Skip to content

Proč leninismus není „rudý fašismus“

24.2.2011

Americký marxista Chris Wright kritizuje zkratkovité ztotožňování leninismu s fašismem, které je v módě i mezi českými anarchisty a antifašisty.

***

Jestliže Lenin ve svém „nejlibertinštějším“ díle fakticky hájí jakýsi „státní“ kapitalismus, co pak máme soudit o bolševismu? Mnozí v anarchistických a libertinsko marxistických kruzích hovoří o leninismu jako o „rudém fašismu“, ale dle mého se v důležitých ohledech jedná o velice chybný přístup. Nikoli protože by leninismus nezabil ruskou revoluci; nikoli protože by Trockij nebyl autoritář, ale protože leninismus sehrál ve vztahu ke kapitalismu výrazně jinou úlohu než fašismus.

Musíme mít jasno v tom, co to vlastně byl fašismus. Domnívám se, že tento citát z recenze Wernera Bonefelda na knihu Fašismus bez revize od Johannese Agnoliho stručně vykládá některé zajímavé body: „Závěrem, Agnoli fašismus vidí jako kontrarevoluční sílu, která usiluje o oslabení „závislých“ (proletářských) mas a o zapuzení jejich emancipačních aspirací skrze preventivní politiku teroristické „pacifikace“ a – jakmile je takto domestikuje – skrze politiku depolitizace uskutečňovanou prostřednictvím institucionalizace a legalizace „dělnické otázky“. Fašismus, tvrdí (str. 111), neútočil jen na revoluční dělnickou třídu. Takovýto útok patří k „normální“ politice buržoazního státu. Fašismus útočil také na reformistické hnutí dělnické třídy a integraci dělnické třídy do buržoazního „systému“ soustředil na problematiky typu Volk, kdy vzájemní „přátelé“ nabývají hmotné existence nejen skrze státem organizované „rekreační zájezdy“, ale také a především skrze vražedné pronásledování „nepřítele“. Italský fašismus se oproti německé volkish koncepci „národa“ soustředil na začlenění „třídy“, přičemž usiloval o vstřebání potenciální podvratnosti do povinnosti a zodpovědnosti. Samozřejmě, že k účasti na jednáních tripartity byly přizvány pouze fašistické odborové svazy – a také zůstaly jedinými, které mohly být přizvány. Jak Agnoli ukazuje, politika začleňování nikterak neumenšila snahy zaměstnavatelů znovu prosadit své právo řídit, ba spíše je posílila. V korporativistickém rámci zaměstnavatelé vystupovali jako výrobci a dělnictvu připadla úloha závislých osob, které znají své „přirozené“ postavení, jež od dob Říma doléhá na ty, kdož jsou bez majetku: přirozeným postavením dělníka v italském korporativismu bylo postavení plebejce. Agnoli to shrnuje metaforou jedné národní lodi: většina vesluje, menšina naviguje. Stručně řečeno, historický fašismus se chápe jako pokus o řízení reprodukce buržoazní společnosti.“

Je-li fašismus teroristickým útokem na dělnickou třídu, pak leninismus ztěží sehrál takovouto úlohu v Rusku předtím, než se chopil státní moci. Leninismus fakticky usiloval o organizování dělnické třídy ke svržení kapitálu a nastolení komunismu, což je představa, kterou žádní fašisté nezastávají, dokonce ani leví fašisté, o nichž Agnoli pojednává. A teď – leninismus může formulovat politiku osvobození všemožně autoritářsky, ale činí tak zevnitř historického dělnického hnutí a nikoli mimo ně. U moci se z leninismu stal předvoj rozvoje kapitalismu („státního“ kapitalismu) v Rusku. A leninismus u moci rozhodně vedl k absolutně vražednému režimu, který proti dělnické třídě používal všemožný teror. Ale na rozdíl od fašismu tato bestie vyrostla ze samotného dělnického hnutí, z jeho vlastních rozporů a mezí.

Pokud něco, pak bude nejlepší, když budeme leninismus chápat jako jakobínství, z nějž byl vždy obviňován. Myslím to ale v doslovném smyslu: leninismus se sice stal předvojem kapitalistického vývoje, ale původně vyjadřoval radikální tužby mas. Toto spojení dělnických bojů s rozvojem kapitalismu by pro nás nemělo být ničím novým. A žádným překvapením není ani to, že se z bolševismu stalo jakobínství – leninismus představoval manželství Marxe s dělnickým hnutím a buržoazně revoluční ideologií, zejména pak ve svém pojetí vědy, organizace a komunismu, které vycházalo z Engelse, Lassalla, Blanquiho a Bakunina. Překvapit nás nemůže ani to, že se jakobínství 20. století obrátilo v Thermidor. V tomto ohledu je Trockij skutečně důvtipný. Až na to, že leninismus byl vždy teorií buržoazní revoluce (jednoduše stačí uvážit vlastní obsah Leninovy formulace „demokratická diktatura dělníků a rolníků“), ale zevnitř dělnického hnutí v méně rozvinuté zemi. Lze to říci i tak, že leninismus byl sociálnědemokratickým reformismem v situaci, která činila buržoazně demokratické požadavky revolučními.

Tváří v tvář samotné dělnické třídě a světu kapitálu i dělnických bouří se v doposud nepoznaném měřítku vrací jakobínství i Thermidor, které již za francouzské revoluce vedly k rozsáhlému teroru. Je ale toto fašismus? Byli jakobíni fašisté, protože používali teror k ustavení kapitalismu? Co by nám v tom případě zbylo z významu termínu fašismus? Jistě, pro ty, podle nichž vždy bylo možné dojít ke komunismu z jakékoli společnosti, může být jakobínství a fašismus totéž, ale já to zcela odmítám. Toto bývala dělící čára mezi určitými utopisty a Marxem.

Z jiného úhlu pohledu můžeme na chvíli zauvažovat nad tím, čeho byla ruská revoluce součástí. Bolševismus sice bojoval se svými vlastními rozpory, ale až do Leninovy smrti upíral svůj zrak k šíření revoluce. To, že leninismus používal prostředky, které představovaly zatracení revoluce, znamená jen, že byl stejně limitovaný jako jakobínství ve Francii, jež rovněž šířilo revoluci a jež rovněž muselo uvolnit cestu Thermidoru, protože nedůvěřovalo masám. Nechci bolševismus redukovat na „nedůvěru k dělnické třídě, která se současně snoubí se spoléháním na ni,“ ale není to ani tak úplně nepřesné, že ano? Koneckonců, bolševičtí revolucionáři nečelili věznění, vyhnanství, chudobě a smrti pro blaho řádu, ale kvůli svržení carismu a kapitalismu. Leninismus prožíval svoji vlastní rozporuplnost, kterou prostě nelze vysvětlit omíláním hesla „leninismus = rudý fašismus“ a toto heslo je nebezpečně zavádějící. Zaměňuje totiž jakobíny za Thermidor a bonapartismus.

Co se týče fašismu, ten nikde neinspiroval revoluční vzedmutí a ani masy radikálních dělníků si neřekly, „Chci být fašistou!“ Ne, shromažďovaly se okolo toho, co považovaly za stranu mezinárodní revoluce. Mýlily se sice, ale nikoli proto, že by tajně byly fašistické. Hrnuly se k tomu, co se v rozvinutých kapitalistických zemích rovnalo velmi militantnímu reformismu, který mohl přispět k nestabilitě kapitalismu, ale politicky nedokázal nic než vydat dělnickou třídu napospas fašismu, keynesiánství a válce.

Mám averzi k označování maoismu a dalších nacionalismů pomocí Leninova jména jakožto „leninismů“, a to jen protože všechny, na rozdíl od bolševismu, měly základnu na venkově a používaly prostředky a metody velice odlišné od leninismu, jenž byl integrální součástí evropského dělnického hnutí. Maoismus, castroismus, guevarismus atd. byly reflexemi velmi rozdílné sociální základny, o níž by bylo možno hovořit jako o skutečném rolnictvu – rolnictvu, které ještě není podrobeno vztahu kapitál-práce a tudíž se nejedná o součást sil dělnické třídy. Pustily se do verbování armád a dobývání měst, přičemž okamžitě rozdrtily veškerá dělnická povstání. A přesto je otázkou nakolik se od nich leninismus lišil, když byl u moci. Rozhodně je zřejmé, že vývoj kapitalismu ve 20. století směřoval k masivnímu státu, tj. stát se tváří v tvář masivní síle dělnické třídy ujímal úlohy bankéře, zaměstnavatele a sociálního pracovníka (cosi, co fašismus pomáhal zavádět), a ke státu coby „rozvojovému kapitalistovi“. Zřejmé je i to, že tváří v tvář boji práce proti kapitálu představoval „státní“ kapitalismus převládající trend.

Že leninismus nebyl fašismus, už ale asi tak moc jasné není. Leninismus v určitém smyslu představuje selhání dělnické třídy v otázce svržení kapitalismu, selhání, které však pomohlo odhalit skutečný obsah „vědeckého“ marxismu – z čehož pak vyplynuly kritiky komunistů rad a hegeliánských marxistů – ale které rovněž bylo projevem skutečnosti, že dělnické hnutí se pohybuje na základě svých vlastních rozporů. Fašismus nepředstavoval nic takového. Fašismus byl hůl, zbraň. Fašismus NIC nesvrhával. Proto trvám na tom, že každý, kdo si pod fašismem představuje masové dělnické hnutí, nic nepochopil.

V jistém smyslu mezi leninismem a stalinismem existuje zlom, zlom spočívající v konečném vyhlazení jakobínů Thermidorem a v institucionalizaci bonapartismu. Nejedná se však o kontrarevoluci v normálním slova smyslu – jelikož leninismus byl Thermidorem již za Lenina, stejně jako jakobínství již obsahovalo aspekty Thermidoru – ale o nové vývojové stádium, v němž se je třeba zbavit mladické nerozvážnosti a masového násilí a vrátit právo na kontrolu nad společností státu. Buržoazní revoluce musí uvolnit cestu buržoazní stabilitě – stabilitě, která si vyžaduje daleko větší násilí, protože ji je nutné vnutit nikoli zárodečné třídě, jejíž sociální moc je ve srovnání s masou drobných vlastníků malá (francouzská revoluce), ale mocné dělnické třídě o mezinárodních rozměrech (ruská revoluce).

Co se dneška týče, leninismus si tyto rozpory zachovává. Nestavím se proti leninismu jakožto proti jakémusi „rudému fašismu“, ale jakožto proti jistému druhu militantního reformismu – reformismu, který zplodil lidi, jejichž profesí je totální společenská kontrola (ala Debord). Jako takoví jsou tito lidé agenty kapitálu stejně jako odboroví byrokraté a další nepřátelské živly v dělnické třídě. Ovšem s jedním rozdílem: odbory se institucionalizovaly coby orgány managementu, zatímco leninismus – alespoň tedy v USA – tohoto postavení nedosáhnul. Situace je poněkud odlišná v zemích jako Francie a Itálie, kde jsou komunistické strany důležitými institucionálními stranami a dokonce i „revoluční“ (čti: sektářští) leninisté jsou mnohem silnější a vlivnější. Znamená to, že by se mohli stát předvojem fašismu? Opravdu o tom pochybuji. Domnívám se, že leninismus coby revoluční opozice je fakticky mrtvý a to již několik let, možná i desetiletí. Leninismus sice může sloužit k dezorientování lidí hledajících revoluční myšlenky, může svádět boje na scestí a – jinými slovy – může se chovat jako reformismus stavící na třídním boji, ale v rozvinutých zemích nebude schopen vést stát, snad jedině v podobě kooptovaného parlamentního reformismu. Sociální základna bolševismu (coby prostátního předvoje přeměny formálního podrobení v reálné) slábne a zmenšuje se a některé aspekty bolševismu do sebe vstřebal kapitál (a v tomto smyslu přetrvávají). Návrat k fašismu – coby k užití terorismu pro záchranu kapitálu – je ve skutečnosti daleko pravděpodobnější a daleko odlišnější.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: