Skip to content

Příspěvky k revolučnímu boji určené k diskusi, korekci a předně k neprodlenému uplatnění v praxi

19.3.2011

Text jednoho z čelních členů Situacionistické internacionály, Raoula Vaneigema, z roku 1974.

***

Kapitola 1: Společnost přežívání

1)        Měli jste někdy, třebas jen jedinkrát, chuť přijít pozdě do práce nebo z ní zdrhnout dřív? V tom případě jste si uvědomili, že:

a)        Čas strávený prací je časem dvojnásob ztraceným, protože dvojnásob promarněným:

            neboť mohl být stráven příjemněji milováním, sněním s otevřenýma očima, zábavou či koníčky; je to čas, který bychom jinak mohli svobodně strávit, jakkoli by se nám zachtělo;

            neboť nás ničí fyzicky i nervově.

b)        Čas strávený prací požírá většinu našeho života, protože formuje i naše tzv. „volno“, čas strávený spánkem, cestováním, jídlem nebo rozptýlením. Cítíme jej tedy ve všech součástech našich každodenních životů, které redukuje na řetěz momentů a míst, jež mají společnou tu stejnou prázdnotu, s níž se opakují, a tutéž sílící absenci skutečného žití.

c)        Čas strávený plněním povinnosti pracovat je komoditou. Všude, kde je komodita, tam je nutně i povinná práce a bezmála každá aktivita se začíná kousek po kousku připodobňovat povinné práci: vyrábíme, spotřebováváme, jíme a spíme pro zaměstnavatele nebo vůdce či pro stát nebo pro systém všeobecné komodity.

d)       Čím méně práce, tím více života.

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, která by každému z nás zaručovala právo disponovat se svým vlastním časem a prostorem a každý den si pro sebe budovat takový život, jaký si vybereme.

2)        Pocítili jste někdy, třebas jen jedinkrát, touhu již nikdy více nepracovat, aniž by na vás museli pracovat jiní? V tom případě jste si začali uvědomovat, že:

a)        I kdyby jediným cílem povinné práce byla jen produkce užitečných věcí, jako jsou ošacení, potraviny, nástroje, věci zajišťující život v pohodlí a tak dále, byla by každým coulem stejně tak utiskující, protože:

          dělník by byl pořád okrádán o plody své práce a podroben stejným zákonům, které vládnou honbě za ziskem a mocí;

          dělník by stále musel trávit prací desetkrát tolik času, než kolik by vyžadovala atraktivní organizace kreativity k tomu, aby měl každý k dispozici stonásobek produktu.

b)        Sice se chce, abychom tomu věřili, ale v komoditním systému, který panuje všude, není cílem povinné práce vyrábět zboží, které je pro všechny užitečné a přijatelné, ale prostě jen chrlit komodity bez ohledu na to, zda jsou užitečné, nebo se jedná jen o nepotřebné polutanty. Jediným smyslem komodit je udržovat zisky a moc vládnoucí třídy. V takovém systému každý pracuje bezúčelně a začínáme si to uvědomovat.

c)        Hromaděním a nahrazováním komodit povinná práce pouze zvětšuje moc šéfů, byrokratů, vůdců a ideologií. Vzbuzuje tedy v dělnících znechucení. Každé přerušení práce je způsobem, jak se znovu stáváme sami sebou a vzdorujeme těm, kdo nám brání, abychom byli sami sebou.

d)       Povinná práce produkuje jen komodity. Každá komodita je neoddělitelná od toho, co představuje. Povinná práce tak chrlí lži, produkuje svět lživých zastoupení, vzhůru nohama obrácený svět, kde představa zaujímá místo skutečnosti. V tomto spektakulárním, komoditním systému povinná práce produkuje sama o sobě dvě důležité lži:

          první lží je, že práce je užitečná a nezbytná a že je v zájmu každého, aby pracoval;

          druhou lží je povídačka, která má dělníky přesvědčit, že nikdy ze sebe nedokážou setřást námezdní otroctví a práci a že nemohou vybudovat radikálně novou společnost, postavenou na atraktivní kolektivní kreativitě a všeobecné samosprávě.

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, kde bude povinná práce nahrazena kolektivní kreativitou regulovanou přáními každého jedince a bezplatnou distribucí zboží nutného k uspokojování našich každodenních potřeb. Konec nucené práce znamená konec systému, kde všemu panuje zisk, hierarchická moc a všeobecné lži. Značí konec spektakulárního komoditního systému a otevírá dveře celkovému přezkoumání priorit. Honba za penězi a mocí ustoupí snaze o harmonizaci konečně uvolněných a uznaných entuziasmů.

3)        Stalo se vám někdy, že když jste nebyli v práci, cítili jste totéž zhnusení a únavu, jako v továrně? V tom případě jste pochopili, že:

a)        Továrna je všude kolem nás. Je ránem, vlakem, autem, zpustošeným venkovem, strojem, šéfem, vedoucím, domem, novinami, rodinou, odborovým svazem, ulicí, našimi nákupy, fotkami, naším platem, televizí, naším jazykem, naší dovolenou, školou, domácími pracemi, nudou, vězením, nemocnicí a nocí. Je časem a prostorem našeho každodenního přežívání. Je přivykáním si na opakující se pohyby a potlačené emoce, na emoce zakoušené prostřednictvím zástupných obrazů.

b)        Každá aktivita redukovaná na pouhou existenci je povinnou prací a veškerá povinná práce mění výrobek i výrobce v předměty pouhé existence, v komodity.

c)        Odmítnutí všeobecné továrny je všudypřítomné, neboť všudypřítomné jsou mezi proletáři sabotáž a vyvlastnění, což jim pořád ještě dovoluje čerpat určité potěšení ze zahálky, z milování nebo ze společenských kontaktů či klábosení, jídla, pití, snění nebo z přípravy na revolucionizaci každodenního života, když neopomíjí žádný z požitků, které jim skýtá to, že nejsou tak úplně odcizení.

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, kde city budou vším a nuda a práce ničím. Pouhé přežívání nám doposud brání, abychom skutečně žili. Nyní musíme postavit svět z hlavy na nohy a cenit si oněch záblesků autentického žití, které jsou v systému komodity a spektáklu odsouzeny k utajení a deformování… oněch chvil skutečné spokojenosti, bezmezné rozkoše a vášně.

4)        Pomysleli jste někdy na to, že svůj stroj použijete k výrobě nějakého nástroje pro použití mimo továrnu? V tom případě jste si uvědomili, že:

a)        Stroj produkuje protichůdné efekty podle toho, zda se používá ve prospěch zaměstnavatele a státu, či zda je použit dělníkem k jeho momentálnímu prospěchu.

b)        Princip zneužití spočívá v tom, že proti nepříteli použijeme přesně ty techniky a zbraně, které obvykle používá on proti nám.

c)        Protikladem povinné práce je kreativita jedince či skupiny. Proletáři aspirují na utváření svých vlastních životních podmínek, aby tak mohli přestat být proletáři. Kromě hrstky vzácných revolučních výbuchů tato potlačovaná kreativita doposud zůstává skrytá (využívání šéfova strojového parku, melouchaření, experimentace a hledání nových emocí a vzrušení).

d)       Vášeň tvořit chce být vším. Tato vášeň tvořit nutně znamená demolici komoditního systému a rekonstrukci našich každodenních životů a pojímá všechny naše vášně. Proto je zneužití techniky, které umožní kreativitě požívat veškerých přínosů techniky pro všechny, jediným způsobem jak skoncovat s prací a všudypřítomným rozškatulkováním (na manuální/intelektuální, práci/rekreaci, teorii/praxi, jedince/společnost, bytí/zdání).

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, v níž sklady a distribuční prodejny, továrny a samy technologie budou vlastnictvím stávkujících dělníků a pak všech jedinců seskupených do samosprávných jednotek.

5)        Zničili jste někdy záměrně výrobky, ještě když jely po výrobní lince nebo až ležely ve skladu? V tom případě jste pochopili, že:

a)        Boj dělníků proti komoditě je skutečně výchozím bodem revoluce. Jasně totiž odhaluje radost z toho, že jste sami sebou a že si všechno užíváte, a ukazuje, že toho lze dosáhnout jedině naprostým zničením toho, co ničí nás.

b)        Komodita je srdcem světa bez srdce: je silou, ale i slabinou hierarchické autority, státu a jeho byrokracie. Osobní svoboda a štěstí všech nevyžaduje jen to, abychom na komoditu zaútočili, ale abychom ji jednou provždy zcela sprovodili ze světa (například pouhé sabotování produktů je nedostatečné, jelikož vypuštění předčasně zastarávajících produktů na trh v poslední instanci pomáhá soukromému i státnímu kapitalismu – jako je v SSSR, na Kubě, v Číně… – vystupňovat míru nakupování a doplňování ideologií, a tak vylepšuje akumulaci komodit a posilování jejich zástupců a společenských postojů, které na nás uvalují).

c)        Nakolik je sabotáž jedním ze způsobů jak zdržovat práci, je jejím přínosem to, že šetří naši energii a povzbuzuje nás k odložení pracovních nástrojů.

d)       Jakkoli nedostatečné může být, sabotování hotových výrobků je zdravou reakcí. Vypovídá o zhnusení dělníků komoditou a napovídá nám cosi o úloze dělníka, tj. o postoji svázaném s přesvědčením o nezbytnosti práce, s hrdostí na práci a s dalšími žvásty, které panující společnost na dělníka uvaluje.

e)        Odmítnutí úlohy dělníka jde ruku v ruce s odmítnutím práce a komodity samotné. Skýtá velkou šanci, že by mohlo explodovat v odmítnutí všech rolí a všech způsobů chování, které jedince vedou k tomu, aby nejednal v souladu se svými touhami a zálibami, ale v souladu s na něj uvalenými představami (dobrými či špatnými), představami, které jsou součástí lži, jejímž prostřednictvím se komodita projevuje. Jakou šanci má ta část vás, která je ještě pořád opravdu vámi, když celý den hrajete role jako třeba roli hlavy rodiny, manžela, dělníka, motoristy, aktivisty, televizního diváka, spotřebitele…?

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, kde rozškatulkování zmizí, neboť zmizí sama práce: kde jedinec konečně bude moci být zcela a opravdu sám sebou, protože již nebude chrlit komoditu a její lež (svět obrácený vzhůru nohama, kde je odražený obraz důležitější než autentično).

6)        Když jste sabotovali výrobu, napadlo vás někdy, jaká by to mohla být sranda sabotovat zbraně represe (jako třeba byrokratickou mašinérii, policajty, kontrolory kvality, informační služby nebo urbanisty)? V tom případě jste si uvědomili, že:

a)        Komoditní systém je velice zdatný v rekuperaci dílčí sabotáže ku prospěchu systému. Sabotáž omezená na sabotování produktů neničí komoditní systém, neboť jí způsobená nízká kvalita jen přispívá k předčasnému zastarávání, které zaměstnavatelé zdokonalují jakožto prostředek jak si vynutit rychlé a pravidelné nakupování. Nadto sabotáž, jako každý teroristický akt, vdechuje nový život spektakulární zásobě obrazů, neboť nabízí nepostradatelné negativní obrazy (jako třeba nenávistný sabotér, děsivý žhář ničící sklady…).

b)        Přeměnu produktu v komoditu a promítnutí pohybu komodity do všech aspektů společenské aktivity umožňuje povinná práce a síly, které ji chrání a udržují: stát, odbory, strany, byrokracie, spektákl, tj. celý arzenál zástupců, kteří jsou ve službách komoditního systému a komodit samotných (ideologie, kultura, role či dokonce převažující slovní zásoba).

c)        Proto je destrukce komodity prostřednictvím skoncování s povinnou prací neodlučitelná od likvidace státu, hierarchie, donucení, velebení oběti, lží a těch, kdo všeobecný komoditní systém organizují. Dokud sabotáž své útoky nenasměruje zároveň proti produkci komodit a proti těm, kdo ji chrání, zůstane dílčí a neúčinná. Stává se oním terorismem, který je zoufalou beznadějí revoluce a sebedestruktivním fatalismem společnosti přežívání.

d)       Vše, co nelze využít ve prospěch revolucionářů, musí být sabotáží zničeno. Vše, co takovému využití brání, si rovněž zaslouží zkázu.

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, z níž bude odstraněn stát a veškerá hierarchická moc, za společnost, která dá prostor samosprávným shromážděním, jež budou kontrolovat výrobní síly i veškeré bohatství určené k bezplatné distribuci, čímž se eliminuje nebezpečí rekonstrukce komoditního systému.

7)        Měli jste už někdy chuť přestat číst noviny a prokopnout televizi? V tom případě vám došlo, že:

a)        Tisk, rozhlas a televize jsou ty nejvulgárnější nástroje lži. Nejen, že skutečné problémy (jako třeba, „Jak bychom mohli žít lépe?“, což je otázka, která v konkrétní podobě zaznívá každičký den) zatlačují do pozadí, ale rovněž každého soukromého jedince pobízejí, aby se ztotožňoval s prefabrikovanými představami a abstraktně se soukal do kůže hlavy státu nebo filmové hvězdy či vraha nebo oběti… stručně řečeno, nabádají jej, aby na život reagoval, jako by byl někdo, kým není. Obrazy, které nám vládnou, značí úspěch toho, co nejsme my, co nás vyhání z nás samých; toho, co nás mění v předměty, které je třeba rozčlenit do kategorií, onálepkovat a začlenit do hierarchie podle naší použitelnosti pro obecný komoditní systém.

b)        Hierarchická moc má k dispozici určitou slovní zásobu. Nalezneme ji nejen u informačních služeb a v reklamě, v prefabrikovaných ideách a zvycích a podmíněném chování, ale rovněž v každém projevu, který nedláždí cestu revoluci každodenního života, v každém projevu, který neslouží k naší potěše.

c)        Každá chvíle, kdy pracujeme pro komoditní systém (tj. většina našeho času), na nás uvaluje jeho představitele a představy, jeho významy a slovník. Tato baterie idejí, identifikací a způsobů chování diktovaných potřebou pořád dokola akumulovat a nahrazovat komoditu tvoří SPEKTÁKL, v němž každý hraje určitou úlohu, nakolik není schopen skutečně žít a místo toho žije falešně to, čím není. Proto hrát role znamená žít lží a pouhou existenci, která je nemocí bez konce.

d)       Spektákl (ideologie, kultura, umění, role, obrazy, představy, komoditoslova) zahrnuje všechny ty aspekty společenského chování, jejichž prostřednictvím lidé vstupují do komoditního systému a protože se tak stávají přežívajícími předměty (komoditami), osnují spiknutí sami proti sobě, zříkají se rozkoše ze skutečného žití pro sebe samotné a ze svobodného konstruování svých každodenních životů pro sebe samotné.

e)        Přežíváme uprostřed pralesa obrazů a jsme ponoukáni ztotožňovat se s nimi. Méně a méně žijeme sami pro sebe, a čím dále tím více přežíváme jako loutky abstrakcí, které nás řídí podle zákonů komoditního systému (tj. zisk a moc).

f)         Role a ideologie mohou být vládnoucímu systému příznivé nebo nepřátelské… ale na tom nezáleží, neboť jsou součástí spektáklu, tak či onak jsou tedy součástí vládnoucího systému. Revoluční je jen to, co ničí komoditu a její spektákl.

Takže vidíte… již máte dost organizovaných lží a převrácené reality… již máte dost stupidních představení, která napodobují skutečný život jen proto, aby jej ochudila. A vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, kde právo komunikovat, skutečně komunikovat, bude náležet každému a kde díky volně dostupným technologiím (tiskárny, telekomunikace) bude mít každý jedinec přístup k informacím o věcech, které se jej týkají, a kde rozvoj půvabného životního stylu vymítí potřebu mít nějakou roli a přikládat větší váhu zjevu než opravdovému prožitku.

8)        Měli už jste někdy takový nepříjemný pocit, že krom několika málo náhodných chvil ve skutečnosti nepatříte sami sobě a odcizujete se svému skutečnému Já? V tom případě vám došlo, že:

a)        Všechny naše pohyby (které jsou mechanické, opakují se a postrádají vzájemnou návaznost) do jednoho tříští čas a naše vlastní Já jsou o něj kousek po kousku okrádána. Tyto uloupené chvíle se množí a hromadí prací a tím, že jsme povinni pracovat na reprodukci a akumulaci komodit.

b)        Stárnutí dnes není ničím jiným než rozšiřováním promarněného času, času, během nějž nám život proklouzává mezi prsty. Proto již nejsou žádní mladí nebo staří lidé… jen jedinci, kteří v sobě mají více či méně čilosti. Našimi nepřáteli jsou ti, kdo věří (a přesvědčují), že všeobecná změna není možná. Ti, kdo nám vládnou, jsou mrtví. A mrtví jsou i ti z nás, kteří se nechají ovládat.

c)        Pracujeme a jíme, čteme a spíme, konzumujeme a užíváme si volna, vstřebáváme kulturu a dostává se nám pozornosti… takto trávíme svoji bezútěšnou existenci, docela jako kytky v květináči. Přežíváme navzdory všemu naléhavému nutkání skutečně žít. Přežíváme pro totalitní, nelidský systém (náboženství věcí a obrazů), jenž nás téměř ze všech stran do sebe vtahuje, a to skoro vždy proto, aby zvýšil své zisky a posílil rozpadající se moc buržoazně byrokratické třídy.

d)       Pokud se náhle nestaneme zase sami sebou, pokud se nás nezmocní touha žít svůj život naplno, pak jen pomáháme komoditnímu systému přežít. Oproti žití zprostředkovanému zástupnými obrazy, chvíle skutečného života a bezmezné rozkoše, spojené se zavržením čehokoli, co jim překáží či je falzifikuje, jsou údery zasazované komoditně spektakulárnímu systému. Musíme jen tyto údery nějak soudržněji spojit, abychom zvýšili, rozmnožili a zdvojnásobili jejich dopad.

e)        Vášnivým vytvářením podmínek příznivých pro růst našich vášní chceme zničit to, co ničí nás. Revoluce je vášní, která opravňuje všechny další vášně. Vášeň bez revoluce je jen mařením rozkoše.

Takže vidíte… již máte dost marnění svého života uprostřed všemožných omezení. A vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, jejímž základem nadále nebude honba za ziskem, ale spíše hledání chtivosti života a její harmonizace.

9)        Pocítili jste někdy nutkání vypálit nějakou distribuční továrnu (tj. supermarket, hypermarket nebo velkosklad) do základů? V tom případě vám došlo, že:

a)        Skutečné znečišťování spočívá v tom, že špína všeobecné komodity proniká do všech sfér života. Každá komodita na regálu v supermarketu je cynickým chvalozpěvem na útlak námezdního otroka a na lež, která ji dala k prodeji, a na směnný systém šéfa a policajta, jehož funkcí je chránit tuto lež.

b)        Vystavování komodit je nedílnou součástí bezútěšné existence a glorifikací její bídnosti: pajánem na život promarněný hodinami povinné práce; na oběti, které jsme ochotni přinášet, abychom si mohli kupovat šmejdovské nehodnotné potraviny, spotřebiče, autorakve, ubytovací klece a věci se zabudovaným naplánovaným zastaráním; na zábrany; na žebravé potěšení/úzkost; na směšné obrazy nabízené výměnou za absenci skutečného života a nakupované jako kompenzace.

c)        Žhářství proti velkoobchodu je jen teroristickým činem. Vždyť komodita je určena k zániku a nahrazení, a proto žhářství komoditní systém neničí, nýbrž se s ním spolčuje a jen se dopouští nadměrné brutality. Otázkou dnes není, zda komodita ničí i nás, když ničí sama sebe. Komodita musí být naprosto zničena, máme-li vybudovat všeobecnou samosprávu.

Takže vidíte… máte dost tohoto prostředí nudy a voyeurismu. A světa, kde nám to, co vidíme, brání žít. A kde se to, co nám brání žít, prezentuje jako abstraktní karikatura života. A vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, kde bude opravdového vymícení komodity dosaženo právem bezplatně používat vytvářené produkty, jakmile zmizí povinná práce. Namísto práce, která zakazuje hojnost a produkuje jen její pokřivený odraz, chceme hojnost, která bude podněcovat kreativitu a vášně.

10)    Měli jste už někdy chuť něco štípnout v továrně nebo v obchodě prostě proto, že jste se podíleli na výrobě oné věci, nebo z (ještě lepšího) důvodu, že to potřebujete či chcete? V tom případě jste si uvědomili, že:

a)        Když si přivlastníte produkt své práce, není to žádná krádež. Jediní zloději jsou ti, kdo slouží komoditnímu systému a pomahači státu: šéfové, byrokraté, policie, soudci, sociologové, urbanisté, ideologové. Jen proto, že je pořád ještě nejsme schopni odsoudit k tomu, aby prakticky zmizeli ze scény, mohou se klidně dál opovažovat odsoudit podle zákona dělníka, který si z továrny nebo obchodu vezme něco, co potřebuje.

b)        Pokud není volně dostupný k uspokojení každého jedince, neslouží průmyslový či zemědělský výrobek žádnému účelu. Je hříchem proti právu na požitek změnit jej v komoditu, v předmět obchodu, v kus spektáklu.

c)        K vytržení předmětu ven z komoditního procesu tak, aby se již do něj nevrátil, je samo sebou zapotřebí znovu jej neprodávat ani si jej nepřivlastnit k individuálnímu užívání a ani jej nesměnit za hrst peněz či kousíček moci (krást, aby se z vás stala velká ryba v podsvětí, a tak pořád hrát určitou roli, znamená reprodukovat spektakulárně komoditní proces se svolením státu či bez něj).

d)       Nemá-li být předmět či dokonce postoj vstřebán procesem komodity, je třeba, aby se tento předmět nebo postoj použil proti tomuto procesu a obrátil se proti komoditě ulapené za plného letu (let, jenž převrací produkt v komoditu, je skokem od specifického předmětu k jeho abstraktní představě a tato abstraktní představa pak nabírá konkrétní podobu ze škály podmíněných společenských póz, tj. z rolí).

e)        Úplného zničení komodity lze dosáhnout pouze kolektivním uchvácením průmyslového a zemědělského zboží ve prospěch všeobecné samosprávy a ničeho jiného než všeobecné samosprávy.

Takže vidíte… již máte po krk neustálého podřizování se penězům a rolím jakožto prostředku jak si vydělat na zboží, které potřebujete alespoň kvůli zdání života. A vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, kde budou „zdarma“ a dar jediné možné společenské vztahy.

11)    Zúčastnili jste se už někdy krádeží v nějaké té distribuční továrně (tj. supermarketu, velkoobchodu, diskontního skladu)? V tom případě jste pochopili, že:

a)        Individuální přivlastnění si zboží uloupeného státem a třídou zaměstnavatelů pouze přiživuje proces komodity, dokud se z něj nestane kolektivní akce, která by vedla k totální likvidaci systému (jakkoli atraktivní tento akt může být, nestačí si jen znovu přivlastnit zboží – musíme si znovu přivlastnit i nám všem uloupený čas a prostor).

b)        Krádež je normální reakcí na provokace komodity (tj. na slogany typu „Bezplatná nabídka“, „Služba zdarma“ atd.). Stejně jako tzv. zločinné žhářství i ono je pouze jedním z projevů systému. Tak jako komoditní systém umožňuje určité procento krádeží ve velkoskladech a továrnách, stejně tak umožňuje jistý podíl krádeží v obchodech a při své autoregulaci bude počítat s těmito předvídatelnými, naprogramovatelnými „nehodami“. Tato skutečnost je natolik zřejmá, že jeden z představitelů zákona, soudce Kinnard, jediný soudce trestního tribunálu v Liege, 12. září 1973 zamítnul trestní stíhání za krádež vystaveného zboží a pronesl následující pozoruhodné výroky: „Krádeže vystaveného zboží ze samoobslužných obchodů jsou nevyhnutelné a obchody tohoto druhu s nimi počítají dokonce přímo ve svých maržích. Křiklavé reklamy a mnohá vědecky vypracovaná a odstupňovaná lákadla představují pro spotřebitele provokaci, aby nakupovali daleko více, než potřebují či chtějí. Obecně řečeno, krádež v obchodě tedy u pachatele neukazuje na mentalitu či postoj, jenž by si zasluhoval potrestání dle trestního práva.“ Tomu se říká opravdová jurisprudence.

c)        Kdyby se jedinec při krádeži zmocnil zboží tak, jako by se jednalo o jeho soukromé vlastnictví, komodita by se opět objevila a systém by se obnovil (v tom případě by bylo lepší vše zničit – můžeme si být jistí, že minimálně 90 procent z toho by byly zbytečné krámy).

d)       Není-li cílem všeobecná samospráva, je krádež přinejlepším nedůslednou metodou distribuce. Představuje akt odloučený od revolučních podmínek, v němž skupina lidí, kteří zboží vytváří, je přímo distribuuje svým příslušníkům. Je zde tudíž riziko, že svým přispěním k nedostatku a vzácnosti užitečných výrobků může zasévat zmatek do hlav lidí a přivodit návrat k mechanismům komoditní distribuce.

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, kde potlačení vlastnictví a shlukování výrobců do samosprávných shromáždění umožní nenámezdní výrobu a bezplatnou distribuci zboží. Na oněch shromážděních bude možné vyložit vůli každého jedince skrze slova mandátovaných a kdykoli odvolatelných delegátů. Tito delegáti si povedou statistiky o množství dostupného zboží a sladí nabídku výroby a tvorby s poptávkou jedinců, takže postupně a nezvratně bude možné dosáhnout hojnosti.

12)    Máte v úmyslu při první příležitosti, která se naskytne, seřvat svého šéfa nebo někoho jiného, kdo s vámi mluví spatra? V tom případě jste pochopili, že:

a)        Když se někdo stane šéfem, přestává být člověkem. Šéf je baličem i obalem komodity. Mimo komoditní systém je k ničemu. Reprodukuje se a hromadí stejně jako komodity: i on se měří podle své moci a svého postavení na žebříčku hierarchie. Odvozuje svoji moc od moci, kterou má spektákl – jakožto ekonomický záměr a společenská představa – nad větší částí každodenního života.

b)        Čím atomizovanější je moc a čím více se šíří všude, tím silnější i slabší zároveň se stává. Čím více je šéfů, tím bezmocnější jsou. Čím bezmocnější jsou, tím více byrokratická mašinérie operuje ve vakuu, tím více na každého uvaluje zdání své všemocnosti a tím více se lidé učí odmítat porobu ve všech jejích maskách.

c)        Všude, kde existuje autorita, tam se i přináší oběti. A naopak. Šéf a aktivista jsou dvojčata, dva kameny úrazu revoluce, body, v nichž je revoluce převrácena na hlavu a stává se pravým opakem emancipace.

d)       Teroristický akt, kdy k sobě zády postavíme byrokrata se šéfem a odpravíme je oba jednou kulkou, nezmění na struktuře ani zbla. Jen urychlí obměnu vedoucích kádrů. Chceme-li zlikvidovat stát a všechny hierarchické organizace, které jej (dříve či později) začnou reprodukovat, musíme vyhladit komoditní systém.

e)        Stát je regulátorem, nervovým centrem a ochranným arzenálem komodity. Usiluje o vyvážení ekonomických rozporů, o politické fungování společnosti v rámci práv a povinností občana, o organizaci ideologické palby a represivních mechanismů, které každého jedince mění ve slouhu komoditního systému.

f)         Míru skrytého souladu mezi státem a komoditou lze na první pohled odhadnout podle rychlosti, s níž policie (a milice zaměstnavatelů i odborů) zasahují, jakmile propukne divoká stávka.

Takže vidíte… již nyní bojujete za společnost, kde nebude ani donucování ani přinášení obětí, kde každý bude svým pánem a bude žít v takových podmínkách, že nikdy nebude muset s jiným člověkem zacházet jako se svým otrokem. Stručně řečeno, beztřídní společnost, kde moc delegovaná radám bude vykonávána pod neustálým dohledem a skrze přání každého soukromého jedince.

13)    Skýtá vám určité potěšení, když si pomyslíte, že již brzy budete moci zacházet s policajty jako s lidskými bytostmi, protože je již nebude třeba zabíjet na místě? V tom případě vám došlo, že:

a)        Policajt je hlídacím psem komoditního systému. Tam, kde k prosazení pořádku nestačí lež komodity, tam vládnoucí byrokratická třída nebo kasta posílá policajta, aby za ni pořádek prosadil.

b)        Kromě pohrdání, které policajt normálně snáší, jím opovrhujeme především jako nájemným zabijákem, lokajem každého režimu, profesionálním otrokem, obchodníkem s ochranou, represivní klauzulí v ekonomické a společenské smlouvě, kterou stát podstrkuje svým občanům.

c)        Všude, kde nalezneme stát, jsou i policajti. Všude, kde nalezneme policajty (počínaje odborovými předáky a pořadateli na opozičních demonstracích), tam je i stát nebo jeho duchové.

d)       Veškerá hierarchie je závislá na policii.

e)        Zabíjení policajtů je zábavou sebevrahů. Problém policie lze rozřešit jedině sebeobranou v obecném kontextu likvidace veškeré hierarchické moci.

f)         Štěstí bude možné pouze tehdy, až přestane existovat stát a až naprostá absence hierarchie vyloučí možnost jeho opětovného vzniku.

Takže vidíte… máte již plné zuby kontroly a donucování a policajta, který je živou připomínkou, že nejste ničím, zatímco stát je vším… a máte po krk systému, jenž vytváří podmínky pro nezákonný zločin a zároveň legalizuje zločiny svých úředníků, kteří zločin potlačují. A tak již dnes bojujete za harmonizaci vášní a zájmů (skrze eliminaci zájmů spektáklu a jeho ekonomiky) a za reorganizaci vztahů mezi jedinci prostřednictvím hojných společenských styků a svobodné šíření tužeb.

14)    Měli jste někdy chuť mrštit svoji výplatní pásku do tváře mzdové účetní? V tom případě jste si uvědomili, že:

a)        Námezdní systém jedince redukuje na číslici v účetních knihách. Z kapitalistického hlediska námezdní otrok není člověkem, nýbrž položkou v režijních nákladech na výrobu a určitou mírou kupní síly, co se spotřeby týče.

b)        Námezdní systém je naprosto stejně základním kamenem globálního vykořisťování, jako jsou odcizená práce a komoditní výroba klíčem k systému spektáklu a komodity. Vylepšovat jej by znamenalo vylepšovat vykořisťování proletariátu buržoazně byrokratickou třídou. Můžeme jej tedy pouze zcela odstranit.

c)        Námezdní otroctví si žádá, abychom se ze svého dne obětovali přes osm hodin osmi hodinám práce. Výměnou dostáváme sumu peněz, která pokrývá jen zlomek námi odvedené práce. Zbytek si nechává zaměstnavatel pro svůj vlastní prospěch. Pak své mzdy musíme směnit za znečištěné, šmejdovské produkty, potřeby do domácnosti, které se prodávají za desetinásobek své reálné hodnoty, odcizující přístroje (auto, které nám umožňuje dostat se do práce a konzumovat, znečišťovat, ničit venkov, ušetřit něco prázdného času a zabít se). A to už vůbec nemluvíme o příspěvcích, kterými jsme povinováni státu, odborníkům a odborářským vyděračům…

d)       Každý, kdo věří, že mzdové požadavky mohou ohrozit soukromý či státní kapitalismus, se mýlí: zaměstnavatelé svým dělníkům přiznávají jen takové zvýšení platů, které odbory potřebují k poskytnutí důkazu o tom, že jsou stále užitečné. A odbory od zaměstnavatelů (kteří každopádně mohou zvýšit ceny) požadují jen takové sumy, které nepředstavují žádnou hrozbu pro systém, z nějž mají náramný prospěch.

Takže vidíte… máte již po krk toho, že většinu života jste funkcí peněz a jste redukováni na poslušnost diktátům ekonomiky, že jen existujete a nemáte volno, abyste mohli žít život naplno. Vědomky či nevědomky tedy již bojujete za přerozdělování užitečného zboží, které by již nemělo nic společného s honbou za ziskem a které by místo toho odpovídalo skutečným potřebám lidí.

15)    Stalo se již někdy, že jste plivli na kolemjdoucího kněze? Nebo jste chtěli vypálit kostel, kapli, mešitu či synagogu? Pokud ano, pak jste si uvědomili, že:

a)        Náboženství je opiem utlačovaných.

b)        Vše náboženské volá po přinášení obětí. Cokoli nebo kdokoli (například aktivisté), kdo volá po přinášení obětí, je náboženský.

c)        Náboženství je univerzálním vzorem klamnosti, vzorem vyvrácení skutečného světa ve prospěch světa mytického, jenž se stane spektáklem každodenního života, jakmile přijde o svoji posvátnost.

d)       Komoditní systém znesvěcuje: ničí náboženského ducha a ponechává si jeho technickou výbavu (papeže, korány, bible a krucifixy) až je to někdy směšné… Zároveň však dbá na to, aby si náboženství podržel jako trvalou motivaci preferující zdánlivé před skutečným, utrpení před rozkoší, spektákl před prožitkem, porobu před svobodou, vládnoucí systém před našimi vášněmi. Spektákl je novým náboženstvím a kultura jeho kritickým duchem.

e)        Náboženské symboly svědčí o trvalé nedůvěře, kterou hierarchické režimy po věky k člověku chovaly. Vezměme si jen příklad Krista… Coby vůdcové na poli marketingu s bohosloveckými produkty, křesťanské církve se podřídily tlakům komoditního systému a předvádějí kousky hodné hadí ženy, v nichž budou pokračovat tak dlouho, dokud jejich obchodní značka – chameleonský Ježíš – nepoletí nadobro do smetí. Syn Boží, syn děvky, syn pany, tvůrce zázraků a bochníků, aktivista a odborový předák, pederast a obviňující i obviňovaný puritán, odsouzenec a astronaut… žádná role není mimo možnosti této neuvěřitelné loutkové figuríny. Byl podomním prodejcem utrpení, číšníkem servírujícím laskavosti… byl sansculottem a socialistou, fašistou i antifašistou, stalinistou a barbudem, reichovcem a anarchistou. Pochodoval na všech stranách, pod každým praporem. Byl přítomen v každé sebepochybnosti a stál na obou koncích biče. Byl u většiny poprav, kde držel za ruku kata i jeho oběť. Své místo má na policejní stanici i ve věznici a ve škole, v bordelu i v kasárnách, v obchodním domě i na gerilou kontrolovaném území. Používá se jako přívěsek i metr, jako strašák stojící stráž nad mrtvými odpočívajícími v pokoji i nad živými plazícími se po kolenou. Používá se jako mučidlo a zkrácené příděly. A jakmile podomní prodejci požehnaných předkožek rehabilitují hřích coby obchodní návrh, poslouží jako robertek. Chudák starý Mohamed, Buddha a Konfucius… smutné to symboly konkurenčních firem postrádajících ostré lokty a fantazii… Ježíš nad nimi obchodně vítězí na všech frontách. Ježíš Kristus… superdroga a superstar… všechny ty obrazy muže, co se zaprodal Bohu, končí uměním prodat Boha. Nejdokonalejším symbolem člověka jakožto univerzální komodity je šourek postavy velkého otce přibitý třemi hřeby a přeměněný v amulet.

Takže vidíte… již dnes vědomky či nevědomky bojujete za společnost, z níž organizace utrpení zmizí spolu s jejími kompenzacemi, a kde každý jedinec bude svým pánem a pojem Bůh nebude mít žádný význam. A především za společnost, kde problémy ryzího prožitku a vášní volajících po uspokojení budou mít konečně přednost před problémy zprostředkovaného žití a vášní, které se musí potlačovat.

16)    Děsí vás systematická destrukce krajiny a městské zeleně? V tom případě jste pochopili, že:

a)        Urbanismus znamená uchvácení území systémem komodity a jeho policií.

b)        Bída spektakulárního dekoru je dekorem všeobecné bídy.

c)        Urbanista = sociolog = ideolog = policajt.

d)       Co se vládnoucího systému týče, nic takového jako krajina nebo příroda či ulice, kde bychom se mohli procházet, již neexistuje… jsou jen čtvereční metry, z nichž lze extrahovat zisk a nadhodnotu prestiže skrze šablonovité přistřižení zeleně, stromů, skal; vystěhování a hierarchické opětovné sestěhování obyvatelstva; policejní hlídky v lidových čtvrtích; a životní prostředí naprogramované tak, aby lidi předurčovalo k nudě a pasivitě.

e)        Autority se již ani nesnaží zakrývat, že územní plánování se primárně a přímo promýšlí s přihlédnutím k budoucí občanské válce: silnice se zpevňují, neboť by je mohly potřebovat tanky; nedávno postavené věžáky a výškové budovy na sobě mají kamery, které policii umožňují 24 hodin denně dozírat ze svého ústředí na ulice; v moderních bytovkách se plánují „střelecké místnosti“ pro elitní policejní ostřelovače.

f)         Vládnoucí systém vše chápe takovým způsobem, že vše mění v komoditu. Ideologie je umělýma očima autorit, které jim dovolují spatřovat život v tom, co je již mrtvé, co se již změnilo v komoditu.

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, v níž se vaše přání uniknout ze spárů urbanistů a ideologie uskuteční skrze svobodu organizovat si podle vlastních preferencí prostor i čas vašeho každodenního života a stavět si vlastní domy nebo se stát kočovníkem, přejete-li si, a učinit z vašich měst místa vášně a hry.

17)    Pocítili jste někdy touhu pomilovat se (nikoli rutinně, ale s velkou vášní) se svým partnerem či partnerkou nebo s prvním mužem či ženou, které potkáte, nebo s vaší dcerou či rodiči nebo s vašimi přáteli a přítelkyněmi či s vašimi bratry a sestrami? V tom případě jste si uvědomili, že:

a)        Musíme se zbavit se všech požadavků uvalených na lásku, ať už jsou to tabu, konvence, majetnictví, donucení, žárlivost, libertináž, znásilnění a všechny podoby obchodu, které (a to platí pro švédské trojky stejně jako pro prostituci) mění umění milovat ve vztah mezi věcmi.

b)        Máte plné zuby rozkoše smíšené s bolestí; máte dost nekompletně, deformovaně či ne zcela opravdově prožívané lásky; máte dost zprostředkované soulože nebo soulože skrze zástupné obrazy; máte dost melancholického smilstva; mdlých orgasmů; antiseptických vztahů; přidušených a potlačovaných vášní a vybíjíte si energii, kterou byste ve společnosti přející harmonizaci vášní mohli uvolnit.

c)        Ať už to přiznáváme nebo ne, hledáme velkou vášeň, která by byla zároveň jednotná i pluralitní. Společensky chceme vytvořit dějinné podmínky pro trvalý vášnivý vztah, pro rozkoš, jejíž jedinou mezí by bylo vyčerpání možností, pro hru, kde by libost i nelibost znovu objevily svoji kladnou stránku (například na počátku a na konci svobodného milostného poměru).

d)       Láska je neoddělitelná od individuální seberealizace a od komunikace mezi jedinci (příležitosti k setkání) a od nefalšované a nadšené participace na sdíleném plánu. Je neodlučitelná od boje za všeobecnou samosprávu.

e)        Není rozkoše, jež by svůj význam neodhalovala v revolučním boji a stejně tak jediným cílem revoluce je prožít všechny rozkoše co nejplněji a nejsvobodněji.

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, kde budou společensky zpřístupněny optimální šance, jež by podporovaly volné, proměnlivé svazky mezi lidmi, které přitahují stejné aktivity nebo stejná potěšení; kde přitažlivosti vyrůstající ze záliby v různosti, nadšení a hře budou brát v potaz naprosto stejně soulad jako nesoulad a rozdílnost.

18)    Udělalo se vám už někdy zle od žaludku, když vás převládající okolnosti donutily chopit se nějaké role? V tom případě jste si uvědomili, že:

a)        Jediná úplná radost spočívá v tom, jsme-li tím, čím jsme, realizujeme-li se jako osoba s tužbami a vášněmi. Oproti tomu společenské vztahy organizované jako spektákl každodenního života nutí každého z nás přizpůsobovat se celé řadě představ o tom, jak má náš život vypadat, a neautentických způsobů chování: tlačí nás, abychom se identifikovali s obrazy, s rolemi.

b)        Role jsou padělaným prožitkem mizérie, jenž má kompenzovat skutečné prožívání mizérie. Všechny role (role vůdce či poddaného, mužské nebo ženské hlavy rodiny, hodného či vzpurného dítěte, opozičníka nebo konformisty či ideologa, svůdkyně, VIP, teoretika, aktivisty, vzdělaného pedanta atd.) se řídí zákonem akumulace a reprodukce obrazů v rámci spektakulární organizace komodity. A zároveň maskují a podpírají reálnou impotenci jedinců, a to ve smyslu jejich neschopnosti provést ve svých každodenních životech nějaké skutečné změny, dodat jim na vášnivosti či je prožívat jako síť vzájemně propletených vášní.

c)        Odmítnutí rolí přichází skrze odmítnutí panujících podmínek (nezapomínejme, že role může být i štítem, jako třeba role poctivých pracujících, když maskujete sabotážní a vyvlastňovací činnost).

d)       Nejde o to změnit role, ale odstranit systém, jenž nám ukládá, abychom hráli v čemsi, v čem si hrát nepřejeme. Revoluční boj je bojem za autentické prožívání života.

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za právo na autenticitu a za skoncování s na nás uvalenou přetvářkou a lžemi… Je to boj za právo prosazovat individualitu každé jednotlivé osoby bez posuzování či odsuzování, aby jedinec mohl dát volnost svým touhám a vášním, ať by byly jakkoli neobvyklé. Bojujete za společnost, kde bude pravda praxí každičké chvíle.

19)    Pociťujete instinktivní nedůvěru ke všemu intelektuálnímu a ke všemu, co má intelektualizující sklony? V tom případě jste si uvědomili, že:

a)        Spolu s manuální funkcí je ta intelektuální výsledkem společenské dělby práce. Intelektuální funkcí je nadán pán a manuální otrok. Na obě stejně je třeba pohlížet s pochybnostmi a obě zrušíme zrušením dělby práce a třídní společnosti.

b)        V boji revoluční buržoazie proti třídě feudálů a náboženskému duchu byla vzdělanost zbraní částečného osvobození, zbraní demystifikace. Když se pak z buržoazie stala vládnoucí třída, vzdělanost si ještě chvíli zachovala svoji revoluční podobu. Intelektuálové jako Fourier, Marx a Bakunin odvozovali z požadavků, které proletáři vyjadřovali ve stávkách a bouřích, radikální teorii, která by s buržoazií velice rychle skoncovala, jen kdyby ji dělníci vstřebali a uvedli do praxe.

c)        Místo toho, si ale specializovaní myslitelé proletariátu (workerističtí intelektuálové a intelektuálští dělníci) hráli na tribuny, politiky nebo průvodce dělnické třídy, a proměnili onu radikální teorii v ideologii, tj. v podvod, v myšlenky ve službách panstva. Socialismus s variantami jakobínství (jako třeba blanquismus nebo bolševismus) je hnutím proklamujícím diktaturu byrokratů nad proletariátem, což je případ každé tzv. „dělnické“ strany nebo odborů či levičáckých organizací.

d)       Intelektuálové jsou záložní armádou byrokracie, ať už se jedná o workeristické intelektuály nebo intelektuálské dělníky.

e)        Dnes je vzdělanost formou intelektuální integrace do spektáklu, známkou kvality, která pomáhá prodávat všechny komodity… zasvěcením do vzhůru nohama obráceného světa komodity. Pod rouškou záminky, že je třeba učit se, vzdělanost rekuperuje potřebu praktických znalostí a mění je v separovanou učenost. Nastoluje abstraktní nadhodnotu studia, které je jen kompenzací za prázdnotu bezútěšné dennodenní existence a nabízí postup v rámci byrokracie odborníků. Protože tato učenost je záměrně neužitečná, vždy končí ve službách systému komodity a spektáklu.

f)         Zejména tzv. ekonomické vzdělání není ničím jiným než byrokratickou/buržoazní mystifikací. Smysl (a jaký!) má jen v kapitalistické organizaci ekonomiky. Jakmile však bude kapitalismus zrušen, průměrný dělník bude mít lepší předpoklady organizovat novou výrobu než i ti nejvzdělanější z ekonomů. (Aniž by se pustili za hranice reformismu, dělníci z LIP prokázali, že svoji továrnu dokážou řídit a manažery nepotřebují.)

g)        Odmítnutí intelektualizování nemá smysl, není-li součástí boje za skoncování s dělbou práce, hierarchií a státem.

h)        Workerističtí intelektuálové jsou hajzlové a svině. Jakožto intelektuálové souhlasí (ostýchavě či jinak), že jim náleží role vedení. Ztvárňováním této role a glorifikací role dělníka zachovávají celou klamnost rolí a úděl otroka, kterého má již každý jednotlivý dělník plné zuby. Svojí volbou této role jsou absurdní a kontrarevoluční (neboť výzvy k obětování se jsou vždy kontrarevoluční).

i)          Dělníci, kteří jsou pyšní na to, že jsou dělníci, jsou servilní mizerové. Intelektuálští dělníci jsou stejné svině jako každý samozvaný vůdce a staví na patolízalských náturách „poctivých pracujících“.

j)          Proto nejjasnější a nejprostší formou radikální teorie vyprodukované bojem proletariátu za emancipaci se vyznačují ti, kdo jsou nejlépe schopni ji realizovat, tj. revoluční dělníci, neboli všichni proletáři, kteří usilují o skoncování s proletariátem a s třídní společností. Vyznačují se jí všichni, kdo opravdu svádějí bitvu za všeobecnou samosprávu, za společnost bez pánů a otroků.

Takže vidíte… již teď bojujete za společnost uspořádanou tak, že veškeré rozškatulkování zmizí a že skrze jednotu v revolučním úsilí bude moci vyrůstat rozmanitost a že veškeré odborné znalosti uzavřené ve vězení vzdělanosti bude možné navrátit do praxe a obohatit tak naši každodenní existenci. Vědění tak bude moci být všude, kde bude rozkoš: vášeň a rozum budou moci být neodlučitelné. Dovedeno do logických krajností, eliminací dělby práce můžeme opravdu utvořit podmínky pro harmonickou společnost.

20)    A cítíte stejnou nedůvěru k těm, kdo se angažují v politice, a k těm, kdo se v ní sice neangažují sami, ale nechávají jiné, aby se v ní angažovali jejich jménem? V tom případě vám došlo, že:

a)        Politici jsou tradičně považováni za klauny ideologického spektáklu. A tak jim můžeme sice nedůvěřovat, ale klidně je dál volit. Nikdo jim ani nemůžeme úplně uniknout, neboť nikdo nemůžeme úplně uniknout spektakulárním organizacím starého světa.

b)        Politika je vždy raison d’etat. Abychom s ní skoncovali, musíme skoncovat se spektakulárně-komoditním systémem a jeho ochranným orgánem… státem.

c)        Nic takového jako revoluční parlamentarismus neexistuje, stejně jako neexistuje a nikdy neexistovalo nic jako revoluční stát. Jediný rozdíl mezi parlamentními a diktátorskými režimy spočívá ve velkoleposti Lži a pravdivosti teroru.

d)       Tak jako každá ideologie a každá rozškatulkovaná aktivita i politika rekuperuje radikální požadavky jen proto, aby je oklestila a obrátila v jejich opak. Kupříkladu, jakmile se odhodlání něco v životě změnit dostane do rukou stran a odborů, stává se z něj prostý mzdový požadavek, požadavek na více volna a další kosmetické změny v neradostném přežívání – kosmetické změny, které jen zhoršují nemoc tím, že ji činí momentálně snesitelnější.

e)        Kouzlo velkých politických ideologií (nacionalismus, socialismus, komunismus) postupně vyprchává s tím, jak společenské chování podněcované imperialismem komodity rozmnožuje „kapesní ideologie“. Tyto kusy ideologie (názory na znečištění, umění, komfort, vzdělání, potraty) se pak politizují v sirových sloučeninách přiklánějících se buď do prava, nebo do leva. Všechno je to ale jen trik, jak jedince odvést od jediné starosti, která mu skutečně leží na srdci, tj. od změny jeho dennodenní existence ve smyslu jejího obohacení a infikování vášnivými dobrodružstvími.

f)         Většinou každý, kdo vyrazí do boje na vlastní pěst, nakonec bojuje sám se sebou. Jednou z hlavních příčin této inverze záměrů je politická činnost. Pouze boj za samosprávnost všeho v každé sféře našeho života skýtá skutečnou odpověď na skutečná přání každého jedince. Proto tento boj není ani politický ani apolitický, ale všeobjímající sociální boj.

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, kde budou rozhodovací pravomoci všeobecné, kde se neshody mezi jedinci a skupinami budou řešit tak, aby nevyústily ve vzájemnou destrukci, ale aby dotyčné subjekty doplňovaly jeden druhého ku prospěchu všech. Skrze vybalancovávání a harmonizaci shod a neshod je třeba do souhry vztahů mezi jedinci a spřízněnými skupinami vpustit prvek hry – zazděný a pohlcený politikou.

21)    Je to už dávno, co jste roztrhali svoji odborovou průkazku? Zní-li odpověď, „ano,“ pak vám docvaklo, že:

a)        Názor, že vás odbory nechaly na holičkách, je mylný. Odbory totiž představují organizaci separovanou od dělníků… a je-li to zapotřebí, tato organizace se mění v byrokratickou autoritu, která pracuje proti dělníkům, a přitom hraje „spektákl“, že dělníky hájí.

b)        Z odborů vytvořených k obraně momentálních zájmů nadměrně vykořisťovaného proletariátu se (s vývojem kapitalismu) stali pověření dvořané pracovní síly. Jejich cílem není zrušení námezdního systému, ale jeho vylepšování. Jsou tedy výkvětem mezi služebníky kapitalismu, jenž ve své soukromé či státní podobě vládne celé zeměkouli.

c)        Anarchistická představa „revolučního syndikátu“ je sama již byrokratickou rekuperací přímé moci, kterou mohou dělníci přímo třímat, spojí-li se ve shromážděních rad. Zplozena zapuzením politického ve jménu sociálního, upadá do osidel škatulkování a vůdců (i když si někteří z těchto vůdců nemusí být vědomi, že jimi jsou).

d)       Odbory jsou parastátní byrokracie, jež doplňuje a završuje moc, kterou má buržoazie jako třída nad proletariátem.

Takže vidíte… již teď v každé divoké stávce bojujete za přímou realizaci moci všech proti jakémukoli zastupitelskému aranžmá, které značí rozškatulkování. Již nechceme žádné odborové delegáty. Chceme shromáždění, kde se na rozhodování podílí každý a rozhodnutí se aplikuje ku prospěchu všech. Namísto žvanění o tom, zda se vrátit nebo nevrátit do práce, chceme promlouvat o tom, k čemu budeme používat naše továrny a sami sebe. Svá přání chceme změnit ve skutečnost tím, že si zvolíme radu, jejíž členové budou do jednoho kdykoli odvolatelní a budou pověřeni uskutečňováním rozhodnutí přijatých shromážděním.

22)    Máte již dost své manželky nebo manžela, či vašich rodičů, dětí, domácích prací a rodinných povinností? V tom případě jste si uvědomili, že:

a)        Rodina je tím nejtitěrnějším jevištěm sociálního útlaku, školou lží, učilištěm pro hraní rolí, přivykáním porobě a způsobům reglementace, systematickou destrukcí kreativity dětství… rodina je přirozeným prostředím tuposti a vzteku a rebelie marionet.

b)        Podfuk s rodinnou autoritou dál trvá, i když je zpochybňována tou měrou, jakou komoditní systém podrývá moc mužů ve prospěch utlačovatelských mechanismů, v nichž jsou mocní mužové jen pouhými policajty. Komoditní systém tedy sice zachovává rodinu, ale připravuje ji o její starobylé a téměř lidské konotace: v důsledku se rodina stává o to nesnesitelnější.

c)        Právě v rodině nás celá ta potupa, že se s námi v naší společnosti přežívání zachází jako s předměty, opravňuje ponižovat členy vlastní rodiny a redukovat je na pouhé předměty.

d)       Emancipaci žen nelze oddělit od emancipace dětí nebo mužů. A zrušení rodiny kráčí ruku v ruce se zrušením spektakulárně-komoditního systému. Každý požadavek, který se snaží o škatulkování (osvobození žen, osvobození dětí, akční fronta revolučních gayů), není nic jiného než reformismus a jen prodlužuje útlak.

e)        Komoditní imperialismus, jenž ničí tradiční rodinu, ji mění v jeviště pasivity a poroby vůči systému (a kontroverzí ohledně tohoto faktu, což umožňuje jen hádky ohledně detailů).

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, kde bude každý mít svobodu kontroly nad sebou a nebude na nikom závislý a nebude ani podřízen utlačovatelskému systému a kde problémem bude jen to, jak harmonizovat tužby všech. Společnost, jejíž prvořadou starostí bude eliminace domácí otročiny a která výchovu dětí přenechá dobrovolníkům, počínaje dětmi samotnými.

23)    Máte často pocit, že svět je postavený na hlavu, protože lidé dělají přesný opak toho, co by si přáli, zabíjejí čas sebedestrukcí a uctívají to, co je ničí, jsou poslušni abstrakcí a obětují své skutečné životy těmto abstrakcím? V tom případě jste si uvědomili, že:

a)        Odcizená práce je základem všech dalších podob odcizení. Leží u dějinného původu dělby společnosti na pány a otroky a veškerého rozškatulkování, které z ní vyplynulo (náboženství, kultura, ekonomika, politika), a všeho, co představuje destrukci s lidskou tváří.

b)        Jsou to výrobek, společenské vztahy, obrazy a zastoupení vytvářené výrobci (za takových podmínek, že jsou odcizení a zjišťujeme, že se obrací sami proti sobě), co maskuje jejich nepřátelství a nelidskost za obrazy, které jsou opakem skutečnosti. (Pán prohlašující se za chlebodárce svých otroků; vykořisťovatelé proletariátu holedbající se, že slouží lidu; obrazy prožitku podstrkované nám jako jediná opravdová realita a tak dále.)

c)        Stále markantnější a neúnosnější propast mezi dennodenními mizériemi pouhé existence (a lživými zastoupeními, která se nám nabízejí) a námi všemi sdílenou ambicí žít skutečný život, žít skutečně, každým dnem jasněji demonstruje, že započala bitva mezi stranou přežívání a rozkladu a stranou života a nemírnosti. Konečný boj za beztřídní společnost, jež je dnes historicky nevyhnutelná, provádí výcvik proletářů, kteří již mají dost svého otroctví a dožadují se samosprávy pro každého bez výjimky, a to proti komoditnímu systému a jeho služebnicím, buržoazii a byrokracii, oběma pod ochrannou helmou státu.

d)       Hledání štěstí je hledáním autentického a nedeformovaného prožitku-života, neobráceného naruby a bez obětování se. Přijmout své skutečné Já, sám sebe jako specifického jedince, je krokem vpřed, který předpokládá, že komoditní systém byl zrušen a vášně jedinců harmonicky uvedeny v soulad.

Takže vidíte… máme již po krk existence ovládané pravým opakem této touhy po štěstí: existence ovládané separovanými škatulkami (ekonomika, politika, kultura a každý aspekt spektáklu), které vstřebávají veškerou naši energii a brání nám skutečně žít. Bojujeme za svržení naruby obráceného světa, za uskutečnění našich přání a srdečných tužeb skrze společenský vztah, v němž chtivost zisku a imperativy hierarchické moci nebudou mít místo.

24)    Shledáváte nechutným a absurdním rozlišovat mezi imigrantskými a domácími dělníky? V tom případě jste si uvědomili, že:

a)        Staré rčení, že „proletáři nemají žádnou vlast,“ zůstává zcela pravdivé a neustále bychom jej měli mít na paměti, abychom zapudili všechny ty nacionalistické a rasistické sračky.

b)        Podobně bychom nikdy neměli zapomínat, že emancipace proletariátu je historickým a mezinárodním úsilím. Jedině činnost revolučních dělníků celého světa fakticky vytvoří internacionálu samosprávných rad.

c)        Vládnoucí třída a její sluhové dělají, co mohou, aby prosadili rozlišování mezi přistěhovaleckými a domácími dělníky. Těm druhým (kterými opovrhují jakožto pouhými předměty, z nichž lze vymáčknout produktivitu) se snaží namluvit, že existuje ještě někdo opovrhovanější, než jsou oni sami.

d)       Účast imigrantských dělníků v těch nejtvrdších bojích je rovněž úderem proti jejich vlastní buržoazii, která je prodává podle té nejlepší tradice obchodníků s otroky. I v tomto ohledu přistěhovalečtí dělníci spolu s ostatními revolučními dělníky tvoří základnu opravdové internacionály celkové samosprávy.

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, kde odlišnosti (rasové, pohlavní, věkové, charakterové, zájmové či tužbové) nebudou představovat bariéru a naopak budou nápomocny harmonizaci za účelem větší rozkoše a štěstí všech. Bojujete za uskutečnění samosprávy jedince či skupiny na mezinárodní bázi… a zbavujete se idiotských předsudků nacionalismu, regionalismu nebo geografických vazeb.

25)    Pociťujete potřebu promluvit si s někým, kdo vás chápe a jde mu o totéž jako vám (odmítá práci, kontrolu, komoditu a odmítá pravdivost lží, které tvoří spektákl)? V tom případě vám došlo, že:

a)        Zvyk mluvit jen proto, aby se mluvilo; nechat se pohltit falešnými problémy; naslouchat lidem, kteří dělají něco jiného, než říkají; a nechat se zatáhnout do používání opakujících se každodenních nesmyslů, to vše jsou způsoby jak jedinci zabránit, aby si místo touhy po soukromém majetku, vynalezené obchodem, uvědomil své opravdové zájmy, své nadšení a chtivost skutečného života.

b)        Každá intervence, která nepředznamenává praktická opatření, je jen prázdným žvaněním, jen otupováním smyslů. Každé praktické opatření, které nevede k zlepšení života všech, nadále jen posiluje útlak. Nic nemůže náš život skutečně zlepšit, pokud to nezničí komoditní systém.

c)        Každé shromáždění musí buď urychleně dojít k rozhodnutí, nebo musí být sabotováno.

d)       Před stávkami i během nich se musejí odehrávat diskuse zacílené na praktické pravdy… propagaci povědomí o bitvě, kterou je třeba vybojovat… a dosažení jednoznačných rozhodnutí ohledně akce, k níž je třeba přikročit.

e)        Vše, co zůstává jen u slov, se rychle mění v ideologii, tj. v klam jako vše, co říkají příslušníci byrokratických aparátů (strany, odbory, skupiny specializující se na zlepšování situace dělnického skotu).

f)         Nejlepší prevencí proti falešné mluvě vládnoucího systému, jakou stávková shromáždění mohou provádět, je neprodleně přikročit k volbě rady delegátů, kteří by byli pod hrozbou okamžitého odvolání pověřeni pouze následováním direktiv vydaných stávkujícími a urychleným převáděním těchto direktiv v praktická opatření.

g)        Nechceme již skvělé mluvčí ani řečníky stavící na odiv svoji rétoriku. Místo toho chceme řeč činů, konkrétní návrhy a řádně vypracované plány akce, stvořené námi samotnými. Je čas, abychom svoji snahu o dokonalost namířili nejen do našich slov, ale také do našich skutků.

Takže vidíte… vědomky či nevědomky již bojujete za společnost, kde se slova nadále nebudou používat k přetvářce a budou představovat skutečnou nadstavbu našich tužeb a budou věrnými mluvčími našich potřeb a tužeb.

Kapitola 2: Abeceda revoluce

A)      Cílem sabotování a zcizování majetku, ať už je praktikuje jedinec nebo skupina, je rozpoutání divoké stávky.

B)      Každá divoká stávka se musí rozvinout v obsazení továrny.

C)      Každou obsazenou továrnu je třeba vyvlastnit a promptně dát do služeb revolucionářů.

D)      Volbou delegátů (kteří jsou kdykoli odvolatelní a mandátovaní shromažďovat rozhodnutí a dohlížet na jejich provádění) shromáždění stávkující pokládají základy radikální reorganizace společnosti… ve společnost všeobecné samosprávy.

Okamžik obsazení továrny

1)        Každé shromáždění stávkujících by se mělo stát shromážděním za všeobecnou samosprávu. Vše, co je k tomu zapotřebí, je:

a)      zvolení delegátů, kteří jsou kdykoli odvolatelní a mandátovaní dohlížet na urychlené uskutečňování rozhodnutí přijatých shromážděním;

b)      aby shromáždění mělo potřeby ke své sebeobraně;

c)      aby se šířilo, dokud nepojme všechny revolucionáře, a aby se šířilo geograficky ve snaze o optimální efektivitu vyvlastňování (tj. do těch regionů, které mají jak zemědělské zdroje, tak primární průmyslová odvětví).

2)        Veškerá moc je propůjčena shromáždění v tom smyslu, že představuje moc, kterou se každý jedinec snaží získat nad svojí každodenní existencí.

3)        Nejlepší zárukou proti jakékoli jiné (a nutně) utlačovatelské moci (tj. stranám, odborům, hierarchickým organizacím, skupinám intelektuálů nebo aktivistů… které jsou všechny zárodečnými státy) je urychlené budování radikálně nových životních podmínek.

4)        Jediným způsobem jak rozpustit stát je jeho paralyzace federacemi delegátů scházejících se jako rady. Jedině koordinace bojů směřujících k všeobecné samosprávě může vést k eradikaci komoditního systému.

5)        Každá diskuse, každá intervence musí vyvrcholit praktickým návrhem. Jakmile je nějaké opatření schváleno shromážděním, ihned se stává nařízením.

Urychlená organizace sebeobrany…

6)        Právo na sebeobranu je prvním právem shromáždění za všeobecnou samosprávu. Spočívá v ozbrojení mas, zajištění a rozšiřování dobytého území prostřednictvím tvorby takových podmínek, aby všichni mohli mít lepší život.

7)        Revoluce si nevypracovává jakýsi plán ani neimprovizuje, nýbrž předjímá a činí přípravy. Právě proto je životně důležité, aby shromáždění měla k dispozici především následující informace:

a)      V zásobovacích oblastech: kde se nacházejí sklady, čerpací stanice, supermarkety a distribuční velkoprodejny. Poloha továren považovaných za naprosto nezbytné a automatizovatelné, jakmile to bude možné; poloha podniků považovaných za vhodné ke konverzi a transformaci; poloha sektorů považovaných za parazitické a určené k eliminaci. Přerozdělení zemědělských oblastí.

b)      Na území nepřítele: poloha kasáren, policejních stanic, arzenálů atd. Domácí adresy a itineráře těch vůdců, jejichž neutralizace by vedla k dezorganizaci etatistických sil.

c)      V oblasti komunikace a styků: kde se nacházejí depa nákladních aut, autobusů, vlaků nebo hangáry letadel, plus garáže a zásoby benzínu… Poloha telekomunikačních center: místní rozhlasové stanice, tiskárny, dálnopisová centra, ofsetová zařízení atd.

d)     V oblasti základních potřeb: vodárny, elektrárny, nemocnice a kliniky, plynárny…

8)        V okamžiku, kdy revolucionáři obsadí nějaké území, musí na něm bezodkladně postupovat podle dvou nesporných principů: sebeobrana a bezplatná distribuce vyráběného zboží.

9)        Nejlepším způsobem jak se vyhnout izolaci je útočit. Proto je nutné:

a)      s přihlédnutím k internacionalistickému směřování vytvářet další jádra pro obsazování a vyvlastňování;

b)      posilovat a chránit styky mezi revolučními zónami;

c)      izolovat nepřítele, ničit jeho komunikace, využívat taktiku přepadů k sužování jeho zadních vojů a vyhýbat se obklíčení rozdělováním jeho sil;

d)     dezorganizovat kontrarevoluci zneškodňováním jejích zásadních vůdců a nejlepších stratégů;

e)      využívat tiskárny, místní rozhlasové stanice a telekomunikace k propagaci pravdy o hnutí za všeobecnou samosprávu a k vysvětlování, co chceme a jaké jsou naše schopnosti. Postupovat tak, aby byly masy v každé čtvrti, městě či vesnici aktuálně informovány o tom, co se děje ve zbytku země. Koordinovat pouliční střety a boje na maloměstech a venkově.

10)    Měli bychom se vystříhat zastaralých, pasivních a statických taktik, jako je využívání barikád, masových demonstrací a bojů ve studentském stylu. Maximálně důležité je vymýšlení nových a nečekaných taktik a experimentování s nimi.

11)    Úspěch taktiky městské gerily používané jako taktická podpora pro obsazené továrny závisí na rychlosti a efektivitě takových přepadů. Proto je důležité, aby malé přepadové týmy spojovaly ty, kterým již dnes etatisté všeho druhu říkají „sídlištní chuligáni“, s „továrními chuligány“.

12)    Naším cílem je překazit veškeré násilí proti hnutí za všeobecnou samosprávu a nikoli toto hnutí rozšiřovat silou zbraní. Důležitější je nepřítele odzbrojit než jej fyzicky zlikvidovat. Čím rozhodnější a pohotovější naše činnost bude, o to méně bude prolito krve.

13)    Přebíhání některých z těch, kdo budou zprvu našimi nepřáteli, do tábora všeobecné samosprávy je prubířským kamenem, který nám dovolí maximálně zvýšit úspěšnost prvních opatření, která přijmeme, a jejich výhody pro všechny.

14)    Přesto musíme brát v potaz lidi zformované hierarchií, které návyk na otroctví a znechucení sebou samými, hluboko zakořeněné potlačování a záliba v sebeobětování ženou k sebedestrukci a ke zničení veškerého pokroku učiněného v říši faktické svobody. Právě proto je na místě snažit se hned od počátku povstání neutralizovat nepřátele vnitřní (odborové bossy, straníky, workeristy, stávkokazy) i vnější (šéfy, manažery, policajty, vojáky).

15)    V případě, že dojde k izolaci povstání nebo ztratí svoji dynamiku, sebeobrana si žádá, abychom analyzovali různé podoby možného ústupu. Ty se budou lišit podle intenzity boje, jehož se budeme účastnit, podle povahy chyb, kterých jsme se dopustili (např. vnitřní dezorganizace hnutí), podle násilí používaného nepřítelem a podle předjímané míry represí atd.

16)    Nesmíme se bát neúspěchu. Místo toho bychom měli vycítit, co je možné a co nikoli, abychom tak mohli předjímat zvrat a odrazit represi. „Není nic revolučního na jedinci, který ze sebe ještě nesetřásl pouta intelektualismu a objektivně vzato směřuje ke kontrarevoluci… na někom, kdo proletářskou revoluci akceptuje jen tehdy, lze-li jí dosáhnout snadno a bez konfliktu a může-li být okamžitě ujištěn o podpoře proletariátu na celém světě a předem eliminovat jakoukoli možnost porážky.“

17)    Lidé, kteří zmasakrovali Pařížskou komunu a Budapešťskou komunu nás naučili, že represe je vždy bezohledná a že jediným slibem, kterému síly etatistického řádu věcí dostojí, je hřbitovní klid a mír. Když konfrontace dosáhne stádia, kdy represe nebude nikoho šetřit, nešetřeme ani my nikoho z těch zbabělců, kteří jen čekají na naši porážku jako na příležitost zahrát si na kata. Musíme vypálit jejich obytné čtvrti, likvidovat rukojmí a rozvrátit ekonomiku, aby nezůstala ani stopa po tom, co nám brání stát se vším.

18)    Nechováme žádné iluze o tom, co nás čeká v případě porážky, a jsme odhodláni nemstít se svým bývalým nepřátelům, jakmile je naše vítězství jisté, a právě proto jsme připraveni nasadit všechny formy zastrašování, zatímco boj trvá… zejména likvidovat strojní zařízení, zásoby a rukojmí s cílem donutit etatistické síly k ústupu a složení zbraní. Pokud by se boj neodehrával na tak drastickém hřišti, půjde o odříznutí dodávek vody, plynu, elektřiny a paliva do buržoazních čtvrtí, kde sídlí vůdcové, a místo toho tam budeme vyvážet odpadky nebo budeme sabotovat výtahy v jejich bytových věžácích atd.

19)    Není snadné zaslechnout hlas mas nad hřmotem bitvy. Vynalézavost každičkého jedince bude sebeobranným komandům přinášet nové a účinné zbraně. Tak rychle, jak jen to bude možné, zcizování majetku ustoupí konverzi všemožného strojního vybavení dostupného v našich továrnách, abychom dodrželi program rychlého vyzbrojení stanovený shromážděními všeobecné samosprávy.

20)    Lze předpovědět, že mezi zbraněmi vhodnými pro okamžité nasazení budou raketomety vyrobené z trubek (vyzkoušeno v 60. letech 20. století ve Venezuele), střely země-vzduch (ozkoušené kluby mladých vědců), granátomety a katapulty na Molotovovy koktejly, plamenomety, minomety, ultrazvukové přístroje, lasery… Rovněž se budou studovat různé metody pancéřování předělaných nákladních aut a buldozerů, ale také neprůstřelné vesty, plynové masky (výrobky, které budou působit proti dopadům paralyzujících zbraní). Taktéž je možné přidávat do vodních zásob nepřítele LSD… atd.

21)    Výzkum zbraní proti vrtulníkům: vylepšování protiletadlových děl, rakety země-vzduch a děla na dálkové ovládání, také lasery, ostřelovači a kůly znemožňující přistání.

22)    Musíme se připravit na obranu před obrněnci prostřednictvím protitankových jam, dálkově ovládaných raket, bazuk, napalmových tryskáčů a min…

23)    Musíme držet střechy a sklepy a kopat tunely spojující jednu budovu s druhou, abychom tak usnadnily rychlé a bezpečné nasazení našich sebeobranných komand.

24)    Musíme se uchylovat ke lsti a dálkově ovládaným zbraním, abychom minimalizovali míru, v jaké se vystavujeme nebezpečí.

Urychlení přechodu od podmínek přežívání k podmínkám žití

25)    Určitě můžeme zvítězit, pokud dokážeme, aby všichni pocítili přechod od přežívání k životu smysluplnému pro všechny. To neznamená, že se chystáme sejmout komoditní systém při prvním střetu. Znamená to jen, že ta úplně první opatření přijatá a realizovaná samosprávnými shromážděními musí dvojnásob znemožnit každý návrat k minulým poměrům… tím, že odstraní staré podmínky a vytvoří takové výhody, že se o ně nikdo nenechá dobrovolně připravit.

26)    Primární přínosy systému všeobecné samosprávy nutně budou mít následující výsledky:

a)      Systém obchodu a námezdního otroctví bude nahrazen bezplatnou distribucí zboží nezbytného pro život každého z nás.

b)      Povinná práce ustoupí přechodu výrobních sil pod přímou kontrolu samosprávných shromáždění a ničím nespoutanému rozkvětu individuální a kolektivní kreativity.

c)      Skoncuje se s nudou, potlačováním a donucováním… nahradí je organizování příjemných společenských podmínek a autonomie, která každého jedince zmocní k průzkumu sebe sama za asistence všech, a to skrze uznání, emancipaci, znásobení a harmonizaci zájmů, jež se doposud nemohly rozvinout či byly obětovány nebo potlačovány či deformovány a až příliš často se ventilovaly v podobě destruktivity. Jak si dějiny povšimnou, jde tedy o to jednou pro vždy realizovat konečné rozdrcení komoditního systému a zároveň – z té pozitivnější stránky – budování společnosti, která bude radikálně nová… třebaže si ji již každý nosíme ve svém srdci.

27)    Od prvopočátku se musíme snažit zabránit jakémukoli návratu zpět a pálit za sebou mosty starého světa tím, že pomůžeme zlikvidovat banky, věznice, psychiatrické léčebny, soudy, policejní stanice, správní budovy, kasárna, kostely a symboly útlaku. Nezapomeňme ani na dokumenty, akta, občanské průkazy, nájemní smlouvy a záznamy o splátkách, daňové formuláře, papírny finančníků a podobně. Zlatých rezerv se můžeme zbavit s použitím acqua regia (směs kyseliny dusičné s kyselinou chlorovodíkovou).

28)    Co nejdříve musíme zničit především struktury komoditního systému a nikoli osoby. Z nich musíme likvidovat jen ty, kdo doufají, že vtáhnou zpět do systému vykořisťování, otroctví, spektáklu a nudy.

29)    Konec komodity bude zvěstovat éru DARU ve všech podobách. Proto budou shromáždění za všeobecnou samosprávu dohlížet na organizaci výroby a distribuce prioritních artiklů. Na jedné straně si povedou přehled nabídky z hlediska tvorby a výroby a na straně druhé přehled poptávky jednotlivců. Přísně aktualizované záznamy umožní každé osobě nahlížet do dostupných zásob, počtu a rozvržení objednávek a zjistit, kde se nacházejí a jak se pohybují výrobní síly.

30)    Dojde ke konverzi a automatizaci továren nebo – v případě parazitických sektorů – k jejich zničení. Téměř všude budou k dispozici všem, kdo je chtějí využít, drobné dílny pro svobodnou kreativní práci.

31)    Parazitické budovy (kanceláře, školy, kasárny, kostely…) se budou z rozhodnutí samosprávných shromáždění obecně ničit nebo třeba měnit v kolektivní sýpky, sklady, dočasná obydlí nebo hřiště…

32)    Supermarkety a obchodní domy se změní v místa bezplatné distribuce a v každé čtvrti se bude zkoumat, zda by nebylo pohodlnější zvýšit počet malých distribučních míst (tomuto účelu by bylo klidně možné přizpůsobit malé obchůdky a sklady).

33)    Potřeby se změní ve chvíli, kdy padne diktatura komodity, neboť ta vždy naše potřeby překrucovala. Proto, jakmile bude prostor a čas dostupný všem a jakmile bude možné pohybovat se volně bez jízdního řádu, motorová vozidla se stanou z větší části zbytečná. Musíme tedy v našich plánech počítat nejen s tím, že se objeví radikálně nové požadavky a osobní fantazie a nenadálé nadšení, ale také vše směřovat k jejich uspokojení, aby jediné, co by bránilo jejich realizaci, byl momentální nedostatek materiálních prostředků a nikoli společenské uspořádání.

34)    Plán zrušit rozdíl mezi městem a venkovem vyžaduje decentralizaci osídlených oblastí (právo kočovat, právo postavit si dům na místech, která jsou k dispozici), zničení soukromého vlastnictví pozemků, znečišťujících průmyslových podniků a vytváření oblastí určených ke kultivaci půdy a chovu skotu ve městech (např. na Champs Elysées).

35)    Rozpoutání vzpoury bude signálem pro všechny, aby již nadále nevkládali své talenty do povinné práce. Nadání, ona jiskřička vášně, která nám dovolovala snášet kruté odcizení řemesla, jež jsme provozovali kvůli pouhému přežívání, nám ukuje novější a svobodnější povolání. Takže každý, kdo s láskou učí, bude dávat hodiny na ulicích. Každý, kdo je zamilovaný do vaření, bude mít všude přístup do „komunálních“ kuchyní a navzájem se předhánět s ostatními v kvalitě svého vaření. Každá kreativní dispozice tak dá vzniknout svobodnému řemeslu a množení artefaktů.

36)    Každý jedinec bude mít právo dávat ve známost svoji kritiku a požadavky, své názory a výtvory, touhy, analýzy, fantazie a problémy… aby se z co nejširší škály mohly zrodit ty nejlepší šance na střet, shodu a harmonizaci. Právě za tímto účelem budou tiskárny, dálnopisová zařízení, ofsety, rádia a televize, převzaté shromážděními, dány k dispozici každému jedinci.

37)    Nikdo nebude bojovat bez výhrad, pokud se prvně nenaučí žít bez toho, aby mu čas visel na rukou jako závaží.

Každá stávka se musí stát divokou stávkou

38)    Pravá podstata každé stávky spočívá v odmítnutí odcizené práce a komodity, kterou produkuje a která produkuje odcizenou práci.

39)    Stávka tuto svoji skutečnou podstatu uskutečňuje jen tehdy, stane-li se divokou, tj. zbaví-li si všeho, co překáží autonomii revolučních dělníků… jako jsou strany, odbory, šéfové, vůdcové, byrokraté, budoucí byrokraté, stávkokazové, dělníci s mozkem policajta a dělníci s mentalitou otroka.

40)    Každá záminka je dobrá pro rozpoutání divoké stávky, neboť nic nemůže ospravedlnit brutalizaci povinné práce a nelidskost komoditního systému.

41)    Revoluční dělníci nepotřebují agitátory. Jen tito dělníci jsou totiž hnací silou hnutí všeobecné agitace, pozdvižení.

42)    V divoké stávce musí mít stávkující absolutní moc a vyloučit z moci všechny ostatní.

43)    Jediným způsobem jak si vnější organizace (které se všechny snaží o rekuperaci) udržet od těla, je dát veškerou moc shromáždění stávkujících a přikročit k volbě delegátů pověřených koordinací a uskutečňováním toho, co shromáždění rozhodne.

44)    Ať by byla sebevíce omezená, divoká stávka musí nasadit všechny páky, aby si získala maximální podporu, např. nabídnutím záblesků bezplatné distribuce. Stávka prodavaček v supermarketu by umožnila distribuovat zdarma jak vystavené zboží, tak zboží ze skladu. Dělníci mohou distribuovat zboží, které sami vyrobili, nebo zboží ze svých skladů.

Každá divoká stávka by měla rozkvést do obsazení továrny. Každé obsazení továrny by mělo rozkvést do urychlené adaptace továrny

45)    Obsazení továrny vypovídá o odhodlání na straně revolučních dělníků stát se pány prostoru a času doposud zaujímaného komoditou. Pokud však neadaptují továrnu ve svůj prospěch, rovnou mohou dát kreativitě, o niž usilují, a svým nejnezcizitelnějším právům polibek na rozloučenou.

46)    Továrna, která je sice obsazená, ale neprochází adaptací, přispívá ke spektáklu tvrdícímu, že není v ničí moci prolomit komoditní systém, protože přednáší argument (rozhodující argument) uvádějící, že byrokracie a ideologičtí manipulátoři jsou neustále potřební. Stačí však, když neztratíme ze zřetele bohatství technických možností, které jsou nám dnes dostupné, a podobná obvinění z utopičnosti se stávají směšnými.

47)    Jakmile se továrna obsadí, měla by se okamžitě adaptovat, aby sloužila zájmům sebeobrany (výroba zbraní a pancéřů) a bezplatné distribuce všech užitečných artiklů, které v ní lze vyrobit.

48)    Aby prolomili svoji izolaci, revolucionáři se mohou spolehnout jen na vlastní kreativitu. Obzvláště důležité je:

a)      Učinit přípravy, aby taktickou podporu mohli poskytnout i ostatní dělníci mimo továrny. Například tiskaři mohou zasahovat do novin, na nichž pracují, aby zajistili otištění přesných a správných informací a dostali na veřejnost program stávkujících dělníků. Středoškoláci se mohou zmocnit svých škol, navázat styky se zbytkem země a útočit na síly (ne)pořádku. Obyvatelé daného regionu mohou neutralizovat represivní síly a přidat se ke stávkujícím dělníkům vytvářením širokých a samosprávných shromáždění. Vojáci se mohou zmocnit svých kasáren, vzít své důstojníky jako rukojmí a předat je stávkujícím… V době revoluce neexistuje žádná funkce, kterou by nešlo zničit subverzí.

b)      Internacionalizovat konflikt a šířit divokou stávku z jedné divize téhož průmyslového komplexu do druhé, třebaže jsou geograficky rozptýlené, z propojených či doplňkových firem v jedné zemi do druhé země a z továrny do jejího zdroje surovin. Nejenže adaptace ekonomicky životaschopného regionu dělá z hranic frašku, ale také vytváří základnu, na níž lze budovat nejen politickou internacionálu, nýbrž internacionálu revoluční praxe.

c)      Vést sebeobrannou gerilovou válku co nejdůsledněji. Přepady komand by měly mířit proti kasárnám, skladům zbraní a rozhlasovým stanicím jedině jako podpora a snaha o expanzi revolučního dělnického hnutí a nikoli separovaně, jako je tomu v případě terorismu, blanquismu nebo levičáckého aktivismu. A aby byly k něčemu, atentáty se musí provádět selektivně (proti vůdcům kontrarevoluce s cílem zneškodnit je nebo proti policejním střediskům s cílem neutralizovat je) a nikdy nevybíravě (např. pumové útoky na železniční nádraží, banky nebo veřejná místa).

49)    Před živými rukojmími, jako jsou šéfové, ministři, biskupové, bankéři, generálové, vysocí činitelé, prefekti, policejní velitelé atd., je třeba dávat přednost rukojmím materiálním, jako jsou zásoby, prototypy, zlaté a stříbrné rezervy, drahé stroje, elektronické vybavení, výbušná zařízení atd.

50)    Musíme vědět jak naše nátlakové a zastrašovací prostředky přizpůsobit povaze našich požadavků. Například je absurdní vyhrožovat, jako to udělali dělníci ze společnosti Slee v Liege (v září 1973), že vyhodíme podnik do vzduchu, pokud se nám nedostane slyšení u poslanců parlamentu. Uchylujeme-li se ke krajnostem, mělo by to vést k radikálním opatřením (např. likvidace etatistického nepřítele nebo odzbrojení represivních sil či evakuace města nebo celého regionu před policajty a ozbrojenými silami).

51)    Riskovat má smysl, jen když to opravdu stojí za to. Hrozí-li izolace, je lepší se evakuovat se zřetelem na budoucí snahy a vyhnout se tak represi a každý taktický ústup proměnit ve výhodu revolucionářů.

52)    Pro případ vyhrožování represí by se měla učinit opatření k likvidaci budov a rukojmích. Vše, co nelze adaptovat ku prospěchu všech, může být zničeno. V případě, že uspějeme, vždy můžeme znovu stavět. A pokud dojde k naší porážce, budeme si muset ještě pospíšit s rozvratem komoditního systému.

53)    Jednou provždy se musíme zříci masových demonstrací a konfrontací ve studentském stylu (za použití dlažebních kostek, tyček a barikád). Aby ochránili komoditu, policajti nebudou váhat začít střílet. Proto by úderná komanda měla velice rychle dosáhnout odzbrojení a neutralizace etatistů.

54)    Nikdy, v žádné chvíli nesmíme důvěřovat etatistům ani souhlasit s příměřím. Místo toho musíme naše hnutí rozšiřovat tak rychle, jak jen nám to půjde, a nikdy nepouštět ze zřetele zuřivost buržoustů a byrokratů při jejich represích.

Před vlnou divokých stávek. Sabotážní a adaptační praxe jedinců je účinná, kdykoli vyvrcholí rozpoutáním divoké stávky.

55)    Každý dělník má plné právo, adaptovat ku svému prospěchu výrobky a techniky doposud využívané v jeho neprospěch.

56)    Každý dělník má plné právo sabotovat vše, co slouží k jeho destrukci.

57)    Sabotáž a adaptace jsou v řadách dělníků těmi nejrozšířenějšími spontánními gesty. Je třeba propagovat náležité povědomí o tomto fenoménu a zdůrazňovat jeho užitečnost, aby se mohl množit, zdokonalovat a dosáhnout větší důslednosti.

58)    Roku 1972 zpráva vydaná činiteli západoněmeckého Komisariátu na ochranu státu a úcty k ústavě a šéfy bezpečnosti v průmyslu uváděla seznam následujících aktů ekonomické sabotáže:

          V jedné továrně na pneumatiky různými prostředky a při různých příležitostech došlo k porušování postupů používaných k výrobě pneumatik.

          V jedné ocelárně muži zavřeli ventily od plynového potrubí, čímž zapříčinili vychladnutí vysoké pece a tudíž výrobní ztrátu dosahující několika milionů marek.

          Firma vyrábějící televizní obrazovky obdržela několik reklamací na své výrobky a zjistila, že sklo bylo potřísněno chemikáliemi.

          Sklep skýtající přístřeší strojnímu vybavení vysoké hodnoty byl zaplaven, když došlo k proseknutí vodovodního potrubí.

          Neznámé osoby ukradly děrné štítky ze skladu řízeného počítači, čímž znemožnily veškerou práci po dobu čtyř dnů.

Tyto příklady zveřejněné jedním německým časopisem nám dávají jakousi představu o vynalézavosti jedince, když se pustí do sabotování.

59)    Sabotáž člověka nadchne víc než koníčky, zahrádkářství nebo bridž. Při pilné přípravě existuje velká pravděpodobnost, že nás dostane do bodu, kde budeme moci rozpoutat divokou stávku, obsazení továrny, její konverzi ve prospěch všech, a tak každému z nás každodenně dovoluje o trochu větší kontrolu nad našimi životy. Mezi dělníky se jedná o dávnou tradici, díky níž můžeme upustit páru skrze malou pomstu a taktéž si zajistit trochu odpočinku, zatímco čekáme na dokončení oprav. Doposud však zůstávala na rovině příležitostných pokusů. Každý ví, že:

          Ke zničení počítače, prototypu, přesných strojů, píchaček a robotů ovládajících a udávajících tempo výroby stačí pouhé kladivo nebo železná tyč. Přidrží-li se zdroj tepla u čidla požárního hlásiče, spustí se protipožární systém na stropech obchodních domů a skladů.

          Troška železných špon v karburátoru nebo cukr v nádrži či síran amonný v převodovce vyřadí policajtovo, šéfovo, stávkokazovo auto nebo auto odborového bosse z provozu.

          Šíření telefonních čísel etatistů a jejich poznávacích značek může napomoci při zastrašování a demoralizaci. Opravdu se ale musíme snažit dostat ze stádia pouhých příležitostných pokusů.

60)    Čím komplikovanější se komoditní systém stává, tím prostší prostředky stačí k jeho zničení.

61)    Terorismus je rekuperací sabotáže, její ideologií a jejím separovaným obrazem. Ačkoli by nemuselo být na škodu zničit v supermarketu pokladny ve chvíli, kdy začne divoká stávka, nebo dát hotovost, která v nich byla, stávkujícím, či organizovat divokou distribuci výrobků a vysvětlovat, o čem má být všeobecná samospráva, nic z toho by nemělo smysl bez napojení na adaptaci strojního parku.

62)    Pozitivním přínosem sabotáže je, že když přivyknou lepší znalosti chyb páchaných v honbě za ziskem v procesu výroby, než jakou mají jejich šéfové, budou je dělníci schopni stejně tak prohlubovat, jako je napravovat, jakmile dojde na využívání strojního parku v jejich prospěch. Experiment LIP (od počátku rekuperovaný, protože se nedokázal radikálně rozejít s komoditním systémem) přinejmenším prokázal, že sami dělníci jsou schopni reálně změnit svět. (Dělníci z LIP předvedli, do jaké míry se jim nepodařilo zajít dost daleko. Hendikepováni parazitickou povahou svého průmyslového odvětví, částečně udělali to nejlepší, co mohli, když továrnu provozovali sami pro sebe, zmocnili se zásob a zorganizovali si vyplácení mezd po dobu divoké stávky. Avšak ponechali si odborové předáky, své hnutí zredukovali na pouhou obhajobu „práva na práci“ a nejhorším nepřátelům revoluce dovolili tleskat spektáklu své stávky, čímž abdikovali na svoji autonomii a odepřeli hnutí jakoukoli šanci na rozšíření, která by zvěstovala skutečnou dějinnou změnu.) Za současného stavu výrobních sil dokážeme vše a nic nám nemůže natrvalo zabránit, abychom si tento fakt plně uvědomili.

63)    Podrobeni všem druhům odcizení, dělníci mají nad zbytkem proletariátu tu výhodu…, že ve svých rukou drží zdroj každého na ně uvaleného odcizení, tj. komoditní proces. Protože jediná moc, kterou mají, je moc zcela zničit to, co ničí je, drží rovněž klíč ke globálnímu řešení problémů harmonizace a adaptace ekonomiky na uspořádání nových mezilidských vztahů s kořeny v bezplatnosti.

64)    Sabotáž je excelentně antipracovní, antiaktivistická a antiobětní. Každý z nás k ní může dláždit cestu současným sledováním své vlastní potěchy a zájmů všech, vypočítaného rizika, případu provedení, příznivého začátku. Přivyká nás autonomii a kreativitě a pokládá skutečnou základnu pro vztahy, které mezi sebou revolucionáři chtějí vytvořit. Jedná se o podvratnou hru, na níž byrokratická rekuperace ztroskotá. Uvádíme tu popis toho, co se stalo v roce 1968 v jedné automobilce u Detroitu.

„…V určitých částech podniku začaly být pozorovány akty organizované sabotáže. Nejprve se objevovaly chyby v montáži nebo dokonce chyběly celé díly, ale v mnohem větším měřítku než obvykle, takže řada motorů byla zamítnuta hned při první kontrole. Organizování této akce přineslo různé dohody mezi kontrolory a některými montážními dílnami. Dotyční dělníci do toho šli se smíšenými pocity a motivy: někteří z nich byli odhodlaní, jiným šlo jen o jakousi mstu a další se účastnili jen pro ten pocit. Tak či tak, hnutí se rychle šířilo v atmosféře silného entuziasmu… Jestliže se během kontroly nebo testů objevil motor, který zjevně sjel z linky bez nějakých výrobních vad, k nápravě stačilo jednoduše klíčem povolit něco na olejovém filtru nebo krytu od ventilu či rozdělovači. Občas se motory vracely jen proto, že se netočily dost tiše… Plány rozvíjené během bezpočtu schůzek nakonec vedly k sabotáži v měřítku celého závodu na motor V-8… Jakožto šestiválce byly V-8ičky montovány špatně nebo poškozovány během výroby, aby se musely reklamovat. Krom toho se kontroloři mezi sebou navzájem dohodli, že při testech vyřadí jako zmetky asi tak 3 z každých 4 nebo 5 testovaných motorů… Aniž by se dílny kdy ke svému sabotování přiznaly, manažer byl nucen pustit se do komplikované argumentace s cílem vysvětlit (něco, co i pro něj bylo těžko přijatelné) „chlapům“, že nemají vyřazovat motory, které byly evidentně vadné. Samozřejmě, že to mohl naznačovat, ale nikdy to nesměl říct otevřeně. Všechny podobné snahy však byly marné, protože „chlapi“ jej prostě ignorovali. Neochvějně mu odpovídali, že jejich zájem je stejný jako zájem firmy a tudíž jsou povinni zajistit, aby z podniku odcházely pouze výrobky té nejvyšší kvality… Během léta se v celém podniku sestavil rozpis sabotáží, kterýmžto prostředkem si dělníci zajišťovali více volného času. Dělníci se na schůzích rozpočítávali od 1 do 50 nebo i více. Podobné schůze se konaly v celém podniku. Každému dělníkovi bylo pro příští dva týdny přiděleno určité časové rozpětí, řekněme 20 minut nebo tak nějak. Když na něj přišla řada, měl udělat něco, čím by sabotoval výrobu na své dílně… a bylo-li to vůbec možné, mělo se jednat o něco natolik závažného, aby se zasekla celá jeho linka. Ve chvíli, kdy management vyslal tým pracovníků, aby „poruchu“ opravili, měl se celý proces opakovat v jiném klíčovém bodu podniku. Celý závod se takto po slušnou řádku týdnů dostával mimo provoz na 5 až 20 minut každou hodinu, a to buď kvůli zdržení na jedné lince, nebo proto, že na lince chyběly motory. I používaných technik sabotáže byla spousta a široce se lišily a já nemám představu, které se používaly na většině dílen… Pozoruhodná na tom všem je míra spolupráce a organizace mezi dělníky na jedné dílně i mezi dělníky z různých dílen. Jednak šlo o reakci na potřebu koordinované činnosti, ale tato organizace byla i prostředkem k provádění sabotáže, pořádání sbírek nebo dokonce her a soutěží, které sloužily ke změně pracovního dne v zábavu. Právě to se stalo na dílně, kam motory přicházely ke kontrole: kontroloři u testovacího ponku se rozhodli, že udělají soutěž zaměřenou na ventily. Tato soutěž vyžadovala, aby u vchodů do jejich dílny stály hlídky a také dohodu s dělníky na montážní lince, aby na určitý počet náhodně vybraných motorů špatně namontovali ventily. Když pak kontrolor uslyšel podezřelé vibrace, zakřičel na všechny, aby vyklidili dílnu, načež dělníci zanechali práce a utíkali se schovat za krabice a regály. Kontrolor pak motor rozeběhl na 4 až 5000 otáček za minutu. Motor vydával všemožné zvuky, až se nakonec s velkým rachotem zasekl a nastavitelný ventil držící převodovku za hlasitého a ostrého prasknutí odletěl velkou rychlostí z jednoho konce dílny na druhý. To byl signál pro ostatní dělníky, aby s potleskem vylezli ze svých úkrytů. Dotyčnému kontrolorovi se pak křídou napsal další bod na zeď. Soutěž trvala několik měsíců a roztrhlo se při ní více než 150 motorů. Sázelo se ve velkém. V jiném případě to zase začalo dvěma pracovníky, kteří se jednoho horkého dne vzájemně kropili hadicemi používanými v testovací dílně. Vyvinula se z toho velká bitva, v níž se místo zbraní používala voda z hadic, a probíhala v celé dílně několik dní. Na většinu motorů se ti chlapi ani nepodívali nebo je rovnou schválili, aby měli volno na vodní zápas. V mnoha případech motory zničili nebo poškodili, aby se jich rychle zbavili. Celkem vzato se bitvy účastnilo asi 10 až 15 vodních stříkaček a každá měla tlakovou sílu srovnatelnou s hasičskou stříkačkou. Muži se smáli, křičeli, pobíhali na všechny strany a voda stříkala všude. V této atmosféře se skoro nikomu nechtělo vrátit k práci. Jejich dílna byla pravidelně umytá až po strop a všichni muži byli úplně promáčení. Netrvalo dlouho a donesli si vodní pistolky a zahradní hadice a kbelíky a jejich eskapády nabraly rozměr jednoho velkého karnevalu v pracovní době. Jeden kolega se tam k velkému obveselení ostatních dělníků ze závodu, kteří nevěděli, co se v testovací dílně děje, producíroval v manželčině koupací čepici…“ (Z brožurky Lordstown 72, kterou vydalo 4 millions de Jeunes Travailleurs, Paříž. Viz rovněž Solidarity Pamphlet č. 45.)

65)    Problematika organizace je abstraktní, pokud neodpovídá na otázku… „kdo se má organizovat a proč?“ Organizace zřizované bez dělníků ústí přinejlepším v praktickou impotenci, ale ve většině případů v obnovu byrokratického aparátu. Organizace zakládané ve jménu dělníků přinejlepším vytvářejí podmínky pro byrokratizaci, ale většinou se stávají nástroji paraetatistického útlaku. Jedinou formou ryze dělnické a revoluční organizace je shromáždění účastníků divoké stávky, které se vyvine ve shromáždění za všeobecnou samosprávu, jak jsme již popisovali. Nepředznamenávají jej jiné, nutně hybridní a separátní organizace, nýbrž revoluční činnost, která si žádá pouze intervenční skupiny, které se dají dohromady jen za účelem přesné akce a rozpustí se, jakmile již není potřeba, aby tato specifická aktivita přetrvávala.

66)    Efemérní skupiny vytvářené dle potřeby průzkumem a pro průzkum dopadů specifické aktivity zajistí respekt k autonomii jedince, odmítnutí poslušnosti a vyloučení veškerého sebeobětování. Jedinou disciplínou bude ta přijatá po diskusi a regulovaná požadavky, které nutně poplynou z naší aktivity a z ochrany před jakoukoli možností represe.

67)    Každý revolucionář je oprávněn jednat samostatně, v komandech nebo efemérních skupinách, ale měl by být opatrný, aby nejednal separovaně, tj. aby neztratil ze zřetele taktickou linii, která vede od aktů sabotáže a adaptace k divoké stávce a od ní ke kolektivnímu obsazení a adaptaci továren. Naše revoluce je totální, nedělitelnou revolucí. To například znamená, že sabotáž se neomezuje na akci proti práci, nýbrž je aplikovatelná na každou stránku komodity, na autoritářské postoje, tabu (jako třeba incest a sexuální represe, sebestředné chování, žárlivost, lakota), lži zastoupení atd. A to takovým způsobem, že všude dochází k povzbuzování svobody doprovázenému posilováním vášní, harmonizací tužeb a osobních přání…

68)    Jedině sebeobranné skupiny, vytvářené za účelem provádění specifické činnosti a rozpouštěné, jakmile byla tato provedena a jakmile byla zajištěna ochrana všech, mohou koherentně připravovat cestu ke vzniku podmínek příznivých pro zakládání shromáždění všeobecné samosprávy.

69)    Dělníci, kteří jsou proti práci, stranám, odborům, komoditě, sebeobětování a hierarchii, budou vytvářet specifické sebeobranné skupiny. „Tovární chuligáni“, jak jim říká etatistická fronta (od fašistů až po maoisty), představují základnu hnutí, při jehož absenci „sídlištní chuligáni“ sklouzávají k terorismu a ze kterého nutně vzejdou shromáždění všeobecné samosprávy.

70)    Nejskvělejším způsobem jak zajistit bezpečnost skupiny angažující se v sabotážních či adaptačních aktivitách je rozpoutat v hrudích dělníků a obyvatelstva obecně kolektivní vlnu revolučního nadšení. A nejlepší anonymitu skýtá společenství s co nejvíce lidmi.

71)    Absence hierarchicky přijímaných rozhodnutí zmenšuje riziko policejní manipulace a byrokratické machinace. Nicméně v zájmu každé zodpovědné efemérní skupiny je:

a)      zabydlet se mezi lidmi, kteří její členy dobře znají;

b)      brát v úvahu schopnosti i slabiny každého jedince a uvést je do souladu s činností;

c)      předjímat neúspěch svého plánu díky zradě nebo nedostatečné připravenosti a chystat si celou škálu rychlých reakcí, a přitom dbát na odvrácení rozsáhlé represe (např. braním rukojmích a zvažováním vyhubení možných hubitelů a jejich spolupachatelů atd.), učit se ze svých neúspěchů a prakticky obrátit každičkou porážku v porážku pro etatisty.

72)    Obecně platí, že podvratné aktivity iniciované gerilovou skupinou proti vládnoucímu systému musí splňovat minimálně tyto 4 podmínky:

a)      Nesmí omezovat individuální kreativitu a autonomii, zatímco vyostřují empatie a antagonismy mezi účastníky.

b)      Musí se zabývat možnými formami represe a metodami jak na ni reagovat, aby to prospělo maximálnímu množství lidí.

c)      Boj musí vnášet naprosto do všech stránek každodenního života, což je skutečné měřítko pokroku nebo chyb dlouhé revoluce.

d)     Vždy musí přihlížet ke skutečným rozkoším a kvalitě života všech dělníků z továrny nebo z celé čtvrti či veškerého proletariátu.

73)    Stupeň úspěšnosti lze měřit rychlostí, s níž dochází k pokroku od sabotáže a individuálních adaptací k divoké stávce a kolektivní adaptaci… neboť jedině tímto aktem se hnutí posouvá k všeobecné samosprávě.

74)    Základní jednotkou všeobecné samosprávy není jedinec, ale revoluční jedinec, který uznává poslušnost pouze vůči situačním závazkům uzavřeným za specifickým účelem a vůči své vlastní rozkoši coby univerzální průvodkyni, a který nevzdává hold žádnému organizačnímu fetišismu.

75)    Akt sabotáže nebo adaptace nemůže být improvizovaný, ať už jej provádí jedinec nebo skupina. Místo toho se na něj připravujeme jako by to byla nevyhnutelná akce. Musíme si vypočítat příhodný okamžik, poměrnou sílu faktorů působících na obou stranách, plán území, možná přeběhnutí a chyby a vše, co by mohlo přispět k jejich nápravě, i možnosti ústupu a rizik, která by zahrnoval. Taktéž musíme naši akci spojit s celkovou strategií, s ústředním zájmem, jímž vždy musí být vybudování systému všeobecné samosprávy.

76)    Dobrý nápad je dávat do oběhu plány a detaily továren, telekomunikačních center atd., aby se tak přístupové plány, metody jak je sabotovat a podrobnosti o tom, jak fungují, zpřístupnily mnoha lidem, kteří pak mohou těmto otázkám věnovat síly svého důvtipu.

77)    Bylo by dobré, kdyby se dokumenty výše popsaného druhu mohly diskutovat a podrobovat kritice a doplňovat, ovšem nikterak abstraktně. Pouze praxe může vyřknout skutečnou kritiku, která se odrazí na revolučním plánu.

78)    Podobně nejlepším způsobem jak eliminovat ideologie a jejich armády byrokratů je bojovat s maximální důsledností a přesností, jakých lze pro cíl všeobecné samosprávy dosáhnout. Ve chvíli, kdy divoké stávky otevřou možnost utváření samosprávných shromáždění s volenými, mandátovanými a odvolatelnými delegáty, a ve chvíli, kdy se z bezplatné distribuce zboží stane systém… ideologie se střetnou s kritikou zbraní sešikovaných proti jejich etatistickým a byrokratickým aspiracím, s kritikou, která jednou provždy odsoudí lži, za nimiž se ideologie maskují.

79)    Teoretický axiom, podle nějž „…práva na plně prožitý život lze dosáhnout jedině skrze naprostou destrukci komoditně-spektakulárního systému,“ nyní musí nabýt praktické důslednosti sahající od celkové strategické koncepce až po ty nejtitěrnější detaily taktického boje. Právě proto není od věci, aby každý jedinec načrtával a dával do oběhu svá doporučení pro podvratnou hru (kupříkladu každého nepřítele lze vyhnat z jeho budovy tím, že tam prostě vhodíte zároveň lahev s bělidlem – řekněme chlornanem sodným – a lahev s čistidlem na dřez nebo na záchod – založeným na hydrátu sodíku – a pamatujte, že hodinu před očekávaným útokem slzného plynu bychom měli požít tablety antihistaminik (rumicin) atd. atd.). A uděláme dobře, když nebudeme důvěřovat falešným informacím poskytovaným samotnými policajty.

80)    Boj za naprosté zničení komodity je neoddělitelný od dennodenního rozpracovávání plně prožívaného života osvobozeného od tabu a omezení. Každá revoluční aspirace totiž nutně závisí na hledání osobního zlepšení a na vypočítané hře srovnávající riziko s rozkoší (minimální riziko, maximální rozkoš).

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: