Skip to content

Příspěvek ke kritice politické autonomie

28.2.2011

Text Gillese Dauvého a Karla Nesica z Troploin, v němž se pokoušejí kriticky vymezit k otázce politické autonomie proletariátu a fetišizace přímé demokracie a sebeorganizace. Původní verzi textu sepsal G. Dauvé v říjnu 2008 a spolu s K. Nesicem ji upravili do této podoby, která v prosinci téhož roku vyšla jako šesté číslo Troploin Newsletter.

***

„Je velmi obtížné nutit k poslušnosti někoho, kdo si nepřeje velet.“

J.-J. Rousseau

Odtud mimo veškerou kritiku

Každá kritika demokracie vzbuzuje podezření a o to více kritika od těch, kdo si přejí svět bez kapitálu a námezdní práce, bez tříd, bez státu.

Veřejné mínění sice nemá rádo ty, kdo opovrhují demokracií z reakcionářského nebo elitářského hlediska, ale rozumí jim. Někdo, kdo popírá schopnost obyčejného muže či ženy organizovat a řídit si svůj vlastní život, je logicky proti demokracii. Ale někdo, kdo v tuto schopnost pevně věří, a přesto považuje demokracii za nevhodnou k lidské emancipaci, je odsouzen do odpadkových košů teorie. Přinejlepším se na něj shlíží jako na idiota; přinejhorším si získává pověst pomatence, který končí ve špatné společnosti úhlavních nepřátel demokracie: fašistů.

Vždyť, je-li „emancipace pracujících tříd dílem pracujících tříd samotných,“ nutně se zdá, že vykořisťovaní se nemohou emancipovat, pokud neodstraní mocenské struktury, které je zotročují, tj. pokud si nevytvoří své vlastní debatní a rozhodovací orgány. Není snad demokracie právě o uplatňování naší kolektivní svobody…? Meritem tohoto předpokladu je jeho jednoduchost: když chceme změnit svět a žít tím nejlepším možným lidským životem, co by mohlo být lepšího než tento život založit na institucích, které maximálnímu počtu lidí poskytnou co největší svobodu projevu a rozhodování? Krom toho, kdykoli bojují, ovládané masy obecně deklarují svoji vůli zavést autentickou demokracii, která doposud scházela.

Ze všech těchto důvodů je kritika demokracie ztracenou či zapomenutou bitvou.

Jádro pudla

Demokracie o sobě tvrdí, že je tím nejobtížněji dosažitelným cílem a zároveň cílem životně důležitým, ideálem, po němž touží všechny lidské bytosti: teorií i praxí kolektivní svobody. Demokracie se ztotožňuje s organizováním společenského života podle společných rozhodnutí zohledňujících potřeby a touhy každého, jak jen to jde.

Tento ideál ovšem rovněž tvrdí, že aby mohl být více než jen ideálem, musí se tento proces společného rozhodování odehrávat za podmínek rovnosti mezi námi. Pouhá politická rovnost dává každému občanovi sice práva, ale nikoli faktickou moc: skutečná demokracie pak znamená socio-ekonomickou rovnost, kde už nebude bohatých ani chudých, pána ani sluhy, šéfa ani zaměstnance. Takže celková reorganizace a spravedlivé rozdílení bohatství umožní každému z nás spravedlivý podíl na rozhodování o věcech velkých i malých. Budeme mít demokracii, která nebude jen formální, ale skutečná.

A zde narážíme na logickou chybu.

Dělit se je sice základní a elementárně nutný postoj člověka, ale nikdo od něj vážně nečeká, že by mohl vyřešit sociální otázku. Přinejlepším ji může zmírnit. Ještě nikdy žádný mravokárce či prorok nepřesvědčil bohaté a mocné, aby rozdělili své bohatství a moc spravedlivě mezi všechny lidské bytosti. Máme proto nárok ptát se, z čeho tato společenská (a ne jen politická) „spravedlnost“ vyplyne. Demokracie jí sama o sobě dosáhnout nemůže. Této tzv. „skutečné“ demokracii schází reálnost.

Demokracie je protikladem: předstírá, že poskytuje a zaručuje něco esenciálního, co se jí ale nevyhnutelně vymyká.

Přesto, byť většina lidí dlouze rozpráví o chybách demokracie, jen velmi málo z nich je ochotno bavit se o její povaze, protože se zdá být tím nejlepším rámcem pro lidskou emancipaci a jediným způsobem jak jí dosáhnout. Každý odpor proti vykořisťování a každá snaha o vytvoření světa bez vykořisťování musí čelit tvrdé realitě kontroly vykořisťovatelů nad vykořisťovanými. Nekonečný boj proti továrnímu despotismu, proti vládě šéfa na pracovišti i mimo továrnu a rovněž boj za kontrolu zdola nad stávkou, zacházejí za pouhé odmítnutí být závislý na šéfovi, místním politikovi nebo dokonce na odborovém či stranickém vůdci. Tato negace má i svůj pozitivní rozměr. Je to první krok k přímým, nekonkurenčním vztahům, které s sebou nesou nové způsoby setkávání, diskutování a přijímání rozhodnutí. Žádné sociální hnutí, velké či malé, se nemůže vyhnout tomuto tématu: Kdo je tady pánem? Jinak, bez procedur a struktur odlišných od rozhodování shora dolů, se bude s „nižšími třídami“ navěky zacházet jako s méněcennými. Ať už se jim říká komuna, výbor, kolektiv, sovět, rada nebo jednoduše všeobecné shromáždění, každý, kdo se těchto orgánů účastní, realizuje svoji individuální svobodu i svoji kolektivní existenci. Volnost a bratrství žité v činech.

Ale vytváří tyto formy hnutí nebo jsou jen jeho projevem a strukturou?

Odbýt naši otázku s tím, že tyto formy jsou činné oběma způsoby, je k ničemu…

…protože v povaze demokracie je, že s debatou a rozhodováním nezachází jako s takovými, tedy jako s jednou komponentou společenského života (a tudíž veškeré pozitivní změny), ale jako s primární podmínkou společenského života (a tudíž veškeré pozitivní změny). A právě o tom bude řeč.

Během toho si rovněž ukážeme, jak ještě atraktivněji klamné je toto oslepující světlo, protože samo slovo „demokracie“ je popletené a matoucí.

Prvně se ale trochu projděme dějinami, abychom viděli, jak se naše kritika liší od jiných.

Tradicionalistická či reakcionářská kritika

I přes vzájemné odlišnosti oponenti Velké francouzské revoluce jako třeba Burke, pozdní monarchisté jako Ch. Maurras nebo němečtí myslitelé Konzervativní revoluce ve 20. století sdíleli společnou nechuť k lidským právům, protože všichni zavrhují představu univerzálnosti lidského druhu. „Za svého života jsem viděl Francouze, Italy, Rusy atd.; co se člověka týče, musím se přiznat, že jsem ho nikdy nepotkal (…)“ (J. de Maistre, 1796). Dávají totiž přednost údajně reálné abstrakci půdy, národa, lidu, Volk atd. před zjevněji abstraktnější abstrakcí moderního volícího občana. Podle nich lidské bytosti mohou být „bratry“ a „sestrami“ jen tehdy, náleží-li k určité skupině nebo mají-li určitý původ. Touto skupinou může být dokonce (německé) dělnictvo v Dělníkovi (1932) E. Jungera, ale pořád je to omezená skupina. Komunismus je oproti tomu možností univerzality.

Naše kritika se zabývá státem, ať už demokratickým nebo diktátorským. Reakcionářská kritika se zabývá demokratickým státem. Fašismus demokracii z hlouby nenávidí a když se dostane k moci, odstraní politickou soutěž, ale na demokratickém systému nenávidí parlamentní procedury a nikoli státní instituce, které fašisty vábí a oni je dobývají, okupují a opevňují, čímž dovádějí do krajnosti možnosti, které existují ve všech parlamentních režimech.

Komunismus je proti demokracii, protože je proti státu. Fašismus je pouze proti demokracii, protože je pro stát. My se s demokracií potýkáme jako s formou státu, zatímco reakcionáři se s ní potýkají jako s politickou formou, kterou považují za příliš křehkou, než aby mohla ubránit stát. Mussolini a Hitler zničili parlamentarismus, aby stvořili všemocnou centrální výkonnou a správní moc. Komunisté se museli s parlamentarismem vypořádat jako s jednou z forem (a to nikoli křehkou) vládnutí a represe. Reakce pranýřuje svobodnou vůli a buržoazní individualismus, aby je nahradila (starými či novými) formami opresivní autority, zatímco cílem komunistické perspektivy je uskutečnění individuálních aspirací na svobodu, která je jak osobní, tak žitá s druhými.

Nietzscheho kritika

V Nietzscheho očích po společnosti pánů vládnoucích otrokům přišla společnost průměrného člověka, člověka z mas, v níž jsou již jen otroci. Autor Zarathustry byl pro novou aristokracii, která by se již nezakládala ani na rodu, ani na penězích, ani (oproti nacistickému výkladu) na moci, tím méně na rase, ale na svobodném duchu, který se nebojí samoty. Protože by rád, aby každý z nás povstal nad sebe a nad „stádo“, Nietzsche je proti socialismu (v jakémkoli kolektivismu spatřuje jiný typ stádovitosti) i proti anarchismu („autonomní stádo“, jak tomu říká v Mimo dobro a zlo).

Co se nás týče, chyba Nietzscheho vize nespočívá v jeho elitářství, které je nepopiratelné (v tomto ohledu Třetí říše jeho spisy příliš nepřekrucovala). V zásadě řešení, které není ani historické ani politické, nýbrž mytické a poetické má smysl a hodnotu jen jako umělcova etika. Nietzscheovskou politiku nelze rekuperovat, protože neexistuje. On se totiž nezabýval otázkou společenskou. Podle jeho etiky má žít jen jedinec, a to s rizikem, že přijde o rozum, jako se to stalo filozofovi samotnému.

Individualistická kritika

Demokratický systém je často obviňován, že drtí jedince pod tíhou kolektivu. Básník a dandy Charles Baudelaire (1821-67) napsal: „Není nic směšnějšího než hledat pravdu v počtu (…) volební urna je jen způsobem vytváření policejního sboru.“ A ve 20. století Karl Kraus: „Demokracie je právo každého být otrokem všech.“

Jakkoli může být v tomto hledisku prvek pravdy, stoupenci demokracie mají odpověď připravenou. Nepopírají tlak demokracie na jedince. Říkají, že demokratický systém dává každému větší rozsah svobody, než jaký by měl, kdyby byla jeho individualita uzamčena buď sama v sobě, nebo v neorganizovaném kontaktu s ostatními.

Někteří individualisté jsou sociálnější než jiní. Navrhují sdružení volné dohody jedinců. To je ale jen jedna z variant demokratické smlouvy, možná jedna z nejpokrokovějších.

Ignorování demokracie

Před rokem 1848 důležité složky socialismu od demokracie nic neočekávaly, protože stály mimo politiku. I přes vzájemné spory se tyto myšlenkové školy shodovaly na generalizaci spolků jakožto léku na „rozdělenost“ (P. Leroux) způsobenou triumfem průmyslu a peněz. Stačilo jen kombinovat vášně (Fourier), tvůrčí myšlení a výrobní schopnosti (Saint-Simon) nebo vzájemné vazby (Proudhon). Na rozdíl od neobabeufistů, kteří podědili Babeufovu zkušenost a obhajovali uchvácení politické moci organizovaným masovým násilím, všichni výše zmiňovaní myslitelé věřili ve vládu mravů: nový svět se nezrodí ani tak z nutnosti, jako z etického popudu. Někteří dokonce doufali, že socialismus by mohli založit (vlastně financovat) šlechetní osvícení buržoové – nejprve v malém a pak by rostl, jak by většina společnosti následovala jeho příkladu, s čímž politická moc neměla skoro nebo vůbec nic do činění: proto nebyla žádná revoluce potřeba.

Není to ani kritika politiky ani demokracie.

Komunistická perspektiva je antipolitická a ne apolitická.

Revolučně syndikalistická kritika: obcházení demokracie

Ač by se mohlo zdát, že je zajímavá jen historicky, tato kritika je dnes stále činná – samozřejmě jinak než v roce 1910. Idea vstřebání politiky do ekonomiky, tj. dosažení bezprostředně sociální demokracie opět vyplouvá na povrch v současné utopii uchvácení lokální moci, které bude natolik všeobecné, že připraví centrální politickou moc (stát) o její opodstatnění, čímž z nás sejme nutnost zničit stát. J. Holloway ve své knize Změnit svět bez dobytí moci (2002) tvrdí, že radikální transformace je dnes natolik zapuštěná v našem dennodenním životě, že postupně přeměňujeme předivo společnosti, aniž by byl zapotřebí potenciálně diktátorský předěl. Evoluce namísto revoluce, co jiného? Představa „pomalých revolucí“ nedávno teoretizovaná A. Bartou, částečně inspirovaná situací v Mexiku a přejímaná mnoha radikály, se rovná žádné revoluci.

I v polovině 19. století se někteří nezabývali demokracií a místo toho doufali, že ji obejdou.

Proudhon věřil, že práce dala pracujícím masám politickou schopnost: najděme nový způsob výroby zboží, udělejme buržuje zbytečnými a to ostatní vyplyne a dílna nahradí vládu. Demokracie se ani neakceptovala ani se proti ní nebojovalo – přímo se uskutečňovala prací bez jakéhokoli zprostředkování.

Asi o padesát let později měl revoluční syndikalismus averzi k parlamentní demokracii. Nástrojem změny se měla stát práce organizovaná v průmyslových (a ne profesních) svazech, které by sjednocovaly celou třídu, kvalifikované i nekvalifikované. Proudhon byl ideologem řemeslníků a drobného průmyslu. Anarchosyndikalismus se sice adaptoval na věk trustů a velkých továren, ale princip byl podobný: sloučení průmyslu s vládou. Nejprve měl svaz jednat jako rovnostářský orgán bojující proti šéfům a policii a později během revoluce i po ní spravovat ekonomiku. Někteří syndikalisté jako třeba De Leon v USA sice chtěli paralelní politickou a průmyslovou akci, ale politika pro ně zcela zjevně stála mimo parlament a proti němu.

Revolučnímu syndikalismu se vyčítá jeho elitářství. Je pravda, že zdůrazňoval roli aktivních menšin, které měly pohnout méně vyspělé k činu. Cílem většiny revolučních syndikalistů ale byla aktivní třídně uvědomělá masová elita, naprosto odlišná od těch, koho viděli jako pasivní masu sociálně demokratických voličů, kteří jsou jako ovce. Georges Sorel (1847-1922) se domníval, že život v dělnickém svazu na rozdíl od parlamentního nebo stranického života plodil „spravedlivou a skutečnou organizovanou rovnost“, neboť všichni jeho členové byli námezdně pracující a byli mezi sebou navzájem solidární. „Novým politickým principem proletariátu“ je „vláda profesních skupin“ sebeorganizovaných na pracovišti. „Orgány odporu nakonec rozšíří svůj rámec natolik, že pohltí skoro všechnu politiku“ v úspěšném „boji za vysání veškerého života z buržoazní politické organizace.“

V jednom měl Sorel pravdu: „Marx věřil, že demokratický režim má tu výhodu, že dělníky již neláká boj proti monarchii nebo aristokracii a představa třídy se stává snadněji uchopitelnou. Zkušenost nás učí opak; demokracie docela dobře brání socialismu v postupu, protože odklání mysl dělníků k odborářství pod vládní ochranou.“ (1908)

Sorel však proti Marxovi uhrál jen negativní bod, protože zkušenost rovněž učila opak toho, co očekával on: svaz zklamal stejně jako strana a byla to buržoazní demokracie, kdo ze sebeorganizace svazu často vysál veškerý život.

„Společnost nelze zničit s použitím těch orgánů, které jsou tu od toho, aby ji uchovaly (…) každá třída, která se chce osvobodit, si musí vytvořit své vlastní orgány,“ napsal H. Lagardelle v roce 1908, aniž by si uvědomoval, že jeho kritiku lze aplikovat stejně tak na odbory (včetně údajně revolučně syndikalistické francouzské CGT, která rychle kráčela k byrokratizaci a třídní kolaboraci), jako na strany Druhé internacionály. Revoluční syndikalismus odvrhoval voliče a preferoval výrobce: zapomněl totiž, že buržoazní společnost vytváří oba a z obou žije. Komunismus oba překročí.

Antiparlamentarismus

Chápat všeobecné volební právo jako akt, kterým dělníci vyměňují svoji potenciální agresi za volební lístek, je součástí základů společenské kritiky. Napadání voleb je konstantním tématem pro anarchisty a před rokem 1914 nebylo neobvyklé ani mezi socialisty. Všechny levé frakce a strany v Druhé internacionále se shodovaly, že každý parlament zůstává pod kontrolou vládnoucí třídy a volební den je vždy brzdou radikalismu. Po roce 1917 se z toho stala fundamentální zásada všech variant komunistů. I ti, kteří obhajovali taktické využívání voleb, považovali za politickou bázi a orgán budoucí revoluce sověty a nikoli parlament.

Zároveň je třeba říci, že odmítnutí parlamentu naši perspektivu neshrnuje ani nedefinuje o nic víc než pohrdání boháči nebo nenávist k penězům. Na staré buržoazní instituce útočil i Mussolini, a co se toho týče, dařilo se mu.

Bolševická kritika: sověty versus parlament

V roce 1920 napsal Trockij proti Kautského dílu Terorismus a komunismus, které vyšlo o rok dříve, polemickou knihu stejného názvu. Kautsky stavěl demokracii a svobodu mas proti občanské válce a systematickému užívání násilí. Trockij oproti tomu rozlišuje mezi demokracií jako všeobecným volebním právem a demokracií jako masou lidu: abychom pochopili, co se myslí „lidem“, musíme se pustit do třídní analýzy.

Před parlamentarismem, jak jej známe od konce 19. století, vysvětluje Trockij, nám dějiny skýtají příklady rané konzervativní demokracie: agrární demokracie farmářů v Nové Anglii v podobě městské schůze, švýcarská samospráva městských nižších středních tříd a bohatého rolnictva (velebená Rousseauem ve Společenské smlouvě, 1762). Pak, jak se kapitál a práce stávaly „proti sobě stojícími třídami společnosti“, vyvinula se buržoazní demokracie jako „obranná zbraň“ proti třídním antagonismům. Trockij čtenáři připomíná, k čemu západní civilizovaná demokracie vedla: ke světové válce.

Co se Ruska týče, Trockij ospravedlňuje teror a donucovací metody tím, že jsou jedinými dostupnými metodami, když se proletariát musí bránit proti daleko terorističtější a krvelačnější kontrarevoluci. „Až občanská válka skončí (…) prostřednictvím systematicky aplikované pracovní služby a centralizované organizace distribuce bude celé obyvatelstvo vtaženo do všeobecného systému ekonomické úmluvy a samosprávy.“

Víme-li, že Trockij ve stejné době obhajoval nucenou militarizaci práce (hezky česky: nucené práce pro desítky milionů lidí), můžeme tyto řádky číst jedině jako projev vladaře, který ospravedlňuje svoji vlastní moc nad obyčejnými lidmi. Víme sice, že sovětská demokracie byla za vlády bolševiků jen klam, ale o to tu nejde. Co se nás týče, v této eseji se Trockij do demokracie strefuje jen kvůli tomu, čím se stala v kapitalismu: „imperialistickou demokracií“. Takže, „(…) zapuzujeme demokracii ve jménu soustředěné moci proletariátu.“ Zajímá se o formy, kterých demokracie nabývá (a tvrdí, že bolševismus později dosáhne vyšší formy), a nikoli o podstatu demokracie. My se budeme muset zabývat demokratickým principem.

Anarchistická kritika: rozptýlení moci

Leninismus sužuje touha uchvátit moc a anarchismus obsedantní strach z moci. V reakci na autoritu a diktaturu je anarchismus pro kolektiv místo vedení, pro horizontální místo vertikálního, pro komunu místo vlády, pro decentralizaci místo centralizace, pro samosprávu místo vrcholového managementu, pro místní komunitu místo masového elektorátu. Je pro pluralitu opravdových demokracií místo jedné falešné, dokud univerzalizovaná demokracie nakonec nezničí stát. Spousty malovýrobních a životních jednotek budou dostatečně dynamické, aby se daly dohromady, aniž by některá z nich pozbyla svoji autonomii. Tak jako polis za antických časů, moderní metropolis padá za oběť oligarchickým tendencím – myriády federovaných družstev, kolektivů a čtvrtí budou schopny řídit samy sebe a tak zůstat demokratické. Rozdělí-li se moc mezi milióny prvků, stává se neškodnou.

Problém moci však nevyřešíme rozprostřením jejích kousků všude kolem.

Bordigova kritika: diktatura versus demokracie

Amadeo Bordiga je jedním z velmi mála, kdo se demokracií seriózně zabývali: nehleděl na její metody, ale na její princip. Proletářskou demokracii však tolik spojoval s demokracií buržoazní, že mu samotný princip unikl.

Jeho východiskem je, že demokracie spočívá v jedincích, kteří se považují za vzájemně si rovné, kteří si svůj vlastní názor dělají podle své svobodné vůle, pak jej porovnají s názorem ostatních, načež přijmou rozhodnutí (obvykle po hlasování a podle pravidla většiny – což je pro tuto definici sice důležité, ale nikoli zásadní). Parlament dusí proletáře, protože je nutí do politického partnerství s buržoi. Na tomto konstatování není nic originálního, ale následná dedukce už zase tak běžná není: Bordiga se domnívá, že je třeba odmítnout rovněž dělnickou demokracii, protože rozkládá bojového ducha proletariátu na jednotlivá individuální rozhodnutí. Demokracie znamená setkání rovných práv a vůlí, které je v buržoazním parlamentarismu nereálné a v třídní aktivitě proletariátu bezpředmětné: revoluce nezávisí na tom, že se sejde masa individuálních rozhodnutí, ani na většinových či proporčních procedurách, ale na schopnosti organizovaného proletariátu jednat jako centralizující těleso a kolektivní mysl. (Bordiga tomuto tělu a mysli říká „strana“, ale jeho strana je velice odlišná od leninistické strany, neboť nestojí na socialistických intelektuálech přinášejících  zvnějšku socialismus do dělnické třídy. Aby to ale nebylo tak jednoduché, Bordiga Leninovu koncepci strany nikdy otevřeně nekritizoval.)

„(…) princip demokracie nemá žádnou vnitřní hodnotu. Není „principem“, nýbrž spíše prostým mechanismem organizace (…) revoluce není problémem organizačních forem. Naopak je problémem obsahu, problémem nekonečného procesu hnutí a akce revolučních sil (…)“ (Demokratický princip, leden 1922).

O několik desítek let později Bordiga napsal: „‘Obsahem socialismu’ (…) nebude proletářská autonomie, kontrola nad výrobou a její správa, ale vymizení třídy proletářů, námezdního systému, směny – dokonce i v její poslední přežívající podobě jakožto směny peněz za pracovní sílu; a konečně zmizí i jednotlivý podnik. Nebude (…) na kom se dožadovat autonomie.“ (Základy revolučního komunismu, 1957)

A vskutku, komunistická revoluce je vytvořením neziskových, neobchodních, kooperativních a bratrských společenských vztahů, což nutně znamená rozbití státního aparátu a odstranění oddělených firem i s penězi jako univerzálním prostředkem (a pánem) a prací jakožto separovanou aktivitou. A to je ten obsah.

Co už ale Bordiga nevidí, je to, že tento obsah nevzejde z kdekterého druhu formy. Některé formy jsou s tímto obsahem nekompatibilní. Nemůžeme vyvozovat závěr, že to jediné, na čem záleží, je cíl: cíl dělají prostředky. Určité prostředky nás dostanou blíže k cíli, který chceme, zatímco jiné ho víc a více vzdalují a nakonec zničí jeho možnost. Komunistický obsah (který Bordiga správně zdůrazňoval) se může zrodit jedině ze sebeorganizované akce „nesmírné většiny“ proletariátu (Manifest komunistické strany). Komunistické hnutí není demokratické a není ani diktátorské, rozumí-li se diktátorem jedna část proletariátu utlačující ty ostatní. Tato část brzy ztrácí jakýkoli proletářský charakter, který měla, a mění se v privilegovanou skupinu, která říká lidem, co mají dělat. A k tomu došlo v Rusku, jak někteří – jako třeba Otto Rühle – pochopili již v letech 1920-21.

Bordigovi schází kritika politiky. Revoluci si představuje jako posloupnost fází: prvně nahradí moc buržoazie, pak vytvoří nové společenské vztahy. Proto mu nedělá potíž věřit, že bolševici mohli Rusku vládnout léta a, i když nebyli schopni tuto zemi komunisticky transformovat, přesto prosazovat světovou revoluci. Jenže moc není něco, čeho se mohou revolucionáři držet, když v jejich zemi či kdekoli jinde žádná revoluce neprobíhá. Stejně jako podle mnohých ostatních, i podle Bordigy se moc rovná nástroji. Když Jan Appel v létě 1920 pobýval v Moskvě jako delegát KAPD, ukazovali mu továrny s dobře promazanými stroji, na nichž se nedalo pracovat, protože chyběly náhradní díly: až v Evropě vypukne revoluce, říkali mu ruští dělníci, pošlete nám náhradní díly a my ty stroje zase budeme moci rozjet. Po říjnu 1917 o sobě bolševici museli přemýšlet podobně: jako o mašinérii, která se připravuje na světovou revoluci. Moc (a o to více státní moc) naneštěstí není nástrojem, který čeká na správné použití. Je to společenská struktura, která nezůstává v pohotovostním režimu dlouho. Má totiž svoji funkci: spojuje, pohání lidi k činnosti, nastoluje, organizuje to, co existuje. Je-li tím, co existuje, námezdní práce a zbožní směna – dokonce i v originální a provizorní podobě, jakou měly roku 1920 v Rusku – moc bude spravovat tento druh práce a tento druh směny. Lenin tak zemřel jako hlava státu. Oproti tomu, revoluční struktura se definuje pouze svými skutky a nejedná-li, brzy uvadne.

Stejně jako Trockij i Bordiga teoretizuje nezbytnost násilí proti konkrétním proletářům ve jménu budoucích zájmů proletářů obecně: ještě v roce 1960 bude stále ospravedlňovat bolševické potlačení kronštadtské vzpoury v únoru-březnu 1921. Nikdy nepochopil, že v době, kdy napsal Demokratický princip, ruská zkušenost, kterou široce využíval k podepření své teze, eliminovala veškerou revoluci, co v Rusku zbyla. Bordiga útočil na demokratický formalismus ve jménu revoluce, která již byla více formální než skutečná.

Diktatura je opakem demokracie. Opak, ale není kritikou demokracie.

Komunismus rad: od antibyrokratismu k nenásilí

„Německo-holandská“ Komunistická levice se shodovala s Komunistickou levicí „italskou“ na odmítnutí buržoazní demokracie. Začátkem 30. let 20. století ani A. Pannekoek ani P. Mattick ani zbytky Unionen v Německu nevěřili, že nástupu nacismu by bývalo šlo zabránit, kdyby SPD a KPD (a spolu s nimi všichni ostatní demokraté) spojily síly a namísto vzájemných půtek bojovaly proti Hitlerovi. Pannekoek byl stejně jako Bordiga kritikem antifašismu. Spor se soustředil na dělnickou demokracii.

Někteří revolucionáři se příznačně začnou nazývat „komunisty rad“. V roce 1920 však byl protiklad mezi dělnickými radami a stranou (tedy leninistickou stranou) jen jedním aspektem toho, za čím stála Německá levice – bezpochyby důležitým aspektem, ale ne takovým, který by ji sumarizoval. Až se o desítky let později bude někdo definovat zdůrazňováním rady jako takové, bude to znamenat, že dává prioritu způsobu organizace.

Ti, kdo jsou dnes známi jako „komunisté rad“, byli jedni z nejstarších kritiků bankrotu bolševismu a zůstávají jedněmi z nejlepších. Ale, jak čas plynul, komunisté rad měli sklon nakládat s byrokracií jako s hlavní překážkou na cestě k revoluci a s dělnickou demokracií jako s hlavním nástrojem jak se vyhnout byrokratické evoluci. V teorii i v praxi se tyto skupiny bojí všeho, co by snad mohlo na dělnickou třídu vyvíjet nějaký nátlak. Komunismus rad je dovedl k demokracii rad, jako by komunismus byl nejlépe dosažitelný demokracií. Netřeba říkat, že nešlo o buržoazní demokracii, ale o demokracii dělnickou, avšak v tomto ohledu jak buržoazní, tak dělnická forma proklamují tentýž účel: zabránit omezování osobní svobody nebo ho omezit.

Neodpovídáme (jako by to udělal Bordiga), že individuální svoboda je iluzí a pro komunismus je irelevantní. Říkáme jen, že demokratický princip každopádně nemůže garantovat takovou svobodu.

Za touto snahou o nenátlak je touha vyhnout se konfliktům, které končí vzestupem vůdců. Jak už to bývá, „ochrana“ poskytovaná demokracií funguje jen při absenci vážné krize mezi dotyčnými osobami, ať už jsou to proletáři nebo buržoové. Jakmile debata nestačí k dosažení rozhodnutí dobrovolně přijatého skupinou jako celkem, skupina nemůže pokračovat coby pouhá konfrontace svobodných vůlí (pokud se nejedná jen o debatní spolek přátel). Buď si skupina myslí, že zachování pospolitosti je důležitější než daná neshoda, nebo se rozštěpí. Nebo nějaké rozhodnutí účastníkům vnutí. Ve všech případech se demokratický princip odsouvá bokem.

Předpokládáme-li, že si nějaká radikální skupina absolutizovala svobodnou vůli, nedělala by taková skupina nic, než přeposílala data a informace: nezastávala by žádnou teorii kromě teorie směny, teorie nezbytnosti autonomie. Žádnou teorii kromě teorie směny, teorie nezbytnosti autonomie. Žádná teorie kromě teorie, že dělnické třídě se žádná teorie nesmí vnucovat. Takováto neteorie je ovšem kritikou nedotknutelná, což skupině pomáhá vytvořit si svoji vlastní neformální byrokracii.

Bordigova teorie strany problém popírá. Radovectví se mu vyhýbá čekáním na tak (nereálnou) drtivou většinu proletariátu, že se celý konflikt rozřeší bez verbálního či fyzického násilí. Alternativa „strana nebo autonomie“ se zrodila z našich minulých debaklů. Budoucí revoluční hnutí bude muset onu alternativu překonat.

Kritika „formální“ demokracie

Zásluhou tradiční marxistické analýzy je zdůrazňování, že demokracie skýtá možnosti, které se stávají skutečností jen pro ty, kdo jsou schopni jich využít: v třídní společnosti k tomu vždy budou mnohem lépe situováni příslušníci vládnoucí třídy. Každý si může (skoro) svobodně vydávat noviny, ale reklamy potřebné k financování deníku nebo časopisu nepoplynou do antikapitalistického tisku. Volební lístek Henryho Forda sice platí za jeden hlas stejně jako volební lístek jednoho z jeho dělníků, ale pan Ford bude mít na veřejné záležitosti větší vliv než kterýkoli z jeho dělníků či dokonce tisíce jeho dělníků.

Tak jako některé předchozí kritiky i tato vypichuje podstatný rys demokracie, ale jejím nedostatkem je, že demokratické formy pojímá, jakoby postrádaly reálnost, zatímco ony jsou skutečné, mají svoji vlastní realitu.

Často se říká, že svobody přiznávané demokratickým režimem jsou jen kosmetické: to je sice pravda, ale jen část pravdy. Každý ví, že svoboda projevu je užitečnější pro obchodního právníka než pro jeho uklízečku. V nerovné společnosti jsou nerovné i znalosti, kultura, politika a přístup na veřejnou scénu. Jenže dnes stejně jako včera pracující, obyčejní lidé, dokážou zlepšovat svůj úděl využíváním a rozšiřováním možností, které jsou jim ponechány, čímž dávají svobodám jistý obsah, takže ty nejsou jen prázdnými skořápkami. Pravda, příčinou těchto zlepšení byla více přímá – často násilná – akce než demokracie v pravém smyslu slova: nicméně zákonné odbory, soudní orgány, stejně jako místní úřady, poslanci parlamentu či dokonce vlády nakloněné dělnictvu pomáhají takové požadavky kanalizovat, takže je umírňují a protlačují zároveň. Již skoro 150 let demokracie a reformismus žijí partnerským životem, ačkoli často jsou podivnými spolunocležníky.

Vysvětlení, že dělníkův volební lístek má jen formálně stejnou váhu jako volební lístek jeho šéfa, dokazuje jen, že tzv. politická rovnost nekompenzuje společenskou nerovnost. Jenže reformisté nikdy netvrdili opak. Říkají: „Jelikož volební lístek pana Forda má milionkrát větší váhu než volební lístek jednoho z jeho dělníků, dejme dohromady hlasy miliónů dělníků a budeme silnější než Fordovic rodina. Změníme tak ve skutečnost zdání moci, kterou nám buržoazie přiznává.“ Silou práce oproti moci kapitálu je její početnost: mluvit na veřejnosti, vydávat noviny nezávislé na tisku šéfů, organizovat se na pracovišti, scházet se a demonstrovat na ulici je podle zkušenosti vykořisťovaných a utlačovaných přeci jen snazší v demokracii. Obecně vzato, masa obyvatelstva má více možností jak zlepšit své pracovní a životní podmínky za Adenauera než za Hitlera, za De Gaulla než za Pétaina, za Allendeho než za Pinocheta, za Felipe Gonzalese než za Franka atd.

Kdyby parlament byl jen šalbou a svoboda projevu pouhým podvodem, už by žádné parlamenty, strany nebo politické kampaně neexistovaly, neshromažďovaly by pořád voliče a už vůbec by nerozdmýchávaly jejich vášně. (Pokud si ovšem nemyslíme, že se tak děje díky neustálé a prohnané snaze buržoazie o formování společnosti – více než jedno století demokratického režimu by už ale určitě muselo lidem otevřít oči…) Demokracie není show – není jen show.

Takže Churchill měl pravdu…?

Zdá se, že náš stručný průzkum nám nechává jen jednu jedinou možnost, kterou W. Churchill shrnul 11. listopadu 1947 v „matce parlamentů“, Dolní sněmovně: „Demokracie je tou nejhorší formou vlády – až tedy na všechny ostatní formy, které se čas od času zkouší.“

Je příznačné, že nejznámější definice demokracie musí stát na paradoxu, dokonce na hře se slovy. Každý si vlastně z Churchillovy fráze dělá legraci, a přesto ji všichni akceptují, jen s jednou výhradou: každý si myslí, že má recept jak z tohoto menšího zla skutečně dostat to nejlepší.

(Příznačné je i to, že slavný britský státník v jiné frázi přidal k pragmatismu cynismus: „Nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutová konverzace s průměrným voličem.“ Tato druhá věta se už tolik necituje: pohrdání aktéry – případnější by bylo slovo kompars – demokracie, které je z ní patrné, by mohlo diskreditovat první definici.)

Vraťme se ale k samotnému slovu.

Westminster není na Akropoli

Vrátíme-li tuto skutečnost, které se obecně říká demokracie, tam, kam patří, tj. do historie, uvědomíme si, jak nevalně je toto slovo adaptováno na to, co už pár set let označuje.

Moderní časy daly pojmu zrozenému v antickém Řecku zcela nové užití. Dnes člověk na ulici, akademik nebo politický aktivista, každý používá slovo demokracie pro Atény 5. století před n. l. stejně jako pro Itálii nebo Švédsko 21. století. Lidé, kteří by se nikdy neopovážili hovořit o prehistorické „ekonomice“ nebo „práci“ u kmenů na Nové Guiney, nespatřují žádný anachronismus v aplikování téhož termínu na systém, kde občanství znamenalo schopnost (teoretickou, ale částečně také faktickou) vládnout a nechat si vládnout, a na dnešní systém, kde pro 99% občanů není občanství nic jiného než právo být zastupován.

Za dávných dnů panovala větší ochota přiznat si tuto propast. James Madison, jeden ze zakládajících otců Ústavy USA, rozlišoval mezi demokracií, kde se „lid schází a osobně vykonává svoji vládu,“ a republikou (termín římského a nikoli řeckého původu), kde se „shromažďují a spravují ji prostřednictvím svých zástupců a pověřenců.“ Jak šel čas a povstal moderní byrokratický stát (jemuž Madison oponoval), demokracie se stala pouhým synonymem pro moc, která sice nezadatelně náleží lidu, ale ten ji nevykonává.

Selský rozum naříká nad limity řecké demokracie uzavřené ženám, otrokům a cizincům a raduje se nad otevřeností moderní demokracie stále širším složkám obyvatelstva. Ideálem radikálních demokratů je demos, který by uvítal všechny lidské bytosti na daném teritoriu. Zapomínají, že starověký Atéňan, který měl to štěstí, aby požíval občanství, nebyl občanem proto, že byl lidskou bytostí, nýbrž proto, že byl náhodou spoluvlastníkem polis: byl malým či velkým pozemkovým vlastníkem. Demokratický systém vzniknul jako způsob co nejhladšího zvládání rozporů v komunitě mužských hlav rodiny, neúprosně rozdělované čím dál tím nerovnější distribucí bohatství.

Jen proto, že se omezovala na skupinu, která sdílela něco životně důležitého (vyšší společenské postavení, byť podrývané peněžními rozdíly), mohla si řecká demokracie dovolit participativnost (což ji ovšem neuchránilo od periodických krizí). Dnes se v Evropě nebo USA nedá nic srovnat s demos za Periklových časů. Když se aplikuje na společnosti ovládané vztahem kapitál-práce, slovo „demokracie“ vypovídá víc o tom, jak o sobě tyto společnosti smýšlejí, než o jejich realitě.

Otázka slov?

Chceme-li se držet slova komunismus a ohrazujeme se proti demokracii, nečiníme tak z tradice, ale na základě historických motivů. Navzdory svým nedokonalostem komunismus vyjadřuje snahu vykořisťovaných a lidského druhu osvobodit se. Toto slovo a představa byly smysluplné (tedy diskutabilní a diskutované) v roce 1850 i 1900. Revoluce, která v Rusku neuspěla, a později stalinismus tento termín zatížily zcela odlišným významem. Jak kdysi vysvětlovala SI (č. 10, 1966), ze zajatých slov se stávají vězni na nucených pracích: i ony jsou nuceny pracovat ku prospěchu těch, kdo je zajali. Komunismus ze své podstaty není opresivní ani byrokratický.

Oproti tomu demokracie je překrouceným slovem od té doby, co se vrátila skrze ústa buržoazních revolucionářů od 18. století dál a většiny (ale ne všech) socialistů 19. a 20. století. Ono překroucení není bezostyšnou lží jako maoistická líčení života v Číně, ale mentálním posouváním reality: jelikož ztotožňuje moderní parlamenty s antickými agorami a občana z 21. století s aténským občanem z 5. století před n. l. a jelikož tvrdí, že ten moderní má mnohem větší moc, komprimuje dějiny a mate nás.

Vykořisťování a/nebo nadvláda?

Existuje nerovnost, bída a mizérie proto, že za nás všechny rozhoduje hrstka privilegovaných? Nebo má tahle šťastná hrstka takřka monopol na rozhodování proto, že již je bohatá a tedy mocná? Tyto otázky jsou neplodné.

Byly napsány a pořád se píšou hory knih a článků vyvracejících údajné marxistické tvrzení, že „ekonomika“ vysvětluje téměř vše. Kdo kdy něco takového tvrdil?

„Podle materialistické koncepce dějin je konečným určujícím faktorem produkce a reprodukce skutečného života. Nic jiného jsme Marx ani já nikdy netvrdili.“ (Engels, dopis J. Blochovi, 21. září 1890)

Vše záleží na tom, co se míní slovy konečným a produkce: každopádně teprve za vlády kapitalismu přestala být výroba zakořeněná ve společenském životě a vyvinula se v relativně autonomní sféru. „Ekonomika“ určitě nevysvětluje moc. Tvorba zisku přísně řečeno nevysvětluje (lokální ani světové) války. Politika není kopií ekonomiky. V buržoazní demokracii bohatství neznamená automatický přístup do vlády a v reálném životě se ze špičkových byznysmenů zřídka kdy stávají hlavy států. Podobná socioekonomická „infrastruktura“ může koexistovat s velmi odlišnými a vzájemně protichůdnými politickými formami. Kapitalistické Německo postupně řídila monarchistická kasta, buržoové, vůdci nacionalisticko-rasistické státostrany, pak po roce 1945 buržoové na západě a byrokraté na východě a potom po znovusjednocení země opět buržoové. Dějiny nám skýtají mnoho příkladů, kdy ekonomická moc nekorespondovala s politickou autoritou, a kdy moderní stát příležitostně vládl proti buržoům a vnucoval zdráhajícím se průmyslníkům či byznysmenům obecný zájem systému. Tváří v tvář velké stávce v Porúří sám Bismark přiměl šéfy, aby zvýšili mzdy. Ačkoli v Evropě peníze obvykle přinášejí moc, v Africe a na východě je často moc rychlou cestou ke jmění, když rodina nebo klany defraudují veřejné fondy či vysávají zahraniční obchod. Rovněž není neobvyklé, že političtí vládci vyvlastní nějaké ty průmyslové magnáty, jak jsme v posledních deseti letech viděli v Rusku.

Jenže v naprosté většině případů jdou političtí vůdci s pány půdy, obchodu a průmyslové výroby ruku v ruce nebo jsou jedno a totéž. S velením lidem se obvykle pojí posílání lidí do práce. Tyto dvě formy kontroly se sice mohou vzájemně střetnout, ale ne na dlouho: jedna totiž upevňuje druhou. Moc nevytváří sebe sama. Politické panství je zřídka totožné s vlastnictvím výrobních prostředků, ale v moderní společnosti není ani vykořisťování bez nadvlády ani nadvlády bez vykořisťování: tytéž skupiny mají přímou či nepřímou kontrolu nad bohatstvím a mocí.

Vykořisťovatel musí být schopen vyvíjet nátlak na osobu, kterou vykořisťuje: vykořisťuje jen to, nad čím má převahu. Nadvláda je podmínkou a nezbytnou formou vykořisťování. Nesnažme se rozhodnout, zda je logicky či chronologicky prvotní nadvláda nebo vykořisťování. Vykořisťování nikdy není jen „ekonomické“ (někdo pro mne pracuje, místo mne a v můj prospěch), ale také „politické“ (místo toho, aby někdo sám rozhodoval o svém životě, rozhoduji já, například rozhodnu, kdy ho najmu a kdy ho propustím). Společnost se nedělí, jak si v 60. letech 20. století myslel Castoriadis, na nadřízené a podřízené. Či spíše toto dělení existuje, ale toto „řízení“ má co do činění s tím, co strukturuje dnešní svět: vztah kapitál-námezdní práce (což neznamená, že determinuje vše). Není třeba stavět vykořisťování proti nadvládě. Lidským společnostem obecně a kapitalismu zvlášť lze porozumět pouze na základě sepjetí vykořisťování s nadvládou. Firmy nejsou jen tvůrkyně zisku: jsou také mocenskými strukturami, ale v byznysu se udrží jen tehdy, pokud vytvářejí a akumulují hodnotu, jinak zkrachují.

Politika jako základní kámen demokracie

Znamená-li politika brát v úvahu společnost jako celek (včetně reality moci) a ne jen jako součet lokálních či technických témat, pak „lidská bytost je v tom nejdoslovnějším smyslu politickým živočichem“ (Marx, Grundrisse, 1857), každá společenská změna je politická, každá sociální kritika je politická a revoluce má s politikou co do činění.

Politika je však něco jiného než tato péče o globalitu, celek, totalitu, protože tuto totalitu mění v novou specializaci, v aktivitu odtrženou od přímo společenských zájmů. Tato zvláštní dimenze nemůže ignorovat socioekonomické hierarchie a protiklady. Zabývá se jimi ale tak, že je přesouvá na rovinu, kde se kořeny těchto konfliktů nikdy nezmění, jen jejich důsledky.

Opravdovým přínosem antického Řecka dějinám nebyl princip demokracie jakožto soubor pravidel a institucí, jejichž prostřednictvím občané činí kolektivní rozhodnutí. Jednalo se o hlubší inovaci. Řecko vynalezlo to, na čem je demokracie založena: speciální časoprostor rezervovaný pro konfrontaci a jasně odlišený od zbytku společenského života. V této specifické sféře je osoba vyjmuta ze svých soukromých zájmů, z odlišností ve jmění a postavení, ze své společenské nadřazenosti či podřadnosti a postavena na roveň se všemi ostatními občany. Rovnost práv vedle sociální nerovnosti: taková je definice politiky. Společnost si je plně vědoma své neschopnosti potlačit skupinový nebo třídní antagonismus a tak ho přenáší na paralelní rovinu, která má být neutrální a kde se konflikty berou na vědomí a zjemňují se v tom nejlepším možném zájmu zachování systému jako celku. A právě touto separací se zabývaly Marxovy rané spisy. Přímá či dělnická nebo lidová demokracie tuto separaci zachovává, i když tvrdí, že ji překonává zahrnutím všech do demokratického procesu – jako by předání moci lidu mohlo vyřešit problém moci. Bohužel separátní sféra zůstává separátní, i když jsou v ní všichni.

Každá lidská skupina uvažuje o své situaci celkově a reaguje na ni jako na celek. Třídní společnosti ale na tisíc způsobů a metodou pokus-omyl odloučily diskusi, řízení a rozhodování od zbytku. Je logické, že tyto společnosti považují tuto odluku za „přirozený“, univerzálně žádoucí a ten nejlepší způsob řešení lidských konfliktů.

Za určitých podmínek třídní dělítka vyplodila politiku: odstranění třídních dělítek s sebou nutně ponese překročení politiky.

Cílem není demokracii odsoudit a rozbít, ale překonat ji. Stejně jako další zásadní kritiky i kritika demokracie se stane faktem jedině skrze komunizaci společnosti.

Dokud se lidé spokojí se „spravedlivým“ přerozdělováním bohatství, nevyhnutelně si rovněž volí „spravedlivé“ přerozdělení moci. Pouze zcela jiný svět už nebude posedlý mocí, jejím uchvácením, sdílením či drobením. Politická dilemata vyřešíme jedině tehdy, až přestaneme brát moc jako primární téma.

Výroba souhlasu… a nesouhlasu

Když autoři jako N. Chomsky odhalují formování veřejného mínění státem, médii a lobby, neptají se sami sebe, co se vlastně formuje.

Mínění se považuje za kolektivní nesourodý a vrtkavý duch, který občas určuje události a občas je jimi vláčen, jako by jeden den byly tyto události v jeho dosahu a druhý den mimo jeho dosah. Například se uvádí, že německé mínění bylo v roce 1923 k Hitlerovi lhostejné nebo nepřátelské, pak mu po roce 1929 naslouchalo, až se od něj po pádu Třetí říše nadobro odvrátilo. Jakoby tato posloupnost hledisek existovala bez ohledu na to, co pokaždé dělali němečtí jedinci, skupiny, třídy, odbory, strany atd.

Dalším příkladem je den, kdy v roce 1968 došlo ke zvratu ve francouzském mínění: obrovská pravicová demonstrace 30. května na Champs Elysées se popisuje jako zvonění umíráčku pro rebelii v ulicích a továrnách. Jenže na tom se ukazuje, co skutečně je veřejné mínění. V dubnu většina budoucích rebelů neměla ani potuchy, že brzy budou pochodovat po ulici nebo zastaví práci. O pár dní později, postrčeny prvními pouličními boji a iniciativou menšiny dělníků, milióny lidí objevily, co chtějí a mohou udělat. Po pár týdnech opadnutí stávkové vlny (a pro mnohé uspokojení z alespoň částečného splnění jejich požadavků) vyčerpalo vzpouru a dovolilo konzervativním silám znovu se zmobilizovat. A tak od začátku až do konce šok z největší generální stávky v dějinách určoval běh událostí a postupně lidem dával povědomí o možných změnách, dovolil stoupencům zákona a pořádku, aby znovu vylezli z děr, a vyvolal zoufalství mezi rebely, ale také četné odezvy v příštích deseti letech.

„Společenské bytí určuje vědomí“ lidí. Nesporně to funguje oběma směry, ale rozhodně daleko víc tímto směrem než tím druhým. Po roce 1945 byli – ve Francii stejně jako všude jinde – dělníci ze závodu Renault Billancourt poblíž Paříže krmeni stalinistickými pomluvami líčícími (skutečné nebo imaginární) trockisty jako fašisty a agenty provokatéry placené šéfem a policií. Komunistickou stranou vedené odbory, CGT, neúnavně a obvykle úspěšně zabraňovaly přerušování práce: „Stávka je zbraní velkopodnikatelů…“ Na jaře 1947 dělníci z Billancourt vstoupili do dvoutýdenní stávky částečně řízené zdola samotnými dělníky a do stávkového výboru si zvolili dobře známého trockistu Pierra Boise. A to byli „formováni“ léty propagandy, na kterou malinká revoluční minorita mohla reagovat pouze nevalně šířenými letáky, a přitom riskovat výprask nebo vyhazov, protože závodu vláda CGT. Jestliže se za takto negativních okolností podstatný počet dělníků opovážil vypnout stroje a z trockisty udělat svého představitele, důvodem nebylo, že by měli přístup minimálně k Trockého Zrazené revoluci nebo dalším kritickým analýzám byrokracie. Jednoduše to byl tlak jejich pracovních a životních podmínek a jejich vlastní odpor vůči vykořisťování, co je vedlo k tomu, aby neposlouchali příkazy odborů, aby bojovali bok po boku s lidmi jako Pierre Bois a aby se k těm, kterým dříve nedůvěřovali, chovali jako k soudruhům. V jistém smyslu panovala v továrních budovách větší militantnost v roce 1947 než v roce 1968: v roce 1947 několik málo stávkujících debatovalo o výrobě střelných zbraní a vzbouření dělníci převrátili odborářskou dodávku.

Stejně logicky, když stávka skončila, komunistická strana byla vyloučena z vlády a začala studená válka, CGT zaujala tvrdší protiburžoazní linii. Jedním z důvodů (či záminek), aby se vláda zbavila svých ministrů za komunistickou stranu, bylo, že stalinisté naskočili do rozjetého vlaku a postavili se za stávkující. Dělnická byrokracie získala zpět svůj vliv na masu pracovní síly. Avšak ne zcela: trockisté se snažili stávky využít k založení malého odborového svazu (s názvem Syndicat Démocratique Renault), který ještě pár let bojoval, než odumřel. Jestliže v něj mělo důvěru jen velmi málo dělníků, pak nikoli proto, že by stalinistické pomluvy znovu nabyly na účinnosti, které pozbyly na jaře 1947. Důvod je přízemnější: CGT lépe ladila s potřebami proletářů, protlačovala některé jejich požadavky a strukturovala jejich boje. CGT je hájila a zastupovala lépe než svaz, který měl v Renaultu jen malou menšinu a téměř žádnou podporu ve zbytku země.

Od propagandisty k pedagogovi

Mínění je souborem představ (jednotlivce nebo skupiny) o světě. Zastupitelská demokracie si přeje, aby si každý z nás své představy formoval samostatně a teprve potom je porovnával s představami druhých lidí. Přímá demokracie upřednostňuje kolektivní utváření představ. Obě se ale domnívají, že jedinou cestou ke svobodnému myšlení je správné vzdělání či ještě lépe samouctví, přičemž se tu opět preferuje, když je toto samo kolektivní.

Kvůli vzestupu a pádu totalitarismu ve 20. století se dnes na propagandu jakožto slovo a skutečnost běžně shlíží spatra. V roce 1939 S. Chakotin vydal Znásilnění mas (do angličtiny přeloženo v roce 1940; nové vydání Haskell House, 1982): jakožto Pavlovův žák tvrdil, že totalitární (zejména nacistické) metody kontroly nad myšlením se zakládají na využívání emocionálních popudů za účelem vytvoření podmíněných reflexů. Chakotin teoretizoval svoji vlastní praxi: začátkem 30. let 20. století řídil antifašistickou propagandu německé SPD. Říkal sice, že apeloval na rozum a ne na smysly, jako to dělali nacisté, ale to mu nebránilo ve vymýšlení technik formování davu pro masové mítinky. Rovněž vymyslel „Tři šípy“ v kruhu, které byly symbolem Železné fronty založené v roce 1931 jakožto zastřešující organizace, jejímž cílem bylo spojit socialisty, liberály a (zpočátku) katolické demokraty – ne však KPD – ve val proti Hitlerovi. Tyto Tři šípy později přejali sociální demokraté mimo Německo, například ve Francii. Toto jedno z rozhodně nejstarších politických log se interpretovalo různě, ale zcela jistě chtělo působit dojmem přesily: po vojensku vyvedená ukázka síly demokraticky organizovaných mas měla být pro německý lid přitažlivější než nepokryté předvádění brutální síly na nacistických shromážděních. Dějiny však nejsou válkou symbolů. Že se Chakotinovi nepovedlo porazit nacisty v jejich vlastní hře, je známkou, že techniky manipulování davem byly jen marginální příčinou Hitlerova úspěchu. Německo se k Hitlerovi obrátilo, když se Výmarská republika ukázala neschopná nabídnout jakékoli jiné (radikální, reformistické nebo konzervativní) řešení své krize.

Snad vůbec první profesionální reklamní agent v oblasti vztahů s veřejností, Ed. Bernays, už v Propagandě (1928) popsal, jak demokratické společnosti panuje „neviditelná vláda“. Tvrdil, že kombinací freudismu a psychologie davu dokáže působit na kolektivní podvědomí a vymyslel reklamní techniky, které prodával jak velkopodnikatelům, tak politikům. V roce 1954 byl nápomocen při destabilizaci (demokratické) vlády v Guatemale, kterou USA nakonec svrhly. Tehdy bylo pořád ještě novinkou „prodávat“ kandidáta na Bílý dům tak, jako nealko nápoj a s využitím podobných metod. Nechutný Bernays předběhl svoji dobu a zvěstoval tu naši, kdy se už se žádná strana neopovažuje pouštět se do propagandy: teď komunikuje. Reklamy neprodávají zboží, ale životní styly. Strany neprosazují programy, ale významy a obrazy.

Na rozdíl od hrubého agitpropu včerejška se dnešní nejvyspělejší politická reklama netváří, že mění naše názory: prezentuje se jako pomocná ruka, která nám umožní udělat si náš vlastní názor. Reklama si teď říká informování, netřeba dodávat, že interaktivní informování. Vše jde údajně „zdola nahoru“. Moderní management se stal ideálním modelem všech vztahů. „Pokrokový“ šéf dává personálu při práci velkou míru sebeorganizace… ale musí dosáhnout cíle stanoveného firmou. Cílem učitele je probudit studentovu autonomii. Psycholog (pardon, poradce…) svým pacientům opakuje: Buďte sami sebou! Protiklad však na všech polích aktivity zůstává tentýž a končí ještě větší kontrolou nad personálem (zejména díky komputerizaci), nárůstem byrokratických pravidel na školách a nárůstem poradenství.

Jak by tomu mohlo být jinak? Kritika „primárnosti vzdělání“ (nebo primárnosti samouctví) zazněla již v roce 1845:

„Materialistické učení o přeměně okolností a o výchově zapomíná, že okolnosti musejí být měněny lidmi a že vychovatel sám musí být vychováván. Musí proto dělit společnost na dvě části, z nichž jedna je nad ní povznesená.“ (Marx, Teze o Feuerbachovi, III)

Nikdo sice moc nevěří tomu, co obchodní nebo politická reklama říká, ale přesto funguje. Nikdo, kdo sleduje televizní reklamu na Peugeot, nepovažuje nový SW407 za nejlepší auto do města, jaké kdy bylo vyrobeno, a žádný volič od prezidentského kandidáta neočekává, že splní všechny své sliby, ale i tak si lidé kupují auta, chodí k volbám a to je hlavní. Obsah sdělení není ani zdaleka tak důležitý jako všeobecná účast na celém systému a jeho akceptování.

„Čím více informací a diskusí, tím lépe…“

Všichni demokraté, umírnění i radikální, se domnívají, že nedostatky demokracie plynou z toho, že demokracie není nikdy dost: není dost dobrého vzdělání, není dost kvalitních novin, není dost seriózních debat v televizi… a naše zdroje informací nikdy nejsou dost široké a rozmanité.

Demokracie se skutečně zakládá na (individuální a/nebo kolektivní) svobodné vůli, ale tuto svobodu musí náležitě pohánět maximální informovanost a diskuse.

Takovouto vizi lze očekávat u profesionálních stranických organizátorů, učitelů, lidí z medií, nakladatelů a všech těch, komu komunikace skýtá živobytí (a oni jí smysl). Je však s podivem jak mnoho revolucionářů rovněž považuje získávání a výměnu myšlenek za hlavního hybatele dějin.

V Orwellově 1984 Winstona sleduje do jeho obývacího pokoje povinně nainstalovaná televizní obrazovka, kterou má zakázáno vypnout. Začátkem 21. století už televize není tou hlavní populární obrazovkou, kterou bývala v letech 1960 nebo 1990. Na internetu, doma nebo v mobilních telefonech, mají lidé přímý přístup k fórům, kde se odehrávají tisíce rozhovorů mezi vládním ministrem, ekologem, podnikatelkou, homosexuálním aktivistou, nezaměstnaným, antiglobalistou či občas anarchistou. Jediným kliknutím myší mohu získat spousty dat a různých pohledů na to, co se dnes děje v Pekingu nebo La Pazu. Pár dalších kliků a zpochybním tato data a pohledy ve společnosti internauta ze Sydney nebo Montrealu a během několika minut budou mé vlastní názory kolovat po světě. Tato okamžitá a univerzální dostupnost platí i pro minulost. Nemám-li zvláštní slabost pro amsterdamské kanály, nemusím již navštěvovat Mezinárodní institut sociální historie, abych se dozvěděl o Porúrské rudé armádě v roce 1920. Ne vše je dostupné on-line, ale na internetu je toho dnes víc než v kterékoli veřejné knihovně… nebo samozřejmě v novinovém stánku. A především to tam není jen ke čtení, ale také k výměně a diskusi.

Jelikož vše se dnes stává měřitelným, je pravděpodobné, že někdo vynalezne systém monitorující a vyhodnocující veškerou verbální komunikaci (včetně konverzací na webu, po telefonech atd.), která se v daný okamžik odehrává na této planetě. I když vezmeme v úvahu nárůst populace, ono číslo by pravděpodobně bylo vyšší než v roce 1970.

Moderní člověk je paradoxem. Pořád opakuje, že je čím dál tím víc vykořeněný (a obviňuje entity, kterým říká ekonomika, finance nebo globalizace), ale když mu skončí pracovní den, má pocit, že si svoji existenci zase znovu přivlastňuje četbou o vykořeněnosti v novinách nebo (což je lepší a interaktivnější) klábosením o něm v kyberprostoru.

Čím menší moc nad našimi životy máme, tím více o ní mluvíme. Současného občana neuspokojují těžkopádné a vzdálené tradiční demokratické mechanismy. Zároveň se mu dostává neustálé instantní demokracie složené z průzkumů veřejného mínění, diskusí na webu, participativních rozhlasových a televizních stanic a televizních reality show. Neptají se ho jen každé čtyři nebo pět let na jeho politické preference: volby jsou teď každý den. Arciliberál L. von Mises v roce 1922 napsal, že „ekonomika je demokracie, kde každý halíř působí jako volební lístek. Je to spotřebitelská demokracie.“ Dnes to však není jen každá koupě, v čem se zračí naše svoboda volby: i to nejskrovnější dennodenní gesto se rovná volbě stran. Smícháme-li latinu s řečtinou, mohli bychom říci, že dnes žijeme v domokracii soustředěné na domov, která nám dává svobodu měnit věci z našich domovů: pomáhám řešit světové ekologické problémy tím, že si do obývacího pokoje kupuji energeticky úsporné žárovky.

Internet, nejvyšší stádium demokracie

Lidé si dělávali legraci z Řečnického růžku v Hyde Parku jako ze symbolu typicky britské, společensky neškodné svobody projevu. Dnešní generalizovaný samosprávný projev se univerzálně a okamžitě dostává do oběhu. Společnost se zpřísňuje miliony kamer na ulicích, stále přesnějším dohledem a monitoringem, biometrickou kontrolou, nástroji automatické identifikace a soukromou i veřejnou policií jakožto rychle rostoucím sektorem, a přesto tatáž společnost zdvihá stavidla nespoutaně svobodnému projevu. Na pracovišti, ve školní třídě, v mileneckém páru, v rodině, mezi profesemi, mezi herci a diváky, mezi kulturami, náboženstvími, médii, mezi sousedy – všude by se všechno mělo diskutovat a veškeré informace by se měly sdílet, aby tak moc neustále proudila a nikdy nekrystalizovala a nikdo si ji tak nemohl monopolizovat. Kosovská válka v roce 1999 byla první válkou s masovým angažmá internautů. Každý z nás se stává samozvaným reportérem: Nebuďte proti médiím – staňte se médii!

Netřeba říkat, že nejsme nostalgici. Kniha není sama o sobě lepší než web a ani noviny prodávané na ulici nejsou nutně poučnější než kyberdrbárna. „Denní tisk a telegraf, které během chvíle rozšíří výmysly po celé zeměkouli, vykonstruují za den více mýtů (a ten buržoazní dobytek jim věří a dále je rozvádí), než jich dříve šlo vyrobit za celé století.“ (Marxův dopis Kugelmannovi, 27. července 1871) Současná média jako internet nebo mobilní telefon pouze intenzifikují evoluci, která započala v polovině 19. století a akcelerovala ve století dvacátém, ale také přinášejí velkou změnu. Moderní občan si pořád stěžuje, že politiku řídí oni – vůdcové zvolení lidem, jehož představiteli ve skutečnosti nejsou – a sní o demokracii, kterou bychom řídili my. Díky internetu se tento sen do jisté míry stává pravdou: demokracie je nám navrácena. Každý má a uděluje právo hovořit, každý čtenář se stává autorem, kritikem i vydavatelem. I v supermarketu si každý kupuje jen to, co mu jeho peníze dovolují si vybrat, ale nikdy nechodit do supermarketu by bylo krajně obtížné.

Dnešní demokracie o sobě ráda smýšlí nikoli jako o souboru institucí, ale jako o síti sítí. Fakticky ale tyto sítě existují jen proto, že existují instituce, a nejsilnější institucí ze všech je moc státu, který jedná jako domovník a hlídač všech ostatních institucí.

Aby nám vnutila, co si máme myslet, demokracie nám říká, o čem máme přemýšlet. Když J. Habermas v roce 1962 velebil přednosti „veřejné sféry“, rovněž hořekoval nad jejím podrýváním komerčními masmédii. Dnes by tento filozof z Frankfurtské školy klidně mohl být optimističtější, když to vypadá, že univerzální debata obnovuje „otevřenost“, kterou upřednostňujel: občan je dnes osobou s přístupem k tisku, k médiím a k internetu. Jenže toto nové občanství se rovná svobodě vyslovit naše názory na světové dění, tj. na to, co se o světovém dění zrovna říká v tisku, médiích a na internetu. Veřejná sféra platí za realitu, která může dozorovat státní moc, ale kdy skutečně určila běh důležitých událostí? Vyjádřit svůj názor má nějakou relevanci jen natolik, nakolik jsou názory rozhodující, ale ony moc rozhodující nejsou. Liberální konzervativec Tocqueville byl pravdě blíž:

(…) axiomem politické vědy ve Spojených státech je, že jediným způsobem jak neutralizovat dopad novin je znásobit je.“ (Demokracie v Americe, 1835)

Demokracie triumfuje hlavně tak, že nám říká, kde přemýšlet. V roce 1900 se čtenář novin mohl rozhodnout, že si koupí socialistický nebo pravicový deník, ale na strukturu a evoluci tisku měl sotva nějaký vliv. Stejně tak i organizace internetu je mimo dosah čtenáře či tvůrce webových stránek: pro začátek, nikdo se jej nikdy neptal na zrod webu samotného.

Pravda, na rozdíl od rozhlasové stanice nebo časopisu, jejichž obsah ovlivňují jejich majitelé a redaktoři a (ještě více) zadavatelé reklamy, kteří je financují, na internetu o obsahu rozhoduje internaut: může si svobodně vytvořit svoji vlastní stránku, psát si víceméně, co se mu zlíbí, navštěvovat stránky, které má rád, a zkontaktovat se s kterýmkoli majitelem e-mailové adresy, kterého si vybere. Znamená-li svoboda absenci vůdců, lze internet považovat za svobodný. Jak ale tato planetární síť existuje? Jen tak, že ji platí nekonečno kupujících a prodejců (tady máme konkurenci), kterým dominuje pár gigantických korporací (tady máme monopoly). Wikipedia potřebuje Google Inc. a další vyhledávače. Internet je médiem demokracie, financovaným velkým byznysem. Snadný okamžitý přístup k informacím a výměně názorů na webu je možný jedině díky mezinárodnímu trhu, kde jde o tak silné korporátní a nezadatelné národní zájmy, že na průměrného internauta zbývá asi tolik nebo tak málo moci jako, když nakupuje v supermarketu. Ještě nikdy nebyly oběh peněz a oběh myšlenek tak úzce spojeny, přičemž ten první je podmínkou toho druhého.

Tvrdit, že internet je výtvorem (a neexistoval by bez) miliónů internautů, je asi tak relevantní jako tvrdit, že za rozvoj automobilového průmyslu jsou zodpovědné milióny řidičů. Jistě, jeden rozdíl tu je: motoristé nevyrábějí auta, která řídí, zatímco internauti jsou masem a krví internetu. To jim ale umožňuje pouze vyjadřovat a vyslechnout názory. Dělat z maximální informovanosti a diskuse princip nevyhnutelně znamená upřednostňovat rámec, v němž informace cirkulují, a odehrává se diskuse. Samozřejmě, že si každý přeje, aby komunikační kanály co možná nejvíce směřovaly „zdola nahoru“, ale jak by mohly, když je celý život nás, komunikátorů, organizován „shora dolů“? Společnost není součtem miliónů veřejně sdílených zkušeností nebo názorů.

„Vládnoucími idejemi jsou v každé epoše ideje vládnoucí třídy“ – to platí pořád stejně jako v roce 1845. Rozdíl je v tom, že dnes jsou v oběhu miliardy idejí a jsou (téměř) univerzálně dostupné. Kdo ale třímá moc? Politický systém je stále naladěn na parlamentní a prezidentské volby a to ostatní jen tvrdí muziku. V letech 1900 či 1950 se ve vesnických sálech sice mluvilo o politice, ale nerozhodovalo se o ní v těchto debatách. A ani dnes se rozhodnutí nedělají na internetu. Spektáklem navozená pasivita, kterou analyzovala Situacionistická internacionála, nabírá podobu neustálé hry na aktivitu. Jsme svobodní, virtuálně svobodní.

A co tak chytit přímou demokracii za slovo?

Podle jejích stoupenců jsou toto cíle přímé demokracie:

1)       Respekt k většině.

2)       Možnost projevu pro menšiny, kterým je zaručena široká škála jednání.

3)       Možnost svobodného projevu, kterou se vyhneme nátlaku a násilí: „Pojďme si prvně promluvit.“

4)       Primát kolektivní vůle a nikoli vůle individua či hrstky osob.

5)       Respekt ke společně přijatým rozhodnutím.

Vezměme si je jeden po druhém.

1) PRAVIDLO VĚTŠINY. Spoustu sociálních hnutí odstartovala menšina, často velmi malá. Ve 30. letech 20. století, v době velkých stávek nekvalifikovaného dělnictva v USA, půltuctu dělníků začalo dvě okupační stávky asi 10 000 lidí v Akronu. Když v roce 1936 odbory v Goodyear vyjednávaly se šéfem o mzdách, 98 nekvalifikovaných dělníků přestalo pracovat a jelikož je následovalo 7000 dalších, management musel po 36 hodinách ustoupit. Dalo by se namítnout, že ve všech těchto případech menšina pouze iniciuje akce, kterých se rychle zhostí většina. Pravda, ale samotná tato skutečnost ukazuje, jak irelevantní je kritérium většiny.

Účastníci stávkové hlídky staví své zájmy (a zájmy práce jako celku) nad zájmy těch, co nestávkují: nerespektují právo pracovat, které mají ti, co pracovat chtějí. Demokraté by mohli argumentovat, že stávku podporuje velká většina pracovních sil: tím by se ale zapomínalo na to, že demokracie je rovněž ochránkyní menšin. Mimochodem, co je to většina? 51 procent? 60 procent? 95 procent? Čelíme tak neadekvátnosti principu onoho samo. „Ať dělníci rozhodnou sami…“ A kdo bude rozhodovat, až menšina přestane být menšinou a stane se většinou, a až bude většina dost velká, aby mohla být považována za obecnou vůli?

2) PRÁVA MENŠIN. Každé hluboké hnutí, ať už za prosté požadavky nebo za něco víc, za sebou povleče množství ještě nerozhodnutých osob a bude od nich žádat, aby dělaly něco, co předtím neměly chuť dělat. Když piqueteros obcházejí sídliště a chtějí 50 lidí, kteří by šli s nimi a posílili jejich blokádu silnice, členové hlídky nejednají jako šéf svolávající své zaměstnance nebo jako armádní důstojník volající své vojáky k pořádku: očekávají, že ostatní proletáři splní svoji povinnost vůči piqueteros i vůči sobě samým.

Mezi masou členské základny a jejími nejaktivnějšími elementy jsou rozdíly: aby se z těchto elementů mohla stát nová vládnoucí elita podniku a možná i společnosti, chce to víc než jen vyvolávat neklid na pracovišti. Byrokratizace je téměř vždy výsledkem reformismu a nikoli naopak, a ten může vyrůst jak z aktivistických menšin, tak ze souhlasících většin. Existence většiny a menšiny není dostatečně platným indikátorem, který by nám pomáhal zhodnotit situaci a vyrovnat se s ní. Dualita většina/menšina funguje v kombinaci i v opozici. Nikdo o nich nikdy nepřemýšlí mimo kontext. Jestliže souhlasíte s nějakým rozhodnutím, pak „přirozeně“ máte sklon věřit, že pochází od dostatečného množství lidí. Ti, kdo nesouhlasí, inklinují k opačnému přesvědčení: pro ně tato většina není dostatečnou většinou, chtěli by jinou, početnější…

3) SVOBODA PROJEVU. Nemá smysl lámat si hlavu nad tím, jestli se mluví před, po nebo během aktu rebelie. V roce 1936 se všechny pracovní síly závodu General Motors v Toledu shromáždily na valné schůzi, ale jak řekl jeden z účastníků, „bylo to, jakoby se každý rozmyslel dřív, než se proneslo jediné slovo,“ a okupační stávka začala. Ti dělníci nebyli roboti bez mozků. Tehdy nebylo potřeba vyměňovat si slova, protože k tomu došlo už předtím, ve stovkách neformálních diskusí a malých schůzí. Akce, která se z nich zrodila, mluvila sama za sebe.

Ztotožňujeme-li demokracii s výměnou názorů, pak lze tato setkání označit za demokratická, ale nebyl to demokratický princip, co tuto výměnu názorů umožnilo.

Na druhou stranu v mnoha konfliktech může pobízení jejich účastníků, aby se sešli a promluvili si, vyústit v to, že si hnutí samo sebe víc uvědomí a zesílí nebo se zabrzdí zrovna ve chvíli, kdy nabíralo na rychlosti. Projev, který přestává být konáním a prožitkem, se rozpouští v bezuzdné tlachání. Stejně tak hledání „dalších informací“ může být excelentním způsobem jak zapomenout na tu nejpodstatnější informaci: na společnou determinaci pokračovat v boji.

Na rozdíl od Božího slova, které se změnilo v tělo, lidská slova vyjadřují myšlenky, podílí se na událostech, posilují (nebo občas oslabují) naše chování, ale netvoří.

Stávka nebo pouliční bouře je nucena konat a volit si ze dvou možností. Nevztahuje se k nim ale jako filozof nebo vědec, který testuje soubor hypotéz a pak na základě pouhé úvahy a bez jakéhokoli zasahování zvnějšku si zvolí tu nejlepší možnost. V sociálním hnutí projev pomáhá vytříbit to, co zrálo v hlavách účastníků ve vztahu k jejich minulosti a přítomnosti.

Sociální kritika obvykle odmítá tajné hlasování ve prospěch otevřeného veřejného hlasování, které nepřetíná kontinuitu konání voličů. Moment voleb separuje každého voliče od ostatních a od zbytku jeho života (volební kabině se francouzsky říká isolator). Jedním z hlavních protistávkových opatření, které Thatcherová přijala, bylo, že vstoupit do stávky bez procedury tajného hlasování se stalo nezákonným. Nicméně dějiny nám skýtají mnoho příkladů lidí – a dělníků – kterými se manipulovalo právě veřejným zvedáním rukou. Odborníky na tuto hru se stali stalinisté.

My se snažíme říci, že historický vývoj není výsledkem pravidla většiny založeného na konfrontaci názorů a na maximální dostupnosti a sdílení informací. Nechceme říci, že informace a diskuse jsou bezpředmětné. Žádný akt není dostatečný sám o sobě, ani jeho význam není tak zjevný, že by vůbec nepotřeboval vyjádřit. Ve výše zmíněném příkladu z General Motors roku 1936 k verbální výměně názorů došlo, ale před rozhodnutím stávkovat a k tomuto rozhodnutí přispěla. V takovém případě by respekt k demokracii býval znamenal vnutit zaměstnancům diskusi: a ta mohla odhalit odhodlání dělníků nebo ho mohla odklonit. Debata sama o sobě nikdy není dobrá nebo špatná.

4) SPOLEČNÁ VŮLE. Demokracie se vždy prezentuje jako ochrana, jako prostředek, který zaručí nenásilí mezi jejími účastníky, protože demokraté spolu navzájem mají nakládat jako se sobě rovnými.

Konání jménem druhých z nikoho nutně nedělá vůdce. Byrokraté si svoji autoritu nebudují tak, že se staví nad masu, ale spíše tak, že se masou zaštiťují. Byrokrat se tváří, že nemá žádné osobní ambice a že slouží zájmům členské základny. My sice nehledáme charismatické postavy, ale rovněž není třeba se bát individuálních iniciativ.

Trváme-li na komunitě jako na principu zůstáváme zabředlí do již pojednaného neřešitelného dilematu majorita versus minorita. Mezi těmi, kdo sdílí společnou perspektivu, se často najde někdo, kdo si uvědomí určitou příležitost dříve než ostatní: snaha přesvědčit ostatní, že této příležitosti je třeba využít, nebude čistě intelektuálním cvičením. Budou padat argumenty a je pravděpodobné, že v jistém bodě dojde ke konfliktu vůlí. Myšlenky se nesetkají na neutrální půdě, dokud jedna nebude uznána za nejlepší díky své vnitřní logické převaze. Pravda nepatří nikomu. Chvátá a žďuchá do lidí. „Pravda je stejně neskromná jako světlo (…) Jsem jí posedlý“ (Marx, 1843). Dosažení konzistentnosti není mírumilovným procesem. Zásadní myšlenka otřásá mými jistotami a nepřichází ke mně bez určité agrese. Jestliže tedy demokracie znamená volit si z různých možností, vedeni pouze individuální svobodnou vůlí a bez vnějšího vměšování, pak pravda není demokratická.

Udělat princip z toho, že o každém konání musí rozhodnout celá skupina a potom každou změnu konání musí rovněž probrat a znovu o ní rozhodnout nová schůze skupiny (nebo nějaká valná porada), obvykle znamená žádné konání. Ty skupiny, které říkají, že fungují na takto totálně samosprávné bázi, samospravují pouze své řečnění.

5) VŠICHNI JSOU PRO RESPEKTOVÁNÍ SPOLEČNÝCH ROZHODNUTÍ… POKUD NEBO DOKUD NĚJAKÉ ROZHODNUTÍ NEPOVAŽUJÍ ZA ŠPATNÉ.

Ve Francii 20. května roku 1968 vstoupil do okupační stávky závod Peugeot v Sochaux (v té době patrně jedna z největších koncentrací kvalifikovaných dělníků v této zemi). Když si velká většina pracovních sil 10. června odhlasovala návrat do práce, menšina znovu obsadila areál a 11. června brzy ráno ji násilím vyhnala policie. V tu chvíli přivážely autobusy tisíce nestávkujících na ranní směnu: místo toho, aby zase začali pracovat, jak měli původně v úmyslu, přidali se okamžitě k vyhnaným okupantům a spolu s nimi se po celý den bili s policií. Dva dělníci byli zabiti. Podle pozdějších fám měli někteří vzbouřenci použít střelné zbraně a několik policistů mělo být zabito, ale policie to nechtěla přiznat. Ať už byly tyto fámy pravdivé nebo (pravděpodobně) falešné, ukazují, jak tvrdý to byl boj. Místní dělnická třída tuto událost prožívala jako otevřenou konfrontaci s šéfy a státem. K návratu do práce došlo teprve 20. června a dělníci dosáhli lepší dohody, než jaká byla zaručena celostátně.

Jinými slovy, poté, co si odhlasovali, že se vrátí do práce, nejen, že se velká část pracovních sil rozhodla, že se nevrátí, ale přidala se k menšině do té doby izolovaných extremistů. První okupace se účastnilo 100 až 1000 lidí z více než 35 000 zaměstnanců, z nichž 3000 byly v odborech. Pravda, valné schůze šlo označit za nedemokratické: odehrávaly se totiž pod kombinovaným tlakem CGT a médií. Ale samotný fakt popření svého vlastního hlasování, a co více bez uspořádání řádné schůze, ukazuje, že na rozdíl od tvrzení demokratického principu není časoprostor určený pro debatu a hlasování rozhodující.

To, co se odehrálo, nebyl prostě jen reflex instinktivní dělnické solidarity. Když v roce 1972 ostraha závodu Renault Billancourt zavraždila jednoho dělníka-maoistu, nevyvolalo to mezi jeho spolupracovníky skoro žádnou reakci, protože byli lhostejní k tomu, v čem viděli neužitečné levičácké buřičství. V roce 1968 dělníci z Peugeotu cítili, že mají s radikální menšinou, která jim nebyla cizí, něco společného. Krom toho o pár let dřív v Sochaux propukly divoké stávky, často iniciované mladými dělníky. Během první okupace v roce 1968 oněch sto radikálů rovněž vytvořilo krátkodeché „fórum“, které sloužilo jako prostředek k otevřené diskusi o nejrůznějších kontroverzních tématech. Erupce 11. června nespadla z čistého nebe: připravovala se v minulých neformálních debatách a neoficiálních schůzkách, které (lépe než demokratické procedury) dláždily cestu ke zdánlivě spontánnímu výbuchu. „Anonymní odpor“ to nejsou jen rozhovory v jídelně nebo u automatu na kávu: slouží jako odrazový můstek k otevřenému konfliktu.

Zhodnocení oněch pěti kritérií ukazuje zaprvé, že ke spoustě pozitivních událostí došlo bez nich nebo proti nim, a zadruhé, že se jim často nepovedlo zabránit tomu, čemu údajně zabránit mají. Žádné z kritérií přímé demokracie doopravdy nefunguje.

(Dvojí) tajemství demokracie

Obhájce přímé demokracie vlastně ani nebude žádat plnou implementaci těchto norem. Dokonce by mohl souhlasit s většinou kritik, které jsme vznesli, ale řekne, že demokratická měřítka nelze chápat absolutně: jde o vodítko, které se za nimi skrývá, o motiv, o podnět: „Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem“ (svatý Pavel, List galatským, 5:18).

A v tom to celé je: v této ošidné souhře mezi literou a duchem, zákonem a Duchem svatým. Pro Pavla z Tarsu v tom žádný rozpor nebyl. Pro demokracii v tom však rozpor je, protože sama je hledáním formálních kritérií: tváří se, že nám skýtá pravidla chování zaručující co největší svobodu. Takže tato náhlá neformálnost jde proti tomu, jak demokracie sama sebe definuje. Demokracie není ad hoc správou společenského života. To komunismus spoléhá na schopnost bratrských (nekonkurenčních, o zisk neusilujících atd.) společenských vztahů vytvořit uspořádání, které pro ně bude nejvhodnější. Demokracie je přesným opakem: stanovuje procedury a instituce jako nezbytný předpoklad a podmínku všeho ostatního. Říká, že společnost stojí na svém politickém uspořádání (shora dolů nebo zdola nahoru). A pak, když zkušenost prokáže, že demokratické normy nefungují, demokracie řekne, že se bez nich můžeme obejít… či dokonce, že se bez nich musíme obejít. Demokracie je tu od toho, aby řešila konflikty, jenže když jsou příliš závažné, už je řešit nedokáže. K čemu je dobrý princip, jenž lze aplikovat pouze tehdy, běží-li společenský život hladce a my tedy tento princip nepotřebujeme? Demokracie funguje, dokud společnost může zůstat demokratickou.

Demokracie má dvojí tajemství. Zaprvé funguje jen do té doby, dokud společnost může zůstat demokratickou. Zadruhé, nikomu tato tautologie vlastně nevadí.

Tato litera versus duch je sice pro demokracii rozporem, ale demokratičtí vládci – levicoví či pravicoví – ho dokážou zvládnout. Moc dobře vědí, že v dobách krize je třeba dát demokracii k ledu a tak se i stane. Částečně se odkládá bokem, když stávkující nebo demonstranti zajdou příliš daleko, když se Británie potýkala s IRA, nebo za současné „války proti terorismu“. A kompletně, když alžírská armáda v roce 1991 zrušila volby poté, co v prvním kole zvítězili islamisté, a s plnou podporou západních zemí se sama chopila moci. Buržoové se bez okolků dočasně mění v diktátory… v dlouhodobém zájmu demokracie: „žádnou demokracii pro nepřátele demokracie“. Demokraté se nerozpakují jednat, „pokud možno bez krveprolití, ale, je-li to nutné, i s krveprolitím,“ jak 5. prosince 1944 napsal Churchill britskému generálovi, který velel potlačování lidové rebelie v Aténách, a to s pomocí dříve pronacistického řeckého policejního sboru. Protože je menším zlem, demokracie občas přestává být demokratická, aby se vyhnula většímu zlu.

Avšak pro radikály, kteří věří v přímou demokracii, je tento rozpor pastí: od systému, který nemůže být plně a permanentně reálný, se této plné a permanentní reálnosti nikdy nedočkají.

Přímá demokracie nevzniká upřednostňováním přímé demokracie. Žádný pozitivní obsah, který demokracie (chceme-li se tohoto slova držet) může mít, nemůže být výsledkem demokracie.

Rozpor v komunistické teorii…

Stačí i zběžná četba Marxe, abychom si uvědomili, že byl zároveň skalním stoupencem i nepřítelem demokracie. Jelikož lze jeho texty pořídit jako paperbacky nebo na internetu, vystačíme si zde s několika málo velmi stručnými citacemi.

Marx tvrdí, že demokracie je vyvrcholením politiky a že politická emancipace je částečnou, sobeckou, buržoazní emancipací – emancipací buržoi. Jestliže, jak píše, „demokratický stát [je] skutečný stát,“ pak za předpokladu, že chceme svět bez státu, musíme vymyslet život bez státu i bez demokracie. Když však Marx prezentuje demokracii jako „rozluštěné tajemství všech ústav“, kdy se „ústava jeví jako to, čím skutečně je, svobodným produktem lidí“ (Kritika Hegelovy filozofie práva, 1843), staví skutečnou demokracii proti existenci státu, a tudíž demokracii podporuje.

Mimo to se Marx demokracií zabýval jen nepřímo skrze kritiku byrokracie a do politiky se strefoval skrze kritiku státu, zejména skrze Hegelovu teoretizaci této kritiky: „Pravdou všech států je demokracie a z toho důvodu jsou falešné do té míry, do níž nejsou demokratické“ (tamtéž).

A ještě poslední citát, jenž je zajímavý, protože byl napsán desítky let po raných pracích, a to někým, kdo měl blízko k připuštění možnosti nenásilného přechodu k socialismu: „Nikdy nesmíme zapomínat, že logickou formou buržoazního panství je právě demokratická republika (…) Demokratická republika vždy zůstává poslední formou buržoazního panství, formou, v níž zemře“ (Engels, dopis Bernsteinovi, 14. března 1884).

Podvědomá tušení ponechávají spoustu prostoru k interpretaci a kontext často zamlžuje poselství. Abychom pochopili tyto protikladné názory, musíme mít na paměti, že v polovině 19. století mocná vlna sociálních hnutí – od Irska až po Slezsko – protlačovala radikálně demokratické požadavky a sociální požadavky, oboje zároveň, kombinovaně i protikladně, a tato konfrontace vyústila v kritiku politiky jakožto separátní sféry. Neidealizujme si naši minulost. Titíž myslitelé a skupiny tyto požadavky a kritiku často směšovali. Smyslem Německé ideologie bylo dokázat, že dějiny nelze vysvětlovat konfliktem myšlenek nebo politických platforem, nýbrž společenskými vztahy, na jejichž základě lidské bytosti organizují svůj život, a především materiálními podmínkami jejich života. Ony stránky je třeba číst v souvislosti s esejí K židovské otázce, Kritikou Hegelovy filozofie práva, Příspěvkem ke kritice Hegelovy filozofie práva, Pruským králem a sociální reformou, Tezemi o Feuerbachovi a dalšími podobnými texty, které se zabývají demokratickou buržoazní revolucí, ale také právy člověka a odmítají revoluci, která by měla pouze „politickou duši“. Například Marx vidí rok 1789 a zejména teror ve Francii v letech 1793-94 jako vyvrcholení politické vůle, která si namlouvá, že může změnit svět shora. Není téměř pochyb o tom, že Marx chtěl svoji „materialistickou“ metodu aplikovat nejen na dějiny, náboženství, filozofii a ekonomiku, ale také na otázku moci a politiky jakožto pole zvláštních znalostí, jakožto separátní vědy a techniky. Jenže v době, kdy označoval politickou sféru za další formu odcizení, protlačoval rovněž dokončení buržoazní demokratické revoluce a o pár let později se stal redaktorem liberálně pokrokového listu Neue Reinische Zeitung, v jehož podtitulu stálo „Tiskový orgán demokracie“.

Čím hlouběji komunistické hnutí jde, tím vyšší jsou jeho rozpory. Marx je náhodou jeden z mála myslitelů, kteří se nejvíce přiblížili k syntéze, a tudíž nevyhnutelně kombinují jeho nejprotikladnější prvky, dimenze, po jejichž usmíření naše hnutí prahne nejvíce. Není náhodou, že Karel Marx přišel s jedním z nejlepších vhledů do komunismu (obzvláště, ale ne pouze, ve svých raných dílech) a zároveň vítal nástup kapitalismu jako světového systému.

…a rozpor v proletářské praxi

Byl-li Marx autorem, jenž zašel snad nejdále ve velebení a zatracování demokracie, pak proto, že byl koncentrovaným projevem vynucené situace, v níž proletariát žíval a stále ještě žije. Intelektuální diskrepance zrcadlí praktické dilema, které proletáři musí vyřešit, aby se emancipovali.

Stejně jako ostatní v jeho době, stejně jako později R. Luxemburgová, stejně jako Německá levice po období 1914-18, Marx odrážel jeden rozpor: sebeuvědomění a „kultura komunity“ (Selbstverständigung a Versammlungskultur, jak se jim říkalo v Německu kolem roku 1900) – na pracovišti a v dělnické čtvrti – staví proti buržoazní demokracii proletářskou komunitu. Ale používat svoje postavení jako hlavní zbraň je pro proletáře dvojsečným mečem. Možná, že Guy Debord není zrovna nejpronikavějším kritikem demokracie, ale ve Společnosti spektáklu, teze 87 a 88, poukazuje na cosi zásadního. Buržoazie byla schopna použít své společensko-ekonomické moci jako hlavního nástroje svého politického vzestupu. Proletáři však nemohou použít svoji společenskou roli, aby se emancipovali, protože tuto roli jim přiděluje kapitál. Takže jejich jedinou radikální zbraní je jejich negativní potenciál… úzce související s pozitivním partem, který hrají v reprodukci kapitálu. Buržoové zvítězili tak, že se prosazovali na bázi toho, čím již společensky byli. Proletáři mohou vyhrát jedině tak, že budou bojovat sami proti sobě, tj. proti tomu, co jsou jakožto výrobci (a jakožto spotřebitelé…) nuceni dělat a čím jsou nuceni být. Z tohoto rozporu není úniku. Či spíše jedinou cestou ven je komunistická revoluce.

Buržoům stačilo spojit se a nalézt prostředky k řízení společnosti: takže jim stačilo vytvořit si vhodné rozhodovací instituce (byť to zabralo staletí). Nastupující elity od 18. století nepodporovaly sítě debatních a vědeckých spolků, klubů, veřejných knihoven a muzeí a samozřejmě rozrůstající se tisk jen kvůli kultuře a vědění: pozvedající se obchodnické a průmyslové třídy budovaly nový typ společenskosti, která jim pomáhala zpochybňovat panovníky a šlechtice. I proletáři se musí spojit, ale pokud se jen spojí, zůstávají uvnitř kapitalismu.

Demokratická sešlost je dobrá maximálně pro buržoazii. Proletariát potřebuje něco jiného. Proletářská sebeorganizace, která se nevyvine v sebekritiku námezdní práce, posiluje práci jako partnerku v páru s kapitálem: nucené partnerství pokračuje a s ním i jeho management, a proto je tu mírumilovná koexistence protipólů zvaná demokracie.

Parciální, zmatené leč hluboké komunistické hnutí, které se vyvinulo v první polovině 19. století, iniciovalo stejně zmatenou leč vytrvalou kritiku demokracie. Vzestup organizované práce, která se snažila dostat z buržoazní demokracie maximum, brzy zatlačil jak hnutí, tak kritiku do pozadí. Přesto pokaždé, když se toto hnutí znovu vynořilo, vracelo se k základům a obnovovalo některé aspekty kritiky demokracie.

Netřeba být expertem na marxologii, abyste věděli, že většina těchto fundamentů upadla v zapomnění: některým textům se sotva věnovala pozornost, zatímco jiné odložili bokem Marx s Engelsem a vyšly mnohem později. Zdá se, že „reálnému hnutí“, jak mu říkal Marx, nebyly tyto spisky příliš k užitku. V první polovině 20. století vedlo nové proletářské vlnobití k obrodě kritiky, která (znovu) objevila tato dávno zapomenutá podvědomá tušení, ale nedokázala je dovést dál. Vždyť na bolševickou praxi po říjnu 1917 se klidně dala vztáhnout Marxova kritika francouzské revoluce a jakobínství. Co se celosvětového zemětřesení v letech 1960-80 týče, nakonec se stalo zenitem demokracie, jelikož přespříliš zdůrazňovalo antibyrokratismus. Teoretické stezky naznačené před více než 150 lety je teprve třeba projít.

Půvab demokracie

Demokracie je atraktivní, protože dnes jako tehdy dává víc než jen právo vybrat si vůdce. Jejím půvabem je, že každému skýtá prostředky k překročení limitujících kruhů rodiny, sousedství a práce a k navázání vzájemného vztahu, setkání s ostatními, a to nejen s těmi, kdo jsou blízko, ale se všemi, kdo žijí na stejném území a třeba i za hranicemi. Demokratický sen slibuje potenciální všeobecnost, pozemské uskutečnění bratrství a sesterství, které vlastním způsobem nabízí náboženství. Marx nebyl jediný, kdo zdůrazňoval úzkou souvislost křesťanství s moderním státem: křesťanství vidí každého člověka jako nositele individuální duše, což jej duchovně činí rovným s ostatními (každý může být spasen); moderní stát vidí každého člověka jako politicky rovného ostatním (každý občan má právo volit a být volen).

Abychom plně docenili půvab demokracie, musíme pamatovat na to, co existovalo předtím, kdy po formální (tj. politické) rovnosti nebylo vidu ani slechu. Nejen vládnoucí elita, ale mnozí myslitelé a umělci otevřeně dávali najevo pohrdání masou rolníků a pracujících, kteří byli považováni za podřadný druh. Většina slavných francouzských spisovatelů nakládala s bojovníky Pařížské komuny, jakoby se vymykali lidským normám či jich nedosahovali. Až do poloviny 20. století byla mezi středními a vyššími třídami rozšířená nenávist k dělníkům – například v Německu. Léta 1939-45 byla definitivním zkrocením lůzy: až na pár výjimek se pracující masy světa chovaly vlastenecky a tak se buržoazie přestala bát populace, která vypadala, že nakonec akceptovala zákon a pořádek. A dnes v demokracii západního typu skoro každý alespoň verbálně přijímá představu, že jedna lidská bytost má stejnou hodnotu jako druhá. Jenže této rovnocennosti se dosahuje porovnáním kvantifikovaných položek. V demokratickém kapitalismu je každá lidská osoba mojí spolubytostí natolik, nakolik se její a můj hlas dají dohromady a sečtou se. Moderní občanství je buržoazní podobou svobody.

Systém, jenž není sám sobě příčinou… ani lékem

Demokracie není zodpovědná za své pozitivní aspekty či za to, co by se za ně mohlo považovat. Všeobecné volební právo nikdy nestvořilo samo sebe. Občanská práva málokdy vzešla z voleb nebo poklidných debat, nýbrž ze stávek, demonstrací, pouličních bouří, obvykle násilných, často doprovázených krveprolitím. Později, až je nastolena, demokracie zapomíná na svůj původ a říká, „zdrojem moci není ulice,“… odkud sama vzešla. Politika se sice prohlašuje za základ společenského života, ale ve skutečnosti je výsledkem příčin, které pouze strukturuje. Nástup španělské republiky v roce 1931 způsobila desetiletí svárů, nepokojů a třídního válčení, které nový režim nakonec nedokázal dostat pod kontrolu a musela přijít ještě občanská válka a diktatura, než byl obnoven pořádek. Po Frankově smrti sociální konflikty ochladly a tak byl možný přechod k parlamentnímu systému, který (na rozdíl od 30. let 20. století) dokázal fungovat jako šidítko a smírce.

Demokraté tvrdí, že demokracie má oproti diktatuře tu přednost, že se dokáže korigovat. To je ovšem pravda jen do narušení poměru sil. Je-li struktura politického panství v nebezpečí, vše je jinak. Neboť příčinou demokracie není ona sama, nemá v sobě ani lék: řešení musí přijít mimo volební procedury a parlamentní instituce. Delikátnosti politického handrkování na Capitol Hill nedokázaly v 60. letech 19. století vyřešit krizi mezi Severem a Jihem: nechtělo to nic menšího než krvavou občanskou válku, předchůdkyni industrializovaných jatek 20. století. Nebyla to fóra ani volební lístky, co roku 1943 svrhlo Mussoliniho, ale série nekontrolovatelných stávek. S nacismem neskoncoval návrat k Výmarské republice, ale světová válka. Teprve až se francouzská armáda v květnu 1958 nezákonně zmocnila civilní moci v Alžírsku, tak byli politici v Paříži nuceni ustavit stabilnější politický systém a začali si uvědomovat, že koloniální éra pominula.

Demokracie je pozoruhodným filtrem násilí. Ale protože se z násilí rodí, jeho tragédie překonává jen tak, že uvolňuje cestu ještě většímu násilí. Biologové tvrdí, že jednou z definic formy života je její schopnost reprodukce, organizace a reorganizace. Nakolik je politicky, sociálně (a intelektuálně) platný fenomén, který neumí sám sebe vysvětlit a vyléčit? Nakolik je konzistentní? O jakém druhu reality stoupenci demokracie mluví?

A přesto trvá…

Po téměř dvou stoletích volebních a parlamentních experimentů, včetně snah radikálů od Proudhona po Lenina o určité revoluční využití všeobecného volebního práva, a navzdory tomu, že tisíckrát zradila a zapřela své vlastní zásady, moderní demokracie stále funguje… a prospívá.

Pro velkou část světa a pro země, které jsou známé jako rozvinuté nebo bohaté, demokracie zůstává realitou a to realitou žádoucí, protože odpovídá vnitřní logice civilizace průmyslu, obchodu a námezdní práce, tedy kapitalismu. Ne každý kapitalismus je demokratický, to ani zdaleka ne, jak ukazuje Stalinovo Rusko a Hitlerovo Německo a dnes Čína. Třetí říše a SSSR ale podlehly svým demokratickým rivalům a rozmach plutobyrokratické Číny bude pokračovat, jen pokud přijme podstatné dávky svobody projevu. Kapitalismus je totiž ekonomickou konkurencí a efektivní konkurence mezi kapitály (ale také efektivní trh práce) nemůže existovat bez jisté konkurence i v politice. Demokracie je tou nejadekvátnější politickou formou kapitalismu.

Ať se nám to líbí nebo ne, demokracie je excelentním výrazem života za kapitalismu. Pomáhá udržovat takový stupeň svobody a rovnosti, jaký vyžaduje kapitalistická výroba a spotřeba a do jisté míry i nezbytný vynucený vztah mezi prací a kapitálem. Demokracie je sice jednou z překážek, které stojí v cestě komunistické revoluci, ale skutečně slouží zájmům práce v jejím dennodenním nevyhnutelném „reformistickém“ konání.

Pokaždé, když nějaké hnutí vytrvale postupuje vpřed a střetává se s mocí šéfů a státu, pokaždé když spojuje konání s rozhodováním, není demokratické.

Když však – a tak tomu nutně často je – obsah hnutí odpovídá arbitráži a usmíření „pracovně-právního sporu“, pak je normální, že forma a procedura vystupují do popředí. Zorganizování valné schůze podle pravidel se v očích téměř všech účastníků stává důležitější než to, o čem tato schůze rozhoduje. Schůze je nahlížena jako příčina stávky, přesněji jako příčina jejího pokračování: protože může stávku ukončit, je nyní vnímána jako její roznětka. Realita je postavena na hlavu. Demokracie je nadvládou prostředků nad cílem a rozpuštěním možností ve formách. Takže, když tito dělníci své vlastní chování ideologizují jako demokratické, nejsou na „omylu“: soudí podle faktických mezí svého chování.

Když dotazování se řadových dělníků na jejich názor zlomí jejich odhodlání, pak obvykle proto, že toto odhodlání již ochablo. V roce 1994 energetická a dopravní nadnárodní korporace Alstom ukončila stávku v jednom ze svých francouzských podniků tak, že vyhlásila referendum: zaměstnanci si odhlasovali návrat do práce. Odbory jako protiopatření podnikly druhé referendum, které potvrdilo to první. „Firemní (či podniková) demokracie“ nezabila tento konflikt, jen ho dorazila. Po úvodní bojovné fázi stávka fakticky pozbyla svůj elán. Když se podřídili individuálnímu tajnému hlasování, dělníci potvrdili, že o sobě přestali uvažovat jako o kolektivu, který existuje skrze své činy. Komunita, která se shodne na tom, že vyjádří jen názory jednotlivců, již neexistuje jako komunita.

Komunismus jako aktivita

Životně důležitým principem demokracie je rovnost. Jejím východiskem je existence jedinců: srovnává je podle nějakého kritéria a zajímá se, zda je jeden podle zvoleného kritéria buď horší, nebo lepší než druhý. Za starých časů se demokracie spokojila s „jeden člověk, jeden hlas“. Moderní demokraté budou žádat rovnost platu, rovnost práv před soudem, rovnost ve vzdělání, rovný přístup ke zdravotní péči, rovnost šancí na trhu práce, rovnost příležitostí rozjet vlastní podnikání, rovnost společenského povýšení, někteří by řekli rovný podíl na stávajícím bohatství. Jakmile se dostaneme do skutečného společenského a každodenního života, tento seznam se stává nekonečným a aby byl úplný, musí být v určitém bodě negativní: rovnost nutně znamená právo nebýt diskriminován na základě pohlaví, barvy pleti, sexuálních preferencí, národnosti, náboženství atd. Celé politické spektrum by se dalo definovat podle toho, kolik položek je na seznamu. Pravicoví liberálové by mohli rovnost práv omezovat na volební práva, zatímco krajně levicoví reformisté rozšiřují rovnost na garantovaný solidní příjem, domov, jistotu pracovního místa atd., v nekonečné rozpravě mezi osobní svobodou a sociální spravedlností. Odmítání a hledání sociální (a ne jen politické) rovnosti jsou dvě strany téže mince. Posedlost rovností se rodí ze světa obtěžkaného nerovností, ze světa, jenž sní o tom, že nerovnost sníží tak, že každému jedinci dá víc, víc práv… a víc peněz.

Rovnost chrání jedince. My bychom měli začít spíše uvažováním o tom, čím tito jedinci vlastně jsou, co sdílejí nebo nesdílejí. Co příslušníci společnosti mají a nemají společného, závisí na tom, co společně dělají. Když pozbývají vládu nad materiální bází podmínek své existence, pozbývají vládu nad řízením svého osobního a skupinového života.

Naším problémem není zjistit jak přijímat společná rozhodnutí o tom, co děláme, ale dělat to, o čem lze rozhodovat společně, a přestat dělat nebo se vyhýbat dělání toho, o čem nelze společně rozhodovat. Továrna provozovaná podle Taylorových metod, jaderná elektrárna, nadnárodní korporace nebo BBC nikdy nepřejdou pod správu svých zaměstnanců. Pouze banka, která se omezuje na mikroúvěry, může být do nějaké míry kontrolována lidmi, kteří v ní pracují a těmi, kdo od ní dostávají mikropůjčky. Když nějaké družstvo funguje v měřítku, které mu umožňuje soupeřit s velkými firmami, jeho zvláštní „demokratické“ rysy začínají blednout. Škola může být samosprávná (spravovaná personálem a žactvem), pokud se vzdá selekce, známkování a dělení žáků do prospěchových kategorií. Na tom není nic špatného a patrně je lepší být jako pubescent v Summerhillu než v Eatonu, ale školský systém se tím nezmění.

Každý, kdo problém moci nesituuje tam, kam patří, nutně ho ponechá v rukou těch, komu moc náleží, nebo se o ni s nimi bude snažit podělit (jak to dělá sociální demokracie) či jim ji uzmout (jako to udělal Lenin se svojí stranou).

Esencí politického myšlení je, že se zabývá tím jak organizovat životy lidí místo toho, aby prvně uvažovalo o tom, co tito lidé, kteří mají být organizováni, činí.

Komunismus není otázkou hledání vlády či samovlády nejvhodnější pro reorganizaci společnosti. Není věcí institucí, nýbrž aktivity.

Sám nestačí

Zdá se, že proti autonomii by se mohli stavět jen staromódní konzervativci a zatvrzelí budovatelé stran: kdo by chtěl být závislou osobou, zejména, když jde o závislost na šéfovi? Přesto se můžeme podivovat nad tím, proč se poslední dobou autonomie stala módním slovem. Trockisté už většinou nejsou autoritáři. Každý levičák je teď plně pro „autonomii“ stejně, jako skoro každý politik usilující o hlasy dělnické třídy mluvil v roce 1910 o „socialismu“. Popularita tohoto pojmu může být známkou rostoucího radikalismu. Rozhodně má hodně co do činění se současným každodenním životem a prostory svobody, které nám skýtá: otevřenější komunikační kanály, nové typy odpočinku, nové způsoby setkávání, navazování přátelství a cestování, „společnost sítí“, internet atd. Všechny tyto aktivity mají jedno společné: každý je zároveň neustále sám za sebe, a přitom se ustavičně vztahuje ke všem a ke všemu. Autonomie je podvratná tehdy, když musí být dosažena proti učiteli nebo odborovému funkcionáři: není ale podvratná, když ji učitelé a odboroví funkcionáři začnou prosazovat.

Převrácení autonomie v politický a komerční slogan a její rekuperace jako metody managementu nejsou žádným důkazem, že autonomie je negativní. Mělo by nás to ale ponouknout, abychom se trochu drželi zpátky od toho, co nám společnost předkládá jako možné a žádoucí.

Asi tak před sto lety či dokonce ještě před několika málo desetiletími se mělo za to, že velká továrna spojuje dělníky do velkého, jednotného celku, který se vyznačuje sebekázní a třídním uvědoměním a nakonec provede revoluci. Masová výroba měla být nápomocná produkci masové proletářské akce. Proletariát měl zničit kapitalismus, protože byl hluboce zakořeněn v ekonomice.

Dnes má tzv. nehmotný věk – s rozptýlenými a menšími továrnami, příležitostnou prací, nejistotou pracovního místa a nezaměstnaností, kombinovanými s novými „horizontálními“ komunikačními prostředky a ochabnutím shora vycházející autority – údajně vést k multitudě proletářů volně svázaných s anonymním kapitálem, jenž je natolik degraduje a rozptyluje, že jsou s to se spojovat v myriádách autonomních kolektivů: tuto neoproléti zničí kapitalismus, protože byli vykořeněni z ekonomiky…

To, co jsme právě shrnuli, není nějaká karikatura: je to stručný leč spravedlivý popis hlediska, které je v radikálních kruzích běžné.

Dějinám nemůžeme porozumět, pokud se nesnažíme uvědomit si, jak v každé době panující společenské formy přispívají ke kritikám, které tyto formy reprodukují, a tudíž je nejsou s to zpochybnit. Kapitalistická organizace práce neorganizovala dělníky pro revoluci. A svobodu k revoluci jim nedá ani kapitalistická dezorganizace ani žádná podoba kapitalistické svobody.

Revoluce bez autonomie není možná: zcela správně! Autonomie je nezbytná. Ale nestačí. Není principem, na němž můžeme či musíme postavit vše. Autonomie znamená sám si stanovovat svůj vlastní zákon (nomos). Zakládá se na sám (auto).

Jenže o jakém „sám“ hovoříme?

Každý si přeje kolektivní rozhodnutí. My také. A nejlepší způsob jak jich dosáhnout je, aby se každý z nás účastnil procesu rozhodování. Ale jakmile jsme vy a já jeho součástí, pořád ještě musíme učinit rozhodnutí. Jsou tato „ega“ dost silná? Autonomisté mají odpověď připravenou: individuální ego může být slabé, ale kolektivní ego je silné. Kdo je tady naivní? Součet individuálních vůlí je změní v něco kvalitativně odlišného jen tehdy, pokud a když jednají jinak. Vracíme se tedy tam, kde jsme začali. Nakupení mnoha eg rozšiřuje rozměry problému, aniž by ho to řešilo. Řešení nemůže vzejít z toho, co nám má autonomie údajně skýtat, ale jen z toho, na čem je založena. Sama o sobě autonomie není o nic kreativnější než kterákoli jiná forma organizace.

Mnozí radikálové věří v rovnici…

autonomie + protistátní násilí = revoluční hnutí

…a její potvrzení vidí například v táhlém povstání v Oaxace. Tato událost je sice jedním z nejsilnějších výbuchů proletářské aktivity v posledních letech, ale demonstruje, že autonomní násilí je nutné a nedostatečné. Revoluční hnutí je víc než osvobozená oblast či sto osvobozených oblastí. Rozvíjí se bojem proti veřejné a soukromé represi, ale také zahájením přeměny materiální báze společenských vztahů. Jakkoli jsou nepostradatelné, žádný samosprávný pouliční boj ani zdola organizovaná okrsková solidarita neobsahují nevyhnutelně ty akty a úmysly, které takovou přeměnu způsobují.

Co dělat?

Stručně řečeno, bez kritiky kapitalismu není praktické kritiky demokracie. Akceptovat kapitalismus nebo se ho snažit reformovat nutně znamená akceptovat nebo se snažit reformovat jeho nejadekvátnější politickou formu.

Nemá smysl třídit demokracii na špatnou (buržoazní) a dobrou (přímá, dělnická, lidová). Nemá ale ani smysl prohlašovat se za anti-demokrata. Demokracie není nepřítelem číslo jedna, nejzazší kouřovou clonou, která proletářům zakrývá oči a jejíž rozptýlení by konečně uvolnilo cestu revoluci. Není třeba vynalézat žádné specifické „antidemokratické“ akce, stejně jako nejsou třeba žádné systematické kampaně proti reklamním billboardům nebo televizi – přestože obojí s demokracií fakticky úzce souvisí.

Účastníci miliónů aktů vzdoru nebo útoku, ať už jsou to stávky, demonstrace, mobilní stávkové hlídky, povstání, jsou si dobře vědomi, že tyto praktiky mají pramálo společného s parlamentními hrátkami a dokonce, že jsou pravým opakem parlamentních hrátek. Ani toto vědomí jim však nebrání, aby takovéto praktiky označovali za demokratické a považovali je za jedinou opravdovou demokracii, protože podle těchto účastníků je demokracie totožná s kolektivní svobodou a sebeorganizací. Říkají, že praktikují pravou demokracii, protože si svůj boj řídí sami, odstraňují separaci mezi zastupovanými a jejich zastupiteli, a protože valná schůze je (na rozdíl od parlamentu) shromážděním rovných: takže často věří, že konečně činí reálným to, co je v buržoazním světě klamem. Každý z nich považuje za demokracii to, že se ke svému kolegovi z práce, osobě, která pochoduje vedle něj, spolu s ním staví barikádu nebo se s ním hádá na veřejné schůzi, chová jako k lidské spolubytosti.

Nemělo by smysl, kdybychom se s ním čelně střetli a snažili se ho přesvědčit, aby přestal slovo „demokracie“ používat. Vadou demokracie je, že s nepostradatelným prvkem revoluční změny nakládá jako s primární podmínkou změny či dokonce jako s její podstatou. Takže v budoucích neklidných dobách uděláme nejlépe, když budeme protlačovat co nejradikálnější změny, mezi které patří zničení státní mašinérie, a tento „komunizační“ proces nakonec lidem pomůže, aby si uvědomili, že demokracie je odcizenou podobou svobody. Znamená-li demokracie upřednostňování formy před obsahem, pak jedině transformace společenského obsahu vrátí formu tam, kam patří.

Musíme tedy zdůrazňovat podstatu této změny: vytvoření světa bez peněz, bez směny zboží, bez nakupování a prodeje práce, bez firem jakožto konkurenčních pólů akumulace hodnoty, bez práce separované od zbytku našich činností, bez státu, bez specializované politické sféry, která je údajně oddělená od našich společenských vztahů… Jinými slovy, revoluce zrozená ze společného odmítnutí podrobovat se, z naděje, že jsme se dostali do bodu, odkud již není návratu, kde lidé transformují sami sebe a jak proměňují skutečnost, získávají pocit vlastní moci. Teprve potom otázka demokracie odumře.

Poznámka pro kontrolory politické korektnosti

Tento esej povětšinou používá „on“ a „člověk“ jako způsob jak říci „on a ona“, „muž a žena“. A to nikoli proto, že bychom přehlíželi druhou polovinu naše druhu. Toto on neznamená muž. Je to gramatický kastrát, který zahrnuje jak maskulinum, tak femininum. Velmi dobře si uvědomujeme, že žádná gramatika není sociálně či pohlavně neutrální. Lepší společnost vytvoří lepší slova. Zatím má staromódní forma středního rodu přinejmenším tu výhodu, že nám v projevu neskýtá iluzi falešné rovnosti. Čtenář, který se dostal až sem, nebude od nás očekávat, že věříme na demokracii v jazyce.

Další četba

Nejlepší zhuštěnou brožurou na toto téma, jakou známe, je Communism Against Democracy (Treason Press, Canberra, Austrálie, 2005) složená ze dvou textů od Wildcat (Británie) a Against Sleep And Nightmare (USA). K sehnání na webové stránce Treason. Rovněž viz J. Camatte, The Democratic Mystification, 1969, kterýžto text je dostupný na webové stránce For Communism.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: