Skip to content

Reforma a protireforma v byrokratickém bloku: Československo 1968

23.2.2011

Analýza Situacionistické internacionály z roku 1969.

***

Málem by bylo lze říci, že dějiny si v posledních dvaceti letech stanovily jako jediný úkol vyvrátit Trockého analýzu byrokracie. Jakožto oběť jakéhosi „třídního subjektivismu“ Trockij celý svůj život odmítal vidět v praxi stalinismu cokoli jiného než dočasnou úchylku uzurpátorské vrstvy – „thermidorskou reakci“. Jelikož byl ideologem bolševické revoluce, nedokázal se v době stalinistické restaurace stát teoretikem revoluce proletářské. A protože odmítal ve vládnoucí byrokracii vidět to, čím skutečně byla, jmenovitě novou třídu vykořisťovatelů, tak se tento Hegel zrazené revoluce připravil o schopnost provést její opravdovou kritiku. Teoretickou i praktickou nemohoucnost trockismu (ve všech jeho podobách) lze z velké části připsat tomuto mistrovu prapůvodnímu hříchu.

V Enragés a situacionisté v okupačním hnutí (kapitola 1) jsme měsíc před ruskou invazí říkali:

„Byrokratické přivlastnění si společnosti je neoddělitelné od totalitní držby státu a absolutní vlády jeho ideologie. Absence cenzury, zaručení svobody projevu a práva na sdružování postaví ve velmi blízké budoucnosti před Československo následující alternativy: buď represe, která odhalí naprostou klamnost těchto ústupků, nebo proletářský útok proti byrokratickému vlastnictví státu a ekonomiky, jež se odhalí, jakmile panující ideologie na jakkoli dlouhou dobu přijde o svoji vždy přítomnou policii. Na výsledku takového konfliktu bude maximálně zainteresována ruská byrokracie, jejíž přežití by vítězství českých dělníků ohrozilo.“

Uskutečnila se první alternativa v podobě intervence „sovětských“ tanků. Základem totálního panství Moskvy nad „socialistickými“ zeměmi bylo toto zlaté pravidlo proklamované a praktikované ruskou byrokracií: „Socialismus nesmí dojít dál než naše armáda.“ Kdekoli ona armáda byla hlavní silou dosazující „komunistické“ strany k moci, má poslední slovo pokaždé, když její bývalí chráněnci vykazují sklony k nezávislosti, které by mohly ohrozit totalitární byrokratické panství. Ruský socioekonomický systém byl pro nové byrokratické režimy od začátku ideálním typem. Věrnost tomuto archetypu ale často naráží na specifické požadavky konkrétních ovládaných společností. Jelikož se zájmy vládnoucí třídy každého byrokratického satelitu nutně neshodují se zájmy ruské byrokracie, vztahy mezi byrokraciemi vždy obsahovaly fundamentální konflikty. Polapeny mezi kladivem a kovadlinou, satelitní byrokracie se vždy nakonec přimknou ke kladivu, jakmile proletářské síly začnou demonstrovat svoji touhu po autonomii. V Polsku nebo Maďarsku, stejně jako nedávno v Československu, národní byrokratická „revolta“ nikdy nezajde za výměnu jednoho byrokrata druhým.

Jakožto první industrializovaný stát dobytý stalinismem, Československo v posledních dvaceti letech zaujímalo „výsadní“ postavení v mezinárodním systému vykořisťování zřízeném Rusy po roce 1949 a vsazeném do rámce „socialistické dělby práce“ řízeného skrze RVHP. Holý totalitarismus Stalinovy éry znamenal, že od svého nástupu k moci nemohli čeští stalinisté dělat nic jiného než imitovat „universální socialistický systém“. Jenže na rozdíl od ostatních byrokratických zemí, které skutečně potřebovaly ekonomický rozvoj a industrializaci, úroveň výrobních sil v Československu byla v naprostém rozporu s cíli ekonomického programu nového režimu. Po patnácti letech iracionálního byrokratického managementu byla česká ekonomika na pokraji katastrofy a její reforma se pro vládnoucí třídu stala otázkou života a smrti. Právě tato otázka ležela u kořene „Pražského jara“ a avanturistické liberalizace, o kterou se byrokracie pokusila. Než se ale pustíme do analýzy této „byrokratické reformy“, zorientujme se přezkoumáním jejích zdrojů v čistě stalinistickém (či Novotného) období.

Když se po pražském převratu (1948) Československo začlenilo do téměř zcela soběstačného ekonomického systému východního bloku, stala se z něj hlavní oběť ruského panství. Poněvadž bylo nejvyspělejší zemí, muselo nést náklady na industrializaci svých sousedů, kteří sami byli pod jhem politiky supervykořisťování. Po roce 1950 vneslo totalitní plánování, s jeho důrazem na metalurgický a strojírenský průmysl, do fungování ekonomiky závažnou nerovnováhu, která se vytrvale zhoršovala. Roku 1966 dosáhly investice do českého těžkého průmyslu 47%, což byla ta nejvyšší míra na světě. Důvodem bylo to, že Československo muselo poskytovat – za směšně nízké ceny, které ani nepokrývaly výrobní náklady a opotřebení strojního parku – suroviny (během pěti let SSSR spotřeboval zásoby na padesát let z jáchymovských uranových ložisek v Čechách) a průmyslové zboží (stroje, zbraně atd.) SSSR a dalším „socialistickým“ zemím a později „třetímu světu“, po němž Rusové bažili. Byla to ideologie „výroby pro výrobu“, co doprovázelo toto podnikání, jehož náklady měli nést především dělníci. Již v roce 1953 se v důsledku peněžní reformy vzbouřili dělníci z Plzně, protože jejich mzdy klesly a ceny se zvýšily. Okamžitě byli násilně potlačeni. Následky této ekonomické politiky byly zásadní: rostla závislost české ekonomiky na sovětských dodávkách surovin a paliv; orientace na zahraniční zájmy; ostrý pokles životní úrovně následující po poklesu reálných mezd; a konečně pokles národního důchodu po roce 1960 (jeho míra růstu se snížila z průměrných 8,5% za léta 1950-1960 na 0,7% v roce 1962). V roce 1963, poprvé v dějinách „socialistických“ zemí, národní důchod nerostl, ale klesal. Jednalo se o výstražný signál k nové reformě. Ota Šik odhadoval, že k tomu, aby se v roce 1968 dosáhlo stejného růstu národního důchodu, jaký byl v roce 1958, bude zapotřebí zečtyřnásobit investice. Od roku 1963 se začalo oficiálně přiznávat, že „československé národní hospodářství prochází obdobím vážné strukturální nerovnováhy s omezenými inflačními tendencemi, které se objevují ve všech sférách života a společnosti, zejména pak v zahraničním obchodě, na domácím trhu a v investicích“ (Československý zahraniční obchod, říjen 1968).

Začaly se objevovat hlasy trvající na naléhavé potřebě transformovat ekonomiku. Profesor Ota Šik se svým týmem začal připravovat svůj reformní plán, který měly po roce 1965 víceméně přejmout vyšší vrstvy státu. Nový plán Oty Šika obsahoval celkem troufalou kritiku fungování ekonomiky v předešlých letech. Zpochybňoval silný vliv Ruska a navrhoval osvobodit ekonomiku od rigidního centrálního plánování a otevřít ji světovému trhu. To by ale nutně znamenalo jít za pouhou reprodukci kapitálu, skoncovat se systémem „výroby pro výrobu“ (poté, co byla oslavována jako základní princip socialismu, se nyní odsuzovala jako zločin proti socialismu), snížit náklady na výrobu a zvýšit index produktivity, který poklesl z 7,7% v roce 1960 na 3,1% v roce 1962 a v následujících letech dále klesal.

Tento plán – vzor technokratické reformy – se začal zavádět v roce 1965 a naplno se rozjel od roku 1967. Vyžadoval jasný rozchod s administrativními metodami, které drtily veškerou iniciativu: dával výrobcům „zájem“ na výsledcích jejich práce, zaručoval autonomii různým podnikům, odměňoval úspěchy, trestal neúspěchy, náležitými technickými opatřeními podněcoval rozvoj ziskových odvětví a podniků a stavěl trh znovu na nohy, když srovnával ceny se světovým trhem. Jelikož mu úzkoprsé administrativní kádry kladly odpor, zaváděl se tento program jen po malých dávkách. Novotného byrokracie začala spatřovat nebezpečné dopady takovéhoto riskantního podniku. Dočasné zvýšení cen, které nedoprovázel odpovídající růst mezd, umožnilo konzervativní vrstvě shodit celý projekt v očích dělníků. Sám Novotný se tvářil jako obhájce zájmů dělnické třídy a na jedné schůzi s dělníky v roce 1967 nová opatření otevřeně kritizoval. Do bitvy ale vstoupilo i „liberální“ křídlo, vědomé si skutečných zájmů byrokratického režimu v Československu a jisté si podporou obyvatelstva. Jak napsal jeden novinář z Kulturní tvorby (5. ledna 1967), „Pro lid se nový hospodářský systém stal synonymem nutnosti změny,“ totální změny. Byl to první článek v řetězu událostí, které nevyhnutelně povedou k dalekosáhlým společenským a politickým změnám. Jelikož konzervativní byrokracie neměla žádnou skutečnou podporu, na kterou by se mohla spolehnout, neměla jinou možnost než přiznat své neúspěchy a postupně se vypoklonkovat z politické scény: jakýkoli odpor z její strany by rychle vedl explozi analogické s Budapeští v roce 1956. Čtvrtý Sjezd spisovatelů (i když spisovatelům a filmařům již byla povolena jistá okrajová umělecká svoboda) se v červnu 1967 změnil v opravdovou veřejnou obžalobu režimu. „Konzervativci“ z posledních sil reagovali vyloučením jistého počtu radikálních intelektuálů ze strany a postavením jejich časopisu pod přímou kontrolu ministerstva.

Větry revolty ale duly silněji a silněji a nic již nemohlo zastavit lidové nadšení pro transformaci panujících podmínek českého života. Poté, co byla represivně potlačena, se studentská demonstrace protestující proti vypínání elektřiny změnila ve schůzi, kde se vznášela obvinění proti režimu. Jedním z prvních zjištění této schůze – zjištění, které se stane heslem celého následného opozičního hnutí – bylo, že v kontrastu „neuvěřitelných rozporů mezi tím, co se říká, a co se skutečně dělá,“ je třeba naprosto trvat na tom, aby se říkala pravda. V systému založeném na neustálých lžích ideologie se takový požadavek stává zcela prostě revolučním. A intelektuálové nezklamali a rozvedli jeho implikace až na samou mez. V byrokratických systémech, kde nic nesmí unikat státo-stranickému totalitarismu, protest proti sebemenší životní drobnosti nevyhnutelně vede ke zpochybnění celku stávajících podmínek, k lidskému protestu proti celému nelidskému životu, který jsou lidé nuceni vést. I když se omezovala na akademickou půdu pražské univerzity, studentská demonstrace se týkala všech odcizených aspektů českého života, který se během schůze pranýřoval jako nepřijatelný.

Pak se vedení nad hnutím chopila neobyrokracie a snažila se je zastavit úzkým rámcem svých reforem. V lednu 1968 byl přijat „Akční program“ který označoval vzestup Dubčekova týmu a odstranění Novotného. Vedle ekonomického plánu Oty Šika, jenž byl nyní definitivně přijat a začleněn do tohoto nového programu, nové vedení pyšně proklamovalo i jistá politická opatření. Zaručovaly se téměř všechny formální „svobody“ buržoazních režimů. Tato pro byrokratický režim zcela bezprecedentní politika ukazuje, jak moc bylo v sázce a jak vážná byla situace. Radikální živly využívající těchto byrokratických ústupků odhalí svůj skutečný záměr jako „objektivně nutná“ opatření k zabezpečení byrokratického panství. Smrkovský, nejliberálnější z nově povýšených členů, naivně vyjádřil pravdu byrokratického liberalismu: „Při vědomí, že i v socialistické společnosti probíhá evoluce skrze neustálé střety zájmů v hospodářské, společenské a politické sféře, bychom měli usilovat o systém politického vedení, který umožňuje vyřešit všechny společenské konflikty a vyhnout se nutnosti mimořádných administrativních zásahů.“ Nová byrokracie si ale neuvědomovala, že zřeknutím se oněch „mimořádných zásahů“, které ve skutečnosti tvoří její jedině normální způsob vládnutí, otevře svůj režim nemilosrdné radikální kritice. Svoboda sdružování a tvůrčího i politického projevu vyvolala opravdové orgie kritické pravdy. Představa, že „vedoucí úloha“ strany by měla být, „přirozeně a živelně uznávána i na té nejnižší úrovni díky schopnosti jejích komunistických funkcionářů pracovat a velet“ (Akční program), byla všude v troskách a začaly se pozvedat nové požadavky na autonomní dělnické organizace. Na konci jara 1968 budila Dubčekova byrokracie směšný dojem, že chce, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Opětovně potvrdila svůj úmysl zachovat si politický monopol: „Jestli se antikomunistické živly pokusí zaútočit na tuto dějinnou skutečnost (tj. právo strany vést), strana zmobilizuje všechny síly lidu a socialistického státu, aby tyto avanturistické pokusy zapudila a zadusila“ (Rezoluce Ústředního výboru, červen 1968). Jakmile však byrokratická reforma umožnila většině strany participovat na rozhodování, jak by velké většina mimo stranu mohla nechtít rovněž rozhodovat sama za sebe? Když ti, kdo jsou na vrcholu státu, začnou hrát housle, jak mohou čekat, že ti dole nezačnou tančit? Od této chvíle začaly revoluční tendence obracet svoji kritiku k pranýřování liberálního formalismu a jeho ideologie. Až do té doby byla demokracie, tak říkajíc, „uvalena na masy“ stejně, jako na ně předtím byla uvalena diktatura, čili neměly možnost na něčem se skutečně podílet. Každý věděl, že Novotný se k moci dostal jako stoupenec liberalizace a že i Dubčekovu hnutí neustále hrozí „gomulkovská regrese“. Společnost se netransformuje změnou svého politického aparátu, ale jeho vyvrácením odshora dolů. Lidé tak došli do bodu, kdy kritizovali bolševický koncept strany jakožto vůdkyně dělnické třídy a kdy požadovali autonomní organizaci proletariátu, která bude předzvěstí rychlého skonu byrokracie. A to proto, že pro byrokracii musí proletariát existovat pouze jako imaginární síla. Byrokracie jej redukuje – nebo se jej snaží redukovat – tak, aby nebyl ničím jiným než zdáním, ale chce, aby toto zdání existovalo a aby věřilo ve svoji vlastní existenci. Byrokracie svoji moc staví na své formální ideologii, ale její formální cíle se stávají jejím skutečným obsahem a tak se všude dostává do konfliktu s reálnými cíli. Kdekoli se zmocnila státu a ekonomiky, kdekoli se obecný zájem státu stává zájmem sám o sobě a tudíž zájmem skutečným, tam se byrokracie dostává do konfliktu s proletariátem stejně, jako se každý důsledek dostává do střetu s postuláty byrokracie.

Opoziční hnutí následující po byrokratické reformě, ale došlo jen do poloviny cesty. Nemělo čas zajít až do všech svých praktických důsledků. Sotva se neúnavná teoretická kritika „byrokratické diktatury“ a stalinistického totalitarismu začala provádět autonomně velkou většinou obyvatelstva, neobyrokracie zareagovala tak, že začala mávat strašákem ruské hrozby, která byla přítomná již od května. Lze říci, že velkou slabinou československého hnutí bylo, že dělnická třída do něj sotva zasáhla jako autonomní a rozhodující síla. Témata „samosprávy“ a „dělnických rad“ zahrnutá do technokratické reformy Oty Šika nepřekračovala byrokratickou perspektivu „demokratického managementu“ jugoslávského stylu. A to platí i pro alternativní projekt zjevně načrtnutý odboráři a předložený 29. června Závody Wilhelma Piecka. Kritika leninismu, který „jistí filozofové“ již považovali za „deformaci marxismu, neboť ze své podstaty obsahuje logiku stalinismu,“ nebyla, jak by řekli pitomí redaktoři Rudého práva, „absurdní představou, protože se konec konců rovná popření vedoucí úlohy proletariátu“ (!), ale nejvyšším bodem teoretické kritiky dosaženým v byrokratické zemi. Revoluční čeští studenti se vysmáli samotnému Dutschkemu[1] a jeho „anarchomaoismus“ opovržlivě odmítli jako „absurdní, směšný a nezasluhující si zájem ani patnáctiletého člověka.“

Veškerou tuto kritiku, která zjevně mohla vést jedině k praktickému zpochybnění třídní moci byrokracie, Dubčekův režim toleroval a občas i podněcoval, pokud ji mohl kooptovat jako legitimní odsouzení „stalinsko-novotnovských chyb“. Byrokracie vskutku kritizuje své vlastní zločiny, ale vždy tvrdí, že je spáchali druzí: oddělí od sebe jednu svoji část a pozvedne ji na rovinu autonomní entity, na kterou lze svést všechny zločiny proti proletariátu (od těch nejdřevnějších časů je obětování oblíbenou metodou byrokracie k udržování své moci). V Československu stejně jako v Polsku a Maďarsku byl nacionalismus tím nejlepším argumentem vládnoucí třídy ke získání podpory obyvatelstva. Čím jasnější byla ruská hrozba, tím více sílila Dubčekova byrokratická moc. Jeho největší touhou bylo, aby síly Varšavské smlouvy na neurčito zůstaly u hranic. Dříve nebo později by však český proletariát musel skrze boj zjistit, že nejde o to poznat, co momentálně daný byrokrat nebo i byrokracie jako celek vyhlašují za svůj cíl, nýbrž o to poznat, čím ve skutečnosti byrokracie je a co bude – v souladu se svojí vlastní podstatou – historicky nucena učinit. A proletariát by pak musel přistoupit k náležité akci.

A právě strach z takovéhoto poznání děsil ruskou byrokracii a její satelity. Představte si ruského (nebo východoněmeckého) byrokrata uprostřed této „ideologické“ paniky, jak je jeho mozek – stejně chorý jako jeho moc – mučen, zmaten, omráčen vším tím křikem nezávislosti, dělnických rad, „byrokratické diktatury“ a spiknutím dělníků s intelektuály a tím, že vyhrožují obranou svých výdobytků se zbraní v ruce, a pochopíte, jak v tomto hlučném zmatku pravdy a svobody, spiknutí a revoluce, mohla ruská byrokracie na své české protějšky zakřičet: „Raději strašlivý konec než strach bez konce!“

Jestli kdy nějaká událost vrhala před sebe svůj stín dlouho předtím, než k ní došlo, pak to byla – pro ty, kdo vědí, jak číst moderní dějiny – ruská intervence v Československu. Dlouho se o ní přemítalo a navzdory všem svým mezinárodním dopadům byla fakticky nevyhnutelná. Tím, že přivodilo zpochybnění všemohoucnosti byrokratické moci, Dubčekovo avanturistické – leč nutné – úsilí začalo ohrožovat tu samou moc, ať se nalézala kdekoli, a tudíž se stalo netolerovatelným. Bylo vysláno šest set tisíc vojáků (skoro tolik, kolik je Američanů ve Vietnamu), aby s ním brutálně skoncovali. A tak, když se konečně objevily ony „antisocialistické“ a „kontrarevoluční“ síly – neustále vyvolávané a vymítané všemi byrokraty – nezjevily se pod Benešovým portrétem ani nebyly vyzbrojeny „německými revanšisty“, ale přišly v uniformách „Rudé“ armády.

Po sedm dní – „velkolepá sedmička“ – probíhal pozoruhodný lidový odpor, v němž se fakticky veškeré obyvatelstvo mobilizovalo proti agresorům. Paradoxem je, že jasně revoluční metody boje se používaly na obranu reformistické byrokracie. K čemu však nedošlo během hnutí, k tomu určitě nemohlo dojít za okupace: ruská vojska, která dubčekovcům umožňovala maximálně zbržďovat revoluční proces, dokud stála na hranicích, jim rovněž umožnila kontrolu nad celým hnutím odporu po 21. srpnu. Sehrála přesně tutéž úlohu, jakou hrají americká vojska v Severním Vietnamu: zajištění jednohlasné podpory mas pro byrokracii, která je vykořisťuje.

Prvním reflexem pražského lidu však nebylo bránit Palác republiky, ale budovu rozhlasu, jenž byl považován za symbol jejich hlavního výdobytku: pravdivosti informací místo organizovaného klamu. A tak noční můra všech byrokratů z Varšavské smlouvy – tisk a rozhlas – je měla strašit po celý další týden. Československá zkušenost ukazuje mimořádné možnosti, které jednoho dne bude mít k dispozici důsledné a organizované revoluční hnutí. Čeští novináři použili zařízení poskytovaná Varšavskou smlouvou (pro případ možné imperialistické invaze do Československa!) ke zřízení 35 ilegálních rozhlasových stanic spojených s 80 záložními stanicemi. Zcela tak byla podryta sovětská propaganda – tolik podstatná pro okupační armádu – a obyvatelstvo mohlo držet krok téměř se vším, co se v zemi dělo a řídit se direktivami liberálních byrokratů nebo radikálních živlů, které kontrolovaly určité stanice. Například v odpověď na rozhlasovou výzvu k sabotování operací ruské policie se Praha změnila v opravdový „městský labyrint“, kde zmizelo veškeré značení ulic a domovní čísla a zdi se pokryly nápisy ve stylu května 1968. Vzpíraje se veškeré policii, Praha se stala domovem svobody a příkladem revolučního détournementu[2] represivního urbanismu. Díky výjimečné organizovanosti proletariátu se všechny noviny mohly klidně tisknout a šířit přímo pod nosem Rusům, kteří pitomě střežili kanceláře novin. Několik továren se změnilo v tiskárny chrlících tisíce listů a letáků – včetně falešného vydání Pravdy v ruštině. 14. sjezd strany mohl po tři dny tajně probíhat pod ochranou dělníků „Auto-Praha“. Právě tento sjezd sabotoval „Operaci Kádár“[3] a donutil Rusy vyjednávat s Dubčekem. Nicméně využíváním svých vojsk a vnitřních rozporů československé byrokracie Rusové nakonec dokázali změnit liberální tým v jakousi vichystickou vládu v přestrojení. Husák, jenž myslel na svoji vlastní budoucnost, byl tím zásadním činitelem zodpovědným za anulování 14. sjezdu (pod záminkou absence slovenských delegátů, kteří se sjezdu zřejmě nezúčastnili na jeho doporučení). Den po „Moskevských dohodách“ prohlásil: „Můžeme přijmout tuto dohodu, která rozumným lidem (náš důraz) umožní vyvést lid z dnešní slepé uličky takovým způsobem, že se za to v budoucnu nebudou muset stydět.“

Jak se bude český proletariát revolucionizovat, nebude se muset stydět za nic kromě své chyby, že uvěřil Husákovi, Dubčekovi nebo Smrkovskému. Již teď ví, že se může spolehnout pouze na své vlastní síly a že jej Dubček se Smrkovským jeden po druhém zradí stejně, jako jej kolektivně zradila neobyrokracie, když se podvolila Moskvě a přijala její linii totalitní politiky. Emocionální pouto k té či oné celebritě je pozůstatkem ubohé éry proletariátu, pozůstatkem starého světa. Listopadové stávky a sebevraždy poněkud zpomalily proces „normalizace“, který byl dokončen teprve v dubnu 1969. Tím, že se byrokratická moc znovu etablovala ve své pravé podobě, stala se opozice vůči ní efektivnější. Všechny iluze roztály jedna po druhé a pouto československých mas k reformistické byrokracii zmizelo. Rehabilitováním „kolaborantů“ reformisté ztratili svoji poslední šanci na jakoukoli budoucí podporu ze strany lidu. Revoluční vědomí dělníků a studentů se prohlubovalo se zostřováním represí. Již jen návrat k metodám a „úzkoprsé, stupidní mentalitě padesátých let“ provokuje prudké reakce ze strany dělníků a studentů, jejichž odlišné formy spolčování jsou tím, co znepokojuje Dubčeka, jeho následníka i jejich společné pány především. Dělníci proklamují své „nezcizitelné právo reagovat na jakákoli krajní opatření“ svými „vlastními krajními protiopatřeními“ (návrh dělníků z ČKD ministrovi obrany, 22. dubna 1969). Restaurace stalinismu jednou provždy odhaluje iluzorní charakter jakéhokoli byrokratického reformismu a vrozenou neschopnost byrokracie „liberalizovat“ svůj management společnosti. Její hra na „socialismus s lidskou tváří“ není ničím jiným než zavedením několika málo „buržoazních“ ústupků do jejího totalitního světa. A dokonce i tyto ústupky okamžitě ohrožují její existenci. Jediná možná humanizace „byrokratického socialismu“ spočívá v jeho potlačení revolučním proletariátem, a to nikoli pouhou „politickou revolucí“, nýbrž totálním podvrácením stávajících podmínek a praktickým rozpuštěním Byrokratické internacionály.

Nepokoje 21. srpna 1969 odhalily, do jaké míry se v Československu znovu etabloval obyčejný stalinismus a rovněž do jaké míry jej ohrožuje proletářská kritika: deset mrtvých, 2000 zatčených ani vyhrožování vyloučením či stíháním Dubčeka nezastavilo celostátní stávku pomalou prací, kterou čeští dělníci ohrožují přežití ekonomického systému svých domácích i ruských vykořisťovatelů.

Ruské intervenci se v Československu povedlo zpomalit objektivní proces změny, ale mezinárodní stalinismus za to musel zaplatit obrovskou cenu. Byrokratické režimy na Kubě a v Hanoji, které jsou přímo závislé na „sovětském“ státu, nemohly jinak než intervenci svých pánů zatleskat – k velkým rozpakům svých trockistických a surrealistických obdivovatelů a šlechetných levicových duší. Castro s osobitým cynismem zdlouhavě ospravedlňoval intervenci s tím, že byla vynucena hrozbou obnovení kapitalismu, čímž demaskoval povahu svého vlastního „socialismu“. Hanoj a byrokratické arabské mocnosti, které jsou sami obětmi zahraniční okupace, dotahují celou absurdní logiku do bodu, kdy podporují analogickou agresi, protože v tomto případě ji provádějí jejich samozvaní protektoři.

A co se týče těch členů Byrokratické internacionály, kteří nad Československem prolévali slzy, všichni tak činili ze svých vlastních domácích důvodů. „Československá aféra“, která přišla zrovna po těžkém šoku, jenž Komunistická strana Francie utrpěla během revoluční krize v květnu 1968, zasadila straně další vážnou ránu. Rozdělena na staromódně stalinistickou, neostalinistickou a ortodoxně stalinistickou frakci je rozervána mezi loajalitou vůči Moskvě a svými vlastními zájmy na šachovnici buržoazní politiky. Byla-li KS Itálie ve své kritice odvážnější, důvod spočívá v nastupující krizi v Itálii a zejména v přímém úderu, jenž dostal její „togliattismus“. Nacionalistické byrokracie Jugoslávie a Rumunska nalezly v intervenci příležitost upevnit své vlastní třídní panství tím, že znovu získají podporu obyvatelstva vyděšeného ruskou hrozbou – hrozbou, která je v jejich případě spíše imaginární než reálná. Stalinismus, který již dlouho toleruje titoismus a maoismus jako další obrazy sebe sama, bude vždy tolerovat ten či onen druh „rumunské nezávislosti“, pokud nebude přímo ohrožovat jeho všude věrně reprodukovaný „socialistický model“. Pouštět se do sinoalbánské kritiky „ruského imperialismu“ nemá smysl: v logice svého „antiimperialistického“ deliria Číňané nejprve Rusům vyčítají, že v Československu nezasáhli stejně jako v Maďarsku (viz Peking News, 13. srpna 1968) a pak pranýřují „ohavnou agresi“ spáchanou „brežněvovsko-kosyginovskou fašistickou klikou“.

„Mezinárodní společenství totalitních byrokracií se zcela rozpadlo,“ psali jsme v Internationale Situationniste č. 11. Československá krize jen potvrdila pokročilý rozklad stalinismu. Stalinismus by nikdy nedokázal sehrát tak velkou úlohu v likvidaci dělnických hnutí na celém světě, kdyby ruský totalitárně byrokratický model úzce nesouvisel jak s byrokratizací starého reformistického hnutí (německá sociální demokracie a Druhá internacionála), tak se stále byrokratičtější organizací moderní kapitalistické výroby. Avšak dnes, po více než čtyřiceti letech kontrarevoluční historie, se všude znovu rodí revoluce, vnáší hrůzu do srdcí pánů východu i západu a napadá je jak v jejich odlišnostech, tak v jejich hluboké spřízněnosti. Odvážné izolované protesty, které se po 21. srpnu uskutečnily v Moskvě, zvěstují revoluci, která brzy dozajista vypukne v samotném Rusku. Revoluční hnutí dnes zná své skutečné nepřátele a žádné odcizení vyprodukované dvěma formami kapitalismu – soukromo-buržoazní nebo státně-byrokratickou – již nadále nemůže unikat před svojí kritikou. Tváří v tvář nezměrným úkolům, které před ním leží, hnutí již nebude ztrácet čas bojem s přízraky nebo podporováním iluzí.

SITUACIONISTICKÁ INTERNACIONÁLA (září 1969)


[1]Rudi Dutschke: vůdce německých Studentů za demokratickou společnost.

[2]Détournement znamená vychýlení smyslu, využití něčeho k účelu, k němuž to nebylo zamýšleno. (poznámka českého překladatele)

[3] „Operace Kádár“: tj. operace analogická s operací provedenou po rozdrcení maďarské revoluce v roce 1956, kdy Rusové prostě postříleli liberální byrokraty Dubčekova typu a dosadili svoji loutku Jánoše Kádára.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: