Skip to content

Internacionalistický třetí tábor za II. světové války ve Francii

17.2.2011

Tento text napsal Pierre Lannert (alias Ernest Rayner) z francouzské radovecké skupiny Échanges et Mouvement.

***

Následující stránky jsou stručným popisem aktivit internacionalistického jádra zvaného „třetí tábor“ ve Francii za II. světové války. Nejsme si vědomi, že by na toto téma existovala nějaká vyčerpávající studie. Zatímco Jean Rabaut[1] internacionalistům věnuje jen několik málo blahosklonných řádek (a to ještě s chybami), Craipeau[2] se jimi zabývá obšírněji a bez animozity, ale plete si například „Laroche“ skupinu (GRP-UCI) s CR. (Akronymy objasníme v průběhu hlavního textu.) Tato kapitolka revolučních dějin je tedy poměrně neznámá, a to dokonce i v radikálních kruzích. Smyslem tohoto článku je danou situaci částečně napravit až do doby, než akademici začnou zkoumat soukromé i veřejné archivy a rozmlouvat s těmi, kdo ještě žijí.

Samozřejmě, že z této studie musely být vyloučeny trockistické skupiny. Byť to mělo mnoho vskutku talmudických nuancí, trockisté za války nikdy nepřestali hrdě a hlasitě vyhlašovat svoji podporu „degenerovanému dělnickému státu“ a velebit činy jeho armády a jeho potenciálně revoluční úlohu. Před válkou, během ní i po ní trockisté ruské vládnoucí třídě a její francouzské agentce – komunistické straně – neustále nabízeli rady, návrhy, výzvy k jednotné frontě a přísliby podpory, ať už kritické nebo bezpodmínečné. Navzdory tomuto ideologickému rámci je třeba konstatovat, že trockisté po pět let neustálé a odvážné ilegální činnosti zůstali na terénu třídního boje. Je jejich velkou zásluhou, že zahájili sbratřování s německými vojáky a propagandistickou práci mezi nimi. Dále však nemáme v úmyslu zabývat se zde trockisty, jejichž aktivity za války jsou již dobře zdokumentované, včetně fotografických reprodukcí jejich ilegálního tisku. Postačí říci, že neshody mezi trockisty a tzv. „ultralevicí“ nicméně byly a zůstávají nepřekonatelné.

Válečným obdobím se nelze zabývat nezávisle a proto musí předchází krátká historie politických proudů mezi dvěma válkami, a to nepochybně za cenu rizika, že se dopustíme vulgárních generalizací – dvacet let dějin společnosti dost dobře nelze vrazit na několik málo stránek. Usilovali jsme o minimum odkazů a pokud možno, jsou v angličtině. Falešná jména jsou psána tučným písmem.

První dokumenty Mezinárodní levice (bordigisté) vydané za války nebylo možné nalézt. Jelikož je tento velice osobitý politický proud v USA sotva známý, považujeme za užitečné poskytnout mu větší prostor, než by si jeho skutečná úloha během války zasluhovala.

Roku 1914, na počátku I. světové války, vzniká Svatá aliance (l´Union Sacrée), která znamenala odklon socialistických organizací od třídního boje a jejich spoluúčast ve válečném úsilí. Po červenci 1935 padají všechny masky a Svatá aliance se čtyři roky před II. světovou válkou stává skutečností. V roce 1914 se všichni dovolávali nutnosti bojovat proti pruskému militarismu. Roku 1935 se k zatažení dělnické třídy do nových masakrů používal antifašismus. Co se to stalo s organizacemi dělnické třídy, které se od roku 1918 zapřísahávaly, že se postaví proti dalšímu konfliktu?

Socialistická strana (SFIO – Section Francaise de l´Internationale Ouvriere)

Socialistická strana, která je spíše stranou učitelů, státních úředníků a drobných živnostníků než stranou proletářskou, se v některých oblastech stále ještě může pochlubit voličskou základnou z řad dělnické třídy. Na sjezdu v Tours (1921), kde většina vytvořila komunistickou stranu, měli tito sociální demokraté jednu třetinu mandátů. Díky permanentní krizi v komunistické straně, rychle získali zpět ztracené pozice a předčili stoupence Moskvy. S pomocí své dlouhé tradice a svého spojenectví s Radikální stranou[3] si udržují značné parlamentní zastoupení.

V Tours – pod tlakem řadových členů radikalizovaných válkou a ruskou revolucí – socialisté nabízejí omluvy pro minulost a sliby do budoucna. Ve skutečnosti se však nic nenaučili ani nic nezapomněli. Strana je levým křídlem buržoazního radikalismu: není oddána revolučnímu programu či strategii a zároveň nemá žádnou zodpovědnost v buržoazním státě, a tak se socialistická strana drží středního kursu a poskytuje či upírá svoji podporu efemérním vládním kombinacím. Souvarine popisuje, že strana se dělí na reformisty bez reforem a revolucionáře bez revoluce. Stranický aparát je dost silný na to, aby mohl tolerovat hlučnou levici, jež do staré organizace vnáší tolik potřebný život a radikální fasádu. Nejčastěji sice socialistická strana hlasuje proti vojenským úvěrům[4], ale nikdo nepochybuje o její ochotě splnit v případě nutnosti svoji vlasteneckou povinnost – stejně jako v roce 1914.

Komunistická strana (SFIC – Section Francaise de l’Internationale Communiste)

Při svém zrodu v roce 1921 je komunistická strana heterogenní formací, kde se maloburžoazní pacifisté mohou poplácávat po ramenou s revolučními syndikalisty. Mnohým zcela nedochází důsledky jejich přilnavosti ke Kominterně, která během několika málo let stranu zformuje v poslušný nástroj Moskvy. Když je vyloučeno pravicové křídlo, opouští stranu v lednu 1923 generální tajemník Frossard. Strana již přišla o polovinu svého členstva, ale bolševizace pokračuje. V roce 1924 jsou vyloučeni nebo odcházejí přátelé a stoupenci Trockého. Pak mizí poslední stopy staré socialistické organizace. Prioritu má formování továrních buněk a zároveň roste počet funkcionářů i jejich autorita.

Strana udatně bojuje proti okupaci Porúří a později proti válce v Rifu. Represe přispívá k stmelování řad[5], ale nikoli vedení. Roku 1926 je odstraněn bolševizátor Treint podezřelý ze zinověvismu a začíná „třetí období“: „třída proti třídě“ a zuřivé útoky proti socialistické straně. Avanturismus a sektářství přináší další drastické zmenšení komunistické strany, která na počátku roku 1934 čítá sotva 30 000 členů, ale uchovává si bašty v průmyslovém rudém pásu Paříže.

V roce 1931 začíná nanebevstoupení Maurice Thoreze, jemuž Kominterna přiděluje okultní kolegium poradců vedené Čechem Friedem (Klement), který Thoreze neopustí až do války. Thorez bude francouzské komunistické straně vládnout až do své smrti v roce 1964. Pod jeho vedením KS projde velkým obratem Kominterny od rázné antimilitaristické propagandy k politice obrany národa. Na konci roku 1934 zaznamenává komunistická strana skromný nárůst členstva, které v letech 1936 až 1938 začne dosahovat závratné výše.

Komunistická opozice

Při založení komunistické strany má Trockij ve Francii velkou prestiž, ta se téměř rovná Leninově prestiži. Trockij tuto zemi zná a během války se seznámil i s prvními internacionalisty: Rosmerem, Monattem a dalšími. Když se z Ruska přes Kominternu rozšiřuje kampaň proti němu i do Francie, nalézá stoupence. Francouzská strana má ale jen pokřivenou představu o tom, co se v Rusku děje, a sám Trockij své přátele nepodněcuje k zahájení otevřené bitvy proti internacionále. Umlčeni již tehdy mocným aparátem strany nemohou Trockého přátelé vytvořit soudržnou opozici a tak buď odcházejí, nebo jsou vyloučeni. Monatte, Rosmer, Souvarine, Paz a další nalézají podporu u malých skupin militantů. Jsou-li ale solidární s Trockým proti útokům z Moskvy, nesdílejí všechny jeho názory na ruskou krizi, na regeneraci Kominterny nebo na věčnou hodnotu bolševické zkušenosti.

V roce 1929 se onen Starý muž může konečně spolehnout na skupinu věrných učedníků, kteří vydávají La Verit a zakládají Ligue Communiste. Navzdory horečnaté činnosti se jim nedaří přeskupit mnohé komunisty, kteří se v tu či onu dobu rozcházejí s komunistickou stranou, a tak zůstávají malou skupinou prolezlou osobními a politickými konflikty. Vlastně dochází k množení opozičních skupin.

Do těchto skupin často patří vynikající osobnosti, ale jsou izolované a činí se na okraji strany, která je sama v dělnické třídě extrémní menšinou. Latentní rozdíly se precizují. Circa roku 1930 se objevují skupiny, které odsuzují SSSR jako státní kapitalismus a Trockého jako byrokrata v exilu.

Od roku 1934 do války

Francouzský kapitalismus – označovaný za zaostalý, malthusiánský a lichvářský – zasahuje světová krize a dělnická třída trpí snižováním mezd a nezaměstnaností. Odborářské hnutí je slabé, rozdělené, neefektivní a zaměstnavatelé proti němu zuřivě bojují. Zemí otřásají finanční skandály a politici hrají škatule hejbejte se v krátkodobých vládních koalicích. Část střední třídy podporuje pravicové skupiny, které se dožadují „silné a čisté“ vlády. V Itálii a Německu vítězí fašismus. Kdo bude další na řadě? Dělnické strany a jejich odbory jsou vzájemně na kordy a distancují se od militantů, kteří se tu a tam dožadují „sblížení“.

Politická krize vrcholí 6. února 1934, kdy pravičácké spolky málem vezmou útokem parlament.[6] Ať už je reálná či nikoli, hrozba fašismu probouzí levici. Je vyhlášena generální stávka a demonstrace socialistů a komunistů se spojují a sbratřují, jenže jejich vedení zamrzla na svých pozicích. Rozhodující signál ke změně přijde z Moskvy.

Navzdory nabubřelosti Kominterny Hitlerova moc stále roste a Stalin si uvědomuje nebezpečí pro SSSR. Uchyluje se ke staré carské strategii: spojenectví s Francií, které by mohlo donutit Německo k boji na dvou frontách. Kominterna opouští taktiku „třída proti třídě“ a prosazuje silné antifašistické hnutí. Prvně ale musí francouzská komunistická strana prolomit svoji izolaci.

V květnu 1934 se Pravda příznivě vyjadřuje o spojenectví socialistů s komunisty proti fašismu. Komunistická strana se dovtípí a danou věc propaguje. V červnu podepisují socialistická a komunistická strana pakt o jednotném postupu a komunistická strana dělá narážky na možnost sloučení. Včerejší „sociální zrádce“, naivní Leon Blum, je tímto veletočem a projevem dobré vůle zaskočen, ale to není ještě vše. V říjnu začínají stalinisté podlézat Radikální straně a Thorez sází semínka lidové fronty. Celý proces je urychlen dalším krokem Moskvy.

V květnu 1935 podepisuje Francie s Ruskem pakt o obranné alianci. Ten k vojenské spolupráci nepovede a bude pod stále silnější palbou větší části francouzské vládnoucí třídy, která dává přednost dohodě s Hitlerem a Mussolinim. Aby měl pro obě strany smysl, pakt vyžaduje souhlas dělnické třídy s politikou národní obrany a tento souhlas zajišťuje Stalin. Vydává se prohlášení: „Stalin chápe a plně schvaluje, že Francie sleduje politiku národní obrany, aby udržela své ozbrojené síly na takové úrovni, jakou si její bezpečnost žádá.“

Komunistická strana okamžitě přijímá novou linii a svým nově objeveným vlastenectvím zpečeťuje spojenectví s Radikální stranou. Rodí se Lidová fronta: socialistická strana, komunistická strana, Radikální strana a odbory. Díky nevyčerpatelné dobré vůli stalinistů je program přijatelný pro radikály, neboť obsahuje mnoho prázdných frází, kterými se nyní ohánějí a ještě se jimi po desítky let ohánět budou, ale téměř žádné konkrétní požadavky. Dělnické třídě se slibuje kratší pracovní týden bez snížení platu a nejrůznější opatření přislibující obnovu její kupní síly. Vojenský průmysl bude znárodněn a Francouzská banka reformována. Ekonomika se bude stimulovat a fiskálně bude spravedlivější. Přirozeně, že Lidová fronta chce „mír a bezpečnost“. Na potřeby menšin (ženy, lidé z kolonií) se pozapomnělo.

Francouzský „New Deal“ nijak neohrožuje vlastnická práva ani nepoškozuje fungování kapitalismu. Tupá Francouzská pravice ale bude tento zoufalý pokus o modernizaci francouzského kapitalismu sabotovat.

V květnových volbách roku 1936 získává Lidová fronta impozantní většinu (378 poslanců ku 220). Socialistická strana se stává nejsilnější francouzskou stranou, ale komunistická strana ji ve všelidovém hlasování těsně následuje. Pravicí příliš dlouho kompromitovaná Radikální strana sice prohrává na celé čáře, ale se 116 poslanci může – a bude – vydírat své partnery z fronty. Blum, jenž bude předsedat nové vládě, čeká na převzetí úřadu jeden měsíc a kapitalisté mezitím organizují exodus kapitálu.

Odbory se sloučily a dělnická třída je netrpělivá. V půli května propukají – živelně – v okolí Paříže stávky, rychle se šíří a stává se z nich gigantická přílivová vlna zahrnující miliony dělníků, většinou ještě odborově neorganizovaných. Provinční průmyslníci jsou zděšeni, když jejich vždy poslušní dělníci vztyčují nad továrnami rudý prapor a nejčastěji je obsazují. I zemědělští dělníci obsazují některé velkostatky, kvůli čemuž panstvo křísí starého strašáka konfiskace půdy. Svojí nepřístupností vůči všem výzvám stávkující vlastně ohrožují křehké spojenectví Lidové fronty. Když Blum – konečně v úřadu – spěšně svolává delegáty práce a průmyslníků, předvídá pravice sovětizaci Francie. Je dosaženo všeobecné shody na zvýšení mezd, ačkoli mnohé továrny dál stávkují za ještě vyšší mzdy. Parlament horečně – a jen se symbolickou opozicí – uzákoňuje řadu sociálních zákonů: právo na kolektivní vyjednávání, 40hodinový pracovní týden bez snížení platu, placenou dovolenou a legalizaci dílenských delegátů. Vše ale závisí na tom, aby dělníci vyklidili továrny a vrátili se do práce. Vláda, strany a odbory spojují své síly a skutečně mají úspěch, i když některé stávky pokračují až do července.[7]

9. června 1936 Trockij píše, že „francouzská revoluce započala.“ V červenci konstatuje, „že dělníci vyvinuli na vládnoucí třídu grandiózní tlak, ale nedotáhli to až do konce,“ a předpovídá druhou vlnu. Žádná druhá vlna se ale konat nebude.[8]

V roce 1937 již dělnická třída přišla o své hospodářské výdobytky z června 1936. Navzdory devalvaci ekonomika upadá a Radikální strana se přidává k pravici a společně blokují Blumovy finanční plány. Ten odstupuje a po něm následují stále konzervativnější vlády. Lidová fronta je mrtvá. V odborech se odráží sílící roztržka mezi socialisty a komunisty, nejprve kvůli španělské občanské válce a pak kvůli zahraniční politice, jelikož většina pravice a část socialistů upřednostňuje dohodu s Hitlerem. Na obzoru je válka. Stávky v roce 1938 jsou fiasko. Komunistická strana lpí na své politice třídní spolupráce a doufá, že tak zachrání spojenectví s Ruskem. Když Francie roku 1939 váhavě vstupuje do války, dělnická třída bude ještě více dezorientována dalším obratem stalinistů, a to když komunistická strana – po německo ruském paktu – objevuje, že válka je imperialistická a vláda ji postaví mimo zákon.

Stojí za to si povšimnout, že tentýž parlament, který v červnu 1936 přijal nové sociální zákony (když mu dělníci dýchali za krk), posvětí v červenci Pétaina a pohřbí Třetí republiku. Komunisté byli postaveni mimo zákon, takže v obou komorách bude jen 80 proti.

V červnu 1936 dělnická akce během několika málo dní donutila buržoazii poskytnout více reforem než za uplynulého půl století. Jak Blum lítostivě přiznal, okupace továren byly zřejmým porušením zákonnosti, ale dělníci dál nešli a zůstali v mezích definovaných oběma stranami a odbory, do nichž masově vstupovali, aniž by se stavěli proti vedení. Místní výbory Lidové fronty se skládaly pouze z delegátů různých organizací a nebyly zárodkem kontra-moci. Dělníci zjevně věřili, že fašismus lze porazit upuštěním od třídního boje a spojenectvím s osvícenými složkami vládnoucí třídy.

Je lákavé obviňovat „prohnilé a proradné vůdce“ dělnických stran a udržovat si příjemnou fikci revoluční dělnické třídy obdařené historickým posláním, leč neustále podváděné a zrazované vedením, které svobodně přijala. Pravda, komunistická strana byla natolik zvyklá následovat ruskou linii, že si mohla dopřávat orgií obscénní vlastenecké propagandy – která zahanbovala i sociální demokraty – aniž by se mezi jejími kádry vzedmula opozice. Dělnická třída, ale komunistickou stranu během třetího období opustila stejně, jako ji opustila po paktu Hitler-Stalin. V roce 1935 a dále rostla komunistická strana ohromným tempem.[9] Exhumace starých jakobínských hadrů komunistickou stranou nalezla v masách hlubokou odezvu. Je tedy smutnou pravdou, že internacionalismus a třídní uvědomění dělnické třídy byly jen povrchní – až na velmi malou menšinu, kterou se tu budeme zabývat.

Revolucionáři od roku 1934 do konce války

U skupiny tendencí nalevo od tradičních dělnických stran vyvolalo přistoupení stalinistů na obranu národa a třídní kolaborace Lidové fronty vzteklé reakce a odsuzování. Navzdory hlubokým rozdílům se sice občas dokáží spojit v nelehkých společných akcích (participace na třídně bojových skupinách v odborech, mítinky proti válce, proti moskevským procesům a represím v republikánském Španělsku), ale další jednota – například mezi marxisty a anarchisty – je nemyslitelná bez diskuse o věčném problému obrany SSSR. Liší se rovněž svými analýzami situace: byla již Lidová fronta porážkou dělnické třídy nebo se jednalo o revoluční hnutí zrazené dělnickými stranami?

Ačkoli individuálně jsou v stávkách zastoupeni, levičáci nejsou jejich inspirátory ani nedokážou hnutí dovést nikam dál. Když dělníci ztrácí důvěru k dělnickým stranám, zůstávají pasivní nebo následují pravici. Levičákům nenaslouchají. Rabaut[10] se domnívá, že levičáci v době Lidové fronty nečítali ani 10 000 lidí, což je rozumné číslo. Je jich příliš málo, jsou příliš rozdělení, aby ovlivnili běh událostí, a když roku 1939 vypukne válka, bude jich ještě méně a budou ještě dezorientovanější než v roce 1936.

Levičáky lze rozdělit do tří kategorií: 1) anarchisté; 2) organizace vycházející z komunistického proudu – trockisté (jimiž se budeme zabývat souhrnně), Mezinárodní komunistická levice (bordigisté) a l´Union Communiste; a 3) Socialistická levice (PSOP). L´Union Communiste a PSOP mizí po začátku války. Bordigisté se dvěma novými skupinami, GRP-UCI a RKD-CR, budou v průběhu války udržovat internacionalistické tradice proti veškerému imperialismu.

Anarchisté

Navzdory své podezřívavosti k marxistickému hnutí byli mnozí anarchisté přitahováni ruskou revolucí. Bolševici odsoudili imperialistickou válku a jejich heslo „všechnu moc sovětům“ se slučovalo s přesvědčením anarchistů. Během války se rovněž vytvořily kontakty mezi těmi anarchisty a socialistickými militanty, kteří se stavěli proti konfliktu. Aniž by se čekalo na evoluci velkých batalionů Socialistické strany a CGT, byla v Paříži roku 1919 za účasti anarchistů založena efemérní Komunistická strana (s několika málo „sověty“…). Jenže setkáním s ruskou realitou – s Kominternou a ruskými anarchisty – se dobrá vůle anarchistů rychle vyčerpala. Po Kronštadtu se rozchod stává totálním a odnynějška budou anarchisté považovat komunistické Rusko za „non plus ultra“ systém vykořisťování a panství ze strany nenáviděného státu.

Mezi dvěma válkami prodělalo francouzské anarchistické hnutí několik pokusů o sjednocení, po nichž následovalo nové dělení. Můžeme rozlišit dva hlavní proudy: na jedné straně „platformisté“ (podle platformy vypracované Machnem a Aršinovem), kteří obhajují jasné definování cílů, strategie a taktiky anarchistů a dávají přednost strukturované organizaci s trochou disciplíny, a na straně druhé „syntézisté“, kteří akceptují pouze volnou federaci autonomních skupin s širokou škálou názorů. Tento konflikt není nikdy rozřešen (ačkoli minulé i současné rozdíly mezi anarchisty neodráží nutně tato témata).

V roce 1937 je největší organizací l´Union Anarchiste se svým týdeníkem Le Libertaire (založeným roku 1895). Mnohem menší je FAF (Federation Anarchiste de Langue Francaise). Její publikace Terre Libre je velmi kritická k tomu, co považuje za zradu anarchistických principů vedením CNT-FAI ve Španělsku. Někteří anarchosyndikalisté si zvolili izolaci v miniaturní odborové federaci CGT-SR (Confederation Generale du Travail – Syndicaliste Révolutionnaire) napojené na MAP. Jiní anarchisté jsou aktivní v pacifistickém hnutí a dalších monotématických skupinách (kontrola porodnosti, „volná láska“ atd.). Vzhledem k nestabilnosti anarchistických skupin a jejich mnohočetným svazkům nelze rozlišit stálé militanty od pouhých čtenářů tisku. Vezmeme-li všechny tendence dohromady, mají anarchisté po celé Francii slušné a rozptýlené publikum.

Anarchistické hnutí hovoří mnoha hlasy a v otázce války existují neshody mezi „integrálními pacifisty“ (mír za každou cenu) a revolučními pacifisty, ale obojí sdílí odmítnutí účastnit se nadcházející války nebo si v ní zvolit stranu. V roce 1939 se hnutí snaží svůj postoj definovat. Válka je na spadnutí a revoluční síly jsou příliš slabé, aby jí mohly zabránit, zastavit ji, změnit ji ve válku občanskou proti vládnoucím třídám. Známý militant Fremont se domnívá, že by se anarchisté měli snažit přežít a zůstat v kontaktu, i když je souvislá propaganda nemožná. Později pak budou schopni své aktivity obnovit. Další známý militant, Prudhommeaux, v podstatě prohlašuje, že všeobecný úpadek po roce 1936 neskýtá anarchistům žádnou možnost efektivně bojovat za svoji věc…, „co se týče umírání za kapitalisty, …příliš mnoho našich lidí zemřelo ve Španělsku a jinde.“ Nepodnikají se žádné kroky k zajištění kontinuity hnutí.[11]

Když vypuká válka, Le Libertaire není postaven mimo zákon, ale přestává vycházet, protože se odmítá podřídit silné cenzuře. Militanti jednají podle svých sklonů: někteří opouštějí Francii, jiní se podřizují mobilizačním rozkazům a jen hrstka odmítá povolání do armády a stráví léta ve vojenských věznicích. Francie si „ve válce za demokracii“ vytváří rozsáhlý represivní systém, který vichisté spolu s nacisty zdědí a vypilují: někteří anarchisté se v koncentračních táborech připojují k stalinistům a zahraničním antifašistům. Po francouzsko německém příměří je Francie rozdělena do dvou zón a komunikace se stává obtížnou až do úplné okupace nacisty v listopadu 1942.

V letech 1941-42 probíhají v Paříži diskuse mezi několika málo militanty a v polovině roku 1943 se pod zástěrkou pikniku asi 30-35 anarchistů účastní schůze pokoušející se o přeskupení, které však postupuje velmi pomalu. Teprve v roce 1944 je vytištěn vnitřní bulletin Le Lien a nějaké letáky.

Během let 1942-43 iniciuje neúnavný militant Saulisres (Arru) přeskupování anarchistů na jihu Francie, kde rovněž pobývají mnozí španělští anarchisté. Navazují se kontakty s Volinem a jeho přáteli v Marseilles a s dalšími jednotlivci v oblasti mezi Toulouse a Marseilles. V Toulouse se koná minisjezd (1942) s desítkou účastníků. Arru uveřejňuje jedno číslo revue La Raison, brožuru a několik letáků. Nezapomeňme ani na zemitý plakát (150 kopií) s titulkem „Mort aux vaches“[12], který vyzývá obyvatelstvo, aby „nakopalo prdel“ všem válčícím stranám, ať už nosí svastiku, rudou hvězdu, Garterský řád, Lorrainský kříž nebo francisque.[13]

Po odchodu nacistů se v říjnu 1944 koná v Agen další minisjezd – předehra k prvnímu sjezdu opětovně ustavené anarchistické federace v říjnu 1945. Le Libertaire začíná znovu vycházet v prosinci 1944.

Texty pocházející od Arrua a jeho fantazmagorické Federation Internationale Syndicaliste Revolutionnaire se sice stylem i obsahem velmi liší od textů vydávaných internacionalistickými skupinami, ale nicméně jej staví do totální opozice vůči všem válčícím stranám a vyzývají dělnickou třídu, aby spoléhala pouze na své vlastní konání. Marně bychom ale v dostupných anarchistických textech z tohoto posledního období války hledali analýzy situace, perspektivy, přesnou definici postoje hnutí. Zato rozpory přímo překypují: jeden leták proklamuje „Pryč s válkou“, zatímco první Le Libertaire vysvětluje , že „boj proti hitlerismu ještě neskončil a musí pokračovat.“ Obtíže, na jaké anarchisté naráželi při dosahování souhlasu v konkrétních problémech, zřejmě vysvětluje militant jedné ilegální skupiny: „Anarchisté se vždy cítili lépe v mlhavosti vzdálené budoucí společnosti než v realitě a triviálnostech současnosti.“[14]

Objektivně zhodnotit úlohu anarchistů se zdá být obtížné. První Le Libertaire čiší sebeuspokojením: „List ani hnutí se nikdy nezkompromitovaly… vydávali jsme Le Lien… naši militanti často vedli hrdinné akce proti nacismu, ale jako hnutí jsme nemohli uzavřít pakt s oficiálním Odbojem.“ Mnohem později, když už zjevně vešly ve známost všechny podrobnosti o Arruově činnosti, stává se tón Le Libertaire lyrickým, když prohlašuje, že těm, kdo tvrdí, že hnutí nebylo připraveno nebo nebylo vhodné pro ilegální činnost, Arru přináší nezpochybnitelné vyvrácení.[15] Na druhé straně Craipeau – po pět let jeden z motorů trockistického podzemí – se o sebeuspokojení anarchistů v prvním Le Libertaire vyjadřuje tvrdě: „A tak, protože reakcionáři a fašisté chtěli zardousit ‚hlas rozumu‛, anarchisté považovali za normální zůstat zticha a omezovali se na vnitřní bulletin… Jejich hnutí odmítá jakýkoli kompromis s buržoazním Odbojem, ale když jeho militanti chtějí jako jednotlivci bojovat proti fašismu, činí tak individuálně v řadách tohoto Odboje. Je to revoluční hnutí pro klidné časy.“[16]

Mezi triumfálními tvrzeními Le Libertaire a naprostým odsouzením z Craipeauovy strany (ten s největší pravděpodobností nevěděl o Arruových činech) leží potřeba střízlivého hodnocení. Dostupná jsou svědectví i informace o stovkách anarchistů za války.[17]

Stručně řečeno, někteří anarchisté zůstali – ať už vědomě či nikoli – zticha a čekali na lepší časy, aby si neušpinili ruce. Jiní se chovali jako izolovaní militanti jiných proudů – aniž by se integrovali do Odboje, dělali práci Odboje a občas obdivuhodnou solidární práci. Zdá se, že těch, kdo se do oficiálního Odboje skutečně integrovali, ale bez snahy o osobní prospěch, nebylo mnoho.

Je zřejmé, že mnozí anarchisté byli sice ochotni čelit rizikům ilegální činnosti, ale jen velmi málo se jich angažovalo v činnosti, kterou by bylo možné považovat za anarchistickou. Cenné aktivity Arrua a jeho pár přátel nemohou zakrýt kolaps hnutí. Jeho heterogenita, nedostatečná soudržnost a organizovanost (ad nauseam mnohými anarchisty odsuzovaná) a absence perspektiv mu během války zabránily konat.

Trockisté

Roku 1933 Trockij, pod vlivem německé katastrofy, považuje za nemožné nadále kohabitovat s Kominternou: „Potřebujeme neposkvrněný prapor,“ novou internacionálu. Přesto trockisté stále obhajují obranu ruského dělnického státu, i když s novými argumenty. Pro Lenina to byla existence sovětů, bolševické strany a Kominterny, co dodávalo znárodněné ekonomice socialistický charakter. Nyní znárodněná ekonomika dodává socialistický charakter (byť degenerovaný) ruskému státu…

Náhlý vzestup bojovnosti dělníků v roce 1934, Lidovou frontu a možnost jednoty socialistické strany a komunistické strany Trockij považuje za otevření nových revolučních perspektiv. Bolševici-leninisté nemohou zůstat izolováni a musí vést revoluční dělníky. Tuto úlohu mohou vykonávat v socialistické straně. Jedná se o první „francouzský obrat“. Ligue Communiste diskrétně a jen za cenu několika málo odpadlíků vyhoví a La Verite, kterou stále zdobí srp a kladivo, se stává tiskovým orgánem skupiny Bolševiků-leninistů v socialistické straně.

Vyhlídky se však neuskutečňují. Sbližování socialistické strany s komunistickou stranou vede k Lidové frontě a přizpůsobení se buržoazii. V roce 1935 jsou Bolševici-leninisté ze socialistické strany vyloučeni. Nabrali sice nové členy mezi mladými socialisty, ale stále jsou rozdělení. Živoří pod Lidovou frontou a ze zoufalství se rozhodují pro druhý „francouzský obrat“. Roku 1939 stále rozděleni vstupují do Parti Socialiste Ouvrier et Paysan (PSOP), která se zrodila předešlý rok. Autonomii znovu získávají, když se PSOP na začátku války hroutí.

L´Union Communiste

V roce 1933 přivádí „sjednocovací“ konference (a není první…) dohromady delegáty desítky opozičních komunistických skupin a izolované militanty. Přítomni jsou trockisté a bordigisté. Výsledkem je další neúspěch, ale později se z minipřeskupení rodí L´Union Communiste, který vydrží až do války se svým tiskovým orgánem L´Internationale. Důležitost teoretických úkolů, před nimiž stála rodící se organizace, vysvětluje Chaz: „Co se týče povahy a kontrarevoluční úlohy SSSR, jsme byli minimálně o 10 let pozadu za našimi holandskými soudruhy (komunisty dělnických rad) a za soudruhy z Německé levice. Stejně tak jsme byli pozadu ohledně institucionalizace a integrace odborů. Totéž v otázce revoluční strany. Měli jsme problémy.“[18]

UC odsuzuje byrokratické manévry trockistů a to, co považuje za jejich politickou pomatenost: posun od demagogických postojů ke vstupu do sociální demokracie, nadhodnocování revolučních možností, propagování iluzí v dělnické třídě o potenciální revoluční úloze socialistické a komunistické strany atd. UC odsuzuje Lidovou frontu, kterou považuje za ekvivalent Národní fronty. V roce 1935 je UC proti jakékoli obraně SSSR.

Válka spolu s doprovodnou mobilizací a zatýkáním nebo exodem zahraničních militantů zapříčiňuje kolaps skupiny, která ani ve svém nejlepším období určitě neměla více jak 40 členů. Davoust (Chaz) je zatčen a pak deportován. Přežije Sachsenhausen a obnoví své aktivity v předvoji, ale UC se již znovu neustaví.[19]

Socialistická levice a PSOP

V roce 1935 se levé křídlo socialistické strany spojuje kolem Marceaua Piverta. Proti programu Lidové fronty nabízí program masivního znárodňování, lidovou milici, správu veřejného sektoru odbory a lidovými výbory, svobodu pro kolonie atd. Lidová fronta musí sloužit pouze jako předehra k socialistické transformaci společnosti a – po volebním vítězství – Pivert tvrdí, že „vše je možné“. Blum s Thorezem to popírají. Blum vysvětluje, že byl zvolen k výkonu moci a nikoli k jejímu dobytí.

Pivertisté organizují vlastní tendenci, Gauche Révolutionnaire, jako ministranu uvnitř socialistické strany. Odsuzují třídní kolaboraci, napadají národní obranu (kterou Blum posiluje), podporují POUM, pranýřují moskevské procesy a občas se na konkrétních akcích spojují s trockisty a anarchisty. Vztahy mezi Pivertem a trockisty kolísají, ale hluchý k cukrování i urážkám Pivert stále lne k socialistické straně a Lidové frontě.

V roce 1937, na vrcholu svého vlivu, má Gauche Révolutionnaire na sjezdu socialistů jen 16% mandátů a tudíž nemůže ovlivnit chod událostí. Pivertisté se ve straně brzy stávají rušivým prvkem a navzdory svým formálním ústupkům disciplíně dopadají na mládežnické skupiny a pak i na Piverta a jeho přátele sankce. Pivertisté se roku 1938 na sjezdu v Royan vzbouří a opouští socialistickou stranu. Vytvářejí Parti Socialiste Ouvrier et Paysan (PSOP).

Založení strany přichází ve špatný čas. Na obzoru je válka a dělnická třída je na ústupu. PSOP nekooptuje všechny stoupence Gauche Révolutionnaire a přinejlepším má snad 10 000 členů. Tento počet se ještě scvrkne, ale pro malé trockistické skupiny je úchvatné a tak v roce 1939 do strany vstupují, aniž by byly vítány s velkým nadšením. V PSOP koexistují integrální pacifisté, nepoučitelní sociální demokraté, trockisté nejrůznějších přesvědčení a militanti snažící se kormidlovat mezi reformismem a bolševismem. Diskuse je nicméně svobodná a odehrává se dlouhá debata o tom, jaký postoj zaujmout k nadcházející válce. Řada militantů má zmatený pocit, že tato válka by mohla být jiná než ta předchozí a možná tedy nepůjde aplikovat nebo opakovat tutéž taktiku a postoje. Nakonec je dosaženo dohody o souhlasu s tradičními pozicemi zděděnými po sociální demokracii před rokem 1914.

Když válka vypuká, Pivert je v Americe. Trockisté okamžitě požadují vytvoření podzemní organizace a když jsou přehlasováni, znovu se stávají nezávislými, byť jsou stále rozdělení. Někteří militanti se chvíli snaží udržovat legální fasádu PSOP, ale brzy to vzdávají. Strana se rozpadá a militanti rozptylují.

Během války lze některé bývalé členy PSOP (a rovněž některé bývalé anarchisty a syndikalisty) nalézt ve skupinách a publikacích, které je možné považovat za levé křídlo Odboje: v Paříži je to Notre Revolution, z níž se později stává Nos Combats a nakonec Libertes; na jihu L´Insurg a Liberer et Federer, které se později sloučí. Navzdory neshodám mají tyto publikace mnoho společného: straní se šovinistického jazyka stalinistů a gaullistů, přejímají populistický styl a potvrzují svoji oddanost socialistické budoucnosti. Jistěže je válka imperialistická, ale fašismus je nepřítel číslo jedna, kterého musí dělnická třída porazit prvně v rámci boje vedeného Spojenci. Vítězství nad fašismem přinese konec „skomírajícího kapitalismu“. Liberer et Federer slibuje poslušnost de Gaullovi jakožto vojenskému vůdci, ale přeje si uchovat svoji nezávislost. Volky nevolky však tyto skupiny stojí jednou nohou v oficiálním Odboji a svoji politickou orientaci dále nedefinují. L´Insurg své hnutí rozpouští při osvobození. Marceau Pivert po válce znovu vstupuje do socialistické strany.

Mezinárodní komunistická levice

Tento politický proud je známější jako bordigisté, podle svého hlavního teoretika Amadea Bordigy.[20] Již před rokem 1914 byl Bordiga aktivní v Italské socialistické mládeži a v roce 1917 se stává redaktorem Avanguardia. Než se přímo postaví na stranu ruské revoluce, podporuje zimmerwaldskou a kienthalskou konferenci. V roce 1918 prosazuje vyloučení reformistů z Italské socialistické strany, která se roku 1919 – i se všemi tendencemi – přidá ke 3. internacionále. V roce 1920 začíná vydávat Il Soviet a vede kampaň proti účasti ve volbách, kteroužto pozici neúspěšně brání na 2. sjezdu Kominterny (červenec 1920). Na sjezdu v Leghornu v lednu 1921 střed (vedený Serratim) odmítá eliminovat reformistické křídlo a dochází k rozkolu. Bordigova tendence ve spojení s Ordino Nuevo z Turína (vedeného Gramscim) zakládá Komunistickou stranu Itálie s Bordigou coby tajemníkem. V březnu 1922 druhý sjezd KSI přijímá slavné Římské teze, které definují úlohu a povahu strany a bordigistickým proudem jsou stále považovány za fundamentální dokument. Kominterna však již na svém 3. sjezdu v roce 1921 přijala taktiku jednotné fronty a podporuje Gramsciho skupinu (které je nápomocen Togliatti) proti Bordigovi a ta se v roce 1923 zmocňuje vedení. Na 3. sjezdu, který se konal roku 1926 ve francouzském exilu, jsou Bordigisté rozdrceni. Osamělý disident Bordiga se v únoru 1926 účastní zasedání rozšířené exekutivy Kominterny a roku 1930 bude ze strany vyloučen.

Bordigistický postoj ke straně vysvětluje neshody a pozdější rozchod s Kominternou. Bolševické vítězství nepochybně zintenzivňuje bordigistickou fetišizaci strany, ale jejich koncepce je originální a „leninismu“ za moc nevděčí – ten byl v západní Evropě a Americe až do začátku dvacátých let prakticky neznámý. Následující řádky nemohou postačit k popsání teorie, která je daleko složitější, než by se zdálo z její zjevné rigidity.

Před revolucí, během ní i po ní je strana ztělesněním dějinného poslání proletariátu a program strany je pevně zakotven v marxistické teorii. „Vize kolektivního konání ve prospěch cílů, týkajících se celé třídy a znamenajících totální svržení společenského systému, mohla být jasná jen vyspělejší menšině“ (Strana a třída, 1921). Třída existuje pouze do té míry, do jaké je možná existence strany, dokonce i jako malé menšiny, kteroužto koncepci shrnuje formulka: „strana je třída a třída je strana.“ Jedině triumf integrálního komunismu a zánik tříd, udělá ze strany přežitek a ta se pak bude schopna rozpustit v dělnické třídě, která se stala komunistickou. Domnívat se, že sověty by mohly stranu nahradit, je reakční a chybné. V posledku diktatura proletariátu může být jedině diktaturou strany.

Komunistický program je charakteristický svojí neměnností,[21] svojí neredukovatelnou opozicí vůči všem podobám panství kapitálu. Obrana programu je první povinností strany. Ta se nebude dožadovat umělé popularity oslabováním svých principů. Do strany člověk vstupuje jako jednotlivec na základě politické shody. Program revoluce může bránit jen jedna organizace. Strana odmítá infiltrovat jiné organizace a odsuzuje vytváření bloků a koalicí s nimi.

A tak v Itálii bordigisté odmítají jednotnou frontu se socialisty. Akceptují ji přinejlepším na úrovni odborů. Později se staví proti sloučení se socialisty (prosazovanému Kominternou, ale odmítnutému socialisty) a dokonce i s Terzinim, vyloučeným levým křídlem socialistické strany. Nástupem fašismu se postoj bordigistů nemodifikuje – fašismus i demokracie jsou pro ně jen různé masky moci buržoazie, proti níž lze postavit jedině diktaturu proletariátu.[22]

Italská levice tvrdohlavě bojuje v Kominterně (která je pod ruskou kontrolou), kritizuje její zasahování do života stran a především navrhuje, aby internacionála diskutovala problémy ruského státu. Po své porážce v roce 1926 bordigisté ve francouzském Pantinu oficiálně vytvářejí Levou frakci KSI. Později se v roce 1935 z této organizace vyvinula Italská frakce Mezinárodní komunistické levice, což značilo – podle některých opožděně – rozchod s 3. internacionálou. Po krátkou dobu probíhá sbližování s Trockým a jeho Mezinárodní opozicí, po němž v roce 1933 následuje totální roztržka. Bordigisté akceptují pouze teze prvních dvou sjezdů 3. internacionály – a to ještě s výhradami – zatímco trockisté za zásadní dokumenty považují teze všech čtyř sjezdů.[23]

Roku 1933 začíná Frakce vydávat (koncem října) Bilan ve francouzštině. V nejranějším stádiu španělské občanské války, Frakce definuje svůj postoj: španělský proletariát si nedokázal vytvořit třídní stranu, neustavil svoji diktaturu a ve jménu antifašistického boje ponechal moc buržoazie nedotčenou. Válka je imperialistická a frakce MKL apelují na všechny dělníky, aby dezertovali z front, sbratřovali se a změnili válku v občanskou válku proti kapitálu.

Union Communiste, Revolution Proletarienne a někteří anarchisté jsou si dobře vědomi kontrarevoluční úlohy stalinistů, která vyvrcholí pronásledováním revolucionářů a útoky proti kolektivizaci. Kritizují – občas tvrdě – sice to, co považují za kapitulace POUM a CNT-FAI, ale nenásledují bordigisty, kteří podle nich na Španělsko mechanicky aplikují hesla zděděná z první světové války. Ani bordigisté nejsou v této otázce jednotní: v Italské frakci a malé belgické skupině blízké bordigistům dochází k rozkolu.

Bordigisté se staví proti obraně ruského státu, který je podle nich integrován do imperialistického konsorcia. Jejich kritérium je v podstatě politické: jelikož ruská strana a její Kominterna opustily revoluční program, nemůže být Rusko socialistické. Bolestivě chybí analýza ruské společnosti: byrokracie je občas považována za pouhý nástroj mezinárodního kapitalismu, občas se prý zase zmítá mezi proletariátem a záhadnými starými společenskými třídami. To by snad vysvětlovalo archaický přívlastek „centrismus“, který pro stalinismus používají i po Španělsku.

Nekompromisní během války ve Španělsku, bordigisté neváhají, když začíná druhá světová válka. Jedná se o další imperialistickou válku, kterou je třeba změnit v občanskou válku proti všem buržoaziím. Frakce musí pokračovat ve své práci na vytváření revoluční strany. Rozkol zapříčiněný otázkou Španělska (přeskupení bude probíhat neformálně) a válka rozptylují militanty. Kolem Peroneho (Vercesi), čelního teoretika frakce, který válku přežívá izolován v Bruselu, se vytváří malé jádro. V Marseilles malá skupina italských bordigistů a mladých francouzských nováčků kolem Marca (veterán komunistických opozicí) vytváří Francouzskou frakci MKL. Vznikají nějaké texty (nyní nedostupné). Frakce se nakonec stěhuje do Paříže, kde navazuje kontakty s Italy, kteří se po pádu Mussoliniho nevrátili do Itálie. Koncem války vychází několik čísel L´Etincelle.

V roce 1945 přichází vítr z Itálie. Bordigisté, kteří si v období ilegality vybudovali svoji organizaci, pořádají konferenci v Turíně. Jejich Mezinárodní komunistická strana je jedinou revoluční organizací na světě, s malým leč reálným množstvím stoupenců (několik tisíc členů), týdeníkem (Battaglia Communista), teoretickou revue (Prometeo) a několika provinčními publikacemi.

Ačkoli Italové nemohou poskytnout žádnou materiální pomoc, získává Francouzská frakce jistou prestiž a novou sílu do života. Mezi jinými jsou stoupenci frakce veteráni bývalého Union Communiste jako třeba Davoust (Chaze) a Lasterade a rovněž skupinka Proti proudu, která je produktem rozkolu v RKD-CR. Frakce vydává L´Internationaliste a navazuje kontakty s několika továrnami, zvláště v Renaultu, kde členové frakce hrají v roce 1948 úlohu ve stávce. Tyto snahy přináší jen málo výsledků a na povrch opět vyplouvají teoretické problémy. V roce 1950 považuje většina francouzských členů bordigismus za fosilii a přidává se k Socialisme ou Barbarie. Silně zdecimována vydá se Francouzská frakce na další pochod přes poušť, ale to už je jiný příběh.

V roce 1944 několik zakládajících členů Frakce (Marc a Salama/Mousso) odchází a vytváří Gauche Communiste de France vydávající Internationalisme, orgán studia a diskuse. Vytvoření strany v Itálii považují za předčasné a oportunistické.[24] Činnost Francouzské frakce je považována za irelevantní a bezzásadovou. Tato skupina je původem Mezinárodního komunistického proudu, který existuje dodnes.

Němečtí a francouzští revoluční komunisté: RKD a CR[25]

Skupina známá během války jako Revolutionere Kommunisten Deutschland je původně součástí rakouského trockistického hnutí a v roce 1938 je uznána za rakouskou sekci 4. internacionály (RKO). Zahnána represemi do exilu RKO se rychle dostává do konfliktů s trockistickým hnutím a její delegáti v září 1938 hlasují proti oficiálnímu prohlášení 4. internacionály. Byť stále souhlasí s trockistickou analýzou SSSR coby degenerovaného dělnického státu, liší se od Trockého v otázce, jaký postoj v případě války zaujmout v zemích, které by mohly být Rusku nápomocny. Obhajují revoluční defétismus ve všech zemích a přibližují se pozicím Americké revoluční dělnické ligy („Oehlerova skupina“), která v září 1939 uveřejňuje svých 14 bodů jakožto provizorní základ nového mezinárodního přeskupování.[26]

Roku 1941 se z RKO stává RKD a rozchází se s trockismem. RKD definuje SSSR jako státní kapitalismus a kategoricky se staví proti jeho obraně. Útočí na trockismus s tím, že se jedná o od počátku centristický proud, který je proti „čistému“ bolševismu z Leninových dob.

Po pádu Francie se RKD usazuje na jihu této země a předvádí pozoruhodnou činnost a pravidelně vydává RK Bulletin (17 čísel do roku 1943) a pak Spartakus, jehož první číslo (květen 1943) obsahuje výzvu k dělníkům světa, aby shodili své okovy a vytvořili mezinárodní republiku dělnických a vojenských rad. „Wir sind weder Sozialdemokraten, noch Stalinisten, noch Trotskisten. Die Prestigefragen interessieren uns nicht. Wir sind revolutionere Kommunisten, Spartakisten.“ K této působivé produkci je třeba dodat Fraternisation Proletarienne, Organe des Communistes Revolutionnaires de France (jejichž organizace ještě neexistovala) a další letáky a teoretické texty. Iniciují se kontakty s německými vojáky a navazují se styky s francouzským revolučním podzemím.

Ačkoli je v ilegálních aktivitách zběhlá, není RKD imunní vůči represi. V roce 1942 jsou zatčeny tři ženy a jedna je odsouzena na 14 měsíců, druhá na 3 roky a třetí na 15 let. Jedna je deportována do Německa, ale přežije. Druhá po vypršení svého trestu obnovuje ilegální aktivity. Třetí, Melanii Bergerovou, osvobodí RKD za použití falešných německých dokumentů. Další dva členové RKD, Ignaz Duhl a Arthur Streicher, jsou zatčeni a zavražděni Gestapem. Karl Fisher (Emile) zatčený v roce 1944 sice přežije Buchenwald, ale později (roku 1947) jej ruská policie unese z Rakouska a stráví osm let na Sibiři. Tyto příklady nejsou kompletní. Bitá, ale nikoli zničená, se RKD často stěhuje: Montauban, Marseille, Grenoble, Lyon… Na jaře 1944 organizace přenáší své aktivity do Paříže.

Co se počtu členů týče, nemohou být směrodatné ani údaje osob, které se účastnily aktivit RKD. S jistou rezervou můžeme hovořit asi o desítce militantů (včetně několika Francouzů) v době osvobození Paříže. Organizaci vede Rakušan Scheuer (Armand), nepochybně zběhlý v ilegální práci. Skupina si udržuje přísné rozdělení – členové nejsou vždy zrovna dobře informováni o vlivu organizace, které propaganda není cizí. RKD jsou mistři v navazování styků a kontaktů a střídavě si je hýčkají nebo agresivně odsuzují. V říjnu 1942 vyzívají k vytvoření skutečné nové internacionály a jeden dopis adresují trockistické skupině La Seule Voie, přičemž v něm konstatují, že jednu překážku na cestě k tomuto cíli odstranily protitrockistické represe. Nevhodný začátek vyvolal rozhořčenou odpověď od La Seule Voie: „Máte špatnou adresu, soudruzi.“ Individuální kontakty jsou plodnější a RKD má jistý vliv na mladé trockisty v Toulouse, Lyonu a Paříži.

V dubnu 1944 se slučují tři francouzské trockistické organizace – POI, CCI a skupina Octobre – a vytvářejí Parti Communiste Internationaliste. Malý Kornerův (Bartaův) Union Communiste, který vydává Lutte de Classe, se odmítá připojit. RKD vehementně odsuzuje prohlášení těchto tří skupin: „Místo, aby odsoudila profašistické, anglofilní a prostalinistické úchylky, kterými se hemží noviny a bulletiny POI a CCI (La Seule Voie), výzva vědomě podvádí dělnickou třídu, když tvrdí, že zmiňované skupiny nikdy nepřestaly tuto válku odsuzovat jako ‚imperialistickou‛.“ Nicméně větší organizace znamená větší možnosti politické práce a tak noví francouzští členové RKD vytvářejí v této straně tendenci.

V srpnu 1944 při osvobození Paříže hrají RKD a francouzští CR poprvé a naposledy nějakou úlohu v ryze třídním hnutí: militanti CR vedou stávkový výbor ve velkém závodě Renaultu. Vládne euforie – v kantýně se sbratřují CR, ortodoxní trockisté (kteří se na scénu dostávají pozdě) a dva tiskaři z GRP-UCI (kteří mají udělat sazbu pro plakát výboru), zatímco na stole sedící stalinista dělá narážky o nezodpovědných živlech. Stalinisté reagují rychle. Jeden militant z CR je zatčen a týrán. Renault se dostává zpět pod kontrolu stalinistů, ale levičáci si tam udržují podporu a sehrají úlohu ve stávce roku 1948 zahájené navzdory stalinistické CGT.

V říjnu 1944 tendence CR přednáší prohlášení na sjezdu PCI a opouští stranu. Francouzská skupina Organisation Communiste Révolutionnaire tehdy čítá asi 40 členů a vydává hojně literaturu, sama či společně s RKD: Rassemblement Communiste Révolutionnaire, rovněž Pouvoir Ouvrier za CR, Vierte Kommunistische Internationale za RKD a L´Internationale, tiskový orgán Mezinárodní komise vytvořené CR a RKD. Iluze o revoluční vlně v Evropě se ale rozplývají a je třeba narýsovat dlouhodobé perspektivy a diskutovat teoretické premisy. Existují otázky ohledně Kronštadtu, NEP, Brest-Litevsku a konečně i ohledně samotného leninismu. Je zpochybněna mentorská úloha starého vedení RKD. Sílí napětí a přibývá odpadlíků. Několik málo militantů se přidává k Mezinárodní komunistické levici (bordigisté), zatímco ostatní vytvářejí novou efemérní organizaci, CR-Proti proudu (Le Pouvoir Ouvrier), která se brzy také přidá k bordigistům. Vůdce RKD se sbližuje s anarchisty. Zbytky organizace se rozptylují v roce 1946.

Nezávisle na politickém hodnocení si ohromující kus práce odvedený hrstkou rakouských a německých militantů z RKD za obtížných a nebezpečných podmínek žádá úctu.

Groupe Revolutionnaire Proletarien – Union des Communistes Internationalistes (GRP-UCI)[27]

Koncem roku 1941 se scházejí izolovaní militanti různých směrů, aby obnovili staré kontakty a rozhodli o zformování nové skupiny. Je třeba poznamenat, že tou dobou byli bordigisté a RKD v jižní zóně Francie. Ohledně imperialistické povahy války a definování Ruska jako státně kapitalistického systému je dosaženo široké shody. Účastníci pocházejí z trockistických, anarchistických a různých německých opozičních skupin a zastupují mnoho národností – některé diskuse se fakticky odehrávají v němčině, neboť francouzština je v menšině.

Roku 1943 vydává GRP manifest, který říká, že je třeba imperialistickou válku změnit na občanskou válku proti všem kapitalistickým vládám, přičemž konečným cílem je mezinárodní republika dělnických rad. Coby bezprostřední kroky manifest prosazuje propagandu a sbratřování s německými vojáky a dělníky; odsuzování imperialistických cílů; podporování ekonomických požadavků dělníků, boj proti deportacím dělníků do Německa organizovaným vichistickou vládou a nacisty; a vytváření revolučních skupin v továrnách jako krok k ustavení dělnické milice a závodních výborů. Nejdříve skládá hold Trockému, ale pak manifest deklaruje, že 4. internacionála nedokázala sjednotit ani trockisty a o to méně je tudíž schopná přeskupit všechny revolucionáře. Její byrokratické metody z ní vyhnaly všechen skutečný život a její dogmatický vztah k ruské zkušenosti je překážkou pro jakýkoli pokrok v teorii. Je třeba vybudovat opravdovou internacionálu.

Díky svému sociálnímu a národnostnímu složení je skupina zranitelná a neobyčejně jí schází materiální prostředky. Je tedy legitimní, že své ambice spojuje s RKD a jednou anarchistickou skupinou nedávno ustavenou za účelem spojeného úsilí. Tyto poslední dva kontakty jsou neplodné. Při osvobození Paříže se skupina neúspěšně snaží zajistit si peníze a materiál. Rozdává dvojjazyčné letáky – spíše z touhy učinit gesto, než že by si dělala iluze o jejich dopadu. V roce 1944 se jako ústupek mladým francouzským členům, stále ještě citově svázaným s trockistickou tradicí, z GRP stává L´Union des Communistes Internationalistes za 4. internacionálu.

Publikace GRP-UCI jsou obecně známé špatnou kvalitou tisku. Do ledna 1945 skupina vydala 16 čísel Le Reveil Proletarien a 5 či 6 čísel teoretické revue La Flamme. V posledních dvou číslech (slušně natištěných v roce 1946) je jasně zřetelná evoluce skupiny směrem ke komunistům dělnických rad.

Po osvobození Paříže přináší organizaci novou krev a možnosti nových kontaktů omezené organizování mezi socialistickou mládeží. GRP-UCI je ale (stává se to i jiným organizacím) na asimilaci těchto nových lidí – kteří jsou bezpochyby motivováni zdravou reakcí na třídní kolaboraci, avšak politicky jsou nezkušení a náchylní lehce se nechat odradit esoterickou atmosférou skupiny a jejím nedostatkem možností vyjádřit se) špatně připravena. Někteří členové se skupinou končí, někteří cizinci opouštějí Francii, a to ani ne tak kvůli skutečným rozporům jako spíše z touhy prozkoumat jiné možnosti. Skupina upadá a v roce 1947 přestává fungovat. Za války splnila užitečnou úlohu a není od věci zmínit se, že navzdory svým odlišným evolucím si bývalí členové skupiny udrželi přátelské kontakty.

Závěry

Tato studie se pokouší vysvětlit historické pozadí a činnost pouhých tří skupin, které během války zaujaly jednoznačný postoj: RKD-CR, GRP-UCI a Mezinárodní komunistická levice (bordigisté). Jelikož je narozdíl od trockistů tolik nesoužily strategické a taktické problémy zapříčiněné účastí SSSR v konfliktu, příliš se ve svých analýzách války nelišily. Dnes je bezpředmětné vědět, zda RKD nebo GRP zhodnotila italskou situaci správně či nikoli, nebo znovu omílat staré argumenty vztahující se k věčným teoretickým problémům.

Zmínku o anarchistickém proudu jsme považovali za nezbytnou, jednak abychom zdůraznili pád hnutí a druhak, abychom ocenili snahy těch militantů, kteří se na ně pokoušeli přinejmenším navázat.

S mnoha nuancemi byly ony tři výše zmiňované skupiny ty nejoptimističtější – stejně jako trockisté – ohledně revolučního potenciálu konfliktu. Jejich naděje byly nemilosrdně rozdrceny: spolu s restaurací státní moci, které napomáhali stalinisté a reformisté, rychle zmizely i roztroušené a mdlé pokusy o autonomní jednání dělnické třídy.

Ultralevicová analýza SSSR se potvrdila, zatímco přepracovávaná analýza trockistů se sesypala. Byrokracie nepodlehla ani kapitalistickému tlaku ani proletářské revoluci. Chránila a rozšiřovala svoji moc a stala se uchazečkou o panství nad světem. Kontrarevoluční úloha ruského státu a jeho zahraničních agentur, komunistických stran, se znovu demonstrovala, když se odkrytím čistek a Gulagu odhalilo barbarství tohoto systému.

Válečné a poválečné období prokázalo, že byrokratická společnost se nevyskytla jako nějaký bizarní úkaz omezený na Rusko. Byrokratické společnosti existují v polovině Evropy i jinde ve světě a skýtají trockistům další exempláře dělnických států, které se zrodily degenerované či deformované. Jedná se o nejdůležitější událost století, o nezvratný důkaz, že eliminace soukromého kapitalismu bez demokratického uspořádání společnosti plodí nové formy panství a vykořisťování.

Tato stručná historie ultralevice není a posteriori ospravedlňováním, avšak nicméně je třeba rozptýlit některé mylné dojmy.

Někteří lidé sice nezpochybňují imperialistický charakter války, ale přitom obviňují internacionalisty, že nepřímo napomáhali nacistům, protože vše nepodřídili nutnosti antifašistického boje. Jedná se o tu nejzávažnější otázku a složitost problému se odhalila již v různých diskusích, které proběhly před válkou.

Tehdy internacionalisté stále nalézali inspiraci ve skvělé tradici Liebknechta a Luxemburgové, Zimmerwaldu a v heslech zděděných z této doby: „Nepřítelem je naše vlastní buržoazie a kapitalistickou válku musíme za cenu porážky naší buržoazie transformovat ve válku občanskou,“ atd. Existovaly však pochyby.

S výjimkou Ruska se první světové války účastnily státy se značně podobnými společenskými systémy a s důležitými socialistickými organizacemi, které sice byly vskutku oslabené a demoralizované, ale ne zničené. V každé zemi existovalo revoluční jádro (vystavené jen relativně mírným represím), jehož růstu napomáhala stagnace na frontách. V západní Evropě dokonce i bez revolučního výsledku mír sice modifikoval hranice, ale nevyhladil organizace dělnické třídy. Roku 1939 byla situace odlišná. I když nemohl předvídat německý blitzkrieg, kdo by tehdy dokázal říct, zda bude válka trvat dost dlouho na to, aby proletariátu – tu rozdrcenému fašisty a onde demoralizovanému stalinisty a reformisty – umožnila rozvinout si revoluční uvědomění? Rychlé vítězství mocností Osy mohlo Evropu na mnoho let uvrhnout do temnoty. Dokonce ani Trockého strategie nebyla zdaleka prostá, když musel prokázat neshody mezi fašisty a demokratickými zeměmi a počítat s jejich možným románkem se SSSR.

Američtí a britští trockisté – jejichž země nebyly terčem invaze, jejichž buržoazie byla spojencem SSSR a kteří požívali trochu legálnosti – se s těmito problémy museli vypořádat zcela konkrétně. (Jak se jim to povedlo, je mimo rámec tohoto článku).[28]

Částečnou odpověď na tyto otázky internacionalistům přineslo rychlé německé vítězství ve Francii. Stejnou měrou, jakou se francouzská buržoazie – s dostatečnou licoměrností, která jí měla zabezpečit budoucnost – postavila za nacisty, se boj proti vichistickému režimu a nacistům stal stejným bojem. Ale válka pokračovala a nechávala nedotčen problém Odboje.

Ultralevice a trockisté si zachovávali naprostou nezávislost a bojovali proti vichismu a nacistům v rámci svých vlastních globálních perspektiv.

Ultralevice byla jen zrnkem písku ve vichřici a mohla si stanovovat jen skromné úkoly. Navzdory své slabosti považovala za nezbytné zachovat své organizace za účelem zachránění a rozvoje teorie, přeskupení militantů a odhalování lží a iluzí šířených všemi možnými imperialisty. Ultralevice zastávala obranu proletářských zájmů proti francouzskému i německému kapitálu, obhajovala sabotování nacistického válečného úsilí a odpor vůči německé a vichistické legislativě. Ačkoli němečtí vojáci bojovali vskutku statečně, ne všichni byli nacisté. Tisíce dezertérů byly popraveny. Omezená leč efektivní práce trockistů mezi německými vojáky prokázala, že  nejsou nepřístupní propagandě. Jejich postoj byl protinacistický, ale stál na třídním základě a nikterak nepřistupoval na třídní kolaboraci a šovinismus stalinistů a gaullistů.

Někteří dobromyslní lidé tvrdí, že ultralevice – a rovněž trockisté – měla infiltrovat Odboj a ovlivňovat jej. Slabost ultralevice vylučovala, aby se její militanti jakkoli rozptylovali. Početnější trockisté se nakonec rozhodli soustředit své militanty do továren. Základní námitka je ale politická.

I při těch nejlepších úmyslech ilegální aktivita nepřeje dlouhým debatám a demokratickému procesu, který by přesahoval rámec diskusí v zastrčených místnůstkách. Odboj nebyl politickým fórem. Aby byl mezi nutně malým počtem lidí známý a respektovaný, infiltrátor by se býval musel řídit rozkazy a vykonávat jemu přidělené úkoly – jinými slovy, pro svoji vlastní organizaci a ideje by byl ztracený. A to ani nemluvíme o podezřívavosti stalinistů v organizacích, které kontrolovali. Trockisté v příznivějším prostředí – ke konci německé okupace – získali vliv a respekt v některých továrnách, ale jakožto nejbojovnější a nejlepší odboráři. Když rozvinuli svůj prapor, dělníci nezačali proudit do PCI.

Koncem války všechny tři ultralevicové skupiny dohromady, i přestože nabraly nějaké nové členy, ovlivňovaly snad pár set lidí. Je jasné, že podmínky byly obtížné. Většina militantů byla vystavena různé míře nebezpečí (jakožto Židé, cizinci, odpírači nucených prací, uprchlíci z vězení atd.), a to v zemi, kde velkou deprivací trpěli i lidé žijící v souladu se zákonem. Bylo třeba zajišťovat peníze, falešné dokumenty, potravinové lístky a bezpečné bydlení. Tiskařský materiál se těžko sháněl. Internacionalisté, kteří museli zápolit s francouzskou i německou policií, se navíc obávali stalinistů a byli k Odboji podezřívaví. Ve skutečnosti byli strašlivě izolovaní a zranitelní. Anarchisté byli sice neefektivní, ale aspoň měli ve francouzské společnosti nějaké kořeny a tradice, a trockisté si díky své pestré historii získali alespoň okruh kontaktů a sympatizantů. Ultralevice však neměla ani toto malé milieu.

Tehdejší materiální podmínky ale nevysvětlují vše a samy jsou částečně odrazem politické izolace. Internacionalisté byli v totální opozici vůči různým ideologiím, které si nárokovaly loajalitu těch Francouzů, kteří se ještě neutekli k pasivitě a oportunismu. Internacionalisté mohli pouze přežívat, přinášet svědectví a pracovat pro budoucnost.

Stalinistické zločiny

Historikové se stále nemohou shodnout na počtu hromadných poprav, k nimž ve Francii došlo v roce 1944, přičemž počty sahají od 5000 do 100 000 či víc (podle stoupenců vichismu). Je mimo pochybnost, že v oblastech, které kontrolovali, stalinisté zlikvidovali značný počet svých politických nepřátel. Poté, co shlédli stalinisty v akci ve Španělsku a jinde, mohli se lidé legitimně obávat vlády teroru proti revolucionářům. Stalinisté revolucionáře opravdu vraždili, ale přesný počet není znám a za tehdejšího politického klimatu nebylo možné tento zločin plně prošetřit. V říjnu 1943 bylo mezi 90 vězni osvobozenými partyzánským přepadem věznice v Puy také pět trockistů. Čtyři z nich – Sadek, Reboul, Salini a známý italský militant Pietra Tesso (Blasco) – po osvobození zmizeli. V Paříži byl v září 1944 unesen, mučen a popraven mladý militant L´Union Communiste, Mathieu Buchholz. V Paříži a v provinciích byli zavražděni další trockisté a v jižní Francii, kde operovali španělští stalinisté, byli zavražděni někteří španělští anarchisté a militanti POUM.[29]

Přesto tyto zločiny nepředstavují „vládu teroru“. V chaotické atmosféře osvobození by bývala likvidace trockistického vedení byla pro popravčí komanda KS snadným úkolem, protože prováděly i daleko složitější akce. Jeden historik se naopak zmiňuje, že stalinista Marrane osvobodil skupinu trockistů zatčených v Paříži.[30] To by mohlo znamenat, že popravy vycházely z místní iniciativy a že KS tehdy měla jiné priority.


[1]              Jean Rabaut, Tout est possible, Denoél, 1974.

[2]              Yvan Craipeau, Contre vents et maries. Les revolutionnaires pendent la deuxiéme guerre mondiale. Savelli, 1977. Rovněž: La Libération Confisquee, Savelli-Syros, 1978.

[3]              Při svém založení (1901) byla sice Parti Republicain Radical et Radical Socialist (její plné jméno) amorfní koalicí, ale lze ji považovat za levici buržoazní demokracie. Strana je pro jisté strukturální reformy (znárodnění), hlásí se k „obraně Republiky“ a na svém počátku je silně protiklerikální. Její hlavní voličskou základnu tvoří rolníci a střední třída z provincií. Strana nemá prakticky žádné individuální členy. Jedná se o stranu osobností, volebních výborů a s velmi volnou disciplínou od parlamentu až po vesnice, což radikálům umožňuje pohybovat se dle nutnosti z prava do leva. Stranu poškodila její nemastná neslaná úloha za války a tak zmizela z francouzské politické scény.

[4]              Leon Blum, Celému lidstvu, Viking Press, New York, 1946. „Je pravda, že v duchu rituální věrnosti tradičnímu symbolu parlamentní socialistická strana dále hlasovala proti vojenským úvěrům, přičemž dobře věděla, že její hlasy jim nemohou zabránit v přijetí, a bezpochyby bylo na tomto postoji cosi pokryteckého.“ Později Blum vysvětluje, jak u moci organizoval opětovné vyzbrojování Francie.

[5]              Robert Wohl, Vznik francouzského komunismu: 1914 – 1924, Stanford University Press, 1966. „Poincar‚ zachraňuje FCP,“ str. 314 – 316. Vynikající bibliografie.

[6]              Cenné informace o tomto období viz kniha Williama Shirera, Pád třetí republiky.

[7]              Leon Blum, L’Histoire Jugera. Editions de l’Arbre, Montreal, 1943, str. 294-297. Blum vypráví, jak kajícně průmyslníci během jednání přijali výčitky odborových vůdců. V podstatě: „Kdybyste v minulosti systematicky nevyhazovali naše lidi z továren, byli bychom v lepší pozici, z níž bychom mohli snáze nařídit návrat k práci.“

[8]              Lev Trockij, Kudy kam, Francie?

[9]              Annie Kriegelová, Le Pain et les Roses. Kriegelová připisuje KSF při jejím založení 109 000 členů. Do roku 1923 tento počet klesá na 55 000 a do roku 1933 na 29 000. Roku 1934 dochází k mírnému zlepšení (42 000) a tento růst pokračuje až do katastrofálních stávek v roce 1938: 86 000 členů v roce 1935, 280 000 na konci roku 1936 a přes 300 000 koncem roku 1937.

[10]             Rabaut, citované dílo, str. 377.

[11]             Jean Maitrion, Le mouvement anarchiste en France, svazek 2, str. 37.

[12]             „Smrt kravám,“ což je galský ekvivalent „smrt sviním“.

[13]             Francisque byla válečná sekera starých Franků, kterou vichistická vláda přijala za svůj symbol a také ji používala na jedné medaili.

[14]             Les Anarchistes dans la Resistance. 2 svazky. Vydalo Le Centre International de Recherche sur l’Anarchisme. Marseilles, 1984-85. „Svědectví jednoho militanta,“ svazek 2, str. 110.

[15]             Le Libertaire, č. 51, listopad 1984.

[16]             Craipeau, La Revolution Confisquee, v citovaném díle, str. 82.

[17]             Les Anarchistes dans la Résistance, například v citovaném díle. Toto rodinné album zmiňuje militanty, kteří už v roce 1939 nebyli v hnutí aktivní, a zjevně ignoruje mnohé další, ale přesto nabízí o hnutí adekvátní obrázek.

[18]             H. Chaz, Chronique de la revolution espagnole. Union Communiste (1933-1939). Spartacus, 1979.

[19]             Předválečný UC by se neměl zaměňovat za L´Union Communiste založený během války trockistou Bartaem (Korner). Tato velmi malá skupinka je spíše známa pod názvem svého tiskového orgánu Lutte de Classe. Tiskový orgán francouzských trockistů, Lutte Ouvriere, má kořeny v Bartaově skupině.

[20]             Někteří lidé protestují proti používání nálepky bordigisté pro různé skupiny vycházející ze staré Italské levice. Tato námitka má své opodstatnění. „Bordigismus“ poněkud zavání kultem osobnosti, jenž by byl odporný sám o sobě, pokud by skutečně někdy existoval. Pravdou ale je, že Bordiga po dlouhou dobu nebyl s touto frakcí v kontaktu. Ve vytvoření strany v Itálii nesehrál žádnou úlohu a ani do ní oficiálně nevstoupil. Byť byl reálný, jeho vliv na stranu probíhal skrze články a teoretické texty. Vercesi se dokonce musel omluvit zklamaným militantům za Bordigovu nepřítomnost na sjezdu ve Florencii v roce 1948. Italští militanti rozhodně nebyli poslušnými vyznavači kultu. Jejich organizacemi občas otřásaly vážné krize (např. rozkol v otázce Španělska a rozkol vedený v roce 1954 Damenem). Ani francouzští militanti, kteří se přidali k Mezinárodní levici nepřísahali slepou poslušnost fundamentálním bordigistickým dokumentům. Za tehdy převládajících podmínek viděli reálné možnosti revolučních aktivit v rámci úctyhodné tradice. Jen několik málo z nich byli „bordigisté“. Přesto se označení „bordigista“ – ať už je přesné či nokoli – používá déle než půl století.

[21]             Znovu a znovu opakovaná myšlenka: „Fundamentálním faktem zůstává, že marxistická teorie je nezměnitelná; nemůže se s ní přít ani strana ani třída,“ Le Proletaire, č. 101, 1971 (tiskový orgán Parti Communiste International).

[22]             Pár týdnů po fašistickém pochodu na Řím, Bordiga vysvětloval 4. sjezdu Kominterny, že fašismus, „do buržoazní politiky nic nového nepřinesl“ (listopad 1922). Viz E. H. Carr, Socialism in One Country, 1924 – 1926, část 3, svazek 1, str. 82-84.

[23]             Trockistický Lutte de Classe vysvětluje rozdíly mezi bordigismem a trockismem a dochází k závěru, že Italská levice vlastně nepatří k Levé opozici. Viz Lutte de Classe, březen 1932 a leden-únor 1933. Problémem povahy ruského státu se nezabývá.

[24]             Internationalisme, č. 23, červen 1947. O italské straně: „Jedním slovem pod jménem strany Mezinárodní komunistické levice máme italskou formaci klasického trockistického typu bez obrany SSSR.“

[25]             Le Centre d’Etudes et de Recherches sur les Mouvements Trotskyiste et Revolutionnaires Internationaux, 88 rue St. Denis, Paris, France 75001, vydalo ve svých „sbornících“ č. 10 a 11 bibliografii dokumentů RKD a CR z let 1936 až 1945. Číslo 5 Cahiers Leon Trotsky (leden-březen 1980) obsahuje studii trockismu v Rakousku (1934-1945) s několika životopisy a portréty militantů RKD. Institut Leon Trotsky, 29 rue Descartes, 75005 Paris, France.

[26]             Uveřejněno v International News, září 1939.

[27]             Craipeau (v citovaném díle) zmiňuje GRP-UCI jako skupinu „Laroche“, čili alias Pavla a Clary Thalmannových, kteří byli mezi zakladateli a motory skupiny. Jejich memoáry sice oživují některé aspekty z dob ilegality, ale nejsou kronikou života této skupiny: Revolution für die Freiheit, Verlag Association, Hamburg, 1976. Rovněž ve francouzštině: Combats pour la Liberté, La Digitale, 1983.

[28]             Trockého spisy a dokumenty 4. internacionály k otázce války jsou snadno dostupné. Zmiňme se jen o polemice mezi Cannonem a španělským trockistou Munisem o postoji SWP během války. Mimo jiné texty viz Socialism on Trial od Jamese P. Cannona, 1942, a „El Socialist Workers Party y la Guerra Imperialista“, španělská skupina 4. internacionály v Mexiku, Mexiko, 1945. Informativní článek o britském trockismu za války v Labour Review, prosinec 1958, „Marxists in the Second World War“.

[29]             Dazy Ren‚ Fusillez ces Chiens Enrages, Le Genocide des Troskyistes, Ed. Dorban, březen, 1981.

[30]             Henri Denis, Le Comit‚ Parisien de la Liberation, Paříž, 1963, citován v The Resistance versus Vichy od Petera Novicka, Columbia University Press, New York, 1968. V trockistické či jiné literatuře se však tento případ nepotvrzuje.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: