Skip to content

Dělnické hnutí, komunismus a ultralevice

1.3.2011

Britští Aufheben se ohlížejí za vývojem komunistického hnutí a slepými uličkami, do nichž se jeho teorie ve 20. století dostala, aby tak uvodili své přemýšlení nad jejich možným překonáním ze strany Théorie Communiste.

***

„Počátkem 70. let 20. století celé tendenci, která již byla kritická k historické ultralevici, došlo, že ultralevicové zpochybňování všech politických a odborových mediací, které dávají formu příslušnosti proletariátu, jakožto třídy, ke kapitalistickému výrobnímu způsobu ani zdaleka nestačí…

Ústřední teoretickou otázkou se tak stává: jak může proletariát jednající striktně jako třída tohoto výrobního způsobu ve svém rozporu s kapitálem, uvnitř kapitalistického výrobního způsobu, zrušit třídy a tedy sám sebe, čili: zplodit komunismus?“

Théorie Communiste

 

Komunismus

Komunismus je sebezrušením proletariátu, čili kapitalistického výrobního způsobu, protože kapitál je společenský vztah a proletariát je jedním z jeho pólů. Jedná se o fundamentální Marxův příspěvek ke komunistické teorii, který celkem dobře vyjadřuje v následující pasáži ze Svaté rodiny:

„Proletariát a bohatství jsou protiklady. Jako takové tvoří celek. Oba jsou výtvory světa soukromého vlastnictví. Jde o určité postavení, které oba v protikladu zaujímají. Nestačí prohlásit je za dvě stránky jednoho celku.

Soukromé vlastnictví jakožto soukromé vlastnictví, jakožto bohatství, musí samo sebe udržovat, a tím udržovat svůj protiklad, proletariát. To je pozitivní stránka protikladu, v sobě samém uspokojené soukromé vlastnictví.

Proletariát naopak jakožto proletariát je nucen sám sebe zrušit, a tím zrušit jej podmiňující protiklad, který ho činí proletariátem – soukromé vlastnictví. To je negativní stránka protikladu, jeho neklid v sobě, rozložené a rozkládající se soukromé vlastnictví.

Majetná třída a třída proletariátu představují totéž lidské sebeodcizení. Avšak majetná třída se v tomto sebeodcizení cítí dobře a cítí se jím potvrzována, ví o své vlastní moci v odcizení a má v něm zdání lidské existence; třída proletariátu se v tomto odcizení cítí zničena, vidí v něm svou bezmoc a skutečnost nelidské existence. Tato třída, abychom použili Hegelova výrazu, je v zavrženosti vzbouřením proti této zavrženosti, vzbouřením, k němuž ji nutně dohání rozpor mezi její lidskou přirozeností a její životní situací, jež je otevřeným, rozhodným, všeobsáhlým popřením této přirozenosti.

Uvnitř tohoto protikladu je tedy soukromý vlastník konzervativní, proletář destruktivní stranou. Od soukromého vlastníka vychází akce usilující o zachování protikladu, od proletáře akce usilující o zničení protikladu.

Soukromé vlastnictví ovšem ve svém ekonomickém pohybu samo sebe žene k vlastnímu rozkladu, ale jen vývojem na něm nezávislým, neuvědomělým, proti jeho vůli probíhajícím, povahou věci podmíněným, jen tím, že plodí proletariát jako proletariát, bídu, která si je vědoma své duchovní i fyzické bídy, odlidštění, které si je vědomo svého odlidštění, a proto samo sebe ruší. Proletariát vykonává ortel, který soukromé vlastnictví samo nad sebou vynáší tím, že plodí proletariát, stejně jako provádí ortel, který sama nad sebou vynáší námezdní práce tím, že plodí cizí bohatství a vlastní bídu. Zvítězí-li proletariát, nestane se tím nikterak absolutní stránkou společnosti, neboť zvítězí jen tím, že zruší sám sebe i svůj protiklad. Pak zmizí jak proletariát, tak protiklad, který jej podmiňuje, soukromé vlastnictví.

Jestliže socialističtí spisovatelé připisují proletariátu tuto světodějnou úlohu, není to vůbec proto, že považují proletáře za bohy, jak nám namlouvá kritická kritika. Spíše naopak. Protože ve vyvinutém proletariátu je prakticky dovršena abstrakce od veškeré lidskosti, i od zdání lidskosti, protože v životních podmínkách proletariátu jsou shrnuty všechny životní podmínky dnešní společnosti v nejnelidštějším vyvrcholení, protože v něm člověk ztratil sám sebe, ale zároveň si nejen teoreticky uvědomil tuto ztrátu, nýbrž také naprosto neodbytná nouze – praktický výraz nutnosti – kterou již nelze odvrátit ani zastřít, ho přímo nutí bouřit se proti této nelidskosti, proto proletariát může a musí sám sebe osvobodit. Ale nemůže sám sebe osvobodit, aniž zruší své vlastní životní podmínky. A nemůže zrušit své vlastní životní podmínky, aniž zruší všechny nelidské životní podmínky dnešní společnosti, jejichž souhrnem je jeho situace. Nadarmo neprochází tvrdou, ale zocelující školou práce. Nejde o to, co si zatím ten či onen proletář nebo dokonce celý proletariát představuje jako cíl. Jde o to, čím proletariát je a co ve shodě s tímto bytím bude historicky muset udělat. Jeho cíl a jeho dějinná akce jsou jasně, neodvolatelně předznamenány v jeho vlastní životní situaci i v celé organizaci dnešní občanské společnosti. Není třeba šířit se zde o tom, že veliká část anglického a francouzského proletariátu si už svou dějinnou úlohu uvědomuje a neustále pracuje na tom, aby toto vědomí nabylo úplné jasnosti.“

Marx, Svatá rodina[1]

Ve svých pozdějších spisech bude sice Marx namísto „soukromého vlastnictví“ obecně používat slovo „kapitál“ (nebo „komodita“), ale podle nás existuje fundamentální kontinuita mezi tím, co vyjádřil zde i ve svém pozdějším díle.[2] Avšak navzdory Marxovu optimismu, že v roce 1845 velká část proletariátu docházela k uvědomění si svého dějinného úkolu – tedy sebezrušení – ideologií dělnického hnutí se rychle stala ideologie práce, důstojnosti práce, glorifikování průmyslu, pokroku atd. Pohlédneme-li na trajektorii historického dělnického hnutí, snadno bychom mohli dojít k závěru, že se ani zdaleka nepokoušelo zrušit proletariát a podmínky, které mu daly vzniknout, a místo toho – alespoň tak, jak je představovaly jeho dominantní tradice – mířilo k potvrzení (dokonce generalizaci) postavení proletáře a k dosažení uznání pro dělnickou třídu jakožto pro pracující, tedy jako pro subjekty v buržoazní společnosti. Namísto revolučního hesla, „Pryč s námezdním systémem!“, které navrhoval Marx,[3] dělnické hnutí na svůj prapor vepsalo konzervativní moto, „Spravedlivou mzdu za spravedlivou denní práci!“

Toto hodnocení výsledku v protikladu k proklamovaným záměrům dělnického hnutí lze aplikovat na všechny jeho dominantní tradice, „marxistické“ (sociální demokracie a stalinismus) i nemarxistické (labourismus, syndikalismus a anarchosyndikalismus). Nejkrajnějším příkladem jsou samozřejmě velké části dělnického hnutí, které podporovaly SSSR, kde ztotožňování socialismu s modernizací „národního hospodářství“, proletarizací rolnictva, budováním obřích továren a s nabádáním k pracovní kázni a produktivitě – stručně řečeno, s kapitalismem – dosáhlo svého vrcholu a po celé zeměkouli se stalo vzorem pro modernizaci „třetího světa“. Jenže cosi velmi podobného vidíme i mimo ty, kdo se přímo identifikují se stalinismem: syndikalisté přijali produktivistické ideologie[4] (což významnému počtu z nich dokonce dovolovalo přejít k fašismu), sociální demokrat Noske definoval socialismus jako „tvrdou práci“, Lenin přijal taylorismus a železnou pracovní disciplínu, Trockij argumentoval pro militarizaci práce a vyjadřoval kritický obdiv ke Stalinovým průmyslovým úspěchům,[5] anarchosyndikalističtí militanti se vrhli do organizování výroby i přes odpor španělských dělníků.[6] Dalším indikátorem krachu oficiálního dělnického hnutí byla poměrně hladká integrace těch jeho aspektů, které fašistické a nacistické hnutí[7] nepotřebovalo zničit, do režimů, jež ustavily.[8]

Jistěže, to vše by šlo shrnout optikou zrady: zrady sociálně demokratických stran a odborů, které mobilizovaly dělníky na jatka první světové války a pak se činily, aby zachránily kapitalismus před dělnickým povstáním; zrady Stalina (nebo dřívějších bolševických vůdců – podle toho, jaká je vaše politika), který změnil Sovětský svaz z vize naděje pro dělníky celého světa v robotárnu; zrady anarchistických vůdců[9] ve Španělsku, kteří vstoupili do vlády a demobilizovali dělnický odpor proti stalinistické represi.[10] Podle tohoto názoru byly dané tendence v jednu chvíli na straně dělníků, ale v rozhodujících momentech přecházejí na stranu kapitálu a děje se tak skrze selhání jejich vedení. Pak jde jen o obranu ryzí tradice (v závislosti na ideologické perspektivě) klasického marxismu nebo toho správného anarchismu – rudé nebo černé linie – před tím, jak se takovéto tradice historicky projevovaly. Za těmito domněnkami se obecně vzato skrývá představa, že se správnými vůdci nebo organizací by ona historická hnutí uspěla a komunismus by „zvítězil“; úkolem se potom stává znovu vybudovat (nebo udržovat či vytvářet) organizace, které nás příště nezradí.

Je však třeba položit si otázku, co a jak vlastně umožnilo tyto ideologie; jak se to stalo, že se dělnická třída projevovala takovými způsoby? Jak to, že nakonec každý z těchto organizačních výrazů proletariátu – sociální demokracie, komunismus Třetí internacionály, revoluční syndikalismus, anarchosyndikalismus – podporoval kapitalismus? Jako rukojeť k tomuto fenoménu můžeme sice použít termín levičáctví[11], ale zůstává pravdou, že levičáctví nic nevysvětluje, naopak samo musí být vysvětleno.

Ovšem, jak zdůrazňoval Debord,[12] dělnické hnutí nelze jednoduše redukovat na jeho ideologické reprezentace. Historicky třídní boj, včetně boje vedeného dělníky, kteří se ztotožňovali s popisovanými hnutími, vždy nesetrvával v mezích předepisovaných jejich ideologiemi. Na každodenní rovině jde chování dělníků často proti jejich politickým příslušnostem, pozicím zastávaným odbory, jejichž členy by mohli být, a dokonce se rozchází s názory, které oni sami dříve zastávali. Organizačně (ještě před první světovou válkou) se dělníci v srdci Druhé internacionály projevovali masovými politickými stávkami, které šly proti oddělování politické a ekonomické akce, na němž se shodovaly sociálně demokratické strany i odbory.[13] Mnohem zásadnější roztržku představovaly odchod z těchto organizací a zakládání alternativních organizací – tovární bojové skupiny, odštěpenecké strany atd. – kterými dělníci reagovali na to, že strany a odbory Druhé internacionály podporovaly první světovou válku. Později se kontinuálně vynořila opozice proti cestě, kterou se ubírala ruská revoluce, a to ve straně i mimo ni, v Rusku i za jeho hranicemi. Velké množství anarchistických dělníků se stavělo proti linii CNT, a to jak v otázce ekonomických obětí ve jménu války, tak v otázce květnových dní.[14] Jiným příkladem jsou američtí dělníci z automobilek, kteří během druhé světové války kladně odpověděli na společné snahy zaměstnavatelů, státu a stalinistů přimět je k podpisu závazku, že nebudou stávkovat… ale pak stejně stávkovali![15]

Takže stejně jako známky toho, že dělníci akceptují svoji roli, tu je i každodenní protiklad mezi dělníky a snahami „jejich“ organizací integrovat je do kapitalistické společnosti a chvíle, kdy se dělnická třída rozchází se svými zastupiteli. Z tohoto protikladu pravidelně vyvstávají politické/teoretické proudy, které se buď chápou jako zásadní rozchod s mainstreamovými tradicemi dělnického hnutí, nebo častěji tak či onak prosazují revoluční podstatu, kterou ony tradice opouštějí.[16]

Ultralevičáctví

„Historickou ultralevicí“ se rozumí několik proudů, které se vynořily z jednoho z nejvýznamnějších momentů v boji proti kapitalismu – z revoluční vlny, která ukončila první světovou válku. Ultralevičáctví nabízí vysvětlení, proč se dělnické hnutí nedokázalo zbavit kapitalismu a proč selhala konkrétně ruská revoluce. Ať byla její následná historie jakákoli, ultralevice nevznikla jako sektičky nebo skupiny disidentů, ale jako součást masového sociálního hnutí, když byla dominantní tradice sociální demokracie zcela zdiskreditovaná a zdálo se, že smysl dělnického hnutí a komunismu je nadosah. V západní Evropě se velké množství dělníků rozešlo se sociálně demokratickou politikou a tíhlo k Třetí internacionále založené bolševickou stranou. Jenže v zásadních formativních letech po roce 1917 řada sekcí světového komunistického hnutí, včetně většiny hnutí v Itálii a Německu (západoevropské oblasti, které se zdály být nejblíže revoluci), měla nebo si vytvořila jinou představu, co znamená komunistický rozchod se sociální demokracií, než jakou stavělo na odiv vedení bolševiků. Tyto odlišnosti povedou k rozkolům. V roce 1920 během příprav na první řádný[17] sjezd Třetí internacionály Lenin ve svém (ne)slavném pamfletu Dětská nemoc levičáctví v komunismu vyložil, v čem podle jeho mínění spočíval rozdíl mezi „bolševismem“ a těmito ostatními tendencemi.

Dvě ultralevice

Jedno ze dvou hlavních křídel historické ultralevice, holandsko-německá levice, se rozešlo s Třetí internacionálou na základě debaty, otevřené Leninovou polemikou, o tématech jako jaký druh strany mají komunisté vytvářet, jaký postoj mají zaujmout k parlamentu a odborům atd. Druhé hlavní křídlo – Bordigova italská levice – v této chvíli v podstatě stranilo Leninovi a proti panství Moskvy nad světovým komunistickým hnutím se postavilo až později kvůli tématům jako jednotná fronta a Stalinovo přijetí „socialismu v jedné zemi“. Takže na základě, kvůli kterému se odtrhla od Moskvy, a v otázkách jako nacionalismus, odbory[18] a úloha „strany“[19] se italská levice jeví být holandsko-německé levici vzdálená. Tento text sice neskýtá prostor pustit se do detailních dějin těchto proudů[20] a vývoje jejich pozic, avšak existují dobré důvody obě tradice spojovat. Navzdory zjevně fundamentální různici ohledně úlohy strany, která vede ke vzájemnému neporozumění mezi stoupenci každé z těchto tradic, jejich politická analýza určitých kardinálních témat, jako třeba uchopení kontrarevoluční povahy SSSR a jeho komunistických stran, opozice vůči jednotným a lidovým frontám a zastávání revoluční opozice proti kapitalistickým válkám, je v protikladu k trockismu, který SSSR hájil, vstupoval do sociálně demokratických stran atd., společně identifikovalo jako ultralevici. Snad ten nejpříznačnější historický příklad – zkouška ohněm – ukazuje, že zatímco „levice“, včetně většiny trockistů, za španělské občanské války a za druhé světové války obecně podporovala demokracii a/nebo SSSR proti fašismu, obě „křídla“ ultralevice agitovala proti podporování demokratické buržoazie vůči fašistické variantě a proti participaci na všech kapitalistických konfliktech. Ve všech těchto oblastech se vynořila jasná linie oddělující přívržence ultralevice od trockismu. Dnes se však termín „ultralevičáctví“ nepoužívá jednoduše k označení pravověrných stoupenců těchto historických tradic komunistické levice. Ultralevičáctví můžeme vidět jako oblast definovanou určitými pozicemi a postoji, které mohou či nemusí pocházet od historické ultralevice.

Poziční válka?

Ultralevičáctví se prezentuje souborem politických pozic odlišných od standardních „levičáckých“ pozic či dokonce se proti nim stavících. Zatímco levičáci po dlouhou dobu považovali SSSR a podobné režimy za nějakým způsobem socialistické či přinejmenším postkapitalistické, ultralevičáctví v nich velmi rychle rozpoznalo kapitalismus. Zatímco levičáci obecně podporují odbory jakožto minimálně obranné organizace dělnické třídy (a přitom kritizují jejich byrokracii), ultralevičáci odbory typicky zavrhují, protože začleňují dělnickou třídu do kapitálu a místo toho zdůrazňují, že dělníci se s nimi musí rozejít a jednat nezávisle. Zatímco levičáctví obecně volá po účasti na parlamentních volbách ve formě „kritické podpory“ pro reformistické strany dělnické třídy nebo třeba prosazování strategie tzv. „revolučního parlamentarismu“,[21] ultralevičáctví takové metody odmítá jako posilování iluzí. Zatímco levičáctví podporuje národně osvobozenecké boje, ultralevičáctví vyjadřuje nepřátelství ke všem nacionalismům. Zatímco levičáctví za účelem „přesvědčit dělníky“ obecně přijímá strategie „jednotné fronty“ či dokonce „lidové fronty“, kdy se spojuje se sociálními demokraty až liberály, ultralevičáctví v tom spatřuje neschopnost oddělit revoluční komunistickou politiku od politiky buržoazní. Zatímco levičáky některé z těchto pozic často vedou, aby se v kapitalistických válkách stavěli na jednu nebo na druhou stranu, ultralevičáci mají tendenci zaujímat internacionalistické stanovisko opozice proti všem stranám. Zde uvedené rozdíly jsou natolik hluboké, že je zřejmé, proč se ultralevice považuje za komunisty a levičáky za levé křídlo kapitálu.

Jakmile se však ultralevičáctví vyjasní jako soubor pozic nebo „třídních linií“, objevují se evidentní problémy. Mnozí z těch, kdo se ztotožňují s ultralevicí, mají tendenci definovat se negativně v poměru k levici. Jestliže probíhá třídní boj, levice se k němu vztahuje nějakým způsobem a ultralevice jej odsuzuje. Ultralevice se tak stává negativním otiskem levice.[22] Když nějaká organizace nebo klidně jedinec zjevně přijímá některé „ultralevicové“ pozice, a přitom si udržuje jiné „levicové“ pozice,[23] vede to ty, kdo se identifikují s tou pravou, tj. ultralevicovou, komunistickou tradicí, aby se pustili do demarkace a denunciace, které se jeví jako obrana čistoty. Tuto ideologickou operaci narušuje ten fakt, že jak jsme již naznačili, že ani jasně ultralevicové skupiny se na všech těchto pozicích neshodnou. Tváří v tvář tomuto rozporu se lze stát stoupencem jedné z těchto dvou tradicí[24] při vyloučení té druhé nebo zaujmout tak trochu postoj „vyber od každého něco a smíchej“. Ať mají ale spory mezi křídli historických ultralevicí jakékoli (nikoli irelevantní) skvělé body, které zde nemůžeme zkoumat, pro nás je tu zásadnější otázka.

Zopakujeme-li si jednu formulaci, kterou máme rádi, a to, že komunismus je reálným hnutím, pak to znamená, že v podstatě není o přijetí nějakého souboru principů, linií a pozic.[25] Samozřejmě, že ultralevicové pozice vzešly z třídního boje, ale takové pozice byly jen více či méně správné už tehdy, když vznikly – jsou to odhady, projevy toho „jak to viděli ti nejlepší revolucionáři“ – a tak je zapotřebí víc než jen s nimi souhlasit a obracet druhé na víru. Třídní boj lze vidět jako vlnu, která nejvyššího bodu došla kolem roku 1919 a poté, co opadla, zanechala po sobě myšlenky jako věci vyplavené mořem. Tyto tradice tedy představují pokus o udržení historických lekcí z tohoto nejvyššího bodu v třídním boji navzdory ústupu onoho hnutí. Krom toho limity této vlny třídního boje – její neschopnost generalizovat se ve světovou revoluci – vedly v různých zemích k vyjádření různé revoluční zkušenosti skrze různá poučení… a právě to leží u kořene historického rozkolu mezi levicemi. Součástí ceny, kterou tyto tendence zaplatily za udržování víceméně revolučních myšlenek za okolností více či méně úplné kapitulace dělnického hnutí před stalinismem, antifašismem a mobilizací pro další jatka, bylo, že tyto myšlenky poněkud zamrzly a ideologizovaly se. Když se z teorie stane nějaký ten „ismus“ – specifický soubor pozic odtržených od třídního boje – je to známka ústupu hnutí. Ve způsobu, jakým se mnohé skupiny a jedinci ztotožňující se s „ultralevicí“ vyjadřují, je jistá strnulost. U mnohých mechanické přijetí, reprodukce a prosazování těchto pozic tváří v tvář třídnímu boji posiluje jejich vlastní identitu „revolucionářů“, a zároveň snižuje jejich schopnost rozpoznat rozpory reálných sociálních hnutí a vztáhnout se k nim. Domnívat se, že pozice jsou jednoduše revoluční nebo, že jejich přijetí z někoho dělá revolucionáře, znamená zvěcňovat význam slova „revoluční“. Komunismus je snahou o vyjádření reálného hnutí. Ale reálné hnutí není plně přítomno, dokud neuspěje. Komunistická teorie je tedy jen částečná – je aspirací – a teoretická práce nikdy není tak úplně hotová. Kupředu ji posouvají posuny v třídním boji a jejich reflexe. Jinak řečeno, teorie nezaujímá hledisko totality, nýbrž aspiruje na totalitu.[26] Předpokládat, že ultralevice sice měla ty správné myšlenky, ale ty byly jednoduše poraženy myšlenkami špatnými a na této bázi při každé příležitosti prosazovat její kritiku odborů a levičáckých politických stran, je nedostatečné a ahistorické.

Jak jsme říkali v našem prvním úvodníku,[27] v 60. a 70. letech se znovu objevila celá řada teoretických proudů, mezi nimiž byla i ultralevice. Zatímco ale spousta vzniknuvších skupin vyvrhovala teorie, které objevovala, jako ideologii, jiné pracovaly na opravdovém rozvoji teorie adekvátní novým podmínkám. Úkolem ležícím před novou generací bylo uchopit myšlenky – jako třeba myšlenky historické ultralevice – neideologicky. Ironií osudu nebylo místem, kde se dynamicky a originálně navázalo na jejich odkaz, Německo, Holandsko nebo Itálie, ale Francie. V pravém slova smyslu se „moderní“ ultralevice stala do značné míry francouzským fenoménem.

Ultralevičáctví jako francouzská tradice[28]

Hnutí května ’68, nebo alespoň jeho nejpokročilejší prvky, tíhly k „radovecké“ perspektivě: od holandsko-německé levice si „radovectví“ odvodilo odmítnutí leninismu a strany a svoji víru skládalo v „dělnické rady“.[29] Charakter tohoto hnutí, jenž byl pro levici naprostým překvapením, nejlépe předjímaly analýzy neortodoxních, ultralevicí ovlivněných skupin[30] jako třeba Situacionistická internacionála (SI) a Socialismus nebo barbarství (S ou B) nebo její následovnické organizace typu ICO.[31]

Následkem roku ’68 prudce stoupl zájem o ultralevici. Jelikož SI nové členy nenabírala a měla plné ruce práce s vylučováním těch stávajících, byla to ICO,[32] kdo přilákal velkou část tohoto nového přílivu. Masivně se rozrostla a stala se z ní největší ultralevicová skupina ve Francii, o několika málo stovkách členů. Byla napojená na mnohé lokální „radovecké“ skupiny, které se vynořily po celé Francii. Jednou z nejvýznamnějších byla ta, z níž vzešli TC – marseilleská Cahiers du Communisme de Conseils (Zápisníky komunismu rad).

Dostatečnost perspektivy komunistů rad však stále více zpochybňovali jedinci a skupiny[33] osvojující si myšlenky pocházející od italské levice a zejména pak její kritiku samosprávy.[34] Důležitou součástí dynamičnosti francouzské ultralevice byla skutečnost, že jedním z hlavních kanálů, kterým se do Francie[35] dostávaly Bordigovy myšlenky a myšlenky italské levice, nebyli tradiční leví komunisté, ale méně ortodoxní postavy jako Camatte a další kolem časopisu Invariance a Gilles Dauvé se skupinou Mouvement Communiste. V textu, jenž byl přeložen jako součást Soumraku a opětovného úsvitu komunistického hnutí, Dauvé správně tvrdí, že potíží s (radoveckou) ultralevicí je, že proti byrokracii, státní kontrole a leninistické straně staví jiný soubor organizačních forem – dělnickou demokracii, samosprávu a rady – a nevšímá si otázky obsahu komunismu. Jestliže politika, která definovala rok ’68 – sociálním obsahem bylo něco jiného – byla „samosprávnická“, pak se jednalo o významnou kritiku.[36]

Další skupina, kterou TC zmiňují, Revolution International/ICC[37] je rovněž spojena s neuspokojením „radovectvím“. Ta však jakékoli nové uvažování většinou odmítá jako „modernismus“ a upřednostňuje fundamentalističtější – „těch správných pozic již bylo dosaženo“ – levý komunismus založený na selektivním osvojení si dědictví holandsko-německé a italské levice. Řadu radoveckých (ve Francii i jinde se vynořivších) skupin a jednotlivců se jí povedlo naverbovat na základě linie, že revoluce je na spadnutí a je třeba se zorganizovat a vybudovat levě komunistickou organizaci/stranu.

Pro nás jsou zajímavější organizačně méně fixované a teoreticky více tázavé proudy, jejichž jsou TC součástí. Jak říká Loren Goldner, debaty na francouzské ultralevici v letech 1968-73 znovu přistoupily k otázce kapitalismu na základě hodnoty, „aby správně trvaly na tom, že komunismus není ani „znárodněním vlastnictví“ ani „dělnickou kontrolou nad výrobou“, ale pozitivním překonáním zbožní výroby a všech jejích kategorií: hodnoty, mzdy, práce, kapitálu, proletariátu jako společenského vztahu – všech pojímaných jako integrální celek.“[38] Tyto debaty inspirovaly a umožňovaly jim přesáhnout ultralevicovou verzi marxismu Druhé internacionály nově přístupné Marxovy texty Grundrisse a „Výsledky bezprostředního výrobního procesu“ („Chybějící šestá kapitola“ Kapitálu). Mezi první, kdo si uvědomil význam těchto textů, patřil Bordiga a kroužek kolem něj, včetně Camatta. Přes všechny jejich problémy,[39] předností Camatta a dalších bylo, že teoretické myšlenky holandsko-německé a/nebo italské levice či dokonce myšlenky Marxovy nebrali jako hotové a ukončené doktríny, které je jednoduše jen potřeba propagovat, nýbrž se k realitě pokoušeli přistupovat neideologicky.

Jedním příkladem užitečnosti nedogmatického navazování na myšlenky italské levice bylo podrobení na továrny soustředěné a ekonomistické vize samosprávy, která byla vlastní německo-holandské levici, kritice italské levice, ovšem zároveň bylo možné rozmetat koncepci italské levice, že revoluce je především politickým aktem, a to ideou, že revoluce v zásadě není ani politická ani ekonomická, ale sociální: komunizace – přímá negace kapitalistických společenských vztahů a zejména podnikové formy a jejich nahrazení lidskými vztahy. Jestliže do května ’68 a během něj byla nejdynamičtější revoluční tendencí SI, lze tvrdit, že v následujících letech to byly jiné tendence, otevřenější (kriticky) k italské levici a nově publikovaným textům Marxovy Kritiky politické ekonomie, kdo se stal břitem teorie a kritiky. Silou SI zčásti bylo, že jednoduše jen neadoptovala komunismus rad, ale svojí kritikou kultury a každodenního života, svými praktikami vychylování, odklánění atd. posouvala a prohlubovala význam revoluce. Podobně ty nejlepší francouzské „ultralevicové“ skupiny let sedmdesátých prostě jen neadoptovaly levě komunistickou ideologii, ale používaly nově dostupného Marxe k opětovnému promýšlení podstaty překonání kapitalismu, šly dál v revolučním chápání novinek, které přinesly události roku ’68 a nový vývoj třídního boje, jenž pokračoval napříč vyspělým kapitalistickým světem. Aniž bychom souhlasili s každou inovací těchto proudů, připadá nám jasné, že francouzská ultralevicová scéna posunula komunistickou teorii vpřed, a to nejen zkoumáním limitů „ultralevičáctví“. Právě z této scény vzešli TC.

Théorie Communiste o objektivismu

TC umísťuje objektivismus a další otázky vyvolané našimi články o „dekadenci“ do historického schématu založeného na Marxově konceptech formálního a reálného včlenění práce[40] a na celém souboru kategorií, které vyvinuli za posledních třicet let. Kritika, kterou TC vznáší vůči konkrétním částem článků o „dekadenci“, je v mnoha případech platná – například naše pojednání o ruské revoluci a naše nakládání s autonomistickým marxismem – a propletená s touto celkovou perspektivou. Máme dojem, že TC rozhodně kladou některé správné otázky.

Pro čtenáře (a pro ty, koho jsme požádali o překlad) je potíží, že TC se vyjadřují složitě a často nejasně. Zdá se, že kladou důraz na několik spíše abstraktních formulací, které pořád opakují – například pojmy „vzájemný poměr kapitálu s proletariátem“ a „sebepředpoklad kapitálu“ – protože jsou podle nich nezbytné k uchopení kapitálu a třídního boje. TC mají pocit, že v našich článcích chybí idea „vzájemného poměru proletariátu s kapitálem“. Naše články v některých bodech sice neunikají separování kapitálu (kapitalismu) od třídního boje, ale rozhodně se nám zdá, že TC jsou mimo mísu, když si myslí, že se slabiny těchto článků zakládají na faktu, že Aufheben „upřednostňují koncept odcizení“ před konceptem vykořisťování. My bychom naopak řekli, že místem, kde je v našich článcích koncepce „vzájemného poměru“ nejpřítomnější, je ve skutečnosti naše používání kategorie odcizení. K tomu se vrátíme v naší odpovědi na jejich kritiku.

Čím více TC čteme, tím evidentnější je, že jejich kategorie stojí na pečlivém čtení Marxovy Kritiky politické ekonomie a zejména pak Grundrisse a „Výsledků bezprostředního výrobního procesu“. TC píšou složitě zčásti proto, že se pohybují mezi abstraktní rovinou teorie, jaká je obsažena v Grundrisse, a konkrétnějším zkoumáním třídního boje. Nechceme je za to nutně kritizovat – z Grundrisse jsme si toho hodně vzali a na tom, že dnes někdo píše na této rovině, není nic špatného (i když si tak pravděpodobně omezuje čtenářskou obec). Je třeba vzít v úvahu i tu možnost, že když se TC neustále vracejí k určitým abstraktním formulacím i za cenu, že se často opakují a jejich sloh se stává obtížným ke čtení, může to mít tu výhodu, že se jim lépe vzdoruje pokušení jít cestou nejmenšího odporu vůči buržoaznímu myšlení, tedy přestávají sklouzávat k tomu typu myšlení, který akceptuje a reprodukuje fetišizované jevy a separace.[41] Takže abstraktní teorie TC je sice obtížná, ale lze říci, že každý pokus o porozumění spletitým procesům dějin bude složitý, jako je i Marxův pokus. S problémy je třeba se vypořádat na takové rovině obtížnosti, jako si žádají. Předností Marxových abstrakcí však je, že se pohybují, umožňují realitu uchopit a zpřístupnit – umožňují to ale abstrakce TC? Marxovu abstraktní rovinu teoretizování obvykle doprovázely texty, v nichž se všemožně snažil být srozumitelný, předestřít praktické implikace, jak říkal, jeho teoretičtější práce zpět reálnému hnutí, které stejně jako TC považoval za skutečný zdroj své teorie. Stejně tak TC mají co zajímavého říci o třídním boji, a to jak v minulosti, tak o nedávném vývoji, který popisují jako „radikální demokratismus“ a „hnutí přímé akce“.


[1] Sami TC by pravděpodobně se způsobem, kterým zde Marx k daným tématům přistupuje, nesouhlasili. V jejich kritice našich článků zpochybňují naše užívání pojmu odcizení. Podle TC Marxova tematizace odcizení a aufheben z Ekonomicko-filozofických rukopisů a Svaté rodiny v jeho pozdějším díle nepokračuje. Je to jeden z bodů, který si snažíme vyjasnit studiem dalších textů TC – například: „Nepleťme si „odcizenou práci“ a její funkci v Rukopisech s odcizením práce, které nalezneme v Grundrisse nebo v Kapitálu. V prvním případě je odcizená práce samopohybem lidské esence jako rodové bytosti; v druhém případě již nejde o lidskou esenci, ale o historicky podmíněné společenské vztahy, v nichž je dělník částečně nebo cele separován od podmínek své práce, svého výrobku a samotné svojí aktivity“ („Pour En Finire Avec La Critique Du Travail“, TC č. 17). Tvrdíme, že byť se Marxovo nakládání s tématikou odcizení stává stále historičtějším a konkrétnějším, je v zásadě pořád totéž. Tím se ale budeme zabývat v naší odpovědi na jejich kritiku.

[2]Kapitálu Marx o soukromém vlastnictví nehovoří, protože ho včlenil do komodity (společnost všeobecné zbožní výroby je společností absolutního soukromého vlastnictví). Ve svých starších spisech, kde skutečně mluvil o systému soukromého vlastnictví, Marx již věnoval pozornost vztahu kapitál-práce. Rok před Svatou rodinou Marx napsal: „Ale protiklad nevlastnění a vlastnictví je ještě protiklad indiferentní, nepostižený ve svém činném vztahu, ve svém niterném poměru, protiklad nepostižený ještě jako rozpor, pokud není pochopen jako protiklad práce a kapitálu. …práce, subjektivní podstata soukromého vlastnictví jakožto vyloučení vlastnictví, a kapitál, objektivní práce jakožto vyloučení práce, je soukromé vlastnictví jakožto rozvinutý poměr jeho rozporu, proto energický, k řešení ženoucí poměr“ (Ekonomicko-filozofické rukopisy, str. 345, část o Soukromém vlastnictví a komunismu). Marx nemění svůj předmět studia, když se místo vztahu mezi odcizenou prací a soukromým vlastnictvím zaměřuje na vztah mezi prací a kapitálem, protože ten je jen rozvinutějším a konkrétním projevem prvního vztahu. V podobě námezdní práce a kapitálu se „soukromé vlastnictví“, které existovalo před kapitálem, dostává do své maximální protikladnosti a antagonismu.

[3] Marx na konci Mzdy, ceny a zisku radil odborovým svazům, že místo konzervativního mota, „Spravedlivou mzdu za spravedlivou denní práci!“, by měly na svůj prapor vepsat revoluční heslo, „Pryč s námezdním systémem!“

[4] Imunní nebyl ani pozoruhodný příklad revolučního syndikalismu – IWW v prvních dekádách dvacátého století, kteří skutečně kladli důraz na „zrušení námezdního systému“. Nebylo to jen tak náhodou, že trajektorie mnoha jejich militantů vedla ke Komunistické straně Ameriky, a to i tehdy, když se stalinizovala. Jak si všímá Wright, „sympatie v určitých wobblyovských kruzích k technikům a zásadám taylorismu prozrazovaly stále větší odchod IWW od původního odmítání kapitalistické organizace práce.“ (Steve Wright, Storming Heaven, Pluto Press, Londýn, 2002, str. 195, citace z La Formazione dell’operaio massa negli USA 1898/1922, str. 179-187)

[5] „S buržoazními ekonomy se již nemáme o čem přít. Socialismus demonstruje své právo na vítězství nikoli na stránkách Das Kapital, ale v průmyslové aréně zahrnující jednu šestinu zemského povrchu; nikoli jazykem dialektiky, ale jazykem oceli, betonu a elektřiny.“ (Zrazená revoluce, Kapitola 1.) Dokonce často kritizuje SSSR za to, že není dost produktivní a efektivní, což nás nemůže překvapit od člověka, který, když byl u kormidla, obhajoval vojenskou disciplínu pro pracovní sílu.

[6] Viz M. Seidman, Workers Against Work during the Popular Front, UCLA Press, 1993.

[7] Samozřejmě, že nacisté nebyli první, kdo k socialismu dodával národovectví: sociální demokraté podporovali první světovou válku, Stalin do velké míry prodával „socialismus v jedné zemi“ díky apelování na vlastenectví obyvatelstva a pozdější příklady spatřujeme v dělnickém sionismu a různých socialismech „třetího světa“ od Tanzanie po Kambodžu.

[8] Stejně jako nacismus a italský fašismus vtělily do svých režimů velké části sociální demokracie, tak po druhé světové válce sociální demokracie vtělila velký kus fašismu do poválečného řádu: jak provokativně říkali bordigisté, „fašistické národy sice prohrály druhou světovou válku, ale fašismus zvítězil.“

[9] Samozřejmě, že soustředíme-li se na vůdce, uniká nám úloha řadových militantů CNT v ukázňování španělské dělnické třídy a mobilizování pro válečné úsilí.

[10] Viz Paul Mattick, The Barricades Must Be Torn Down, http://kurasje.tripod.com/arkiv/4100t.htm

[11] Levičáctví jakožto popisný a hanlivý termín pro ideologické pozice a praktiky, které se tváří jako opoziční, ale ve skutečnosti zůstávají uvnitř buržoazní politiky, je užitečnou zkratkou. Používat ho jako vysvětlení neúspěchu hnutí však znamená sklon k dogmatickému předpokládání, že někdo (my) již má tu správnou „nelevičáckou politiku“ a jde jen o to rozšířit ji.

[12] Viz „Proletariát jako subjekt a jako reprezentace“ ve Společnosti spektáklu. S názorem, že je třeba „rozlišovat mezi praxí dělníků a dělnickou ideologií“, rovněž přichází a přímo jej vztahuje k argumentům TC, text od Troploin „Prolétaires et travail: Une histoire d’amour? (Poznámka překladatele: tento text existuje v češtině pod názvem „Láska k práci, konec lásky k práci a co dál?“)

[13] Viz líčení významu masových stávek v článku Philippa Bourrineta „The Workers‘ Councils in the theory of the Dutch-German Communist Left“ na http://www.left-dis.nl/index.htm

[14] Nejvýznamnější tendencí byli Přátelé Durrutiho – viz Skupina Přátelé Durrutiho: 1937-1939 od Augustina Guillamona, AK Press, 1996.

[15] Viz Martin Glaberman, Wartime Strikes, Bewick editions, Detroit, 1980.

[16] Ultralevice rozhodně není jediným rozchodem. Již dávno před první světovou válkou sociální demokracie vyplodila skupiny jako „Mladí lidé“ v Německu a SPGB v Británii, později anarchosyndikalismus vyprodukoval Skupinu Přátelé Durrutiho. Četné odštěpence zplodil i trockismus, třeba Munisovy stoupence, Socialismus nebo Barbarství, tendenci Johnson-Forrest. Italský marxismus-leninismus vyprodukoval operaismo/autonomistický marxismus a tak dále. Mnohé z těchto produktů rovněž často souvisely s eskalací třídního boje, avšak žádný z nich nebyl spojen s něčím tak mezinárodním, hlubokým a pro kapitalismus zjevně hrozivým, jako byla vlna bojů, která patrně vyvrcholila v roce 1919 a nenapravitelně je spojena s ruskou revolucí v roce 1917. Stejně tak není náhodou, že řada tendencí, které se vynořily později ve dvacátém století, směřovala k čemusi, co jejich dřívější soudruzi označovali za ultralevičáctví.

[17] Na prvním sjezdu žádní zahraniční komunisté vlastně ani nebyli.

[18] Ti nejpravověrnější Bordigovi stoupenci podporovali účast v odborech a spatřovali u nacionalismu ve třetím světě pokrokovou – byť buržoazní – úlohu. Zajímavé je, že mnozí z těch, kdo z italské levice vyšli, tíhly v těchto otázkách k pozicím německo-holandské levice. Bilan, skupina italské levice, která byla ve třicátých letech ve francouzském exilu, začala zpochybňovat angažmá v odborech a ideu jakkoli pokrokové úlohy nacionalismu. Obě hlavní odnože italské levice – ICC (která se hlásí k tradici Bilan) a IBRP (jehož hlavním členem je Battaglia Comunista, skupina utvořená významným rozchodem s ortodoxním bordigismem v roce 1953) – si sice uchovávají silnou víru „italské levice“ ve stranu, ale posunuly se k antiodborovým a antinárodně-osvobozeneckým pozicím historicky bližším německo-holandské levici.

[19] Viz brožuru Antagonism Bordiga versus Pannekoek (poznámka překladatele: dostupná i v češtině). Je třeba si uvědomit, že při bližším přezkoumání nalezneme v koncepci strany, s níž přišla italská levice, prvky, které se liší od koncepce Leninovy a „leninistů“. Jak rovněž vidíme u skupin anarchistů a komunistů rad, odmítnout termín „strana“ ještě neznamená, že daná skupina nebo tendence unikla před jejími problémy. Bližší pojednání naleznete rovněž ve stejné brožuře od Antagonism a také v Camattově Origin and Function of the Party Form na http://geocities.com/cordobakaf/camatte_origins.html

[20] Hlavním místem, kde jsme se touto historií zabývali, byla Část 3 našich článků o Rusku (Aufheben 8, podzim 1999). Excelentní popis těchto dvou křídel historické ultralevice viz The Italian Left a The Dutch German Left vydané ICC. Obě knihy napsal Philippe Bourrinet, který mezitím tuto organizaci opustil – domníváme se, že z dobrých důvodů.

[21] Jedná se o politiku využívání parlamentu jako revoluční tribuny k odsuzování parlamentu a kapitalistického systému.

[22] Vrcholu je patrně dosaženo v Británii a Americe, kde mnozí z těch, kdo směřují k ultralevicové politice, procházejí přes anarchismus, jenž měl vždy velkou tendenci definovat se proti „trockistům“ nebo „marxistům“.

[23] Zvolíme-li si příklad z britského kontextu, největší levičácká skupina, SWP, se brzy odlišila od hlavního proudu trockismu tím, že přijala v otázce SSSR státně kapitalistickou linii. Snad ve všech ostatních tématech a ve svém poměru k „hnutí práce“ se však chová výjimečně umírněně a dokonce centristicky. Na opačné straně spektra maoistické a thirdworldistické skupiny levičáků podporují stalinistické a byrokratické režimy všude po světě, ale přitom jsou proti oficiálnímu hnutí práce – Labour Party a odborům. Stejně rozporuplní mohou být i jednotlivci.

[24] Lze se například ztotožňovat s holandsko-německou levicí a zavrhovat Bordigu jako rigidního či přinejlepším zásadového leninistu; nebo se identifikovat s Bordigou a v komunistech rad vidět syndikalisty.

[25] Často to sice neděláme, ale ocitujme si Engelse: „Komunismus není doktrína, ale hnutí prýštící z faktů a nikoli z principů. Komunisté nepředpokládají takou nebo onakou filozofii, ale celé předešlé dějiny a především jeho aktuální a faktické výsledky v civilizovaných zemích… Nakolik je komunismus teorií, je teoretickým projevem situace proletariátu v jeho boji a teoretickým shrnutím podmínek osvobození proletariátu.“ („Komunisté a Karl Heinzen“, citováno v J. Camatte, „On Organisation“, v This World We Must Leave.

[26] Viz John Holloway a jeho pojednání o tomto nerozpracovaném bodě v Change The World Without Taking Power (Pluto Press, 2002), str. 80-88.

[27] Viz Aufheben č. 1 na www.geocities.com/aufheben2

[28] Tuto část jsme z velké části sepsali na základě toho, co je od francouzské ultralevice přeloženo. TC a další by mohli vyprávět úplnější příběh, byť patrně poněkud straničtěji – například jejich poznámka, že Dauvé se „snažil okořenit ultralevici injektováním bordigismu“.

[29] Viz R. Gregoire a F. Perlman (1969), Dělnicko-studentské akční výbory. Dostupné na http://geocities.com/~johngray/peractil.htm#pub

[30] Že takové moderní ultralevicové proudy existovaly ve Francii, bylo částečně produktem té skutečnosti, že ve 20. a 30. letech se tam usídlovali exulanti z obou křídel. Exulanti z italské ultralevicové skupiny Bilan fakticky odvedli značnou teoretickou práci. Viz Bourrinet, The Italian Left a The Dutch-German Left.

[31] Informations et Correspondance Ouvriére (Dělnické zpravodajství a korespondence) vzniklá z Informations Liasons Ouvrieres (ILO), která se odtrhla od S ou B v roce 1958, když ji Castoriadis/Chaliue vedl „leninističtějším“ směrem (ICO, un point de vue). Čelní účastník, Henri Simon, jehož skupina Echanges v této tradici pokračuje, o tom napsal brožuru. Stručnou historii líčí v Red and Black Notes č. 5, viz http://ca.geocities.com/red_black_ca/echanges.htm

[32] Viz The Veritable Split in the Situationist International a pozdní dokumenty v Situationist International Anthology od Kena Knabba (Bureau of Public Secrets).

[33] Jako pár příkladů poslouží Camatte a Invariance, Dauvé a Mouvement Communiste a další skupiny, „u nichž,“ jak by řekl Bordiga, „je nám velkým potěšením, že neznáme žádná jména a osobnosti,“ jako třeba Negation a Organisation des Jeunes Travailleurs Revolutionnaires, Komunismus: svět bez peněz.

[34] Tento vývoj se krásně popisuje v předmluvě amerického překladatele k „Barrotově“ textu „Critique of the Situationist International“ v What Is Situationism? (redigoval S. Home, AK Press, 1996, str. 53-60).

[35] Sborníky „Bordiga and the passion for communism“ a „Espece humaine et crout terrestre et autres articles“ skýtají zajímavější obrázek než výběr, s nímž se setkáváme v pravověrném levě komunistickém tisku.

[36] Dalším textem, který vyjadřuje kritiku samosprávy, je Lip and the Self-Managed Counter Revolution od Negation (Detroit, Black and Red).

[37] International Communist Current, ve Spojeném království známý skrze svůj tiskový orgán World Revolution.

[38] Goldnerův text „Remaking of American Working Class“ sice nadhazuje zajímavé perspektivy ohledně mnoha otázek, ale ekonomická analýza, v níž se je Goldner pokouší ukotvit, je založena na fatálně chybném čtení Marxe. Viz http://home.earthlink.net/~lgoldner/

[39] Kupříkladu můžeme souhlasit s TC, že by se nám nechtělo následovat Camatta v jeho odmítnutí třídy. Jak píše anglický vydavatel textů od Invariance, Capital and Community: „je třeba pochopit, jak se třída proměnila a nikoli opustit třídní analýzu.“

[40] Pro odlišení viz Marx, „Results of the Immediate Process of Production“, příloha k vydání Kapitálu svazek 1, str. 1019 od nakladatelství Penguin.

[41] Buržoazní myšlení není jen myšlením buržoazie či dalších stoupenců kapitalismu. Jsou to spíše myšlenkové kategorie, které správně vyjadřují reálné jevy kapitalistických společenských forem, ale nechápou je jako jevy, nýbrž je berou pozitivně, afirmativně. Tak jako fakt, že se kapitál jeví coby věci (peníze, stroje atd.) a my jako separovaní buržoazní jedinci, je reálným momentem produkovaným kapitalistickými společenskými vztahy a zároveň zakrývá skutečný běh života uzavřeného v procesu hodnoty (odcizená práce), tak i naše pokusy o uchopení tohoto světa obecně reprodukují rigidní kategorie odloučeného subjektu a objektu a nejdou za jevovou rovinu. Můžeme se tedy domnívat, že složitost slohu TC by mohla být důsledkem jejich snahy vzdorovat sklouzávání k fetišizovaným formám myšlení, do nichž tak často upadá marxismus jakožto pozitivistická ideologie založená na Marxových vhledech, ale zpět pokřivená do buržoazních mezí.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: