Skip to content

„Blokáda a třískání do hrnců v jednom“: Třídní přeskladba v Argentině?

24.2.2011

Britští Aufheben se zabývají proletářským povstáním v Argentině v roce 2001.

***

Národ imploduje?

Po letech „neoliberální“ restrukturalizace v Argentině, kdy nakonec v druhé polovině roku 2001 tisíce dělníků ze soukromého i státního sektoru nedostávaly mzdy, se sociální situace koncem roku rychle zhoršovala. Kolaps silně zadlužené ekonomiky ohrožoval stále širší složky společnosti ztrátou jejich živobytí. Tato situace však neprobíhala bez odporu. Jen v roce 2001 došlo k dvanácti generálním stávkám. V srpnu téhož roku se během jednoho jediného dne zúčastnilo obrovské akce piqueteros[1] 100 000 lidí, kteří zablokovali 300 silnic.[2]

17. prosince De La Rúova vláda oznámila další škrty. Státní rozpočet se měl zredukovat o dalších 20%. To znamenalo další škrty ve službách, mzdách a důchodech. Nezaměstnanost již dosahovala 20% a 3. prosince bylo zavedeno corralito (bankovní restrikce), aby si lidé nemohli vybírat své úspory. Zemi zachvátilo všeobecné povstání. A devatenáctého se rozsáhlé složky argentinské společnosti zmobilizovaly nejen proti De La Rúovi, ale proti celé argentinské politické třídě. Patnáctého se argentinskými provinčními městy rozšířilo organizované rabování; šestnáctého a sedmnáctého zasáhlo i Buenos Aires, kde tisíce lidí útočily na supermarkety, sklady a obchody, ale i na úřední budovy. V Quilmes, což je v širším Buenos Aires, 2000 lidí oblehlo jeden supermarket a odmítali odejít, dokud nedostali 3000 dvacetikilových tašek s potravinami. Hnutí se šířilo spontánně. Řada bank v srdci Buenos Aires byla devatenáctého vypálena.

De La Rúa tuto „anarchii“ odsoudil a vyhlásil výjimečný stav. Místo, aby lidi demobilizovala, stala se tato hrozba státních represí – pro Argentince s jejich vzpomínkami na hrůzy diktatury se jedná o velmi hmatatelnou hrozbu – jiskrou, která zažehla ještě širší mobilizaci. Více než jeden milión lidí zaplnil centrum Buenos Aires a namířil si to k Casa Rosada, prezidentskému paláci na Plaza de Mayo. Statisíce lidí byly i na ulicích většiny ostatních měst: Córdoba, La Plata, Rosario. Ožebračené střední třídy vyšly do ulic v masovém cacerolazo, symbolickém protestu zahrnujícím třískání do hrnců a pánví. Přesně v tutéž chvíli, kdy se stát pokoušel zastrašovat a rozdělovat výzvou k pořádku a proti rabujícím, lidé zaplnili ulice a skandovali: „Výjimečný stav – ať si jej strčí do prdele.“ Tento zásadní moment se fakticky stal schválením povstání předchozích dnů. Osmnáctého a devatenáctého zahynulo přes 30 lidí, které zastřelili majitelé obchodů a policajti při rabování po celé zemi a během bouří v ulicích kolem Plaza de Mayo v Buenos Aires; ale “strana pořádku” byla rázně odražena. Masivní vzdor proti výjimečnému stavu zřejmě pochoval ducha strachu a ustrašenosti z let diktatury; frázi „No te metes“ (“Do ničeho se nepleť.”) již nebylo slyšet.

Všichni hlavní protagonisté tohoto příběhu se do 19. prosince zapletli. Byli tam nezaměstnaní, kteří se účastnili jak piquetes tak rabování po celé zemi. Byly tam i “střední třídy”; během několika málo následujících dní ve svých čtvrtích zřídí lidová shromáždění. Jejich předobrazem byli lidé setkávající se a diskutující na rozích ulic, kde mnozí z nich zůstávali až pozdě do noci, zapalovali ohně uprostřed silnic na křižovatkách širokých tříd – reminiscence taktiky piqueteros z minulých pár let. Byli tam i dělníci z továrny Brukman, jež byla obsazena osmnáctého.

Jak se 19. prosinec změnil ve dvacátý, cacerolazo protest eskaloval v otevřenou konfrontaci se státem a v centru Buenos Aires došlo k masivním pouličním bojům.[3] U Obelisku v centru Buenos Aires se stovky lidí pustily do pouličních bitev s policií – včetně motoqueros, kurýrů na motorkách, kteří bojovníkům poskytli pomoc ze sedel svých motocyklů: útočili na policii, zachraňovali zasažené slzným plynem a přivážely spousty kamenů pro další boj. Když De La Rúa uprchnul vrtulníkem z Casa Rosada, lidé slavili s hudbou, šampaňským a bonbóny vyrabovanými z blízkých obchodů. 19. a 20. prosince v centru Buenos Aires hořely i banky, což byl projev vzteku proti corralito; zmrazení bankovních účtů nepostihlo jen střední třídy, ale také mnoho dělníků s drobnými úsporami a ty, kdo jsou závislí na hotovosti, protože pracují v černé ekonomice. K demonstracím, nepokojům a rabování docházelo po celé provincii Buenos Aires a ve více než 12 městech celé země. V některých částech hlavního města vyrostly barikády a následovaly masivní bouře. Mnozí se přidávali ke každotýdenní vigilii matek zmizelých lidí na Plaza de Mayo; někteří se snažili vzít útokem Casa Rosada; vzplálo ministerstvo hospodářství; a lidé oblehli domov nenáviděného ministra financí, Cavalla. V Córdobě – druhém největším městě a působišti argentinského upadajícího automobilového průmyslu – se zhroutilo jednání (o vyplácení mezd) mezi dělníky a radnicí, která je zaměstnává, což vedlo k obsazení kanceláří radnice, kde se pak konalo lidové shromáždění. Když je policie vyhazovala, snažili se budovu vypálit a postavit na ulicích barikády, s čímž jim pomáhali dělníci z nejrůznějších továren, kteří právě vstoupili do stávky. Stejně jako v Buenos Aires i zde došlo k rabování, kterého se účastnily různé složky dělníků a nezaměstnaných. Ulicemi celé země znělo nové heslo proti politické třídě, heslo, jenž se ujalo a od té doby se hodně debatovalo: “Que se vayan todos”[4] (Ať jdou všichni do háje).

Zdálo se, že novou náladu shrnulo prohlášení jednoho z piqueteros, který se angažoval v MTD Solano (Hnutí nezaměstnaných dělníků): “Slyšeli jsme sice fámy o mrtvých (zabitých represivními složkami), ale věděli jsme, že se účastníme něčeho historického a cítili jsme tu solidaritu. Nebyli jsme piqueteros nebo střední třída; všichni jsme měli dojem, že jsme ‚jedno‘.” To ale vyvolává otázku: Jaká byla podstata tohoto pocitu, že “jsme jedno”? Problematická mezitřídní solidarita, v níž proletariátu hrozilo, že ztratí ze zřetele své třídní potřeby, protože se spojí s ostatními třídami postiženými argentinskou krizí? Tento článek usiluje o odpověď na tuto zásadní otázku: Jaká je skladba – či jaká probíhá přeskladba – oněch hnutí, která posledních 12 měsíců ohrožují sociální řád?

Pro pochopení povahy současných bojů je prvně musíme zasadit do jejich historického kontextu, počínaje “zlatou érou” Argentiny, kdy se ekonomika točila kolem vývozního agrobyznysu. Vzestup peronismu ohlašoval novou “dohodu” s dělnickou třídou, čímž se pomáhají vysvětlit některé ze zvláštností dnešních bojů. V tomto kontextu hledáme počátky různých složek dnešního hnutí a rýsujeme jejich trajektorie: nezaměstnaní a piqueteros, situace v továrnách a ožebračené střední třídy se sídlištními shromážděními. Byť se “odmítání politiky” jeví jako všeobecné, zůstává otázka, jak do sebe všechny tyto aspekty zapadají – tvoří nejrůznější boje v Argentině proletářský útok proti kapitálu? Je “odmítání politiky” pro hnutí radikálním posunem vpřed, nebo je projevem jeho fragmentace na jednotlivé složky? My naznačujeme, že “neoliberální” útok vyústil v masifikaci třídy, kdy se střední třídy vstřebávají do proletariátu. Děje se tak ve specifických podmínkách země na periferii kapitálu, kde je možná bezprostřední sociální mobilizace kolem sídliště.

1. Rozpory „zlaté éry“ vývozního agrobyznysu[5]

Když tisíce Argentinců rabují obchody kvůli potravinám a zboží, zatímco lodě odvážejí obilí a maso na západní trhy, “železné” zákony ekonomiky se odhalují jako zhmotněné projevy třídní války. Vskutku, celé dějiny moderní Argentiny, jejích změn v ekonomických strategiích a jejích nejrůznějších krizí, jsou dějinami bitvy, v níž se argentinská buržoazie znovu a znovu snaží zavést kontrolu kapitálu nad zuřivým a bouřlivým proletariátem.

Roku 1914 argentinská ekonomika stála na zemědělských vývozech, zejména obilí a hovězího. Argentinská buržoazie se skládala z velkostatkářů, kteří kontrolovali rozsáhlé latifundie, a vývozních obchodníků a konfrontovala se s obrovským počtem nespokojených zemědělských dělníků, jejichž plat a pracovní podmínky byly sice otřesné, ale jejichž rozptýlenost po rozsáhlém a zaostalém venkově byla velkou překážkou v jejich pokusech organizovat se. V Patagonii, která byla venkovskou oblastí, dělníci z masného průmyslu, služeb a dopravy již v malých městech Rio Gallegos a Puerto Deseado rozvíjeli organizace založené na malých federacích. Největší patagonská odborová organizace, Sociedad Obrera de Rio Gallegos, se soustředila v malém hlavním městě Rio Gallegos a byla aktivní od roku 1911.

Zatímco venkovské vnitrozemí Argentiny zůstalo podvyvinuté, obchod agrobyznysu si vynucoval rozvoj určitých přidružených průmyslových odvětví a služeb – jako třeba masozpracujících závodů, dopravy lodních nákladů, železnice, doků – čímž odstartoval expanzi několika málo pobřežních velkoměst a rostoucího městského proletariátu. Městští dělníci se mohli organizovat snadněji a do roku 1914 z nich již byla bojovná síla a výzva statu quo.

Urbanizace pobřeží – důležitá pro vývozně orientovanou ekonomiku – zahrnovala i růst městské střední třídy a maloburžoazie složené z živnostníků, drobných obchodníků, svobodných povolání a státních úředníků. Rozvoj městských středních tříd a hrozba proletariátu[6] začaly postupně podrývat moc agrární oligarchie. Roku 1911 již konzervativní vláda musela ustoupit bojům středních tříd a maloburžoazie a zákonem Sáenze Peñy (1912) rozšířit volební právo i na střední třídy a velkou část dělnické třídy. Roku 1916 byl argentinským prezidentem zvolen Hipólito Yrigoyen, kandidát za Radikální stranu, která zastupovala střední třídy. Yrigoyenova populistická vláda pak kombinovala represe s pokusy o kooptaci bojů městské a venkovské dělnické třídy.

Panující zemědělská a obchodní buržoazie měla na prosazování průmyslové výroby či na rozvoji venkova pramalý zájem. Životaschopnost argentinské ekonomiky založené na zemědělských vývozech však závisela na schopnosti argentinských vývozců realizovat zisky prodejem na světovém trhu. Zranitelnost této ekonomiky a třídního smíru, který vyjadřovala, odhalila první světová válka. Jelikož zapříčinila narušení mezinárodního obchodu, válka v Argentině rozdmýchala vlnu stávek a povstání, které vážně ohrožovaly buržoazní řád. Jednalo se o začátek konce éry ekonomiky, jež byla zlatá pouze pro kapsy argentinské agrární oligarchie. Jak uvidíme později, světová krize jí v roce 1929 zasadí poslední ránu.

Argentinské zemědělství, jež bylo sice rozsáhlé ale zaostalé, začalo narážet na hranice obdělávatelné půdy ještě před první světovou válkou a dříve či později by se tak buržoazii jevila jako nezbytná změna ekonomické strategie. První světová válka však dočasně zvýšila poptávku bojujících zemí po vývozním zemědělském zboží, čímž se zvýšily ceny a agrobyznysmenům plynuly obrovské zisky. Zároveň ale válka zapříčinila nedostatek v dovozu surovin a kapitálového zboží a vedla ke krizi v mnoha průmyslových sektorech. Jak nezaměstnanost rostla a platy se spolu s pracovními podmínkami zhoršovaly, postihly sektor dopravy a městských služeb, ale i povětšinou britské či jiné zahraniční masokombináty ve městech podél pobřeží, vlny stávek.

Mezitím došlo rovněž ke změně v zastoupení dělnické třídy. Do roku 1914 se největší odborovou federací v Argentině stala Federación Obrera Regional Argentina (FORA), která na svém pátém sjezdu v roce 1905 přijala anarchokomunistické pozice. V září 1914 se rozpustila syndikalistická Confederación Obrera Regional Argentina (CORA), aby se připojila k FORA. Syndikalisté se stavěli proti anarchokomunistickému postoji FORA a jejich vstup do federace byl podmíněn slibem anarchistických odborů, že budou na nadcházejícím devátém sjezdu FORA diskutovat o problému společných cílů a principů. Na tomto sjezdu v roce 1915 FORA odložila své revoluční postoje ve prospěch neutrality vůči různým politickým proudům v rámci dělnického hnutí – a to včetně Socialistické strany a dalších parlamentních a umírněných proudů. Jak ale uvidíme, odborovým předákům FORA se tak rovněž dostalo volnosti akceptovat jakýkoli kompromis s kýmkoli, kdo byl u moci.[7] Utlumily se i revoluční postoje, které až do té doby charakterizovaly syndikalisty. Zatímco vlastně až do té doby revoluční syndikalismus podněcoval využívání generální stávky jako nástroje ke svržení kapitalismu, nyní ji akceptoval “pouze tehdy, když se s rozumem a energií uplatňovala k odražení agrese kapitalismu a státu.”[8] Zatímco ve většině FORA zakořenila umírněnost, nyní menšinové odbory, které byly stále věrné revolučním zásadám, opustily FORA, aby vytvořily “FORA pátého sjezdu” (FORA V). Syndikalistická FORA byla pak známa jako “FORA devátého sjezdu” (FORA IX).

Když byl roku 1916 zvolen, radikální prezident Yrigoyen usiloval o smířlivý přístup k dělnické třídě a zahájil “zvláštní vztah” s odborovými svazy FORA IX. Radikální vláda podnikla kroky k zavedení pracovních reforem a skrze zástupce prezidenta (guvernéra) zasahovala do průmyslových sporů, občas na straně dělníků. Na druhé straně, když nemohla dosáhnout žádného politického zisku či smířlivých dohod, nebo když byly v sázce důležité zájmy kapitálu, Yrigoyenova vláda stávky krutě potlačovala.

Nasadit proletariátu uzdu a dovést jej k submisivitě a kompromisu se FORA IX dařilo jen těžko. Po roce 1918 se k materiálním podmínkám krize přidaly zprávy o ruské revoluci, aby argentinský proletariát podnítily k nekompromisní konfrontaci se systémem. Byla to revoluční FORA V, kdo se chopil vedení nové ofenzívy. V lednu 1919 v Buenos Aires propuklo velké povstání – jež vejde ve známost jako Tragický týden – které vyvolalo zabití dělníků při násilných konfrontacích mezi policií a stávkujícími v okupovaném metalurgickém podniku Pedro Vasena & Hijos. FORA V vyzvala ke generální stávce a 9. ledna se pochod 200 000 lidí vedený asi stovkou ozbrojených dělníků změnil ve vítěznou bitvu s policií, zatímco rabující plenili město. FORA IX se musela přidat k FORA V a na 10. 1. vyhlásit generální stávku, ale zároveň zahájila vyjednávání s vládou. Boj pokračoval další čtyři dny a stávky paralyzovaly celé město, ale FORA IX, která dokázala vyjednat a získat drobné ústupky omezující se na spor ve Vasena, se snažila dělníky od dalšího boje zrazovat a volala po návratu do práce – avšak marně. Povstání totiž ve skutečnosti nebylo o jednom izolovaném sporu v izolované továrně, ale o všeobecné nespokojenosti, kterou sdílel každý a dělníci se cítili dostatečně silní, aby stávkovali, zatímco FORA V prosazovala přechod od stávek k revoluci. Pouze zásah armády dokázal znovu nastolit sociální smír.

Po skončení první světové války postihnul venkovskou oblast Patagonie pokles mezinárodních cen vlny a masa.[9] Krizí zapříčiněná nezaměstnanost a všeobecné zhoršování podmínek venkovských dělníků podnítily v červenci 1920 Sociedad Obrera de Rio Gallegos – přičleněnou k FORA IX – k vyhlášení regionální stávky v přístavech a hotelech. Represivní odpověď státu odstartovala eskalaci boje, který se šířil do vnitrozemí mezi venkovské dělníky. Venkovem táhlo ozbrojené jádro složené z venkovských dělníků, přičemž šířilo hrůzu mezi velkostatkáři a šéfy, nabíralo nové lidi a od haciendy k haciendě propagovalo boj. Prezidentské výzvy “ryzím a mírumilovným” dělníkům k usmíření se setkaly s ozbrojeným vzdorem jak v pobřežních městech tak na vesnici a na stávkokazy vyslané z Buenos Aires dělníci z Rio Gallegos stříleli. Patagonie nechtěla kompromis, chtěla zajít dál: “Toto není hnutí dělnické třídy,” řekl guvernér Correo Falcon, “ale něco mnohem horšího.” Tváří v tvář naprostému nedostatku podpory od centrály FORA IX a příslibům štědrých ústupků od nového guvernéra Varely, který se prezentoval jako obránce práv dělníků a dokázal dojít k dohodě s vesnickými dělníky, stávka ustala prvně v hlavním městě Rio Gallegos a později i na venkově. Sliby sice nesplnil, ale další pokus o organizování stávek a ozbrojených bojů v roce 1921 guvernér Varela potlačil vražděním.[10] Vlna přešla k úlevě nikoli jen argentinské buržoazie, ale i buržoazie anglické a německé, která apelovala na argentinské kancléřství, aby ochránilo její majetek v Patagonii.

V letech 1919 až 1929 došlo k oživení argentinské ekonomiky, reálné mzdy rostly, nezaměstnanost klesala. Vládě se tak dostalo ekonomické základny pro obnovu kompromisu s dělnickou třídou. Zavedly se nové zákony regulující trh práce (např. roku 1925 přišla legislativa, jež učinila povinnou platbu v hotovosti a omezení pracovního dne na 8 hodin, s výjimkou vesnických a domácích dělníků, přišlo v roce 1929). Dělnická třída byla demobilizovaná a většina odborů se sloučila, aby zformovala reformistickou konfederaci Central General de Trabajadores (CGT, 1930). Mimo zůstala jen FORA V a hrstka komunistických odborů.

2. Výroba nahrazující dovoz a peronismus[11]

Pokles světového obchodu, jenž následoval po skončení první světové války přiměl některé příslušníky argentinské buržoazie, aby se oprostili od světových trhů a vzhlíželi k industrializaci založené na nahrazení dovozu.[12] Soustředěný pokus o národní industrializaci však vyžadoval rozchod s etablovaným třídním smírem. Vznikající průmyslová buržoazie, v jejímž zájmu bylo skutečně prosazovat tuto novou ekonomickou politiku, byla ve skutečnosti slabá a uzavřená mezi oligarchií zemědělského obchodu – pevně usazené ve svých konzervativních zájmech orientovaných na volný obchod – na jedné straně a militantní a neklidnou dělnickou třídou na straně druhé. Rozchod se stávajícím třídním smírem a sledování industrializační politiky založené na nahrazování dovozů se staly možnými teprve s ekonomickou krizí, která následovala po krachu na Wall Street v roce 1929 – kdy došlo ke kolapsu světového obchodu. I tehdy však byla argentinská průmyslová buržoazie příliš slabá a musela zakročit armáda.

Armáda v roce 1930 svrhla radikální vládu a nastolila vojenského prezidenta. Kvůli regulaci nadprodukce zapříčiněné mezinárodní krizí vojenská vláda – proti zakořeněným zájmům agrární a obchodnické buržoazie – postavila zemědělský obchod pod státní kontrolu. Monopol na zisky z agro-obchodu umožnil státu nasměrovat kapitál do rozvoje moderní armády a státního aparátu, který stranil průmyslovému rozvoji; a (především později za Peróna) nasměrovat zisky do rozvoje výroby a průmyslu.

Zároveň vojenská vláda postupovala proti dělnické třídě, aby zvýšila ziskovost průmyslového kapitálu. Jakmile se chopila moci, nové vlády zahájily represe jak proti militantním tak proti smířlivým odborům. Navzdory faktu, že umírněná CGT vojenský puč ani neodsoudila a prohlásila se za „politicky neutrální,“ nová vláda proti těmto odborům podnikala represivní kroky. Průmyslová buržoazie znovu získala pozice, o něž ji předtím připravila dělnická třída. Zákoník práce uznaný po povstání v roce 1919 byl zrušen; šéfové se souhlasem státních úřadů ignorovali všechny směrnice a během příštích deseti let docházelo k poklesu průměrné mzdy. V tomtéž období expandovala průmyslová výroba, až předčila výrobu zemědělskou. Tuto expanzi doprovázela přeskladba argentinské dělnické třídy: masy vesnických dělníků, které ekonomická restrukturalizace učinila nadbytečnými, se stěhovaly do městských oblastí a skýtaly pracovní sílu novým průmyslovým odvětvím.

Protože však nedokázala nalézt stabilní formu zprostředkování třídního konfliktu a integrace dělnické třídy skrze nějakou podobu korporativního kompromisu, dostala se vojenská vláda do sevření mezi zájmy staré vládnoucí oligarchie a narůstající lidovou nespokojeností a musela tak postupně přenechávat moc buržoazním politikům.

Za druhé světové války, v červnu 1943, kdy čelila buržoazii rozpolcené konfliktem zájmů, armáda vedená generály Rawsonem a Ramírezem se podruhé chopila moci, aby zajistila, že si Argentina ve druhé světové válce zachová neutrální pozici. Převrat byl ideologicky motivován, jelikož pravicová armáda inklinovala k udržování přátelských vztahů s fašistickou stranou a mnozí z jejích příslušníků, včetně Peróna, otevřeně projevovali svůj obdiv k Mussolinimu. Vojsko ve skutečnosti na fašismus a korporativismus pohlíželo jako na odpověď na rostoucí militantnost dělnické třídy. Roku 1942 byl v Argentině počet prostávkovaných dnů třikrát vyšší než v uplynulých dvou letech.

V roce 1943 nový ministr práce a sociálního zabezpečení, Juan Domingo Perón, vskutku započal souvislou ekonomickou i politickou politiku založenou na zavádění ochranných cel, která měla podpořit národní akumulaci a průmyslový rozvoj, a na korporativistickém kompromisu s průmyslovou dělnickou třídou. Roku 1944 se již stal argentinským viceprezidentem. Jeho popularita u dělnické třídy byla tak vysoká, že když se jej armáda v roce 1945 snažila z jeho postu odstranit a poslat jej do domácího exilu, vlna lidových bojů, která se šířila zemí, dosáhla jeho návratu. V roce 1946 byl za podpory městské dělnické třídy zvolen prezidentem.[13] Roku 1946 pak Perón inicializoval industrializační plán stojící na příjmech ze státního monopolu na zemědělské vývozy, které se skrze státní banky reinvestovaly do nových průmyslových odvětví.

Zavedení protekcionismu a státní kontroly nad průmyslovým rozvojem skýtalo materiální prostředky k integraci dělnické třídy skrze ekonomické ústupky. A zároveň reálné zlepšení podmínek dělnické třídy, zejména vyšší mzdy, napomáhalo k expanzi argentinského vnitřního trhu a k rozvoji ekonomiky nahrazující dovozy. Ideologie peronismu, založená na představě státu „nad všemi partikulárními třídními zájmy,“ byla vlastně ideologií, kterou se sice snažila navrhovat Yrigoyenova radikální vláda (a generál Uriburu oddaný korporativismu), ale marně, protože jí vzdorovala jak stará oligarchie tak dělnická třída, a v důsledku jí tak odporovala i její faktická ekonomická politika. Teprve peronistický kompromis tuto nacionalistickou „třetí cestu“ postavil na faktické úloze, které se stát chopil ve formě kontroly nad ekonomikou. A protože umožnil skutečnou změnu podmínek dělnické třídy, dokázal si zajistit materiální základnu pro svoji důvěryhodnost.

Výdobytky dělnické třídy do jisté míry připomínaly výdobytky dělníků v evropských sociálně demokratických zemích. Byrokratický odborový aparát zastupoval dělníky a jakožto jednací partner (odbory obdržely status persona juridica v roce 1945) garantoval jejich „zájmy“ v rámci systému kolektivního vyjednávání se státem. Centralizace vyjednávání o mzdách se stala rysem většiny odvětví (již v roce 1945 bylo u národního ministerstva práce podepsáno 142 kolektivních smluv pro Buenos Aires a 279 pro zbytek země). Schvalovala se legislativa ve prospěch dělníků, včetně trvalého růstu mezd, zavedení zvláštní vánoční prémie ve výši měsíčního platu (Aguinaldo zrušené teprve v srpnu 2001), uplatňování zdravotních a bezpečnostních pravidel, bezplatného zdravotnictví a nových záruk pro venkovské dělníky.

Tyto „štědré“ ústupky se nabízely výměnou za to, že se dělníci podrobí státu a sociálnímu řádu. Podle Peróna dobrý dělník musel chodit „de casa al trabajo y del trabajo a la casa“: z domu do práce a z práce domů – a vzdát se třídního boje. Perónova nacionalistická ideologie ve jménu „třetí cesty“ spravedlnosti a blahobytu poskytovaných argentinským státem odsuzovala komunismus a kapitalismus jako „cizí“ a falešné ideologie. Peronistické straně se říkalo „justicialistická“. Druhou stránkou této „třetí cesty“ samozřejmě byly vojenské represe, jež se obracely proti těm odborům a militantům, kteří oponovali režimu (socialistickému odštěpku od odborové federace CGT byla pozastavena činnost).

Umírněnější odbory se místo toho podporovaly a integrovaly do státní struktury. Spolupachatelství odborů na korporativistickém státu a jejich umírněnost konkrétně garantovala redefinice jejich úlohy v rámci systému redistribuce bohatství. Odbory byly fakticky pověřeny správou poskytování přídavků a řídily zdravotnické služby a dokonce i letoviska pro dělníky. Tato kontrola nad zdroji byla prvkem skutečné moci a kontroly nad jednotlivými dělníky, které se zakládaly na patronských vztazích.

Odborová reprezentace se však nacházela v rozporuplné situaci. Aby si udržely svá privilegia, která byla dokladem toho, že se podrobily státnímu aparátu, odbory se musely snažit, aby neztratily svoji kontrolu nad dělnickým hnutím; na druhé straně ale musely rovněž usilovat o zachování své legitimity v očích dělníků, jejichž militantnost narůstala. Vždyť svými snahami o kooptaci proletariátu skrze jeho reprezentaci peronismus podněcoval dělníky, aby se scházeli a účastnili se odborových aktivit a aby se organizovali, což si vzájemně odporovalo. Ve státním sektoru se odborová organizovanost stala povinnou a podporovaly se nové odbory. Tentýž fakt, že se podporovala odborová organizovanost, znamenal, že zatímco v letech 1940 až 1944 došlo k 332 stávkám, během nichž se promeškal jeden milión pracovních dnů, v letech 1945 až 1949 dosáhlo 392 stávek závratného rekordu devíti miliónů pracovních dnů. Hlavní odborová federace CGT se totiž fakticky sice stala zbyrokratizovaným mechanismem ve službách vlády, ale kolem dílenských předáků se množily boje a oficiální zástupci v továrnách (comisiones internas) unikali kontrole vůdců.

Peronismus svojí nacionalistickou a militaristickou ideologií a svým pokusem potlačit třídní konflikt skrze státem nastolený korporativismus nápadně připomíná evropský fašismus. Ačkoli se však Perón otevřeně snažil napodobovat Mussoliniho a ačkoli mnozí komentátoři peronismus chápali jako pouhou formu fašismu, existovaly mezi nimi důležité rozdíly. Zaprvé, peronismus nevzešel z masového hnutí, jež by mělo své kořeny v zoufalství následujícím po rozhodující porážce dělnické třídy. Zadruhé, ve své snaze o modernizaci Argentiny skrze politiku rapidní industrializace se Perón nemohl spoléhat na podporu relativně silné průmyslové buržoazie, která by mu pomohla překonat pevně zavedené konzervativně-agrární zájmy. Místo toho, jak jsme již viděli, Perón nastoupil k moci s podporou dělnické třídy. Perón ani zdaleka nerozdrtil již demoralizované organizace dělnické třídy, nýbrž musel s těmito organizacemi ustavit modus vivendi.

Skutečnost, že Perón musel ustavit alianci s dělnickou třídou, vedla některé komentátory k předpokladu, že peronismus byl v zásadě formou sociální demokracie či alespoň křížencem mezi sociální demokracií a fašismem. Avšak měrou, jakou se sociální demokracie stává zástupkyní dělnické třídy v rámci státu a kapitálu, zastupuje dělnickou třídu jako individuální vlastníky komodity/občany. Jako taková má tedy sociální demokracie tendenci vést k demobilizaci dělnické třídy a k atrofii její sebeorganizovanosti.

Oproti tomu si Perón sice dokázal udržet železné sevření na národní úrovni, ale na úrovni dělnické základny se formální i neformální organizace a sítě dělnické třídy nejen zachovaly, ale zůstal jim rovněž vysoký stupeň autonomie. Na národní úrovni Perón připoutal dělnickou třídu jako celek k perónismu skrze podstatné materiální ústupky, zatímco na místní úrovni byly různé lokální organizace dělnické základny ke státu připoutány skrze systém patronátu.

Tuto kooptaci a zachování již dříve existujících forem sebeorganizovanosti dělnické třídy dále konsolidoval Perónův posun k demokratizaci. Perón takto ustavil systém klientelistických vztahů, které zaručovaly politickou a finanční autonomii voličské základny. Místní peronistické organizace byly naprosto či téměř naprosto svobodné od jakékoli politické kontroly nad svými aktivitami. V době voleb podporovaly své politiky a výměnou se jim dostávalo finanční pomoci a pracovních míst. Podporovalo se tak ztotožnění s peronismem a podpora pro něj, jelikož takováto podpora vlastně znamenala sociální zabezpečení, státem garantovaná práva proti zaměstnavatelům a rovněž prostor pro militantní akce a sebeorganizaci.

Stojí za povšimnutí, že poskytováním omezené autonomie své voličské základně peronistická struktura moci podněcovala a reprodukovala tradiční praxi svépomoci a solidarity na úrovni sídlišť. Tato tradice měla kořeny v životě conventillos, které existovaly již před 20. léty 20. století: velkých budov, kde žily a někdy stále ještě žijí rodiny z dělnické třídy (měly strukturu klášterů se společnými kuchyněmi a centrálním patiem).[14] Kolem patií conventillos se množila dělnická kulturní sdružení, lidové knihovny a anarchistické školy, ale i případy organizovaných sídlištních bojů. Když byli koncem 20. let 20. století dělníci přesídleni do individuálních domů na předměstích měst, snažili se svoji izolaci překonat tím, že se skrze sociální a sportovní kluby a kulturní sdružení organizovali do sídlišť (barrios) – avšak, jak zdůrazňuje Ronaldo Munck, nová sociální heterogenita na předměstích bude mít „tendenci rozředit tvrdou proletářskou zkušenost z doby před rokem 1930.“[15] Peronismus tuto aktivitu základny podněcoval, protože sociální zabezpečení poskytovaly odbory skrze síť asociací (jako třeba rekreační skupiny, družstva atd.); tato situace byla pravděpodobně odrazem slabosti buržoazie, která si nemohla dovolit poskytnout dělnické třídě moderní systém sociálního zabezpečení. „Mafii“ připomínající struktura argentinské moci byla jednou stranou mince této slabosti; neschopnost peronistického „systému sociálního zabezpečení“ rozdrobit a individualizovat dělnickou třídu (čehož dosáhnul sociální stát na západě) byla druhou stranou téže mince.

Díky tomu mohla argentinská dělnická třída prožívat komunální sebeorganizaci jako ústřední součást své reprodukce a přežití, čímž se vyvažoval zřejmý tlak kapitalismu směřující k buržoaznímu individualismu.[16] Tato tradice solidarity na sídlišti a na uliční rovině, kterou si argentinský kapitalismus nemohl dovolit demontovat, byla důležitým prvkem v historických povstáních v Argentině. Jednou z tradic, která se znovu a znovu objevuje od před-peronistických časů až do dneška, je organizování ollas populares, komunitních kuchyň, během stávkových epizod. Tato zkušenost je ale především důležitá pro svůj revoluční potenciál – fakt, že boje, které začnou určitými kategoriemi dělníků, mohou vlastně zahrnovat i další proletáře a expandovat do celých měst.

3. Konec ekonomiky nahrazující dovozy[17]

Koncem 40. let 20. století již industrializace vedená nahrazováním dovozů dosahovala svých mezí. Ústupky dělnické třídě a její institucionalizovaná síla omezovaly míru vykořisťování a bránily ziskům. Státní aparát nezbytný pro peronistický patronát – s jeho armádou bílých límečků zaměstnaných v odborech, nemocnicích, školách atd. – byl rostoucím břemenem pro realizaci nadhodnoty na národní úrovni. Archaický zemědělský obchod Argentiny, jehož zisky stále tvořily hlavní zdroj financí státu a které ohrožovala konkurence vyspělejších západních zemí, začal na peronistický systém uvalovat stále těsnější meze. Důsledkem byl začátek růstu inflace a pokles reálných mezd. Objevila se narůstající opozice maloburžoazie, střední třídy a buržoazie vůči peronismu, kterou politicky artikulovala katolická církev a čím dál tím nervóznější sdružení průmyslových šéfů.

Bylo stále zřejmější, že peronistická moc může přežít jedině tak, že změní podmínky svého „kompromisu“. Aby se vypořádal s rostoucím státním deficitem, musel Perón usilovat o zahraniční investice a aby zkrotil inflaci, musel ukáznit dělnickou třídu. Již v roce 1948 vláda na stávky odpovídala častěji represemi než ústupky. Roku 1953 musel Perón upustit od své oddanosti protekcionismu, jenž byl vlajkovou lodí jeho politiky: rozhořčil si veřejné mínění, když dovolil USA investovat do jedné nové ocelárny a zahájil jednání s kalifornskou Standard Oil Company o využívání ropných zdrojů v Patagonii. Tím vším se oslabovala jak ideologická tak materiální základna peronistického třídního kompromisu.

Změna na mezinárodní úrovni v poválečném uspořádání Argentině vlastně nabídla možnost posunu k vývozně orientované industrializaci. Dohoda z Bretton Woods spolu s multilaterálními dohodami podporujícími volný obchod ustavily dolar jako světovou měnu a stimulovaly trvalejší oživení světového obchodu. Argentinská buržoazie mohla nyní v zásadě využít otevření zahraničních trhů, zejména v USA a v Evropě, k prodeji produktů, které nyní uměla vyrobit. Vlády, které budou následovat po té Perónově, se budou stále více snažit o liberalizaci. Před pokusy o sledování exportně orientovaného růstu, ale stál jeden zásadní problém. Průmysl, který se za peronistického kompromisu vyvinul, byl podle světových měřítek zaostalý a nevýkonný. Argentinský průmysl potřeboval masivní investice, aby byl schopen konkurovat na světovém trhu a ty mohly přijít jedině ze zahraničí. Západní banky ale nebyly ochotné k rozsáhlým a dlouhodobým investicím v Argentině, potřebným k modernizaci jejích podniků a strojního parku, když poválečný boom generoval vysoké zisky i v západních zemích.

Avšak potřeba přilákat zahraniční investice a ukáznit dělnickou třídu k lepší efektivitě, rychlejšímu pracovnímu tempu a vyšší intenzitě práce, znamenala, že se buržoazie musela zbavit Peróna a zaútočit na privilegia „rozmazlené“ dělnické třídy. V září 1955 Peróna odstranil vojenský puč, který populisticky hrál i na zklamání veřejného mínění vyvolané smlouvami se Standard Oil. Cílem nové vojenské vlády bylo především redefinovat poměr sil mezi zaměstnavateli a dělníky, jelikož podle federace zaměstnavatelů metalurgického průmyslu byla pracoviště „jako armáda, kde nerozdávají rozkazy generálové ale vojíni.“[18] V letech následujících po převratu se schvalovaly protidělnické zákony; základní struktura peronistických odborů, comisiones internas, byla podrobena státní intervenci nebo donucena k tajné činnosti. V roce 1958 radikální vláda vedená Frondizim provedla řadu privatizací a racionalizací, aby zalátala díry ve státních financích a povzbudila zahraniční investice. Po roce 1958 se výroba občas restrukturalizovala zaváděním nových technologií; ale častěji snaha o zvýšení produktivity znamenala prostě jen rychlejší pracovní tempo a ukáznění dělníků.

Dělnická základna reagovala na nová ekonomická opatření velmi silně. V letech 1955 až 1959 se každoročně prostávkovaly asi čtyři milióny pracovních dnů. Roku 1959 dosáhly prostávkované dny závratných deseti miliónů. Dělníci neváhali s úvahami o okupacích, sabotážích a používání výbušnin. Navzdory tomuto odporu buržoazie znovu dobyla ztracené pozice. Mzdové ústupky závisely na produktivitě; zavedla se úkolová práce; zrychlovalo se tempo. Pro dělnickou třídu se jednalo o období porážky, k níž paradoxně došlo při takové úrovni bojů, na niž dnes v Británii můžeme hledět jedině se závistí.

Koncem 50. let však vrcholící militantní okupace továren a stávky povzbudily CGT, aby se do nich zapojila a mohla tak tuto militantnost jak kontrolovat tak jí využít k dosažení větší politické a vyjednávací síly. CGT, kterou vedl Augusto Vandor, se všemožně snažila minimalizovat vliv základny na shromážděních, k čemuž využívala zastrašování ze strany předáků, a nad boji nastolila totální kontrolu shora. Energie dělníků se přesměrovala do „kontrolovaných bojů“ – kontrolovaných do sebemenších detailů odborovými vůdci – jejichž cílem bylo získat ústupky pro odborovou moc a pro dělníky, ale rovněž oslabit vládu Radikální strany a vydláždit cestu pro Perónův návrat. Konkrétně v roce 1964 proběhla „kontrolovaná“ řada okupací továren v jedenácti tisících továren a zahrnovala čtyři milióny dělníků.[19]

Uprostřed narůstajícího sociálního napětí začal zemí v roce 1966 zmítat studentský boj. Téhož roku se chopil moci nový vojenský režim a hnutí rozdrtil. Nemohl však zastavit proces politizace na univerzitách, jenž s hnutím započal. Radikalizace studentů a jejich angažovanost v dělnických bojích ve skutečnosti bude důležitým prvkem v pozdějších povstaleckých událostech roku 1969.

Nová vojenská vláda vedená generálem Onganíou se z počátku prezentovala jako ideologicky korporativistická a většina odborů její puč přivítala. Roku 1967 se ale vládní ekonomická politika posunula k liberalizaci a racionalizaci: přijala protiinflační politiku, která vedla ke kolapsu nekonkurenceschopných podniků, zredukovala překážky pro vstup zahraničních kapitálů a osekala pravomoci a zdroje CGT. Generální stávka, kterou CGT vyhlásila na březen 1967, se však setkala s chladnou reakcí mnoha odborových svazů. V roce 1968 se CGT přeskupila do umírněné CGT Azopardo a do militantnější a jen zpočátku velké CGTA („Argentinců“), kterou vytvořili militanti z členské základny a která zahrnovala stalinisty, levicové peronisty, levicové katolíky a krajně levicové skupiny.

Od roku 1968 však dělníci znovu povstávají ve stupňujících se stávkách, které v roce 1969 vyvrcholily velkými povstaleckými událostmi – Córdobazo. Napětí v průmyslovém městě Córdoba narůstalo hlavně kolem otázek zrušení pětidenního pracovního týdne a ustavení quitas zonales – oblastí, kde šéfové mohli platit méně než národně schválenou mzdu – kam patřila i oblast Córdoby. V centru těchto bojů byli hlavně strojírenští dělníci, řidiči autobusů a automechanici a jejich příslušné odbory UOM, UTA a SMATA. Povstání bezprostředně spustila řada protestů po vražedných policejních represích proti studentským bojům. 29. května se pochod v Córdobě, který organizovaly SMATA, Luz y Fuerza (místní svaz energetiků), UOM a UTA a k němuž se přidaly bílé límečky a studenti, brzy transformoval v bitvu na barikádách. Celé město bylo na ulicích a centrum byla na mnoho hodin obsazeno. Den poté ale armáda podnikla protiútok, mnoho lidí bylo zatčeno a militanti pozabíjeni. V září explodovalo nové povstání ve městě Rosario, které rovněž leží v oblasti Córdoby. Lidé město uchvátili a na barikádách bránili proti policii. Policejní ústředí, banky, obchody a hotely v centru města byly vypleněny.

Povstání byla sice krutě potlačena, ale stát musel obnovit kolektivní vyjednávání s odbory a umírnit svoji novou ekonomickou politiku. Účast bílých límečků v Córdobazo byla prvním důležitým příkladem participace této složky na barikádách. Spolu se škrty ve státních službách se bude participace nespokojených bílých límečků na bojích proletariátu stávat stále častější: hnutí piquetero v roce 1995 vzešlo právě z militantního boje učitelů. Córdobazo je rovněž dalším příkladem boje – s kořeny v argentinské tradici – který se nezastavuje u bran továrny, ale šíří se po celém městě, a tato tradice se stala velmi důležitou v dnešním hnutí.

Za peronistického období byla pro dělníky „korupce“ odborů pohodlným prostředkem, jak získat prospěch z klientelistických vztahů, zatímco jako vedlejší produkt se část státních financí přesměrovala do kapes odborových byrokratů. Ale spolu s politickou a ekonomickou reorientací vládnoucí třídy se „korupce“ byrokratických odborů a jejich spolupráce se systémem, jenž již nebyl štědrý, stala důvodem vzteku na straně dělnické třídy. Vždyť to, že jsou odbory součástí buržoazního systému, bylo zjevné z faktu, že odboroví byrokraté byli dokonce vlastníky průmyslu a jiných podnikatelských aktivit.[20] Projevem tohoto vzteku bylo hnutí clasismo, které začalo roku 1970 boji členské základny v córdobské továrně FIAT. Dělníci se zmocnili odborových svazů SITRAC a SIMAC a proti odporu odborových byrokratů a státu dosadili vůdce z členské základny (hlavně maoisty či nezávislé peronisty). Roku 1971 v Córdobě propuklo nové povstání, zvané Viborazo, právě okolo nových hnutí členské základny a zejména okolo bojů v automobilce FIAT.

Toto horké klima, které zahrnovalo i útoky peronistických a trockistických teroristických skupin („guerrillas“), nebylo možno porazit armádou ani s pomocí pravicových polovojenských skupin. Tehdy buržoazie akceptovala Perónův návrat, v němž mnozí stále ještě spatřovali někoho, kdo stojí „nad stranami“: v březnu 1973 byl zvolen peronista Cámpora a Perón se stal prezidentem později téhož roku. Během tohoto období všude po celé zemi propukaly stávky, docházelo k okupacím, střetům s policií a nájezdům na domy šéfů. Množily se i „gerilové“ akce.

Perón sice připustil růst mezd a pokusil se o kontrolu nad cenami dovozů, ale jinak během těch tří let své vlády prováděl politiku, která byla systematicky a nemilosrdně represivní; kritizoval Cámporu za jeho „nadměrné ústupky“ dělníkům. Zákon o propouštění umožnil státu zbavit se militantních zaměstnanců a nový „Zákon o profesních sdruženích“ dovolil odborovým vůdcům zvrátit rozhodnutí učiněná výbory a zvýšil kontrolu byrokratů nad pracovištěm. Po smrti svého manžela nastoupila k moci Isabelita Perónová a pokračovala v jeho represivní politice. Důsledkem represí byla izolace a radikalizace malých avantgardistických skupin – ozbrojené „gerilové“ skupiny, zejména Montoneros, sílily a jejich únosům a vraždám odborových byrokratů a dalších příslušníků buržoazie se dostávalo všeobecné podpory a sympatií veřejnosti.[21]

4. Petrodolary a restrukturalizace dělnické třídy[22]

Zčtyřnásobení cen ropy v roce 1973 přivodilo v Argentině těžkou finanční krizi. Strmý růst cen ropy spustil inflační spirálu, jež brzy vedla k hyperinflaci. Zároveň se Centrální banka propadla ještě hlouběji do červených čísel. Přesto tato ropná krize nepřinesla jen nebezpečí dluhu a hyperinflace, ale rovněž nabídla argentinské buržoazii nové příležitosti. Vzestup cen ropy v roce 1973 vedl k obrovskému nárůstu výnosů ropu produkujících států. Protože doma nedokázaly utratit nebo investovat víc než jen zlomeček těchto výnosů, ropu produkující státy své „petrodolary“ ukládaly v západních bankách. Západní bankéři tak zjistili, že jsou zaplaveni peněžním kapitálem, který mohou investovat. A protože západní Evropa a USA v 70. letech 20. století čelily narůstající militantnosti dělnické třídy a klesajícím ziskům, západní bankéři byli ochotni nasměrovat velkou část svých petrodolarových fondů do rozvinutějších částí periferie světové ekonomiky, jako byla třeba Latinská Amerika. Ropná krize tak dala argentinské ekonomice příležitost prezentovat se jako ziskové místo, kam mohou západní banky své petrodolary investovat. Zahraniční investice pak šlo ideálně využít k modernizaci argentinského průmyslu a ekonomické infrastruktury tak, aby mohly konkurovat na světovém trhu. Takováto strategie ale vyžadovala další soustředěný útok na dělnickou třídu, který by zaručil potenciální ziskovost investic v Argentině.

Podobně se kalkulovalo i v sousedním Chile, když v roce 1973 vojenský státní převrat otevřel dveře „monetarismu“ nových buržoazních ekonomů, kteří vystudovali „Chicagskou školu“ Miltona Friedmana. Američtí „monetarističtí“ ekonomové předepisovali bojovat s inflací seškrtáváním státních výdajů a privatizací státních podniků; a zrušit protekcionistickou politiku spolu s dotacemi pro státní průmyslové podniky, což mělo „nevýkonná“ odvětví donutit, aby tváří v tvář mezinárodní konkurenci ukončily svoji činnost. Roku 1974 průměrná mzda v Chile poklesla o polovinu a nezaměstnanost explodovala, zatímco systém sociálního zabezpečení, který stál na ziscích národního průmyslu, zkolaboval. Zároveň chilské dělníky a jejich organizace zasáhly masivní vojenské represe. Zkrátka, restrukturalizace navržená Chicagskou školou byla třídním protiútokem, který se odůvodňoval prosazováním „tvrdých zákonů“ mezinárodní konkurence.

Roku 1976 se v Argentině dostala pučem k moci armáda s omluvou, že je třeba bojovat proti „gerilám“. Pojem „gerila“ byl rozšířen na pojem „průmyslová gerila“, aby tak mohl začít masivní útok proti dělnickým organizacím. Vojsku bylo vskutku jasné, že hlavní překážkou na cestě k restrukturalizaci je proletariát. Za spolupráce polovojenských skupin proběhla vlna zatýkání a vraždění militantních dělníků a odborových předáků. Začalo období teroru. Militantní dělníci byli propouštěni nebo sami odcházeli ze strachu před zatčením, mučením a smrtí, přičemž celkem zemřelo nebo „zmizelo“ 30 000 lidí. Schvalovaly se zákony proti militantnosti členské základny (snížení počtu dílenských předáků na polovinu; omezení přístupu k úloze dílenského předáka v odborech, odborové schůze musely mít předem schválenou agendu).

Vojenský režim rozpustil CGT a byla přijata legislativa „demokratizující“ odbory. Právo na kolektivní vyjednávání bylo omezeno, aby se oslabila moc i legitimita odborů. Byla zrušena jejich kontrola nad sociálním zabezpečením a zdroji. Zájem vojska o „demokratizaci“ odborů byl pokusem zlomit jejich moci spočívající na patronství a zároveň přimět dělníky, aby se kvůli svým sociálním dávkám obraceli jako jedinci na stát a nesnažili se náležet k nějaké skupině. Tento útok na odbory měl ale rozporuplné důsledky. Zaprvé, když odbory ztratily konkrétní základnu pro svoji moc nad lidmi, přestaly být efektivní formou sociální kontroly nad proletariátem. A zadruhé, když přišli o svá privilegia, která byla důvodem jejich spolupráce s vládou, mnozí odboroví předáci neměli jinou možnost než se nechat vtáhnout do boje a radikalizovat své postoje a pokusit se tak zachovat svoji kontrolu nad situací.

Tato restrukturalizace a liberalizace hospodářství však musela být postupná, jelikož odvětví argentinské ekonomiky byla zaostalá co do technologií a organizace práce a to byla druhá strana mince síly dělnické třídy, která kapitalismu nedovolila, aby se řídil svými zákony svobodné soutěže. Vskutku, když stát hovořil o výkonnosti, diskutovalo se o síle dělnické třídy. Odvětví odsouzená neoliberální politikou k záhubě byla právě ta, kde byli dělníci silnější a dokázali si získat a udržet vysoké mzdy a uspokojivé pracovní podmínky. Restrukturalizace znamenala demontáž těch průmyslových sektorů, které byly – nikoli náhodně – baštami dělnické militantnosti. Odvětví, která by přežila, musela být konkurenceschopná, aby mohla čelit zahraniční konkurenci a dělníci museli být výkonní, aby mohli čelit tlaku rostoucí nezaměstnanosti – to znamenalo vnutit dělníkům pracovní kázeň a zrychlování tempa, znovu nastolit kontrolu kapitálu nad prací. Zavádění mzdových diferenciálů bylo způsobem jak v dělnících podnítit výkonnost a soutěživost a zároveň se jednalo o pokus zlomit třídní solidaritu na pracovišti.

Tak jako v Chile, zatímco produktivita rostla, mzdy se během prvního roku puče snížily o polovinu. Rostla nezaměstnanost a rostla i propast mezi bohatými a chudými. V letech, které následovaly po puči, byla v důsledku zahraniční konkurence uzavřena jedna třetina argentinské průmyslové kapacity. Velkou část nadbytečné pracovní síly sice vstřebalo živnostnictví v terciárním sektoru, ale roku 1981 musela vláda přiznat, že 40% pracujícího obyvatelstva je podzaměstnáno a v roce 1982 musela zavést dávky v nezaměstnanosti. Vzhledem ke zmenšování státního sektoru bylo v letech 1976 až 1980 propuštěno i půl miliónu bílých límečků zaměstnaných ve státním sektoru, což přispělo k rozštěpení podpory pro stát ze strany střední třídy.

Argentinci ale nebyli ochotni přijmout svůj osud hladovění a poroby. Dokonce i za represivní situace, která nutila vůdce, aby nevystupovali otevřeně a i když je represe a ekonomické vydírání rozdrobovaly, Argentinci ve svých bojích pokračovali. Od roku 1976 byly každoročně ve stávce statisíce dělníků a roku 1979 šli do generální stávky. Po roce 1979 se boje zintenzívnily a odbory nebyly schopné zadržet aktivitu řadových dělníků. Roku 1980 vláda a argentinští šéfové čelili pouličním protestům a tuhé generální stávce v Buenos Aires.

Podporu střední třídy vojenskému režimu od počátku 80. let silně podryla nová ekonomická krize vyvolaná druhým vzestupem cen ropy v roce 1979 a následnou recesí v rozvinutých ekonomikách, což zapříčinilo rozsáhlou dlužní krizi (Mexiko přestalo splácet dluhy v roce 1982). Tváří v tvář dělnickému odporu vůči všemožným snahám o „výkonnost“ a tváří v tvář klesající poptávce západu po argentinských vývozech, argentinská ekonomika se musela konfrontovat s rostoucím deficitem obchodní bilance a s narůstajícím zahraničním dluhem za financování tohoto deficitu. Zahraniční dluh se prudce zvýšil z asi 8 miliard USD v polovině sedmdesátých let na 45 miliard USD v polovině let osmdesátých. Neklid se šířil i v armádě a policii, která šla v roce 1982 do stávky za mzdy. Vláda v zoufalé snaze o opětovné získání podpory vtrhla do britské kolonie Falklandy/Malvíny, aby v srdcích Argentinců podnítila nacionalismus a získala podporu levicových dělnických organizací (kteroužto získala ve jménu levičácké ideologie „antiimperialismu“!). Bohužel pro ni, válku prohrála.

5. Demokracie[23]

Skutečnost, že Argentina má problémy, byl pro střední třídy nepopiratelný. Jejich původ ale nespatřovala v kapitalismu, nýbrž v morálních otázkách, které jej překryly – třeba v brutalitě vojenského režimu. Krize navíc nebyla chápána jako otázka třídního boje, ale jako problém zkorumpovaných „odborářských baronů,“ kteří žádali příliš mnoho. Toto vnímání krize se pro buržoazii vlastně stalo záminkou k pokračování a intenzifikaci útoku proti dělnické třídě, které se nechtělo nechat se vyhodit a obětovat na oltáři nové monetaristické a neoliberální politiky – jak se pravilo v předvolebním slibu radikála Alfonsína, šlo o to „zastřihnout křídla odborářským baronům“ a vypořádat se s problémem „nekontrolovatelných odborářských požadavků.“ Alfonsín volby v roce 1983 triumfálně vyhrál za podpory středních tříd a maloburžoazie, ale pokračování v neoliberální politice jeho předchůdců jej brzy postavilo před problémy recese a inflace. V roce 1987 vláda Radikální strany kvůli boji s inflací omezila mzdy a zavedla druhou měnu, austral, kterýžto krok však inflační krizi nevyřešil. V letech 1983 až 1989 se podstatně snížily mzdy státních zaměstnanců a zároveň rostla nespokojenost a stávky. Protože nebyl schopen inflaci zastavit, Alfonsín roku 1990 odstoupil.

Téhož roku byl uprostřed hospodářské krize argentinským prezidentem zvolen peronista Menem, přičemž jeho předvolebním slibem bylo stabilizovat ekonomiku, devalvovat peso, zvýšit mzdy a zajistit „sociální spravedlnost“ (slova, která se obracela k vzpomínkám na staré peronistické časy). Na druhé straně ujišťoval USA o své oddanosti neoliberální politice. Tato oddanost připravila ono magické slovo „spravedlnost“ – klíčové slovo starého peronistického třídního kompromisu – o jakoukoli šanci, že by se mohlo opírat o něco konkrétního.

Ve skutečnosti Menem neměl žádnou možnost volby.[24] Během 90. let 20. století v Argentině zasahoval Mezinárodní měnový fond, aby jí pomohl s dluhy, které se hromadily od demontáže ekonomiky nahrazující dovozy. Obrovské půjčky, které Argentině poskytoval, byly podmíněny přijetím konkrétních kroků („Programy strukturálních úprav“), jejichž prohlašovaným cílem bylo zajištění přílivu zahraničního kapitálu, který měl Argentině umožnit, aby zaplatila svým mezinárodním věřitelům. Aby Argentina byla pro investory atraktivnější, MMF doporučoval stabilizování argentinské měny vzhledem k dolaru, zvýšení úrokových sazeb a pokračování procesu privatizace státních firem (vodárny, plynárny, letiště…) – spolu s dalšími škrty ve státních výdajích. Ať už peronistické sliby znamenaly pro voliče cokoli, Menem se musel řídit požadavky MMF. Austral, který měl tehdy hodnotu jedné desetitisíciny pesa, byl za Menema potlačen a byla přijata odlišná monetární strategie. V roce 1991 vláda schválila „zákon o konvertibilitě,“ který zakotvil kurs pesa vůči dolaru v poměru 1:1. Nové zákony o reformě státu posvětily další deregulaci hospodářství, privatizaci plynáren, vodáren, telekomunikací a poštovních služeb. Vláda rovněž odstranila veškeré restrikce transferu zahraničního kapitálu do nebo ze země.

„Nevýkonnosti“ hospodářství se Menem postavil přeformulováním zákoníku práce, čímž se umožnilo prodloužení pracovního dne na 12 hodin bez přesčasových příplatků, zaměstnavatelé získali možnost libovolně odkládat víkendy a dny pracovního klidu, ženy a mladí lidé přišli o zaměstnanecká práva (např. o ochranu proti propuštění), zrušilo se právo na dny placeného volna a na stávku a zaměstnavatelům bylo uděleno právo definovat popis práce, aby tak mohli zavádět mnohonásobné úkoly. Tato praxe silně omezila ta kolektivní vyjednávání, která stále ještě přežívala a ještě více atomizovala a oslabila dělníky při jejich vyjednávání se zaměstnavateli. Průmyslová odvětví, zejména textilní průmysl, získala možnost stěhovat se z pobřežních měst do vnitrozemí, kde bylo „klidnější pracovní prostředí“ a kde byly pracovní předpisy méně restriktivní, přičemž vědomím záměrem bylo učinit zemi atraktivnější pro investice.

Za této neoperonistické vlády se urychlilo vystavení Argentiny mezinárodní konkurenci. Roku 1990 vláda podepsala bilaterální dohody (Dohoda z Buenos Aires) s Brazílií, jejichž cílem bylo ustavit nový obchodní blok utvářený po vzoru Evropské unie. Následujícího roku se k této dohodě prostřednictvím smlouvy z Asuncionu připojily Uruguay a Paraguay, čímž vzniklo Mercado Comun del Cono Sur (MERCOSUR). Na základě těchto dohod se rozhodlo, že do ledna 1995 bude mezi oněmi čtyřmi zeměmi ustavena celní unie. Měly se demontovat veškeré celní překážky mezi těmito čtyřmi zeměmi a argentinský průmysl tak měl být plně vystaven brazilské konkurenci.[25] Menemova silně restriktivní protiinflační monetární politika však znamenala, že pro střední a malé firmy nebylo dost dostupného kapitálu, aby se mohly připravit na liberalizaci. Ty nejslabší podniky se tedy zavíraly, zatímco kapitál se koncentroval ve velkých nadnárodních korporacích a domácích „velkých hospodářských skupinách.“

Roku 1993 již Menemova neoliberální politika začala přinášet své ovoce. Tato demontáž regulace financí spolu s tvrdými protidělnickými zákony, privatizací ve velkém a připoutáním pesa k dolaru transformovala Argentinu v lákavou vyhlídku pro zahraniční investory. Menší investiční příležitosti způsobené recesí v USA a Evropě znamenaly, že mezinárodní kapitál vtrhnul do Argentiny a požíral státní služby, půdu a přírodní zdroje (ropa) rozprodávané vládou. MMF a USA argentinskou vládu patřičně velebily.

Oproti době, kdy vládl Alfonsín a kdy příjmy všech, kromě příjmů těch nejbohatších, nezvládaly držet tempo s hyperinflací, Menemova vláda byla dobou relativní prosperity pro většinu argentinského obyvatelstva. Peso se stabilizovalo, takže střední třída se již nemusela bát, že se jí inflace zakousne do úspor a finanční deregulace otevřela příležitosti pro ziskové investice i malým a středním střadatelům. Co se týče té části dělnické třídy, která stále ještě měla jisté zaměstnání, mzdy začaly růst rychleji než ceny.

Avšak velká část vlny zahraničního kapitálu, kterou přilákala Menemova neoliberální politika, nesměřovala do produktivních investic. Zahraniční kapitál se spíše zajímal o nákup podniků, pokud mohly rychle přinášet zisky díky efektivnějšímu provozu – tj. díky vyhození poloviny pracovní síly a přinucení té druhé poloviny, aby pracovala více a flexibilněji – než aby budoval nové továrny a vybavoval je moderním strojním parkem. Proto měl příliv zahraničního kapitálu spíše tendenci zvyšovat – a nikoli snižovat – nezaměstnanost a zároveň stlačovat mzdy těch, kdo byli na dně trhu práce. Podle oficiálních údajů se v letech 1991 až 1999 nezaměstnanost a podzaměstnanost více než zdvojnásobily.

V důsledku toho nebyl poryv ekonomické prosperity začátku až poloviny 90. let 20. století ani zdaleka rovnoměrně rozprostřen. Ti z argentinské buržoazie a středních tříd, kteří byli v takovém postavení, aby se mohli stát místními agenty mezinárodního kapitálu – bankéři, právníci, poradci, účetní, manažeři a politici – si dokázaly nadělat jmění. Zároveň ti, kdo přišli o práci kvůli snižování stavů a škrtům ve veřejných výdajích, hromadně rozšiřovali řady chudiny. Nerovnost mezi nejbohatšími a nejchudšími ostře rostla. V roce 1990 mělo nejbohatších 10% obyvatelstva příjem patnáctkrát větší než nejchudších 10%. Do roku 1999 nejbohatších 10% svůj příjem zvýšilo již na třiadvacetinásobek příjmu nejchudší desetiny obyvatelstva.

Jelikož řada jejích militantnějších složek se stala obětí „snižování stavů,“ masa argentinské dělnické třídy stála před vyhlídkou plynule rostoucích mezd, pokud sklopila hlavu, nebo chudoby a nezaměstnanosti, pokud hlavu nesklopila. Proto bojovnost na pracovištích klesala a, jak uvidíme, ohnisko boje se přesouvalo k chudině a nezaměstnaným.

Jenže tento záchvat prosperity za Menema neměl mít dlouhého trvání. Příliv mezinárodního kapitálu do Argentiny umožnil Menemovi přijmout expanzivnější monetární a fiskální politiku. Ačkoli se velká část peněz pumpovaných do ekonomiky skrze vyšší veřejné výdaje či snižování daní utrácela za dovozy a tak se zvyšovala poptávka po dolarech, vyvažovali to zahraniční investoři, kteří chtěli prodávat dolary za pesa, aby mohli v Argentině investovat. Takováto expanzivní fiskální a monetární politika pak ještě více posílila hospodářskou prosperitu Argentiny, jež pak zase přitahovala zahraniční investory, kteří dychtili nepropást zisky koukající z této „nově vznikající tržní ekonomiky.“ Avšak v polovině 90. let 20. století začal dolar růst oproti ostatním hlavním světovým měnám a peso táhnul za sebou. Důsledkem byla ztráta konkurenceschopnosti argentinských vývozů, což vedlo k silnému zhoršení obchodní bilance Argentiny.

Růst dolaru způsobil podobné problémy i „nově vznikajícím tržním ekonomikám“ v Asii a v letech 1997-8 vedl k finančním krizím v Indonésii, na Filipínách a v Jižní Koreji. Poté, co krize v roce 1999 došla až do Ruska, začaly se šířit obavy, že další na řadě bude Argentina. Následně se finanční toky do Argentiny ostře obrátily opačným směrem, jelikož zahraniční investoři se snažili dostat své peníze ze země dříve, než peso zkolabuje. MMF zakročil půjčkou ve výši 40 miliard USD na obranu pesa a pro uklidnění nervů mezinárodních finančníků. Na oplátku ale MMF trval na velkých škrtech ve veřejných výdajích, na další privatizaci a větší liberalizaci. Následkem toho se Argentina dostala do recese. „Řádný kruh“ vysokých zahraničních investic a expanzivní politiky vedoucí k ekonomickému růstu a dalším zahraničním investicím se změnil ve svůj opak.

Úsporná opatření inspirovaná MMF prohlubovala recesi, což odrazovalo zahraniční investice a to pak vedlo k tomu, že MMF požadoval ještě větší úsporná opatření jako podmínku pro další půjčky. Rostlo napětí mezi argentinskou vládou, jejíž schopnost a ochota provádět další škrty, aby uspokojila MMF, stále více klesala, a MMF, který se v rostoucí míře zdráhal zachraňovat vzpurné vlády.

Poté, co se Menem zapletl do korupčního skandálu, se roku 1999 stal prezidentem radikál De La Rúa. Ve své předvolební kampani De La Rúa sliboval „pořádek a poctivost“ v politických záležitostech Argentiny. Avšak probíhající skandály odrazovaly investory a podrývaly důvěryhodnost argentinské ekonomiky. Protože vláda nebyla s to provádět další škrty, aniž by vyvolala veřejné pobouření a obávala se, že MMF splní svoji výhrůžku a neobnoví půjčky (což povede k pádu pesa), majetní již v listopadu 2001 začali převádět své úvěry z pesa na dolary nebo jiné spolehlivé měny a stahovat peníze z bank. Aby zabránil kolapsu bankovního systému, De La Rúa zavedl corralito – omezení výběru peněz z bank (1000 USD/měsíc).[26]

Střední třídy, které podporovaly politiku po sobě jdoucích vlád již od 70. let 20. století a které během 90. let téhož století tiše prosperovaly, nyní krize zasáhla naplno, přičemž přišly nejen o své úspory, ale často i o zaměstnání. Celé velké části argentinské střední třídy byly téměř přes noc proletarizovány! Takto byla střední třída dohnána na ulici a přidala se k protestům dělnické třídy (piqueteros), které probíhaly od roku 1997.

6. Piqueteros

Nově vzniklé formy organizování se částečně čerpaly svoji sílu z drastické povahy této „neoliberální“ restrukturalizace. Zatímco ekonomičtí odborníci obviňovali argentinskou politickou třídu z toho, že změny provádí příliš pomalu, buržoazie si vlastně sama vytvořila nový problém, protože změny prováděla příliš rychle. Když bylo téměř přes noc zavřeno velké množství podniků a propuštěny spousty lidí, masově uvolňovaní dělníci se společnými potřebami se dostali do nové situace, v níž se jejich sociální svazky a trvající solidarita mohly změnit v novou formu organizace. Z masového dělníka se stává masový nezaměstnaný dělník. Prvním viditelným vyjádřením těchto proletářů proti jejich narůstajícímu ožebračování byly sporadické pouliční bouře. V roce 1989 explodovala patagonská provincie Chubut týdnem boje, který skončil odstoupením guvernéra. Tentýž rok začaly nepokoje i v Rosariu a Buenos Aires, kde se rabovaly supermarkety a obchody s potravinami. Od té doby se nepokoje objevovaly v celé zemi. Narůstající počet a zhoršující se situace nezaměstnaných dělníků, kteří byli připraveni o prostředky k přežití, si však vynucovaly soustředěnější akci.

Zatímco příslušná taktika se používala zhruba od roku 1993, koordinované hnutí piqueteros se zrodilo v Cutral Có a Plaza Huincul, dvou patagonských městech vzniklých z potřeby státní petrolejářské společnosti Yacimientos Petrolíferos Fiscales. Menem ji v letech 1994-5 privatizoval, což mělo za následek náhlé propuštění 80% jejích dělníků. Privatizace znamená větší efektivitu: zatímco v minulosti šlo o jedinou velkou naftařskou společnost na světě, která hlásila ztráty způsobované vysokými mzdami a příplatky poskytovanými jejím dělníkům, po privatizaci její zisky stoupaly raketovou rychlostí, ale životní úroveň obyvatelstva naftařských měst klesala. Roku 1996 již míra nezaměstnanosti v obou městech dosáhla 37,7%. První nepokoje propukly v červnu 1996, když místní správa neuzavřela smlouvu s kanadskou korporací, která v této oblasti chtěla postavit továrnu na hnojiva. Účastníci bouří se nechali uchlácholit sliby úřadů. V březnu 1997 se stávka učitelů proti propouštění a snižování mezd vyvinula v první z nyní slavných silničních blokád. Když policie na blokádu zaútočila, města Cutral Có a Plaza Huincul se zmobilizovala na její podporu. Lidové shromáždění – založené, aby vyjednávalo s úřady – požadovalo pracovní místa, daňové moratorium a investice do petrolejářské společnosti. Města se pak rozhodla demobilizovat, když jim úřady mimo jiné slíbily vytvoření 500 (špatně placených) pracovních míst. Umírněnost shromáždění byla dána skutečností, že lidé za dané situace nevěřili, že by eskalace protestů mohla vést k něčemu dobrému. Ze stejného důvodu byla akceptována i účast místních politiků v tomto shromáždění.

Taktika piqueteros – čili blokování silnic – se brzy začala aplikovat i v jiných městech. Následující rok byla použita v Jujuy a Saltě, provinciích na severu země. 7. května 1997 v Jujuy piqueteros zablokovali most Horacia Guzmána, což je hlavní spojnice mezi Argentinou a Bolívií. Během následujících čtyř dnů se protesty a blokády rozšířily po celé provincii, mezi zaměstnanými i nezaměstnanými. Na hnutí zaútočili vojáci (za použití slzného plynu a gumových projektilů), ale provinční činitelé nakonec kapitulovali a přislíbili vytvoření 12 500 pracovních míst a zvýšení sociálních dávek.[27] Taktika piqueteros a jejich organizační formy se prvně šířily po provinciích, ale pak se přiblížily k hlavnímu městu, a to když se dostaly do La Matanza v širším Buenos Aires. Toto táhlé průmyslové předměstí s dvěma milióny obyvatel bylo silně postiženo nezaměstnaností. Počet piqueteros zde podstatně narostl na 4000-6000 lidí. Tato nová oblast aktivity piqueteros byla důležitá rovněž z toho důvodu, že akce piqueteros nyní mohly zaškrtit hlavní město tím, že zablokují jeho hlavní tepny, které byly všechny snadno dosažitelné. V tomto bodě bychom měli také zmínit události v Tartagalu a Mosconii – obě města byla na přelomu zimy 1999 a jara 2000 okupována a bráněna proti policii silami, které zahrnovaly i piqueteros. Po usmrcení jednoho demonstranta v listopadu 2000 Tartagal znovu zachvátily nepokoje: byly vypáleny vládní budovy a policajti vzati jako rukojmí.

Typickými požadavky piqueteros při blokování dálnic bývá stažení policie, zastavení státních represí, propuštění uvězněných soudruhů, podpora v nezaměstnanosti, potraviny, zdravotní péče a jak „opravdová“ pracovní místa tak Planes Trabajar nebo-li Plány práce, což jsou v podstatě malé dotace v nezaměstnanosti (120-150 pesos měsíčně pro jednu rodinu, které mohou dostat jen ti, kdo mají rodinu, a vyplácené v „Lecops,“ čili v paralelní národní měně nebo-li „obligacích“).[28] Stát tyto Plány práce vytváří, aby uklidnil situaci. Během let se akce piqueteros za Plány práce často setkávaly s úspěchem. Tyto dotace se dávají hlavám rodin – řekněme 100 z 800 piqueteros – takže nevytvářejí základ všeobecně sdíleného prospěchu, jakkoli by byl nepatrný. Plány práce se normálně poskytují výměnou za lehké veřejné práce, jako je údržba městské zeleně či silnic. Rovnají se almužně, jelikož svojí hodnotou představují asi osminu materiálních potřeb čtyřčlenné rodiny. Echanges et Movements[29] však rovněž zmiňují „organizované rabování“ ze strany piqueteros v roce 1999 a eskalaci násilného, přímého přivlastňování si zboží v roce 2000, zejména kolem prosincových událostí roku 2001. Rabovaly se náklaďáky se zbožím, které uvízly v protestních shromážděních, soustředěně se útočilo na sklady a supermarkety a vztek se projevil v útocích na vládní budovy. Již v červnu 2000 násilné nepokoje v General Mosconi, po nichž zůstali dva mrtví, vedly k celostátní reakci v podobě 300 silničních blokád. Na tyto násilnější a přímější projevy organizování se piqueteros, z nichž některé mohou být skrytější, nesmíme zapomínat.[30]

Skupinky piqueteros se prvně organizují místně na vlastních sídlištích (např. MTD Lanús – MTD znamená Hnutí nezaměstnaných dělníků) a často se přidružují k větší „koordinační“ skupině, která se pak přidružuje k jedné ze čtyř velkých konfederací piqueteros. Jedná se o CCC (Proud třídní bojovnosti) a FTV (Federace pro půdu a bydlení),[31] Bloque Piquetero a Coordinadora Anibal Verón, která kdysi tvořila součást Bloque Piquetero, ale stále více se od něj distancovala, přičemž trvala na své naprosté nezávislosti na stranách a odborech.

FTV má velkou členskou základnu a širokou podporu v La Matanza na západě provincie Buenos Aires. Patří do ní i skupiny s názvem „Barrios de Pie“ – Sídliště na nohou. CCC je (poměrně autonomním) organizovaným svazem piqueteros při (maoistické) Revoluční komunistické straně (PCR).[32] I on má silnou základnu v La Matanza a rovněž v provinciích na severu Argentiny. Bloque Piquetero shromažďuje desítky skupin piqueteros, včetně Polo Obrero (spojené s levičáckými stranami, jako je třeba trockistická Partido Obrero – Dělnická strana) a hrstky dalších levičáckých skupin.[33]

Skupiny CCC a FTV-CTA jsou považovány za nejreformističtější elementy hnutí piqueteros, protože mají tendenci vyjednávat s vládou. Rozpory uvnitř hnutí ohledně této tendence vedly k odložení třetího Národního shromáždění piqueteros plánovaného na prosinec 2001. V jedné zprávě od Coordinadora Anibal Verón se popisuje osmihodinová blokáda sedmi mostů a příjezdových cest do Buenos Aires, kterou 21. listopadu 2001 pořádal Anibal Verón, a dává se do kontrastu s jinou akcí, kterou o pár dní dříve zahájilo uskupení FTV. Piquete FTV fakticky umožnil průběh dopravy po jedné straně ulice od 5:00 do 10:00 a znovu od 17:00 do 21:00, aby v La Matanza nezpůsobil příliš velké problémy. Jak ale říkají, „Zatímco třetí den silničních blokád – které ponechaly otevřené alternativní cesty – prošel v La Matanze bez povšimnutí, neústupnost a organizovanost každé z našich blokád mostů znamenala, že navzdory veřejným prohlášením ministerstva práce, že s nezaměstnanými jednat nebudou, poněvadž „blokujeme silnice,“ totéž ministerstvo během několika málo hodin sedělo před námi u jednacího stolu a veřejně ratifikovalo závazek, o nějž jsme usilovali.“[34] Prohlášení pak kritizuje akci FTV: „Blokáda silnic – zrozená jako nástroj nezaměstnaných, kterým mohou přerušit pohyb zboží po národních dálnicích a vyvolat ekonomické potíže, které díky nekompromisnosti nutí vládu činit demonstrantům ústupky – v rukou těchto složek končí jako blokáda chodníku na okraji silnice, zatímco doprava volně proudí!“

Důležité je, že Anibal Verón (a snad i další skupiny piqueteros) se varuje zprostředkování – doslova se odmítá setkávat se státem na jeho vlastní půdě a nutí vládní vyjednavače, aby přišli na místo blokády. To pomáhá zaručit, že se vyjednávání ohledně omezených cílů politicky odehrávají na půdě piqueteros. „Plány práce“ i všechno ostatní se přiděluje spíše rodinám než jednotlivcům. Vyjednávání se může zúčastnit každý, Plány práce se přidělují transparentním způsobem a každý může rozhodovat o tom, kdy se vyklidí silnice atd.[35] Omezených cílů, které navenek zůstávají v rámci reformistické dynamiky kapitálu, se dosahuje skrze pochopení, co vlastně proletářské boje potřebují (jako třeba odmítnutí zprostředkování), což poukazuje na důležitost procesu boje – sociální přeskladby proti atomizaci uvnitř kapitalistických sociálních vztahů – jakožto skutečně podvratného proudu.

Skupiny jako Anibal Verón kritizují CTA a CCC – uskupení piqueteros – za to, že vysílají delegace, které mají jejich požadavky předkládat jak vládě tak zaměstnavatelům (například v lednu 2002 piqueteros organizovaní v CCC vyslali delegáty k naftařské společnosti YPF-Repsol, aby požadovali 40 000 „skutečných pracovních míst“ a rozdělení pracovní doby mezi ty, které si ponechala jako pracující a ty, které vyhodila; další delegaci, která požadovala Plány práce, potraviny a propuštění politických vězňů, přijala Casa Rosada). Na obecnější rovině můžeme i pronikání oficiálních odborů do hnutí piqueteros chápat jen jako pokus o kooptaci nebo jako příležitost pro mezisektorovou solidaritu, možná částečně iniciovanou členskou základnou, jež by se nakonec mohla vymanit ze svých současných mezí. Byrokracie může klidně potřebovat zvýšit počet členů v odborech a svůj vliv na třídu skrze nábor piqueteros pod heslem koordinace a organizace, ale piqueteros mají své vlastní důvody chápat potřebu této koordinovanosti, potřebu, která by při všeobecné proletářské ofenzívě mohla popřít zprostředkování skrze odbory.

V únoru 2002 Duhalde, pravděpodobně ve snaze opět získat půdu pod nohama, kterou zprostředkující kanály ztratily, vyhlásil všeobecnou podporu ve výši 150 Lecops na rodinu (piqueteros požadovali 380 – jak během blokád tak na shromážděních). Svoji pohrdavou odpověď na tento bídný příspěvek dali piqueteros jasně najevo dvěma obrovskými mobilizacemi v květnu 2002, kdy zablokovali stovky silnic. Neschopnost vlády zavést smysluplnou všeobecnou podporu v nezaměstnanosti a její trvání na Plánech práce jí působí nekonečné problémy. Když byl prezidentem De La Rúa, ministerstvo sociálního rozvoje sebralo správu Plánů práce místním úřadům a rozdělilo ji nevládním organizacím – částečně proto, aby zamezilo klientelismu místní samosprávy v provincii Buenos Aires a aby omezilo růst malých skupin piqueteros ve městě. Když si organizace nezaměstnaných vytvořily své vlastní nevládky, které měly plány spravovat a zřizovat své vlastní sociální projekty za využití státních fondů, obrátila se tato politika proti vládě. Jednalo se totiž o jeden z faktorů v růstu rozsáhlých a stále silnějších koordinačních struktur skupin nezaměstnaných aktivistů v těch nejchudších sídlištích, které tvoří jeden z aspektů hnutí shromáždění, o němž budeme hovořit později.[36]

Dnes mnohé ze zdola vycházejících MTD (Hnutí nezaměstnaných dělníků), jako třeba MTD Solano – součást Coordinadora Anibal Verón, využívají Plány práce ke zřizování projektů ve svých vlastních barrios, třeba pekáren, kovo a dřevo-dílen, škol a zeleninových zahrad, ale i k pořádání workshopů, kde se diskutují politické otázky. Personálně tyto projekty obsluhují piqueteros výměnou za Plány práce (jdoucí přímo na jejich bankovní účty), kteří denně věnují čtyři hodiny, jež mají výměnou za tyto peníze odpracovat, službám pro své bezprostřední komunity. General Mosconi, město na severu, je snad ve využívání Plánů práce nejdál, jelikož skupiny piqueteros takto zřídily asi 300 projektů.

Zde je patrné, že vládní ústupky nedemobilizují organizovanost piqueteros; stát totiž nemá dostatečně silné struktury zprostředkování, aby lidi individualizoval a kooptoval je nějakou dohodou. Zatímco se tyto peníze dávají hlavám rodin či jiným jednotlivcům a jdou na jejich bankovní účty, fakticky končí tak, že se z nich stávají fondy pro další kolektivní a autonomní organizovanost. Jelikož odumírají zprostředkovací struktury, piqueteros jsou nuceni své každodenní potřeby uspokojovat autonomně a prožívají tak téměř neustálý stav mobilizace – s vyšší mírou komunikace mezi sociálními subjekty, kterou to s sebou nese – v níž se stále více zpochybňuje existence „politiky“ jakožto separované sféry. Ironií je, že projevem toho je i velmi praktická povaha oficiálních požadavků piqueteros (pracovní místa, potravinové balíčky) a je tak druhou stranou mince velmi zviditelňovaného „odmítání politiky,“ která se je zdá popírat. I když se jedná o součást útoku proti životní úrovni dělnické třídy – střílí snad na sebe kapitál potravinami, které zmenšují zprostředkovací struktury jeho státu?

Na druhé straně jedním z problémů „Plánů práce“ je to, že občas napomáhají dalšímu podrývání platů a zabezpečení námezdních dělníků. Jeden druh Plánu práce pro ženy, kterému se říká Madres Cuidadores (pečující matky), není vlastně nic jiného než způsob jak nahradit učitele někým levnějším a jako takový jej odsoudily i učitelské odbory. V této souvislosti bychom rovněž neměli zapomínat, že když útočil na státní sociální systém, neoperonistický liberalizátor Menem dokázal sáhnout po poloautonomních, rozvětvených peronistických sídlištních organizacích, aby skrze tuto síť vyprazdňoval fondy, jež měly ztlumit dopady onoho útoku. Jak jsme před chvílí viděli, De La Rúa měl podobnou politiku. I další buržoazie v tomto regionu otevírají dveře nevládkám a charitám a v rámci téhož procesu ekonomické liberalizace pomáhají neformálnímu, zdola řízenému sektoru. Možná, že se tak výkonné orgány kapitálu příliš opírají o formy organizovanosti, které pro ně bude v dlouhodobé perspektivě obtížné kontrolovat.

Nesmíme však upadnout do pasti prostého tleskání tomuto procesu jakožto znovunalezení a sílení autonomie zdola, poněvadž by se jednalo o onen typ snadného přitakání, který všude jinde kritizujeme. Problém totiž možná spočívá právě zde – v „autonomii“. Proč? Protože tato třídní zkušenost má tendenci stát se pouhým managementem přežití v kapitalismu, kdy ji se systémem volně spojuje humanitární pomoc, charita a klientelismus, ale sama sebe chápe jako autonomní na kapitalistických společenských vztazích. Zúžené ztotožňování kapitálu s mezinárodním kapitalismem (nadnárodkami, finančními institucemi, buržoazií z USA a EU) a kompradorskou buržoazií[37], která řídí jeho operace v Argentině, může vést k „naturalizaci“ zkušenosti „zdola“, k jejímu chápání jako „danosti“. Kapitalismus tak není nazírán jako sociální vztah, který zahrnuje všechny společenské interakce, včetně těch uvnitř barria, ale jako chamtivá, vykořisťovatelské třída mimo barrio. Jinak řečeno, vykořisťovatelský vztah v rámci sebevykořisťování se externalizuje. Může-li třída tento vztah externalizovat, skončí vždy u zachování kapitalismu – zachová sama sebe a bude rebelovat proti „kapitalistické třídě“.

Dalším důležitým rysem hnutí piqueteros je skutečnost, že se z něj stal uzel bojů různých sektorů třídy. Akcí piqueteros se široce účastní i pracující lidé, zejména ti, jejichž pracovní místa jsou v ohrožení (jak jsme již poznamenali, první blokády iniciovali učitelé). Jedná se o zásadní moment, na nějž nesmíme zapomínat, chceme-li hodnotit dlouhodobé možnosti argentinského hnutí. Ačkoli Plány práce vyměřované nezaměstnaným mohou občas snižovat mzdy jiným dělníkům, důležitější možná je, že různé složky třídy rozpoznávají své potřeby i v bojích těch ostatních. Pro buržoazii je velice obtížné rozložit třídu na antagonistické složky bojující o pracovní místa. Záložní armáda práce tak nevykonává povinnost, která jí je určena! Jako příklad této solidarity můžeme uvést 4. duben 2002, kdy pochod Bloque Piquetero v pobřežním městě La Plata procházel okolo budovy provinční správy, aby nabídnul svoji podporu státním dělníkům, kteří tam stávkovali, a teprve pak zamířil k Úřadu pro rodinu. Dělníci protestující proti snižování mezd,  přesčasových příplatků a dalších bonusů se zmocnili různých budov a pořádali permanentní shromáždění. Když piqueteros dorazili, už byla uvnitř gendarmería (policie?) a shromáždění bylo rozehnáno. Když ale dělníci spatřili velikost davu, který je přišel podpořit, začali na četníky křičet, ať odejdou a pokračovali ve shromáždění.[38] Piqueteros rovněž bránili obsazené továrny před vyklizením a stejně jako členové místních shromáždění a dalších sídlištních skupin při četných příležitostech odráželi policejní útoky.

Ačkoli v počátečních letech tohoto hnutí se státu a buržoaznímu tisku dařilo manipulovat široké mínění střední třídy proti tomu, co vykreslovaly jako nebezpečnou lumpenproletářskou hrozbu, narůstající ožebračování středních vrstev tuto propast mezi oběmi složkami zmenšuje. Nové možnosti plynoucí z této situace se ozřejmily praktickou solidaritou během pouličních událostí v prosinci 2001. Ukázala se i ve dnech následujících po celostátním cacerolazo, které se konalo 25. ledna, kdy policie zablokovala most Pueyrredón – bránu do Buenos Aires – aby přes něj nemohly přejít stovky piqueteros a připojit se k cacerolazo na Plaza de Mayo. Navíc 28. ledna 2002 sídlištní shromáždění vítaly pochod piqueteros z La Matanza, rozdávaly jeho účastníkům jídlo a po zbytek cesty jej doprovázely. Toho dne bylo slyšet a brzy se stalo populárním heslo „Piquete y cacerola, la lucha es una sola“ (Blokáda a třískání do hrnců, boj je jen jeden). Poté, co bylo v únoru 2002 oznámeno upuštění od parity mezi dolarem a pesem, „střední vrstvy“ z centra Buenos Aires opět vítaly pochod piqueteros přicházející z chudých předměstí jídlem a pitím. Samozřejmě, že všichni chápali, že inflace, která bude (spolu s dopadem na úspory) důsledkem devalvace, postihne každého. Zda se tyto projevy solidarity budou dál konkretizovat, teprve uvidíme.

Aby piqueteros před veřejným míněním zdiskreditoval a připravil si půdu pro možnou represi, stát se pokouší toto hnutí pomlouvat. V březnu Duhalde vypočítavě výhružným tónem konstatoval: „jsme přesvědčeni, že část hnutí piqueteros, která se zmenšuje, tvoří autentický protest… a další část financují extremistické skupiny. Dozvěděli jsme se, že tyto finance (pro piqueteros v severoargentinském Salta) mohou pocházet od FARC z Kolumbie, nebo-li jinými slovy, z obchodu s drogami.“[39] Je důležité podotknout, že v oblasti Salta, o které se Duhalde zmiňoval, se plánuje zřízení vojenské základny USA. Jedná se o totéž místo, kde loni americká námořní pěchota prováděla společná cvičení s argentinskými jednotkami. Tato rétorika rovněž slouží k separování „dobrých“ piqueteros od těch „zlých“. Panika kolem rabování, kterou po prosincových událostech vybičovala média (tehdy po chudinských předměstích Buenos Aires kolovaly fámy, jejichž účelem bylo dostat lidi z ulic městského centra, že „plenitelé“ útočí na domovy lidí a jsou na postupu; na rozích mnoha obydlených ulic se zapalovaly ohně a lidé se připravovali na obranu svých domovních bloků před útoky, k nimž nikdy nedošlo), byla dalším pokusem státu oddělit piqueteros od „středních vrstev“. Jak jsme již vypozorovali ze svazků, které se utvořily v lednu, tento pokus nevyšel.

30. května piqueteros zablokovali 1000 dálnic, mostů a silnic, ale i železničních drah po celé Argentině. Jejich masovou mobilizaci tentýž den doprovázela stávková akce letištních dělníků, která paralyzovala letiště Ezeiza v Buenos Aires. Prezident Duhalde naznačil, že už mu ohledně taktiky piqueteros dochází trpělivost, když prohlásil, že blokování silnic už nelze dál tolerovat. Ve světle tohoto prohlášení je jasné, že policejní útok na akci piqueteros odehrávající se 26. června v Avellaneda, při němž zahynuli dva mladí piqueteros, Dario Santillán a Maximiliano Kosteki, a asi 40 lidí bylo zraněno, nebyl jednoduše dílem „úchylných policajtů“. Důležité je, že tisíce piqueteros se v odpověď na tyto vraždy okamžitě sešly na Plaza de Mayo a o dva dny později se jejich počet rozrostl na 50 000 lidí. Tato ostražitá reakce na státní represe redukuje manévrovací prostor buržoazie.

7. Továrny

Zatímco tím nejpozoruhodnějším a nejoriginálnějším rysem argentinského hnutí jsou piqueteros, náš zájem o toto vysoce organizované a radikální hnutí založené na narušování sféry oběhu kapitálu, by nám neměl bránit položit si otázku, co v Argentině dělá třída jako celek. Neměli bychom kvůli oněm aspektům radikálních praktik v rámci tohoto hnutí, které jakoby až předznamenávaly nové sociální vztahy, zapomínat na sledování celé totality. V nedávných měsících pro pozorovatele těchto událostí vyvstala otázka: „Co dělají dělníci ve sféře výroby?“ Faktem zůstává, že radikální organizace v továrnách, o nichž jsme se v kontextu 70. let 20. století bavili výše, byly během let vojenského režimu krutě potlačeny. Téměř všichni autoři, na něž jsme narazili a kteří hovoří o dnešní situaci v Argentině, si ztěžují na nedostatek militantnosti na pracovišti. Stěžují si, že odbory jsou zcela připoutány k systému a proto jsou zbabělé a oddávají se manipulování dělníků do symbolických stávek, demonstrací či akčních dnů, aby bezpečně uvolnily nespokojenost dělníků a zároveň zvýšily svoji byrokratickou moc. Uváděné důvody této situace na pracovišti sahají od poněkud vágního tvrzení, že dělníci se těmto oficiálním odborovým strukturám jednoduše zaprodávají (to pochopitelně říká člen zdola vzniklého nezávislého odborového svazu motoqueros), až po přesvědčení, že pracující dělníci se příliš bojí ztráty svého zaměstnaní; zatímco Mouvement Communist nastiňují faktický třídní kompromis, který nedávno slátal Duhalde s dělníky z klíčových sektorů. Domnívají se, že vzhledem k možnému odmítání volební politiky je, „podpora CGT, jediné masové organizace schopné zajistit sociální smír, zásadní. Vzhledem k nezávislému vývoji třídního boje je možnou hypotézou i její zahrnutí do vlády. Proto se Duhalde snaží přimět střední vrstvy, maloburžoazii a dělníky ze státního sektoru (organizované v CTA), aby platili za fiskální krizi státu. Hledá novou „alianci výrobců“ složenou ze šéfů těžkého průmyslu, dělníků v těchto průmyslových podnicích, které organizuje CGT, a z některých nezaměstnaných dělníků, kteří se nechali uplatit nejistými pracovními místy ve státní administrativě. Aby zavlál prapor tohoto nového peronistického uspořádání, Duhalde neváhal slíbit generálnímu tajemníkovi CGT – Rudolpho Daerovi – stažení restrikcí na bankovní účty, pokud jde o platy.“[40] V této chvíli nelze říci nic více, byť se jedná o důležitý moment, jenž je třeba mít na paměti. Něco z peněz ušetřených obrovskými škrty uplynulých dvou dekád by se klidně dalo použít ke snaze o uplacení zmenšeného počtu dělníků v klíčových strategických odvětvích, jako je třeba produkce ropy. Odpovídalo by to i politickým událostem v Argentině od prosince 2001: byl odmítnut radikál De La Rúa a otevřela se cesta peronistovi Duhaldemu, aby se pokusil omezit škody způsobené povstáním skrze opětovné otevření klientelistických kanálů peronismu, které prostřednictvím CGT spojují vládu s dělníky.

Zmiňovali jsme se i o četnosti generálních stávek v nedávných letech. Ačkoli je vedly odbory a samozřejmě je limitovala vlastní agenda odborů, nesmíme se domnívat, že dělníci prostě drželi krok a pochodovali za svými zprostředkovateli. Upozorňujeme, že železničáři šli loni více než jedenkrát do stávky a v září 2002 se zmobilizovali dopraváci z Metrovia, aby požadovali zkrácení své pracovní doby na šest hodin denně, kterýžto ústupek byl ještě před několika málo lety realitou. V malých továrnách dochází i k četným „skrytým“ stávkám kvůli jejich uzavírání, nevyplácení mezd atd.

Nesmíme zapomínat ani na případy společných bojů – ala piqueteros – (povětšinou) státních dělníků a nezaměstnaných v provinciích, které se objevují od poloviny 90. let. Rovněž dělníci ze státních průmyslových podniků, které ohrožuje privatizace, používají při četných příležitostech taktiku blokování silnic, například v Cutral Có a Plaza Huincul, když byla petrolejářská společnost YPF prodána Repsolu. 36,8% všech silničních blokád od prosince 1993 až do prosince 1999 provedli námezdní dělníci! Významným rysem argentinského hnutí byly boje státních dělníků a stále se ještě jedná o velmi živé téma. Tato otázka totiž úzce souvisí se státním klientelismem. Jak jsme již poznamenali, vzhledem k expanzi státu bylo klientelistické struktury, kterou se Perón snažil začlenit do svého justicialistického uspořádání, částečně dosaženo díky explozi „uměle vytvářených“ pracovních míst v aparátu centrálního státu a místní správy. Před nedávnem Menem – nepochybně, aby uklidnil MMF, který s centrálním státem obchodoval a tak si stěžoval na jeho výdaje – vyhodil 110 000 zaměstnanců federálního státu (ale i 107 000 zaměstnanců provinční státní správy). Rovněž převedl 200 000 učitelů z federálního rozpočtu do rozpočtů místních správ. Například v provincii Buenos Aires (kde byl guvernérem Duhalde) počet státních dělníků podstatně stoupá z 280 000 v roce 1991 na 400 000 v roce 1999, čímž se bez pochyby pohltilo 110 000 zaměstnanců propuštěných z aparátu centrálního státu v Buenos Aires. Důvodem těchto machinací je potřeba peronistických guvernérů (a zprostředkovaně i peronistického prezidenta) udržet si svoji obrovskou voličskou klientelu. Tato neochota rozhodně zaútočit na státní pracovní místa ukazuje, jak hluboko sahaly kořeny peronistického třídního smíru, a to i za ultraliberála Menema. Jak jsme však již viděli, tento útok koncem 90. let opravdu započal, ale stále je problematický – nedávná jednání s MMF se točila kolem otázky provinčních rozpočtů, přičemž MMF žádal 60% škrty. Jeden by si myslel, že z toho může vyplynout ještě masivnější propouštění, ale při existenci povstaleckého hnutí, které je v téměř permanentní mobilizaci, to pro buržoazii není tak snadná hra. Duhaldeho administrativa je z jedné strany pod tlakem MMF a ze strany druhé pod tlakem hnutí – během vlny vyjednávání s MMF si jeden vládní vyjednavač stěžoval, že MMF nechápe, že administrativa je omezována skutečností, že v Argentině se koná minimálně 30 akcí denně!

Možná, že většina dělníků v práci drží hubu a krok, ale došlo k tomu, že mnozí z nich se angažují skrze sídlištní shromáždění. Účastní se jich prostě jako sousedé a rovněž přinášejí zprávy o probíhající organizovanosti na pracovištích. Například na jedné schůzi sídlištního shromáždění[41] dělník z nedaleké převozní služby Buquebus operující přes řeku Plate do Uruguaje popisoval, jaké podnikli akce proti propouštění a k naprostému souhlasu shromáždění požádal o podporu stejně jako další dělník, který pracoval v novinách Clarín. Mnozí další dělníci se rovněž účastnili cacerolazo, formy protestu obvykle spojované se „střední třídou“. Dělníci, kteří nejsou aktivní v boji na pracovišti, tedy mohou být v kontaktu s potřebami a činy jiných bojujících sektorů skrze sídlištní organizace. Nadto se skrze tyto organizace účastní, jako sousedé ve shodě s ostatními sousedy, rozhodování na demonstracích a dalších organizovaných akcích. Pozitivní je na tom to, že mnoha dělníkům je dostupná přímo sociální dimenze boje – dimenze, která překračuje jejich specifické, sekční zájmy v konkrétních průmyslových odvětvích. Mínusem ale může být to, že dělníci oddělují své každodenní potřeby (které chápou jako cosi náležejícího do jejich sousedské zkušenosti) od své úlohy producentů nadhodnoty v práci. I tu ale bude třeba socializovat – a toto vědomí bude třeba prakticky obrátit proti kapitalistickým společenským vztahům – aby se systém skutečně paralyzoval.

Další podobou dělnické organizace, o níž se musíme pobavit, jsou silně popularizované okupace továren. Nesmíme zapomínat, že těchto okupací a překvapivých projevů solidarity, které plodí, je málo, ale zároveň plynou z materiální situace, jež je nyní pro argentinský proletariát téměř univerzální a odtud tedy jejich radikální potenciál a jejich možná nafouknutá sláva.

Obsazenými továrnami, o nichž se informuje nejobšírněji, jsou keramička Zanon v provincii Neuquén a textilka Brukman z Buenos Aires. Okupace Zanonu začala, když 400 dělníkům hrozilo, že přijdou o zaměstnání, jelikož jim šéfové továrny přestali platit a fakticky začali své podnikání likvidovat. Dělníci odpověděli obsazením továrny a uvedli ji do chodu s využitím materiálů, které se v ní stále ještě nacházely. Během dvou dnů vyrobili dost keramiky na to, aby z ní zaplatili všechny své mzdy na měsíc. Své výrobky prodávají za 60% jejich původní ceny prostřednictvím sítě mladých stoupenců, kteří je nabízejí dům od domu. Dělníci, kteří jsou organizováni ve vlastních odborech SOECN – byť se jim nedostává žádné podpory od celonárodního odborového svazu dělníků v keramičkách, FOCRA (součást CGT) – odmítli pokusy vlastníků jednat o osudu továrny. Naprosto zamítli směšné podmínky návratu šéfů: „snížení mezd a propuštění 360 z 400 dělníků. Místo toho požadují: okamžité otevření podniku pod dělnickou kontrolou bez propouštění a poklesu mezd a plné doplacení dlužných platů. Pokud to šéfové odmítnou, budeme požadovat znárodnění továrny pod dělnickou kontrolou, v rámci plánu veřejných prací, jejichž účelem bude výstavba domů, škol a nemocnic, které naše provincie velmi potřebuje. Takto můžeme vytvářením skutečných pracovních míst pomoci s odpovědí na problém nezaměstnanosti.“[42] Navrhují rozdělení těchto pracovních míst mezi co největší počet nezaměstnaných. Roku 2002 Národní shromáždění piqueteros přijalo návrh, podle nějž by se továrny, které jejich majitelé opustili, či které příliš propouštějí, měly vyvlastnit a předat do samosprávy dělníkům. Pro totéž se při četných příležitostech hlasovalo i na Interbarrialu, každotýdenním všeobecném shromáždění sídlištních shromáždění. Dělníci ze Zanonu už od počátku uzavírali plodné svazky s dalšími skupinami a dostalo se jim velkého respektu za jejich odpor a míru aktivismu. V prvním měsíci své okupace – v říjnu 2001 – se připojili k piqueteros a dalším skupinám, aby zablokovali mosty a dálnice v Neuquénu a navštívili Buenos Aires i další města, kde se účastnili shromáždění a demonstrací. Na oplátku, jak jsme již poznamenali, jim piqueteros a jiní úspěšně pomáhali při pokusech o vyklizení továrny.

Dělníci z Brukmanu v hlavním městě, Buenos Aires, se pro obsazení rozhodli 18. prosince 2001 po propadu mezd v podzimních měsících (výplaty dostávali v „poukázkách“ pochybné hodnoty) a kvůli obecnému pohrdání ze strany šéfů. Jeden 28letý dělník zemřel poté, co mu odmítli dát peníze na životně důležité léky. Původně neměli v úmyslu uvést podnik do chodu, ale když se v lednu stala splatnou objednávka na textilie, rozhodli se je prodat a vyplatit si mzdy. Následně za podnik přejali zodpovědnost: platí účty, opravili kotel a reorganizovali tovární pracoviště, aby ušetřili na energii. „Ve svém boji pokračujeme nikoli tvrdohlavostí, ale pomocí principů a logiky. Vlastníci demonstrovali, že tuto továrnu nedokáží řídit – umí nás jen vykořisťovat, okrádat nás o peníze a investovat do neexistujících společností. Když jsme dokázali společnost postavit my, proč to nedokázali oni?“ „Celkový dluh Brukmanu dosahuje 8 miliónů dolarů a jeho hlavním věřitelem je stát, neboť přes 2,5 miliónu dluží Národní bance. Takže požadujeme převedení společnosti do vlastnictví místní samosprávy a pod dělnickou kontrolu.“[43] Jak jsme viděli, stejně jako Zanon ani oni nečekají na požehnání od státu, nýbrž řídí podnik za pomoci sousedů a dalších. Rovněž nabízejí, že mohou produkcí podniku uspokojovat potřeby „komunity“ – zejména nemocnic, škol a nezaměstnaných.

V La Matanza dělníci za pomoci celého sídliště obsadili uzavřenou pekárnu Panificadora Cinco a zase ji rozjeli, aby místním mohli dodávat chléb za nižší ceny. I tam piqueteros bránili okupaci proti policejnímu zásahu.

Vlastní prohlášení dělníků i některé z výše uvedených informací poukazují na meze samosprávy. Jejich víra, že dokáží firmu řídit lépe než šéfové, mohla původně vycházet z jejich antagonistického vztahu ke kapitalistickému vynucování práce na pracovišti. Lepší řízení může znamenat, že se tam v rozporu s valorizačními potřebami šéfů ulehčí dělníkům práce. Oprava kotle může být jedním příkladem – dělníci ji mohou vnímat jednak jako všední mrzutost a jednak si mohou uvědomovat její potřebnost z hlediska hladkého chodu továrny, zatímco šéfové chtějí jen snížit náklady. Šéf je potom jak problémem, protože neuznává potřeby dělníků, tak i jakýmsi výrobním ignorantem, který přehlíží kvalitativní aspekty výroby. Jakmile však dělníci obsadí své pracoviště a uvedou je do chodu pod vlastní kontrolou, tento kdysi antagonistický vztah, zakládající se na jejich bezprostřední a důvěrné zkušenosti s výrobním procesem, se nutně stává ztotožněním se samotným podnikáním – placení účtů atd.

Chápání vykořisťování se tak zužuje na neschopnost jejich konkrétních šéfů, jelikož dělníci, kteří jsou teď u kormidla, potřebují sami sobě i druhým dokázat, že se to dá dělat lépe. Jinými slovy, zapomíná se, že je to kapitalismus, co šéfy nutí, aby své dělníky ojebávali. A když na to dělníci zapomínají, ignorují i svoje vlastní sepětí – jakožto „samosprávců“ – s tímto donucujícím sociálním vztahem. Izolováni v situaci, která si žádá do sebe zahleděný, voluntaristický přístup, mohou nakonec zjistit, že jejich břemeno vykořisťování se stalo dvakrát tak těžší a může dojít k rozporům, kdy ti nejzanícenější a nejmilitantnější budou popohánět ostatní a ve snaze udržet funkčnost (kdysi kolektivního) projektu se tak fakticky stanou novými kapitalistickými šéfy. Nebo se dělníci těžce vybojované kolektivní kontroly nad výrobním procesem nevzdají, což vyústí v to, že nebudou mít nutnou kapitalistickou disciplínu potřebnou k přežití jejich podniku na kapitalistickém trhu, který nic a nikomu neodpouští. Tak či tak, zákon hodnoty znovu opanuje činnost dělníků.

Musíme však být opatrní a nesklouzávat k jednoduchému zavrhování těchto okupací. Tyto boje jsou procesem, který tvoří součást rozsáhlé třídní mobilizace. I když se ukazují jako nerealizovatelné či ve finále zůstávají v rámci směnných vztahů, tak některé z jejich radikálních tendencí, jako třeba návrh vyrábět pro místní potřeby (Brukman navrhoval, že pokryje poptávku veřejných nemocnic po textiliích a Panificadora Cinco dodává chléb), se posouvají ke konkretizaci požadavku na uspokojování bezprostředních potřeb a staví se tak proti zprostředkování v podobě směnné hodnoty. V tom spočívá sociální potenciál bojů, jenž může zpochybnit komoditní fetišismus. K tomuto procesu kolektivizace potřeb proletářů dochází v Argentině skrze zvýšenou míru komunikace. Tito dělníci každý den zažívají solidaritu ostatních proletářů v různých sektorech a tak hmatatelně pociťují potřebu i možnost opětování. Jejich reformistické požadavky, jako třeba znárodňování, by při všeobecné třídní ofenzívě mohly být podvráceny právě těmito sociálními svazky. Každodenní zkušenost rozhodování a moci na pracovišti je dalším důležitým aspektem jejich prožitku. Zda se argentinské hnutí může rozšířit dostatečně na to, aby jim poskytlo příležitost k realizaci radikálních momentů jejich bojů, či zda se tak skutečně stane, to už je jiná otázka. Jak jsme již viděli, tak co se týče státu, ten si je zřejmě vědom radikálního potenciálu okupací a při několika příležitostech se snažil za použití síly továren znovu zmocnit a v některých případech se vlastně nakonec i účastnil jejich vyvlastňování dělníky.

Pod nějakou formou dělnické kontroly je v Argentině údajně 100 firem s asi 10 000 dělníky. Brukman a Zanon spolu s córdobskou Clinica Junin tvoří malé, politizované křídlo, jež se prezentuje jako nezávislé hnutí, kterému jde o mnohem víc než o pouhou obnovu výroby v jejich továrnách a které si uvědomuje nástrahy samosprávy. Jak řekl jeden dělník z Brukmanu, „nechceme zakládat družstvo, kde bychom se museli podřizovat 11 lidem, kteří by všechny ostatní sekýrovali.“[44] Brukman nadále zůstává ohniskem bojů, neboť je dějištěm shromáždění, pracovních schůzek, výstav a organizování. Těžko si ze skrovných informací, jež jsou nám dostupné, utvořit jasnou představu, ale obecně se zdá, že ostatní mají jinou politickou orientaci, přičemž si říkají „družstva“ a ustavují se v rámci oficiálních struktur zahrnujících i stát a odbory. Tyto firmy se seskupují do dvou struktur: MNER (Národní hnutí revitalizovaných firem), kde je 3600 dělníků, a FENCOOTER (Národní federace družstev a přetransformovaných firem) s 1447 dělníky. Co se týče družstev, jako je Ghelco SA. – výrobce přísad do mražených dezertů – či vydavatelství Chilavert, dělníci je založili poté, co tyto firmy vstoupily do konkursního řízení, aby obnovili výrobu. 12. září legislativa v Buenos Aires jednomyslně odhlasovala, že povolí zákonnou „revitalizaci“ těchto dvou továren – jde o to, že vláda Buenos Aires bude dva roky platit nájem budov, zatímco vybavení postoupí dělníkům. Po dvou letech bude mít družstvo na podnik zřejmě předkupní právo.

Soudruh z německé skupiny Wildcat jedno z těchto družstev nedávno navštívil: „Navštívil jsem obsazenou huť La Baskonia v La Matanza. Potkali jsme tam poradce z CGT. Brzy jsme si uvědomili, že si vybrali legální cestu – nejprve založit družstvo a pak továrnu rozjet. Nemají zájem spojovat se s ostatními bojujícími továrnami, ať už jsou pod dělnickou kontrolou nebo jsou znárodněné. Moji soudruzi poznamenali, že jde o peronistickou okupaci. Dalším příkladem je IMPA, hliníkárna, která funguje jako družstvo už nějakou dobu. Na ní je dobré, že poskytují jednu z továrních hal na solidární flámy – a je to fakt fantastické místo na flámování! – ale dělníky z IMPA jsem nikdy neviděl na žádné demonstraci nebo shromáždění.“[45] Poslední, co jsme v době, kdy tento text vznikal, o obsazených továrnách slyšeli, bylo, že Zanon a Brukman svolaly na 7. září zasedání, které přilákalo asi 500 lidí, včetně levičáckých stran, a kde se dohodly na zřízení celonárodního stávkového fondu. Téhož dne MNER rovněž svolalo zasedání do La Baskonie. Přišel na ně přibližně stejný počet lidí, ale mezi dělníky, kteří se jej zúčastnili, byli i poslanci Kongresu, senátoři a viceprezident kabinetu.

8. „Střední třídy“ a sídlištní shromáždění

Francouzská skupina Mouvement Communist varuje před nebezpečími spojenectví mezi proletariátem a středními třídami v Argentině: „Dějiny ukazují, že vykořisťování nemohou nic moc očekávat od těchto složek společnosti, které jsou nakonec vždy připraveny zachránit si svoji vlastní kůži tím, že se ke škodě dělnické třídy spojí s  třídou panující.“[46] Čas ukáže, zda tomu tak znovu bude. Tento pohled ale ignoruje rapidní a drastickou proletarizaci většiny střední třídy.[47]

Samozřejmě, že varování Mouvement Communist se zakládá na realitě, kterou si proletáři účastnící se boje uvědomují. Cynický postoj dělnické třídy k novým hnutím „střední třídy“ v Argentině – „teď jsou na ulicích jen proto, že se někdo dotknul jejich kapsy“ – tuto pravdu jasně dosvědčuje, ale zároveň potvrzuje realitu změněné situace střední třídy. Někteří proletáři váhají svazovat svůj osud příliš úzce s osudem hnutí shromáždění střední třídy, neboť se bojí, že budou nakonec zrazeni. Vezmeme-li ale v úvahu téměř úplný bankrot státu, těžko si představit, že bude mít prostředky, jak si střední třídu zase koupit. Dokonce i dohoda, kterou od MMF vyhandrkoval nové peníze, může být pro buržoazii jen krátkodobým řešením.

Jednu z největších obtíží pro nás představovala snaha pochopit složení této nově se hlasitě projevující a problémové střední třídy. Co v Argentině znamená, když se řekne „střední třída“? Někteří poznamenávají, že pro Argentince může „střední třída“ znamenat to, co bychom my na západě považovali za zajištěné proletářské zaměstnání, dokonce i zaměstnání v továrně. Z toho by plynul ten problém, že se v překladu směšují třídní kategorie, ale tím to nekončí. Zdá se jasné, že se velké množství lidí, které bychom i my považovali za střední třídu, propadlo k životu na hranici holého přežití. Noviny jsou plné příběhů o akademicích a dalších odbornících, kteří už jen prodávají svíčky ve veřejných parcích, nebo o dobře oblékaných rodinách z Buenos Aires, které v barterových klubech směňují své rozsáhlé šatníky, či jsou dokonce nuceny sbírat odpadky na ulicích. Echanges konstatují, že do stavu sociálního ožebračení se propadlo asi 500 000 lidí, kteří nyní zalidňují villas miserias, kde transparenty ironicky hlásají: „Vítejte mezi středními vrstvami!“ Jeden argentinský ekonom říká, že „střední vrstvy chápou, že došly na konec cesty. Nyní se jedná o zcela novou situaci.“[48] Co ale učitelé a další vládní dělníci, kteří jsou tak silným rysem tohoto cyklu boje už od jeho počátku v polovině 90. let? Dělá z nich jejich tradiční postavení a plat odborníky ze střední třídy? Přichází v tomto ekonomickém klimatu hodně z nich o svůj majetek? Angažují se v lidových shromážděních a v útocích proti corralito? Jaký vztah mají shromáždění k barterovým klubům a kdo se jich účastní? Všechny tyto otázky naznačují obtížnost pochopení fenoménu lidových shromáždění.

Často se konstatuje, že sídlištní shromáždění – jedna z forem souvisejících s organizovaností střední třídy v Argentině – jsou natolik heterogenní, že jejich studium je téměř nemožné. Skutečnost, že sídlištní shromáždění jsou zřejmě ve všech čtvrtích Buenos Aires a v různých situacích zahrnují i proletáře, může u postmoderních ideologů, jejichž záměrem je odsunout třídu jako sociální kategorii, vést k línému potvrzování rozmanitosti a otevřenosti. Echanges et Mouvement tuto mlhu trochu rozptylují, když rozlišují mezi dvěma širokými tendencemi sídlištních shromáždění.[49] První je fenoménem vycházejícím z dlouhé tradice sousedských organizací v dělnických čtvrtích a chudinských kolonií a v nových podmínkách masové nezaměstnanosti 90. let splývajícím s novými shromážděními piqueteros; a druhý je výsledkem náhlého a novějšího ožebračení středních vrstev. Samozřejmě, že v nedávno uplynulých měsících, kdy v bojích různé sektory vzájemně uznávali své potřeby, mohly tyto dvě tendence své akce a požadavky stále více koordinovat (a rozhodně spolu komunikovaly na Interbarrialu), čímž se situace ještě více komplikuje. Jsou-li ale shromáždění „střední třídy“ zavrhována, pak se tak obvykle děje proto, že jsou ztotožňována s corralito, které je problémem pouze střední třídy (v Argentině je ale rozhodně tímto omezeným způsobem už nechápou). Toto ztotožňování se pak využívá k odsuzování tzv. boje střední třídy a její údajné hegemonie v hnutí. Ačkoli je pravda, že se tato shromáždění zformovala zhruba v době zavedení bankovních restrikcí a že tento problém mobilizuje část jejich energie, bylo by chyba chápat je jenom v jeho rámci.

Během dvou týdnů po 19. a 20. prosinci vyrašilo v Buenos Aires dvacet shromáždění a nyní se jejich počet odhaduje na 140 po celé zemi a pravidelně se jich účastní asi 8000 lidí. Občas se říká nebo předpokládá, že první cacerolazo – 19. prosince – bylo protestem proti corralito. Vztek a zoufalství nad tím, co mnozí považovali za permanentní zmizení svých celoživotních úspor, byl určitě velmi rozšířený. Ale k bezprostřední spontánní reakci lidi zmobilizovalo De La Rúovo vyhlášení výjimečného stavu. Zatímco fakt, že si „střední třída“ prožila corralito, byl samozřejmě jedním z důvodů její přítomnosti na ulicích během 19. prosince, radikální význam těchto událostí, který z nich plynul, spočíval v tom, že na ulicích byli všichni a znechuceně odmítali výjimečný stav (i jím probuzené vzpomínky na diktaturu), takže v sobě mohli vzájemně rozpoznávat subjekty boje, a to na základě skutečného, hmatatelného sblížení svých zkušeností s vykořisťováním. Od tohoto dne byly na mnoha následujících cacerolazos transparenty, které se jakkoli zmiňovaly o ztracených úsporách, v naprosté menšině. Ze stejného důvodu by bylo omylem charakterizovat shromáždění čistě jako záležitost rozladěných střadatelů, kteří se pravděpodobně k hnutí otočí zády, jakmile se jim jejich úspory vrátí. Problém zmrazení bankovních účtů zabírá poměrně malou část diskusí na shromážděních i na Interbarrialu. Byť se objevila náhle, tak se shromáždění nezhmotnila z nějakého vakua, ale z rozvíjející se situace materiálního ožebračení a doprovodné deziluze z politiky (při parlamentních volbách v říjnu 2001 bylo 22% – povinně odevzdávaných – volebních lístků nevyplněných nebo poškozených a 26% voličů zůstalo doma). Zdá se, že zpočátku se nová shromáždění, založená na střední třídě, soustředila (kromě schvalování četných rezolucí o politických tématech, jako třeba o státním dluhu) na organizování nových cacerolazos, „symbolické“ formy protestu spojené se středními vrstvami. Cacerolazos ale žily vlastním životem a přitahovaly mnohem více lidí, než kolik se pravidelně účastnilo shromáždění. V týdnech po 19. prosinci se téměř rituálně konaly každý pátek.

Od 19. prosince se akce střadatelů vyznačovaly násilím. Od té doby policie začala napadat i protesty střadatelů, které se konaly v bankách. To ale samozřejmě nepostačuje jako důkaz revolučních záměrů středních vrstev. Všímáme si také některých prohlášení, která doprovázejí protesty střední třídy proti corralito: „jsme střední třída, posíláme své děti do školy, platíme daně a teď nás okradli,“ „nikdy jsme neporušili zákon, nejsme žádní zločinci,“ „bez střadatelů nejsou úvěry, bez úvěrů není výroba, bez výroby není národ.“ Tato hesla samozřejmě stavějí na odiv klasickou subjektivitu střední třídy – skrytě protidělnický, pokrytecký pocit zrady vyjadřovaný lidmi, kteří obvykle hrají podle pravidel a v jejich rámci se jim vede dobře, což rovněž znamená obecné ztotožnění se s řádně fungujícím systémem kapitalistické produkce bohatství. Jsme ale málem v pokušení říci, „No a co?“ Subjektivita nově proletarizovaných středních vrstev bude v situaci ožebračování pokulhávat za jejich praktickou činností. Nejde o to, co si v daný moment o své situaci myslí ten či onen švorcový jedinec ze „střední třídy“, ale o to, co budou nuceni učinit jakožto proletarizovaná třída. Ne všichni z nich budou úplně švorc – a výše citovaná hesla mohou pocházet od těch částí střední třídy, které na tom nejsou tak zle – ale vypadá to, že jejich uděl se může jedině zhoršovat a velká část těchto lidí se musí vyrovnávat se situací, kdy jejich tradiční požadavky na obrodu politického systému – založené na reptání proti korupci a proti selhání zprostředkovatelů – nemohou uspokojit jejich bezprostřední potřeby.

Nelze se ani domnívat, že střadatelé angažující se v akcích proti corralito jsou pouze ze „střední třídy“, jelikož corralito postihlo i dělníky s poměrně malými úsporami, důchodce a, jak jsme již poznamenali, nepřímo, leč velmi hmatatelně, dělníky závislé na černé ekonomice. Vždyť Echanges tvrdí, že neoficiální sektor tvoří 50% reálné ekonomiky![50] 15. května 2002 jeden starší pár, kterému bylo kolem osmdesáti let a který od soudu získal příkaz pro banku, Banco de la Nación, aby uvolnila jejich životní úspory, zjistil, že banka odmítá transakci provést a tvrdí, že zákon se od doby, kdy byl příkaz podepsán, změnil. Pár, žijící z důchodu 150 pesos měsíčně (30 britských liber), se rozhodnul v bance zůstat, dokud své peníze (38 000 USD) nedostane, usadil se za výlohou a odmítal odejít. S příchodem večera je přišla podpořit i dvě místní shromáždění a připojila se tak k davu, který se tam již shromáždil, až tam bylo kolem tří set lidí, kteří třískali do hrnců a skandovali, „Vraťte jim jejich peníze!“ Poté, co byl od rána v bance, vyčerpaný pár nakonec ve 21:00 odešel s příslibem banky, že jim následujícího dne dá polovinu jejich peněz.[51] Máme dojem, že tento příklad dobře demonstruje, že v situaci třídní mobilizace je možné, aby druzí lidé okamžitě rozpoznali různé potřeby a v tomto socializačním procesu tak došlo k transformaci jejich významu.

Opomineme-li cacerolazos a protesty proti corralito, tak snad ještě důležitější je, že stejně jako piqueteros i shromáždění jsou tlačena bezprostředními každodenními potřebami k rozvíjení radikálních praktik, které se dostávají do střetu s podstatou kapitalistických společenských vztahů – s komoditou – zatímco debatují o státním dluhu a posílají státu petice k určitým tématům. Mnohá shromáždění zřídila kolektivně organizované komunální vývařovny polévek, sami provádějí akce snižující ceny potravin, organizují se na obranu ožebračených nájemníků před vystěhováním a zřizují skupiny (občas spolu s dělníky ze služeb), které ilegálně znovu připojují lidi, kteří byli pro neplacení účtů odpojeni od veřejných dodávek vody a elektřiny. Shromáždění rovněž vyjednávají s firmami poskytujícími služby o snižování cen (či je k tomu spíše tlačí). Mezi shromážděními existuje silná podpora pro místní zařízení a školy, které jsou v krizi: některé školní jídelny, které nemohou pro nedostatek financí fungovat, spravují shromáždění. Již to je působivý seznam kroků, jimiž si lidé, pro které se „placení za věci“ – směnná hodnota – nutně stává směšnou představou, pokud mají uspokojit své lidské potřeby, přímo přisvojují užitné hodnoty.

K další důležité mobilizaci dochází okolo problémů se zajišťováním péče o zdraví, poněvadž nemocnice a kliniky jsou vzhledem ke kolapsu PAMI, státního zdravotnického systému, v absolutní krizi. V reakci na inflaci cen a nedostatek léků (řada léků byla na začátku krize stažena z pultů, aby se tak ochránila jejich cena) jedna skupina zahrnující i zdravotníky postavila do centra Buenos Aires stůl, kam lidé mohli nosit léky, které už nechtěli a snad najít nějaké, které oni nebo nějaký rodinný příslušník potřebovali; rychle se utvořila dlouhá a zoufalá fronta. Toutéž dobou zdravotnické výbory asi 36 shromáždění zaslaly vládě Buenos Aires písemnou žádost, kde navrhovaly účast výborů na řízení nefungujících nemocnic nebo jejich převzetí ze strany výborů. Když se ministerstvo zdravotnictví neustále uchylovalo k taktice odvracení pozornosti a dělalo vůči tomuto plánu jen ubohé ústupky atd., došla jim trpělivost. Nastal bod zlomu: „Vzhledem k jejich neschopnosti písemně reagovat na naše návrhy, rozhodli jsme se přerušit schůzky s těmito byrokraty. Navrhujeme chopit se kontroly sami a po příkladu shromáždění z Belgrano-Núňez, které prostřednictvím mobilizace získalo pro své nemocnice léčiva a zásoby, zformovat v každé nemocnici lidové výbory zdravotní péče.“[52] Shromáždění z Belgrano-Núňez, prosperujícího barria v Buenos Aires, se v dubnu 2002 spojilo s dalšími místními shromážděními, aby pomohly churavějícím místním nemocnicím, jejichž zaměstnanci je informovali, že farmaceutické společnosti zadržují léky, což vede k růstu cen o 300 až 400%. Nemocniční dělníci a asambleístas sestavili seznam nejpotřebnějších léků a jako masa šli k laboratořím farmaceutické společnosti Novartis dožadovat se těchto léků. Během několika dní byl Novartis nucen poskytnout 25 000 dávek 1129 různých medikamentů.[53] V září 2002 shromáždění z Flores v Buenos Aires obsadilo kliniku, která se už 6 let nepoužívala, s cílem otevřít ji dělníkům z okupovaných továren, kteří byli odříznuti od zdravotnické péče spravované odbory, a rovněž pro potřeby obyvatel čtvrti. V zimě shromáždění také přikročila k obsazení nevyužívaných budov, aby je použila ke schůzím a organizování. Shromáždění z Parque Lezama Sur, jež okupuje nepoužívanou budovu banky, kam zve piqueteros i další skupiny, tuto iniciativu povzbudivě popisuje tak, že: „nejde jednoduše o nahrazení státu v těch funkcích, které přestal plnit (zdravotnictví, školství), ani se nejedná o prosté humanitářství nebo o nostalgické činy zaměřené na udržování slibů starého národního státu o integraci a pokroku. Místo toho chceme převzít zodpovědnost/kontrolu nad našimi vlastními podmínkami… navrhnout ustavení společenských svazků tam, kde kapitalismus působí jako separující síla, jako síla smutku a utváření izolovaných jedinců.“[54]

Jak jsme viděli, mezi shromážděními sílí tendence, jako třeba tyto, zaplnit mezery tam, kde stát přestal být schopen nebo není ochotný jednat. Jak jasně ukazuje problematika zdravotnictví, shromáždění podle naléhavosti svých potřeb přecházejí od diskutování nad státním dluhem a od předkládání požadavků státu k přímé akci. Shromáždění jsou taktéž napadána policisty v civilu a dalšími ozbrojenými bandami. Jejich členové jsou pronásledováni, zastrašováni a biti. Najatí rváči, které shromažďují peronističtí vůdci místních samospráv, útočí na shromáždění, třeba na shromáždění z Merlo v Buenos Aires. Tyto útoky jsou stvrzením radikálního politického významu shromáždění, který jejich členové podle všeho nemohou přehlížet.

Dalším problémem, který bychom měli uvážit, jsou vždy přítomné a napadané pokusy levičáckých skupin přenést na shromáždění svoji politiku. Původní pokrytí argentinského hnutí tiskem bylo plné zpráv o účastnících, kteří na shromážděních a demonstracích nechtějí levičácké organizace. Na první pohled to může samozřejmě vypadat jako radikální odmítnutí politiky, ale musíme si k tomu říci víc a víc to pochopit. Zřejmou věcí je, že byla-li shromáždění povětšinou otázkou „střední třídy“, pak by šlo toto odmítání levičácké politiky chápat jako odmítání na základě zkušenosti střední třídy s třídní politikou obecně ve prospěch politiky založené na občanech atd. Na druhé straně, jak jsme již říkali, „střední třída“ si tento druh politiky už nemůže ve skutečnosti dovolit a její počáteční reflexivní reakce proti třídní politice mohla klidně poměrně přirozeně zmutovat v radikálnější odmítnutí založené na jejích bezprostředních potřebách a autonomních formách bojů, které si za účelem jejich uspokojení vyvinula. Jestliže se shromáždění „střední třídy“ snaží organizovat školní stravování a krádeže elektřiny, chrání sousedy před vystěhováním za neplacení nájemného a v tomto procesu objevuje nové formy sociální spolupráce, dotírání levičáků s jejich programy a prosazováním svého vedení přirozeně není vítáno! Jak řekl jeden asambleísta, „shromáždění patří nám a ne militantům, kteří se na nás dívají s opovržením a snaží se nám vnutit zkušenost, kterou nepotřebujeme.“[55]

Při pokusech o výklad musíme kvůli neprůhlednosti této složité situace opět doporučit opatrnost. Třídnímu složení a historiím různých shromáždění neporozumíme jen tak jednoduše a stejně obtížné bude i interpretovat vynořivší se příklady levičácké angažovanosti. Obecněji řečeno, musíme varovat před zobecňováním izolovaných příkladů. Některá shromáždění bude úspěšně kontrolovat ta či ona levičácká strana; obecným trendem však je odmítání trockistických a jiných skupin, ačkoli některé pokusy trockistických skupin, jako je třeba Partido Obrero a MAS (Argentinské socialistické hnutí), o manipulaci se shromážděními vyústily ve zhroucení těchto shromáždění.

Snahy mainstreamových politiků o námluvy byly doposud odmítány. A průhledný pokus odborové konfederace CTA kooptovat hnutí shromáždění, pokus k němuž došlo během letošního roku, skončil nezdarem. Na pátém Interbarrialu se odhlasoval návrh pochodovat 13. února kolem Národního kongresu – „když členové shromáždění došli až ke Kongresu, uviděli, že tam bylo vztyčeno pódium, z nějž už mluvili předáci CTA.“ Ti byli později za toto manévrování haněni na Interbarrialu. Protože shromáždění jsou k nim podezřívavá nebo je rovnou odmítají, levičácké strany gravitují k Interbarrialu ve snaze ovlivnit jeho jednání. To vedlo k reakci ze strany shromáždění a k úmorným debatám o zastupitelském procesu. Každotýdenní Interbarrial má být koordinačním orgánem autonomních shromáždění a nikoli svébytným rozhodujícím orgánem. Brzy však bylo shromážděním jasné, že na Interbarrial chodí velké množství militantů a jiných lidí (padly i zmínky o policajtech a státních agentech[56]) hlasovat o tématech navrhovaných shromážděními, aniž by byli delegováni. Započala tedy debata o zastoupení, v níž dotyční asambleístas protlačovali systém „jedno shromáždění, jeden hlas“ s odvolatelnými a střídajícími se delegáty. Levicoví militanti, kteří se báli, že byli převezeni, protestovali, protože věděli, že nemají skoro žádnou šanci stát se zástupci shromáždění.[57] Mnozí lidé ale tuto debatu bojkotovali a sílící frustrace a deziluze ohledně Interbarrialu – způsobená těmito problémy – se odrazila v prudkém poklesu počtu účastníků, přičemž některá shromáždění raději začala s ostatními spolupracovat na neformálnější bázi.

Avšak omezení Interbarrialu na koordinaci by samo o sobě mohlo jen svazovat možnosti hnutí a každopádně je lze v praxi těžko dodržet. Ústup k „autonomii“ shromáždění a zapuzení kolektivního rozhodování za účelem ochrany hnutí před vpády zvnějšku by se mohly formalizovat v atomizaci a izolaci ala (přímá) demokracie. K určitým událostem je zapotřebí kolektivní diskuse a soustředěná akce a ty jsou naprosto podstatné i z hlediska dlouhodobých vyhlídek shromáždění – zejména v případě státní represe.[58] Rozpoznání této potřeby je pro leninistickou politiku „chvílí pravdy“, a proto „číhá v záloze“ na Interbarrialu, aby mohla ovlivňovat události.[59] Jeden člen PO řekl novinám Página 12: „Pokud se shromáždění omezí na organizování organických přídělů a na další sídlištní otázky, je to pro nás krok zpátky.“[60] Kromě toho, že dosvědčuje povýšenecký přístup trockistických skupin, je na tomto varování i cosi rozumného. Onen trockista nevidí vztah mezi sídlištními otázkami a širším bojem. Nechápe, že „politikou“ je aktivita třídy, organické příděly a vše ostatní. Revoluce může být jedině procesem boje autoconvocados, „sebeorganizovaných“ (jak si asambleístas říkají). Rovněž by bylo příliš snadné svádět stagnaci hnutí shromáždění na levičáky – tyto problémy mohou vyvstat, když hnutí jako celek neví jak dál a ztrácí iniciativu.

Shromáždění se také angažují v organizování escraches, kteroužto praktickou činnost zdědily v důsledku diktatury. Escraches, což v argentinském slangu znamená „prozrazení“ či „odhalení“, vyvinula v letech po konci diktatury skupina H.I.J.O.S. – děti zmizelých lidí – aby prolomila spiknutí mlčení a ticha, které obestírá diktátorské vrahy. Lze je vysvětlit jako reakci jedinců na politiku beztrestnosti, kterou generálům v roce 1995 zaručil Menem. Konají se v konkrétních lokalitách, často u soukromých domů, a mají angažovat místní komunitu v „odhalení“ jedinců. Pyšní se působivou mírou organizovanosti a kreativity a pokusy zapojit místní obyvatele atd. Jejich do očí bijící mezí je skutečnost, že svým jazykem „spravedlnosti“ mohou nespravedlnosti, které lidé utrpěli, ztotožňovat pouze s jedinci a nikoli se společenským systémem jako celkem. A právě to je zřejmě činí náchylnými ke kooptaci, která by z nich udělala pouhou radikální součást postdiktátorského normalizačního procesu. Na druhé straně však samotnou svojí podstatou představují konfrontaci s faktem, že demokracie sama normalizovala éru diktatury a to by mohlo vést k mnohem dalekosáhlejšímu poznání vzájemné závislosti demokratických a diktátorských období v zemi, jako je Argentina, obzvláště pak za současného klimatu, kdy na aktéry tlačí váha bezprostřednějších potřeb.

Někteří z původních členů skupiny organizující escraches, H.I.J.O.S., však dávají najevo výhrady k novým neformálním „escrache“ praktikám, jejichž terčem jsou současní příslušníci buržoazie. Součástí tohoto zobecněnějšího fenoménu je zveřejňování případů korupce a dalších přečinů na internetu, na ulicích a dokonce i v nějakém TV pořadu, kde se uvádějí adresy a další potřebné informace. Jakmile jsou soudci, politici a byznysmeni jednou odhaleni, dostává se jim urážek, šťouchanců a občas jsou i napadáni u svých domovů, na cestě do a z práce atd. Podle zpráv k těmto útokům dochází i spontánně, z fleku, když lidé někoho náhodně poznají na ulici. Terčem se stávají i lidé z médií, obzvláštní spoustu nakládaček si pak vysloužila velmi neoblíbená TV stanice Canal 13. Mohlo by se sice jednat o standardní odmítání kompradorské buržoazie ze strany střední třídy, ale skutečnost, že jsou napadána i média, je závětí marginalizovaných středních vrstev. Tyto akce mohou být i součástí obecné nenávisti k představitelům kapitálu, která se projevuje spontánně.

Dalším rysem argentinské situace souvisejícím se shromážděními a „střední třídou“ jsou barterové kluby. Jak poznamenal onen soudruh z Wildcat, „účastní se toho sice obrovská spousta lidí, ale já to nevidím jako „hnutí“, spíše jako metodu jak přežít, jako způsob jak získat věci, které si teď lidi nemohou koupit. Ale pravidla jsou tatáž jako v širší kapitalistické ekonomice: kdokoli má peníze, může dosáhnout zisku a může přimět druhé, aby pro něj něco dělali. Například jsou lidé, kteří jdou do supermarketu, nakoupí zboží, odnesou je do „trueque“ a smění je za jiné věci nebo služby, které mají vyšší cenu než to, co zaplatili. A každý, kdo nemá žádné peníze ani zboží, nemá jinou možnost než nabízet služby, nebo-li jinými slovy: prodávat svoji pracovní sílu, což je dobře známý model. Dokonce jsem slyšel, že do clubes del trueque pronikly kapitalistické podvody, že dochází k padělání kreditů, které tam slouží jako měna. A ve vztazích mezi lidmi není ve srovnání s kapitalistickým modelem skoro žádný rozdíl. Každá osoba se jeví jako jedinec prodávající/směňující své věci nebo služby.“ Tuto podobu vztahů zakládající se na potřebě přežití můžeme srovnat se zajímavějšími akcemi shromáždění a piqueteros, které jsme popisovali výše a které organizují přežití způsobem, jenž spočívá na kolektivitě a solidaritě.

Barterové kluby jsou sice povětšinou fenoménem „střední třídy“, ale výše uvedená citace naznačuje jemnou stratifikaci v rámci této „střední třídy“ – někteří jsou ožebračení a snaží se přeměnit svůj majetek na hotovost, aby přežili, zatímco s jinými to možná jde s kopce, ale díky větší likviditě jsou schopni dosahovat zisku. Poopravit nám tento názor mohou Echanges, kteří mají dojem, že musíme mít na paměti, že tato forma směny může nabírat i spontánnější, nekomodifikovanou podobu. Tou může být třeba sousedská směna potřeb založená prakticky na dovednostech, času atd., aniž by se tyto nutně poměřovaly a vyrovnávaly.[61] „Pohlídáš mi zítra děcka, když ti v úterý spravím výlevku?“ – to se dá navrhnout spontánně a na jedné straně to směřuje k utváření sociálních svazků mezi sousedy, avšak na straně druhé to bude mít tendenci k formalizaci. Za situace, jaká panuje v Argentině, bude na tento druh vztahu probíhat tlak, aby se jak formalizoval, tak deformalizoval. Nalézt dělící čáru mezi oběma praktikami by mohlo být obtížné.

Závěr

Události loňského prosince pronikly do titulků po celém světě. Buržoazní tisk ohromily masové protesty, které byly výsledkem bankovních restrikcí, jež hrozily hromadným ožebračením argentinské střední třídy. Jak jsme však viděli, na argentinském hnutí je toho mnohem víc než třískání do hrnců a pánví. Ukázali jsme si dlouhou tradici bojů dělnické třídy založených na sebeorganizaci, jejichž jsou současné akce piqueteros nejnovějším příkladem. V současné chvíli argentinských dějin se zhoršují i materiální podmínky středních vrstev, čímž se vytváří základna pro solidaritu s proletářskými hnutími, která stojí na sdílených zkušenostech.

Jak jsme viděli, hnutí v Argentině je třeba chápat v kontextu dopadů „neoliberální“ restrukturalizace v zemi na periferii kapitálu, kde základnu organizace života stále ještě tvoří sociální svazky v proletářských čtvrtích. Zatímco na západě „neoliberální“ politika vedla k rozkladu organizované dělnické třídy a ke sklouznutí do „války všech proti všem“, na periferii je znatelný jiný trend. Neoliberální politika svými útoky na životní úroveň dělnické třídy a na její oficiální formy organizovanosti a zastoupení v rámci kapitálu rovněž zastavila nedokončený proces včleňování práce do kapitálu, proces, který byl vnitřně svázán se státem a programy národního rozvoje. Proto jsme načrtli specifické rysy peronistické integrace, která je jednou ze stěžejních dynamik bojů v Argentině.

Když vypočítáváme podobnosti peronismu s evropským fašismem (integrace třídy skrze odbory do korporativistického systému, nacionalismus atd.), je třeba nepřestat vidět jeho zvláštnosti. Kapitalismus na periferii nemohl dokončit poválečnou integraci do státem vedeného kapitalismu tímtéž způsobem jako v Evropě. Tam, kde lidé na základě svých dennodenních zkušeností s uspokojováním svých potřeb chápali, že výsledky přináší to, když jednají jako třída pro sebe, tam přežila nějaká míra třídní autonomie, komunitní spolupráce. Zde například vidíme dopad poloautonomní báze peronismu s jeho nejasnými obrysy (nejasnými právě proto, že přechází v neinstitucionalizovanou organizaci bezprostřední komunity), která se nakonec pro Peróna stala problematickou a nepřekonatelným problémem byla i pro diktaturu, jež následovala (a fakticky si vyžádala i Perónův návrat). Později za Menema vidíme, jak se organizace peronistické základny znovu automaticky prosazují jakožto neoficiální sektor, který tlumí dopady reformy. V onu chvíli tyto sítě vlastně pomáhaly demontovat právě tu klientelistickou síť, která je spojovala se státem a v období průmyslového rozvoje byla v jistém smyslu zárukou jejich přežití. Volná sdružení, která nyní existují okolo skupin piqueteros a okolo shromáždění, již nemají tak zprostředkovaný vztah se státem, jako měly za peronistického klientelismu. Když útočil na klientelistické mrhání ve státním aparátu, De La Rúa se například pokoušel vyzrát na peronistické klientelistické kanály v místních vládách tím, že nezaměstnaným rozdával „Plány práce“ skrze nevládní organizace. Ty teď ale fakticky splynuly s organizacemi piqueteros. To znamená, že neformální kanály spolupráce a zásobování sídlišť se nyní osvobodily od klientelistického zprostředkování a jeho deformací. Autonomní skupiny jako Anibal Verón mohou kolektivně fungovat dříve nemožným způsobem. Slabému státu čelí přímo a snaží se z něj vyrazit maximum peněz, přičemž narušují akumulaci kapitálu bez toho, že by se kooptovaly poskytováním nějaké protihodnoty.

Musíme však být opatrní a nefetišizovat silné momenty argentinského hnutí na úkor střízlivější, širší perspektivy. Ačkoli se bojů účastní statisíce lidí, jsou tu i milióny těch, kteří v nich zapojeni nejsou. Jak se máme dívat na tuto „mlčící většinu“? Mnozí z nich nepochybně s většinou mobilizací sympatizují a možná, že se jich i přes jiné lidí účastní; někteří možná propadli zoufalství a atomizaci války všech proti všem o přežití na ulicích; zatímco jiní se obávají – možná částečně v reakci na hrozbu, kterou ze strany této skupiny pociťují – chaosu, který je obklopuje. Na jedné straně je to netečnost této mlčící většiny, která je rozhodující mezí hnutí, ale na straně druhé její nerozhodnost brání buržoazii, aby krizi vyřešila ve svůj prospěch.

Jedním ze způsobů, kterým můžeme pohlížet na vývoj současné situace v Argentině, je uvažování nad událostmi, jež vedly k vyhlášení voleb. V květnu došlo ke dvěma obrovským celostátním akčním dnům piqueteros, kdy se zablokovaly stovky silnic. Duhalde ve snaze přesvědčit MMF, že si doma dokáže udělat pořádek, oznámil, že blokády ze strany piqueteros již nelze tolerovat. Brzy na to, a pravděpodobně nikoli náhodou, policie zaútočila ostrou municí na jednu akci piqueteros na periferii Buenos Aires, přičemž zranila 30 lidí a dva zabila. Reakce ale byla okamžitá – Plaza de Mayo se zaplnilo protestujícími; třetího dne tam bylo už 50 000 lidí. Duhalde obecně nepožíval žádné důvěry a díky ostražitosti mobilizujících se lidí nedokázal prosadit vůli státu ani násilím. Pak vyhlásil volby. Pro buržoazii se může jednat o nejistou strategii, jelikož by mohla potvrdit odmítání politiky, které bylo tak silným rysem těchto hnutí a projevovalo se masivní mírou neúčasti a/nebo poškozených volebních lístků. Podle průzkumu v novinách Página 12 si 71% lidí myslelo, že ať volby vyhraje kdokoli, nezmění se nic nebo skoro nic.

Jestli tyto demokratické kanály selžou, pak je zřejmé, že pro buržoazii bude jasnou volbou návrat vojenské diktatury a teroru. Teror však nikdy není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Proletáři vždy nejsou jen jeho pouhými oběťmi. V zemi, jako je Argentina, byla armáda jedním ze základních pilířů státních rozvojových programů, které dnes patří minulosti. Vojáci mají k dělnické třídě blíž než policajti; nelze je jednoduše přinutit k zabíjení, naopak je třeba přesvědčit je, že bojují za lid, jinak by se zbraně, které jim dají do rukou, mohly náhle změnit ve zbraně revoluce. Proto armáda vždy přichází s novým sociálním usmířením. A pokud toho není schopná, možná nebude ani schopná zaručit loajalitu svých vojáků. Problém restrukturalizace spočívá v tom, že útočí na neproduktivní kapitál a stát – jinými slovy, na sektory jako je armáda; a argentinská armáda je dnes velikostně velmi redukována. Jeden důstojník tak prohlásil, že na to, aby uvažoval o zásahu, si není dostatečně jistý loajalitou svých jednotek. V této souvislosti nesmíme také zapomenout, že Argentinci cítí události z 19. prosince – což byla ta nejvšeobecnější a nejspontánnější mobilizace – jako zapuzení samotné této možnosti, jako definitivní pohřbení strachu a mlčení z oněch let diktatury tímto kolektivním sebeprosazením.

Protože nedokáže prosadit politiku, kterou pro rozřešení krize považuje za nezbytnou, argentinská buržoazie čelí nesmiřitelnému mezinárodnímu kapitálu organizovanému prostřednictvím MMF. Krize v Argentině demonstrovala meze neoliberální politiky prosazované během uplynulých dvou desetiletí skrze MMF. Tím, že z hrstky lidí nadělala boháče a přitom ožebračovala stále větší množství lidí, podryla tato politika nezbytné sociální podmínky ekonomické a hospodářské stability. Neoliberální politika tlačí další a další země na periferii, zejména pak v jižní Americe, do stejných nesnází. Jelikož však světová ekonomika vstupuje do recese, MMF si nemůže dovolit ustoupit. Jestli pustí argentinskou buržoazii z řetězu, pak přijde na řadu Brazílie, Turecko, Nigérie a mnohé další země. A to by byl konec neoliberalismu. Pokud však Argentina exploduje revolucí – revolucí, která by vzhledem k vzestupu bojů v Latinské Americe mohla být nakažlivá – možná bude muset zasáhnout Amerika. Vezmeme-li ale v úvahu skutečnost, že Amerika momentálně musí bránit neoliberální světový pořádek na Středním východě, vyčerpá se svojí nadměrnou angažovaností na světové scéně?


[1] Piqueteros jsou hnutí stojící na nezaměstnaných a taktikou jejich boje jsou blokády silnic.

[2] Podrobnosti o piqueteros viz dále.

[3] Popis povstání a další reportáže a informace viz SchNews číslo 350, na internetu http://www.schnews.org.uk/archive/news350.htm [Eng].

[4] Toto heslo je na ulicích měst stále ještě pravidelně k slyšení. Zřídka kdy se skanduje, naopak se téměř vždycky zpívá, pořád dokola: „Ohhh, que se vayan todos, que no quede ni uno solo, que se vayan todos…“ (ať jdou všichni do háje, úplně všichni do jednoho).

[5] Zdroje k této kapitole: Ronaldo Munck, Ricardo Falcón a Bernardo Galitelli, Argentina, From Anarchism to Peronism, Londýn: Zed Books Ltd. 1987, str. 24-105; Confederation Nationale du Travail – Association Internationales des Travailleurs, La Fora dans le Mouvement Syndical Argentin, Marseille, 2002, str. 25-30; str. 17-20; Communism, Working Class Report 1917-1921: Generalised Revolutionary Struggle in Patagonia, http://www.geocities.com/Paris/6368/communism/c4_patagonia.htm. Dobrým zdrojem konzultovaným během celého článku je Mouvement Communiste: Argentine: La Cohesion Sociale Vole en Eclats, N. 1, Février 2002, B. O. 1666, Centre Monnaie, Bruxelles: http://argentinanow.tripod.com.ar/news.html.

[6] Síla proletariátu byla důležitým prvkem mocenské rovnováhy vládnoucí třídy. Ronaldo Munck (v citovaném díle, str. 57) fakticky zdůrazňuje významnost generální stávky v roce 1910 pro politickou změnu, k níž dojde o dva roky později.

[7] Povšimněte si, že rozhodnutí přiklonit se k umírněným socialistům neučinilo z FORA nesporně „socialistickou“ organizaci. Socialistické odbory se ve skutečnosti kvůli radikálně odlišným názorům v otázkách principů spojily do jiné federace, UGT (Unión General de Trabajadores založeného roku 1906), a k FORA se nepřipojily. Všechny umírněné odbory se spojily dohromady teprve v roce 1930, kdy vytvořily CGT, jak ještě uvidíme.

[8] Cituje Munck (v citovaném díle, str. 67).

[9] Stojí za to poznamenat, že patagonské boje v letech 1919-1920 zahrnovaly i chilskou Patagonii, kde se například chilští dělníci dokázali na více než rok zmocnit města Puerto Natale. Snahy FORA V spojit bojující dělníky z obou stran hranice bojkotovala FORA IX.

[10] Represe, kterým velel Varela, byly opravdovým masakrem, při němž zahynulo přes 1500 dělníků.

[11] Zdroje k této kapitole: Ronaldo Munck, citované dílo, str. 106-146. Confederation National du Travail, citované dílo, str. 29-30.

[12] Čili, nahrazování dovozu zboží národní výrobou orientovanou na prodej na vnitřním trhu. To nutně znamenalo zásadní restrukturalizaci argentinské ekonomiky.

[13] Ronaldo Munck tvrdí, že „ortodoxní“ výklad peronismu – jakožto založeného na nové dělnické třídě, která se nedávno přestěhovala z venkova a nebyla tak uvědomělá, zato byla více tradicionalistická a tudíž náchylná akceptovat autoritativní stát – je chybný. Podle studií, které Munck cituje, se „na vzestupu peronismu intenzívně podílely organizace a vůdcové „staré“ dělnické třídy“ a argentinská dělnická třída byla v rozporu s teoriemi o separaci mezi novými a starými dělníky „pozoruhodně homogenní“. Viz pojednání v Ronaldovi Munckovi, str. 121-123. „Ortodoxní“ teorie o peronismu sice možná může dávat smysl na ideologické rovině, ale ztěží vysvětlí sílu argentinské dělnické třídy za peronismu, aniž by vzala v úvahu existenci „pozoruhodné jednotnosti“ dělnické třídy.

[14] Conventillos se dnes používají jako noclehárny pro velmi chudé lidi.

[15] Citované dílo, str. 231.

[16] Individualismus je jednostranným ideologickým hlediskem setrvávajícím v rámci kapitalistických sociálních vztahů, v němž společenská interakce mezi výrobci nabývá podoby sociálního vztahu mezi jejich zbožím na trhu. Pohled na naši společnost jako na občanskou společnost stojící na svobodných jedincích je samozřejmě ideologický, jednostranný, protože zastírá skutečnost, že skutečná osobní svoboda a štěstí výrobců jsou popírány odcizením a vykořisťováním, které jsou námezdní práci a tržním vztahům vlastní. Je zřejmé, že druhou stranou téže ideologie je integrace rozdrobených jedinců do systému prostřednictvím ztotožnění se s abstraktními pospolitostmi, které se soustředí kolem jednotících témat, jako je třeba nacionalismus, buržoazní strana atd. Skutečnost, že individualismus a kolektivismus si vzájemně odporují, by nás mohla vést k pokušení oponovat individualismu tím, že se budeme dovolávat kolektivismu a naopak. S tímto přístupem bychom ale nemohli uchopit problém dialekticky a vidět společný kořen obou ideologických stanovisek v konkrétních buržoazních vztazích uvnitř kapitalismu. Teprve až se praxe třídního boje konkrétně postaví proti zbožním vztahům, pak individualismus (popření skutečného štěstí a svobody) i abstraktní kolektivismus (popření skutečné kolektivní správy našich životů) pozbudou svého kompenzačního půvabu a důvodu k existenci.

[17] Zdroje k této kapitole: Munck, citované dílo, str. 127-228.

[18] Ronaldo Munck, citované dílo, str. 150.

[19] Jak vypočítává Ronaldo Munck, citované dílo, str. 158.

[20] Mouvement Communiste uvádí seznam jmen odborových byrokratů a jejich podnikatelských aktivit v 70. letech. Mezi ně patří: Marcelino Mansilla, generální tajemník UOCRA v Mar de Plata, kterému patřily noční kluby, textilní továrna a restaurace; bratři Elorzové, tajemníci odborového svazu zaměstnanců hotelů, měli restauraci; Triacca, byrokrat ze svazu výroby plastů, vlastnil vepřín a dopravní společnost. Lorenzo Miguel, tajemník UOM, byl spoluředitelem zase jiné dopravní firmy. Armando March, tajemník svazu zaměstnanců obchodu, byl ředitelem „odborové“ banky. Regelio Coria, předák UOCRA, byl spoluvlastníkem továrny na stavebniny TUCON a měl obrovský statek v Paraguay…

[21] Jak vysvětlují Mouvement Communiste, „gerilové“ hnutí v Argentině začalo roku 1955 v podobě Movimiento Revolucionario Peronist (MRP), které se rozštěpilo na pravicovou a levicovou frakci. Po studentských bojích v roce 1966 a po bojích proti Onganiově vojenskému režimu se v 70. letech objevilo mnohem více skupin, které povzbuzovala i „teologie osvobození“ (jednalo se o peronistické, katolické, guevaristické, trockistické či maoistické frakce). Roku 1970 se objevili Montoneros s ideologií, která byla směsicí peronismu, nacionalismu a idolizování třetího světa. V roce 1974 měli 100 000 členů a 3500-5000 kádrů.

[22] Zdroje k této kapitole: Ronaldo Munck, „Argentina“, Capital & Class č. 22, jaro 1984, str. 15; Martha Roldán, „Continuities and Discontinuities in the Regulation and Hierarchization of the World Automotive Industry“, ; Andy Breckett, „Blueprint for Britain“, The Guardian Weekend, 4. května 2002, str. 17; Arthur P. Whitaker, Argentina Upheaval, Londýn: Atlantic Press, str. 97, str. 100, str. 109.

[23] Zdroje k této kapitole: Donald G. Richard, „Regional Integration and Class Conflict: MERCOSUR and the Argentine Labour Movement“, Capital & Class č. 57, podzim 1995, str. 55; Martha Roldán, již uváděné dílo; Hermán Camarero, Pablo Pozzi, Alejandro Schneider, „Unrest and Repression in Argentina“, New Politics, ročník 7, č. 1 (nová řada), léto 1998; Gerard Baker, „US defends its stance on Argentina“ a Thomas Catán, „European countries protest at Argentina recovery plan“, Financial Times 7/1/02; články z Financial Times 22/12/01; Institudo de Estudio y Formación, Highlights of Labour Market Conditions in Argentina, Global Policy Network, http://www.globalpolicynetwork.org.

[24] USA vyšly z druhé světové války jako bezkonkurenční ekonomická supervelmoc. Jelikož USA mohly porazit všechny své potenciální konkurenty ze všech nejdůležitějších odvětví, bylo v zájmu amerického kapitálu prosazovat volný obchod a liberalizaci. Přestože se však USA snažily prosadit volný pohyb kapitálu a zboží a usilovaly o rozbití starých evropských impérií s jejich zvláštními obchodními vztahy, tuto politiku vždy mírnila potřeba krotit východní blok. Proto byly USA ochotny tolerovat, když spojenecké země prováděly politiku národního rozvoje – byť takováto politika mohla omezovat ziskovost amerického kapitálu – pokud tato politika bránila šíření „komunismu“. Po pádu SSSR již USA nemusí své trvání na liberalizaci takto omezovat.

[25] V letech 1991 až 1998 se obchod mezi těmito čtyřmi zeměmi tvořícími MERCOSUR zečtyřnásobil. Avšak kvůli krizi v letech 1998-9, kdy Brazílie devalvovala real o 40%, se MERCOSUR začal rozpadat. Od roku 1999 do roku 2001 obchod mezi oněmi čtyřmi zeměmi upadal. Jelikož argentinský deficit obchodní bilance dál rostl a další 30% devalvace realu jej jen zvyšovala, padlo v březnu 2001 rozhodnutí dočasně pozastavit platnost celní unie MERCOSUR.

[26] Úlohou MMF v této zoufalé situaci byla primárně opět ochrana věřitelských zájmů. Jedním z hlavních politických opatření, která MMF vnucoval rozvojovým zemím, byla politika finanční liberalizace, odstranění restrikcí pohybu kapitálu do a z těchto zemí. V posledních hektických letech, kdy bylo jasné, že se peso zhroutí, finanční společnosti (například Citibank) i jednotliví věřitelé pospíchali, aby dostali dolary ze země. Aby tento pohyb zastavily, argentinské úřady tehdy použily „Zákon proti rozvracení hospodářství“, jenž byl dříve určen k vysledování finančních toků souvisejících s terorismem, ale MMF na vládu vyvíjel nátlak, aby tento zákon zrušila.

[27] „The Unemployed Workers Movement in Argentina“, James Petras, 27. ledna 2002, The Monthly Review, ročník 53, č. 8.

[28] Co jeho kurs vůči dolaru devalvoval z jedna ku jedné, peso se propadlo na 3,6 vůči dolaru, ale peso stále více nahrazují „obligace“, nebo-li paralelní měny. Peso získává na vzácnosti, neboť v oběhu je asi 6 miliard Lecops…

[29] „L´Argentine de la pauperisation a la revolte. Une avancee vers l´autonomie.“ Echanges et Mouvement, červen 2002.

[30] Viz Echanges, str. 13-14.

[31] Která je součástí Central de los Trabajadores Argentinos (CTA, Centrála argentinských dělníků), velké odborové konfederace.

[32] „Movilización popular, silencio sindical.“

[33] Jsou to: Movimiento Sin Trabajo Teresa Vive napojené na trockistické MST (Hnutí socialistických dělníků); MIJP (Nezávislé hnutí penzistů a seniorů), které dříve patřilo k CCC, ale nyní je propojené s různými trockistickými stranami; MTL (Hnutí teritoriálního osvobození), malá skupina svázaná s Komunistickou stranou; Agrupación Tendencia Clasista 29 de Mayo (Seskupení třídní tendence 29. května) ze Strany osvobození.

[34] „Blokáda přístupu do federálního hlavního města“, MTD Anibal Verón, 22. listopad 2001 (španělsky).

http://www.delosocial.org/argentina/movimiento%20de%20trabajadores%20desocupados.htm

[35] „The Unemployed Workers Movement in Argentina“, James Petras.

[36] „Origen y evolución de los ‚piqueteros‘“, (španělsky) Julio Burdman.

[37] Buržoazie na periferii kapitálu, která vydělává na tom, že následuje zájmy západního kapitálu a bere si díl z obchodů, kterými se vykořisťují zdroje země a tudíž nemá žádný zájem na národním rozvoji.

[38] „El bloque piquetero marchó en La Plata“, z týdeníku Argentina Arde, č. 8, 11. duben 2002, str. 3 (španělsky).

[39] „Ni un peso, ni un soldado“, v týdeníku Argentina Arde, č. 7, 22. března 2002, str. 3 (španělsky).

[40] Mouvement Communist, str. 17-18.

[41] Asamblea Parque Lezarna Sur, 5. 2. 2002

[42] Dopis od Raúla Godoye, generálního tajemníka Odborového svazu keramických dělníků a zaměstnanců Neuquénu (SOECN), Neuquén, Argentina, 16. listopadu 2001. Uveřejnila jej indymedia.

[43] „Trabaja y vende“, z novin Argentina Arde č. 8, 11. duben 2002, str. 5.

[44] Echanges, str. 45.

[45] Z e-mailu pro Aufheben, 9. 9. 2002.

[46] Mouvement Communist Letter, č. 1, únor 2002, str. 6.

[47] Po devalvaci pesa dosahoval průměrný příjem střední třídy pouhých 75% dřívějších platů dělnické třídy. Příjmy zaměstnanců bank v hlavním městě poklesly o 60%, z 1081 USD na 432 USD měsíčně, takže si nemohli dovolit nakupovat, když ceny všeho rapidně rostly.

[48] Echanges, str. 14.

[49] Tamtéž, viz str. 26-32.

[50] Tamtéž, str. 13.

[51] Celý příběh naleznete na webové stránce Argentina Now, http://argentinanow.tripod.com.ar/news.html (anglicky).

[52] „A otro perro con ese hueso“, z novin Argentina Arde, č. 8, 11. duben 2002, str. 8 (španělsky).

[53] „Los remedios en su lugar“, Argentina Arde, č. 8, 11. duben 2002, str. 8.

[54] „Apuntes“, str. 126.

[55] Echanges, str. 33.

[56] Argentina Arde, č. 8, 11. duben 2002, str. 8.

[57] Tato debata souvisela i s problémy v mnoha sídlištních čtvrtích, které vyvolávala účast aktivistů levicových stran – ačkoli se na prvních cacerolazos a demonstracích, které organizovala shromáždění, pohlíželo na stranické transparenty s nevolí nebo na nich úplně chyběly, časem se jich začalo objevovat stále víc.

[58] Jedna z velkých roztržek se odehrála kvůli návrhům na prvomájové demonstrace. Jeden návrh byl připojit se k masové demonstraci a druhý byl uspořádat oddělený masový mítink u obelisku. Militanté z Partido Obrero a MST se kvůli tomu dokonce poprali, zatímco 24 z 57 shromáždění, která toho dne byla přítomná, se hlasování o této otázce nezúčastnilo. Na dalším Interbarrialu, který se konal 28. dubna, shromáždění z Liniers odsoudilo krizi Interbarrialu, „vyvolanou procesem demobilizace sídlištních shromáždění a partajnickými praktikami zejména těchto dvou organizací, které své stranické boje vnesly do srdce tohoto vznikajícího organismu, který s velkou námahou budují lidé ze sídlišť.“ Navrhlo, aby konečně každé shromáždění mělo jednoho mluvčího a jeden hlas, ačkoli by se Interbarrialu mělo účastnit co nejvíce asambleístas, mimo jiné proto, aby monitorovali své delegáty. Návrh prošel, přičemž se proti němu postavil jen jeden hlas.

[59] Možná, že právě díky stranám, jako je PO, vznikly svazky mezi „piquete a cacerola“ tak záhy: 28. ledna 2002 na pochodu piqueteros z La Matanza, kde se zrodilo heslo, „Blokáda a třískání do hrnců jsou tentýž boj,“ to bylo shromáždění z Villa Urquiza, kterého se silně účastní PO, kdo jako první vítal piqueteros a pohostil je snídaní.

[60] Tato a předchozí informace pochází z „La izquierda argentina y las asambleas barriales, Jivididas“, Raúl Zibechi, 6 de mayo del 2002. http://www.rebelion.org/sociales/zibechi060502.htm

[61] Echanges, str. 39.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: