Skip to content

Éra nepokojů započala…

19.3.2011

Leták řecké skupiny Blaumachen, která se řadí ke komunizačnímu proudu. Zabývá se současnou vlnou proletářských vzpour a bouří nejen v Africe a na Středním východě. Byl rozdáván 23. února 2011 na demonstracích v Aténách a Soluni během odborářské generální stávky.

***

„Nic nehoří tak, jako ropná rafinérie a povstalci s oblibou zapalují věci…“

(prohlášení finančního analytika pro Al-Džazíra)

Přechodná fáze krize: od restrukturalizace k rebelii

Den za dnem je vichr revolty, jenž bičuje celé oblasti Afriky a Středního východu, stále citelnější. Jedna země za druhou se objevuje v titulcích mezinárodního tisku. Vždy jde o jedno a totéž: střety mezi protestujícími a policií nebo parasitními zabijáky každého místního, obvykle totalitního, režimu. Navzdory všem snahám globálního spektáklu zamaskovat proletářskou povahu těchto vzpour a přespříliš zdůrazňovat jejich vnitřní protiklady, přičemž tyto události prezentuje jen jako politické „hnutí za demokracii“ či jako politické konfrontace mezi stoupenci takových a makových politiků v daném regionu, očividnou pravdu fakticky skrýt nejde: třída stojí proti třídě. Proletáři používají kamení, molotovovy koktejly a tyče, policajti jsou plně vyzbrojení a tak vystrašení, že střílí a zabíjí bez rozmyslu. Proletáři obsazují budovy, blokují silnice a zapalují auta, vypalují věznice, pouští vězně na svobodu a sabotují infrastrukturu. Kapitál se připravuje na nastolení ještě tvrdší diktatury. Stabilizace přechodných režimů nebude snadná, neboť nedokážou splnit žádný z hlavních požadavků povstalců, které se týkají jejich životní úrovně. Egypt a Libye jsou zatím nejzávažnějšími projevy této povstalecké fáze současné krize. Egypt je důležitý pro svůj hospodářský a geopolitický význam v globální konkurenci mezi kapitalisty a Libye nejen pro svůj význam ropu produkující země, ale také proto, že stát rychle ztratil kontrolu nad situací, což vyvolalo celosvětovou paniku.

Současný režim akumulace je výsledkem první restrukturalizace, k níž došlo v 70. a 80. letech 20. století. Jeho krize je rubem úspěchu této restrukturalizace. Je to samo prohlubování neoliberalismu, co vyvolalo tuto historickou krizi, protože kapitalismus je protikladným systémem společenských vztahů. Nehledě na to, jak stabilní se zvenčí zdá každý modus akumulace, nese si v sobě vývoj své vnitřní protikladné dynamiky, která nakonec vede k propuknutí krize. Úspěch restrukturalizovaného kapitalismu – konkrétně vítězné přivtělení celého života proletariátu ke kapitálu – učinil reprodukci proletariátu (a kapitalismu celkově) zoufale závislou na výkyvech ekonomiky, tj. zranitelnější krizí než ve všech předchozích obdobích dějin. V současném momentu dějin se nacházíme v přechodné fázi globální kapitalistické krize, která propukla v roce 2008 a pořád se ještě vyvíjí. V této přechodné fázi se globální finanční kapitál snaží utéci před svojí přímou devalvací tím, že napříč planetou nastoluje drakonickou druhou fázi restrukturalizace. Důsledky této snahy jsou sice viditelné všude, ale liší se co do intenzity a kvality útoku na proletariát, které jsou odvislé od: a) postavení každého státu v globální kapitalistické hierarchii; b) již dosaženého pokroku při prosazování první fáze restrukturalizace a hlavně; c) historie třídního boje v každém regionu. Na celém světě (kromě Číny) restrukturalizace znamená snižování přímé i nepřímé mzdy (důchody, sociální dávky a veřejné služby); znamená, že mzdový požadavek se stává nelegitimním; rovněž znamená růst cen základního zboží, jenž je způsoben jak objektivním mechanismem krize, tak skutečností, že jisté frakce kapitálu jasně spekulují s cenami potravin. Výsledkem této hazardní hry je, že ta nejpodhodnocenější část proletariátu už doslova nemá co jíst: „Ceny vzrostly o tolik, že když si koupím pár citronů na bolení v krku, budu celý měsíc na mizině,“ řekl jeden dělník z egyptského ministerstva dopravy.

Uprostřed bouře ekonomické krize mizí státní dotace na přežití přebytečné pracovní síly a výsledkem je bujení neformální práce a chudoby. Proletáři nemají jinou možnost než pracovat (většinou neformálně), aby přežili, a zároveň v důsledku krize shledávají, že najít si práci nebo mít příjem, který by pokrýval náklady na reprodukci jejich pracovní síly, je nemožné. Proletáři se dožadují svého přežití, a proto žádají snížení cen potravin, zvýšení mezd a pracovní místa. Svými požadavky od kapitalistů zoufale žádají, aby zachránili samotný kapitalismus. Když žádají stabilní zaměstnání a „důstojné“ mzdy, proletáři vlastně kapitalistům říkají: „vy nás potřebujete, bez nás nemůžete vysávat nadhodnotu, bez nás není kapitálu.“ Kapitál na druhé straně odpovídá, že si nemůže dovolit přežití proletariátu a dává jasně najevo, že (významná) část proletariátu je neužitečná (z hlediska hodnoty) a, což je nejdůležitější, že žádoucí oživení nezahrnuje opětovné začlenění této nadbytečné části proletariátu. Z toho plyne, že tito proletáři strukturálně tvoří přebytečnou populaci. Historicky tak mzdový požadavek vyvstává jako nutný i (strukturálně, nikoli cyklicky) jako slepá ulička. Vzpoura tohoto přebytečného proletariátu – a tedy proletariátu bez budoucnosti – naráží na tu nejjasnější a nejkrutější formu kapitalistického panství, na policii. Je to právě skutečnost, že východ z krize – z kapitalistického hlediska – nezahrnuje tuto přebytečnou proletářskou populaci, co z policie dělá obecnou formu současného kapitalismu.

Proletáři na celém světě zakoušejí svoji prekérní situaci jako dusivou, přičemž její kontext definuje chudoba a ghettoizace. Příklady, které nejvíce bijí do očí, jsou Frontex (pohraniční policie EU), vojsko a policie nasazené na hranici USA s Mexikem, zeď v Palestině, armádou střežené dělnické tábory v Číně, izolované komunity v Latinské Americe a jejich ekvivalent, favely, tedy obrovské slumy, a samozřejmě řecká verze této situace – 12,5 km dlouhý plot na hranicích s Tureckem. Celá planeta se pomalu, ale jistě stává prostorem, v němž panuje apartheid, a moderní bantustany se budují pro dělnickou třídu. Tato urbanistická represe rdousí proletáře a popírá základní podmínku kapitalismu: svobodný prodej pracovní síly. V Káhiře se tento typ urbanistického plánování rychlým tempem zavádí během posledních deseti let. Diktatura hodnoty a ekonomiky jako celku má ve všech regionech Afriky a Středního východu, kde dnes dochází k proletářské vzpouře, politickou formu diktátorské demokracie. Důvodem, proč tyto nepokoje vyburcovaly kapitalisty na celém světě, je, že demokratická diktatura, totalitarismus, je dnes snem buržoazie i v těch rozvinutějších zemích, jelikož se zdá být jediným způsobem jak prosadit druhou fázi restrukturalizace.

Ve všech těchto zemích demonstrace a nepokoje začaly na poli reprodukce a je otázkou, zda tato vřava zasáhne i pole výroby hodnoty, tedy epicentrum kapitalismu. Stávky, které následovaly po pádu socialistického diktátora Mubaraka, se zdají ukazovat tímto směrem a kapitalisté dychtivě sledují tento kout světa, a mají přitom prst na spoušti, neboť z „eldorád“ se najednou pro kapitál staly pasti v nestabilních regionech, jejichž budoucnost je velmi nejistá. Z „obrovské konkurenční výhody“ se takřka přes noc stalo „neúnosné riziko“. Subkontrakty, turistický ruch, stavebnictví, textilní průmysl, ale především ropa a obchodní cesty (Suez a Perský záliv) se teď dostávají pod palbu proletářské vzpoury. Po Tunisku, Egyptě a Libyi, kde povstání stále trvá, Bahrajn, Jemen, Írán, Irák a Alžírsko zabíjejí proletáře ve snaze předejít vzpouře.

I režim v Řecku se snaží aktivněji postupovat proti nadcházející revoltě: na jedné straně se připravuje na formální nastolení nějaké formy diktatury (patrně prostřednictvím voleb) a na straně druhé se snaží nasměrovat reakce k populisticko-nacionalistické pravicové či levicové (jako druhý scénář) cestě. Po svém úspěchu při snižování mezd se dnes funkcionáři globálního finančního kapitálu, kteří dočasně drží státní moc v Řecku, snaží rychle rozprodat státní majetek. Tento výprodej není nic jiného než pokus o zhodnocení kapitálu, který je uvězněn v (hlavně) řeckém a evropském finančním systému a bezprostředně mu hrozí masivní devalvace. Na druhou stranu proletáři se proti tomuto výprodeji staví proto, že chápou, že znamená ještě větší snížení nepřímé mzdy a celkové zhoršení životních podmínek. Odmítají platit za lístky a mýtné, obsazují budovy, snaží se zmenšit dopady krize tím, že dělají co největší kravál, ale zatím jen ve sféře oběhu a reprodukce. Stávky v sektorech postižených restrukturalizací neodpovídají intenzitě útoku – nejsou nic jiného než vynaložením posledních mediačních schopností odborů.

Obě pravděpodobné strategie řecké buržoazie jsou dvojsečné. Nastolení diktatury v Řecku možná způsobí přenesení viru rebelie přes Středozemní moře, a to se všemi důsledky, které by něco takového mělo pro ostatní evropské země. Na druhou stranu zpomalením restrukturalizace by se pravděpodobně zpochybnila participace řeckého státu na politicky sjednocené Evropě, čímž by se degradoval do třetí zóny kapitálu. Tento vývoj by vážně ohrozil zájmy hlavní frakce řecké buržoazie.

Pro proletáře, kteří žijí v Řecku, je jen jedna cesta, ať se pojede podle kteréhokoli scénáře: narůstající radikalizace třídních bojů. Odbory pravděpodobně hned tak nevyhlásí jednodenní generální stávku jako dnes, ale fronty třídního boje se budou s během času násobit. A vypuknutí povstání už nelze moc oddalovat. Vývoj a objektivní neúspěšnost bojů proletariátu orientovaných na požadavky, bojů, které se soustřeďují na existenci mzdy a jsou proti obecnému zhoršování životní úrovně, je povede k rozchodu s jejich žádostním obsahem. Tento rozchod se už ohlašuje v případech jako Keratea a bude se objevovat jako zřetelné dění v každém lokalizovaném konfliktu. Obsah rozchodů znemožňuje politické sjednocení bojujících proletářů a tedy i účinnou mediaci konfliktů. Například represe, které pravděpodobně bude čelit sociální hnutí, jehož mottem je, „Nebudeme platit za krizi,“ by mohla konflikt dovést do bodu, kdy se v nebezpečí octne sama existence současných dopravních prostředků. Vývoj dynamiky rozchodů nelze završit a stabilizovat skrze „výdobytky dělnické třídy“. Ta tak může být pouze začátkem historického revolučního procesu.

Agenti chaosu

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: