Skip to content

Rozhovor s Rolandem Simonem

28.2.2011

Tento rozhovor s Rolandem Simonem, členem francouzské skupiny Théorie Communiste, uskutečnili švédští Riff-Raff 18. srpna 2005 v polské Poznani a byl veden ve francouzštině a s pomocí anglických tlumočníků.

***

RR: Rolande, jsi aktivní ve francouzské skupině Théorie Communiste, která existuje od začátku 70. let 20. století. Mohl bys nám stručně říci, jaké byly v té době hlavní důvody pro vytvoření skupiny a jak se celkově vzato za ty roky vyvinula?

RS: Nejlepší odpovědí na tuto otázku je text „Théorie Communiste: Pozadí a perspektiva“, který vyšel v Aufheben č. 11..[1] Nemá smysl opakovat, co se v textu říká, až na to, že se v něm specifikuje moment, kdy se problematika TC zaměřila na otázku restrukturalizace, tedy: na období kapitálu, které se uzavírá, na cyklus bojů, který končí, a na jiný vztah mezi třídami, který nastupuje. K tomu došlo v roce 1979 v 3. čísle TC, kde jsme okamžitě narazili na potíž s definováním této restrukturalizace. Prošli jsme několika přístupy, několika různými druhy definic.

První přístup se příliš soustředil výlučně na proces práce. To bylo na konci 70. let, kdy se do pracovního procesu zaváděly komputerizace a automatizace. Proto jsme se hodně zaměřovaly na tuto transformaci a definovali jsme restrukturalizaci jako přisvojování společenské síly práce[1] ve fixním kapitálu, tj. dělba práce, kooperace. Nadále jsme tedy o restrukturalizaci hovořili spíše formalisticky, jako o procesu zhodnocování, který protíná své podmínky v celém jejich rozsahu. Dostávali jsme se tak k čemusi, co čím dál víc zahrnovalo celý proces reprodukce. Zejména jsme trvali na transformaci modalit reprodukce pracovní síly a vztahu mezi výrobním procesem a trhem. Zde naší potíží bylo nebezpečí, že se nám rozplyne specifičnost produktivní práce a vše se tak uvede ve zmatek. Byli jsme na pokraji hereze…

A pak jsme konečně došli k definování restrukturalizace jako zrušení všeho, co může představovat překážku pro proces kapitálu, v němž je sám svým předpokladem, pro jeho plynulost. Tímto přístupem jsme zachovali specifičnost procesu reprodukce produktivní práce a zároveň jsme si uchovali vidění transformace celého procesu reprodukce. Nechci tu teď dělat výklad o restrukturalizaci, ale ta například znamená rozklad protikladu mezi prací a nezaměstnaností skrze flexibilizaci; ve vztahu k trhu tu je teorie neustálé změny; mizí separovanost akumulace do národních oblastí, končí rozlišování na centrum a periferii, mizí východní blok.

Takže principiálním důsledkem této restrukturalizace je překonání rozporu, který charakterizoval celý předchozí cyklus. To znamená rozporu mezi na jedné straně pracovní silou, která vzniká, reprodukuje se a je využívána kapitálem stále společenštějším a kolektivizovanějším způsobem, a zároveň formou přisvojování si této společenské/kolektivní pracovní síly kapitálem, které se v jistém bodě vyjevuje jako limitované. Jako překážka se například vyjevuje na rovině pracovního procesu, a to v problémech, které vyvstávají z výrobní linky, a na rovině reprodukce v krizi sociálního státu. Kapitál tedy vytvořil společenskou pracovní sílu, která se stala překážkou pro zhodnocování. Tedy, protože formy této společenské síly kostnatí (třeba v podobě odporu na lince, problémů se sociálním zabezpečením), kapitálem socializovaná reprodukce pracovní síly se v jistém bodě stává překážkou pro jeho zhodnocování. V předchozím cyklu bojů se tato antagonistická situace manifestovala jako dělnická identita, která byla základem všech determinant předchozího cyklu. Dělnická identita, která se navíc potvrzovala reprodukcí kapitálu v hiátu, který existoval mezi touto společenskou silou stvořenou kapitálem a formami, kterými si ji přisvojoval. A právě tento stav restrukturalizace zrušila.

RR: Inspirovali jste se kromě Holandsko-německé levice nějakými jinými teoretickými tradicemi, třeba operaismem/autonomistickým marxismem nebo snad Regulační školou? A jak může být užitečný (nebo neužitečný) Bordiga a Italská levice?

RS: TC je zásadně spojena s Holandsko-německou levicí. Když se vrátím zpět k první otázce, lidé, kteří TC zakládali, vyšli z tradice komunismu rad. Náš vztah k ultralevici jsme vysvětlili v TC č. 14 a já mohu uvést definici ultralevice, kterou jsme formulovali:

Ultralevicovou můžeme nazvat každou praxi, organizaci a teorii, která klade revoluci jako afirmaci proletariátu. Přitom se za afirmaci považuje kritika a negace všeho, co definuje proletariát v jeho poměru s kapitálem a státem a ty jsou nahlíženy jen jako integrující mediace. V tomto smyslu je ultralevice rozporem v pohybu. Proč? Protože revoluce se musí střetnout právě se silou třídy jakožto třídy kapitalistického výrobního způsobu. Pro ilustraci: v tom tkví tragédie německé revoluce. Protože na jednu stranu tato afirmace nalézá v její síle své vlastní ospravedlnění a svůj raison d’ętre. Na druhou stranu je to totéž bytí v kapitálu, které, protože je bytím pro kapitál, musí požadovat svoji autonomii, aby se stalo bytím pro sebe. To je nejzazší bod, kde málem můžeme nalézt možnost formulování revoluce jako autonegace proletariátu. Ale na své vlastní bázi nemůže ultralevice dojít dál. Je jako Mojžíš před zaslíbenou zemí.

Co se Italské levice týče, tato schopnost málem uvidět revoluci jako vymazání tříd, která je u Německo-holandské levice čímsi velice významným, u Italské levice téměř neexistuje – jen v hodně marginálních textech, které zůstávají víceméně utajené. Její přístup totiž k tomuto bodu ani dojít nemůže.

Operaismo. Občas přebíráme jisté formulace, které operaismo používá, jako třeba ústřední postava dělníka a třídní kompozice. Používáme je ale jako evokující obrazy a ne jako striktní teoretické kategorie. Než vznikla TC, měli jsme na začátku 70. let časopis, který se jmenoval Komunistická intervence, a jedna z prvních věcí, které jsme napsali, byla kritika konceptu politické mzdy. Tím chci říci, že podle mého soudu se operaismo nikdy fakticky nerozešel se svými kořeny, které měl v italské levici [mainstreamové levici jako třeba komunistická strana, CGT – Rolandova poznámka]. Polemicky bychom operaismo mohli definovat jako radikální syndikalismus doufající v politický zázrak. Domnívám se, že ta „deobjektivizace“, o kterou se pokoušeli, nebyla nic jiného než změna hlediska. Jenže věc se nezmění jen proto, že my jsme změnili stranu, ze které se na ni díváme. Co se vzájemného poměru mezi proletariátem a kapitálem týče, nikdy tento poměr nechápali jako totalitu. Pro ně pořád zůstával interakcí.

Ohledně Regulační školy. I od ní si bereme určité výrazy a dokonce určité analýzy jako třeba fordismus, krize fordismu. Ale i když přebíráme výraz „fordismus“, jsme proti představě o distribuci/dělení výnosů z produktivity. Nejedná se o dělení výnosů z produktivity, ale o transformaci v hodnotě pracovní síly. I hodnota práce je definována historicky a transformace kapitálu pak proměňuje tento historický charakter hodnoty. V regulacionismu se skrývá metodologická past: princip chápání skutečnosti, který se konstruuje ex-poste, je přeměněn v princip ex-ante. Regulacionismus se neomezuje na princip interpretace ekonomických procesů, ale tuto koherenci, která je principem pochopení, propůjčuje kapitalistickému výrobnímu způsobu jako jemu vlastní skutečnost. Tato kritika Regulační školy by nebyla moc zajímavá, kdyby zůstala pouhou kritikou, ale vidíme, že se v současných teoretických projevech tato past reprodukuje. Restrukturalizace není chápána jako reálně existující kapitalismus a jako to, co ho jakožto systém ustavuje, a místo toho se v definování restrukturalizace chybně hledá co největší možná koherence (mezi ekonomickými procesy). Otevřeně, domnívám se, že tohle je Dauvého chyba, když se pouští do otázky restrukturalizace.

Dalším důležitým vlivem pro nás byla Situacionistická internacionála. Byli jedni z prvních, kdo dokázal o revoluci mluvit jako o zrušení všech tříd. Činili tak ale s celou řadou rozporů. Předně zároveň mluvili o dělnických radách a rovněž řešení hledali skrze diskurs potlačení a uskutečnění umění. Myslím, že SI dovedla programatismus k bodu, kdy explodoval. Kupříkladu ve dvojaké definici proletariátu, kterou situacionisté předkládali: sami sebe chápali právě jako „staré dělnické hnutí“ a dokonce se k tomuto dědictví hrdě hlásili, ale zároveň předkládali alternativní aspekt definice proletariátu jakožto všechny, kdo nemají nad svým životem žádnou kontrolu, a ví to. A teorie proletariátu a jeho reprezentace jim umožnila umístit do kategorie reprezentace vše, co mohlo být existencí třídy uvnitř kapitálu, a tak vytvořit jakýsi vnitřní rozpor v proletariátu, kterým se vysvětlovalo, proč může překonat sám sebe jako třídu. Jednalo se o ten nejzazší možný bod, kam až se v rámci programatismu SI dalo zajít. Tento explozivní bod demonstruje Debordova neschopnost udržet pohromadě svoji teorii spektáklu. Pořád se snaží říci, že spektákl není maska, není to iluze, nýbrž je to skutečnost. Jenže odkud pak může přijít překonání (revoluce)? Podle mého se Debord v celé Společnosti spektáklu potýká právě s tímto problémem. Protože uvnitř teorie spektáklu podle SI je teorie, kterou můžeme označit za vulgární, teorie iluze. Tento přístup zastupuje Vaneigem, Theo Frey a Jean Garneau a tuto teorii v Debordově knize nenajdeme. A v tom je celý jeho problém: Debord nechce ze spektáklu udělat masku nebo iluzi. Ve skutečnosti ale SI prakticky fungovala s onou vulgární teorií.

A co se týče Italské levice… Jak jsem řekl, moc jsme si toho z ní nevzali. Samozřejmě její kritiku Německé levice, kritiku revoluce jako samosprávy a její důraz na obsah revoluce jakožto zrušení hodnoty a námezdní práce. Je to ale kritika, která zůstává leninistickou v tom smyslu, že se dál mluví o státním plánování a přechodném období. Dalším důležitým bodem je kritika demokracie. Je to ale kritika, která zůstává formální a dokonce abstraktní, čímž chci říci, že kritizuje občana pouze jako formu založenou na existenci hodnoty a zboží – nejde až k samotnému fetišismu kapitálu. Protože jen ve fetišismu kapitálu je tento jedinec směny, hodnoty a zboží, který je demokratickým jedincem, pojat v rámci fetišismu prvků výrobního procesu, neboť ten je samotným fetišismem kapitálu, čímž se teprve vysvětluje, jak můžeme v demokracii – ve fungování demokracie – objevit pod těmito fetišizovanými formami třídu.

Dalším tématem Italské levice je kritika antifašismu, ale tu nalézáme i u Německé levice, a to téměř totožnou.

A pak teoretici, kteří jsou pro nás důležití:

Lukács… se svojí teorií zvěcnění, kterou občas používáme k definování procesu kapitálu, v němž podmiňuje sám sebe, protože mezi oběma koncepty je vztah.

Korsch… především, když schází z cesty a dělá chyby, protože právě tehdy je nejzajímavější – například v Tezích o marxismu. Protože v nich stejně jako někteří další teoretici vidí meze, slepou uličku programatismu, ale v tomto ohledu je na hraně opuštění jakékoli teorie třídy.

A je tu i Mattick… se svými ekonomickými texty. Jinak ve svých politických textech zůstává na té nejklasičtější rovině ultralevice. Ale jeho ekonomické texty jsou zásadní, především pak jeho kritika Akumulace kapitálu od Rosy Luxemburgové, kde tvrdí, že krize je tendencí zisku klesat – není otázkou trhů ani otázkou realizace.

A nakonec s velkou obezřetností… Althusser a jeho kritika hegeliánského marxismu a jeho kritika humanismu. Domnívám se, že v tomto ohledu je Althusser, Balibar a občas Ranciére zásadní. To ale neznamená, že přebíráme jeho teorii epistemologického zlomu nebo, že marxismus pojímáme jako vědu. Z kritiky humanismu se ale můžeme hodně naučit.

RR: Jak chápeš vztah mezi „revolucionáři“/teoretickou skupinou, jako je ta tvá, na jedné straně a dělnickou třídou a jejími boji na straně druhé?

RS: Domníváme se, že třídní boj je nutně teoretický. Každý boj plodí teorii. Samozřejmě, že musíme rozlišovat mezi teorií ve velkém smyslu toho slova, který tu mám na mysli, a teorií v omezeném slova smyslu, která je produktem hrstky lidí někde v nějaké skupině. V tom velkém slova smyslu jde o to, že proletariát si vždy uvědomuje, co dělá, a nazývám-li toto vědomí teoretickým, tak proto, že nemůže být sebeuvědoměním. A toto vědomí vždy prochází přes vědění kapitálu, prostřednictvím kapitálu. A právě proto, že prochází přes jiné vědomí, nemohu ho nazvat sebeuvědoměním, a proto mu říkám teoretické vědomí. Toto teoretické vědomí, které existuje v celkovém pohybu protikladu ke kapitálu, končí v reprodukci kapitálu. A právě v tu chvíli se artikuluje teorie v omezeném slova smyslu. Tato omezená teorie se stává kritikou skutečnosti, že vědomí protikladu končí v reprodukci, v procesu kapitálu, v němž kapitál předpokládá zase kapitál. V tomto smyslu je teoretická produkce – ve vší své rozmanitosti a nesourodosti – stejně tak součástí třídního boje jako každá jiná aktivita, která tvoří třídní boj. V tuto chvíli otázka „Co dělat?“ ztrácí jakýkoli význam, protože už se nesnažíme v bojích intervenovat jako teoretici nebo jako militanti s hotovou teorií. To znamená, že jsme-li osobně zapojeni do nějakého konfliktu, fungujeme na stejné rovině jako všichni ostatní. A byť nezapomínáme na to, co děláme mimo tento konflikt, způsob, kterým na to nezapomínáme, je vědomí, že boj, v němž se nacházíme, sám přepracovává, reformuluje a plodí teorii. Domnívám se, že právě takto můžeme být v boji, aniž bychom zapomínali na to, co děláme mimo něj: ve schopnosti vidět sám boj jako to, co produkuje teorii. Tím chci říci, že teorie nikdy nemůže prvně existovat jako projekt nebo jako hotové poznání. Například během stávek v roce 2003 jsem se poměrně markantně účastnil stávkového výboru na svém pracovišti. A to mi dalo příležitost vidět, jak byly všechny ty pozice občanství a radikálního demokratismu nutnou formou, kterou boj nabral, a jen skrze porozumění této nutnosti je lze podrobit kritice a ne se jen jednoduše postavit proti nim, protože jsou prostě falešné.

Ale abych se ještě vrátil k předchozímu bodu: co mám na mysli tím, že proletariát není bezprostředním sebeuvědoměním? Že sám sebe nezná jednoduše na své vlastní bázi, ale jen a pouze v kapitálu a prostřednictvím kapitálu. Totéž bychom mohli říci o buržoazii. Rozdíl je v tom, že je to kapitál, kdo si přivtěluje práci, a nikoli naopak, což znamená, že sebeuvědomění buržoazie se v tomto protikladu skutečně může stát sebeuvědoměním, protože integruje svůj opak do svého vlastního pólu, což nikdy nemohlo být a není případem proletariátu.

RR: Zdá se, že v diskusi mezi Aufheben a TC byla patrně překážkou vaše historická periodizace kapitalismu na základě konceptů formálního/reálného přivtělování práce ke kapitálu – zejména idea druhé fáze reálného přivtělování. Můžeš stručně vysvětlit, na jakém základě dělíte různé fáze a také, v čem je kontinuita a rozdíly mezi tím, jak tuto terminologii používáte vy a jak ji používal Marx?

RS: Tato otázka obsahuje tři témata. Prvním je otázka periodizace. Druhým je, proč se tato periodizace stala překážkou ve vztahu k Aufheben. Třetím tématem je otázka vztahu k Marxovým kanonickým textům a definici formálního a reálného přivtělování.

1. Ohledně otázky periodizace vás mohu odkázat na diskusi s Aufheben, kde se rozebírá restrukturalizace, změny a proč, k nim došlo. A stejně tak se mohu odkázat na svoji odpověď na první otázku, kde jsem vysvětloval, jak jsme prvně definovali restrukturalizaci a jaké jsme s tím měli potíže.

2. Otázka periodizace nebyla překážkou. Dokonce byla ve vztahu k Aufheben stěžejním bodem diskuse. Podle mého se s Aufheben stalo to, že stěžejní bod periodizace skrýval jiný bod a právě ten se stal překážkou. Tímto skrytým bodem, tímto jiným bodem, bylo definování současného cyklu bojů, autonomie, sebeorganizace a právě o to šlo. Připustit si, že námi navrhovaná periodizace zpochybňuje tyto politické body a ne jen nějaké teoretické, obecné a abstraktní otázky ohledně periodizace kapitálu. Rovněž zpochybnila určité pojetí revoluce jakožto subjektu navracejícího se k sobě, určité humanistické pojetí revoluce. Otázka periodizace se tak stala překážkou jen proto, že položila na stůl všechny otázky autonomie, subjektu navracejícího se k sobě samému a sebeorganizace, což se nakonec ukázalo v posledních výměnách názorů s Aufheben a to byl také faktický základ diskuse.

3. Připadá mi, že v Marxových pojednáních o reálném přivtělování je neustálá dvojznačnost. Reálné přivtělování se zakládá na teorii relativního modu vysávání nadhodnoty. Spočívá tedy v rozvoji strojů a zvyšování produktivity. Zároveň ale relativní nadhodnota může existovat jen tehdy, pokud se zboží, které vstupuje do reprodukce pracovní síly, samo vyrábí kapitalistickým způsobem. V tomto smyslu tedy reálné přivtělování nelze definovat jednoduše na základě transformace výrobního procesu. V tomto smyslu, v němž pojem reálné přivtělování implikuje to, čemu říkám (není to zrovna excelentní formulace) kapitalistická společnost, což znamená začlenění reprodukce práce do samotného cyklu kapitálu a dokonce i transformaci konfliktu kapitál-práce v dynamiku kapitálu. A to historicky nepřišlo s objevem stroje, a proto se zdá, že definice reálného přivtělování je v Marxových textech zcela dvojznačná. Marx patřil do své epochy a fakt, že již tehdy tuto dvojznačnost vnímal, je sám o sobě mimořádný, ale víc od něj chtít nemůžeme. La plus belle fille ne peut donner quo ce qu’elle a…[2]

RR: Pro tento letní tábor sis do workshopu připravil text „Komunizace versus sebeorganizace“. Můžeš nám něco málo povědět o něm[3] a také o tom, co podle tebe vzejde z diskusí ve workshopu?

RS: Tento text je v problematice Théorie Communiste čímsi tak trochu novým. V tomto textu i skrze zdejší diskuse je Théorie Communiste v procesu, který ji činí trochu optimističtější. Tím chci říci, že až donedávna jsme se domnívali, že jako dynamiku tohoto cyklu bojů lze definovat fakt, že proletariát sám sebe zpochybňuje ve svém vztahu ke kapitálu, kterýžto fakt se zcela mate s otázkou konání jakožto třída, které je limitem tohoto cyklu bojů. Takže až doteď jsme v našem nahlížení bojů viděli koncept limitu jako téměř totožný s konceptem dynamiky. V tomto textu se však objevuje odluka obou konceptů. Rozvíjí se na základě několika příkladů pod titulkem „předzvěst ruptury“.

Tato ruptura se ohlašuje množením odluk uvnitř třídního boje. Jednat jako třída, bojovat jako třída je současným limitem třídního boje, ale toto konání je na jednu stranu reprodukcí kapitálu a mzdových bojů uvnitř kategorií kapitálu a na stranu druhou je zpochybňováním existence proletariátu jakožto třídy jím samým, a to uvnitř jeho rozporu s kapitálem. Toto odloučení těchto dvou stran je odloučením limitu od dynamiky.

RR: Poslední otázka se týká vztahu vaší skupiny ke Gillesovi Dauvému. V roce 2004 jsme vydali knihu švédských překladů různých textů od Dauvého, včetně „Kapitalismu a komunismu“, „Leninismu a ultralevice“ a „Když povstání umírají“. Předtím jsme rovněž přeložili text „Proletář a práce: příběh jedné lásky?“, který je implicitní kritikou TC. A v posledním čísle našeho magazínu jsme uveřejnili korespondenci mezi členy naší redakce a Dauvém, která se hodně točila kolem TC. Proto je teď podle nás jedině fér zeptat se, jak ty vidíš neshody mezi vaší skupinou a Dauvém?

RS: Předně, přeme-li se tolik s Dauvém, tak proto, že toho máme také hodně společného, například termín komunizace a touhu dosíci se syntetického porozumění naší době, ptaní se po vztahu mezi přeměnou kapitálu a třídním bojem atd. A protože obě strany mají přístup, který bych označil za teoretický, můžeme se tolik dohadovat. Přesto zásadní neshodou s Dauvém je jeho koncepce neměnnosti komunismu jakožto aspirace na lidskou pospolitost. Domnívám se, že tuto Dauvého koncepci – invariantní aspiraci na lidskou pospolitost – ve skutečnosti mohu nazvat dělnickou revolucí s lidskou tváří z doby na přelomu 60. a 70. let. Je to představa, která odpovídá specifickému období dějin, a Dauvé ji považuje za invariantní komunismus. S touto problematikou souvisí otázka determinismu a otázka revoluce jakožto svobodné aktivity. Dauvé například říká, že znamená-li komunismus vzít naše životy do vlastních rukou, k čemu by byla revoluce, k níž jsme dotlačeni sami sobě navzdory? A právě tento druh frází pro mne nemá žádný smysl a souvisí s problematikou komunismu jakožto více či méně věčné aspirace na lidskou pospolitost, protože jsem-li k něčemu tlačen jako proletář, nejsem k tomu tlačen sám sobě navzdory. A od tohoto fundamentálního bodu se odvozují všechny další neshody mezi TC a Dauvém, protože od chvíle, kdy definujeme, že za vším stojí aspirace na komunismus, nemá periodizace kapitalistického výrobního způsobu žádný smysl. Takže teď můžeme říci, že kapitál je stejný, jako byl v roce 1860, což Dauvé říká a což je podle mého naprostá pravda, ale zcela neužitečná, protože od té chvíle se veškerá periodizace kapitálu stává prostou záležitostí kombinací v daných momentech a jakýkoli pokus periodizovat kapitál se tudíž odsuzuje jako deterministický.

Dalším důsledkem tohoto pojetí komunismu, které je vlastně pojetím z přelomu 60. a 70. let, je nemožnost pochopit kapitál po fordismu. Takže, jak jsem řekl ve vztahu k Regulační škole, nemožnost pochopit, že reálně existující restrukturalizace je restrukturalizací s velkým R. Žádná vzorová restrukturalizace totiž neexistuje. Jelikož TC opustila všechny teorie o komunismu jako revoluční podstatě proletariátu nebo jako lidské aspiraci na pospolitost, je to jen TC, komu se klade otázka, „a jak k němu dojde?“. Zdá se, že všechny ostatní teoretické produkce jsou ze zodpovězení této otázky omluveny. A my se jich neptáme, protože ať už věří v revoluční podstatu, nebo v aspiraci na lidskou pospolitost, či v nějakou formu, jako třeba v sebeorganizaci, která se tehdy nebo ondy ukáže jako triumfální, řešení už mají, a proto také mají na zodpovězení otázky „a jak k němu dojde?“ omluvenku. Protože ony už odpověděly právě samotnou formulací, tou jejich revoluční podstatou nebo aspirací na lidskou pospolitost či velkou dějinnou klenbou odcizení. A protože TC si neodpověděla už v otázce, můžeme si tuto otázku skutečně položit a ať na ni odpovíme jakkoli, budeme vždy obviňováni z determinismu, protože bereme v úvahu dějiny. Tudíž tím, že jsme odstranili všechny tyto formulace, jsme si ztížili život, protože nám nezbylo nic než vykořisťování jako rozpor mezi proletariátem a kapitálem, jejich vzájemný předpoklad a dějiny kapitálu jakožto dějiny tohoto rozporu. A jedině s tím můžeme pracovat.

Nějaký normativní postoj ve vztahu k revoluci je tedy pro nás nemyslitelný. Komunismus a revoluce jsou dějinnými produkty. Když máte normativní postoj, můžete ve vztahu k procesu třídního boje říci, že tuhle nebo onde něco schází – všechna ta „měly udělat tohle“ nebo „neudělali tohle“, která máme v textu „Když povstání umírají“. Což znamená, že víte, jaká musí revoluce být. A to, co víte o tom, jaká musí revoluce být, je aplikovatelné na každou epochu. Řeknete, že povstalci v roce 1848 nedokázali jednat tak či onak, němečtí dělníci v letech 1919/1920 měli udělat to či ono a když se pokoušíte porozumět tomu, co dělali v podmínkách, za jakých to dělali, to o sobě a pro sebe, okamžitě vás obviní z determinismu. V tomto bodě se problém determinismu zdá být rozřešen, protože jsme udělali vše, abychom zabránili nastolení problému dějin. Čímž chci říci, že jsme eliminovali proces vývoje, samotné dějiny. A dle mého názoru, právě v tomto bodě se člověk dostává na pozici, která je opravdu deterministická. Protože nečekáme na nic než na příchod shody okolností. Veškerý determinismus se umísťuje do revoluční esence proletariátu a dějiny jsou tu nadále jen od toho, aby čas od času vyjevily odklon reality – momentu nebo pohybu – od modelu. Samozřejmě, že lze tak jako Dauvé a Nesic uvádět spousty příkladů, když ale čtete třeba „Proletář a práce: příběh jedné lásky?“, pozoruhodné je, že ony příklady jsou zcela jasně chronologicky seřazené, ale i kdyby byly v jakémkoli jiném pořadí, na této demonstraci by to absolutně nic nezměnilo.

A ještě, abych tuto otázku uzavřel, je tu rovněž velké nedorozumění ohledně způsobu, kterým prezentujeme možnost komunizace: když říkáme, „teď se revoluce takto jeví,“ rozhodně neříkáme, „konečně se jeví tak, jak se vždycky jevit měla,“ a ani neříkáme, že kapitál místo proletářů rozřešil jejich problémy, protože aby něco takového bylo představitelné, musely by ty problémy existovat už před restrukturalizací a determinovat už předchozí období. Ale například problém nereálnosti programatismu, nastolený poslední restrukturalizací, nebyl problémem během samotného období programatismu, kdy byl programatismus právě kurzem revoluce, a jestliže kapitál problém programatismu rozřešil, nesmíme zapomínat, že se tak stalo v restrukturalizaci, tedy v kontrarevoluci, takže ono rozřešení vzniklo proti proletářům a nikoli jako dar od kapitálu. A dnes problematika revoluce jakožto komunizace vyvolává stejně strašné problémy, jako byly problémy programatismu, protože když je to konání jako třída, co se stává samotným limitem třídního boje, a revoluci můžete provést jen v tomto konání a skrze něj, máte zatraceně velké problémy.



[1] Poznámka překladatele do češtiny: V češtině tato prezentace existuje pod názvem Théorie Communiste: Kdo jsme? (kterýžto překlad má blíže k francouzskému originálu) na www.kknihovna.wordpress.com.

[2] „Společenská síla práce“ a „společenská pracovní síla“ jsou termíny, které se objevují ve francouzském vydání Kapitálu (kapitola 13, těsně před poznámkou pod čarou číslo 13), ale do angličtiny (poznámka překladatele do češtiny: stejně jako do češtiny) se překládají jako „společenská produktivní síla práce“ a „produktivní síla společenské práce“. Domnívám se, že francouzské vydání má blíž k německému originálu, a proto v celém rozhovoru používám „společenská pracovní síla“. Poznámka překladatele do angličtiny.

[3] „Ani ta nejkrásnější dívka nemůže dát víc, než má.“

[4] Théorie Communiste, Sebeorganizace je prvním aktem revoluce, aby se následně stala překážkou, kterou revoluce musí překonat, příloha k Théorie Communiste č. 20, 2006.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: