Skip to content

Revoluční hnutí v Německu (1917-1923)

17.2.2011

Analýza od Internacionalistické komunistické skupiny.

***

Úvod

Ať je boj světového proletariátu jakýkoli, v Rusku, Německu či jinde, neměnně si o něm budeme utvářet představu – v jeho konkrétnějším projevu v prostoru a daném časovém úseku – skrze světový poměr sil mezi nepřátelskými třídami.

Revoluční otřesy, hnutí, kterými se proletariát bude rozcházet se společností kapitálu, budou produkovat předvoje (tvrdá jádra komunistů), které budou představovat přechodné projevy celkového procesu těchto hnutí. Předvoje jsou ale ve skutečnosti projevy vyprodukované historickým bojem proletariátu, jeho historickou stranou, čili mnohem širším a globálnějším hnutím (v čase a prostoru), které je překonává.

Proto nezačínáme od specifické a partikulární historie různých komunistických organizací či skupin, nýbrž od těch nejsilnějších momentů revoluce a kontrarevoluce, a v případě těchto momentů od co nejjasnějších rozchodů s kontrarevolucí a od jejich výkonné organizace.

Tváří v tvář každému pokusu o pochopení historických momentů vyvstává řada mýtů, jejichž cílem je vysvětlit revoluční porážky. Tyto mýty se opírají o nedialektickou metodu, kdy laboranti dějin stojí nad hnutím a klinicky analyzují proces mimo svoji historickou realitu, aby nakonec revoluční konfrontaci sankcionovali v podobě platonických a „plechanovských“ výnosů o nedostatečnosti: chyběla strana, chyběla centralizace, internacionalizace…

Proti tomuto nepochopení revoluce stavíme dialektický materialismus. Dějiny chápeme jako rozporuplný proces revoluce a kontrarevoluce, proces konfrontací, kde rozvoj centralizujících sil třídy tlačí a nutí nepřátelskou třídu, aby se ve snaze o porážku protivníka pokusila překonat jej vlastní výkonnou organizací, vlastní centralizací (srovnej s našimi texty proti ideologii směrů). Veškerá historická analýza musí vycházet z pochopení sil nepřítele.

A. Proces vedoucí k pokusu o povstání 1918-1919

1. SPD, odbory a šířeji vzato všechny levicové buržoazní síly sehrávají rozhodující úlohu v teroristickém vržení proletariátu do války a v nastolení sociálního smíru a národní jednoty. Tato politika spolu s dalším vývojem bojů vyvolá proces rozchodu s SPD. Ta pak prožije krizi řízení, na niž buržoazie odpoví vznikem levicových alternativ: Svaz Spartakus, „pospolitost práce“ (z níž se později stane USPD).

Revoluce se projeví zejména náhlým vznikem (již před rokem 1914) mnoha levicí a později ustavením ISD. Ukáže se i prostřednictvím spousty pokusů organizovat boj proletariátu proti válce (Mezinárodní skupina, Pfemfert a Die Aktion, Borchardt a Lichtstrahlen, tajná organizace Svaz reichpietsch vojáků a námořníků…), ale také prostřednictvím organizování dělnických stávek a sabotáží a mimo jiné prostřednictvím Revolutionäre Obleute („Revoluční důvěrníci“, které později ovládla USPD).

2. Na frontě propukají vzpoury. Německá armáda je pod plnou palbou revolučního defétismu, je rozložená a poražená.

Buržoazie se obává sbratřování s bojujícími proletáři ve městech a snaží se organizovat demobilizaci a hladký návrat vojáků tím, že testuje některé alternativní politické karty: „musíme revolucí shora zabránit rozkladu zdola,“ říkají vojenští velitelé a navrhují vládu se sociálními demokraty.

V Kielu se bouří námořníci. Proletariát se poučil z minulosti a zevšeobecňuje boj a vytváří rady, které přebírají a obsazují města (v Hamburku jedna obsazuje bitevní lodě, přístavy, domy odborových svazů, kasárna…). Jedním z nejvyšších projevů tohoto procesu ozbrojování, kterým se boj ještě více rozšíří, se v Berlíně stává vytvoření divize revolučních námořníků, Volksmarinedivision, která spolu se Svazem rudých vojáků představuje jedno z nejorganizovanějších bojových center proletariátu.

Odpovědí buržoazie na proletářský útok proti státu bude vyhlášení republiky a převzetí kontroly nad radami ze strany SPD a USPD.

SPD a USPD se organizují na základě hesla odmítnutí říšské vlády a vyhlášení republiky a rychle získají kontrolu nad radami. Komunisté budou toto uchvácení rad kritizovat a většinu rad opustí, přičemž je budou kritizovat coby nejadekvátnější formu pro zničení boje.

3. Proletariát se pokouší o kvalitativní skok v programatické a organizační roztržce tím, že vytváří KPD a znovu potvrzuje neslučitelnost parlamentarismu se zničením státu a syndikalismu s revolucí.

Mez tohoto kvalitativního skoku se však projevuje tím, že po boku komunistů existují sociálně demokratické síly shromážděné kolem své mluvčí Rosy Luxemburgové. Ta se spolu se svými stoupenci bude stavět proti revolučnímu procesu rozchodu s centrismem uvnitř KPD. Luxemburgová, Liebknecht, Jogiches, Levi…, kteří byli dlouho proti rozchodu s USPD, budou bránit třídnímu rozkolu uvnitř KPD mezi tvrdými jádry komunistů, která pracují na přípravě revoluce a obhajují odchod z odborů, na jedné straně a centristy doporučujícími připravovat se na volby a spolupracovat s odbory na straně druhé.

Komunisté těmto bývalým sociálně demokratickým vůdcům dovolí, aby obsadili rozhodovací pozice v jejich organizaci.

B. Váhavé povstání 1918-19

4. Propuká politická krize a střetají se a sílí dva povstalecké procesy: jeden se hlásí k diktatuře proletariátu a strukturuje se kolem Volksmarinedivision, zatímco cílem druhého, který zahájila USPD, je svržení vlády.

5. Nejjasnozřivější frakce buržoazie chápou úlohu Volksmarinedivision a dělají všechno možné, aby ji zničily. Ebertova vláda námořníky provokuje tím, že jim zadrží mzdy, načež následuje vojenská konfrontace s moci věrnými divizemi, které budou rychle poraženy díky masivnímu angažmá proletariátu.

Na základě tohoto neúspěchu se Noske pouští do formování Dobrovolnických sborů (sbory připravované speciálně proti povstaleckému boji).

6. 5. ledna povstává proletariát v Berlíně a fakticky nastoluje otázku povstání. USPD ustavuje povstalecký výbor ve snaze zredukovat konfrontaci proletariátu se státem na boj proti vládě. Liebknecht a R. O. se podřizují instrukcím tohoto „povstaleckého“ výboru a v KPD mezitím pracují centristické síly a tváří v tvář kontrarevoluci ji paralyzují nerozhodností a otálením.

Luxemburgová se zbytkem Berlínské centrály – složené především z bývalých sociálně demokratických předáků – je proti povstání a ohání se „slabostí revolučních sil“. Když pak před ní stojí tisíce povstalých proletářů, tlačí stranu revoluce, aby se změnila ve stranu dělnické demokracie a vyjednávání, čímž dokořán otevírá dveře reorganizaci kontrarevoluce jejími „krvavými psy“.

7. Tato politika Noskemu umožňuje přivézt své svobodné sbory do Berlína a rozdrtit boje. Za pochodu bude pokračovat ve své politice silné ruky, odzbrojovat proletariát a v celém Německu provádět represe proti revolučním hnutím, a to až do konce května 1919.

C. Od berlínského masakru k porúrskému povstání

8. Navzdory masakrům, k nimž roku 1919 došlo v Berlíně a po celém Německu, se SPD nedaří proletariát odzbrojit. Proletariát na represi odpovídá vskutku ještě jasnějším rozchodem s SPD, USPD, odbory… Ten se zhmotní v masovém opouštění těchto buržoazních organizací, ve vytváření různých dělnických sdružení, v ještě zřetelnější centralizaci kolem revolučního programu proletariátu, ve formálním utváření orgánů třídní centralizace (unie). Proletariát se nadále bude soustředit kolem KPD, které se daří představovat formální tvrdé jádro rozchodu, čili vedení. K procesu vyjasňování dochází rovněž uvnitř FAUD a FVDG a na jeho základě se objevují rozhodnější komunistická uskupení.

9. Po porážce bojů v roce 1919 pokračuje Leviho tendence v díle započatém Rosou Luxemburgovou, Karlem Liebknechtem a Leo Jogichesem a dál vede boj proti komunistům uvnitř KPD.

Cílem tohoto boje je odstranit z programu KPD veškerou revoluční podstatu, přičemž se snaží z antiparlamentarismu udělat otázku taktiky, vyhnout se otázce odborů tím, že z něj udělají problém vedení, obbhajují politiku entryismu a otázku strany redukují na úroveň, na jaké je pojímána každá buržoazní politická strana, a v zásadní chvíli boje odpovídají na volání po vstupu do dělnické vlády.

Na druhém sjezdu v Heidelbergu v říjnu 1919 násilné uchvácení moci ve straně zpečeťuje tuto programovou čistku a prakticky vylučuje všechny revoluční živly z KPD, čímž se končí transformace „spartakovské“ organizace v levou sociálně demokratickou sektu, nyní připravenou plně se připojit k bolševické politice.

Komunisté se pak reorganizují ve třech tendencích:

      jedna tendence vykrystalizuje okolo Gortera, který odmítá toto násilné uchopení moci ve straně a volá po stranické konferenci, která by shromáždila všechny tendence (přičemž revoluční komunisté[1] byli ve značné většině) a ty tak mohli stranu znovu dobýt;

      hamburská tendence volá po ustavení nové strany, která by přeskupila levé organizace; přichází s pochopením buržoazní úlohy luxemburgismu a USPD, ale její obrana nacionálního bolševismu ji zdiskredituje a rychle ji přivede do tábora kontrarevoluce;

      tendence organizovaná kolem Rühleho a Pfemferta v Die Aktion, která odsuzuje úlohu KPD (bankrot KPD).

10. Všechny tyto organizační modifikace jsou jen odrazem praktických pokusů proletariátu svrhnout stát. Konfrontace se státem tak bude nositelkou jasné demarkační čáry mezi pacifismem a přímou akcí, mezi syndikalismem a sdružováním dělníků, mezi parlamentarismem a diktaturou proletariátu…, přičemž občas povede k organizačním roztržkám, občas k třídním rozkolům.

A tak i různé anarchistické, revolučně syndikalistické, anarchosyndikalistické… organizace rovněž v různém smyslu podlehnou vzestupu komunistického hnutí.

FVDG vzešla z rozchodného procesu se sociální demokracií (ADGB). V roce 1914 byla rozpuštěna – byla jednou z mála organizací, které odmítly válku a národní svazek – a v roce 1918 se opět ustavuje. Od listopadu 1918 do května 1919 se bude velká část anarchosyndikalistů z FVDG, seskupených okolo Rocheho, setkávat bok po boku s revolučními živly z KPD a budou bojkovat volby, odmítat pacifismus, prakticky ničit odbory a teoreticky tyto akty zpracovávat jako projevy proletářského hnutí. Krátce poté, co Noske rozdrtí boje v květnu 1919, Rocker s Katerem dají organizaci pacifistickou orientaci, čímž Rocheho předurčí k odchodu z FVDG a ke sblížení s Otto Rühlem, s nímž později založí AAUD-E.

FVDG se pak změní v FAUD(S), která vznikla v roce 1919, kterou nadále povede skupina kolem Rockera. Toto vedení zastávalo některé pacifistické postoje, stavělo se proti pumovým atentátům a sabotážím a hájilo frontistickou pozici, přičemž poprvé od roku 1918 přišlo s heslem sjednocení všech centristických tendencí (spartakovci počínaje a USPD konče): politicko sociální fronta. Postavilo se proti porúrskému hnutí v březnu/dubnu 1920, proti akci v březnu 1921 (obě označilo za pučistické) a proti sabotování vlaků, které vozily zbraně buržoazii, aby mohla potlačit revoluci v Polsku… Agresivně sabotovalo pokusy komunistické levice o sjednocení.[2]

11. Jedním ze silných míst proletářského boje bylo, že na výzvy SPD ke složení zbraní odpovídal ještě všeobecnějším ozbrojením. Každý dělnický spolek prakticky centralizovalo programatické uznání tří zásadních bodů: odsuzování sociálních demokratů, přihlášení se k diktatuře proletariátu a všeobecné ozbrojení třídy.

12. Buržoazie se vzhledem k neschopnosti SPD odzbrojit proletariát pokouší o tvrdší odpověď. Spolu se svými generály se Kapp zbavuje sociálně demokratického spojence a organizuje puč.

13. SPD a USPD vytyčují heslo generální stávky proti puči. Proletariát odpovídá přímou akcí a domáhá se všeobecného ozbrojení a diktatury proletariátu.

D. Porúrské povstání

14. V Porúří, kde dochází k prvním bojům, se živelně organizuje Rudá armáda. Z nejrůznějších regionů Německa spěchají revolucionáři (jako třeba Appel a Plättner…), aby se podíleli na jejím ustavení, na jejím ozbrojení, na jejím opevnění v zabraných kasárnách a na strategických bodech… Proletariát všude odzbrojuje Dobrovolnické sbory a postupně přechází od obranné akce k ozbrojenému povstání.

Tento proces ozbrojování a vojenské centralizace vede k obsazení Porúří a k rozšíření bojů prakticky do všech regionů Německa. Z okruhu organizací, z nichž je vyloučen každý stoupenec buržoazní demokracie, vychází výzva k vojenskému organizování se proletariátu.

Akční výbory tudíž jednají jako revoluční vojenské vedení a Rudá armáda pak přechází do ofenzivy proti Reichswehru, který ustupuje a je rozprášen. Kapp prchá z Berlína. Povstání se šíří a vítězí ve všech porúrských městech, od východu až na západ k Rýnu, jehož pravý břeh kontroluje francouzská armáda.

Formují se tři hlavní centra povstání kolem akčních výborů v Hagenu, Essenu a Mülheimu (vojenských vedení ale existuje mnohem více!). V Mülheimu jsou ve vedení akčního výboru obzvláště silně zastoupeni komunističtí militanti, kteří byli před několika měsíci vyloučeni z KPD.

15. Proces zostřování sociální konfrontace povede k vyjasnění úlohy různých proti sobě stojících sil.

Na jedné straně bude KPD více než kdy jindy představovat páteř kontrarevoluce a snahu svést proletariátem započatý proces rozchodu se sociální demokracií zpět do téže sociální demokracie: KPD bude nejprve hnutí zpomalovat svým odmítáním podpořit generální stávku zahájenou proti Kappovi, svým odsuzováním ozbrojování proletariátu jako „avanturismu“, svým voláním po setrvání na defenzivní pozici uvnitř továren,… a poté svým pokusem zmocnit se vedení hnutí svým vyjednáváním o sestavení „dělnické“ vlády.

Na straně druhé se nejrůznější komunistická uskupení, která vznikají z rozchodů s projevy centrismu, shromažďují v akční pospolitosti, kde komunisté vyšlí z KPD více či méně organizovaně spolupracují s elementy rozcházejícími se s FAUD. Praktické přeskupování revolucionářů, kteří se centralizují na základě rozchodů se všemi frakcemi sociální demokracie, opětovně rozbíjí sociálně demokratický mýtus o separaci „marxistů“ a „anarchistů“.

KPD zaujme globální politiku proti povstání. Tváří v tvář zevšeobecnění povstání KPD bude hnutí stále více odzbrojovat a podřizovat je politice vyjednávání. Proti přímé akci bude stavět hlasování na shromážděních (assembleismus), aby tak dělníky opětovně přivinula k prsu demokracie. Karikaturou tohoto postoje je Brandler v Chemnitz: staví se proti ozbrojeným oddílům Maxe Hölze, přičemž jej odsuzuje jako agitátora, všemožně se vyhýbá ozbrojování proletariátu a rozšiřování boje, tváří v tvář bankrotu buržoazie, kterou proletariát právě sesadil, obhajuje nové volby, volá po jednotě za každou cenu se sociálními demokraty, podřizuje přímé iniciativy proletářů diktátu demokracie velkých shromáždění…

16. Mezinárodní buržoazie se sjednocuje proti porúrskému povstání. Dokonce i francouzský stát ponechává stranou své partikulární zájmy na okupaci Porúří, aby tak umožnil lepší sjednocení proti proletariátu.

17. Odborář Legien volá po sestavení dělnické vlády, která by zahrnovala i KPD. USPD a KPD podepisují Bielefeldské dohody s SPD. Tyto dohody se soustředily na prostředky k úspěšnému odzbrojení proletariátu. Zástupci KPD, kteří byli jednáním přítomni, akceptují představu dělnické vlády složené ze tří stran (SPD, USPD, KPD). Odzbrojí je však vedení KPD, které se raději vysloví pro politiku „loajální opozice“ (!), čímž se zaváže k upuštění od příprav jakýchkoli násilných akcí proti vládě, aby tak vytvořila „situaci buržoazní demokracie, v níž je možno bojovat proti kapitalismu.“

18. Rudá armáda sice odmítá Bielefeldské dohody, ale dezorientováno politikou KPD se povstání řítí rovnou do záhuby. Proletáři si odnášejí ponaučení, že KPD je stranou kapitálu. Odpovědí proletariátu na tento proces bylo založení KAPD v roce 1920.

19. Zrod KAPD v dubnu 1920 byl projevem kvalitativního programatického skoku v organické centralizaci – časoprostorové – různých komunistických skupin v Německu a praxe, kterou si do té doby vytvořily během vedení přímé akce v srdci všech velkých revolučních bojů, k nimž od počátku války došlo, během pokusů o organizování rozchodu se zbolševizovanou Třetí internacionálou, během vedení internacionalistických akcí směřujících k posílení proletariátu bez ohledu na národní hranice, během organizačních a programatických rozchodů s různými centristickými a sociálně demokratickými frakcemi (SPD, USPD, spartakovci, KPD, nacionální bolševismus, leninismus, „revoluční“ důvěrníci…), během vedení unií a dalších proletářských sdružení vyvěrajících z bojů… Skrze všechny tyto zkušenosti a tuto revoluční praxi mohli komunisté v KAPD prakticky stvrdit své programatické rozchody.[3]

Závěr

1. O sociální demokracii

„Nebyla to nahodilá katastrofa, nýbrž právě naopak logická fáze hnutí, jehož evoluce od erfurtského sjezdu vždy spěla tímto směrem.“

J. Knief v Arbeiter Politik, 24. června 1916

Díky zkušenostem z bojů v Německu komunisté potvrdili programatické chápání neměnnosti podstaty sociální demokracie (a obecně řečeno i kapitálu) a svých vlastních úkolů: revoluce musí jít skrze destrukci sociální demokracie a skrze organizování se komunistů mimo sociální demokracii a proti ní.

Skrze postupné rozchody, k nimž tvrdá jádra komunistů přikročila, byla sociální demokracie odhalena coby dějinná síla, daleko přesahující tu či onu formální organizaci. Byla odhalena jako neosobní síla svázaná s programem regulace kapitalistického vykořisťování. Její charakteristikou i silnou stránkou je vydávání nutné úpravy kapitalistického systému za program proletariátu.

Po celou tuto fázi dějin, kterou jsme si stručně definovali a popsali výše, proletariát ve své každodenní bojové praxi odmítal sociální demokracii a spolčoval se mimo SPD a její odbory a proti nim. Toto odmítnutí se projevilo již před rokem 1914 ve výzvách k organizování se mimo SPD. Odrazilo se v hesle „mimo Druhou internacionálu a proti ní“ stejně jako v pochopení, že SPD je páteří kapitálu v Německu. Znovu se objevuje v odsouzení USPD a zejména luxemburgismu coby radikálních projevů sociál demokratismu (srovnej s Wolfheimovou a Laufenbergovou kritikou) a nakonec v pochopení, že KPD se stává levým křídlem sociální demokracie, a v rozchodu s ní.

2. O revolučním parlamentarismu

Ve všech fázích boje komunisté stáli proti revolučnímu parlamentarismu:

      v listopadu 1918 komunisté poznávají, že si nově vytvořené rady podmanili centristé, kteří si z nich pokoušejí udělat nové malé parlamentní tribuny „pro revolucionáře“: „…jeden týden zkušeností stačil, abychom pochopili, že kompromis (se sociálně demokratickými SPD a USPD) nepřichází v úvahu; revoluční a kontrarevoluční proud se nemohou spojit.“ Otto Rühle se svojí skupinou při odchodu z drážďanské rady, 16. listopadu 1918.

      v prosinci 1918 vzniká Komunistická strana Německa a zakládající sjezd se vyznačuje opozicí většiny proti účasti ve volbách a proti práci v odborech.

      v březnu 1920 komunisté staví všeobecné ozbrojení a povstání proti demokratickému hlasování na shromážděních (assembleismu) a rozkazům k vyjednávání, které vydávají Brandler, Levi a spol.

      v dubnu 1920 je založena KAPD jako rozchod s reformistickými sklony KPD, a to na základě totální opozice vůči parlamentarismu, ať už „revolučnímu“ nebo nikoli…

      v červnu 1921 jedou militanti z KAPD na 3. sjezd KI s cílem organizovat tam opozici, přičemž vycházejí z opozice vůči revolučnímu parlamentarismu.

Sociální demokracie představuje socialismus jako výsledek volebního vítězství a vstupu „strany“ do vlády. Revoluční parlamentarismus z této koncepce vychází, ale zároveň se tváří jako rozchod se vstupem do vlády. Hlavním postulátem obhájců této taktiky je, že parlament lze využít jako tribunu k šíření proletářských idejí.

V naprostém rozporu s touto koncepcí komunisté situovali jádro dané otázky do společenské kontradikce mezi stranou reformy kapitálu – která má nutně zájem vlákat revolucionáře do osidel demokracie, aby utopila komunistickou akci v parlamentním tlachání a předvolebních kampaních – na jedné straně a stranou revoluce – která ví, že dloubáním děr do buržoazních tribun se proletariát svému historickému cíli nikterak nepřibližuje, ale organizováním přímé akce a přípravami na povstání ano. Proletariát sílí svojí praxí, když se zhošťuje celého organizačního procesu, který plyne z procesů přímé akce a povstání.

V jádru debaty, která po celá tato léta proti sobě stavěla revolucionáře a centristy, byl problém státu. A právě pochopení povahy státu, úlohy proletariátu a jeho předvoje v souvislosti se státem (nejde o to stát dobýt, ale zničit!) vedlo komunisty k rozchodu s centristickou taktikou. Parlament je nástrojem buržoazního státu a povinností revoluce je tento stát zničit.

3. O spolčování proletářů

V žáru revolučního boje předvoj proletariátu prakticky demonstroval, že si osvojil řadu důležitých programatických rozchodů již dříve formulovaných během války a po ní různými komunistickými menšinami („Linksradikalen“ v Brémách, „Tribunisté“ v Holandsku, Borchardtova skupina v Berlíně, ISD, IKD atd.).

Revoluční zkušenost v Německu vyprodukovala výjimečné bohatství organizačních forem a diskusí o těchto formách: územní a tovární organizace, revoluční syndikalismus, rady, unie… Tyto diskuse vyvolávají roztržky se sociál demokratismem. V Německu se v nich krystalizuje hlavní zájem hnutí na celém světě. Formy spolčování a organizace jsou výrazem vývoje poměru sil. Proto si proletariát v praktickém boji vytváří takové organizační formy, které odpovídají stavu bojů. Během vývoje revolučního hnutí požadavky revoluce volají po jim přizpůsobených formách. Revoluce si tudíž musí tyto vzestupy osvojovat ze strachu, aby nepodlehla zkostnatělým, ukázněným formám.

Sociální demokracie se bude pokaždé pokoušet zničit proces spolčování proletářů a svést boj na scestí, k obraně stávajících organizací. Obměna vedení nemění povahu organizace, která se neobnovuje. A proto se komunistické hnutí vybavuje pokaždé novými orgány.

Odtud vychází neměnné heslo: „organizujme se mimo odbory a proti odborům“. Silnou stránkou komunistických předvojů v Německů bylo, že tuto pozici prakticky aplikovaly a potvrzovaly diktaturu proletariátu tím, že se spolčovaly a organizovaly na mnoha rovinách ve snaze více a více se centralizovat, čímž formovaly nová třídní sdružení stále silněji vyjadřující diktaturu proletariátu.

4. O luxemburgismu

Luxemburgismus je sociálně demokratická ideologie, která znovu a radikálněji využívá argumenty Lenina a Luxemburgové o potřebnosti masové strany, dělnické demokracie… „Shromáždění“ vypadá jako prostředek potvrzující demokracii pro dělníky a „rada“ jako konečně nalezená forma pro revoluci, jako nový název parlamentu, který má zajistit revoluční kurs.

Tato ideologie pramenící z ústupu bojů a z militantů organizovaných v letech 1926 až 1940 kolem GIK se zakládá na formální opozici Luxemburgové vůči Leninovi, ale také na změněné praxi Rosy Luxemburgové poté, co vypukla válka.

Dnes ji opakují nové radovecké skupiny, které nechtějí vidět, že tvrdá jádra „spartakovců“ seskupená okolo Luxemburgové a Liebknechta, ale také těch, kteří zajistili jeho kontinuitu s KPD, se v každé fázi boje prakticky zhmotňovala ve stranu vyjednávání stojící proti straně přímé akce. Pokaždé, když proletariát v konfrontaci s buržoazií uskutečňoval kvalitativní skok (leden 1919 v Berlíně, březen 1920 v Porúří…) a kvalitativně se rovněž rozcházel s tou mírou centralizace svých sil, které dominoval centrismus (rozchod s USPD, rozchod s „pravým křídlem“ KPD, později rozchod s celou KPD…), tato tvrdá jádra, která dnes radovci opěvují, představovala centristické síly, které rozchod brzdily, volaly po zohlednění ideologie, která mezi dělníky převažovala, zahlušily předvoje jen kvůli organizování se tam, „kde jsou masy“, a tak pokaždé stranu revoluce vedly ke změně ve stranu dělnické demokracie a vyjednávání, čímž nechávaly dveře reorganizaci kontrarevoluce jejími „krvavými psy“ doširoka otevřené.

„Nejslavnějšími“ a nejskvělejšími projevy těchto tvrdých jáder, k nimž se dnes radovci hlásí, mimo jiné byly:

      opozice Rosy Luxemburgové a jejích stoupenců vůči procesu revolučního rozchodu s centrismem uvnitř KPD při jejím zakládání: zabrání třídnímu rozkolu mezi komunistickými tvrdými jádry pracujícími na přípravě revoluce a obhajujícími odchod z odborů a centristy obhajujícími přípravu na volby a spolupráci s odbory.

      politika vyjednávání a nerozhodnosti vůči SPD/USPD během berlínského povstání v lednu 1919, čímž si sama uchystala svoji mučednickou smrt.

      souhlas s procesem, který umožnil vyprázdnění revolučního obsahu z KPD a během povstání, které začalo v Porúří, její změnu v motor kontrarevoluce.

Jakožto projev sociál demokratismu coby dějinné síly je luxemburgismus specifickou formou centrismu, neboť vychází z fundamentálních zájmů revoluce, aby nakonec potvrdil vítězství dělnické demokracie nad proletariátem.

Luxemburgistická ideologie se zejména zakládá na vizi, že formální organizace jsou vůči proletářskému boji vždy pozadu a ten je během revolučních vzestupů revolucionizuje a revitalizuje. Jejich náprava je tudíž možná v masové stávce – akci, která přesahuje organizace.

Luxemburgismus tudíž obhajuje permanentní kontakt s masami, kterého lze dosáhnout pouze skrze organizace seskupující masy. Vlastně, „i ta nejhorší dělnická strana je lepší než vůbec žádná strana“ (Rosa Luxemburg), protože dějiny všechno napraví.

Luxemburgismus svým levičáckým argumentem, že je třeba být tam, kde jsou dělníci, bojuje proti komunistickým rozchodům a směřuje k opětovnému začlenění komunistických tvrdých jader do sociální demokracie, čímž brání jejich skutečné centralizaci kolem revolučního programu.

5. O některých současných mýtech

Co se týče poučení z revolučního a kontrarevolučního hnutí v Německu, vidíme, jak se v centristické ideologii vynořuje spousta mýtických a idealistických vysvětlení, které porážku revoluce připisují nedostatečné centralizaci boje (což je vždy pravda!) a zejména pranýřují hnutí za jeho údajný federalismus a za antistranickost předvoje…

Ačkoli v době, kdy revoluce ještě nenastoluje svoji absolutní diktaturu proti buržoazii, se vždy objevují nedostatky, pro nás se jeden z nejvyšších bodů konfrontace revoluce/kontrarevoluce odehrál v Německu a, v rozporu s velkými centristickými legendami o údajném federalismu revolucionářů v Německu, se velkou předností revoluce ukázal být právě:

a) permanentní proces rozchodu s buržoazními organizacemi (SPD, USPD, ADGB…) a mnohem konkrétněji s organizacemi pramenícími z proletariátu v boji a ukázněnými buržoazií (KPD, FVDG, FAUD, rady…).

b) neustálé hledání a vytváření čím dále tím vyšších programaticko organizačních rovin centralizace.

Sílu kontrarevoluce značí její záchvatovitost, s níž kooptovala KPD centrismem, rychlá a agresivní integrace KPD do buržoazního státu a jeho základů jakožto páteře kontrarevoluce, která se důkladně zhostila své funkce hasiče bojů právě v nejvyšším bodu revoluční ofenzivy, čili během všeobecného šíření povstaleckého hnutí v březnu 1920, které začalo v Porúří a centrálním Německu. Komunistická odpověď na zničení revoluce ze strany KPD padla o měsíc později, kdy se život naší třídy projevil v centralizaci revolučních sil kolem nové organizace: KAPD.

***

Komunisté v Německu měli vždy pověst antistraníků, anticentralistů, antiformalistů. Tato báchorka je pouhým výplodem sociální demokracie, kterým se snaží glorifikovat sama sebe ve všech svých projevech: leninistických, bordigistických, radoveckých…

Stěžejním problémem bylo, jakou úlohu mají menšiny sehrát v souvislosti se zničením státu. Pro centrismus v jeho leninistické verzi ke zničení dochází díky propagandě a osvětě, kterou strana šíří prostřednictvím parlamentaristické, frontistické, syndikalistické… taktiky. Diktatura proletariátu se v tomto případě rozplývá v dělnických vládách! A to vede k teoretizování o masové straně.

Proti tomuto falšování svých cílů a metod komunisté postavili program revoluce: buržoazní stát je zničen v procesu revolučních bojů proletariátu. Během tohoto procesu je proletariát nucen vytvářet si své vlastní orgány, budovat svoji moc, a úkolem komunistů je ustavit se ve stranu, která tento proces povede. Tato strana je tvrdým jádrem, bojem stmeleným okolo programu revoluce – plodí ji boj pro boj. Pouze tímto praktickým potvrzením se jako síla organizovaná kolem jasných zásad provázejících rozvrat celého světa vzniká komunistická strana coby revoluční vedení.

Při svém rozchodu s kontrarevolucí se komunisté v Německu postavili mimo buržoazní polarizaci mezi (demokratickým) centralismem a federalismem a proti ní. Tento proces odmítnutí, bohatý na negaci, již tehdy dochází k zásadním směrnicím programatické základny organického centralismu. Komunistické menšiny v Německu se vší silou prosazovaly svoji centralizaci kolem komunistického programu a centralizaci své organizace ve stranu, jejíž rozhodná akce by měla takovou odstředivou sílu, že každý člen bude mít tendenci představovat a reprodukovat celek.

Stejně tak se organizování proletariátu ve stranu chápe rovnou v celosvětovém měřítku (všechny organizační snahy komunistů v Německu se označovaly jako „internacionalistické“). Internacionála nemůže být slepencem nejrůznějších národních stran. KI byla považována za snahu o proletářský internacionalismus směřující ke zničení světového státu, ale její degenerace komunistům nezabránila, aby odsoudili opětovný rozmach sociální demokracie v KI. KAPD vyšle do Moskvy několik delegací, aby se pokusily zastavit kurs, který internacionála nastoupila. Následně organizuje rozchod s KI požíranou centrismem a pokouší se zároveň organizovat opozici připravenou zhostit se ustavení nové mezinárodní síly – nejprve uvnitř a pak mimo KI a proti KI, kterou odsuzovali jako stále více reformističtější („Vaše taktika je stále taktikou Druhé internacionály!“ – H. Gorter).


[1] S terminologií, kterou „leví komunisté“ používali k vymezení revolučních sil pramenících z období 1917-23, souhlasíme pouze jako s historickým názvem, s historickým zhmotněním rozchodu se sociální demokracií. Ti, které kontrarevoluce označovala za „levé“ komunisty, jsou povětšinou skutečnými a jedinými skutečnými komunisty této doby. Programaticky – a to i navzdory společné terminologii vnucené revizionistickou historií – nemají nic společného s těmi, proti nimž se během celého svého boje fakticky stavěli.

Skutečnost, že Lenin – a s ním další narudo natření sociální demokraté, další „komunisté“ jen podle slov – vytrvale komunisty denuncioval jako „dětskou nemoc“, jako „anarchisty“, jako „levičáky“, jako „antistraníky“… jen demonstruje stále jasnější demarkační čáru mezi kontrarevoluční politikou bolševiků a revolučními projevy, které dál bojovaly proti centristickému proudu.

Když se nalézal v procesu praktického rozchodu se sociální demokracií, z níž vyšel, když v dubnu 1917 potvrdil revoluční teze proletariátu, byl sám Lenin obviňován, že je „anarchista“ a nový „Bakunin“.

Jak řekl Marx, „komunistu“ nedefinuje to, co militant říká, ale co dělá, čili jeho skutečně komunistické konání.

„Levý“ komunismus již neexistuje, tak jako neexistuje „pravý“ nebo „středový“ komunismus. Komunismus se definuje revoluční praxí lidí, kteří bojují za zničení státu a tudíž zastávají zničení armády, národů, orgánů kapitalistické správy, kapitálu a práce atd.

Není to žádná náhoda, že levé křídlo sociální demokracie vkládá tolik odhodlání do odsuzování těch, kdo byli proti jejich politice rekonstrukce a správy státu, těch, kdo proti mírovým dohodám s buržoazií obhajovali revoluční válku, těch, kdo bojovali proti vstupování do odborů a proti revolučnímu parlamentarismu, jako „dětinů“, „nemoci“ a „buřičů“. Sociální demokraté – a hovoříme zde v historickém a nikoli formálním smyslu slova, ve smyslu sil, které se bez ohledu na svůj název prakticky chápou reformování světa! – si tak chtěli sami pro sebe přivlastnit označení „komunista“ (bez přívlastků), protože v době, kdy byla na pořadu dne revoluce, to byl nejjistější způsob jak se bránit proti všem, kdo by odsuzovali jejich praxi rekonstruování státu jako kontrarevoluční.

A jelikož nemohli popřít revoluční charakter („dobré úmysly“, jak by řekli!) činů těch, kdo byli proti nim, přilepili komunistickým militantům přívlastek „leví“, aby je vymezili jako „choromyslné“ a také je postavili na politickou linii, kde k žádnému kvalitativnímu rozchodu nedochází, a to ani terminologicky.

V našich textech občas používáme pleonasmy jako „revoluční komunisté“, „internacionalističtí komunisté“ či dokonce onu zkomoleninu „leví komunisté“, ale přitom neakceptujeme terminologii našich nepřátel. Činíme tak proto, že tíha dějin přepsaných stalinisty a dalšími pravicovými či levicovými buržuji je – jako všechny ideologie – silou, která se zhmotňovala po celých sedm desetiletí kontrarevoluce. Musíme se tedy uchylovat k tak drsným jazykovým eskamontážím, abychom se odlišili od všech – a je jich mnoho! – kdo se násilím zmocnili našich praporů.

[2] Tato stručná část o syndikalistických, anarchistických a jiných organizacích jen ukazuje metodu a rámec, které je třeba dát širšímu zkoumání – čili nelpět formalisticky na názvech nebo původu, které jsou u těchto organizací často matoucí. Naše analýza začíná od toho, co revoluční praxe v rámci těchto organizací a občas proti nim určila jako rozchod revoluce s kontrarevolucí. Zřejmě se jedná o tu část našeho díla o revoluci v Německu, u které jsme ještě nedosáhli dostatečné úrovně homogenity.

[3] Uvědomujeme si, že tento text postrádá popis vývoje rozchodů formulovaných militanty, kteří se centralizovali kolem KAPD – tato organizace představovala politicky nejjasnější dělnický spolek celého tohoto období. Jakožto skuteční internacionalisté militanti KAPD veškeré své snažení o organizování akcí prosazujících revoluci prováděli na mezinárodní úrovni. Rovněž se pokoušeli organizovat „levičáky“ v rámci Třetí internacionály proti jejím chybným způsobům. Jakmile bylo jasné, že na této půdě již nelze bojovat, organizovali důsledný rozchod s KI.

Na druhé straně práce se zdroji (noviny KAPD atd.) k diskusím uvnitř KAPD, mezi Rühlem, Gorterem, Rochem, Appelem atd., by nám měla umožnit prohloubení a následnou homogenizaci našeho chápání rozchodů, k nimž v KAPD došlo.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: