Skip to content

Skleněná podlaha

28.2.2011

Text francouzských Théorie Communiste o proletářské vzpouře v Řecku v prosinci 2008. Byl publikován jako úvod ke knize Les Emeutes en Gréce, kterou v dubnu 2009 vydalo nakladatelství Senonevero.

***

Bouře[1] (či jedna jediná bouře rozprostřená a fragmentovaná v čase a prostoru), které v Řecku propukly po zavraždění mladého Alexandra večer 6. prosince 2008, jsou teorieplodné. Prakticky – tedy vědomě – jsou sebepochopením tohoto cyklu bojů v jeho současné fázi: jsou teoretickým a chronologickým mezníkem. Se všemi svými limity je toto hnutí první proletářskou reakcí (byť ne globální) na krizi restrukturalizovaného kapitálu. Z hlediska produkce teorie lze toto hnutí víceméně libovolně posuzovat podle šesti zásadních charakteristik:

  • Praxe a diskurs těchto bouří činí ze současné krize kapitalistické reprodukce krizi budoucnosti tohoto výrobního způsobu.
  • Charakterizace – v topologii reprodukce kapitalistických společenských vztahů – momentu útlaku a donucení v procesu, v němž je kapitál svým vlastním předpokladem.
  • Otázka, zda byli účastníci bouří vzhledem k „jádru“ dělnické třídy „periferního“ charakteru, čili otázka jednoty třídy a její rekompozice.
  • Překonání rozporuplné dynamiky hnutí proti CPE ve Francii, což jistým způsobem souvisí s druhým bodem.
  • Bojové překonání objektivity fungování kapitálu a aktivit zúčastněných tříd jako voleb, rozhodnutí, taktik a strategií.
  • Zpochybňování teorie hodnoty a krize kapitalistického výrobního způsobu ve světle útoku kapitálu vně výroby a šíření sabotážních praktik.

(Některé body byly sloučeny do jedné kapitoly.)

1. Budoucnost

Je zřejmé, že se můžeme odvolat na všechny analýzy permanentní krize vzdělávacího systému v Řecku (a opětovného výskytu bojů v něm): jeho čím dál tím nesnesitelnější selektivita, „intenzifikace práce studentů“, neustálé lhaní o příležitostech, které otevírá, skutečnost, že ze „sociálního výtahu“ se stává pouhý „odraz nespravedlností a sociálních rozporů“. Studium se stává čistě a jednoduše přistoupením (bez náhrady) na všechny vykořisťovatelské vztahy, které dávají svoji formu a obsah globálnímu vzdělávacímu systému. To vše je třeba si připomenout, k čemuž dobře slouží text TPTG Permanentní krize ve školství: O některých nedávných bojích v Řecku. To ale nestačí – musíme zajít dál. Jestliže je náhodou právě školství v mnoha zemích obzvláště nestabilním a neklidným sektorem kapitalistické společnosti, není tomu tak kvůli „reformám“, které reprodukce kapitálu na tento sektor uvaluje, ale proto, že problematickou se stává sama reprodukce kapitálu. Protože se stává problematickou, tedy protože je v krizi jakožto reprodukce, proces, v němž se kapitál stává sám svým předpokladem, vymezuje jako místo pro krizi nejprve ty sektory společnosti, kde ve vztahu ke společnosti samé nabývá jeho reprodukce specifikovanou formu. Primárně postihuje „nováčky“ a konstruuje sociální kategorii „mládež“. Tato krize reprodukce se soustřeďuje do míst na reprodukci specializovaných, čímž za hlavního aktéra určuje prekérní mládež (generace 600 euro), jejímiž ústředními představiteli v průběhu hnutí zůstávali studenti. Právě v tomto ohledu bylo studentské hnutí tímto generálním hnutím bouří.

Některé řecké texty, třeba od TPTG a Blaumachen, hovoří o univerzitě jako o „zlomku kapitálu“ a považují vysoké školy za pracoviště – a místa vykořisťování. Proto pak blokádu univerzit chápou jako překážku pro celkovou reprodukci, ne-li jednoduše pro výrobu, do té míry, do jaké studenta považují za výrobce specifického zboží – jeho pracovní síly. U tohoto přístupu bychom měli rozlišovat mezi tím, co říká a co je v něm implicitní, tedy čeho je takováto analýza – teoreticky falešná – pravdivým příznakem.

Pokud nejde o soukromé univerzity, kde konkrétní kapitály vyžadují investování alespoň průměrné míry zisku a kde je student spotřebitelem, co si kupuje přednášku jako zboží, nejsou vysoké školy zlomky kapitálu (a ani v tom případě by nebyly výrobním sektorem). Jsou sice zásadní funkcí produkce/reprodukce pracovní síly, ale nehledě na jejich užitečnost, danou tím, že zde – prostřednictvím státu – fungují peníze jako důchod (revenue), a nehledě na nezbytnost racionalizace jejich výkonnosti (čím méně se student při svých studiích fláká, tím méně stojí) to nejsou kapitalistické firmy, stejně jako všechny faux-frais výroby. Při studiu student (nemluvíme zde o skutečnosti, že „být studentem“ se stává pozicí na trhu práce s prekérními zaměstnáními: jsou tu „studentská“ pracovní místa, ať už je mají studenti nebo ne) nevstupuje do vztahu nákup-prodej jeho pracovní síly a nevyrábí žádné zboží obsahující nadhodnotu, kterou by si jeho zaměstnavatel (správa univerzity) přivlastňoval. Student sice musí do výroby svého zboží dát hodně ze sebe samého – komplexní pracovní síla – ale nekupuje si ji od sebe, ani ji sobě neprodává. Dokud toto zboží zůstává spjato s jeho osobou – je čistou subjektivitou – nevstupuje do žádného produktivního vztahu s kapitálem. I kdybychom tedy přistoupili na ideu, že student vyrábí zboží, nebyl by produktivním dělníkem (produkujícím kapitál), ale maximálně drobným nezávislým výrobcem přinášejícím své zboží na trh. Můžeme zde poukázat na skutečnost, že tato „levicová představa“ studenta jakožto výrobce zboží je vracejícím se tématem pravice: každý v malém podniká se svou vlastní osobou.

Co z tohoto hnutí činí antikapitalistické hnutí – krize reprodukce – produkuje v jeho pravdivém chápání sebe samého jakožto antikapitalistického falešné sebepojetí: student je produktivní dělník a vysoká škola kapitál. Toto „falešné“ sebepojetí je pravdivým symptomem situace, která strukturuje „studentskou“ revoltu. Hnutí se nekonstruovalo proti represi, proti vládě nebo proti vysokoškolské reformě (a v tom se rozchází s kontinuitou studentských vzpour v Řecku). Vždyť ve vzpouře středoškoláků a vysokoškoláků je skutečně v sázce reprodukce kapitalistické společnosti, protože je předmětem rozporu. Jako taková se však zasekává – i přes všechny projevy sympatií a solidarity ze strany „obyvatelstva“ – na institucionálních formách této reprodukce jakožto na „porušení smlouvy“, jakožto na selhávání zkorumpovaného státu, jenž je pod přísným dohledem MMF a lže Evropské komisi o svém vlastním fungování.

Samotnému kapitalistickému výrobnímu způsobu došla budoucnost.

„[V Řecku jsme viděli] originální druh revolty, jehož předzvěstí sice předtím byly bouře v Los Angeles, Londýně a Paříži, který ale vzešel z nového a důkladnějšího pochopení, že budoucnost je předem vypleněná. Vždyť, kterou jinou generaci v moderních dějinách (kromě synů Evropy v roce 1914) patriarchové tak naprosto jasně zradili? […] Kohorta mého „silného ročníku“ svým dětem odkazuje rozvrácenou světovou ekonomiku, ohromující extrémy sociální nerovnosti, brutální války na imperiálních hranicích a klima planety, které se vymklo kontrole.“

(Mike Davis, Zrazená generace, rozhovor pro jeden řecký časopis)

Soustřeďují-li se v západní oblasti kapitalismu případy ostřejších sociálních konfliktů okolo prekérní mládeže (v řeckých bouřích sjednocené, oproti tomu, co se stalo ve Francii v letech 2005-2006 mezi nepokoji na předměstích a bojem proti CPE), je tomu tak proto, že „mládež“ je sociální konstrukt. Právě zde je pojítko mezi studentským hnutím a bouřemi a zcela bezprostředně toto pojítko sumarizuje pracovní smlouva. Krize konstruuje a pak napadá (ve stejném pohybu) kategorii „nováčků“ v závislosti na modalitách jejich „vstupu“: vzdělání, prekérnost (a ti, kdo jsou v podobné situaci – migranti). Hlavní je tu pracovní smlouva, která tuto pracovní sílu v jejím vztahu ke kapitalistickému vykořisťování zasazuje na rovinu měnících se potřeb trhu, mobility kapitálu atd. Něco takového lze ve více či méně agresivní podobě pozorovat všude v Evropě a v USA. Krize reprodukce jako taková tedy ničí budoucnost a konstruuje mládež jako subjekt sociálního protestu. V kapitalistickém výrobním způsobu je budoucností neustále obnovovaná reprodukce fundamentálního kapitalistického společenského vztahu mezi pracovní silou a výrobními prostředky jakožto ústředního výsledku samotné kapitalistické výroby. Krize financializovaného kapitálu není prostě jen kulisou, dějištěm, okolností skrývající se za bouřemi v Řecku: to dochází budoucnost specifické formě kapitalistického výrobního způsobu a z definice se tak krize okamžitě dostává na rovinu reprodukce.

Transformace studentského hnutí v generalizované hnutí proletářských bouří – jejichž terčem byla reprodukce kapitálu jako taková, v tom, co tuto reprodukci umožňuje (později uvidíme, že zde leží meze těchto bouří), tedy instituce, stát, násilí, ideologie, směna, zboží – vyprodukovala jejich aktéry z již existujícího materiálu. Od druhé světové války je vývoj kapitalismu v Řecku chaotický, spíše ničí předešlé společenské vztahy, než aby konstruoval nové, které by zahrnovaly a definovaly celou společnost. Dobrým příkladem je vstup do Evropské unie, jenž byl zatím posledním krokem, k němuž došlo. Řecká buržoazie se vždy vyznačovala malomyslností, což ji stavělo daleko za kapitalistické velmoci (i po dosažení „nezávislosti“), a hleděla více do zámoří než na své vlastní národní teritorium. Řecký kapitalistický průmysl, který se nejprve vyvinul v podobě pár enkláv, které byly nejčastěji v rukou zahraničního kapitálu (stejně jako královská rodina), je dnes vetchý. Zaměstnanost stojí na obchodním loďstvu, turistickém ruchu a s ním spojeném stavebnictví a na státní správě. Pro řeckou společnost je vzpoura proti kapitalismu, jenž jí nikdy neumožnil pořádný život, vrozená.

Bouře z prosince 2008 jsou průsečíkem mezi tímto dravým kapitalismem, jehož orgánem je stát řízený klientelistickými mafiemi, a krystalizací sociálního vzdoru vybudovaného z nenávisti a opovržení – krystalizací, kterou tento kapitalismus vytváří v studentském hnutí. Protože v Řecku je studentské hnutí „společenským milieu“, které notně přesahuje situaci vysokoškoláků, středoškoláků a žáků. V takovém kapitalismu mohou „okraje“ v podobě „generace 600 euro“ najednou reprezentovat celé fungování společnosti, a to zejména, když jsou již organizované – jako v aténské čtvrti Exarchia – do celé sítě odporu a alternativ (sociální centra, tiskárny, kavárny, sdružení, řemesla, bazary, šicí dílny…), tedy jsou-li masivní a pohlížejí-li na kapitalismus a stát, jakoby to byla cizí okupační armáda. Hnutí bouří není studentským hnutím nejen proto, že se ke studentům a žákům okamžitě přidala celá část prekérní a přistěhovalecké populace, a proto, že těžilo ze sympatií a příležitostné účasti části obyvatelstva, ale také proto, že samo studentské hnutí již nebylo „studentským“ hnutím. Situace studenta je situací sociální a politickou: to znamená konfliktním vztahem ke státu, jenž je zároveň budoucím vykořisťovatelem (státní správa je téměř jediná, kdo nabízí pracovní příležitosti), ale také potenciálním vykořisťovatelem, který když někoho nechá na holičkách, odsoudí jej do sociální země nikoho. Za této situace produkované samotným fungováním kapitalismu se omezení a vnějšnost kapitalistického společenského vztahu jeví spíše jako stav, jako východisko, než jako aktivita (v tom můžeme vidět zároveň sílu i meze těchto bouří). Produkce naší třídní příslušnosti a kapitalistického společenského vztahu jako vnějšího omezení je ve skutečnosti aktivitou třídy uvnitř tohoto vztahu, ale zde se jeví jako stav vnějšnosti, jehož jediným společenským základem je násilí. Je třeba poznamenat, že ona „vnějšnost“, o níž hovoříme, je vlastní třídní aktivitě, která pro třídu – proti kapitálu – zahrnuje i její vlastní zpochybnění: naprosto vůbec zde nemluvíme o vnějšnosti militantů, intervencionismu nebo aktivismu. Ať jsou specifické limity zde zvažovaného hnutí jakékoli, bylo by naprosto mylné aplikovat na něj schémata kritiky militantství a intervencionismu.

Terčem těchto bouří logicky byly instituce, kde reprodukce výrobního způsobu nabývá separované podoby, separované od společnosti, kterou tyto instituce politicky, ekonomicky i ideologicky reprodukují, ale také formy oběhu, v nichž se kapitál vrací k sobě. Když je budoucnost již vypleněná a když se hnutí prakticky i vědomě odehrává na této rovině reprodukce – přestože ta je nadále chápána a napadána jako struktury oddělené od výroby – nemohou existovat žádné požadavky, protože již neexistuje žádná alternativa a dokonce ani iluze – jako ve stejné době v Itálii – že by nějaká existovat mohla. A právě za této krize reprodukce společenských vztahů se v autopředpokladu kapitálu fixují momenty donucení a normality, které se bouřemi nejen aktualizovaly, ale také prakticky tvarovaly.

Policie a armáda jsou posledním slovem v autopředpokladu kapitálu, když tento čelí odporu vůči opatřením třídy kapitalistů ve sférách práce, sociálního zabezpečení (zdravotní péče, důchody…) a školství. Být prekérním nebo migrujícím dělníkem znamená přímo ve vztahu k práci, že musíte jít do práce, kdykoli šéf potřebuje, musíte akceptovat neplacené přesčasy a možnost propuštění podle momentálních rozmarů. Rovněž to znamená, že vás zbijí nebo polijí kyselinou za jediný požadavek nebo jen stížnost. Být prekérním nebo migrujícím dělníkem již teď znamená žít pod vládou teroru a pro „stabilního řeckého“ dělníka jsou pracovním terorem „nehody“, jejichž množení koresponduje s intenzifikací vykořisťování. Je absurdní, že mzda a reprodukce pracovní síly se pro kapitál stávají nelegitimními (viz „Revendiquer pour le salaire“, Théorie Communiste č. 22).[2] Právě to je krize reprodukce, vyčerpání budoucnosti. Pro proletariát se – v samotné objektivitě kapitálu – rovněž stává reprodukce jeho třídní příslušnosti vnějším omezením, a to v samotném vztahu vykořisťování, který ho reprodukuje jako třídu a jako třídu jej nerozlučně pojí s kapitálem. Všude se v těchto bouřích projevoval pocit, že kapitál „porušuje smlouvu“: „Vyděláme si dost, abychom mohli mít děti?“

Bouře v Řecku odhalují konec období, které v současném cyklu započalo stávkovou vlnou roku 1995 ve Francii a demonstracemi „proti summitům“ na konci 90. let, tedy konec radikálního demokratismu[3] jakožto projevu a fixace limitů třídního boje. Žádná jiná budoucnost není možná, protože budoucnost již neexistuje: alternativa je mrtvá.

„Vzpomeňme na demonstrace proti WTO a „Bitvu o Seattle“ v roce 1999, které otevřely novou éru nenásilných protestů a aktivismu zdola.[4] Nesmírná popularita Světových sociálních fór, účast milionů na protestech proti Bushově invazi do Iráku v roce 2003 a široká podpora pro Kjótskou dohodu – to vše znamenalo obrovskou naději, že se ještě může zrodit „alter monde“. Mezitím však válka neskončila, emise skleníkových plynů prudce narostly a hnutí kolem sociálních fór chřadne. Celý cyklus protestů se zakončil právě tehdy, když kotelna globalizovaného kapitalismu na Wall Street explodovala a zanechala za sebou jak radikálnější problémy, tak nové příležitosti pro radikalismus. Revoltou v Aténách končí donedávna trvající období sucha, které postihlo vztek. Zdá se, že její kádr příliš netoleruje nadějeplná hesla či optimistická řešení, čímž se odlišuje od utopických požadavků roku 1968 nebo toužebného ducha roku 1999. Nejskandálnější je samozřejmě tato absence reformních požadavků (a tím pádem jakákoli konvenční rukověť pro zvládání protestů) a ne Molotovovy koktejly nebo rozbité výlohy obchodů. Nepřipomíná ani tak studentskou levici 60. let 20. století jako spíše nekompromisní vzpoury anarchistické spodiny na Montmartru v 90. letech 19. století nebo v barcelonském Barrio Chino začátkem 30. let 20. století.“[5]

Absence budoucnosti nespočívá pouze v tom, že se rozplynul příslib lepšího života, ale rovněž v tom, že se dává v sázku možnost schopnosti přežít a reprodukovat vlastní tělo z masa a kostí. A chtě nechtě, proletáři jsou z masa a kostí. A není to jejich vina: být z masa a kostí je naprosto sociální omezení a sociální podmínka, proletář je předně čistě fyzický dělník, subjektivita bez objektu (nemá žádný objektivní nebo osobní vztah k nějakým prostředkům výroby nebo živobytí). Když je proletariát napaden v jeho fyzické konstituci, je v sázce jeho společenská definice.

V Itálii jsou však „nadějeplná hesla“ a „optimistická řešení“ zároveň stále platná. Jistě, v této disonanci lze vidět prostý efekt odlišných ekonomických situací v Itálii a Řecku, kde se zrovna míra důvěry investorů ke státu snížila. Ale zítra by to mohla být Itálie, kdo bude dějištěm vlny bouří podobné Řecku, a to by zase mohlo být dějištěm širokého hnutí protlačujícího reformistické požadavky a doprovázeného rozkvětem zdola organizovaných kolektivů. Měli bychom mít na paměti, že třídní boj je globálním – nikoli však homogenním – procesem a že boje se neodehrávají na chronologické ose, kde by existovala „avantgardní hnutí“ a „anachronismy“. I když je situace, za níž proletariát jedná jako třída, v tak protikladném vztahu ke kapitálu, že se jeho boj může stát jeho vlastním zrušením, i když je tato situace dynamikou tohoto cyklu bojů, pořád se rozvíjí chaoticky. Na některých místech skrze mzdové požadavky, které kapitalistický výrobní způsob nemůže a ani nechce uspokojit, na jiných skrze široká sebeorganizovaná, zdola vzešlá hnutí, která navrhují alternativy, a na dalších skrze bouře, které produkují naši třídní příslušnost jako vnější omezení a vztah vykořisťování jako ryzí a prosté donucení. Nikdo nepředstihuje svoji dobu a nikdo není pozadu, protože nikdo není nezávislý.

I tak v tomto chaosu nejsou všechny podmínky identické a nemají stejný vztah k dynamice tohoto cyklu, uvažujeme-li o něm jako o celku. Dynamikou tohoto cyklu je vychýlení, které některé praktiky vytvářejí uvnitř obecného limitu tohoto cyklu bojů: jednání jako třída. V současnosti je třídní aktivita proletariátu stále více vnitřně rozervaná: dokud zůstává konáním třídy, je jejím jediným horizontem kapitál (protože všechno osvobozování práce a afirmování proletariátu jako panující třídy zaniklo), ale zároveň ve svém konání proti kapitálu čelí své vlastní existenci jakožto třídy a musí s ní naložit jako s něčím, s čím je nutno skoncovat. Většina současných bojů si musí prodělat toto vychýlení, tuto vnitřní rozpolcenost, a neunikly tomu ani bouře v Řecku.

Jednat jako třída s sebou nese vychýlení k sobě, a to do té míry, do jaké s sebou toto konání nese své vlastní zpochybnění ve vztahu k sobě: negaci existence proletariátu jako třídy v rámci jeho konání jako třídy (a to je ono vychýlení v jednání jako třída). Během bouří v Řecku proletariát nic nežádá a nepovažuje sám sebe proti kapitálu za základ alternativy, prostě již nechce dál být tím, čím je.

Ve stejné době, i přes to, že je rozsáhlejší a že uvedla do pohybu velkou část dělnické třídy, italská „Onda anomale“ musí čelit – kdyby jen kvůli své souběžnosti s bouřemi v Řecku – svým slepým uličkám, své absenci perspektivy. Bouře v Řecku znamenají, že Onda žádné perspektivy nemá, že neukazuje k budoucnosti třídního boje. Naopak, právě souběžnost těchto bojů (italského a řeckého) dává bouřím v Řecku význam, který by bez této souběžnosti neměly, a to, že jednáním jako třída vypichují samu povahu současných mezí třídního boje uvnitř něj a braného jako celek.

Již tento propletenec – jakožto vychýlení – elementů třídního boje má význam: zpochybňování existence proletariátu jako třídy jím samým v jeho boji proti kapitálu. V Řecku zásadním obsahem tohoto zpochybnění bylo odhalení a tvarování reprodukce společenských vztahů jako něčeho, co zahrnuje donucení.

2. Moment donucení

Vykořisťování není obsahem rozporuplného vztahu mezi dvěma symetrickými póly (pak by neexistoval žádný protiklad); je to odlišnost vztahu k totalitě, která s ohledem na svůj obsah předurčuje jeden pól, aby tuto totalitu zpochybňoval a překonal ji. Není to vykořisťování samo o sobě, co obsahuje své vlastní překonání, je to specifická situace a aktivita proletariátu jakožto pólu obsaženého v kapitalistickém výrobním způsobu jako totalitě, co obsahuje a produkuje překonání této totality.

Vykořisťování je zhodnocováním kapitálu v jeho třech ustavujících momentech: přímé setkání práce s kapitálem, přivtělení práce ke kapitálu, přeměna nadhodnoty v dodatečný kapitál. Do úvahy musíme vzít obzvláště tento třetí moment. Krize reprodukce se totiž definuje skutečností, že pohyb, v němž je kapitál svým předpokladem, onen „železný chod“ („double moulinet“) jeho reprodukce,[6] nevrací sám o sobě každou komponentu tam, kam patří.

Přeměna nadhodnoty v dodatečný kapitál není nikdy jistá: na té nejpovrchnější rovině samozřejmě z důvodu konkurence, pak proto, že tato proměna implikuje setkání zbožního kapitálu s penězi jako kapitálem neboli oběživem (v tom spočívá obecná možnost krize), ale především proto, že implikuje základní proměnu nadhodnoty v zisk a tedy vztah nadhodnoty k veškerému využívanému kapitálu a, při obnově výrobních cyklů, vzrůstající organické složení kapitálu. Nejistým charakterem proměny nadhodnoty v dodatečný kapitál a tedy obnovení celého procesu je vždy klesající míra zisku. Nemluvíme tu ale o problému, který by se týkal jen jednotlivých kapitálů jako takových. Jestliže se vždy nejistý charakter této proměny nadhodnoty v dodatečný kapitál skutečně vyjevuje na rovině jednotlivých kapitálů, je tomu tak kvůli konkurenci, ale jeho původ je jinde. Existuje-li konkurence, pak právě kvůli klesající míře zisku. Vždy nejistý charakter procesu přeměny nadhodnoty v dodatečný kapitál je charakteristikou společenského kapitálu.

Skutečnost, že proměna nadhodnoty v dodatečný kapitál je problematická, se projevuje stejně tak v proměnách kapitálu, bankrotech, propouštění, proměně jedné části obyvatelstva v přespočetné lidi, jako v intenzifikaci práce, transformaci pracovního procesu a stanovování ceny pracovní síly. Přeměna nadhodnoty v dodatečný kapitál je prvně a především vysátím „dostatečné“ nadhodnoty, aby k této přeměně mohlo dojít.

„Kapitalistický vztah je vztahem donucení (zdůrazněno v textu), jehož cílem je vysávat nadpráci prodlužováním pracovní doby.“

(Marx, Výsledky bezprostředního výrobního procesu)

A právě v tom tkví možnost krize vykořisťování jakožto protikladných praktik mezi třídami, právě v tom tkví proces partikularizace obou pólů rozporu v jejich subjektivním konání, právě v tom tkví jejich nezávislost a vzájemný poměr – zde, ve vykořisťování, tkví donucení. Kapitál je sice svým vlastním předpokladem, ale nejedná se o automatický pohyb, který by sám o sobě postačoval k navrácení každého na jeho místo. Proces, v němž je kapitál svým vlastním předpokladem, není dýcháním automatického monstra; jako svoji funkci obsahuje konání obou subjektů rozporu. A právě proto je vykořisťovatelský vztah donucením: jako aktivita třídy kapitalistů a jako aktivita proletariátu, která je bojem proti tomuto „vracení na místo“. Pro třídu kapitalistů se toto konání ztělesňuje jako stát.

Kapitalistický výrobní způsob – v podobě, v jaké vyšel z restrukturalizace – přináší jinou organizaci prostoru pro reprodukci kapitálu a jinou organizaci násilí. „Marginálové“ již nejsou vyhazováni zpět na periferii, naopak jsou všude integrováni, na všech rovinách reprodukce. Je-li hlavním výsledkem výrobního procesu reprodukce situace, kdy proti sobě stojí proletariát a kapitál, není žádná záruka, že toto setkání ipso facto povede k prvnímu momentu směny mezi kapitálem a prací (nákup a prodej pracovní síly). Protože proletář se jakožto proletář znovu stává chudým, je všude na pořadu dne ukázňování pracovní síly. Intervence má disciplinární formy.

Vztah vykořisťování imanentně obsahuje přímý vztah nadvlády/poroby a sociální i policejní kontroly. Když ale někdo považuje vztah nadvlády/poroby za totalitu vykořisťovatelského vztahu, když zaměňuje část za celek, ztrácí ze zřetele vztah vykořisťování a třídy. Když povýší moment donucení na východisko a postuluje ho jako totalitu vztahu mezi jedincem a společností, nevyhnutelně sklouzává k hledisku izolovaného jedince a kritice každodenního života. Což znamená, že pouští ze zřetele strukturu, která umožňuje existenci izolovaného jedince, a tudíž se spokojuje s tím, že jeho východiskem je ve skutečnosti výsledek.

Za určitých podmínek a konfigurací třídního boje mohou vyvstat takové praktiky, které pro sebe vycházejí z jiných momentů vykořisťování. V praxi potom proletariát produkuje kapitál jako donucení, jako vnější omezení, zásadně uvnitř vykořisťovatelského vztahu, uvnitř samotného třídního vztahu. Zároveň na druhém pólu rozporu se reprodukce kapitálu stává korupcí, vyděračstvím a nepotismem. Zdá se, jako by v krizi reprodukce, jež – jako v Řecku – vynáší do popředí coby základ společnosti ty institucionální a na byznys orientované orgány, které řídí její reprodukci, pohyb, v němž je kapitál svým vlastním předpokladem, zešílel. Na jedné straně není nic než donucení a na druhé straně se jeví jako ryzí vyděračství a korupce. „Smlouva“ je porušena:

„A to vše [bída lidí] uprostřed šíleného tance milionů, které končí v kněžourských podnicích a u nadopovaných olympijských atletů, co jsou královsky placeni pro „větší slávu vlasti“. Peněz, které končí v kapsách zámožných a mocných. Od úplatků po „compadres“ a handrkování se o skandální DVD disky se zkorumpovanými novináři, aby se zakryly vládní „skandály“. Zatímco jsou desítky životů zmařeny při lesních požárech, aby velkokapitál mohl změnit lesy v turistické podnikání, a zatímco úmrtím dělníků na stavbách a na ulicích se přezdívá „pracovní úrazy“.“

(Leták, Už nikdy nic nebude stejné, http://tridnivalka.comyr.com/uz-nikdy-nic-nebude-stejne/)

V Řecku krize reprodukce – vyčerpání budoucnosti – vymezila sociologické kategorie, které jsou jejími aktéry (vysokoškolští a středoškolští studenti, přistěhovalci z druhé generace, prekérní dělníci) a zkonstruovala společenskou kategorii, která je jejich syntézou: mládež.

A v tom tkví celá ambivalentnost těchto bouří: zpochybnění toho, čím jsme, nejenže vychází z toho, čím jsme (to je bez debat), ale také vytváří z toho, čím jsme, partikulární kategorii, která musí být projevem obecného rozkladu stávajících podmínek. Odpověď státu v podobě policejní reakce není „neadekvátní“. Reakce státu je na rovině tohoto obecného obsahu – přísná policejní kontrola, srovnatelná s kontrolou okupační armády, je varováním určeným prekérnímu proletariátu jako celku i dalším. Reprodukce setkání pracovní síly s kapitálem se stává záležitostí disciplíny. Tyto bouře sice byly třídním hnutím a ne jen prostě nějakou politickou agitací aktivistů (i tak by se jednalo o třídní hnutí), ale nebyly bojem v samotném základu tříd: ve výrobě. Proto se těmto bouřím povedlo uskutečnit zcela klíčovou věc, když produkovaly třídní příslušnost jako omezení a tak se k ní i stavěly, ale provést to a dosáhnout tohoto bodu mohly jedině tak, že se obrátily proti skleněné podlaze výroby. A co víc, způsob (cíle, vývoj bouří, složení rebelů…), kterým toho hnutí produkovalo ono vnější omezení, byl tímto limitem vnitřně definován. V tom spočívala ambivalentnost tohoto hnutí. Bouře v Řecku nebyly jen koncem radikálního demokratismu, ale také koncem alternativních scén, které si ve své vlastní praxi ze svých praktických kritik kapitalistického výrobního způsobu pro sebe vytvořily zdání separace mezi reprodukcí a výrobou – separace, která se stala jejich skleněnou podlahou.

Konfigurace třídního boje, která se v přítomnosti ustavuje, nutí jeho aktéry neustále váhat mezi perspektivou izolovaného jedince a redukováním kapitalistického vztahu na donucení na jedné straně a zahrnutím tohoto momentu do vykořisťování a reprodukce třídy na straně druhé. Toto zahrnutí ale nabírá specifickou formu volání po perspektivě zdola vzešlého odborářství a sebeorganizace a odvolává se na ni. U militantů z ESE (anarchosyndikalistické odbory), organizace, která tvrdí, že má kořeny v anarchosyndikalismu (na rozdíl od většiny anarchistického hnutí, které se hlásí k „insurekcionalismu“), se toto volání a jeho specifický obsah stává karikaturou. Takové je tedy dilema, v němž se hnutí nalézá; je to jedna z jeho mezí a zároveň tvoří vychýlení (jak uvidíme v následující kapitole) v jednání proletariátu jakožto třídy. ESE je vlastně velice malá skupina a jediná, která se oficiálně hlásí k anarchosyndikalismu. V řecké „scéně“ má jen hodně omezenou či přímo bezvýznamnou odezvu. Na druhou stranu nelze jednoduše prohlásit, že se velká většina „anarchistické scény“ skládá z „insurekcionalistů“, i když je jasné, že velká většina této scény považuje použití násilí za nezbytnost. Po roce 2003 a po úpadku antiglobalistického hnutí došlo v Řecku k jakési „restrukturalizaci“ anarchistické scény; přidala se k ní spousta mladých lidí, což vyprodukovalo rozšíření a modifikaci jejího vztahu ke „společnosti“. Důsledkem této modifikace jsou pokusy o zakládání „třídních odborů“, vycházející z teoreticky neúplně rozvinutého anarchosyndikalismu. Členové těchto odborů (především se jedná o odborový svaz všech, kdo pracují na volné noze a používají k tomu motorky) sehráli zásadní úlohu v iniciativě obsadit GSEE. Tento nový aspekt vztahů uvnitř anarchistické scény je jedním z faktorů, kterými se vysvětluje na jedné straně silná interakce mezi generalizací bouří a anarchistickou scénou a na straně druhé rozkol, k němuž došlo během okupace GSEE a v dalších méně zřetelných případech. V tomto smyslu lze říci, že sama „scéna“ v sobě reprodukovala onu obecnou ambivalentnost těchto bouří a na své vlastní rovině i ono vychýlení, k němuž došlo.

V Řecku se pro proletáře v boji jejich třídní příslušnost, jejich vlastní definice jako třídy v jejich vztahu ke kapitálu, produkovala a jevila jako vnější omezení uvnitř této konfigurace a v ní obsažené dvojznačnosti. Svojí vlastní praxí zpochybňovali ve svém boji sami sebe jako proletáře, ale zpochybňovali se pouze tak, že ve svých útocích a cílech separovali momenty a instituce společenské reprodukce. Co se zbytku týče, hovořili o dělnické třídě, která zůstala tím, čím je a žádalo se od ní jen to, aby se sebeorganizovala (i když se studenti/prekérní dělníci zmocnili dvou call center, práce byla přerušena jen na krátkou chvíli). Reprodukce a výroba kapitálu si zůstaly navzájem cizí. Výsledkem tohoto váhání byl minoritní charakter hnutí a nakonec, až opadlo, jeho koncentrace do čtvrtí Exarchia v Aténách a Ano Poli v Soluni.

Boj zůstal zaměřen na reprodukci a třetí moment vykořisťování. Řečtí účastníci bouří nemohli stávkovat, sami sobě nepředhazovali dělnickou identitu, dovolávali se jí pouze u druhých. Zaútočit na kapitál jako na separovanou reprodukci a jako na mez reprodukce společenských vztahů nejenže nepřerušuje kapitalistickou výrobu, ale také vylučuje schopnost uvažovat – i velmi hypoteticky – o vyvlastnění kapitálu, o zmocnění se prvků výrobního kapitálu a materiálních prvků společenské reprodukce, ale také jeho toků, s vlastním cílem a se všemi limity a dvojznačnostmi, které to s sebou nese (samospráva…).

Obecně vzato, „lidová shromáždění v sousedstvích“ nikdy neměla dlouhého trvání a „místní“ k nim zůstávali lhostejní nebo přinejlepším byli zvědaví.[7] Musíme však vypíchnout případ okupace radnice v jedné čtvrti na jihu Atén, kde obecní úředničtí dělníci vykonávali některé ze svých aktivit ve spojitosti se sousedským shromážděním:

„V Agios Dimitrios se lidové shromáždění okupace snažilo spolupracovat s obecními úřednickými dělníky na obnovení některých komunálních služeb bez mediace komunálních autorit. Plánem bylo uspokojovat pouze naléhavé sociální potřeby jako třeba vydávání zelených karet pro přistěhovalce, ale také vyplácení mezd a zvláštních sociálních dávek. Starosta a obecní rada dělníky zastrašovali ve snaze zabránit jim v poskytování těchto služeb.“

(TPTG a Blaumachen)

Celkem vzato, stačí se podívat na čísla, co se týče počtu lidí, kteří se účastnili různých souvisejících demonstrací, a která jen vzácně převyšovala 200 či 300 ve městě (Atény-Pireus) s více než čtyřmi miliony obyvatel (viz Stručná prezentace nedávných událostí v Aténách očima některých proletářských účastníků).

Prohlašovat důrazným tónem, že to, co se stalo, je „vzpoura celé části obyvatelstva“, jak se psalo v jednom letáku, který se rozdával v Paříži, je čirá fantazie. Co však čísla neukazují, je rozšířenost hnutí. Můžeme-li říci, že účastníci bouří či dokonce demonstranti byli menšinou, musíme dodat, že byli menšinou… všude. Některé dny se v Aténách konaly zároveň čtyři lokální demonstrace v různých čtvrtích a ještě jedna centrální, a přitom pokračovaly okupace. Každopádně otázka, zda se jednalo nebo nejednalo o „masové hnutí“ není prostě jen věcí čísel; kritériem je pojítko mezi výrobou a reprodukcí, kterou pak již nelze nahlížet jako instituce reprodukce a každodenního života.[8] Limit expanze těchto bouří nebyl čistě kvantitativním problémem nebo prostě jen otázkou absence něčeho („k hnutí se měla připojit dělnická třída s přímým vztahem k výrobě“), ten limit by neměl být chápán jako vnější, jako cosi okolního, ale jako něco, co ve skutečnosti definuje samotnou věc, jejímž je limitem, a to vnitřně.

V textu Jako zima o tisíci prosincích TPTG a Blaumachen píšou:

„Policajti byli spíše tou nejviditelnější a nejsurovější špičkou ledovce složeného z korupčních skandálů vlády, bezpečnostně dohlížejícího státu – opancéřovaného po Olympiádě v roce 2004 – který ani nezaváhá a chladnokrevně střílí, neustálého útoku na mzdy, růstu nákladů na reprodukci dělnické třídy skrze postupnou demolici předchozího důchodového a zdravotnického systému, zhoršování pracovních podmínek a nárůst prekérních pracovních míst a nezaměstnanosti, nadměrné zátěže uvalené na středoškoláky a vysokoškoláky, děsivého ničení přírody, atraktivní fasády sestávající z abstraktních předmětů touhy v nákupních střediscích a v televizních reklamách, které získáte jen tehdy, vydržíte-li obrovskou dávku vykořisťování a úzkosti.“

(http://tridnivalka.comyr.com/jako-zima-o-tisici-prosincich/)

Problém je, že to vše bylo napadeno pouze útokem na policii, útokem na špičku ledovce.

Boj proti donucení je bojem proti „normálnosti“, tedy proti „jejich normálu, normalitě kapitalistického vykořisťování, bídy, represe a smrti,“ jak říká jeden leták hnutí. Toto hnutí svými limity i dynamikou lépe či hůře vyjadřuje hledisko každodenního života. Z hlediska jeho transformace se banálnost a nezajímavý charakter každodenního života obrací v důkaz jeho ústřednosti. Banálnost a nuda se postulují jako obecný princip této společnosti: obří umělý vánoční strom na náměstí Syntagma se pak může stát vysoce strategickým terčem chráněným policejními těžkooděnci. Obchody na ulici Ermou – otevřené o nedělích, aby se před vánocemi mohlo nakupovat a aby se nakupovalo víc – byly stejně tak terči jako metro s jeho jednotvárnou přepravou pracovní síly: „Konzumuji, tedy jsem,“ „Pracuj, konzumuj, zemři,“ hlásaly transparenty použité při jedné malé demonstraci (150 lidí) a intervenci v nákupním středisku, která trvala asi hodinu. Z hlediska kritiky každodenního života ale proletariát není nic než zboží-pracovní síla, z čehož povstává jeho vzpoura proti svému postavení zboží; vzpoura nevychází z rozporu vepsaného do tohoto postavení v kapitalistickém výrobním způsobu o sobě a pro sebe, tedy právě z jeho postavení zbožní pracovní síly a z rozporů, které v sobě obsahuje (nadpráce/nezbytná práce; užitná hodnota/směnná hodnota), ale z toho, čeho je toto postavení popřením: života, kvality života atd. A jelikož kritika každodenního života nejde za kritiku zboží a směny, nemůže porozumět vztahu mezi proletariátem a kapitálem jakožto rozporu mezi dvěma póly, které tvoří totalitu a které mohou existovat jedině vždy skrze ten druhý, a proto ho chápe spíše jako dva póly, které pro sebe navzájem nepředstavují raison d’être i negaci; vlastně se ani nejedná o rozpor.

Principiálním, obecným přínosem bouří v Řecku je, že svojí vlastní praxí prokázaly v rámci vykořisťování moment donucení jako součást reprodukce kapitalistického výrobního způsobu a ne jako pouhou policejní represi. Donucení se neomezuje na represi; zahrnuje všechny společenské procesy a veškeré instituce, jejichž prostřednictvím je proletariát neustále vykazován do postavení, v němž může zhodnocovat kapitál. Tento moment je obsažen ve vykořisťování jako autopředpoklad kapitálu; je zahrnut v procesu, který z kapitalistické výroby dělá reprodukci. Moment autopředpokladu, kterým je donucení přesahující pouhý policejní zákrok, nebyl příčinou, ale spíše obsahem bouří. Tyto bouře demonstrovaly, že donucení je zahrnuto do procesu reprodukce kapitalistických společenských vztahů, ale také ukázaly, že toto zahrnutí je jejich vlastním vnitřním nedostatkem, neboť útok na tento moment a na všechny instituce, které jsou pověřeny jeho řízením, zůstal separován od výroby. V tomto rozporu mezi zahrnutím a nedostatkem se projevila sama sociální situace účastníků bouří. Studenti bez vyhlídek, mladí přistěhovalci, prekérní dělníci – to jsou proletáři, kteří každodenně zažívají reprodukci kapitalistických společenských vztahů jako donucení – donucení, které je do této reprodukce zahrnuto proto, že jsou to proletáři, ale oni ho ve svých každodenních životech zažívají jako od samotné výroby separované a podmíněné (náhodné a nikoli nutné). A zároveň s tím, jak bojují v tomto momentu donucení, jako by byl separovaný, považují a prožívají tuto separaci jako nedostatek ve svém boji proti tomuto výrobnímu způsobu. Tímto způsobem hnutí sice vyprodukovalo třídní příslušnost jako vnější omezení, ale jen tímto způsobem. Právě v tomto ohledu je situováno na rovině tohoto cyklu bojů a představuje jeden z jeho historicky rozhodujících momentů. Je to útok na instituce a formy společenské reprodukce jako takové, co bylo jeho silou a zároveň projevem jeho mezí. Nejzřejmější empirickou manifestací těchto mezí je nemožnost, aby se rozšířilo na základě toho, co tvořilo jeho sílu. I přes všechny lidové sympatie, kterých se mu dostalo, se nikdy nestalo masovým hnutím. Šlo sice o sympatie zainteresovaných diváků, ale pořád jen diváků. A tak hnutí zůstalo na periferii samotných svých terčů: institucí reprodukce, které nikdy rozhodným způsobem nenarušilo paradoxně právě proto, že byly jeho specifickými terči a jeho specifickým důvodem existence. Ani na chvíli nedošlo ke skutečnému narušení výroby a oběhu kapitálu – i když se v neděli před vánocemi zablokovaly nákupy na ulici Ermou (nebo v nákupních centrech na periferii), nakonec to byl debakl, protože zákazníci se dál hrnuli za nákupy. Stejně tak přerušení televizního vysílání na jednu minutu, kdy divákům řeknete, aby vyšli do ulic, je čirá fantazmagorie, pokud již v ulicích nejsou.

V podstatě toto hnutí bylo hnutím autonomizujícím reprodukci, obecně jako každodenní život a konkrétně jako kritiku institucionálních aparátů reprodukce. Syntézou těchto dvou aspektů se stala kritika demokracie. Bouře v Řecku se zdají být za poslední dobu prvním hnutím, kdy byla stěžejní opravdová kritika demokracie v její vládní formě i v modu fungování samotného boje. Jednalo se o hnutí bez politické iluze, až tedy na samu kritiku demokracie.

Při pohledu na hnutí z Francie mohou autoři letáku, který koloval po Paříži a o němž jsme se už zmiňovali, oprávněně napsat:

„Řečtí vzbouřenci nám ukazují cestu, kterou jsme hledali během nesouhlasu s CPE a v posledních týdnech (okupace středních škol a dalších budov, blokády komunikačních kanálů a pár zapálených aut): jdou na to lépe a odmítají zmanipulovaný dialog se státem a jeho poskoky.“

Toto zpochybnění vládní demokracie i demokratického fungování samotného boje nevyvstalo z nějaké konečně nalezené lepší metody boje, ale z toho, že chyběly požadavky a zástupci. V krizi reprodukce je zpochybněna sama existence poměru ke státu či k jakékoli jiné instituci: hnutí neprodukuje ani požadavky ani zástupce, „mizí všichni ti, kdo mluví naším jménem – strany, odbory, novináři, spolky,“ říká tentýž leták.

Skupina Blaumachen ze Soluně vydala v červnu 2006 text Okupace, ne demokracie!, který došel ke kritickému ponaučení z boje proti CPE, k němuž došlo ve Francii, a ze studentských bojů, které se ve stejné době odehrávaly v Řecku. O pár měsíců později byl obsah tohoto textu v jedné stručné prezentaci definován takto: „Určila ho tehdy podle nás největší slabina hnutí, tj. lpění na demokratických procedurách a na demokratistické ideologii obecně, spolu s absencí jakékoli kritiky školní práce a zprostředkující úlohy médií.“ Tatáž prezentace zmiňuje současný text (Nechť se z okupací stanou barikády času) zavádějící požadavek „sociální mzdy“ [minimální příjem]. Tento text sice správně definuje překážky, které představuje demokratický kurs boje, ale nechápe vztah mezi obsahem boje, samotnou existencí požadavků (požadavky implikují demokracii jako sebepoznání skupiny a vztah k oponentům), aktéry boje a jeho demokratickou formou. Demokratický kurs boje se jednoduše kritizuje jako špatná metoda boje. A proto se dveřmi vyhnaná demokratická ideologie vrací oknem.

„Když se ustavují poradní procesy (shromáždění, koordinace nebo třeba parlament), zásadní otázkou nejsou procedury, kterými se nejlépe může vyjádřit vůle všech účastníků, ale vztah mezi procesem debaty a konáním, což je otázka, kterou nelze oddělit od povahy samotného konání. Nás nezajímají procedury, v nichž každý může vyjádřit svůj názor. Nechceme debatovat s každým.“

(Blaumachen, zmiňovaný text)

I přes poznámku, že to je „otázka, kterou nelze oddělit od konání,“ pořád zůstává otázkou rozhodování, tudíž východiskem je stále jedinec a skupina, která bude konat, je sumou jedinců, kteří se rozhodli konat společně. Ať se k přijetí rozhodnutí použije jakákoli procedura, vždy jde o otázku jedince a rozhodnutí. V průběhu boje není demokracie jen tak nějakou formou rozhodování a vztahu k akci, kterou lze jednoduše nahradit jinou. Formální kritika demokracie neříká, proč demokracie existuje, proč se demokracie jakožto obsah nastoluje jako forma tohoto boje. Tato kritika správně říká, proč je tato forma překážkou, ale neříká, proč tato překážka existuje a proč si ji aktéři boje vybrali. Proto sama kritika zůstává demokratickou, protože navrhuje jinou volbu, jiný způsob jak na to. Ve skutečnosti ale ve všech bojích, kde vyvstává kritika demokratických procedur, je v sázce přechod k jinému obsahu boje a pak předmětem kritiky není předchozí procedura, ale předchozí obsah boje. Kritika demokratických procedur tento přechod nevidí, když se snaží porozumět boji a sobě.

Zdá se, že během nedávných bouří v Řecku začalo hnutí spontánně a konstruovalo se přímo v akci, bez demokratických procedur, které chápalo jako překážky v samotném boji a jako formu vládnutí (demokracii přímo považovalo za současnou formu státu a jeho policie, kterou všichni nenávidí – nic víc, nic míň). Rozumí se samo sebou, že se na shromážděních vynořila otázka „přímé demokracie“ a lepšího procesu diskuse („musí mluvit víc lidí“, „každý má právo mluvit“, „nechceme, aby za nás mluvili odborníci“, „všichni jsme si rovni“). Jenže hnutí, které vůči státu neformuluje žádné požadavky, dává svému boji obsah, který si vynucuje neexistenci jakékoli formy zastoupení; hnutí tedy musí existovat samo pro sebe ve svých konfrontacích a rozporech. Rozhodovací procedury sice obsahují konflikty, ale nejsou demokratické v tom smyslu, že by tato rozhodnutí znamenala většinu, menšinu, formování zastupitelských orgánů, obecné vynucování aplikace.

Abychom ukázali enormní a poměrně radikální pokrok – v teorii i praxi – který tyto bouře učinily ve své prosté a přímé kritice demokracie, je třeba dlouhé citace z Druhého komuniké okupace Ekonomické fakulty v Aténách.

„Na druhé straně se zruinovaná demokracie v ekonomické krizi a zbavená jakékoli společenské legitimity díky malým i velkým „skandálům“, díky vytváření „armád“ chudých a vyloučených lidí, snaží dosáhnout společenského konsensu, aby mohla přijmout tvrdá opatření proti bouřím… Premiér, ministři, poslanci, novináři a další parazité před kamerami teatrálně předstírají citlivost a zároveň vzývají nutnost sociální pacifikace a nutnost, aby stát a společnost „kráčely společně“ pod příslibem „upevnění demokratických institucí“. Avšak význačný ustavující mýtus demokracie, mýtus „společenské smlouvy“, se v tyto dny difuzní sociální vzpoury mění v ulicích v popel. Proto se systém všemi svými silami pokouší o přesun. Proto neustále probíhají porady na vládní i nižší rovině a zaznívají prohlášení. Proto se média na objednávku zhostila své slavné a dobře známé role – organizovaného klamání a hry se syndromy strachu […] Proto dnes zůstanou školy zavřené, protože ministerstvo školství se svým prohlášením snaží zabránit shlukování studentů. Proto Národní odborový vaz řeckých pracujících změnil zítřejší stávkovou demonstraci v prosté shromáždění před parlamentem. Proto levicové pilíře systému sice „chápou“ oprávněnost sociálního vzteku, ale odsuzují „extrémy“ a kladou si otázku pádu vlády; proto vzpouru mění v prostý protest proti vládní politice…“

(http://katalipsiasoee.blogspot.com/2008/12/2_09.html)

Prostě, na druhé straně je to demokracie, co čelí „porušení smlouvy“ nebo spíše se při něm hroutí, jak se říká v textu.

Takováto kritika ale neznamená, že se demokracie do hnutí nevrátila v podobě své kritiky. Tímto návratem demokracie ve formě její kritiky je boj proti donucení, normalitě každodenního života a fakt, že tyto bouře byly namířeny proti reprodukci jako separované formě.

Bouře v Řecku byly určitým pojetím reprodukce společenských vztahů a ideologie v akci. Jelikož nemohlo prakticky napadnout reprodukci kapitalistických společenských vztahů u jejího kořene, tedy ve výrobě hodnoty a nadhodnoty, hnutí zaměňovalo výrobu s oběhem hodnoty (i když se zdá, že blokády oběhu zůstávají symbolické) a ve své praxi redukovalo reprodukci společenských vztahů, když útočilo proti normalitě každodenního života, který je komodifikovaný. Můžeme-li hovořit o demokratismu kritiky demokracie, pak proto, že to, co se kritizuje, tedy kapitalistické společenské vztahy, se následně redukuje na individuální internalizaci toho, co jedinci vštěpují školy, média, kolaborantští intelektuálové, společenská zkušenost. Ideologie je správně nazírána jako praktická síla používaná ve všech možných zvyklostech a chováních, ale reprodukce společenských vztahů, kterou umožňuje, se redukuje na mechanismus internalizace/vštěpování, jenž jí dodává její praktickou sílu. Mechanismus vštěpování dominantních norem, které determinují a omezují konání jedinců, jí prý propůjčuje materiální sílu, která zvěčňuje společenské vztahy: „Zavři hubu a nakupuj“; „Pracuj, choď k volbám a drž hubu“; „Vědomí se rodí na barikádách. Probuď se“ (několik transparentů z demonstrace před nákupním centrem The Mall v Aténách).

Za tuto cenu – a je to cena, kterou bouře v Řecku musely zaplatit za to, aby jejich limity mohly zároveň být jejich dynamikou – se absence dopadu na sféru výroby a absence akcí v ní (a ta byla zjevná během celého hnutí) stala globálním útokem proti reprodukci kapitalistických společenských vztahů (ovšem za cenu této ideologické redukce jejich reprodukce). Problém je totiž v tom, že se reprodukce společenských vztahů, včetně výrobních vztahů, postuluje jako cosi, co je podmíněno tím, že se jedinci podřizují normám chování, jejichž paradigmaty jsou práce a spotřeba, a stejným způsobem se výroba hodnoty jeví jako cosi podřízeného oběhu hodnoty. Fakticky se tedy správně rozpoznává, že společnost jako celek se reprodukuje v podobě výroby, ale výroba závisí na tom, že jedinci akceptují jim vštípenou reprodukci společenských vztahů, čímž se jedincům připisuje stmelující úloha ve společenské struktuře. Reprodukce společenských vztahů pak stojí na tom, že pro jedince jsou ideje materiálními činy obsaženými v praktikách normalizovaných rituály, definovaných ideologickými aparáty a institucemi, od nichž se ideje těchto subjektů odvozují. Globální útok na kapitalistickou společnost se tak stává útokem na chování a strachy, které jedince uzavírají do ideologické svěrací kazajky a nevědomky mu diktují, co má dělat a jaké mají být jeho cíle, a to ve směru, jenž je evidentně příznivý pro reprodukci stávajícího systému. Každé z těchto chování, každá z těchto institucí se potom ukazuje v mnohosti polí pro politický boj.

Ekonomická reprodukce soustředěná na výrobu/reprodukci kapitálu musí být dovršena reprodukcí výrobních vztahů jakožto vztahů panství a pamatujme, že tato reprodukce musí vycházet z integrace/internalizace hodnot a norem současné společnosti nebo, když tohle vše selže, z násilné a surové represe. Strategickým cílem tudíž je zbavit se toho, co nám bylo vštípeno a těchto zvyků, které jsou tmelem společnosti, jenž lidem dovoluje žít pospolu pod nadvládou kapitalistů a vládců světa.

Odhazování toho, co nám bylo vštípeno, bylo bojem samotným i jeho obsahem; v Řecku vůbec nešlo o militantní aktivitu, která by se snažila přinést lidu vědomí jeho odcizenosti. Vzbouřenci jednali na základě své vlastní situace a proti ní. Můžeme-li tento boj definovat jakožto boj proti společenským vztahům nazíraným jako vštěpování a ideologie, od nichž má být odvislá celková reprodukce společnosti, pak nenabral formu vztahu mezi osvícenou avantgardou, přinášející uvědomění a demystifikaci, a obyvatelstvem, které by potřebovalo zburcovat. Toto hnutí bylo fundamentálně antikapitalistické a hrdě se k sobě hlásilo a díky tomu se s velkou částí populace setkalo bez propagandy. Bylo to hnutí adekvátní krizi vztahu mezi kapitálem a proletariátem, v němž byla iniciativa až doposud v rukou toho pólu rozporu, který si přivtěluje ten druhý jako ekonomiku a nutnost. Bojem se v něm tvarovala krize kapitálu – deobjektivizace.

Avšak deobjektivizace, která přehlížela objektivitu ekonomiky. Jak jsme řekli v úvodu, „protože se [reprodukce] stává problematickou, tedy protože je v krizi jakožto reprodukce, proces, v němž se kapitál stává sám svým předpokladem, vymezuje jako místo pro krizi nejprve ty sektory společnosti, kde ve vztahu ke společnosti samé nabývá jeho reprodukce specifikovanou formu;“ a nyní bychom dodali: vymezuje jako aktéry této krize ten zlomek proletářů, jenž je definován samotnými rozmary reprodukce. Tato krize reprodukce postihuje prvně a především „nováčky“ a konstruuje sociální kategorii „mládež“; koncentrovala se v místech specializovaných na reprodukci a vymezila prekérní mládež jako svého hlavního aktéra (generace 600 euro). Tento zlomek sice nepotřeboval žádnou propagandu, aby dosáhl na zbytek třídy, ale reprodukce se mu jevila jako specifická aktivita a status.

V důsledku se každé chování nebo instituce stává místem a tématem specifického boje proti panství kapitálu (i když je jejich osudem vzájemné sjednocení); boje jsou namířeny proti systému nadvlády, jenž je zodpovědný za udržování poddaného v poddanství (obecně vzato se paradigmatickým terčem tohoto ideologického pohledu na kapitalistický výrobní způsob stávají věznice). Jenže ani školy, ani rodina, ani konzumní politika, ani vězení neprodukují třídy, nejsou kořenem rozdělení společnosti, jak předpokládá koncept nadvlády sám o sobě a jeho jakkoli reálný útok. Boj proti panství si za svůj předmět bere tutéž falešnou otázku, která je základem demokratické ideologie: jak se z jedinců stává společnost, co je tmelem, který je drží pohromadě – některé v pozici vládců, jiné v pozici ovládaných? Společnost se stává jedincovým životním prostředím. Východiskem je „individuální“ forma, odlišná od „společnosti“ (stojící proti ní nebo do ní integrovaná) nazírané jako soubor vztahů, které přesahují jedince a zdají se mu být cizí, jako životní prostředí, objektivní struktura, vnější omezení, jemuž se musí přizpůsobit. Ideologie demokracie je postavena na otázce, „jak jedinci konstruují společnost“; a opačná otázka, „jak jedinec dekonstruuje společnost,“ pak zůstává demokratickou kritikou demokracie. Teorie smlouvy jakožto výsledku rozšíření směny zboží uvolňuje cestu kritice každodenního života a normality coby kritice internalizace fetišismu kapitálu.

Ať o nich přemítáme na základě kteréhokoli aspektu, tyto bouře v samotné své síle neustále vymezují jeden slepý bod: dělnickou třídu, sféru výroby.

3. Dynamika a meze bouří v Řecku

Revoluce dnes závisí na překonání rozporu ustavujícího třídní boj: být třídou je pro proletariát překážkou, kterou jeho boj jakožto třídy musí překonat/zrušit. Bouře v Řecku tuto překážku postulovaly, formalizovaly rozpor, ale dál nedošly. Zde byl sice jejich limit, ale nyní je pro tento cyklus bojů, v restrukturalizovaném kapitalismu a jeho krizi, rozpor nastolen prakticky.

Vzhledem k terčům těchto bouří, jejich modům konání, jejich typu organizace, jejich útoku na kapitalistickou společnost jako na reprodukci společenských vztahů, jejich praktickému odhalení momentu donucení v procesu, jímž kapitál předpokládá sám sebe, byl hlavním obsahem těchto bouří boj proletariátu proti jeho vlastní existenci jakožto třídy. Tato zásadní determinanta současných bojů se neautonomizovala, jak se stalo v případě „hnutí přímé akce“ na začátku druhého tisíciletí. Skutečnost, že jsme proletáři, se nestala čímsi, překonání čehož je nezbytným předpokladem rozporu a boje proti kapitálu. Řecké hnutí bouří se nespokojilo samo se sebou; oproti hnutí přímé akce se nekonstruovalo jako autoreferenční. Vždy chtělo být a skutečně bylo hnutím třídy proletářů. Ale právě na tuto vůli a na tuto reálnou existenci svého konání jakožto třídy narazilo coby na svoji vnitřní mez. Na jedné straně fakt, že proletariát zpochybňoval svoji vlastní existenci jakožto třídy, zůstal záležitostí menšiny, neboť se omezoval na jeden segment pracovní síly (studenti, prekérní dělníci, přistěhovalci), i když tato menšina náhodou byla všudypřítomná. Obecnost situace tohoto fragmentu zůstala jeho specifikem a zpochybnění reprodukce zůstalo v momentu donucení uvnitř procesu, kterým se kapitál stává sám svým předpokladem, separováno od výroby. Na druhé straně byla existence hnutí jakožto třídní aktivity rozpolcena mezi toto zpochybnění a „volání“, které žádalo dělnickou třídu, aby se k hnutí přidala manifestováním své autonomie a sebeorganizace. A to bylo v přímém rozporu se zpochybněním existence proletariátu jako třídy samotným proletariátem, které tehdy bylo v sázce.

Tento finální aspekt bouří sehrál zásadní úlohu v dynamice a mezích hnutí. Na jednu stranu bouře, které byly aktem třídy, odhalily právě díky svým aktérům třídní příslušnost jako vnější omezení. Na druhou stranu ve své minoritní separaci (viděli jsme, že nešlo jen o otázku počtů) nemohly než zůstat aktem třídy (aby unikly autonomizaci svého odmítnutí postavení proletáře do podoby životního stylu) a odvolávat se na dělnickou třídu, která je, co se týče autonomie a sebeorganizace, notně mytická. Celý aspekt tak mohl nabrat zvláštní a karikovanou podobu onoho textu, jenž díky svému atraktivnímu názvu hojně koloval po internetu: Otevřený dopis aténských dělníků studentům.[9] V něm jsme si mohli přečíst tuto větu plnou nabubřelosti leč postrádající smysl: „Nezůstávejte osamocení. Přivolejte nás. […] nebojte se nás přivolat, ať můžeme všichni společně změnit náš život.“

Podle jednoho řeckého anarchosyndikalisty o tento průsečík usilovali především lidé okupující Ekonomickou fakultu, které lze charakterizovat jako anarchisty stavící na třídním boji (oproti těm, kteří okupovali Polytechniku: podle stejného rozhovoru, který je k nalezení na webové stránce CNT-AIT Caen, „purističtí“ anarchisté). „Výbory pracujících“ organizované na Ekonomické fakultě (ASOEE) a zmiňované v témže textu nikdy neexistovaly, natož aby se jednalo o „výbory“ nějakého specifického sektoru. Vše, co se stalo, se omezovalo na intervence na pracovištích, které neměly téměř žádný výsledek. I když se dělnická třída jako celek nedala v těch dnech do pohybu, propojování a uskutečňování onoho průsečíku nebylo ryze aktem militantů a obecné sympatie, které hnutí nalézalo u masy pracujících, nebyly prostě jen jakýmsi soucitem. V pondělí 8. prosince (dva dny po Alexandrově vraždě) během demonstrace, která podle odhadů shromáždila 20 000 lidí, mnozí z nich – možná přes 1500 – přicházeli na demonstraci a zase z ní odcházeli, útočili na banky a ničili luxusní obchody v centru města. V obchodech na začátku třídy Pirea se hodně rabovalo, lidé šli pomalu a nikdo se doopravdy nesnažil útoky ani rabování zastavit. (viz Aktualizovaná stručná prezentace nedávných nepokojů v Aténách a Soluni očima některých proletářských účastníků, TPTG a Blaumachen) Stejně tak ve čtvrtek 18. prosince, během další z velkých demonstrací, čelo průvodu zpomalilo, aby policajtům zabránilo v obklíčení anarchistického bloku. Spojení tedy objektivně existovalo. Každému dělníkovi je zřejmé, že státní represe vnitřně souvisí s ekonomickým vykořisťováním, chudobou, propouštěním. V Evropě, která pro dělníky chce 70 hodin práce týdně, se represe stává posledním „argumentem“ třídy kapitalistů a států.

Přesto během celého období nebyla k vidění žádná vlna stávek a dokonce ani lokální stávky o jakékoli reálné amplitudě, zatímco živelné a násilné demonstrace se množily, zejména během prvních dní, které následovaly po Alexandrově vraždě. I učitelé 9. prosince, den před generální stávkou, kterou GSEE[10] plánovala dlouho před těmito událostmi, uskutečnili jen 24hodinovou stávku.

10. prosince během generální stávky „proti státnímu rozpočtu na rok 2009“ odbory nahradily plánovanou demonstraci pouhým shromážděním na náměstí Syntagma, kde se sešlo jen 7000 lidí. Došlo sice k několika málo potyčkám s policií, ale ostatním demonstrantům tato akce stačila i přesto, že dávali najevo frustraci.

A především dalšího dne nebyly k vidění žádné stávkové hlídky. Jestliže ve středu 17. prosince stávkující dělníci ze staveniště na Akropoli (stále v rekonstrukci) podpořili studenty vyvěšením dvou obřích transparentů ze stavby, svoji stávku téhož dne ukončili, neboť se jim dostalo slibu, že jejich požadavky budou splněny. Následující den, 18. prosince, zdola organizovaný odborový svaz kurýrů (který aspiruje na zastupování všech, kdo pracují na volné noze a používají k tomu motorky) vyzval k jednodenní stávce a odborový svaz pracujících zaměstnaných v knihkupectvích a tiskárnách vyhlásil 4hodinovou stávku (od 13. do 17. hodiny). V pátek 19. prosince: „stálí i brigádní pracující, studenti a nezaměstnaní z okupací ASOEE a GSEE zorganizovali intervence ve dvou call centrech: MRB (což je firma dělající výzkumy veřejného mínění) a OTE (což je řecká celostátní telekomunikační společnost). První intervence proběhla kolem poledne a zúčastnila se jí jen hrstka lidí, protože call centrum bylo hodně daleko od centra města. Druhé intervence se účastnilo asi 60 lidí a na pár minut zablokovali pracovní proces. Brigádní zaměstnanci call centra na tuto akci reagovali pozitivně“ (TPTG a Blaumachen, Řecké nepokoje: dosavadní příběh). „Pozitivně…,“ ale pracovali dál.

V Soluni všichni pracující z veřejného sektoru v pondělí 9. prosince – v den Alexandrova pohřbu – přerušili odpoledne práci. Opět v Soluni, během demonstrace, která procházela dělnickými čtvrtěmi, „Řada místních obyvatel tleskala a jiní se k demonstraci přidali, což je skutečnost, která ukazuje širší sympatie s povstáním i ze strany těch proletářů, kteří se neúčastnili bouří nebo dalších akcí“ (TPTG a Blaumachen, tamtéž). Abychom si to shrnuli: hodně sympatií, málo činů.

„Obecně vzato, bouře nebyly na pracovištích nějak významně citelné, a to v tom smyslu, že na jejich podporu nebyly vyhlášeny žádné stávky. Jedinými výjimkami byly stávka učitelů v den pohřbu mladého Alexise a velká účast na stávkové demonstraci proti státnímu rozpočtu 10. prosince. Krom toho se vzpoura pracovišť nedotkla.“

(TPTG a Blaumachen, Jako zima o tisíci prosincích)

V lednovém čísle Courant Alternatif se můžeme dočíst:

„Hnutí globálního charakteru, ale možná ne zcela všeobecné. A to pravděpodobně byla jeho hlavní mez. K tomu, aby se rozšířilo jako požár, mu patrně scházelo pár dalších komunálních lidových shromáždění. Pravděpodobně scházela i mobilizace sociálních aktérů (pracujících, zvláště pak námezdních dělníků) vepsaná do jejich vlastních lokalit, ale také do celkové viditelnosti těchto míst a do způsobu jejich okupace, který obecné politické události vzpoury přinesly či přinést mohly.“

Opomeneme-li relativní obskurnost konce věty, pak popisovat „pracující, zvláště pak námezdní dělníky“, když je řeč o třídním boji, jako „sociální aktéry“ je přinejmenším eufemismus a popisovat jejich absenci jednoduše jako cosi, co „scházelo“, ukazuje na těžko uchopitelnou teorii třídního boje. Mimo danou kritiku je však tato absence natolik do očí bijící, že ji ani TPTG ani Blaumachen a dokonce ani Courant Alternatif nemohou ignorovat. Ale hovořit o ní ve vztahu k tomu, co se stalo, prostě jen tak, že něco scházelo, znamená chybu v metodě a analýze. Limit je součástí definice toho, čeho je limitem, limit není této definici vnější.

Neuvážíme-li tyto skutečnosti, nemůžeme pochopit význam toho, co se v Řecku stalo. Za této situace totiž přání jednoho řeckého anarchosyndikalisty, aby „z toho všeho povstalo nové hnutí s dělnickými strukturami, odborovými strukturami, sociálními strukturami, hnutí, které bude lidovější, organizovanější a více zaměřené na boje,“ balancuje mezi zaříkáváním a zastaralostí.

Hnutí bylo útokem na situaci proletářů, jejím zpochybněním, odmítnutím samotnými proletáři, ale aktéry tohoto hnutí byl jen zlomek proletariátu (studenti, prekérní dělníci, často obojí, a migrující dělníci), jenž sice vyjadřoval obecnou situaci dělníků, ale zůstal specifickým zlomkem, a to po celou dobu hnutí. Rozhodující však bylo, že se toto zpochybnění v třídním boji neautonomizovalo: chtělo být a od počátku bylo dělnickou manifestací, zůstalo aktem třídy i s jejími vztahy uvnitř dělnické třídy. Tyto bouře jasně a prakticky formalizovaly, oč jde v současném třídním boji: jednat v boji proti kapitálu jako třída znamená, že proletariát zpochybní sám sebe, takže to, že jedná jako třída, se postuluje jako limit, který musí překonat. Tak se věci nejen jevily, ale i děly. A můžeme počítat s tím, že díky pokračování krize nezůstane ona obecnost specifikem.

Když je rozporuplný vztah mezi proletariátem a kapitálem situován na rovině reprodukce, pak v sobě rozpor mezi proletariátem a kapitálem obsahuje proletářské zpochybňování pohybu, v němž se proletariát reprodukuje jako třída. Takový je dnes obsah třídního boje, o to v něm jde. Jednat jako třída dnes na jednu stranu znamená, že naším jediným horizontem je kapitál a kategorie jeho reprodukce, a na stranu druhou to ze stejného důvodu znamená, že se dostáváme do rozporu s naší vlastní reprodukcí jakožto třídy, že ji zpochybňujeme. V současném cyklu bojů se rozpor mezi proletariátem a kapitálem stává tak napjatým, že třídní definice se stává vnějším omezením, externalitou, která existuje jen proto, že existuje kapitál. Třídní příslušnost se tedy zvnějšňuje jako omezení. Jedná se o moment kvalitativního skoku v třídním boji: dnes můžeme dojít nikoli ke změně v systému, ale ke změně systému.

Dynamika tohoto cyklu bojů se jeví jako vychýlení v třídním boji, tedy jako vychýlení v samotném faktu konání jako třída.

Toto ustavující vychýlení vyjadřovalo hnutí samotnými formami svého konání. Již jsme zdůrazňovali, že provedlo útok na všechny institucionální formy obecné reprodukce kapitalistických společenských vztahů (zejména na stát), aniž by tento útok na reprodukci zahrnoval výrobu. Jakoby se útok na reprodukci vznášel nad skleněnou podlahou, která ji odděluje od výroby. I blokády a okupace je třeba považovat za formy odvozené z této situace. Abychom o nich mohli uvažovat jako o takových, ponechme bokem skutečnost, že tyto blokády zřejmě nebyly obzvlášť efektivní.

Strategie blokády vychází z pravdivé myšlenky: kapitál je hodnotou v pohybu, což znamená, že hodnota zůstává hodnotou, když přechází z peněžní formy do zbožní formy, z výroby ke směně; že oběh je momentem výroby a naopak, tudíž vzájemně jsou v sobě obsaženy.

Když vyslovuje fundamentální podmínky kapitalistického vztahu (v Grundrisse), Marx vypočítává:

  1. na jedné straně živá pracovní síla;
  2. na druhé straně hodnota neboli zpředmětněná práce;
  3. svobodný směnný vztah jako zprostředkování mezi předchozími dvěma podmínkami;
  4. „A nakonec, strana, která představuje objektivní podmínky práce jako nezávislé pro sebe existující hodnoty, musí mít formu hodnoty a musí směřovat k sebezhodnocování peněz a ne k bezprostřednímu požitku či tvorbě užitných hodnot.“

Bod 4 není jednoduše glosou k bodu 2: vyvstává z dvojího vztahu zprostředkování (oběh) mezi oběma póly, jejichž spojení zprostředkovává: předpoklad a výsledek. Potom tedy musíme rozlišovat mezi dvěma akceptacemi směny (oběhu): na jedné straně směna jako specifický moment procesu reprodukce, takže alternuje s výrobní fází, a na straně druhé směna jako forma procesu reprodukce, jako třeba ve výrazech typu „výroba založená na směně“. Jakožto proti sobě stojící momenty jsou oběh a výroba bezprostřední a musí mezi nimi existovat zprostředkování. U prostého oběhu je tímto zprostředkováním výrobní proces, jenž plodí zboží, které se do něj musí zvnějšku znovu vrhnout. Jakmile kapitál bereme v celém jeho pohybu, výroba zahrnuje oběh a naopak.

„Oběh je sám momentem výroby, jelikož kapitál se stává kapitálem jedině skrze oběh; výroba je momentem oběhu jen natolik, nakolik je sám oběh považován za totalitu výrobního procesu.“

(Marx, Grundrisse, Zápisník V, Penguin, 1973)

Proto na rozdíl od případu prostého oběhu už prvky, mezi nimiž je oběh prostředníkem, nejsou oběhu vnější, ale naopak jsou jeho předpokladem a jeho výsledkem.

Kvůli skutečnosti, že výroba je zahrnuta do oběhu jako jeho moment a naopak, bychom neměli zapomínat, že se tato totalita skládá z odlišných momentů, které Marx vyjmenovává ve stejnou chvíli, kdy vyhlašuje toto reciproční obsažení.

„Zkoumáme-li celý pohyb kapitálu, objevují se čtyři momenty, neboli každý ze dvou velkých momentů výrobního procesu a oběžního procesu se znovu objevuje duálně: zde si za východisko můžeme vzít jak oběh, tak výrobu […] Těmito momenty jsou: (I) Skutečný výrobní proces a délka jeho trvání. (II) Přeměna výrobku v peníze. Délka trvání této operace. (III) Přeměna peněz v náležitém poměru v suroviny, pracovní prostředky a práci, stručně řečeno, v prvky výrobního kapitálu. (IV) Směnu části kapitálu za schopnosti živé práce lze považovat za zvláštní moment a musíme ji za něj považovat, neboť trhu práce vládnou jiné zákony než trhu s výrobky atd.“

(Grundrisse, Zápisník V, kapitola: Čtyři momenty v pohybu kapitálu)

Bezprostřední proces není koncem životního cyklu kapitálu, musí jej završit proces oběhu, jenž se stává zprostředkováním procesu společenské výroby. Proces společenské výroby se od bezprostředního výrobního procesu liší do té míry, že bezprostřední výrobní proces stojí proti bezprostřednímu oběhu.

Vrátíme-li se ke strategii blokády, uvědomíme si, že teoreticky je sice v základě správná, nicméně vede ke značnému zmatku. Především dochází k zaměňování dopravy za oběh: oběh nemá pro kapitál tentýž význam jako pro četnictvo. Jedná se o zaměňování oběhu jakožto specifického momentu výrobního procesu – momentu, který tedy alternuje s fází výroby – za oběh jakožto obecnou formu procesu reprodukce. Každopádně je pravda, že zboží a pracovní síla se musí materiálně pohybovat z jednoho bodu do druhého (směna v přísně ekonomickém smyslu nemá v kapitalistickém výrobním způsobu s touto otázkou téměř co do činění) a pro reprodukci kapitálu je to nezbytné. Strategie blokády v teorii kapitálu jakožto oběhu vlastně stojí na teoretickém základě, který nekoresponduje s její faktickou praxí. Dokud se zabýváme činy, nejde o vážný problém, ale jakmile se na tyto zmatky začnou roubovat teorie definující produktivní práci a hodnotu, závažný problém se z toho stává. Zablokování dopravy brzdí produkci hodnoty, protože má na ni nutně dopad, a nikoli proto, že by přímo samo o sobě výrobu hodnoty blokovalo. Ještě přesnější by bylo říci, že nejde o blokádu oběhu, ale výroby, a to v tom smyslu, že přeprava je pokračováním bezprostředního výrobního procesu. Strategie „blokování dopravy“ si ani nevynucuje ani neospravedlňuje žádné teoretické aggiornamento.

Abychom se vrátili k Řecku (mimo jiné, neboť strategie blokády je charakteristická pro rostoucí počet bojů), sami její aktéři blokádu chápou jako formu boje těch, kdo nemají bezprostřední vliv na výrobu. Nakolik však může být extrémně účinná, blokáda není nějakým nouzovým řešením. V případě Řecka je ale jako forma boje v linii se separací útoku na reprodukci společenských vztahů od výroby, se separací, která bouře definovala. Reprodukce je tu pohybem „nováčků“ (vstupujících) do výrobního procesu, podmínkou jeho kontinuity.

Co se okupací veřejných budov týče, které byly novou formou boje vzešlou z těchto bouří, zapadají do celkového hnutí útoků na všechny institucionální formy reprodukce.

Když mluvíme o separaci mezi reprodukcí a výrobou, výrobou a oběhem, znamená to snad, že řečtí vzbouřenci nebyli produktivní dělníci či ještě hůře, že nebyli proletáři (nebo že byli marginální a periferní proletáři)? Chce-li někdo uvažovat v těchto termínech, pak mnozí ze vzbouřenců byli produktivní dělníci v tom nejpřísnějším smyslu slova: směňovali svoji pracovní sílu s kapitálem zapojeným do výrobního sektoru. Navíc, striktní definice produktivní práce neznamená, že jen produktivní dělníci jsou proletáři. Neproduktivní dělník stejně tak prodává svoji pracovní sílu a je vykořisťován kapitalistou a míra jeho vykořisťování určuje, jakou část nadhodnoty si kapitalista přivlastní jako zisk. Právě z přísné definice produktivní práce lze vyvodit, že proletariát se neomezuje na produktivní dělníky. Vždyť zaprvé nadhodnota ze samotné své podstaty musí existovat jako zisk, a to i u výrobních kapitálů, a zadruhé právě z tohoto důvodu je to třída kapitalistů jako celek, kdo vykořisťuje dělnickou třídu jako celek a stejně tak proletář patří třídě kapitalistů už předtím, než se prodá tomu nebo onomu šéfovi. Avšak celková společenská práce, kterou kapitál vytváří tím, že si ji přivlastňuje (před svým přivlastněním společenská práce v proletáři nebo v třídě jako celku neexistuje), není homogenní masou bez odlišností, mediací či hierarchií; není významotvornou totalitou, v níž každá součást obsahuje determinanty této totality. Neměli bychom zapomínat na stěžejní problém: má-li každý proletář ke svému konkrétnímu kapitálu formálně identický vztah, nemá tentýž vztah ke kapitálu společenskému, protože ten závisí na tom, zda je produktivním dělníkem nebo ne (zde se nejedná o problém vědomí, ale o objektivní situaci). Kdyby rozpor představovaný produktivní prací nebyl – pro kapitalistický výrobní způsob a pro proletariát – v jádru třídního boje, nemohli bychom mluvit o revoluci (ta by byla čímsi výrobnímu způsobu exogenním, přinejlepším utopií, přinejhorším ničím). Je to právě společenský modus existence práce, zhodnocování, co je rozporem mezi proletariátem a kapitálem. Definován vykořisťováním, proletariát je v rozporu se společensky nezbytnou existencí své práce v podobě kapitálu, tudíž autonomizované hodnoty, která může zůstat autonomizovanou hodnotou jen tehdy, když se zhodnocuje: klesající míra zisku je rozporem mezi třídami. Proletariát je v neustálém rozporu se svojí definicí coby třídy: shledává, že nutnost jeho reprodukce je cosi, co před ním stojí ve formě kapitálu a pro kapitál je proletariát vždy nezbytný a zároveň se ho potřebuje zbavovat. Proletariát své potvrzení nikdy nenalézá v reprodukci společenského vztahu, jehož je přesto nutným pólem. A toto je rozpor produktivní práce.[11]

Kvůli tomu však ještě produktivní dělníci nejsou od přírody a v každou chvíli revolucionáři. Třídy nejsou sbírkami jedinců, proletariát a třída kapitalistů jsou společenské polarizace rozporu, kterým je klesající míra zisku neboli produktivní práce strukturující společnost jako celek. Specifický vztah mezi produktivní prací a společenským kapitálem se (ve srovnání s jakoukoli jinou vykořisťovanou prací) nefixuje jako podstata produktivních dělníků. Přesto v rozporu produktivní práce, která strukturuje společnost jako celek a polarizuje ji do vzájemně protichůdných tříd, mají produktivní dělníci specifické místo. Zablokováním výroby hodnoty a nadhodnoty lidé, kteří žijí v srdci konfliktu kapitálu jakožto rozporu v pohybu, nedělají jen pouhou „blokádu“. V jejich singulárním konání, které není nic zvláštního – je to jen fakt, že se pustí do boje – rozpor, který strukturuje společnost jako celek, dopadá sám na sebe, na svůj předpoklad. Díky tomu se třídní příslušnost může rozkládat a proletariát může ve svém boji započít svoji autotransformaci (to závisí na všemožných okolnostech a neděje se tak pokaždé, když produktivní dělníci vstoupí do stávky).

I když se proletariát neomezuje na třídu dělníků vyrábějících nadhodnotu, pořád ho konstruuje rozpor produktivní práce. Produktivní práce (produkující nadpráci, tedy kapitál) je živým a objektivním rozporem tohoto výrobního způsobu. A nejedná se o podstatu spjatou s lidmi: tentýž dělník může vykonávat úkony, které jsou produktivní, a jiné, které nejsou; produktivní charakter práce můžeme definovat na rovině kolektivního dělníka; tentýž (brigádní) dělník může jeden týden mít produktivní zaměstnání a druhý týden neproduktivní. Ale vztah mezi proletariátem jako celkem a kapitálem se konstruuje na základě rozporuplného postavení produktivní práce v kapitalistickém výrobním způsobu. Důležité je vědět – vždy historicky a hypoteticky – jak tento základní (ustavující) rozpor v danou chvíli konstruuje třídní boj, a to při vědomí, že ze samotné povahy kapitalistického výrobního způsobu se tento rozpor nejeví tak jasně, jako že nadhodnota se z definice stává ziskem a kapitál je hodnotou v pohybu.

Revoluce sice může v továrně začít, ale nezůstane tam. Svůj vlastní úkol započne, až dělníci továrny opustí, aby je zrušili; dostane se do střetu se sebeorganizací, autonomií a vším, co souvisí s „radovectvím“. Tato revoluce bude revolucí epochy, v níž je rozpor mezi třídami situován na rovinu jejich vzájemného poměru a jejich reprodukce. A „nejslabší článek“ tohoto rozporu, jímž je vykořisťování, které poutá třídy k sobě, je situován v momentech společenské reprodukce pracovní síly, tedy právě tam, kde se definice proletariátu jako třídy produktivní práce ani zdaleka nepotvrzuje a naopak se vždy jeví (a za současných podob reprodukce čím dál tím víc) jako podmíněná a nejistá, a to nejen každému proletáři jednotlivě, ale rovněž strukturálně celé třídě. Zůstává-li však třídní boj hnutím na rovině reprodukce, neintegruje do sebe svůj raison d’être: výrobu. V současnosti se jedná o opakující se limit všech bouří a „povstání“, který je definuje jako „minoritní“ akce. Revoluce bude muset jít do výrobní sféry, aby ji zrušila jako specifický moment lidských vztahů a tak zrušením námezdní práce zrušila práci. A v tom spočívá rozhodující úloha produktivní práce a těch, kdo jsou v daný moment přímými nositeli jejího rozporu, protože oni ho zažívají ve své existenci pro kapitál, která je zároveň nezbytná i nadbytečná. Objektivně mají schopnost učinit z tohoto útoku rozpor pro kapitál samotný, obrátit rozpor, kterým je vykořisťování, proti němu samotnému. Cesta ke zrušení vykořisťování vede přes samotné vykořisťování; stejně jako kapitál i revoluce je pořád objektivním procesem.

Právě v revolučním procesu se sama definice proletariátu jako třídy produktivních dělníků bude reálně, v praxi, jevit jako omezená. Definice proletariátu již nebude socioekonomickou definicí, stejně jako definice třídy kapitalistů, ale polarizací – v podobě aktivit – stran rozporu, kterým je vykořisťování, a tato polarizace je již dnes kritériem, jež umožňuje u každého boje posoudit jeho prohlubování a odhalit jeho příčiny.

V Řecku nešlo o otázku produktivních či neproduktivních dělníků, jádra či periferie proletariátu. Vzbouřenci (například pracující v odvětví rychlého občerstvení) mohli být v přísném smyslu slova produktivními dělníky, zatímco obecní zaměstnanci, kteří zůstali více či méně diváky, mohli být v přísném smyslu slova neproduktivními dělníky. Separace mezi reprodukcí a výrobou, která byla pro toto hnutí charakteristická, byla ve své dynamice i limitech výsledkem specifické situace těchto pracujících, a to nikoli na rovině jejich „produktivnosti“ či „neproduktivnosti“, ale jednoduše na základě podoby jejich pracovní smlouvy či jejich místa ve „vyčerpávání se budoucnosti“ kapitalistického výrobního způsobu.

Současná krize přináší inovaci s ohledem na firemní management zaměstnanosti. Za předchozích krizí, včetně krize v roce 1993, aby přizpůsobily pracovní sílu poklesu výroby, firmy nejprve zredukovaly přesčasy, ukončily brigádní a krátkodobé smlouvy a teprve pak začaly využívat zkrácenou pracovní dobu, než se uchýlily k masovému propouštění. Za současné krize se zdá, že prekérní pracovní místa (na dobu určitou nebo brigádní) mají mnohem důležitější roli „absorbentu šoku“, takže více chrání „jádro“ proletariátu (například ve Francii došlo v září a říjnu 2008 k nárůstu přesčasů), což však nebrání vyššímu využívání kratší pracovní doby. Tento typ managementu je výsledkem flexibilizace trhu práce, která se zavedla během vývoje restrukturalizovaného kapitalistického výrobního způsobu. Počet prekérních pracujících se tak zvyšuje, že procenta nezaměstnanosti prudce stoupají.

V rozporu mezi proletariátem a kapitálem již nelze najít nic, co by bylo sociologicky dáno a priori, jako tomu bývalo v případě „masového dělníka“. Rozptýlený, segmentový, fragmentovaný a sektorový charakter konfliktů je nevyhnutelný, když je rozpor mezi třídami situován na rovině reprodukce kapitálu, a právě to zjevně strukturovalo boje v Řecku.

Žádný zlomek dělnické třídy není stěžejnější než jiný, záleží jen na dynamice a na krizi modalit vykořisťování globální pracovní síly. Je dost dobře možné domnívat se, že tento způsob vykořisťování globální pracovní síly dochází ke svým mezím, a to jednak v podobě krize tohoto cyklu akumulace a druhak v podobě revolučního překonání tohoto cyklu bojů – překonání, které sám vyprodukuje. Dokud se ale vyloučení bude jevit jako vyloučení, bude to paradoxně znamenat, že se reprodukuje společenský vztah vykořisťování. Až doposud v Řecku neproběhla žádná významná stávka, fungování státu nebylo vůbec zablokováno, okupace se v podstatě omezovaly na univerzity, pár místních radnic, divadla a krátce rozhlasové stanice a občas používaný termín „povstání“ je zavádějící. Bouře sice nadělaly značné škody, ale nic nezablokovalo hlavní pohyby řeckých firem. Momentálně si nic nevynucuje zásah armády, kterážto možnost byla občas zmiňována. Mezi dynamikou hnutí a aspektem menšinovosti či většinovosti těch, kdo ho v daný moment vyjadřovali, však není žádná logická, teoretická, historická ani empirická souvislost. Aspekt menšinovosti prostě funguje jako determinanta v definici této dynamiky.

Vzhledem k jejich obsahu, vývoji a aktérům byly tyto bouře bojem proletariátu v Řecku. Představovaly třídní hnutí, v jehož rámci třída jednala jako třída rozpolceně: na jednu stranu proletariát sám zpochybňoval svoji vlastní existenci jakožto třídy, k čemuž došlo díky separaci hnutí na rovině reprodukce, a na druhou stranu se hnutí pokoušelo o protnutí s „masami“, což samo o sobě svědčilo o jeho limitech, ale jako vědomý projev jeho vlastního nedostatku to zabránilo jeho autonomizaci. A to bylo vychýlení, k němuž během těchto bouří v aktivitě třídy došlo.

Momentem, jímž se tato situace odhalila, bylo obsazení budovy GSEE v pondělí 17. prosince. Zdá se, že iniciativa vzešla od lidí rozvážejících rychlé občerstvení, pracujících zaměstnaných v knižním průmyslu, jedné anarchosyndikalistické skupiny, „odborového svazu zaměstnanců na volné noze, kteří k práci používají své motorky“ a odborově neorganizovaných lidí (celkem přibližně 70 lidí). Když po neúspěšném pokusu o opětovné získání budovy silou generální tajemník GSEE prohlásil, že účastníci okupace „nejsou pracující“, protože „pracující jsou v práci,“ dva proletáři účastníci se okupace odpověděli:

„Jsme pracující lidé, jsme nezaměstnaní (co zaplatili propuštěním za účast na stávkách vyhlášených GSEE, zatímco je – odboráře – odměnili povyšováním), pracujeme na smlouvu o dílo tu či onde, pracujeme bez formální či neformální jistoty v „rekvalifikačních“ programech nebo máme dotovaná pracovní místa, která mají snížit počty nezaměstnaných. Jsme součástí tohoto světa a jsme tady. Kdo chce pochopit, ten pochopí. Jsme povstalí pracující a to je celé.“

(http://athens.indymedia.org/front.php3?lang=el&article_id=948395)

Rovněž musíme ocitovat text Deklarace Všeobecného shromáždění povstalých dělníků z Atén (z osvobozené budovy GSEE).

„Rozhodli jsme se obsadit budovu GSEE […] Abychom rozbili mediální mýtus, že pracující se střetů neúčastní a že běsnění těchto dní je záležitostí nějakých 500 „zakuklenců“, „chuligánů“ nebo ještě další pohádky […] Abychom podrobili kritice a demaskovali úlohu odborové byrokracie v podrývání dnešního povstání a nejen v něm. GSEE a celý odborový mechanismus, který ji po desítky a desítky let podporuje, podrývá boje, prodává naši pracovní sílu za drobky, udržuje systém vykořisťování a námezdního otroctví. […] Je na čase, abychom my, pracující, sami přijali zodpovědnost a přestali doufat v moudré vůdce nebo „schopné“ zastupitele. […] Proti generálnímu útoku, kterému čelíme, je vytváření odporu „zdola“ tou jedinou cestou. Abychom propagovali myšlenku sebeorganizace a solidarity […] které odstraní byrokratické odboráře.“

Podle textu od TPTG a Blaumachen, který jsme již citovali, bylo od počátku zřejmé, že v této okupaci byly dvě tendence: jedna „workeristická“ (termín použitý v textu), která chtěla okupaci použít symbolicky ke kritice odborové byrokracie a propagace představy zdola organizovaného odborářství nezávislého na politických vlivech; a druhá „proletářská“ (tamtéž), která chtěla zaútočit na další instituci kapitalistické společnosti, kritizovat odborářství a místo využít k budování další bojové komunity v kontextu obecného neklidu. Na závěr TPTG píšou: „Levicoví odboráři, kteří by na shromáždění přítomní, vlastně nevěděli, co si se všemi těmi povstalými dělníky počít [18. prosince na konci demonstrace 400 až 800, podle různých zdrojů] a tak odešli.“ (Okupace skončila 21. prosince na „rozhodnutí“ okupačního výboru.) A právě v tomto smyslu obsazení GSEE dobře ukazuje vnitřní rozpolcenost hnutí, tedy to, co jsme si definovali jako vychýlení v aktivitě třídy, kterým se sama v sobě stává limitem. Jeden z pólů této rozpolcenosti lze rovněž spatřovat ve vůli vytvářet koordinace na Právnické fakultě, kterou držely levičácké skupiny. A v okupaci samotné Polytechniky – především během prvních tří nebo čtyř dní – existovaly mezi anarchisty a mnoha mladými přistěhovaleckými proletáři výbušné opozice, občas výbuchy, ohledně otázky rabování.

V podstatě formou zaklínání tento limit formalizoval „anarchosyndikalisticky“ zlomek hnutí, který považuje GSEE za:

„vinou její absencí v hnutí. Tato absence v největší rebelii za posledních 50 let naznačuje debakl a selhání odborářství a byrokratického státu. […] Toto chování [zrušení demonstrace 10. prosince] jde proti zájmům pracujících a lidu; je to další krok na cestě kolaborace se státem proti třídnímu boji. Odsuzujeme tuto politiku zrady ze strany GSEE a znovu opakujeme, že v Řecku je naléhavě zapotřebí nová odborová konfederace“ [poznámka překladatele do angličtiny: celý je tento text dostupný ve francouzštině na webových stránkách CNT a zčásti přeložený se pod titulem „Interview with a libertarian syndicalist“ nalézá na Libcomu]

Překrásný způsob jak vyhlásit „selhání odborářství“ a zároveň volat po vytvoření nové konfederace.

Ať se jedná o jakékoli odbory, odborářství je projevem aktivity třídy, protože tato aktivita konfliktně implikuje kapitál a předpokládá svůj vztah k němu. Jakožto funkce vzájemného poměru mezi třídami (protože proletariát je doopravdy třídou tohoto výrobního způsobu) je odborářství nutně hnáno k tomu, aby předjímalo obnovování tohoto vztahu na základě nezbytných potřeb kapitálu; je funkcí aktivity třídy v jejím poměru s kapitálem a tak se může jedině snažit tuto situaci reprodukovat a konsolidovat, aniž by se tím dopouštělo zrady. Odbory jsou funkčním projevem reálného postavení dělnické třídy.

Tento zlomek se ale nespokojuje s odsouzením stávajících odborů a s čekáním na utvoření nové koordinace nebo s přípravami na její vytvoření. Apeluje na autonomii a sebeorganizaci dělnické třídy. Cíl, jehož se má dosáhnout, se nakonec definuje v textu/letáku Už nikdy nic nebude stejné (viz výše):

„Destrukce chrámů konzumu, přivlastňování si zboží, nebo-li „rabování“ všech těch věcí, které jsou nám odnímány, zatímco nás bombardují reklamami, je někde v hloubi pochopením, že všechno to bohatství je naše, protože je vyrábíme. […] Toto bohatství nepatří obchodníkům nebo bankéřům, v tomto bohatství je náš pot a krev. […] Společnost, kde budou všichni rozhodovat o všem, co se nás týká, kolektivně na všeobecných schůzích ve školách, na univerzitách, pracovištích a v sousedstvích…“

Nejenže takováto perspektiva přivlastnění nedává žádný smysl, ale je také tím nejkrásnějším holdem, jaký lze složit této společnosti (a to nekomentujeme „společnost“, kde budou školy, univerzity a pracoviště).

Když posloucháme obhájce autonomie a sebeorganizace, ptáme se sami sebe, zda je jejich opozice vůči odborům fundamentální – zda vyjadřuje revoluční opozici proletariátu vůči jeho „ekonomickému“ postavení, vůči jeho statutu tržní „kategorie“ – nebo se jedná o „demokratickou“ opozici vůči „permanentnímu“, „byrokratickému“ a „nekontrolovatelnému“ charakteru těchto orgánů. My ale moc dobře víme, jakou roli mohou sebeorganizované „výbory“ sehrát, neboť mají sklon stát se pouhými rezervními odbory, když jsou permanentní policajti bezmocní. Každá organizace, která není momentem revolučního překonání, se stává odbory, a nic na tom nemění, jestli jsou „dočasné“, „demokratické“ nebo „odvolatelné“.

Proces revoluce je procesem rušení samospravovatelného. Pojímat „autonomnost boje“ jako schopnost přejít od boje za požadavky k revolučnímu boji je konstrukce, která se nezajímá o obsah tohoto přechodu, zůstává formálním přístupem k třídnímu boji. Ponechává-li se obsah přechodu bokem, tak proto, že autonomie znemožňuje chápat tento přechod jako rupturu, jako kvalitativní skok. „Přechod“ je pak pouze afirmací a odhalením pravé přirozenosti toho, co existuje: v revoluci triumfuje proletariát jako to, co je v kapitálu, stává se absolutním pólem společnosti. „Skok“ je potom pouhou formalitou. Samozřejmě, že když se proletariát sebeorganizuje, rozchází se se svojí předchozí situací, ale pokud je tato ruptura jen jeho odhalením, reorganizací toho, čím je, jeho aktivity, bez kapitálu a ne zničením jeho předchozí situace, tudíž zůstává-li sebeorganizovaný, nejde-li dál za toto stádium, může být jedině poražen.

Během boje se subjekt, jenž byl subjektem autonomie, transformuje a opouští svoji starou podobu, jen aby poznal, že existuje v existenci kapitálu, a to je přesný opak autonomie a sebeorganizace, které přirozeně čerpají svůj význam z osvobození proletariátu, z jeho afirmace a, proč ne (pro nostalgiky), z jeho diktatury.

Když se proletariát sebeorganizuje, může tak činit pouze na bázi toho, čím je v kategoriích kapitálu. Nejde o otázku definice sebeorganizace nebo autonomie, jde o sociální proces, o proces ruptury v třídním boji, o autotransformaci subjektu, která ruší to, co jej definuje. Prohlašovat, že se jedná o plynutí, dynamiku, znamená zakrývat tuto rupturu jakožto přeměnu subjektu boje, který ruší sám sebe jako proletáře a tudíž již není tím subjektem, který se sebeorganizoval na základě své situace proletáře. Ruší-li proletariát sám sebe, nesebeorganizuje se. Označovat toto hnutí jako celek za sebeorganizaci znamená být slepí k jeho obsahu.

Pořád ale někdo může tvrdit, že právě sebeorganizace je plynutím této změny v třídním boji. Prvně tak nechá zmizet rupturu a pak rozštěpí to, co je v revoluční aktivitě homogenní: shodu mezi změnou v okolnostech a aktivitou a změnou subjektu. Potom se ale proletariát organizuje a nikoli sebeorganizuje, protože hnací silou skrytou za touto transformací je prvně a především odhalení toho, čím je jakožto vnějšího omezení: jeho raison d’être mimo něj (tedy kapitálu). Když je v průběhu boje nucen zpochybnit to, čím sám je, žádná sebeorganizace se nekoná, protože průběh boje nepotvrzuje žádný předem existující subjekt, jenž by existoval sám o sobě mimo boj. Lze tedy hovořit o „sebeorganizaci“ boje, ale nic se tím nemění na skutečnosti, že ve svém boji proletáři nalézají jen dělbu námezdní práce a směny ve všech jejích podobách a žádná organizační forma nemůže tuto dělbu překonat. To dokáže jen změna v obsahu tohoto boje, ale pak se jedná o rupturu, která spočívá v tom, že proletariát rozpozná v kapitálu životní nutnost sebe samého jakožto třídy (mimo sebe), takže jde o pravý opak všech těch „sebe…“. Nelze tvrdit, a dnes to ani není možné ignorovat, že revoluce je zrušením tříd a okamžitou komunizací, a přitom pořád používat schéma, které hodnotí sebeorganizaci jako revoluční proces. (Abychom byli konkrétní, komunizací a zrušením státu v samotném průběhu revolučního boje máme na mysli zrušení státu, směny, dělby práce, všech forem vlastnictví, fakt, že věci budou víc a víc zdarma a v tom všem vidíme unifikaci lidské aktivity. Jedná se o „kroky“, které ruší kapitál a které si vynucují samotné životní potřeby boje proti třídě kapitalistů. A tento obsah budoucí revoluce se v současném cyklu bojů ohlašuje pokaždé, když se v bojích samotný fakt, že proletariát koná jako třída, jeví coby vnější omezení, mez, kterou je třeba překročit.)

Sebeorganizace by mohla být tímto procesem do té míry, do jaké je „odmítnutím zprostředkování“, ale nehledě na skutečnost, že to, co tu máme, bylo vždy refrénem ultralevice, rupturu neohlašuje odmítnutí zprostředkování, nýbrž zpochybnění toho, co si vynucuje existenci zprostředkování: že jsme třída.

V tomto smyslu během bouří v Řecku nebyla žádná sebeorganizace. Lidé se rozhodovali, co chtějí společně dělat, aniž by podmínkou jejich konání bylo kolektivní a/nebo většinové rozhodnutí. Co se učitelských a studentských koordinací týče, byly čistě a hlavně místy pro levičácké formální boje; již text Blaumachen z roku 2006 (Okupace, ne demokracie!) zmiňoval všechnu tu podezřívavost, kterou tento druh organizace nyní vyvolává: „Celostátní koordinace je pokusem určité politické síly ovládnout hnutí“ (Blaumachen, citovaný text). Dnes množení nejrozmanitějších kolektivů, které, když chtějí, mají po čertech čas koordinovat svá úsilí, poměrně dobře ukazuje, že třídní jednota je zpředmětněním v kapitálu. Jako současná charakteristika boje třídy se tedy ohlašuje externost třídní příslušnosti. Tím nechceme říci, že čím je třída rozdělenější, tím lépe, ale že generalizace stávkového hnutí nebo bouří se nerovná jejich jednotě, není překonáním rozdílů, které jsou nazírány pouze jako náhodné a formální. Musíme začít rozumět tomu, oč vlastně jde v rozptýlených hnutích, fragmentovaných a nespojitých: vznik odstupu od této „substanciální“ jednoty, zpředmětněné v kapitálu. Jednotou proletariátu nyní může být jedině aktivita, skrze kterou ruší sám sebe při rušení všeho, co jej rozděluje.

Jak může povstat „jednota“ z celkového hnutí třídního boje, které vlastně není jednotou, ale spíše interaktivitou? Nevíme… Ale třídní boj nám často ukazuje svoji nekonečnou vynalézavost.

4. Historický milník

Během bouří proletariát tvořil svoji vlastní existenci jakožto třídy tak, že se neautonomizovala do odmítnutí postavení proletáře, z něhož by se stal životní styl a předpoklad pro opozici vůči kapitálu, protože prvky boje proti prekérnosti v něm byly od začátku sjednocené. Na rozdíl od situace ve Francii, kde tyto prvky na jaře 2006 rozdělily boj proti CPE ve vztahu k bouřím, k nimž došlo na předměstích v listopadu 2005. V tomto ohledu bouře v Řecku představují historický milník: jsou jasnou formulací vychýlení produkovaného v aktivitě třídy jako třídy; jsou „překonáním“ limitů těch hnutí, která jim předcházela; a jsou situovány nejen v kapitálu tak, jak vyšel z restrukturalizace v letech 1970-1980, ale také v počátku krize tohoto kapitalismu.

Protože nic nežádala, bylo obsahem revolty, která se v listopadu 2005 odehrála ve Francii, odmítnutí příčin revolty; vzbouřenci zaútočili na své vlastní postavení, za terč si zvolili vše, co je produkuje a definuje. Důvodem nebyl jakýsi domnělý radikalismus vlastní „dětem z banlieue“. Spíše jím byl souběh dvou současných příčin: na jedné straně specifická situace tohoto zlomku proletariátu, na straně druhé fakt, že požadavky již obecně nejsou, co bývaly (nejsou už krokem vedoucím k rostoucí síle proletariátu v kapitalistické společnosti, která je předzvěstí a přípravou jeho potvrzení se jakožto panující třídy, které generalizuje jeho postavení na celou společnost). Vzbouřenci vyjevili a napadli situaci proletáře dnes: této pracovní síly, která je na celém světě prekarizována, čímž přání stát se „normálním proletářem“ zcela zastaralo právě v tu chvíli, kdy by bývalo bylo možné takový požadavek vznést.

Tento propletenec vznášení požadavků a zpochybňování sebe sama jako proletáře, který je pro tento cyklus bojů charakteristický a který lze shrnout tak, že třídní příslušnost je obecným limitem tohoto cyklu, dosáhl svého vrcholu bouřemi v listopadu 2005, a to díky specifičnosti jejich aktérů. Požadavek zmizel.

O tři měsíce později (jaro 2006) během boje proti CPE každý věděl, co by mohlo vzejít ze stažení CPE: přinejlepším, kdyby uspěly projekty odborů, francouzská verze flexibilní jistoty. Kdo o to stál? Určitě ne většina studentů, prekérních pracujících a školáků, kteří byli v ulicích. Protože se však jednalo o hnutí s požadavky, tohle by byl jeho jediný výsledek. Výsledek, s nímž se hnutí nemohlo vyrovnat. Hnutí proti CPE bylo hnutím s požadavky, pro něž – jakožto pro hnutí s požadavky – bylo uspokojení těchto požadavků nepřijatelné. Coby hnutí s požadavky si studentské hnutí mohlo porozumět jedině tak, že by se stalo obecným hnutím všech prekérních pracujících, ale pak by buď sabotovalo samo sebe ve své specifičnosti, nebo by více či méně násilně muselo konfrontovat všechny, kdo během bouří v listopadu 2005 ukázali, že nechtějí jednat jako masa, která se nechá vést. Úspěšně prosadit požadavek skrze jeho rozšíření by bývalo znamenalo tento požadavek zruinovat. Kdo věřil v prolnutí s listopadovými vzbouřenci na základě stabilní pracovní smlouvy pro každého? Na jednu stranu bylo toto prolnutí objektivně vepsáno do genetického kódu hnutí a na druhou stranu právě tato nutnost prolnutí vyprodukovala uvnitř hnutí lásku/nenávist, která byla rovněž objektivní. Boj proti CPE byl hnutím s požadavky, jejichž splnění by pro ně samotné, jakožto pro hnutí s požadavky, bývalo bylo nepřijatelné.

Bouře v Řecku začaly od toho, u čeho boj proti CPE skončil.

Ani v nejmenším nejsem povolán komentovat specifické řecké podmínky, ale mám dojem, že významným způsobem kontrastují s Francií v roce 2005. Prostorová segregace přistěhovalecké a chudé mládeže se nezdá být tak extrémní jako v Paříži, ale pracovní příležitosti pro maloburžoazní děti jsou znatelně horší: prolnutí těchto dvou podmínek přivádí do aténských ulic rozmanitější koalici studentů a mladých nezaměstnaných dospělých. Ti všichni jsou nadto dědici tradice protestu a kultury odporu, která je v Evropě jedinečná (Mike Davis, v citovaném díle).

Účast migrujících dělníků na hnutí je jedním z nejvýznamnějších prvků tohoto historického milníku představovaného bouřemi v Řecku.

Co se přistěhovalců týče, Albánci z druhé generace se podíleli většinou na útocích proti policajtům a budovám a přistěhovalci jiného původu – hlavně Afghánci a Afričané – se omezovali na rabování (TPTG a Blaumachen, citované dílo).

Militanti „Aténského doupěte albánských migrantů“ rozdávali 15. prosince na studentské demonstraci před policejním ředitelstvím leták, kterým se hlásili ke svému podílu na bouřích: „Tyto dny patří i nám.“ Útok kyselinou na Konstantinu Kuněvu, bulharskou odborářku z jedné úklidové firmy, která to během tohoto období bouří trošku přehnala se vzpurností, nemůže být pouhou náhodou. Pro třídu kapitalistů to není jen otázka boje, ale také trestu. Koneckonců je to proletariát jako celek, s nímž se v kapitalistickém výrobním způsobu bude muset zacházet jako s ilóty.[12]

Musíme brát vážně tu skutečnost, že jsme zapojeni do třídního boje, který je sice rozsáhlým historickým pohybem s vlastními hlubokými tendencemi, restrukturalizacemi a nutnostmi, ale účastníme se ho tak, jak každý den přichází. A právě v nepřetržité interakci všech těchto rovin, specifického a obecného, si razíme cestu a jsme nuceni zvažovat činy své i našich protivníků. (Podobně Marx kdesi říká, že náhoda by se neměla brát v potaz, protože události, k nimž dochází náhodou, se ze své definice rozbíhají do všech stran a nakonec ruší jedna druhou; to je sice pravda, ale v dlouhých řetězcích a v dlouhodobé perspektivě.) Totéž lze říci o agresi (v tomto bodě) proti Konstantině Kuněvě a střelbě na policii, která pravděpodobně byla provokativním manévrem. Lze sice říci, že tyto věci nejsou příliš zajímavé, ale jen pokud jsme jim – chronologicky či jinak – vzdáleni. Ale každý, kdo se těchto událostí účastní, nemůže zaujímat tento postoj. V Itálii by bývalo bylo nerealistické zůstat po Piazza Fontana a nádražích Italicus a Boloňa lhostejný k interpretaci těchto událostí. Nemáme možnost obejít se bez kritické a ustavičné snahy porozumět běhu událostí, který, než se stane historií s jejími zákonitostmi a nutností, je naším nepředvídatelným a víceznačným každodenním životem. „Provokace“ jsou běžnou součástí represe a managementu třídního boje ze strany kapitálu a státu. Vyhýbat se tomuto typu otázky znamená představovat si kapitál v jeho objektivistické panenskosti, čímž se implikuje, že kapitál se spokojuje prostě se svým bytím. Proces kapitálu je procesem třídního boje a ten sestává z živých lidských bytostí s jejich rozhodnutími, omyly i genialitou.

Abychom to uzavřeli: možná, že tento boj nebyl skutečně masivní, ale byl unifikující; překonal vnitřní rozpory období podzim 2005/jaro 2006 ve Francii. Věrnost mnoha dalších lidí než jen „enragés“ či „přímých demonstrantů“ ofenzivnímu postoji vůči policajtům chápaným jako „okupační armáda“ a jeho odezva v mnoha koutech světa mohou naznačovat, že se spousta lidí ve světě poznávala v tom, oč šlo v Řecku, v tomto konfliktu, že v této chvíli, kdy jasně propuká krize a kdy jsou všude patrné její konkrétní důsledky, je situace řeckých proletářů obecnou situací. A je to právě vznik společné pozice ve vykořisťovatelském vztahu, co během bouří v Řecku nedošlo svého dovršení, ale jejíž dynamika se v třídním boji postulovala: tedy zrušení kapitálu a zrušení sebe sama jako třídy skrze jednání jako třída. Hic Rhodus, hic salta.


[1] Sami účastníci k popsání toho, co se dělo, hojně používali řecký termín εξέγερδη [eksejersi], jenž lze přeložit jako „vzpoura“, „rebelie“, „povstání“, „bouře“. „Neklid“ je příliš neutrální; „rebelie“ neimplikuje žádné specifické formy konání; „povstání“ je pro to, co se v Řecku skutečně stalo, příliš silné, poněvadž nikdy nešlo o svržení stávající moci a výrobních vztahů, jejichž je projevem: neexistovala ani vůle ani možnost něco takového provést. „Bouře“ koresponduje s praktickou formou vzpoury, s jejím spontánním charakterem i s „rebelií“ jakožto odmítnutím, které se v ní manifestovalo.

[2] V restrukturalizovaném kapitalismu je reprodukce pracovní síly podrobena dvojí odluce. Na jedné straně odluce zhodnocování kapitálu od reprodukce pracovní síly a na straně druhé odluce spotřeby od mezd jakožto zdroje příjmu. V tomto období kapitalistického výrobního způsobu tato dvojí odluka znamená, že dožadování se vyšších mezd je nejen překážkou pro maximální zhodnocování kapitálu, ale také se stalo strukturálně nelegitimním. Proto se mzdové požadavky staly polem, kde lze předvídat produkování třídní příslušnosti jakožto vnějšího omezení a to v samotném jejím jádru: v námezdním vztahu, kterým fyzická/společenská existence proletariátu závisí na kapitálu.

[3] Radikálním demokratismem nemáme na mysli jen ideologii („občanskost“). Je to i praxe, jejíž obsah sestává z formalizování a fixování limitů současných bojů v jejich specifičnosti. Revoluční dynamika tohoto cyklu bojů je zároveň jemu vlastním limitem. Třída již nenalézá potvrzení své existence pro sebe navzdory kapitálu. To znamená, že proletariát produkuje vše, čím je, celou svoji existenci v kategoriích kapitálu, a proto ji může zrušit. Radikální demokratismus ale formalizuje také celý limit bojů tohoto období: fixaci existence třídy v kapitálu. To vše je v třídním boji velmi reálné a existuje tu strana alternativy, jejíž existence se stává ospravedlněním její ideologie. Pro radikální demokratismus se kritika kapitalistického výrobního způsobu omezuje na to, že je potřeba, aby proletariát měl pod kontrolou své existenční podmínky. Za tímto účelem nalézá toto sociální hnutí v demokracii, kterou nazývá radikální, tu nejobecnější formu a obsah své existence a svého konání (správa, kontrola). Proletář je nahrazen občanem a revoluce alternativou. Hnutí je to široké: od sil, které se dožadují jen nápravy, kapitalismu s lidskou tváří, až po alternativní perspektivy, které samy sebe chápou jako rozchod s kapitalismem, zatímco dál vězí v problematice kontroly a managementu.

[4] Mike Davis zde zapomíná na důležitost střetů mezi černými bloky a policií pro význam a dynamiku těchto kontrasummitů. Sice to nic nemění na obecné analýze předložené v tomto citátu, ale toto opomenutí znemožňuje pochopit právě rozpory tohoto období radikálního demokratismu a tudíž pochopit, že v současné situaci brzy dojde k překonání jak radikálního demokratismu, tak autonomizace dynamiky tohoto cyklu bojů, to znamená ke zpochybnění naší třídní příslušnosti jako čehosi, co si musíme uvědomit spíše navzdory kapitálu, než co je vlastní rozporu, kterým je vykořisťování: v obou případech byl jiný život možný jako alternativa.

[6] „Kapitalistický výrobní proces tedy svým vlastním chodem reprodukuje oddělení pracovní síly od pracovních podmínek. Tím reprodukuje a zvěčňuje podmínky vykořisťování dělníka. Nutí neustále dělníka prodávat svou pracovní sílu, aby mohl žít, a neustále umožňuje kapitalistovi kupovat ji, aby se obohacoval. Nyní to už není pouhá náhoda, že na trhu zboží proti sobě stojí kapitalista a dělník jako kupec a prodavač. Železný chod samého procesu stále vrhá jednoho zpět na trh zboží jako prodavače své pracovní síly a stále mění jeho vlastní výrobek v kupní prostředek v rukou druhého. [ve francouzském vydání: C’est le double moulinet du proces lui-même, qui rejette toujours le premier sur le marché comme vendeur de sa force de tratil et transforme son produit toujours en moyen d’achat pour le second] Ve skutečnosti patří dělník kapitálu ještě dříve, než se prodá kapitalistovi. Jeho ekonomické poddanství je zároveň podmíněno i maskováno periodickým obnovováním prodeje sebe samého, střídáním jeho individuálních zaměstnavatelů a kolísáním tržních cen práce. Kapitalistický výrobní proces v celkové souvislosti čili jako proces reprodukce vyrábí tedy nejen zboží, nejen nadhodnotu, ale vyrábí a reprodukuje sám kapitalistický vztah – na jedné straně kapitalistu, na druhé straně námezdního dělníka.“ (Kapitál, Kniha první, kapitola 21) [Poznámka překladatele do angličtiny: více se o konceptu „double moulinet“ dozvíte na webové stránce Riff-Raff: http://www.riff-raff.se/wiki/en/riff-raff/introduction_to_riff-raff8]

[7] Agios Dimitrios: 5 dní; Chalandri: 8,5 dne; Zografu: v lednu byla obsazena stará komunální kavárna, což trvalo 12 dní; pouze okupace jiné staré komunální kavárny v Nea Smirni po dvou a půl měsících pořád pokračuje (březen 2009).

[8] Zhodnotit počet demonstrantů a co víc výtržníků mezi nimi je, jak víme, náročné cvičení. Srovnáme-li čísla uváděná v Aktualizované stručné prezentaci nedávných bouří…, kterou v prosinci sepsali TPTG a Blaumachen, a čísla uváděná v textu Jako zima o tisíci prosincích, napsaném stejnými autory začátkem února 2009, vidíme významné rozdíly. Ze 100 000 účastníků bouří v noci 6. prosince (Aktualizovaná stručná prezentace…) se v únorovém textu stávají 2000; oproti tomu ze 4000 z druhého dne se stává 10 000. Třetího dne (pondělí 8. prosince) se z 1500 výtržníků na demonstraci, která shromáždila 20 000 lidí (toto číslo se nezměnilo), stává v únorovém textu 10 000. U demonstrací z následujících dní již únorový text počty neuvádí a lze tedy předpokládat, že počty uvedené v prosincovém textu jsou platné.

[9] Ve Francii tento text koloval pod tímto názvem (stejně jako v češtině – poznámka překladatele do češtiny), ale jeho přesný titul zní Otevřený dopis studentům. Napsal jej jeden účastník událostí, aby zmenšil odstup mezi dělníky a studenty.

[10] GSEE: Všeobecná konfederace řeckých pracujících. Jedná se o jedinou odborovou centrálu a její vedení je napojeno na řeckou socialistickou stranu.

[11] Produktivní práce je jen zkráceným výrazem pro celý vztah a pro způsob, kterým schopnost práce a práce figurují v kapitalistickém výrobním procesu. (Marx, Výsledky bezprostředního procesu výroby, „Produktivní a neproduktivní práce“)

[12] Ilóti, kteří patřili k antickému obyvatelstvu pod nadvládou Sparty, byli státní otroci připoutaní k půdě a povinovaní platit pachtovné, které město garantovalo konkrétním občanům. Neměli sice žádná politická práva, ale bylo jich hodně a Sparťané se obávali jejich vzpour.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: