Skip to content

Proletář a práce: příběh jedné lásky?

16.4.2011

Tuto esej napsali Gilles Dauvé a Karl Nesic z francouzské skupiny Troploin v září 2002 (originální název zní Prolétaire et travail: une histoire d’amour? a vyšel v Lettre de Troploin č. 2, 2002). Český překlad vychází z anglické verze Love of Labour? Love of Labour Lost…, jak vyšla v Endnotes č. 1 (2008).

***

Historický debakl: takové by mohlo být sice příkré avšak ne příliš nespravedlivé shrnutí komunistického hnutí 154 let po Marxově a Engelsově Manifestu.

Jedna interpretace takovéhoto samovolného potratu se soustředí na důležitost či nadřazenost připisovanou práci. Od 60. let 20. století vedl stále viditelnější odpor vůči práci, občas až otevřená rebelie, pěkných pár revolucionářů k tomu, aby minulost revidovali z hlediska akceptování či odmítání práce. Minulá sociální hnutí údajně selhala, protože pracující se snažili, aby společnosti vládla práce, tj. snažili se osvobodit právě pomocí prostředku svého zotročení: práce. Oproti tomu opravdová emancipace by se zakládala na odmítnutí práce chápaném jako jediná účinná subverze jak buržoazního, tak byrokratického panství. Pouze odmítání práce by mělo univerzální dimenzi schopnou přesáhnout kvantitativní nároky a předložit kvalitativní požadavek na zcela odlišný život.

Mezi nejvýmluvnější zastánce tohoto názoru patřili situacionisté: „Nikdy nepracuj!“[1] Později se zejména v Itálii několik formálních i neformálních skupin, často označovaných jako autonomní, pokoušelo rozvinout a systematizovat protipracovní aktivity.[2]

Odmítání práce se stalo základním tématem leckteré teorie o minulých i současných bojích. Porážky se vysvětlují akceptováním práce, částečné úspěchy aktivní neposlušností na pracovištích a příští revoluce se rovná naprostému odmítnutí práce. Podle této analýzy dělníci v minulosti sdíleli kult výroby. Nyní se mohou od mámení práce osvobodit, protože kapitalismus ji připravuje o zajímavost či lidský obsah a zároveň dělá ze stamiliónů lidí nezaměstnané.

Excelentní ilustraci transformace protipracovního postoje v revoluční kámen mudrců nedávno v Německu poskytla Krisis.[3]

Ale úloha práce byla reinterpretována i v jiném světle, a to od 70. let zejména ve Francii: až doposud se pracující třídy pouze snažily prosadit se jako třída práce a práci socializovat, nikoli s ní skoncovat, protože až doposud vývoj kapitalismu neumožňoval vznik komunistických vyhlídek. Ať si proletáři (nebo radikální menšiny) mysleli cokoli, bojovali za kapitalismus bez kapitalistů, za kapitalismus vedený dělníky. V 60.-70. letech byla skutečná kritika práce nemožná a období roku 1968 se analyzuje jako poslední možné úsilí práce klást se coby dominantní pól v rámci páru kapitál-námezdní práce. Dnešek je naprosto odlišný, protože restrukturalizovaný kapitál již neponechává dělnickému kapitalismu žádný prostor. Hlavním exponentem této perspektivy je Théorie Communiste.[4]

Neházíme do jednoho pytle lidi tak vzájemně odlišné, jako jsou SI a Théorie Communiste. Jen se zabýváme jedním důležitým bodem, který mají společný: přesvědčení, že trvání na důležitosti práce bylo hlavní překážkou revoluce a že tuto překážku odstraňuje spíše vývoj kapitalismu než sami proletáři. Zdá se nám, že tyto názory jsou falešné jak fakticky, tak hlavně metodologicky a z hlediska postoje ke světu, který má být transformován. Jejich obhájci však jasně zastávají revoluci jakožto komunizaci, destrukci státu a zrušení tříd. Takže tato esej nebude ani tak vyvracením jejich názorů jako pokusem znovu se zamyslet nad prací.

Před rokem 1914

Záplava údajů ukazuje, že dělníci po staletí využívali své profesní dovednosti a důstojnosti jakožto ospravedlnění pro to, co jim podle nich právem náleželo. Jednali, jako by se jejich právo na poctivou mzdu (a na poctivé ceny, jak o nich v rámci „mravné ekonomiky“ psal E. P. Thompson) odvozovalo od jejich lopoty a způsobilosti.

Jestliže si ale dělali nároky a bouřili se ve jménu práce, bojovali za svět, kde by zaujali místo svých pánů? Odpovědět na tuto otázku nutně znamená rozlišovat mezi praxí a ideologií dělníků.

Sociální hnutí ze starých časů jsou vyobrazována jako snahy o dosažení utopie, kde by práce byla králem. Určitě se jednalo o jeden z jejich rozměrů, ale ne o jediný ani o ten, který dodával soudržnost všem ostatním. Jak bychom si jinak vysvětlili častý požadavek na méně práce? Roku 1539 tiskařští dělníci z Lyonu vstoupili do čtyřměsíční stávky za kratší pracovní dobu a delší státní svátky. V 18. století si francouzští dělníci z papíren brávali „nezákonnou“ dovolenou. Marx se zmiňuje o tom, jak anglickou buržoazii šokovali dělníci, kteří se rozhodli pracovat (a vydělávat si) méně a chodili do továrny jen čtyři dny v týdnu namísto šesti.

„Žít jako dělník, nebo zemřít jako bojovník.“ Toto slavné motto lyonských tkalců z 30. let 19. století samozřejmě značí požadavek na práci, ale ani ne tak na práci jako pozitivní realitu jako spíše prostředek k obraně proti klesajícímu příjmu. Povstání tkalců v roce 1834 nepodnítily stroje, které by je připravovaly o práci. Stroje tam už byly. Dělníci ve skutečnosti bojovali proti moci obchodníků, kteří práci rozdělovali podle své libovůle a platili velice málo. Když tkadlec pyšně hovořil o kvalitě svého hedvábí, nemluvil jako středověký mistr řemesla – tady šlo o jeho život.

Je pravda, že v červnu 1848 vedlo zavření Národních dílen vládou k pařížskému povstání. Tyto dílny ale nebyly žádným společenským vzorem, jen prostředkem jak zaměstnat nezaměstnané. Vlastní vykonávaná práce byla společensky nezisková a své adresáty nezajímala. Povstalci povstali, aby přežili a nikoli, aby bránili garantovanou znárodněnou či zespolečenštěnou formu práce, kterou by považovali za zárodek socialismu.

V té době docházelo k mnoha stávkám a bouřím proti mechanizaci. Ty vyjadřovaly odpor řemeslníků dychtících zachránit (skutečný i imaginární) bohatý lidský obsah svých dovedností, ale stejně tak se snažily omezit další vykořisťování. Když se textilním dělníkům z Rouen podařilo zabránit instalaci výkonnějšího strojového parku, nebojovali za řemeslo, ale zastavili (dočasně) zhoršování svých životních podmínek. Mezitím další textiláci z Normandie požadovali 10hodinovou pracovní dobu a stavební dělníci konec přesčasů, které považovali za příčinu nehod a nezaměstnanosti.

Co se Pařížské komuny týče, tak když převzala pár firem, nastolila mzdovou sazbu nebo přinutila vlastníky znovu otevřít podniky, jejím hlavním záměrem bylo poskytnout daným námezdně pracujícím příjem. Převzetí správy nad výrobou nebylo pro komunardy prioritou.

Tento krátký přehled 19. století vede ke srovnávání bojů. Některé lze označit za moderní. A to v tom smyslu, že jejich cílem byly vyšší mzdy a občas odmítaly práci (v kostce, kratší pracovní doba a vyšší plat). Cílem jiných bylo převzetí industrializace dělnickou třídou skrze výrobní a spotřební družstva: pracující třídy by tak skoncovaly s kapitálem a samy by se staly jakýmsi totálním kapitálem. Klíčovým slovem, které sumarizovalo nejednoznačnost doby, tehdy bylo sdružení: vyjadřovalo jak ideje obchodních svazků, tak bratrské jednoty. Mnozí dělníci doufali, že družstva budou konkurenceschopnější než soukromé podnikání, eliminují kapitalisty z trhu a z jejich společenské funkce a možná, že je i donutí, aby se přidali ke sdruženým dělníkům. Sjednocená práce měla buržoazii porazit v její vlastní hře.

Rok 1848 odzvonil utopii námezdně-pracovního kapitálu, dělnické třídy, která se skrze absorpci kapitálu do sdružené práce stane třídou vládnoucí a pak třídou jedinou či univerzální. Od té doby už bude dělníky skrze rostoucí odborové hnutí zajímat jen jejich díl z námezdního systému. Nebudou se snažit konkurovat monopolu kapitálu vlastněného buržoazií, ale sami se ustavit jako monopol pracovní síly. Program lidového kapitalismu byl na ústupu. Ve stejné době vládnoucí třídy vzdaly všechny pokusy o „jiný“ kapitalismus, vymýšlený a občas i praktikovaný inovátorskými a velkorysými průmyslníky, jako byl Owen. Na obou koncích námezdního systému již kapitál i práce znali své místo.

Tím se vysvětluje paradox sociálního hnutí, které tolik dychtilo separovat práci od kapitálu, ale nakonec vytvořilo tak málo výrobních družstev. Ty, které existovaly, se zrodily z vůle osvícené buržoazie nebo se, pokud měly dělnický původ, brzy změnily v obvyklé podnikání.

Dělnická sklárna Albi na jihu Francie ilustruje tuto tendenci. Vysoce kvalifikovaní skláři, stále organizovaní podle cechovního modelu z před roku 1789, si podrželi kontrolu nad tovaryšstvím. Stát se hotovým foukačem skla trvalo 15 let. Tito dělničtí aristokraté byli placeni dvakrát tolik než horníci. V roce 1891 několikaměsíční stávka proti zavádění nové technologie vyústila jedině ve vznik odborů, které se pak management snažil rozdrtit, čímž vyprovokoval další stávku. Šéfové vyhlásili výluku a odmítali znovu přijmout ty nejmilitantnější stávkující. Z tohoto mrtvého bodu vzešla idea družstva. Ta se realizovala roku 1892 po celonárodní sbírce. Pomohli i někteří buržoové a pracovní síla přispívala investováním 50% svých mezd (a v roce 1912 to bylo ještě o 5% více). Aby bylo ziskové, družstvo muselo kombinovat vysokou kvalifikaci s příjmem, lidovou podporou a financováním zvnějška. Samospráva brzy pozbyla jakékoli reálnosti. Podnik prošel řadou průmyslových sporů přímo proti CGT, která se nalézala v dvojím postavení jediné odborové organizace a šéfa (byla největším akcionářem): několikaměsíční stávka v roce 1912, 4měsíční v roce 1921, přerušení práce na 7 měsíců v roce 1924 a tak dále. V roce 1968 toto družstvo stále ještě existovalo.

Od poloviny 19. století družstva ztratila svůj sociální impuls i veškeré ambice na historickou změnu. Když dnes velšští horníci z Towers Colliery vykupují své pracoviště, kterého se vlastníci chtěli zbavit a pak je kolektivně řídí, tak ani ti, kdo je podporují a velebí, nepovažují jejich tržní a lidský úspěch za řešení, které by šlo generalizovat.

Rusko: 1917-21

Během února až října 1917 se „dělnická kontrola“ příliš nesnažila obnovit výrobu.[5] Později, byť je stimulovala politická moc, která dělníkům vděčila za svoji existenci a sílu, proletáři sotva projevovali nějaké produktivní nadšení. Často postrádali úctu k tomu, co mělo být údajně jejich: Victor Serge vzpomíná, jak petrohradští dělníci rozebírali stroje a rozřezávali pásy, aby si vyrobili pantofle nebo podrážky, které prodávali na trhu.

Leninova strana se k moci nedostala (a nezůstala u ní) díky byrokratickým intrikám. Byla vybudována na bojích proletariátu. Pro nedostatek společenské změny ale bolševici, kteří se stali novým státem, zůstali v jeho čele, jak už to má moc ve zvyku, přičemž hodně slibovali, někoho protěžovali a jiné potlačovali. Masa dělníků, kteří původně nebyli schopní či ochotní provozovat továrny ve svém vlastním zájmu, stála před novými šéfy, kteří jim říkali, že teď pracují pro sebe a pro světový socialismus. Reagovali tak, jak obvykle reagují: individuálním a kolektivním odporem, aktivním i pasivním. Některé stávky, například ve slavné dělnické baště obrovských Putilovových závodů, byly potlačeny krveprolitím dokonce ještě před rokem 1921 a Kronštadtem (jak je zdokumentováno v nyní dostupných archivech Čeky).

Ke zvratu, který popisujeme, nedošlo během měsíce či jednoho roku. Byl to rozporuplný proces a jako takový umožňoval koexistenci (často v jedné a téže osobě) revoluční dynamiky s krystalizací moci, která se chtěla za každou cenu udržet. Dějinná tragédie spočívala v tom, že jedna část dělnické třídy, zorganizovaná ve stranu a státní moc, donutila druhou část, aby pracovala pro revoluci… která právě za této situace přestala existovat. Okamžitě tento rozpor vnímali anarchisté, brzy na to Německo-holandská komunistická levice a mnohem později – pokud vůbec – Italská levice. Každopádně se tak určitě zavřely dveře k jakémukoli dělnickému kapitalismu.

Projevem této nemožnosti byla vracející se opozice proti bolševické většině: leví komunisté, machnovština (která zahrnovala i průmyslové kolektivy), Dělnická opozice, Dělnická skupina. Není náhodou, že debata o tom, kdo by měl řídit továrny, dosáhla svého vrcholu v roce 1920, kdy revoluční vlna ustupovala. Tehdy již bylo vše vyřčeno a vykonáno a rozkol mezi masami a stranou byl úplný: jednalo se však jen o negativní rozkol, jelikož proletáři nepřišli s alternativou k bolševické politice. Jestliže Mjasnikovova Dělnická skupina byla malou leč ryzí emanací řadového dělnictva, Kollontajová a její Dělnická opozice byly hlasem odborů – jedna byrokracie proti druhé.

Předností strany ale byla soudržnost. Již roku 1917 Lozovskij konstatoval: „Dělníky nesmí ani napadnout, že továrny patří jim.“ Přesto v té době dekret o dělnické kontrole vyjadřoval poměr sil: militantnost na pracovištích udržovala určitou kolektivní správu ze strany řadového dělnictva, a to buď přímo, nebo skrze odborové kanály. Vůdcové se ale svými cíli nijak netajili. Trockého Terorismus a komunismus definoval člověka jako „líného živočicha“, kterého je třeba k práci donutit. Podle bolševiků dělnická kontrola sloužila jen k tomu, aby potlačila moc buržoazie, pomohla námezdně pracujícím ukáznit se a naučila hrstku budoucích vysokých činitelů managementu.

Platformy opozičníků (dokonce i radikální platforma Mjasnikovovy skupiny) se sice mohly jevit jako pokus o prosazení hodnoty práce a o její socializaci, ale takový pokus byl po roce 1920, kdy se celosvětový poměr sil stal pro námezdní práci nepříznivý, ještě neuskutečnitelnější. Proletářské vyvlastňování a reorganizace výroby, k nimž došlo, byly jen nouzovými opatřeními. Bylo by nemožné změnit tyto parciální a spontánní snahy v něco systematického a proletáři se s tím ani neobtěžovali. Dělnictvo se stranilo programů, které z něj (a nikoli z bolševické strany) chtěly učinit skutečného vládce.

V roce 1921 již masy stály mimo takovou debatu. Návrhy Dělnické opozice se stejně jako ty Leninovy a Trockého zabývaly způsobem jak nejlépe zapřáhnout lidi do práce ve společnosti, nad níž již dělníci ztratili kontrolu. Ruští proletáři ale nebyli dychtiví diskutovat o způsobech a prostředcích svého vlastního vykořisťování. Následná debata nestavěla proti práci z donucení socializaci osvobozené práce: šlo v ní o nové uspořádání moci na vrcholu.

Ruská revoluční krize ukazuje, že dokud vládne kapitál, nelze práci osvobodit a musí být námezdně pracujícím vnucena a že její přetrvání v té či oné podobě je neklamnou známkou, že revoluce selhala. V letech 1917-21 bylo jedinou alternativou zrušení námezdní práce nebo pokračující vykořisťování a žádná třetí možnost neexistovala.

Rusko mělo zažít kouzla hmotných motivací, elitních dělníků, táborů těžkých a nucených prací a „komunistických nedělí“. Nepřevracejme ale dějiny vzhůru nohama. Neúspěch ruských proletářů nebyl způsoben pomýlenou vírou v mýtus osvobození skrze práci: otěže bezprecedentní glorifikaci práce popustil právě až jejich neúspěch. Kdo by doopravdy věřil v „komunistické neděle“ kromě těch, kdo za ně mohli očekávat nějakou symbolickou nebo hmotnou odměnu? Posledním argumentem v oné debatě mělo být stachanovství a vyvolalo pěkných pár reakcí, včetně zavraždění některých elitních dělníků jejich kolegy. Co se Alexeje Stachanova týče, zemřel závislý spíše na vodce než na uhlí.

Itálie: 1920

Číst si v Gramscim a v Ordine Nuovo o italských dělnících, kteří se v roce 1920 zmocnili továren, je jako procházet si působivou leč rozporuplnou ságu o hnutí, které bylo jak ohromné tak krotké. Násilné prostředky (včetně používání pušek k ochraně závodů) se mísily s jednoznačnou umírněností vlastních požadavků. Proletář z FIATu je popisován takto: „inteligentní, lidský, hrdý na svoji profesní důstojnost“; „nesklání se před šéfem“; „Je to socialistický dělník, protagonista nového lidstva…“; „Italští dělníci… se nikdy nestavěli proti inovacím, které snižují náklady, proti racionalizaci práce a proti zavádění sofistikovanější automatizace.“ (Gramsci, Poznámky k Machiavellimu)

Na konferenci odborového svazu kovodělníků (listopad 1919) jeden z redaktorů Ordine Nuovo, Tasca, vyzýval dílenské předáky, aby studovali „buržoazní systém výroby a pracovních procesů kvůli dosažení maximálních technických kapacit nezbytných ke správě továrny v komunistické společnosti.“ A ještě jeden poslední citát z Ordine Nuovo ze září 1920: „Dělníci chtějí (…) dokázat, že se obejdou bez šéfa. Dělnická třída dnes disciplinovaně postupuje vpřed a poslouchá svoji organizaci. Zítra, v systému, který sama vytvoří, dosáhne všeho.“

Realita se však ukázala být jiná. Dělníci neprojevovali žádnou touhu zvyšovat kvantitu či kvalitu práce. Absence jakkoli významnější výroby během okupačního hnutí odhaluje slabost ideologie výrobce hrdého na svoji práci a nemožnost osvobozené a socializované práce. Buozzi, generální tajemník odborového svazu kovodělníků, to i přiznal: „Každý věděl, že dělníci přerušovali práci pod sebemenšími záminkami.“ Během týdne mezi 21. a 28. srpnem 1920 snížilo 15 000 dělníků z FIAT-Centre výrobu o 60%.

Jeden transparent ve FIAT-Rome proklamoval: „Kdo nepracuje, ať nejí“ (prohlášení vypůjčené od Svatého Pavla). Další transparenty ve FIAT-Centre opakovaly: „Práce šlechtí člověka“. Přesto sled přerušení práce ve FIAT-Brevetti vedl dělnickou radu k tomu, aby opět přinutila personál k práci a ke zřízení „dělnického vězení“, které mělo sloužit k trestání krádeží a lenosti. Kvůli „nepřiměřeně velkému počtu lidí beroucích si volno“ ústřední rada FIATu vyhrožovala, že vyhodí všechny, kdo byli pryč více než dva dny.

Volíce mezi touhou odborových a stranických aktivistů socialisticky reorganizovat práci a svojí vlastní neochotou pracovat, dělníci dlouho neváhali.

Bez práva na lenost

Vraťme se ale kousek proti proudu dějin. Bylo by omylem domnívat se, že před 60. léty 20. století se o teoretickou kritiku práce nikdo nezajímal. Ve 40. letech 19. století Marx a další (například Stirner) definovali komunismus jako zrušení tříd, státu a práce.[6]

Lafargue později ve svém Právu na lenost (1880) předběhl svoji dobu, když napadl „právo na práci“ z roku 1848: práce degraduje, říká, a průmyslová civilizace je horší než tzv. primitivní společnosti. „Podivná pošetilost“ dotlačila moderní masy k pracovnímu životu. Ale Marxův zeť rovněž patřil do své doby, protože prodchnul mýtem technického osvobození: „stroj je vykupitelem lidstva“. Nehájil potlačení práce ale její redukci na 3 hodiny denně. Byť je mačkání pár knoflíků obvykle méně destruktivní než lopota od rána do noci, neodstraňuje se jím odloučení výrobního aktu od zbytku života. (Právě toto odloučení definuje práci. Prvobytným pospolitostem byla neznámá, v předindustriálním světě nebyla běžná nebo byla neúplná a trvalo celá staletí, než se z ní v západní Evropě stal zvyk a norma.) Lafargueův provokativní vhled byl kritikou práce v rámci práce. Je zajímavé, že tento pamflet (spolu s Manifestem) dlouho patřil mezi nejpopulárnější klasiku SFIO, staré francouzské socialistické strany. Právo na lenost pomáhalo prezentovat práci jako dobrodiní i zlo, jako požehnání i prokletí, ale každopádně jako nevyhnutelnou realitu, stejně nevyhnutelnou jako ekonomika.

Hnutí práce si přálo (samozřejmě protichůdnými způsoby, podle toho zda jeho organizace byly reformistické nebo revoluční), aby dělníci prokázali svoji schopnost řídit ekonomiku i celou společnost. Je tu ale diskrepance mezi těmito ideovými soustavami a chováním námezdně pracujících, kteří dělali, co mohli, aby unikli „nepřijatelnému vnucování práce“ (bod 8 z programu KAPD). Tato fráze není nikterak triviální. Je příznačné, že vyšla právě od KAPD, strany jejíž program obsahoval generalizaci přímé dělnické demokracie, ale vystupoval proti realitě práce a její úloze v socialistické společnosti. KAPD nepopírala odcizení práci vlastní, přesto chtěla, aby byla po přechodné období uvalena na každého a mohlo tak dojít k rozvoji základny budoucího komunismu. Tato kontradikce volá po vysvětlení.

Dělnická správa jako utopie kvalifikované práce

Aspirace nastolit dělníky jako vládnoucí třídu a vybudovat dělnický svět dosáhla svého vrcholu během rozkvětu dělnického hnutí, kdy byly Druhá a Třetí internacionála více než jen velké strany a odbory: byly způsobem života, kontraspolečností. Tuto aspiraci si nesly marxismus i anarchismus (obzvláště ve své revolučně syndikalistické podobě). Překrývala se totiž s růstem velkoprůmyslu (jenž byl odlišný od dřívější manufaktury a pozdějšího vědeckého managementu).[7]

„Doly horníkům, továrny dělníkům…“ To dává smysl pouze tehdy, když se zainteresovaní lidé ztotožňují s tím, co dělají a když kolektivně produkují to, čím jsou. Ačkoli železničáři nevyrábějí lokomotivy, jsou oprávněni konstatovat: My provozujeme železnice, my jsme železniční systém. Pro řemeslníky nahnané do manufaktury to neplatilo: mohli snít o industrializaci, která by se otočila zády k velké továrně a vrátila se k malým dílnám a nezávislému soukromému vlastnictví osvobozenému z okovů peněz (například díky bezplatnému úvěru ala Proudhon, nebo Lidové bance Louise Blanca).

Naopak pro kvalifikovaného energetika či kovodělníka, horníka, železničáře nebo dokaře cesta zpět neexistovala. Jeho Zlatý věk neležel v minulosti, ale v budoucnosti postavené na obřích továrnách… bez šéfů. Jeho zkušenost s relativně autonomním pracovním týmem jej logicky vedla k úvaze, že by mohl továrnu spravovat kolektivně a podle stejného modelu i celou společnost, která se chápala jako propojení firem, které bylo třeba znovu demokraticky sjednotit a odstranit tak buržoazní anarchii. Dělníci provádějí úkoly, které šéf pouze organizuje: takže bez šéfa by se obešli. Dělnická či „průmyslová“ demokracie byla rozšířením pospolitosti (mytické i skutečné), která existovala na odborové schůzi, ve stávce, v dělnické čtvrti, v hospodě či kavárně, ve specifické řeči a v mocné síti institucí, které formovaly život dělnické třídy od konce Pařížské komuny až do 50. či 60. let 20. století.

Pro nekvalifikovaného dělníka z průmyslu nebo ze sektoru služeb to již ale neplatilo. Nemůže si představit správu pracovního procesu, který byl uvnitř podniku roztříštěn stejně jako mezi geograficky oddělenými výrobními jednotkami. Když se automobil nebo zubní kartáček skládá ze součástek ze dvou či tří kontinentů, žádný kolektivní dělník jej nedokáže považovat za svůj. Totalita se rozpadla. Práce pozbývá svoji jednotu. Dělníky již nespojuje obsah úkolů ani globálnost výroby. Lze si přát jen (samo)správu toho, co jedinec ovládá.

Taylorizovaní dělníci (jako ti ve 30. letech 20. století v USA) nevytvářeli rady. Kolektivní orgán boje nebyl zároveň potenciálním orgánem kolektivní správy. Stávkový a okupační výbor byly jen agregátním nástrojem solidarity a poskytovaly vedení onomu specifickému hnutí: nejednalo se o těleso, které by reprezentovalo, nebo ztělesňovalo práci pro jiné úkoly (zejména pro řízení firmy). Taylorizované pracoviště neponechává aspiracím na správu téměř žádný prostor.

Zajímavým postřehem je, že po roce 1945 se dělnické rady znovu objevily ve státně kapitalistických zemích, které povětšinou zůstaly ve stádiu mechanizovaného velkoprůmyslu a vědecký management do nich sotva proniknul: východní Německo 1953, Polsko 1955 a 1971, Maďarsko 1956 a Československo 1968.

Jak kolem roku 1920 řekl jeden čínský komunista, „budoucí svět musí být dělnickým světem.“ Ten byl vysněnou zemí kvalifikované práce. Avšak po letech 1914-1918 dokonce i tam, kde bylo hnutí v Evropě nejradikálnější, tedy v Německu, kde značná menšina útočila na odbory a parlamentní demokracii a kde skupiny jako KAPD mohly realizovat dělnický program, nedošlo takřka k žádným pokusům zmocnit se výroby za účelem její správy. Ať už rozvíjeli jakékoli plány, v praxi ani essenští a berlínští dělníci ani ti z Turína neudělali z práce středobod společnosti, dokonce ani té socialistické. Továrny se používaly jako pevnosti, v nichž se dělníci zakopali a nikoli jako páky sociální reorganizace. Ani v Itálii nebyl podnik baštou, kterou by bylo třeba bránit za každou cenu. Řada turínských dělníků okupovala své pracoviště přes den, v noci odešli a ráno se zase vrátili. (Takové chování se znovu objeví během italského Horkého podzimu v roce 1969.) Nejedná se zrovna o známku extrémní radikálnosti. Oni proletáři se zdržovali změny světa stejně, jako se zdržovali povyšování práce a „pouze“ kapitálu urvali, co se dalo. Toto neformulované odmítnutí práce kontrastovalo s tisíci pro-pracovních plakátů a projevů. Jen se tak ukázalo, že tito proletáři nebyli zcela polapeni v rámci, do nějž je polapili a do nějž padli sami.

Francie: červen 1936[8]

O transformaci továren v uzavřené dělnické pevnosti se toho napsalo hodně. Ale cílem okupačních stávek v červnu 1936 nikdy nebylo obnovení výroby. Jejich cílem nebylo ani tak chránit strojový park (který neohrožovali žádní sabotéři) jako jej využít k nátlaku na šéfa a užít si. Vědomá slavnostní dimenze byla daleko důležitější než údajná vůle prokázat výrobní schopnosti nadřazené těm buržoazním. Jen velmi málo se uvažovalo dokonce i o dělnické správě okupovaných podniků. Nevlídné a odcizující místo se změnilo v osvobozený prostor, i když jen na pár týdnů. Rozhodně se nejednalo o revoluci ani o její úsvit, ale o překročení místa a času, kdy si lidé mohli užít poněkud nezákonného, přesto však plně legitimního svátku, a přitom si vybojovat podstatné reformy. Stávkující sice pyšně provázel svoji rodinu po areálu, ale jeho dlouhá kolektivní jídla, jeho tanec a zpěv signalizovaly jeho radost, že není v práci. Tak jako o trochu později v USA, okupační stávka byla přisvojením si současnosti, (krátkým) zabráním času pro sebe.

Obrovská většina stávkujících chápala tuto situaci lépe než Trockij („Francouzská revoluce začala“) nebo Marceau Pivert („Nyní je vše možné“).[9] Uvědomovali si, že rok 1936 nezvěstuje sociální vzedmutí a nebyli ani připraveni ani ochotni jej uskutečnit. Urvali, co mohli, zejména co se týče pracovní doby: 40hodinový pracovní týden a placená dovolená jsou symboly onoho období. Rovněž zachovali možnost prodeje své pracovní síly kapitálu v jeho tehdejší podobě a nikoli nějakému kolektivnímu kapitalismu, který by řídilo hnutí práce. CGT příliš neupozorňovala na možnou novou společnost založenou na socializované práci. Červen 1936 měl totiž skromnější a realističtější účel: umožnit dělníkovi, aby se prodával, aniž by se s ním zacházelo jako s oživlou věcí. Taktéž se jednalo o dobu, kdy se staly populárními rekreační a vzdělávací aktivity organizované pro masy a občas i organizované masami samotnými: kultura přenesená do továren, „kvalitní“ divadlo pro obyčejné lidi, domovy mládeže atd.

Odpor vůči práci pokračoval ve stále nepřátelštějším prostředí ještě dlouhou chvíli po okupačních stávkách. Šéfové a mluvčí Lidové fronty dál trvali na „pauze“ v požadavcích a na nutnosti přezbrojit Francii. Proletáři ale využívali uvolnění vojenské disciplíny, která se v továrnách prosazovala od krachu v roce 1929. Na jaře 1936 si už zvykli chodit pozdě, odcházet dříve, nepřijít vůbec, zpomalovat práci a neposlouchat příkazy. Někteří přicházeli opilí. Mnozí odmítali úkolové normy. V Renaultu přerušování a zpomalování práce vedlo k tomu, že v roce 1938 byla produktivita nižší než o dva roky dříve. V leteckém průmyslu se fakticky upustilo od úkolových norem. Tento trend nepřevážil jen ve velkých továrnách, ale i ve stavebnictví a instalatérství. Kázeň se obnovila a pracovní doba silně prodloužila, což mělo za následek zvýšení výroby a produktivity, teprve až po neúspěchu generální stávky v listopadu 1938 (jejímž cílem bylo uhájit 40hodinový pracovní týden) a poté, co vláda povolala policii a armádu, aby zastrašovaly a bily stávkující (Paříž po 24 hodin žila v nevyhlášeném stavu obležení). Vůdce pravého středu Daladier (dříve jeden z vůdců Lidové fronty) se oprávněně chlubil, že „zapřahuje Francii zpět do práce“.

Španělsko: 1936[10]

Kromě zemědělských statků byla kolektivizována i řada firem a jejich personál obnovil výrobu. Často proto, že šéf uprchnul, ale občas i proto, aby „potrestali“ šéfa, který zůstal, ale sabotoval výrobu, aby poškodil Lidovou frontu. Toto období zrodilo spoustu smysluplných experimentů, jako když třeba číšníci odmítali spropitné na základě pohnutky, že nejsou žádní sluhové. Další snahy se pokoušely potlačit oběh peněz a rozvinout mezi výrobou a mezi lidmi nekupecké vztahy.

Hledala se jiná budoucnost, což s sebou neslo překonání práce jako separované aktivity. Hlavním cílem bylo organizovat společenský život bez vládnoucích tříd nebo „mimo“ ně. Cílem španělských proletářů v továrnách i na polích nebylo rozvíjet výrobu, ale žít svobodně. Neosvobozovali výrobu z buržoazních okovů. Naopak zřetelně dělali, co mohli, aby se sami osvobodili z nadvlády buržoazie.[11]

V praxi demokratická správa firmy obvykle znamenala její odborovou správu aktivisty či funkcionáři CNT a UGT (socialistické odbory). To oni označovali výrobní samosprávu za cestu k socialismu. Nezdá se však, že by se členská základna s takovou vyhlídkou ztotožňovala.

Nechuť pracovat byla dlouho permanentním rysem života španělské dělnické třídy. A přetrvala i za Lidové fronty. Tento odpor byl v rozporu s programem (zastávaným zejména anarchosyndikalisty) vyzývajícím proléty, aby se plně zapojili do provozování pracoviště. Dělníci se o tovární schůze, kde se diskutovalo o organizování výroby, příliš nezajímali. Některé kolektivizované firmy musely schůzovní den přesunout z neděle (kdy se nikdo neobtěžoval přijít) na čtvrtek. Dělníci rovněž odmítali úkolové normy, nedbali na rozpisy směn nebo z pracoviště dezertovali. Když byla úkolová práce zákonem zrušena, produktivita poklesla. V únoru 1937 svaz kovodělníků z CNT hořekoval nad tím, že příliš mnoho dělníků zneužívá pracovních úrazů. V listopadu někteří železničáři odmítli přijít do práce v sobotu odpoledne.

Aby porazili absentérství a krádeže, odboroví funkcionáři, kteří se snažili přemostit propast mezi vládou a pracovištěm, se mstili znovuzaváděním úkolových norem a pečlivou kontrolou pracovní doby. Někteří zašli až tak daleko, že zakázali zpívat si v práci. Nedovolené opuštění pracoviště mohlo vést k 3dennímu propuštění a odejmutí platu za 3 až 5 dnů. Aby se zbavila nemravnosti, která nepřála maximální výkonnosti, CNT navrhla, aby se bary, koncertní síně a tančírny zavíraly v 10 večer. Hovořilo se o nápravě prostitutek skrze pracovní terapii. Lenost se stigmatizovala jako individualistická, buržoazní a (netřeba říkat) fašistická. V lednu 1938 deník CNT Solidaridad Obrera uveřejnil článek, který se pak několikrát reprodukoval v tisku CNT i UGT: „Zavádíme přísnou disciplínu na pracovišti“. Ten na dělníky tlačil, aby se nechovali jako doposud, tj. aby nesabotovali výrobu a aby nepracovali, co nejméně to jde. „Nyní je vše zcela jiné,“ protože průmysl pokládá, „základy komunistické společnosti.“

S výjimkou řadových anarchistů (a disidentů jako byli Přátelé Durrutiho) a řadových členů POUM, ty strany a odbory, které byly pro vládu práce, byly ty samé, které dělaly vše možné, aby se z této ideologie nestala realita a aby práce zůstala stále jen prací. Roku 1937 bylo po diskusi a brzy se uzavřela i celá kontradikce – silou.

Francie: 1945

Již v roce 1944 přešlo několik francouzských firem pod kontrolu odborů a občas i pod odborovou správu, jako třeba podnik na výrobu těžkých vozidel Berliet. Po celé zemi na několik set továren dohlížely dělnické výbory. S pomocí administrativního personálu se staraly o výrobu, platy, jídelny a některé sociální dávky a požadovaly slovo při najímání a propouštění. Jak roku 1944 deklaroval jeden funkcionář CGT: „Dělníci jsou lidské bytosti, chtějí vědět, pro koho pracují… Dělník se musí v továrně cítit jako doma… a prostřednictvím odborů se zapojit do správy ekonomiky.“

Ale opar prosazování samosprávy nemohl zamlžit kapitalistické fungování, které se brzy znovu odhalilo ve své všední banalitě. Vezměme si třeba jen příklad horníka. Okolo jeho hrdosti a dychtivosti rubat uhlí se toho hodně nadělalo. Viděli jsme filmové týdeníky, kde Thorez (vůdce oficiální komunistické strany) nabádá tisíce horníků v jejich pracovních úborech, aby splnili to, co označoval za jejich třídní a národní povinnost: aby produkovali… a produkovali víc a víc.

Není třeba popírat horníkovu hrdost, ale musíme zhodnotit její míru a meze. Každá společenská skupina si o sobě vytváří nějakou představu a cítí hrdost na to, co dělá a čím podle sebe je. Sebeúcta na šachtách byla společensky podmíněná. Oficiální status horníka (který se datuje od té doby) garantoval pěkných pár výhod jako třeba bezplatnou zdravotní péči a vytápění, ale rovněž hornické oblasti stavěl pod paternalistický dohled. CGT kontrolovala práci i každodenní život. Být považován za flákače se blížilo tomu, že se s vámi zacházelo jako se sabotérem či dokonce jako se stoupencem nacistů. Bylo na předákovi, aby rozhodoval, kolik uhlí se vytěží. Vládla úkolová práce. Mírně řečeno, dychtivosti produkovat scházela spontaneita.

Skutečná hornická hrdost souvisela více s pospolitostí práce (slavnosti, rituály, solidarita…) než s obsahem práce a ještě méně s jejím údajným účelem (produkovat pro obnovu Francie). Deník radikálního horníka z 30. a 40. let, jako byl třeba Constant Malva, se nikdy nezmiňuje o kráse nebo slávě jeho řemesla. Pro něj byla práce prací a ničím jiným.[12]

Produktivistické praktiky a proslovy rovněž vyplňovaly určitou díru. Každý včetně obyčejného člověka tvrdil, že je vlastenec a obviňoval buržoazii jako celek z kolaborace s Němci. Uhlí bylo také primárním energetickým zdrojem a ve zdevastované ekonomice bylo zdrojem vzácným. A přidejme ještě přímou politickou příčinu tohoto takřka splynutí vlastenectví s produktivismem: pomáhalo lidem zapomenout, že Komunistická strana Francie podporovala pakt Hitler-Stalin, v letech 1939-1941 odsuzovala válku jako „imperialistickou“ a do protiněmeckého odboje se zapojila opožděně.

Zapřáhnout znovu proletáře do práce znamenalo opět je integrovat do národní pospolitosti a potrestat ty šéfy, kteří otevřeně kolaborovali. Proto byl Renault v roce 1945 znárodněn.

Cejchovat buržoazii jako protidělnickou a nefrancouzskou bylo jedno a totéž a toto cejchování šlo ruku v ruce se samosprávným zevnějškem. Umožňoval to ale fakt, že ve Francii komunistická strana ve skutečnosti neusilovala o moc. Kdekoli o ni usilovala (například ve východní Evropě), tak se s takovými hesly neobtěžovala. Průměrný francouzský (nebo italský či americký…) stalinista byl sice přesvědčen, že socialistické země dělají maximum pro blaho mas, ale rozhodně nevěřil tomu, že ruští nebo polští dělníci řídí továrny: vše pro blaho lidu, žádnou moc lidu samotnému…

Celý poválečný příběh vypadá jako stínové divadlo. Odbory a dělnické strany se nikdy nesnažily povýšit dělnictvo jako třídu nebo rozvíjet ve firmách demokracii námezdně pracujících (ani v její povrchní podobě) o nic více než šéfové. Po problematických 20. letech 20. století a po úporném odmítání práce v 30. letech 20. století bylo nyní primárním cílem přinutit proletáře k rekonstrukci ekonomiky. Dělníci se až příliš zabývali požadavky týkajícími se obživy, než aby své myšlení a energii věnovali „vládě práce“, o kterou nikdo vlastně nestál ani se ji nesnažil zavést. Stávky v letech 1947-1948 jsou toho excelentní ilustrací: prokázaly schopnost Komunistické strany Francie (a její italské sousedky) vstřebat a dát tvar potenciálům třídního boje, které od konce války potlačovala.

Itálie: 1945

Již v roce 1942 Itálií otřásla vlna stávek, která vyvrcholila povstáním 25. dubna 1943, které po pěti dnech pouličních bojů vyhnalo Němce z Turína. Byla ustavena národní unie všech stran, které dominovali stalinisté (ve FIATu-Mirafiori patřilo k oficiální komunistické straně 7000 dělníků ze 17 000). Nejvyšší priority se dostalo obnově hospodářství. V září 1945 Odborový svaz kovodělníků prohlásil, že „pracující masy jsou ochotny přistoupit na větší oběti [nižší mzdy, překládání, vyhazování těch, kdo mají jiný příjem, částečné propouštění], aby se Itálie mohla znovu zrodit (…) Musíme zvýšit výrobu a rozvíjet práci: v tom spočívá jediná cesta ke spáse.“

V prosinci se Národně osvobozenecké výbory změnily ve Výbory podnikové správy či spíše převzaly orgány vytvořené za Mussoliniho korporativismu. Hlavní úlohou každého VPS bylo pomáhat s opětovným zapřáhnutím lidí do práce a s posilováním hierarchie. Jejich metodou byla směsice taylorismu a stachanovství: brigády mládeže, dobrovolnické skupiny, hmotné pobídky, příplatky za čištění a údržbu strojů… Cílem bylo vyburcovat „nadšení pracujících tříd pro výrobní úsilí“.

Realita ale byla od propagandy naprosto odlišná. Boj za lepší pracovní podmínky zůstával silný a nadšení pro výrobu poměrně nízké. Jeden funkcionář VPS přiznal, že strana se musela uchýlit k velkému přesvědčování, aby si lidé odpoledne nedávali šlofíka. Podle jednoho dílenského předáka z Mirafiori byli odborářští aktivisté označováni za „fašisty“, když se snažili dělníky přesvědčit, že je jejich soudružskou povinností pracovat: „svobodu si vykládali jako právo na nicnedělání.“ Dělníci si chodili do práce v 8:30 ráno a prvně si tam dali snídani. Jeden bývalý straník, tehdy zaměstnaný v Mirafiori, smutně vypravoval o tom, jak dělníci zneužívali své svobody, jak lelkovali na toaletách. Litoval, že nebyli vhodným materiálem pro budování socialismu: pro srandu vstupovali do stávky – „to my jsme byli serióznější.“ Personál vzdoroval čemukoli, co se blížilo kontrole nad časem a opětovnému zavádění hmotných pobídek. Nápisy na továrních zdech, jako třeba „Pryč s časovými rozvrhy“, byly odmítnutím protayloristických citátů z Lenina, v nichž si stalinisté nejvíce libovali.

Jestliže se VPS nakonec ukázaly jako relativně efektivní při obnově kázně a hierarchie, tak produktivitu se jim zvýšit nepodařilo: v roce 1946 se zvedla jen o 10%, což nebylo mnoho vzhledem k její nízké úrovni na konci války. Především se jim však nepodařilo vytvořit „nového“ proletáře – takového, který by si sám spravoval své vlastní vykořisťování. VPS složené pouze z dělníků nikdy nevznikly. Proléti totiž více důvěřovali svým přímým delegátům, dílenským komisařům, kteří byli náchylnější jít do stávky než vyrábět.

Tento mnohotvárný nepokoj trval až do roku 1948, kdy došlo k poslednímu odporu proti narůstajícím represím a zhoršujícím se životním podmínkám. V dubnu 1947 bylo zavedeno částečné zmrazení mezd, které přetrvalo až do roku 1954. Zhruba 15 let dělníci z FIATu prodělávali neomezené vykořisťování a málem byli připraveni o ochranu ze strany odborů. Jinými slovy, italští proletáři nebyli v letech 1944-1947 poraženi proto, že se snažili ustavit panství práce nad kapitálem, přičemž zůstávali v rámci kapitálu. Buržoazie je rozdrtila konvenčnějším způsobem – za pomoci odborové a stranické byrokracie.

Rok 1968 ve Francii i jinde

Tentokrát ve Francii evidentně chyběl slavnostní prvek, který charakterizoval okupační stávky v červnu ’36, ale zato v Itálii byl poměrně rozšířený. Řada francouzských továren, kterým dominovala CGT, byla prakticky uzamčena ze strachu, aby neklidní dělníci a „nepovolaní“ nenarušili spořádaný průběh odborářské stávky. Rok ’68 byl v mnoha ohledech drsnější než rok ’36, jelikož proti hegemonii stalinistů nad průmyslovými dělníky se postavila malá leč odhodlaná menšina proletářů.

Slavnostní rozměr se z továrny přesunul na ulici, což naznačovalo, že požadavky prolamují hranici pracoviště a jádro věci zahrnuje každodenní život v jeho celistvosti. Ve Francii ti nejradikálnější námezdně pracující často opouštěli továrnu. Neexistovala žádná Čínská zeď mezi „dělníky“ a „studenty“ (z nichž spousta studenty vůbec nebyla). Řada dělníků, často těch mladých, dělila svůj čas mezi své spolupracovníky v továrně a diskusní (a občas i akční) skupiny mimo továrnu, kde se setkávali s minoritními dělníky z dalších továren.[13] Nadto během italského Horkého podzimu ’69 bylo poměrně běžné, že dělníci okupovali tovární areál přes den, v noci odešli a další ráno se zase vrátili, a to i poté, co se museli násilně střetnout s policií a firemní ochrankou, aby mohli podnik obsadit. Cítili, že to podstatné se neděje jen v rámci pracoviště. Jak se pasivní reakce (absentérství) měnila v aktivní (kolektivní sabotáž, permanentní schůzování a divoké mejdany na montážní lince atd.), prorazila za tovární zdi.

Dopady roku ’68 přivedly na svět zkušenost, která sama sebe sice postulovala (a kterou mnozí lidé brali) jako příklad, ale zůstala na okraji hnutí: v roce 1973 se personál LIP, hodinářské firmy, jež zkrachovala, chopil správy a LIP se stala symbolem samosprávného kapitalismu. Její principy („Sami vyrábíme, sami prodáváme, sami se platíme“) ale nebyly o mnoho více než důmyslný leč zoufalý pokus vyhnout se nezaměstnanosti a zajistit si příjem. Námezdně pracující z LIP samosprávně řídili spíše distribuci než výrobu (hodinek prodali spoustu, ale vyrobili jich málo), až nakonec museli podnik úplně zavřít. Avantýru LIP radikálové v polovině 70. let 20. století naprosto oprávněně analyzovali jako experiment se sebevykořisťováním, ale zcela mylně ji vykládali jako uskutečnitelnou formu kontrarevoluce. Je totiž jasné, že se nejednalo ani o životaschopnou volbu pro kapitalisty ani o volbu populární mezi dělníky.

Následovaly podobné snahy, zejména ve strojírenském průmyslu, kdy se částečně obnovila výroba, a rozprodávaly se zásoby. Byl to však spíše způsob reakce na plánované uzavření továrny než program pro budoucnost. Ať už si levičáci vypracovali jakékoli teorie, tyto zárodky samosprávy nestály na ničem pevném, na ničem, co by mohlo dělníky mobilizovat. Takovéto praktiky se objevily na rozcestí mezi endemickou kritikou práce, která nevedla k ničemu jinému, a počátkem restrukturalizace kapitalismu, která měla odstranit nadbytečnou práci.

Portugalsko: 1974[14]

„Karafiátová revoluce“ uvedla do pohybu okupace továren a samosprávné praktiky. Obecně vzato k nim docházelo v malých či středně velkých firmách, povětšinou z chudých odvětví využívajících jednoduché technologie a nekvalifikovanou práci: textilky, výroba nábytku, zemědělský průmysl.

Tyto okupace byly obvykle reakcí na (skutečný či falešný) bankrot nebo na uzavření podniku majitelem. Občas se dělníci zbavili šéfa, který příliš viditelně podporoval Salazarův režim. Jedním z cílů bylo zabránit ekonomické sabotáži ze strany oponentů Karafiátové revoluce. Rovněž se jednalo o prostředek jak prosadit specifické požadavky jako třeba znovupřijetí propuštěných militantních dělníků, realizace vládních rozhodnutí ohledně mezd a pracovních podmínek nebo zabránění plánovanému propouštění.

Tento sociální poryv (élan) nikdy nezpochybnil peněžní oběh ani existenci a funkci státu. Samosprávci se obraceli na stát o kapitál a bylo spíše pravidlem než výjimkou, že vládní úřady, které byly pod vlivem stalinistů, logicky rezervovaly investiční fondy pro své politické přátele a spojence. Rovněž žádaly stát, aby vynucoval směnu mezi firmami samosprávnými a nesamosprávnými. Stále se vyplácely mzdy, byť často s menší nebo žádnou mzdovou diferenciací. Hierarchie byla často demontována a řadoví dělníci mohli demokraticky mluvit do většiny rozhodnutí. Přesto toto hnutí nepřekročilo dělnickou kontrolu nad výrobou, mzdovými tabulkami a najímáním a propouštěním. Jednalo se o jakousi LIP rozšířenou do celé, poměrně chudé, kapitalistické země. Portugalská zkušenost byla opakováním všech slepých uliček, které znovu oživila éra 60.-70. let: populismu, syndikalismu, leninismu, stalinismu, samosprávy…

Kritika práce/Kritika kapitálu

Přes svoji stručnost náš historický přehled vrhá stín pochybnosti na tezi, že (nepopiratelná) sebeidentifikace proletáře s výrobcem byla rozhodující příčinou našich porážek. Kdy se dělníci skutečně snažili podepřít ekonomický růst? Kdy soupeřili se starými buržoazními vlastníky nebo novodobými řediteli o správu firem? Minimálně v tomto ohledu se politické platformy vůbec neshodují s praxí proletariátu. Dělnická hnutí nevyvřou v afirmaci práce. Pokusy o obnovu výroby byly dosti často provizorním řešením, snahou vyplnit díru způsobenou absencí či neschopností šéfa. V tomto případě obsazení podnikového areálu a obnovení pracovního procesu neznamenalo, že se dělníci afirmují jako dělníci. Jednalo se o prostředek k přežití tak, jako jím za jiných okolností je vykoupení zkrachovalé firmy jejím personálem. Na konci roku 2001, když textilce Bruckman v Argentině hrozilo zavření, dělníci ji převzali a udrželi ji v chodu bez jakékoli vyhlídky na transformaci kapitalismu v socialismus, a to ani v mezích jedné firmy. Totéž pak platilo pro desítky dalších argentinských firem. K takovému chování dochází, když se proletáři domnívají, že nemají šanci změnit svět.

Zásadní otázka zde zní, jak dalece jsme determinováni dějinami. Není-li „bytí“ proletariátu teoretizované Marxem pouhou metafyzikou, je jeho obsah nezávislý na formách, kterých kapitalistické panství nabývá. Napětí mezi podrobením se práci a kritikou práce je činné již od úsvitu kapitalismu. Samozřejmě, že realizace komunismu je odvislá od dějinného momentu, ale v hloubce její obsah zůstává neměnný ať už v roce 1796 nebo v roce 2002. Jinak bychom nemohli pochopit, jak již ve 40. letech 19. století někteří lidé dokázali komunismus definovat jako zrušení námezdní práce, tříd, státu a práce. Kdyby vše determinovala dějinná nutnost, která roku 1845 logicky ještě nedozrála, jak bychom mohli vysvětlit genezi komunistické teorie v té době?

Ve 20. století to byl debakl bohatého revolučního procesu po roce 1917, co plně uvolnilo prostor sociálně demokratickému a stalinistickému kultu výrobních sil.[15] Interpretovat následně onen proces jako příčinu tohoto kultu se rovná analyzování něčeho na základě opaku. Marx i Stalin hovořili o diktatuře proletariátu, ale Stalin není vysvětlením Marxe. Říkat, že program KPD z roku 1930 (či program SPD z roku 1945) odhalil pravou povahu programu KAPD z roku 1920, znamená obracet dějiny vzhůru nohama.

Jakmile jednou kontrarevoluce zvítězila, práce (v USA stejně jako v SSSR) mohla existovat jedině z donucení: dělníci nebyli do práce zapřaženi jako nějaká pseudovládnoucí třída, ale jako třída skutečně ovládaná, a to podle prověřených kapitalistických metod. Odbory a dělnické strany všech druhů ideologii dělnické správy kategoricky popřely. Nyní, když měly podíl na moci (ve správních radách firem stejně jako na ministerstvech), mohly ekonomiku podpořit jedině tak, že se uchýlily ke starým dobrým nástrojům, které buržoazii prospívaly po staletí.

Ať už si mysleli nebo říkali cokoli, v těch nejakutnějších sociálních krizích se proletáři nesnažili prosadit skrze prosazování hodnoty práce. Od počátků třídního boje neustále bojovali za kratší pracovní dobu a vyšší plat. Pamatujme rovněž na to, co tvoří každodenní život na dílně nebo v kanceláři: absentérství, drobné krádeže, pomalá práce, simulování nemoci nebo úrazů a dokonce i sabotáž nebo napadání nadřízených – a to vše v dobách kritické nezaměstnanosti jedině upadá. Jsou-li stávky ala pozornost podniku (například, když dopraváci umožňují jízdy zdarma nebo zaměstnanci pošt poskytují bezplatné poštovné a telefonní hovory) tak zřídkavé, jedná se o znamení, že stávky nabízejí příjemnou příležitost vyhnout se práci.

Netvrdíme, že proletářskou realitou je permanentní podzemní rebelie. Rozporuplná úloha námezdně pracujícího ve výrobním procesu s sebou nese rozporuplný postoj k práci. Proletář do práce vkládá hodně, protože – mimo jiné důvody – nikdo nemůže hodiny a roky vydržet nějaké zaměstnání bez minima zájmu o ně, a protože práce zároveň dusí naše schopnosti a znalosti, ale také nám umožňuje alespoň jejich částečné vyjádření – antropologický rozměr práce byl již dostatečně odhalen jinde, takže zde do toho zabíhat nemusíme.[16]

V obdobích společenského vření dělníci buď vykazují hlubokou lhostejnost k práci (občas od ní utíkají), nebo je jim práce opětovně vnucena. Během takových období proletáři započínají kritiku svých podmínek, protože odmítání práce je prvním krokem k negaci sebe sama jakožto proletáře.

Je však pravda, že doposud nezašli za tuto kritiku či za její první kroky. A v tom spočívá problém.

Nechybí kritika práce jako nějaká dosud opomíjená esenciální dimenze. Kolik mužů a žen se s radostí udře kvůli chrlení budíků nebo tužek nebo zpracováváním zdravotnické dokumentace? Dělník si je dobře vědom, že práce je jeho nepřítel a nakolik může, tak dělá maximum, aby jí uniknul. Obtížnější pro něj je představit si (a ještě obtížnější je převést to v činy), že by mohl skoncovat s prací i kapitálem. Není to snad kritika kapitálu, která chyběla a stále chybí? Lidé jsou náchylní svalovat vinu na vládu peněz a rovněž pranýřují odcizenost práce: mnohem méně běžné je však chápání jednoty, která oboje spojuje, kritika prodeje své vlastní činnosti výměnou za příjem, tj. kritika námezdní práce, kapitálu.

Dosavadní neúspěšnost proletářského hnutí je třeba dávat do souvislosti s jeho vlastní činností a nikoli s tím, jak ho kapitál v konkrétních momentech dějin konkrétně formátuje. Formátování skýtá podmínky: neposkytuje ale, a ani nikdy poskytovat nebude, prostředky k jejich využití. A správnou odpověď budeme mít teprve tehdy, až bude dosaženo transformace světa.

Každopádně, revoluční údobí oslabuje (a nikoli posiluje) ideologii emancipace práce skrze práci. Pak s sebou odliv radikální vlny přináší samosprávné praktiky, které ponechávají moc buržoazie nedotčenou, a které tato moc dříve či později smete.

Ideál kapitalismu námezdně pracujících a pokus o jeho realizaci nejsou pozůstatky z minulosti, které nakonec podryje reálné panství kapitálu (nebo nějaká jeho forma, reálnější než ty předchozí).[17] Přilnavost k práci není ani (jak mají sklon myslet si situacionisté) klamem, z nějž by proléti měli nebo by nyní mohli vyrůst, ani (jak má sklon myslet si Théorie Communiste) dějinnou fází dříve nevyhnutelnou, ale nyní pominuvší. Nejedná se ani o ideologii ani o stádium v dějinách (byť oba aspekty hrají svoji úlohu). Námezdní práce není fenoménem uvaleným zvnějšku, ale společenským vztahem, který strukturuje naši společnost: praktická a kolektivní přilnavost k práci je do rámce tohoto vztahu zabudována.

Co je na kapitalismu nového

Někteří současný kapitalismus vykládají jako produkci hodnoty bez práce, hodnoty natolik rozptýlené, že její výrobní činitelé a momenty jsou roztroušeny po celém společenském tkanivu.

Tuto tezi nepotvrzuje ani teorie (konkrétně Marxovy Grundrisse[18]) ani tvrdá fakta. Je pravda, že dnes zhodnocování závisí mnohem méně na přímé intervenci každého jednotlivého výrobce než na kolektivním úsilí. Přínos každého produktivního námezdně pracujícího k hodnotě je daleko obtížněji vyčlenitelný než v roce 1867. Nicméně kapitál není zhodnocován nediferencovaným společenským celkem. Dělník na lince, řidič kamiónu, počítačový odborník, firemní výzkumník… nepřidávají firmě hodnotu ve stejné míře. Teorie „sociální továrny“ je relevantní, nakolik bere v úvahu neplacenou produktivní práci (např. práci žen v domácnosti). Irelevantní se stává, když hodnotu považuje za výsledek uniformní totality. Manažeři znají svého Marxe lépe než Toni Negri: neustále vyhledávají a poměřují výrobní místa a momenty, aby se je snažili stále více racionalizovat. Dokonce v rámci firmy lokalizují a rozvíjejí „centra zisku“. Práce není rozptýlená, je separovaná od zbytku. Není-li evidentně manuální práce jediným či hlavním zdrojem hodnoty a přibývá-li nehmotné práce, práce přesto zůstává pro naše společnosti životně důležitá. Je podivné hovořit o „konci práce“, když agentury najímající brigádníky patří mezi největší zaměstnavatele v USA.

V zemi jako Francie, byť nám sociologové a statistici říkají, že kancelářských dělníků je více než továrních (nyní se jejich počet snížil na ¼ pracujícího obyvatelstva), jsou ti druzí – z nichž je 80% mužů – často v manželském svazku s těmi prvními. V důsledku toho 40% dětí žije v domácnosti, kde je jeden z jejich rodičů „modrý límeček“, často zaměstnaný v sektoru služeb. Místo toho, aby každé ráno procházel tovární branou, má na starosti údržbu, řídí těžké vozidlo, přesunuje zboží ve skladě atd. Polovina francouzských dělníků již není dělníky „průmyslovými“. Přesto jsou takto definovaní dělníci těmi nejpočetnějšími skupinami. Ať už se jedná o tovární operátory ve starém stylu, o manuální námezdně pracující v sektoru služeb, o taylorizované úřednice, pokladní atd., podřízení námezdně pracující tvoří přes polovinu francouzského pracujícího obyvatelstva. (Bylo by zajímavé mít přesná čísla z nějakého rádoby velkoměsta budoucnosti jako třeba Los Angeles.) Tato fakta nemění nic na platnosti či ješitnosti komunistické perspektivy: jejich jediný význam spočívá právě v tom, že ukazují, že se od 19. století nic zásadního nezměnilo. Podle Marxových vlastních údajů z I. svazku Kapitálu bylo v Anglii uprostřed viktoriánské doby více sluhů než průmyslových dělníků. Kdyby byla teorie proletariátu mylná, byla by mylná již roku 1867 a v roce 2002 není mylná jen proto, že už nezbývá dost dělníků.

Kapitalismus je prvním universálním systémem vykořisťování. Nadpráce se již nevynucuje od někoho, kdo si svoji výrobu organizuje a tudíž ji i do značné míry kontroluje, jak tomu bylo u rolníka za asiatského despotismu, u nevolníka, na nějž vyvíjel nátlak jeho pán a výběrčí daní či u řemeslníka, jemuž dominoval kupec. Ti nebyli vykořisťováni v rámci své práce: část plodů jejich práce jim byla odnímána zvnějšku a teprve poté, co byly vyprodukovány. Nákup a prodej pracovní síly zavádí vykořisťování nikoli na okraj lidské aktivity, ale přímo do jejího srdce.

Ale právě díky samotnému tomuto procesu, díky tomu, že námezdně pracující prodává svoji pracovní sílu, tvoří kapitál stejně, jako je jím tvořen, žije uvnitř kapitálu v daleko vyšší míře, než rolník závisel na svém pánovi a řemeslník na kupci. Protože žije (a vzdoruje a bojuje) uvnitř kapitálu, produkuje a sdílí jeho základy, včetně spotřeby a demokracie. Protože prodej jeho životní síly je pro něj nezbytný, může svojí prací pohrdat a odmítat ji – reálně i ve svém myšlení – jedině tak, že odmítá to, co jej nutí existovat jako námezdně pracující, tj. tak, že odmítá kapitál. Jinými slovy, má-li se jednat o víc než jen o každodenní odpor, je odmítnutí práce možné jedině skrze akutní sociální krizi.

V preindustriálních časech se při selských válkách v 15. a 16. století, při Tai-Pingu v Číně 19. století a při mnoha dalších příležitostech podařilo vybudovat soběstačné osvobozené oblasti, které občas přežívaly více než deset let. V Západní Indii mohli černošští otroci uprchnout do hor a žít mimo „civilizaci“. Industriální svět neponechává žádný takový prostor pro alternativu. Kdyby petrohradský dělník v roce 1919 uprchnul na venkov, kapitalismus by jej během několika málo let dohonil. Španělské kolektivy z let 1936-1938 nikdy „neosvobodily“ rozsáhlé oblasti. Blíže současnosti si bolivijští horníci sami spravovali své vesnice s ozbrojenou milicí, rozhlasovými stanicemi, družstvy atd. To vše skončilo, když se doly zavřely. Jejich sociální dynamika závisela na funkci, kterou jim mezinárodní kapitál přidělil. Pouze rolnické komunity si mohly dlouhou dobu žít nezávisle, nakolik stály mimo světovou ekonomiku. Moderní dělníci si nedokázali ustavit reorganizovaný společenský život, který by po dlouhou dobu soupeřil s normálním nebo čistě kapitalistickým kapitalismem. Pro nějakou třetí cestu již není místo.

Rozpor nemusí být tam, kde se domníváme

Každý čtenář Marxe ví, že nikdy nedokončil to, co považoval za své mistrovské dílo, a že jeho začátek několikrát přepisoval. Proč Marx prodlévá u zboží, proč začíná tím, jak se kapitalismus prezentuje, místo toho, aby přímo uvedl jeho definici? Trvá-li prvně na jeho ztvárnění a nikoli na povaze kapitálu, klidně se může domnívat, že jeho povaha souvisí s jeho ztvárněním, což není žádný psychologický proces, ale má to co dělat se sociálním ztvárněním v jeho nejhlubší rovině.

Autor Das Kapital neustále hovoří o záhadě, o tajemství, do nějž je třeba proniknout. O kterém? Těžko uvěřit, že Marx chce jen dělníkovi dokázat, že je vykořisťován… Logičtější je, že Marx krouží po nejrůznějších aspektech kapitálu, aby se dostal k ohnisku, kterým je rozpor pro komunistické hnutí zásadnější než mechanika nadhodnoty.[19] Jeho terčem je ohromující dynamika společenského systému, jenž je více než který jiný založen na těch, jež zotročuje a poskytuje jim zbraně ke své demontáži, ale právě proto se mu je daří integrovat do svého triumfálního a ničivého pochodu a (alespoň doposud) sociální krize využívá ke své regeneraci. Rozpor proletáře má být nositelem zboží, které obsahuje možnost všech dalších a může vše transformovat, a přitom proletář musí toto zboží prodávat a tudíž jedná jako zhodnocovatel a tak si i sám sebe vyobrazuje. Potenciálním hrobařem systému je ten, kdo ho sytí.

Teprve až se směnou zboží se vztahy mezi lidmi jeví jako vztahy mezi věcmi. Dělník 19. století měl tendenci vidět v kapitálu jen kapitalistu. Námezdně pracující 21. století často vnímá kapitál jen jako… kapitál a nikoli jako svoji vlastní aktivitu, která jej (re)produkuje. Stále tedy vládne fetišismus, byť odosobněný. Denunciace vykořisťování obvykle opomíjí, co je to vlastně ekonomika: všemu a všem panuje výroba pro hodnotu. Z komunistického hlediska vlastně nejde o to, co kapitál skrývá a co většina proletářů intuitivně tuší: o extrakci nadhodnoty. Jde o to, co si kapitalismus dennodenně vynucuje v reálném životě a co vštěpuje do našeho myšlení: ekonomiku jako něco samozřejmého a nevyhnutelného, nutnost směny zboží, nákupu a prodeje práce, chceme-li se vyhnout nedostatku, bídě a diktatuře.

Pravda, současná práce moc dobře nesocializuje, protože má tendenci stávat se čistě jen prostředkem jak si vydělat na živobytí. Přesto ona socializace nemizí. (Vznik radikálního reformismu souvisí s jejím přetrváváním.) Jak v roce 2001 řekl jeden propuštěný dělník z Moulinexu: „Nejtěžší je teď být sám.“ Ideologie pracovní síly je nezbytnou ideologií proletáře uvnitř kapitálu. Tato komodita je totiž primární realitou miliard mužů a žen. Proletář se sice nikdy neredukuje na to, v co jej kapitál mění, přesto však pociťuje potřebu uznání a sociálního pozvednutí a tato potřeba se zakládá na jeho jediném majetku: práci. Tuto kladnou představu o sobě musí mít už jen proto, aby se prodal za dobrých podmínek. Uchazeč o zaměstnání při pohovoru nebude snižovat svoji hodnotu. Kdyby tak činil, poddával by se běžnému předsudku, který zlehčuje schopnosti prostého podřízeného.

Na druhé straně nelpění na práci není dostatečnou zárukou možnosti revoluce a už vůbec ne jejího úspěchu. Proletář, který se považuje za nulu, nebude nikdy nic zpochybňovat. Nekvalifikovaný dělník byl v roce 1970 přesvědčen, že dělá stupidní práci a nikoli, že sám je stupidní: jeho kritika se zabývala právě prázdnotou činnosti nehodné toho, zač se považoval. Čistě negativní vize světa a sebe sama je synonymem rezignace či akceptování čehokoli. Proletář začíná jednat jako revolucionář teprve tehdy, až překročí to, co je na jeho postavení negativní, a začne z toho vytvářet něco pozitivního, tj. něco, co podvrací stávající řád. Proletáři zatím neprovedli revoluci nikoli kvůli nedostatečné kritice práce, ale protože zůstali uvnitř negativní kritiky práce.

Afirmace práce nikdy nebyla zásadním faktorem kontrarevoluce, pouze (a to je důležité!) jedním z jejích hlavních projevů. Odbory ale tuto ideologii tlumočili skrze to, co zůstává jejich esenciální funkcí: vyjednávání o prodeji pracovní síly. Organizace jako Rytíři práce na konci 19. století sehrály jen méně důležitou úlohu a uvadly s generalizací velkoprůmyslu.

Kdyby povyšování práce bylo tak stěžejní, jak se nám občas tvrdí, fordismus by se jej chopil. Vědecký management ale kvalifikované dělníky neporazil tím, že jim na pracovišti poskytnul větší profesní důstojnost, nýbrž dekvalifikací a rozbíjením řemesel. Šlechetné programy na obohacování práce a opětovné posilování pravomocí se zavádějí jen proto, aby narušily autonomii pracovního týmu: pak se tyto reformy postupně vytrácejí, protože řadové dělníky to vlastně ani nezajímá.

Ideje, které vládnou, jsou idejemi vládnoucí třídy. Ideologie práce, ať už nabere jakoukoli podobu, je kapitalistickou ideologií práce. Žádná jiná ani nemůže existovat. Když je společenský konsensus otřesen, toto ztvárnění padá spolu s dalšími. Bylo by paradoxem, kdyby – namísto, aby jím otřásla – jej měla těžká krize ještě dále rozvinout.

Revoluce není žádná exaktní věda

První část této eseje byla hlavně historická. Ta následující by se dala nazvat „metodologickou“. Naše kritika determinismu se zaměřuje na obecnou tendenci revolucionářů zacházet s kapitalistickou civilizací tak, jako by byla jednosměrnou ulicí k revoluci.

Na základě všudypřítomnosti kapitálu můžeme dojít k závěru o možnosti – či dokonce nutnosti – revoluce. Můžeme z ní ale také vydedukovat nemožnost revoluce. Tento typ rozumování lze opakovat donekonečna a stejně se bude stále používat za sto let, pokud tu ještě bude kapitalismus. Teoretický model nevysvětluje nic kromě sebe sama. Včera i zítra, stále stejné množství důvodů ukazuje na pokračování kapitalismu i na jeho zrušení. (Jak jsme napsali již dříve, teprve až bude dokonána, vrhne destrukce starého světa úplné světlo na minulé neúspěchy.)

Někteří soudruzi postulují příchod konečného stádia, kdy systém jeho vnitřní fungování nikoli jen rozruší, ale zničí. Věří, že cokoli se stalo před oním konečným stádiem, bylo nutné, protože až doposud dělníci mohli kapitalismus jen reformovat. Nyní přichází práh, kdy se reforma stává naprosto nesmyslnou, práh, jenž neponechává žádnou jinou volbu než revoluci. Minulá radikální činnost proletariátu pouze přispěla k navození dějinného momentu, který umožňuje revoluci – či ji spíše činí nutnou. Až do té doby třídní boj poskytoval potřebný sled fází připravujících fázi konečnou.

Mimochodem, tím by se ospravedlnil tzv. Marxův a Engelsův revoluční reformismus: naléhání na buržoazii, aby kapitalismus rozvíjela a vytvářela tak podmínky komunismu. Marx mimo jiné podporoval německou národní buržoazii, velebil Lincolna, stranil pěkným pár reformistickým stranám a odborům a zároveň se neúnavně strefoval do anarchistů…[20] Máme rovněž souhlasit s Leninem (protože jednal jako nový revoluční buržoa) proti Gorterovi a Bordigovi? A byl snad Roosevelt větším (byť neuvědomělým) přínosem pro lidskou emancipaci než Rosa Luxemburgová?

Každopádně, odteď se mají veškeré nejasnosti vyjasnit. Měli bychom vstupovat do konečného stádia v dějinách námezdní práce: práce je prý nyní stále méně dostupná, stále více dekvalifikovaná, zbavená jakéhokoli jiného smyslu než poskytnout příjem a tudíž námezdně pracujícímu brání, aby lnul ke kapitálu a k plánu na kapitalismus bez kapitalistů. Dosažení tohoto prahu jednou pro vždy práci znemožnilo, aby se prosazovala jako práce uvnitř kapitálu.

Základní logikou tohoto přístupu je hledání nezprostředkovaného třídního vztahu, který by proletariátu neponechával žádné jiné řešení než přímou (třída proti třídě) konfrontaci s kapitálem.

Determinismus se vrací do historie, aby lokalizoval překážku na cestě k revoluci, a objevuje ji ve formě společenského prostoru, který si v rámci kapitalismu dělníci údajně přáli zaujmout. Pak se tvrdí, že tato volba je nyní znemožněna: takový společenský prostor již neexistuje, protože při úplně reálném panství je kapitalismus všude. Důvody minulých neúspěchů udávají důvody zítřejších úspěchů a skýtají nevyhnutelnost komunistické revoluce, jelikož překážku odstranilo završení toho, co se označuje jako kvazipřirozený životní cyklus kapitálu.

Jinými slovy, revoluční krize již není vnímána jako rozbití a překonání společenských podmínek, které ji vytvářejí. Je vnímána jen jako závěr předem dané evoluce.

Je metodologickou chybou věřit v nějakou výsadní výhodu, jež pozorovateli umožňuje uchopit totalitu (a celý význam) minulosti, současnosti a blízké budoucnosti lidských dějin.

Stručně řečeno, příčiny našich předešlých nedostatků se nehledají v praktických činech proletářů. Pracovní síla překonávající své postavení a pozvedající se ke svému dějinnému úkolu, kterým je osvobození se z okovů a tak i osvobození lidství, ustupuje do pozadí. Dynamickým prvkem již není konání proletariátu, ale pohyb kapitálu. Vzájemný poměr kapitálu s prací se redukuje na jednosměrný vztah příčiny a následku. Dějiny zamrzají.

My raději říkáme, že životnost kapitálu nemá žádnou jinou mez než vědomou aktivitu proletářů. Jinak k vyprodukování takového výsledku nepostačí žádná krize, jakkoli by byla hluboká. A zároveň kterákoli hluboká krize (krize systému a nikoli jen v něm) by mohla být tou poslední, kdyby jí proletáři využili. Nikdy ale nenastane nějaký den zúčtování, finální nezprostředkovaný boj kdo z koho, jakoby nakonec přeci jen proletáři čelili přímo kapitálu a tudíž na něj útočili.

„Autoemancipace proletariátu je zhroucením kapitalismu,“ jak napsal Pannekoek v poslední větě své eseje Teorie zhroucení kapitalismu (1934). Je významné, že se jednalo o závěr diskuse o cyklech kapitálu a reprodukčních modelech (Marxových, Luxemburgové a Henrika Grossmanna). Komunistické hnutí nelze pochopit skrze modely podobné modelům reprodukce kapitálu – pokud ovšem komunismus nepovažujeme za poslední logický (= stejně nevyhnutelný jako každá předchozí krize) krok v evoluci kapitálu. Kdyby tomu tak bylo, komunistická revoluce by byla stejně „přirozená“ jako růst a stárnutí živých bytostí, posloupnost ročních období a gravitace planet a stejně jako ony by byla vědecky předvídatelná.

Rok 1789 se mohl udát o čtyřicet let později nebo dříve, bez nějakého Robespierra a Bonaparta, ale k buržoazní revoluci muselo dojít ve Francii 18. či 19. století.

Kdo může tvrdit, že ke komunismu musí dojít? Komunistická revoluce není konečným stádiem kapitalismu.

„S psychologií odboráře, který se nepřipojí k zastavení práce při májové oslavě, dokud mu není předem zaručena přesně stanovená podpora pro případ potrestání, nelze dělat ani revoluci, ani masovou stávku. Ale právě v bouři revolučního období se mění proletář ze starostlivého otce rodiny, který se dožaduje podpory, v ‘revolučního romantika’, pro nějž dokonce i největší statek, totiž život, nemluvě ani o hmotném blahobytu, má ve srovnání s bojovými ideály pramalou hodnotu.“[21]

A konečně, od kohokoli, kdo věří, že roky 1848, 1917, 1968… musely skončit tak, jak skončily, by se mělo žádat, aby věštil budoucnost – alespoň projednou. Květen ’68 nikdo nepředvídal. Ti, kdo vysvětlují, že jeho neúspěch byl nevyhnutelný, to věděli až posléze. Determinismus by získal na věrohodnosti, kdyby nám poskytoval užitečné předpovědi.[22]

Nikdy od teorie nežádejme, co nám nemůže dát

Revoluce není nějaký problém a žádná teorie není řešením tohoto problému. (Dvě století moderního revolučního hnutí demonstrují, že komunistická teorie nepředjímá konání proletářů.)

Dějiny nedokazují nějakou přímou kauzální souvislost mezi stupněm rozvoje kapitalismu a specifickým chováním proletariátu. Nelze prokázat, že v nějaký daný dějinný moment bude mít esenciální rozpor celého systému dopad na reprodukci jeho fundamentálních tříd a tudíž i systému samotného. Chyba nespočívá v odpovědi ale v otázce. Hledání toho, co proletáře v jeho konfrontaci s kapitálem donutí, aby zaútočil na svoji vlastní existenci námezdně pracujícího, se rovná snaze vyřešit předem a skrze teorii problém, který lze vyřešit – pokud vůbec – jen v praxi. Nemůžeme vyloučit možnost nového projektu sociální reorganizace podobné té, jež měla ve svém jádru dělnickou identitu. Železničář z roku 2002 nemůže žít stejně jako jeho předchůdce z roku 1950. To nám ale nestačí, abychom mohli dojít k závěru, že mu zbývá jedině alternativa rezignace či revoluce.

Když se zdá, že na scéně absentuje proletariát, je poměrně logické uvažovat o jeho reálnosti a schopnosti změnit svět. Každé kontrarevoluční období je dvojjediné v tom, jak probíhá, a přitom nikdy nevypadá jako ty předchozí. Způsobuje tak buď zřeknutí se kritické aktivity, nebo odmítnutí revolučního „subjektu“, či jeho nahrazení jinými řešeními, anebo teoretické rozpracování údajných důvodů minulých porážek, které zajistit budoucí úspěchy. Je to jako dožadovat se nedosažitelné jistoty, která slouží jen k ukonejšení. Na základě dějinné zkušenosti se zdá být přesnější konstatování, že proletariát zůstává jediným subjektem revoluce (jinak k žádné nedojde), že komunistická revoluce je možná, ale nikoli jistá a že její příchod a úspěch nezaručuje nic jiného než aktivita proletariátu.

Fundamentální rozpor naší společnosti (proletariát-kapitál) je pro kapitalismus potenciálně smrtelná jedině tehdy, pokud dělník konfrontuje svoji práci a tudíž bere útokem nejen kapitalistu, ale i to, co kapitál dělá z něj, tj. bere-li útokem to, co dělá a čím je. Je k ničemu doufat v dobu, kdy kapitál jako nějaký opotřebovaný mechanismus shledá nemožným dále fungovat kvůli klesajícím ziskům, saturaci trhu, vyloučení příliš mnoha proletářů z práce nebo kvůli neschopnosti třídní struktury reprodukovat se.

Tento podtext probíhá velkou částí revolučního myšlení: čím více kapitalismu máme, tím blíže se dostáváme ke komunismu. Na což lidé jako Jacques Camatte odpovídají: nikoli, čím více kapitalismu máme, tím se stáváme kapitalističtějšími. Riskujeme sice, že některé čtenáře šokujeme, ale my bychom řekli, že evoluce kapitálu nás nepřivádí blíže ke komunismu ani dále od něj. Z komunistického hlediska není na pochodu kapitálu samo o sobě nic pozitivního, jak ukazuje osud classismu.

Vzestup a pád classismu

V praxi byl „classismus“ hnací silou dělnické třídy jakožto třídy v rámci kapitalistické společnosti, kde její organizace začaly zaujímat možné maximum sociálního prostoru. Dělnictvo zakládalo kolektivní tělesa, která soupeřila s těmi buržoazními a dobývala si pozice ve státu. Průběh byl – a stále je – mnohotvárný (sociální demokracie, komunistické strany, AFL-CIO…) a udál se i v jižní Americe, v Asii a částech Afriky.

V teorii je classismus potvrzováním třídní odlišnosti (a protikladu), které je cílem samo o sobě, jakoby třídní válka byla totéž, co emancipace dělníků a lidstva. Je tedy založen přesně na tom, co je třeba kritizovat, poněvadž třídy jsou základními složkami kapitalistické společnosti. Ať už je mírumilovná či násilná, pouhá protikladnost jedné třídy vůči druhé ponechává obě stát proti sobě. Každá vládnoucí třída přirozeně existenci třídního antagonismu popírá. Přesto první, kdo v raném 19. století zdůrazňovali třídní konfrontaci, nebyli socialisté, ale buržoazní historici francouzské revoluce. Co je revoluční, to neprosazuje třídní boj, ale potvrzuje, že tento boj může skončit skrze komunistickou revoluci.

Dnes je pro nás úpadek classismu a dělnického hnutí dostatečně viditelný a zdokumentovaný, abychom na něm nesetrvávali. Někteří revolucionáři se radují nad skonem dělnické identity a glorifikace dělnické třídy jakožto třídy práce a interpretují tento skon jako eliminaci důležité překážky na cestě k revoluci – kteroužto instituce práce a ona ideologie bezpochyby byly. Co ale kritika světa vlastně jejich uvadáním získala? Jsme v pokušení konstatovat: nic moc, protože povstaly ještě jemnější praktiky a ideje. Osvobozeni od úlohy a nadějí dělníků se námezdně pracující prostě nezměnili v radikální proletáře. Zatím krize dělnické třídy a classismu subverzi neprospívá. Uplynulých dvacet let přineslo neoliberální, neo-sociálně-demokratické, neoreakční, neo-jakékoli ideologie, k jejichž rozvoji dochází současně se symbolickým zničením dělnické třídy. Toto vyhlazení je produktem kapitalistické třídní rekompozice (nezaměstnanost, deindustrializace, proletarizace kancelářské práce, zavádění příležitostné práce atd.). Rovněž plyne z toho, že námezdně pracující sami odmítají ty nejrigidnější formy dělnické identity. Toto odmítání ale zůstává hlavně negativním. Proletáři otřásli kontrolou stran a odborů nad prací. (Každý, kdo v roce 1960 rozdával před branou nějaké francouzské továrny protiodborový leták, riskoval, že jej zbijí stalinisté.) O mnoho dál se ale nedostali. Ústup workerismu doprovázela ztráta hlediska umožňujícího pohled na celou tuto společnost, který si ji měřil a posuzoval ji zvnějšku, aby formuloval a navrhnul jinou. Proletářská autonomie nevyužila úpadku byrokracie.

Prožíváme dislokaci třídního boje. V 60.-70. letech stáli v centru reprodukce celého systému nekvalifikovaní dělníci a další kategorie se v „masovém dělníkovi“ poznávaly. Dnes žádná společensky symbolická postava takovou hlavní roli nehraje – zatím.

Práce jako padlá modla

Komunisté 19. a začátku 20. století často sdíleli progresivismus své doby a věřili, že nový průmysl a nová práce emancipují lidstvo.[23] Byli bychom naivní, kdybychom o sto let později zastávali přesně opačné názory jen proto, že jsou náhodou v módě. Během padesáti let se velebení dřiny a sebeobětování stalo stejně zastaralým jako víra v osvobozující ekonomický Roh hojnosti.[24] Tato evoluce je stejně tak výsledkem radikální kritiky 60.-70. let 20. století jako prohlubování kapitálu: dnes se práce zproduktivňuje spíše skrze samotný pracovní proces než otevřené ukázňování. Monitor počítače je dnes tím nejbezprostřednějším nadřízeným miliónů námezdně pracujících v průmyslu a sektoru služeb. Ve svých nejvyspělejších sektorech kapitál již překročil autoritářskou hierarchii a práci jakožto prokletí. Módními slovy jsou „autonomie“ a „zdola nahoru“. Představa machistického, svalnatého, národního (= bělošského) dělníka uvolňuje cestu otevřenější, multietnické, mužské i ženské postavě.

V roce 1900 jste prvně museli vyrábět a až pak jste mohli konzumovat a strany práce dělníkovi říkaly, že prvně musí rozvíjet výrobní síly, aby si později mohl užívat plodů socialismu. Namísto jediného Vykupitele umírajícího na kříži to měly být milióny trpících („sůl země“), kdo bude vytvářet podmínky lepšího světa. Konzumní a úvěrová společnost s tím skoncovala: již se neříká, že potěšení předchází bolestná námaha. Pravda, ruku v ruce s tím jde přibývání robotáren, nucené, neplacené nebo špatně placené práce a renesance otrokářství. Tyto formy sice doplňují obecný trend k znesvěcování práce, ale neodporují mu. (Ani v roce 1965 nekvalifikovaní masoví dělníci netvořili většinu námezdně pracujících.)

Práce je modla, byť modla padlá. Již se nevynucuje mravně či nábožensky („V potu tváře budete získávat chléb svůj vezdejší“), ale světsky a všedně. V některých asijských zemích se dnes práce lépe ukázňuje tlakem konzumentství než apelem na konfuciánství. V Taj-Peji stejně jako v Berlíně je veřejným zájmem vytváření a dostupnost pracovních míst a nikoli utrpení za účelem vstupu do nějakého pozemského či nebeského ráje. Takže práce dnes vyžaduje kritiku odlišnou od dob, kdy ji obklopovala aura sebemrskačské bolesti. Současnými hesly kapitálu jsou mobilita a osamostatňování. Nemůžeme se tedy spokojit s protipracovními výroky, jaké třeba před osmdesáti lety správně pronášeli surrealisté.[25]

Roku 2002 práce stále vládne, ale etikou práce již není sebeobětování: vyzývá nás, abychom realizovali svůj potenciál jakožto lidské bytosti. Dnes nepracujeme pro nějaký transcendentální cíl (naše spása, svatá povinnost, pokrok, lepší budoucnost atd.). Sakralizace práce měla dvě stránky: každý předmět uctívání je tabu, které bude porušeno. Naše doba je ale dobou universální desakralizace. Transcendentálno vyšlo z módy. Dnešním motivem je pragmatické hledání štěstí: jsme Američany.

Výsledkem však není nárůst podzemního odmítání práce. Dechristianizovaná společnost nahrazuje strach z hříchu touhou cítit se dobře. Náboženství ustupuje kultu těla a zdraví: více než spása duší zajímá „generaci jájínků“ jak zůstat fit. Práce se tedy již neuctívá, protože není třeba ji uctívat: stačí, že tu prostě je. Jedná se spíše o drtivou realitu než o nějakou ideologii. Její tlak je přímější a otevřenější a blíží se tomu, co Marx označoval za americký přístup: „naprostá lhostejnost ke konkrétnímu obsahu práce a snadné přesouvání z jednoho pracovního místa na jiné.“[26] V moderním a „čistším“ kapitalismu desakralizovaná práce stále strukturuje naše životy i myšlení. A současný mravní odpor v USA je důkazem, že liberálnost doplňují reakční postoje.

Žádné velké revoluční objasnění z těchto změn nevyvstalo, protože ne vše má v evoluci kapitalismu stejnou hodnotu. Kritický potenciál se zcela liší, když na dělnickou identitu a uctívání práce útočí sami dělníci a když je odmršťuje kapitál. Za posledních třicet let, co se rozkládá identifikace s prací, zmizela z individuálního i kolektivního myšlení rovněž možnost naprosto odlišného světa. Stalinistické a byrokratické okovy v minulosti takové utopii nezabránily a menšiny debatovaly o obsahu komunismu. Jestliže dělnická třída, která se zapletla do své identifikace s prací, neprovedla revoluci, tak ještě nic nedokazuje, že proletáři, kteří jsou od ní nyní osvobozeni, budou jednat revolučně.

„Nejsme z tohoto světa“ (Babeuf, 1795)

Stěží můžeme sdílet optimismus těch, kdo současné období považují za zcela odlišné od 60.-70. let či od kteréhokoli předchozího období, protože podle nich dnešní kapitalismus systematicky zhoršuje životní podmínky námezdně pracujících a tak vytváří situaci, která se dosti brzy stane nesnesitelnou a povede k revoluční krizi. Limity proletářských bouří od Alžírska až po Argentinu a vzestup radikálního reformismu v Evropě a USA spíše naznačují, že aktuální se opět stává reforma – a nikoli revoluce.[27]

Dychtivost slavit soumrak dělnické identity vede některé soudruhy k tomu, že zapomínají, že tato identita rovněž vyjadřovala vědomí nesmiřitelného antagonismu mezi prací a kapitálem. Proletáři alespoň chápali, že žijí ve světě, který není jejich a ani nikdy být nemůže. Nevoláme ale po návratu zlatých časů. Říkáme jen, že za zmizení této identifikace vděčíme stejně tak kontrarevoluci jako radikální kritice. Revoluce bude možná teprve tehdy, až budou proletáři jednat, jakoby tomuto světu byli cizí, jako by byli mimo něj a až se budou vztahovat k univerzální dimenzi, k dimenzi beztřídní společnosti, lidské pospolitosti.

Implikuje se tak sociální subjektivita nepostradatelná pro každou skutečnou kritiku. Jsme si dobře vědomi výslechů, které slovo subjektivita vyvolá, a rozhodně nechceme vynalézt nějaký nový kouzelný recept. Řekněme si prozatím jen tolik, že nepřipisujeme nějaké výsadní postavení subjektivitě oproti objektivním podmínkám, které by pak byly podružné či zanedbatelné.

Často jsme zdůrazňovali, že nemá smysl snažit se o vyburcování uvědomění před činem: každý skutečný průlom ale implikuje nějakou minimální víru ve schopnost zainteresovaných lidí změnit svět. A právě v tom je oproti 60.-70. letům velký rozdíl. Před třiceti lety byla řada proletářů s touto společností nejen nespokojená: uvažovali o sobě jako o původcích dějinné změny a podle toho i jednali nebo se o to alespoň snažili.

Pár subjekt/objekt je jedním z oněch filozofických výrazů, které lidská pospolitost překoná. Deklarovaný definitivní protiklad mezi jedincem a společností, duší a tělem, duchem a hmotou, teorií a praxí, uměním a ekonomikou, ideály a realitou, morálkou a politikou… to vše souvisí s rozkladem společenství na třídy skrze kombinované působení vlastnictví, peněz a státní moci. Byť není synonymem dokonalé harmonie, komunismus se bude snažit překročit takováto tragická rozpolcení lidského života a žít mimo ně.[28] „Subjekt“ a „objekt“ neexistují odděleně jeden od druhého. Krize pro nás není něčím vnějším, co se děje a nutí nás reagovat. Dějinné situace (a příležitosti) jsou tvořeny i vírami a iniciativami, našimi činy – nebo nečinností.

Vaneigemova „radikální subjektivita“[29] měla své přednosti (a v té době i svůj smysl) i jednu velkou slabinu: apelovala na svobodnou vůli, na sebeuvědomění jedince povstávajícího proti své společenské roli a podmíněnosti. Je jasné, že my tvrdíme něco jiného. Kapitalismus není založen na nutnosti a komunismus (nebo komunistická revoluce) na svobodě. Zrušení jejich postavení samotnými proletáři nelze oddělovat od konkrétních bojů proti kapitálu. A kapitál existuje skrze sociální skupiny a instituce. Objektivní reálie – zejména posloupnost „výrobních systémů“, jejichž kořeny jsou v třídním boji a jež na něm závisí – jsou nevyhnutelným rámcem komunistického hnutí. Co s ním podnikáme a ještě podnikneme, to se teprve uvidí.


[1] „Ne travaillez jamais“: nápis na jedné pařížské zdi vyfocený v IS č. 8, 1963. Totéž číslo definovalo „centrum revolučního projektu“ jako „nic menšího než potlačení práce v běžném smyslu slova (stejně jako potlačení proletariátu) a veškerého ospravedlňování práce ve starém stylu.“

[2] „Autonomie“ je zavádějící termín, protože směšuje aktivity a teorie, které se široce lišily, byť byly často přítomné ve stejných skupinách. Velká část „autonomního“ hnutí se účastnila zdola vzešlého protipracovního konání. Na druhé straně, operaismus kritiku práce využíval jako jednotící téma, na němž šlo vybudovat nějakou organizaci (občas autenticky demokratickou, občas podobnou straně). Operaismus nalezl prvek společný všem kategoriím proletářů ve skutečnosti, že všichni jsou v práci, ať už formálně nebo neoficiálně, za mzdu nebo beze mzdy, na stálo nebo příležitostně. Takže, i když prosazoval rebelii na pracovišti, záměrem operaismu bylo, aby byla práce každého uznána skrze údajně jednotící heslo „politická mzda“. Místo toho, aby přispěl k rozpuštění práce v celku lidské činnosti, chtěl, aby se s každým zacházelo jako s dělníkem (se ženami, nezaměstnanými, přistěhovalci, studenty atd.). Kritika práce se využívala jako nástroj k nárokování si zevšeobecnění placené produktivní činnosti, tj. …námezdní práce. Operaismus bojoval za uznání stěžejnosti práce, čili za něco, co je opakem zrušení práce. Viz například Zerowork, New York, č. 1, 1975. Tento rozpor se projevoval v hesle Potere Operaio: „Od boje za mzdu k boji za zrušení námezdní práce“. Nedostatek prostoru nám brání pouštět se do detailů. Srovnej se dvěma velmi poučnými kolekcemi článků a dokumentů od Red Notes ze 70. let: Italy 1977-78. Living with an Earthquake a Working Class Autonomy and the Crisis. Jen pro ukázku, že kritika práce přesahuje hranice tzv. bohatých zemí: A Ballad Against Work, A Publication for Collectivities, 1997, Majdoor Library, Autopin Jhuggi, NIT, Faridabad 121001, India.

[3] Krisis, Manifesto Against Work (1999), nyní překládaný do francouzštiny a angličtiny.

[4] Théorie Communiste, BP 17, 84300 Les Vignères. Rovněž obě knihy od Rolanda Simona, které vydalo Senonevero.

[5] Stephen Smith, Red Petrograd: Revolution in the Factories 1917-18 (Cambridge UP, 1983).

[6] „‘Práce’ je v podstatě nesvobodná, nelidská, nespolečenská aktivita určovaná soukromým vlastnictvím a tvořící soukromé vlastnictví. Proto se zrušení soukromého vlastnictví stane realitou jedině tehdy, bude-li pojato jako zrušení ‘práce’.“ Marx, Notes on Frederich List, 1845 (MECW 4), str. 279.

[7] Ačkoli Marx nehovoří o „výrobních systémech“, je tento koncept v jeho dílech jasně přítomný. Viz Marx, Kapitál, svazek I. (MECW 35), str. 341-509.

[8] Ohledně Francie a Španělska, viz výzkumem dobře podložené dílo Michaela Seidmana Workers Against Work during the Popular Front (UCLA, 1991).

[9] Pivert byl vůdcem levé opozice v socialistické straně (která později v roce 1938 založila PSOP).

[10] viz poznámka 8.

[11] K podobným zkušenostem došlo i v dalších zemích a na dalších kontinentech. Roku 1945 si na severu Vietnamu 30 000 horníků zvolilo rady, chvíli řídilo doly, kontrolovalo veřejné služby, železnice, poštu, zavedlo rovný plat pro všechny a učilo lidi číst, dokud si na ně nedošlápl Vietminh. Jak později vzpomínal jeden vietnamský revolucionář, chtěli žít „bez šéfů a bez policajtů“. Propagování práce nebylo ani zdaleka jejich prvotním motivem či zájmem.

[12] Constant Malva, Ma nuit au jour le jour (Labour, 2001). Ve stejné době Belgie musela dovážet tisíce Italů, protože místním dělníkům se moc nechtělo fárat.

[13] Roger Grégoire a Fredy Perlman, Dělnicko-studentské akční výbory: Francie, květen 1968, Infocafé Krtkova kolona, Praha, 2008. Rovněž „Třídní boj a jeho nejcharakterističtější aspekty v posledních letech…“ v Jak komunistické hnutí mizí z dohledu a znovu se objevuje, www.kknihovna.wordpress.com.

[14] Phil Mailer, Portugal: The Impossible Revolution (Solidarity, 1977). Živý popis a důkladná analýza.

[15] Ohledně toho, jak stalinismus i nacismus glorifikovaly práci a sociální egalitářství viz Komunismus, IKS, č. 1, 2007, „Buď práci čest?“.

[16] La Banquise, „Sous le tratil: l’activité“ (La Banquise č. 4, 1986).

[17] Ohledně formálního a reálného panství viz: Marx, Results of the Immediate Process of Production (MECW 34), str. 355, 471.

[18] Rovněž začátek I. svazku Kapitálu, kapitola XVI (MECW 35), str. 509 a dále.

[19] V té době různí lidé intuitivně tušili původ nadhodnoty a někteří se i přiblížili k jeho formulování, například Flora Tristan v roce 1843.

[20] Každý dobrý Marxův životopis, třeba jako ten od Franze Mehringa a nověji od Francise Wheena, popisuje jeho politickou činnost. Ve svém úvodu k I. svazku Kapitálu Marx skládá čest své době, když se přirovnává k vědci, jenž objevuje „přírodní“ zákony. Naštěstí ale – a v rozporu s Engelsovou pohřební řečí nad hrobem jeho přítele – Marx nebyl Darwinem proletariátu. Ani si nemyslel, že dějiny jsou předem známé. Podle něj by běh lidských dějin směřoval k předem danému konci jen podle teologického mozku. Evoluční linie nebyla jen jedna, jak ukazuje „pozdní“ Marx: viz níže poznámka 22.

[21] Rosa Luxemburgová, Masová stávka, strana a odbory (1906).

[22] Čtenář pochopí, že nekážeme indeterminismus. Obecně 19. století bylo eposem vítězící buržoazie s vírou v železnou logiku pokroku, která neumožňovala žádnou jinou alternativu než konečnou hojnost a mír. Rok 1914 otevřel éru pochyb a antideterminismu, jak je evidentní z obecné přitažlivosti „principu nejistoty“. My však nemáme potřebu vyměnit vědeckou módu jedné doby za jinou.

[23] Marxův progresivismus je reálný i rozporuplný. Dozajista vypracoval lineární posloupnost: prvobytná pospolitost – otrokářství – feudalismus – kapitalismus – komunismus s vedlejší možností „asiatského výrobního způsobu“. Ale jeho hluboký a dlouhodobý zájem o ruský mir a o tzv. primitivní společnosti (srovnej s jeho zápisníky vydanými v roce 1972) dokazuje, že považoval za možné, aby se některé (rozsáhlé) oblasti vyhnuly kapitalistické fázi. Kdyby Marx byl heroldem industrializace, jak je často vypodobňován, dokončil by těch šest svazků, s nimiž u Das Kapital počítal, místo toho, aby shromažďoval poznámky o Rusku, východě atd. Viz „K. Marx & the Iroquois“, Arsenal/Surrealist Subversion, č. 4 (Black Swan Press, 1989) a naše esej Nová návštěva na východě… a na skok u Marxe, dostupná na webové stránce Troploin. (Poznámka překladatele do češtiny: česky dostupná na www.kknihovna.wordpress.com jako předmluva k českému vydání Jak komunistické hnutí mizí z dohledu a znovu se objevuje.)

[24] Podobně bylo roku 1900 „samozřejmé“ dožadovat se většího množství technologií. O sto let později bez řečí platí pravý opak: „samozřejmě“ jich potřebujeme méně…

[25] Přebal 4. čísla La Révolution Surréaliste (1925) proklamoval: „a válku práci“. Rovněž viz Bretonův článek „The Last Strike“ v č. 2 (1925) a Aragonův Cahier Noir (1926).

[26] Results of the Immediate Process of Production (MECW 34), str. 419-424… Rovněž viz General Introduction to the Critique of Political Economy, 1857 (MECW 28), str. 41.

[27] Ohledně potíží, které má kapitál s plným dosažením nového (postfordistického) výrobního systému a ohledně důsledků této situace pro proletáře, viz náš 2. Newsletter v angličtině, Whither the World, 2002. (Poznámka překladatele do češtiny: česky jako Kudy kam, světe? na www.kknihovna.wordpress.com)

[28] Rigorózní marxisté často odmítají pojmy jako „subjektivita“, „lidstvo“, „svoboda“, „aspirace“… protože jsou spojené s idealismem a psychologií. Je dosti zvláštní, že tatáž přísnost již neplatí pro soubory pojmů vypůjčených z ekonomie, filozofie či sociologie. (Primitivisté by preferovali antropologii.) Všechny tyto slovníky (a vize světa, které tlumočí) patří ke specializovaným polím vědění, z nichž jsou všechny pro lidskou emancipaci neadekvátní, a tudíž je třeba překonat je. Až do té doby musíme z nich a proti nim komponovat „unitární“ kritiku.

[29] The Revolution of Everyday Life (1967).

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: