Skip to content

Docela dost zabíjení

28.2.2011

Text o souvislostech poslední války v Iráku a pacifistického hnutí, který francouzští Théorie Communiste napsali ve spolupráci s „Alcuni fautori della comunizzazione“ a který vyšel jako příloha TC číslo 18.

***

„Žádný mír nebude. Po zbytek našich životů budou v každý daný moment po celé planetě existovat četné konflikty, jejichž formy se budou měnit. Novinovým titulkům bude dominovat násilný konflikt, ale kulturní a ekonomické boje budou konstantnější a konec konců také daleko více rozhodující. Faktickou úlohou ozbrojených sil USA bude zachovat tento svět bezpečný pro naši ekonomiku a otevřený pro naši kulturní zteč. Za tímto účelem budeme docela dost zabíjet.“

major Ralph Peters (Constant Conflicts, „Parameters“, léto 1997)

 

Současná válka v Iráku je první rozsáhlou válkou, v níž jde o akcelerovanou globalizaci reprodukce kapitálu. Stopy obou světových válek, které uspořádaly současnou epochu, konečně mizí; všechny souběžné póly globální kapitalistické akumulace byly brutálně redefinovány v jejich vztahu ke Spojeným státům.

Od porážky dělnického hnutí k restrukturalizaci a válce

Současná válka nastoluje v globálním měřítku tu formu a obsah kapitalistického vztahu vykořisťování, jaké povstaly z restrukturalizace zrozené v porážce dělnického hnutí na začátku sedmdesátých let. Od komunistických stran až po všechny podoby levičáctví, radovectví a autonomismu, od německé revoluce přes občanskou válku ve Španělsku až po květen ’68 a italský „Horký podzim“, bylo kardinálním tématem proletariátu předložit reorganizaci společnosti na bázi jeho moci získané v kapitalistické společnosti. Ne všechny krávy byly šedé, ale všechny se pásly na stejné louce. Právě modality reprodukce kapitálu potvrzovaly tuto moc jako dělnické hnutí a jako identitu dělnické třídy, které své nejpevnější výrazy nalézaly v kompromisech uzavíraných v národních rámcích, v nichž se více či méně koherentním způsobem zajišťovala akumulace kapitálu. Proletariát byl třídou sdružené práce a jako takový podvracel kapitalistické formy přisvojování a vykořisťování této sdružené práce, čímž se odhalovaly jejich meze. Na požadavek, aby se obětoval pro „překonání krize“, zvesela odpověděl, že povinnost námezdně pracovat si zasluhuje jedině rychlou smrt.

Třída kapitalistů přijala výzvu představovanou tímto obrovským hnutím vzbouřené práce. Od pravice po levici, všem šlo o vymícení všech překážek stojících v cestě klidnému plynutí vykořisťování a jeho reprodukci. Oproti předchozímu cyklu bojů restrukturalizace zrušila všechna specifika: předpisy, sociální zabezpečení, fordistický kompromis, dělbu globálního cyklu do národních zón akumulace, do pevně daného vztahu mezi centrem a periferií či do zón vnitřní akumulace (východ/západ). Dělnické hnutí zmizelo a identita dělnické třídy se stala retro módou. Relativní modus vysávání nadhodnoty – v této restrukturalizaci, tomto třídním boji – neustále musel vše reorganizovat a rušit každou překážku v bezprostředním procesu výroby, reprodukci pracovní síly nebo vztazích mezi různými kapitály. Dnes tento proces nevykazuje žádný prvek, žádnou krystalizaci nebo pevný bod, které by mohly představovat překážku pro jeho nezbytné plynutí a pro neustálé změny, které vyžaduje.

V těchto charakteristikách je restrukturalizace globální a vytváří si svět k obrazu svému. Svět není pevně daným rámcem. V tomto smyslu globalizace není celoplanetární extenzí, ale specifickou strukturou vykořisťování a reprodukce kapitalistického vztahu. Kritika globalizace tak nemůže být východiskem pro současnou kritiku kapitalistického výrobního způsobu.

Spolu s restrukturalizací vztahu vykořisťování povstal nový svět. Kde bývaly lokalizovány společné zájmy průmyslu, finančnictví a práce, tam nastala odluka zhodnocování kapitálu od reprodukce pracovní síly. Na jedné straně zlomky či segmenty globálního cyklu kapitálu tvoří „nadsvět“ na úrovni investic, výrobního procesu, úvěru, finančního kapitálu, oběhu nadhodnoty a konkurenčního rámce. Na druhé straně „ti dole“ mají nárok na soucitnou pomoc a „ti ještě níž“ na humanitární mise. Vzato kolem a kolem můžeme přinejlepším aspirovat na přináležitost k této kolektivní pracovní síle vyplácené bídným společenským příjmem a tudíž jednotlivě a efemérně vykořisťované za méně a méně. Tato uniformní flexibilizace reprodukce čím dál tím devalvovanějšího námezdně pracujícího s sebou nese hrozbu, že budeme vyvrženi do spodního okruhu. A tam dole je „peklo na zemi“: „podsvět“ bídy a venkovského exodu, paralelních ekonomik, kde jde o holé přežití, táborů obtěžkaných uprchlíky. Moderní prostory televizí přenášeného utrpení ukazují občanům nutnost bezpečnostních a kontrolních mechanismů používaných k zvládání těchto proudů lidí s pomocí vyloučení a běžné nespravedlnosti.

Kruté, malé války vyrůstají jako houby po dešti[1]

V tomto novém světě se téměř všude instaluje systém represe daný přísnou korespondencí mezi organizací násilí a potřebami ekonomiky, a to až do té míry, kdy se stírá rozdíl mezi válkou a mírem, mezi policejními operacemi a válkami.

V brazilských favelách, ve věznicích Spojených států, na předměstích velkých metropolí, ve svobodných zónách Číny, v ropných obrysech Kaspiku, na Západním břehu a v Gaze, tam všude se policejní válka stala sociálním, demografickým a geografickým usměrňováním managementu, reprodukce a vykořisťování pracovní síly. Represe je permanentní – ne všude, ale všude je možná: „bleskové“ intervence, udržování míru silou, policejní mise, humanitární mise. To vše se rovná globálnímu managementu: příjmy na hranici přežití, hrozba smrti pro masy jedinců vrhané destrukcí zemědělství k městům, masy jedinců, které lze po použití zahodit a zmasakrovat paramilitárními nebo parapolicejními silami.

Prostor tohoto nového kapitalistického světa je pouhou reprodukcí tohoto pekla na všech úrovních (světové, kontinentální, státní, regionální, metropolitní, obecní) a jeho uspořádáním do kruhů. Vykořisťování a jeho reprodukce organizují geografii, kde se na každém teritoriu hierarchické uspořádání světa konstruuje jako propast. Tak se již organizovala klasická „americká džungle“ s jejími velkoměsty, ghetty, půvabnými předměstími a s jejími Disneylandy. Na každé úrovni nalézáme tutéž škálu: „přerozvinuté“ jádro; zóny více či méně hustě poseté kapitalistickými ohnisky; zóny krizí a nepokrytého násilí uplatňovaného proti „odpadu společnosti“, zóny okrajů, ghett a podzemní ekonomiky obchodu s muži i ženami, kterou kontrolují různé mafie.

Jestliže Trockij definoval fašismus jako Al Caponeho s manýry velkokapitálu, dnes je třeba tuto formulaci obrátit: v těchto nových artikulacích společenského prostoru je to velkokapitál, kdo převzal manýry Al Caponeho. Mafie jsou jedinou větví mezinárodního kapitálu, která zároveň ovládá finanční kapitál a permanentní lokalizované násilí. Proto jsou přirozenými spojenci „provinčních gubernátorů“, kteří zahajují laciné války, malé dobyvačné války, války mezi sousedy převrácené v etnicizaci a zahrnující masakr a etnické čistky jako běžné způsoby jak se vypořádat s vyloučenými.

Nikdy nejde o utváření nějakého panenského prostoru, ale o dějiny. Uspořádání do zón je proces v pohybu, třídní boj ho modifikuje, transformuje vstupní úrovně, je to rámec, v němž se odehrává a který zároveň buduje (firmy opouštějí Indonésii, kde je lidská síla „příliš drahá“, a směřují do Vietnamu). Je to rámec, který se musí neustále nastolovat, protože ho ustavují samotné třídní boje, rámec, který může dokonce krátkodobě znovu znárodňovat, snažit se opětovně uzavřít – jako v Brazílii – kompromisy na hierarchické úrovni přisouzené totalitou. Třídní boj tuto dekompozici/rekompozici modeluje a uvádí ji do pohybu. V každém prostoru si vynucuje místo k manévrování a v odlišnostech znovu vytváří soupeření pro každé teritorium. A to ve stejnou dobu, kdy světová třída kapitalistů a její místní zlomky na celém světě prosazují prostorovou modelaci vykořisťování.

V důsledku malých barbarských válek v Kosovu, Východním Timoru, Kolumbii, Panamě, Somálsku, Bosně, Rwandě, Zairu a Afghánistánu je současná válka první velkou válkou, jejímž předmětem je modelace této nové globální světové ekonomiky, prostoru vytvořeného restrukturalizací kapitalistického výrobního způsobu.

Irák: co je v sázce

Středovýchodní otázka už neexistuje[2]

Na Středním východě je opravdovým vzorem, průkopníkem, modelace takového socioekonomického prostoru Izrael. Již jen svojí existencí – jakožto zeměpisný zářez do arabského světa, jakožto podnět k náboženskému rozdělení, jakožto sterilizace zdrojů v jeho vojenských výpadech a v jeho vojenské základně, která mu dovoluje přímo udeřit proti každému pokusu o hospodářskou či politickou autonomii v oblasti – Izrael vždy znamenal „zaostalost“ a „nedostatečný rozvoj“.

Skrze války v letech 1948, 1956, 1967 a 1973 se vnitřní sociální rozpory arabského světa rozvíjely a kalily ve střetu s Izraelem. Přinucení k rozvoji nastolené izraelskou přítomností se stalo – prostřednictvím existence a doprovodného tlaku palestinských uprchlíků – vnitřním přinucením v arabských státech. Tkanivo tradičních společenských vztahů se rozpadá a ukazuje se jako neschopné integrovat masu uprchlíků. Palestinský uprchlík je tedy napříště apriorním proletářem.

Po roce 1967 zachvacuje celý proletariát Středního východu bouře, v níž se formuje krize modelu samostatného rozvoje. Izrael, jakmile obsadil Teritoria, dosáhnul mezí svého modelu „soběstačného“ kapitalistického rozvoje založeného na „exkluzivitě“, zhodnocování „židovské“ práce a na financování z diaspory, a vydává se tak na cestu výroby a zadávání subdodávek pro ni, kde se Palestinci zužitkovávají jako špatně placená práce: je „tygříkem“, který svoji ekonomiku založil na fixaci poměru sil při okupaci. Právě v tomto kontextu se OOP, jejímž předsedou byl od roku 1969 Arafát, jeví jako poslední bašta arabského nacionalismu. Po Černém září (1970) v Jordánsku, syrské a pak izraelské intervenci v Libanonu v letech 1975 a 1982 jsou Palestinci postupně eliminováni jako autonomní síla, která dokázala destabilizovat rozmanité společenské a politické systémy této oblasti.

Válka v roce 1973 otevírá novou fázi ve vývoji kapitalismu na Středním východě. Jejím spektakulárním začátkem byla ropná krize na přelomu let 1973 a 1974. Ale intoxikace rentou rentu sterilizuje. Ta obíhá jako výnos ve fundamentálně distributivní ekonomice, v níž je pracovní síla vždy „příliš drahá“ a zlatých kohoutků je vždy příliš mnoho. U renty je přebytek v podobě výnosu již dán a jde jen o jeho přisvojení. Místní lidská síla má příliš mnoho nároků a je třeba ji nahradit – na ropných vrtech i lodích – přistěhovaleckou pracovní silou. Transfer platů tak zásadně modifikuje všechny místní ekonomiky ve stejné době, kdy nutnost tohoto obchodu s lidskou silou implikuje – kromě snížení její ceny – regionální neschopnost reprodukovat dělnickou třídu v rámci stávajících kapitalistických vztahů. Systém tak v 80. letech vstupuje do krize, přičemž se dusí dluhy, které nahromadil.

V této počáteční fázi globalizace Izrael soupeřil s arabskými státy – na bázi petrodolarů – v reprodukci a managementu pracovní síly, kteréžto soupeření spočívalo v tom, že ji udržovaly ve stavu degradace, a to až do chvíle, kdy se ukáže jako zbytečná a je eliminována. Bankrot arabského národního rámce a delegitimizace státu jsou pak základem pro islámskou renesanci. Ta vyjadřuje, organizuje a kontroluje chudobu jako takovou. Konstruuje lid jako komunitu: na jednu stranu proti třídní realitě, na druhou stranu proti občanství (dva Satani). Z „vyděděnců tohoto světa“, od nichž někteří očekávali zničení „západního“ kapitalistického systému, se po univerzalizaci kapitalistického výrobního způsobu stali „neužiteční tohoto světa“, „chudí lidé“, kteří ve všemožných náboženstvích nalézají výraz svého utrpení a komunální formy svých revolt.

Íránská revoluce zasadila arabskému nacionalismu smrtelný úder. Islamistické vedení ale rychle dalo najevo, že jeho hlavní funkcí je sociální a demografická kontrola nad krizovou zónou. Pustilo se do desetileté války s Irákem, jejímž jediným účelem se zdá být vzájemné vyhlazení přebytečného obyvatelstva a došlápnutí si na vzpurnou dělnickou třídu: v zásadě šíitskou lidskou sílu v petromonarchiích a na iráckém jihu.

I irácký nacionalismus se zakládal na oběhu ropné renty. Irák nezpochybňoval ekonomiku založenou na rentě, zpochybňoval jen její „parazitický“ aspekt a rozpor jeho vývoje spočíval v tom, že chtěl z renty udělat základ státní ekonomiky. Sám se tak musel ponořit do obrovského růstu vojenských výdajů. Neproduktivní charakter těchto výdajů je jen konkrétním aspektem absence cílů a důsledných průmyslových projektů. Irák mohl pouze doufat v oživení vývozu ropy a nedokázal vzdorovat pádu cen ropy na osm dolarů za barel. Irák Saddáma Husajna není posledním avatárem ekonomicky samostatného arabského nacionalismu – je produktem rozporů a neúspěšnosti středovýchodní integrace oblasti na základě renty. Integrace na základě renty, za úplného souhlasu západu, podrobila proletáře rozvojovému projektu, který stál na zahraničním dluhu a který se do konce osmdesátých let stal anachronismem. Všude tak existovaly specificky kapitalistické společenské vztahy a nikde patřičná dynamika jejich reprodukce.

Výsledkem války v Zálivu v roce 1991 bylo, že na Irák byla uvalena izolace od světového trhu, kterážto bývala jeho aspirací a před níž byli jeho tlustí, uniformovaní organizátoři hladomoru chráněni. Před deseti lety Spojené státy rozřešily globální problém s rentou tak, že kontrolu nad ní převzal americký stát a velké ropné společnosti. Válka v roce 1991 se tak zabývá nutnou eliminací autonomní postavy výběrčího renty jakožto autonomizace renty ve vztahu k celkové úpravě míry zisku. Americké vítězství odpoutalo stanovení, oběh a využití renty od potřeb, hmotných zájmů, rivalit a specifických charakteristik (demografických, historických, ekonomických, sociálních a konfesijních) vlastních místu výroby. Byla to rychlá a čistá práce, a to vše ve jménu „mezinárodního společenství“.

Současná válka

Toto globální řešení se sice mohlo stabilizovat, ale jen při opuštění Iráku. Byla-li válka v roce 1991 další válkou rozehranou na úrovni mezistátních vztahů, ta současná se otevřeně prohlašuje za regionální moment „celoplanetárního řešení“ vnitřních potíží, které zažívá globalizace reprodukce kapitálu: americká armáda intervenuje v Kandaháru, v Mogadišu či v Bagdádu stejně jako v Los Angeles. Spojené státy svým „partnerům“ vnucují nová pravidla kapitalistického výrobního způsobu. Na Středním východě i všude jinde se ekonomické zájmy Spojených států situují na organizační úroveň nadřazenou úrovni každého státu této oblasti či jejich souhrnu. Globalismus amerických zájmů si žádá dekonstrukci suverénních národních mocí a logiky územních hranic a rekompozici národních elementů do funkčních větví s nadnárodními posláními, a to vše jako součást opětovného sjednocení tohoto nového balkanizovaného světa pod „přirozeným vedením“ Spojených států. Být „nepřátelský k zájmům Spojených států“ znamená vše, co může představovat překážku pro volnou cirkulaci kapitálu – to je absolutní vydírání ostatních ekonomických mocností, absolutní kontrola nad veškerým tokem kapitálu. Irák je vzhledem ke své nedávné historii, své demografické váze, své schopnosti působit vojenské mrzutosti a svým zásobám ropy nevyhnutelnou překážkou pro nastolení této konfigurace.

Jestliže Spojené státy definují nepřítele jako „terorismus“, není to jen paranoidní propaganda. Irák sám je jen momentem ve vojenském procesu, který je ze své podstaty definován jako opakující se. Nepřítelem už totiž není zaměřený oponent, ale nestabilní forma opozice a odporu, která je reorganizaci vykořisťování a jeho reprodukce vlastní.

Islám je v těchto souvislostech modelovým protivníkem. Ten islám, který jednal jako pochop Spojených států při kolapsu arabského nacionalismu, jako národní projekt zmizel. Současný islám je výsledkem zpochybnění národního rámce kapitalistické akumulace a paradoxní situace při reprodukci pracovní síly, která je zároveň podrobena podmínkám vykořisťování a reorganizace práce, jež odpovídají globálnímu cyklu kapitálu a právě to ji vrací k „opětovnému“ vytváření „tradičních“ podmínek a rámců reprodukce. Od Rudého moře až po Indonésii problémem není údajná kontrakce kapitalistického vývoje, ale naopak nesmírný, specificky kapitalistický rozvoj, který se dnes už 25 let těší dobrému zdraví. Vzkříšení různých komunit totiž nalézá svůj význam v jejich závislosti na světovém trhu. Situace práce je v zásadě stejná jako v těch nejrozvinutějších oblastech: pracovní síla se střetává s kapitálem jako globálně společenská pracovní síla. Ale zatímco v rozvinutých oblastech ji kapitál globálně nakupuje a individuálně využívá, na nových periferiích se žádné globální nakupování nekoná. Proto je tak důležité ukázňovat pracovní sílu (protějšek k etnicizaci její reprodukce), když čelíte proletářům, co se stávají paupery a požadují bohatství v milostném/nenávistném vztahu ke Spojeným státům.

Co se Izraele týče, je v regionálních dějinách kapitalismu znovu vedoucí silou a donucením. Sionismus s jeho sociálním průkopnictvím a obrněnou demokracií je mrtev. „Tygříkovi“, co se vezl na zádech palestinské práce, došel dech. Poměr sil vzešlý z války v Zálivu vedl Izrael k uzavření dohod (v Oslu a Paříži), které byly notně anachronické už v době své ratifikace. Fragmentace národního zájmu, obrat ekonomiky ke špičkovým technologiím, schopnost dalších sektorů protloukat se jako mikrotoky, které jejich lidská síla potřebuje v lokálním měřítku, s prací dovezenou z dálného východu, která ji nahrazuje ve větších tocích, totožnost jeho vojenské aktivity s jeho politikou, to vše Izraeli přisuzuje poměrně zvláštní úlohu v celkovém regionálním rámci, jehož realizaci musí tato válka urychlit. V Izraeli je už zhodnocování kapitálu propletením prostorů. Měsíce, které této válce předcházely, jsou měsíci, kdy došlo k tomu nejextrémnějšímu zamlžení rozdílu mezi válkou a mírem, jejichž zmatení charakterizuje stát Izrael od jeho založení a od uzavření okupovaných oblastí. Co se Palestinské samosprávy týče, ta se delegitimizovala v procesu neustálých konzultací s okupační mocí, která ji vytvořila, a stala se pijavicí na dočasné lidské síle a zdrojích pocházejících z humanitární pomoci. Druhá Intifáda propuká stejně tak proti Palestinské samosprávě, jako proti izraelské kapitalistické okupaci. Vrácena do ghett a k lokální solidaritě, palestinská společnost a její boj se etnicizuje – jedná se o zcela moderní etnicizaci. Právě v ní nalézá schopnost přežít poměr sil, který ji odsuzuje být společností věčných cizinců a odděluje ji od izraelského proletariátu. I když je etnicizovaný, je to tento třídní boj, co staví stát Izrael proti Palestincům, a právě v tomto boji mezi třídami se všude konfliktně ustavují nové konfigurace reprodukce kapitálu.

Pacifistické hnutí

Pacifistické hnutí, které se v posledních měsících objevilo, nás chce ochránit před hrůzami války, v níž společnost představuje celek potenciálních civilních obětí. Odsuzuje válku a snaží se zabránit jejímu vypuknutí, jakoby stále ještě bylo otázkou. Obává se odstartování nekontrolovatelné a explozivní řetězové reakce, kterou si váleční štváči prostě neuvědomují. Pořád opakuje, že válka bude mít nepředvídatelné důsledky. Nepředvídatelné? Španělští, italští či angličtí (a dokonce francouzští) demonstranti si perfektně dali do souvislosti záměrné násilí společenské reorganizace na Středním východě s násilím již přítomným ve vztahu vykořisťování i násilím, které se v něm ještě objeví. Pacifistické hnutí jako takové čelně naráží na to, co je v sázce: kompromis, sociální management reprodukce pracovní síly a její vykořisťování už není specifickou starostí třídy kapitalistů. Válka je paroxysmální podobou této dennodenní banality: „vezmeme lidi a zahodíme je“. Společnost se bojí. Hnutí je pacifistické. Je proti do očí bijící nutnosti násilí, kterou je restrukturalizace kapitalistického vztahu prosycena, a je proti ní teď a způsobem adekvátním akceleraci restrukturalizace, kterou tato válka představuje. Toto násilí je tak křiklavě zřejmé, že to chápou i matky představené.[3] A o masové hnutí se jedná právě proto, že má tyto charakteristiky.

Je pacifistické, protože je jednomyslné, mezitřídní, konsenzuální. Demonstranti vědí, že současná válka je projevem obecného násilí, ale žádné výzvy ke „třídní válce“ je nepřimějí překonat tento radikální demokratismus, který je nutí stavět se proti válce tak, jako by byla jen projevem vůle hrstky politiků, jejichž protiprávní jednání a aroganci je třeba odsoudit. Hnutí obhajuje politické a sociální řešení konfliktů, uzavření kompromisu na všech úrovních; je proti institutu surového, fyzického a ekonomického násilí jakožto prostředku regulace společenských vztahů. Hájí velmi konkrétní a velmi skutečné zájmy a dokonale pochopilo obecnou funkci této války jakožto paradigmatu nového světového řádu. Z toho vycházejí všechny subjekty pacifistického hnutí: válka jako dysfunkce, ztráta rovnováhy, kterou je třeba obnovit skrze demokracii, obratem o sto osmdesát stupňů jménem našich států (avšak den po začátku války Chirac svůj vlastní postoj poopravil, když realisticky uznal, že nový řád světa nemůže být antiamerický), vyjednáváním, občanskou kontrolou nad mezinárodními institucemi, občanskou neposlušností. Nalézá-li svoji šíři právě zde, vděčí za ni i třenicím v globální třídě kapitalistů, které tato válka vynáší na světlo, a tomu, že se s jistými frakcemi shoduje. Konstruuje se a existuje totiž v těchto třenicích, které mu dodávají na jednomyslnosti tím, že ho legitimizují… ať se mu to líbí nebo ne.

Je-li však „mezinárodní společenství“ rozerváno americkou intervencí, bezpodmínečně je jednotné s ohledem na prostředky represe uplatňované v každé zemi. Z tohoto hlediska je mezinárodní krajina na „domácí frontě“ uniformní. Všechny státy v hlubokém pohnutí naslouchají výzvám papežů všech církví k umoudření, ale je to armáda nebo policie, kdo zasahuje proti těm, kdo překročí meze „symbolismu“ – tedy proti těm, kdo v každodenním životě zpochybňují to, čeho právě je tato válka zrychleným formováním: transformaci vztahu vykořisťování.

Restrukturalizace působí převrat všech společenských kombinací, všech společenských vztahů založených na kapitálu, vyvolává protiklad mezi společností a těmito mnohočetnými a po sobě jdoucími zvraty. Pacifistické hnutí je společenskou opozicí vůči restrukturalizaci, ale toť vše: společenská opozice. Je sice proti společenskému zvratu, ale společnost je jen posledním výsledkem výrobního procesu, z nějž vychází původ tohoto zvratu – výrobní proces jakožto proces vykořisťování byl tedy odstraněn, zmizel v oblacích kouře. To vede k paradoxnímu fenoménu: jestliže je pacifistické hnutí skutečně opozicí vůči restrukturalizaci, dělnická třída zatím neprojevila aktuální zájem účastnit se ho. Stávkující přístavní dělníci na západním pobřeží Spojených států dál nakládali vojenská plavidla. Jediným záměrem odborů ve Velké Británii bylo využít antiblairovského sentimentu k pokusu o vyřízení účtů s New Labour. Čím více se v Itálii vzdalujeme od městských center, tím méně viditelné jsou vlajky „PACE“[4] a CGIL je ve svých výzvách ke stávce více než nesmělá. Tento paradox je paradoxem sociální všednosti, která ve svém finálním složení maže svůj vlastní proces realizace jakožto výsledek výrobního procesu. Třídní boj a sociální hnutí se vzájemně nevylučují, nýbrž do sebe navzájem prostupují, ale nikdy spolu totálně nesplynou. Pacifismus tak ve své opozici vůči americké unipolaritě formuje opozici odpovídající restrukturalizaci, v níž třídní boj v jejím důsledku zmizel: sociální hnutí.


[1] Alain Joxe, The Empire of Disorder.

[2] Théo Cosme, Moyen Orient 1945-2002: Histoire d’une lutte de classes.

[3] Na demonstracích proti válce byla k vidění řada jeptišek.

[4] „Mír“ – tyto vlajky v barvách duhy dominují městské krajině v Itálii.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: