Khaki rebelové: Podvracení amerických ozbrojených sil za vietnamské války

Brožura, kterou vydali britští Antagonism. Obsahuje jejich předmluvu, soudobý komunistický leták ze San Francisca a poněkud levičácký, leč informačně velmi bohatý text Matthewa Rinaldiho o rozkladu amerických ozbrojených sil za vietnamské války.

***

Antagonism: Úvod

Americká invaze do jižního Vietnamu se pravidelně používá jako příklad nebezpečí skrývajících se v okupaci nějakého území a v následném vedení táhlé a doma nepopulární války proti v zásadě nepřátelskému obyvatelstvu. Ad nauseam se opakuje, že ta či ona válka se může změnit v něčí „Vietnam“. Již méně se jako důvod ponižujícího ústupu armády USA inzeruje skutečnost, že nebyla-li tato začátkem 70. let 20. století „na pokraji vzpoury“, pak byla „ve stavu blížícím se zhorucení“.[1]

Zde přetištěné dva texty se pokoušejí pochopit dopad vietnamské války na americkou armádu a její přetrvávající důsledky. První, Buzerujte gumy, je nejnovější verzí letáku rozdávaného při různých příležitostech skýtaných „Týdnem flotily“ v San Franciscu, což je velká námořní přehlídka, které se účastní tisíce rekrutů, kteří chodí z lodí do města. Co se Vietnamu týče, není sice tak specificky podrobný jako Khaki rebelové, ale jeho analýza potenciálního vztahu mezi vzpourou v armádě a revolucí v celé společnosti je lepší.

Matthew Rinaldi a jeho text Khaki rebelové: organizování v armádě za vietnamské éry, který vyšel v roce 1974, nabízí detailní výčet organizačních pokusů ze strany vojáků, civilistů a levice v ozbrojených silách USA. Skýtá spoustu jinak nepříliš dostupných zajímavých a užitečných informací a analyzuje je z levičácké perspektivy. Mírně sice kritizuje praktiky skupin a stran, které se snažily na rebelii v armádě parazitovat, ale hlavně na rovině jejich malé úspěšnosti a neschopnosti vybudovat řádné revoluční organizace či vštípit správnou ideologii.

Jeho charakterizace konečného cíle organizování v armádě jakožto získání „ozbrojených kontingentů pro levici“ a jejich následné začlenění do „armád revoluce“ je jednoduše špatná. Smyslem organizování v armádě a proti ní by mělo být podvrátit stávající struktury, hierarchie a role a nikoli získat skupiny vojáků, kteří pak budou dál fungovat jako armáda. Konvenční frontová válka mezi proti sobě stojícími armádami (do níž se rozložila španělská občanská válka) je typem boje, do nějž se pouští státy a jenž si žádá replikaci státních organizačních forem, a proto nemůže dost dobře koexistovat s revolučním bojem. Jeho úspěch nezávisí na tom, že proletářská armáda dobude a obsadí území i moc buržoazie, nýbrž na míře společenské transformace: „Nejde o to, zda se proletáři nakonec rozhodnou vtrhnout do zbrojnic, ale zda budou tím, čím skutečně jsou: komodifikované bytosti, které již nadále nemohou a nechtějí existovat jako komodity a jejichž revolta vyvrací kapitalistickou logiku. Barikády a kulomety vyplývají z této „zbraně“.“[2]

Adekvátně se nepromýšlí ani otázka způsobu, kterým s revoltou v armádě souvisely širší soudobé události. Je poněkud zvláštní, že autor tuto dobu považuje za období, kdy byla „dělnická třída v civilním životě relativně nečinná.“ To by mohlo platit pro počáteční roky války, kdy si největší odbory jako třeba AFL-CIO dokázaly udržet své dominantní postavení při kontrole nad prodejem pracovní síly a sociální neklid se teprve dával do pohybu, ale koncem 60. let 20. století se šířily divoké stávky, sabotáže na pracovištích, pouliční bouře a další formy proletářského odporu, jež byly z větší části mimo kontrolu sociálně demokratických prostředníků a levice. Stejně jako na některé aspekty protiválečného hnutí i na ně se v historických popisech často zapomíná.

Válka i svět obecně se od doby, kdy byli napsáni Khaki rebelové, změnily, což vyvolává otázku jejich relevantnosti pro současnou situaci. Ve vojsku i v průmyslu obecně došlo v masivním měřítku ke snižování stavů a k mechanizaci, které měly minimalizovat závislost na mase potenciálně problémových lidských bytostí, což doprovázely porážka a zvrácení sociální vlny 60. a 70. let 20. století, které přispěly k měřítku a silné povaze protiválečného hnutí. Posun od branné povinnosti k profesionálním armádám, k němuž došlo téměř ve všech vyspělých kapitalistických státech, se sice často vychvaluje jako záruka loajality, ale ve skutečnosti neznamená, že vojáci budou vždy ochotni nesmyslně umírat. Jak poukazuje Rinaldi: „Obecně panuje mylná představa, že nejrebelantštějšími živly v armádě byli branci. Fakticky však největší pravděpodobnost vstupu do otevřené rebelie často existovala u naverbovaných vojáků.“

Jedním z nejzřejmějších dopadů této války na USA je jejich značná neochota nasadit kdekoli velké množství vojáků na dlouhou dobu. Ačkoli mají vojenské základny v asi šedesáti zemích (a v mnoha dalších „poradce“ atd.), vojáci mezi nimi poměrně rychle rotují a nikde jich není mnoho. Důraz se obecně klade na „operace o nízké intenzitě“, což ve srozumitelné angličtině znamená využívání amerických speciálních sil po boku místních pravidelných či polovojenských sil, které jsou schopné provádět barbarské represe proti civilnímu obyvatelstvu, aniž by na USA padala přímá odpovědnost. Mezi hlavní příklady patří Kolumbie (skrze údajný balík pomoci „Plán Kolumbie“) a Filipíny a v menší míře Afghánistán. Množství a rozsah těchto konfliktů bude pravděpodobně narůstat, jelikož „Válka proti terorismu“ legitimizuje všechny útoky států proti vlastnímu obyvatelstvu.

Invaze do Iráku a jeho okupace několika stovkami tisíc vojáků – s rizikem masových ztrát a vtažení do dlouhodobého konfliktu – narušuje moderní model, který spoléhá na bombardování obětí, dokud se nepodrobí, a nikoli na pozemní boje. Je to tak trochu ironie, že právě události 11. září učinily politicky přijatelným mučednictví při obraně „amerického způsobu života“. Britové ale celkem vzato po tomto mučednictví tolik nedychtili, přestože Blair trval na nutnosti „zaplatit krví“ za pokračování tohoto „výjimečného vztahu“ – cenu za něj ovšem neplatí ani on ani jeho přátelé a rodina.

Relativně snadné počáteční vítězství přesvědčilo některé, že vojenská síla Ameriky je nyní nezastavitelná. Historická i současná fakta ale svědčí o něčem jiném. Globální opozice proti válce dosáhla delší bodu nevídaných rozměrů, byť se částečně jednalo o důsledek politicky vypočítavé podpory některých částí vládnoucí třídy. To, že některé složky masmédií otevřeně podporovaly protiválečné protesty, bylo do jisté míry projevem neshod, které válka vyvolala mezi jejich pány. Opozice států jako Francie a Německo si sice získala jistou míru chvály, ale byla spíše výsledkem obav, že se v mezinárodní politice dostanou na druhou kolej a budou odříznuty od plenění iráckých zdrojů, než zájmu o blaho iráckého obyvatelstva. V protiválečném hnutí byla také spousta navzájem protichůdných zájmů a postojů ústících v absurdity, které sahaly od zdůrazňování „nezákonnosti“ invaze až po stupidní prosbu paní Dynamite na milionové demonstraci 15. února 2003 v Londýně, aby se všichni milovali. Masivní nepopulárnost (bez ohledu na důvody) jejich mise nemohla nasazeným vojákům uniknout, ale jejich míra nespokojenosti zůstává momentálně neznámou díky přísné kontrole nad již beztak loajálním tiskem. Došlo minimálně k jednomu případu „fraggingu“[3], a to v Kuvajtu ještě před začátkem bojů. Tento čin se připisoval „labilnímu“ jedinci a rozhodně nebyl považován za projev obecné nespokojenosti.

V době, kdy tento úvod píšeme, to vypadá tak, že USA budou muset udělat přesně to, čemu se od Vietnamu snažily vyhýbat a na neurčito si v Iráku udržovat velmi silnou vojenskou přítomnost, chtějí-li, aby odtud stabilně proudila ropa, americké firmy tam dostávaly zakázky a aby se moci nechopili islamisté. Kontrakty na rekonstrukci v hodnotě stovek milionů dolarů již byly rozdány korporacím jako Haliburton, které jsou v intimním svazku s Bushovou administrativou. Podle některých zpráv tato aukce začala ještě před vypuknutím bojů. Irák je zaplavený zbraněmi, které se obracejí proti okupantům podobně jako v případě sovětské invaze do Afghánistánu a jeho okupace. I sověti vyhráli všechny standardní bitvy, ale nedokázali zvítězit v následné gerilové válce. Ze strany Američanů zní poněkud nevěrohodně, když ze svých potíží obviňují Saddámovy věrné, a přitom rychle znovu zaměstnávají právě ty lidi, o nichž tvrdili, že je odstraňují. Kvalifikovanost bývalých baasistů v represi a teroru nepochybně přijde v nadcházejících měsících a letech velmi vhod. Navzdory řečem o zavádění/nastolování svobody, demokracie a samozřejmě konzumentství se americkým silám nepodařilo převzít strategii, která byla v předchozích letech tolik úspěšná pro Saddáma – nepřežil totiž tak dlouho prostě na základě strachu, ale také udržoval ekonomickými prostředky sociální smír. Celková nezpůsobilost, brutalita a neschopnost americké okupační správy obnovit byť i jen nuzné podmínky, které většina Iráčanů snášela v posledních fázích Saddámovy vlády, může vést jedině k potížím. Naléhavou otázkou nyní je: „K jakému druhu potíží?“ Téměř naprostá destrukce irácké společnosti vede proletáře k boji na třech frontách: proti okupačním silám, proti bývalým baasistům a bohužel proti sobě navzájem. Pasivní i aktivní odpor vůči okupaci je endemický, ale obtížně se rozpoznává jeho skladba či trajektorie – do jaké míry je integrovaný do nacionalistického či islamistického hnutí a do jaké míry vyjadřuje autonomní proletářskou aktivitu. Ztěží lze oslavovat ten nejviditelnější znak odporu – náhodné zabíjení vojáků, kteří pravděpodobně šli do armády, protože ta je pro ně jediným zdrojem práce za mzdu, což není totéž jako žhavá touha bránit „heimat“ – ale sehnat informace o nějaké potenciálně revolučnější aktivitě bude obtížné, pokud nepůjde o tak rozšířený jev, že nebude možné jej ignorovat nebo zamlčovat.

Zkušenost se snahou kontrolovat nepřátelské irácké obyvatelstvo již nyní oslabuje morálku jednotek trpících psychologickými následky jatek, jichž se právě účastnily. Vojáci otevřeně žadoní o odeslání domů a ptají se, proč vůbec jsou v Iráku. Budou-li nuceni zůstat, bude jen otázkou času, kdy začnou odmítat riskovat své životy a střílet jiné proletáře a místo toho si raději šlehnou heroin a/nebo postřílí své důstojníky, kterážto možnost může klidně přijít na mysl i Colinu Powellovi, jenž byl ve Vietnamu nižším důstojníkem.

Je možné, že se USA se svým současným programem koloniálního vojenského avanturismu již dostávají do vážných obtíží a v dlouhodobější perspektivě nemohou spoléhat na domácí podporu, zejména pak začnou-li se pytle na mrtvoly opravdu hromadit. Jeden vojenský stratég napsal, že, „Je chyba domnívat se, že rychlé vítězství Ameriky nad demoralizovaným a rozkládajícím se iráckým režimem je odrazem její nové vojensko technologické zdatnosti a ne Husajnovy politické slabosti. Rumsfeld si přeje vytrubovat do světa, jak silné jsou zbraně Pentagonu, ale tento závěr lze ztěží podložit fakty.“[4]

Přestože se sociální a politický terén změnil, dopady vietnamské zkušenosti na fungování americké armády stále trvají a hnutí proti ní – jak uvnitř tak vně ozbrojených sil – pořád může ukázat cesty, kterými lze vzdorovat kapitalistické válce a podrýt ji.

***

Buzerujte gumy: Několik poznámek o podvracení amerických ozbrojených sil

Kamarád, který byl za války v Perském zálivu (1990-91) v americké armádě, mi vyprávěl, že když měl prezident G. H. W. Bush navštívit jednotky v Saúdské Arábii, sebrali rekrutům a rekrutkám, kteří měli být v Bushově těsné blízkosti, munici do pušek a pistolí. Prý, aby nedošlo k „nehodám“. Jenže lidem tam bylo také jasné, že se Bush se svými korporátními manipulátory poněkud obávají narukovaných lidí, které měl Bush brzy zabíjet kvůli své neúspěšné předvolební kampani.

Zamlčované dějiny poslední velké americké války před „Operací Pouštní bouře“ ukazují, že nejvyšší velitel měl dobrý důvod bát se svých vojáků a nedůvěřovat jim. Naši vládcové by chtěli, abychom zapomněli, co se stalo za vietnamské války – zejména pak, co se během války přihodilo v ozbrojených silách USA. Naši vládcové si na to totiž moc dobře pamatují. Chtějí, abychom zapomněli na to, co porazilo jejich válečné úsilí, a na důležitost odporu rekrutů a rekrutek proti válce.

Až do roku 1968 byla míra dezerce amerických vojáků ve Vietnamu nižší než v předešlých válkách. Do roku 1969 ale míra dezerce narostla čtyřnásobně. A neomezovala se jen na jihovýchodní Asii – míra dezerce mezi americkými vojáky stoupala na celém světě. Pro vojáky v bojové zóně se nekázeň stala důležitým způsobem, jak se vyhnout strašlivému zranění nebo smrti. Již v polovině roku 1969 se celá jedna rota 196. Lehké pěší brigády odmítla hnout na bitevním poli z místa. Později téhož roku střelecká rota z proslulé 1. Divize letecké kavalerie kategoricky odmítla – v přenosu televize CBS – dál postupovat po nebezpečné stezce. V následujících 12 měsících 1. Letecká kavalerie zaznamenala 35 odmítnutí bojovat.

Do roku 1970 a 1971 se odpor mezi pozemními jednotkami rozrostl z mírných forem politického protestu a neuposlechnutí válečných rozkazů v masivní a rozšířenou „kvazivzpouru“. Vojáci chodili na mise „vyhledej a zmiz“, kdy se záměrně vyhýbali střetům s Vietnamci a místo bojování často pořádali třídenní kotlíkové mejdany.

Do roku 1970 měla armáda USA 65 643 dezertérů, což je zhruba ekvivalent čtyř pěchotních divizí. V článku uveřejněném v Armed Forces Journal (7. června 1971) plukovník námořní pěchoty Robert D. Heinl junior, veterán a bojový velitel s více než 27 lety zkušeností u námořní pěchoty a autor Vojáků moře, uznávané historie Námořní pěchoty, psal: „Podle všech představitelných indikátorů je naše armáda, která zůstává ve Vietnamu ve stavu blížícím se kolapsu, kdy se jednotlivé jednotky vyhýbají boji či odmítají bojovat, vraždí své důstojníky a vojáky povýšené na důstojníky… Pobuřování doprovázené nespokojeností řadových vojáků a z vnějšku rozdmýchávané s dříve nepředstavitelnou smělostí a intenzitou zamořuje ozbrojené síly…“ Heinl citoval článek New York Times, podle nějž jeden rekrut řekl: „Na větších základnách jsou americké posádky fakticky odzbrojené. Profesionálové nám sebrali zbraně… v praporu také došlo k pěkným pár tříštivým incidentům.“

„Tříštivé incidenty“ nebo-li „fragging“ znamenaly ve vojenském slangu ve Vietnamu zabíjení přísných, neoblíbených a agresivních důstojníků a vojáků povýšených na důstojníky. Toto slovo zjevně pochází od rekrutů, kteří k likvidaci velitelů používali tříštivé granáty. Heinl psal: „Podle zpráv se na hlavy velitelů, kterých se vojíni nebo poddůstojníci chtěli zbavit, vypisovaly odměny – ze společných sbírek – sahající od 50 do 1000 dolarů.“ Krátce po draze zaplaceném útoku na Hamburger Hill v polovině roku 1969 ilegální noviny vojáků ve Vietnamu, GI Says, veřejně nabídly odměnu 10 000 dolarů za podplukovníka Weldona Hunnicutta, důstojníka, jenž onen útok nařídil a vedl.

„Pentagon nyní odhalil, že v roce 1970 (209 zabitých) se fragging oproti předchozímu roku (96 zabitých) více než zdvojnásobil. Zpráva o úmrtích důstojníků vyvolá jásot při promítání filmových zpráv vojákům nebo v polních táborech určitých jednotek.“ Podle odhadu slyšení Kongresu ohledně fraggingu, které se konalo roku 1973, byly ve Vietnamu v letech 1961-1972 zhruba 3% úmrtí důstojníků a povýšených vojáků důsledkem fraggingu. Jednalo se však jen o počet zabitých granátem, který tedy nezahrnoval důstojníky usmrcené střelbou z automatických zbraní, pistolí a bodnutím nožem. Armádní právní poradce generálního štábu odhadoval, že jen 10% fraggingových útoků dovedlo někoho před soud. V 1. Americké divizi, zamořené špatnou morálkou, se během roku 1971 odhadovalo, že tam týdně dochází zhruba k jednomu případu fraggingu. Často se oběvovaly i sabotáže a ničení válečného vybavení.

V roce 1972 již rekruti vydávali asi 300 protiválečných a protivojenských listů se jmény jako Harass the Brass (Buzerujte gumy), All Hands Abandon Ship (Všichni muži opustit loď) a Star Spangled Bummer (Hvězdami posetý flákač). „Ve Vietnamu,“ psal Ft. Lewis-McCord Free Press, „jsou skutečným nepřítelem profesionálové a gumy…“ Na základnách v Asii, Evropě i ve Spojených státech docházelo k bouřím a protiválečným demonstracím. Začátkem 70. let 20. století se vláda musela začít stahovat z pozemní války a přejít k „letecké válce“, a to částečně proto, že mnohé z pozemních jednotek, které měly bojovat, ochromovaly nejmocnější vojenskou sílu světa svým sabotérstvím a odporem.

S posunem ke strategii „letecké války“ se důležitým centrem odporu vůči válce stalo námořnictvo. V odpověď na rasismus, který v námořnictvu vládnul, se černí a bílí námořníci příležitostně bouřili společně. Nejvýznamnější z těchto rebelií se odehrála na palubě USS Constellation u břehů jižní Kalifornie v listopadu 1972. V reakci na hrozbu zneucťujícího propuštění skupina více než 100 černošských a bělošských námořníků uskutečnila den a půl dlouhou okupační stávku. Ze strachu, že vypukne úplná vzpoura a on na moři ztratí kontrolu nad svojí lodí, doplul kapitán s Constellation zpět do San Diega. 132 námořníkům bylo umožněno opustit palubu. Ti o několik dní později odmítli rozkaz k opětovnému nalodění a ráno 9. listopadu vstoupili do vzdorovité stávky v docích. Přestože se jednalo o závažnou rebelii, ani jeden ze zúčastněných námořníků nebyl zatčen.

Extrémně užitečnou taktikou byla sabotáž. 26. května 1970 se USS Anderson připravovala k odplutí ze San Diega do Vietnamu. Jenže někomu se do hlavního ozubeného převodu vysypaly matice, šrouby a úponové držáky. Došlo tedy k velké poruše, kdy vznikla škoda ve výši tisíců dolarů a odplutí bylo o několik týdnů odloženo. Několik námořníků bylo sice obviněno, ale pro nedostatek důkazů byl celý případ smeten se stolu. Jak angažovanost námořnictva ve válce eskalovala, rostla i míra sabotérství. V červenci 1972 byly díky sabotáži během tří týdnů zneprovozuschopněny dvě letadlové lodě námořnictva. 10. července zachvátil silný požár admirálovy kajuty a radarovou stanici USS Forestall, čímž vznikla škoda za více než 7 milionů dolarů. Nasazení lodi se tak opozdilo o dva měsíce a něco.

Koncem července kotvila USS Ranger v kalifornské Alamedě. Jen pár dní před plánovaným odjezdem lodi do Vietnamu se v redukčních převodech motoru číslo čtyři ocitla škrabka na barvu a dva dvanáctipalcové šrouby, které způsobily škodu skoro 1 milion dolarů a kvůli rozsáhlým opravám si vynutily tři a půlměsíční zpoždění operací. Obviněný námořník byl zproštěn viny. V jiných případech námořníci zase na moři házeli přes palubu lodi všemožné vybavení.

Domácí výbor pro ozbrojené síly shrnul kritickou situaci v námořnictvu takto: „Americké námořnictvo nyní čelí tlakům…, které – nedostaneme-li je pod kontrolu – jistě zničí jeho záviděníhodnou tradici disciplíny. Nedávné  případy sabotérství, bouří, úmyslného neuposlechnutí rozkazů a pohrdání autoritou… jsou nespornými symptomy nebezpečného úpadku kázně.“ Rebelie mezi řadovými vojáky nevzešla jednoduše jen jako reakce na podmínky bojiště. Na chvostu hnutí za občanská práva – v době, kdy taktika pacifismu za každou cenu, kterou zastávali občansko právní vůdcové, dosáhla meze své efektivity a mladší bojovná generace ji začala zpochybňovat – vzniklo v USA civilní protiválečné hnutí. Černoši a hispánci z dělnické třídy sloužili v bojových jednotkách v množství naprosto nepoměrném k jejich počtu v americké společnosti a velké pouliční bouře ve Wattsu, Detroitu a Newarku měly na uvědomění těchto mužů výbušný dopad. Po zavraždění Martina Luthera Kinga juniora propukly ve 181 městech USA velké bouře. V té chvíli vládcové Spojených států čelili nejhlubší národní krizi od Občanské války. A radikální hnutí konce 60. let 20. století se neomezovalo jen na Spojené státy. Po celém světě propukala rozsáhlá rebelie: v Latinské Americe, Evropě, Africe a dokonce i proti maoistům v Číně. Jejím nejvyšším bodem byla divoká generální stávka, která v květnu 1968 paralyzovala Francii, což bylo naposledy, kdy se důležitá industrializovaná demokracie přiblížila k sociální revoluci.

Krize, která sužovala americkou společnost během vietnamské války byla sice vážnou etapou v životě dříve velmi stabilní a konzervativní společnosti, ale nebyla dostatečně důkladná, aby vytvořila nenapravitelnou roztržku mezi vládci a ovládanými. Začátkem 70. let 20. století se USA stále ještě vezly na vlně relativní prosperity poválečného ekonomického boomu. Sociální podmínky, kterým čelili pracující lidé v USA, nebyly ani zdaleka tak zdrcující a nesnesitelné, jako jsou dnes. Angažmá USA v táhlé pozemní válce, dnes v Iráku či zítra v Kolumbii, by mohlo mít na americkou společnost mnohem rychlejší a výbušnější dopad.

Před několika lety korporátní liberální historik Todd Gitlin v prolhaném článku, který vyšel v magazínu Mother Jones, tvrdil, že pacifistické a legální aspekty protiválečného hnutí v USA 60. let 20. století byly tou nejúspěšnější opozicí proti válce v dějinách. Gitlin byl ale úplně vedle. Jakožto buržoazní historik je Gitlin placen za to, že slouží kapitálu lhaním a tak lže znovu a znovu. Nejefektivnější „protiválečné“ hnutí v dějinách se odehrálo ke konci první světové války, kdy v letech 1917 a 1918 vypukly proletářské revoluce v Rusku, Německu a po celé střední Evropě. Zásadním faktorem v tehdejších revolučních hnutích byl rozpad ruské a německé armády i námořnictva, které zachvátila totální ozbrojená vzpoura. Po několika letech války a milionech obětí se vojáci a námořníci z proti sobě stojících národů začali sbratřovat, obrátili své zbraně proti vlastním velícím důstojníkům a vrátili se domů bojovat proti vládnoucím třídám, které je do války poslaly. Válku ukončil globální cyklus vzpour odrážejících sociální neklid šířící se kapitalistickým světem. Některé z nejmocnějších režimů na Zemi byly rychle svrženy a zničeny.

Vojáci a námořníci hráli v revolučním hnutí vůdčí úlohu. Námořní základny v ruském Kronštadtu a německém Kielu a Wilhelmshavenu se staly důležitými centry revoluční sebeorganizace a akce a přechod nesmírného množství ozbrojených vojáků a námořníků na stranu sovětů umožnil dělnické třídě, aby se v Rusku na chvíli chopila moci. Francouzskou invazi do revolučního Ruska v letech 1919 a 1920 ochromila vzpoura francouzské flotily v Černém moři, která se soustředila kolem bitevních lodí France a Jean Bart. Vzpoury propukly také mezi námořníky britské flotily a v armádách britského impéria v Asii a dokonce i mezi americkými jednotkami vyslanými na pomoc kontrarevoluční bílé armádě v ruské občanské válce. K revolučnímu vření sice nedochází každý den, ale když už vypukne, může s překvapivou a nečekanou rychlostí svrhnout i ty nejmocnější státy a kolaps represivních sil státu je klíčovým momentem pro začátek nového způsobu života.

Je nehezkou skutečností, že válka a revoluce byly v těch nejdalekosáhlejších sociálních hnutích 20. století úzce propojené. Jelikož se vláda USA pasovala do úlohy policajta globálního kapitalistického práva a pořádku, je pravděpodobné, že krize, která ve Spojených státech zapříčiní nenapravitelnou roztržku mezi vládci a ovládanými, bude důsledkem neúspěšné války. A ten den se možná rychle blíží. Pak bude pro rozšíření protiválečného hnutí do širší opozice proti systému námezdní práce a zbožní výroby, který plodí války, vykořisťování, chudobu, nerovnost a ekologickou devastaci, rozhodující rozsáhlé sbratřování mezi antikapitalistickými radikály a rekruty. Zkoumání toho, co se stalo s armádou USA během vietnamské války, nám může pomoci rozpoznat stěžejní úlohu, kterou bude „vojenská otázka“ hrát v revolučním masovém hnutí 21. století. Nejde o to, jak by chaotické a bouřící se civilní obyvatelstvo mohlo v zuřivé bitvě silou zbraní porazit dobře organizované, disciplinované armády kapitalistických států, nýbrž o to, jak by masové hnutí mohlo zevnitř ochromit schopnost vojska efektivně bojovat a způsobit tak kolaps a rozpad ozbrojených sil státu. Jaké okolnosti mohou pohnout zárodečnou nespokojenost, která je za války v každé armádě nebo námořnictvu endemická, k posunu na úroveň vědomého, organizovaného odporu? Jak rychle a jak hluboko se může mezi rekruty šířit podvratné uvědomění? Jak mohou rebelové v uniformě provést účinnou akci ve velkém proti vojenské mašinérii? Toto úsilí bude zahrnovat sabotování a ničení sofistikovaných vojenských technologií, nezvratné zhroucení řetězce velení a smrtelnou demoralizaci důstojnického sboru. „Kvazivzpoura“, která pomohla porazit USA ve Vietnamu, nabízí významný precedens onoho druhu podvratného konání, které budou muset pracující lidé rozdmýchávat proti globálnímu kapitalismu 21. století a jeho technologicky vyspělé vojenské mašinérii.

Jelikož běsnící tržní síly dělají spoušť v životních podmínkách většiny lidí světa, budou vojáci z dělnické třídy bojovat v protipovstaleckých akcích proti jiným lidem z dělnické třídy. Vojenská cvičení nazvaná „Operace Městský válečník“, která prováděla námořní pěchota před několika lety v neobývané části kalifornského Oaklandu, odhalují skutečnost, že vládcové Ameriky chtějí své vojsko připravit na potlačování domácích důsledků jejich vlastního konání a že chtějí, aby bylo připravené brzy.[5] Jak ale ukazují předešlé vlny globálního neklidu, síly, které vyvolají masovou rebelii v jedné části zeměkoule, vyvolají zároveň rebelii i v dalších koutech světa. Ozbrojené síly jsou bezbranné vůči sociálním silám fungujícím v širší společnosti, která je plodí. Revolta v civilní společností prosakuje předivem armády až do řad rekrutů. Vztah mezi důstojníky a naverbovanými lidmi je zrcadlovým obrazem vztahu mezi šéfy a zaměstnanci a na vojenské i civilní verzi pracoviště vzniká podobná dynamika třídního konfliktu. Vojsko nikdy není hermeticky uzavřenou organizací. A naši vládcové to všechno vědí. Naši vládcové vědí, že jsou zranitelní masovým odporem a vědí, že jejich bohatství a moc mohou zevnitř zničit ženy a muži z dělnické třídy, na nichž jsou závislí. A my bychom to měli vědět také.

Většina informací pro tento článek byla převzata z knihy Davida Cortrighta Soldiers in Revolt: The American Military Today, kterou v roce 1975 vydalo nakladatelství Anchor/Doubleday. Prosíme čtenáře, aby kopie tohoto článku posílali všem naverbovaným lidem, které znají.

INTERNACIONALISMUS V PRAXI:

 Jeden americký voják v nemocnici vysvětloval, jak přišel ke svému zranění. Řekl: „Říkali mi, že nepřátelského Vietnamce od přátelského poznám tak, že zakřičím, „K čertu s Ho Či Minem!“ Pokud Vietnamec začne střílet, je to nepřítel. Tak tuhle jsem uviděl jednoho chlápka a zařval jsem na něj, „K čertu s Ho Či Minem,“ a on mi odpověděl pokřikem, „K čertu s prezidentem Johnsonem!“ Tak jsme si zrovna potřásali rukama, když nás srazil náklaďák.“ (z 1,001 Ways to Beat the Draft od Tuliho Kupferburga)

 

*** 

Khaki rebelové: Organizování vojáků v éře vietnamské války

Matthew Rinaldi

Úvod

„Morálka, kázeň a bojeschopnost Ozbrojených sil USA jsou až na pár světlých výjimek nižší a horší než kdykoli v tomto století a snad než v dějinách Spojených států vůbec. Podle všech představitelných indikátorů je naše armáda, která zůstává ve Vietnamu, ve stavu blížícím se kolapsu, kdy se jednotlivé jednotky vyhýbají boji či odmítají bojovat, vraždí své důstojníky a vojáky povýšené na důstojníky, jsou prolezlé drogami a demoralizované, ne-li málem vzbouřené. Všude jinde je situace skoro stejně tak vážná jako ve Vietnamu.“

Tyto řádky napsal plukovník Robert D. Heinl v červnu 1971. V článku nazvaném „Kolaps ozbrojených sil“, který byl určen pro oči vojenského velení a vyšel v Armed Forces Journal, Heinl rovněž konstatoval: „Pobuřování doprovázené nespokojeností řadových vojáků a z vnějšku rozdmýchávané s dříve nepředstavitelnou smělostí a intenzitou zamořuje ozbrojené síly.“ Toto upřímné sdělení věrně odráží nesmírné vření, k němuž v éře vietnamské války došlo mezi řadovými americkými vojáky. Přestože kdykoli je to možné, vojenské šarže toto vření zastírají a často je zapírají, jednalo se o významný faktor v ukončení pozemní války, který prodchnul jednu celou generaci dělnické mládeže hlubokým opovržením vůči struktuře autorit v Americe. Než válka začala, považovala se morálka vojska za vysokou. O předvietnamské armádě se vlastně mělo zato, že je to ta nejlepší, kterou kdy Spojené státy postavily do pole. Nejvyšší velení proto rychlý rozklad samotných základů jeho moci poměrně zaskočil. Jenže zaskočeny nebyly jen vysoké šarže – na náhlý vzestup rebelantství mezi vojáky byla stejně tak nepřipravena i americká levice. Levice totiž zrovna vzešla ze silně polarizovaných let hnutí za občanská práva a byla ještě prodchnuta vědomím, které nedůvěřovalo bělochům obecně a bělochům z dělnické třídy zvlášť. Proto v prvních letech války levice obecně zastávala postoj, že běloši jsou křupani a jsou jaksi osobně zainteresováni na pokračování války.

Významnou úlohu v separaci americké levice od reálných zkušeností vojáků sehrálo její třídní složení, zejména pak třídní složení jejích vedoucích segmentů. Když se válka ve Vietnamu poprvé stala tématem – začátkem roku 1963 – byla primární základnou organizovaného protiválečného sentimentu komunita intelektuálů a střední třída. Když v letech 1964 a 1965 dosáhla americká přítomnost zásadních proporcí, upevnilo protiválečné hnutí svoji sílu ve střední třídě, ale na modré límečky z dělnické třídy nemělo téměř žádný dopad. Proto si hnutí vytvářelo primárně středostavovské formy odporu, což znamenalo, že důraz se kladl hlavně na odpor proti odvodům a na právní poradenství. Zatímco skutečný odpor dosahoval jen minimálních rozměrů, právní poradenství ohledně odvodů a efektivní metody, jak se vyhnout odvedení do armády, zachránily většinu bělošské mládeže ze střední třídy před armádou USA.

Ekonomické faktory zároveň formovaly i složení ozbrojených sil. Mládež ze střední třídy si mohla dovolit vysokoškolské studium a směřovala k odborné kariéře, zatímco dělnická mládež byla systematicky směrována do vojska. Ačkoli mnozí byli povoláni, velké procento se nechalo také dobrovolně naverbovat, jelikož pracovní příležitosti byly omezené a armáda se po střední škole zdála být nevyhnutelnou volbou. Krom toho soudnictví dále nabízelo „dobrovolné narukování“ jako alternativu k pár letům ve vězení a mnozí hoši se tehdy domnívali, že je to dobrá nabídka. V důsledku těchto faktorů Ozbrojené síly poměrně efektivně plnily své řady dělnickou mládeží pocházející z třetího světa a bělošskou dělnickou mládeží.

Tvrdá realita, které tato mládež musela čelit, celkem rychle otřásla jejími představami o životě v armádě.

Ti, kteří se nechali dobrovolně naverbovat, zjistili, že sliby verbířů se rozplynuly v momentě, kdy se dostali do výcvikového tábora. Záruka speciálního vyškolení a možnost vybrat si, ke které jednotce budete přiřazeni, prostě padla. Jedná se totiž o poměrně standardní proceduru užívanou k polapení nových rekrutů. Armádní regule ve skutečnosti říkají, že podmínkami smlouvy je vázán pouze rekrut a nikoli armáda. Jak naverbovaní tak povolaní navíc čelili dennodennímu buzerování, brutálnímu odosobnění a nakonec nebezpečím a nesmyslnosti nekonečné pozemní války ve Vietnamu. Tyto tlaky byly obzvláště silné u vojáků pocházejících ze třetího světa, z nichž byla většina zasažena pozvedajícím se černošským uvědoměním a vyšším povědomím o svém útlaku.

Všechny tyto síly se spojily a v době vietnamské války vyvolaly rozklad vojska. Tento rozklad se rozvíjel pomalu, ale jakmile dosáhnul všeobecné úrovně, nabral rozměrů epidemie. A uprostřed něj se rozvíjel uvědomělý a organizovaný odpor, jenž dál prohluboval rozklad a pokoušel se mu dát politický směr. Následující stránky jsou pokusem o kroniku růstu odporu amerických vojáků a studií pokusů levice organizovat tento odpor a zintenzivňovat jej.

Počátky odporu

Abychom pochopili vývoj odporu uvnitř armády, musíme se zaměřit na organickou souvislost mezi civilní politickou situací a mírou boje v armádě. Skutečnost, že lidé procházejí armádou, která se jasně definuje jako přechodná situace, a že chtějí-li v ní vzdorovat, znamená to pro ně nesmírná nebezpečí, vede ke skutečnosti, že k vyvolání vření mezi vojáky je třeba většího tlaku než k vyvolání vření mezi civilisty. Proto, jestliže sílí tlaky v celé společnosti, prvně naleznou svůj výraz v civilním světě. Nově naverbovaní pak s sebou do armády přinesou tuto vyhlídku sílícího vření.

Tento fenomén byl patrný i za vietnamské éry. Počáteční roky vietnamské války – až do roku 1966 – byly celkem klidné. Sice se protestovalo proti válce, ale tyto protesty byly poměrně izolované a pro většinu Američanů byla válka stále ospravedlnitelná na základě klasického antikomunismu. Navíc boj za černošské osvobození ještě nedosáhnul bodu, kdy by ovlivňoval uvědomění masy černošské mládeže, a podobně antiautoritářská drogová kultura ještě nedosáhla mezi bělošskou mládeží tak velkých rozměrů. Proto vojáci v tomto období vstupovali do armády s pasivním přijetím války a predispozicí podřídit se vojenské autoritě.

Zároveň mechanismy vnitřní kontroly v té době fungovaly v ozbrojených silách s maximální efektivitou. Vojenský personál je zbaven práv a ochrany civilního ústavního právního systému a je podřízen feudálním zákonům Uniformního zákoníků vojenské spravedlnosti (UCMJ). Podle UCMJ nejste nikdy souzeni sobě rovnými. Řadoví vojáci jsou naopak souzeni komisemi složenými především z důstojníků a vojáků povýšených na důstojníky. Přístup těchto soudních komisí přesně shrnul jeden admirál sloužící u Dvanáctého námořního okrskového soudu, když poznamenal: „Každý, koho sem pošlou, musí být něčím vinnen.“ Za těchto okolností nás nemůže překvapit, že armáda v 94% svých vojenských soudů usvědčí pachatele.

Všudypřítomný strach užívaný ke kontrole nad vojáky armáda poměrně vědomě kultivuje. Částečně se tak děje vytvářením stavu, kdy nikdy nevíte, jaká bude reakce, pokud porušíte nějaké konkrétní pravidlo. A tak jednou se za drobné přestupky dávají tvrdé tresty a jindy se zase berou na lehkou váhu. Za velké delikty bude s větší pravděpodobností tvrdý trest, jenže také mohou vyústit v prosté propuštění ze služby. Naprosto to nelze předvídat. Výsledkem jsou vojáci neustále vyvedení z rovnováhy a obávající se dát sebeméně najevo odpor, protože neexistuje žádný bezchybný způsob jak odhadnout reakci autorit. Ve světě, kde má autorita totální kontrolu nad vaším životem, a zdá se, že tuto kontrolu vykonává zcela svévolným způsobem, je nejbezpečnější zůstat v anonymitě.

V letech 1966 a 1967 došlo mezi americkými vojáky k prvním aktům odporu. Vzhledem k obecné pasivitě mezi řadovými vojáky a přísné kontrole vykonávané šaržemi si tyto první akty vyžadovaly jasnou ochotu k sebeobětování. Většinou je iniciovali muži, kteří před svým vstupem do vojska byli nějak konkrétně spojeni s levicí.

Prvním důležitým veřejným aktem odporu bylo, když tři vojíni z texaské Fort Hood odmítli v červnu 1966 odplout do Vietnamu. Tito tři muži, David Samas, James Johnson a Dennis Mora, právě dokončili výcvik a byli na opušťáku před plánovaným odjezdem do válečné zóny. Předtím, než byl povolán, patřil Mora v New Yorku k W.E.B. Du Bois Clubs, a obecně se považuje za hlavního inspirátora tohoto odmítnutí. Ti tři ohlásili tiskovou konferenci, ale federální agenti je zatkli dřív, než stihli učinit prohlášení. Rodícímu se mírovému hnutí v New Yorku se nicméně povedlo dát tomuto případu velkou publicitu. Každý z mužů byl nakonec odsouzen ke třem letům těžkých prací.

Následovala řada individuálních aktů odporu. Ronald Lockman, černošský voják, jenž byl dříve rovněž napojen na Du Bois Clubs, odmítnul rozkaz k odjezdu do Vietnamu s heslem, „Následuji forthoodskou trojku. Kdo bude následovat mě?“ Kapitán Howard Levy, který se rovněž motával kolem newyorské levice, odmítnul vyučovat Zelené barety medicínu a kapitán Dale Noyd odmítnul provádět leteckou instruktáž budoucích pilotů bombardérů. Tyto akty vědomě směřovaly k politickému odporu. Jelikož hnutí vojáků bylo heterogenním fenoménem reflektujícím řadu různých trendů v civilním světě, spadá do tohoto období i počátek odporu v podobě jakéhosi morálního svědectví. K prvnímu jasnému případu došlo v jihokarolínské Fort Jackson, kde v dubnu 1967 pět vojáků uskutečnilo přímo na základně modlitební protest za mír. Dva z těchto vojáků odmítli přímý rozkaz k ukončení modlitby, za což byli postaveni před vojenský soud. Tento akt sice nikdy nebyl formálně kopírován, ale byl předchůdcem četných aktů odporu založených na náboženských a mravních pohnutkách.

Většina těchto počátečních případů odporu byly vlastně jednoduše akty odmítnutí: odmítnutí jet do Vietnamu, provádět výcvik, poslouchat rozkazy. Důležité byly z toho důvodu, že pomáhaly přímo konfrontovat silný strach, který cítí všichni vojáci. Pomáhaly otřást obecným prostředím pasivity. Stále se ale zaměřovaly na individuální zodpovědnost. V jistém smyslu byly pokračováním civilní politiky odporu přenesené do vojenských podmínek, představou, že individuální odmítnutí otřese systémem. Jenže armáda byla ochotná vypořádat se s hrstkou vojáků, kteří by položili hlavu na špalek. Skutečně zasáhnout vojenskou mašinérii vyžadovalo obecnější rebelii.

V roce 1967 byla levice k americkým vojákům ještě pořád podezřívavá a občas i nepřátelská, ale rozrůstala se menšina – zejména v marxistické levici – která začínala chápat možnost a nutnost provádění politické práce v armádě. Toto sílící povědomí vedlo ke čtyřem různým snahám o takovéto organizační úsilí. Prvním pokusem bylo vytvoření novin nazvaných Vietnam GI (Voják ve Vietnamu). List založil Jeff Sharlet, veterán, který sloužil ve Vietnamu v prvních letech války. Do Států se vrátil se značnou deziluzí, šel znovu studovat a zjistil, že studentské hnutí je mu cizí, zejména svým nepřátelstvím k vojákům. Začátkem roku 1967 se pustil do vytváření jakéhosi komunikačního a agitačního kanálu v armádě. Tímto kanálem byl Vietnam GI a tehdy byl velice efektivní. Přinášel spoustu děsivých zpráv o válce, ale také spoustu dopisů od amerických vojáků a důsledně otiskoval rozhovor s nějakým vojákem, co se buď právě vrátil z Vietnamu, nebo se nedávno zapojil do nějakého aktu odporu. List měl širokou čtenářskou obec a byl dobře přijímán.

Vietnam GI se bohužel nikdy neposunul za čistě agitační stádium. Veteráni z redakčního kolektivu sice příležitostně navštěvovali základny po celé zemi, ale tyto návštěvy měly primárně napomoci distribuování listu. Nikdy nedošlo k pokusu propojit nejrůznější kontakty a vytvořit nějakou formu organizace. Když Sharlet předčasně zemřel na rakovinu, list se z tohoto stádia už nedostal. Sice vycházel dál, ale odpor amerických vojáků pokročil do fáze, kdy probíhalo organizační úsilí přímo na základnách a vycházely místní noviny, které byly pro vojáky většinou zajímavější než celostátní list vydávaný veterány. Takže Vietnam GI pozbýval na důležitosti. Nicméně, když se poprvé objevil, znamenal významný průlom a v celých ozbrojených silách pomohl sehrát úlohu katalyzátoru.

Jiným přístupem byl brzký pokus o kolonizaci ze strany Socialist Workers Party (Socialistická dělnická strana). Vojín první třídy Howard Petrick, právoplatný člen SWP, sloužil ve Fort Hood a ve svých kasárnách začal distribuovat literaturu. Autority zareagovaly promptně a Petrickovi hrozil vojenský soud. SWP se na tento případ zaměřila jako na porušení „práv vojáka“ a rozhodla se, že jejím strategickým přístupem k organizování vojáků bude kampaň za jejich práva. Tento přístup měl však dvě chyby. Zaprvé, Petrick se vlastně pokoušel organizovat svá kasárna, ale dopadem kampaně SWP bylo přenesení pozornosti na případ dalšího aktu individuálního odporu. A zadruhé, vojáci sice rozhodně chápali, že nemají žádná „práva“, ale také chápali, že toto není podstata jejich útlaku. Válka, třídní systém v armádě a celková utištěnost jejich životů pro ně byly daleko důležitější. Proto, když se vojáci skutečně začali politicky angažovat, otázka „práv vojáka“ pro ně byla poměrně druhořadá. Socialist Workers Party se však za tuto koncepci nikdy neposunula a byť její počáteční práce pomohla stimulovat odpor amerických vojáků, tak když se tento odpor začal šířit, stále více pozbývala na relevanci.

Nejdramatičtější z prvních organizačních snah a první, která se skutečně zaměřila na potřebu kolektivního odporu, byla dílem Andyho Stappa z oklahomské Fort Sill. Stapp do armády vstoupil nezávisle a měl sice zkušenosti s civilní levicí, ale nebyl napojen na žádnou organizaci. Začal se bavit s hochy v kasárnách, rozdával literaturu a shromáždil kolem sebe malou skupinu. Šarže proti němu brzy zasáhly. Žádaly, aby jim svoji literaturu vydal a když odmítnul, zabásly jej. V tuto chvíli mohly jeho organizační snahy skončit. On ale požádal řadu levicových skupin o podporu a Workers World Party (Strana dělnického světa) z New Yorku mu přišla na pomoc. Její vliv proměnil povahu i budoucnost jeho práce. Bezprostředním dopadem, výsledkem její rozhodné přítomnosti u Fort Sill a mediálního pokrytí, které dokázala vyvolat, byla záchrana Stappa před tvrdou represí. V roce 1967 si odkroutil 45 dní těžkých prací, znovu byl zabásnut a osvobozen a nakonec jej v dubnu 1968 propustili z armády pro „podvratnost a neloajálnost“.

Politický dopad Workers World Party na Stappa byl důkladný. Jeho činnost byla zprvu sice odvážná, ale necílevědomá. A strana mu poskytla cíl. Zdůrazňovala potřebu organizování a přesvědčila Stappa, že má smysl volat v armádě po odborech. Proto několik málo měsíců před svým propuštěním z armády Stapp pomáhal zakládat American Servicemen’s Union (Odborový svaz amerických vojáků) a jakožto civilista se chopil jeho vedení. Skrze ASU a jeho list The Bond (Svazek) byli američtí vojáci na celém světě vystaveni konkrétní představě organizace a tento vliv pomohl na mnoha základnách stimulovat spontánní organizační úsilí.

Bohužel dlouhodobé dopady intimního sepjetí mezi ASU a Workers World Party byly značně škodlivé. WWP svoji pozornost soustředila povětšinou na média a spektakulární akty konfrontace, ale zřídka se pouštěla do souvislého dennodenního organizování. Paradoxně sice přispěla konceptem organizace, ale nedokázala jej realizovat. V důsledku tak ASU nabíral papírové členy, šířil The Bond po celém světě, ale nikdy si nedokázal udržet žádnou organizaci. V následujících několika málo letech se pokoušel o spojení s místními organizačními skupinami, což soustavně vedlo k sektářským bitvám a z místních snah tak zůstával jeden velký zmatek.

Čtvrtý pokus v tomto období přišel ze strany levicových civilistů, kteří začali u základen otvírat bufety. Ty představovaly první významný krok civilního hnutí k americkým vojákům. První bufet byl zřízen u Fort Jackson v roce 1967 a brzy poté byly založeny bufety u Fort Leonard Wood a Fort Hood. Nakonec se z nich stala síť bufetů, obchůdků a knihkupectví, která pokrývala většinu velkých základen všech čtyř složek ozbrojených sil.

Původní koncepce, která stála za těmito bufety, byla sice v zásadě platná, ale ve dvou ohledech pochybená. Zaprvé, původní bufety byly umístěny u velkých základen sloužících k základnímu výcviku, přičemž jejich ideou bylo bojovat s šaržemi o mysl vojáka během jeho základního výcviku. Zvítězí-li šarže, pak podle tohoto uvažování získají efektivního zabijáka do Vietnamu. Zvítězí-li bufet, objeví se odmítání a odcizení. Jenže vojáci v základním výcviku jsou zcela izolováni. Nejenže nesmějí opustit základnu a nonstop jsou pod dohledem, ale ani jiní vojáci nesmějí do jejich výcvikových prostor. Proto organizátoři vlastně ani nikdy neměli skutečnou příležitost navázat kontakt s vojáky v základním výcviku. V jistém smyslu to však nevadilo, protože to nebyly argumenty šarží versus argumenty bufetu, co měnilo myšlení amerických vojáků. Byla to jejich konkrétní zkušenost s armádou a válkou, co je mělo proměnit v disidenty.

Druhá chyba se týkala povahy a stylu bufetů. Původní představa byla, že vytvořením polobohémského kontrakulturního prostředí bude možné navázat kontakt s „nejsnadněji organizovatelnými“ vojáky. Tento důraz na kulturu v prvních dnech opravdu přilákal ty vojáky, kteří se právě dostávali do drogové scény, ale to je ještě nutně nevedlo k politické akci. Proto politická práce často vázla. Výhodou bufetů a obchůdků však bylo, že navzdory pochybenosti jejich původních strategických koncepcí byla forma jejich existence poměrně tvárná a tak se většina těchto projektů dokázala transformovat podle vyvíjejících se potřeb odporu vojáků.

Reakcí vojenských šarží na tyto první pokusy o organizování bylo držet se tradiční armádní praxe. Jednotliví vojáci postavení před vojenský soud za politické aktivity dostali přísné tresty a všechna uskupení, která vznikla, byla rozbita a rozptýlena. Šarže se ale ještě stále nacházely v situaci, kdy jejich síly byly fakticky netknuté. Byť se šířil první hřmot nespokojenosti, jednotky ještě pořád bojovaly ve Vietnamu, poslouchaly rozkazy a řetězec velení hladce fungoval, takže z hlediska velení neexistovala zjevná potřeba vyvinout globální strategický přístup k politické aktivitě v řadách vojska. Příštích několik málo let ale takovouto potřebu vytvoří.

Pozemní válka se rozšiřuje, hnutí roste

Období od roku 1968 do roku 1970 bylo pro armádu USA obdobím rapidního rozkladu morálky a všeobecného rebelantství. K tomuto vývoji přispívala celá škála příčin. Tou dobou se již válka stala v obecné společnosti značně nepopulární, demonstrace byly velké a do jisté míry si vyžadovaly respekt a prominentní politici se vyslovovali proti pokračování války. Pro mladé, kteří v té době vstupovali do armády, již byla válka spornou otázkou a jelikož pozemní válka zuřila a každý den se domů vracely rakve, jen velmi málo nových rekrutů bylo ze své situace nadšených. Krom toho rostoucí míra černošského uvědomění a rychle se šířící drogová kultura sloužily k odcizování nových rekrutů od vojenské autority. A tak američtí vojáci v tomto období oblékali uniformu se značně negativní predispozicí.

A jejich zkušenost s armádou a válkou tuto negativní predispozici změnila v otevřené nepřátelství. Povaha války toto odcizení rozhodně akcelerovala. Byla to zdánlivě nekonečná pozemní válka proti často neviditelnému nepříteli, vedená na podporu nepopulární a zkorumpované vlády a masa místního obyvatelstva byla často otevřeně nepřátelská. Vietnamští revolucionáři se rovněž snažili navázat kontakt s americkými vojáky. Jeden medik sloužící u Ču Lai vyprávěl, jak se spřátelil s místním vietnamským chlapcem, který jej brával na procházky po okolních vesnicích a hovořil s ním o válce. Jednoho dne, když se mezi nimi vytvořila důvěra, chlapec mu ukázal muže nenuceně chodícího od obchodu k obchodu a vysvětlil mu, že to je místní výběrčí daní NOF. „Skutečně mne to ohromilo,“ říkal později tento voják, „když jsem si uvědomil, že lidé přímo kolem naší základny dobrovolně podporují Viet Kong.“

Řada amerických vojáků díky trpkým zkušenostem rovněž poznala, že jednotky ARVN jsou nejen nespolehliví spojenci, ale že ve vypjaté situaci mohou být stejně nebezpečné jako NOF. Jednotky ARVN se v žáru bitvy často stáhly a postupovala-li NOF vpřed, nebylo u nich nikterak nezvyklé, že obrátily palbu proti Američanům. V amerických jednotkách se tak šířil pocit, že v této válce bojují naprosto samy. Tyto zkušenosti daly vzniknout zoufalému, znechucenému a vzteklému rozpoložení, kdy se vojáci stále více obracely k drogám a zabíjeli čas v prosté naději, že přežijí. Jak řekl jeden americký voják: „Naše morálka, člověče? Ta je tak nízká, že ani není vidět.“

Tato situace vedla k rapidnímu úpadku bojeschopnosti armády USA ve Vietnamu. Módním sloganem bylo CYA („kryj si prdel“). Jak to vyjádřil jeden voják: „Dlužíš to svému tělu, abys se odtud dostal živý.“ Nízká morálka, nenávist k armádě a obrovská kvanta drog přispívaly k všeobecné touze vyhnout se boji. Seržant jedné čety konstatoval: „Skoro do jednoho muže jsou členové mé čety proti válce… Výsledkem je obecný neklid, který prostupuje celým mužstvem. Na velitele malých jednotek – jako jsem já – se vyvíjí značný tlak, aby prováděli mise, kterým se všeobecně říká „vyhledej a zmiz“, a aby to dělali co nejbezpečněji a nejopatrněji.“ Šarže tomuto vývoji jen bezmocně přihlížely. Jak řekl brigádní velitel z 25. Divize: „V roce 1967 důstojníci vydali rozkazy a nemuseli se ohlížet na pocity mužů. Dnes musíme mužům vše vysvětlovat a hledat nové způsoby jak dělat svoji práci. Jinak můžeme naše muže poslat na pátrací misi, ale oni pátrat nebudou.“

Tento neklid sice vážně poškozoval válečné úsilí, ale strašidlo otevřené vzpoury bylo ještě překvapivější. Roku 1968 bylo ve Vietnamu zaznamenáno 68 případů odmítnutí bojovat. V roce 1969 odmítaly rozkazy již celé jednotky. Rota A z 21. Pěší divize a jednotky 1. Divize letecké kavalerie odmítly nastoupit do bitvy. Jen v samotné Divizi letecké kavalerie došlo do roku 1970 k 35 samostatným odmítnutím bojovat. Ve stejnou dobu se rozšířily fyzické útoky na důstojníky, známé jako „fragging“. Roku 1969 to bylo 126 incidentů a roku 1970 jich bylo již 271. Je zcela jasné, že tato armáda nechtěla bojovat.

Ve Spojených státech sice nebyla situace tak napjatá, ale pro vojenské šarže nebyla o nic méně znepokojující. Propukla absolutní epidemie dezercí a nedovoleného opuštění kasáren. V roce 1966 byla míra dezercí 14,7% z tisíce, v roce 1968 to bylo 26,2% z tisíce a do roku 1970 narostla na 52,3% z tisíce. Nedovolené opuštění kasáren bylo natolik běžné, že na vrcholu války každé tři minuty nedovoleně opouštěl kasárna jeden voják. Od ledna 1967 do ledna 1972 bez dovolení opustilo své pozice celkem 354 112 amerických vojáků a v době podepsání mírových dohod se stále pohřešovalo 98 324 vojáků. Jenže tato čísla představují jen ty nejrebelantštější – kdyby riziko nebylo tak veliké, uniformu by bývala odložila obrovská většina vojáků vietnamské éry.

Obecně panuje mylná představa, že nejrebelantštějšími živly v armádě byli branci. Fakticky však největší pravděpodobnost vstupu do otevřené rebelie často existovala u naverbovaných vojáků. Branci byli v armádě jen na dva roky, přišli do ní v očekávání toho nejhoršího a obecně příliš nezvedali hlavu, dokud nevysvlékli uniformu. Samozřejmě, že řada branců nedovoleně opouštěla kasárna a zapojovala se do skupinového odporu, když vzniknul, ale nejnaštvanější byli naverbovaní vojáci a byli to oni, u koho byla největší pravděpodobnost, že bude na základě tohoto vzteku jednat. Zaprvé, naverbovaní vojáci byli v armádě na tři nebo čtyři roky, takže i po službě ve Vietnamu jim ještě zbývala docela dlouhá doba, kterou si museli odkroutit. Zadruhé, do armády šli s jistými očekáváními – obecně vzato s verbířovým příslibem vyučení a dobrého pracovního zařazení, často s ujištěním, že je nepošlou do Vietnamu. Když se tyto sliby nenaplnily, naverbovaní vojáci byli naštvaní. Studie zadaná Pentagonem zjistila, že 64% z vojáků, kteří chronicky nedovoleně opouštěli kasárna, byli naverbovaní lidé a vysoké procento z nich ještě byli vietnamští veteráni. Celou problematiku ilustruje následující příklad z konference organizované hnutím vojáků:

„Rychlý průzkum mezi vojáky a veterány přítomnými v místnosti ukázal, že velká většina z nich je z Pravidelné armády a nechali se naverbovat na tři nebo čtyři roky. Řada z nich vyjádřila názor, že jádro hnutí vojáků tvoří vlastně naverbovaní lidé a nikoli nespokojení branci. Důvodů bylo vysloveno několik, včetně faktu, že řada rekrutů se nechá naverbovat v naději na vyučení a lepší práci či z jiných materiálních důvodů. Když se ukáže, že armáda je represivní a zkrachovalá instituce, jsou to oni, kdo prožívá největší deziluzi a je nejvíce ochoten vzdorovat.“

Odpor měl v tomto období celou škálu podob. Rozšířené byly spontánní a často kreativní individuální akty, od mazaných projevů neúcty až po sabotáž. Významnější ale je, že obecná nálada vzteku a odcizení vedla k určitému počtu případů živelných skupinových aktů rebelie. Ty mohly propuknout kdykoli. Často k nim docházelo v trestných táborech, které byly přeplněné vojáky, co nedovoleně opustili kasárna, a prošpikované politickými organizátory. V červenci 1968 se vězňové zmocnili kontroly nad trestným táborem při Fort Bragg a drželi jej po tři dny. A v červnu 1969 se vzbouřili vězňové ve Fort Dix a než byli zpacifikováni, způsobili značné škody. K snad nejslavnějšímu případu odporu v trestném táboře došlo v Presidiu, kde si 27 vězňů při raním nástupu sedlo a odmítalo se hnout na protest proti tomu, že jeden z vězeňských strážců zastřelil brokovnicí jiného vězně. Tito muži byli obviněni ze vzpoury a nejprve dostali velmi tvrdé tresty, ale jejich oběť měla po celé zemi značný dopad. Po roce jim byly tresty zkráceny na odsezenou dobu.

Ve významné míře se odpor rovněž rozvinul ohledně pacifikace bouří. Zatímco byli bělošští vojáci, kteří individuálně odmítli výcvik k pacifikování bouří, jako například vojín Richard Chase z Fort Hood a vojín Leonard Watham z Fort Lewis, byli to černošští vojáci, kdo spontánně a masově reagoval proti tomu, aby byli postaveni do pozice zásahových jednotek. V létě 1968 byly jednotky uvedeny do pohotovosti kvůli možnému nasazení u příležitosti sjezdu Demokratické strany v Chicagu a 43 černošských vojáků uspořádalo ve Fort Hood celonoční demonstraci, na níž deklarovali svůj úmysl odmítnout rozkazy k takovémuto nasazení. Tento druh nasazení byl mezi černošskými vojáky nositelem neutuchající nespokojenosti. Během léta 1969 černošští vojáci z 3. Jízdní divize ve Fort Lewis hromadně opustili výuku pacifikace bouří a šarže se tak úzkostlivě snažily vyhnout nějakému incidentu, že to nechaly projít.

V tomto prostředí všeobecného neklidu v řadách vojáků levice pracovala na vyvolání uvědomělé politické akce. Podnikala různé pokusy. Skupiny jako Progressive Labor Party (Pokroková strana práce) a Spartacist League (Spartakistická liga) vysílaly jednotlivé členy organizovat vojáky, ale ti se obecně izolovali a byli neúspěšní. Své členy dál vysílala i Socialist Workers Party a ve Fort Jackson se jí roku 1969 podařilo vytvořit organizaci nazvanou GIs United (Sjednocení vojáci). V této skupině bylo několik velice schopných organizátorů a tak se jí v březnu povedlo na základně uspořádat otevřenou schůzi, na níž se diskutovalo o válce a rasismu. Tohoto neomezovaného debatního shromáždění se zúčastnilo přes 100 vojáků a šarže si ihned pospíšily s obviněním organizátorů. Mediální pokrytí a podpora veřejnosti ale vyústily v to, že armáda zvolila jinou taktiku – většinu mužů prostě propustila ze služby a ostatní rozptýlila po celém světě. Jakmile tento incident odezněl, SWP se dál zaměřovala na práva vojáka a již nikdy se ve vojenském hnutí nestala významnou silou.

ASU byl v tomto období nadále velmi viditelnou silou, ale trpěl mezemi politiky Workers World Party a málokdy vyšel ze své newyorkské kanceláře. A když už z ní vyšel, výsledky byly často katastrofální. Jasným příkladem byly události na letecké základně Chanute. Několik letců a radikálních civilistů tam založilo noviny s názvem A Four Year Bummer (AFB – Na čtyři roky flákačem) a začali organizační práci na základně. Uvědomovali si potřebu celostátních svazků a tak, aniž by chápali vliv Workers World Party, rozhodli se přihlásit do ASU. Pak přijeli do Chanute lidé z celostátní kanceláře a během krátkého období vyvolali ve skupině ostrý rozkol ohledně politiky WWP, přetáhli k sobě několik málo členů a zbytek skupiny zanechali ve zmatku. Většina nově aktivních letců byla vnitřními politickými boji šokována a několik z nich se rozhodlo znovu si vše nechat projít hlavou v Kanadě. Jak později napsal jeden organizátor AFB: „V praxi WWP, YAWF a ASU nekladly téměř žádný důraz na neustálé dennodenní organizování. Místo toho se přiřítily, když se začalo něco dít, přivezly spoustu plakátů, transparentů atd. a pokoušely se chopit vedení. Když to dobře půjde, něco málo se stane – buržoazní média jim připíší zásluhu za to, co se odehrálo, a ti „nejvyspělejší“ účastníci se přidají k předvoji. Tato naděje stojí na kombinaci ranného přístupu Abbieho Hoffmana k médiím a na extrémně mechanistickém pojetí budování leninistické strany.“

A tak ASU, který byl svojí koncepcí nejslibnější, nedokázal využít svůj potenciál. Protože však měl jasnou politickou linii a vyvolával dojem celostátní působnosti, dokázal zůstat trvalou silou. A to především proto, že řada skupin, které se po celé zemi vyvíjely, trpěla absencí soudržné politiky. Jak napsal tentýž organizátor AFB: „Jedním z důvodů, proč mohl ASU tak často vystupovat jako něco, čím nebyl, byla neschopnost těch z nás, kdo se angažovali v organizování vojáků, a hnutí obecně přijít s vlastní konzistentní analýzou a ne vytvářet slátaninu, která se pak vydávala za analýzu. Právě tento nedostatek byl důvodem, proč se AFB rozpadnul.“

Nejdůslednější a zcela jistě nejvíce heterogenní z pokusů levice navázat kontakty s vojáky se v tomto období soustředil kolem projektů bufetů. Na vrcholu války těchto projektů existovalo přes dvacet a byly u většiny velkých armádních základen, u dvou klíčových základen Námořní pěchoty a u roztroušených zařízení námořnictva a letectva. Nejprve jejich personál tvořili primárně civilisté a brzy se v rostoucím počtu přidávali i veteráni. A tak bufety a obchůdky odrážely všechny možné síly, které v hnutí existovaly. Toto úsilí nikdy neprovázela soudržná celostátní ideologie. Personál různých projektů si spíše sám probojovával svůj způsob přístupu k organizování vojáků, přičemž některé projekty dosáhly jednotného směru a jiné zase zůstaly ve svém přístupu osamocené. S eskalací války a poryvem nespokojenosti a vzteku v řadách amerických vojáků však většina bufetů opustila starou orientaci na kulturní odcizování a vědomě se pustila rovnou do politického organizování.

Primární funkcí těchto projektů bylo poskytovat vojákům místo, kde se mohou scházet mimo základnu. Většinu hochů, kteří do těchto obchůdků přišli, přitahovala jejich protidůstojnická atmosféra, a tak se tam vraceli, aby pokecali s lidmi a třeba si i přečetli nějaké protiválečné noviny, takže obecně vzato byli vystaveni levicové politice. Ozbrojené síly byly prodchnuty FTA („Fuck The Army“ – Do prdele s armádou) uvědoměním a řada vojáků měla pocit, že jim jejich nedávné zkušenosti nadělaly takovou paseku v hlavě, že nyní aktivně hledali nový způsob jak chápat svět kolem sebe. Proto byli otevřeni těžkým debatám o válce, imperialismu a třídní povaze společnosti. Určité množství vojáků, kteří do bufetů chodili, dosáhlo bodu, kdy se chtěli přímo účastnit politické práce a tak se dostali k nejrůznějším aktivitám.

Nejběžnější formou bylo založení vojenských novin. Některé z těchto listů sice vznikly spontánně na určitých základnách, ale převážná většina začala jako společné dílo vojáků a civilistů. Tyto noviny byly nejviditelnějším a nejkonzistentnějším aspektem vojenského hnutí. Počínaje rannými listy jako FTA z Fort Knox a Fatigue Press (Únava tisk) z Fort Hood začaly v celé zemi vyrůstat místní plátky jako houby po dešti: Shakedown (Šťára) z Fort Dix, Attitude Check (Kontrola názorů) z Camp Pendleton, Fed-Up (Naštvaní) z Fort Lewis, All Hands Abandon Ship (Všichni muži opustit loď) z Námořní stanice Newport, The Last Harass (Poslední buzerace) z Fort Gordon, Left Face (Levá tvář) z Fort McClellan, Rage (Vztek) z Camp Lejeune, The Star-Spangled Bummer (Hvězdami posetý flákač) z Letecké základny Wright-Patterson… úplný seznam by obsahoval přes sto různých listů. Svým obsahem se lišily list od listu a občas i číslo od čísla – od lokálního remcání a základního odporu proti gumám až k pochopení podstaty imperialismu a pokusům posunout se k revolučnímu socialismu. Některé přežily jen pár čísel, než byli chlapi, co je vydávali, převeleni nebo propuštěni. Ty, které však byly spojeny s organizováním projektů, vycházely trvale, byť sporadicky, po všechna válečná léta.

Všeobecně tyto listy produkovaly skupinky vojáků, kterým pak zase jiní lidé pomáhali s jejich šířením. Distribuovat je na základnách bylo nezákonné, nicméně se tam podařilo propašovat bezpočet kopií, které se nechávaly ležet různě po kasárnách, vylepovaly se na toaletách, příležitostně se umísťovaly na pokojích. Pár si jich našlo cestu do vězení, často díky sympatizujícím strážným. Velké množství se jich rozdávalo jednoduše ve městech u základen a měly dobrou odezvu. Jak řekl jeden organizátor od mariňáků, „Chlapi se ptají, jestli jsou ty noviny ilegální. Když odpovíme, že jo, tak si je vezmou. Jestli se chlapi neztotožňují s revolucí, tak s rebelií určitě.“ Celkem vzato byla masa nespokojených vojáků vystavena pocitu solidarity s ostatními vojáky a jisté míře politické analýzy svého postavení právě skrze tyto listy. Zatímco počet vojáků, kteří ony noviny vytvářely, se mohl celkově pohybovat ve stovkách, počet těch, kteří je pomáhali distribuovat, šel do tisíců a počet těch, kdo je četli a měli k nim kladný vztah, šel do desetitisíců.

Vztahy mezi vojáky a civilisty z projektů měly mnoho podob. Na jedné straně civilisté zajišťovali některé zásadní funkce, mohli udržovat daná místa v provozu a provádět právní a organizační práci, zatímco vojáci byli na základně, a obecně poskytovali kontakty a zdroje ze světa hnutí. Vojáci si tohoto přínosu vážili. Je ale zřejmé, že civilisté nesdíleli stejné zkušenosti a nenesli tatáž rizika, což občas vedlo ke konfliktům. Většina projektů si zažila vzestup jednoty a pád do konfliktů. K řadě konfliktů docházelo díky zběhlosti civilistů v určitých úkolech, která čas od času vedla k jejich nadvládě. Jak řekl jeden organizátor, „Lidé získávají moc v závislosti na tom, co se definuje jako priority a jaké dovednosti se cení. Pokud se ocenění dostává dovednostem, které mají jen vzdělaní lidé, jako třeba výmluvné řečnění, grafická příprava novin, shromážďování literatury pro knihkupectví, právní pomoc atd., pak to začíná odrazovat lidi, kteří tyto schopnosti nemají a tak se cítí neužiteční a dělají v podstatě to, co dělají ve společnosti normálně – stáhnou se a serou na to.“

Problém nebyl jednoduše v dichotomii civilista-voják. Jeden organizátor z Fort Lewis napsal, „Často se naprosto očividně jednalo spíše o problém třídní diskriminace, kdy lidé z vyšší střední třídy dominovali mítinkům a udávali směr, zatímco lidé z nižší třídy dělali většinu práce. Problém se ve skutečnosti jeví tak, že celkově vzato civilisté nevládli o nic více ani o nic méně než vzdělaní vojáci ze střední třídy.“ Vzdělaných vojáků ze střední třídy však v hnutí bylo málo – naprostou většinu vojenských disidentů tvořila dělnická mládež, modré límečky, zatímco většina civilních organizátorů byla ze střední třídy. Pozitivní na dané situaci bylo to, že se středostavovská levice potkávala s dělnickou třídou, nicméně se jednalo o neustálý boj o překonání rolí, které jsou vztahům mezi oběma třídami vlastní. Před podobnými dilematy levice stála pokaždé, když se pokoušela změnit svoji třídní základnu.

Navzdory těmto interním bojům vysoký stupeň fluktuace mezi vojáky, všudypřítomná moc šarží a vše překrývající intenzita války zajišťovaly, že práce pokračovala. Jelikož velká míra rizika omezovala škálu možných akcí, noviny byly tou nejrealističtější formou politického vyjádření. Docházelo však k pokusům nalézt formy pro vyšší rovinu boje. Nejprve to byly pokusy o nalezení způsobu jak dosáhnout celozákladnové akce. Počátkem války se ve Fort Knox a později ve Fort Lewis organizovaly stávky marodů. Vojáci ze zákona nesmějí stávkovat, ale vojenské předpisy jim hypoteticky zaručují právo jít na neschopenku, takže kdyby masy vojáků ve stejný den šly na neschopenku, fakticky by tak vznikla stávková situace. Jenže takové snahy se musely zveřejňovat s dostatečným předstihem a šarže se uchýlily k zastrašování, pronásledování a nepokrytému popírání práva marodit, aby tyto stávky rozdrtily. Ve Fort Knox pokus skončil neúspěšně, ale ve Fort Lewis měl mírný dopad, neboť až 30% osazenstva základny se snažilo hodit marod. Došlo rovněž ke snahám pořádat na základnách mítinky – částečně díky příkladu GIs United, kteří uspořádali mítink ve Fort Jackson – ale ty byly velice snadno napadnutelné. V říjnu 1969 byla snaha zorganizovat mítink ve služebním klubu ve Fort Lewis, jenže skupinu, která mítink svolávala, infiltroval agent a brzy po zahájení byl tento mítink přepaden vojenskou policií. Pětatřicet vojáků bylo zatčeno a zavřeno. Ačkoli proti těmto mužům nikdy nebylo vzneseno žádné formální obvinění, během následujících měsíců byli téměř všichni buď přeloženi, odesláni do Vietnamu, propuštěni, nebo prostě zabásnuti na základě nějakých jiných obvinění.

Jelikož se zdálo, že aktivity na základnách jsou příliš riskantní, objevily se pokusy o mobilizaci masivního počtu vojáků pro akce mimo základny. A občas byly úspěšné. Často byla snaha mobilizovat vojáky pro účast na mírových demonstracích civilistů. Řady pochodů před Fort Hood a Fort Bragg a ve městech jako San Francisco se účastnily stovky vojáků a v prosinci 1969 téměř 1000 mariňáků participovala na protiválečném pochodu v kalifornském Oceanside. Vojsku se však tento projev odporu podařilo zadusit, a to především tak, že celým jednotkám nebo základnám zakázalo vycházky. A tak, když se ke Dni ozbrojených sil svolávaly celonárodní demonstrace, jeden radikální voják z Fort Odd pak vyprávěl: „16. května 1970 byla sobota a před branami Fort Odd bylo obrovské shromáždění, ale já ani žádní jiní vojáci jsme se jej nemohli zúčastnit, protože velící generál všem nařídil celou sobotu pracovat, dokud ta demonstrace neskončí.“ Jednotliví vojáci sice často nedovoleně opouštěli kasárny, aby se mohli zúčastnit, ale masovou participaci vojáků na těchto pochodech nešlo udržet. Moc vojenských úřadů byla jednoduše příliš neomezená.

Často se pak znovu zvažovaly pokusy o organizování na základnách a vznikla nová strategie. Místo velkých celozákladnových akcí byla snaha soustředit se na lokalizované organizování v jednotkách. To znamenalo, že radikální vojáci, kteří pracovali na celozákladnových novinách a vztahovali se k obchůdkům mimo základnu, se rovněž pokoušeli vytvořit organizovanou skupinu ve svých kasárnách. Tyto skupiny vydávaly malé, cyklostylované, útvarové noviny jako třeba SPD News nebo First Of The Worst (První z nejhorších), bojovaly proti bezprostředním formám šikany a příležitostně podávaly skupinové stížnosti podle Článku 138 na obzvláště tyranské důstojníky. Protože se zabývaly okamžitými místními problémy, často se těmto útvarovým organizacím dařilo dosáhnout skutečných změn. Krom toho mohly tyto útvarové skupiny koncepčně nastolit otázku moci ve vojsku. Například program FTA sepsaný ve Fort Knox, v němž se prvně popisovala třídní povaha společnosti a ukazovalo se na cíl socialismu, dále konstatoval: „Víme, že dosažení těchto cílů si bude žádat dlouhý boj. Prozačátek chceme tento program uskutečňovat budováním našich vlastních demokratických organizací v rámci svých jednotek – chceme, aby sloužily našim vlastním zájmům, aby nás dnes chránily před našimi současnými vůdci a později nahradily stávající organizaci vojska.“ Tento cíl sice dalece přesahoval realistické možnosti daného období, ale byl užitečný jako metoda popisu možného přechodu k moci.

Po celé toto období byli s organizovanými formami vojenského hnutí přímo spojeni ponejvíce bílí dělničtí veteráni z Vietnamu. Je jasné, že solidaritě mezi bílými vojáky a vojáky z třetího světa bránil také rasismus. Ale primárním důvodem, proč byly organizace převážně bělošské, souvisel s povahou organizování. Zatímco černošští vojáci stáli často v čele živelných konfrontací jako třeba odmítnutí bojovat, rebelie v trestných táborech a odpor vůči zásahům proti pouličním bouřím, nějak masově se nezapojovali do vydávání novin a agitační práce. Uvědomění masy černošských vojáků bylo obecně vyšší než uvědomění bílých vojáků, což znamenalo, že potřeba trvalé agitační práce byla větší mezi bělochy. Proto se černošští vojáci silně účastnili skupinových akcí, zatímco bílí vojáci rozvíjeli formy agitace, aby oslovili své méně politizované bratry.

Organizované hnutí vojáků bylo fenoménem primárně ve Státech, ale silné ohnisko odporu bylo také mezi americkými jednotkami umístěnými v Německu. Drogy se tam užívaly v ohromujícím množství, černošské uvědomění bylo velice rozvinuté a periodicky propukaly spontánní rebelie. Německo bylo často tranzitním bodem pro vojáky jedoucí do Vietnamu nebo se z něj vracející, což do celé tamní vřavy přidávalo přímé povědomí o válce. V Německu vycházely různé listy, včetně široce distribuovaných vojenských novin s nepokrytě socialistickou politikou The Next Step (Další krok). Čas od času se organizovaly masové akce, přičemž jednou z nejsilnějších bylo protirasistické shromáždění v Heidelbergu v roce 1970, které přilákalo přes 1000 vojáků. Vojenské velení tak čelilo rozsáhlému rozpadu své vlastní autority, rozkladu bojové síly ve Vietnamu a politickému disentu v řadách vojska. Odpovědělo dvojím způsobem: většími represemi a vývojem strategického přístupu k celé problematice. Represe se nejintenzivněji používala proti jednotlivým vojákům. Vojín Gypsey Peterson, který pomáhal s tvorbou Fatigue Press ve Fort Hood, byl odsouzen k osmi letům nucených prací za držení tak malého množství trávy, že „zmizelo“ při analýze. Dva černošští mariňáci William Harvey a George Daniels byli odsouzeni k šesti a deseti letům nucených prací za to, že v kasárnách rapovali proti válce. Vojíni Dam Amick a Ken Stolte byli odsouzeni na čtyři roky za rozdávání letáku ve Fort Ord. Vojín Theoda Lester byl odsouzen na tři roky za to, že si odmítal ostříhat své afro. A vojín Wade Carson byl odsouzen k šesti měsícům za „úmysl“ distribuovat ve Fort Lewis Fed-Up. Tento model se opakoval všude a jeho poselství bylo jasné: šarže nehodlaly tolerovat politický disent ve svých řadách. Několik faktorů však tuto represivní moc pomáhalo oslabovat. Svoji úlohu sehrálo mediální pokrytí, protest veřejnosti a růst odporu vojáků. Klíčovým faktorem však byla skutečnost, že političtí vojáci byli nadále nebezpeční i v trestných táborech a po četných vězeňských rebeliích se vojsko často rozhodlo disidenty propustit z armády a tak se jich zbavit úplně.

Represe proti civilistům nebyly tak tvrdé. Jedním z prvních kroků proti bufetům byla snaha zamezit vojákům v přístupu do Shelter Half u Fort Lewis, což ovšem vyžadovalo soudní řízení. Když se však zmobilizoval protest vojáků a mediální pokrytí, vojskou zacouvalo a řízení jednoduše zrušilo. Tažení proti bufetům pak nabralo nepřímější formu – obvykle je vedly místní civilní úřady. UFO u Fort Jackson zavřely pro „rušení veřejného pořádku“ a bufet u Fort Knox jednoduše vyhnaly z města. Byť však toto pronásledování působilo ztráty, nikdy účinně nenarušilo fungování organizačních projektů. Důležité je, že federální úřady nikdy nezasáhly proti zúčastněným civilistům. Přitom existuje federální předpis 18 USC 2387, jenž zakazuje, „veškeré aktivity (pobuřování, nabádání, distribuci či přípravu literatury) směřující k podvrácení loajality, morálky nebo disciplíny Ozbrojených sil,“ a stanoví trestní sazbu deset let vězení. Přestože stovky civilistů tento zákon otevřeně porušovaly, žádný z nich nebyl nikdy zatčen. Nepopulárnost války, spontánní povaha odporu vojáků a obecná touha na straně Pentagonu vyhnout se publicitě, které by se odporu dostalo, pravděpodobně přispěly k rozhodnutí federálních úřadů nepouštět se do přímé konfrontace s civilními organizátory.

Nová strategie vyvinutá Pentagonem zahrnovala strategickou změnu v povaze války a kosmetickou změnu v povaze vojska. Pozemní válka se vyvíjela špatně, americkou veřejnost rozrušoval vysoký počet obětí a administrativa usoudila, že stejně efektivně může bojovat i ze vzduchu. Pozemní jednotky měly být nahrazeny v programu „vietnamizace“. Stěžejní příčina rozkladu vojska tedy měla být postupně oslabena stahováním pozemních jednotek z boje a zahájením nové fáze vzdušné války. Krom toho byl pro armádu vyvinut nový image, jenž již tolik nezdůrazňoval disciplínu a pokoušel se vztahovat k černošské hrdosti a novému vědomí mládeže. Mělo se jednat o první krok k vytvoření dobrovolnických sil. Vojenské vedení doufalo, že se díky těmto transformacím vyhne katastrofě.

Mění se válka, mění se hnutí

Léta 1970 až 1972 se vyznačovala téměř totálním kolapsem americké armády ve Vietnamu. Z užívání drog se prakticky stala epidemie, přičemž se odhadovalo, že 80% vojáků ve Vietnamu užívá nějakou formu drogy. Někdy v polovině 70. let 20. století se na černý trh dostala obrovská kvanta heroinu a vojáci mu byli velice přístupní. Do konce roku 1971 bylo přes 30% bojových oddílů na heráku. Dál se šířil fragging, počet incidentů vzrostl z 271 v roce 1970 na 425 v roce 1971. Průměrný počet fraggingů u pouhé jedné divize, „elitní“ 1. divize Amerika, byl jeden týdně. Velice se rozšířily fenomény vyhledej a zmiz a odmítání bojovat. V jistém smyslu byla armáda prakticky paralyzována. Jeden novinář začátkem roku 1971 napsal: „Od konce kambodžské operace loni v červnu Armáda Spojených států ve Vietnamu nebojovala v žádných velkých akcích, nezahájila žádné významné operace, nedobyla žádné území a prapory svých pluků neověnčila žádnou novou bitevní slávou. Ve stejném období armáda opustila minimálně jednu základnu pod nepřátelskou palbou a většinu ztrát utrpěla při nehodách a kvůli nastraženým výbušninám.“ Jeden z nejvyšších důstojníků lamentoval: „Z Vietnamu se stal jed v žilách americké armády.“

Oddíly odeslané do Vietnamu začátkem sedmdesátých let měly dobrý důvod vyhýbat se boji. Nejen, že byly ve válce, v niž již skoro nikdo nevěřil, ale navíc byly odveleny dlouho poté, co administrativa prohlásila, že se stahuje. Zdálo se, že není důvod riskovat zabití. Ve stejné době Státy zaplavovali vietnamští veteráni, kteří se vraceli z nejzuřivějších let bojů a jejich deziluze byla jasně patrná na každé domácí základně. Všude panovaly drogy a nekázeň a míra dezercí se neustále šplhala vzhůru, přičemž roku 1971 dosáhla 62,6% na každých tisíc vojáků. Mnozí z těchto veteránů se spojili s pokračujícími organizačními projekty. Když se 173. výsadková vrátila zpět do Fort Campbell, více než 300 vojáků z jejích řad se hned během prvního týdne po návratu zúčastnilo místního protiválečného pochodu.

Ačkoli se pozemní jednotky postupně vracely domů, pro některé složky amerického vojska válka eskalovala. Vyšší využití letecké síly neznamenalo jen více pilotů létajících skrze protileteckou obranu bombardovat Vietnamce, ale také bylo zapotřebí desetitisíců vojáků s nízkými hodnostmi pro podpůrné jednotky zajišťující obsluhu a údržbu letek stíhacích bombardérů. Tito muži byli převážně mladíci z třetího světa a bělošské dělnické třídy, kteří se nechali naverbovat k letectvu nebo námořnictvu povětšinou proto, aby unikli armádě. V těchto posádkách byly rozšířené protiválečné nálady, ale jejich odpor se v některých zásadních ohledech lišil od odporu příslušníků armády. Především nebyli přímo v palebné linii – ani nezabíjeli ani neriskovali, že budou zabiti – a proto jejich motivace k rebelii byla menší než u pozemních jednotek. Zabíjeli a umírali piloti, z nichž byli všichni důstojníci a sami sebe viděli spíše jako „profesionály“. A pak, protože podpůrné posádky se přímo neúčastnily boje, jejich odpor nedopadal na válku bezprostředně. Přesto ani zdaleka nebyly bezmocné.

Primární odpor se v té době rozvinul mezi posádkami letadlových lodí přímo angažovaných v náletech. Disent a jistá politická organizovanost sice existovaly i mezi personálem letectva a u dalších složek námořnictva, ale odpor se opravdu rozhořel tam, kde se podpůrné posádky dostaly do co nejbezprostřednějšího kontaktu s válkou. Pravděpodobně nejdramatičtější incident se odehrál na palubě letadlové lodi USS Coral Sea na podzim 1971. Coral Sea se v kalifornských docích připravovala na šňůru náletů podél vietnamského pobřeží. Na palubě byla posádka 4500 mužů, z nichž jen pár set byli piloti a zbytek podpůrné posádky. Hrstka mužů začala na lodi šířit petici, jejíž jedna část zněla: „My, lid, musíme vést vládu a nikoli jí dovolit, aby nás vedla! Coral Sea má v listopadu odplout do Vietnamu. Tak tomu ale nemusí být. Loď se nemusí aktivně zúčastnit konfliktu, pokud my, většina, dáme zaznít našemu názoru, že ve vietnamskou válku nevěříme. Máte-li dojem, že Coral Sea by do Vietnamu jezdit neměla, dejte zaznít svému názoru tím, že podepíšete tuto petici.“ Byť se petice musela šířit tajně a byť muži museli počítat s rizikem, že se podepisují na něco, co šarže nakonec možná uvidí, během pár týdnů se jich podepsalo více než 1000. Z nich vyrostla lodní organizace zvaná Stop Our Ship (SOS = Zastavme naši loď). Tito muži se angažovali v řadě demonstrací, aby dosáhli odkladu data vyplutí, a 6. listopadu přes 300 mužů z lodi vedlo podzimní protiválečný pochod v San Franciscu. Jejich snaha zastavit loď neuspěla a někteří muži dezertovali, než Coral Sea odplula do Vietnamu. Hnutí SOS se rozšířilo i na další letadlové lodě včetně USS Constellation, USS Hancock a USS Ranger.

Námořnictvo tedy bylo nadále sužováno politickým organizováním a vážným rasovým neklidem. V červnu 1972 vyřadila sabotáž USS Ranger a v říjnu zachvátily násilné střety USS Kittyhawk a USS Hassayampa. V listopadu téhož roku poškodila sabotáž USS Constellation, která následně zakotvila v doku, aby bylo poškození opraveno, načež došlo k situaci, kdy 130 členů posádky odmítalo přímé rozkazy k návratu na palubu. Ačkoli dopad těchto akcí znamenal jen malé zdržení válečného úsilí, pomáhaly udržovat neustálý tlak na administrativu, aby stáhla vojsko z katastrofy indočínské války.

Měnící se povaha války donutila stávající složky hnutí vojáků, aby přehodnotily svoji práci. Většina projektů zabývajících se pozemními silami – armádou a námořní pěchotou – zjišťovala, že základny ve Státech jsou plné nespokojených, naštvaných vojáků. Jenže pozemní válka byla „oficiálně“ u konce a hnutí opustil pocit naléhavosti. Výsledkem byly protichůdné impulsy mezi řadovými vojáky: pocit vzteku mírněný pocitem, že již nemá smysl riskovat a pouštět se do odporu, když nejjednodušší bude počkat si na propuštění z armády. Co se vojenských úřadů týká, ty urychlily propouštění, nabídly řadu dřívějších odchodů a začaly tak čistit základny ve Státech od vietnamských veteránů. Vztek i nadále vedl ke sporadickým aktům odporu, ale ty se jen zřídka vlily v trvalou organizační práci.

Když se pokoušeli tuto situaci analyzovat, organizátoři ve Fort Hood napsali, „Vidíme to tak, že tři hlavní prvky vojenského hnutí jsou: 1) vysoký stupeň militantnosti; 2) vysoký stupeň apatie a; 3) téměř naprostá absence organizace. První dva se mohou zdát protichůdné, ale ve skutečnosti nejsou. Lze být ultramilitantem v nenávisti vůči gumám, a přitom být naprosto apatický k možnosti změny.“ O organizační otázce napsali: „Přechodná povaha pobytu ve vojsku a hluboký strach z UCMJ hrají svoji roli v absenci organizovanosti. Ve Fort Hood, kde jsou povětšinou navrátilci z Vietnamu, převaha vojáků armádu vášnivě nenávidí, ale z uvedených důvodů proti ní nepůjdou. Takže vojenské hnutí se dnes skládá v zásadě z fraggingu, simulantství, individuálního vzdoru a sporadických vzpour a demonstrací. Vše bez trvalé organizace.“

Tento rozbor z Fort Hood zcela přesně popisuje situaci na většině základen armády a námořní pěchoty v té době. Bylo zřejmé, že válka jako téma vyprchává a většina organizátorů se posouvala k tématům, které přímo souvisely s třídním útlakem doma. Skupina vojáků z Fort Hood, která si říkala Vojenský výbor pro letní ofenzívu, se rozhodla soustředit na bojkot Tyrell´s Jewelers, celostátního řetězce zlodějských klenotnictví, který se specializoval na prodej levných klenotů vojákům pro jejich „ženu, miláčka či matku“ doma. Řetězec se chlubil „Čestnou úlohou ve vietnamské válce“, což znamenalo, že stavěl na odiv seznam vojáků, kteří bili zabiti a stále mu dlužili peníze a řetězec jim jejich dluhy šlechetně prominul. Snaha o bojkot nalezla ve Fort Hood odezvu a mobilizovala velké protestní hlídky a demonstrace. Bojkot se následně rozšířil i na další základny a přinutil místní Tyrell´s změnit obchodní praktiky. Této akci se tedy sice podařilo napomoci vytváření organizace ve Fort Hood, ale na konci bojkotu staré rozpory opět vypluly na povrch a organizace pomalu zmizela. Před některými z těchto problémů stáli i organizátoři na základnách námořnictva a letectva. Ti, kteří byli na letadlových lodích, sice stáli tváří v tvář výbušné situaci, ale ve zbytku námořnictva a letectva se v této době projevoval jen roztroušený odpor. Dělaly se jisté pozitivní aktivity. Na mnoha základnách začaly vycházet a přetrvaly noviny a v Námořní stanici Newport vznikla organizace na palubě lodi, která se měla vydat na plavbu „dobré vůle“ po portugalských koloniích v Africe. Tato činnost však jen zřídka ústila buď v masové akce, nebo přímý dopad na válku. Když severní Vietnam a NOF na jaře 1972 zahájily velkou ofenzivu a zhroucení saigonských sil se zdálo být realistickou možností, USA dokázaly díky ohromné mobilizaci letecké a námořní síly a bez vážnějších problémů ze strany řadových vojáků vyplnit úkol, jenž by pro armádu býval byl nemyslitelný.

Na počátku sedmdesátých let organizační kolektivy na většině základen rovněž pocítily dramatický dopad ženského hnutí. Nejbezprostřednějším efektem byl intenzivní vnitřní boj ohledně nadvlády mužů na osobní i organizační rovině. Dlouhodobějším efektem bylo, že mnohé ženy přehodnocovaly práci, kterou v předešlých letech odváděly, což často vedlo k rozhodnutí začít se orientovat na organizování dalších žen. V případě vojska to znamenalo organizovat ženy v uniformách a ženy v závislém postavení.

Zpočátku se tato práce zaměřovala na ženy v uniformách. Ženy se dávají k armádě z mnoha totožných ekonomických důvodů, které motivují muže: zdání, že armáda nabízí jistou práci s příležitostí „cestovat“ a jistou míru úcty. Krom toho řada žen z dělnické třídy po dostudování střední školy zjistí, že si mohou pouze vybrat, zda zůstanou doma, nebo se vdají a vojsko se jeví jako pohodlný útěk z této pasti. Proto se jich k armádě nechává naverbovat spousta. Ženské kolektivy se snažily o organizování jak ve Fort McClellan, tak ve Fort Bragg, ale v obou případech se organizování vojaček ukázalo jako velice obtížné. Míra nespokojenosti totiž nebyla příliš vysoká – 70% rekrutek se ve skutečnosti po skončení svého prvního kontraktu znovu hlasí do armády. Nadto se zjistilo, že homosexuální vojačky mají pocit, že pěchota jim nabízí poměrně bezpečnou komunitu homosexuálek, které se netýká obecné pronásledování přítomné v civilní společnosti. Proto se jim nechtělo riskovat vyhazov kvůli politické aktivitě. Jednotlivé vojačky se tedy silně vztahovaly k rozvíjejícímu se ženskému uvědomění, ale jejich akty odporu zůstávaly individuální a izolované. Ženy od Fort Bragg tak došly k závěru: „Máme pocit, že mezi vojačkami žádné masové hnutí nebude.“ Úspěšnější bylo organizování žen závislých na mužích ve vojsku, zejména pak manželek řadových vojáků. Ty musely své manžele následovat od základny k základně, jejich bydlení bylo ubohé a byly nuceny přežívat z hubených vojenských platů. Životy těchto rodin byly často finančně velice napjaté. Studie, kterou roku 1970 udělala vláda, fakticky zjistila, že rodiny 50 000 příslušníků armády žily pod „hranicí chudoby“. Proto byly tyto ženy často vnímavé k protiarmádním akcím, mobilizovaly se v několika kampaních za práva nájemníků a častokráte byly otevřené rozvíjejícímu se ženskému uvědomění. Panoval však i značný strach. Podle armádních předpisů je voják zodpovědný za jednání své manželky a řada vojáků byla za trest přeložena poté, co jejich manželky začaly být politicky aktivní. Tento i další faktory, jako třeba nestabilita a absence vojenských organizací, značně brzdily rozvoj velkého hnutí žen v závislém postavení.

Pro vojenské úřady to byla doba opatrného ústupu. V ozbrojených silách to vřelo, řada kariérních důstojníků znechuceně odcházela a šarže se z toho chaosu chtěly vymotat tím nejjednodušším způsobem. Represivní aparát ustoupil do pozadí a rozšířila se politika předčasných odchodů a propuštění pro vietnamské veterány a politické disidenty. Dokonce i v námořnictvu, které prožívalo nárůst odporu, se šarže rozhodly pro umírněnost a smířlivost.

Zásadní odpovědí totiž bylo soustředění se na vývoj zcela dobrovolnické služby. Byť válka stále ještě trvala a pořád se odvádělo k vojsku, to v dané době experimentovalo s řadou programů, od nichž si slibovalo, že schladí základny ve Státech a poskytnou vzor pro novou dobrovolnickou armádu (VOLAR). Mezi tyto programy patřily rady pro rasové vztahy, jisté uvolnění kasárenských předpisů a v některých pevnostech budování kýčovitých bufetů, v nichž nechyběly ani černobílé plakáty a mírové znaky, přímo na základně. (Jeden takový bufet ve Fort Carson se příznačně jmenoval Inscape = Únik dovnitř.) Tyto počateční programy často dovedly šarže k pohromám. Poklidné rady pro rasové vztahy začasté rozvrátili militantní černošští vojáci a první rockový koncert na podporu VOLAR se ve Fort Ord změnil v bitvu mezi vojáky a vojenskou policií. Tyto první programy ale byly jen náznaky začátku snahy o VOLAR. A s postupným stahováním vojska z války v Indočíně se naplno uváděly do praxe plány fundamentální změny v ozbrojených silách.

Moderní dobrovolnická armáda

Podpis Vietnamských mírových dohod v lednu 1973 značil formální konec více jak desetiletého angažmá amerického vojska. Válka sice pokračovala a nové angažmá USA zůstávalo problematickou možností, ale dohody signalizovaly počátek nové éry. Pozemní jednotky odešly z Indočíny, nálety skončily a vojáci se zase vrátili k mírové službě. Spolu s ukončením odvodů tyto změny značily příležitost pro ozbrojené síly k vlastní přestavbě.

Tato současná rekonstrukce sestává ze dvou primárních prvků. Zaprvé se snižuje důraz kladený na armádu a pozemní síly obecně. Pozornost se místo nich soustřeďuje na mechanizovanou válku a sílu námořnictva a letectva. Výhodou těchto sil je značná mobilita, nesmírná úderná síla a závislost na menším počtu mužů. Druhým prvkem je transformace armády v sílu složenou z ekonomicky motivovaných dobrovolníků. Věří se, že zvyšování platů ve vojsku, které přichází v době rostoucí nezaměstnanosti a všeobecné hospodářské nestability, bude dělnickou mládež motivovat, aby se ve větším počtu hlásila do armády.

Do jisté míry je toto úsilí úspěšné. Vojsko utratilo milióny dolarů za reklamu, značně rozšířilo své sbory verbířů a podařilo se mu přiblížit ke splnění svých kvót rekrutů. Letectvo a námořnictvo nemají žádné problémy, počet žen hlásících se k vojsku se zvýšil o 50% a značné množství mužů se dalo k armádě a mariňákům. Přesto je tu jeden nápadný neúspěch. Nemohou sehnat dostatek mužů k Bojovým zbraním, samotnému srdci armády. Za fiskální rok 1973 se k pěchotě dalo jen 34 000 mužů – 57% původního cílového počtu – a to navzdory bonusu 2500 dolarů za čtyřletý kontrakt u Bojových zbraní. Aby zvýšili počet naverbovaných, snížili dokonce nároky na vzdělání, ale za první měsíce fiskálního roku 1974 se počet černošských rekrutů zvednul na 31%, avšak i s přetrvávajícím strašidlem černošského rebelantství, které armádu děsí. V nové snaze vypořádat se s nedostatkem bojových oddílů armáda v únoru 1974 oznámila, že vytváří novou bojovou divizi přesunutím mužů z velitelství a podpůrných zaměstnání. Tolik k možnosti zvolit si jednotku, u níž budete sloužit!

Je třeba zdůraznit, že ekonomicky motivovaný rekrut není nutně nadšeným vojákem. Verbíři stále vyprávějí báchorky o nereálném světě, aby splnili své kvóty rekrutů a vojáci stále zjišťují, že vojsko není tím, co na základě oněch pohádek očekávali. Ukazatele, které armáda používá pro morálku a disciplínu, ukazují, že nespokojenost mezi novými rekruty je vysoká. Ve Fort Lewis se modelové jednotce VOLAR, která je na základně umístěna, říká „Noví a spolehliví“. Studie provedená v prvních pěti měsících roku 1973 odhalila, že míra nedovoleného opuštění kasáren je u Nových a spolehlivých 47,2% na každých tisíc vojáků, zatímco u ostatních jednotek na základně byla průměrně kolem 21,9%. Zároveň Nápravné výcvikové zařízení ve Fort Riley, které bylo zřízeno za války pro chronické útěkáře z kasáren, nadále týdně přebírá 150 vojáků. Je tedy zřejmé, že nový rekrut je se svojí situací často nespokojen.

Tato nespokojenost však nepostačuje k vyvolání masivního odporu. Konec pozemní války odstranil primární motivaci, proč vojáci riskovali trest. Dnes sice může existovat nespokojenost, ale celkově ji zcela zastiňuje strach z UCMJ. Jak začátkem roku 1973 napsali organizátoři z Fort Bragg: „Začalo nám docházet to, co jsme doteď odmítali pochopit – naprostá většina vojáků ve Fort Bragg ve Vietnamu nebyla a pravděpodobně je tam ani nikdy nepošlou. Všichni veteráni, kteří naplňovali řady vojenského hnutí a vedli je, nyní odcházeli a chlapy, kteří teď přicházeli do armády, nečekal rok trmácení se po všech vietnamských zapadákovech.“

Organizované formy hnutí vojáků se začínaly vytrácet. Obchůdky a bufety to balily, noviny přestávaly vycházet pravidelně, nebo zmizely úplně, skupiny vojáků se rozplynuly s propuštěním jejich posledních členů z armády. Jisté osamocené pokusy o organizování sice pokračovaly a u některých pevností se dělala úspěšná práce okolo třídních témat, ale tyto snahy již nedokázaly vyvolat nový růst. Éra masivního odporu vojáků skončila.

Závěr

V historii měly pokusy levice o organizování v armádě jen omezené formy. Za bolševické revoluce se organizování ve vojsku objevilo v době intenzivní revoluční vlny, a proto jejími cíli byla neutralizace ozbrojené moci státu a získání ozbrojených kontingentů na stranu revoluce. Za rolnických revolucí v Číně, na Kubě a ve Vietnamu k těmto organizačním snahám docházelo v době přímé vojenské konfrontace mezi státními armádami a armádami revoluce a organizační úsilí tedy bylo pokračováním této války v jiné podobě. V evropských armádách sice za obou světových válek probíhal jistý neklid, ale levice z jednotlivých evropských zemí obecně podporovala válečné úsilí a tak se na organizování ve vojsku nesoustřeďovala a koloniální války evropských mocností probíhaly, aniž by je brzdil odpor levice. Jak tragicky demonstroval chilský puč, úloha vojska je v třídní společnosti zásadní, a přesto se právě rozvoji teorie a praxe organizování ve vojsku věnuje jen malá pozornost.

Proto je zkušenost s organizováním v amerických ozbrojených silách za vietnamské války poměrně unikátní. Představovala pokus o radikalizaci dělnické třídy v uniformách, která byla vystavena partikulární tísni v době, kdy v civilním životě byla dělnická třída relativně spící. Za této situace bylo nerealistické chápat ony organizační snahy jako pokus získat ozbrojené kontingenty na stranu levice. Cíly byly spíše dva: zaprvé, co nejvíce snížit schopnost amerického vojska intervenovat ve vietnamské revoluci; a zadruhé, stimulovat boj a militantnost v jedné generaci dělnické mládeže.

V obou cílech bylo dosaženo jistého úspěchu. Rozklad pozemních sil ve Vietnamu byl hlavním faktorem, jenž zapříčinil stažení USA. Tento rozklad způsobila celá spleť faktorů, počínaje otřesy v civilní společnosti až po dopad vietnamské revoluce, a z velké části se ochabnutí morálky a bojeschopnosti vyvinulo živelně. Nicméně uvědomělé organizační snahy radikálů v ozbrojených silách i mimo ně v tomto rozkladu sehrály roli katalyzátoru. Dlouhodobé dopady oněch organizačních snah bude třeba teprve určit. Hnutí veteránů a politický vývoj Vietnamských veteránů proti válce jistě ilustrují, že u tisíců vojáků došlo k trvalé změně v uvědomění. Přinejmenším vojenská tradice americké dělnické třídy utržila velkou ránu. Co je však ještě důležitější, milióny mladých z dělnické třídy, kteří si prošli válkou, se nyní vrací k civilním zaměstnáním a životním situacím. Do jaké míry lze militantnost a uvědomění, jež vznikly během daného období, přenést do civilního třídního boje ukáží teprve příští roky.

Postscriptum

Americké ozbrojené síly ve Vietnamu utrpěly těžkou porážku. Snahy o jejich přestavbu po roce 1975 sledovaly ideovou linii diskutovanou v Khaki rebelech: vytvoření „zcela dobrovolnické“ armády založené na růstu platů a univerzitním vzdělání výměnou za následný nástup k vojsku a sliby velmi kvalitního výcviku, který rekrutům umožní znovu se vrátit do civilního života s dovednostmi uplatnitelnými na trhu práce.

Jelikož se kolektivní vzpomínka na debakl ve Vietnamu částečně vypařila, mnozí se nechali naverbovat a rostoucí počet rekrutů si vskutku zvolil bojový výcvik, byť většina jich pochybovala, že je osobně takový výcvik skutečně dostane do rozsáhlé války. Velení amerického vojska si ale zároveň nadále dělalo obavy o morálku svých vlastních jednotek a ještě více se obávalo neochoty amerických civilistů přijmout vysoké počty mrtvých. Proto se snaha o „mechanizovanou válku“ akceleruje od roku 1975 až do dneška, do roku 2003. Povzbuzena nerealistickou představou spolehlivosti a přesnosti „chytrých“ střel a naváděcích systémů pro bomby, vládnoucí třída utratila stamiliardy za vývoj zbraní, které by mohly ze vzduchu nepřátelský stát srovnat se zemí a na pozemní jednotky by zbylo menší riziko „prostého“ vyčištění nepořádku, který po náletech zůstane.

Taková byla jednoznačně strategie Bushovy administrativy v současné válce proti Iráku. „Šok a děs“ se americkému obyvatelstvu prezentoval jako letecký úder o tak drtivé síle, že se pozemní odpor rozpadne. Vojákům se nepřímo slibovalo, že je budou vítat oslavující Iráčané mávající americkými vlajkami na kolem projíždějící tanky a humvees – málem „opakování“ vstupu amerických jednotek do Paříže na konci druhé světové války, které tehdy vítali oni dnes tolik nevděční Francouzi.

Jenže tato Bushova, Rumsfeldova a Ashcroftova fantazie se neměla stát realitou. Vládnoucí politický systém Saddáma Husajna sice šlo z oblohy rozstřílet na cucky, ale představa, že nové americké impérium napochoduje jako ničím nerušené okupační síla, byla mylná. A proto, když Bush 1. května 2003 vyhlásil „hlavní bojovou“ operaci za ukončenou, v době, kdy píši toto postscriptum, irácký odpor proti novému impériu nachytal americkou vládnoucí třídu dramaticky nepřipravenou. A účet za ni jako vždy platí pěšáci z dělnické třídy. Je důležité, že i „nová“ dobrovolnická armáda reaguje na tento reálný otřes. Poté, co je krmili celou hromadou výmyslů, které měly ospravedlnit válku, včetně lži, že by Irák mohl být napojen na Al-Kajdá a útoky z 11. 9., pozemní jednotky se začínají cítit podvedené.

Vojáci z Třetí pěší divize – představující 12 000 ze 148 000 amerických vojáků, kteří jsou v současnosti v Iráku, a rozhodně jeden z útvarů nejpříměji zapojených do pozemních bojů – dali tento měsíc zaznít svým stížnostem v rozhovorech pro zpravodajství ABC. Většina dotazovaných se cítila podvedena trojnásobným prodloužením svého pobytu v Iráku, jeden volal po rezignaci Donalda Rumsfelda a vojín Jason Ring („stoje u svého humvee“) byl citován, jak říká: „Osvobodili jsme Irák. Ti lidi nás tady ale nechtějí. A víte co? Ani my tady nechceme být! Tak proč jsme pořád tady? Proč nás neodvezou domů?“ Další voják napsal v e-mailu: „Už dvakrát nám řekli, že jedeme domů a dvakrát nám rozkázali zůstat v Iráku. Naše morálka není vysoká ani nízká. Prostě neexistuje.“

Takovýto nesouhlas si rychle vysloužil pokárání z Bílého domu. Důstojníci pozemních divizí dostali přísný rozkaz umlčet vojáky. Kariéra některých se ocitla v ohrožení. Generál John Abizaid stroze oznámil: „Nikdo z nás, co nosíme tuto uniformu, nesmí říci cokoli pohrdavého o ministrovi obrany nebo prezidentovi Spojených států.“

Jenže pozemní jednotky si zachovávají schopnost myslet. Současná krize v Iráku odhalila, že nábor mladých z dělnické třídy do ozbrojených sil s příslibem, že si ekonomicky polepší – čili v zásadě „ekonomický“ nábor těch nejvíce znevýhodněných příslušníků dělnické třídy a nikoli celospolečenský nábor – ještě pořád neprodukuje vojsko ochotné masově bojovat a nesmírně trpět pro postup impéria. Toto vznikající schizma lze přiživovat nejen neustálou osvětou a agitací mezi vojenským personálem, ale také prací mezi tou dělnickou mládeží, která ještě zůstává civilisty a teprve by se mohla nechat naverbovat jako náhradníci místo válkou utahaných vojáků, kteří jsou stále ještě v Iráku.

Během psaní těchto řádek Třetí pěší divize získala 148. přiznanou oběť současné války, neboť mladý voják byl minou vymrštěn ze svého humvee. Americký tisk jeho smrt zaznamenal jako oběť, kterou válka roku 2003 co do počtu mrtvých amerických vojáků předčila válku proti Iráku v roce 1991. Jeho kamarádi vojáci možná již chápou i hlubší význam.

Matthew Rinaldi

červenec 2003

---

[1]Plukovník Robert D. Heinl, The Collapse of the Armed Forces, North American Newspaper Alliance, Armed Forces Journal, 7. června 1971.

[2]Gilles Dauvé, Když povstání umírají, Antagonism Press, 2000, str. 25.

[3]Termín z vietnamské éry označující zabití důstojníka jeho muži, často s pomocí granátu.

[4]Gabriel Kolko. Iraq, the United States and the end of the European Coalition.

[5]Jen několik málo bystrozrakých jedinců z politické elity USA se zjevně obává, že by angažmá USA v pozemní válce mohlo odpálit rozsáhlé vření doma. Podle amerického časopisu Newsweek došlo na schůzce v Bílém domě během intervence prezidenta Clintona na Balkáně k prudké výměně názorů mezi Madeleine Albrightovou, tehdejší velvyslankyní v OSN, a tehdejším poradcem pro národní bezpečnost Colinem Powellem. Newsweek uvádí následující zmatený a polosouvislý popis: „…Powell vytrvale vzdoroval angažmá Ameriky. Původně byl i proti leteckému shazování potravin v obavě, že se to nepodaří a do konfliktu budou nevyhnutelně zataženy pozemní jednotky armády USA. Jeho civilním šéfům, kteří jej podezírali, že na otázku, kolik bude potřeba amerických jednotek, odpovídá nadsazenými čísly, docházela trpělivost. Na jedné schůzce se Madeleine Albrightová, tehdejší velvyslankyně v OSN, pustila do slavné konfrontace s Powellem. „Jaký má smysl, že máme tuto vynikající armádu, o které vždycky mluvíte, když ji nemůžeme použít,“ zeptala se. Powell ve svých pamětech vzpomíná, že Albrightové na to řekl, že vojáci „nejsou vojáčci na hraní, se kterými můžete libovolně pohybovat po jakési globální hrací ploše.“ Jeden činitel, který byl svědkem této výměny názorů, řekl Newsweeku, že Powell řekl i cosi poměrně odhalujícího, co se ve zprávách neobjevilo. „Stala by jste se svědkem zničení této skvělé společnosti,“ řekl generál vztekle Albrightové. Bylo jasné, řekl tento činitel, že Powell měl na mysli svoji milovanou armádu.“ (Evan Thomas a John Berry, „Colin Powell: Behind the Myth“, Newsweek, 5. března 2001) Za vietnamské války byl Colin Powell nižším důstojníkem v 1. Americké divizi zamořené fraggingem. Při mnoha příležitostech Powell prohlásil, že to byla porážka USA ve Vietnamu, co nejvíce ovlivnilo jeho světonázor. Powell jasně chápe, že ozbrojené síly jsou funkcí širší civilní společnosti, která je plodí. Mluvil Colin Powell ve své poznámce o „zničení této skvělé společnosti“ o armádě USA nebo o samotné americké společnosti? Rozřešení je na vás!