Skip to content

Bída a dluh: O logice a historii přebytečných populací a přebytečného kapitálu

1.3.2011

Text britských Endnotes z druhého čísla jejich časopisu (2010).

***

Současnou krizi máme sklon interpretovat skrze cyklické teorie starší generace. Zatímco se mainstreamoví ekonomové prohrabávají k „prvním výhonkům“ oživení, kritičtí kritikové se jen tážou, zda „obnova“ růstu nebude přeci jen trvat trochu déle. Jistě, pokud vycházíme z teorií obchodních cyklů či dokonce dlouhých vln, snadno se můžeme domnívat, že po propadu automaticky přichází boom, že poklesy vždy „připravují cestu“ pro opětovné vzestupy. Jaká je ale pravděpodobnost, že – jestli a až tato šlamastyka pomine – spatříme nový zlatý věk kapitalismu?[1]

Možná můžeme začít u toho, že si připomeneme, že zázračná léta předchozího zlatého věku (zhruba 1950-1973) nebyla odvislá jen od světové války a nesmírného nárůstu státních výdajů, ale rovněž od historicky bezprecedentního transferu obyvatelstva ze zemědělství do průmyslu. Zemědělské populace se ukázaly být mocnou zbraní v úsilí o „modernizaci“, jelikož skýtaly zdroj levné práce pro novou vlnu industrializace. Roku 1950 bylo v zemědělství zaměstnáno 23 procent německých pracovních sil, ve Francii to bylo 31, v Itálii 44 a v Japonsku 49 procent – do roku 2000 se však u nich zemědělské populace zmenšily pod 5 procent.[2] Když se v 19. století a na počátku století dvacátého vyskytla masová nezaměstnanost, kapitál s ní nakládal tak, že městské proletáře vypuzoval zpátky k půdě a také je vyvážel do kolonií. Eliminací rolnictva ve svém tradičním srdci ve stejnou dobu, kdy se přiblížil k mezím koloniální expanze, kapitál eliminoval své tradiční mechanismy regenerace.

Mezitím vlna industrializace, která absorbovala ty, kdo byli vytlačeni ze zemědělství, narazila v 70. letech 20. století na své vlastní meze. Od té doby v hlavních kapitalistických zemích dochází k bezprecedentnímu poklesu průmyslové zaměstnanosti. Vyjádřená jako procento z celkové zaměstnanosti poklesla za poslední tři desetiletí v těchto zemích zaměstnanost v průmyslové výrobě o 50 procent. Dokonce i nově „industrializované“ země jako Jižní Korea a Taiwan v uplynulých dvou desetiletích prožívaly pokles poměrného stupně průmyslové zaměstnanosti.[3] Zároveň rostl počet jak málo placených pracujících ve službách, tak obyvatel slumů, kteří pracují v neformálním sektoru, protože jsou to jediné možnosti, které zbyly těm, kdo se stali nadbyteční pro potřeby scvrkávajícího se průmyslu.

Pro Marxe se fundamentální tendence kapitalistického výrobního způsobu ke krizi ve svém záběru neomezovala na periodické poklesy v ekonomické aktivitě. Nejsilněji se projevovala v permanentní krizi pracovního života. Differentia specifica kapitalistických „hospodářských“ krizí – že lidé hladoví navzdory dobrým sklizním a výrobní prostředky leží bez užitku, přestože je hlad po jejich výrobcích – je jen jedním z momentů této širší krize: ustavičné reprodukce nedostatku pracovních míst uprostřed hojnosti zboží. A právě dynamiku této krize – krize reprodukce vztahu kapitál-práce – tento článek zkoumá.[4]

Prostá reprodukce a reprodukce v rozšířeném měřítku

Přestože jeho důsledky jsou komplexní, kapitál má jen jeden zásadní předpoklad: lidé nesmí mít přímý přístup ke zboží, které považují za nezbytné k životu, a místo toho k němu musí nacházet přístup pouze prostřednictvím trhu. Odtud také samotný termín „proletariát“ odkazující původně na občany-bezzemky, kteří žili v římských městech. Neměli práci a nejprve byli pacifikováni chlebem a hrami a nakonec je zaměstnali jako žoldnéře. Postavení proletariátu však není v dějinách obvyklé: globální rolnictvo mělo jakožto soběstační farmáři nebo pastevci po celou historii většinou přímý přístup k půdě, i když skoro pořád byli nuceni odvádět část svého produktu vládnoucím elitám. Proto vyvstává potřeba „původní akumulace“: odtržení lidí od půdy, jejich nejzákladnějšího prostředku reprodukce, a vyvolání všestranné závislosti na směně zboží.[5] V Evropě byl tento proces dovršen v 50. a 60. letech 20. století. Na globální rovině se začíná blížit svému završení teprve dnes – s výjimkami subsaharské Afriky, částí jižní Asie a Číny.

I když se jednou dosáhne prvotního odtržení lidí od půdy, nikdy to nestačí. Musí se to nepřetržitě opakovat, aby se zas a znova mohl na trhu potkávat kapitál se „svobodnou“ prací. Na jednu stranu kapitál vyžaduje, aby už na trhu práce byla přítomna masa lidí bez přímého přístupu k výrobním prostředkům a chtěla směnit práci za mzdy. Na druhou stranu vyžaduje, aby na trhu s komoditami už byla přítomna masa lidí, kteří již mzdy získali a chtějí své peníze směnit za zboží. Nejsou-li tyto dvě podmínky splněny, je schopnost kapitálu akumulovat omezena: nemůže masově ani vyrábět ani prodávat. Mimo USA a Spojené království byl před rokem 1950 prostor pro masovou výrobu limitovaný právě proto, že velikost trhu měla svoji mez, tedy proto, že existovalo početné a celkem soběstačné rolnictvo, které nežilo primárně ze mzdy. Příběh poválečného období je příběhem tendence ke zrušení zbytku globálního rolnictva vlastnícího půdu, na které pracuje, a to nejprve z hlediska jeho soběstačnosti a pak jeho zrušení jako rolníků vůbec.

Marx vysvětluje tento strukturální rys kapitalismu v kapitole o „prosté reprodukci“ v prvním dílu. Koncept „prosté reprodukce“ budeme interpretovat jako reprodukci – v cyklech výroby-spotřeby a skrze ně – vztahu mezi kapitálem a dělníky.[6] Prostá reprodukce nepokračuje ze „zvyku“ ani kvůli falešnému nebo neadekvátnímu vědomí dělníků, ale z materiální nutnosti. Tou je vykořisťování námezdně pracujících, skutečnost, že i všichni dohromady si mohou koupit jen část zboží, které vyrobí:

„[Kapitál brání tomu, aby] vědomím nadané výrobní nástroje neuprchly, a to tím, že ustavičně vzdaluje výrobek práce dělníků od jejich pólu k protikladnému pólu kapitálu. Individuální spotřeba dělníků zajišťuje na jedné straně jejich udržování a reprodukci, na druhé straně tím, že ničí životní prostředky, vyvolává nutnost, aby se ustavičně objevovali na trhu práce.“[7]

Akumulace kapitálu tedy není věcí organizace ani výrobní ani spotřební sféry. Přílišné zdůrazňování buď výroby, nebo spotřeby, má tendenci generovat parciální teorie kapitalistických krizí: „z nadvýroby“ nebo „z podspotřeby“. Námezdní práce strukturuje reprodukční proces jako celek: mzda alokuje dělníky do výroby a zároveň alokuje výrobek dělníkům. V tom spočívá invariance kapitálu, nezávislá na zeměpisných či dějepisných specifikách. Zhroucení reprodukce vytváří krizi jak z nadvýroby, tak z podspotřeby, jelikož pod kapitálem jsou jedno a totéž.

Od rozboru struktury prosté reprodukce však nemůžeme tak přímo přejít k teorii krize. Neboť prostá reprodukce je ze samé své podstaty rovněž reprodukcí v rozšířeném měřítku. Tak, jako se práce musí vracet na trh práce, aby doplnila svůj mzdový fond, i kapitál se musí vracet na kapitálový trh, aby své zisky reinvestoval do rozšíření výroby. Každý kapitál musí akumulovat, jinak zůstane pozadu v konkurenci s ostatními kapitály. Konkurenční utváření cen a proměnlivé struktury nákladů v rámci jednotlivých sektorů vedou uvnitř těchto sektorů k odlišným mírám zisku, čímž se pohání inovace zvyšující efektivitu, neboť sníží-li své náklady pod sektorový průměr, firmy mohou buď sklízet superzisky, nebo snížit ceny, aby získaly podíl na trhu. Klesající náklady ale každopádně povedou ke klesajícím cenám, neboť mezisektorová mobilita kapitálu ústí ve vyrovnání mezisektorových měr zisku, poněvadž přesuny kapitálu za vyššími zisky ženou nabídku (a tak i ceny) nahoru a dolů, v důsledku čehož se návratnost nových investic pohybuje kolem mezisektorového průměru. Tímto ustavičným pohybem kapitálu se rovněž napříč sektory šíří inovace snižující náklady – čímž se ustavuje zákon ziskovosti, který všechny kapitály nutí maximalizovat své zisky bez ohledu na politickou a společenskou konfiguraci, v níž se nalézají. A naopak, když ziskovost klesá, nelze pro obnovení akumulace udělat nic menšího než „masakrovat kapitálové hodnoty“ a „zbavit se práce“, čímž se obnoví podmínky ziskovosti.

Jenže takovéto formalistické pojetí procesu zhodnocování nezachycuje historickou dynamiku, na niž je naladěna Marxova analýza. Zákon ziskovosti sám o sobě nemůže zajistit reprodukci v rozšířeném měřítku, neboť ta rovněž vyžaduje výskyt nových odvětví a nových trhů. Vzestupy a poklesy ziskovosti fungují jako signály pro třídu kapitalistů, že se v konkrétních odvětvích objevily inovace, ale podstatné je, že během času se mění kompozice výroby – a tudíž i zaměstnanosti: odvětví, která kdysi tvořila velkou část výroby a zaměstnanosti, dnes rostou pomaleji, zatímco stále větší podíl výroby i zaměstnanosti zabírají nová odvětví. A zde se musíme podívat na determinanty poptávky nezávisle na determinantách nabídky.[8]

Poptávka se liší podle ceny daného výrobku. Když je cena vysoká, kupují si ho jen zámožní. Jak se ale akumuluje proces inovací šetřících práci, ceny klesají a výrobek se proměňuje ve zboží masové spotřeby. Na hranici této proměny inovace způsobí nesmírné rozšíření trhu pro daný výrobek. Toto rozšíření přesahuje kapacity stávajících firem a ceny klesají pomaleji než náklady, což vede k období vysoké ziskovosti. Kapitál se pak nahrne do tohoto odvětví a táhne s sebou i práci. V jistém bodě je však dosaženo mezí trhu; trh je tedy saturován.[9] Nyní inovace způsobí, že celková kapacita přeroste velikost trhu: ceny klesají rychleji než náklady, což vede k období klesající ziskovosti. Kapitál dané odvětví opouští a zbavuje se práce.[10]

Tento proces, kterému ekonomové říkají „zrání“ odvětví, se objevil už mnohokrát. Zemědělská revoluce, která prvně vypukla v raně moderní Anglii, nakonec narazila na meze domácího trhu pro své výrobky. Inovace pracovního procesu jako třeba zcelování rozdrobených pozemků, zrušení úhorů a diferenciace využívání půdy podle přírodních předností znamenaly – za kapitalistických podmínek reprodukce – systematické vytlačování práce i kapitálu z venkova. Anglie se rychle urbanizovala, až se tak Londýn stal největším městem v Evropě.

A právě zde vstupuje do hry klíčová dynamika reprodukce v rozšířeném měřítku. Neboť dělníci vypuzení ze zemědělství nebyli ponecháni nekonečnému strádání ve městech. Nakonec se jich chopil výrobní sektor industrializující se Británie a zejména rostoucí textilní průmysl, který přecházel od vlněného sukna k bavlněnému. Jenže opětovné inovace pracovního procesu jako třeba spřádací stroj, dopřádací stroj a parní tkalcovský stav znamenaly, že nakonec i toto odvětví začalo vypuzovat práci a kapitál. A úpadek odvětví první průmyslové revoluce, z hlediska celkového procenta zaměstnané práce a nahromaděného kapitálu, připravil cestu odvětvím druhé průmyslové revoluce (chemický průmysl, telekomunikace, elektřinou a motorově poháněné komodity). A právě tento pohyb práce a kapitálu do odvětví a z odvětví, na základě rozdílných měr zisku, zajišťuje neustálou možnost reprodukce v rozšířeném měřítku.

[R]ozpětí není možné bez lidského materiálu, který lze vykořisťovat, bez zvětšení počtu dělníků, nezávislého na absolutním vzrůstu obyvatelstva. Toto zvětšení počtu dělníků je výsledkem jednoduchého procesu, který neustále „uvolňuje“ část dělníků metodami, které zmenšují počet zaměstnaných dělníků v poměru ke vzrůstající výrobě. Celá forma pohybu moderního průmyslu vyrůstá tedy z ustavičné přeměny určité části dělnického obyvatelstva v nezaměstnané nebo polozaměstnané ruce.“[11]

Reprodukce v rozšířeném měřítku je tak kontinuální reprodukcí podmínek prosté reprodukce. Kapitály, které kvůli klesající ziskovosti nadále nemohou reinvestovat do určitého odvětví, budou mít tendenci nalézat jim na trhu práce dostupné dělníky vyvržené z dalších odvětví. Tyto „volné“ kvantity kapitálu a práce pak najdou využití na expandujících trzích, kde budou míry zisku vyšší, nebo společně přejdou do zcela nových produktových odvětví, vynalezených pro trhy, které ještě neexistují. Rostoucí počet aktivit se tedy přivtěluje k procesu kapitalistického zhodnocování a komodity se šíří z luxusních trhů na trhy masové.

Buržoazní ekonom Joseph Schumpeter popsal tento proces ve své teorii obchodního cyklu.[12] Povšimnul si, že ke kontrakci starších odvětví málokdy dochází hladce či pokojně, že ji obvykle doprovází zavírání továren a bankroty, jelikož kapitály se v konkurenčních cenových válkách pokoušejí přenést ztráty z jednoho na druhý. Když dojde k souběžné kontrakci několika odvětví (a obvykle se tak děje, neboť odvětví stojí na spojitých souborech technologických inovací), následuje recese. Schumpeter tomuto odbourávání kapitálu a práce říká „kreativní destrukce“ – „kreativní“ nejen ve smyslu, že je stimulováno inovacemi, ale také proto, že destrukce vytváří podmínky pro nové investice a inovace: za krize kapitály nalézají na trhu dostupné výrobní prostředky a pracovní sílu za snížené ceny. Recese tak jako lesní požár čistí cestu pro nové období růstu.

Mnozí marxisté zastávají něco podobného, jako je Schumpeterova koncepce cyklického růstu, k níž pouze přidávají odpor dělníků (či třeba ekologické meze) jako vnější limit. Marxistickou představu krize jako autoregulačního mechanismu tedy doplňuje přesvědčení, že krize skýtají příležitosti pro uplatnění moci práce (nebo nápravu ekologicky destruktivních tendencí kapitalismu). V těchto chvílích „je jiný svět možný“. Jenže Marxova teorie kapitalismu žádné takové rozlišování mezi „vnitřní“ dynamikou a „vnějšími“ limity neobsahuje. Pro Marxe se dynamika kapitálu manifestuje jako jeho vlastní limit v tomto procesu reprodukce v rozšířeném měřítku a skrze něj, nikoli tedy skrze cykly růstu a propadu, ale v kontinuálním zhoršování vlastních podmínek akumulace kapitálu.

Krize reprodukce

Lidé obvykle hledají teorii kontinuálního úpadku v Marxových poznámkách o sestupné tendenci míry zisku, které Engels zredigoval a zkompiloval jako kapitoly 13 až 15 třetího dílu Kapitálu. Tam se říká, že tendence míry zisku vyrovnávat se napříč odvětvími – v kombinaci s tendencí produktivity růst ve všech odvětvích – vede k sestupné tendenci ziskovosti v celém hospodářství. Po desítky let se debata soustředila na „rostoucí organické složení kapitálu“, jemuž se tato tendence připisuje, ale také na komplexní souhru různých působících tendencí a protitendencí. Jenže diskutéři často opomíjejí, že tentýž výklad o složení kapitálu podtrhuje další zákonitost, která se projevuje jak v cyklické, tak v kontinuální tendenci ke krizi, zákonitost, kterou lze číst jako Marxovo uvážlivější přeformulování tohoto výkladu – kapitola 25 prvního dílu Kapitálu[13]: „Všeobecný zákon kapitalistické akumulace“.[14]

Je typické, že závěry této kapitoly, která následuje hned po třech kapitolách o prosté reprodukci a reprodukci v rozšířeném měřítku, se čtou limitovaněji. Čtenáři se zaměřují pouze na první část Marxovy argumentace, v níž předkládá rozbor endogenního určení velikosti mzdy. Marx ukazuje, jak strukturální přetrvávání jisté míry nezaměstnanosti udržuje mzdy v souladu s potřebami akumulace. Když poptávka po práci roste, „průmyslová rezervní armáda“ se zmenšuje, což zapříčiňuje růst mezd. Rostoucí mzdy pak ujídají ze ziskovosti, což způsobí zpomalení akumulace. Klesá poptávka po práci, rezervní armáda znovu roste a předchozí mzdové výdobytky se vypařují. Pokud by toto byl celý obsah kapitoly, pak by „všeobecný zákon“ nebyl ničím víc než poznámkou pod čarou k teoriím prosté reprodukce a reprodukce v rozšířeném měřítku. Marx však svoji argumentaci teprve začíná rozvíjet. Jestliže nezaměstnaní tendují k opětovnému vstřebání do koloběhů kapitalismu jako průmyslová rezervní armáda – stále nezaměstnaní, ale podstatní pro regulaci trhu práce – pak mají zároveň tendenci přerůst tuto funkci a objevit se jako absolutně nadbyteční:

„Čím větší je společenské bohatství, fungující kapitál, rozsah a energie jeho růstu, a tudíž čím větší je absolutní velikost proletariátu a produktivní síla jeho práce, tím větší je průmyslová rezervní armáda. Pohotová pracovní síla se vyvíjí na základě týchž příčin jako rozpínavost kapitálu. Relativní velikost průmyslové rezervní armády tedy roste s potencemi bohatství. Ale čím větší je tato rezervní armáda v poměru k aktivní dělnické armádě, tím větší je trvalý přebytek obyvatelstva, jehož bída je nepřímo úměrná útrapám jeho práce. Čím větší je konečně nuzácká vrstva dělnické třídy a průmyslová rezervní armáda, tím větší je oficiální pauperismus. To je absolutní, všeobecný zákon kapitalistické akumulace.[15]

Jinými slovy, všeobecný zákon kapitalistické akumulace znamená, že jako průvodní jev svého růstu kapitál z části masy dělníků produkuje relativně nadbytečné obyvatelstvo, které pak tenduje stát se konsolidovaným přebytečným obyvatelstvem, absolutně zbytečným pro potřeby kapitálu.[16]

Jak Marx k tomuto závěru dochází, není ihned patrné, i když tendence, kterou popisuje, se v éře hospodářských oživení, která nepřinášejí nová pracovní místa, slumových měst a všeobecné prekérnosti zdá být stále evidentnější. Více svoji argumentaci Marx objasňuje ve francouzském vydání prvního dílu. Poznamenává tam totiž, že čím větší je organické složení kapitálu, tím rychleji musí akumulace probíhat, aby se udržela zaměstnanost, „ale sám tento rychlejší průběh se stává zdrojem nových technických změn, které dál redukují relativní poptávku po práci.“ A nejedná se jen o rys specifických silně koncentrovaných průmyslových odvětví. S průběhem akumulace rostoucí „přemíra hojnosti“ zboží snižuje míru zisku a zesiluje konkurenci napříč odvětvími, čímž všechny kapitalisty nutí „šetřit na práci“. Přírůstky produktivity se tak „soustřeďují pod tímto velkým tlakem; vtělují se do technických změn, které působí převraty ve složení kapitálu ve všech odvětvích přiléhajících k velkým sférám výroby.“[17]

Ale co nová průmyslová odvětví; nevyrovnají snad tento pokles zaměstnanosti? Marx v pohybech a skrze pohyby obchodního cyklu rozpoznává posun od odvětví náročných na práci k odvětvím náročným na kapitál, který vede k výslednému poklesu poptávky po práci v nových i starých odvětvích: „Na jedné straně … dodatečný kapitál, vytvořený v průběhu akumulace, přitahuje stále méně dělníků v poměru ke své velikosti. Na druhé straně starý kapitál, periodicky reprodukovaný v novém složení, odpuzuje stále více dělníků, které dříve zaměstnával.“[18] A v tom je tajemství „všeobecného zákona“: práci šetřící technologie mají tendenci generalizovat se, jak uvnitř jednotlivých odvětví, tak napříč všemi odvětvími, což vede k relativnímu poklesu poptávky po práci. Tyto inovace jsou navíc nevratné: pokud a když se ziskovost obnoví, nemizí (ano, jak ještě uvidíme, obnova ziskovosti je často podmíněná dalšími inovacemi v nových či rozpínajících se odvětvích). A tak, vymkne-li se tento relativní pokles poptávky po práci zpod kontroly, hrozí předehnat akumulaci kapitálu a absolutizovat se.[19]

Marx tento závěr nevyvodil jednoduše ze své abstraktní analýzy zákona hodnoty. V 15. kapitole Kapitálu[20] se pokouší demonstrovat tuto tendenci empiricky. Prezentuje v ní statistiky z britského sčítání v roce 1861, které ukazují, že nová průmyslová odvětví vzešlá v důsledku technologických inovací nebyla z hlediska zaměstnanosti „významná“. Jako příklad uvádí „plynárny, telegraf, fotografování, paroplavbu a železnice,“ všechno vysoce mechanizované a relativně automatizované procesy, a ukazuje, že ve srovnání s více než miliónem dělníků v textilním a kovodělném průmyslu, jejichž pracovní síla se tehdy v důsledku zavádění strojů zmenšovala, celková zaměstnanost v těchto nových odvětvích nepřesahovala 100 000 dělníků.[21] Už jen z těchto statistik je jasné, že odvětví druhé průmyslové revoluce ani zdaleka nevstřebaly tolik práce, jako odvětví první revoluce ve chvíli, kdy se poprvé objevily. Ve 25. kapitole[22] Marx předkládá dodatečné statistické doklady, že od roku 1851 do roku 1871 zaměstnanost podstatně rostla jen v těch starších průmyslových odvětvích, kde ještě nebyly úspěšně zavedeny stroje. Takže Marxovo očekávání kontinuální trajektorie nejprve relativního a pak absolutního poklesu poptávky po práci se opíralo o důkazy dostupné v jeho době.

Marx zde nepopisuje „krizi“ ve smyslu obvykle naznačovaném marxistickou teorií, tj. periodickou krizi výroby, spotřeby či dokonce akumulace. Z těchto cyklických krizí a skrze ně vystupuje kontinuální krize, krize reprodukce samotného vztahu kapitál-práce. Ukazuje-li reprodukce v rozšířeném měřítku, že dělníci a kapitál vytlačení ze smršťujících se odvětví si budou snažit najít místo v nových rozpínajících se odvětvích, všeobecný zákon kapitalistické akumulace říká, že časem bude víc a víc dělníků a kapitálu zjišťovat, že už se do reprodukčního procesu nemohou znovu vložit. Proletariát se tedy tendenciálně stává externalitou vůči procesu své vlastní reprodukce, třídou dělníků, kteří nejsou „uvolněni“ jen od prostředků reprodukce, ale také od samotné práce.

Pro Marxe tato krize vyjadřuje zásadní rozpor kapitalistického výrobního způsobu. Na jednu stranu jsou lidé v kapitalistických společenských vztazích redukováni na dělníky. Na druhou stranu nemohou být dělníky, jelikož svojí prací podrývají podmínky pro možnost své vlastní existence. Námezdní práce je neoddělitelná od akumulace kapitálu, od narůstání práci šetřících inovací, které časem snižují poptávku po práci: „A tak dělnické obyvatelstvo zároveň s akumulací kapitálu … vytváří ve stále větším měřítku i prostředky, kterými se stává relativně přespočetným.“[23] Mohlo by se zdát, že hojnost zboží, která je výsledkem práci šetřících inovací, musí vést k hojnosti pracovních míst. Ale ve společnosti založené na námezdní práci se zkracování společensky nutné pracovní doby – které činí zboží tak hojným – může projevovat jedině nedostatkem pracovních míst, množením forem prekérní zaměstnanosti.[24]

Marxova formulace všeobecného zákona je sama přeformulováním, dramatickým rozvinutím toho, co přednáší jako svoji tezi na začátku 25. kapitoly.[25] Tam Marx poněkud prostě píše: „Akumulace kapitálu je tedy rozmnožování proletariátu.“ Marxisté z dřívějších dob se domnívali, že tato teze znamená, že rozpínání kapitálu si vynucuje rozpínání průmyslové dělnické třídy. Proletariát ale není totožný s průmyslovou dělnickou třídou. Podle toho, co Marx říká v závěru této kapitoly, je proletariát spíše přechodnou pracující třídou, pracující třídou tendující stát se třídou vyloučenou z práce. Tato interpretace se opírá o jedinou definici proletariátu, kterou Marx v Kapitálu uvádí, a která se nalézá v poznámce pod čarou k výše zmiňované tezi:

„‘Proletářem’ v ekonomickém smyslu je třeba rozumět pouze námezdního dělníka, který vyrábí a zhodnocuje ‘kapitál’ a je vyhozen na dlažbu, jakmile se stane zbytečným pro zhodnocovací potřeby…“[26]

Od reindustrializace k deindustrializaci

„Všeobecný zákon kapitalistické akumulace“, s jeho jasnými dopady na interpretaci Kapitálu, se v naší vlastní době přehlíží, protože pod názvem „teze o zbídačování“ se v průběhu 20. století mnohokrát používal a pak se od něj zase upustilo. Mělo se za to, že historie kapitalismu Marxovu předpověď rostoucí nezaměstnanosti a tak narůstajícího zbídačování dělnického obyvatelstva vyvrátila: po Marxově smrti se nejen zvětšovala velikost průmyslové dělnické třídy, ale také rostla její životní úroveň. Jenže tyto tendence se často příliš generalizují a navíc jejich nedávný zvrat dodal tezi o zbídačování na hodnověrnosti. V posledních 30 letech jsme svědky globální stagnace v relativním počtu průmyslových dělníků. V zemích s vysokým HDP kompenzuje vzniklý přebytek sektor služeb s nízkými mzdami a vedle něj v zemích s nízkým HDP bezpříkladná exploze obyvatel slumů a neformálních dělníků.[27] Takže je tedy teze o zbídačování nakonec správná? To je špatná otázka. Skutečná otázka zní: za jakých podmínek platí?

Marx v roce 1867 psal o růstu konsolidovaných přebytečných populací. Jenže tendence, kterou popisoval – kdy novější průmyslová odvětví s vyšším stupněm automatizace vstřebávají proporčně méně kapitálu a práce, než vypudila mechanizace starších průmyslových odvětví – se nerozehrála tak, jak si představoval. Jak můžeme vidět z následujícího grafu, Marxův názor byl v jeho vlastní době, ve Spojeném království správný: nastupující odvětví začátku druhé průmyslové revoluce – jako třeba chemikálie, železnice, telegraf atd. – nedokázala kompenzovat klesající zaměstnanost v odvětvích první průmyslové revoluce. Výsledkem bylo vytrvalé klesání míry průmyslové zaměstnanosti, takže to vypadalo, že někdy začátkem 20. století se z něj stane pokles absolutní. V 90. letech 19. století se však stalo něco, co Marx nepředvídal: vznikla nová průmyslová odvětví, která vstřebávala zároveň práci i kapitál, a dokázala onen pokles oddalovat po více než půl století. Růst těchto nových odvětví – v zásadě auta a zboží dlouhodobé spotřeby – byl odvislý od dvou změn, k nimž došlo ve 20. století: sílící úloha státu v řízení ekonomiky a přeměna spotřebních služeb ve spotřební zboží.[28]

 

Graf 1: Zaměstnanost v britském průmyslu: 1841-1991

zdroj: Brian Mitchell, International Historical Statistics: Europe, 1750-2005 (Palgrave Macmillan 2007)

Nová odvětví, o nichž Marx v 60. letech 19. století psal – plynárny, telegraf a železnice (my bychom ještě dodali elektrifikaci) – se ještě za jeho života začínala zpřístupňovat spotřebitelům. Avšak spotřební služby, které tyto technologie generovaly – původně vyhrazené pro požitek bohaté elity – byly sekundární ve srovnání se službami, které prokazovaly v interním, plánovaném hospodářství průmyslových firem. Železnice vznikla jako práci šetřící inovace v důlním průmyslu a následně se rozšířila do dalších odvětví. Službou nabízenou zákazníkům se stala teprve poté, co státem podporované kartely vyvinuly rozsáhlou železniční infrastrukturu v celém státě. I když náklady klesaly a mechanizovaná přeprava po dráze se stávala dostupnou většímu a většímu počtu lidí, i jako spotřební služba si železnice zachovala řadu rysů svého původního použití jakožto „procesní inovace“ v průmyslu. A tak národní železnice, která kromě nákladu vozila i pasažéry, vstřebala velké množství kapitálu a práce při svém budování, ale pak už byla relativně automatizovaným procesem vyžadujícím ke své údržbě méně kapitálu i práce.[29]

Nástup automobilového průmyslu, dotovaný státním financováním silnic, nakonec přeměnil spotřební službu mechanizované přepravy ve zboží, které si je možno zakoupit k individuální spotřebě. Tato segmentace a replikace výrobku – přeměna práci šetřícího procesu v „produktovou inovaci“ vstřebávající kapitál a práci – znamenala, že automobilový průmysl dokázal vstřebávat další kapitál a práci, jak se jeho trh rozšiřoval. Podobný příběh lze vyprávět o posunu od telegrafu k telefonům a od elektronické výroby ke spotřební elektronice. Ve všech případech došlo k transformaci kolektivně konzumované služby – často vycházející z mezistupně, kterým byla služba v rámci průmyslu – v řadu individuálně zakoupitelných komodit, čímž se otevřely nové trhy, které se následně staly masovými trhy, neboť náklady klesaly a výroba rostla. Tak vznikla báze pro „masovou spotřebu“ 20. století, neboť tato nová průmyslová odvětví dokázala zároveň absorbovat velká množství kapitálu a práce a zároveň zvyšování produktivity snižovalo náklady na výrobu, takže z dalších a dalších rolníků se stávali dělníci a novým a novým dělníkům se dostávalo stabilního zaměstnání.

Jenže, jak naznačuje bezpříkladný deficit státních výdajů, o nějž se tento proces opíral, kapitálu není vlastní žádná tendence k neustálému generování produktových inovací, které by vyvažovaly jeho práci šetřící procesní inovace. Naopak, samy produktové inovace často slouží jako inovace procesní, takže řešení jen zhoršuje původní problém.[30] Když na přelomu 60. a 70. let 20. století začal automobilový průmysl a průmysl vyrábějící zboží dlouhodobé spotřeby vyvrhovat kapitál a práci, nová odvětví jako mikroelektronika nedokázala tento přebytek vstřebat ani o několik desítek let později. Tyto inovace, stejně jako výše popisované inovace 2. průmyslové revoluce, vzešly ze specifických procesních inovací v průmyslu a armádě a teprve nedávno se přeměnily v celou škálu spotřebních výrobků. Z hlediska generování nové zaměstnanosti není potíží tohoto posunu pouze kontrola nad softwarovým trhem, ale fakt, že nové zboží vyráběné mikroelektronickým průmyslem tendenciálně vstřebává snížené množství kapitálu a práce. Nejenže rapidně klesá náročnost samotných počítačů na práci (mikročipový průmysl se na celém světě omezuje jen na hrstku továren a je neuvěřitelně mechanizovaný), ale ty mají rovněž tendenci snižovat potřebu práce napříč všemi odvětvími, protože rychle zvyšují míru automatizace.[31] Takže vzestup počítačového průmyslu ani tak neoživil stagnující průmyslový sektor a neobnovil reprodukci v rozšířeném měřítku – podle Schumpeterových předpovědí – jako přispěl k deindustrializaci a menší míře akumulace – v souladu s Marxovou předpovědí.

Přebytečné populace za deindustrializace: práce ve službách a slumy

Deindustrializace začala v USA, kde podíl zaměstnanosti v průmyslové výrobě započal klesat v 60. letech 20. století, až v 80. letech došlo k poklesu absolutnímu. Tento trend se ale brzy rozšířil do většiny ostatních zemí s vysokým HDP a dokonce do zemí a regionů, které jsou nahlíženy jako „industrializující se“.[32] Pokles průmyslové zaměstnanosti částečně vyvažoval explozivní růst sektoru služeb s nízkými mzdami. Ukázalo se však, že služby nedokážou nahradit průmyslovou výrobu jako báze pro nové kolo reprodukce v rozšířeném měřítku. Za posledních 40 let v USA a Evropě (s jedinou výjimkou USA na konci 90. let) rostl průměrný HDP cyklus od cyklu stále pomaleji, zatímco reálné mzdy stagnovaly a dělníci byli stále více odkázáni na úvěry, aby si udrželi svoji životní úroveň.

Jestliže reprodukce v rozšířeném měřítku, jak tvrdíme, generuje dynamický růst tehdy, když rostoucí produktivita uvolňuje kapitál a práci z některých odvětví a ty se pak znovu spojují v nových nebo expandujících odvětvích, pak to má důležité konsekvence pro chápání růstu sektoru služeb. Služby jsou málem ze své definice ty aktivity, u nichž se produktivita těžko zvyšuje jinak než okrajově.[33] Jediným známým způsobem jak dramaticky zvýšit efektivitu služeb je jejich přeměna ve zboží a následná výroba tohoto zboží průmyslovými procesy, které se časem stávají efektivnější. Řada průmyslově vyráběných jednotek zboží jsou vlastně bývalé služby – nádobí v zámožných domácnostech původně umývaly služky; dnes tuto službu efektivněji vykonávají myčky na nádobí a samy jsou vyráběny s použitím menšího a menšího množství práce. Ty aktivity, které zůstávají službami, jsou většinou právě ty, za něž zatím bylo nemožné nalézt náhradu ve světě zboží.[34]

Samozřejmě, že buržoazní pojem „služby“ je notoricky nepřesný a zahrnuje vše od tzv. „finančních služeb“ až po kancelářské pracující a úklidovou četu v hotelu či dokonce některá outsourcovaná průmyslová pracovní místa. Mnozí marxisté se snaží kategorii služeb ztotožnit s kategorií neproduktivní práce, ale reflektujeme-li výše uvedenou charakterizaci, ozřejmuje se, že má blíže k Marxově koncepci „formálního přivtělení“. Marx kritizoval Smithe za metafyzické chápání produktivní a neproduktivní práce – jedna produkuje zboží a druhá ne – a nahradil ho technickým dělením na práci vykonávanou jako součást zhodnocovacího procesu kapitálu a práci vykonávanou mimo tento proces pro bezprostředního spotřebitele. Ve Výsledcích přímého výrobního procesu Marx tvrdí, že teoreticky lze z veškeré neproduktivní práce udělat produktivní, neboť to znamená jen její formální přivtělení ke kapitalistickému zhodnocovacímu procesu.[35] Avšak formálně přivtělené aktivity produkují jen absolutní nadhodnotu. Aby produkovaly relativní nadhodnotu, je třeba transformovat materiální proces výroby tak, že bude přístupný rapidnímu zvyšování produktivity (kooperace, manufaktura, velkoprůmysl a stroje) – tj. reálné přivtělení. Když buržoazní ekonomové jako Rowthorn hovoří o „technologicky stagnujících službách“, aniž by to věděli, křísí Marxův koncept pracovního procesu, který byl přivtělen jen formálně, ale ne reálně.

Takže, když ekonomika roste, má tendenci růst i reálný výkon ve „službách“, ale děje se tak jen přidáváním dalších zaměstnanců nebo intenzifikací práce těch stávajících, tedy prostřednictvím produkce absolutní a nikoli relativní nadhodnoty. Ve většině těchto sektorů mzdy tvoří téměř veškeré náklady, a proto se musí držet dole, aby služby zůstaly dostupné a ziskové, zejména, když lidé, kteří si je kupují, jsou sami chudí: odtud tedy McDonald’s a Wal-Mart v USA – nebo obrovský neformální proletariát v Indii a Číně.[36]

Příznačným selháním analýzy je dnes v některých kruzích svalování deindustrializace zemí s vysokým HDP na industrializaci zemí s nízkým HDP, zatímco v jiných kruzích se deindustrializace zemí s nízkým HDP svádí na politiku MMF a Světové banky, která slouží zájmům zemí s vysokým HDP. Ve skutečnosti se téměř všechny země světa účastní téže globální transformace, ale v různé míře. V časně poválečné době se mnohé země daly na „fordismus“ – tedy na dovoz metod masové výroby umožněný vládami sponzorovanými „technologickými transfery“ ze zemí s vysokým HDP. Fordismus je často považován za národní politiku hospodářského rozvoje založenou na „dohodě“ mezi kapitálem a dělníky, že se budou dělit o přínosy vyšší produktivity. Fordismus ale téměř od začátku stál na internacionalizaci trhu s průmyslovými výrobky. Z obnovy mezinárodního trhu v 50. a 60. letech 20. století měly největší prospěch Evropa a Japonsko: kapitály v těchto zemích dokázaly vytvořit masivní ekonomiky, protože vyráběly pro mezinárodní obchod a tudíž překonávaly limity svých vlastních domácích trhů. V polovině 60. let už totéž dělaly i kapitály v zemích s nízkým HDP jako Brazílie a Jižní Korea: i když se mohly zmocnit jen malé části rapidně se rozpínajícího mezinárodního exportního trhu, pořád rostly daleko nad rámec, který by jim dovolovaly jejich domácí trhy. Takže v období před rokem 1973 byla internacionalizace obchodu spojena s vysokými mírami růstu ve všech industrializujících se zemích.

Po roce 1973 se situace změnila. Trhy pro průmyslové výrobky začínaly být nasycené a stále více tomu bylo tak, že hrstka zemí mohla průmyslovými výrobky zásobovat celý svět (v současnosti jedna čínská firma dodává více než polovinu mikrovlnek světa). Výsledkem byla krize vztahu kapitál-práce, která je takříkajíc kombinovanou krizí z nadvýroby a podspotřeby. Signalizoval ji globální pokles míry zisku a ústila v množení forem nezaměstnanosti a prekérní zaměstnanosti. Dohoda mezi kapitálem a prací, která se vždy v celém světě zakládala na zdravé míře růstu, praskla a mzdy stagnovaly. Kapitál se ve všech zemích stal ještě závislejším na mezinárodním obchodu, ale od nynějška měly kapitály v některých zemích expandovat jedině na úkor kapitálu v jiných zemích. Byť ještě nedohnaly země s vysokým HDP, země s nízkým HDP byly součástí téže mezinárodní krize. Programy strukturálních úprav jen akcelerovaly jejich přechod do nového, nestabilního mezinárodního rámce. V 80. a 90. letech 20. století se tak v industrializujících se zemích téměř univerzálně dostavila deindustrializace či přinejmenším stagnace průmyslové zaměstnanosti.[37]

Pro země, které zůstaly zemědělské nebo spoléhaly na tradiční vývoz zdrojů, byla krize ještě více zničující, jelikož ceny „tradičních“ komodit se tváří v tvář klesající poptávce propadly. I zde se musíme ohlédnout za dlouhodobějšími trendy. V době hned po válce pokrok v zemědělství radikálně zvýšil dostupnost levných potravin. Zaprvé se v demobilizovaných muničních továrnách po druhé světové válce vyrábělo syntetické hnojivo, což spolu s novými odrůdami plodin, které dávaly vysoké výnosy, umožnilo zvýšit produktivitu půdy. Zadruhé motorová mechanizace zvýšila produktivitu zemědělské práce. Obě technologie byly přizpůsobeny produkci v tropickém podnebí. Takže sotva vysoké ceny zemědělských produktů, pramenící z boomu spojeného s korejskou válkou, vtáhly globální rolnictvo na trh, začaly tytéž ceny vytrvale klesat. A tak se v zemích s nízkým HDP od zemědělství upouštělo již v 50. letech 20. století. Nebyl to jen výsledek diferenciace a vypuzování rolníků podle jejich tržní životaschopnosti, ale také masivního růstu samotného obyvatelstva (opírajícího se o levné potraviny a moderní medicínu). Zvětšující se velikost domácností znamenala, že tradiční formy dědictví nyní rozmělňovaly „grunty“, zatímco rostoucí hustota obyvatelstva napínala ekologické meze, jelikož zdroje se využívaly trvale neudržitelně.[38] A znovu programy strukturálních úprav, které v 80. a 90. letech 20. století donutily zadlužené země odstranit zemědělské dotace, pouze knokautovaly rolníky, kteří se již sotva drželi na nohou.

Mělo by tedy být jasné, že deindustrializaci nezpůsobuje industrializace „třetího světa“. Většina průmyslové dělnické třídy světa dnes sice žije mimo „první svět“, ale mimo něj žije i většina světového obyvatelstva. Země s nízkým HDP mají absolutně vyšší počet dělníků v průmyslu, ale nikoli v poměru k jejich počtu obyvatel. Relativní průmyslová zaměstnanost klesá, i když se hroutí zaměstnanost zemědělská. Tak, jako deindustrializace v zemích s vysokým HDP znamená upouštění od průmyslu i neschopnost služeb zaujmout jeho místo, tak rovněž explozivní růst slumů v zemích s nízkým HDP zahrnuje exodus z venkova i neschopnost průmyslu vstřebat tento rurální přebytek. Světová banka kdysi tvrdívala, že na celém světě rostoucí přebytečné populace jsou pouze přechodným prvkem, kdežto dneska je nucena přiznat permanentnost tohoto postavení. Více než miliarda lidí dnes příšerně živoří, když donekonečna migruje mezi městskými a venkovskými slumy a hledá dočasnou či příležitostnou práci, kdekoli ji může nalézt.[39]

Přebytečný kapitál vedle přebytečného obyvatelstva

Popsali jsme si, jak akumulace kapitálu během dlouhé doby vede stará odvětví k vypuzování práce a kapitálu a ty se pak znovu spojují v nových a rozpínajících se odvětvích. V tom spočívá dynamika kapitálu, která se zároveň stává jeho mezí. Jelikož kapitál je vypuzován, ať už může nalézt produktivní způsoby investování nebo ne, jednou se dosáhne bodu, kdy se v systému začíná hromadit „přebytečný“ kapitál vedle přebytečné práce, pro kterou už nemá zaměstnání. Marx o tomto fenoménu pojednává v části 3. dílu Kapitálu nazvané „Nadbytek kapitálu při nadbytku obyvatelstva“.[40] Větší část tohoto článku jsme se zaměřovali na onen druhý fenomén, zejména proto, že mezi čtenáři Marxe je tato tendence přehlížena. V této finální sekci se podíváme na některé nedávné projevy fenoménu prvního, jelikož příběh přebytečného kapitálu jak zprostředkovává, tak překrucuje příběh přebytečných populací. Bohužel se zde daného předmětu můžeme jen dotknout a delší pojednání necháváme na Endnotes číslo 3.

USA z druhé světové války vyšly nepošramocené a jako ta nejvyspělejší kapitalistická země s největším domácím trhem, nejmenší zemědělskou populací (v procentech zaměstnaných) a nejmodernějšími průmyslovými technologiemi. Podle některých odhadů stály za více než polovinou světového produktu.[41] Rovněž z války vyšly jako globální věřitel par excellence: vlastnily dvě třetiny světových zlatých rezerv a většina spojeneckých mocností jim dlužila nesmírné sumy peněz. Za těchto podmínek mohly USA rekonstruovat mezinárodní monetární řád – v němž byl od Velké deprese chaos – podle svého. A tak se v Bretton Woods z dolaru stala mezinárodní rezervní měna, jediná, která měla být přímo podložena zlatem, a všechny ostatní měny k němu byly připoutány (čímž vznikl pevný systém směnných kursů, který nicméně umožňoval periodické úpravy). Tím, že své vlastní měny připevnily k dolaru, evropským mocnostem se na jednu stranu dočasně ulevilo od udržování vyrovnaného rozpočtu během obnovy. Na druhou stranu tím, že takto obnovu usnadnily, si USA zajistily trhy pro vývoz svého kapitálu, čímž se zase usnadnil nákup amerického zboží v Evropě. Exportem kapitálu z USA se takto financovaly rozpočtové deficity v Evropě a obtížně odbouratelná nerovnováha v transatlantickém obchodu byla fakticky vepsána do brettonwoodských dohod. Brzy však tato nerovnováha vyprchala.

Spolu s přílivem dolarů – skrze přímé zahraniční investice (často vojenské), půjčky a úvěry – totiž evropské státy i americké firmy podnikající v Evropě dovážely americké kapitálové zboží, aby tak rozšířily evropské výrobní kapacity. Ke stejnému procesu došlo v Japonsku, kde úlohu Marshallova plánu sehrála korejská válka (byť byly v Japonsku, americké filiálky se vyznačovaly svojí absencí). To vše podněcovaly USA, které usnadňovaly transfer svých technologií masové výroby a distribuce do celého světa. Jenže do 60. let 20. století už řada států rozvinula své vlastní výrobní kapacity do té míry, že přestaly být závislé na dovozech z USA. Navíc některé z těchto zemí začínaly konkurovat právě těm americkým výrobcům, na které byly předtím odkázané. Tato konkurence se nejprve rozehrála na třetích trzích a pak na samotném domácím trhu USA. Výsledný zvrat v obchodní bilanci USA v polovině šedesátých let značil, že zvětšování globálních průmyslových kapacit se blížilo svému limitu. Napříště se konkurenční boj o podíl na exportu stane hrou, v níž vždy jeden získá a druhý ztratí.

Zatímco během poválečného boomu vývoz dolarů skrze přímé zahraniční investice umožňoval rapidní růst v deficitních zemích, v této fázi se americký kapitálový export stával čím dál tím inflačnějším.[42] Tento problém inflace jen zintenzivňovaly stoupající rozpočtové deficity USA v době vietnamské války, jelikož domněle nevyhnutelná devalvace dolaru hrozila podrytím rezerv a tedy i platební bilance všech národů, a proto se systém pevných směnných kursů napínal až k prasknutí. Výsledkem na jedné straně bylo, že mnohé centrální banky začaly vyměňovat své dolary za zlato (čímž USA donutily, aby roku 1968 fakticky skoncovaly s konvertibilitou), zatímco na druhé straně se na eurodolarových trzích hromadily přebytečné dolary a začínaly vytvářet spekulantský tlak na měny exportně založených ekonomik, pro které devalvace dolaru znamenala největší riziko. Mezi ně patřily jak ty rozvojové země, které své měny ukotvily k dolaru a tak čelily riziku, že hodnota jejich primárních vývozních komodit poklesne v poměru k průmyslovým dovozům, na nichž závisel jejich rozvoj, tak vyspělé státy, kterým hrozilo, že jejich exportní trhy podryje revalvace jejich měn vůči dolaru. Když USA následně upustily od brettonwoodské politiky „záměrného přehlížení“ deficitu, využívaly této hrozby, že devalvují dolar, k tomu, aby zbytku světa vnutily dolar jako nový, flexibilní rezervní měnový standard, čímž fakticky delegovaly úkol stabilizovat dolar na zahraniční centrální banky, které pak musely své přebytečné dolary utrácet za americké cenné papíry, aby tak udržely dolarovou hodnotu svých vlastních měn. Prakticky tak USA ze sebe sňaly rozpočtová omezení a mohly libovolně navyšovat deficity a tisknout dolary, protože věděly, že cizí státy nebudou mít jinou volbu než je recyklovat zpátky na americké finanční trhy, zejména pak do vládního dluhu USA, který rychle nahradil zlato jako globální rezervní měna.[43]

Recyklované přebytečné dolary dodaly obrovskou vzpruhu globálním finančním trhům, kde se staly klíčovým faktorem na najednou silně vrtošivých měnových trzích – jakožto důvod této vrtošivosti i jediný dostupný zdroj k ochraně před ní. Jenže přebytečné dolary také přeměnily terén a příštích 30 let formovaly růst globální ekonomiky. Protože daleko převyšoval globální poptávku po investicích, stal se tento „gigantický peněžní fond“ zdrojem většího státního i spotřebitelského zadlužení, ale také spekulantských finančních bublin. V tom druhém případě se přebytečné dolary staly jakýmsi přízrakem obcházejícím planetu a vytvářejícím bezpříkladné majetkové bubliny v kterémkoli národním hospodářství, jež mělo tu smůlu, že upoutalo jeho pozornost.[44]

Tento řetěz bublin a krachů započal koncem 70. let v Latinské Americe. Příliv recyklovaných petrodolarů (stimulovaný reálně zápornými úrokovými sazbami na dolar) vyvolal celou řadu riskantních finančních inovací (včetně nechvalně proslulé „půjčky s pohyblivou sazbou“), které šly všechny ke dnu, když Volckerova šoková terapie zase posunula úrokové sazby směrem vzhůru. A byly to recyklované přebytečné dolary z Japonska, co zachránilo ekonomiku USA před následnou deflací a umožnilo Reaganovi zdvojnásobit keynesiánské výdajové programy. Jenže USA poděkovaly Japonsku za jeho laskavost tím, že roku 1985 v dohodách z Plaza devalvovaly dolar v poměru k jenu, čímž japonské hospodářství poslaly do bubliny (nafukovaly se v ní ceny aktiv) ještě větších rozměrů a ta nakonec praskla v roce 1991. Tím se pak spustila řada bublin ve východoasijských ekonomikách, kam Japonsko vyváželo své průmyslové kapacity (aby obešlo cenově rostoucí jen). Tyto ekonomiky, ale také latinskoamerické ekonomiky, které své měny ukotvily k dolaru, potom implodovaly, což byl opožděný důsledek revalvace dolaru v obrácených dohodách z Plaza, které byly uzavřeny roku 1995. Jenže tím se jen bublina posunula zpátky k USA, protože zlatý důl, kterým se díky posilujícímu dolaru stal americký akciový trh, uvolnil cestu dot-com bublině. Ta se v roce 2001 přelila v realitní bublinu, když se ukázalo, že poptávka amerických firem po úvěrech k utopení globálních přebytečných dolarů nestačí. Jestliže se poslední dvě bubliny povětšinou omezovaly na Spojené státy (ačkoli realitní bublina dosáhla až do Evropy), tak proto, že vzhledem ke své velikosti a větším privilegiím je to dnes jediná ekonomika, která dokáže po delší dobu přestát příliv těchto přebytečných dolarů.

Zasadíme-li tento fenomén do kontextu výše vyloženého příběhu deindustrializace a stagnace, můžeme si ho věrohodně představit jako hru škatule hejbejte se, v níž šíření výrobních kapacit napříč světem, doplněné o rostoucí produktivitu, kontinuálně zvětšuje předimenzovanost globálních kapacit. Nadbytečné kapacity se pak udržují v chodu jen ustavičným procesem přesouvání břemene tohoto přebytku z jedné inflační ekonomiky na druhou. Ty onen přebytek mohou vstřebat jen tak, že se zadluží na bázi přespříliš nízkých, krátkodobých úrokových sazeb a fiktivního bohatství, které se tak generuje, a jakmile úrokové sazby začnou růst a spekulativní horečka polevuje, všechny bubliny musí nevyhnutelně prasknout – jedna po druhé.

Mnozí tomuto fenoménu říkají „zfinančnění“, což je nejednoznačný termín naznačující, že roste nadvláda finančního kapitálu nad průmyslovým nebo obchodním kapitálem. Ale všechny možné podoby příběhů o „vzestupu financí“ zatemňují jak zdroje, z nichž finanční kapitál pramení, tak důvody jeho neustávajícího růstu coby sektoru, i když je pro finance stále těžší udržet si svoji míru návratnosti. Zdroje musíme hledat nejen ve fondu přebytečných dolarů, o čemž jsme již mluvili, ale také ve skutečnosti, že stagnace v nefinančních sektorech stále více přesouvá poptávku po investicích do IPO[45], fůzí a buyoutů[46], které finančním společnostem generují poplatky a dividendy. Co se růstu finančního sektoru týče, tak nouze o příležitosti k investicím do výroby kombinovaná s expanzivní monetární politikou držela jak krátkodobé, tak dlouhodobé úrokové sazby abnormálně nízko, což finance nutilo stále více riskovat, aby dosáhly stejné návratnosti svých investic. Tato rostoucí míra rizika (která je pro finance měřítkem klesající ziskovosti) se pak maskuje za stále spletitější finanční „inovace“, které se periodicky neobejdou bez pomoci státu, když krachnou.

Bezprecedentně slabý růst v zemích s vysokým HDP v období 1997-2009, nulový růst příjmů domácností a zaměstnanosti během celého cyklu, téměř kompletní udržování HDP skrze stavebnictví a zadlužení domácností – to vše svědčí o neschopnosti přebytečného kapitálu v jeho finanční podobě znovu se spojit s přebytečnou prací a dát vzniknout dynamickým modelům reprodukce v rozšířeném měřítku.[47] V Evropě poloviny 19. století bubliny zplodily národní železniční soustavy. Dokonce i po japonské bublině 80. let 20. století tu zůstaly nové výrobní kapacity, které nikdy nebyly plně využity. Oproti tomu ony dvě na USA soustředěné bubliny uplynulých desetiletí zplodily jen nadbytek telekomunikačních kabelů v čím dál tím bezdrátovějším světě a obrovské plochy ekonomicky i ekologicky neudržitelného bydlení. „Greenspanova prodejní opce“ – stimulování „boomu uvnitř bubliny“ – zcela selhala. Jen demonstrovala, jak se zmenšuje návratnost injektáže dalšího zadlužování do již tak předluženého systému.

A Čína?

Běžnou námitkou vůči rozboru, který jsme zatím předestřeli, bývá poukaz na Čínu jakožto zjevnou výjimku z tohoto obrázku globální stagnace, zejména pak ve vztahu k jinak globálním trendům deindustrializace a podzaměstnanosti. Samozřejmě, že Čína se v těchto letech stala průmyslovým motorem světa, ale ne díky otevření nových trhů či inovacím v podobě nových výrobních technik, nýbrž díky masivnímu budování jejích výrobních kapacit na úkor ostatních zemí.[48] Každý se domnívá, že tato expanze musela vyvolat historický růst velikosti čínské průmyslové dělnické třídy, ale to jednoznačně není pravda. Nejnovější statistiky ukazují, že v konečné bilanci Čína v letech 1993 až 2006 nevytvořila žádná nová pracovní místa v průmyslové výrobě, přičemž celkový počet těchto dělníků se pohybuje kolem 110 milionů lidí.[49] Není to takové překvapení, jak by se na první pohled mohlo zdát, a to ze dvou důvodů.

Zaprvé, v posledních třiceti letech industrializace nových jižních oblastí – založená původně na zpracování vývozů z Hongkongu a Tchaj-wanu – držela tempo s kucháním starého, maoistického průmyslového severovýchodu. Tím se možná částečně vysvětluje, proč Čína, na rozdíl od Německa, Japonska nebo Koreje (hned v poválečném období), během desítek let zázračné míry růstu nezaznamenala téměř žádný vzestup reálných mezd.

Zadruhé, Čína neroste jen na bázi průmyslové výroby náročné na práci. Její nízké mzdy jí pomáhají konkurovat v celém spektru odvětví, od textilu a hraček až po auta a počítače. Začlenění stávajících práci šetřících inovací do firem v rozvojových zemích, včetně Číny, znamená, že i při sílící geografické expanzi každý soubor industrializujících se zemí dosahuje nižší míry průmyslové zaměstnanosti (v poměru k celkové pracovní síle). Tudíž: nejenže Čína přišla o průmyslová pracovní místa ve svých starších odvětvích, ale v poměru k růstu produktu nová odvětví tendenciálně vstřebávají méně práce.

V 19. století, kdy byla Anglie dílnou světa, tvořili 95 procent tohoto světa rolníci. Dnes, kdy je přežití obrovské většiny světového obyvatelstva závislé na globálních trzích, předznamenává schopnost jedné země vyrábět pro všechny ostatní zmar, a to jak pro ty, koho je třeba držet v bídě, aby nerostly vývozní ceny, tak pro nesmírné masy, jejichž práce už nadále není potřebná, ale které se už také v otázce přežití nemohou spoléhat na vlastní zdroje. V těchto souvislostech už pozůstatek světového rolnictva nemůže působit jako zbraň modernizace, tj. jako fond práce a spotřebitelské poptávky, z něhož lze čerpat, aby se akcelerovalo tempo industrializace. Stává se čistým přebytkem. Platí to jak v Indii a subsaharské Africe, tak v Číně.

Závěr

Mnozí dnes hovoří o „oživení bez nových pracovních míst“, ale pokud „všeobecný zákon kapitalistické akumulace“ platí, pak všechna kapitalistická oživení tendenciálně nepřinášejí nová pracovní místa. Tendence „zralých“ odvětví vypuzovat práci, čímž usnadňují reprodukci v rozšířeném měřítku, je rovněž tendencí ke konsolidaci přebytečného obyvatelstva, které následná expanze plně nevstřebá. Příčinou je adaptabilita práci šetřících technologií na všechna odvětví, což znamená, že výroba nových produktů má tendenci využívat ty nejinovativnější výrobní procesy. Jenže procesní inovace jsou jednou provždy a šíří se napříč novými i starými kapitály, zatímco produktové inovace mají ze své podstaty jen omezenou schopnost generovat čistou expanzi objemu výsledného výkonu i zaměstnanosti. A potíž není jen v tom, že by se produktové inovace musely objevovat stále rychleji, aby stačily vstřebávat přebytek vypuzený procesními inovacemi, protože sama akcelerace produktových inovací vyvolává akceleraci procesních inovací.[50]

Jenže tak, jako byla platnost „všeobecného zákona“ po velkou část 20. století pozastavena z důvodů, které jsme nastínili výše, nelze ani současný globální růst mas podzaměstnaných připisovat jeho opětovnému prosazení, přinejmenším ne v prostém slova smyslu. Trajektorie přebytečného kapitálu totiž deformuje trajektorii přebytečné práce, kterou popsal Marx, a to nejen způsoby, které jsme si už vylíčili. Nejdůležitější je, že přebytečný kapitál, který se za posledních 30 let nahromadil na mezinárodních peněžních trzích, překrývá rostoucím zadlužením dělnických domácností některé z tendencí k absolutnímu zbídačení. Tato tendence, která zabraňuje odpadnutí spodních pater od globální úhrnné poptávky, rovněž znemožňuje oživení, kterého lze dosáhnout jedině „masakrováním kapitálových hodnot“ a „uvolňováním práce“. Neboť cenová deflace aktiv sice může zvětšit možnost nového investičního boomu, ale devalorizace pracovní síly v tomto kontextu povede jen k rostoucí míře platební neschopnosti spotřebitelů a dalším finančním krachům.[51] Dnes tedy není otázkou jen schopnost oživení generovat zaměstnanost, ale vůbec udržitelnost oživení samotného.

V dalších desetiletích může dojít k řadě erupcí, pokud se státům nepodaří ukočírovat globální deflační tlaky, nebo k dlouhému a pomalému poklesu. Nemáme sice sklon ke katastrofismu, ale rádi bychom varovali před těmi, kdo zapomínají, že dějiny se občas řítí vpřed nepředvídatelně. Přesto katastrofa, na kterou čekáme, není cosi, co leží někde v budoucnosti, nýbrž je pouze pokračováním přítomnosti podle jejího ohavného trendu. Byli jsme už svědky desítek let rostoucí chudoby a nezaměstnanosti. Hypotéza těch, kdo o stále ještě industrializovaných zemích říkají, že není tak špatně, že lidé to vydrží – říkají, že proletariát se stal ke své bídě lhostejný – bude v nadcházejících letech podrobena zatěžkávací zkoušce, neboť míra zadlužování se utišuje a příjmy domácností dál klesají. Každopádně velké množství obyvatel světa už nemůže tu spoustu důkazů o katastrofě popírat. Otázka vstřebání tohoto přebytečného lidstva byla dána k ledu. Dnes ho lze jen krotit: segregovat do věznic, marginalizovat do ghett a táborů, ukázňovat policií a vyhladit válkou.


[1] Tento článek napsali společně Endnotes a Aaron Benanav.

[2] Statistická databáze FAOSTAT, Organizace OSN pro potraviny a zemědělství, http://www.fao.org/FAOSTAT (2009).

[3] Robert Rowthorn a Ken Coutts, „Deindustrialisation and the Balance of Payments in Advanced Economies“ (Konference OSN pro obchod a rozvoj, Diskusní materiál č. 170, květen 2004), str. 2.

[4] Všímáme-li si tendence kapitálu generovat nedostatek pracovních míst uprostřed hojnosti zboží (které se tudíž uměle stává nedostatkovým v poměru k faktické poptávce), samozřejmě tím nijak nechceme přiživovat dožadování se „nových pracovních míst“. Dokud prodej naší pracovní síly zůstává primárním způsobem jak si zaopatřit živobytí, budou takové požadavky vždy marné.

[5] Ne vždy tato potřeba vyvstává skrze násilné prostředky popisované Marxem. Ve 20. století řada rolníků neztratila přímý přístup k půdě kvůli vyvlastnění, ale spíše kvůli nadměrnému dělení pozemků, jak půda přecházela z generace na generaci. Drobní sedláci se tak v rostoucí míře stávali závislí na trhu a dostávali se do nevýhody vůči velkostatkářům, až nakonec o svoji půdu přišli.

[6] Marx občas o prosté reprodukci hovoří jako o abstraktním myšlenkovém experimentu – kapitalismus bez růstu – ale zůstat u toho by znamenalo nepochopit, co nám tento koncept říká o vnitřním mechanismu procesu akumulace. Kapitola o prosté reprodukci dochází k závěru: „Kapitalistický výrobní proces v celkové souvislosti čili jako proces reprodukce vyrábí tedy nejen zboží, nejen nadhodnotu, ale vyrábí a reprodukuje sám kapitalistický vztah – na jedné straně kapitalistu, na druhé straně námezdního dělníka.“ Marx, Capital, díl 1. (MECW 35), str. 573.

[7] Marx, Capital, díl 1. (MECW), str. 573.

[8] Kvůli údajnému neoklasickému monopolu na tento diskurs mají marxisté tendenci vyhýbat se otázkám poptávky, ale Marx takovouto zdrženlivostí rozhodně netrpěl. Puzení rozšiřovat trhy a bojovat o podíl na trhu je pro fungování zákona hodnoty zásadní. Viz např. Marx, Capital, díl 1. (MECW 35), str. 434.

[9] Saturace není záležitostí absolutního množství koupeného a prodaného výrobku, ale změněného poměru mezi stupni růstu kapacit a poptávkou.

[10] Tento proces platí pouze pro odvětví vyrábějící spotřební zboží. Odvětví produkující kapitálové zboží mají tendenci expandovat a smršťovat se v souladu s potřebami konkrétních spotřebních zboží, které „vedou“ každý cyklus. Ale poměr mezi těmito dvěma „skupinami“ není nikdy tak jednoduchý. Jak si ukážeme, „procesní inovace“ šetřící práci ve skupině I mohou vést k „produktovým inovacím“ ve skupině II, čímž se trh rozšíří jako celek.

[11] Marx, Capital, díl 1. (MECW 35), str. 627. (Poznámka překladatele: Endnotes na tomto místě upozorňují, že se jedná o Fowkesův překlad, který se významově a rovněž téměř doslovně shoduje s českým překladem Šmeralovým, upraveným pro vydání z roku 1978, který je tu použit.)

[12] Joseph Schumpeter, Business Cycles: A Theoretical, Historical and Statistical Analysis of the Capitalist Process (Martino Pub., 2005).

[13] Poznámka překladatele: V českých vydáních se jedná o 23. kapitolu prvního dílu Kapitálu.

[14] Ačkoli stojí první v řadě, publikovaná verze prvního dílu, napsaného v letech 1866-67, je fakticky mladší než třetí díl, pro nějž byla většina materiálů sepsána v letech 1863-65. Zdá se tedy smysluplné přistupovat k nápadným paralelám mezi 25. kapitolou prvního dílu a 15. kapitolou třetího dílu s předpokladem, že Marx vnesl klíčové prvky z materiálů pro třetí díl do uveřejněné verze prvního dílu, protože předvídal, že bude mít potíž dokončit třetí díl v nějakém rozumném čase.

[15] Marx, Capital, díl 1. (MECW 35), str. 638.

[16] Toto přebytečné obyvatelstvo se nemusí nacházet zcela „mimo“ kapitalistické společenské vztahy. Možná, že kapitál tyto dělníky nepotřebuje, ale oni přesto potřebují pracovat. Jsou tak nuceni nabízet se k těm nejbídnějším formám námezdního otroctví v podobě malovýroby a služeb.

[17] Překlady francouzského vydání 1. dílu Kapitálu převzata ze Simon Clarke, Marx’s Theory of Crisis (St. Martin&apostles Press 1994), str. 172-5.

[18] Marx, Capital, díl 1. (MECW 35), str. 622-3.

[19] Marx si to občas představuje jako revoluční krizi: „Rozvoj výrobních sil, který by zmenšil absolutní počet dělníků, tj. dovoloval by celému národu provádět svoji celkovou výrobu v kratším čase, by zapříčinil revoluci, protože by vyřadil velkou masu obyvatelstva z provozu.“ (Marx, Capital, díl 3. (MECW 37), str. 262).

[20] Poznámka překladatele: v českých vydáních se jedná o 13. kapitolu.

[21] Marx, Capital, díl 1. (MECW 35), str. 449.

[22] Poznámka překladatele: v českých vydáních se jedná o 23. kapitolu.

[23] Marx, Capital, díl 1. (MECW 35), str. 625.

[24] Ano, lze si představit svět, kde by práci šetřící inovace nevedly ke snižování počtu dělníků v daném odvětví, ale zkracování doby, po kterou každý z nich pracuje. Jenže kapitalisté svůj zisk čerpají z hodnoty přidané dělníkem nad rámec hodnoty nutné k vyplacení jeho mezd, a proto nikdy není v zájmu kapitalistů snižovat počet hodin, po které každý jednotlivec pracuje (samozřejmě, pokud je k tomu nedonutí stát nebo neklid mezi dělníky). Takové snižování by přímo ořezalo zisky, pokud by ho ovšem nedoprovázelo snížení mezd. A tak se kapitalisté kvůli svérázu společenské formy založené na námezdní práci musí zbavovat samotných jednotlivců a nikoli hodin, po které každý jedinec pracuje, čímž zmenšují náklady na práci v poměru k přidané hodnotě a vytlačují velké masy lidí na dlažbu.

[25] Poznámka překladatele: v českých vydáních se jedná o 23. kapitolu.

[26] Marx, Capital, díl 1. (MECW 35), str. 609.

[27] V tomto článku jsme se rozhodli používat k popsání dělby světa na bohatou menšinu kapitalistických států a zbídačenější většinu epiteta „s vysokým HDP“/„s nízkým HDP“ (ve významu HDP na hlavu). Tyto ne zcela uspokojivé termíny jsme si zvolili, protože nekonotují pochybné politické a teoretické analýzy nesené jinými dělítky (např. první svět/třetí svět, jádro/periferie, rozvinuté/nerozvinuté země, imperialistické/utiskované země).

[28] Dále se budeme zabývat jen oním druhým fenoménem. Rozbor prvního viz další článek „Poznámky k nové realitní otázce“.

[29] Sám rozdíl mezi úsporou času, kterou železniční doprava nabízela spotřebiteli, a úsporou času a práce, kterou nabízela kapitalistovi, byl mizejícím rozdílem, jelikož společnosti jako celku stále více dominovalo kapitalistické pojetí času jako vzácného zdroje, který je třeba alokovat s maximální efektivitou.

[30] „Progresívně se zrychlující akumulace celkového kapitálu je nutná nejen k tomu, aby pohltila určitý počet dalších dělníků, a dokonce nejen k tomu, aby – přes ustavičné metamorfózy starého kapitálu – byli dále zaměstnáváni už fungující dělníci. Tato vzrůstající akumulace a centralizace se zase sama stává zdrojem nových změn ve složení kapitálu čili dalšího zrychleného zmenšování jeho variabilní součásti oproti konstantní.“ Marx, Capital, díl 1. (MECW 35), str. 623-4.

[31] Viz Beverly Silver, Forces of Labor (Cambridge University Press, 2003).

[32] V žádné zemi (s výjimkou Spojeného království) však deindustrializace neznamenala pokles reálného objemu průmyslové výroby. V roce 1999 průmyslová výroba stále čítala 46 procent z celkových zisků v USA, ale jen 14 procent pracovní síly.

[33] Robert Rowthorn a Ramana Ramaswamy, „Deindustrialization: Causes and Implications“ (IMF Working Paper 97/42, duben 1997).

[34] Jonathan Gershuny, After Industrial Society?: the Emerging Self-Service Economy (Humanities Press, 1978).

[35] Marx, „Results of the Direct Production Process“ (MECW 34), str. 121-46.

[36] Řada pracovních míst ve službách existuje jen díky mzdovým diferenciálům – tedy masivní společenské nerovnosti. Marx si všimnul, že ve viktoriánské Británii domácí sluhové početně převyšovali průmyslové dělníky (Marx, Capital, díl 1. [MECW 35], str. 449). Protože reálné mzdy rostly, pro středostavovské domácnosti (jako ta Marxova) bylo stále neudržitelnější zaměstnávat sluhy. Po většinu 20. století se tak tato nuzná pracovní síla scvrkla na pouhou vzpomínku jen proto, aby se v každém koutu moderního světa znovu objevila jako pracující ve „službách“.

[37] Sukti Dasgupta a Ajit Singh, „Will Services be the New Engine of Indian Economic Growth?“, Development and Change 36:6 (2005).

[38] To neznamená, že svět je vzhledem k produkci potravin přelidněný. Jak jsme si ukázali, exodus z venkova souvisel s masivním zvýšením produktivity zemědělství. Produkce potravin na osobu neustále roste, i když se s blížícím se završením světové demografické tranzice populační růst zpomaluje. A byla by ještě větší, kdyby nadprodukce obilovin nevedla k tomu, že obilím se dotovaně krmí zvířata určená k produkci masa. Na Marxově konceptu přebytečného obyvatelstva není nic malthusiánského, protože to je přespočetné vzhledem k akumulaci kapitálu a ničemu jinému.

[39] Viz Mike Davis, Planet of Slums (Verso, 2006).

[40] „V tom, že tato nadvýroba kapitálu je provázena větším nebo menším relativním přelidněním, není žádný rozpor. Tytéž okolnosti, které zvýšily produktivní sílu práce, zvětšily masu zbožních produktů, rozšířily trhy, zrychlily akumulaci kapitálu jak co do masy, tak co do hodnoty a snížily míru zisku – tytéž okolnosti vyvolaly a ustavičně vyvolávají relativní přelidnění, přebytek dělnictva, jehož nadbytečný kapitál nepoužívá, protože by ho mohlo být použito jedině při nízkém stupni vykořisťování práce, anebo přinejmenším proto, že by při daném stupni vykořisťování mohl přinášet jen nízkou míru zisku.“ Marx, Capital, díl 3. (MECW 37), str. 254-5.

[41] Daniel Brill, „The Changing Role of the United States in the World Economy“ v John Richard Sargent, Matthijs van den Adel, a kol., Europe and The Dollar in the World-Wide Disequilibrium (Brill 1981), str. 19.

[42] Většina marxistů připisuje tehdejší inflaci buď explodujícímu rozpočtovému deficitu USA (z větší části způsobeného vietnamskou válkou), nebo narůstající síle práce. Jenže Anwar Shaikh přesvědčivě argumentuje, že omezenou nabídkou, ve vztahu k níž je inflace indexem nadměrné poptávky, není plná zaměstnanost ani vzpurnost práce, ale spíše maximální stupeň akumulace neboli maximální kapacita míry zisku, jejíž pokles během tohoto období je vůdčím faktorem stagflace. Anwar Shaikh, „Explaining Inflation and Unemployment“ v Andriana Vachlou, ed., Contemporary Economic Theory (Macmillan, 1999).

[43] Viz Michael Hudson, Super Imperialism: The Origin and Fundamentals of U.S. World Dominance (Pluto Press, 2003).

[44] V následném výkladu jsme se hodně inspirovali analýzou Roberta Brennera. Viz zejména prolog ke španělskému překladu Economics of Global Turbulence: „What is Good For Goldman Sachs is Good For America: the Origins of the Current Crisis“ (2009).

[45] Poznámka překladatele: První veřejné nabídky akcií, když firmy poprvé vstupují na burzu, většinou s cílem navýšit svůj kapitál.

[46] Poznámka překladatele: Transakce, kterou investor získá vlastní jmění firmy nebo většinový podíl v ní.

[47] Josh Bivens a John Irons, „A Feeble Recovery: The fundamental economic weaknesses of the 2001-07 expansion,“ EPI Briefing Paper č. 214, Economic Policy Institute (2008).

[48] Japonsko v 90. letech 20. století přeneslo svá průmyslová odvětví náročnější na práci do rozvojových zemí v Asii – nejprve to byli východoasijští tygři, pak státy ASEAN a nakonec Čína. Když ale Čína tato průmyslová odvětví vstřebala, podryla se tím výrobní hierarchie v celém regionu.

[49] Erin Lett a Judith Banister, „Chinese manufacturing employment and compensation costs: 2002-2006“, Monthly Labor Review č. 132 (duben 2009), str. 30.

[50] Viz poznámka 30.

[51] Viz Paulo Dos Santos, „At the Heart of the Matter: Household Debt in Contemporary Banking and the International Crisis“, Research On Money And Finance, Discussion Paper č. 11 (2009). Na straně kapitálu Phelps a Tilman načrtávají řadu mezí, které má potenciál inovátorů, pokud jde o využití krize: Edmund Phelps a Leo Tilman, „Wanted: A First National Bank of Innovation“, Harvard Business Review (leden-únor 2010).

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: