Skip to content

O čem to celé je? – Otázky a odpovědi

24.2.2011

Rozhovor francouzských Troploin pro německý časopis Revolution Times, který se uskutečnil začátkem roku 2007 a v dubnu téhož roku vyšel jako Troploin Newsletter číslo čtyři.

***

O čem to celé je?

Každý pochybuje

A já nejdu dál, dokud to nezjistím

N.S.U., Cream, 1966

 

1) Prosím, seznamte trochu naše čtenáře s tím, kdo jste, jaká jsou vaše nejnovější díla a třeba diskuse a aktivity, v nichž se angažujete, a vaše plány do budoucna.

V zásadě píšeme to, co bychom rádi četli, ale nikdo jiný to nepíše, a tak si to musíme napsat sami.

Prvně pár negativ:

Není moc velká šance, že člověk, který nikdy nepocítil nutkání vyhodit něco do povětří, bude psát smysluplné podvratné věci. Totéž ale platí pro člověka, který nikdy netrpěl pocitem jakési směšnosti při pohledu na police plné revolučních knih a archivů či na nekonečnou dostupnost podobných knih a archivů na internetu. Není totiž relevantní teorie bez vědomí omezenosti slov obecně a teorie zvláště.

Žádné teoretické úsilí revolucionářů není přímým výrazem revoluční aktivity proletářů a už vůbec ne výrazem jediným či dokonce nejlepším.

Žádný intelektuální klíč neotvírá dveře k totálnímu pochopení lidské evoluce. Teorie může pouze uchopovat fragmenty skutečnosti, zvláště pak ve fragmentárních časech, jako jsou ty naše. Nemá smysl hlásat, že budujete stranu proletariátu. Stejně tak marné je usilovat o všeobjímající pochopení minulosti i přítomnosti. Rozdíl je ale v tom, že budovatelé strany mohou jen těžko skrýt své neúspěšné pokusy o vytváření buněk v továrnách, zatímco neadekvátnost velkých teorií nelze tak snadno uzřít.

Řada revolučních časopisů přepisuje současné události do marxistického jazyka. My bychom ale raději riskli přístup zaměřený do budoucnosti. To znamená nahlížet do budoucnosti a taková činnost se ve své metodě a předpovědích často může mýlit. Pořád je ale lepší mýlit se, než vydávat texty, kde o nic nejde.

Komunistická teorie neznamená teoretizaci nevyhnutelného příchodu komunismu. „Raději bych jednou provždy přenechal vzdálenou budoucnost revoluci, než si ji nechal každodenně předpovídat od profesionálních revolucionářů, jejichž omylnost se každodenně prokazuje.“ (E. Coeurderoy, 1854)

Některé soudruhy nikdy nic nepřekvapí a jakoukoli událost vždy dokážou začlenit do rámce dialektiky, který vše předurčuje. Když válečné loďstvo NATO vezme útokem malé Srbsko, je to pro ně přirozené. Když se dříve státně-kapitalistická Čína během patnácti let stane hospodářskou velmocí, je to pro ně přirozené. Proroci minulosti či nedávné minulosti se nikdy nemýlí. My na rozdíl od nich nemáme odpověď na všechno. Teorie, které tvrdí, že jsou vševysvětlující, toho ve skutečnosti moc nevysvětlují.

Pranýřování buržoů, intelektuálů, levice, levičáků, médií atd. nemá smysl.

Když buržoa tvrdí, že se žije pořád lépe, nemá smysl opáčit, že ve skutečnosti se žije pořád hůř.

Dříve tahle společnost říkávala: kapitalismus je pro vás dobrý. Teď říká, že kapitalismus je možná dobrý, možná špatný, ale žádná jiná možnost neexistuje, takže si s ním musíme vystačit. Dříve bylo revoluční myšlení zatemňované. Teď se „krotí nadměrnou publicitou“ (K. Knabb), permanentní sebemrskačskou sebekritikou, která viní všechno, jen ne to podstatné. „Represivní tolerance“ 60. let 20. století se změnila v neustálou přeměnu kritiky ve věčně proudící verbální Niagaru, která rozmělňuje potenciálně podvratný obsah kritiky. Revoluční aktivita nemůže být přesně totéž, když Manifest komunistické strany najdeme jen ve specializovaných knihkupectvích, nebo když si ho koupíme jako paperback.

Proto nemáme v úmyslu pouštět do oběhu informace. Revoluce není stranickou záležitostí a není ani záležitostí vzdělávání, ať už prováděného osvíceným učitelem-vůdcem nebo v samoucké podobě a zdola nahoru.

Záliba v polemikách je obvykle v přímé úměře k neschopnosti působit na realitu. Tuto neschopnost nikomu nevyčítáme, ale zvyk kompenzovat si ji verbální agresí ano.

Když objevíme u nějaké skupiny nebo v nějaké teorii chybu, samozřejmě to vede k neshodě. Ale kdykoli se o nějakou skupinu nebo teorii zajímáme, tak je to pro jejich silná místa, jakkoli diskutabilní mohou být. Takže teoretická diskuse znamená poukázat na silná místa čehokoliv, co diskutujeme. Politické sváry fungují přesně opačně: soustředí se na oponentovy nedostatky a vytahují ty nejpochybnější citace, protože cílem není pochopit, ale demaskovat.

A teď trochu pozitivněji:

Zabýváme se tématy tak rozličnými, jako jsou kapitál a práce dnes, kosovská válka, „11. září“, náboženství, vztahy mezi dětmi a dospělými, spravedlnost, třídy, americký imperialismus, krize, nepokoji na francouzských předměstích v roce 2005… Rádi bychom psali o obsahu komunismu, válce, Situacionistické internacionále, demokracii, primitivismu, ekologii, roce 1968, internetu, židovské otázce a Palestině, Oaxace, lumpenproletariátu, znovu o třídách, Turíně v letech 1920 a 1969, evoluci jazyka… a recenzovali dějiny obchodu s otroky od O. Pétré-Grenouilleaua, Kolaps od Jareda Diamonda, utopie jako Zamjatinův Náš skvělý nový svět, 1984 a Vyděděnec… vydávali články z revue „Italské“ levice Bilan (1933-38) a od francouzské skupiny GLAT (1959-76), ale také krátké texty od odpůrců jako třeba dopis Armanda Artauda Kongresu na obranu kultury z roku 1935 a stránky z Armanda Robina…

Nejedná se o seznam rozpracovaných děl ani o předzvěst budoucí četby. Jen malá část našich plánů spatří světlo světa, částečně proto, že měnící se okolnosti mění i naše touhy a priority. Tyto věci zmiňujeme jen proto, abychom ukázali náš pokus přispět k unitární kritice, jak tomu říkali situacionisté. Společným základem všech těchto témat je zájem o způsoby, jak vzniká a prosazuje se proletářská komunita (a budoucí lidská pospolitost), rozkládá se a pak se znovu dává dohromady.

Všetečný čtenář revolučních knih, brožur a letáků by se mohl podivovat nad tím jak to, že kapitalismus pořád vzkvétá, když většina těchto textů popisuje systém prodchnutý hlubokými protiklady, v němž propuká jedna krize za druhou, které na celém světě vyvolávají revolty, co se brzy změní v revoluci. My ale naopak musíme pochopit, jak se tento svět dostává přes tolikero krizí a občas přes revoluční pokusy a jak je překonává. Jak kapitalismus přežívá? Negativní síly, které na společnost působí, a pozitivní síly, které ji udržují v chodu, úzce souvisí: jelikož se musí oslovovat stejný svět, revoluce a kontrarevoluce působí na stejnou realitu. Je třeba vrhnout světlo na sílu pozitivna, kupříkladu na formy svobody či univerzality, které kapitalismus umožňuje a podporuje, abychom pochopili, jak je toto pozitivno obtěžkáno protiklady, které vytvářejí možnosti revoluce.

2) Jaký máte názor na levicové hnutí a jaký k němu máte vztah: jen ho kritizujete, bojujete proti němu nebo ho používáte tak, jako další možnosti k boji proti systému?

Jestli levicové znamená sociální demokracii a stalinismus, pak je celkem jasné, že s nimi nemáme nic společného.

Stalinismus patří minulosti a dnešní Labour Party nebo SPD už nejsou stejné, jako bývaly v roce 1930 či dokonce 1960, ale byli bychom naivní, kdybychom prohlašovali reformu (a tudíž reformismus) za mrtvou…

…zejména, když antiglobalismus je obrodou reformismu (viz naše další odpověď). Máme s ním přesně tolik (málo) společného, jako jsme měli s levičáctvím v roce 1970. Za těch dní jsme nevydávali dlouhé protitrockistické či protimaoistické pamflety. Utkávat se dnes s antiglobalistickými myšlenkami je stejně neplodné, jako bylo před třiceti lety vyvracet program „komunistické strany“. Reformismus nevolá po vyvrácení, ale po vysvětlení toho, proč existuje. Náš „postoj“ ohledně reformismu je výsledkem celkového obsahu všeho, co děláme a říkáme.

Odbory nebo volby nelze využít podvratným způsobem. Žádný princip nám ale nezakazuje být členy odborů, pokud pracujeme ve firmě, kde je odborově organizovaná většina dělníků.

Obecněji vzato, boj (dokonce nenásilnými a zákonnými prostředky) za vyšší mzdy nebo kratší pracovní dobu není překážkou na cestě k revoluci. Zlepšování životních podmínek není samo o sobě nežádoucí. Reforma je antikomunistická, když svazuje dohromady práci a kapitál. Kritériem není v množství nebo metodách boje, ale jen a pouze historická funkce reformy. Lokální stávka (ať už skončí vítězně nebo ne) za zvýšení platu o 50 centimů na hodinu může stávkujícím pomoci dát se dohromady a uvědomit si, čím jsou a co by mohli vykonat. A naopak, když okupační stávky zahrnující miliony dělníků – jako v Evropě a USA ve 30. letech 20. století – posílily integraci práce do kapitálu, skrze masivní podporu pro Nový úděl, nové odborářství CIO, Lidové fronty a parlamentní demokracii, z hlediska emancipace proletariátu se tito stávkující nakonec stali negativními faktory.

3) Co si myslíte o hnutích, jako je antiglobalismus? Jaký je váš postoj? Na jednu stranu jsou tu mladí lidé, kteří nenávidí kapitalismus a kritizují některé jeho součásti. Na druhou stranu politické skupiny mají své antiglobalizační kampaně, v nichž jsou tito mladí lidé pouze možnými rekruty či masou pro politické manévry.

Antiglobalismus je vedlejší produkt širší situace, která se objevila v 90. letech 20. století: větší a uvědomělejší odpor práce proti porážce, kterou trpěla od druhé poloviny 70. let 20. století. Tato porážka se dnes na většině kontinentů setkává s aktivním odporem: v zemích, které prošly drastickou tržní „modernizací“ (USA, Británie, Austrálie, Nový Zéland…), v zemích, kde jsou modernizátoři částečně pod dohledem (Francie, Itálie…), v Latinské Americe, kde se mísí akce námezdně pracujících s akcemi rolníků, v bývalých zemích třetího světa (Indie, Bangladéš…) a v bývalých státně kapitalistických režimech (Čína). Ve světovém měřítku tak existuje daleko větší reakce dělnické třídy než před dvaceti lety, ale protože nepřekračuje současný pat v třídním boji, nedokáže vytvořit nový společenský kompromis, stejně stabilní a trvanlivý (ale rozhodně ne věčný) jako byl fordismus, a není s to zplodit politické formy, které by takový kompromis strukturovaly.

Jsme tedy v situaci, kdy obrozená bojovnost pracujících nemůže vyvážit globálně sestupný trend dělnického údělu. Tato reakce se pojí s přívalem tematicky širokospektrální opozice nejrůznějších sociálních skupin: málo z nich je na počátku a na konci antagonistických vůči kapitalismu, ale podněcují nespokojenost, která je stejně nehořlavá jako pomíjivá. Jsou to zvláštní časy, kdy ty největší mírové demonstrace v dějinách podporují jedny velké buržoazní státy, protože jsou pro mír (zejména Francie a Německo), proti jiným, které jdou do války (USA a Británie). Levice se zároveň tak či onak liberalizuje. Takže v současnosti tu není žádná skutečná „reformní strana“, která tu skoro vždycky bývala. A antiglobalismus stojí uprostřed této složité situace.

V 60. a 70. letech 20. století bylo levičáctví politické: jeho cílem bylo vytvoření strany a marně konkurovalo už upadajícím dělnickým byrokraciím, jako byla francouzská, italská nebo španělská „komunistická strana“ či levice v Labour Party. Antiglobalismus oproti tomu tvrdí, že je prvně a především sociální: sociální hnutí, sociální fóra, sociální centra… Přeje si obejít stát a ne ho dobýt. Namísto budování nového (lidového nebo dělnického) státu, antiglobalisté chtějí každému poskytnout nová práva, aby se státní moc omezila. Strany vyšly z módy, teď frčí nevládní organizace. Zatímco „umírnění“ antiglobalisté volají po (silném) státu, který by zavedl nové keynesiánství, jakýsi lidový Nový úděl, „extrémní“ antiglobalisté jednají, jakoby stát mohl skonat přirozenou smrtí. Živí iluzi, že stát by mohl sám od sebe odumřít, protože všude bude probíhat společenská změna – v což doufá subcomandante Marcos a teoreticky to rozpracovává J. Holloway: Změnit svět bez uchvácení moci.

Jedná se o imitaci (někdo by to nazval „rekuperací“) komunistické kritiky politiky a politické revoluce (viz naše další odpověď). Komunistické stanovisko zní, že revoluce neuchvacuje centrální politickou moc, revoluce ji ničí – nebo to žádná revoluce není.

Není náhodou, že to nejotevřeněji radikální a nepacifistické křídlo hnutí, kupříkladu Černý blok, se po 11. září 2001 stáhlo ze zorného úhlu veřejnosti. Po útoku na Manhattan a Pentagon vnímala velká většina antiglobalistů a účastníků sociálního fóra otevřené a oprávněné násilí jako antidemokratické, jako útok na obyčejné lidi. Rozbíjení bankovních výloh nebo střety s policejními těžkooděnci vypadaly jako (méně závažný, ale špatně zvolený) ekvivalent dvou plných letadel, která zabila tisíce lidí ve Světovém obchodním centru. Pro nás násilné prostředky nejsou ze své podstaty nadřazené mírumilovným. Ale hnutí, které se zříká násilí, se zříká dějinné změny a spokojuje se s jakoukoli dávkou změny, kterou stávající systém dovolí. Už pár měsíců před „9/11“ potlačení janovské demonstrace v červenci 2001 prokázalo, že se veselá a nenásilná občanská neposlušnost nemůže rovnat politické moci, která se rozhodla rozdrtit lidový odpor pod svojí železnou patou: co se funkce státu týče, italští policisté byli lepší marxisté než Tute Bianche.

Nemá smysl snažit se stavět řadové antiglobalisty proti jejich vůdcům a myslitelům, jako se trockisté snaží naladit dělníky z „komunistické strany“ proti stalinistickým byrokratům. Členstvo obvykle má takové vedení, jaké chce a jaké si zaslouží. Antiglobalismus není clonou, kterou musíme strhnout, aby se revoluce objevila ve svém pravém světle. Dojde k roztržce mezi mnoha antiglobalisty a organizacemi, v nichž se dnes angažují, ale stane se tak až v neklidných časech. Naším nejlepším příspěvkem k tomuto budoucímu rozchodu je mít co nejvíc jasno ohledně podstaty antiglobalismu.

4) V letáku, který shrnuje naše postoje, Boj za beztřídní společnost, se uvádí tato zásadní pozice: „Boj za beztřídní společnost je antipolitický. Protože jakákoli politika, ať už levicová, pravicová nebo středová, znamená pouze administraci kapitalistické mizérie: je součástí organizované nouze, závislosti a odcizení. ‘Revoluční’ politika je jednou z variant mocenské politiky: svoji práci už v historii odvedla. Prokázala nejen svůj pravý charakter v Rusku 1917 a Španělsku 1936, ale také svoji neschopnost osvobodit lidi od kapitalismu. Jelikož je tedy ‘revoluční’ politika součástí problému, nemůže nabídnout jeho řešení.“ Co si o této kritice politiky myslíte?

Komunismus vskutku není ani politický ani apolitický, ale antipolitický. Většina myšlenkových škol považuje „problém moci“ za téma číslo jedna: staří „liberálové“ jako angličtí političtí filozofové 17.-18. století a Montesquieu a Tocqueville se chtěli vyhnout tyranii systémem kontrol a protiváh; demokraté chtějí státní moc řídit a mírnit volebními procesy kulminujícími národním zastoupením; leninisté chtějí moc uchvátit; anarchisté ji chtějí všude rozptýlit a tak neutralizovat její opresivní potenciál. Marxovy rané práce (zejména K židovské otázce a Pruský král a sociální reforma) jsou kritikou moci jako takové a politiky jako takové. Stát nelze pochopit (a odstranit) bez historického pochopení, proč se moc a politika dostávají do popředí a stávají se obsesí.

Bylo to selhání revoluce, co ji v Rusku změnilo v proces soustředěný kolem státu. Společenské hnutí nezničila bolševická chtivost moci: byla to nedostatečnost společenské změny, co toto hnutí utahalo a zanechalo u kormidla bolševiky. Primárním faktorem je vždy obsah: z hlediska hnací síly či vyčerpání této síly.

Povstání jsou odsouzena k záhubě, pokud se nepokusí komunizovat společnost. Co se stane, závisí na tom, co povstalci dělají a co nedělají. Bez komunizace se revoluce scvrkává na pouhou proletářskou moc, která brzy degeneruje v moc byrokratickou, jako v Rusku po roce 1917.

5) Velmi důležitá a kontroverzní je otázka antifašismu. Lidem se silnou kritikou antifašistické ideologie a reality, jako jsme my, se často vyčítá, že: sabotujeme práci antifašistů, že relativizujeme hrůzy nacismu, protože pranýřujeme a napadáme hrůzy demokracie a celého kapitalistického výrobního způsobu (od původní akumulace a kolonizace až po dnešní války, ničení přírody a plastikový každodenní život) a tak dále. Co si o těchto výčitkách myslíte a jaké máte vy zkušenosti? Někteří bordigisté říkají, že antifašismus je nejhorším produktem fašismu. Jak se vy díváte na toto prohlášení?

Verbální pasti jsou nebezpečné, ale ještě nebezpečnější jsou, když jedno nesprávné slovo čerpá svůj význam z jiného nesprávného slova. Demokracie a fašismus se už osmdesát let používají jako dva protilehlé póly v páru, který se touto opozicí začal definovat. Jelikož jsou oba termíny chybné, nemůžeme jejich poměr pochopit, pokud je oba nezpochybníme.

Nazývat moderní parlamentní zastupitelství demokracií nebo autonomní a samosprávné procedury přímou demokracií je verbální nonsens. V antickém Řecku se demokracie zrodila jako řešení jak uspořádat fungování specifické společnosti tak, že v ní vládnul specifický demos, jehož příslušníci se definovali zvláštním a vymezujícím způsobem, a kde každý občan (principielně a často i prakticky) vládnul a bylo mu vládnuto. Používat totéž slovo pro západní zastupitelský systém v 19. nebo 21. století je stejně relevantní jako nazývat Atény v 5. století před n. l. kapitalistickým městem. Tato falešná představa však má své historické důvody. Hledala-li nastupující buržoazie své politické vzory v antickém Řecku (kde slovo „demokracie“ nebylo tak časté a samozřejmé, jak se obvykle věří), tak proto, že buržoové tento odkaz potřebovali. Jestliže toto slovo a pojem vystupují už pár století a pořád se jim daří – a to i v dělnických organizacích a sociálních hnutích obecně – tak opět proto, že vyjadřovaly a vyjadřují určitou převládající realitu. Text, který chystáme, se pokusí tyto rozpory rozlousknout. Prozatím si řekněme jen toto:

Nikdo nemůže seriózně stavět demokracii na roveň s diktaturou ani demokracii s fašismem.

Komunisté od roku 1918 neříkají, že vhodit volební lístek do urny (akt, který je vskutku naším vyvlastněním) je totéž jako být poslán do Dachau. Bordiga i Pannekoek tvrdí, že ani ten nejotevřenější volební systém se spoustou debat, mítinků, pouličních demonstrací atd. nikdy nezabránil a nikdy nezabrání vzniku koncentračních táborů. Každá demokratická země měla a může mít své Dachau v té či oné podobě. Podporovat demokracii, abychom zabránili diktatuře, to prostě nefunguje. Nikdy to nefungovalo a nikdy to fungovat nebude. A to je podstata. Abychom tuto podstatu prokázali, nemusíme relativizovat, minimalizovat ani popírat až příliš skutečné hrůzy fašismu. V některých (samozřejmě, že ne ve všech) krizových situacích demokracie dobrovolně páchá „sebevraždu“, protože jí je přednější zákon a pořádek – jakkoli surový a vražedný – než nepořádek. Tento proces, k němuž došlo v roce 1922 i 1933, dosvědčuje každá dobrá kniha o historii.

Tak, jako „demokracie“, i slovo fašismus je líhní zmatků.

Nacismus se zrodil z frustrace částí maloburžoazie a v masové hnutí vyrostl skrze transtřídní pózu, která mixovala tu nejnestydatější demagogii s příslibem, že se vše vyřeší díky eliminaci Židů a marxistů. Tyto dva terče úzce souvisely. Nacisté o „marxistech“ nemluvili proto, že by jim nějak zvlášť ležel v žaludku autor Das Kapital: tento pojem potřebovali, protože pod něj mohli shrnout umírněné socialisty, stalinisty, ryzí komunisty a odborové aktivisty, jinými slovy, všechny odnože dělnické militantnosti. Hitler byl sice jiný než Mussolini, ale ani v jedné z jejich zemí by fašismus-nacismus nemohl existovat, nebýt dělnického hnutí, které bylo reformistické, ale aktivní a buržoazií vnímané jako hrozba. Pozůstatky Německé levice v roce 1933 interpretovali Hitlerův nástup k moci jako poslední stádium kontrarevoluce z let 1919-21: fašismus tedy proletářskou vlnu nerozdrtil, ale byl finálním potvrzením její porážky.

Na jednu stranu byla Hitlerovým nepřítelem dělnická třída: před rokem 1933 a ihned po uchvácení moci nacisté rozpoutali svoji destruktivní energii právě v dělnických čtvrtích. Pro vládnoucí třídu se Hitler stal užitečným a legitimním jen díky jeho bezohlednému odhodlání vymýtit dělnické organizace a díky jeho schopnosti činit tak do ledna 1933 v ulicích, kdykoli na to měli SA dost síly. Na druhou stranu, jakmile mohl a pokud mohl – což bylo ještě v létě 1944, když už prohrával válku – nacismus houževnatě zabíjel všechny Židy, kteří se mu dostali do spárů, a to tak metodicky a soustavně, že by bylo absurdní nevnímat toto zabíjení jako zásadní součást jeho programu. Nacionální socialismus lze pochopit jen tehdy, pokud vezmeme v úvahu oba tyto komplementární aspekty, jejichž souběh zapříčinil jeho úspěch a jeho genocidní evoluci.

Co je to antifašismus? Neznamená jen, že jste proti fašismu. Znamená konkrétní způsob boje s fašismem, kdy se tomuto boji dává absolutní priorita, zejména před bojem proti dalším politickým formám buržoazního panství, a to především formám demokratickým. (Podobně „antiimperialismus“ neznamená boj s imperialismem, ale podporu národně osvobozeneckým hnutím proti dominantním imperialistickým státům.) Antifašismus podporuje demokracii, aby se zbavil fašismu. Tato podpora je často částečná, kritická a dočasná a sama sebe považuje za protistátní. Ve Španělsku roku 1936 se pěkných pár lidí domnívalo, že praktikují „revoluční“ antifašismus: věřili, že ozbrojení proletáři si mohou dovolit prozatím přehlížet demokratický stát a jednoduše vzít boj proti Frankovi do svých vlastních rukou, aniž by se zatěžovali otázkou buržoazní policie a armády, které dělnické povstání učinilo bezmocnými. Takový byl postoj mnoha anarchistů, trockistů a příslušníků levě komunistických skupin z Německa i Itálie, kteří po létě 1936 přijížděli do Španělska, aby se připojili k milicím anarchistů nebo POUM. Když Bilan těmto soudruhům říkal, že ve skutečnosti bojují proti Frankovi po boku španělské republikánské armády a že antifrankistický boj nelze realizovat bez souběžného boje proti republikánskému státu, protože buržoazní demokraté nemohou a nebudou mít prostředky k porážce fašistické buržoazie, jevilo se stanovisko Bilan jako dogmatické, absurdní a dokonce blízké dezerci. Ve světle následujícího sledu událostí – nucené začlenění milicí do pravidelné armády, skon a rozdrcení proletářské autonomie, květen ’37, zničení dělnických a rolnických kolektivů – jejichž jediným výsledkem byla neschopnost republikánské vlády porazit Franka, se vyjevuje spíše opak: obecně vzato, Bilan měl pravdu. Jeho pravdu prokázala i ta skutečnost, že mnozí z komunistů, kteří přijeli do Španělska, aby se zúčastnili toho, co považovali za revoluční proces, během jednoho roku zemi opustili.

Šedesát osm let uplynulo od konce Španělské republiky a od pádu Třetí říše minulo šedesát dva let. Fašismus patří minulosti stejně jako stalinismus a antifašismus má jen politickou hodnotu sloganu.

Antifašista 21. století je sirotkem: svět bez fašismu mu ponechává jen roli, part, který s obtížemi hraje, jak jen může. Je snadné usmát se nad karikaturou Le Pena navlečeného do napodobeniny uniformy SA, ale na demonstraci proti Le Penovi nikdo nepřijde oblečený jako člen Rote Front. Současný antifašismus je dobovým herectvím bez kostýmů.

Antifašismus je politikou menšího zla. Vše podřizuje zničení nepřítele, ve srovnání s nímž se všichni ostatní nepřátelé jeví jako přijatelní, a to i ti až doposud považovaní za nejnepřijatelnější. Abychom se zbavili Hitlera, hodí se nám ty nejmocnější zbraně: FBI, Stalin nebo atomová bomba.

Naneštěstí pro antifašistu je tu dnes přemíra menších zel. Co bylo v roce 1943 prosté, se zamotává, jen co válka skončila. Nacistické Německo bylo očividným superzlem. Na co se ale zaměřit po roce 1945: na ty, kdo bombardovali vietnamské vesnice napalmem, nebo na ty, kdo posílaly plné vlaky lidí do koncentračních táborů na Sibiři? Je logické, že absolutní zlo musí být jen jedno. Když se „fašismus“ vtěluje do sledu zlých hochů a režimů, přičemž se čelní figury mění podle politických veletočů a proměňujících se aliancí, když fašismus v roce 1947 nabírá podobu De Gaulla a později v roce 1958 jihoafrického apartheidu, řeckých plukovníků, argentinských mučitelů, srbských pachatelů etnických čistek, švýcarských a rakouských „alpských“ populistů, pak „fašismus“ ztrácí svůj obsah. V roce 1948 miliony stalinismem ovlivněných dělníků na celém světě pravděpodobně opravdu věřily, že Tito je fašista, kterého nejprve platil Hitler a pak Truman. Antifašistovým problémem není nedostatek, nýbrž záplava (stále méně přesvědčivých) úhlavních nepřátel. Přítomnost Heiderovy strany v rakouské vládě se přirovnávala k 30. lednu 1933, ale skončila rozkolem v této straně. Le Penovy volební výsledky mu nedávají pozici síly ani v ulicích ani v politickém životě. V severní Evropě dnes dobře zakořeněná krajní pravice je právě jen to: extrém parlamentní pravice a ne veřejné a lidové, agresivní masové hnutí s cílem obnovit autoritu státu tím, že ho obdaří diktátorskými prostředky.

Na počátku 21. století i přes sociální nejistotu a potíže není žádná evropská země zablokována koexistencí organizované dělnické třídy vnímané jako hrozba a vnitřně rozdělené buržoazie. Právě tento mrtvý bod dal Mussolinimu a Hitlerovi příležitost stát se hlavami státu, protože oba měli v úmyslu tento blok odstranit. Nic sice netrvá věčně, ale demokracie dnes působí jako mocné rozpouštědlo domnělé fašistické hrozby. Francouzská Národní fronta je asi tak fašistická, jako je francouzská „komunistická strana“ stalinistická.

V tom nejhorším případě – jako třeba ve Francii v roce 2002, kdy Le Pen v prezidentských volbách získal víc hlasů než socialistický kandidát – není současný antifašismus nic jiného než heslo a falešné vědomí.

A v tom nejlepším případě mystifikuje nepostradatelný odpor (násilnými prostředky, je-li toho třeba) proti skupinám, které se specializují na antiproletářskou činnost, namířenou zejména proti těm nejzranitelnějším proletářům, hlavně cizincům a migrujícím dělníkům, a které proklamují a praktikují opresivní postoje a hodnoty. Proti reakčním principům a skutkům je třeba se stavět stejně jako proti reformistickým. Proti těm šovinistům, skinheadům, hlasatelům nadřazenosti bílé rasy a samozvaným neonacistům, kteří existují v Německu, Itálii, Skandinávii, Rusku a v USA a sní o sobě jako o semínkách budoucí NSDAP, se musí bojovat. Ale bojovat s nimi znamená vidět v nich to, čím skutečně jsou. Není důvod, proč bychom je měli napodobovat v ideologii nebo respektovat představu, kterou o sobě oni sami mají. Situujme je do jejich reálné doby, do naší doby, a ne do jakéhosi imaginárního roku 1932. Konfrontovat v roce 2007 skupinu, která je označována za neonacistickou nebo si tak sama říká, neznamená bojovat proti SA znovuzrozeného hitlerismu, ale aktivitu srovnatelnou s bojem proti Pinkertonům před sto lety v USA, proti buržoazním reakčním sportovním klubům v Buenos Aires v roce 1919, proti šanghajskému Zelenému gangu ve 20. letech 20. století, proti latinskoamerickým pistoleros, nájemným zabijákům, kteří rozbíjeli stávky, nebo proti kterékoli z mnoha (občas polovojenských) eskader, které se objevují, když jsou vládnoucí třídy v ohrožení, a jednají paralelně s oficiální policií. To jsou témata, kterými se musíme zabývat. Ale dnešní antifašismus bojuje s minulostí.

6) V souvislosti s otázkou fašismu/antifašismu je velmi důležitý vztah k demokracii jako ideologii a jako politické formě kapitalistického panství. Domníváme se, že hlavní slabinou tzv. antifašistů je jejich obrana demokracie a jejich nedostatečná nebo žádná kritika teorie a praxe demokracie jakožto součásti třídní společnosti. Myslíme si, že proti nacistům je možné a nutné bojovat, aniž by se z nás stali antifašisté, ale nelze bojovat proti kapitalismu, aniž bychom v teorii a praxi byli antidemokratičtí, aniž bychom kritizovali Deklaraci práv člověka a občanská práva. Například stávky a pouliční bouře nejsou demokratické. Co si o tom myslíte? Není snad demokracie pospolitostí kapitálu? A jak demokracie souvisí s formálním a reálným panstvím kapitálu?

Se stávkami a pouličními bouřemi máte pravdu: málo z nich je v souladu s některým ze základních kritérií, podle nichž se obvykle definuje demokracie. Nerodí se ani neorganizují podle pravidla většiny, práv menšiny, rozhodujícího shromáždění, debaty předcházející konání, odsouhlasených a respektovaných procedur atd. Přesto by většina stávkujících a rebelů nazvala své činy demokratickými a tvrdili by, že uskutečňují demokratický ideál zrazený parlamentarismem. Jenže když hovoří o demokracii, vlastně myslí něco jiného, co je zásadní pro ně i pro nás: sebeorganizaci, schopnost jednat jako komunita, překročit separace a dělítka, definovat se svými vlastními skutky a ne nějakou přednastavenou identitou, produkovat své vlastní vůdce, jinými slovy: autonomii. Odvážíme-li se použít nešťastně devalvovaný termín, pak pro ně „demokracie“ znamená svobodu. Potíž je v tom, že se nejedná o pouhou otázku slov, protože mluvit o demokracii není neškodné: nese to totiž s sebou myšlenku demokracie jako principu, jako podmínky společenské změny, čímž se posiluje výsadnost politiky.

Mimochodem v časech krize antifašismus také nabírá radikální podobu a odsuzuje třídní společnost. Přitom nepopírá protiklad mezi buržoazií a proletáři: pouze ho odsouvá bokem, prozatím, a upřednostňuje jinou opozici: tu mezi demokraty (tj. skoro všichni proletáři, co nejvíc maloburžoů, plus pokroková část buržoazie) a fašisty (tj. ta nejkonzervativnější část buržoazie, pěkných pár maloburžoů a hrstka proletářů svedených na scestí).

Když se ale vrátíme k základům, potíž je v tom, že musíme držet oba konce teoretické hole zaráz: mezi kapitalismem a demokracií je fundamentální spojitost, ale kapitalismus se od demokracie (přidržme se na chvíli tohoto nepatřičného slova) také často odpoutává.

Pro systém námezdní práce je nutná určitá rovnost komodit (a stejně tak lidských bytostí, poněvadž se prodávají) plus svobodný oběh těchto komodit. Potřebuje směnu peněžní sumy x za předmět y, který je k mání za jeho tržní cenu, a relativně svobodné setkání buržoi s námezdně pracujícím: ten první si kupuje pracovní sílu druhého a zaplatí mu za ni tolik, kolik potřebuje na obnovu své pracovní síly a na uživení rodiny. Demokratický princip této směně dokonale odpovídá: jeden člověk, jeden hlas.

Jenže kapitalistická rovnost a svoboda jdou vždy ruku v ruce s donuceními, která jsou, přísně vzato, vnější „rovné“ směně, a námezdní práce je spíše častěji vykořisťována v podmínkách, kde má policie stejnou moc jako trh. Ačkoli systém mzdy a zisku vzkvétá lépe v parlamentní demokracii a ačkoli dynamické kapitalismy nakonec přinášejí větší a větší dávky politické i ekonomické konkurence, jen menšina zemí na této planetě si dnes užívá parlamentního nebo zastupitelského režimu. Kapitalismu se sice lépe daří s demokracií, ale často se bez ní obejde, alespoň na chvíli… která občas trvá dlouhou dobu.

Ptáte se na formální a reálné panství kapitalismu. Zcela upřímně, návrat k těmto pojmům (nebo jejich objevení) v 60. a 70. letech 20. století měl na revoluční myšlení skoro tolik negativních dopadů co pozitivních… Nebudeme popírat jejich důležitost. Ale jsou to konkrétní historické situace, co způsobuje zákruty a obraty politického panství buržoazie, kombinace parlamentních a autoritářských forem, periodickou transformaci demokracie v diktaturu a evoluci zase v opačném směru.

Rozdíl mezi formálním a reálným přivtělováním práce ke kapitálu, který se teoreticky rozpracovává v Marxově „Nevydané 6. kapitole“ Kapitálu, neznamená, že existovala fáze, kdy proletariát mohl být jedině reformistický, a pak další fáze (od roku 1914 – podle 3. internacionály – nebo dnes kvůli současné globalizaci – podle některých soudruhů), kdy už je panství kapitálu tak úplné, že nedává proletariátu jinou možnost než být revoluční. (Tuto otázku o něco víc rozvíjíme v našem chystaném textu V očekávání bouře.)

Proto také není žádné stádium (formální panství), kdy byla demokracie nevyhnutelná, po němž pak následuje další stádium (reálné panství), kdy demokracie pozbude svůj obsah a půvab a přestane mystifikovat proletáře. Dokud bude kapitalismus existovat, bude plodit reformy a periodicky vyvolávat demokratické aspirace a praktiky. Demokracie není kouřovou clonou, kterou určitá fáze kapitalismu rozptýlí. Jakmile se zdá, že o něco jde (skutečně, když se hroutí fašistické nebo byrokratické režimy, či fiktivně jako třeba ve Francii v dubnu 2002), demokracie se revitalizuje.

Zaprvé, parlamentní systém nikdy nebude vládnout všude: v „bohatých“ a zjevně stabilních zemích nevyhnutelné sociální střety tlačí stát k tvrdšímu postoji; ve slabých a ovládaných zemích je svobodné požívání občanských práv často nebezpečné pro společenský pořádek a pro privilegia vládnoucí třídy, a proto je političtí vůdci nebo armáda pravidelně omezují či potlačují.

Zadruhé, vzhledem k právě řečenému, a protože parlamentní systém se hodí k vnitřní logice kapitalismu, mohou se parlament, stranický život a občanské svobody zas a znova vracet na scénu (častokrát v podobě frašky jako v mnoha afrických a asijských volbách). Davy jsou ochotny zemřít za „demokracii“ nikoli proto, že by věřily ve vnitřní hodnotu volební urny nebo v upřímnost zvolených zástupců, ale proto, že volby zdánlivě přinášejí určitou svobodu a jisté zlepšení každodenního života, což je často částečně pravda – na chvíli. Všude, kde vládne demokracie, vládne z jiného důvodu než kvůli svým přednostem. Za přitažlivostí demokracie je vždy nějaký společenský prvek a naděje.

Ať už je vítězná, pošlapaná nebo falešná, demokracie je v civilizaci obchodu a námezdní práce nevyhnutelná. Nikdy nepřijde doba, kdy se objeví ve své nahotě jako čiré panství buržoazie postrádající smysl a přitažlivost.

Při absenci sociálního otřesu ani ta nejlepší radikální demonstrace pravé povahy demokracie, jejího třídního obsahu a plytkosti jejích svobod nikdy žádného demokrata nepřesvědčí (tak jako ani ten nejbrilantnější revoluční traktát nikdy nikoho neodradil od reformismu). Tak, jako je smířený s tím, že se objevují krize a války, tak demokrat velice dobře ví, že jeho oblíbený režim občas plodí diktátory: jen si přeje, aby tyto přetržky byly co nejvzácnější a nejkratší. A klidně bude zastávat názor (podpořený nějakými těmi důkazy), že demokracie páchá zlo, ale je to jediný systém, který si své špatnosti přiznává a krotí je.

Radikální kritika (demokracie i čehokoli jiného) je smysluplná pouze tehdy, věří-li člověk ve zcela jiný svět, a tato víra se stává historicky reálnou jen tehdy, když masy začnou za takový svět bojovat.

Aby se Marxova kritika práv člověka (jak ji roku 1844 vyložil ve spisku K židovské otázce) stala „materiální silou“, nebude to chtít nic menšího než pokus o komunistickou revoluci. Do té doby zůstává pravdou to, co Rosa Luxemburgová napsala v roce 1903: „Marx [a další, dodáváme my] nás jakožto stranu praktických bojovníků předehnal. Naše potřeby ještě nejsou adekvátní pro využití Marxových myšlenek.“ (Stagnace a pokrok marxismu)

7) Řada lidí, zejména na levici, vyčítá antipolitickému a antidemokratickému komunismu, že je nepřátelský k teorii, občas dokonce k praxi a také k organizacím. Co o tom soudíte a máte podobné zkušenosti? Nesvědčí tyto výčitky o dogmatickém a neplodném postoji těch, kdo si umí představit organizaci a aktivitu jen po svém (tj. jako odbory, strany a kampaně), a kdo mají schematický pohled na teorii/praxi, spontaneitu/uvědomění, pasivitu/aktivitu? Co bychom podle vás mohli konkrétně dělat proti systému námezdního otroctví a kapitálu? Jaké by mohly a měly být naše aktivity? Jak by se měli lidé, kteří nenávidí systém komodity, státu a námezdní práce, organizovat, zejména pak v těchto nerevolučních časech?

Jedině rozvíjející se sociální krize může začít přemosťovat propast mezi teorií a praxí, mezi proletáři a „revolucionáři“. V roce 2007 je komunistická aktivita omezena skoro jen na teorii a definovat toto „skoro“ není snadný úkol. Byť nehledáme velkolepé vzory, nepředstíráme, že si vedeme lépe než někteří z našich předchůdců. Marx v roce 1860 napsal, že od roku 1852, kdy se rozpustil Svaz komunistů, který byl „epizodou v historii strany, která se rodí spontánně z půdy moderní společnosti“ (dopis Freiligrathovi, 29. února 1860), neví o straně pořád „téměř nic“. Ve 30. letech 20. století se Bordiga a Pannekoek asi na deset let stáhli z veřejné aktivity – což neznamená, že těch deset let nic nedělali. Současná situace se liší kupříkladu od situace v roce 1967, kdy událost jako „štrasburský skandál“ umožňovala menšině (početně malé, ale velkou měrou přesahující situacionistické milieu) poznat a pochopit sama sebe díky šokujícímu „činu“, jehož symbolický a politický dopad (ať ho hodnotíme jakkoli) nešlo popřít.

Dnes je poměrně obtížné účastnit se jako komunista stávky nebo události, jako bylo hnutí proti CPE ve Francii. Říkat, „Nic než revoluci,“ by totiž nemělo význam. A rozředit to, co si myslíme, abychom zůstali v kontaktu s masami, má smysl jen pro ty, kdo se rochní v politice.

Stejně tak jalové je říkat stávkujícím, co by měli dělat, a vykládat jim, že to, co dělají, je vede po cestě směrem k revoluci, aniž by si to zatím uvědomovali.

Proletáře nepoučujeme. A ani je nebereme jako naše učitele.

Komunisté se organizují, tedy organizují sami sebe a ne jiné.

Jednou z nejhorších iluzí je obava, že budou přítomny všechny podmínky pro revoluci až na jednu: organizaci…

…nebo informace, které proletáři potřebují, aby se mohli organizovat. Jestliže dělníci z Renaultu dál pracují, když jdou dělníci z Peugeotu do stávky, tak důvodem není to, že neví, co se v závodech Peugeotu děje, ale fakt, že konflikt v Peugeotu zůstává v mezích „průmyslového sporu“ a nepřináší do hry něco, co by bylo oběma firmám a mnoha dalším společné, něco, co by dělníky z Renaultu přimělo, aby taktéž zastavili práci. Oběh informací je nezbytný, ale není podmínkou boje ani jeho rozšíření. I na tak nepropustném místě jako je věznice, si každá důsledná stávka nebo vzpoura vytváří komunikační kanály a šíří se z jednoho vězení do druhého. Jenže propagandista pořád věří, že dělníky stimuluje, když jim poskytne nepostradatelné kontrainformace.

8) Izrael a Palestina: není snad třeba postavit se na jednu stranu? Ale na kterou? Pro co a proti čemu? A co antisionismus a sionismus?

Minimem je kritizovat jak sionismus, tak antisionismus.

Před třiceti či čtyřiceti lety byl levičák stejně provietnamský jako propalestinský: toužil po vzniku státu, který by podle jeho domněnek osvobodil místní masy, po státu, který by díky porážce amerických vojáků v Indočíně opanoval znovu sjednocený Vietnam, a po státu, který by díky tomu, že se Izraeli nepodařilo vnutit arabskému obyvatelstvu svoji vůli, vládnul nad celým palestinským územím. Dnes skoro všichni antiglobalisté akceptují existenci státu Izrael a chtějí jen jeho sousedskou koexistenci se státem Palestina nebo, aby se stal státem dvou národů. Očividně došlo k politické regresi, když levičák v roce 2007 podporuje návrh… OSN z roku 1947. Ale hlavně tu je kontinuita: levice ani krajní levice nikdy neměly žádnou kritiku státu a vždy očekávaly, že společenské konflikty vyřeší politická moc.

Co se nás týče, nejsme proti Izraeli jakožto státu o nic víc než proti všem ostatním státům: francouzskému, vietnamskému, egyptskému a kurdskému, tamilskému či palestinskému, pokud jednoho dne vzniknou. Není důvod propůjčovat izraelskému státu nějaké výsadní postavení, ať už pozitivní kvůli odvěké perzekuci a vyvraždění milionů Židů ve 20. století, nebo negativní, protože je údajně nepřítelem číslo jedna pro všechny národy Středního východu.

Zničení Izraele jakožto státu neznamená smrt nebo vyhnání pěti milionů židovských občanů Izraele o nic víc než zničení Francie jakožto státu implikuje eliminaci pár milionů státních úředníků nebo jejich převýchovu v pracovních táborech. Tak, jako každá instituce i centrální politická moc potřebuje lidské bytosti, aby ji udržovaly v chodu, ale primárně je tvořena strukturami, které pohromadě drží společenské vztahy, a my musíme změnit právě tyto vztahy, abychom se zbavili státu. Na březích Jordánu to pravděpodobně bude složitější než na březích Temže nebo Sprévy, ale v zásadě půjde o podobný proces.

Tak daleko ale ještě nejsme. Do té doby je nezbytným předpokladem pochopit, co tvoří židovskou identitu, a to ne proto, abychom prohlásili, že neexistuje, ale abychom ji situovali v dějinách.

Když Marx v roce 1843 psal svůj spisek K židovské otázce, domníval se, že se zabývá realitou, která je již na ústupu, protože kapitalismus sám o sobě překračuje takové komunity, jako byla ta židovská. Celkem pochopitelně mohl být přesvědčen, že Žid, který žil ve Vilniusu, Žid, který žil v Trevíru a Žid, který žil v Tunisu, sdíleli pouze tradice s kořenem v náboženství, které mělo být brzy sekularizováno tak, jako křesťanství, z něhož se musela stát soukromá záležitost a později muselo odumřít tak, jako všechna ostatní náboženská odcizení díky emancipaci člověka poskytnuté proletářskou revolucí. Zabývat se židovskou otázkou v Marxových očích pomáhalo klestit cestu skutečnému tématu, sociální otázce.

Čemu šlo věřit v roce 1843, už nešlo tak moc věřit roku 1890 nebo 1910. Dokonce ještě za časů Marxových se ozřejmilo, že kapitalistický vývoj nezpůsobuje jen nástup buržoazie a proletariátu, ale že také plodí síly, které vzdorují liberální převaze. Technický pokrok kráčel ruku v ruce s novými kulturními, intelektuálními a politickými regresemi. Věda nenahrazovala náboženství. Buržoazní racionalita nevymazala pověry a rasové předsudky. Věda byla dokonce povolána k ospravedlnění jedné novinky: moderního antisemitismu. V Rusku, kde žila většina evropských Židů, jelikož Polsko patřilo k carské říši, byl antisemitismus zuřivý. Jak ukázala evoluce Bundu, militantní židovští dělníci nesplynuli s obecně všeruským dělnickým hnutím. Na konci 19. století byla Evropa – od Paříže po Vídeň – svědkem vzestupu nových forem masového antisemitismu. A ani dnes, asi sto padesát let od Marxovy eseje, kapitalismus nesmísil židovství se zbytkem kapitalistických reálií. S židovstvím se modernita nevyrovnala tak, jako s křesťanstvím, které „strávila“ a sekularizovala. Naopak, soustavně vdechovala židovské identitě nový život, hlavně rozšířeným a nakonec i genocidním antisemitismem, který byl hlavním (nebo možná rozhodujícím) faktorem ve vývoji sionismu, až toto obnovené židovství vytvořilo to, co socialisté (a pak komunisté) považovali za absurdní a nemožné: založilo specificky židovský stát. Neúspěch proletářské revoluce zplodil cosi, co vyhlíží jako praktické vyvrácení marxiánských a marxistických kritik židovské otázky.

Vítěz má vždycky pravdu, řekl kdysi Mao (a ten byl na porážky proletariátu odborník, jelikož jeho vlastní úspěch na jedné stál). Snad právě proto Marxova kritika nejprve v roce 1844 dopadla na téměř hluché uši, roku 1881 z ní vyšlo jen několik málo stránek a celý text až potom v letech 1902 a 1927, aniž by kdy dokázal ovlivnit běh událostí v Evropě nebo na Středním východě. Přinejmenším můžeme říci, že naše „potřeby“ zatím nejsou „adekvátní pro využití Marxových myšlenek“.

Židovskou otázku nevyřešila otázka sociální, nýbrž předkapitalistické skutečnosti přežily do té míry, že zplodily národy tam, kde byly nejméně očekávány. Nepopiratelně univerzalizující hnací síla kapitalismu rovněž vytváří a obnovuje odlišnosti a hranice. V případě Židů se dříve hlavně náboženské pojítko změnilo v pojítko národní: Zákon se vtělil do země. Pravda, k tomuto osídlení došlo na úkor jiné populace, ale to teď nelze vyřešit tím, že místo jednoho budou dva státy, že židovské vlasti bude konkurovat druhá, palestinská.

Za daných okolností, které nevykazují žádnou známku změny, by palestinská politická moc postrádala jakoukoli reálnost. Předpokládejme, že by dva miliony aškenázských Židů, dva miliony sefardských Židů a jeden milion Židů ruských (budeme-li tyto kategorie považovat za platné) nenásilně a dobrovolně přesídlily do Texasu: masy Palestinců by získaly jen možnost být chudí ve svém vlastním domově jako Alžířané po roce 1962 nebo černoši v Zimbabwe a Jihoafrické republice po skončení apartheidu. Vznik Izraele byl příčinou pouhého zhoršení bídy palestinských proletářů. Společenské a geopolitické podmínky, které determinují (částečně umělou) ekonomickou udržitelnost Izraele, nejsou materiálními předměty jako třeba železniční koleje, sady nebo supermoderní továrny, které by Palestinci mohli používat ku svému prospěchu, kdyby Židé odešli: nejsou to pouhé věci, jsou to společenské vztahy a ty existují jen proto, že židovští osadníci přinesli podmínky (a ne jen peníze), které tyto železnice, sady s tržními plodinami či vyspělé technologie činí místně i mezinárodně životaschopnými.

„Právo lidu na sebeurčení“ už připravilo mnohé lidi o jejich práva. Jestliže jsme tohle pochopili, co potom dělat? I zde je jakožto proklamace principu platný postoj Nic než revoluce: princip je sice správný, ale proklamace zatím zůstává bez odezvy. Jiný způsob, jak bychom dnes mohli přispět (velice malému) komunistickému hnutí, které existuje na Středním východě, však není.

9) Pro nás je revoluce možností, nikoli jistotou. V dějinách není nic automatického. Někteří marxisté ale přicházejí s teoriemi o krachu kapitalistického výrobního způsobu, podle nichž v určitém bodě vývoje kapitalistických výrobních sil dochází k sociální revoluci. V historii vznikla řada teorií tohoto druhu, ale kapitalismus dnes pořád existuje. V těchto teoriích není místo pro jedince: takže lidé jen naplňují nějaké dějinné poslání. My se domníváme, že je zapotřebí určitá míra vývoje výrobních sil A vůle velkých částí mas zničit tuto destruktivní a totalitní moc kapitálu. Co myslíte vy? Nebyl možné realitě blíž Pannekoek, když v roce 1934 napsal: „Zhroucením kapitalismu je autoemancipace proletariátu“?

Ten citát má vskutku hloubku. Významné je, že přichází jako závěr Teorie zhroucení kapitalismu, která studuje, jak tento systém „přirozeně“ plodí krize (v jejichž interpretaci Pannekoek souhlasí s Grossmannem a nesouhlasí s Luxemburgovou – my vcelku sdílíme Pannekoekův pohled). Takže tentýž text, který je reflexí vnitřních protikladů kapitalismu, deklaruje, že tento systém odstraní jedině aktivita proletariátu. Tato dualita si žádá nějaké vysvětlení.

Od 40. let 19. století chtěl komunismus – na rozdíl od „utopických socialistů“, kteří apelovali na morálku, dobrou vůli buržoazie či na idealismus dělníků – postavit sám sebe na historickém terénu vytvořeném kapitalismem, protože tento systém dává „moderním“ proletářům schopnost provést revoluci, kterou vykořisťovaní dříve provést nemohli a také neprovedli. Komunisté opakovaně říkali, že emancipaci dělníků mohou provést jen sami dělníci, a zároveň vylučovali, že by revoluce byla výsledkem automatické souhry výrobních sil uvolněných kapitalismem. V předvečer roku 1914, kdy se Luxemburgová pustila do dokazování nevyhnutelnosti finální krize, neočekávala, že z této krize vyplyne revoluce tak, jako důsledek nevyhnutelně následuje svoji specifickou příčinu: kapitalismus směřoval k destrukci a válce, ale ne ke své autodestrukci. Autorka Akumulace kapitálu chápala svržení kapitalismu jako výsledek vědomého konání vykořisťovaných. Asi o dvacet let později, když Pannekoek psal uprostřed světové krize, která sice dosáhla do té doby nevídaných rozměrů, ale k nějakým velkým snahám o revoluci nevedla (naopak se kryla s triumfem Hitlera a Stalina), dal jasně najevo, že kapitalismus přináší možnost emancipace člověka, ale ne její jistotu.

Jestliže Marx nikdy nedokončil „Magnus Opus“, který měl být jeho životním dílem, a vydal jen první díl Kapitálu a napsal rukopisy pro další dva namísto šesti, které původně plánoval, nebylo to jen kvůli jeho perfekcionismu, nemoci či nedostatku času. Nemohlo mu totiž uniknout, že komunismus tak rozsáhlé pojednání ve skutečnosti nepotřebuje. Ti, kdo přišli po jeho smrti, nalézali více potravy pro své myšlení ve zjevně podružnějších, osobnějších nebo nedokončených textech, jako byly některé z jeho raných článků, první část Německé ideologie, Rukopisy z roku 1844, jeho kniha proti Proudhonovi, Manifest, rukopisy z let 1857-61 a 1861-65, jeho obhajoba Pařížské komuny, jeho dopisy (jako ty o Rusku) atd., mezi které patří řada textů, jež sám Marx odvrhnul. Revolucionáři nalézají větší inspiraci v Grundrisse než ve II. a III. dílu Kapitálu. Čím víc se komunistická teorie blíží „vědě“, tím víc přestává být komunistická.

Subjektivní a objektivní rovina nestojí ve vzájemném protikladu jako černá proti bílé ani nemizí v šedé zóně. Komunistická revoluce nikdy nebude jen plodem svobodné vůle. Kapitalismus je vzájemným poměrem kapitálu s prací a stádia a krize tohoto poměru tvoří obecný rámec proletářského hnutí. Ne vše je možné v každou danou chvíli. Revoluce není ani plodem dlouho připravované akce ani síly vůle. V letech 1852, 1872 nebo 1945 (ačkoli někteří si konec II. světové války spletli s úsvitem nového Rudého října) prostě nebyla na pořadu dne. Kritické momenty skýtají příležitosti: závisí na proletářích, na nás, jestli těchto příležitostí využijeme. Neexistuje žádná záruka příchodu komunistické revoluce ani jejího úspěchu, pokud přijde. V šachu je teorie skutečností – nikoli však v dějinách. Třídní boj nelze pochopit myšlením chemika analyzujícího molekulární reakce. Komunismus nelze dokázat.

10) V čem podle vás spočívají přednosti a slabiny bordigismu, komunismu rad, situacionismu a operaismu? Jsme přesvědčeni, že tyto teorie spolu s velkou částí (ne celým!) Marxova intelektuálního díla, ale také se zkušenostmi a boji dělnické třídy jsou hlavními zdroji antikapitalistického myšlení a jednání. Co podle vašeho mínění byly úspěchy a neúspěchy těchto teorií a hnutí?

Jelikož odpověď lze částečně nalézt v Příběhu našeho původu (La Banquise č. 2, 1983), dostupném na www.geocities.com/~johngray, zaměříme se na pozitivní přínos těchto myšlenkových škol, přičemž musíme mít na paměti, že první dvě toho udělali mnohem víc, než že jen produkovaly teorii: byly to činné dějinné síly – sice minoritní, ale po krátkou dobu nezanedbatelné.

„Německá“ levice (v širokém slova smyslu, tedy včetně spousty Holanďanů, a nezapomínejme ani na vzdálené bratrance, z nichž někteří na své předky zapomněli, jako Socialisme ou Barbarie) zdůrazňovala revoluci jako vlastní aktivitu vykořisťovaných a jako jejich autoprodukci vlastní emancipace. Proto odmítala všechny mediace: parlament, strany nebo odbory.

„Italská“ levice (i zde přesahovala hranice jedné země a rozvíjela se hlavně v Belgii) nám připomíná, že zbavit se námezdní práce znamená odstranit peníze ve všech jejich podobách, počítání hodnoty, firmu jako separátní entitu, ekonomiku jako specializované pole lidské činnosti. (Analýzu fašismu a antifašismu tu jen zmíníme, jelikož jsme se jí zabývali už v odpovědi číslo 5.)

Co Bordiga a bordigisté chápali jako program, který se musí realizovat, jakmile bude rozbita politická moc buržoazie, může podle situacionisté uspět jedině tehdy, uvadne-li směna zboží, námezdní systém, ekonomika, transformují-li se všechny aspekty každodenního života. A byť toho nelze dosáhnout za týden ani za rok, musí se s tím začít od Prvního dne, má-li to mít nějakou naději na dovršení.

V kostce, Německá levice pomohla uzřít formu revoluce, Italská levice její obsah a Situacionistická internacionála proces, který je jediným způsobem jak tohoto obsahu dosáhnout.

Operaismo není na stejné rovině jako tři předchozí školy: mimo jiné proto, že původně bylo nekritické ke státně kapitalistickým zemím, které vnímalo jako „socialistické“ (to byl postoj Quaderni Rossi (1961-66), jednoho z otců zakladatelů tohoto proudu). Operaismus podtrhuje stěžejnost námezdní práce (na pracovišti i mimo ně), vidí v dělnické třídě jeden z hlavních faktorů (ne-li ten nejdůležitější faktor) v dějinách kapitalismu, dělí tyto dějiny na údobí podle po sobě jdoucích forem organizování práce kapitálem a po sobě jdoucích forem rebelování práce proti této organizaci a tudíž nabízí do budoucnosti hledící analýzu.

Může být obtížné připustit si, že minimálně první tři přispěvatelé sice stojí jeden proti druhému, ale přesto se sbíhají. Německá levice svoji teorii staví na zkušenosti proletariátu, Bordiga na budoucnosti a situacionisté na současnosti: „horký led a úžasný tvar. Jak máme nalézt soulad tohoto nesouladu?“ (Sen noci svatojánské) Samozřejmě, že někteří lidé považují náš souběžný zájem o Německou a Italskou levici za formu mentálního transvestitismu. Avšak navzdory jejich vzájemným protikladům a díky nim nám tyto příspěvky pomáhají pochopit revoluci jako komunizaci: zničení státní moci, které je zároveň přeměnou všech společenských vztahů, přičemž každý moment tohoto podvojného procesu konsoliduje ten druhý.

11) V době, kdy píšeme tyto otázky, belgičtí dělníci z Volkswagenu stávkují za zachování svých pracovních míst, která jsou v kapitalismu prostředkem jejich přežití. Odhlédneme-li od jejich důležitosti coby zkušenosti pro dělníky, nejsou takové boje bezperspektivní a nakonec spíš frustrující? Jejich situace je špatná, ani předtím nebyla dobrá a nijak se nezlepší, ať bude výsledkem „úspěch“ pro odbory nebo pro VW. Jaká by měla být perspektiva takových stávek a jaký by mohl být náš přínos tomu, aby dostaly perspektivu?

Je možné „dát“ perspektivu? Když vypukne boj i ta nejlepší teorie či strategie může jen těžko jeho účastníkům nabídnout vyšší formu konání, než je ta, kterou zakoušejí. Ani vy ani my nejsme vůdci nebo poradci. Radikálové neradikalizují. Jedině doba hluboké krize dokáže přivodit přechod od dožadování se „chleba“ k potenciálnímu antagonismu vůči stávajícímu společenskému řádu.

Reformismus je kontrarevoluční jen tehdy, když kostnatí do podoby institucí, politiky, stran a teorií. Jinak na snaze prodat svoji pracovní sílu místo života na podpoře (nebo bez ní) není samo o sobě nic negativního. Jen z mála nezaměstnaných jsou šťastní kritici společnosti. A ti, kdo jimi jsou, jimi obvykle byli už předtím, než přišli o práci a teď se z nich mohou stát kritici společnosti na plný úvazek: ale jen hrstka nezaměstnaných na to bude mít prostředky. Dlouhodobá ztráta práce připravuje proletáře o energii přinejmenším stejně (a často ještě víc) jako, když si každé ráno musí píchnout.

12) Neskrývá se v těchto bojích nebezpečí samosprávy jako v minulosti v LIP nebo dnes v argentinském Zanonu a Brukmanu? Jak se mohou dělníci posunout z terénu třídní společnosti, od boje za vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky, tj. od toho, že bojují jako dělníci za svoji existenci jakožto dělníků, na vyšší rovinu, tj. na rovinu, která dosahuje lidské pospolitosti? Můžete nám povědět něco o pojmu komunizace?

V plném smyslu toho slova je dlouhodobá samospráva v této společnosti nemožná, ale nic dělníkům nebrání, aby ji nezkoušeli uskutečnit, zejména když firma krachuje nebo šéf z finančních či politických důvodů uteče. V pěkných pár případech se to už stalo, a to dokonce i ve velkém měřítku jako třeba v Portugalsku v letech 1974-75 nebo v Argentině po roce 2001. Samospráva je nejzazší možnou dělnickou autonomií v rámci firmy, která není zpochybněna jako firma. Takže „riziko“ samosprávy bude existovat vždycky.

Co se týče přechodu na vyšší rovinu oproti samosprávě, žádný tajný recept neexistuje a tento přechod nezáleží na ničí (ani na naší) intervenci. Zdá se, že vaše otázka je v rozporu se zcela správným konstatováním ve vaší 9. otázce, že v dějinách není nic automatického. Každá velká událost (a tím spíš společenská krize) obsahuje prvky, které nelze redukovat do analýzy. Rok 1968 nikdo nepředvídal.

Ohledně komunizace, prosím, nahlédněte do naší odpovědi číslo 10. Každopádně nemá nic společného se „socializacemi“ v sociálně demokratickém stylu. Když austromarxisté, kteří byli tou dobou ve Vídni u vlády, po roce 1918 socializovali části ekonomiky, přirozeně do jejich čela postavili odborářské a stranické experty a rovněž tyto firmy zachovali jako firmy, jako póly akumulace hodnoty, které konkurují dalším pólům (zda byly, nebo nebyly skutečně konkurenceschopné, je jiná věc). Námezdní práce a zboží, a tedy kapitalismus, pokračovaly. Byla-li moc buržoazie na pracovišti poněkud omezena… byrokratickou mocí, nic neumenšovalo politickou moc buržoazie, která si podržela svoji přímou či nepřímou kontrolu nad policií, armádou a soudnictvím, jak se ukázalo o pár let později, kdy byly dělnické protesty potlačeny řadou krveprolití. Podle tohoto vzoru postupovala každá socializace, kupříkladu ve Francii a Itálii po roce 1945. Komunizace není kolektivizací průmyslu a venkova, která ponechává centrální státní mašinérii netknutou. Společenská transformace nenahrazuje zničení politické moci: posiluje toto zničení. Oba aspekty musejí jít ruku v ruce, jinak oba padnou.

13) Nás (a lidi, kteří sdílejí naši kritiku a pozice) často označují za nenapravitelné snílky či utopisty a říkají nám, že bychom měli být realisté. Jste vy „snílci“, „utopisté“, jste „nerealističtí“?

Vykořisťování člověka člověkem je zdokumentováno ve většině (ne však ve všech) minulých i současných společností, kapitalismus je pořád tady a dějiny moderního komunismu někteří čtou jako definitivní manuál neúspěchu. V tomto smyslu nás pak mohou nazvat snílky.

Nicméně my (a nepochybně i vy) bereme realitu do úvahy víc než oni „realisté“.

20. a rané 21. století nabízejí přehršel důkazů o katastrofickém kursu, který radikální kritika předpovídala kapitalismu jako jeho osud. V rozporu s tím, co slibovala (a pořád slibuje, jen pro stále vzdálenější budoucnost), tato civilizace neskoncovala s válkami, útlakem a vykořisťováním. Desítky milionů Stalinových a Maových obětí byly obětovány původní akumulaci kapitálu. Pravda, za „etnické“ čistky ve Rwandě a „náboženské“ masakry v Indonésii je námezdní a peněžní systém odpovědný jen nepřímo. Ale k těm nejhorším jatkám – z pouhého hlediska počtu mrtvých – dochází v srdci průmyslového světa, jak dokazují hromady mrtvol v letech 1914-18 a 1939-45.

Nechme ale být tyhle extrémy a podívejme se na místa, která mají to štěstí, že si mohou užívat kapitalismu s lidskou tváří. Jeden Nor se kdysi vychloubal, že jeho země skoncovala s velkou chudobou. No, možná, že Oslo je příjemnější město než Chicago. Ale co si máme myslet o systému, kterému se ani po století sociální demokracie nepovedlo ne odstranit vykořisťování (o to sociálním demokratům nešlo), ale prostě se zbavit chudoby a tak se spokojí s tím, že má jen malou chudobu? Tento úspěch postrádá pokoru a reálnost.

Když nás lidé obviňují, že místo konání sníme, mají na mysli, že k nim nepatříme, a mají pravdu. Jsme v tomto světě, ale ne z tohoto světa: „(…) nejskutečnější je to, co je pravdivé v jiném světě“ (Baudelaire).

Takže, co to vlastně děláme? Teorie – či jednodušeji vyjadřování myšlenek s revolučními ambicemi – se nesnaží vést, dělat osvětu nebo informovat proletáře. Její hlavní funkcí pravděpodobně je pomáhat menšině, aby nešla ke dnu, pomáhat radikálům, aby se navzájem poznali a vytvořili si vazby, které se jednoho dne mohou ukázat jako užitečné. Do té doby naše letáky a plakáty (dokonce i ty, které dělají soudruzi produktivnější, než jsme my) nemají velkou váhu ve srovnání s miliardami konzervativních a reformistických slov a myšlenek, které denně vychrlí školy, média, politika a internet. Platnost toho, co děláme, spočívá jedině na tom, že přijde doba, která pohne s miskami vah a dodá dějinnou reálnost tomu, co je dnes často mlčící menšina.

14) Pro nás bylo 11. září velkou mediální manipulací. Každý den umírají tisíce lidí z nevědomosti a kvůli organizovanému nedostatku, kvůli donucení a tlaku kapitalistického výrobního způsobu a nikdo o nich nemluví. Ale obětí 11. září je plná televize a dodávají oficiální legitimitu válkám a politice. Demokratická společnost nám stále jasněji odhaluje svoji pravou tvář: žádný liberálně tingltanglový sociální stát, ale totalitní diktatura kapitálu, a to nejen kvůli válečné politice Velkého bratra, ale také kvůli tomu, že jsme tlačeni prodávat se jako námezdní otroci.

Nikoho by nemělo překvapovat, že 3500 mrtvých těl ze Světového obchodního centra má ve veřejném mínění a projevu mnohem větší váhu než tisíce jiných mrtvých těl v Afghánistánu, Iráku nebo Kongu. Panujícími mrtvolami jsou mrtvoly z panujících států.

Frázi totalitní diktatura bychom však raději používali pro režimy, jako byl ten Hitlerův nebo je Kim-Čong-Ilův a ne pro režim Bushův nebo A. Merkelové. V dnešních USA, Itálii či Francii kapitalismus sice ovlivňuje všechny aspekty každodenního života, ale zachovává politickou, ideologickou a kulturní soutěž, která je nezbytná pro jeho fundamentální ekonomickou soutěž, a proto je trefnější definovat tuto formu kapitalismu jako demokracii než jako diktaturu.

Ani státní propaganda ani média nemohou prosadit cokoli, co je napadne. I Goebbels byl nucen přiznat, že Stalingrad byl porážka a že bomby zapalují německá města. Na západě dnes nikdo vážně nevěří tomu, že do Pentagonu žádné letadlo nenarazilo nebo že útoky na Manhattan zorganizoval Mossad. Ti, kdo tomu věří, v některých muslimských kruzích nebo zemích, jsou ochotni věřit, protože chtějí v Izraeli vidět všemocného manipulátora za scénou.

11. září 2001 rozhodně nepředznamenalo novou éru. Nové na něm bylo jen odhalení zranitelnosti systému, který se sám považuje za vševědoucí a neporazitelný, na vysoce symbolickém místě: poprvé byl vlajkonoš kapitalistického eposu zasažen do srdce. Manhattan totiž není Pearl Harbor. Média tak jen využívala této neslýchané skutečnosti.

Krom toho představa manipulace má tu nevýhodu, že minimalizuje rozpory zostřené pádem Dvojčat. Útoky z 11. září dovolily USA zvýšit sociální a politickou kontrolu ve vlastní zemi, ale také je povzbudily, aby se pustily do vojenských dobrodružství s celkově negativními výsledky. „Válka proti terorismu“ rozhodně sjednocuje veřejnost pod silnou ochrannou paží státu, a to nejen v Americe, ale také jinde, kupříkladu v Británii, když v londýnském metru vybuchly bomby. Jenže odhalená křehkost americké supervelmoci rovněž plodí další výzvy – jen málo z nich má komunistický obsah, ale relativizují představu o manipulaci. Není tu žádná neviditelná ruka, co tahá za nitky, ale spousta rukou a hlav. Když španělská pravice obvinila ETA (která s tím evidentně neměla nic společného) z pumových útoků na madridská vlaková nádraží, obrátil se tento trik proti ní a odhalená lež přispěla k vítězství levice v následujících volbách. Pouze Stalin mohl donutit tisk, aby uveřejnil jakoukoli zprávu a čtenáři neměli jinou volbu než ji spolknout – nebo to alespoň předstírat. Nežijeme v Orwellově 1984. „Reálné“ kapitalistické panství je polycentrické: stát soustřeďuje neuvěřitelnou moc, aniž by ji musel dennodenně a všude používat, protože kontroluje to zásadní a zároveň si ponechává prostředky k rozšíření své moci nad společností v časech akutní krize.

A neadekvátní se zdá být ještě další slovo: námezdní otrok. Často se námezdně pracujícím stává, že se s nimi zachází jako s otroky: v byrokratickém kapitalismu, ale také v mnoha aspektech „tržního“ kapitalismu. Ale otroctví je jedna věc a námezdní práce druhá, a to velmi odlišná, neboť prodej pracovní síly implikuje jisté množství svobody, určitou možnost disponovat sám se sebou.

Vyhýbáme-li se raději frázím jako „diktatura“, „totalitní“ nebo „otroctví“ v případech, kdy jsou podle nás neadekvátní, nečiníme tak z touhy po rafinovanosti a nuancích. Každý, kdo chce změnit svět, riskuje, že bude vypadat provokativně (viz naše odpověď číslo 21). Jde nám jen o to, že životně důležité je zhodnotit, v čem a kdy skutečně spočívá specifičnost a síla kapitalismu.

15) Co si myslíte o nepokojích v banlieues v říjnu a listopadu 2005? Ve francouzských banlieues jsou nepokoje po celé roky. Dosáhly tyto nové úrovně?

Lze pochybovat, zda nepokoje v roce 2005 zašly dál než ty, k nimž ve Francii došlo během posledních dvaceti let. Kupříkladu jejich schopnost překročit příčiny jejich erupce, najít si jiné terče než policii a jejich bezprostřední okolí, rozšířit se mimo jejich vlastní sídliště, spojit se s dalšími společenskými skupinami, najít si „spojence“ – tak tato schopnost nebyla v roce 2005 větší než u předchozích nepokojů a vskutku mohla být i menší. Například na rozdíl od některých předchozích revolt tato zůstala omezena na mladé muže a nevyvinula se v „lidové“ rabování. Rozhodně tyto události nezavrhujeme. Ale neměly univerzálnější dosah než například pár stávek, které ho měly. Přiznejme si to, někteří soudruzi mají mnohem kritičtější pohled (a často správně), když analyzují boje na pracovištích, než když analyzují bouře na sídlištích. Střet s policií sám o sobě nenese podvratný obsah. Fakt jednoduše nehovoří sám za sebe. Nic není radikální samo o sobě, ani násilí proti policajtům ani fakt, že si vysloužíte nenávist médií a buržoazie, ani život marginálů na periferii námezdní práce, ani absence požadavků, ani neovladatelnost země, ani autonomie, ani komunita, když je uzavřena do jedné skupiny. Ani každý chaos není kreativní. Násilí páchané utlačovanými není automaticky subverzivní.

Současné boje námezdní práce jsou často militantní a přesto obecně defenzivní, „reformistické“ a… často jsou poraženy. Ale nepokoje v banlieues roku 2005 tyto limity ani zdaleka nepřekonaly, jen je doplnily o svůj vlastní fragmentární a separátní moment. Všechny tyto součásti se nedostávají do vzájemné souhry ani se mezi sebou nemísí, křížově se neoplodňují, nepodněcují se navzájem k překročení svého vlastního původu a produkci nějakého společného základu. Na jaře 2006, když velká část středoškolské a vysokoškolské mládeže vyšla do ulic proti Contrat Premiére Embauche (další krok v rozšiřování příležitostné práce) a nakonec donutila vládu stáhnout tento zákon, jejich konání bylo jen velice volně spojeno s vyvrheli školského systému, jejichž bouře se odehrály o pár měsíců dřív, a jejich konání mělo rovněž jen velmi málo společného s lidmi v práci. Všechna tato hnutí jsou vskutku důsledkem jedné jediné příčiny: rozšiřování příležitostné práce, snižování počtu zaměstnanců a intenzifikace práce. Ale odpor nabývá podoby paralelních opozic, které skoro nemají příležitost ani touhu setkat se, alespoň tedy zatím.

Ti, kdo mají práci, pořád žádají něco pozitivního: pracovní místo, jeho ochranu, vyšší (nebo nesníženou) mzdu (žádný z těchto požadavků není zanedbatelný a schopnost práce prosadit je je známkou zdravé bojovnosti). Ti, kdo jsou mimo práci, jednají negativně. Na tom není nic špatného. Revoluce implikuje negativitu. Žádný revoluční proces ale nezačne, dokud negativní a pozitivní jednání zůstane odděleno. Sociální pacifismus často praktikovaný těmi námezdně pracujícími, kteří mají práci a bojí se, aby o ni nepřišli, nalézá ozvěnu v násilí, které zná jen své nepřátele, ale ne přátele.

16) Vypadá to, že mnozí levičáci ztratili kontakt s mládeží a s lidmi z banlieues. Tentokrát se neobjevily žádné požadavky vůči státu jako v předchozích letech. Je důvodem to, že mladí už nemají žádné iluze o francouzském sociálním státu nebo kapitalismu jako takovém? Byly nepokoje stejně destruktivní jako kapitalismus? Objevily se tam nějaké tendence jako v Británii 80. let 20. století, kdy například v Toxtethu někteří mladíci pokřikovali na levicové politiky, kteří žádali pracovní místa a větší sociální jistoty, „Delší řetězy, větší klece“?

Separace, které jsme shrnuli v předchozí odpovědi, mají svůj odraz v sociologických dělítcích uvnitř levice a mezi levičáky. Byť „komunistická strana“ hodně upadla, pořád má své bašty, zejména pak v místní správě a ve své tradiční (ovšem zmenšující se) mocenské základně mezi továrními dělníky, hlavně tam, kde jsou stále ještě silné odbory CGT. V těchto sektorech trpí konkurencí trockistické skupiny Lutte Ouvriére, která se snaží nahradit „komunistickou stranu“ v postupné a poklidné obraně slušných obyčejných lidí, a tak vzbouřence z roku 2005 zavrhla jako někoho, kdo nepatří do „skutečné“ pracující třídy, která auta nezapaluje. Jenže, co LO nechce dělat, antiglobalisté ani dělat nemohou. Jejich vliv spočívá hlavně na elementech ze střední třídy a ukázalo se, že stejně jako všichni ostatní ani oni nedokážou vytřískat politický kapitál z těchto mladých lidí (ať už „bílých“, Arabů nebo černochů), kteří nic nežádají, žádnou práci, žádné odbory, žádnou politickou organizaci, žádné volby a (zatím) vykazují pouze schopnost odmítat.

Zhodnotit události z roku 2005 neznamená zatratit je, ale uvědomit si, že za současné situace nemůže takové vzplanutí zplodit nic jiného než samo sebe. To sice není málo, ale nic z toho není. Je to spíš symptom než „rekompozice“ proletariátu, abychom použili autonomistický termín. Nejsme nostalgici, ale před třiceti či čtyřiceti lety otcové těchto mladíků, původem z (severní nebo černé) Afriky, dokázali vstoupit do stávky společně se svými „francouzskými“ spolupracovníky z montážní linky.

Anglické bouře v roce 1981 a následujících letech se přiblížily ke sblížení kritiky práce ze strany těch, které práce odmítá, a tvrdých požadavků námezdně pracujících. (Viz Like a Summer with a Thousand Julys, dostupné na www.geocities.com/cordobakak/blob). Nejsme kontroloři kvality třídního boje, ale nepokoje v roce 2005 zůstaly v sociologických a geografických mezích svého ohniska. Tím se však neříká, že to tak bude napořád.

Chceme-li si udělat širší obrázek a podíváme se na celou populaci vyděděnců z těchto sídlišť, je diskutabilní, zda se iluze zmenšily. Některé iluze skutečně ochably: ohledně sociálního státu a reformní schopnosti levice. Jiné jsou zase na vzestupu, například ohledně možností občanské akce a občanských práv, kdy je více lidí odhodláno využít svého volebního práva. Jestliže bylo k vidění méně protistátních hesel než v minulosti, tak důvodem není to, že by místní proletáři už od státu nic moc nečekali – souvisí to spíše se skutečností, že hnutí (listopad 2005 a jaro 2006) nedosáhlo takového stádia, kdy by se odmítání státu dostalo na pořad dne. Lidé od politiky pořád hodně očekávají, ne od státu takového, jaký je dnes, ale od státu, který se neznámým způsobem renovuje.

17) Slyšeli jsme, že jedna islamistická organizace vyhlásila proti výtržníkům fatwu. Jaká byla role mullů a islamistických skupin v nepokojích? Je náboženství v banlieues velkým problémem?

Proti vzbouřencům byla skutečně vyhlášena fatwa, ale měla jen velmi malý nebo vůbec žádný efekt: islám tuto revoltu neinspiroval a nebyl ji ani schopen zastavit. Přinejmenším to je úleva: tolik k mediálnímu povyku ohledně sílící islamistické politické indoktrinace mezi mládeží z banlieues. Naneštěstí ve čtvrtích se spoustou lidí ze severní nebo černé Afriky, Asie a Turecka islám určitě sehrává konzervativní úlohu, ne přímo politickou, ale má větší vliv než před dvaceti nebo třiceti lety. Nezaměstnaný syn nekvalifikovaného alžírského či marockého dělníka z automobilky má větší zájem o Korán než jeho otec, když pracoval v továrně Citroën. (To by nám mělo pomoci v pochopení, že desocializace zapříčiněná ústupem velkých továren nestačí k vyprodukování mobilního, vykořeněného a těkavého, potenciálně univerzálního „nového“ proletariátu, připraveného ke společenské kritice, které dřívější tovární dělník pevně zakotvený v okovech a mýtech práce údajně nebyl schopen.)

Jakkoli zaujatá je náboženská kritika společnosti obecně a kapitalismu zvláště, zakládá se na formě pospolitosti, kterou může překonat jedině větší a vyšší forma pospolitosti – proletářská a pak lidská pospolitost, která stále ještě musí prokázat svoji dějinnou platnost. Do té doby tu náboženství zůstane nebo se dokonce bude rozvíjet, jak jsme tvrdili v Nehynoucím půvabu náboženství.

18) Někteří lidé nepotřebovali ani tyto nepokoje v banlieues, aby mohli vysvětlovat, že pojem třída už není relevantní. Někdo říká, že dělnická třída je integrovaná (jak se fakticky říkalo už před květnem ’68) skrze sociální stát a zvnitřnila si řád, ekonomické donucení a požadavky kapitálu. Říká se, že žádné třídy už nejsou, jen součásti kapitálu, protože práce sama je součást kapitálu a stále více reprodukuje vztah práce/kapitál. Jak se na to díváte vy?

Pokaždé, když proletariát opustí scénu, objevuje se teorie o jeho neexistenci.

Ačkoli ve Francii lze jednoho ze tří námezdně pracujících označit za dělníka, dělnické hnutí, jak existovávalo v USA, Evropě a Japonsku do 70. let 20. století a později v polské Solidarnośći, pozbylo svoji společenskou reálnost. Spolu s (re)industrializací zemí, jako je Čína, začalo sice dostávat novou, ale zdá se, že ve starých kapitalistických centrech absentuje. Je tu tedy pokušení hledat nový revoluční subjekt, všeobsáhlejší, méně propletený s procesem společenské reprodukce, s menší inklinací k uzavřenosti v etice práce a glorifikaci průmyslu. Tovární dělník, který se dříve považoval za odrazový můstek k dějinné změně, je dnes chápán jako překážka. Místo toho, aby závisela na proletářích definovaných jejich podílem na výrobě, společenská změna se prý zakládá na radikální povaze všech, kdo stojí mimo výrobu, protože kapitalismus z nich dělá příležitostnou pracovní sílu, propouští je či jim dokonce nedá práci skoro po celý jejich život. A hlavně, revoluční hnutí se už nesoustředí kolem boje proti vykořisťování, místo toho podle některých už žádné centrum nemá. Podle této vize se vyvíjí z multipolárního odporu proti všem formám dominance: revolta námezdně pracujícího proti jeho šéfovi, to samozřejmě ano, ale stejně tak i revolta příslušníka etnické menšiny proti bělošské povýšenosti, ženy proti sexistovi, dítěte proti dospělému, školáka proti učiteli, sexuálního nonkonformisty proti heterosexuálovi, pouliční kultury proti literatuře „mrtvého bílého muže“, řadového člena proti vůdci, družstva proti korporaci, autonomie proti hierarchii, obyčejného občana proti vládě.

Chybou této perspektivy není, že by se zakládala na falešných skutečnostech, protože téměř všechny z nich opravdu existují, ale že sype na hromadu souhrn fenoménů, jejichž součet nevysvětluje, jak společnost funguje, jak se mění a jak by se dala revolucionizovat.

Teorii dominance by šlo výstižně popsat jako novou podobu anarchismu. Toto slovo není urážkou. Anarchismus má své přednosti a jednu základní chybu: interpretuje dějiny jako odvěký konflikt svobody s autoritou, jedince či sebeurčené skupiny s mocí, podřízeného s nadřízeným, komuny se státem, spodku s vrcholem a konečně demokracie s byrokracií.

Fakticky se zřídka stává, že by dominance kráčela bez vykořisťování. Dominantní skupina má obvykle ze svého postavení materiální prospěch. Dominance je podmínkou vykořisťování a všude, kde vládne ekonomika, je vykořisťování stěžejní. Nežijeme ve světě dominancí, kde je kapitalismus jen jednou diskriminací z mnoha, možná tou největší, ale ne důležitější než dominance založené na „genderu“, pohlaví nebo „etnickém“ původu. Ačkoli se ty nejdůležitější fenomény dominance (soukromé vlastnictví, rodina, náboženství, stát) zrodily pár tisíc let před průmyslovou revolucí, je to kapitalismus, co je dnes strukturuje.

Akumulace kapitálu (skrze užívání proletářů k práci produkující hodnotu) leží v srdci našeho světa, samozřejmě, že jinak v Dakaru, Berlíně a Bombaji a jinak v různých čtvrtích Dakaru, Berlína a Bombaje a rovněž jinak podle různých momentů života téhož obyvatele jednoho z těchto měst. Senegalský řidič kamionu se na svém pracovišti může bouřit jako námezdně pracující, jen aby se doma změnil v sexistického muslimského otce a manžela. Bombajský počítačový odborník může ráno pracovat s otevřenou „moderní“ myslí a v poledne odmítnout balený oběd doručený v rukou příslušníka „špatné“ kasty. Dvojí nutnost, pro proletáře nutnost prodávat se a pro buržou nutnost získat maximum hodnoty ze schopnosti pracovat, kterou si koupil, tato dvojí nutnost sice nevysvětluje vše, ale bez ní nic nepochopíme.

Jde o to – a Marx si toho byl plně vědom – vzít v teorii na vědomí, že tato třídní struktura pohání moderní svět a zároveň ani v Berlíně ani v Bombaji nebo Dakaru nelze svět redukovat jen na ni.

Naše pozice nespočívá v opětovné afirmaci existence tříd ani třídního boje. V raném 19. století byli ti nejlepší buržoazní dějepisci natolik lucidní, že francouzskou revoluci interpretovali jako jádro třídních konfliktů, jak Marx připustil ve svém dopise Weydemeyerovi z 5. března 1852. Trvalost třídního boje (nebo jeho zostřování) na nás nezávisí. Naším „problémem“ není, jestli existuje, nebo ne, ale že by mohl skončit komunistickou revolucí, která musí povstat ve společnosti modelované a rozpolcené interakcí mezi proletáři a buržoi. Nemá smysl litovat, že nám dějiny nenadělily „lepší“ podmínky pro emancipaci lidstva: jsou to totiž ty jediné podmínky, které máme. (Pro další výklady ohledně tříd viz začátek Volání prázdnoty a úvodní části nadcházejícího V očekávání bouře.)

19) Domníváte se, že přebytečné masy nezaměstnaných, lidé z banlieues, ghett, třetího světa atd. hrají důležitou úlohu ve vývoji kapitalistické společnosti? A jaká by tedy mohla být jejich role v jejím zničení?

Semiproletáři a podproletáři vždy hráli důležitý part ve zrodu a evoluci kapitalismu. I. Wallerstein dokonce interpretuje zámořské vykořisťování semiproletářů jako hlavní motiv kolonialismu a jako hlavní zdroj zisku dnes: tito proletáři si doplňují mzdu o další zdroje příjmu, takže kapitál nemusí plně platit reprodukci jejich pracovní síly, kterou si koupil. I když to Wallerstein zveličuje, má pravdu.

Avšak ti, kdo dnes teoretizují celosvětový nástup mas neformálních proletářů jakožto nového revolučního subjektu, hledají náhradní proletariát, náhražku, která má být početnější a především méně „integrovaná“ než včerejší „privilegovaní“ tovární dělníci.

Pravda, námezdně pracující, kteří jsou si jisti pracovním místem a příjmem a jsou s nimi spokojeni, nikdy nezačnou měnit ani sebe ani svět. Ale lidé, kteří jsou definitivně vynecháni z námezdní práce, žádnou revoluci nerozpoutají. Revoluci, která zpochybní kapitalistické bohatství i chudobu, konzum i deprivaci, odcizení i vykořisťování, práci i nezaměstnanost, peníze i nedostatek peněz, mohou iniciovat pouze ti proletáři, kteří zažili obojí, teď a v jejich minulosti, osobně nebo skrze jejich rodinu a přátele. Lidé bez vyhlídky, že kdy vstoupí do námezdního systému, se budou bouřit – ale nezačnou komunizovat, co je kolem nich.

To, co je v dějinách esenciální, nikdy není sociologické, tím méně v revoluci a ještě méně v komunistické revoluci: každé hnutí, které lze rozdělit do sociologických vrstev a interpretovat je skrze ně, dokazuje svoji slabost a sestupný kurs. Revoluce to bude jedině tehdy, až se prolomí separace mezi prací a ne-prací, pracovišti a zbytkem společnosti, dělníkem a vyděděncem, ale iniciativy se budou schopni chopit jen ti, kdo (přímo či nepřímo) poznali námezdní práci.

Tím není řečeno, že tovární dělníci z tzv. industrializovaných zemí budou nějak revolučně privilegovaní nebo budou mít „právo prvorozeného“. Asi před třiceti lety jsme napsali, že Japonsko nebo USA nejsou komunismu blíž než Kamerun nebo Laos, protože v přeindustrializovaných zemích bude revoluce muset provést obrovskou dekonstrukci a disakumulaci. Ale Laos a Kamerun světový komunistický proces neodstartují. Jenže jakmile se tento proces dá do pohybu, budou se ho účastnit, a jejich příspěvek k němu bude kvalitativně stejně životně důležitý jako příspěvek starých průmyslových oblastí.

Dnes hodně slýcháme o vzniku prekariátu. Ten buď podtrhuje zřejmý fakt: postavení proletáře je ze své podstaty prekérní. Pak není třeba vymýšlet nový pojem, který zohledňuje jen jeden z elementů, které tvoří proletariát, a vynechává jiný, stejně důležitý element: proletariát zhodnocuje kapitál. (Jakkoli stimulující může být situacionistická fráze, „Proletář je ten, kdo nemá žádnou kontrolu nad svým životem a je si toho vědom,“ je zavádějící.)

Nebo je jediným smyslem prekariátu spojit dohromady široké davy – samozřejmě početnější než tovární dělníci, ale také námezdně pracující – tak široké, že díky globalizaci do nich brzy zapadnou skoro všechny lidské bytosti. I v tomto případě daný koncept zakrývá specifičnost kapitalismu. Upřednostňuje širokou definici, která ve skutečnosti redukuje kapitalismus na opresivnější útlak, než jaký představovali jeho předchůdci, dominanci tak totální, že může vyústit jedině v masové vzpouře, která bude totální kvantitativně (protože se týká skoro každého) a především kvalitativně (protože kapitalistická dehumanizace dosahuje jádra lidské podstaty). Je evidentní, že takováto přívalová vlna nemůže nesmést útlak jednou provždy… Nové pak je na kapitalismu to, že vytváří ožebračené masy, nekonečně větší než kdy předtím a lépe unifikované než v dřívějších, hlavně rolnických společnostech. Tato aktualizovanější a otevřenější verze teorie „finální krize“ má stejný půvab a chybu jako ostatní její verze.

20) Pro některé revolucionáře a marxisty je individualistické, maloburžoazní nebo anarchistické odvolávat se na lidské potřeby a tužby. My si myslíme, že tyto potřeby a tužby jsou dnes pro lidi hlavní motivací, aby nenáviděli svoji existenci námezdních otroků ve společnosti utvořené pro zboží, ve společnosti nepřátelské lidem, jejich životům a touhám. Jakou roli sehrají potřeby a tužby lidí v nadcházející revoluci a jakou roli hrají dnes?

Účelem revoluční činnosti není rozvíjet výrobní síly ani osvobodit lidstvo kvůli lidstvu. Každý, kdo se účastní aktivit, jako je ta naše nebo vaše, je individuálně a kolektivně nespokojen se svým životem a stává se součástí sociálního hnutí, kde se jeho „já“ sjednocuje s druhými „já“, aniž by jejich jednota jeho „já“ vymazala. Každý, kdo osobně necítí naléhavou potřebu revoluce a dělal by ji jen pro druhé, je potenciálním byrokratem. V časech sociální krize se subjektivní a objektivní rovina slučují, aniž by kterákoli z těch dvou totálně pohltila tu druhou. („Fúzní skupiny“ mají totéž fatální kouzlo jako fúzní láska.) V takových chvílích se touha a skutečnost, idealismus a materialismus, maximálně sbližují. Každý, kdo se kdy účastnil militantní stávky, obsazení veřejné budovy nebo stavby barikády, zažil ustavení pospolitosti, která neruší jedince.

Kapitál ale také uspokojuje potřeby a propaguje nové, které naplňuje, znemožňuje jejich naplnění, naplňuje je na vyšší rovině, znovu znemožňuje jejich naplnění a tak pořád dokola. Tento rozpor je hnací silou konzumentství. Obchodnická hojnost znamená nedostatek: počet p DVD nosičů na mých poličkách má význam jen s ohledem na DVD p + 1, které si koupím tento víkend. Tato logika platí pro všechno. Čím životně důležitější nějaká potřeba je – jako spánek či jídlo – tím víc je společensky a historicky determinována.

Jestliže, jak kupříkladu psal Marx v Rukopisech z roku 1844, je to, že potřebujeme druhé lidi mocným revolučním faktorem, musí každá společnost – i ta nejopresivnější – tuto potřebu naplnit a kapitalismus není žádnou výjimkou. Požadavek na překročení něčího konkrétního „já“ nalézá jistou realizaci ve využití mobilního telefonu a v pospolitém pocitu fotbalových fanoušků, ale také v náboženství či v povstání. Revoluční konání je prostředkem pro naši potenciální univerzalitu – a komunikační přístroje také. Mohli bychom být v pokušení narýsovat dělicí čáru mezi „autentickou“ potřebou a „falešnou“ potřebou, ale v praxi obě fungují jako společenské vazby a obě mají silný dějinný dopad. Nehledejme proto neintegrovatelné potřeby, které jsou tak hluboce lidské (či přirozené), že nás donutí vytvořit „opravdovou“ pospolitost, komunistickou pospolitost. Ani zde neexistuje žádná záruka.

21) V La Banquise číslo 1 jste napsali: „Koncentrační tábor je peklem světa, jehož nebem je supermarket.“ Kvůli tomuto prohlášení a vydávání La Banquise vás řada lidí napadala. Jaká je situace dnes a co si dnes myslíte o postojích z La Banquise?

Nacistické Německo záměrně pobilo miliony Židů a spoustu z nich v plynových komorách. To jsou historická fakta. Od konce 60. let 20. století (ale ne hned po roce 1945) se tato genocida v Evropě a USA interpretuje jako hlavní milník 20. století, jako událost absolutně odlišná od všech ostatních, neboť otevřela zcela novou epochu v lidských dějinách. Osvětim tak byla vyňata ze svého historického kontextu.

Společenská kritika může a musí tuto interpretaci zpochybnit. To neznamená přít se o materiálnosti reálných empirických důkazů, na nichž je tato interpretace založena. (Dobře jsou tato fakta zdokumentována v The Destruction of the European Jews od R. Hilberga a v syntetizované podobě jsou obsažena v 6. kapitole Anatomy of Fascism od R. Paxtona.) My musíme vrátit Osvětim zpátky do dějin a do toho, co dominuje dějinám 19., 20. a 21. století: do kapitalismu.

Koledujeme si tak o malér, protože kapitalismus se k odpovědnosti za své hrůzy nehlásí. Ať je Nový úděl interpretován jakkoli, považuje se za součást dějin kapitalismu a mnozí lidé tyto reformy přičítají kapitalismu ke cti. Jenže když se nacizuje, kapitalismus už není nadále považován za kapitalismus, nýbrž jen za nacismus. Podle obecné moudrosti byl Roosevelt inteligentním kapitalistickým vůdcem, ale Hitler nebyl zuřivým kapitalistickým vůdcem: byl prostě zuřivým nacistou.

Jsme vinni tím, že jdeme proti této obecné moudrosti. V tom leží kořeny onoho skandálu.

Nikdy jsme nepopírali nacistickou genocidu Židů ani nepodporovali ty, kdo ji popírají. Je ale zbytečné snažit se dokázat, že jsme nic takového nedělali. Nikdy totiž nepřesvědčíme lidi, kteří nás raději budou znát a soudit podle deseti citací, jež byly vybrány jako důkazy našeho „negacionismu“.

V tomto ohledu se reakce na nás dělí do tří kategorií.

Část lidí (novináři, akademici či kolemjdoucí) nikdy neměla a stále nemá vůbec žádný zájem o to, co děláme a říkáme celkově, a jsou zvědaví jen natolik, nakolik se o nás říká, že jsme negacionisté. Těm samozřejmě nemáme co říci. Náš údajný negacionismus můžeme diskutovat (přijde-li na to vůbec řeč) jedině s lidmi, kteří toho mají víc společného s námi než s diskusí o negacionismu/antinegacionismu.

Zadruhé, v revolučním milieu (použijme pro pohodlnost tuto nešikovnou frázi) někteří jedinci a skupiny, kteří se obecně moc nestarali o nás ani o La Banquise, když vyšel v roce 1983, o třináct let později objevili, jak špatnou pověst už dlouho máme, s největší pravděpodobností už od 70. let 20. století. Když je jejich denní list informoval o tom, jak špatní jsme, uvědomili si, že není radno být s námi spojováni a tak se teď chovají, jakoby nás dohnal jakýsi pochybný osud. Oni se ale s námi stejně nikdy nespojovali. Jestliže dnes někteří lidé chtějí nějaký citát od nás nebo jen zmínit jedno z našich jmen, aby připomněli naši podezřelou minulost – jako vládní varování na balíčku cigaret – nechť si poslouží.

Zatřetí a naštěstí jsou tu ti se zájmem o naše minulé i současné aktivity (a možným nesouhlasem s nimi), kteří se svým zájmem neskoncují pro naši špatnou reputaci.

Jestli se někdy budeme touto záležitostí do hloubky zabývat, jednou z podmínek bude prozkoumat přesnou podstatu pojmu „negacionismus“, který si zaslouží stejné kritické zhodnocení jako například „terorismus“. (Velmi nápomocnou knihou je v tomto ohledu The Holocaust and collective memory od P. Novicka.) Pro tuto chvíli jen zopakujeme náš komentář z roku 1999 k oné větě, kterou citujete. Měl by postačit k objasnění rozdílu mezi naším přístupem a přístupem udavačů a insinuátorů.

Koncentrační tábor je peklem světa, jehož nebem je supermarket“ (La Banquise, č. 1, 1983). Je jasné, že pro nás neexistuje ani nebe ani peklo. To strašlivá skutečnost stvořila svoji pekelnou podobu. To moderní konzumentství produkuje svá nebeská vyobrazení. V obou případech se výraz použitý v La Banquise zabýval dojmy a nesrovnával reality, na nichž tyto dojmy stojí a už vůbec nepopíral existenci oněch realit.

Obraz „normálního“ režimu vykořisťování se neliší od obrazu táborů. Tábor je prostě jasnějším obrazem poněkud zastřeného pekla, v němž žije tolik lidí na celém světě (Robert Antelme, Pauvre-Prolétaire-Deporté, 1948). Samozřejmě, že se v tomto konstatování nehovoří konkrétně o konečném řešení, jelikož Antelme mluví o koncentračních táborech a nikoli o táborech vyhlazovacích. Kdo by ale Antelma obvinil, že chce minimalizovat ukrutnost táborů? (Nebyl to žádný ultralevičák, ale spíše radikální humanista, jenž roku 1946 vstoupil do francouzské KS a o čtyři roky později byl vyloučen.)

Koncentrační tábory jsou peklem světa, jehož nebem je supermarket. Proč je tato fráze nepřijatelná? Proč ji levičák, zapomínající na vše, co jsme právě řekli, zapomínající dokonce i na Antelma, kterého možná četl, chápe jako ohavné srovnávání plynové komory s lidmi, jež stojí frontu v Tescu? Protože, ač supermarkety nemiluje, nevidí na nich nic hrůzného. Tak jako by chtěl demokratickou společnost s menšími rozdíly ve mzdách, sní rovněž o nákupním středisku přátelském ke spotřebitelům, k němuž vedou jízdní pruhy pro cyklisty, které spojuje místní komunitu, nabízí více vzdělávacích CD-romů než panenek Barbie, prodává organické potraviny a bolivijskou kávu za „férovou“ cenu. Jinými slovy, zboží s lidskou tváří. Těm, kdo nekritizují supermarket jako koncentraci tržních vztahů a místo celkové deprivace, zní fráze z La Banquise jako podivně paradoxní, dokonce ohavná.

Pro nás stejně jako pro ty, kdo nás obviňují, je to naše nazírání na supermarket (a společnost), co určuje naše nazírání na tábory, a nikoli naopak. Bylo by tedy beznadějným úkolem snažit se o odzbrojení našich žalobců obranou našeho postoje k Osvětimi, když ve skutečnosti jde o to zaútočit na ně v otázce supermarketů. Stěžejní nikdy nebyla analýza nacismu či genocidy, ale otázka našeho poměru k této společnosti tady a teď.“ (Akta X, 1999)

22) V Německu se celkem běžně mluví a sní o jisté francouzské „specifičnosti“ vzhledem k údajné hojnosti a vyšší rovině sociálních hnutí na vaší straně Rýna: rok 1968, nepokoje v banlieues, hnutí proti CPE atd. Co vy na to?

Je to ironie, ale mohlo by to být i naopak. Dalo by se totiž tvrdit, že ve 20. století povstalá dělnická třída zašla v západní Evropě nejdál právě v Německu 1919-21 a později ve Španělsku (a v menší míře Itálii 1919-22).

Na vaši otázku odpovíme nepřímo a následující poznámky budou nápomocné pro pochopení, co vlastně myslíme komunizací:

Ačkoli Itálie v 70. letech 20. století neuplatnila komunizaci, přiblížila se k takovému procesu víc než kterákoli jiná země. Italské tovární boje byly velice odlišné od turínských okupačních stávek v roce 1920 nebo od těch, co se odehrály v Evropě a USA ve 30. letech 20. století. Dělnické požadavky šly ruku v ruce s hlubokou neúctou k zájmům firmy i k aktuálním zájmům samotných stávkujících a do jisté míry k práci jako takové. Separace mezi prací a ne-prací, mezi nezákonností a normalitou mizela. V dělnických a lidových čtvrtích existovaly myriády zdola vzešlých sebeorganizací, ale také otevřený útok na politické strany a odbory. Nikde v Evropě se „komunistické strany“ a odbory nesetkaly s tak odhodlaným odmítnutím jako kolem roku 1977. Pokusů o odstranění peněz v jakémkoli měřítku bylo pomálu, ale kupecké vztahy se v Itálii zpochybňovaly po celá 70. léta 20. století.

Tyto tendence a snahy nemůžeme analyzovat z hlediska jejich finálního neúspěchu. Jistě, neuspěly, protože proletáři nepřekročili Rubikon. A tak mnohotvárné aspekty tohoto hnutí pozbyly svůj kritický hrot a obrátily se v postupné transformace. Z aktivity žen se prostě stal feminismus. Ozbrojené násilí se odpoutalo od sociální vřavy. Pracoviště se stalo jevištěm neo-odborářství. Kritika strany vedla ke vzniku malých stran a skončila u přímé demokracie. Buřičská marginálnost byla začleněna do akceptovatelné pouliční kultury. Kritika každodenního života dala později vzniknout kyberindividualismu. Namísto protiválečných a protiarmádních akcí dnes máme konsenzuální pacifismus. „Kontrarevoluce“ znovu vzdává hold poraženým revolučním snahám.

23) V Německu je ve vládě a v ekonomice u moci „generace osmašedesátníků“. Co si myslíte o francouzském květnu 1968 dnes? Je ve francouzské společnosti stále něco přítomného z těch dní?

Vše závisí na tom, co míníme „generací osmašedesátníků“. Snad žádný z účastníků událostí v roce 1968, které náhodou osobně známe, to nedotáhl až k mocenskému postu. Ale maoistický lídr nižší úrovně, jako třeba S. July, má všechny předpoklady vystoupat na vrchol a stát se šéfem deníku Libération. Symbolem května ’68 pro nás není Cohn-Bendit, ale dělnice z továrny Wonder, která se v červnu odmítla vrátit zpátky do práce a postavy jako anonymní „hrdinka“ filmu Reprise. Květen-červen ’68 psal dějiny jako vůbec největší generální stávka a ne jako rozpuk levičáctví.

Co z toho po čtyřiceti letech zůstává, je jen to, co si chce menšina proletářů udržet v paměti, ať už ty události zažili nebo ne. Co zbylo z Pařížské komuny v roce 1900 nebo z okupačních stávek v červnu ’36 v roce 1967? Na rozdíl od počítačové paměti je lidská paměť selektivní a společenská a v případě historické paměti to platí ještě víc. V roce 1965 jen hrstka německých proletářů (a radikálů) slyšela o Gorterovi, O. Rühle a KAPD: o pár let později celé společenské pozdvižení v Německu i jinde oživilo antiodborové a antiparlamentní komunisty z roku 1920, protože padesát let od roku 1920 podobné skutky obnovovaly reálnost období, které až do té doby ztratilo v paměti živých svůj význam. Současnost oživuje jen tu minulost, kterou potřebuje.

24) Jsou nějaké vaše pozice, které se za celá ta léta změnily, a jsou jiné, jejichž pravdivost historický vývoj prokázal?

Posledních dvacet či třicet let potvrdilo jeden důležitý bod: „krize“ a zbídačení nestačí, aby způsobily pokusy o revoluci. Jiný bod se ukázal jako mylný: na rozdíl od našich očekávání celosvětový růst námezdního systému s sebou nutně nenese proletarizaci. Protože roste industrializace bývalých rozvojových zemí – od mexických maquiladoras po čínské robotárny – přibývá proletářů, ale neobjevuje se proletářské hnutí. Teorie může pouze porozumět změně. Být součástí „předvoje“ znamená co nejméně za ní pokulhávat.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: