Skip to content

Povstání východoněmecké dělnické třídy v červnu 1953: Třídní boj proti bolševismu

17.2.2011

Brožura holandského komunisty rad Cajo Brendela z roku 1953.

***

Redaktorova poznámka:

Následující stránky poprvé vyšly v holandštině jako anonymní brožura, kterou uveřejnil Spartacusbond, skupina holandských komunistů rad, k níž autor v té době patřil. Vyšla pouhých pár týdnů po popisovaných událostech jako prudký výpad proti bolševickému státnímu kapitalismu, který demaskoval neohrabané lži jeho vládnoucí třídy a učinil zadost tisícům a tisícům bezejmenných východoněmeckých dělníků, kteří hrdinně vzdorovali útlaku a vykořisťování. Roku 1978 brožuru v reedici vydala holandská skupina Daad en Gedachte (Čin a myšlenka) jen s několika málo zanedbatelnými úpravami: autor zde dal přednost analytičtějšímu stylu před emocionálním stylem svých útoků z oné doby. Jinak a zejména co se týče jeho názorů nebylo třeba vůbec žádných změn.

V roce 1979 publikovali francouzský překlad druhého holandského vydání této brožury Echanges et Mouvement. Text, který se vám nyní dostává do rukou, je doslovným překladem z francouzštiny, který autor sám překontroloval.

Téměř před půl stoletím známý holandský marxista Anton Pannekoek prohlásil, že vládcové bolševické společnosti nejsou ničím jiným než, „třídou, která se snaží zvěčnit dělníkovu porobu.“ Oprávněnost jeho názoru prokázaly ony události, které jsou předmětem těchto kapitol.

„Mzdová politika, jež se zavádí ve východním Německu, směřuje k dosažení vyšší produktivity tím, že zintenzivňuje dělníkův výkon a snižuje mzdy… Všude, kde je to možné, se zavádí úkolová mzda… výdělky závisejí předně na různých kvalifikačních kategoriích a pak na tom, do jaké míry dělníci plní normu, tj. na množství zboží vyrobeném za určitou dobu… Již v roce 1950 ve východním Německu existovaly nesmírné rozdíly ve výdělcích… Ruský systém, který se snažili aplikovat ruští ředitelé, mohl vést pouze k ještě větší diferenciaci…“

„Mzdový systém v sovětské zóně“, Der Gewerkschafter (Odborář, západoněmecké periodikum) z července 1953

Úvod

Je to zhruba třicet let, co jednoho letního rána roku 1953 osmdesát až sto dělníků ze stavby na východoberlínské Stalin Allee[1] odložilo zednické lžíce. Slezli z lešení a spolu se svými spolupracovníky šli k vládním budovám na Leipziger Strasze – šli tam protestovat proti zvýšení pracovních norem.

Neuvědomovali si, že tímto činem dávají signál k dělnickému povstání, které se rozšíří jako lesní požár po celém východním Německu. Šestnáctý a sedmnáctý červen 1953 otřásl bolševickým režimem v NDR[2]. Námezdní otroci státního kapitalismu vstoupili do akce i v těch nejodlehlejších koutech země. Kdekoli se jich dotkla jiskra odporu – nebo by se snad dalo říci, že je elektrizovala – tam spontánně vytvářeli revoluční rady. Dělali první kroky na cestě, která nevedla – jak již bylo řečeno – k buržoazní demokracii, ale k mnohem vzdálenějšímu cíli dělnické demokracie.

Povstání bylo svým charakterem přísně proletářské, což bylo v jiných podobných situacích zřídkavé. Poskytlo světu živoucí příklad toho, co tvoří a co netvoří dělnickou revoluci. A stejným úderem povstání radikálně zničilo veškeré dříve obhajitelné mýty na toto téma.[3] Povstání na východě svrhlo představu, že bez revoluční teorie není možná ani revoluční praxe.[4]

Nadto ukázalo, že existence „předvoje“ není nutnou podmínkou revoluční akce dělnické třídy; že revoluční bouře nevyvěrá z „revolučního uvědomění“, ale že naopak revoluční bouře dává vzniknout „revolučnímu uvědomění“. Ony události rovněž ukázaly, jak rychle se mohou skupinky dělníků bojujících kvůli svým pracovním podmínkám transformovat v masy bojující za daleko širší a radikálnější cíle. Maďarská revoluce o 3 roky později demonstrovala, s jakou nesmírnou rychlostí budou masy v podobném revolučním procesu měnit své požadavky a jak rychle budou chvíli od chvíle měnit svá hesla. Dozvídáme se, že v třídním boji není důležité, co si dělníci myslí o svých vlastních činech, ale co tyto činy znamenají a jak spád událostí tvaruje způsob, kterým se dělníci chovají.

Mladí lidé dnes pokaždé nemají jasnou představu o tom, co se stalo v minulosti. Také je třeba dodat, že západ si onu historii upravil.[5] Následující stránky představují pokus o rekonstrukci této minulosti. Vycházeli jsme z několika publikací, jejichž hodnota spočívá především ve svědectvích těch, kdo byli přítomni v centru událostí.

Citujeme[6]:

–          Arno Scholz, in Werner Nicke, Der 17 Juni

–          shrnutí uveřejněná Leithauserem v měsíčníku Der Monat

–          článek od Louise Fishera „Dva dny, které otřásly sovětským světem“ v Reader’s Digest, prosinec 1953

–          několik esejů v západoněmeckém odborářském tisku

–          Stefan Brant, Der aufstand (Povstání)

Žene se bouře

V létě 1953 se východní zóna Německa, okupovaná ruskými vojenskými jednotkami, stala dějištěm velice důležitých revolučních událostí. Poprvé za 32 let vzniklo velké hnutí mezi proletariátem na německé půdě. Ve východním Berlíně, Magdeburgu, Rostocku a Warnemunde, Brandeburgu a Rathenow, v Drážďanech a v Görlitz na hranicích s Polskem, v Leně, v kraji Aue, kde se těží uran, v Halle a Lipsku, v Bitterfeldu, Merseburgu, Wolfenu a v mnoha dalších městech lignitové pánve středního Německa dělníci v tutéž chvíli opustili své továrny a vyšli do ulic.

Začali stavební dělníci. Ty následovala značná masa kovodělníků. Pracovat se přestalo v henningsdorfských ocelářských závodech, v továrně Bergmann-Borsig, v calbeských a fürstenbergských slévárnách, v závodech Zeiss, v gerských motorových závodech BMW, ve slévárnách Max u Unterwellenbornu, v schonebeckých zbrojovkách a erfurtských závodech Olympia, a to uvádíme jen pár příkladů – práce byla přerušena všude.

Na krátkou chvíli dělníci poznali, jakou mají moc. Grotewonlova a Ulbrichtova vláda – pouhá loutka v rukou Rusů – propadla naprosté panice. Ztratila veškerou iniciativu a schopnost jednat. Stávající režim uvolnil cestu neodolatelnému tlaku mas. Na hlavních ulicích a náměstích celé země se shromažďovaly obrovské davy dělníků, kteří si najednou uvědomili, že nemají co ztratit než své okovy. Ráno 9. listopadu v roce 1918 vstoupili povstavší námořníci z Kielu do Berlína, kde to vřelo. 17. června 1953 navštívili tentýž Berlín oceláři z Henningsdorfu. Jenže tu byl jeden velký rozdíl: když námořníci z Kielu šli ulicí Charlottenburg, přicházeli v malých oddělených skupinách a postrádali soudržnost. Henningsdorfští dělníci se drželi pohromadě a bylo jich 12 000.

Pochodovali ruku v ruce na široké frontě. Přišli po silnici, která vedla ze severu, a na sobě ještě měli pracovní oděv a na krku jim vyseli ochranné brýle. Rozstříhali zátarasy z ostnatého drátu a prošli francouzským sektorem. Někteří měli na nohou boty s dřevěnými podrážkami, jejichž dusání o dlažební kostky se rozléhalo kolem dokola. Tento zvuk se zesiloval o budovy wassingské Millerstrasse, až se z něj stala blížící se bouře, která mohla smést bolšánské vedení z politické scény.

Lilo, když dělníci z Henningsdorfu opouštěli své továrny. Brzy byli úplně promočení. Nic je ale nemohlo zastavit.[7] Byly mezi nimi i ženy, které měly lehké boty koupené z obchodu Obchodní organizace a ty nebyly určené k takto náročnému použití. Když je začaly bolet šlapky, ženy si boty vyzuly a pokračovaly bosky. Za žádnou cenu nechtěly zůstat pozadu. Hnala je vpřed společná touha a společný záměr. Všichni měli jeden jediný cíl: dostat se do Berlína. Museli překonat vzdálenost 20 kilometrů a to po svých. Nikdo z nich nepomyslel na návrat. A co se následků jejich počínání týče, nikdo neměl žádnou přesnou představu.

Vše se odehrávalo způsobem, který kdysi popsala Henrietta Rolandová Holstová: „jedinci se mohou nechat unést revolučním duchem jedině v tu chvíli, kdy z jejich vědomí víceméně zmizí logický úsudek a povědomí o vlastních činech.“[8] A tak tomu bylo i s henningsdorfskými dělníky. A bylo tomu tak i s mnoha východoněmeckými dělníky, kteří začali jednat už před nimi.

16. června například prošlo procesí asi 10 000 lidí kolem východoberlínského ústředí policie na Alexanderplatz. Za okny osmipatrové budovy si důstojníci klepali prstem do čela – vždyť je to jen pár bláznů. V kavárně na Greifwalderstrasse hráli tři dělníci karty. Když to procesí viděli, jejich první reakcí bylo, že si také řekli: „ti se museli zbláznit.“ Jenže pro již vyburcované masy se vše vyvíjí jinak než pro jedince, kteří se možná nikdy vyburcovat nenechají.

V očích těch, kdo zvažovali nesmírnou sílu státu a strany, museli všichni, kdo povstali ve východním Německu, určitě vypadat jako „šílenci“. Proto se buržoazní tisk na západě vždy domníval, že to, co se nakonec v létě 1953 doopravdy stalo ve východním Německu, není možné. Podle nejrozšířenějšího přesvědčení byla v systému, jako je bolševismus, masová hnutí nemožná. Dva němečtí historici tento názor uveřejnili právě tentýž týden, kdy vypuklo povstání. Spolu s mnoha dalšími, kteří přemýšleli stejně, sdíleli pevné přesvědčení, že k odporu vůči bolšánskému režimu masám schází dostatečná odvaha. Takovýto odpor se považoval za nepravděpodobný i neuvěřitelný. Nepravděpodobné i neuvěřitelné se nicméně stalo.

Již Rosa Luxemburgová konstatovala, že „oproti tomu, jak se jeví, mohou se masy naprosto změnit a postupovat způsobem, jenž odpovídá dějinným okolnostem. U mas vždy existuje celá řada možností. Dnes se mohou jevit lhostejné a apatické a zítra mohou povstat a projevit tu největší odvahu. Neměli bychom tedy vynášet soudy na základě jejich momentální nálady. Naopak musíme uvažovat o základně společenského vývoje.“[9]

Boj proti útlaku a vykořisťování a proti postavení dělnické třídy je součástí vývoje kapitalistických vztahů. Ve chvíli, kdy tento boj nabývá charakteru povstání či revoluce, proniká tato zákonitost společenského vývoje do popředí a nelítostně smete veškeré mýty a iluze. A mýty a iluze existují všude, a to i dnes. A tak tomu bylo také v červnu 1953.

Spontánní hnutí

Víra, že proletářskou revoluci nelze uskutečnit bez předchozího vzniku silné organizace, která si do svého čela postaví spolehlivé vedení, jež má formulovat hesla a ukazovat cestu, je poměrně rozšířená. Pouze tato organizace a ono vedení prý dokáží stimulovat masy a dovést je ke skutečnému odporu. Politický předvoj tak má být nepostradatelnou podmínkou rozhodného boje, bez nějž nelze zlomit moc vládnoucí třídy. Historická realita tuto představu v minulosti do značné míry rozmetala a dělnické povstání ve východním Německu roku 1953 ji znovu odkázalo do království pohádek. Masy se daly do pohybu bez sebemenšího kousku stimulu od nějaké organizace. Vlastně tomu ztěží mohlo být jinak. V Ulbrichtově a Gortewohlově státu, v němž panovala diktatura jedné strany (SED), neexistovala žádná organizace, která by mohla splnit tento „historický úkol“. Hesla a rezoluce, které by bývaly mohly dělníkovi říkat, „co má dělat,“ jednoduše neexistovala. Nebylo tam ani stopy po čemkoli, co by připomínalo vedení shora či zvnějšku a mělo to svůj dobrý důvod.[10]

Jeden dělník z továrny Agfa ve Wolfenu poblíž Bitterfeldu, kde se vyráběly filmy, po skončení boje prohlásil: „Vůbec to nebylo plánované, všechno se událo živelně. Dělníci z blízkých továren nevěděli, co se děje v té naší, až do chvíle, kdy jsme vyšli do ulic.“

Berlíňan, který pochodoval s demonstrací přes hlavní město, popisuje své zážitky podobně: „Došli jsme na Lustgarten, cíl našeho pochodu, a nikdo nedokázal říci, co budeme dělat dál.“ A Drážďaňané říkali: „Chtěli jsme demonstrovat na Divadelním náměstí. Žádná jiná praktická akce nás nenapadla. Bylo to jako se poprvé opít. Zapomněli jsme na ty nejjednodušší a nejnaléhavější věci.“

Totéž tvrdil i dělník z továrny někde v ruské zóně u Berlína: „Byla to katastrofa, že neexistovala žádné organizace nebo něco takového. U nás jsme všichni byli lidi, kteří nikdy předtím nestávkovali. Ve všem se improvizovalo. Neměli jsme žádné spojení s ostatními městy či továrnami. Nevěděli jsme, kde začít. Naprosto nás ale naplňovala radost, že se všechno děje tak, jak se to děje. V davu šlo vidět jen samé tváře zářící emocemi, protože každý cítil, že konečně přišla naše hodina – osvobozujeme se ze jha otroctví.“ Očitý svědek z Halbertstadu prohlásil: „Každý čin charakterizovala živelnost – kdyby tomu tak nebylo, vše by dopadlo jinak.“

Jeden z prvních lidí, kteří psali o událostech onoho léta, došel k závěru, že „akce, které nabraly podobu generální stávky, se v podstatě vyvíjely bez koordinace a zcela jinak, než kdyby se jednalo o stávku vyhlášenou odborovým hnutím. Stávajícím odborům dominovali stoupenci systému, jejichž jediným zájmem bylo sloužit zájmům státu. Tím se vysvětluje skutečnost, že se iniciativy chápali lidé na několika různých místech zároveň, stovky a tisíce dělníků, kteří 16. června poslouchali doma rádio, se dozvěděly, co udělali stavební dělníci z Berlína.“[11] Dále tentýž autor tvrdí, že „18. června od 700 ráno se celou východní zónou šířily obavy, aniž by v té době mezi městy a vesnicemi existovala jakákoli komunikace.“[12]

Další dějepisci, kteří o těchto událostech psali později, museli toto původní konstatování jedině potvrdit. Všichni, kdo se oněch událostí účastnili, a všichni očití svědkové, kteří o nich podali zprávu, se shodují v jednom: červnové povstání v Berlíně roku 1953 nelze charakterizovat jinak než jako spontánní hnutí dělnické třídy.

Bolševické lži

Vznik masového hnutí ve východním Německu zasadil smrtelný úder všem teoriím, jako je ta bolševická, které se pokoušely prokázat potřebnost strany profesionálních revolucionářů jakožto nutné podmínky proletářské revoluce. Jak se dalo očekávat, východoněmečtí bolševici se proti této ráně, kterou jim dělníci uštědřili, tvrdě bránili. Po 48 hodinách přemýšlení začali tvrdit, že se nejedná o třídní boj, ale o… „předem zosnované spiknutí“ a o „teror osobně rozpoutaný Adenauerem, Ollenhauerem, Kaiserem a Reuterem“[13] a o akci „tisíců zahraničních fašistických agentů-provokatérů,“ kteří „neuspěli díky zdravému rozumu berlínských dělníků.“

Jejich lži byly odporné a nekonečné. Ve vydání deníku SED, Neue Deutschland, ze 17. června 1953 byli východoněmečtí vládcové nuceni připustit, že dělníci, kteří 16. června vstoupili do stávky, „si obezřetně udržovali odstup od agentů-provokatérů a výtržnických živlů.“ Později naprosto ignorovali skutečnost, že červnové povstání nespadlo z nebe, nýbrž bylo výsledkem hnutí, které se šířilo během předchozích měsíců – tento fakt se opomíjel s naprostým mlčením. Několik týdnů před šestnáctým a sedmnáctým propuklo pár stávek v Eislebenu, Finsterwaldu, Chemnitz-Borna a dalších městech. Při těchto stávkách se objevily tytéž požadavky, které budou později vzneseny v průběhu červnového povstání. Bolševici přitom nikdy nezastávali názor, že tyto předchozí stávky „vyvolali“ provokatéři. Poměr těchto stávek k hnutí, které se rozpoutalo později, je stejně tak zřejmý jako samotný tento důkaz, jenž sám o sobě bortí všechny neuvěřitelné mýty o údajném dni „X“, kdy mělo prý dojít k útoku na RDA.

Podle bolševiků „95% demonstrantů ve východním Německu pocházelo ze západního sektoru.“ To by znamenalo, že vzhledem k počtu demonstrantů, 16. června 1953 překročilo kontrolní body na hranici mezi východním a západním Berlínem několikset tisíc lidí. Jedná se o zcela směšné tvrzení, které nebrali vážně ani sami byrokraté, podíváme-li se na působivý počet zatčení, která následovala jak v továrnách tak v dělnických čtvrtích východního Berlína. A to navzdory skutečnosti, že jejich vlastní noviny Neue Deutschland den před zatýkáním napsaly, že obzvláště ve východoberlínských dělnických čtvrtích žijí „inteligentní dělníci, kteří se nenechají vyprovokovat.“

Jestliže chtějí bolševici dále tvrdit, že demonstranté přišli ze západních sektorů Berlína, pak budou nuceni přiznat, že pozatýkali nevinné lidi z různých východoberlínských čtvrtí a že tyto nevinné lidi odsoudili na dlouhá léta do vězení či dokonce k trestu smrti. Jestli ale naopak budou trvat na tom, že odsouzení lidé jsou „viní“, pak z jejich smyšlenek o původu demonstrantů nezůstane kámen na kameni.

Takže za jaký zločin byli tito lidé vlastně uvězněni nebo zastřeleni? Dokonce i východoněmecké noviny Vorwarts (22. června) a Neue Deutschland (23. 6.) psaly, že na stavbě ve Stalinově aleji, kde byli téměř všichni dělníci členy SED, a v kopenické továrně na kábly, ale také v oblasti Lipska, fungovaly stávkové výbory zvolené dělníky. Znamená to tedy, že zločinem, z nějž byly desítky lidí obviněny a za nějž byly odsouzeny, byl fakt, že volili či byli zvoleni do stávkového výboru? Tak tomu určitě ve skutečnosti bylo. Nemohlo být však ani řeči o tom, že by je z toho otevřeně obvinili. Východoněmecká vládnoucí třída nemohla ani náhodou přiznat, že zastrašuje dělníky čistě proto, že vedou třídní boj a protože tato skutečnost je hrozbou pro bolševickou moc. A tak se přes výše pojednané rozporuplnosti bolševici drželi svého opovrženíhodného výkladu, že povstání bylo „dílem agentů ze západu a provokatérů.“ Východní noviny Berliner Zeitung formulovaly tentýž výklad takto: „Agenti-provokatéři na sobě měli kovbojské košile.“ Tento nedůvtipný článek ani nevysvětluje, jak v nich díky onomu oblečení mohli být okamžitě rozpoznáni „agenti-provokatéři“. Možná proto, že nikdo vlastně nikoho z těch mužů převlečených za kovboje neviděl.

Deník Tagliche Rundschau předložil 24. června další interpretaci, podle níž se „provokatéři“ a „západní špioni“ převlékli za stavební dělníky. Tentokrát ale zase nevysvětlili, jak tzv. špioni dokázali sehnat šaty, jaké nosí východoněmečtí dělníci (a téže mizerné kvality a vůbec!).

20. června 1953 přišel kdosi, kdo se jmenoval Kuba, s třetím výkladem. Hovořil o „chuligánech“, čímž měl na mysli určitý typ lidí, kteří se „smísili s dělnickými davy východního Berlína a kteří se dali okamžitě rozpoznat podle svého vzhledu.“ Všemi svými interpretacemi oněch událostí se bolševici stále více zaplétali do řetězu vlastních lží. Jinou možnost neměli. K přesvědčení, že akce mas lidí z NDR pramenila ze samotných společenských vztahů a že režim, který SED ustavila, otevíral perspektivy proletářské revoluce stejně jako kapitalistický řád v Evropě a USA, měli daleko. Tentýž Kuba, jehož jsme právě citovali, východoněmeckým dělníkům řekl: „Potřeba bojovat existuje pouze tam, kde k tomu existují důvody, a vy žádné takové důvody nemáte.“ Myšlenka, že samotná skutečnost toho, že bojovali, demonstruje právě to, že k tomu měli důvody, jej zřejmě ani nenapadla!

Mezi východoněmeckou vládnoucí třídou a dělnickou třídou existovala propast. Pro vládnoucí třídu socialismus znamenal úkolovou práci, mzdy a prémie. Podle ní bylo „zájmem proletariátu“ ještě intenzivnější vykořisťování než na západě. Odpor dělnické třídy vůči tomuto stavu vzešel podle vládnoucí třídy z „nedorozumění“ – z nedorozumění, které musela vysvětlit ruská armáda a lidová policie, Volkspolizei.

Předehra k létu

Německá dělnická třída v onom velkém třídním povstání roku 1953 používala různé formy boje. Využila téměř každý prostředek proletářského odporu – buď jeden po druhém nebo občas několik zároveň. Stávky, demonstrace a masová obsazování továren se navzájem střídaly a každá příležitost ukazovala, že jednu metodu boje nahrazuje druhá, jakmile se dosáhne bodu, kdy hnutí buď dostoupí na určitou úroveň, nebo vyčerpá možnosti jedné konkrétní formy činnosti.

Všechno začalo brzy na jaře. 16. dubna 1953 se v elektrárně Zeitz poblíž Halle konalo slyšení, které se uskutečnilo v důsledku všeobecného tlaku všech dělníků pracujících v podniku.[14] Na této schůzi třídiči protestovali proti katastrofálním následkům systému odměn. Podle zprávy uveřejněné o několik týdnů později – 29. května – v novinách Freiheit de Halle se tam dělníci vlastně dopustili prudkého napadání samotné strany. Jak se psalo v tomto listu, dělník jménem Walter vstal a řekl: „Soudruzi, to, co se teď děje, je vyloženým ponížením dělnické třídy. Karel Marx je už 70 let po smrti a my tady pořád diskutujeme o našich nejzákladnějších potřebách…“ A dělník jménem Meyer se sarkasticky vyptával továrního funkcionáře Kahnta, jaké má on prémie a kolik práce musí udělat, aby je dostal. Téhož dne, kdy se v novinách Freiheit objevila tato zpráva, vláda oznámila zvýšení pracovních norem. Ve stejný den Neues Deutschland rovněž dokladovala sílící obavy z dění v jedné lipské továrně, která vyráběla zboží pro železnici.

Čtenáři Neues Deutschland z 2. června 1953 byli informováni o „agresivních diskusích“ probíhajících mezi dělníky z jedné „lidové“ slévárny a z strojírny v Berlíně-Lichtenbergu, kde mechanik Adolf Schermer a mnozí další neurvale reagovali na zvýšení pracovních norem.

7. června se v redakčním komentáři Neues Deutschland kritizovalo stranické vedení v Magdeburgu za to, že se zjevně nedokázalo vypořádat s obratem situace, k němuž došlo v průběhu „prudkých diskusí na dílnách“.

V Magdeburgu stejně jako v několika dalších městech, například ve Wilhemsruhu a Leně, dělníci zašli dál. Tak třeba v Rosslau nejen, že demonstrovali své pobouření nad zvýšením své pracovní zátěže, ale také otevřeně kritizovali celou politiku strany a vlády. V jiných městech, z nichž byla některá zmíněna v předchozích kapitolách, se zcela přestalo pracovat.

Nejprve došlo k demonstrativním diskusím, pak k diskusím spojeným s politickým protestem a pak ke stávkové akci, jako kdyby se lezlo po prvních třech příčkách žebříku. Každé z těchto stávek na jaře 1953 se vždy účastnil jen malý počet dělníků. Ve všech případech stávky trvaly krátce a ani nevypukly ve stejnou dobu. Veškerá tato hnutí ale zaprvé svědčila o tom, že jsou různými prvky daleko širšího hnutí a zadruhé propukala se značnou frekvencí: jedno hnutí tu, další onde, jedno za druhým napříč celou zemí. Napětí neustále narůstalo. V průběhu schůze stranické organizace v lipském Druckhausu (tiskárna) někdo, kdo se jmenoval Zaunert, označil všechny stoupence zvyšování norem za „idioty, kteří jen dávají rozkazy.“ Další mluvčí jménem Raulan prohlásil, že „kdyby se konaly opravdové volby, tak by se strana nikam nedostala.“[15] 28. května vstoupili do stávky tesaři z dílny G-sever východoberlínské Stalin Allee. Neues Deutschland o ní přinesl zprávu až 14. června. Dva redaktoři listu líčili, jak jeden brigadier-roche hovořil o zvyšování norem jako o „otevřeném vyděračství“. Podle nich si dělníci tehdy již několik měsíců rovněž stěžovali, že se obsah jejich výplatních pytlíků vůbec neshoduje s údajem na vnější straně. Čtyři dny před povstáním, 12. června, došlo na Stalin Allee k nové stávce, tentokrát v dílně C-jih. Jednalo se o okamžitou reakci dělníků na dopis oznamující zvýšení norem o 10% se zpětnou platností od 1. června. Stávkující se odmítli vrátit do práce, dokud nebudou tato opatření anulována.

Zhruba v 1430 se na scéně objevilo 15 funkcionářů, přičemž se jednalo o členy strany, bolševických odborů a vedení dílny. Zamíchali se mezi dělníky a snažili se je uklidnit. Jenže přišli s tím, čemu dělníci říkali „pořád ty samé povídačky“: „Musíte ještě chvíli počkat, protože jakmile začnete trochu pilněji pracovat, zvýší se produkce a náš život se zlepší. Když budete víc pracovat, neproděláte na tom, protože všechno pak bude levnější…“ „Tyhle blbosti posloucháme už 5 let a jídla máme pořád míň,“ odpověděl jeden dělník. Další poznamenal: „Vy máte dost velké pupky, ale podívejte se na ty naše. Vy nejdete domů se 144 markami, ale s 1200.“[16]

Slova se ujal nějaký odborový funkcionář: „V lidové továrně, která patří vám, není stávka možná. Když stávkujete, jste sami proti sobě.“ Jeden dělník na to odpověděl: „Nestávkujeme si jen tak pro radost a víme přesně, oč vám jde.“ A tak funkcionář zkusil jinou taktiku: „Jestli chcete jít dnes do stávky, dobrá, ale musíte se poradit se svými odbory.“ Dělníci mu dali velmi jasně na srozuměnou, že jejich stávka nemá s odbory nic společného.

Nejen Stalin Allee, ale celý Berlín

Konflikt, který vzplanul 12. června v dílně C-jih Stalin Allee, připomínal ve všech ohledech konflikty předešlých týdnů. V brzkých ranních hodinách 16. června však hnutí vstoupilo do nové fáze. Do té doby se různým roztroušeným akcím, z nichž hnutí sestávalo, nepodařilo dosáhnout žádných konkrétních výsledků. Dělníci z Bloku 40, kteří ono úterý zastavili práci, si uvědomili, že jejich síla spočívá v jejich množství, že musí apelovat na ostatní soudruhy a že rozšíření jejich boje se stalo nutností. A z toho důvodu jejich odpor nabral zcela odlišnou podobu.

Toho rána se velmi brzy na dílnách objevil zástupce vedení a opakoval: „Pro začátek víc pracujte a pak později budete moci vést lidštější život.“ To byla poslední kapka, kterou přetekl pohár. Tak rychle, jak dělníci slezli z lešení, na něj ještě nikdy nevylezli. Očitý svědek vypráví: „Lezl jsem nahoru po žebříku s 15 kolegy z naší party. ‚Poslechněte, souhlasíte s tím, co se tady děje?‛ První chlap hned odložil lžíci. O pár vteřin později se už žebříky kymácely pod vahou masově slézajících dělníků, kteří při tom jednoduše odhazovali nářadí na zem. Najednou nás bylo o další stovku víc.“

Hnutí nezadržitelně postupovalo. Dopad rozvoje této malé, izolované stávky ve všeobecnou akci byl nesmírný, ale také způsobil změnu charakteru samotné akce. Demonstrace, která v tak krátké době ze stávky vyrostla, se sama měnila v demonstraci mas. A dav začal velmi rychle skandovat první hesla, první hesla mas: „Jsme dělníci a ne otroci.“

Před 1100 se dav blížil k Alexanderplatz. Demonstrace se již účastnilo celých 10 000 mužů a žen. Alexanderplatz je velké náměstí. Jakmile se na něj dostal, dav si uvědomil, jak moc je početný. Nabyl tak pocit, že jej nic nemůže zastavit. Jeden z účastníků později řekl: „Tou dobou se z nás už stala jedna velká entita. Mám na mysli entitu, která si je vědoma své síly.“ Dělníci mohli na vlastní oči vidět, jak se před nimi svině z Volkspolizei dávají chvatně na ústup. Tím se posílil jejich pocit vlastní moci a reagovali metáním hesel: „Pryč s vládou. Pryč s Volkspolizei. Požadujeme snížení pracovních norem.“

Z Alexanderplatz se demonstranté přelili na širokou třídu Unter den Linden. Přejít by se v tu chvíli dala jen po hlavách! Když první účastník pochodu vcházel na Wilhelmstrasze, bylo už zvyšování norem docela zapomenuto a skandovalo se: „Už nechceme být otroky. Chceme svobodu.“ Najednou všechny srdce a mozky naplňovala jediná myšlenka.

Tato masová demonstrace měla stejný efekt, jaký vždy vyvolá každá masová demonstrace. Jedinou akcí spojila různé složky dělnické třídy v soudržnou entitu. Předvedla jak dělníkům, tak jejich nepřátelům samotné základy moci dělnické třídy: jejich početnost a jejich společný osud.

Henrietta Rolandová Holstová, kterou jsme již výše citovali, popsala tento fenomén následovně: „Demonstrace mění jedince v aktivní dav, který je úžasný a sám se nadšeně utvrzuje ve své vlastní síle a odvaze. Vysvětluje se tak sebevědomá účast každého jedince, který zřejmě zažívá rozšíření své vlastní moci o sílu masy.“[17] A právě to se stalo šestnáctého ve východním Berlíně. Dav se změnil v masu. Když v jednu odpoledne oblehnul vládní budovu na Leipzigerstrasze, tvořilo jej přes 20 000 lidí.

Křičeli, „Pryč s Ulbrichtem a Grotewohlem.“ Oba ministři se ani neopovážili ukázat. Místo nich se objevili dva jejich kolegové, Selbmann a Rau, jenže pohled na ně dav neuklidnil: „Chceme vidět Ulbrichta a Grotewohla. Sami si rozhodujeme, koho si chceme poslechnout.“

V 1430 se Selbmann postavil na stolek, který někdo vynesl ven. „Drazí soudruzi,“ začal. Dav jej okamžitě přerušil: „Ty nejsi náš soudruh, jsi sráč a zrádce.“ Selbmann se nicméně ještě jednou pokusil promluvit. Připustil, že zvýšení pracovních norem bylo špatné rozhodnutí a oznámil, že se je chystají anulovat. Mluvil ale marně. Takový slib už neměl smysl. Možná, že ráno by ještě býval měl nějaký dopad, ale odpoledne vyvolal už jen smích a vztek. Nějaký zedník srazil jediným úderem ruky Selbmanna ze stolu a vylezl na něj sám. Z davu se ozývaly souhlasné výkřiky. Zedník promluvil: „Nás ani v nejmenším nezajímá, co nám chcete říci. Už nechceme být vašimi otroky. Nejsme jen proti pracovním normám a nejsme všichni jen ze Stalin Allee. Jsme z celého Berlína.“

Neřekl ani jedno zbytečné slovo. Demonstrace dělníků z jednoho podniku se změnila v odpor aktivního města. V 1600 již byly po celém městě vládní automobily s tlampači. Úřady oznamovaly, že ruší zvýšení pracovních norem, ale bez odezvy. Z jejich autority již nic nezbylo. Na Rosentalerplatz byla úřední auta převržena. Od úst k ústům letělo heslo „Generální stávka“ a naplňovalo vzduch.

Do 1700 již lidé začali napadat stranické funkcionáře přímo před očima bezmocné policie. V brzkých večerních hodinách dav skandoval: „Pryč s SED.“ O něco později strhával ze zdí bolševické vyhlášky. Před ženskou věznicí na Barnimstrasze volal po okamžitém osvobození vězeňkyň. Ve 2200 již revoluční horečka zachvátila veškeré obyvatelstvo východního Berlína. Noční směna velkých strojírenských továren nepřišla do práce.

Očitý svědek událostí, k nimž došlo na Leipzigstrasze, vyprávěl, jak dělníky zaskočila jejich vlastní smělost. „Když jsem se v noci 16. června vracel domů, myslel jsem jen na jediné: ‚Doufám, že zítra budeme dost silní a že se do hnutí zapojíme všichni.‛ Během noci z 16. na 17. června bylo jasné, že musíme bojovat bez ohledu na důsledky a že musíme bojovat až do konce. 16. červen nás všechny změnil.“

Revoluční vlna

16. červen změnil všechno a všechny. Sedmnáctý přinesl ještě větší změny. Masová demonstrace se totiž překryla s masovými stávkami a interakce těchto dvou forem proletářského boje tudíž rychle vyvolala řetězovou reakci. Protože dělníci svoji moc prožívali jako třída, začali jako třída jednat. Protože začali jednat jako třída, pocit jejich moci sílil.

Abyste mohli demonstrovat, musíte přestat pracovat. A tak všude, kde dělníci demonstrovali, zamířili nejprve k továrnám, v nichž se váhavější soudruzi ještě nepřidali k boji. Ze stávkujících se stávali demonstranté a ti stimulovali stávkovou aktivitu. Dělníci cítili, že jejich jednota je skutečná. Aby znemožnili její rozbití, aby zajistili pokračování svého boje a zároveň zabránili jeho rozdrcení, museli v každé chvíli podnikat kroky, z nichž každý zvyšoval tempo celkového boje a pozvedal jej na vyšší úroveň.

V celém východním Německu dělníci vytvářeli své vlastní stávkové výbory, které spravovaly jejich záležitosti v továrnách, celých městech a průmyslových oblastech. Moc se tedy neustále přesouvala. Organizace vytvářené během boje a pro boj soustavně získávaly autoritu. Moc strany a vlády se vytrácela a země se vymykala ze sevření všech těchto dříve existujících institucí. Stejnou měrou, jakou si dělníci začínali vládnout sami, pozbývaly tyto instituce svých vládních funkcí. Stávkové výbory získávaly charakter dělnických rad, a to nejen prakticky, ale i formálně. A tak se zrodila organizace, která nevznikla s výslovným cílem svrhnout společenský pořádek, nýbrž se vyvinula z revolučního procesu a to je velmi významné. Masové stávky jako celek nabraly charakteru generální stávky, takže kvantitou se změnila kvalita.

I tato kvalitativní změna byla zjevná, stejně jako změna ve vědomí. Nejprve se stávkovalo za zrušení pracovních norem a na svržení vlády se ani nepomyslelo. 16. dubna během diskusí v ústřední hydraulické stanici v Zeitzu dělník jménem Engelhardt vykřikoval: „Chceme jen žít jako lidské bytosti, nic jiného.“ Ale ve chvíli, kdy se všechny továrny zastavily, nastala jiná situace. Aby mohli žít jako lidské bytosti, museli se dožadovat pádu režimu. Transformovali tak vlastně společenské vztahy. Nejprve křičeli, „Pryč se zvyšováním pracovních norem,“ a o chvíli později se heslem stalo, „Pryč s Walterem Ulbrichtem.“ Taková byla charakteristika revolučního procesu.

Revoluci neprovedla žádná organizace, byla to revoluce, kdo si vytvořil svoji vlastní organizaci. Revoluci nepřivolalo žádné revoluční uvědomění – to revoluce dala vzniknout novému revolučnímu uvědomění. Navzájem spolu souvisely. Nové organizace, které dříve neexistovaly, jako by se vynořily kouzlem. Ve skutečnosti se objevily díky iniciativě docela neznámých aktivistů, které tlačily kupředu masy ohromené svými vlastními činy. Polapeny nenadálým rozrušením z událostí hnaly se vpřed, dokud se ve společenské vřavě nezměnilo uvědomění všech. Na druhé straně tuto transformaci nesmírně stimulovalo formování nových organizací, pro což jsou četné příklady. Ve městě Gorlitz na řece Neisse se vzbouřený dav 17. června zmocnil městského rozhlasu. Přišli první řečníci a hned jim naslouchalo 20 000 lidí. Kvalita zvuku byla ubohá. I přesto mluvili jeden po druhém: dělníci z Lowa, velké továrny na vagóny, dělníci z dalších továren, řemeslníci, majitel kavárny a jeden architekt, bílé límečky a pak zase dělníci. Většina z nich nikdy nestála před mikrofonem, ale jejich nadšení a radost, že jsou součástí takových událostí, jim pomáhalo překonat nervozitu. Obraceli se k tisícům a mluvili.

V Magdeburgu večer 16. června hudebník „K“, člověk, který se nikdy předtím v politice neangažoval, hrál v dlouhém kabátu a fraku „Die Fledermaus“ od Johanna Strausse před plným sálem a nevěděl, že příští den povede dělnické demonstrace v tomto průmyslovém městě, a proto bude muset uprchnout do západního Berlína.

Jistý Richard S., třiceti čtyřletý obyvatel Drážďan, vedl v tomto městě stávkující (demonstranty) od továrny k továrně a vyzýval dělníky, aby se přidali. V každé továrně šel na hlavní dílnu, vyskočil na soustruh a gestikuloval, dokud nebyly stroje vypnuty a odpojeny hnací pásy. Pak začal řečnit. „Slyšeli jste tu zprávu o Stalin Allee? Musíme je podpořit. Pojďte ven! Do ulic!“ Spolu s dalšími dvěma založil revoluční výbor. Zastavovali projíždějící náklaďáky a přesvědčovali řidiče, aby to obrátili a přidali se k akci. Za chvíli měli k dispozici motorizovanou divizi, která již do 1100 přepravila nějakých 15 000 dělníků. S. později konstatoval: „Měl jsem pocit, jako bych se znovu narodil. Poslal jsem 50 cyklistů, aby obsadili rozhlas…“

Tento pokus se v Drážďanech nezdařil, ale v Halle uspěl. Místní rozhlas obsadilo 30 bouřících se dělníků, kteří zajistili, aby se komuniké vydávaná centrální organizací stávky dostala k co největšímu počtu lidí. Události 17. června 1953 nabíraly na síle jako lavina. Sotva tento den začal, dělníci ze všech měst a vesnic východního Německa a prakticky z každé továrny vstoupili do bitvy. Začalo to stejně jako ve východním Berlíně stávkami a demonstracemi. O pár hodin později lidé odzbrojovali policii. Obklíčili ústředí strany, trhali propagandistickou literaturu SED, vtrhávali do věznic a osvobozovali mukly. Ale teprve po těchto demonstracích lidové zlosti začalo živelné povstání skutečně nabírat zřejmější charakteristiky proletářské revoluce. Nikoli náhodou byl tento proces jasněji pozorovatelný v nejindustrializovanějších částech východního Německa, kde byla rovněž největší koncentrace lidí z dělnické třídy. Právě tam se nalézaly uhelné štoly a tak tam také vyšlehly první plameny. V Halle, Wolfenu, Marseburgu, Bitterfeldu, Rosslau, Gere a v dalších městech této oblasti vznikaly organizace, které na krátkou chvíli převzaly do svých rukou výkonnou moc. Zřídily novou strukturu, která nebyla ani buržoazní ani etatická, strukturu, jejímž výslovným a jediným účelem bylo dosažení skutečné svobody pro pracující lidi.

V 1330 se v jedné hallské továrně konala schůze zástupců stávkových výborů z téměř každé továrny ve městě. Zvolili si radu, které sice říkali „iniciativní výbor“, ale při bližším pohledu je jasné, že se jednalo o dělnickou radu, protože tak ve všech ohledech fungoval. Ten vyhlásil generální stávku, přijal rozhodnutí obsadit kanceláře místních novin a vydat tam manifest. Dělníci se do toho skutečně dali, ale policejní donašeči jim vrazili dýku do zad a donutili je přestat.

Netřeba se ptát, která třída se dala v Halle na pochod. Od časného rána proudily kolony dělníků z hutních závodů na periferii města a pochodovaly do centra stejně, jako dělníci z Henningsdorfu vtrhli do východního Berlína. Dav více než 50 000 demonstrantů se shromáždil na trhovém náměstí v Halle.

K podobným událostem došlo v Marseburgu: 200 000 dělníků pochodovalo na náměstí Uhland v centru města z továren v Leuně[18] a přivedlo s sebou dělníky ze závodů Buna v Schkopau, z uhelného dolu Gros Keyna, z ropných polí v údolí Geisel a ze tří dalších továren. Organizátor stávky, přesvědčený, že největší moc dělníků spočívá v jejich pracovištích, radil demonstrantům, aby se vrátili a bojovali za své požadavky ve svých továrnách. Jaké požadavky si kladli, se jasně ukázalo již dříve toho dne. Veškerý personál závodů Leuna se shromáždil před budovou ředitelství. Jedním z požadavků bylo ukončení neustálého zrychlování tempa práce a okamžité odzbrojení továrních stráží. Dělníci obsadili tovární rozhlas.

V Bitterfeldu se odpoledne 17. června odehrály scény, jaké ještě nikdy předtím nezažil. Dělníci v montérkách ze všech továren na předměstích města postupovali v širokých řadách. Mezi nimi byli i horníci ještě začernění od uhelného prachu. Celé město bylo ve slavnostní náladě. Předseda stávkového výboru vystoupil, aby promluvil na náměstí Mládeže. Ještě stále mluvil, když se začalo proslýchat, že policie uvěznila několik dělníků. Když to uslyšel, stávkový výbor se okamžitě rozhodnul obsadit město. V této chvíli začal stávkový výbor fungovat jako dělnická rada beroucí výkonnou moc Berlínu. Veřejní zaměstnanci měli dál pracovat: zatímco hasiči dostali rozkaz odstraňovat všechny vývěsky SED ve městě, stávkové výbory se připravovaly na generální stávku nejen ve svém městě a přilehlé oblasti, ale v celém východním Německu. V telegramu tzv. vládě NDR ve východním Berlíně se bitterfeldský stávkový výbor dožadoval „sestavení prozatímní vlády složené z revolučních dělníků.“

Podobně i v Rosslau na Labi se dělníci na chvíli zmocnili města. Tamním jádrem odporu byla pracovní síla z loděnic. Události v každé větší či důležitější továrně a městě byly paralelou situace v centru života země. V Drážďanech dělníci ze všech velkých továren, včetně Zeiss, stávkovali a demonstrovali. K boji se chystali dělníci z dopravních podniků v brandenburské provincii, z uhelné pánve Elizabeth a závodů Kirchmoser na výrobu vagónů (pod ruským vedením). Práce se zastavila v každé továrně ve Falkensee, Lipsku, Frankfurtu a Oderu, Fürstenburgu, Greifswaldu a v Gothaji, o městech, kde dělníci vyšli do ulic, ani nemluvě. Stávkovaly dokonce i uranové doly na české hranici a severní část země s nejnižší hustotou koncentrace obyvatelstva.

Nic z toho však listu Neues Deutschland nebránilo, aby o měsíc později, 28. července, prohlašoval, že stávku organizovali „pučisté“, kteří neuspěli, protože většina dělníků jim odmítla naslouchat, a že do stávky šlo pouhých 5% dělnické třídy. Ve skutečnosti ale bolševická vládnoucí třída musela čelit odporu celé utlačované třídy.

Ani Ulbrichta ani Adenauera

Když SED na jaře 1953 oznámila zvýšení pracovních norem, část východoněmecké dělnické třídy doufala, že jeho dopady „neutralizuje“ přechodem do vyšší příjmové skupiny, kterážto naděje se však brzy ukázala jako docela marná. Neues Deutschland napsal, že takový požadavek je v naprostém rozporu se zájmy dělníků. Jenže dělníci měli o svých zájmech docela jinou představu. Rychle si spočetli, že dělník vydělávající denně 20-24 východoněmeckých marek by po zavedení nových pracovních norem přinesl domů pouze 13-16 marek, s čímž se odmítli smířit. Jednalo se tedy o vzpouru kvůli brutálnímu útoku na jejich životní úroveň a nikoli kvůli politickým postojům nebo revolučním ideálům. Dělníci se dali do boje proti vládní mzdové politice a ten se vyvinul v boj proti vládě jako takové. Nestalo se tak ale díky nějakému počátečnímu záměru na straně dělníků, stalo se tak z podstaty boje samotného a jeho třídního charakteru. Právě tento třídní charakter navigoval činnost dělníků a sehrál rozhodující úlohu z hlediska obsahu a formy jejich hnutí.

Východ i západ tento třídní charakter povětšinou ignorují, a to ze stejných důvodů. Kdyby bolševici uznali jeho existenci, znamenalo by to zřeknutí se všech mýtů obklopujících jejich společnost. A buržoazní demokracie by zdůrazňováním jakéhokoli sociálního významu vůbec nic nezískaly, protože ten by mohl mít odezvu mezi dělníky na západě. A tak političtí vůdcové SRN o východoněmeckých událostech hovořili jako o lidovém povstání proti ruským okupačním silám a velmi ochotně podporovali interpretaci výhodnou pro vládnoucí třídu, když přikládali největší význam událostem odehrávajícím se na okraji hnutí. Takže vládnoucí třída na západě byla schopná hovořit o povstání také jako o „boji za sjednocení Německa“.

Během decentní demonstrace na náměstí Rudolfa Wildera v západoberlínské čtvrti Schoneberg v červnu 1953 kancléř Adenauer prohlásil: „Příslušníci německého národa žijící za železnou oponou nám připomněli, že na ně nesmíme zapomínat… Před celým německým národem prohlašuji, že nebudeme mít klidu, dokud budou nesvobodní a dokud se celé Německo znovu nesjednotí.“ A primátor Reuter dodal: „Žádná síla na světě nemůže rozdělit německý lid. Mládež z Brandenburské brány strhla vlajku poroby a přijde den, kdy tatáž mládež na její místo pověsí vlajku svobody…“

Je pravda, že 10. června nějací mladí lidé strhli z oné historické brány vlajku NDR a pak se ji pokusili nahradit vlajkou SRN. Je rovněž pravda, že při několika příležitostech bylo jedním z hesel, „Svobodu! Svobodu!“, a že některé složky pochodů mávaly vlajkou bonnské vlády. Jenže tím se dokazuje jen to, že někteří účastníci hnutí neměli jasnou představu, proč vlastně dělají to, co dělají. Jestliže si dělníci uvědomovali význam svých činů jen postupně, pak si jej určitě všichni neuvědomili ve stejnou dobu.

Východoněmečtí dělníci dali v průběhu svých akcí jasně najevo, že jsou proti vládě SED a nikoli proti ruské armádě dislokované na východoněmeckém území. A s jejich nepřátelským postojem vůči policejnímu sboru a stranickým funkcionářům příkře kontrastovalo, že až do konce, kdy se armáda otevřeně zapojila do bojů, nevykazovali vůči ní žádné obzvláštní nepřátelství.

Kdyby se někdo zeptal, zda všichni východoněmečtí dělníci svoji akci chápali jako třídní hnutí, odpověď by nepochybně byla záporná. Tím se ovšem nijak nemění nesporný fakt, že totalita toho, co dělníci dělali, byla daleko důležitější než to, co si o ní mysleli. Navzdory symbolům SRN a opravdu naivním heslům „Svoboda“ a „Sjednocení“ je jisté, že dělnická třída netoužila žít ve sjednoceném Německu. Magdeburští železničáři napsali velkým bílými písmeny přes celé vagóny, které stály na přepřahací koleji, „Ani Ulbrichta ani Adenauera, ale Ollenhauera“. Říkali tím, že podle jejich mínění sociální demokrat jako třeba Ollenhauer představuje jejich vlastní třídu, ale oni žijí v Německu, kterému vládne buď Ulbricht nebo Adenauer. Říkali tedy jen – jakkoli zmateně – že svůj boj nevedou pouze proti státnímu kapitalismu, ale proti kapitalismu jako takovému a neměli tudíž v úmyslu vyměnit své bolševické pány za buržoazní.

Němečtí političtí vůdcové udělali z 18. června národní svátek, den „německé jednoty“. Naprosto se tak přehlíží fakt, že vzpoura vyjadřovala především odmítnutí třídního rozdělení, neboť němečtí dělníci v průběhu onoho dne demonstrovali své nesmiřitelné nepřátelství jakožto dělníků vůči společnosti založené na třídním útlaku.

Bolševismus bez masky

Tváří v tvář spontánnímu hnutí východoněmeckých dělníků byla Ulbrichtova vláda zcela paralyzována. V několika případech se zdálo, že řadoví policisté neví, na kterou stranu se postavit a dokonce i tam, kde nadále pevně podporovali byrokraty, byli až příliš nerozhodní. V několika městech byli natolik neefektivní, že se jejich odpor okamžitě zhroutil.

Bolševická byrokracie byla fakticky poražena dříve, než bitva vůbec začala. Očividná zpráchnivělost režimu se ukazovala již od odpoledne 16. června. Žádný z vysoce postavených ministrů se neopovážil objevit před rozzuřeným davem, který se shromáždil pod jejich okny na Leipzigstrasze a ještě téhož večera si pěkných pár čelních stranických byrokratů sbalilo kufry a uprchlo. V této chvíli již byly ulice pod kontrolou zedníků, svářečů, sazečů a tesařů. Columbushause a Potsdamské náměstí ještě nehořely, k tomu mělo dojít až dalšího dne, ale veškeré sny vládnoucí třídy se již rozhodně rozplynuly jako dým. Dělnická třída se zatím sice moci nechopila, ale bylo jisté, že vláda ji už nemá.

A němečtí bolševici by si ji nikdy nedokázali znovu získat bez ruské armády a ruských tanků. Pokud by v Berlíně a mnoha dalších bouřících se městech nevstoupily na scénu, kdyby Rusové nevyhlásili výjimečný stav, nezahájili masové zatýkání a nepopravili pěknou řádku dělníků, pád režimu by býval byl vskutku hotová věc.

V prosinci 1905 kozáci cara Mikuláše II. potlačili dělnické povstání. Stalo se tak pod vedením jistého generála Semjonova, později vysokého komisaře v SSSR, který v červnu 1953 potlačil povstání ve východním Německu. Ruští vojáci pálili do davu a dělníci byli rozdrceni pod pásy tanků, kterým se stavěli beze zbraní. Jejich hrdinské činy nadále inspirují ostatní dělníky na celém světě.[19]

V létě 1953 si bolševismus znovu strhnul masku. Od kronštadtského povstání v březnu 1921 se rozpor mezi dělnickou třídou a diktaturou bolševické strany nikdy neprojevil tak ostře a otevřeně jako tentokrát. Do té doby tak významné množství dělníků neudělalo natolik křiklavou zkušenost s bezohledností bolševismu, s jakou jim přímo přehradil cestu ke svobodě.

Ruská tanková divize vstoupila do bitvy 18. června koncem odpoledne s působivou ukázkou síly. Ve svém úkolu okamžitě potlačit veškerý odpor však neuspěla. V 1300 ruský velitel v Berlíně, generálmajor Debrova, vyhlásil ve městě výjimečný stav. Brzy byl rozšířen na všechna města východního Německa, kde se stále nedařilo skoncovat s nepřátelskými akcemi. Byť byly východoberlínské ulice 18. června nepochybně opuštěné, stávky pořád pokračovaly.

Téhož dne dělníci z Warnemünde přestali pracovat. V Drážďanech, Kamenici a Rostocku šli do stávky dělníci z celé řady „dělnických továren“. Stejně tak státní zaměstnanci v Potsdami. Několik měst utrpělo vážné škody. Zastavila se veškerá vodní doprava.

Večer 18. června obsadila divize 800 „lidových policistů“ uhelné doly v Zwickau a Delsnitz. Policii se postavilo 15 000 horníků, kteří požadovali propuštění svých zatčených soudruhů. V nedaleké Leuně pokračovaly demonstrace továrních dělníků. 300 policistů se přidalo na stranu demonstrantů. Ruská pěchota zahájila palbu a obsadila tovární budovy. Krátce na to dělníci část těchto budov podpálili.

Ve stejný den propukly bouře v důlní oblasti Ertsgebergte, která až doposud zůstávala klidná. 80 000 horníků vstoupilo do stávky, demonstrovalo a vzalo útokem úřady. Zuřivé pouliční bitvy s policií a silně ozbrojenými ruskými jednotkami probíhaly v Johanngeorgenstadtu, Marienbergu, Eibenstocku, Falkensteinu a Oberschlemě.

Do 19. června už byla celá důlní oblast v otevřeném povstání. 110 000 lidí stávkovalo a demonstrovalo. Minimálně v 65 uranových štolách došlo k sabotážím, buď s pomocí výbušnin, nebo byly zaplaveny. Rusové museli do tohoto kouta NDR nasadit větší sílu, než s jakou roku 1945 dobyli Berlín.[20] Navzdory vlně zatýkání a následných poprav vzpoura pokračovala. Když pak 21. června obležení zesílilo, dělníci reagovali lynčováním několika policejních důstojníků. Rusové museli svést deset dnů zuřivých bojů, než znovu získali kontrolu.

V pátek a sobotu, 19. a 20. června, byli dělníci ze zbytku východního Německa stále připraveni k bitvě. Warnemünde a Rostock se staly dějišti násilných konfliktů. V Dessau na horním toku Labe již v celém městě nebyl žádný chléb, ale o kapitulaci se nikomu ani nezdálo. Policejní divize v Mecklenburgu a Harzu odmítly střílet do dělníků a začaly se stahovat. Koncem týdne v několika dalších městech vypukly nové stávky. I zde dělníci okamžitě zakládali stávkové výbory. Právě tyto výbory ohlásily, že dělníci se vrátí do práce teprve, až bude zrušen výjimečný stav a vojáci opustí továrnu.

Při konečném účtování musela masová síla dělníků ustoupit přesile ruských jednotek. Dělníci byli hnáni ze svých pracovišť a do zad jim střílely kulomety. Teprve pak se šéfům SED vrátila kuráž. Třásli se hrůzou před tím, co během dělnického aktu odplaty zahlédli z moci dělnické třídy. Po „vlně“ proletářské revoluce se zemí převalila vlna teroru.

Příčinou odporu dělníků byly společenské rozpory, které se ani zdaleka nezrušily. Síly, jež během červnového povstání vypluly na povrch, samozřejmě nebylo možné zničit, neboť je ztělesňovala samotná dělnická třída a byly výsledkem výrobního procesu.

Dokud bude kterákoli společnost založena na námezdní práci, bude nad ní jako Damoklův meč viset vzpoura námezdně pracujících. Východoněmečtí dělníci nám ukázali, jak si máme představovat proletářskou revoluci.


[1] Stalin Allee (Stalinova třída) se před válkou jmenovala Frankfurter Allee (Frankfurtská třída) a během destalinizace na ni byla znovu překřtěna v roce 1956. V letech 1952-53 byla masivní stavbou, kde se odstraňovaly trosky a budovalo se centrum Berlína i režimu.

[2] Německá demokratická republika a nikoli Spolková republika Německo (SRN).

[3] Navzdory tomu, co říkala západoněmecká propaganda (17. červen se v SRN stal národním svátkem), bílé límečky, maloburžoazie, rolníci a nepracující třídy zůstávali zcela mimo povstání.

[4] Takto se obecně citují Leninova slova. Citace však není zcela správná. V „Co dělat?“ Lenin říká: „Bez revoluční teorie není žádné revoluční hnutí.“ Fakticky v tom není žádný rozdíl, protože pro Lenina je revoluční praxe a hnutí (profesionálních revolucionářů!) jedno a totéž.

[5] Obě propagandy si zdánlivě odporují, ale ve skutečnosti se vzájemně doplňují.

[6] Mimo jiné dostupné články ve francouzštině citujeme nejlepší studii, která se na dané téma objevila: „Combats ouvriers sur l’Avenue Stalin“, Les Temps Modernes, říjen 1953, str. 672, od Benno Sarela. Tento text byl přetištěn v autorově díle „La classe ouvriere d’Allemagne Orientale“ (Los Editions Ouvrieres). V ICO, číslo 43, listopad 1965 (str. 16) se objevila kritika knihy od Arnufa Baringa, „17. červen 1953“ (německy, Kolín nad Rýnem 1965). Konec knihy „Berlin“ od Theodora Pliviera obsahuje poněkud romantizovanou představu onoho období.

[7] V kritice knihy Arnufa Baringa v ICO (viz výše) se uvádí, že Ulbricht odmítnul ke stávkujícím promluvit s tím, že prší a demonstrace se tak brzy rozejde. Gustav Noske na počátku německé revoluce také spoléhal na déšť, že přiměje lidi, aby šli z demonstrace domů (viz Noske, „Von Kiel bis Kapp“, 1920, str. 17).

[8] Henriette Rolandová Holstová, „Revolutionaire Massa-aktie“, 1918, č. 372.

[9] Rosa Luxemburgová, dopis Mathilde Wurmové napsaný 16. února 1917 ve věznici Wronke. Paul Frölich, „Rosa Luxemburg, Gedanke und tat“, Hamburg 1949.

[10] Jistí lidé se pustili do zkoumání jejích „tradicí“. Willy Brandt, sociálně demokratický vůdce, zastával názor, že události byly ovlivněny čistě dělnickou tradicí starého odborářství a politického hnutí (jiní dokonce považovali za vhodné hledat její kořeny až v letech 1919 a 1921). Podle Baringa (viz výše) tomuto závěru nic nenasvědčuje, neboť k povstáním docházelo stejně tak v okrscích, které během 30. let volily komunisty, i v okrscích, kde bývaly jiné preference. „Každopádně na ulicích ‚tradice‛ plynoucí ze ‚staré školy‛ chyběla, jelikož výmarští sociální demokraté, pak nacisté a nakonec OGPU fakticky povraždili všechny aktivní příslušníky dělnické třídy.“ (ICO, str. 19)

[11] Joachim G. Leithauser, Der Monat, říjen 1953, str. 46.

[12] Tamtéž, září 1953, str. 613.

[13] Adenauer byl kancléřem Spolkové republiky (křesťanský demokrat), Ollenhauer byl vůdce sociálně demokratické strany, Kaiser byl vůdcem křesťanských demokratů a Reuter byl socialistický primátor západního Berlína.

[14] SED dlouhou dobu váhala, zda povolit tu či onu schůzi. Zelenou dostávaly až na poslední chvíli. Takto fungovalo „plné právo na svobodu projevu zaručené zákonem“, o němž později hovořil Kuba v Neues Deutschland.

[15] Citace z Leipziger Volkszeitung, 25. května 1953.

[16] Jak redaktorům Der Monat řekli stavební dělníci. Viz Der Monat, září 1953, str. 601.

[17] Výše zmiňované dílo, str. 16. Podobné věci se dály za maďarské revoluce 1956, německé revoluce 1918 a během dalších revolucí.

[18] Chemičky v Leuně jsou největší ve východním Německu.

[19] Za tři roky, na přelomu října a listopadu 1956, následovalo německý příklad Maďarsko. Dělníci v Budapešti a dalších maďarských městech dokázali vyřadit ruské tanky s pomocí molotovových koktejlů, které si sami vyrobili.

[20] Podle údajů, které v říjnu 1953 uveřejnil Der Monat. Vedle počtu ruských vojáků uvedl i přesné podrobnosti o slabinách ruských jednotek. Ty plynuly z nepochybných sympatií, které ruští důstojníci a vojíni chovali k bojujícím dělníkům. Někteří ruští důstojníci, ale také němečtí policisté, stanuli za tyto sympatie před popravčí četou. Jiným se povedlo uprchnout na západ. Jedním z nich byl ruský major Nikita Ronšin. Podle jeho svědectví bylo zastřeleno minimálně 18 ruských vojáků. (Zprávu přinesl Der Monat, říjen 1953, str. 66.)

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: