Skip to content

Hledá se adekvátní pojetí třídy

24.2.2011

Americký marxista provádí reflexi své debaty s britskými Aufheben ohledně uchopení společenských tříd kapitalistického výrobního způsobu.

***

Každý kritický revoluční projekt se musí vypořádat s problémem třídy. Nejčastěji ze všeho se všechny strany této diskuse poddávají objektivistickým a pozitivistickým pojetím třídy či takovým koncepcím třídy, které bychom mohli označit jako sociologické. Tato pojetí jsou sice často zřetelným odrazem určitých druhů politiky, které s dělnickou třídou nakládají jako s objektem revoluční aktivity nějaké strany nebo militantů, ale není tomu tak vždy. A není ani zjevné jak tato pojetí překonat a jak rozřešit jejich politické implikace, jelikož toto škatulkování do jisté míry odráží faktické fungování kapitálu.

Bezprostředním popudem pro tento text byla diskuse točící se kolem článku od Aufheben From Operaismo to ‛Autonomist Marxism‛. Jádrem sporu byla otázka, zda existuje něco takového jako „střední třída“ nebo „střední třídy“, ale ta byla jen ožehavým bodem celé diskuse o tom, jak chápeme třídu.

Autonomismem ovlivnění lidé mají sklon tvrdit, že na jedné straně stojí kapitál a na druhé straně práce a tudíž na jedné straně třída kapitalistů a na straně druhé dělnická třída. S oběma kategoriemi se nakládá jako se synonymními. Obecně řečeno, výsledkem pak je, že s kapitálem i prací se zachází jako s oddělenými subjekty, jako by byly symetrické. Kapitál se snaží dominovat, zatímco práce vzdoruje panství nad sebou.

Já oproti tomu tvrdil, že vztah kapitál-práce není totéž co ustavené třídy a že vztah kapitál-práce může dát vzniknout mnoha třídám. A co je ještě důležitější, kapitál a práce nejsou ekvivalentní třídy, protože veškerá možnost subjektivity sídlí na straně práce, práce v podstatě rozpolcené na práci pro kapitál a práci proti kapitálu. Nejedná se o žádné „buď anebo“, ale o souběžnou životní podmínku práce pod kapitálem. Jako takové jsou tedy třída kapitalistů a dělnická třída asymetrické.

Všichni jsme tvrdili, že vycházíme z touhy odmítnout třídu jako klasifikaci, jako sociologický systém řazení a třídění fixních, definovatelných skupin. Každý jsme svým vlastním způsobem zcela selhali a tuto logiku opustili. Obzvláště se to ozřejmilo v diskusi, která se v zásadě rovnala debatování o tom, „Kdo je a kdo není dělník a kdo je nebo není kapitalista,“ kterážto diskuse již sama ze své podstaty předpokládá, že existuje náležitý způsob klasifikace lidí, abych se vyjádřil sociologicky.[1] Na jedné straně různě expresionisticky vyargumentovaná představa „jednoho velkého stanu“: „buď pracuješ, nebo ne,“ „námezdní práce,“ „námezdní i nenámezdní práce“ atd. „Jeden velký stan“ může klidně být „jednou velkou škatulkou“, neboť jazyk vyjadřuje kategorizování lidí podle statické definice. Jazyk prozrazuje nedostatečnost této představy. Jedním aspektem tohoto sporu bylo trvání na tom, že odhalíme, která skupina lidí patří nebo nepatří do dělnické třídy, zejména pak studenti, s nimiž se zachází jako s klasifikací v tom smyslu, že se „studenti“ pojímají jako podskupina třídy, což implikuje třídu jako klasifikaci, pod níž lze organizovat skupiny jak do hierarchií, tak do horizontálních seskupení. Přestože jsem odmítnul dvoutřídní model jako zjednodušující a sotva dobrý k čemu jinému, než že tzv. revolucionářům a akademikům dovoluje přisvojit si identitu dělnické třídy a udržet si tak jisté zdání revoluční autentičnosti, mé argumenty stály na podobných základech.

A zadruhé, nakolik se soustřeďujeme na tu či onu osobu nebo skupiny osobních známých/rodinu, má to celé moralistickou/etickou složku. Dál se s třídou nakládá jako s definitivní skupinou či jako s nezprostředkovaným zařazením jedince: „Do které ze tříd kapitalistické společnosti „zapadají“ mí přátelé/rodina a (implicitně) já sám?“ Upadáme do bezpředmětných diskusí například o tom, zda je něčí kamarád „buržoa“ nebo „proletář“, protože je student z bohaté rodiny. Jedná se o jakési hledání symbolické pozice v třídním schématu, při němž se snažíme o bezúčelný akt tázání se (a tedy se snažíme klasifikovat): „Je on/ona/oni/já dělníkem/kapitalistou/maloburžoou či příslušníkem dělnické třídy/třídy kapitalistů/vládnoucí třídy/střední třídy?“ Celé nastolení této otázky je absurdní. Jde o představu „dělnické třídy“ jakožto role pro jedince, který musí mít určité vlastnosti a aspirace, které ho opravňují vstoupit do symbolického řádu. Stručně řečeno, jedná se o dělnickou třídu jakožto identitu se všemi moralistickými konotacemi, které to má. „Dělnická třída“ pak rovněž znamená intence, bez nichž je jedinec jaksi „falešný“, trpí „falešným vědomím“ a tak dále. Vybrat si „jeden velký stan“ neřeší problém – vyvolává to znovu otázku, kterou zdánlivě řeší.

Všichni jsme strašně zplošťovali kategorie a mazali zprostředkování (Aufheben na tento problém sice úspěšně poukázali, ale ani oni se s ním adekvátně nevypořádali, na čemž se všichni shodneme). Zde je tedy několik myšlenek vzešlých z diskuse nad touto otázkou ve světle společného čtení kusu Hegelovy Fenomenologie ducha, která dle mého nabízí případnější naložení s danou otázkou. Pořád je to tak trochu schematické, tak tomu říkejme první pokus.

Náčrt geneze třídy

Předně ze všeho nebereme vážně představu třídy jakožto antagonistického společenského výrobního vztahu. Kdybychom ji vážně brali, nepletli bychom si vztah kapitál-práce s třídou kapitalistů a dělnickou třídou. Protože si ho ale pleteme, předpokládáme, že třída kapitalistů a dělnická třída jsou „věci“, jasně definovatelné entity, a tak tento vztah zvěcňujeme. Stejně tak o celé záležitosti neuvažujeme z hlediska jí vlastního zprostředkování skrze komoditu. Tyto zmatky pak vedou k chybnému souboru hypotéz ohledně poměru k rase, genderu, sexualitě a nenámezdní práci a mediaci kapitálu a práce.

A)      Navrhujeme chápat vztah kapitál-práce jako lidský vztah založený na specifické formě odcizené práce. Na tom se nominálně všechny strany diskuse shodují. Jenže tento vztah ještě nemůže být ustavenými třídami a ani tuto odcizenou práci nelze tak úplně chápat jako vztah kapitálu k práci nebo práce ke kapitálu. Práce je totiž od své realizace odtržena. Jako zprostředkující činitel mezi prací a její realizací fungují výrobní prostředky. V tomto smyslu výrobní prostředky fungují jako prostředky realizace práce. Tato forma odcizené práce obsahuje ustavičné oddělování výrobců od jejich prostředků výroby.[2] Vypůjčím si formulaci, která to vystihuje: „Toto oddělení není výsledkem kapitálu, nýbrž jeho genezí, a nyní se postuluje jako předpoklad kapitálu.“[3] U této specifické formy odcizené práce nejsou prostředky jen oddělené od práce, ale jsou to také prostředky oddělování práce od její realizace. Skrze toto zprostředkování se dostáváme ke zbožní formě a vztahu kapitál-práce. Jsme totiž u protikladu mezi prací a její realizací, který se zprostředkovává pracovními prostředky, od nichž je práce oddělená, neboť sama je zbožím. Vždy tedy hovoříme o společnosti generalizované zbožní výroby: práce versus absolutní vlastnictví, mezi nimiž je prostředníkem směna, čímž se pak neguje absolutní oddělení práce od zboží, protože produkt práce se skrze směnu může pracujícímu vrátit jako jiné zboží.

B)      Specifickou formou tohoto vztahu je zboží jako společenský vztah: odcizená práce realizovaná jako ustavičný proces fetišizace, v němž se vztahy mezi lidmi jeví jako vztahy mezi věcmi a kde se sama práce, lidská praxe, stává zbožím. Zde stojí za povšimnutí idea fetiše: náboženský symbol zastupující boha, modlu. V kapitálu jsou fetišem Peníze-Bůh. To vede k absolutnímu nevlastnictví práce (jak ve smyslu absolutní absence vlastnictví, tak ve smyslu abstraktní práce jako práce bez vlastností), k její naprosté abstrakci na jedné straně a k absolutnímu vlastnictví na straně druhé; naprosté a totální oddělení práce jako aktivity/tvorby od produktu práce, které je zprostředkováváno aktem směny (jejím jádrem je koupě a prodej pracovní síly). Teprve zde se konečně dostáváme k vlastnímu vztahu kapitál-práce.

C)      Toto popření lidských vztahů se ale objevuje v podobě lidských bytostí (neboť věci se samy nesmění ani nevyrobí), které se ani tak nevztahují k sobě navzájem, jako zosobňují vztah mezi kapitálem a prací. Kapitalistické třídy (třída kapitalistů/buržoazie a dělnická třída) se objevují teprve na této rovině analýzy jako proces, v němž lidský vztah nabývá vzezření vztahu mezi věcmi, ale znovu se objevuje jako vztah mezi lidskými bytostmi, ovšem jenom jako vztah nepřímý, který je zprostředkován jejich přímým vztahem ke zbožní formě. Jinými slovy, objevuje se jako směnný vztah. Jedná se o zbožní fetišismus, o proces fetišizace. Fakticky ustavené třídy pak tyto vztahy ztělesňují. Nelze je tedy předem předpokládat, když právě jejich existenci a formování je třeba dokázat. V tomto třídním vztahu nejsou třída kapitalistů a dělnická třída symetrické:

  1. Třída kapitalistů se objevuje jako lidský přivlastňovatel produktu práce a udržovatel/šiřitel vztahu kapitál-práce v jeho nejrůznějších formách hodnoty, zboží, přebytku atd., jak líčí Marx v Kapitálu. Třída kapitalistů není synonymem kapitálu, neboť kapitál nepotřebuje toho či onoho kapitalistu a dokonce ani projev v podobě tělesa vlastníků, a vždy plyne ke komukoli, komu se daří rozmnožovat kapitál jako nadhodnotu a tudíž jako společenský vztah. Kapitalista není subjektem ve smyslu hegeliánského či marxistického Subjektu, nýbrž cifrou, zvýrazňovačem, účtenkou za golfový trávník a může být tedy nahrazen „státem“, „korporací“ atd. Kapitál se sice reprodukuje, aniž by přímo potřeboval třídu kapitalistů jako takovou, ale nějaké těleso musí ustavičně plodit odloučení práce od prostředků práce.
  2. Dělnická třída má ke vztahu kapitál-práce jiný vztah. Sice ji terminologicky shledávám poněkud neuspokojivou, ale představa vyjádřená Hollowayem a Bonefeldem, podle které je dělnická třída „v a proti“ kapitálu, je velice smysluplná. Dělnická třída jakožto odcizená práce, jakožto výrobci zboží, hodnoty, jsou rovněž ciframi, protože společně se surovinami existují jen jako kapitál, jako variabilní kapitál. Ale možnost zhodnocování je odvislá od možnosti vzdorovat bytí práce jako kapitálu. Stroj může dát jen tolik, kolik může, a není schopen vzdorovat tomu, aby dával víc, ani se nemůže snažit dávat méně. Ke zhodnocování by ani nemohlo docházet, kdyby práce nemohla být rovněž proti. Veškerá výroba je tak odcizenou subjektivitou lidské bytosti, jejíž činnost jakožto subjektu je organizována „objektivně“, odcizeně, jakožto práce pro kapitál, jako kapitál. Nakolik se bráníme prodávat naši činnost a jsme vyloučeni z oběhu této komodity, jsme proti kapitálu jako jeho negace, protože popíráme podmínky tohoto vztahu. Na rozdíl od třídy kapitalistů, ustavená dělnická třída tu musí být vždycky, protože pracovní sílu nelze vynakládat ex corporis. Kapitál potřebuje pracující třídy a dělníky, protože kapitál sám není nic jiného než odcizená práce ve specifické formě absolutně odcizené práce a absolutního vlastnictví. V jednom smyslu je kapitál specifickými poměry, za nichž je práce odcizována, ale v jiném smyslu je vědomím zbaveným tělesnosti (zmocňujícím se kontroly nad lidskými těly skrze myslící věci, neboli je nadvládou mrtvé práce nad živou). Námezdně pracující sice personifikuje námezdní práci, ale na rozdíl od kapitálu, dělník není pouhým ztělesněním námezdní práce. Práce jako kapitál je formou, v níž dochází k odcizené vlastní aktivitě dělníka; kapitál je formou produktu odcizené vlastní aktivity dělníka; práce jako nekapitál je vlastní aktivitou dělníka jako nedělníka. Co je diferenčním vztahem dělníka k práci a kapitálu? Vztah konkrétní práce, abstraktní práce a pracovní síly k dělníkovi jakožto tělu; vztah kapitálu k dělníkovi jako odcizené subjektivity k odcizenému subjektu. První vztah zahrnuje mody existence odcizené práce (určitá práce, práce vůbec neboli absolutně odcizená práce; možnost práce a vzdoru); druhý vztah zahrnuje podobu, kterou práce nabývá jako proces, ale také jako produkt: dělníkova životní síla se jako práce vynakládá a řídí a prodává jako zboží absolutně pro někoho jiného; dělník prodává své já; přeměňuje svoji vlastní činnost v činnost pro někoho jiného, ale ta se jeví jako činnost pro sebe, jelikož se tato činnost objevuje jako činnost za mzdu. Pouto s vyráběnou užitnou hodnotou se ztrácí a znovu je nalézáte jen skrze směnu vaší komodity (práce) za peníze a pak vašich peněz zase za práci (výrobek).
  3. Takže, zatímco třída kapitalistů je personifikací kapitálu, aniž by kapitál závisel na tom či onom kapitalistovi, dělnická třída je zároveň kapitálem i nekapitálem a jakožto výrobce (užitné a směnné) hodnoty je rovněž zdrojem kapitálu. Dělnická třída tedy jedná jako kapitál, jako jeho nutná složka v podobě práce (odcizená subjektivita), ale také jedná jako odmítnutí kapitálu, jako práce (lidská činnost), která odmítá svoji komodifikaci, a odmítáním této formy odcizené práce (která, jak Marx objasňuje, je vyvrcholením, absolutní formou, odcizené práce, kdy osoba v podobě dělníka nemá, co by prodala, kromě své schopnosti pracovat, tj. pracovní síly) odmítá odcizenou práci vůbec.
  4. Proto idea, že dělnická třída je univerzální třídou, znamená, že na kapitálu je univerzální právě absolutně odcizená práce, která rovněž zahrnuje vznik třídy s radikálními okovy, absolutní odcizení, které znamená možnost svržení všech forem odcizené práce a rozřešení protikladů mimo jiné mezi individuálním a společenským (neboť činnost by již nebyla nepřímo společenskou skrze směnu zboží, ale přímo společenskou, na základě kolektivního nevlastnictví této třídy), duševním a manuálním, městským a venkovským. Možnost proletariátu jako negace, nikoli pouze kapitálu, ale celé třídní společnosti včetně jeho samého, spočívá na představě, že dělnická třída jakožto práce pro kapitál nenalézá v této společnosti své potvrzení. Dělnická třída nemůže ztratit nic jiného než své řetězy. A teprve zde se dostáváme k pojmu proletariát jako třída, jak ho používal Marx (viz Manifest komunistické strany, Proletáři a komunisté, „Nejbližší cíl komunistů je týž jako cíl ostatních proletářských stran: ztvárnění proletariátu ve třídu, svržení panství buržoazie, vydobytí politické moci proletariátem.“)
  5. Nakolik je vztah mezi kapitálem a prací zprostředkováván procesem směny, je možné uvažovat o středních třídách, které personifikují tento proces mediace, např. ve státu, v managementu, v říši mysli a ducha, ve faktické říši směny v oddělení dvě (tzv. „maloobchod“), v nevládních organizacích, odborech a tak dále.

Formování tříd jako ustavičný proces

Tím se dostáváme k dalšímu bodu. Kapitál se nemůže univerzalizovat, pouze se univerzálně postulovat. Kapitál nemůže univerzalizovat vztah kapitál-práce a redukovat tak celou společnost pouze na dvě třídy. Původní akumulace jakožto ustavičný proces a nikoli cosi, k čemu došlo kdysi dávno, vyžaduje přístup k přebytečnému obyvatelstvu, které není ani kapitalisty (kterých by stejně bylo početně málo) ani zaměstnanými dělníky. Část tohoto problému se řeší nezaměstnanými, ale i reprodukce nezaměstnaných dělníků představuje odčerpávání nadhodnoty.

Kapitál potřebuje spíše populace mimo okruh zhodnocování, ačkoli tito obyvatelé se negenerují jednoduše z předkapitalistických společenských vztahů.

Na jedné straně kapitál používá lidi žijící v předkapitalistických/nekapitalistických (ne každá nekapitalistická organizace života je nutně starší 3-4000 let) společenských vztazích, v nichž kapitál neplatí náklady na reprodukci a rozvoj pracovní síly. Nekapitalistické třídy mimo kapitál jako třeba otroci před pár stovkami let, kteří byli nedílnou součástí původní akumulace, ale nikoli jako práce ve smyslu námezdní práce či kapitalistické práce; jako třeba rolníci po celém světě (jeden z největších zdrojů); lidé z „prvobytně komunistických“ společností nebo celé nekapitalistické společnosti (mayští rolníci nebyli jediní, kdo byl redukován na práci, protože mayská společnost byla z velké části vymazána), které kapitál vyhlazuje; městští řemeslníci a tak podobně a tak dále.

Na druhé straně kapitál rovněž reprodukuje uvnitř sebe přebytečné obyvatelstvo, které není námezdní prací, tj. přebytečné populace v jeho rámci v podobě středních tříd (které lze neustále proletarizovat, kanibalizovat), nenámezdní práce v domácnosti, zemědělské práce na venkově (jako třeba černošští pachtýři a nájemci farem na jihu USA až do 60. let 20. století nebo v jižní Itálii či částech Francie), vězeňské populace (zejména s přihlédnutím k černochům a hispáncům v USA) atd. Ti všichni přispívají k celkové společenské reprodukci, hlavně skrze sociální kontrolu a snižování nákladů na pracovní sílu („bezplatná“ reprodukce díky práci v domácnosti, absolutní snížení pracovní síly díky vězení), ale rovněž je lze mobilizovat jako pracovní sílu, jako potenciální námezdní práci, v dobách, kdy nízká nezaměstnanost limituje pružnost kapitalistů ve vykořisťování (v angažmá na rozšířené reprodukci) a dává dělnické třídě moc vzdorovat tomu aspektu práce, v němž je kapitálem. Kapitál tedy nejen dočasně vyhazuje lidi z výrobního procesu jako nezaměstnanou pracovní sílu a zase je do něj nabírá, ale také je vyhazuje z procesu přímé produkce hodnoty a zase je do něj vtahuje.

Ve stručnosti o rase/genderu/sexualitě

Zároveň nemůžeme tvrdit, že rasa, gender a sexualita jsou jako kategorie homologické s třídou. Rasa, gender a sexualita představují ustavičná specifika, která v universalisticko-ontologickém smyslu „neexistují“, ačkoli existují pozitivně ve smyslu identit, což je jejich konzervativní aspekt.

Reakcionářské dějiny „historie dělnické třídy“ obsahují jak popírání třídního charakteru bojů okolo rasy, genderu, sexuality atd., tak redukování těchto bojů na třídní boj, čímž se třída redukuje na identitu. V prvním případě se tedy zvěcňují jako „identitní boje“ a v druhém se redukují na boje, kde jedinou skutečnou identitou je identita dělnické třídy, a rasa, gender, sexualita jsou „iluze“ nebo „falešné vědomí“. Jelikož tyto formy lidských vztahů jsou staršího data než vztah kapitál-práce, mohli bychom spíše říci, že kapitál si je reorganizoval podle své společenské formy organizace, komodifikoval je. Nezredukoval je ale na podmnožinu dělnické třídy jakožto hlavní množiny, ani z nich neudělal třídu jakožto hlavní množinu. Nakládat s nimi jednoduše jako s „hierarchiemi“ uvnitř třídy je tudíž problém.

Foucault celkem oprávněně kritizuje pojem hierarchie a nahrazuje ho mocenskými vztahy. Nemusíme sice s jeho řešením souhlasit, ale představa rigidních hierarchií uvnitř třídy není adekvátním uchopením toho, jak napříč celou společností prostupují mocenské vztahy chápané jako rasové, genderové a sexualitní. Možná, že hierarchie tak, jak se dnes používá, je zcela nevhodným pojmem a je zapotřebí nějaký přiměřenější pojem pro rozdílnost, který by nepodléhal Foucaultovu a (post-) strukturalistickému absolutizování rozdílnosti a naopak by byl dialektický. Možná, že k takovéto adekvátní teoretizaci dojde teprve po faktu, tváří v tvář bojům, které takovéto problémy prakticky překročí, i když je bezprostředně nevyřeší (byť by bylo pěkné muset tyto problémy adekvátně teoretizovat pouze tváří v tvář úspěšnému překonání vztahu kapitál-práce a odcizené práce!).

A konečně musíme být opatrní při používání termínů jako dělnická třída a třída kapitalistů k deskripci. Toto užití je oprávněné vzhledem ke konkrétním bojům, ale nikoli jako sociologické přisuzování identity či klasifikace. Nejde o pokus porozumět společnosti, ale změnit ji, a jako takový je relevantní pro hodnocení sociálních bojů proti vztahu kapitál-práce a sil v tomto boji angažovaných. Teprve tehdy se ozřejmuje (či ve stejném smyslu nabývá na důležitosti), zda je taková nebo maková skupina či osoba „součástí“ „dělnické třídy“ nebo „třídy kapitalistů“ anebo „středních tříd“. Patrně proto byly „střední třídy“ pro Marxe politickým členem naznačujícím určitou střední cestu, ani práce ani kapitál (ale nevyhnutelně podřízenou kapitálu) s jejich politikou či tendencemi, ukotvenou v dvojznačném vztahu ke kapitálu a práci, samozřejmě ve formě historicky specifických vztahů, které již neexistují či přinejmenším nekonstituují ty nejvýznamnější střední třídy.

Skutečné ospravedlnění pro užívání „dělník“ versus „kapitalista“ versus „střední třída“/„maloburžoa“ jinak než jako konceptů zasazených do konkrétního boje souvisí s určitou konkrétní koncepcí politické organizace. Podle této představy, aby mohla „organizovat“ proletariát jako Objekt, musí strana nebo organizace anebo skupina nutně lokalizovat a definovat tento Objekt, který se snaží organizovat, a neztrácet čas se skupinami, které se „organizovat“ nesnaží. Nač plýtvat časem na „uvědomování“ nedělníků či na „přinášení socialistického uvědomění“ těmto nedělníkům, kteří vzhledem ke své „třídní příslušnosti“ nejsou žádnou hrozbou pro kapitál (a to je něco, čím trpí i [post-]strukturalismus se svojí neustálou fixací na „společenské postavení“ osoby v jakémsi strukturálním pletivu vztahů existujícím mimo tuto osobu a fakticky tuto „osobu konstruujícím“, takže ta je vždy předmětem mocenských vztahů), samozřejmě až na ty lidi, kteří si uvědomí nutnost socialistické budoucnosti skrze studium vědy (a budou to titíž lidé, kteří přinesou socialistické uvědomění dělnické třídě [Lenin 1902-3] a budou ji vzdělávat, takže později se bude zdát „živelně socialistickou“ [Lenin 1905 a dále]).

V opačném případě by organizace měla fungovat na stejné bázi jako naše osobní životy: sdílené shody, přesvědčení, radosti, důvěra, vzájemné povinnosti a tak dále. Zní to velmi neformálně a samozřejmě, že politická organizace z části závisí na tom, že této bázi předchází (politické) shody, (politická) přesvědčení a tak dále, ale stěží může zůstat jen u toho, jinak se ochuzujeme a odsouváme se do levicového ghetta, kde si hrajeme na to, že každý je dělník, či kde všichni sdílíme tutéž morální averzi ke „střední třídě“ nebo „buržoazním“ jedincům, a proto se nevztahujeme k nikomu, kdo není „revolucionář“ jako „my“. V obou případech totalitu našeho sociálního milieu, k němuž nemáme bezprostředně instrumentální poměr („mohu vám pomoci, zastupovat vás, sloužit vám, organizovat vás, naverbovat vás“), víceméně omezujeme na politickou organizaci (rádoby stranu, kolektiv, afinitní skupinu, síť atd.).

Kritické komentáře: namísto závěru

S několika formulacemi nejsem zcela spokojen a celým pojednáním o přebytečném obyvatelstvu a nekapitalistických třídách/organizacích práce si nejsem moc jistý. Možná, že si to vynucuje, abychom znovu otevřeli diskusi o produktivní versus neproduktivní práci z hlediska produkce hodnoty. A musela by se otevřít tak, aby se nezvrhla v čistě ekonomistickou diskusi.

Zároveň mám dojem, že (mimochodem? náhodně?) triadická teoretizace třídy dává smysl. I když si vlastně myslím, že některé z mých exaktních formulací jsou lajdácké a vyžadovaly by si opětovnou pečlivou četbu Kapitálu, abych se ujistil, že to chápu správně, základním konceptem jsem potěšen a odlišení odcizení od fetišizace je mnohem lepší než Žižekovo schovávání se před odcizenou prací, konceptem, který je antistrukturalistický a je o sebevytváření (a tedy i sebevymanění, sebeosvobození) třídy.

Vztah rasy, genderu a sexuality je třeba pečlivěji promyslet. Koneckonců ne všechny formy útlaku existovaly před kapitálem a ani nemůžeme abstrahovat od jevových forem těchto vztahů, jako by měly jakýsi věčný obsah.

Rovněž si nejsem jist, zda studenty považuji za přebytečné obyvatelstvo, neboť vzdělání slouží řadě historicky určitých účelů: dodává lidi pro nejrůznější pozice vztahující se k práci, mediátory, výrobce nebo přivlastňovatele, a to téměř bez ohledu na jejich „původ“, ale vždy se chápe jako relativně privilegovaný přístup. V tomto smyslu tedy není adekvátní pojednávat školství jako místo, kde se vychovává pracovní síla či kde jsou vychováváni šéfové (velcí i malí), a přesto z hlediska lidské zkušenosti to není úplná nepravda. Možná bychom potřebovali jemnější pojetí vzdělání, takové, které bere v úvahu používání univerzit jako náhrady za učňovské školství – náhrady, jež umístila „učně“ na ideologicky bezpečnější místa než mezi potenciálně radikální dělníky; vzdělání masifikovali dělníci, kteří usilovali o únik z námezdní práce či o větší vzestupnou mobilitu námezdní práce, a jednalo se o ústupek, jenž byl kapitálu vnucen jako prostředek k usmíření práce po druhé světové válce (proto účet za prosté vojáky); otevíraly se Obchodní školy, které měly dělníky naučit, jak se stát manažery, a které elitní školy pouze pro bohaté až dodnes přijímají s nevolí jako urážku mladých buržoů; narostla moc Afroameričanů, hispánců a žen usilujících o sociální mobilitu, ale také o rovný přístup k právům a vědění; začala se vychovávat vrstva mediátorů, která před „sociálním státem“ neexistovala, třeba sociální pracovníci.

Možná, že mluvím-li takto o studentech, už jsem napůl zabředl do bahna. Musíme si však uvědomit hlubší diferenciaci mezi vysokoškolsky vzdělanou a nevysokoškolsky vzdělanou mládeží. Mládež má tu výhodu, že nepředpokládá, že někdo je tak nějak relevantní jen jako třídní objekt, nýbrž jako někdo potenciálně bojující proti procesu klasifikace, jelikož ještě není zformována jako pracovní síla.

Klíčové je – a zdá se mi, že tak překonáme běžný sociologismus – opustit objektivistické pojetí třídy, aniž bychom upadli do relativismu ztotožňujícího kapitál-práci s třídou kapitalistů-dělnickou třídou, jak je zvykem mezi autonomistickými marxisty, kteří ztrácejí dialektiku formy a obsahu. Otázka pak zní, „Kam odtud dál?“[4]

Dodatek: Po čtyřech letech v roce 2005 stále uvažuji o třídě

Co se „používání“ třídní analýzy týče, jaký je obsah této představy? Chcete být schopni předvídat chování na základě něčí sociologické třídy? Jestli ano, tak proč? Je to celkem k ničemu, ačkoli pro lidi, kteří se snaží přijít na to, koho naverbovat, je to zatraceně pohodlné. Nebo si mohu vzít masové agregáty a numericky si odvodit „analýzu“ přesně tak, jako to dělá celá buržoazní „věda“ – povýšit kvantitativní měřítko a statická čísla nad kvalitu a aktivitu. Mohu tak dělnickou třídu změnit v pasivní objekt, který ladí s mojí definicí.

NEBO

Můžeme to vzít přes komunismus, přes obsah komunismu – můžeme sledovat celkovou společenskou aktivitu a kvalitativní vztahy této společnosti, poprat se s tím, jak lidské bytosti produkují a reprodukují samy sebe, své myšlenky, své rodové bytí, a můžeme uchopit třídy jako svazky společné aktivity, jako způsoby konání („konání“ zde znamená jejich celkovou společenskou praxi fyzické, duševní a emoční aktivity).

Z tohoto hlediska pak můžeme komentovat určitý druh činnosti jako proletářský, maloburžoazní nebo buržoazní. Třída je však asymetrická. Jelikož kapitál má objektivní ontologický status, zatímco práce neustále mizí z dohledu ve zboží, tj. kouscích kapitálu, kapitalisté v této společnosti skutečně existují a stejně tak i jejich třída. Jeví se jako skuteční a každý se jeví jako malý kapitalista, jako rádoby kapitalista. Proto se předstírá, že všichni jsou střední třída, protože být maloburžoou je logickým výsledkem kapitálu. Dělnická třída existuje jen jako identita, jako gay nebo černoch či žena, jako cosi, co lze někomu prodat nebo jako něco, čím nechcete být.

Tvrzení jednotlivců, že „jsou dělníci“ nebo často „opravdoví dělníci“, jsou jen hlášením se k identitě a nemají co do činění s formováním třídy jakožto aktivní negace kapitálu, jakožto hrozby zrušení kapitálu. Jedině za takových podmínek totiž identita dělníka neimplikuje totožnost s kapitálem v podobě „hodného dělníčka“ nebo symbolu autenticity, kterým se dá ohánět proti „maloburžoům“ na levici a „liberálům“ na pravici, přičemž obojí jsou označení pro vysokoškolsky vzdělané elitáře popíjející latté a jezdící ve volvech. Jak buržoazní levice a krajní levice, tak populistická buržoazní krajní pravice používají jako symbol autenticity svoji vlastní workeristickou identitu: jedni s odbory a manuálními dělníky z továren (převážně bílými, rozhodně ne nějakými obyvateli ghett) a druzí s dělníky, co koukají na NASCAR, chodí na lov, milují country hudbu a jsou to vlastenci (bílí, převážně muži, rozhodně ne nějací obyvatelé ghett).

Proletariát jako třída skutečně existuje jen tehdy, když zpochybňuje samotnou existenci kapitálu, když rebeluje v ulicích proti kapitálu, když stávkuje proti kapitálu, když neguje kapitál a jeho stát. A jak to víme? Díky sociologickému pozadí lidí, kteří tak činí? A co když dělníci stávkují proti nabírání černochů do zaměstnání? Nebo žen? Nebo bijí lidi, kteří nechtějí podporovat George W. Bushe?

Ne, víme to proto, že onu aktivitu můžeme vztáhnout ke komunismu, protože komunismus je buď činný v našich bojích za osvobození, nebo není a pak je činné posilování stávajících společenských vztahů. Buď je naším východiskem komunismus (opět, ne jako společnost, ale jako činná negace všech odcizených, bídných, nelidských, pokažených společenských vztahů), nebo jím je kapitál. V druhém případě nemáme jak se dostat dál a jsme zpět u sociologického definování tříd. Naším způsobem, o němž se domníváme, že je Marxovým způsobem a vlastně je součástí celé jedné tradice v komunistickém myšlení, je mluvit o komunismu jako o něčem, co je přítomno v tom, co děláme, v naší kolektivní činnosti.

Takže celá otázka „Jsou dvě třídy nebo tři?“ je ideologickým nastolením problému třídy. Jde totiž o buržoazní sociologickou třídu, nikoli o třídu revoluční. A toto pojetí třídy nám říká prd, až na to, že přinejlepším nám může numericky ukázat jak zatraceně bídný je tento svět. Ale odcizení se nedá kvantifikovat, nelidskost se nedá kvantifikovat a kvantifikovat nelze ani důstojnost či respekt.

Jistě, tato problematika má i svůj kvantitativní rozměr. Můžeme říci, že strana práce ve vztahu kapitál-práce roste, že většina lidstva je dnes stále více na straně práce v tomto vztahu, je na ni vtahována ve své každodenní praxi práce pro kapitál, protože být prací pro kapitál zároveň znamená být kapitálem. Rovněž vám můžeme říci, že jádro lidí, jejichž prací je kontrolovat onu masu práce, není menší než dříve, ale větší, zatímco počet venkovských zemědělců, kteří jsou mimo vztah kapitál-práce, se tenčí téměř na nulu (takže většina „rolníků“ je dnes na straně práce ve vztahu kapitál-práce, zatímco před 120 lety tomu tak nebylo). Vedle toho možná můžeme hovořit o tendencích založených na této aktivitě ve vztahu ke kapitálu, ale je to aktivita, která se rapidně mění (odtud tedy idea proletarizace profesí).

Rovněž vám můžeme říci, že právě teď je strana práce v USA svojí aktivitou neuvěřitelně maloburžoazní, ale některé prvky jejich praktické činnosti v životě jdou proti tomu a v nějakém bodě vytvoří ruptury, protože antagonismus kapitálu a práce vždy nakonec převáží nad jejich jednotou. Zda to povede či nepovede ke zrušení kapitálu, je daleko méně jisté.


[1] Aufheben ve své kritice Harryho Cleavera upadají do naprosto stejného druhu chybování, když se dívají na černochy, nezaměstnané, studenty a rolníky, aby se zamysleli nad tím, kdo je a kdo není dělník a snažili se vydedukovat, které skupiny jsou dělníci a které nejsou. Nejen, že se jedná o opak nesociologického pojetí třídy, ale „Afroameričané“ jako kategorie jdou nutně napříč třídami. Aufheben z těchto kategorií dělají statické věci a ne dynamické procesy.

[2] Excelentní pojednání o této záležitosti lze nalézt na http://www.commoner.org.uk/previous_issues.htmThe Commoner číslo 2, a to pojednání od Wernera Bonefelda a následnou debatu mezi ním a Paulem Zarembkou na http://www.commoner.org.uk/#dEbAtE:%20on%20primitive%20accumulation.

[3] „The Permanence of Primitive Accumulation: Commodity Fetishism and Social Constitution“ od Wernera Bonefelda, The Commoner číslo 2.

[4] Sporné otázky nastolené Théorie Communiste a následné zkoumání těchto otázek ze strany Aufheben si žádají pečlivou pozornost a mohou představovat plodnou cestu, kterou odtud dál. TC hluboce bádají v otázce objektivismu. Anglicky je však dostupná jen velmi malá část jejich díla (http://www.theoriecommuniste.org/TC14English.html). Jejich výměna názorů s Aufheben je slibná (http://www.geocities. com/aufheben2/auf_11_tcreply.html a také odpověď v čísle 12). O této debatě vám mohu říci jen tolik, že TC si přisadili, ale taktéž mám tendenci souhlasit s kritickými poznámkami Aufheben ohledně pojetí odcizení a třídy u TC.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: