Skip to content

Když povstání umírají

19.3.2011

Text jednoho z nejznámějších představitelů komunizačního proudu, Gillese Dauvého. Nejstarší podoba textu pochází z roku 1979, ale tato odpovídá jeho novější verzi, jak vyšla francouzsky v roce 1998. Zde uveřejněný český překlad sice vychází ze staršího českého překladu, který na svých stránkách publikovala dnes již neexistující Federace anarchistických skupin, ale notně ho upravuje, zejména z hlediska marxistické terminologie, ale místy i obsahově. Všechny změny byly provedeny na základě anglického překladu od Lorena Goldnera, který poprvé vyšel v roce 1999 u Antagonism Press.

***

„Stane-li se ruská revoluce signálem k proletářské revoluci na Západě, takže se budou obě navzájem doplňovat, může být nynější ruské společné vlastnictví půdy východiskem komunistického vývoje.“[1]

Tato perspektiva se neuskutečnila. Evropský proletariát zmeškal své rande s oživenou ruskou rolnickou občinou.[2]

Brest-Litevsk: 1917 a 1939

Brest-Litevsk, Polsko, prosinec 1917: bolševici navrhli mír bez anexí Německu, zamýšlejícímu uchvátit značný výsek z rozlohy starého carského impéria, sahající od Finska až po Kavkaz. V únoru 1918 však němečtí vojáci, byť byli „proletáři v uniformě“, poslechli své důstojníky a obnovili ofenzívu proti sovětskému Rusku, jakoby stále ještě stáli proti carské armádě. Nedochází k žádnému sbratřování a revoluční válka obhajovaná bolševickou levicí se ukázala být neproveditelnou. V březnu musel Trockij podepsat mírovou dohodu nadiktovanou císařovými generály. „Kupujeme si čas výměnou za prostor,“ říkal Lenin, a skutečně v listopadu proměňuje porážka Německa dohodu v cár papíru. Nicméně praktický důkaz ustavení mezinárodního spojenectví vykořisťovaných se nezhmotnil. O pár měsíců později, když se s koncem války vrátili do civilního života, střetli se ti samí proletáři s aliancí oficiálního dělnického hnutí a Freikorpsu. Porážka za porážkou: v Berlíně, Bavorsku a Maďarsku roku 1919, pak Porúrská rudá armáda roku 1920, Březnová akce v roce 1921…

Září 1939. Hitler a Stalin si právě rozporcovali Polsko. Na hraničním mostě v Brest-Litevsku je několik set členů KPD, uprchlíků žijících v SSSR a následně zatčených jako „kontrarevolucionáři“, vytaženo ze stalinských vězení a předáno Gestapu. Později bude jedna z nich vysvětlovat, jak přišla k jizvám na zádech („to udělalo GPU…“) a k vytrhaným nehtům („a tohle zase Gestapo“). Slušné zhodnocení první poloviny tohoto století.

1917-1937: dvacet let, které otřásly světem. Posloupnost hrůz představovaných fašismem, pak II. světovou válkou a následnými otřesy byla důsledkem gigantické sociální krize, kterou otevřely vzpoury v roce 1917, a uzavřela španělská občanská válka.

Nikoli „fašismus nebo demokracie“, ale fašismus a demokracie

Podle dnes obecně platného názoru levičáků je fašismus odmaskovanou surovostí státní moci a brutalitou kapitálu, takže jedinou cestou jak skoncovat s fašismem je zcela se zbavit kapitalismu.

Potud dobré. Naneštěstí se však tato analýza obvykle úplně převrací: jelikož fašismus je nejhorší možný kapitalismus, měli bychom kapitalismu zabránit, aby ze sebe vydal to nejhorší, tj. měli bychom bojovat za „normální“, nefašistický kapitalismus a dokonce se spojit s nefašistickými kapitalisty.

Navíc, protože fašismus je kapitálem v jeho nejreakčnějších formách, znamená taková vize snahu prosazovat kapitál v jeho nejmodernějších, nefeudálních, nemilitaristických, nerasistických, nerepresivních, nereakčních formách, tj. liberálnější kapitalismus – jinými slovy kapitalističtější kapitalismus.

Sice zdlouhavě vysvětluje, jak fašismus slouží zájmům „velkého byznysu“[3], ale antifašismus také tvrdí, že přeci jenom mohl být fašismus v letech 1922 nebo 1933 odvrácen, tedy bez zničení velkého byznysu, pokud by dělnické hnutí a/nebo demokraté vyvinuli dostatečný tlak a zabránili Mussolinimu a Hitlerovi dostat se k moci. Antifašismus je nekonečná tragikomedie: kdyby se jen v roce 1921 Italská socialistická strana a nově založená Komunistická strana Itálie spojily s republikánskými silami a zastavily Mussoliniho…, kdyby jen na počátku 30. let KPD nezahájila bratrovražedný boj proti SPD, Evropa by byla bývala ušetřena jedné z nejkrutějších diktatur v dějinách, druhé světové války, nacistické říše bezmála kontinentálních rozměrů, koncentračních táborů a vyhlazování Židů. Tato vize, kromě a mimo svých velice pravdivých postřehů o třídách, státu a svazcích mezi fašismem a velkoprůmyslníky, není schopna dohlédnout, že fašismus vyrostl ze dvojího debaklu: z debaklu revolucionářů po I. světové válce, rozdrcených sociální demokracií a parlamentní demokracií a pak z debaklu demokratů a sociálních demokratů při správě kapitálu v průběhu 20. let 20. století. Bez porozumění předcházejícímu období stejně jako ranější fázi třídního boje a jeho limitům, zůstává nástup fašismu k moci a ještě více jeho podstata nepochopitelné.

Co je skutečnou esencí fašismu, ne-li ekonomické a politické sjednocení kapitálu, tendence, která se od roku 1914 stala všeobecnou? Fašismus byl specifickou cestou, jak tohoto sjednocení dosáhnout v zemích – Itálii a Německu – kde, přestože byla revoluce potlačena, stát nebyl schopen nastolit pořádek, včetně pořádku v řadách buržoazie. Mussolini nebyl žádný Thiers disponující pevnou mocenskou základnou a nařizující pravidelným armádním jednotkám zmasakrovat komunardy. Zásadním rysem fašismu je jeho zrození na ulici, používání nepořádku za účelem nastolení pořádku, mobilizace starých středních tříd šílících ze svého úpadku a regenerace státu, neschopného vypořádat se s krizí kapitalismu, zvenčí. Fašismus byl úsilím buržoazie násilím potlačit vlastní rozpory, využít ke svému prospěchu mobilizační metody dělnické třídy a nasadit všechny prostředky moderního státu nejprve proti vnitřnímu a posléze vnějšímu nepříteli.

Během přechodu k totálnímu panství kapitálu nad společností se vskutku jednalo o krizi státu. Nejprve bylo zapotřebí dělnických organizací, aby se vypořádaly s útokem proletariátu; pak byl nutný fašismus, aby skoncoval s následným nepořádkem. Tento nepořádek samozřejmě nebyl revoluční, ale byl paralyzující a stál v cestě řešením, která tak ve výsledku mohla být jedině násilná. Tato krize byla tehdy překonána pouze dočasně: fašistický stát byl efektivní jen zdánlivě, protože námezdní pracovní sílu integroval násilně a konflikty uměle zakryl jejich projekcí do militaristického dobrodružství. Relativně ale krizi překonal demokratický stát s mnoha chapadly, který se etabloval v roce 1945 a potenciálně si osvojil všechny metody fašismu a ještě přidal některé vlastní, jelikož organizace námezdních dělníků neutralizuje bez toho, aby je likvidoval. Parlamenty ztratily kontrolu nad výkonnou mocí. Ať už pomocí sociální podpory nebo podpory za práci, díky moderním technikám kontroly nebo státní pomoci rozšířené na miliony jednotlivců – stručně řečeno prostřednictvím systému vtahujícího všechny do stále hlubší závislosti, zachází sociální unifikace mnohem dále, než se kdy podařilo fašistickému teroru, ale fašismus jakožto specifické hnutí zmizel. Odpovídal pochodové disciplíně buržoazie – disciplíně vynucované tlakem státu – v konkrétním kontextu nově vytvořených států, které tísnila nutnost ustavit se jako národy.

Dokonce i slovo „fašismus“ buržoazie převzala od organizací dělnické třídy v Itálii, které se často nazývaly fasci. Příznačné je, že fašismus se nejprve definoval jako forma organizace a ne jako program. Toto slovo totiž odkazovalo jak na symbol státní moci (fasces neboli svazky prutů nošené před vysokými činiteli ve starověkém Římě), tak na vůli spojit všechny lidi dohromady do svazků (skupin). Jediným programem fašismu je organizovat, násilím spojit jednotlivé složky společnosti.

Diktatura není zbraní kapitálu (jako by ji kapitál mohl nahradit jinými, méně brutálními zbraněmi), diktatura je jedna z jeho tendencí – tendence, která se realizuje vždy, když je považována za nezbytnou. „Návrat“ k parlamentní demokracii, jak k němu došlo v Německu po roce 1945, naznačuje, že diktatura je pro integraci mas do státu zbytečná (přinejmenším do příště). Nejde tedy o to, že demokracie zajišťuje měkčí panství než diktatura: každý by raději chtěl být vykořisťován po švédsku než unesen Pinochetovými poskoky. Máme ale na výběr? Dokonce i laskavá skandinávská demokracie se přemění v diktaturu, pokud si to okolnosti budou vyžadovat. Stát může mít pouze jednu funkci, kterou vykonává demokraticky nebo diktátorsky. Skutečnost, že demokracie není tak drsná, neznamená, že je možné přeorientovat stát a obejít se bez diktatury. Formy kapitalismu nezávisí na preferencích námezdně pracujících o nic více než na úmyslech buržoazie. Výmarská republika kapitulovala před Hitlerem s otevřenou náručí. Lidová fronta Léona Bluma „neodvrátila fašismus“, protože Francie v roce 1936 nepotřebovala ani autoritářsky sjednotit kapitál ani zredukovat své střední třídy.

Neexistuje žádná politická „volba“, která by k sobě mohla vábit proletáře nebo být nastolena silou. Demokracie sice není diktatura, ale skutečně diktaturu připravuje a sama se na ni připravuje.

Podstata antifašismu spočívá v tom, že vzdoruje fašismu obranou demokracie: nebojuje již proti kapitalismu, nýbrž snaží se na něj tlačit, aby se zřekl totalitní alternativy. Jelikož socialismus je falešně ztotožňován s úplnou demokracií a kapitalismus s akcelerovanou tendencí k fašismu, antagonismy mezi proletariátem a kapitálem, komunismem a námezdní prací a proletariátem a státem jsou zavrženy ve prospěch opozice mezi demokracií a fašismem, která se prezentuje jako kvintesenciální revoluční perspektiva. Oficiální levice a krajní levice nám říkají, že skutečnou změnou by bylo, kdyby se konečně uskutečnily ideály roku 1789, ustavičně zrazované buržoazií. Nový svět? Proč? Vždyť v jisté míře tu již je, v zárodcích, které musíme uchovávat, v malých výhoncích, o které musíme pečovat: již existující demokratická práva musíme rozšiřovat dále a dále v rámci společnosti, kterou lze donekonečna zdokonalovat stále většími denními dávkami demokracie, dokud nedosáhneme uskutečnění naprosté demokracie neboli socialismu.

Sociální kritika redukovaná na antifašistický odpor se stává součástí chvalozpěvů na vše, co předtím odsoudila, a nevyměňuje nic menšího než onu omšelou věc – revoluci – za gradualismus, který je variací na „pokojný přechod k socialismu“, kdysi obhajovaný „komunistickými stranami“ a před třiceti lety vysmívaný každým, kdo to se změnou světa myslel vážně. Je to přímo hmatatelná regrese.

Nebudeme si koledovat o posměch obviňováním levice a krajní levice z toho, že odhodila komunistickou perspektivu, kterou ve skutečnosti znala pouze tehdy, když se proti ní stavěla. Je až příliš zřejmé, že antifašismus se zříká revoluce. Ale antifašismus selhává i tam, kde má být jeho realismus efektivní: není schopen společnosti zabránit, aby potenciálně nezmutovala v diktaturu.

Buržoazní demokracie je jen jednou fází v uchvácení moci kapitálem a její rozšíření ve 20. století dovršuje panství kapitálu, protože prohlubuje izolaci jedince. Demokracie – navrhovaná jako lék na odloučení člověka od komunity, lidské aktivity od společnosti a jedné třídy od druhé – nikdy nedokáže vyřešit problém té nejrozseparovanější společnosti v dějinách. Jakožto forma, která nikdy nebude schopna modifikovat svůj obsah, demokracie je pouze součástí problému, za jehož řešení se vydává. Pokaždé, když tvrdí, že upevňuje „společenské pouto“, demokracie přispívá k jeho rozvolnění. Pokaždé, když zastírá rozpory zboží, činí tak pomocí stahování sítě, kterou stát povýšil nad společenské vztahy.

Aby byli věrohodní, antifašisté nám i přes své zoufale poraženecké pojmosloví musí vysvětlit, jak se lokální demokracie slučuje se zbožní kolonizací, která vyprazdňuje veřejná prostranství a zaplňuje nákupní střediska. Musí vysvětlit, proč všudypřítomný stát, k němuž se lidé obracejí pro ochranu a pomoc, tento učiněný stroj na produkci společenského „dobra“, nezačne páchat „zlo“, až si od něj výbušné rozpory začnou vyžadovat nastolení pořádku. Fašismus je oslavou státního monstra, zatímco antifašismus je jeho mírnější obhajobou. Boj za demokratický stát je nevyhnutelně bojem za upevnění státu. Takový boj ani zdaleka  totalitarismus neochromuje, jen zesiluje jeho kontrolu nad společností.

Řím: 1919-1922

Fašismus triumfoval v zemích, v nichž revoluční vření po I. světové válce dozrálo v řadu ozbrojených povstání. V Itálii se významná část proletariátu fašismu postavila přímo za uplatnění vlastních metod a cílů. Na tomto boji nebylo nic specificky antifašistického: boj proti kapitálu přiměl dělníky a mladou komunistickou stranu (vytvořenou v lednu 1921 v Livornu a vedenou „bordigistickou“ frakcí) bojovat jak proti černokošiláčům, tak policistům parlamentní demokracie.[4]

Fašismus je jedinečný tím, že kontrarevoluci poskytuje masovou základnu a napodobuje revoluci. Fašismus obrací volání po „přeměně imperialistické války ve válku občanskou“ proti dělnickému hnutí a vystupuje jako reakce demobilizovaných veteránů vracejících se do civilního života, v němž nic neznamenají a pohromadě je drží pouze kolektivní násilí a jsou odhodláni zničit vše, co považují za příčinu jejich vyděděnosti: podvratné živly, nepřátele národa atd. V červenci 1918 Mussoliniho noviny Il Popolo d’Italia přidaly do svého záhlaví nadpis Deník veteránů a výrobců.“

Fašismus se tak od samého počátku stal pomocnou složkou policie ve venkovských oblastech, přičemž potlačoval zemědělský proletariát kulkami, ale zároveň rozvíjel horečnou antikapitalistickou demagogii. V roce 1919 neznamenal vůbec nic: v listopadových všeobecných volbách v Miláně neobdržel ani 5000 hlasů, zatímco socialisté dostali 170 000. Přesto požadoval zrušení monarchie, senátu a všech šlechtických titulů, volební právo pro ženy, konfiskaci církevního majetku a vyvlastnění velkostatkářů a velkoprůmyslníků. Mussolini bojoval proti dělníkovi ve jménu „výrobce“, přičemž velebil památku Rudého týdne z roku 1914 (kdy se odehrála celá vlna bouří, zejména v Ankoně a Neapoli) a vzdával hold pozitivní roli odborů v propojování dělníka s národem. Cílem fašismu byla autoritářská obnova státu za účelem vytvoření nové státní struktury schopné (na rozdíl od demokracie, jak řekl Mussolini) omezit moc velkokapitálu a dostat pod kontrolu zbožní logiku, narušující hodnoty, společenské vazby a práci.

Buržoazie předtím po desítky let popírala realitu společenských rozporů. Fašismus je naopak násilně artikuloval, popíral ale jejich existenci mezi třídami a transponoval je do boje mezi národy, přičemž pranýřoval úděl Itálie jakožto proletářského národa“.  Mussolini byl natolik archaický, nakolik prosazoval tradiční hodnoty ruinované kapitálem, a natolik moderní, nakolik tvrdil, že brání sociální práva lidu.

Fašistická represe se rozpoutala po debaklu proletariátu způsobeném hlavně demokracií a jejími hlavními nouzovými alternativami: stranami a odbory, které jako jediné mohou porazit dělníky tandemem přímých a nepřímých metod. Nástup fašismu k moci nebyl vyvrcholením pouličních bitev. Italští a němečtí proletáři byli poraženi již předtím, a to jak volebními lístky, tak kulkami.

V roce 1919 Mussolini založil své fasci, když federoval již existující prvky s jinými, jemu blízkými. Zatímco Itálie explodovala spolu se zbytkem Evropy, demokracie se proti obuškům a revolverům postavila vyhlášením… voleb, z nichž vzešla umírněná a socialistická většina. Čtyřicet let po těchto událostech Bordiga poznamenal:

Nadšená účast na oslavách volebního vítězství v roce 1919 se rovnala odstranění všech překážek stojících v cestě fašismu, který se dral kupředu, zatímco masy byly ukolébány čekáním na velké parlamentní zúčtovaní… Vítězství, totiž zvolení 150 socialistických poslanců, bylo získáno za cenu odlivu povstaleckého hnutí a politické generální stávky a ztráty již získaných výdobytků.“

V době, kdy se v roce 1920 okupovaly továrny, stát – který se zdržoval frontálního útoku – nechal proletariát, ať se sám vyčerpá, v čemž mu pomáhala CGL (většinové socialistické odbory), která, když nerozbíjela stávky zcela otevřeně, tak je pomalu udolávala. Institucionalizaci „dělnické kontroly“ nad továrnami, pod státním dohledem, schválili jak šéfové, tak odbory.

Jakmile se někde objevily fasci a přepadly Case di Popolo, policie se buď dívala jinam, nebo zkonfiskovala zbraně dělníkům. Soudy prokazovaly fasci největší možnou shovívavost a armáda jejich excesy tolerovala, pokud je rovnou sama nepodporovala. „Bonomiho oběžníkem“ se tato otevřená, ale neoficiální podpora stala kvazioficiální. Poté, co byl v roce 1912 – s Mussoliniho souhlasem – vyloučen ze socialistické strany za to, že podporoval válku Itálie proti Libyi, Ivanoe Bonomi zastával několik ministerských postů a v letech 1921-22 byl předsedou vlády. Jeho oběžník z 20. října 1921 dal k dispozici 60 000 demobilizovaných důstojníků, aby převzali velení v Mussoliniho úderných skupinách.

Co mezitím dělaly politické strany? Liberálové spojení s pravicí neváhali pro volby v květnu 1921 vytvořit „národní blok“ zahrnující i fašisty. V červnu až červenci téhož roku PSI, která čelila zcela bezskrupulóznímu protivníkovi, uzavřela nesmyslnou „dohodu o usmíření“, jejímž jediným konkrétním výsledkem byla ještě větší dezorientace dělníků.

Tváří v tvář zjevné politické reakci se CGL prohlásila za apolitickou. Odboroví předáci cítili, že Mussolini má moc na dosah ruky, a tak snili o tiché dohodě s fašisty, že se budou vzájemně tolerovat, a vyzvali proletariát, aby se držel stranou otevřené konfrontace mezi komunistickou stranou a Národní fašistickou stranou.

Až do srpna 1922 fašismus téměř neexistoval vně venkovských regionů, hlavně na severu, kde vyhladil všechny stopy autonomního odborářství zemědělských dělníků. V roce 1919 fašisté sice vypálili sídlo socialistického deníku, ale v roce 1920 se zdrželi role stávkokazů a dokonce slovně podpořili dělnické požadavky: Mussolini si dával záležet, aby stál na straně stávkujících a distancoval se od potížistů, tj. komunistů. V městských oblastech měly fasci navrch jen velmi zřídka. Jejich „Pochod na Ravennu“ (září 1921) byl snadno rozprášen. V listopadu 1921 zabránila konání fašistického kongresu v Římě generální stávka. V květnu 1922 to fašisté zkusili znovu, a znovu byli zastaveni.

Scénář se takřka nelišil. Lokalizovaný prudký nápor fašistů se střetl s protiútokem dělnické třídy, který pak polevil (po výzvách reformistického dělnického hnutí k umírněnosti), jakmile se tlak reakce zmírnil: proletáři svěřili odstranění ozbrojených band demokratům. Fašistické nebezpečí se stáhlo, přeskupilo a přesunulo jinam, přičemž se časem stalo důvěryhodným pro tentýž stát, od něhož masy očekávaly řešení. Proletáři snáze rozpoznali nepřítele v černé košili pouličního rváče než v „normální“ uniformě policisty nebo vojáka, zahaleného zákonností posvěcenou zvykem, zákonem a všeobecným hlasovacím právem. Dělníci byli militantní, používali zbraně a proměnili mnohou Burzu práce a Casa di Popolo v pevnost, ale takřka vždy zůstali v defenzívě a vedli zákopovou válku proti stále mobilnějšímu protivníkovi.

Na začátku července 1922 CGL dvoutřetinovou většinou (proti komunistické třetinové menšině) deklarovala, že podpoří jakoukoli vládu schopnou zaručit „základní svobody.“ Ve stejném měsíci fašisté silně vystupňovali své pokusy proniknout do severních měst.

Prvního srpna vyhlásila Aliance práce, sestávající z odborového svazu železničářů, CGL a anarchistické USI, generální stávku. Navzdory značnému úspěchu ji třetího srpna odvolala. Stávka však v mnoha městech pokračovala ve formě povstání, které bylo nakonec potlačeno pouze spojeným úsilím policie a armády, za podpory námořních děl a samozřejmě fašistických posil.

Kdo porazil tuto proletářskou energii? Generální stávku zlomily stát a fasci, ale zadusila ji také demokracie a její debakl otevřel cestu fašistickému řešení této krize.

Co následovalo, nebyl ani tak státní převrat, jako spíše předání moci za podpory celé spousty sil. Duceho „Pochod na Řím“ (on sám jel vlakem) nebyl ani tak rozhodujícím střetnutím, jako divadlem: fašisté předstírali, že útočí na stát, ten zase předstíral, že se brání, a Mussolini se chopil moci. Jeho ultimátum z 24. října („Chceme se stát státem!“) nebylo vyhrožováním občanskou válkou, ale signálem vládnoucí třídě, že Národní fašistická strana představuje jedinou sílu, schopnou obnovit autoritu státu a zajistit politickou jednotu země. Armáda stále mohla zkrotit fašistické skupiny shromážděné v Římě, které byly špatně vybavené a na bojové úrovni notoricky horší, a stát tak mohl nátlak štváčů přestát. Partie se ale nehrála na vojenské úrovni. Legitimní autorita kapitulovala zejména pod vlivem Badoglia (vrchního velitele ozbrojených sil v letech 1919-1921). Král odmítl vyhlásit výjimečný stav a třicátého požádal Duceho, aby sestavil novou vládu.

Liberálové – ti samí lidé, na které se antifašismus spoléhá, že zastaví fašismus – do této vlády vstoupili. S výjimkou socialistů a komunistů se všechny strany snažily o sblížení s PNF a hlasovaly pro Mussoliniho: parlament s pouhými 35 fašistickými poslanci podpořil Mussoliniho investituru poměrem hlasů 306:116. Sám Gioliti – tehdejší velká ikona liberalismu a autoritářský reformátor, který byl mnohokrát hlavou státu před I. světovou válkou a pak znovu v letech 1920-1921 a kterého je stále módní považovat za jediného politika schopného postavit se Mussolinimu – ho podporoval až do roku 1924. Nejenže demokracie svoji moc postoupila diktátorovi, ale také jeho moc ratifikovala.

Dodejme, že v následujících měsících se několik odborových svazů, včetně železničářů a námořníků, prohlásilo za „národní“, vlastenecké a tudíž nikoli nepřátelské k režimu: ani je represe neušetřila.

Turín: 1943

Jestliže se italská demokracie podvolila fašismu bez boje, fašismus znovu zplodil demokracii, když již neodpovídal poměru sociálních a politických sil.

Stěžejní otázkou v roce 1943 bylo stejně jako v roce 1919 jak dostat dělnickou třídu pod kontrolu. V Itálii mnohem více než v ostatních zemích konec II. světové války odhaluje třídní rozměr mezinárodního konfliktu, který nikdy nelze vysvětlit pouze pomocí vojenské logiky. V říjnu 1942 vypukla ve FIATu generální stávka. V březnu 1943 otřásla vlna stávek Turínem a Milánem, přičemž došlo i k pokusům o vytváření dělnických rad. V letech 1943-45 se objevily dělnické skupiny: někdy nezávislé na komunistické straně, někdy se nazývaly „bordigisté“ a často zároveň antifašisté, byly rossi a ozbrojené. Režim již nadále nemohl udržet sociální rovnováhu a zároveň spojenectví s Německem se stávalo neobhajitelným proti nástupu Angloameričanů, které všichni pokládali za budoucí pány západní Evropy. Přejít na druhou stranu znamenalo spojit se s budoucími vítězi, ale rovněž přesměrovat dělnické revolty a partyzánské skupiny k vlasteneckému cíli se sociálním obsahem. 10. července 1943 se Spojenci vylodili na Sicílii. Dvacátého čtvrtého se Mussolini ocitl na Velké fašistické radě v menšině 19:17 a odstoupil. Vzácný případ, kdy diktátor musel ustoupit většině.

Maršál Badoglio, jenž byl hodnostářem režimu již od Pochodu na Řím a dle vlastních slov chtěl zabránit „zhroucení režimu, které by se zhouplo příliš doleva“, sestavil vládu, která sice byla stále fašistická, ale bez Duceho, a obrátil se na demokratickou opozici. Demokraté ale odmítli participovat a stanovili si jako podmínku odchod krále. Po druhé přechodné vládě Badoglio v dubnu 1944 vytvořil třetí, v níž byl přítomen i vůdce komunistické strany, Togliatti. Pod nátlakem Spojenců a komunistické strany demokraté souhlasili s tím, že akceptují krále (republika bude vyhlášena referendem v roce 1946). Badoglio však vyvolával příliš mnoho špatných vzpomínek. V červnu Bonomi, který před 23 lety nařídil důstojníkům, aby se přidali k fasci, vytvořil první ministerstvo, z něhož fakticky vyloučil fašisty. A tak Bonomi – bývalý socialista, bývalý válečný štváč, bývalý ministr, bývalý poslanec za „národní blok“ (zahrnující fašisty), bývalý předseda vlády od července 1921 do února 1922, bývalý všechno – vykonával šest měsíců úřad jako antifašista. Později se situace přetvořila na základě tripartitního vzorce (stalinisté + socialisté + křesťanští demokraté), který v prvních poválečných letech zavládne jak v Itálii, tak ve Francii.

Tato hra na škatule hejbejte se, kterou často hrála pořád ta stejná politická třída, byla divadelní kulisou, za níž se demokracie přetvářela v diktaturu a naopak. Fáze rovnováhy a nerovnováhy v třídních konfliktech vyvolávaly posloupnost politických forem zacílených na uchování stejného stavu a tak na zajištění stejného obsahu. Nikdo nebyl povolanější, aby to vyslovil, než Komunistická strana Španělska, když v polovině 70. let během přechodu od frankismu k demokratické monarchii prohlásila:

„Španělská společnost si žádá, aby se vše transformovalo při zachování plné funkčnosti státu, bez výkyvů nebo sociálních bouří. Kontinuita státu si vyžaduje diskontinuitu režimu.“

Volksgemeinschaft versus Gemeinwesen

Kontrarevoluce nevyhnutelně vítězí na půdě revoluce. Nacionální socialismus tvrdil, že svým „lidovým souručenstvím“ eliminoval parlamentarismus a buržoazní demokracii, proti kterým se proletariát vzbouřil v roce 1917. Konzervativní revoluce ale rovněž převzala staré antikapitalistické tendence (návrat k přírodě, útěk z měst…), které dělnické strany, dokonce i ty extremistické, nedoceňovaly, jelikož odmítaly integrovat netřídní a komunitní rozměr proletariátu a nebyly schopny přemýšlet o budoucnosti jinak, než jako o rozšiřování těžkého průmyslu. V první polovině 19. století byla tato témata hlavní starostí socialistického hnutí, než je marxismus opustil ve jménu vědy a pokroku, a tak přežívala pouze v anarchismu a v sektách.

Volksgemenischaft versus Gemeinwesen, lidové souručenství nebo lidská pospolitost… Rok 1933 nebyl porážkou, ale jen strávením porážky. Nacismus povstal a triumfoval, aby zneškodnil, vyřešil a uzavřel sociální krizi tak hlubokou, že stále ještě nedokážeme docenit její rozměry. Německo, kolébka největší sociální demokracie na světě, rovněž dalo povstat nejsilnějšímu radikálnímu, antiparlamentnímu a antiodborovému hnutí, které sice toužilo po „dělnickém“ světě, ale taktéž k sobě dokázalo přivábit mnohé další antiburžoazní a antikapitalistické revolty. Přítomnost avantgardních umělců v řadách „Německé levice“ není žádná náhoda. Byla příznačná pro útok na kapitál jakožto „civilizaci“, jak ji kritizoval Fourier. Ztráta pospolitosti, individualismus a stádovitost, sexuální chudoba, rodina zároveň podrývaná i afirmovaná jako útočiště, odcizení od přírody, průmyslová strava, sílící umělost, protetizace člověka, reglementace času, společenské vztahy stále častěji zprostředkovávané penězi a technikou: veškerá tato odcizení se dostávala pod palbu široké a mnohotvárné kritiky. Pouze povrchní a zaostalé hledisko pohlíží na toto vření prizmatem jeho nevyhnutelné rekuperace.

Kontrarevoluce ve 20. letech 20. století zvítězila pouze tak, že položila základy – v Německu a USA – konzumní společnosti a fordismu a vtáhla milióny Němců, včetně dělníků, do průmyslové, komodifikované modernity. Bylo to deset let křehké vlády, jak ukazuje šílená hyperinflace v roce 1923. V roce 1929 následovalo ohromné zemětřesení, v němž nikoli proletariát, ale sama kapitalistická praxe popírala ideologii pokroku a stále narůstající spotřeby objektů a symbolů.

Kapitalistická modernita byla v průběhu deseti let dvakrát zpochybněna, nejprve proletáři a pak kapitálem. Nacistický extremismus a jeho násilnost odpovídaly hloubce revolučního hnutí, které nacionální socialismus převzal a popřel. Tak, jako radikálové z let 1919-1921, i nacismus navrhoval společenství námezdně pracujících, ale autoritářské, uzavřené, národní a rasové a po dobu 12 let se mu dařilo přetvářet proletáře v námezdní dělníky a vojáky.

Fašismus vyrostl z kapitálu, ale takového, který zničil staré vztahy, aniž by vyprodukoval nové, stabilní, vyvolané konzumentstvím. Zboží nedokázalo zrodit moderní kapitalistické společenství.

Berlín: 1919-1933

Diktatura vždy přichází po porážce sociálních hnutí, jakmile byla chloroformována a zmasakrována demokracií, levicovými stranami a odbory. V Itálii pouhých několik měsíců dělilo poslední debakly proletariátu od jmenování Mussoliniho hlavou státu. V Německu tuto kontinuitu přerušoval tucet let, a proto se 30. leden 1933 jeví jako v zásadě politický a ideologický fenomén a nikoli jako důsledek předchozího sociálního zemětřesení. Lidová základna nacionálního socialismu a vražedná energie, kterou uvolnil, zůstávají záhadou, pokud ignorujeme otázky submitivity práce, vzpoury práce a kontroly nad prací.

Porážka Německa z roku 1918 a pád císařství uvedly do pohybu proletářskou zteč, která byla dost silná na to, aby otřásla základy společnosti, ale impotentní, pokud šlo o její revolucionizaci, a tak na hlavní scénu vynesla sociální demokracii a odbory jakožto klíč k politické rovnováze. Jejich vůdci vystupovali jako muži pořádku a bez jakýchkoli skrupulí povolali Freikorps – plně fašistická uskupení, v jejichž řadách se nacházelo mnoho budoucích nacistů – aby potlačili radikální menšinu dělníků ve jménu zájmů reformistické většiny. Nejprve byli poraženi pravidly buržoazní demokracie a pak komunisty porazila i dělnická demokracie: „dělnické rady“ vkládaly svoji důvěru do tradičních organizací a nikoli do revolucionářů, snadno pranýřovaných jako „antidemokraté“.

Na tomto rozcestí byly demokracie a sociální demokracie pro německý kapitalismus nepostradatelné, aby mohl ve volebních urnách zabít ducha vzpoury, vymoci na šéfech řadu reforem a rozprášit revolucionáře.[5]

Na druhou stranu po roce 1929 kapitalismus potřeboval eliminovat část středních tříd a ukáznit proletáře a dokonce i buržoazii. Dělnické hnutí – fakticky hájící politický pluralismus a bezprostřední zájmy dělníků – se stalo překážkou. Jakožto prostřednice mezi kapitálem a prací organizace dělnické třídy odvozovaly svoji funkci od obou, ale také se na obou – a na státu – snažily zůstat autonomní. Sociální demokracie má význam pouze jako síla soupeřící se zaměstnavateli a státem, nikoli jako jimi pohlcený orgán. Jejím posláním je správa ohromné politické, obecní, sociální, mutualistické a kulturní sítě. Své vlastní impérium – menší, ale přesto rozsáhlé – si navíc rychle ustavila KPD. Jak se ale kapitál stává stále organizovanějším, má tendenci stmelovat všechny své jednotlivé součásti, přičemž vnáší státní prvek do podnikání, buržoazní prvek do odborové byrokracie a sociální prvek do veřejné správy. Váha reformismu dělnické třídy, který nakonec proniknul do státu, a její existence jakožto „kontra-společnosti“ z ní činily společensky konzervační faktor, který kapitál v krizi musel eliminovat. Svoji obranou námezdní práce jako složky kapitálu SPD a odbory v letech 1918-1921 sehrály nepostradatelnou antikomunistickou úlohu, ale táž funkce je později vedla k nadřazení zájmu námezdní práce nade všechno ostatní, a to na úkor reorganizace kapitálu jako celku.

Stabilní buržoazní stát by se snažil tento problém vyřešit protiodborovou legislativou, znovu by se zmocnil „dělnických bašt“ a ve jménu modernity by štval střední třídy proti archaismu proletářů, jak mnohem později učinila thatcherovská Anglie. Taková ofenzíva ale předpokládá, že kapitál je relativně sjednocen pod kontrolou několika málo dominantních frakcí. Ale německá buržoazie byla v roce 1930 zásadním způsobem rozdělená, střední třídy se zhroutily a národní stát byl v troskách.

Nakolik je to možné, moderní demokracie vyjednáváním nebo silou zastupuje a smiřuje antagonické zájmy. Nekonečné parlamentní krize a skutečná či smyšlená spiknutí (jejichž jevištěm se Německo stalo po pádu posledního socialistického kancléře v roce 1930) jsou v demokracii vždy známkou dlouhodobého zmatku ve vládnoucích kruzích. Na počátku 30. let krize dostala buržoazii mezi dvě nesmiřitelné sociální a geopolitické strategie: buď další integrace, nebo eliminace dělnického hnutí; buď mezinárodní obchod a pacifismus, nebo autarkie pokládající základy pro vojenskou expanzi. Řešení si nezbytně nevyžadovalo Hitlera, ale rozhodně předpokládalo koncentraci síly a násilí v rukou ústřední vlády. Jakmile se centristicko-reformistický kompromis vyčerpal, zbývalo již jen etatistické, protekcionistické a represivní řešení.

Program takového druhu si žádal násilné rozbití sociální demokracie, která sice při své domestikaci dělníků začala vykazovat nadměrný vliv, ale přesto nedokázala sjednotit za sebou celé Německo. Toto sjednocení bylo úkolem nacismu, jenž se dokázal obracet na všechny třídy – od nezaměstnaných až po průmyslové magnáty – prostřednictvím demagogie, která předčila i demagogii buržoazních politiků, a prostřednictvím antisemitismu, který měl skrze vyloučení budovat semknutost.

Jak by se mohly strany dělnické třídy stát zábranou proti takovému xenofobnímu a rasistickému šílenství, když byly tak často souputnicemi nacionalismu? SPD jí jasně byla již od přelomu století, zjevně se jí stala v roce 1914 a v roce 1919 to stvrdila krví skrze svůj pakt s Freikorps, které byly odlity ve stejné válečnické formě jako jejich současníci fasci.

Socialisté kromě toho nebyli imunní vůči antisemitismu. Abraham Berlau ve své knize The German Social-Democratic Party 1914-1921 (Columbia 1949) popisuje, jak mnozí sociálně demokratičtí nebo odboroví předáci a dokonce i prestižní Neue Zeit otevřeně hřímali proti „cizáckým“ (tj. polským a ruským) Židům. V březnu 1920 berlínská policie (pod dohledem socialistů) provedla razii v židovské čtvrti a poslala více než 1000 lidí do koncentračního tábora. Všichni byli sice později propuštěni, ale hnutí práce skutečně přispělo k šíření antisemitismu.

Co se týče KPD, tak ta se v roce 1923 neváhala spojit s nacionalisty proti francouzské okupaci Porúří. Žádný teoretik Kominterny se nepostavil Radkovi, když prohlásil, že „národ může zachránit pouze dělnická třída“. Vůdce KPD Thalheimer dal jasně na vědomí, že strana by měla bojovat bok po boku s německou buržoazií, která sehrávala „prostřednictvím své zahraniční politiky objektivně revoluční úlohu“. Později, okolo roku 1930, KPD požadovala „národní a sociální osvobození“ a odsuzovala fašisty jako „zrádce národa“. Řeči o „národní revoluci“ byly mezi německými stalinisty tak běžné, že v roce 1931 inspirovaly Trockého k napsání brožurky Proti nacionálnímu komunismu.

V lednu 1933 již tedy byly kostky vrženy. Nikdo nemůže popřít, že Výmarská republika se sama dobrovolně vydala do Hitlerových rukou. Pravice i střed došly k tomu, že začaly na Hitlera pohlížet jako na životaschopné řešení jak vyvést zemi ze slepé uličky nebo jako na dočasné menší zlo. „Velkokapitál“, který se měl na pozoru před jakýmikoli nekontrolovatelnými otřesy, do té doby nebyl k NSDAP štědřejší než k dalším nacionalistickým a pravicovým uskupením. Až v roce 1932 Schacht, důvěrný poradce buržoazie, skutečně přesvědčil podnikatelské kruhy, aby podpořily Hitlera (jehož voličská podpora navíc zrovna lehce poklesla), protože v něm viděl sílu schopnou sjednotit stát a společnost. Skutečnost, že průmysloví magnáti nepředvídali, co bude následovat a povede k válce a porážce, je jiná otázka, ale každopádně se zrovna nevyznačovali přítomností v podzemním hnutí odporu proti režimu.

Třicátého ledna 1933 Hindenburg zcela legálně jmenoval Hitlera kancléřem. Byl to tentýž Hindenburg, který byl o rok dříve sám ústavně zvolen prezidentem za podpory socialistů, kteří v něm spatřovali hradbu proti… Hitlerovi. V první vládě sestavené vůdcem NSDAP byli nacisté v menšině.

V následujících týdnech ale masky spadly: začala štvanice na dělnické militanty, plenily se jejich kanceláře a nastoupila vláda teroru. Ve volbách v březnu 1933, které se konaly na pozadí násilí jak úderných oddílů, tak policie, bylo do Reichstagu zvoleno 288 poslanců za NSDAP (zatímco KPD si stále udržela svých 80 a SPD 120).

Naivní lidé by mohli být překvapeni, jak poslušně represivní aparát přechází na stranu diktátorů, ale státní mašinérie se vždy podřizuje autoritě, která jí velí. Nebyli snad noví vládci plně legitimní? Nesepsali snad špičkoví právníci jejich dekrety v souladu s vyššími zákony země? Pokud v demokratickém státě – a Výmarská republika jím byla – existuje konflikt mezi dvěma komponentami tohoto dvojčlenu, není to demokracie, kdo zvítězí. Pokud v „právním státě“ – a Výmarská republika byla i jím – nastane rozpor, je to zákon, co se musí ohnout tak, aby sloužil státu a nikdy naopak.

Co dělali demokraté během těchto pár měsíců? Ti, kteří se nalézali na pravici, akceptovali nové uspořádání. Zentrum, středová katolická strana, jejíž podpora v březnových volbách roku 1933 dokonce stoupla, hlasovala pro to, aby Hitler na dobu čtyř let dostal mimořádné pravomoci, které se staly právní základnou nacistické diktatury.

Co se týče socialistů, ti se pokusili vyhnout osudu KPD, jež byla 28. února, po požáru Reichstagu, postavena mimo zákon. Třicátého března 1933 vystoupili z Druhé internacionály, aby prokázali svůj národní, německý charakter. Sedmnáctého května jejich parlamentní klub hlasoval pro Hitlerovu zahraniční politiku.

Dvacátého druhého června však byla SPD rozpuštěna jako „nepřítel lidu a státu“. O několik týdnů později se muselo rozpustit i Zentrum.

Odbory kráčely ve šlépějích italské CGL a doufaly, že zachrání, co se dá, když budou trvat na své apolitičnosti. V roce 1932 tak odboroví předáci proklamovali svoji nezávislost na všech stranách a svoji lhostejnost k formě státu. To jim však nebránilo, aby usilovali o dohodu se Schleicherem, který byl kancléřem od listopadu 1932 do ledna 1933 a hledal si základnu a nějakou věrohodnou prodělnickou demagogii. Jakmile nacisté sestavili vládu, odboroví předáci došli k přesvědčení, že pokud se přihlásí k nacionálnímu socialismu, režim jim ponechá jistý malý prostor. Tato strategie vyvrcholila fraškou, kdy na 1. Máje 1933 – který byl přejmenován na „Svátek německé práce“ – členové odborů pochodovali pod prapory s hákovým křížem. Snaha vyšla naprázdno. V následujících dnech nacisté odbory zlikvidovali a pozatýkali militanty.

Byrokracie dělnické třídy, která byla vyškolena v tom jak ovládat masy a jak vyjednávat jejich jménem nebo, pokud se to nezdařilo, jak je potlačovat, se stále snažila vybojovat válku, která už skončila. Byrokraté práce nebyli atakováni proto, že by nebyli dostatečnými vlastenci. Buržoazii nevadil skomírající verbální internacionalismus byrokratů z dob před rokem 1914, ale spíše samotná existence odborových svazů, byť jakkoli servilních, které si stále zachovávaly jistou nezávislost v éře, v níž se i instituce třídní kolaborace stávala nadbytečnou, pokud ji stát zcela nekontroloval.

Barcelona: 1936

V Itálii a Německu se fašismus zmocnil státu legálními prostředky. Demokracie kapitulovala před diktaturou či ještě hůře, vítala diktaturu s otevřenou náručí. Co ale Španělsko? Spíše než výjimečným případem rozhodného konání, které bylo nicméně a naneštěstí poraženo, představovalo Španělsko krajní případ ozbrojené konfrontace mezi demokracií a fašismem, v němž podstatou boje stále zůstával tentýž střet mezi dvěma formami kapitalistického vývoje, dvěma politickými formami kapitalistického státu, dvěma státními strukturami bojujícími spolu v jedné zemi o legitimitu.

Námitka!!! – „Domníváte se tedy, že Franko a milice dělnické třídy byly jedno a totéž? Velkostatkáři a zbídačení rolníci kolektivizující půdu náleželi do jednoho tábora?!“

Především ke konfrontaci došlo pouze proto, že dělníci povstali proti fašismu. Všechny rozpory hnutí se projevily v prvních týdnech: nepopiratelná třídní válka se transformovala v kapitalistickou občanskou válku (ačkoli samozřejmě neexistovalo žádné rozdělení rolí, podle něhož by obě buržoazní frakce organizovaly každý akt: dějiny nejsou divadelní hra).[6]

Dynamiku třídně rozdělené společnosti v důsledku utváří potřeba sjednotit tyto třídy. Když se jako ve Španělsku lidový výbuch spojí se zmatkem ve vládnoucí skupině, sociální krize se stává krizí státu. Mussolini a Hitler triumfovali v zemích se slabými, nedávno sjednocenými národními státy a silnými regionalistickými proudy. Ve Španělsku byl stát od renesance až do moderní doby koloniální ozbrojenou mocí obchodnické společnosti, kterou v důsledku zruinoval, protože zamezil jednomu z nutných předpokladů průmyslového rozvoje: zemědělské reformě. Industrializace Španělska si tak fakticky musela prorazit cestu pomocí monopolů, defraudace veřejných fondů a parazitismu.

Nemáme tu prostor, abychom shrnuli bláznivý propletenec nespočetných reforem a liberálních slepých uliček, dynastického hašteření a karlistických válek v 19. století, tragikomické střídání režimů a politických stran po I. světové válce a cyklus povstání a represí, který následoval po ustavení republiky v roce 1931. Za vším tímto humbukem se skrývala slabost nastupující buržoazie, která uvízla mezi soupeřením s pozemkovou oligarchií a naprosto nutným potlačováním rolnických a dělnických vzpour. V roce 1936 nebyla pozemková otázka ještě vyřešena: na rozdíl od Francie po roce 1789 rozprodej církevní půdy v polovině devatenáctého století skončil posílením latifundistické buržoazie. Dokonce i v letech po roce 1931 Institut pro agrární reformu použil k výkupu velkých držav pouze jednu třetinu fondů, které měl k dispozici. Vzplanutí v letech 1936-1939 by nikdy nedošlo do takových politických extrémů – včetně roztržení státu na dvě frakce, které spolu tři roky bojovaly v občanské válce – nebýt otřesů, které po celé jedno století vycházely z hlubin společnosti.

Španělsko nemělo žádnou levě-středovou buržoazní stranu jako třeba „Parti Radical“, která byla gravitačním centrem francouzské politiky po více než šedesát let. V zemi, kde námezdně pracující často obsazovali půdu, kde bujely stávky, kde se madridští tramvajáci snažili řídit své pracoviště a kde davy lidí braly útokem věznice, aby osvobodily některé z 30 000 politických vězňů, si španělská sociální demokracie před červencem 1936 zachovávala mnohem militantnější postoj. Jak řekl jeden socialistický vůdce: „Možností jak v naší zemi stabilizovat demokratickou republiku každým dnem ubývá. Volby jsou jen jednou z variant občanské války.“ (Mohli bychom dodat: variantou, jak si ji udržet od těla).

V létě roku 1936 bylo veřejným tajemstvím, že se chystá vojenský puč. Poté, co vzbouřencům dala všemožné šance, aby se připravili, byla v únoru zvolená Lidová fronta ochotna vyjednávat a patrně dokonce i kapitulovat. Politici by uzavřeli mír se vzbouřenci, jako to učinili během diktatury Primo de Rivery (1923-1931), kterou podporovali prominentní socialisté (Caballero jí sloužil jako technický poradce, než se v roce 1931 stal ministrem práce a pak hlavou republikánské vlády od září 1936 do května 1937). Navíc, generál, který před dvěma lety ještě poslouchal republikánské rozkazy a rozdrtil asturské povstání – Franco – nemohl být zas tak špatný.

Proletariát ale povstal, v polovině země zablokoval puč a ponechal si své zbraně. Dělníci tak samozřejmě bojovali proti fašismu, ale nejednali jako antifašisté, protože jejich akce byly namířeny jak proti Frankovi, tak proti demokratickému státu, který víc znepokojovala iniciativa mas než vojenská vzpoura. V průběhu 24 hodin nastoupili a padli tři předsedové vlády, než bylo akceptováno jako hotová věc, že lid je ve zbrani.

Vývoj povstání znovu ukázal, že problém násilí není primárně technický. Vítězství se nepřikloní na stranu, disponující výhodou zbraní (armáda) nebo počtů (lid), ale spíše na tu, která se odváží převzít iniciativu. Všude, kde dělníci věřili státu, stát zůstal pasivní nebo sliboval modré z nebe, jak se stalo v Zaragoze. Když byl jejich boj cílevědomý a prudký (jako v Malaze), dělníci zvítězili. Pokud neměl patřičný elán, byl utopen v krvi (v Seville bylo zabito 20 000 lidí).

Španělská občanská válka tedy začala autentickým povstáním, ale takováto charakteristika by nebyla úplná. Má platnost pouze pro úvodní moment: fakticky proletářské povstání. Po porážce reakčních sil v mnoha městech měli dělníci moc ve svých rukou. Co s ní ale udělali? Měli ji vrátit zpět republikánskému státu nebo ji měli použít k dalšímu postupu komunistickým směrem?

Ústřední výbor antifašistických milic, jenž byl vytvořen bezprostředně po povstání, zahrnoval delegáty za CNT, FAI, UGT (socialistické odbory), POUM, PSUC (produkt nedávné fůze komunistické strany a socialistů v Katalánsku) a čtyři představitele Generalitat, katalánské regionální vlády. Protože takto Ústřední výbor milicí fungoval jako opravdový most mezi dělnickým hnutím a státem a protože v jeho středu byla přítomna rada obrany Generalitat, komisař veřejného pořádku atd., byl svázán s ministerstvem obrany Generalitat, ne-li do něj integrován, a proto se rychle začal rozpadat.

Většina proletářů vzdávajících se své autonomie samozřejmě věřila, že navzdory všemu jim zůstává v rukou skutečná moc a politikům poskytují pouze zdání autority a navíc se k ní staví s nedůvěrou a mohou ji kontrolovat a příznivě směrovat. Nebyli snad ozbrojeni?

Byla to však fatální chyba. Otázka nezní: „Kdo má zbraně?“ Ale spíše: „Co s těmi zbraněmi lid dělá?“ Deset nebo sto tisíc po zuby ozbrojených proletářů neznamená vůbec nic, pokud důvěřují něčemu jinému než jen a jen své vlastní moci změnit svět. Jinak jim příštího dne, měsíce, či roku, přesně ta moc, jejíž autoritu uznávají, vezme zbraně, které proti ní nedokázali použít.

„Ve skutečnosti boj ve Španělsku mezi ‘zákonnou’ vládou a ‘silami vzbouřenců’ není v žádném případě bojem za ideály, ale bojem mezi odhodlanými kapitalistickými skupinami, opevněnými v buržoazní republice a jinými kapitalistickými skupinami… Španělský kabinet se ve svých zásadách v ničem neliší od krvavého Lerrouxova režimu, který v roce 1934 zmasakroval tisíce španělských proletářů… Španělští dělníci jsou nyní utlačováni zbraněmi, které drží ve vlastních rukou.“[7]

Povstalci nezaútočili na zákonnou vládu, jinými slovy na stát v podobě v jaké tehdy existoval, a všechny jejich následující akce se odehrály pod jeho záštitou. „Revoluce začala, ale nikdy se nekonsolidovala,“ jak napsal Orwell. Tímto hlavním bodem byl předurčen jak průběh stále beznadějnějšího ozbrojeného boje proti Frankovi, tak i vyčerpání a zničení kolektivizací a socializací oběma tábory. Po létě 1936 reálnou moc ve Španělsku vykonával stát a nikoli organizace, odbory, kolektivy, výbory atd. I když byl Nin, hlava POUM, poradcem ministra spravedlnosti, „POUM se nikde nepodařilo získat jakýkoli vliv na policii,“ jak přiznal jeden z obhájců této strany.[8] Přestože dělnické milice byly vskutku výkvětem republikánské armády a zaplatily v boji těžkou daň, jejich hlas neměl žádnou váhu v rozhodnutích vrchního velení, které je vytrvale integrovalo do pravidelných jednotek (tento proces byl do začátku roku 1937 ukončen) a raději je chtělo udolat, než aby tolerovalo jejich autonomii. Co se týče mocné CNT, tak ta přenechala volné pole působnosti komunistické straně, jež byla do července 1936 velice slabá (na kandidátce Lidové fronty bylo v únoru 1936 zvoleno jen 14 jejích poslanců oproti 85 socialistům), ale dokázala se vloudit do části státního aparátu a postupně stát ke svému vlastnímu prospěchu obracet proti radikálům, zvláště proti militantům CNT. Otázka zněla: „Kdo je pánem situace?“ A odpověď: „Stát rafinovaně i brutálně používá svoji moc, kdykoli musí.“

Jestliže republikánská buržoazie a stalinisté ztráceli drahocenný čas demontáží rolnických komun, odzbrojováním milicí POUM, štvanicemi na trockistické „sabotéry“ a další „Hitlerovy agenty“ právě v té samé chvíli, kdy se od antifašismu očekávalo, že vrhne všechny své síly do boje proti Frankovi, nečinili tak z nějakých sebevražedných pohnutek. Pro stát a komunistickou stranu (která se prostřednictvím armády a policie stávala páteří státu) tyto operace nebyly ztrátou času. Předseda PSUC údajně prohlásil: „Před Zaragozou ještě musíme dobýt Barcelonu.“ Jejich hlavním cílem nikdy nebylo rozdrtit Franka, ale udržet masy pod kontrolou, neboť k tomu státy slouží a právě tak stalinismus získal svoji moc. Barcelona byla vyrvána z rukou proletářů, Zaragoza zůstala v rukou fašistů.

Barcelona: květen 1937

Třetího května se policie pokusila obsadit telefonní ústřednu, kterou měli pod kontrolou anarchističtí (a socialističtí) dělníci. Zákonná autorita se při odzbrojování všeho, co v katalánské metropoli – srdci a symbolu revoluce – ještě zůstávalo živé, spontánní a antiburžoazní, nezastavila před ničím. Místní policie byla navíc v rukou PSUC. Postaveni před otevřeně nepřátelskou moc dělníci konečně pochopili, že tato moc není jejich mocí, že jí před deseti měsíci dali své povstání darem a to se tak obrátilo proti nim. V reakci na tento pokus státu o uchvácení moci ochromila Barcelonu generální stávka. Bylo však již příliš pozdě. Stále ještě bylo v silách dělníků povstat proti státu (nyní v jeho demokratické podobě), ale již svůj boj nedokázali dotáhnout až k otevřené roztržce.

Jako vždy, „sociální“ otázka převážila nad vojenskou. Zákonná autorita totiž nemůže nastolit sama sebe pouličními bitvami. Během několika hodin namísto městské gerilové války nastala poziční válka jednoho činžáku proti druhému. Byl to defenzívní pat, v němž nemohl nikdo vyhrát, protože nikdo neútočil. Policie, jejíž ofenzíva uvízla na mrtvém bodě, nehodlala vystavovat své síly riziku při útocích na budovy obsazené anarchisty. Obecně řečeno komunistická strana a stát drželi centrum města, zatímco CNT a POUM držely dělnické čtvrti.

Status quo nakonec definitivně zvítězil pomocí politických prostředků. Masy vložily svoji důvěru v ony dvě organizace, které se octli pod palbou, a ty, protože se bály odcizit státu, přiměly lidi vrátit se zpět do práce (i když s jistými obtížemi), čímž podryly jedinou sílu schopnou zachránit je politicky… i „fyzicky“. Jakmile bylo po stávce, vláda – vědoma si, že od této chvíle má situaci pod kontrolou – nasadila 6000 příslušníků Útočných gard, elity policie. Protože akceptovali mediaci „zastupujících organizací“ a výzvy POUM a CNT k umírněnosti, ty samé masy, které v červenci 1936 porazily fašistické vojsko, v květnu 1937 bez boje kapitulovaly před republikánskou policií.

V této chvíli mohla začít represe. Pouhých několik málo týdnů stačilo k postavení POUM mimo zákon, pozatýkání jejích vůdců, jejich zabití – ať už legálnímu či nikoli – a ke zmizení Nina. Vznikla paralelní policie, kterou organizovala NKVD a tajný aparát Kominterny, a ta se zodpovídala pouze Moskvě. Každý, kdo projevil sebemenší nesouhlas s republikánským státem a jeho hlavním spojencem, SSSR, mohl být pranýřován a štván jako „fašista“ a po celém světě bude úplná armáda dobromyslných a ušlechtilých duší opakovat tuto pomluvu – někteří z nevědomosti, jiní z prospěchářství, ale každý z nich přitom bude přesvědčen, že v době, kdy je fašismus na pochodu, není žádná denunciace příliš přehnaná.

Běsnění, které se rozpoutalo proti POUM, nebylo žádnou anomálií. Tím, že se postavila proti moskevským procesům, POUM se sama odsoudila k tomu, aby byla zničena stalinismem, uzamčeným v nemilosrdném celosvětovém boji se svými rivaly o kontrolu nad masami. Tehdy nejen příznivci komunistických stran, ale řada politických stran, právníků, reportérů a dokonce i francouzská Liga za lidská práva veřejně uznali, že obžalovaní jsou vinni. O šedesát let později mainstreamová ideologie na procesy pohlíží jako na projev šílené touhy Kremlu po moci. Jako kdyby stalinistické zločiny neměly co do činění s antifašismem! Antifašistická logika se vždy spojí s těmi nejumírněnějšími silami a vždy se obrátí proti těm nejradikálnějším.

Na čistě politické rovině dal květen 1937 povstat tomu, co bylo ještě před pár měsíci zcela nemyslitelné: v čele vlády stanul Negrín, socialista ještě pravicovější než Caballero, a tato vláda se tvrdě postavila na stranu zákona a pořádku, včetně otevřených represálií proti dělníkům. Orwell – který v těchto událostech málem přišel o život – si uvědomil, že válka „za demokracii“ očividně skončila: „znamenalo to, že vývoj se vydal směrem k určitému druhu fašismu.“ Zůstala pouze konkurence mezi dvěma fašismy, napsal Orwell, s tím rozdílem, že jeden byl o něco méně nelidský než jeho soupeř: proto se přimknul k nezbytnosti vyhnout se „obnaženějšímu a rozvinutějšímu fašismu Hitlera a Franka“.[9] Od této chvíle šlo pouze o boj za jeden fašismus, poněkud méně špatný než ten, který stál proti němu…

Válka požírá revoluci

Moc nevychází z hlavně pušky o nic více než z volební urny. Žádná revoluce není nenásilná, ale její „vojenský“ rozměr není nikdy tím hlavním. Otázka nestojí tak, zda se proletáři konečně rozhodnou vpadnout do zbrojnic, ale zda uvolní to, čím jsou: komodifikované bytosti, které už nemohou a ani nechtějí existovat jako zboží a jejichž vzpoura trhá kapitalistickou logiku na kusy. Barikády a kulomety vyplývají až z této „zbraně“. Čím větší bude změna ve společenském životě, tím méně budou zapotřebí zbraně a tím méně bude obětí. Komunistická revoluce nikdy nebude připomínat jatka: ne na základě principu nenásilí, ale protože revoluce spíše podvrací (včetně armády) než fakticky ničí.

Představovat si proletářskou frontovou linii stojící proti buržoazní frontové linii znamená chápat proletariát buržoazně, po vzoru politické revoluce nebo války (uchopení něčí moci, obsazení jejich území). Tímto způsobem se obnovuje všechno, co povstalecké hnutí překonalo: hierarchie, respekt ke specialistům, k vědění, které „zná“, a k technikám řešení problémů – stručně řečeno, respekt ke všemu, co snižuje úlohu obyčejného člověka. Ve Španělsku se revoluce od podzimu 1936 rozpouštěla ve válečném úsilí a v typu boje, který je typický pro státy: frontová válka. Dělnický „milicionář“ se tak brzy proměnil ve „vojáka“.

Dělníci zformovaní do „kolon“ vyrazili z Barcelony, aby porazili fašisty v dalších městech, počínaje Zaragozou. Přenést revoluci do oblastí, které byly mimo republikánskou kontrolu, by ale znamenalo dovršit revoluci také v republikánských oblastech. Ale ani Durruti si patrně neuvědomoval, že stát všude zůstal nedotčen. Jak jeho kolona (70% jejích členů byli anarchisté) postupovala, rozšiřovala kolektivizace: milice pomáhaly rolníkům a šířily revoluční myšlenky. Jenže, ať Durruti sebevíce prohlašoval, že „tyto milice nikdy nebudou bránit buržoazii,“ také na ni neútočily. Dva týdny před svou smrtí pronesl projev odvysílaný 4. listopadu 1936:

„Na frontě a v zákopech existuje pouze jedna myšlenka a jeden cíl – zničení fašismu.

Vyzýváme katalánský lid, aby ukončil všechny vnitřní konflikty a intriky, aby zapomněl na závist a politiku a myslel pouze na válku. Politici jen hrají nečestnou hru, aby si pro sebe zabezpečili pohodlný život. Toto pochybné umění musí být nahrazeno uměním pracovat. Lid Katalánska musí být hoden svých bratrů bojujících na frontě. Pokud si pracující Katalánska jako nejvyšší úkol předsevzali bojovat na různých frontách, pak ti, kteří žijí ve městech a velkoměstech, musí být rovněž mobilizováni, aby přispěli svým dílem. Naši hrdinští milicionáři, ochotni položit život na bitevním poli, chtějí mít jistotu, koho mají za sebou. Cítí, že nikdo by se neměl vyhýbat své povinnosti kvůli tomu, že platy nestoupají a nezkrátila se pracovní doba. Dnes musí být všichni pracující a zvláště ti z řad CNT připraveni k nejvyšším obětem. Jedině tak můžeme doufat, že triumfujeme nad fašismem.

Obracím se na všechny organizace a žádám je, aby ukončily své konflikty a rozmíšky…

Byla nařízena militarizace milicí. Pokud se tak stalo s úmyslem zastrašit nás, uvalit na nás železnou disciplínu, pak je to chybná politika. Vyzýváme ty, kteří dekret vydali, aby přijeli na frontu a sami se přesvědčili, jakou máme morálku a disciplínu a srovnali je s morálkou a disciplínou v zázemí. Nebudeme akceptovat nadiktovanou disciplínu. My konáme svoji povinnost. Přijeďte na frontu a prohlédněte si naši organizaci! Později my přijedeme do Barcelony a zkontrolujeme vaši disciplínu, vaši organizaci a vaši kontrolu!

Na frontě nepanuje ani chaos, ani nedostatek disciplíny. Všichni máme silný smysl pro zodpovědnost. Víme, čím jste nás pověřili. Můžete spát klidně. Pamatujte ale, že jsme zanechali Barcelonu ve vašich rukou. Požadujeme zodpovědnost a disciplínu také od vás. Ukažme svoji schopnost zabránit vytvoření nových rozdílů po skončení naší války proti fašismu. Ti, kteří chtějí, aby jejich hnutí bylo nejsilnější, napínají své síly špatným směrem. Proti tyranii je možná pouze jedna fronta, jedna organizace a pouze jeden druh disciplíny.“[10]

Posluchači si mysleli, že k revoluci již vlastně došlo – politicky i sociálně – a zbývá ji pouze vojensky dovršit: rozdrtit fašisty. Durruti a jeho soudruzi ztělesňovali energii, která nečekala až na rok 1936, aby střemhlav zaútočila na stávající svět. Ale ani všecka bojová vůle na celém světě nestačí, když dělníci všechny své údery zaměří pouze na jednu formu státu a ne na stát jako takový. Přistoupit v polovině roku 1936 na frontovou válku znamenalo ponechat sociální a politické zbraně v rukou buržoazie v zázemí a navíc připravit vojenskou akci o původní elán, který čerpala z jiného terénu, z toho jediného, kde má proletariát navrch. Jak psala „Holandská levice“:

„Chtějí-li dělníci skutečně vybudovat obrannou frontu proti Bílým, mohou tak učinit pouze tehdy, když sami uchopí politickou moc a ne, když ji ponechají v rukou vlády Lidové fronty. Jinými slovy, obrana revoluce je možná pouze prostřednictvím diktatury proletariátu a nikoli pomocí spolupráce všech antifašistických stran… Proletářská revoluce má své těžiště ve zničení staré státní mašinérie a vykonávání centrálních mocenských funkcí přímo samotnými dělníky.“[11]

V létě roku 1936 nacionalisté ani zdaleka neměli rozhodnou vojenskou převahu a neovládali ani jediné velké město. Jejich hlavními silami byla Cizinecká legie a maročtí „Mauři“. Francie a Španělsko si v roce 1912 rozdělily Maroko na dva protektoráty, ale to se od té doby bouřilo proti koloniálním snům obou zemí. Španělská královská armáda tam v roce 1921 utrpěla těžkou porážku především kvůli dezerci marockých jednotek. Navzdory francouzsko-španělské spolupráci skončila Rífská válka (v níž se vyznamenal jistý generál jménem Franco) teprve tehdy, až v roce 1926 Abd-el-Krim kapituloval. O deset let později by vyhlášení okamžité a bezpodmínečné nezávislosti španělského Maroka přinejmenším vyvolalo neklid v úderných jednotkách reakce. Republika toto řešení samozřejmě ihned zavrhla pod spojeným nátlakem konzervativních kruhů a demokratické Anglie a Francie, které nebyly příliš nadšené možným rozpadem svých vlastních impérií. V té samé době navíc francouzská Lidová fronta nejen, že odmítla svým koloniálním podřízeným zaručit jakoukoli reformu hodnou svého jména, ale dokonce rozpustila Etoile Nord-Africaine, proletářské hnutí v Alžírsku.

Každý ví, že politika „nevměšování“ do španělských událostí byla fraška. Pouhý týden po puči Londýn oznámil své odmítavé stanovisko k jakýmkoli dodávkám zbraní pro tehdejší zákonnou španělskou vládu a svoji neutralitu v případě, že bude do konfliktu zatažena Francie. Demokratická Anglie tudíž stavěla republiku a fašismus na stejnou rovinu. Výsledkem bylo, že Blumova a Thoresova Francie poslala pár letadel, zatímco Německo a Itálie vyslaly celé divize i se zásobami. Co se týče Interbrigád ovládaných Sovětským svazem a komunistickými stranami, jejich vojenská hodnota přišla velmi draho, jmenovitě byla vykoupena eliminací jakékoli opozice proti stalinismu v řadách dělnické třídy. Bylo to právě na začátku roku 1937, po prvních dodávkách zbraní, kdy Katalánsko odstranilo Nina z jeho postu poradce na ministerstvu spravedlnosti.

Při vysvětlování průběhu otevřeně „sociální“ války – průběhu fakticky utvářeného vnitřní dynamikou antifašismu – bylo pojímání dějin omezené na seznam bitev, kanónů a strategií sotva kdy ještě nejapnější. Revoluční elán na počátku zlomil elán nacionalistů. Pak dělníci akceptovali zákonnost: konflikt uvíznul na mrtvém bodě a posléze se institucionalizoval. Od konce roku 1936 milicionářské kolony uvízly při obléhání Zaragozy. Stát vyzbrojoval pouze ty vojenské jednotky, kterým věřil, tj. ty, které nekonfiskovaly vlastnictví. Do začátku roku 1937 tak v uboze vybavených milicích POUM, které bojovali proti frankistům se starými puškami, byl revolver luxusem. Ve městech se milicionáři objímali kolem ramen s perfektně vystrojenými vojáky pravidelné armády. Fronty se zasekly stejně jako barcelonští proletáři, když stáli proti policii. Posledním vzepětím energie bylo republikánské vítězství u Madridu. Brzy nato vláda nařídila soukromým osobám, aby odevzdaly své zbraně. Tento dekret bezprostředně příliš neúčinkoval, ale odhalil nestydatou vůli odzbrojit lid. Morálku podkopávalo zklamání a podezření. Válku byla stále více v rukou specialistů. Nakonec republika začala ztrácet půdu pod nohama, jelikož se z antifašistického tábora vytratil jakýkoli sociální obsah a revolučnost.

Redukováním revoluce na válku se sociální otázka simplifikuje a falzifikuje do podoby alternativy „vítězství nebo prohra“ a jde jen o to „být nejsilnější“. Hlavní pak je mít disciplinované vojáky, logistickou převahu, kompetentnější důstojníky a podporu spojenců, jejichž politická povaha se zkoumá co nejméně. Kupodivu to vše znamená, že konflikt se dál a dál vzdaluje každodennímu životu. Je zvláštní vlastností války – dokonce i z hlediska jejích nadšených stoupenců – že nikdo nechce prohrát, ale všichni chtějí, aby skončila. Na rozdíl od revoluce – až na případ porážky – válka nepřekračuje práh domovů. Když se boj proti Frankovi transformoval ve vojenský konflikt, přestal být o osobním nasazení, ztratil svoji bezprostřední reálnost a stal se mobilizací shora jako v každé jiné válečné situaci. Po lednu 1937 podstatně ubylo dobrovolných rekrutů a občanská válka začala v obou táborech záviset hlavně na povinné vojenské službě. Výsledkem bylo, že ten, kdo se v červenci 1936 dal k milicím, a o rok později opustil svoji kolonu znechucen republikánskou politikou, mohl být zatčen a zastřelen jako „dezertér“!

V odlišných historických podmínkách vojenský vývoj od povstání k milicím a potom k pravidelné armádě, připomíná protinapoleonskou gerilovou válku (samotný termín byl tehdy výpůjčkou ze španělštiny) popisovanou Marxem:

„Srovnáním tří období gerilové války s politickými dějinami Španělska zjišťujeme, že představují tři příslušné stupně, do jakých se kontrarevolučnímu duchu vlády podařilo zchladit ducha lidu. Na počátku povstalo veškeré obyvatelstvo, pak partyzánskou válku vedly gerilové bandy, jejichž zálohami byly celé okresy, a nakonec zbyla jen corps francs, náchylné sklouznout k banditismu nebo klesnout až na úroveň pravidelných pluků.“[12]

V roce 1936 stejně jako v roce 1808 nelze vývoj vojenské situace vysvětlovat výlučně a ani především pomocí válečného umění, protože plyne z poměru politických a společenských sil a z jeho modifikování protirevolučním směrem. Kompromis evokovaný Durrutim – nezbytnost jednoty za každou cenu – mohl jedině přinést vítězství nejprve republikánskému státu (nad proletariátem) a pak frankistickému státu (nad republikou).

Ve Španělsku tedy proběhl začátek revoluce, ale ta se obrátila ve svůj opak, jelikož proletáři, přesvědčeni, že fakticky drží moc, vložili svoji důvěru ve stát, že bude bojovat proti Frankovi. Na tomto základě byly mnohočetné podvratné iniciativy a opatření přijaté ve výrobě a každodenním životě odsouzeny k zániku tou prostou a strašnou skutečností, že se odehrávaly ve stínu nedotčené státní struktury, jež byla původně odstavena a pak zase oživena potřebami války proti Frankovi, kterýžto paradox se většině tehdejších revolučních skupin neodhalil. Aby se přeměny, bez nichž se revoluce stává prázdným pojmem, upevnily a rozšířily, bývaly by se musely postulovat jako antagonistické vůči státu, jasně chápanému jako protivník.

Potíží bylo, že dvojvládí po červenci 1936 existovalo jen zdánlivě. Nejen, že nástroje proletářské moci, které vzešly z povstání a ty, které následně dohlížely na socializace, tolerovaly stát, ale udělily státu primát v boji proti Frankovi, jako kdyby bylo takticky nezbytné projít na cestě k Frankově porážce přes stát. Řečeno „realisticky“, útěk k tradičním vojenským metodám, akceptovaný krajní levicí (včetně POUM a CNT) ve jménu efektivity, se takřka bez výjimky ukázal jako neefektivní. Po šedesáti letech lidé tuto skutečnost stále odsuzují. Demokratický stát je ale stejně málo uzpůsoben pro ozbrojený boj proti fašismu jako pro zastavení jeho pokojného nástupu k moci. Státy se obvykle zdráhají mít co do činění se sociální válkou a obyčejně se sbratřování obávají, než aby ho podněcovaly. Když se v Guadalajaře antifašisté obrátili na italské vojáky vyslané Mussolinim jako dělníci, skupina Italů přeběhla. Tato epizoda však zůstala výjimkou.

Od bitvy o Madrid (březen ’37) až ke konečnému pádu Katalánska (únor ’39) se na bitevním poli rozkládala mrtvola potracené revoluce. Lze tedy hovořit o válce ve Španělsku, ale ne o revoluci. Tato válka se odvíjela na základě své prvořadé funkce, kterou bylo vyřešit kapitalistický problém: ustavit ve Španělsku legitimní stát, kterému se podaří rozvíjet národní kapitál a zároveň udržet lidové masy pod kontrolou. V únoru 1939 surrealista a (posléze) trockista Benjamin Péret analyzoval konzumaci porážky následovně:

„Dělnická třída… nejprve ztratila ze zřetele své vlastní cíle a teď už nevidí žádný naléhavý důvod nechat se zabíjet při obraně buržoazně demokratického klanu před fašistickým klanem, tj. v poslední instanci, při obraně anglo-francouzského kapitálu před italsko-německým imperialismem. Občanská válka se postupně stala imperialistickou válkou.“[13]

Stejný rok Bruno Rizzi učinil podobný komentář ve své eseji o „kolektivním byrokratismu“ v SSSR:

„Staré demokracie hrají hru na antifašistickou politiku, aby nevzbudily spícího psa. Proletáře je vždy třeba držet v klidu… staré demokracie krmí dělnickou třídu antifašismem… Španělsko se proměnilo v masakr proletářů všech národností, aby se uklidnili vzpurní revoluční dělníci a prodaly se výrobky těžkého průmyslu.“

Oba tábory nepopiratelně měly celkem odlišné sociologické složení. Jestliže buržoazie byla přítomna na obou stranách, tak nesmírná většina dělníků a chudých rolníků podporovala republiku, a archaická a reakční vrstva (pozemkoví vlastníci, malorolníci, klérus) se šikovala za Frankem. Tato třídní polarizace poskytla republikánskému státu aureolu pokrokovosti, ale nezakrývá dějinný smysl konfliktu o nic více, než masové členství dělnické třídy v socialistických či stalinistických stranách vypovídá o jejich podstatě. Podobná fakta jsou sice reálná, ale podružná oproti společenské funkci těchto stran: protože se fakticky jednalo o zdola vycházející tělesa, dokázaly kontrolovat každé proletářské vzbouření nebo se proti němu postavit. Podobně i v republikánské armádě bylo mnoho dělníků, ale za jakým účelem, s kým a pod čím velením bojovali? Položit si tuto otázku znamená rovnou si na ni odpovědět, pokud si ovšem nemyslíte, že je možné bojovat proti buržoazii ve spojenectví s buržoazií.

„Občanská válka je nejvyšším výrazem třídního boje,“ napsal Trockij v Jejich morálce a naší (1938). Pravda… pokud tedy dodáme, že od „náboženských válek“ až po dnešní nepokoje v Irsku či Libanonu, občanská válka je také – a vlastně ze všeho nejčastěji – formou nerealizovatelného nebo selhavšího sociálního boje: když se třídní proklady nemohou projevit jako takové, vybuchují v podobě ideologických nebo etnických bloků a ještě více oddalují jakoukoli emancipaci člověka.

Anarchisté ve vládě

Sociální demokracie v srpnu 1914 „nekapitulovala“ jako boxer, když hodí ručník do ringu: opsala normální trajektorii mocného hnutí, které bylo svojí rétorikou internacionalistické, ale ve skutečnosti se již před dlouhou dobou stalo hluboce národním. SPD v roce 1912 sice možná byla vůdčí volební silou v Německu, ale mocná byla pouze za účelem reformy v rámci kapitalismu a podle jeho zákonů, což například znamenalo akceptaci kolonialismu a rovněž války, když se stala jediným možným řešením sociálních a politických rozporů.

Stejně tak integrace španělského anarchismu do státu v roce 1936 je překvapující jen tehdy, zapomínáme-li na jeho povahu: CNT byla odborovou organizací, sice nepochybně originální, ale přesto odborovou organizací a neexistuje nic jako protiodborové odbory. Jeho funkce toto těleso transformovala. Ať má původně jakékoli ideály, každý permanentní organismus na obranu námezdně pracujících jako námezdně pracujících se stává zprostředkovatelem a později usmiřovatelem. Dokonce, i když se nachází v rukou radikálů, dokonce i když je potlačována, taková instituce se nutně musí vymknout kontrole členské základny a změnit se v nástroj zprostředkování. Přestože CNT mohla být anarchistickými odbory, byla nejprve odbory a až potom byla anarchistická. Mezi členskou základnou a předákem sedícím se šéfy za jedním stolem sice zela velká propast, ale jako celek se CNT od UGT příliš nelišila. Oboje odbory pracovaly na modernizaci a racionální správě ekonomiky: stručně řečeno, na socializaci kapitalismu. Hlasování socialistů pro válečné půjčky v srpnu 1914 a účast anarchistických předáků ve vládě – nejprve v Katalánsku (září ’36) a pak i ve Španělské republice (listopad ’36) tak spojuje jedna nit. Malatesta již v roce 1914 označil ty své soudruhy (včetně Kropotkina), kteří akceptovali obranu národa, za „vládní anarchisty“.

CNT byla již velmi dlouho jak institucionalizovaná, tak podvratná. Rozpory skončily při všeobecných volbách roku 1931, kdy se CNT vzdala svého antiparlamentního postoje a žádala masy, aby volily republikánské kandidáty. Anarchistická organizace se měnila v „odbory aspirující na dobytí moci“, které „nevyhnutelně povede k diktatuře nad proletariátem.“[14]

Od jednoho kompromisu ke druhému, CNT došla až k tomu, že se zříkala protistátnosti, která byla jejím raison d’être, a vydrželo jí to i poté, co republika a její ruský spojenec či pán v květnu ’37 – o všem, co následovalo ve vězeních a tajných mučírnách, ani nemluvě – ukázali svoji skutečnou tvář. Podobně jako POUM i CNT fakticky odzbrojovala proletáře, když je vyzývala, aby vzdali boj proti oficiální i stalinistické policii, která byla pevně odhodlána skoncovat s nimi. Jak řekli GIC:

„…CNT patřila mezi ty, kdo nesli hlavní odpovědnost za rozdrcení povstání. Demoralizovala proletariát ve chvíli, kdy tento vyrazil do boje proti demokratickým reakcionářům.“[15]

Někteří radikálové se dokonce dočkali hořkého překvapení, když se octli ve vězení spravovaném starým anarchistickým soudruhem, jenž pozbyl jakoukoli skutečnou moc nad tím, co se v jeho věznici děje. A aby toho bylo ještě více, delegace CNT, která odjela do Sovětského svazu žádat o materiální pomoc, ani nevznesla otázku moskevských procesů.

Všechno pro antifašistický boj!

Všechno pro kanóny a pušky!

Ale i tak, mohli by někteří lidé namítnout, anarchisté jsou ze své podstaty proti viru státnosti očkováni. Není snad anarchismus úhlavním nepřítelem státu? Ano, ale…

Někteří marxisté jsou schopni odrecitovat celé stránky z Občanské války ve Francii o zničení státní mašinérie a citovat onu pasáž ze Státu a revoluce, kde Lenin říká, že jednoho dne budou kuchaři spravovat společnost namísto politiků. Ale ti samí marxisté jsou zároveň schopni praktikovat to nejservilnější uctívání státu, jakmile v něm spatří činitele pokroku nebo dějinné nutnosti. Protože si budoucnost představují jako kapitalistickou socializaci bez kapitalistů, jako svět stále založený na námezdní práci, ale rovnostářsky, demokratizovaně a plánovitě, vše je připravuje na to, aby akceptovali stát (samozřejmě přechodný) a dokonce šli do války za kapitalistický stát, který považují za špatný, proti jinému státu, jejž považují za horší.

Anarchismus přeceňuje státní moc, neboť za hlavního nepřítele považuje autoritu, a zároveň podceňuje setrvačnou sílu státu.

Stát je garantem, nikoli tvůrcem společenských vztahů. Stát reprezentuje a sjednocuje kapitál, ale není ani motorem ani středobodem kapitálu. Z nepopiratelné skutečnosti, že španělské masy byly ve zbrani, si anarchismus vyvodil, že stát ztrácí svoji podstatu. Podstata státu ale nespočívá v jeho institucionálních formách, nýbrž v jeho sjednocující funkci. Stát zajišťuje svazek, který si lidské bytosti mezi sebou nemohou utvořit samy a ani se ho utvořit neodvažují, a vytváří síť služeb, které jsou jak parazitické, tak reálné.

V létě 1936 možná státní aparát v republikánském Španělsku mohl vypadat bezprizorně, protože přežíval jen jako rámec schopný shromažďovat kusy kapitalistické společnosti, aby je jednoho dne znovu spojil dohromady. Mezitím dál žil v sociální hibernaci. Pak nabral novou sílu, když se uvolnily nebo rozpadly vztahy vytvořené subverzí. Obnovil své orgány, a jakmile se vyskytla příležitost, uchopil kontrolu nad těmi tělesy, jejichž vznik zapříčinila subverze. Nač se pohlíželo jako na prázdnou skořápku, to se ukázalo nejen jako schopné obrody, ale také schopné fakticky vyprázdnit paralelní formy moci, o nichž si revoluce myslela, že ji nejlépe ztělesňují.

Finální ospravedlnění své role, s nímž CNT přišla, se rovná představě, že vláda již ve skutečnosti žádnou moc nedržela, protože se jí de facto zmocnilo dělnické hnutí.

…vláda přestala být silou utlačující dělnickou třídu stejně, jako stát již není organismem rozdělujícím společnost na třídy. A pokud členové CNT budou pracovat v rámci státu a vlády, lid bude utlačován stále méně a méně.“[16]

Anarchismus nefetišizuje stát o nic méně než marxismus a představuje si jej jako cosi místně inkarnovaného. Již Blanqui vrhal svůj ozbrojený houfec do útoků proti radnicím a kasárnám, alespoň však nikdy netvrdil, že své činy zakládá na proletářském hnutí, nýbrž pouze na menšině, která měla vyburcovat lid. O sto let později CNT prohlašovala, že ve srovnání s hmatatelnou realitou „sociálních organizací“ (tj. milice, odbory) je španělský stát pouhý přelud. Ale existence státu, jeho raison d’être, spočívá v překrytí nedostatků „občanské“ společnosti systémem vztahů, pojítek a soustředění sil, administrativní, policejní, soudní a vojenskou sítí, která funguje jako záloha „odložená“ na kritické časy, čekající jen na chvíli, až policejní vyšetřovatel bude moci čmuchat v aktech sociálního pracovníka. Revoluce nemusí „dobýt“ žádnou Bastilu, policejní stanici nebo místodržitelský palác: jejím úkolem je zneškodnit nebo zničit všechno, z čeho tato místa čerpají své opodstatnění.

Vzestup a pád kolektivizací

Hloubka a šíře průmyslových a agrárních socializací po červenci 1936 nebyla nějakou šťastnou náhodou dějin. Marx si všímal španělské tradice lidové autonomie a propasti mezi lidem a státem, které se projevily v protinapoleonské válce a pak v revolucích 19. století, které obrodily prastarý komunální odpor vůči dynastické moci. Postřehnul, že absolutistická monarchie neotřásla nejrůznějšími vrstvami, aby tak vytvořila moderní stát, ale spíše nechala živé síly země nedotčené. Napoleon tak mohl Španělsko vidět jako „mrtvolu“,

„…ale byl-li španělský stát vskutku mrtev, pak španělská společnost byla plná života“ a „čemu v moderním slova smyslu říkáme stát, se ve skutečnosti zhmotňuje pouze v armádě, ve výlučně ‘provinčním’ životě lidu.“[17]

Ve Španělsku roku 1936 se uskutečnila buržoazní revoluce a bylo marné snít o scénářích typu 1917, ani nemluvě o letech 1848 nebo 1789. Avšak dominovala-li buržoazie politicky a kapitál ekonomicky, ani zdaleka nevytvářely jednotný vnitřní trh a moderní státní aparát, nepodřídily si společnost jako celek a neovládly lokální život s jeho partikularismem. Podle Marxe v roce 1854 „despotická“ vláda koexistovala s nedostatkem jednoty, který sahal až k rozdílným měnám a daňovým systémům: o 80 let později měl jeho postřeh stále ještě určitou platnost. Stát nebyl schopen ani stimulovat průmysl ani provést agrární reformu; nemohl ani extrahovat ze zemědělství zisky nutné pro akumulaci kapitálu, ani sjednotit provincie a nedařilo se mu potlačovat proletáře z měst a venkova.

Bylo tak téměř přirozené, že otřes v červenci ’36 dal na okraji politické moci povstat sociálnímu hnutí, jehož reálné projevy sice obsahovaly komunistický potenciál, ale později je znovu absorboval stát, kterému umožnily zůstat nedotčený. První měsíce revoluce, která se již nacházela na ústupu, ale jejíž rozsah stále zakrýval její debakl, vypadaly jako proces štěpení: každý region, komuna, podnik, kolektiv a obec unikaly centrální autoritě, aniž by na ni fakticky zaútočily, a hodlaly žít jinak. Anarchismus a dokonce i regionalismus POUM jsou výrazem této španělské originálnosti, kterou nemůžeme správně pochopit, pokud vidíme pouze negativní stránku tohoto „pozdně“ kapitalistického vývoje. Ani porážka v roce 1937 nevymýtila elán stovek tisíců dělníků a rolníků, kteří se zmocnili půdy, továren, městských částí, vesnic, přičemž zabavovali majetky a socializovali výrobu s takovou autonomií a solidaritou v každodenním životě, že ohromovaly jak pozorovatele, tak samotné účastníky.[18] Komunismus je rovněž opětovným přisvojením si podmínek existence.

Je to smutné, ale jestliže tyto nespočetné činy a skutky, často přetrvávající několik let, svědčí (stejně jako svým způsobem ruská a německá zkušenost) o komunistickém hnutí přetvářejícím celou společnost a o jeho úžasných podvratných schopnostech, když se vynoří ve velkém měřítku, je rovněž pravda, že jeho osud byl zpečetěn již od léta 1936. Španělská občanská válka prokázala jak revoluční energii komunitních svazků a forem, které kapitál sice prodchnul, ale přesto je dennodenně nereprodukoval, tak rovněž jejich neschopnost samy o sobě dokončit revoluci. Absence útoku proti státu odsoudila ustavování odlišných vztahů k fragmentární samosprávě zachovávající obsah a často i formy kapitalismu, zejména pak peníze a dělbu činností podle jednotlivých podniků. Jakékoli přetrvání námezdní práce zachovává hierarchii funkcí a příjmů.

Komunistická opatření by bývala mohla podrýt společenské základny obou států (republikánského a nacionalistického), a to třebas jen rozřešením agrární otázky: v 30. letech 20. století více než polovina obyvatel trpěla hladem. Na povrch sice vyvřela podvratná síla, přičemž se do popředí dostala ta nejutlačovanější vrstva, ti, kdo byli „politickému životu“ nejvíce vzdáleni (např. ženy), ale nedokázala dojít až do konce a vykořenit samotné základy systému.

Dělnické hnutí v hlavních průmyslových zemích tehdy korespondovalo s těmi regiony světa, které socializovalo totální panství kapitálu nad společností, a kde byl komunismus v důsledku této socializace jak blíže na dosah, tak zároveň dále, protože se všechny vztahy rozkládaly do podoby zboží. Nový svět se v těchto zemích nejčastěji chápal jako dělnický svět, dokonce jako svět průmyslový.

Španělský proletariát byl naopak nadále formován pronikáním kapitálu do společnosti, které bylo spíše kvantitativní než kvalitativní. Z této skutečnosti čerpal jak svoji sílu, tak i slabost, jak dosvědčují tradice a dožadování se autonomie představované anarchismem.

„Za posledních sto let nedošlo v Andalusii ani k jedinému povstání, které by nevyústilo ve vytváření komun, rozdělování půdy, rušení peněz a vyhlášení nezávislosti… Dělnický anarchismus byl velmi podobný. I oni požadovali předně možnost řídit si svoji průmyslovou komunitu nebo své odbory sami a následně zkrácení pracovní doby a snížení úsilí požadovaného od každého…“[19]

Jednou z hlavních slabin byl postoj k penězům. „Zrušení peněz“ má smysl pouze tehdy, znamená-li víc než jen nahrazení jednoho nástroje k měření hodnoty jiným (třeba pracovními kupóny). Jako většina radikálních skupin, ať si říkaly marxistické nebo anarchistické, ani španělští proletáři nepohlíželi na peníze jako na výraz a abstrakci skutečných vztahů, ale jako na měrný nástroj, účetní pomůcku a redukovali tak socialismus na jinou správu stále těch stejných kategorií a základních komponent kapitalismu.

Opatření přijatá proti zbožním vztahům neselhala kvůli moci UGT (který byl proti kolektivizacím) nad bankami. Uzavření soukromých bank a centrální banky skoncuje s kupeckými vztahy, pouze pokud jsou výroba a život organizovány způsobem již nezprostředkovávaným komoditou a pokud takováto pospolitá výroba a život postupně začnou dominovat celku společenských vztahů. Peníze nejsou „zlem“, které se musí odstranit z jinak „dobré“ výroby, ale projevem (dnes stále nehmotnějším) zbožního charakteru všech stránek života. Nelze je zničit likvidací symbolů, ale pouze tehdy, když odumře směna jako společenský vztah.

Bez peněz se ve skutečnosti dokázaly obejít pouze zemědělské kolektivy a často tak činily za pomoci lokálních měn, kdy se kupóny často používaly jako „vnitřní peníze“. Někdy byly peníze odevzdávány kolektivu. Někdy dělníci dostávali poukázky podle velikosti svých rodin, nikoli podle množství odvedené práce („každému podle jeho potřeb“). Někdy peníze nehrály vůbec žádnou roli: zboží bylo sdíleno. Převládal rovnostářský duch a také odmítání „luxusu.“[20] Avšak neschopny rozšířit nezbožní vztahy mimo nejrůznější autonomní zóny, které neskýtaly prostor pro globální jednání, sověty, kolektivy a osvobozené vesnice se proměnily v prekérní komunity a dříve či později byly buď zničeny zevnitř, nebo násilně potlačeny fašisty… či republikány. V Aragonu se v tomto ohledu zvláště činila kolona stalinisty Lístera. Když vstoupila do vesnice Calanda, jeho prvním činem bylo napsat na zeď: „Kolektivizace jsou krádež.“

Kolektivizovat nebo komunizovat?

Již od dob První internacionály anarchismus stavěl kolektivní přivlastnění výrobních prostředků proti sociálně demokratickému etatismu. Nicméně obě vize mají stejné východisko: potřebu kolektivního řízení. Skutečným problémem však je: řízení čeho? Samozřejmě, že to, co sociální demokracie prováděla shora, byrokraticky, španělští proletáři praktikovali zdola, se zbraní v ruce, a každý jedinec byl odpovědný všem ostatním, a takto odebírali půdu a továrny menšině specializované na organizování a vykořisťování druhých. Stručně řečeno, byl to opak podílu na řízení v podobě socialistických nebo stalinistických odborových funkcionářů sedících v Uhelné správní radě. Nicméně skutečnost, že produkci svého materiálního života vezme do vlastních rukou kolektivita a ne stát či byrokracie, ještě sama o sobě neodstraňuje kapitalistický charakter tohoto života.

Námezdní práce znamená průchod každé činnosti – ať už se jedná o cokoli, od orání pole až po tištění novin – skrze formu peněz. Tyto peníze onu činnost umožňují a zároveň jsou jí rozmnožovány. Nivelizace mezd, kolektivní rozhodování o všem možném a nahrazení měny k odstranění námezdní práce nikdy nestačilo. Co spojují peníze, nemůže být svobodné a dříve či později to jimi bude ovládnuto.

Nahradit na lokální bázi konkurenci asociací byl zaručený recept na katastrofu. Protože zrušil-li skutečně kolektiv soukromé vlastnictví ve svém rámci, tak se zároveň vztyčil jako svébytná entita a jako konkrétní prvek mezi dalšími prvky v celkové ekonomice a tedy jako soukromý kolektiv, nucený kupovat a prodávat, obchodovat s vnějším světem, čímž se z něj obratem stal podnik, který chtě nechtě musel hrát svou roli v regionální, národní a světové konkurenci nebo zaniknout.

Můžeme se jen zaradovat nad skutečností, že polovina Španělska implodovala: co mainstreamový názor nazývá „anarchií“, je nezbytnou podmínkou revoluce, jak ve své době napsal Marx. Ale podvratný dopad těchto hnutí se odehrával na bázi odstředivé síly. Oživené komunitní svazky totiž také každého uzamkly v jeho vesnici a barrio, jako by šlo o to objevit jakýsi ztracený svět a degradované lidství a postavit dělnickou čtvrť proti metropoli, samosprávnou komunu proti obrovské kapitalistické doméně, venkov obyčejných lidí proti komercionalizovanému městu, stručně řečeno, postavit chudé proti bohatým, malé proti velkému a lokální proti mezinárodnímu, a přitom zapomínat, že družstvo je často tou nejdelší cestou ke kapitalismu.

Není revoluce bez zničení státu. Ale jak ho zničit? Odrazit ozbrojené bandy, zbavit se státních struktur a zvyklostí, vytvořit nové mody debaty a rozhodování – všechny tyto úkoly jsou neuskutečnitelné, nejdou-li ruku v ruce s komunizací. My nechceme „moc“, chceme moc změnit celý náš život. Jestliže se jedná o historický proces na několik generací, lze si pak v tomto časovém rámci představit, že se bude za jídlo a bydlení dál platit mzdami? Má-li být revoluce prvně politická a až později sociální, vytvoří aparát, jehož jedinou funkcí bude boj proti stoupencům starého světa, tj. negativní funkce represe, systém kontroly, který nebude spočívat na jiném obsahu, než na svém „programu“ a vůli uskutečnit komunismus až to jednoho dne podmínky konečně dovolí. Takto se revoluce ideologizuje a legitimizuje zrod specializované vrstvy, určené, aby dohlížela na tento proces zrání a očekávání stále zářného pozítřku. Samotnou podstatou politiky je, že není schopna a nechce nic změnit: politika spojuje, co je odloučeno, aniž by šla kamkoli dál. A v tom je moc, která řídí, spravuje, dohlíží, uklidňuje, potlačuje: prostě je.

Politické panství (v němž celá jedna myšlenková škola spatřuje problém číslo jedna) plyne z neschopnosti lidských bytostí řídit se samy a organizovat si svůj život a činnost. Toto panství přetrvává pouze prostřednictvím radikálního vyvlastnění, které charakterizuje proletáře. Až se všichni budou podílet na produkci své existence, schopnost nátlaku a útlaku, která je nyní v rukou státu, přestane fungovat. Stát je všemocný, protože společnost námezdní práce nás připravuje o prostředky k živobytí, výrobě a komunikaci a nezastavuje se ani před vpádem do kdysi soukromého prostoru a našeho emočního života. Nejlepší zárukou proti tomu, aby nad námi opětovně vznikla nová mocenská struktura, je co nejhlubší přisvojení si podmínek existence, a to na všech úrovních. Například, i když nechceme, aby si každý samostatně vyráběl elektřinu ve sklepě, Leviatanovo panství vychází rovněž ze skutečnosti, že energie (příznačný pojem, jehož synonymem je v angličtině slovo „moc“) nás činí závislými na průmyslových komplexech, které – ať už jsou jaderné či nikoli – nevyhnutelně zůstávají nám vnější a vymykají se jakékoli kontrole.

Představovat si zničení státu jako ozbrojený boj proti policii a armádě, znamená plést si část s celkem. Komunismus je především aktivitou. Způsob života, v němž muži a ženy produkují svoji společenskou existenci tak, že se vznik oddělených mocí paralyzuje nebo reabsorbuje.

Alternativu zastávanou Bordigou, „Máme převzít továrnu, nebo převzít moc?“ (Il Soviet, 20. února 1920), lze a je třeba překonat. My neříkáme, že je jedno, kdo řídí výrobu, zda manažeři nebo rada, protože to, na čem záleží, je výroba bez hodnoty. Říkáme, že dokud pokračuje výroba pro hodnotu, dokud je oddělená od zbytku života, dokud si lidstvo kolektivně neprodukuje způsoby a prostředky existence, dokud existuje „ekonomika“, do té doby každá rada nevyhnutelně pozbude svou moc ve prospěch manažerů. A v tom se lišíme jak od „radovců“, tak od „bordigistů“, a proto nám ti první nejspíše budou říkat „bordigisté“ a ti druzí zase „radovci“.

Opouštíme 20. století?

Španělský debakl v letech 1936-37 je symetrický k ruskému debaklu v letech 1917-21. Ruští dělníci se dokázali chopit moci, ale nikoli ji použít ke komunistické transformaci. Zaostalost, hospodářský rozvrat a mezinárodní izolace však samy o sobě nevysvětlují výslednou degeneraci. Perspektiva renesance v nové formě pospolitých zemědělských struktur, kterou načrtnul Marx a která možná byla jiným způsobem aplikovatelná po roce 1917, byla v té době zcela nemyslitelná. Ponecháme-li stranou Leninovo vychvalování taylorismu a Trockého ospravedlňování militarizované práce, tak pro takřka všechny bolševiky a drtivou většinu Třetí internacionály – včetně Komunistické levice – socialismus znamenal kapitalistickou socializaci plus sověty a zemědělství budoucnosti si představovali jako demokraticky řízené velkostatky. (Rozdíl – a to důležitý! – mezi Německo-holandskou levicí a Kominternou spočíval v tom, že levice brala sověty a dělnickou demokracii vážně, zatímco ruští komunisté – jak prokázala jejich praxe – v nich neviděli nic více než taktická hesla.)

Bolševici jsou tou nejlepší ilustrací, co se stane moci, která je pouze mocí, a která se musí udržet bez toho, aby příliš měnila reálné podmínky.

Revoluci od reformy neodlišuje to, že revoluce je násilná, ale že spojuje povstání s komunizací. Ruská občanská válka byla sice vyhrána v roce 1919, ale zpečetila osud revoluce, protože vítězství nad Bílými bylo dosaženo bez komunizování společnosti a skončilo novou státní mocí. Otto Rühle ve své práci Hnědý fašismus, rudý fašismus z roku 1939 poukázal na to, jak francouzská revoluce zrodila vojenskou strukturu a strategii adekvátní jejímu sociálnímu obsahu. Ta spojila buržoazii s lidem, ale ruské revoluci se nepodařilo vytvořit armádu založenou na proletářských principech. Rudá armáda, kterou Polsko porazilo v roce 1920, stěží měla ještě nějakou revoluční hodnotu. Již v polovině roku 1918 Trockij situaci shrnul třemi slovy: „práce, disciplína, pořádek“.

Zcela logicky a přinejmenším zpočátku i v dobré víře se sovětský stát snažil za každou cenu udržet – nejprve s vyhlídkou na světovou revoluci, pak sám pro sebe, přičemž absolutní prioritou bylo udržet jednotu společnosti, která se rozpadala. Na jednu stranu se tak vysvětlují ústupky vůči drobnému rolnickému vlastnictví, po kterých následovaly rekvizice, což obé vyústilo v další rozvrat jakéhokoli pospolitého života nebo výroby. Na druhou stranu se tak vysvětlují i represe proti dělníkům a jakékoli opozici uvnitř strany.

V lednu 1921 se kruh uzavřel. Revoluční vlna, kterou v roce 1917 uvedly do pohybu vzpoury a základní demokratické požadavky, skončila stejnou situací – až na to, že tentokrát proletáře potlačoval „proletářský“ stát. Moc, která se dostává až do bodu, kdy masakruje kronštadtské vzbouřence ve jménu socialismu, který nebyla s to uskutečnit, a toto své konání ospravedlňuje pomocí lží a pomluv, pouze demonstruje, že již nemá žádný komunistický charakter. Lenin fyzicky zemřel v roce 1924, ale revolucionář Lenin zemřel jako hlava státu v roce 1921, ne-li dříve. Bolševismu nezbyla jiná možnost než se stát manažerem kapitalismu.

Jak se hypertrofovaná politická perspektiva snažila za každou cenu zlikvidovat všechny překážky, které nemohla podvrátit, Říjnová revoluce se rozložila v sebepožírající občanské válce. Jejím patosem byl patos moci, která – neschopna transformovat společnost – zdegenerovala v kontrarevoluční sílu.

Protože opustili svůj vlastní terén, proletáři ve španělské tragédii skončili jako zajatci konfliktu, v němž na obou stranách za frontovými liniemi byla přítomna buržoazie a její stát. V letech 1936-37 španělští proletáři nebojovali pouze proti Frankovi, ale také proti fašistickým zemím, proti demokraciím a frašce „nevměšování“, proti svému vlastnímu státu, proti Sovětskému svazu, proti…

„Italská“ a „Německo-holandská“ komunistická levice (včetně Matticka v USA) patřily k těm několika málo lidem, kteří období po roce 1933 definovali jako zcela protirevoluční, zatímco mnohé skupiny (například trockisté) neprodleně předpovídaly podvratný potenciál ve Francii, Španělsku, Americe atd.

Rok 1937 uzavřel dějinný moment, který se otevřel v roce 1917. Od této chvíle kapitál nebude akceptovat žádnou jinou pospolitost než svou vlastní, což znamenalo, že nadále nemohly existovat permanentní radikální proletářské skupiny významnějších rozměrů. Zánik POUM se rovnal konci starého dělnického hnutí.

V budoucí revoluční době nebudou těmi nejrafinovanějšími a nejnebezpečnějšími obránci kapitalismu lidé vyřvávající prokapitalistická a prostátní hesla, ale ti, kdo pochopili možný bod totální ruptury. Ani zdaleka proto nebudou velebit televizní reklamy a sociální submisivitu, nýbrž naopak budou navrhovat změnu života… ale za tímto účelem budou volat po předchozím vybudování skutečně demokratické moci. Podaří-li se jim opanovat situaci, vytváření této nové politické formy vyčerpá energii lidí, promarní radikální aspirace, a protože se prostředek stane cílem, znovu změní revoluci v ideologii. Proti nim a samozřejmě také proti otevřeně kapitalistické reakci bude jedinou cestou proletářů k úspěchu zmnohonásobování konkrétních komunistických iniciativ, které přirozeně budou často odsuzovány jako antidemokratické či dokonce jako… fašistické“. Boj za ustavení míst a momentů pro rokování a rozhodování, které umožňují autonomii hnutí, se ukáže jako neoddělitelný od praktických opatření zaměřených na změnu života.

…ve všech dosavadních revolucích zůstával vždy nedotčen způsob činnosti a že šlo jen o jiné rozvržení této činnosti, o nové rozdělení práce jiným osobám, zatímco komunistická revoluce je namířena proti dosavadnímu způsobu činnosti, odstraňuje práci a ruší panství všech tříd i třídy samy, protože ji provádí třída, která už ve společnosti za třídu neplatí, není za třídu uznávána, je už výrazem rozkladu všech tříd, národností atd. uvnitř nynější společnosti…“[21]


[1] Marx a Engels, Předmluva k ruskému vydání z roku 1882, Manifest komunistické strany (MEVS 1), str. 348.

[2]Starší verze tohoto textu vyšla v roce 1979 jako předmluva k výběru článků z Bilan o Španělsku 1936-39. Určité kapitoly z této předmluvy byly přeloženy do češtiny jako Fašismus a antifašismus a uveřejněny online Knihovničkou Starého krtka na www.kknihovna.wordpress.com.

[3] Například Daniel Guérin, Fascism and Big Business (New International, ročník 4., číslo 10, 1938).

[4] Angelo Tasca, The Rise of Italian Fascism 1918-1922 (Gordon 1976). Phillip Bourrinet, The Italian Communist Left 1927-1945 (ICC 1992).

[5] Viz Serge Bricianer, Anton Pannekoek and the Workers‘ Councils (Telos 1978) a Phillip Bourrinet, The German/Dutch Left (NZW 2003).

[6] Vernon Richards, Lessons of the Spanish revolution 1936-1939 (Freedom Press 1953). Michael Seidman, Workers Against Work during the Popular Front (UCLA 1993).

[7] Proletariër, vydávaný radoveckou skupinou v Haagu, 27. července 1936.

[8] Victor Alba, Spanish Marxism versus Soviet Communism: a History of the POUM (Transaction Press, 1988).

[9] Hold Katalánsku, duben 1938. V roce 1951 se této knihy neprodalo ani 1500 výtisků. V USA poprvé vyšla roku 1952.

[10] Boletín de Información, CNT-AIT-FAI, Via Layetana 32 y 34, Barcelona, 11. listopadu 1936.

[11] P.I.C., vydávala GIC, Amsterdam, říjen 1936.

[12] Marx, Revolutionary Spain, 1854 (MECW 13), str. 422.

[13] Clé, druhé číslo.

[14] P.I.C., německé vydání, prosinec 1931.

[15] Räte-Korrespondenz, červen 1937.

[16] Solidaridad Obrera, listopad 1936.

[17] Marx, citován Marií Laffranqueovou, „Marx et l’Espagne“ (Cahiers de l’ISEA, série S., č. 15).

[18] Mimo jiné: Orwell a Low & Brea, Red Spanish Notebook (City Lights, 1979).

[19] Gerald Brenan, The Spanish Labyrinth (Cambridge, 1990).

[20] Franz Borkenau, The Spanish Cockpit (Faber & Faber, 1937).

[21] Marx a Engels, Německá ideologie (MEVS 1), str. .

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: