polovině 20. let odstaven od moci, hrál úlohu frakčního vůdce uvnitř ruské strany a státu, původně proti Zinověvovi, ale pak se Zinověvem a Kameněvem proti Stalinovi. Druhým klíčovým bodem, který napomáhá demaskovat trockistickou mytologii, je zvýraznění úlohy italské komunistické levice při oponování degeneraci Kominterny a ztrátě odkazu ruské revoluce. Rovněž bychom neměli zapomínat na historii netrockistických levicově komunistických prvků v Rusku, které se pustily do boje proti degenerujícímu sovětskému státu daleko dřív a důkladněji než Trockij. Boj těchto soudruhů – hrdinných bojovníků za proletářskou revoluci i v těch nejobtížnějších a maximálně matoucích podmínkách – stalinisté i trockisté vymazali z dějin. Trockého vlastní citát o úloze Demokratických centralistů, reprodukovaný v brožuře, je součástí odpovědi manipulátorům s revolučními dějinami. Doufáme, že v budoucnu budeme stavět na díle ostatních komunistů, abychom tento historický zločin napravili.

Druhý klíčový prvek této analýzy se zabývá rysem, který byl dříve identifikován jako jádro trockistického zmatku – povaha degenerovaného sovětského státu. Od 20. let až do jeho zavraždění stalinistickými agenty v roce 1940 Trockij tvrdil, že skupina okolo Stalina jaksi hájila “výdobytky Října”. Pro Trockého byl znárodněný průmysl stalinistického monstra historickým výdobytkem dělnické třídy. Od poloviny 30. let byl zmatek trockistického hnutí dokonalý, poněvadž kombinovalo toto tvrzení s argumentem, že stalinistickou byrokracii nelze reformovat a tudíž musí dojít k “sociální revoluci”. (Ve skutečnosti se během 90. let, kdy se kapitál až donedávna držený státem víceméně transformoval v soukromý kapitál, řadě stalinistů podařilo nalézt si novou úlohu a udržet si moc.)

Při shrnutí kořenů Trockého zmatku první dokument konstatuje, že

“Trockij…si nedokázal uvědomit, že představovala (sovětská byrokracie) novou vznikající vládnoucí třídu, která kolektivně disponovala nadproduktem vytvořeným dělnickou třídou.”

Dokument pak pokračuje klíčovým objasněním nutným k pochopení třídní povahy stalinistického Ruska.

“Neodvratná potřeba sloužit v procesu akumulace kapitálu a železná nutnost nastolená světovým kapitálem určily úlohu nové vrstvy, kterou vzhledem ke svému vztahu k zhmotněnému kapitálu byli třídní funkcionáři.”

Třetí klíčový prvek Části I. se zabývá trockismem během posledních let Trockého života a politickým a organizačním kolapsem trockistického hnutí během druhé světové války.

Druhá část brožury staví do protikladu trockistický oportunismus a zoufalé hledání masové základny v době kontrarevoluce s rozhodnou obranou proletářské autonomie a internacionalistické perspektivy Mezinárodní komunistickou levicí. Ačkoliv se zde nemůžeme pouštět do podrobné historie komunistické levice, zařadili jsme sem i tuto část, abychom ukázali, že i v té době existovaly proletářské síly, které nejenže hájily mnohé z postojů, které hájíme my dnes, ale rovněž kritizovaly degeneraci trockismu už, když k ní docházelo.

Část III. pokračuje analýzou některých významnějších rozkolů a vývojů myriád trockistických skupin od roku 1945. Tato část zdůrazňuje, že v zásadě sociálně demokratická základna trockismu tomuto hnutí, i přes všechnu jeho revoluční, rétoriku zcela zabránila, aby se stalo základnou pro svobodu proletariátu. Žádná z trockistických skupin se nikdy nepozastavila, aby si položila otázku, proč došlo k tolika rozkolům založeným na momentálních taktických odlišnostech. Jak se zde snažíme ukázat, skutečný problém spočívá v rámci a metodologii, kterou trockismus ve 30. letech přijal. Tato brožura se nevěnuje prostě jen abstraktní ideologické kritice. Aby dosáhla beztřídní, bezpeněžní a bezstátní společnosti, v níž bude “svobodný rozvoj jedince podmínkou svobodného rozvoje všech”, musí dělnická třída odmítnout kontrarevoluční deformace trockismu.

Communist Workers Organisation

říjen 2000

 

ČÁST I: Trockij a původ trockismu

Původ trockismu

Začneme zkoumáním základny mýtů vyprodukovaných trockistickým hnutím a jeho sympatizanty. Jejich nadšené nároky mají své bona fide kořeny v prestiži, kterou Trockij získal jako předseda sanktpetěrburgského sovětu v roce 1905, jako velitel Rudé armády a jako mučednická oběť stalinismu v roce 1940.

Platná kritika trockismu nemá nic společného se stalinistickou metodou odhalování Trockého menševické minulosti z před roku 1917, ani nepopírá jeho teoretický i praktický přínos ruské revoluci samotné. Trockého analýza revoluce roku 1905 a vzniku sovětů mu fakticky umožnila předvídat možnosti proletářské revoluce s jasnozřivostí, která se během roku 1917 spojí s Leninovou vnímavostí.

Ale trockismus jako politické hnutí je i přes své kořeny, které časově splívají s obdobím revoluce, v zásadě produktem období pozdějšího: období kontrarevoluce, jejíž se stal integrální součástí.

Hnutí uvnitř Ruska spojené s Trockým vzniklo v době, kdy byla revoluce v Evropě v procesu porážky. V Maďarsku zuřil bílý teror, v Itálii fašisté přebírali moc a poslední nezávislé snahy části německé dělnické třídy o svržení buržoazie skončily v březnu 1921 porážkou. Byť i potom se objevovaly výbuchy dělnického odporu (např. Německo 1923, Británie 1926, Čína 1927), byly izolované a rozdrobené. Uvnitř Ruska samotného vedly čtyři roky izolace a občanské války k faktické eliminaci staré revoluční dělnické třídy. Zavedení NEP, přijetí taktiky “jednotné fronty” se sociální demokracií Komunistickou internacionálou ale i řada politických/vojenských aliancí s kapitalistickými státy (např. dohoda s Německem v Rapallu v roce 1922), to vše ukazovalo, že neúspěch evropské revoluce vede ke kontrarevoluci v Rusku tak, jako po dni přichází noc.

Mohli bychom Trockého omluvit, kdyby si tohoto procesu degenerace nevšiml, ale on byl ve skutečnosti jedním z jeho principielních architektů. Byl to on, kdo poté, co zorganizoval vítězství Rudé armády v roce 1920, došel k závěru, že jistá forma “militarizace práce” by se dala rozšířit do celé dělnické třídy, aby se tak ukáznila za účelem přestavby Ruska. Byl to on, kdo na 10. sjezdu strany (březen 1921) přednesl argumenty proti Dělnické opozici, což vedlo k zákazu všech frakcí ve straně. Byl to rovněž Trockij, kdo zosnoval tajnou vojenskou alianci s německým imperialismem roku 1922. Kdyby se býval Trockij ve své následné teorii a praxi s touto žalostnou minulostí rozešel, mohl boj za komunismus nabrat jiný kurs. Ve skutečnosti si Trockij tyto chyby od roku 1923 nejen neuvědomoval, ale dokonce z nich udělal samotný rámec svých dalších idejí, jak ukazuje analýza jeho “opozice” vůči stalinismu.

Levá opozice a Sjednocená opozice

Tzv. Levá opozice, která povstala koncem roku 1923, byla s Trockým spojena jen nepřímo, neboť ten se s ní v té době neztotožňoval, byť opozičníci přivítali Trockého Nový kurs, který právě vyšel. V rozporu s mytologií tato opozice nijak nesouvisela s myšlenkou opozice vůči “socialismu v jedné zemi” a to z toho prostého důvodu, že skončila ještě před vyhlášením této teorie. Levá opozice vzešla během “nůžkovité krize” roku 1923, kdy rostoucí průmyslové a klesající zemědělské ceny zapříčinily narušení ekonomiky. Opozice tvrdila, že byrokratické vedení strany (tehdy Zinověv, Kameněv, Stalin a Bucharin) nedokáže krizi vyřešit – jenže to ji pak promptně vyřešilo! Podle opozičníků bylo třeba k tržní ekonomice NEPu přidat trochu plánování, které by umožnilo pomalou industrializaci prostřednictvím zdanění rolnictva. Pro Trockého to znamenalo potřebu

“…rozvíjet státní průmysl coby úhelný kámen diktatury proletariátu a základnu socialismu.”

(Nový kurs, str. 120)

Protože neměla kontrolu nad aparátem, Opozice přirozeně volala po “demokracii” ve straně, ale kromě industrializace nijak nenaznačovala, k čemu by tato demokracie měla sloužit. Opozici nezajímaly zahraniční záležitosti a nekritizovala nic z politiky po roce 1921 (jednotné fronty, nebo sbližování s kapitalistickými státy). Trockij o těchto věcech sice psal, ale zahraničí jej považovalo za pravici strany, protože schvaloval jednotnou frontu a nacionální bolševismus v Německu. Spojenci “levého křídla” v německé straně (Maslow, Fischer a Thaelman) přitom byli Zinověv a Stalin.

Trockého úvahy o zahraniční politice, jako třeba Poučení z října (1924), se snažily ukázat, že Zinověv a Kameněv se nedokázali chopit revoluční příležitosti v Německu v roce 1923 stejně, jako ji nedokázali vnímat v roce 1917. Protože Trockého pomalu vytlačovali od moci, použil neschopnost vlády jednotné fronty v Sasku a Durynsku provést revoluci jakožto hůl, s níž mohl bít Zinověva. V této době Trockij viděl hlavního nepřítele v Zinověvovi a nikoli ve Stalinovi. Trockij ale schvaloval politický manévr (jednotnou frontu), který vedl ke zřízení oněch vlád, takže jeho polemice chyběla síla. Předtím v létě, když v Německu – po pádu měny – vypuklo ryze třídní hnutí, Trockij vystoupil proti jakýmkoli pokusům o svržení vlády.

“Francouzskou invazi do Porúří nepovažujeme za revoluční stimul…absolutně není v našem zájmu, aby ve vykrvácené Evropě došlo k revoluci…(Naším) životním zájmem je udržení míru.“

Jaký k tomu měl důvod? Trockij byl v té době vrchním vyjednavačem spojenectví mezi Německem a Ruskem proti Dohodě (Francie a Británie). Takováto politika znamenala alianci s německou pravicí a se silami fašismu a nacionalismu proti francouzské okupaci Porúří. Této alianci se říkalo “nacionální bolševismus,” což bylo Radkovo duchovní dílo a ten byl jedním z vůdců Levé opozice. V “revolucionáře” Trockého změnilo právě jeho postupné odstavování od moci, plus nástup režimu v Německu, který byl pro spolupráci s Dohodou.

Paralelou bídy, vlastně faktické neexistence, politického programu Levé opozice byla faktická neexistence podpory mezi dělnickou třídou. Samo o sobě to ještě nic neznamená; za jistých okolností mohou skutečné proletářské organizace mít opravdu malou podporu proletariátu, ale většina Opozice se vyznačovala svými protidělnickými postoji v otázce “pracovní kázně” a odsuzovala masovou stávkovou vlnu, která vypukla v roce 1923 kvůli pokračujícímu poklesu životní úrovně. Opozice apelovala spíše na stranické byrokraty a průmyslové ředitele než na dělnickou třídu:

“V této době se opozici nejméně dařilo získat z celé členské základny strany na svoji stranu právě průmyslovou dělnickou třídu. Dělníkovu imaginaci nemohlo podnítit nic z její ekonomické ani politické platformy.”

Byrokracie učinila požadavkům Levé opozice pár ústupků, ale na 13. sjezdu byla opozice zavržena a začátkem roku 1924 pohasla. Tato opozice si nezasluhuje přídomek “levá” o nic víc, než si zasluhuje vůbec samotný termín “opozice.” Ponechejme ale poslední slovo jednomu ruskému dělníkovi, který o boji mezi byrokracií a opozicí v roce 1923 prohlásil toto:

“Dělníci se mě budou ptát, čím se vlastně lišíte; a abych pravdu řekl, nevím, jak odpovědět.“

Tato jedna jediná proletářská věta shrnuje povahu Levé opozice.

Poté manévrování ve straně nabralo (ve světle pozdějších událostí) podivné kontury. Stalin se v roce 1923 spojil se Zinověvem proti Trockému a později, když Stalin s Bucharinem vytáhli proti Zinověvovi, Trockij vstoupil do tiché aliance se Stalinem, jelikož hlavním nepřítelem byl stále ještě Zinověv. Později, v lednu 1925, když Politbyro sesadilo Trockého z jeho postu komisaře války, Stalin oplatil Trockému jeho dřívější službičku tím, že zablokoval Zinověvův požadavek, aby byl Trockij vyloučen ze strany úplně. To už bylo v době, kdy Stalin přišel s teorií “socialismu v jedné zemi.” Tolik tedy k Trockého boji proti ní. Tento slavný boj v roce 1925 ještě ani nezačal, jelikož až do té doby nebyl Trockého hlavním nepřítelem Stalin, ale Zinověv, vůdce byrokratické degenerace.

Poněvadž začínalo být jasné, že skupina Stalin-Bucharin získává v mocenském boji navrch, Zinověv s Kameněvem postupně přistoupili k vytvoření Leningradské opozice. Trockij se zprvu držel stranou, ale brzy se s Zinověvovou skupinou spojil. V červenci 1926 spolu s Kameněvem, Zinověvem a Krupskou připojil svůj podpis pod “deklaraci třináctky” (členové ústředního výboru). Tím se veřejně signalizovalo vytvoření Sjednocené opozice, která fungovala do prosince 1927. Sjednocená opozice dál volala po plánování a industrializaci a po boji proti “nepmanům a kulakům.” Rovněž volali po obnově stranické demokracie, kterou od 10. sjezdu v roce 1921 všichni pomáhali potlačovat. Je-li legitimní tvrzení, že Sjednocená opozice vyjadřovala skutečné zájmy dělnické třídy, pak je vyjadřovala i politika, kterou v letech 1929-1934 přijal Stalin a která přebírala většinu postojů Opozice. Tento závěr není prostou dedukcí ze zpětného pohledu. Převážná část opozičníků, která tak ještě neučinila, ochotně kapitulovala před Stalinem po roce 1929 a dokonce i Preobraženskij oznámil, že další Trockého setrvávání v opozici je neopodstatněné. Opozici se opět nepodařilo získat významnější počet stoupenců z dělnické třídy. Nejsilnější opět byla mezi byrokracií, kterou sice kritizovala, ale jejíž vládu nezpochybňovala. Poslední ničivý úder patřil Trockému samotnému. Stalinův “obrat vlevo” jej přivedl do konfliktu s Bucharinovou pravicí a ta se tak připojila ke sborovému volání po vnitrostranické demokracii a na tomto základě nabídla v roce 1928 spojenectví Trockému. Trockij, který často centristu Stalina “kriticky podporoval” proti Bucharinově pravici, své stoupence nyní šokoval tím, že tuto oportunistickou nabídku přijal. Jaký dopad to mělo na Opozici, nelze změřit, jelikož v lednu 1929 Stalin poslal Trockého do exilu a teprve tehdy začala éra budování mýtů.

Socialismus v jedné zemi

Mnozí z jeho stoupenců připustí, že Trockého opozice byla opozicí loajální, v rámci byrokracie, z níž Trockij vzešel, ale že jeho skutečně kladná stránka spočívá v jeho opozici vůči “socialismu v jedné zemi” (který poprvé promyšleně navrhl Stalin v prosinci 1924) a údajnému opuštění internacionalismu, které tato teorie implikuje. Žádné jiné téma nezplodilo tolik mýtů a mystifikací jako toto.

Před rokem 1917 samy dějiny nikdy nenastolily možnost, že by se jeden jediný národní stát mohl sám vydat k socialismu. Nemůže nás tudíž překvapit, že i Marxovy komentáře k této otázce jsou vágní. V Druhé internacionále založené roku 1889 převažoval názor, že v každém buržoazním národním státě dojde k poklidnému přechodu k socialismu a že se každý nový socialistický stát bude federovat s ostatními do socialistického společenství. Levé křídlo internacionály sice odmítlo představu poklidného přechodu k socialismu, ale nikdy neodmítlo představu, že minimálně ve vyspělých zemích by se tento přechod mohl podniknout v rámci národních hranic. Mělo se za to, že v těchto státech existují materiální podmínky pro takovou transformaci. Lenin na vrcholu imperialistické války napsal:

(heslo Spojených států evropských) “lze interpretovat tak, že vítězství socialismu v jedné zemi je nemožné…Nerovnoměrný politický a ekonomický vývoj je absolutním zákonem kapitalismu a tudíž je vítězství socialismu možné prvně v několika, či dokonce v jedné kapitalistické zemi. Poté, co vyvlastní kapitalisty a uspořádá si vlastní socialistickou výrobu, bude proletariát této země stát proti zbytku světa.”

Nejkontroverznější oblastí bylo samo Rusko a kořeny této diskuse tam ležely ve specifické otázce ruské zaostalosti. Dokud to jen šlo, Lenin a většina bolševiků měli dojem, že v Rusku je na pořadu dne stále ještě buržoazní revoluce, i kdyby ji musel k jejímu cíli dovést proletariát. Na druhé straně, Trockij se svojí teorií “permanentní revoluce” tvrdil, že kdyby k ruské revoluci došlo ve stejnou dobu jako k revoluci v západní Evropě, tato zaostalost by se překonala a revoluce by mohla přejít do své socialistické fáze. Lenin došel nezávisle k podobným závěrům v Dubnových tezích z roku 1917.

Od té doby už bolševici neměli téměř žádné výhrady; chystali se vybudovat v Rusku socialismus (“Přikročme k budování socialistického řádu” – Lenin, 7. listopadu 1917) a šířit světovou revoluci. Samozřejmě, že se nepředpokládalo, že by se socialistický stát obrátil k světové revoluci zády. Budování socialismu doma a šíření revoluce se vlastně považovaly za synonyma. Když už bylo jasné, že Rusko NEPu je fakticky izolované, tak někteří straničtí vůdci sice vyjadřovali výhrady, ale nikoli toho rázu, že nelze vybudovat socialismus v jedné zemi. Měli pocit, že socialistický stát pravděpodobně nepřežije v nepřátelském kapitalistickém světě kvůli vojenskému útoku kapitalistů. Intervence za občanské války toho byla svrchovaným příkladem a ve 20. letech 20. století pronásledovaly vůdce KSSS, a mezi nimi především Trockého, obavy z jednotné imperialistické fronty, která vtrhne do Ruska, aby uskutečnila buržoazní restauraci. Jakmile ale sovětský stát prokázal svoji schopnost přežít v kapitalistickém světě (hlavně díky pomalému procesu kapitulace před ním), objevila se teorie o možnosti izolovaného socialistického režimu v Rusku jakožto Stalinův “socialismus v jedné zemi.”

Stalin stál na pravici strany spolu s Bucharinem a dalšími, kteří NEP chápali jako dlouhodobý ústupek rolnictvu. V tomto stádiu přiznával buržoazní povahu ruské ekonomiky. V Základech leninismu z roku 1924 odmítal představu, že by v Rusku bylo možné vybudovat socialismus, avšak jeho Zpráva 14. sjezdu KSSS o politické činnosti ústředního výboru se velmi podobala Trockého názorům:

“Přesto můžeme říci, že náš režim není ani kapitalistický ani socialistický. Představuje přechod od kapitalismu k socialismu…Vezmeme-li v úvahu byrokratické pozůstatky, které máme v řízení našich podniků, tak nemůžeme ještě říci, že jsme dosáhli socialismu. Taková je pravda. Ta ale nepopírá skutečnost, že státní průmysl je jistým typem socialistické výroby.”

Stalin měl tedy dojem, že dokud bude možné udržet smyčku (spojenectví mezi dělníky a rolníky), bude možné i vybudovat v Rusku socialismus. Trockého v té době Stalinovi inovace nezajímaly. Jeho vlastní spisy z tohoto období ve skutečnosti rovněž výslovně přijímaly možnost socialismu v jedné zemi, dokonce i v zemi zaostalé:

“Je zřejmé, že za podmínek obrody kapitalismu v Evropě i na celém světě – což může trvat řadu let – bude socialismus v zaostalé zemi hledět z očí do očí kolosálním nebezpečím.”

Prvním oponentem socialismu v jedné zemi byla fakticky Zinověvova a Kameněvova Leningradská opozice, a to na 14. sjezdu strany. Jak jsme již viděli, Trockij, který tehdy ve Stalinovi spatřoval menší zlo, zůstal zticha. Jeho pozdější spojenectví s Leningradskou opozicí v rámci Sjednocené opozice bylo důsledkem Zinověvovi a Kameněvovi konverze k potřebě industrializovat Rusko jakožto nejlepší cestě k socialismu.

V celé debatě o “socialismu v jedné zemi” tak byly pouze rozdíly v důrazu. Zatímco Stalin spolu s Bucharinem věřil, že díky NEPu Rusko pomalu “jede na rolnické herce k socialismu,” Trockij zdůrazňoval potřebu dynamičtější industrializace a nikoli, že to vše je v izolaci nemožné. Jak řekl ve Vstříc socialismu nebo kapitalismu:

“Neporostou-li výrobní síly, nemůže být o socialismu ani řeč.”

Trockého výpad proti “socialismu v jedné zemi” tedy v roce 1926 ani zdaleka nebyl chrabrou obranou internacionalismu, jak později tvrdila jeho post hoc racionalizace. Co se mezinárodních záležitostí týče, Trockij, v kontrastu se Stalinovou vírou v autarkii a izolovanou akumulaci, volal pouze po diverzifikaci zahraničních obchodních vztahů, aby se tak využilo světového trhu. V dopise, který poslal z exilu zbytkům ruské opozice, Trockij doporučoval využít růstu nezaměstnanosti, zejména v Británii a Německu, ke získání úvěrů na zemědělské vybavení, stroje atd. výměnou za produkci kolektivizované práce. Stalin zahraniční obchod – coby prostředek k zahájení industrializace – dál ignoroval, zejména poté, co se po roce 1929 podmínky obchodu obrátily ostře proti SSSR. Trockij oproti tomu naléhal na Moskvu, aby svoji obchodní pozici vylepšila apelováním na milióny nezaměstnaných dělníků na západě, aby se začali dožadovat obchodu s Ruskem, pomohli mu získat vývozní úvěry a zároveň tak pomohli zmenšit nezaměstnanost. Trockého “internacionalismus” tedy nebyl nikterak abstraktní. Tato výzva ke stabilizaci kapitalismu by sloužila ku cti každému zastánci volného obchodu z devatenáctého století! Fakticky i svoji Sjednocenou opozici se Zinověvem mohl Trockij ukout jedině díky tiché dohodě, že upustí od své představy “permanentní revoluce,” která by znamenala podporovat světovou revoluci. Před rokem 1934 to ve skutečnosti byla Stalinova frakce, kdo vydával rituálnější výzvy ke světové revoluci – zejména poté, co tzv. Stalinovo “třetí období” okradlo “obratem vlevo” Opozici o její platformu. Jak napsal jeden z Trockého stoupenců, Victor Serge:

“Od přelomu let 1928 a 1929 začalo Politbyro využívat základní myšlenky nově vyloučené opozice (samozřejmě s výjimkou dělnické demokracie) a s nemilosrdným násilím je realizovalo. My jsme navrhovali bohaté rolníky zdanit – ti byli ale fakticky zlikvidováni! My jsme navrhovali omezení a reformování NEPu – ten byl ale fakticky zrušen! My jsme navrhovali industrializaci – ta byla ale provedena v tak kolosálním měřítku, o kterém se nám “superindustrializátorům,” jak se nám přezdívalo, ani nesnilo…”

(Memoáry revolucionáře, str. 252)

Tím, že se Stalin sám stal superindustrializátorem, tak Opozici nejen oloupil o její program, ale přímo zničil celou základnu její kritiky, jelikož všechny opozice v komunistické straně předpokládaly, že byrokracie jejich požadavky nikdy nedokáže uskutečnit. Poněvadž všechny měly své kořeny v té stejné byrokracii, tak nikdy nemohly zpochybnit její sociální základnu, byť – jak ještě uvidíme – Trockij a další letmo zahlédli, že se jedná o vznikající novou třídu.

Povaha SSSR:

I. Ekonomika

Jakmile byl vyhnán do Turecka, mohl Trockij započít se zkoumáním svých zkušeností a stejně jako pronásledovaná levice Komunistické strany Itálie se mohl pokusit o bilancování (bilan) procesu, který vedl k vyhánění revolucionářů do exilu, či k jejich věznění fašismem. Trockij ale neviděl důvod, proč by měl hlouběji zkoumat proces skrývající se za degenerací proletářské moci v Rusku. Příčinou bylo v podstatě to, že sám byl s tímto procesem tolik svázán. Dokonce i ti, kdo ve 20. letech 20. století podporovali Stalina, spatřovali v Trockém “státníka a nikoli straníka” a jeho vlastní úloha, kterou sehrál při rušení frakcí v KSSS a při obhajobě pracovní disciplíny, z něj těžko dělají bezúhonného zastánce proletářské demokracie a dělnické kontroly, jak se jeho dnešní následovníci domnívají. Kdyby se Trockij býval dokázal od této minulosti odpoutat, možná by dokázal přijít s kritikou společenských vztahů v Rusku, jež byla nezbytná jako základna revolučního chápání povahy Ruska. To, že tak neučinil, jej nakonec dovedlo k opuštění marxistické metody.

Problematika toho, co se v Rusku událo, byla ve všech ohledech enormní. Jak jsme již poznamenali, marxistická teorie nemohla předvídat – a také nepředvídala – situaci, kdy bude “bašta proletariátu” (Lenin) na neurčitou dobu izolována v nepřátelském kapitalistickém světě. Po 4 letech izolace Rusko přišlo o 8 miliónů lidí, včetně smetánky revolučního proletariátu. Problém byl i v tom, že ruští komunisté porážku chápali pouze ve smyslu vojenského vítězství kapitalistických mocností. Do roku 1921 tato hrozba pominula, ale s ní i hlavní úder revoluční vlny evropského a světového proletariátu. Co se za těchto okolností stane s izolovanou baštou proletariátu? Jak jsme již viděli, právě v těchto souvislostech se všechny frakce KSSS shodly na potřebě vybudovat socialismus v osamoceném Rusku. Proto v roce 1926 Trockij velebil rozvoj státního průmyslu po 5 letech GOSPLANu jako “úžasnou dějinnou hudbu rostoucího socialismu” a předjímal tak to, co si budou stalinističtí plánovači notovat při vztyčování “reálného socialismu” – při horečnatém vykořisťování proletariátu v 30. letech 20. století. Sdíleli totiž společnou fikci, že státní plánování a státní vlastnictví výrobních prostředků jsou esenciálními základy socialismu. A to i navzdory faktu, že Lenin a Bucharin již identifikovali růst státního kapitalismu jako jeden z hlavních rysů kapitalismu v jeho imperialistické epoše. V Imperialismu a světové ekonomice (1915) Bucharin komentoval měnící se povahu kapitalismu následovně:

“Kapitalistický způsob výroby je založen na monopolu výrobních prostředků, který je v obecném rámci směny komodit v rukou kapitalistů. Mezi státní mocí jako přímým monopolem a soukromně organizovaným monopolem není v zásadě žádný rozdíl. V obou případech totiž přetrvává komoditní ekonomika (předně světový trh) a – což je ještě důležitější – třídní vztahy mezi proletariátem a buržoazií.”

(v citovaném díle, str. 157)

Bucharin tak dal pouze znovu zaznít Engelsovým postřehům z 80. let 19. století:

“…Tak jako kapitalistický způsob výroby prvně vytlačil dělníky, tak nyní vytlačuje kapitalisty, odsouvá je…mezi nadbytečnou populaci, i když ne hned do rezervní průmyslové armády… Konverze ve společné akciové společnosti ani ve státní vlastnictví nepřipravuje výrobní síly o jejich charakter kapitálu…Moderní stát, ať je jeho podoba jakákoli, je tedy státem kapitalistů, ideálním kolektivním tělesem všech kapitalistů. Čím více výrobních sil převezme do svého vlastnictví, tím více se stává reálným kolektivním tělesem kapitalistů a tím více občanů vykořisťuje. Dělníci zůstávají námezdními pracujícími, proletáři. Kapitalistický vztah se neruší; spíše se posouvá do extrému…”

(Anti-Dühring, str. 329-330)

 A tento vztah kapitálu, který je pro marxistickou definici kapitalismu tak zásadní, je vztahem mezi kapitálem a námezdní prací. Trockij tedy sice dokázal hovořit o byrokracii jako o “parazitické kastě,” ale už si nedokázal uvědomit, že byrokracie reprezentuje novou vznikající vládnoucí třídu, která kolektivně disponuje s nadproduktem vytvořeným dělnickou třídou. Pro něj bylo Rusko v zásadě socialistické, protože:

“Znárodnění půdy, prostředků průmyslové výroby, dopravy a směny, společně s monopolem zahraničního obchodu, tvoří základnu sovětské sociální struktury. Skrze tyto vztahy, ustavené proletářskou revolucí, je podle nás v podstatě definována povaha Sovětského svazu coby proletářského státu.”

(Zrazená revoluce, str. 235)

Trockého pokus o kulatý čtverec dělnického státu, který řídí “parazitická kasta,” vyústil v teorii degenerovaného dělnického státu. Deutscher ji sice velebil jako “kreativní přeformulování klasických marxistických názorů,” ale ve skutečnosti se jedná o naprostý rozchod s marxismem coby kritikou politické ekonomie. Prvopočátkem tohoto pojmu jsou vnější charakteristiky společenské struktury klasického kapitalismu, které zamrzly v Trockého mysli – individuální vlastnictví výrobních prostředků, právní nezcizitelnost soukromého vlastnictví, dědické právo atd. To vše je v souladu s buržoazními ekonomy – od Ricarda až po Mandela – kteří se domnívají, že distribuční vztahy lze transformovat, aniž by se zpochybnily vztahy výrobní. Pro marxistu jsou to ale výrobní vztahy, co určuje povahu výrobního způsobu a oběhu; nelze je od sebe oddělit. Kapitalistickou distribuci nelze zničit, aniž by byla zničena základna této distribuce: výrobní vztahy. Výroba tak určuje esenci distribuce a ideologických forem, které ji ospravedlňují.

Trockij, posedlý státním plánem, pokračujícím znárodňováním atd., postavil tento primární zřetel na hlavu, aby došel k následující absurditě: “koexistence socialistického výrobního způsobu s buržoazním způsobem distribuce.” A to je prostě nesmysl, alespoň tedy z marxistického hlediska, které tvrdí, že:

“Vztahy a způsoby distribuce se tudíž jeví pouze jako líc vztahů výrobních. Strukturu distribuce je zcela určována strukturou výroby.”

(Marx, Grundrisse, str. 95)

Když už ignoroval tento zásadní princip marxistické politické ekonomie, Trockij se odchýlil ještě víc svým argumentem, že stalinistická nadstavba je v rozporu s proletářskou infrastrukturou ekonomiky. Zastával názor, že byrokracie brání přechodu k socialismu, aby si udržela svá privilegia. Skutečnost, že to byla právě tato “protokapitalistická byrokracie,” kdo industrializoval a zaváděl industrializační opatření, které podle Trockého dávaly Rusku jeho socialistickou základnu, nikdy nevysvětlil. Tyto absurdní závěry jen ilustrují rozporuplné ekonomické premisy, na nichž byla postavena celá tzv. teorie “degenerovaného dělnického státu.”

Trockého zoufalý pokus nalézt v troskách Stalinova Ruska něco, co by mohl hájit, ale neznamenal jen revizi marxistické metody, kterou chtěl zakrýt svoji minulost. Zabránil mu i pochopit, že vítězství dělnické třídy neznamená prostě jen “vyvlastnění buržoazie,” jak napsal ve svém Přechodném programu. Bez zrušení námezdní práce nemůže být o socialismu ani řeči. Kapitál, sám o sobě, není pouze masou strojů, nebo výrobních prostředků, jejíž povaha se zázračně změní tím, že se po politickém zrušení hrabivé či “parazitické” elity státních činitelů prohlásí za “majetek mas.” Kapitál je specifickým historickým a sociálním vztahem založeným na deprivaci a separaci práce od veškerého vlastnictví výrobních prostředků, čímž se z pracovní síly stává komodita, která se prodává výměnou za mzdu.

Tento sociální vztah vede k antagonismu mezi výrobci a de facto majiteli (nehledě na sovětské právní formy) – mezi těmi, kdo kontrolují výrobní prostředky, distribuci a stát (buržoazie) a těmi, kdo nemají jinou alternativu, než pracovat za mzdu (proletariát) – a propůjčuje totalitě výrobních sil společnosti charakter kapitálu.

Cestou ke komunismu je boj proti kapitálu v jeho totalitě za zrušení jeho státu, soukromého vlastnictví, jeho zákona hodnoty, obchodu a námezdní práce.

II. Politická revoluce

Co nám tedy místo toho Trockij nabízel jako cestu ke komunismu v Rusku? Kázal o “politické a nikoli sociální revoluci” – o revoluci, která by svrhla stávající stalinistický systém vlády, ale stávající majetkové vztahy by ponechala nedotčené. Obrana “proletářské základny státu” byla fakticky kardinálním bodem Trockého politického kréda až do jeho smrti a, jak opakovaně uvidíme, byla u kořene všech jeho politických chyb.

Jedním z fundamentů marxismu je názor, že stát není společností, byť je společnost jeho základnou. Každá společnost, která má stát, musí být třídní společností, kde stát jedná v zájmu vládnoucí třídy, aby zabezpečil vykořisťování ovládané třídy. Když se snaží stanovit třídní povahu nějaké společnosti, marxisté tedy nezačínají zkoumáním právních forem sátu, aby došli k závěru, že tvoří “proletářskou základnu státu.” A tak, byť spousty Trockého textů vypovídají o měnícím se třídním složení KSSS (součást procesu, při němž došlo k rozdrcení všech opozic), a přestože si uvědomoval, že “parazitická” povaha byrokracie bude vyžadovat “politickou revoluci,” stále zastával názor, že režim, který

“…udržuje proti imperialismu vyvlastněné a znárodněné vlastnictví – ten je, nezávisle na politických formách, diktaturou proletariátu.”

(Na obranu marxismu)

Jestliže ale “diktatura proletariátu” už existovala, tak nač by byla potřeba “politická revoluce,” nebo injektování “sovětské demokracie?” Tento rozpor vyvstává jen proto, že Trockij povahu ruského státu nevyvozuje z jeho výrobních vztahů. Protože přestal společenské třídy definovat podle jejich antagonistického postavení ve výrobním procesu, Trockij se oloupil o jedinou možnost jasné analýzy skutečné povahy SSSR.

Autarkie éry pětiletek v 30. letech 20. století byla v podstatě formou konkurence, která si vynutila zuřivé zvýšení vykořisťování. Urputnější konkurence na mezinárodní úrovni znamenala využívání taylorismu a nových technik řízení odcizené práce, aby se maximálně zvýšila její produktivita. Administrativní kontrola strany nad výrobními vztahy v SSSR vytvořila byrokracii, která spolu s politickou nezávislostí získala atributy hnacího motoru ve vývoji národního kapitálu – v zásadě ty stejné, jaké měla klasická soukromá buržoazie. Krátkozrace se stavět k státně byrokratickým vrstvám jako k pouhé privilegované “kastě,” jako k “cizopasnému výrůstku,” znamenalo naprosto nepochopit její základní třídní funkci. Neodvratná potřeba sloužit v procesu akumulace kapitálu, železná nutnost nastolená světovým kapitálem, určovala objektivní úlohu této nové vrstvy, jejíž příslušníci byli třídními funkcionáři vzhledem k zhmotněnému kapitálu a nikoli v důsledku jejich chamtivosti (Trockij říkal, že spotřebovávají příliš velkou část společenského produktu), autoritářské arogance, či jiných socio-psychologických charakteristik. Rozpor mezi společenskou povahou výroby a zcizováním společenského produktu této práce vykořisťující třídou podtrhuje dominaci zákona hodnoty v ekonomice SSSR.

Rovněž podrývá Trockého vnitřně rozpornou teorii “degenerovaného dělnického státu.” V době jejího koncipování a ještě více po druhé světové válce byly manifestace kapitalistické povahy sovětské společnosti zřejmé – existence námezdní práce, výroba zboží ke směně, dominace nevyhnutelného zákona hodnoty nad plánovači. Teoretizování o existenci dělnického státu v SSSR, byť by byl jakkoli “deformovaný,” se stane stěžejním prvkem trockistické platformy, což – jak ještě uvidíme – nevyhnutelně povede k tomu, že trockisté upustí od revolučního defétismu a zúčastní se druhé světové války na obranu sovětského i západního imperialismu.

Přechodný program a Čtvrtá internacionála

Trockého pojetí Ruska coby dělnického státu, který by se po čistě politické revoluci mohl stát státem socialistickým, odhaluje, že jednak nepochopil nic o povaze kapitalismu, ale že také neměl žádnou koncepci socialismu v marxistickém smyslu. Tento fakt se ještě více ozřejmil v roce 1938, kdy vydal program své Čtvrté internacionály, Smrtelná agónie kapitalismu a úkoly Čtvrté internacionály, který je známější jako Přechodný program. Máme-li se tímto programem zabývat, musíme prvně začít otázkou metody. Dnešní trockisté tvrdí, obvykle na základě povrchní četby Deutschera, že Trockij byl Leninovým politickým dědicem. Avšak na rozdíl od Lenina měl Trockij sklon analyzovat dějinné situace a kapitalismus v kategoriích, které nikdy nezpochybňoval. Když čerstvé události popřely jeho analýzy, tak je, namísto jejich nemilosrdného přezkoumání na základě marxistických principů a namísto odpovídající revize kategorií, překroutil, aby odpovídaly závěrům, k nimž již došel. Viděli jsme již, jak tato metoda fungovala vzhledem k jeho analýze ruské ekonomiky. Nezapomínejme, že původně hlásal, že Rusko je dělnickým státem, protože proletariát drží moc a teprve až tehdy, když už bylo příliš trapné tento argument dál prosazovat, tak vykonstruoval argument o socialistických majetkových vztazích.

Po druhé světové válce, kdy ruský imperialismus pod svoji nadvládu přivedl země východní Evropy, Trockého epigoni ze Čtvrté internacionály (Michel Pablo, Ernest Mandel, Ted Grant, James Cannon atd.) podle nejlepší tradice svého mentora rozhodli, že tyto země musí být rovněž dělnickými státy a to i navzdory faktu, že tam dělnická třída moc nikdy nedržela a jejich režimy byly čirým výtvorem stalinistické byrokracie. Došli tudíž k závěru, že “reakční protokapitalistická byrokracie” je rovněž pokroková a schopná vytvářet dělnické státy! A tak, aby se zachovala fikce Ruska coby dělnického státu, dopouštěli se důsledného výsměchu faktům i marxismu. Obdobně obhajovali i “permanentní revoluci,” která tvrdila, že dělníci a rolníci v zaostalých zemích musí uskutečnit úkoly národní buržoazie, protože ta je příliš slabá a stejně tak obhajovali i teorii permanentní krize. Tyto teorie tvořily pilíře Trockého analytického rámce a jednoduše se pokládaly za platné. Místo toho, aby tyto teorie nechal padnout pod tíhou jejich vlastních rozporů, Trockij je metodicky podpíral, ale na úkor toho, že opustil politický terén dělnické třídy.

Místo toho nám Trockij dal tvrzení o “permanentní krizi” a “permanentní revoluci,” z nichž se stala laciná hesla, jež nemohla skrýt jeho neschopnost zkoumat fundamentální sociální vztahy moderního kapitalismu a politické úkoly nového období. A tak se v jeho Přechodném programu správné poznání, že kapitalismus už své historické poslání splnil, zcela zamlžuje ekonomickou negramotností a politickou bezprostředností jeho perspektiv, která nás, politicky řečeno, zavádí zpět k programu sociální demokracie. Nejkřiklavější příklad této negramotnosti se nalézá na ekonomickém poli. Trockij nám říká, že kapitalismus je zralý pro revoluci, protože “výrobní síly lidstva stagnují” (Přechodný program, str. 11, brožura WRP). V 30. letech 20. století to možná mohla být pravda, ale dnes by to vyvrátila jedna jediná statistika. Od doby sepsání Přechodného programu vzrostl hrubý domácí produkt Spojených států (o západním kapitalismu jako celku ani nemluvě) několikanásobně. K rozmetání platnosti onoho tvrzení postačí pouhé empirické důkazy, ale mnohem vážnější je selhání jeho metody při chápání skutečného pohybu kapitálu. Kapitalismus, jak Marx při mnoha příležitostech psal, nemůže existovat, aniž by neustále nerevolucionizoval výrobní nástroje (Komunistický manifest).

Epocha imperialismu, éra úpadku kapitalismu, tento základní element nemění. Ani neukončuje kapitalistický cyklus akumulace, který periodicky přerušují “obchodní krize.” Imperialistická epocha se liší tím, že buržoazní řešení těchto krizí již není prostou záležitostí několika bankrotů, které přeživším umožní cyklus obnovit. Tato obnova nyní nastává pouze prostřednictvím masivní destrukce kapitálu na globálním základě, která je produktem imperialistické války. A tak se v naší epoše cyklus devatenáctého století stal cyklem růstu-krize-války-obnovy-růstu atd. Není to “stagnace výrobních sil,” co marxistům vysvětluje současný úpadek systému, ale skutečnost, že byť tento může stále zvyšovat výrobu, náklady na toto zvyšování (neustálý hladomor na jižní polokouli, periodické války po celé planetě atd.) už v žádném smyslu neslouží zájmům lidstva. Nejprve je třeba zlomit a zničit okovy buržoazních výrobních vztahů a jejich zákon hodnoty a až pak bude možné výrobní síly nastavit tak, aby pracovaly ku prospěchu lidstva jako celku.

Neschopnost ozřejmit povahu kapitalismu v éře imperialismu a státního kapitalismu vlastně ničí Přechodný program coby základnu boje za socialismus. Tím, že kapitalismus definoval prostě jako systém ve smrtelné agónii a nikoli jako systém založený na zákoně hodnoty, jenž existuje jedině prostřednictvím extrakce nadhodnoty z námezdní práce, poskytnul Trockého Přechodný program pouze bezprostřední obrázek jedné fáze kapitalistického cyklu – jeho krize. Protože se ale v roce 1938 rozhodl, že kapitalismus je ve své “smrtelné agónii,” musel Trockij nalézt nějaké vysvětlení, proč jej proletariát nezničil a poskytnout recept jak toto selhání překonat. A zde se Trockij vrátil k sociální demokracii.

Přechodný program a strana

Protože se mu nepodařilo uchopit vnitřní dynamiku kapitalismu, Přechodný program má na problémy proletářské organizace čistě voluntaristické řešení. Správně konstatuje, že:

“Nezbytné ekonomické předpoklady proletářské revoluce již obecně dosáhly té nejvyšší zralosti, jaké lze za kapitalismu dosáhnout.”

(na citovaném místě)

V roce 1938 to byla stále ještě pravda, ale proč se pak, jestliže byly objektivní podmínky přítomné, proletariát stále podřizoval kapitalistickému jhu? Trockij stroze odpověděl, že tomu tak je, protože:

“Světovou politickou situaci jako celek charakterizuje zejména historická krize vedení proletariátu.”

Ve smyslu, že postrádal komunistické vedení, to byla pravda, ale Trockij měl na mysli něco jiného. V uplynulém čtvrtstoletí dělnická třída viděla, jak její organizace přecházejí k politické podpoře buržoazie. Prvně strany Druhé internacionály, s jejich masovými organizacemi – odborovými svazy, vystoupily na podporu svých vlastních vlád a pomáhaly válečnému úsilí každého imperialismu. Po první světové válce se tyto strany oddělily od dělnické věci řekami krve, když asistovaly při masakru třídně uvědomělých proletářů, nebo jej dokonce, jako v Německu, organizovaly. Nejvýznačnějším oponentem imperialistického pořádku byla v roce 1914 bolševická strana, která – teoreticky vyzbrojena Leninovým heslem “Změňme imperialistickou válku ve válku občanskou” – úspěšně vedla uchvácení státní moci ruským proletariátem. Když v roce 1919 založila Komunistickou internacionálu, jednalo se o předvoj celého světového proletariátu. Jak jsme si již ale řekli, nastal proces úpadku, proces, který byl mnohem zákeřnější než náhlé zrady sociální demokracie. Přijetí jednotné fronty Komunistickou internacionálou v roce 1922 bylo očividně kritickým momentem v jejím úpadku, stejně jako jím bylo vyloučení jakékoli opozice do roku 1926 a její katastrofální politika v Číně v roce 1927. V roce 1938 už i Trockij viděl, že došlo k “přechodu Kominterny na stranu buržoazie.” A přesto díky oné kuriózní logické vývrtce, která zůstala charakteristickým znakem trockismu, stále strany Druhé a Třetí internacionály chápal jako “vlastní (zdůrazněno námi) konzervativní byrokratické stroje” proletariátu.

Jinými slovy, i přes jejich historii zrady a masakrů by tyto organizace šlo získat pro revoluci, jen kdyby se dalo vyměnit jejich vedení. Bylo to zcela v souladu s jeho podporou jednotným frontám a vstupování do sociální demokracie v roce 1935, aby se nad ní přebralo vedení. Ortodoxní trockismus si stále ještě neuvědomil ideologickou porážku, která doprovázela fyzickou porážku revolučních organizací. Dnes tato sociálně demokratická tělesa (socialistické a labouristické strany a jejich odborové svazy), byť jsou v nich často masy dělníků a získávají volební podporu miliónů, nejsou nic než agenti buržoazie a jejího třídního systému. Důvodem jejich existence je hájit kapitalismus odváděním třídního boje na bezpečné pole voleb či ekonomických stávek izolovaných do jednoho odvětví nebo továrny.

A tak Trockého extrémně laciná analýza politické slabosti proletariátu v letech třicátých mu nedovolila pochopit skutečnost, že krize proletářského vedení povstala, protože proletariát neměl žádnou politickou stranu, která by hájila jeho třídní nezávislost a revoluční aspirace. A protože to nepochopil, stejně jako nepochopil povahu kapitalistických vztahů v imperialistické epoše, sama Čtvrtá internacionála byla již od svého založení nejen špatně vybavená na to, aby se mohla stát třídní stranou, ale ve skutečnosti byla překážkou k jejímu vytvoření, jelikož rovněž operovala na buržoazním terénu. To, co bylo potřeba, byl nemilosrdný boj proti sociální konzervaci starých socialistických a komunistických stran. Dnes trockismus stále ještě hovoří jen o “zradách” těchto odborů a stran a tudíž nedokáže odhalit skutečnou úlohu, kterou v dělnické třídě hrají. Jak v té době tvrdila Mezinárodní komunistická levice (italská frakce), Čtvrtá internacionála nemá žádný nárok být stranou proletariátu, jelikož po porážce revoluční vlny 20. let 20. století nevykonala nezbytnou práci politického objasnění. Takové objasnění, kterému se Trockij horlivě vyhýbal, bylo esenciálním krokem k obnově revoluční strany proletariátu a k rekonstituování komunistického programu, který by zúročil prodělaná poučení. V roce 1938 nemohla existovat žádná třídní strana, protože neexistovalo žádné nezávislé třídní hnutí. Částečnou příčinou byla skutečnost, že proletariát jako celek stále ještě věřil v proletářskou povahu “svých” organizací. A Trockij se domníval, že tento problém vyřeší pouhá deklarace Čtvrté internacionály, prosté volní úsilí.

Neexistence třídní strany ale není pouze důsledkem nedostatku vůle. Nezbytnou nutnost strany v její úloze centralizátorky, vůdkyně a inspirátorky jednající třídy sice nelze zpochybnit, ale k založení Čtvrté internacionály došlo, aniž by Trockého stoupenci seriózně prozkoumali zkušenost s revolucí a kontrarevolucí.

Strana jednoduše nemůže vzniknout z ničeho, bez ohledu na místo a čas. Absence třídní strany není prostě jen důsledkem “krize revolučního vedení,” i když tento nedostatek sehrál svoji úlohu jako dějinný faktor při obratu štěstěny proti proletariátu, jako třeba v Německu v letech 1918-1919. Podle Trockého koncepce strany tato není nutnou součástí třídního boje, ale nabírá idealistickou formu deus ex machina, což znamená, že odhodláním svých členů může a musí v dějinách zdolat pro lidstvo bezvýchodné situace. Při analýze “přechodných požadavků” programu je to vidět ještě zřetelněji.

Požadavky přechodného programu

Ve své Kritice gothajského programu Marx tvrdil, že přechod od kapitalismu k socialismu předpokládá diktaturu proletariátu, která bude systematicky provádět všechna opatření nezbytná ke zničení kapitálu. Jak titul napovídá: Přechodný program, Smrtelná agónie kapitalismu a úkoly Čtvrté internacionály – Mobilizace mas kolem přechodných požadavků jakožto příprava na uchvácení moci, nemá s marxistickou koncepcí přechodu mnoho společného.

Trockému přišlo jasné, že je-li kapitalismus ve “smrtelné agónii,” tak “epocha přechodu” již existuje, byť ve třicátých letech k žádné revoluci nedošlo. Pro Marxe přechod k socialismu nezačne, dokud proletariát nezničí buržoazní stát (takové bylo konec konců poučení z Pařížské komuny v roce 1871). Tak jako nedokázal pochopit základní rámec socialismu v SSSR, tak nyní Trockij odhalil, že se celkově vzdaluje marxistickým koncepcím socialismu. Trockij nás fakticky vede zpět k reformismu Druhé internacionály, když klade minimální požadavky a rozdíl je jednoduše jen v tom, že on teď věří, že rozkládající se kapitalismus nedokáže splnit ani tyto minimální požadavky.

“Současná epocha se neodlišuje tím, že by revoluční stranu osvobozovala od dennodenní práce, ale tím, že umožňuje tuto práci vykonávat neoddělitelně od vlastních úkolů revoluce.”

“V krátkosti, starý minimální program sociální demokracie je nyní stejný jako program maximální, jelikož – podle trockistů – ani ty nejelementárnější požadavky nelze splnit bez revolučního vyvlastnění kapitalistické třídy.”

Tento nehorázný nesmysl lze rozptýlit i tím nejzběžnějším pohledem na požadavky Přechodného programu.

Trockij nám vlastně předkládá velkolepý plán na reformu kapitalismu, když požaduje nejprve takové věci jako znárodnění bank, dělnickou kontrolu nad průmyslem, veřejné práce a pohyblivou stupnici mezd a až pak převzetí moci proletariátem. Právě takové “radikální” požadavky předkládal již Trockého současník, Keynes, jakožto výslovný plán na záchranu kapitalismu a buržoazní státy vlastně všechna tato opatření přijaly, aby kapitalistický řád zachovaly. Znárodnění bank ve východní Evropě, dělnická kontrola v Jugoslávii – moderní trockisté samozřejmě obojí vítali jako “likvidování kapitalismu”; pohyblivá stupnice mezd – jako scala mobile v Itálii, či indexace všude jinde; a veřejné práce – fakticky v každém koutě vyspělého kapitalistického světa – jsou kroky, které kapitálu poskytují podporu a ne že jej ničí.

A tak Trockého nepochopení povahy role státu v Rusku mělo obecné důsledky v Přechodném programu. To, že nechápal stát jako kolektivního kapitalistu, znamenalo, že Trockij stále kladl rovnítko mezi znárodnění a zespolečenštění a stále primární úkol socialismu nespatřoval ve zrušení námezdní práce, ale ve “vyvlastnění buržoazie.” V tomto směru Přechodný program není ani pokrokem vzhledem k Erfurtskému programu z roku 1890, poněvadž nemá ani “maximální” revoluční část. “Diktatura proletariátu” se v něm zmiňuje jen jednou a to ještě náhodně a vůbec se zde nehovoří o podstatě socialismu. Právě proto je následující popis smyslu Přechodného programu obzvláště absurdní.

“Je třeba, aby pomáhal masám v procesu jejich každodenního revolučního boje nalézt most mezi jejich současnými požadavky a programem socialistické revoluce.”

Trockij ale již dal najevo, že “současné požadavky” jsou potenciálně revoluční. Chyběla jen strana, která by s masami bojovala za “program socialistické revoluce.” Trockij otřesně selhal v tom, že tento program pro současnou epochu kapitalismu ani nezačal rozpracovávat.

Revolucionáři si uvědomují význam požadavků, ale tyto jsou produktem reálného, probíhajícího boje – a ne předem vymyšleným abstraktním schématem a ještě ke všemu schématem, které může kapitalismus snadno převzít – tak jako požadavky Přechodného programu. Po revoluci v roce 1848 dal Marx poměrně jasně najevo, že každý požadavek zformulovaný proletariátem musí být přímou reakcí na stávající situaci v třídním boji.

“Na počátku hnutí dělníci přirozeně nebudou schopni navrhnout žádná přímá komunistická opatření, avšak…navrhne-li maloburžoazie, že by vykoupila železnici a továrny…dělníci musí požadovat, aby je stát jednoduše bez náhrady zkonfiskoval. Navrhují-li požadavky proporcionální daně, musí požadovat daně progresivní…jejichž sazby budou tak strmě stoupat, že kapitál bude v jejich důsledku brzy zruinován; požadují-li demokraté regulování státního dluhu, dělníci musí požadovat jeho odřeknutí…”

(Adresa k ústřednímu výboru Svazu komunistů)

Tato dialektická koncepce se totálně rozchází s ideou, kterou Trockij pochytil z vetešnictví degenerující Komunistické internacionály (zejména z jejího třetího sjezdu), kde se konstatovalo, že existuje přesný “soubor požadavků, které tvoří stádia boje (když) masy ještě vědomě nestojí za diktaturou proletariátu.” (citováno ve Frankovi, v citovaném díle, str. 61)

Tato představa nese všechny charakteristické známky kautskyismu, který chápal proletariát jen jako tupou masu, kterou mohou sociální demokraté povolat na tu či onu politickou demonstraci, aby “pomohla” parlamentnímu boji tzv. “dělnických zastupitelů.” Něco jiného ale živý boj vyžaduje od revolucionářů, kteří jej – svojí přítomností v něm – mohou dovést k větší jednotě a tudíž i k širšímu smyslu tím, že budou definovat nejen požadavky pro dosažení této jednoty, ale i skutečný cíl boje – diktaturu proletariátu. A právě tomu se Přechodný program vyhýbá, jelikož jeho počáteční bod je i jeho bodem konečným – bezprostřední úroveň uvědomění mas.

Trockij tudíž dokázal, že nepřesáhnul přes slabiny Druhé a později Třetí internacionály. Ony slabiny nespočívají v jejich schopnosti bojovat s masami, ale v jejich neschopnosti poskytnout vedení, které by mělo jasnou koncepci komunismu a nutnosti svržení buržoazního státu. Místo toho, aby tyto slabiny kritizoval, Trockij z nich udělal ctnost. “Dobytí mas” v době porážky proletariátu bylo středem jeho voluntarismu a Trockij křísil kdejakou (neúspěšnou) taktiku jak neztratit podporu mas – od jednotné fronty až po minimální programy – v marné snaze získat masovou základnu. Podle této logiky svým francouzským stoupencům řekl, aby se “vzepřeli reformismu uvnitř jeho vlastní bašty” a aby “masám přinesli revoluční program” tak, že vstoupí do SFIO, francouzské sekce Druhé internacionály. Právě on neměl co kritizovat přijetí politiky Lidové fronty Kominternou v roce 1935 a jeho denunciace přechodu Komunistické internacionály “na stranu sociální demokracie” byla nedůsledná. Politika Komunistické internacionály sice měla jistou kontrarevoluční logiku (usilovala o spojenectví s francouzským a britským imperialismem proti středoevropským fašistickým režimům), ale Trockého vstupování do sociální demokracie nedávalo vůbec smysl, zejména byla-li revoluce – jak prohlašoval – za rohem.

“tvrdíme: diagnóza Kominterny je zcela falešná. Situace je revoluční, tak revoluční jak jen může být, vezmeme-li v úvahu nerevoluční politiku dělnických stran. Přesněji, situace je předrevoluční. Aby tato situace plně dozrála, musí docházet k bezprostřední, rázné a vytrvalé mobilizaci mas pod heslem dobytí moci. Jedině tímto způsobem se předrevoluční situace může změnit v revoluční.”

Protože si neuvědomil porážku dělnické třídy ve 20. letech 20. století, nebyl Trockij v roce 1938 připraven na imperialistickou válku, kterou buržoazie dělnické třídě vnutila. Není tedy nikterak překvapivé, že Přechodný program skončí výslovným odmítnutím kardinálního bodu Leninovy revoluční teorie z první světové války – revolučního defétismu. To dovedlo trockismus k participaci na druhé imperialistické válce na straně jak Ruského tak západního imperialismu.

Druhá imperialistická válka

Přechodný program jasně konstatuje, že v dalším období bude úspěch revoluční strany primárně záviset na její politice v otázce války. (str. 31)

Dokonce opakuje základní komunistický princip, že v imperialistické válce “je hlavní nepřítel ve vaší vlastní zemi.” Jedním dechem však Trockij brzy opět odhaluje, že jeho neschopnost analyzovat povahu SSSR, či přezkoumat starou politiku Komunistické internacionály v otázce jednotné fronty, jej dovedla k opuštění tohoto principu. Na stejné straně Přechodného programu nám říká nejen, že utiskované země “nejsou imperialistické,” ale rovněž, že se stejná povinnost “podpory a obrany vztahuje i na pomoc SSSR, či kterékoli jiné dělnické vládě, která by mohla vzejít…”

A tak neschopnost analyzovat výrobní vztahy v SSSR odzbrojila Trockého tváří v tvář vstupu Ruska do sítě imperialistických aliancí. Navzdory důkazům 30. let 20. století, kdy se Stalinova politika snažila dosáhnout spojenectví s Británií a Francií proti Německu; navzdory výsledkům této politiky ve Španělsku a Číně; navzdory paktu, který Stalin podepsal s Hitlerem, aby mohli v roce 1939 napadnout Polsko a navzdory útoku na Finsko, Trockij stále lpěl – až do dne své smrti – na fikci, že Rusko není ani kapitalistické ani imperialistické. Pravda, ve svém článku SSSR a válka, napsaném v roce 1939, Trockij kritizoval politiku Moskvy za to, že si zcela udržuje svůj celkově reakční charakter, ale kromě pokulhávajícího argumentu, že se dělnického státu zmocnila bonapartistická elita, opět scházelo vysvětlení, proč má Moskva reakční politiku. Ve stejném článku byl Trockij při své obraně “socialismu” v SSSR proti zájmům světového proletariátu stalinističtější než Stalin.

“Ani na chvíli nesmíme ztrácet ze zřetele fakt, že zpochybňování sovětské byrokracie je pro nás druhořadé ve srovnání s otázkou zachování státního vlastnictví výrobních prostředků v SSSR; (a) …je pro nás druhořadé ve srovnání s otázkou světové proletářské revoluce.”

Není žádným překvapením, že to vedlo k rozkolům ve Čtvrté internacionále, když C.L.R. James, Burnham a Schachtman přišli s odlišnými analýzami povahy Ruska.

Trockého spisy z této debaty byly sebrány a publikovány pod titulem Na obranu marxismu. Byť nepatřičně nazvané, tyto spisy odhalují krizi promyšlenosti, která jej nyní zasáhla. Jeho argument v tomto textu – že nepovede-li válka k proletářské revoluci, pak bude marxismus vyvrácen a socialismus již nikdy nebude možný – byl prostě definitivnější verzí toho, co již napsal v roce 1939 v SSSR a válka.

“…pokud, oproti veškeré pravděpodobnosti, říjnová revoluce (tou měl na mysli SSSR; redaktor) nenalezne během současné války, nebo bezprostředně po ní, své pokračování v kterékoli z vyspělých zemí; a pokud bude proletariát vržen na všech frontách zpět – pak budeme nepochybně muset nastolit otázku revize našich koncepcí současné epochy a jejích hnacích sil.”

Nejednalo se o žádnou obranu marxismu, ale o logiku analýzy nezaložené na marxistických kategoriích. Protože nedokázal pochopit porážku proletariátu ve 20. letech 20. století, snažil se v roce 1938 svoji slabinu překonat volním úsilím, čímž možná dělal čest idealismu, ale určitě ne marxismu. A to ještě nebyl konec Trockého selhání. Ve spisku Na obranu marxismu zašel ve své podpoře imperialismu ještě dál, když volal nejen po “obraně SSSR,” ale i po obraně “demokratického močálu” obecně. To bylo ještě předtím, než Hitlerův útok na Rusko v roce 1941 přinesl příležitostnou imperialistickou alianci mezi SSSR, Británií a USA. A zatímco mezi americkými trockisty došlo k rozkolu ohledně analýzy Ruska, došlo k rozkolu i mezi trockisty francouzskými – na podporu jak německého tak spojeneckého imperialismu! Zatímco Revolution Francaise, kterou vydávalo Mouvement National Revolutionnaire, volala po “kolaboraci (s Hitlerem) bez útlaku”, “Výbory IV. internacionály” volaly ve Verite po obraně bohatství, které nahromadily generace francouzských dělníků a rolníků. (září 1940)

Náš průzkum kořenů trockismu končí touto žalostnou epizodou, prvním z mnoha bezzásadových rozkolů v hnutí, které – jak jsme tu ukázali – nikdy nemělo jasné “koncepce současné epochy a jejích hnacích sil.” Avšak kritizovat Trockého selhání neznamená vymazat z dějin boj za komunistický program a mezinárodní komunistickou stranu. Znamená prostě jen, že svůj zrak musíme zaměřit jinam.

ČÁST II: Trockij a Internacionalistická komunistická levice

Naše kritika Trockého se nezakládá na abstraktním moralizování pozorovatelů, kteří se dívají zpět poučeni vývojem. Ve 20. a 30. letech 20. století existovala revoluční opozice vůči degeneraci Komunistické internacionály, která svoji kritiku této degenerace zakládala na Marxových a Leninových metodologických premisách a která tuto metodu používala ke kritice samotného Trockého. Skládala se z členů Italské komunistické strany, kteří ji zakládali v roce 1921 v Livornu, z revolučních militantů, kteří v Komunistické internacionále bojovali proti politice uzavírání “jednotných front” s vůdci sociálně demokratického hnutí zodpovědnými za vraždění dělníků a revolucionářů; kteří se v Itálii postavili proti tzv. bolševizaci komunistické strany a proti vyhnání levice z jejího vedení, byť reprezentovala většinu členstva; a které nakonec Komunistická internacionála z jejich pozicí odstranila.

Perzekvováni fašisty i stalinisty vedli svůj boj v Mussoliniho věznicích a v zahraničním exilu. V roce 1928 se v pařížském Pantinu formálně ustavili jako Levá frakce Komunistické strany Itálie (PCd’I). Deset lež, až do roku 1938, vydávali nepřetržitě Prometeo (Prometheus), nejprve v Bruselu, pak ve Francii. Částo byli známi právě podle jména tohoto jejich měsíčníku Prometeo. Politicky vycházeli z Platformy levice – tezí, které Amadeo Bordiga představil v roce 1926 na 3. sjezdu PCd’I, který se pro nepřízeň okolností konal mimo Itálii, v Lyonu. Zde vůbec poprvé organizační manévry Gramsciho a Togliattiho “bolševizovaného” vedení vyústily v odhlasování tezí Gramsciho “středu” a nikoli tezí levice.[1]

V Pantinu schválili rezoluci, která mimo jiné volala po 6. sjezdu Kominterny, s Trockým coby předsedou, který by znovu integroval všechny opozice z Kominterny vyloučené.

Italská levice se již solidarizovala s ruskou opozicí “na obranu vítězných principů Října,” ale podtrhovala, že mezi nimi “existují rozdíly.” Co se týče Trockého, ten existenci italské levice vřele uvítal. Ve své odpovědi pro Prometeo z 25. září 1929 konstatoval:

“Platforma levice (1926) na mě udělala velký dojem. Domnívám se, že se jedná o jeden z nejlepších dokumentů publikovaných mezinárodní opozicí a v řadě věcí si svůj význam zachovává až do těchto dnů.”

(Spisy Lva Trockého, 1929, str. 318)

Prověření jejich vzájemné shody chtěl však ponechat na “čase a událostech.” Tato výměna názorů byla reflexí fundamentálních odlišností již od samého počátku. Pro začátek si italská levice uvědomovala, že její fyzické rozprášení je produktem mezinárodní kontrarevoluce a viděla potřebu pochopit, co se během tohoto období stalo s proletariátem a načrtnout bilan (bilanci) pro oživení dělnické třídy a její strany. A proto, byť podporovala Trockého projekt mezinárodního centra veškeré mezinárodní opozice, nemohla pracovat přímo pod Trockého sekretariátem, jelikož ten neměl žádnou platformu politických postojů založených na poučení z říjnové revoluce. Negativní kritérium antistalinismu chápala jako neadekvátní základnu pro akci. Její postoj shrnul v jednom dopise Vercesi (v té době jeden z jejích čelních členů a redaktor Prometeo):

“Opozicí je řada a to je zlé, ale není jiného léku než konfrontace s jejich soupeřícími ideologiemi…Existuje-li tolik opozicí, je tomu tak, protože je tu několik ideologií, jejichž skutečnou podstatu je třeba objasnit. A to se nepodaří jen prostou diskusí ve společné organizaci. Naším heslem je dovést naše snažení až do úplného konce, aniž bychom se nechali vykolejit směrem k “řešení,” které by ve skutečnosti bylo nezdarem.”

(dopis pro Contre Le Courant, č. 13, srpen 1928)

Hlavní rozdíl mezi postoji Trockého a italské levice se v té době týkal jednotné fronty. V Římských tezích, které v roce 1922 formuloval Bordiga pro PCd’I, ještě než byla levice vypuzena z vedení, italští komunisté poprvé pozvedli svůj prapor proti úpadku Komunistické internacionály, která toho roku na svém čtvrtém sjezdu učinila rozhodný krok zpět k sociální demokracii – krok, kterému Trockij tleskal. Sociální demokraté, kteří vedli a organizovali masakr výkvětu německé dělnické třídy, byli teď překřtěni na “dělnické strany” a usilovalo se o spojenectví s nimi proti fašistické hrozbě. Italští komunisté se v Římských tezích postavili proti taktice jednotné fronty. Byť neodmítala nezbytnost taktiky či “nepřímých” metod boje, když byla třída v defenzívě, italská levice odmítnula “účelové prostředky” a “manévry,” které měly sice sloužit k získání masové podpory, ale jen za cenu podrytí těžce získané politické nezávislosti revolučního proletariátu, za kterou bolševici bojovali v letech 1903-1922. Proto Komunistická strana Itálie pod Bordigovým vedením aplikovala taktiku “jednotné fronty zdola,” tj. spolupráce s dělníky v sociálně demokratických stranách tam, kde byl možný společný boj, ale nikoli s jejich organizacemi. Proto mohla Komunistická strana Itálie svobodně a nemilosrdně kritizovat vedení sociální demokracie za její třídní kolaborantství. Tak si ale Kominterna jednotnou frontu nepředstavovala, jelikož navrhovala formální aliance se starým protidělnickým vedením sociální demokracie a to vedlo jen k dalšímu zmatku.

Pro Trockého však byla jednotná fronta výrazem nejvyššího úspěchu Kominterny. Svůj politický rámec vždy zakládal na jejích prvních čtyřech sjezdech, zatímco italská levice vycházela z prvních dvou. Propast, která se mezi nimi otevře, vycházela z Trockého názoru, že sociální demokracie je v zásadě proletářská, protože organizuje jednu složku dělnické třídy. Komunistická levice si však uvědomovala, že užívání tohoto kritéria by mohlo překřtít jakoukoli kontrarevoluční sílu na proletářskou. Úkolem komunistů je bojovat za objasnění principů komunismu dělnické třídě. Propast mezi italskou levicí a Trockým se nyní stala nepřekonatelnou. V roce 1933, kdy Trockij stále ještě odmítal vidět potřebu čehokoli víc než organizační konsolidace veškeré opozice pod svým vedením, italská frakce se rozhodla, že bude muset na vlastní pěst provádět politicko-osvětovou práci. V listopadu vyšlo první číslo Bilan.

Po roce 1933 Trockij ještě víc upevnil svůj strategický přístup, který pevně upíral pozornost jeho stoupenců k úsilí o soužití s protiproletářskými silami a nikoli k přeskupení zbývajících revolučních frakcí.

Tři konkrétní rozhodnutí ukazují, že implikace tohoto přístupu postavily trockisty mimo proletářský tábor ještě před vydáním Přechodného programu v roce 1938. Oněmi třemi zásadními věcmi, kterými se budeme nyní zabývat, jsou vstup trockistů do organizací Druhé internacionály, jejich podpora španělským antifašistickým silám za občanské války a jejich interpretace antiimperialismu během válek v Číně a Habeši/Etiopii.

“Francouzský obrat” roku 1934

V roce 1934 trockistické hnutí, tehdy známé jako Mezinárodní komunistická liga, podniklo to, co Trockij označil za “nejzávažnější obrat v celých jejích dějinách.” Počínaje jeho francouzskou sekcí, Trockij na své stoupence naléhal, ať en bloc vstoupí do stran Druhé internacionály a dalších ekvivalentních organizací. Selhání stalinismu Trockij vyřešil návratem k sociální demokracii. Jednalo se o rozchod se vším, zač dělnická třída bojovala v letech 1914-1926. Znamenalo to návrat k podpoře imperialistických frakcí, návrat do starých odborů, které podporovaly imperialistickou válku, návrat k těm, kdo aktivně vedli vraždění komunistů a dělníků během revolučního období po roce 1917. Tato taktika se nicméně brzy rozšířila do dalších sekcí, zejména v Británii, USA a Španělsku. Idea trockistického “vstupování,” kterou generace trockistů posilovaly sociálně demokratické politické organizace, se tedy zjevně zrodila “francouzským obratem.”

Francouzská trockistická organizace se v létě 1934, po silném politickém tlaku ze strany Trockého, který tehdy ve Francii bydlel, rozhodla provést “rozhodující obrat.” Rok předtím trockisté byrokraticky vytlačili z diskuse soudruhy z Levé frakce Komunistické strany Itálie. Ti totiž trajektorii Trockého a jeho stoupenců předvídali a argumentovali proti ní. V časopise Bilan (Bilance) naši soudruzi tvrdili, že trockistická strategie je v zásadě reakční náhražkou za úsilí společně načrtnout analýzu ústupu proletářské revoluční vlny. V srpnu 1933 hodnotili Trockého postoj k levicovým sociálním demokratům jako posun “směrem k Dvou a tříčtvrtinové internacionále.” Tvrdili, že Trockij páchá kolosální chybu, když obhajuje spolupráci s levými socialisty za účelem vybudování nové komunistické strany.

V kontrastu s trockisty se Levá frakce soustředila právě na otázku potřebnosti analýzy a pochopení povahy onoho období a nikoli na organizační manévry ve snaze vytvořit masovou stranu, když to bylo materiálně nemožné.

“Proletariát utrpěl v roce 1927 strašlivou porážku, protože se mu nepovedlo postavit se kontrarevolučnímu úspěchu centrismu. (Dnes bychom spíše řekli stalinismu, ačkoli bychom museli přidat mnoho řádků, abychom zdůraznili, že dějinný proces nemůže nadiktovat nějaký jedinec z –komunistické strany; redaktor) Prohlašovat dnes, že chceme ustavit nové strany na základě prvních čtyř sjezdů internacionály, je jako nařizovat dějinám, aby se vrátily o deset let zpátky. Znamená to zdržet se chápání událostí, které se po těchto sjezdech odehrávají a nakonec to znamená přání zasadit nové strany do nepatřičného dějinného rámce. Rámec, do nějž bychom my chtěli zítra vsadit nové strany, je již definován zkušeností získanou z výkonu proletářské moci a všemi zkušenostmi světového komunistického hnutí. První čtyři sjezdy byly v této práci předmětem studia, který musí být postoupen co nejintenzivnějšímu zkoumání a kritice. Pokud bychom je měli akceptovat evangelisticky, došli bychom k následujícímu závěru: Leninova smrt, či odstranění Trockého byly příčinami vítězství kapitalismu v několika zemích a úspěchu centrismu v SSSR a internacionále.”

Autoři Bilanu však chápali, že trockistické pokusy dvořit se sociální demokracii mohou skončit jedině ostudným nezdarem. Správně předpověděli situaci, v níž se budou trockisté nalézat v roce 1938:

“Nezralost situace (tj. nedostatečné pochopení dějinné epochy) nám dává tušit velkou pravděpodobnost, že v současnosti se rodící “dvou a tříčtvrteční internacionála” se zredukuje na prostou změnu nálepky MLO (trockistická Mezinárodní levá opozice; redaktor).”

Pro Trockého a jeho stoupence byl “francouzský obrat” a přeorientování na strany Druhé internacionály a jiné strany kapitálu další praktickou aplikací politiky “jednotné fronty,” která vznikla jako politika Kominterny během opadu revoluční vlny (1920-22). Během 30. let 20. století z tohoto postoje stalinisté i trockisté vyvozovali kontrarevoluční závěry.

V tomto momentě přestal být Trockij a trockismus pro Italskou levici (jak se jí začalo říkat) proletářským proudem. Ohlásila tedy, že nyní

“…je nezbytné vést nelítostný a nemilosrdný boj proti němu a jeho straníkům, kteří překročili Rubikon a znovu se připojili k sociální demokracii.”

(Bilan)

O rok dříve Stalin formálně přivedl SSSR do divadla soupeřících imperialismů, když se připojil k onomu “lupičskému doupěti” (Lenin), Lize národů. Jeho cíl byl prostý. Hitlerův cíl “Drang nach Osten” (Tažení na východ) byl všem zřejmý. Stalin si uvědomoval, že útok na SSSR je nevyhnutelný a tak se snažil dosáhnout spojenectví s Francií a Británií. Kominterna v tom měla svoji úlohu sehrát na 7. sjezdu v roce 1935, kdy svůj dočasný radikalismus (od roku 1928) vůči sociální demokracii odsunula do dějepisných knih. Nejen socialisty, ale i kdejakou liberální, radikální či jinak antifašistickou stranu v západní Evropě překřtila na přátele demokracie. Jednotná fronta nyní dosáhla svého vrcholu v Lidové frontě. Italská frakce reagovala zřeknutím se všech svazků – dokonce i vzdáleně opozičních – s Kominternou a konstatovala, že 7. sjezd přiklopil stávající KS náhrobním kamenem. Trockij mezitím Lidovou frontu odsoudil jako pervertování jednotné fronty, ale jeho kritika postrádala na síle, poněvadž akceptovala esenciální odůvodnění Lidové fronty – obranu SSSR před fašistickou hrozbou. A navíc silami, které během revoluční vlny po první světové válce “rozestlaly fašismu postel,” byly právě ony organizace, do nichž Trockij posílal své stoupence – socialistické strany.

Po Hitlerově vzestupu antifašismus – tj. opozice vůči jednomu konkrétnímu aspektu kapitalistického imperialismu – znamenal narůstající podporu pro jiný jeho aspekt – kapitalistickou demokracii. Projevilo se to ve Španělsku, v Číně a nakonec za druhé světové války celosvětově. Byla to ideologie, která maskovala tradiční choutky kapitalistických mocností a která jim umožňovala nahnat milióny proletářů do jejich armád. Jak jsme viděli, Trockij rovněž vyzval k podpoře tohoto křížového tažení v podobě obrany SSSR. Rok po jeho zavraždění SSSR konečně dosáhnul toho, oč usiloval – spojenectví se západními imperialistickými mocnostmi, včetně USA, “na obranu demokracie.”

Španělská občanská válka

První krok k legitimizaci antifašismu coby motivu pro obranu západního a stalinistického imperialismu přišel ve Španělsku.

Jak jsme již viděli, Trockij konkrétně odmítnul pozvání od vůdců italské komunistické levice k přezkoumání degenerace ruské revoluce v kontextu celkového opadu revoluční vlny. Trockého odmítnutí smířit se s rozměry tohoto opadnutí mu umožnilo špatně chápat povahu událostí a následně i to, jak by na ně měli marxisté reagovat. V dubnu 1936 napsal, že

“Situace ve Španělsku se opět stala revoluční.”[2]

Fakticky během několika málo měsíců jeho stoupenci ani zdaleka nebudou usilovat o nezávislé proletářské postoje – což je ta nejzákladnější podmínka rekonvalescence po patnácti letech porážky – protože se na ně bude naléhat, aby bojovali za španělskou buržoazní demokracii proti Frankově armádě.

Moderní trockisté se snaží zaujaté postoje zamlžovat, takže ať nedojde k žádnému zmatku – v únoru 1937 Trockij napsal:

“Jedině zbabělci, zrádci, nebo agenti fašismu se mohou zříci podpory španělským republikánským armádám. Elementární povinností každého revolucionáře je bojovat proti Frankovým, Mussoliniho a Hitlerovým bandám.”[3]

V září stejného roku opět psal:

“Vždy a všude, kdekoli a kdykoli nejsou revoluční dělníci okamžitě dost silní, aby mohli svrhnout buržoazní režim, a proto hájí před fašismem i prohnilou buržoazní demokracii.”[4]

Později se ve stejném článku zabýval možnou námitkou:

“…během války mezi dvěma buržoazními státy, revoluční proletariát…musí zaujmout pozici, podle níž “je porážka naší vlastní vlády menším zlem.” Cožpak toto pravidlo není aplikovatelné i v občanské válce, kdy navzájem bojují dvě buržoazní vlády? Ne, není aplikovatelné…Ve španělské občanské válce otázka stojí takto: demokracie, nebo fašismus…revolucionáři mohou uspět pouze pokud budou zasazovat vojenské údery nepříteli číslo jedna: fašismu.”[5]

Čína a Habeš

Když už jsme se dotkli toho, jak se trockisté od začátku přizpůsobovali sociální demokracii a antifašismu, případy Číny a Habeše skýtají další důkazy, že v dobách imperialistické války trockisté podporují “menší zlo.”

Řada citátů z roku 1937 nám poslouží k odhalení míry a důkladnosti, s níž Trockij na své stoupence naléhal, aby se účastnili čínsko-japonských válek. Mnohé články, z nichž tyto citáty pocházejí, jsou alespoň částečně polemikami proti netrockistickým opozičníkům z řad levých komunistů, kteří správně argumentovali proti takovým ústupkům “obranářství.”

“…povinností všech čínských dělnických organizací je aktivně participovat a v předních liniích současné války proti Japonsku…”[6]

“…musíme pečlivě rozlišovat mezi imperialistickými zeměmi a zeměmi zaostalými, koloniálními a polokoloniálními. Postoj organizací dělnické třídy nemůže být neustále stejný. Současná válka mezi Čínou a Japonskem je klasickým příkladem…Jedině vědomí či nevědomí agenti japonského imperialismu mohou obě země stavět na stejnou rovinu.”[7]

“Vítězství Japonska poslouží reakci. Čínské vítězství by mělo pokrokový charakter. Proto dělnická třída světa všemi prostředky podporuje Čínu proti Japonsku.”[8]

V případě Habeše jiný zdroj ukazuje, že trockisté v Británii zaujali naprosto paralelní postoj. C.L.R. James, tehdy (1936) “entryista” v Independent Labour Party (ILP), argumentoval,

“…že ILP má vůči koloniálním národům povinnost pomáhat jim v jejich boji proti italskému fašismu.”[9]

James to vyjádřil ještě jasněji. Na posměšek, že “vy (James a trockisté; redaktor) podporujete válku používáním životů Habešanů a odmítáte pro válku, kterou podporujete, použít svá vlastní těla,” odpověděl dobrovolnou vojenskou službou pod Hailem Selassiem.[10]

Tyto příklady ilustrují proces, kterým trockisté ve 30. letech 20. století opustili proletářský tábor. Nevytahujeme je zde proto, abychom zlehčovali heroismus trockistů, kteří byli (spolu s příslušníky ruské komunistické levice) koncem 30. let 20. století zmasakrováni na Sibiři. A nechceme ani naznačovat, že sám Trockij byl vědomým agentem imperialismu. Snažíme se jen ukázat, že postoje, které trockisté zaujímají, nejsou náhodným pominutím. Jsou součástí metodologie Trockého a trockismu. Přechod na kontrarevoluční pozice se připravoval a byl dokončen ještě za Trockého života.

Internacionalistická komunistická strana po druhé světové válce

Zatímco Trockij rozvíjel svůj drobný přínos k obraně kapitalismu, Mezinárodní komunistická levice se zprvu redukovala na roztroušené skupinky, její příslušníci byli rozptýleni, nebo ve vězení. Avšak s prvním odporem italského proletariátu proti válce v letech 1942-43 se dokázala opět ustavit jako strana, Internacionalistická komunistická strana. Ta existuje až do dnešních dnů a pevně se drží základních revolučních principů prvních dvou sjezdů Komunistické internacionály. Byla jedinou politickou stranou, kterou vytvořila druhá světová válka a která hájila revolučně defétistický postoj vůči fašismu i antifašismu, jak teoreticky tak prakticky.[11] Získala si mnoho mladých militantů z řad stalinistických straníků a jednu dobu vedla v poválečné Itálii do boje tisíce dělníků. Omezenost tohoto boje na Itálii a kapitalistické oživení po druhé světové válce zajišťovaly, že mimo Itálii nová strana po roce 1952 neexistovala.[12] V onom roce PCInt vytvořila platformu, která v té době byla nejjasnějším výrazem revolučních metod a cílů říjnové revoluce.

V roce 1977 významně přispěla k růstu budoucí světové strany proletariátu iniciováním řady mezinárodních konferencí skupin komunistické levice a od roku 1983 inspirovala zformování Mezinárodního byra pro revoluční stranu, k němuž se hlásí i CWO. S vytvořením tohoto Byra začala nová fáze v procesu opětovného formování strany, založená na poučeních z proletářských revolučních zkušeností. V kontrastu s touto rekonstrukční prací jde trockismus, s jeho myriádami rozkolů (v Británii jich bylo od roku 1945 minimálně 20), od krize ke krizi, v nichž závratným tempem střídá jeden “čistší” trockismus druhý. Trockismus je slepou uličkou pro státní kapitalisty, ony kritické obhájce bývalého SSSR a imperialistické války, kteří ve snaze nalézt cestu vpřed neustále běhají dokolečka.

Záplava dnes existujících trockistických sekt svědčí o mase rozporů, které tvoří prvky trockismu a objektivně tyto skupiny představují levé křídlo politického aparátu buržoazie. Nejsou pro emancipaci proletariátu, ale pro státně kapitalistický řád, v němž budou novými šéfy. Objektivně fungují jako levé křídlo sociálně demokratických nebo stalinistických stran a kryjí tak tyto strany před útoky z revolučních politických pozic a co je nejdůležitější, dodávají jim v očích dělnické třídy na důvěryhodnosti. Protože se otrocky drží vzorce, podle nějž proletariát trpí jen krizí vedení, nechápou skutečné podmínky pro obnovu revoluční strany. Ty spočívají v objektivní potřebě masového boje proletariátu a vlastního jasného programu strany. Protože trockisté tyto základní podmínky nevnímají, nemohou uniknout ze své historické slepé uličky, aniž by se vrátili k revolučním lekcím, které se proletariát naučil. Tak by ale samozřejmě přestali být trockisty, jelikož by museli nejen opustit svůj fundamentální zmatek, ale rovněž by si museli uvědomit buržoazní, protirevoluční povahu trockismu samotného.

ČÁST III: Trockismus po Trockém

Krize trockistické analýzy po roce 1989

Koncem 60. let 20. století léta kapitalistického boomu, který následoval po masové destrukci druhé světové války, ustupovala krizi akumulace, která světovou ekonomiku sužuje dodnes. Od té doby se síly důsledného marxistického internacionalismu znovu obnovily a posílily, přičemž se snaží udržet a obhajovat program proletářské revoluce a vsadit tento program zpět do srdce dělnické třídy. V opozici k tomuto procesu se v různých koutech světa rozšířily různé varianty levičáctví. Každá z těchto variant se chová jako překážka na cestě k důsledné revoluční praxi. Každá rovněž posloužila buržoazii posílením levého křídla kapitalismu a tím, že z těch vrstev, které k sobě přilákaly, udělaly další zdroje zmatku a deziluze pro kohokoli, kdo tápavě hledá jasnou revoluční alternativu.

Zejména po pádu SSSR jisté proudy levičáctví – obzvláště ty vycházející ze západních akademických kruhů, jejichž pseudomarxistické kariéry byly rovněž otřeseny – výslovně marxistický projekt opustily. Nyní se připojují k všeobecnému buržoaznímu chóru, denuncujícímu minulé boje dělnické třídy (obzvláště revoluční vlnu koncem první světové války) a deklarujícímu, že proletariát již není silou společenské změny a budoucího pokroku lidstva.

Revoluční aspiranty ještě více mate to, že se vyvinuly a vzkvétají tendence, které sice popírají ústřední roli dělnické třídy v revolučním procesu, ale přitom se hlásí k dědictví marxismu a dokonce i tvrdí, že jsou dědici sil, které v roce 1919 zrodily Komunistickou internacionálu. Jedním z těchto trendů byl maoismus. Maoismus ale nemá nic společného ani s marxismem ani s dělnickou třídou. Maova frakce ovládla Komunistickou stranu Číny teprve po zmasakrování dělníků v Šanghaji a Kantonu v letech 1926-7. Mao založil KSČ na “bloku čtyř tříd” a když se v říjnu 1949 zmocnil Číny, nejednalo se o proletářskou revoluci. Mao pouze okopíroval brutální aspekty plánování stalinistického státního kapitalismu a zavedl svévolný režim, který vedl k masakrům miliónů lidí. (Jen za “Velkého skoku vpřed” v roce 1958 zahynulo přes 30 miliónů lidí.)

Od konce let šedesátých maoismus tvrdil, že je marxistickým proudem a poněkud proniknul do prostředí maloburžoazních studentů v metropolích. Tam i na periferii kapitalismu maoisté své stoupence podněcovali, aby se chovali jako fanoušci čínské vládnoucí třídy, která bojovala o své místo v imperialistickém pořádku. V Asii, Africe a jižní Americe se její přívrženci přidali k ozbrojeným frakcím podporujícím národně osvobozenecké a/nebo levicově demokratické vojenské velitele v době, kdy frakce buržoazie bojovaly o podíl na kapitalistickém koláči. Naštěstí, výkruty a obraty čínských vládců znamenaly, že oni i jejich stoupenci ztráceli na důvěryhodnosti ve své snaze prezentovat své postoje jako založené na marxistickém myšlení.

Trockismus, který během ideologického rozkladu konce 60. let 20. století prožíval svoji renesanci, se ukázal jako robustnější fenomén. Na rozdíl od maoistů, trockisté neměli svoji “vlastní” státní moc, k níž by vzhlíželi a pokoušeli se ji ospravedlňovat a následovat. To pozdějším trockistům umožnilo zaujímat chameleónské postoje a přizpůsobovat se tak té či oné buržoazní frakci či ideologickému trendu. V této části uvedeme některé příklady tohoto chování.

Ochota trockistů asimilovat prvky z politiky jiných tendencí a sflikovat tak eklektický a kaleidoskopický program není náhodná. První část této brožury pomáhá odkrýt kořeny této politiky a odhalit, že se nejedná o náhodné odchylky od revoluční normy, ale fakticky o důslednou nástavbu teorie a praxe kodifikované v trockistickém programu z roku 1938. Onen program pak reflektoval metodu, která nebyla schopná pochopit implikace epochy, v níž kapitalismus vyčerpal všechny své pokrokové možnosti a v níž úkolem revolucionářů nebylo spojovat se s “pokrokovými” frakcemi nepřátelské třídy (demokratickými, antifašistickými, nebo těmi podporujícími státní kapitál proti kapitálu soukromému), ale vytvořit program, který by se nemilosrdně stavěl proti všem takovým živlům.

JÁDRO TROCKISTICKÉHO ZMATKU

Prohnilým jádrem v centru trockismu je odmítnutí této tendence, či rodiny tendencí, přijmout přísnou analýzu nezdaru revoluční vlny na konci první světové války a jeho následného dopadu na izolovanou sovětskou moc v Rusku. Protože lpěli na své klamné analýze Sovětského svazu, která jej klasifikovala jako založený na nekapitalistických ekonomických základech, trockisté[13] na své stoupence naléhali, ať podporují stalinistické státy proti jejich imperialistickým rivalům.

Ruští komunisté, kteří byli v opozici k oficiální mašinérii strany/státu a bojovali s realitou reakční transformace ruské společnosti ve 20. letech 20. století, zkoumali analogie s roky po francouzské revoluci roku 1789.

V únoru 1935 Trockij o této diskusi napsal:

“Těžko dnes určovat, kdo se první uchýlil k historické analogii Thermidoru. V každém případě v roce 1926 byly postoje přibližně takovéto: skupina “Demokratického centralismu”[14] (V.M. Smirnov, Sapronov a další, které Stalin v exilu uštval k smrti) prohlašovala, “Thermidor je hotovou skutečností!” Přívrženci platformy Levých opozičníků, bolševiků-leninistů (tj. trockistů) toto tvrzení kategoricky odmítali.”[15]

Aniž bychom akceptovali thermidoriánskou analogii, tento citát velmi jasně ukazuje, že ruští opozičníci mimo Trockého skupinu pochopili míru reakce dříve a jasněji než Trockij a jeho stoupenci.

Ve stejném článku Trockij opožděně dochází ke stejnému závěru:

“Thermidor velké ruské revoluce neleží před námi, ale velmi daleko za námi. Thermidoriáni mohou slavit, přibližně desáté výročí svého vítězství.”[16]

Avšak místo toho, aby uplynulá léta využil k rozvoji Sapronovovy pozice, Trockij se odchyluje od základních a esenciálních marxistických znalostí. Pro něj Rusko zůstalo dělnickým státem a stalinističtí kontrarevolucionáři byli jeho obránci:

“Současný politický režim v SSSR je režimem “sovětského” (či protisovětského) bonapartismu…Ve svém sociálním základě a ekonomických tendencích SSSR stále zůstává dělnickým státem.”[17]

Stejnou analýzu pak Trockij dlouze rozvíjel ve Zrazené revoluci, která vyšla v roce 1936.

Po Trockého smrti tento podivný zmatek, podle nějž byla znárodněná ruská ekonomika jaksi výdobytkem pro dělnickou třídu, expandoval v ještě větší metodologický nesmysl. Během poválečné ekonomické expanze, kdy se rozsáhlá státně kapitalistická opatření aplikovala po celém světě, začali trockisté identifikovat kdejaké či všechny státní intervence, vlastnictví, nebo poskytování sociálních dávek a dalších služeb jako pokrokové. (Ne-li výslovně “socialistické!”)

Po pádu Sovětského svazu se v Rusku jedovaté vyvrcholení trockistické analýzy a chybných výkladů tragicky, leč příznačně, projevilo ve všech svých kontrarevolučních implikacích. Nejrůznější skupiny, včetně Mezinárodního výboru Čtvrté internacionály, který vede Socialist Equality Party (SEP) Davida Northa z USA, britské SWP a Výboru pro dělnickou internacionálu vedeného britskou Socialist Party (bývalá Militant tendency), soutěžily o rozšíření svých organizací do Ruska. Na řadě konferencí trockisté, včetně stoupenců neortodoxně trockistické Critique Hillela Ticktina, poskytovali platformu všemožným stoupencům státních řešení, mezi nimiž byli všichni od sociálních demokratů až po bývalé vůdce Zjuganovovy strany. Všichni z nich spolu s trockisty sdílí neschopnost porozumět reakční povaze jakékoli formy “státního socialismu” v epoše imperialismu.

Čelní řečníci na těchto konferencích systematicky zatajují přínos netrockistických opozicí k pochopení degenerace ruské revoluce a k odporu vůči ní – a v Ticktinově případě bezdůvodně pomlouvají Rosu Luxemburgovou. Nejhorší aspekty trockismu se tak vrátily do země svého původu, aby sehrávaly reakční a matoucí úlohu.

Neměnný jako chameleon, konzistentní jako kaleidoskop

Jedním z rysů politické praxe trockismu je jeho tendence adaptovat svoji politiku na různorodé protirevoluční zájmy a trendy, čemuž napomáhá roztříštěnost tohoto hnutí na bezpočet frakcí a tendencí.

Jak později uvidíme, během 30. let 20. století trockistické hnutí ztratilo kontakt s proletářským revolučním hnutím. Po smrti Trockého a poté, co během druhé světové války zmizela jeho Čtvrtá internacionála jakožto soudržná síla, otevřela se scéna pro poválečný trockismus, který vytvořil model přejímání buržoazních hnutí a adaptování se na ně a zároveň generoval spousty soupeřících tendencí, frakcí a organizací – některé národní, jiné tvrdící, že jsou další inkarnací Čtvrté internacionály.

Stručný přehled, jako je tato brožura, neskýtá dostatečný prostor plně referovat o buržoazních hnutích, na něž se trockisté adaptovali. Pár příkladů však poslouží pro ilustraci rozsahu tohoto vývoje.

V druhé polovině 40. let 20. století, kdy se Sovětský svaz stal druhým pilířem celosvětové imperialistické nadvlády, se trockisté úporně snažili přizpůsobit tuto skutečnost svému názoru, že postátněná ruská ekonomika zůstává “výdobytkem pro dělnickou třídu.” Koncem desetiletí se už většina trockistů rozhodla, že satelitní státy ve východní Evropě a (následně) Maova Čína jsou rovněž státy, v nichž je znárodněná ekonomika “pokroková” a hodná podpory. Tento popis implikoval, že významné části světa zažily konec kapitalistických majetkových vztahů zásluhou poválečného imperialistického uspořádání a Maova vítězství ve válce proti Čankajškovu Kuomintangu.

Hrubé odchýlení se od marxismu, které se projevilo v tomto zmatku, položilo za studené války základ pro desítky let výzev k podpoře moskevského bloku proti bloku, kterému dominovaly USA. Poněvadž trockisté vrhli svoji propagandistickou podporu ve prospěch stalinistických sil, uvnitř tohoto trendu se objevila další tendence, která čas od času takticky vyjadřovala svoji nezávislost na Moskvě. Prvním příkladem bylo, když trockistické hnutí adoptovalo Tita jako “neuvědomělého trockistu” v době, kdy vyvedl svůj jugoslávský stát z přímého ekonomického, politického a vojenského područí Moskvy. Později budou různé frakce opakovat podobné tragikomické zmatenosti v souvislosti s jinými národními stalinistickými vedeními, zejména v souvislosti s vedením kubánským, čínským a vietnamským.[18]

V menší či větší míře se podobně tleskalo i jiným národním vedením. Během 70. a 80. let 20. století trockisté schvalovali celou řadu vlád. Mezi ně patřil vojenský režim v Etiopii, sandinisté v Nikaraguy a Hnutí Nový klenot na Grenadě. Podpora a potlesk těmto vládám či opozicím se velmi jasně překrývala s další antiproletářskou pozicí trockistů – s podporováním národního osvobozenectví.

Inspiraci trockisté čerpají ze slabin postojů zaujatých v letech 1920-1922 Komunistickou internacionálou, kdy začala revoluční vlna opadávat. Paralelně se svojí obecnou politikou jednotné fronty nabízejí svoji podporu “utiskovaným” kapitalistickým státům proti jejich (stejně kapitalistickým) “utiskovatelům.” Tuto praxi trockisté posvětili během 30. let 20. století, kdy podporovali Habeš/Etiopii proti Itálii a Čínu proti Japonsku. Trockij a jeho stoupenci nedokázali pochopit a dál nechápou fundamentální povahu imperialistické epochy – a totiž, že národní buržoazie a aspirantské národní buržoazie mohou přežít jedině jako součást celosvětového imperialistického spojenectví a jsou na něm zcela závislé. Toto selhání je vedlo k tomu, aby se chovali jako fanoušci antiproletářských národně osvobozeneckých frakcí a figur: od alžírské FLN až po Nkrumahův panafrikanismus, buržoazií vedené hnutí Fretilin, bojující za nezávislý východotimorský stát, až samozřejmě po síly, které nyní řídí vlády všech důležitých jihoafrických států.

Blíže domovu nejrůznější trockistické frakce nabízejí, obvykle nepřímou, podporu IRA a dalším živlům irského nacionalismu.

Poté, co jsme trockistickou podporu národně osvobozeneckým hnutím identifikovali jako rys, který trockisty odlišuje od revolučního tábora, již není obtížné pochopit, že jejich podpora dalším liberálním hnutím a spolupráce s nimi znamená další bod rozchodu. Ve svém nikdy nekončícím hledání “přechodných” cest do mainstreamového buržoazního politického života se trockisté přizpůsobují jakémukoli módnímu reformistickému trendu, s nímž liberální buržoazie náhodou přijde.

Nejlépe je to vidět na dvou příkladech z periferie kapitalismu. V Bolívii v roce 1951 POR (Revoluční dělnická strana vedená Guillermem Lorou a náležející k pablovskému Mezinárodnímu sekretariátu) začala podporovat nově zvolenou – a Spojenými státy podporovanou – vládu Paze Estenssora a jeho Hnutí národního odporu. Pro vládu USA byl reformistický program HNO jediným způsobem jak “zabránit vzestupu komunismu a chaosu.” POR byla velká strana, ale protože zdegenerovala spolu s ostatními trockistickými organizacemi, nezmohla se na nic jiného než na fandění buržoazně nacionalistickému HNO a jeho programu znárodnění cínových dolů a přerozdělení půdy. Rovněž volala po tak radikálních věcech jako třeba po vládních postech pro zkorumpované předáky odborové konfederace COB. V roce 1954 se tato trajektorie završila, když se většina POR stala členy HNO. POR tak přestala jakkoli předstírat, že má nějakou nezávislou třídní agendu a vydláždila cestu vojenskému puči v roce 1964. Byla-li v odborech nějaká “krize vedení,” pak trockisté byli její součástí.

Podobně v 50. a 60. letech dala LSSP na Srí Lance jasně a konkrétně najevo svoji sociálně demokratickou příslušnost a odborářské aspirace. Po jednotné frontě se stalinisty a dalšími v roce 1963 nakonec v roce 1964 vstoupila do Bandaranaikovy vlády. Výsledkem opět bylo přesvědčování dělníků, že demokratický systém jim má co nabídnout, nebo by mohl být reformován za účelem zlepšení jejich životních podmínek. LSSP neudělala nic, aby vytvořila základ pro pochopení kapitalistických vztahů, které zvěčňovaly jejich bídu a už vůbec nic, aby je organizovala nezávisle na státu.

S obnovou nejrůznějších “osvobozeneckých” hnutí, zejména v severní Americe, na konci 60. let 20. století trockisté absorbovali řadu z politických postojů těchto hnutí – která se všechna stavěla proti marxistickému projektu. Primární mezi nimi byly feminismus a “černošské osvobození”/antirasismus.

Touha trockismu vlichotit se těmto tendencím s sebou přináší příval matoucích aliancí a společných pozic. Obzvláště ve svém milovaném “hnutí práce” (především Labour Party a odbory – přičemž obojí jsou v současném období agenty zachování kapitalismu) se z trockistů stali fandové radikální politiky “rovných příležitostí,” která je často založená na “afirmativní akci,” či “pozitivní diskriminaci.” Společně se svými levicovými spojenci v hnutí práce trockisté pevně drží boj za rovnost uvnitř reformistického rámce. Dokonce, i když se ohánějí neodmyslitelnou souvislostí mezi kapitalismem a šovinismem/diskriminací, jejich praxe se motá kolem reformistických požadavků, které si kladou za cíl dokázat, že “osvobození” lze dosáhnout skrze levici kapitálu. Mnohé z těch, kdo chtějí útlak zničit, trockisté polapí do institucionálních a politických struktur, jež jsou zásadní součástí onoho kapitalistického rámce, který je právě zdrojem tohoto útlaku.

Pro mnohé trockisty jejich “protirasistické” skotačení souvisí s postoji antifašistické jednotné fronty,[19] k jejichž implikacím se stručně vrátíme. Zde by stálo za to krátce pohovořit o dvou oblastech “hnutí práce,” v nichž trockismus zůstává polapen a pak do nich stahuje i ty, kdo se s ním setkají. Jedná se o levici v odborech spolu s Labour Party – či s jejími mladšími lacinými imitacemi.

Podle velké většiny trockistů zůstávají odbory na všech úrovních klíčovou oblastí, do níž vysílají své kádry a kontakty. Protože nedokážou a nechtějí pochopit úlohu odborů v epoše imperialismu, trockisté se v nich snaží dostat do mocenských a vlivných pozic až po a včetně národního vedení.[20] Ve všech případech trockisté matou ty, komu tvrdí, že odbory se zase mohou stát nástroji pro obranu dělnické třídy a ne, že jsou nástroji pro kontrolu nad pracovišti a přímými agenty státu a kapitálu, kterými ve skutečnosti jsou.

Trockisté rovněž věnují soustavné úsilí na posilování důvěryhodnosti a na podporu svých ostatních levicově reformistických přátel, kteří usilují o autoritativní pozice v odborech. Mezi takovéto aktivity, o nichž se tvrdí, že jsou vrcholem politické intervence – a které všechny slouží k udržování legitimity odborů – patří podněcování “modrého svazu” dokařů ze strany (tehdejší) Socialist Labour League během 60. let 20. století, budování Mobilizačního výboru členské základny (IS/SWP – 70. léta 20. století) a Organizačního výboru široké levice (80. léta 20. století – Militant). Odbory sice dál rozdělují dělnickou třídu, ale trockisté se dál snaží jednat jako jejich levé křídlo.

Vedle odborů je (v Británii) tradičně druhým pilířem trockistického hnutí práce Labour Party. Politické kořeny této orientace na strany Druhé internacionály vysvětlíme později při popisu Trockého rozchodu s revoluční politikou ve 30. letech 20. století.

V Británii byla velká většina trockistů členy Labour Party od konce 40. let 20. století až do radikalizace okolo roku 1968. Tato strategie “vstupování,” obzvláště do mládežnického křídla Labour Party, umožnila Socialist Labour League (později Workers Revolutionary Party) Gerryho Healyho, aby začátkem 60. let 20. století převzala kontrolu nad Labour Party Young Socialists. “Militant” Teda Granta tento výkon zopakoval během 70. let 20. století a let osmdesátých, kdy za radikalizace let 1968-74 odmítal opustit svá oblíbená místa v Labour Party. Tato vytrvalost se Militantu vrátila, když jeho základna v Liverpoolu – s kořeny sahajícími až do 30. let 20. století – dokázala v letech 1983-1987 politicky řídit městskou radu.

Od poloviny 70. let 20. století až do konce 80. let 20. století řada trockistů znovu objevila vstupování a vrátila se, aby operovala mezi labouristickou levicí a často, aby se jí stala. Hlavními výjimkami z pravidla byli International Socialists Tonyho Cliffa, kteří se přetvořili v Socialist Workers Party (SWP) a WRP Gerryho Healyho – od té doby se roztříštila na bezpočet fragmentů – z níž se stala Káddáfího hlásná trouba a zároveň sponzor listu Labour Herald, který poskytoval platformu takovým klenotům labouristické levice, jako je Ken Livingstone. Je třeba zdůraznit, že i tam, kde se frakce od Labour Party organizačně oddělily, obecně nedošlo k žádnému přehodnocení politiky. SWP i WRP v té době dál vyzívaly k podpoře Labour Party ve volbách – kromě velmi mála případů, kdy postavily své vlastní kandidáty a dosáhly nepatrného vlivu a několika hlasů.

Od konce 80. let 20. století se trockistům v levici Labour Party prosperuje stále obtížněji. Motorem tohoto procesu je jednak narůstající byrokratická kontrola ze strany stranické mašinérie, kterou pevně kontroluje pravé křídlo labouristů, a jednak sílící odmítání stranického vedení řídit se tradičními labouristickými mantrami státního intervencionismu. Důsledkem je zvyšující se počet trockistických organizací mimo Labour Party, několik rozkolů a přeskupení[21] a stále častější výskyt trockistických kandidátů na levicově reformistických platformách, zejména během voleb v roce 1999.[22]

Snad nejnechutnější příklad současného přeskupování se odehrál v roce 1999, kdy se SWP (největší trockistická skupina v Británii) spojila ve spolku vzájemného obdivování se stalinistickou Komunistickou stranou Británie (CPB – vydavatelka Morning Star) a se směsicí levicových labouristických poslanců, jako třeba s Tony Bennem a Alice Mahonovou, aby vytvořili prosrbský proud, jenž by zahnal jakoukoli internacionalistickou opozici vůči vznikající válce na Balkáně.

Na druhé straně tu ale byla i řada trockistů, kteří se svým stoupencům rozhodli ukázat, že si ve válce mohou vybrat jakoukoli stranu chtějí – pokud to bude ovšem strana nějaké buržoazní frakce. Skupiny jako Workers Power, Alliance for Workers Liberty (AWL) a Socialist Party podporovaly Kosovskou osvobozeneckou armádu (UCK) a budoucí kosovský stát/protektorát. Před SWP a jejími srbskými nacionalisty podporovanými z Ruska daly přednost machinacím proněmeckých, či proamerických kosovských nacionalistů.

Otázka posunu k třetí světové válce a úlohy trockistů je i příležitostí nejen k několika poznámkám o jejich metodologii (vybrat si buržoazní frakci, ignorovat internacionalismus), ale také vrátit se k jejich obsesivnímu antifašismu.

Pro internacionalisty je fašismus produktem imperialismu. Je to část ceny, kterou proletariát zaplatil v důsledku hluboké krize, která přišla po porážce revolučních bojů. Rozhodně však nevěříme, že by buržoazní demokracie 20. století (preferovaná forma imperialistické dominance v metropolitních zemích) byla imperialistickou formací o něco méně. Dějinným řešením jak fašismu tak demokratické formy imperialismu je revoluce dělnické třídy. Pro trockisty však ne!

Čas od času trockisté zdůrazňují úlohu bezvýznamných fašistických organizací a ignorují, například, fakt, že daleko více černých lidí zemřelo, nebo utrpělo zranění z rukou demokratického britského státu. Trockisté spolu se stalinisty a dalšími levičáckými spojenci dlouho a tvrdě bojují o udržení antifašismu coby významného prvku ve své výzbroji zmatků.

Antifašismus není jen jedním z mnoha buržoazních zmatků, které v dělnické třídě panují. Byl to jediný a nejsilnější ideologický nástroj, který dělnickou třídu nahnal do druhé imperialistické války. Poté, co si za španělské občanské války připravili půdu, trockisté a stalinisté své stoupence systematicky připravovali na boj po boku demokratických mocností proti Německem vedené Ose. To, že se během Hitlerova-Stalinova paktu, od srpna 1939 do května 1941, od této linie uchýlí, budou vedení oficiálních “komunistických stran” kompenzovat svojí naprostou podporou anglo-rusko-americké imperialistické alianci za Stalinovy “Velké vlastenecké války.”

Antifašismus zůstává významnou zbraní v ideologické výzbroji buržoazie. K získání podpory pro válku proti Iráku se používal “boj proti diktátorovi.” Clintonovy a Blairovy slovní tirády proti Miloševičově srbské vládě využívají řadu rysů demokratické antifašistické terminologie imperialismu. Jak se trockisté – dokonce i v době války – rozhodují, zda podpořit jednu či druhou buržoazní frakci, jsme si již ukázali. A tím, že rovněž používají antifašismus, dávají svým větším buržoazním sourozencům ještě větší prostor pro zatažení dělníků do imperialistického masakru.

Závěr

Tato stručná brožura byla o Trockém, jak se vypořádával s kontrarevolucí. Jako zlovolnost by se mohlo jevit, že jsme se nezdrželi u jeho činnosti v roce 1905 coby druhého předsedy sanktpetěrburgského sovětu. Rovněž by se mohlo zdát, že jsme jej ošidili, když jsme obsáhle necitovali jeho brilantní spisy, jako třeba 1905, Dějiny ruské revoluce nebo Výsledky a vyhlídky. Dokonce jsme mu snad mohli i připsat zásluhu, že v letech před první světovou válkou byl ohledně kursu ruské revoluce daleko bystřejší než Lenin. O to nám ale nešlo. My se snažíme analyzovat poslední revoluční vlnu, abychom si mohli objasnit naše úkoly pro budoucnost. Vrcholem Trockého odkazu je ruská revoluce v roce 1917. A není náhodou, že největší Trockého úspěch coby revolucionáře se konal na postu komisaře války. Jeho bezohlednost byla významným faktorem při vzniku Rudé armády. Tato síla ale byla i slabinou. Jak řekl jeden současník, “Trockij byl mužem státu a nikoli strany.” Je to výmluvná poznámka. Zdůrazňuje, že po roce 1918 Trockého nezajímala ani tak otázka samostatné aktivity dělnické třídy jako spíše budování státní moci. Proto mohl v roce 1920 obhajovat “militarizaci práce.” Právě to měl Lenin na mysli, když ve stejné Závěti, v níž vyzval k odstranění Stalina, kritizoval i Trockého za:

“sklon nechávat se příliš unášet čistě administrativní stránkou věcí.”

Není tedy divu, že když se strana stávala státem, Trockij si svoji kritiku rezervoval pro vnitřní boj, který byl jednak chabý a jednak nedůsledný. Svůj boj omezil na boj uvnitř vedení, čímž mátl a dezorientoval mladé dělníky, kteří byli vyškolení v boji za vznik mladé sovětské republiky.

Konec konců architektem trockismu byl sám Trockij. Kdyby byl býval přežil imperialistickou válku v letech 1939-45, snad by se býval vyhnul podpoře “degenerovaných dělnických států.” Snad by i býval mohl přehodnotit třídní povahu Sovětského svazu. Dějiny ale neznají žádná kdyby. Jsou o tom, co se doopravdy stalo. Trockij po sobě zanechal metodu, která dala vzniknout kontrarevolučnímu hnutí. Není náhodou, že se Trockij odmítal sjednotit s jakoukoli jinou opozicí, ať už v Rusku, nebo v internacionále. Radek, čelní trockista, si v roce 1928 stěžoval, že řada mladých dělníků nedokázala pochopit, proč se Trockij nespojil s Demokratickými centralisty (organizace ruské komunistické levice vedená V. Smirnovem a T. Sapronovem) a nevytvořili novou komunistickou stranu.[23] Trockističtí vůdcové “decisty” odmítali s tím, že se jedná o “ultralevičáky, sektáře a avanturisty.” Podobně Trockij odmítnul spojení s dalšími opozicemi, jako byli naši političtí předchůdci v Levé frakci Komunistické strany Itálie, ale i jiné, jemu politicky bližší opozice, jako třeba KPO (Opozice komunistické strany) a SAP (Socialistická dělnická strana) v Německu.

Proč? Protože Trockij byl posedlý tím, co považoval za “udržení kontaktu s masami.” A když byly masy poražené a pod kontrolou kontrarevoluce, ať už v Rusku pod její stalinistickou rouškou, nebo pod její sociálně demokratickou rouškou ve zbytku Evropy, Trockij se raději snažil kontrarevoluci přizpůsobit. Odtud jeho “francouzský obrat” v roce 1934, kdy na své stoupence naléhal, ať se vrátí do sociální demokracie. Od té doby byla každá trockistická tendence, ať už zastávala vstupování, nebo ne, infikována stejnou metodologií. Tím, že se znovu přidali k sociální demokracii, přispěli svojí troškou k pohřbení praporu komunistického programu. Je úkolem současné generace revolucionářů, aby tento prapor nezávislosti dělnické třídy opět rozvinula, aby nadcházející století mohlo vyplnit nesplněný příslib svobody a rovnosti, který nám dala říjnová revoluce.

Doplněk I.

Natálija Trocká se rozchází s Čtvrtou internacionálou

Níže reprodukujeme prohlášení, které učinila vdova po Trockém, Natálija, když se rozešla s trockistickým hnutím. Zdůvodnila to tím, že ústupky trockistů vůči stalinismu vyústily v definitivní opuštění proletářské revoluce. Oněmi dvěmi klíčovými faktory, o nichž se zmiňuje, jsou rozhodnutí trockistů kategorizovat Moskvou ovládané státy ve východní Evropě jako “deformované dělnické státy” a podporovat ruské, čínské a severokorejské stalinisty během korejské války.

Dopis Sedovové-Trocké vychází z poměrně odlišných premis než tradice internacionalistického proudu, k němuž se hlásí CWO a IBRP. Byť správně argumentuje, že “stalinistický stát” není dělnickým státem, nedokáže vysledovat kořeny této trockistické iluze. Prostě proto, že vedou až k samotnému Trockému. To, že Trockij v roce 1927 deklaroval svoji podporu “socialistické vlasti” (sic) ilustruje, jak ustupoval stalinismu ještě během frakčního boje mezi vůdci ruské komunistické strany a samozřejmě Komunistické internacionály. Sedovová sama naznačuje, že podporuje antifašismus a trockistické “jednotné fronty” 30. let 20. století, čímž rovněž jasně ukazuje, že neprovedla dostatečně hlubokou kritiku, aby odkryla kořeny trockistického kontrarevolucionářství.

Nicméně tento dopis považujeme za hodný opětovného vydání, abychom brožuru doplnili o historický materiál, na nějž by trockisté raději zapomněli a chtěli by jej skrýt před lidmi, kteří s nimi přicházejí do kontaktu. Dokument přesvědčivě ukazuje, jakou vzdálenost trockistické hnutí urazilo od revoluční teorie a praxe. Během onoho půl století od napsání tohoto prohlášení trockisté pokračovali po této kontrarevoluční dráze dál a dál.

Je třeba podotknout, že SWP (Socialist Workers Party), která se v dopise zmiňuje, byla stejnojmenná strana z USA – v té době fakticky americká sekce Čtvrté internacionály, byť se rozhodla, aby dostála americkému právu, označovat se jen za sympatizantskou sekci. V 80. letech 20. století stála v čele dalšího rozkolu mezi trockisty, aby se z ní stala nestydatá fanynka Castrova režimu na Kubě. Nepleťte si ji tedy s britskou organizací téhož jména, která pochází z jednoho z mnoha rozkolů v britském trockistickém hnutí, k nimž došlo v letech těsně před prohlášením Sedovové-Trocké.

NATÁLIJA SEDOVOVÁ-TROCKÁ

Mexiko, D.F., 9. května 1951

Soudruzi,

Víte moc dobře, že posledních pět nebo šest let – od konce války a ještě dříve – se s vámi politicky neshodnu. Postoj, jaký jste zaujali k důležitým událostem nedávné doby, mi ukazuje, že své staré chyby neopravujete, naopak na nich setrváváte a prohlubujete je. Došli jste po této cestě, kterou jste si zvolili, tak daleko, že už nemohu dál mlčet, nebo se omezovat jen na soukromé protesty. Teď své názory musím vyjádřit veřejně.

Cítím se povinna udělat krok, který je pro mě závažný a těžký a nemohu než jej upřímně litovat. Jinou možnost ale nemám. Po spoustě úvah a váhání nad problémem, který mě hluboce trápí, jsem zjistila, že vám musím říci, že nevidím jinou cestu než vám otevřeně sdělit, že naše neshody mi již nadále nedovolují setrvat ve vašich řadách.

Důvody tohoto mého konečného činu jsou většině z vás známé. Ve stručnosti je zde zopakuji jen pro ty, kdož s nimi nejsou obeznámeni, přičemž se dotknu pouze našich rozdílů, které mají fundamentální význam a nikoli rozdílů ve věcech každodenní politiky, které s nimi souvisí, či které z nich vyplývají.

Jste posedlí starými a přežilými vzorci, a proto dál považujete stalinistické státy za státy dělnické. V tom s vámi nemohu a nebudu souhlasit.

Fakticky každý rok po začátku boje proti usurpátorské stalinistické byrokracii L.D. Trockij opakoval, že za podmínek opožděné světové revoluce a uchvácení všech politických postů v Rusku byrokracií se tento režim posunuje doprava. Čas od času poukazoval, že konsolidace stalinismu v Rusku vede k zhoršování ekonomického, politického a sociálního postavení dělnické třídy a k triumfu tyranské a privilegované aristokracie. Bude-li tento trend pokračovat, říkal, revoluce skončí a nastane restaurace kapitalismu.

A právě k tomu bohužel došlo, byť v nové a neočekávané podobě. Ztěží najdete na světě zemi, kde by se pořádaly tak barbarské hony na autentické ideje a nositele socialismu. Každému by mělo být jasné, že stalinismus revoluci zcela zničil. Přesto dál tvrdíte, že za tohoto příšerného režimu je Rusko stále dělnickým státem. To považuji za políček socialismu. Stalinismus a stalinistický stát nemají s dělnickým státem či se socialismem vůbec nic společného. Jsou to nejhorší a nejnebezpečnější nepřátelé socialismu a dělnické třídy.

Teď tvrdíte, že státy východní Evropy, které stalinismus ovládnul během války a po ní, jsou taktéž dělnickými státy. To je stejné, jakoby jste řekli, že stalinismus sehrává revolučně socialistickou úlohu. V tom s vámi nemohu a nebudu souhlasit.

Po válce a ještě než skončila, se v těchto východních zemích zvedalo revoluční hnutí mas. Nebyly to ale tyto masy, kdo získal moc a nebyl to dělnický stát, co vzniklo jejich bojem. Moc uchopila stalinistická kontrarevoluce a zardoušením pracujících mas – jejich revolučních bojů a jejich revolučních aspirací – tyto země zredukovala na vazaly Kremlu.

Protože se domníváte, že stalinistická byrokracie v těchto zemích zavedla dělnické státy, připisujete jí pokrokovou a dokonce revoluční úlohu. A protože tento monstrózní klam propagujete mezi dělnickým předvojem, upíráte Čtvrté internacionále všechny základní důvody existence coby světové strany socialistické revoluce. V minulosti jsme vždy stalinismus považovali za kontrarevoluční sílu ve všech smyslech tohoto slova. Vy už tak nadále nečiníte. Já ale ano.

V letech 1932-1933 stalinisté, aby omluvili svoji hanebnou kapitulaci před hitlerismem, deklarovali, že je vlastně jedno, jestli se fašisté dostanou k moci, protože socialismus přijde po vládě fašismu a skrze ni. Takto mohly argumentovat jedině dehumanizované bestie beze stopy socialistického myšlení nebo ducha. A vy nyní, nehledě na revoluční cíle, které vás popohání, zastáváte názor, že despotická stalinistická reakce, která triumfovala v Evropě, je jednou z cest, po níž nakonec přijde socialismus. Tento názor znamená nenapravitelný rozchod s nejhlubším přesvědčením, které naše hnutí vždy zastávalo a které já i nadále sdílím.

Shledávám nemožným následovat vás v otázce Titova režimu v Jugoslávii. Veškeré sympatie a podpora revolucionářů a dokonce i všech demokratů musí patřit jugoslávskému lidu, který odhodlaně vzdoruje snahám Moskvy spoutat je i jejich zemi do vazalství. Musí se využít všech ústupků, které nyní musí jugoslávský režim lidu činit. Veškerý váš tisk se teď ale věnuje neomluvitelné idealizaci titoistické byrokracie, pro což v tradicích a zásadách našeho hnutí neexistuje žádné opodstatnění.

Tato byrokracie je jen replikou – v nové formě – staré stalinistické byrokracie. Byla vyškolena v myšlení, politice a mravech GPU. Její režim se od Stalinova nijak zásadně neliší. Je absurdní věřit, nebo hlásat, že se revoluční vedení jugoslávského lidu vyvine z této byrokracie, nebo nějakým jiným způsobem než v průběhu boje proti ní.

A už vůbec nelze podpořit postoj k válce, jemuž jste se oddali. Válka ve třetím světě, která ohrožuje lidstvo, konfrontuje revoluční hnutí s těmi nejobtížnějšími problémy, nejspletitějšími situacemi a nejzávažnějšími rozhodnutími. Svůj postoj proto můžeme zaujmout jedině po co nejserióznějších a nejsvobodnějších diskusí. Vy však, tváří v tvář všem událostem let nedávno minulých, dál obhajujete obranu stalinistického státu a zavazujete k ní celé hnutí. Dokonce i nyní podporujete armády stalinismu ve válce, kterou musí snášet zmučený korejský lid. V tom s vámi nemohu a nebudu souhlasit.

Už v roce 1927 Trockij, v odpovědi na neloajální otázku, kterou mu v Politickém byru položil Stalin, své názory vyslovil takto:

“Za socialistickou vlast, ano! Za stalinistický režim, ne!”

To bylo v roce 1927. Teď, o dvacet tři let později neponechal Stalin ze socialistické vlasti kámen na kameni. Nahradil ji zotročováním a degradací lidu stalinistickou autokracií. A tento stát chcete bránit ve válce a již jej bráníte v Koreji.

Moc dobře vím jak často opakujete, že stalinismus kritizujete a bojujete proti němu. Skutečnost je ale taková, že vaše kritika a váš boj ztrácejí na hodnotě a nemohou přinést žádné výsledky, protože určovány a podřizovány vašemu postoji obrany stalinistického státu. Kdokoli hájí tento režim barbarského útlaku – nehledě na motivy – opouští principy socialismu a internacionalismu.

Ve zprávě, která mi byla zaslána z nedávné konference SWP, píšete, že vás nadále vedou Trockého ideje. Musím vám říci, že tato slova jsem četla s velkou hořkostí. Jak můžete poznat z toho, co jsem výše napsala, já ve vaší politice jeho myšlenky nevidím. Já těmto myšlenkám ale důvěřuji. Zůstávám přesvědčená, že jedinou cestou ze současné situace je sociální revoluce, sebeemancipace světového proletariátu.

Doplněk II.

Trockij a trockismus: Chronologie

1879-1943

Jak můžete vidět v brožuře, naší metodou není argumentovat proti Trockému jako člověku. A to nejen proto, že argumentum ad hominem je k pochopení revolučních dějin neužitečný, ale i protože absolutně odmítáme buržoazní představu, podle níž jsou dějiny skutečně dějinami velkých mužů. Trockého (a vlastně i Leninův) život je adekvátním důkazem, že jedinci nejsou důležitější než materiální podmínky. Uvědomujeme si tudíž, že kauza, kterou jsme tu představili, vyžaduje určité chápání hlavních historických událostí obklopujících nejen Trockého ale celé dělnické hnutí. Tento chronologický náčrt má poskytnout kontext pro naše argumenty.

1879, 26. říjen: V Janovce na jižní Ukrajině se narodil Lev Davidovič Bronštajn, pátý syn Anny a Davida Leontijeviče Bronštajnových.

1881: Narodnici, kteří věří, že se Rusko může vyhnout průmyslové revoluci v její západní podobě, pokud přijme rolnický mir jako společenskou jednotku, spáchali atentát na cara Alexandra II. V tomto období se narodnictví stalo nejoblíbenějším politickým hnutím ruských intelektuálů.

1883: Georgij Plechanov spolu s Věrou Zasuličovou a Pavlem Axelrodem založili skupinu Emancipace práce, první ruskou marxistickou organizaci.

1895: Lenin a Martov založili Ligu boje za emancipaci dělnické třídy. Její vůdci byli okamžitě zatčeni a posláni na Sibiř.

1897: L.D. Bronštajn a další bývalí narodnici, kteří teď přijali marxismus a začali šířit letáky u továren, založili Jihoruský svaz dělníků.

1898: Bronštajn byl zatčen a posílán z jednoho vězení do druhého. V Oděse mu žalářník Trockij vnuknul nápad na pseudonym, pod nímž bude znám.

1900: Založena Ruská sociálně demokratická dělnická strana. Trockij, který byl odsouzen ke čtyřem letům na Sibiři, si bere Alexandru Lvovnu Sokolovskou (která jej předtím přivedla k marxismu), aby mohli zůstat spolu.

1902: Lenin napsal Co dělat. Založena Iskra, pro niž Trockij psal (pod pseudonymem Pjero, což znamená “pero”). Trockij poprvé prchá ze Sibiře.

1903: Rozkol v Ruské sociálně demokratické dělnické straně na bolševiky a menševiky. Trockij se postavil na stranu menševiků.

1904: Trockij opustil menševickou frakci.

1905, 22. leden: “Krvavá neděle”: masakr mírumilovné demonstrace dělníků zahájil jeden rok revoluce. Trockij se (s Natálií Sedovovou) vrátil do Ruska.

Listopad: Trockij se stal druhým předsedou sanktpetěrburgského sovětu (po zatčení Chrustaleva-Nosara). Lenin napsal Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci, kde obhajoval “nepřetržitou revoluci.”

Prosinec: Když revoluce zkolabovala, Trockij byl zatčen.

1906: Ve vězení napsal Výsledky a vyhlídky, kde poprvé předložil teorii “permanentní revoluce.”

1907: Podruhé uprchnul ze Sibiře a usadil se ve Vídni, kde redigoval Pravdu, která kázala opětovné sjednocení bolševické a menševické frakce. Lenin o něm v té době mluvil jako o “tom tlachalovi Trockém.”

1908: Stuttgartská konference Druhé internacionály přijala návrh předložený Luxemburgovou, Leninem atd., který volal po generální stávce pro případ evropské války. Bosenská krize málem vedla k válce mezi Ruskem a Rakouskouherskem. Podpora Německa pro Rakousko donutila ruské impérium k ústupu.

1912: Basilejská konference Druhé internacionály zopakovala stejnou výzvu.

1914: Začátek první světové války. Vůdcové sociální demokracie ignorují rezoluce Druhé internacionály a podporují “své” vlastní vlády. Proti válce se staví jen ruská, bulharská a srbská strana. Trockij odjel do Švýcarska a napsal Válka a internacionála, kde odsuzoval válku. Poté odjel do Francie, aby spolupracoval s Martovovým protiválečným listem Golos (Hlas) a psal pro Kyjevskou myšlenku.

1915, únor: Trockij odsoudil menševismus v listu Naše slovo.

Září: 38 socialistických delegátů z jedenácti zemí se setkalo v Zimmerwaldu, aby se postavilo proti válce. Trockij napsal Zimmerwaldský manifest proti válce, ale nepřidal se k levici, která podporovala Leninův internacionalistický postoj vyzívající ke “změně imperialistické války ve válku občanskou.”

1916: Kienthalská konference potvrzuje rozkol mezi “levicí” a pacifisty. Francouzský stát zabraňuje Trockému v účasti.

Září: Trockij vyhnán z Francie a přes Španělsko přijel do USA.

1917, březen: Když se dozvěděl o vypuknutí únorové revoluce, Trockij zamířil zpět do Ruska, ale parník zakotvil u Halifaxu v Nové Scotii, takže Britové jej internovali spolu s 800 Němci jako válečného zajatce. Když k nim hovořil o zimmerwaldské konferenci, vězeňské úřady mu to zatrhly.

Duben: Lenin přijel do Petrohradu. Jeho Dubnové teze volaly po proletářské revoluci, veškeré moci sovětům, nové internacionále a po tom, aby bolševici přijali jméno komunisté. Řada bolševických vůdců (včetně Trockého švagra, Kameněva) je odmítla přijmout.

Květen: Trockij přijel do Ruska, když jej 29. dubna Britové propustili. Lenin s Trockým se setkali 7. května a shodli se, že v kontextu mezinárodní revoluce je teď v Rusku na pořadu dne proletářská revoluce. Trockij již nevěřil, že bolševiky a menševiky lze smířit.

Červenec: “Červencové dny.” Kronštadtští námořníci se pod vlivem bolševických hesel předčasně pokusili přimět bolševiky, aby svrhli Prozatímní vládu. Trockij před rozzuřenými námořníky zachránil vůdce eserů Viktora Černova. Prozatímní vláda dokázala shromáždit dostatečnou vojenskou podporu, aby demonstranty rozstřílela a bolševici byli postaveni mimo zákon. Trockij vyhlásil, že podporuje Lenina a byl uvězněn.

Srpen: Pokus generála Kornilova o státní převrat donutil Kerenského, aby bolševiky de facto opět legitimizoval a mohl tak zmobilizovat lid na podporu proti svému vlastnímu náčelníkovi štábu.

Září: Trockij byl zvolen do Ústředního výboru bolševické strany. 23. září byl zvolen předsedou petrohradského sovětu.

Říjen: Trockij podpořil Leninovu výzvu ke svržení Kerenského vlády.

24. říjen: Jakožto předseda Vojensko revolučního výboru petrohradského sovětu (původně zřízeného, aby organizoval boj proti Kornilovovi) Trockij zorganizoval převzetí moci, když se Kerenskij pokusil o preventivní úder proti dělnické třídě. Trockij nejen oznámil svržení Kerenského, ale rovněž 25. 10. pronesl slavný epitaf pro menševiky a socialistické revolucionáře, že teď musí odejít tam, kam patří: “na smetiště dějin.”

Listopad: Při debatě v bolševickém Ústředním výboru o povaze nové moci Trockij odmítnul Leninův návrh, aby se jakožto předseda sovětů stal hlavou nové vlády. Když diskutovali o tom, jak nové vládě říkat, Trockij navrhnul název “lidoví komisaři,” aby se vyhnuli kapitalisticky znějícímu “ministři.” Trockij se stal komisařem zahraničních věcí. Jakožto komisař zahraničních věcí Trockij říká, že prostě zveřejní tajné dohody mezi imperialistickými mocnostmi Dohody (Rusko, Francie a Británie) a pak “to zabalí.” Dohody skutečně zveřejňuje, aby tak demonstroval, že válka je dobyvačnou válkou i na straně Dohody. Dostal ale úkol vyjednávat o povaze míru s nejvyšším velením německé říše.

Prosinec: Trockij (spolu s Kameněvem a Joffem) přijel do Brestu-Litevského, aby vyjednával o podmínkách mírové dohody s německým generálním štábem. Delegace rozdávala německým vojákům letáky a vyzívala je k revoluci. Trockij se snažil přijetí německých podmínek oddalovat. Přijal Leninovu nabídku, že bude-li on hlasovat pro Trockého linii “ani válka ani mír,” pak Trockij podpoří Leninův názor, že bolševici nemají jinou možnost než přijmout Brest-Litevský.

1918, 3. březen: Byla podepsána brest-litevská dohoda, která stála Sovětskou republiku Finsko, Ukrajinu a její nejlepší obilnice. V té době už Trockij rezignoval. Teď se stal komisařem války. Další dva a půl roku organizoval Rudou armádu.

27. srpen: Trockij začal žít ve svém slavném vlaku, který jezdil z fronty na frontu a dával dohromady Rudou armádu pro občanskou válku proti bílým. Neopustil jej fakticky dva roky. Jako odpověď na menševickou kritiku rudého teroru napsal Terorismus a komunismus.

1920, prosinec: Tři milióny proletářů byly mrtvé a hladomor a apatie se šířily Sovětskou republikou – proto bylo jasné, že “válečný komunismus” je třeba nahradit. V diskusi o tom, čím jej nahradit, Trockij navrhnul “militarizaci práce.”

1921, leden: Došlo k rozkolu v Italské socialistické straně, když Serrati odmítnul vyloučit reformisty. Zformovala se Komunistická strana Itálie a její čelní postavou byl Amadeo Bordiga.

Březen: Na desátém sjezdu strany byla přijata Nová ekonomická politika (NEP), která nahradila “válečný komunismus.” Frakce jako třeba Dělnická opozice byly formálně zakázány. Ještě než sjezd skončil, kronštadtská vzpoura přinesla “tragickou nutnost” (Trockij) svého potlačení Tuchačevským. Nezdar březnové akce v Německu ukončil naděje na okamžitou úlevu pro obléhanou Sovětskou republiku.

1922, březen: Zinověv navrhnul Stalina jako generálního tajemníka Komunistické strany.

1923, únor: Bordiga zatčen v Itálii.

Květen: Lenin má první mrtvici. Napsal svoji Závěť kritizující jak Stalina tak Trockého, ale naléhající, aby byl Stalin odstaven.

Červen: Třetí rozšířená exekutiva Kominterny dosadila do PCd’I nové, “smíšené” vedení.

1924, leden: Lenin zemřel. Trockij se pohřbu neúčastnil, protože mu Stalin řekl, že se do pohřbu již nestihne vrátit do Moskvy.

Květen: Gramsci se vrátil do Itálie, aby se ujal vedení PCd’I poté, co jej dva roky Kominterna ovlivňovala v Moskvě.

Červen: Pátý sjezd Komunistické internacionály vyzval k “bolševizaci” komunistických stran.

Listopad: KPD naposledy dovedla německou dělnickou třídu k porážce. Vyšlo Trockého Poučení z října.

1925: Trockij odstraněn z pozice komisaře války.

1926: Neúspěch generální stávky v Británii. Bordiga se naposledy účastní zasedání Kominterny, aby se postavil Stalinovi ohledně směřování SSSR.

1927: Porážka čínské dělnické třídy. Trockij se teď připojil k Zinověvovi a Kameněvovi ve Sjednocené opozici. Všichni tři byli vyloučeni ze strany.

1928: Trockij odeslán do Alma Aty. Stalin teď zcela kontroluje stranu i stát v SSSR. Levá frakce Komunistické strany Itálie se formálně rekonstituovala v pařížském Pantinu. V Bruselu vychází Prometeo.

1929: Trockij vyhnán na turecký ostrov Prinkipo. V Paříži vychází první vydání Bulletinu opozice. Krach na Wall Street odstartoval krizi.

1930: Bordiga byl formálně vyhnán z Komunistické strany Itálie za “trockismus.”

1933: Dokončení Trockého Permanentní revoluce. V Německu nastupuje k moci nacismus. Trockij získal vízum do Francie, kde sídlila Mezinárodní levá opozice. Ta přijala název Mezinárodní komunistická liga (bolševici-leninisté). Italská frakce začala po selhání diskuse s Trockým vydávat Bilan.

1934: Zavraždění Kirova v Leningradu zahájilo čistky v SSSR. Došlo k tzv. “francouzskému obratu,” kdy Trockij na své stoupence ve Francii naléhal, aby znovu vstoupili do sociální demokracie. Vstupování se stalo charakteristickou vlastností trockismu.

1935: Trockij odjel do Norska. Vyšla Zrazená revoluce.

1936: Začala španělská občanská válka. Trockij přijel do Mexika.

1937: Japonsko vtrhlo do Číny.

1938: Stalinovi agenti v Paříži zavraždili Trockého syna, Lva Sedova. Trockij napsal Smrtelnou agónii kapitalismu a úkoly Čtvrté internacionály (nyní známo jako Přechodný program). James Burnham a Max Shachtman ze Socialist Workers‘ Party naléhali na Trockého, ať opustí formulku “degenerovaný dělnický stát.”

1939: Pakt Hitler-Stalin a invaze do Polska, která zahájila druhou imperialistickou válku.

1940: Stalinistický agent zavraždil Trockého. Čtvrtá internacionála dál hájila SSSR jako “degenerovaný dělnický stát” i po invazi do Finska.

1943, květen: Stalin rozpustil Kominternu v rámci imperialistické válečné dohody s USA a Británií.

Červenec: Hroutí se Mussoliniho vláda. Vlna stávek v Itálii. Italská levice, vedená Onoratem Damenem, tajně ve fašistické Itálii zformovala Internacionalistickou komunistickou stranu (Battaglia Comunista).

Listopad: První vydání znovu oživeného Prometeo.


[1] Je ironií, že součástí tohoto manévrování byla i sprostá kampaň proti Bordigovi, jenž byl během let 1925-26 na stránkách stranického listu Unita pomlouván jako trockista. V roce 1930 byl Bordiga sám nakonec z PCd’I vyloučen za svůj údajný trockismus. Více informací v angličtině o raném boji italské levice proti “bolševizaci” naleznete v brožuře CWO, Platform of the Committee of Intesa, 1925 – the start of the Italian Left’s fight against Stalinism as Fascism increases its grip. Seženete na adrese skupiny.

[2] The Spanish Revolution (1931-39), Lev Trockij, (1973), Pathfinder Press, str. 211.

[3] V citovaném díle, str. 242.

[4] V citovaném díle, str. 282.

[5] V citovaném díle, str. 283.

[6] Writings of Leon Trotsky (1937-38), (1970), Pathfinder Press, str. 107.

[7] V citovaném díle, str. 109.

[8] V citovaném díle, str. 111.

[9] Against the Stream, Sam Bornstein a Al Richardson, (1986), Socialist Platform, str. 183.

[10] V citovaném díle, str. 186.

[11] Více o prvních letech PCInt, viz seriál ve Workers Voice, čísla 73-74 a č. 78. Stará čísla k sehnání na adrese CWO.

[12] Do té doby PCInt krizi Bordigova návratu k revoluční činnosti po 20 letech mimo politiku. Tak jako Trockij i on vzhledem ke svému minulému přínosu přinášel revoluční politice nezměrnou prestiž – ale přinesl s sebou i veteš minulosti. Protože nedokázal porozumět skutečné povaze SSSR, protože váhal ohledně nezbytnosti strany v tomto období, protože neviděl, že pokroková éra národních bojů již skončila a protože nepochopil povahu odborů v epoše imperialismu coby kapitalistických hradeb, ohrožoval zvratem trpělivou práci teoretického hodnocení, kterou italská levice prováděla přes dvě desítky let. Bordiga do PCInt nikdy nevstoupil, ale to, že se znovu objevil, ji stálo mnoho kádrů a tuto opozici konečně překonala až v roce 1952.

[13] Určité elementy Trockého popis stalinistických formací přehodnotily. Dvě z hlavních tendencí, které tak učinili, mají původ v krizi trockistického hnutí, k níž došlo ve 40. letech 20. století. První se seskupila kolem Maxe Shachtmana, amerického trockisty, jehož Workers‘ Party se od oficiálního trockismu odtrhla v roce 1940 a Sovětský svaz definovala jako projev “byrokratického kolektivismu.” (Poznámky o pozdějších shachtmanovcích lze nalézt v Internationalist Communist č. 17.) Další, tváří v tvář rozšiřování stalinismu na konci druhé světové války, Shachtmanovy postoje dál rozvíjeli. C.L.R. James, který později přešel na pozice, jež označoval za “marxistický humanismus,” vydal svoji brožurku Invaze socialistické společnosti a krátce na to britský trockista Tony Cliff vydal Rusko – marxistická analýza. Cliff, který si nepřál být nálepkován jako shachtmanovec, přijal nálepku “státní kapitalismus,” aniž by opustil kterýkoli z rysů trockistické metody. On i jeho stoupenci – v Británii nyní Socialist Workers Party (SWP) – dál volali po státním vlastnictví jakožto negaci soukromého kapitálu a “hnutí práce” (Labour Party, odbory atd.) dál vyobrazují jako pokrokovou sílu. Samozřejmě, že se rovněž hlásí i k dalším trockistickým zmatkům a k adaptování se na národní osvobozenectví a další buržoazní tendence. Francouzská skupina “Lutte Ouvriere” zastává podobné politické postoje jako SWP, ale se silnějším prvkem nezávislé volební aktivity (na rozdíl od SWP, která tradičně dělá roztleskávačku britské Labour Party). Navíc k celému tomu kaleidoskopu zmatků přidala ještě jeden prvek, když začala kombinovat používání ortodoxně trockistické nálepky “degenerovaný dělnický stát” pro Sovětský svaz s používáním Cliffovy verze “státního kapitalismu” pro zbytek ruského bloku ve východní Evropě před rokem 1989.

[14] Skupina netrockistických levých komunistů.

[15] Writings of Leon Trotsky (1934-35), 2. vydání (1974), Pathfinder Press, str. 167.

[16] V citovaném díle, str. 182.

[17] V citovaném díle, str. 182.

[18] Stoupencům RSL Teda Granta, později “Militant” tendency, se podařilo dosáhnout nových výšin teoretické idiocie, když v 60.-70. letech 20. století objevili, že státy jako Sýrie a Barma jsou “deformovanými dělnickými státy,” a to díky procentu národního hospodářství, které bylo znárodněno.

[19] Nejzřejmějším příkladem v Británii je Anti-Nazi League, kterou inspirovala SWP. ANL v posledních 20 letech při různých příležitostech několikrát zdůrazňovala radosti demokratického kapitalismu.

[20] Například, viz vydání Socialist z 30. dubna 1999, do nějž zaslali prvomájové zdravice hýčkaní členové Národního výkonného výboru odborových svazů NUT a UNISON.

[21] Snad nejdramatičtější transformace probíhá u bývalých “Militant,” kteří vykopli svého dlouhodobého guru Teda Granta a změnili se v “Socialist Party” – přičemž opustili Labour Party, staví své vlastní kandidáty a usilují o spojenectví s jinými radikálními zájmovými skupinami.

[22] “Skotský socialistický” kandidát Tommy Sheridan dosáhl pochybné pověsti osamělého trockisty v nejnovější státní instituci britské buržoazie, skotském parlamentu.

[23] Viz, The Left Communist Opposition in the USSR in the Late 20s, A.V. Gusev (Otěčestvennaja Istorija, leden/únor 1996).

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: