Skip to content

Normativní historie a komunistická esence proletariátu

25.4.2011

Text francouzských Théorie Communiste z roku 2000 (vyšel v TC č. 16), který je kritikou Když povstání umírají od Gillese Dauvého.

***

V díle Když povstání umírají nalézáme normativní koncepci dějin třídního boje v její ryzí podobě. Na první stránce Dauvé zavádí slovník této problematiky: slovník „promarněných“ šancí a „neúspěšných“ zhmotnění. Fašismus a nacismus se v celém textu popisují jako výsledek mezí třídních bojů předchozího období, ale tyto meze jsou definovány ve vztahu ke Komunismu (s velkým K) a ne ve vztahu k bojům onoho období. Historie kapitálu se zároveň odkazuje na rozpor, který ji přesahuje, na celkový rozpor dějin: odtržení člověka od pospolitosti, lidské činnosti od společnosti:

„Demokracie – navrhovaná jako lék na odloučení člověka od komunity, lidské aktivity od společnosti a jedné třídy od druhé – nikdy nedokáže vyřešit problém té nejrozseparovanější společnosti v dějinách.“[1]

To ale nikdy nebylo jejím záměrem. Jedině společnost, v níž jsou vztahy mezi lidmi nejsilnější a nejrozvinutější, plodí fikci izolovaného jedince. Nikdy nejde o to vědět, jak politická forma pojí dohromady jedince, determinované výrobním způsobem, ale proč tyto společenské svazky nabírají formu politiky. Určitý typ jedince odpovídá určitému typu pospolitosti; jedinci tvoří pospolitosti stejně omezené, jako jsou oni sami. Demokracie (obecně stát) je formou této pospolitosti na politické rovině; nereaguje na nějakou obecnou separaci – taková separace neexistuje. Říci, že demokracie je „špatnou“ odpovědí na separaci, je jako říci, že tato obecná separace je celkovou dynamikou dějin (kterážto představa se ze široka rozvíjela v La Banquise).

Říká se nám, že dělníky porazila demokracie (s pomocí stran a odborů), ale o cílech – obsahu – bojů těchto dělníků (v Itálii, Španělsku, Německu) se nikdy nemluví. Jsme tak pohrouženi do problematiky „zrady“ stran a odborů.[2] Vysvětlit by se však mělo právě to, že se dělníci podřizovali reformistickým hnutím, a mělo by se to vysvětlit na bázi povahy samotných těch bojů a ne vydávat za vysvětlení mlhavé stíny manipulace a klamu.„Proletáři svěřili odstranění ozbrojených band demokratům“[3] – tentýž proletariát, který bojoval s kapitálem „za uplatnění vlastních metod a cílů“[4]; metod a cílů, které se nikdy nedefinují. Dauvé jde až tak daleko, že se ptá, „Kdo porazil tuto proletářskou energii?“[5], ale o obsahu, formách a limitech vlastních této energii neříká nic. Je to proletářská energie a hotovo. Podle Dauvého ústřední otázkou bylo „jak dostat dělnickou třídu pod kontrolu“[6], ale než si položíme tuto otázku, musíme si položit jinou: „Co dělnická třída dělá?“ To se vždy v textu rozumí tak nějak samo sebou, prostě jde o „proletářskou energii“. Proč potom byla „kontrola“ v letech 1921 a 1943 (v Itálii) úspěšná? To jsou otázky, na něž text odpovídá jen anekdoticky, anebo, jak ještě uvidíme, hluboce: dělníci neuspěli a byli poraženi, protože neprovedli revoluci – což je propad do tautologie.

Tutéž neurčitou „revoluční energii“ nalézáme v analýze porážky dělnické třídy a následného vítězství nacismu v Německu:

„Porážka Německa z roku 1918 a pád císařství uvedly do pohybu proletářskou zteč, která byla dost silná na to, aby otřásla základy společnosti, ale impotentní, pokud šlo o její revolucionizaci, a tak na hlavní scénu vynesla sociální demokracii a odbory jakožto klíč k politické rovnováze.“[7]

Nic jiného se nám o této „proletářské zteči“ neříká. Proč nebyla dost silná na to, aby revolucionizovala společnost? To je otázka, a to ta jediná, na kterou si musíme odpovědět. Autorovi se vše zdá být tak jasné, stačí říci „proletariát“ a „revoluce“. V jednu chvíli nám cosi prchavě naznačí: německé radikální hnutí popisuje tak, že „toužilo po ‘dělnickém’ světě.“[8] Tento postřeh zásadního významu ale dál nerozvíjí; slouží tu jen jako jakýsi detail, který otázku porážky neřeší, a okamžitě je bagatelizován všeobecností „proletářské zteče“.

Klíč k této problematice dostáváme v podružné poznámce:

„Konzervativní revoluce ale rovněž převzala staré antikapitalistické tendence (návrat k přírodě, útěk z měst…), které dělnické strany, dokonce i ty extremistické, nedoceňovaly, jelikož odmítaly integrovat netřídní a komunitní rozměr proletariátu a nebyly schopny přemýšlet o budoucnosti jinak, než jako o rozšiřování těžkého průmyslu.“[9]

Boje nacistického režimu proti těžkému průmyslu ponechme stranou – nás zajímá ona „proletářská energie“. Tato energie tkví v onom „netřídním a komunitním rozměru“. Je-li tomu tak, potom jakmile se jednou tento rozměr proklamoval, vše ostatní, co tvoří skutečné dějiny třídního boje, nemůže být ničím víc než posloupností forem více či méně adekvátních tomuto rozměru. Argumentuje se pak podle následujícího vzoru: člověk je odtržen od společnosti a to je základ veškerých dějin; všechny historické formy lidské společnosti jsou vybudovány na tomto odtržení a snaží se ji vyřešit, ale pouze odcizenými formami. Kapitál je společností, v níž je tento rozpor dotažen až na svoji mez, ale zároveň (na pomoc přichází Hegel!) je to tato společnost, kdo plodí třídu s oním komunálním rozměrem, netřídní třídu. Co se kapitálu týče, je nucen odpovědět na tutéž otázku odtržení (která, nezapomínejme, je jen formou společenského svazku) státem, demokracií, politikou. Dostali jsme se tedy k prostému protikladu dvou odpovědí na tutéž otázku. Členy rozporu uvnitř kapitalistického výrobního způsobu již nejsou proletariát a kapitál, ale lidská pospolitost nesená proletariátem a politika (stát), které se navzájem střetávají, a jediným pojítkem mezi nimi je, že jsou to protikladná řešení transhistorického problému separace člověka od společnosti, jedince od pospolitosti. V rozvinuté podobě tuto problematiku nalézáme v „Příběhu našeho původu“ od La Banquise (LB č. 2). Celá tato problematika ignoruje základní axiom materialismu: že jistý typ jedince odpovídá jistému typu pospolitosti.

Proletariát nemá netřídní a komunitní rozměr: ve svém rozporu s kapitálem má schopnost zrušit kapitál a třídní společnost a vytvořit tak pospolitost (bezprostřední společenskost jedince). Nejedná se ale o rozměr, který si nese v sobě – ani jako podstatu, kterou mu propůjčuje jeho postavení v kapitalistickém výrobním způsobu, ani jako konečně se objevivší subjekt celkového směřování dějin k pospolitosti.

Protože v takové problematice není schopen o třídním boji uvažovat jako o reálných dějinách jeho bezprostředních forem a pochopit, že jeho konkrétní historický obsah vyčerpává totalitu toho, co se v boji vyjevuje (a to nikoli jako historická forma čehosi jiného), Dauvé nám nikdy neříká, proč revoluce neuspěla, nebo proč pokaždé, když stát, strany a odbory chtějí zničit revoluční hnutí, tak se jim to povede. „Kontrarevoluce nevyhnutelně vítězí na půdě revoluce“[10] – přesně tak, ale nikdy se nedovíme, proč kontrarevoluce v poměru k historickým charakteristikám revoluce vítězí. Autor sice popisuje, jak k tomu dochází, ale u toho i zůstává. Vzhledem k obecné problematice musí být jediné vysvětlení tautologické: revoluce neuspěla, protože nedošla dál. Tím jsme však o fakticky existujícím debaklu fakticky existující revoluce neřekli nic. „Na tomto rozcestí byly demokracie a sociální demokracie pro německý kapitalismus nepostradatelné, aby mohl ve volebních urnách zabít ducha vzpoury, vymoci na šéfech řadu reforem a rozprášit revolucionáře.“[11] Ale vztah této aktivity třídy kapitalistů a sociální demokracie k historickému obsahu revoluce samotné, který jediný by nám pověděl, proč se „to povedlo“, zůstává nevysvětlen. A zde leží nutný slepý bod této problematiky.

Kapitola o Španělsku dovádí slepé uličky této problematiky do krajností. Dauvé sice precizně popisuje kontrarevoluci (v tomto ohledu mezi námi není neshod), ale o revoluci mluví jen na bázi toho, co neudělala, ve vztahu k tomu, co měla udělat, a jako o posloupnosti „fatálních chyb“:

„Po porážce reakčních sil v mnoha městech měli dělníci moc ve svých rukou. Co s ní ale udělají? Měli ji vrátit zpět republikánskému státu nebo ji měli použít k dalšímu postupu komunistickým směrem?“[12]

Odpověď známe a Dauvé nám velice podrobně vysvětluje „fatální chybu“ španělských revolucionářů, kteří se nedokázali utkat se zákonnou vládou, státem. Proč se ale této chyby dopustili? Nesouvisela snad tato chyba se samotnou povahou oné „proletářské zteči“? (Fatální byla zcela jistě, ale zda můžeme hovořit o chybě už tak jisté není.) To jsou skutečné otázky, k nimž se tato problematika neumí postavit. V květnu 1937, „stále ještě bylo v silách dělníků povstat proti státu (nyní v jeho demokratické podobě), ale již svůj boj nedokázali dotáhnout až k otevřené roztržce.“[13] Takže v červenci 1936 to v jejich silách bylo. Podle Dauvého CNT a POUM, které se bály odcizit státu, „oklamaly“ masy:

„Protože akceptovaly mediaci ‘zastupujících organizací’ a výzvy POUM a CNT k umírněnosti, ty samé masy, které v červenci 1936 porazily fašistické vojsko, v květnu 1937 bez boje kapitulovaly před republikánskou policií.“[14]

Přidržíme-li se tohoto výkladu, jsou španělští proletáři idioti. Je něco mimořádného používat fráze typu „masy vložily svoji důvěru“, „fatální chyba“, „proletáři, přesvědčeni, že fakticky drží moc“, „protože akceptovaly mediaci…“ bez jediného stínu pochybnosti nebo otázky jako třeba: ale proč se to povedlo? Proč vložili svoji důvěru? Proč k této chybě došlo? Proč toto přesvědčení? Jestliže se zde tyto otázky ani letmo neobjevují, tak bychom se měli ptát, proč ne.

Jde o to, že v textu je proletariát od přírody revoluční a ještě lépe komunistický. Že dějiny jsou dějinami odtržení člověka od společnosti, je hotová věc. Co se proletářů týče, jsou to, „komodifikované bytosti, které už nemohou a ani nechtějí existovat jako zboží a jejichž vzpoura trhá kapitalistickou logiku na kusy.“ Proletáři jsou tedy sami o sobě rozporuplné bytosti a jako takové v sobě nesou pospolitost – komunismus. Z toho pak plyne, že když se jim nepovede provést revoluci, tak se jim to nepovedlo proto, že se zmýlili nebo byli oklamáni. A tak se to, co se nestalo, stává vysvětlením toho, co se fakticky stalo.

Formulace „komodifikované bytosti atd.“ ponechává obestřeny temnotou teoretické otázky, nad něž není obtížnějších či zásadnějších. Proletáři jsou zde jádrem vnitřního rozporu, o jehož jednom členu se nemluví a bere se jako hotová věc: na jednu stranu jsou zbožím, ale ve jménu čeho jím na druhou stranu už nechtějí být? Jednoduše: jsou to lidé. Společenská definice proletariátu ve specifickém výrobním způsobu tak ustupuje hybridní definici: zboží a člověk. Kdo je ale pak tímto člověkem, jenž není souborem svých společenských vztahů, skrze nějž je pouze zbožím?

Od chvíle, kdy se revoluční podstata proletariátu konstruuje jako tato rozporuplná hybridizace člověka a zboží, dějiny třídního boje – a přesněji revoluce a komunismu – mizí. Komunismus je totiž jednou provždy vepsán v podstatě proletariátu. Jenže to, že proletariát nemůže a nechce zůstat tím, čím je, není vnitřním rozporem jeho podstaty, vlastním jeho bytí, ale realitou jeho rozporuplného vztahu ke kapitálu v historicky specifickém výrobním způsobu. Je to tedy vztah tohoto konkrétního zboží, kterým je pracovní síla, ke kapitálu coby vztah vykořisťování, co je revolučním vztahem. Takto postulován je nutně dějinami: dějinami tohoto rozporu. Třídní boj v Barceloně v květnu 1937 nebyl hnutím komunismu obecně (ani v těchto konkrétních podmínkách), jež zklamalo z důvodů, které nelze nikdy určit. Byla to taková revoluce, jaká skutečně existovala, tudíž revoluce jako afirmace proletariátu, který svoji sílu a obsah své autonomie čerpal ze samotného svého postavení v rámci kapitalistického výrobního způsobu. Takže „chyby“ se teď jeví jako jí vlastní limity, kterými byly do té míry, do jaké revoluce implikuje svoji kontrarevoluci. Afirmace autonomie proletariátu nutně znamená afirmaci toho, čím je v kapitálu. V tom nalézá svoji moc a raison d’être pro své konání a zároveň vzniká zásadní pojítko mezi tímto konáním a kontrarevolucí.

Afirmace „netřídního“, „komunitního“ rozměru proletariátu je jen výsledkem nevalného porozumění jedné éře třídního boje (do 40. let 19. století) a nikoli revoluční podstaty proletariátu. Dovoluje však konstruovat proletariát jako zosobnění lidství, jako zastoupení pre-existujícího rozporu. Komunismus se postuluje jako pnutí, jako tendence, která se staví proti kapitálu od počátku kapitalistického výrobního způsobu a směřuje k jeho roztrhání na kusy. To je ale něco jiného než tvrdit, že komunismus je hnutím, které ruší stávající podmínky, tedy pohybem vnitřního rozporu těchto podmínek. Navíc, je-li proletariát obdařen tímto rozměrem, historický proces třídního boje již ve vztahu k revoluci není skutečně nutný: je totiž pouhým procesem realizace. Dochází tak k uklouznutí v analýze, kdy rozpor mezi komunismem a kapitálem nahrazuje rozpor mezi proletariátem a kapitálem.

Vrátíme-li se zpět k průběhu španělské občanské války, jak se popisuje v textu, je zarážející používání konjunktivu a kondicionálu: „Přenést revoluci do oblastí, které byly mimo republikánskou kontrolu, by bývalo znamenalo dovršit revoluci také v republikánských oblastech.“[15] Co se nestalo, je vždy vysvětlením pro to, co se fakticky stalo:„ale ani Durruti si patrně neuvědomoval, že stát všude zůstal nedotčen.“ Vše se děje, jako by tu byl obří teploměr se stupnicí, která končí Komunistickou Revolucí (lidskou pospolitostí): zastrčíte jej do citlivého bodu událostí a sledujete, kam až rtuť vystoupá, a pak vysvětlujete, že rtuť vystoupala jenom do nějakého stupně, protože se jí nepovedlo vystoupat výš.

Avšak, „Durruti a jeho soudruzi ztělesňovali energii, která nečekala až na rok 1936, aby střemhlav zaútočila na stávající svět.“[16] „Proletářská energie“ hraje v této vizi dějin hvězdnou úlohu: to ona nutí rtuť v teploměru stoupat. Jako u starých fyziků je to jedna z těch nepopsatelných sil předurčených k tomu, aby halily všechny tautologie. Zběžně si povšimněme, že „energie“ je ztělesněná stejně jako „energie“.[17] Nakonec, aniž by vysvětlil, proč španělská revoluce nedokázala dojít dál a jaký je její nezbytný vztah ke kontrarevoluci, Dauvé hromadí všechna dokonale věcná „jak“, ale vůbec nám nenabízí ani náznak vysvětlení; anebo jen v kondicionálu, přičemž podmínkou je to, co se bývalo mělo udělat:

„O deset let později by vyhlášení okamžité a bezpodmínečné nezávislosti španělského Maroka přinejmenším vyvolalo neklid v úderných jednotkách reakce.“[18]

„Aby se přeměny, bez nichž se revoluce stává prázdným pojmem, upevnily a rozšířily, bývaly by se musely postulovat jako antagonistické vůči státu, jasně chápanému jako protivník. Potíží bylo, že dvojvládí po červenci 1936 existovalo jen zdánlivě. Nejen, že nástroje proletářské moci, které vzešly z povstání a ty, které následně dohlížely na socializace, tolerovaly stát, ale udělily státu primát v boji proti Frankovi, jako kdyby bylo takticky nezbytné projít na cestě k Frankově porážce přes stát.“[19]

„Komunistická opatření by bývala mohla podrýt společenské základny obou států (republikánského a nacionalistického), a to třebas jen rozřešením agrární otázky: v 30. letech 20. století více než polovina obyvatel trpěla hladem. Na povrch sice vyvřela podvratná síla, přičemž se do popředí dostala ta nejutlačovanější vrstva, ti, kdo byli ‘politickému životu’ nejvíce vzdáleni (např. ženy), ale nedokázala dojít až do konce a vykořenit samotné základy systému.“[20]

Proč? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme onu revoluci definovat jinak než jako „revoluční elán“, „komunistický potenciál“ nebo „potracenou revoluci“.[21] O rozporu mezi proletariátem a kapitálem je třeba uvažovat jako o vztahu reciproční implikace a o revoluci a komunismu jako o historických produktech – a ne jako o výsledku podstaty revoluční třídy, která je takto definována jednou provždy.

Pro Dauvého německá revoluce stejně jako ta ruská a španělská svědčí o „komunistickém hnutí přetvářejícím celou společnost“.[22] Jenže je třeba definovat právě povahu komunistické revoluce v tomto konkrétním kritickém bodě v dějinách rozporu mezi proletariátem a kapitálem, chceme-li porozumět jejím limitům a jejímu vztahu ke kontrarevoluci, aniž bychom ji redukovali na to, co bývala měla udělat a čím nebyla. Avšak autor nám poskytuje jakési vysvětlení limitů této revoluce, ačkoli mu zjevně nepřikládá velkou důležitost:

„Španělská občanská válka prokázala jak revoluční energii komunitních svazků a forem, které kapitál sice prodchnul, ale přesto je dennodenně nereprodukoval, tak rovněž jejich neschopnost samy o sobě dokončit revoluci. Absence útoku proti státu odsoudila ustavování odlišných vztahů k fragmentární samosprávě zachovávající obsah a často i formy kapitalismu, zejména pak peníze a dělbu činností podle jednotlivých podniků.“[23]

A co když to byly právě tyto svazky a tyto formy, co zabránilo „útoku“? A co když byly jen konkrétní formou afirmace proletariátu? Dauvé si tento typ otázek neklade, protože pro něj jsou konkrétní podmínky vždy jen podmínkami ve vztahu k tomu, co revoluce musí učinit, a nikoli sama forma revoluce v daný moment. V této stručné leč velmi zajímavé pasáži neuniká problematice objektivních podmínek/revoluční podstaty. Tyto konkrétní podmínky, na něž nás upozorňuje, měly být těmi, které nicméně měly vyprodukovat útok proti státu. V důsledku tak sice dává toto vysvětlení limitů, ale to nezasahuje do obecné úvahy. Kdyby zasahovalo, Dauvé by byl nucen historicky specifikovat onu „revoluční energii“, onen „revoluční elán“ a nemohl by nadále mluvit o „potracené revoluci“ či o „komunistickém potenciálu“. Již by nemohl vysvětlovat, co se stalo, tím, co se nestalo, a všechna ta „bývalo by bylo“ by neměla žádný smysl. Jenže on se spokojí s tím, že jednoduše vedle ahistorické vize revoluce a komunismu klade podmínky, které jim dají formu, které je vytvarují. Dějiny třídního boje jsou tu vždy dvojaké: na jedné straně komunistický princip, elán nebo revoluční energie, která hýbe proletariátem – transcendentní dějiny – a na straně druhé limitované projevy této energie – anekdotické dějiny. Mezi těmito dvěma aspekty existuje jistá hierarchie. Transcendentní dějiny jsou „skutečnými“ dějinami a skutečné dějiny se všemi jejich limity jsou jen nahodilou formou transcendentních dějin, a to natolik, že ty jsou neustále soudem dějin skutečných.

Stěží můžeme zpochybňovat Dauvého poznámku o stavu společenských vztahů ve Španělsku 30. let 20. století, ale buď bylo možné udělat to, o čem říká, že by to bývalo bylo potřeba udělat, a tak šlo ony podmínky překonat, nebo to možné nebylo a v tom případě všechny Dauvého kondicionály ztrácejí veškerý racionální význam. Ona situace by bývala byla překonána, kdyby ten revoluční elán byl takový, jaký ho ve své analýze předpokládá. Jestliže však šlo o programatický boj, pak je ona situace (komunální svazky) materiálem, který si tento boj přepracovává podle své vlastní povahy.

Lze se domnívat, že celý tento historický text je reflexivním dílem na téma, o čem revoluce musí a může být dnes. Potíž s Dauvém je však ta, že to prezentuje věčným, nadčasovým způsobem. A to natolik, že i když jsme nakonec informovanější, přesto jsme nikterak nepokročili v zásadní otázce: proč by dnes revoluce mohla být tím, čím nebyla v minulosti?

Aby bylo jasno: absolutně souhlasíme se sledem faktů, jak ho Dauvé předkládá pro Německo i pro Španělsko (s jistými výhradami ohledně Ruska). Jeho koncepce revoluce je zcela naší vlastní koncepcí, co se týče jejího obsahu a komunistických opatření, jejího chápání jako komunizace a ne čehosi, co komunizaci předchází. Zásadně se však lišíme v chápání běhu třídního boje jakožto prostého kladení daného a poznaného komunistického principu, obsaženého v bytí proletariátu, vedle dějin, které se spokojí s parciálním, zmateným nebo potraceným vyjadřováním tohoto principu. Otázkou zde není metoda historické analýzy; nejde o rozepři mezi filozofy dějin. Jako vždy jde o porozumění dnešní době. Dauvého metoda znemožňuje porozumět překonání programatismu, překonání revoluce jakožto afirmace proletariátu.[24] Komunistická revoluce, jak ji dnes můžeme chápat my, jak se předestírá v tomto cyklu bojů, je pro něj přítomná (limitovaná, potracená, s chybami a iluzemi atd.) již v ruské, německé a španělské revoluci. A tak, když říkáme, že souhlasíme s pojetím revoluce, které prezentuje na konci své brožury, je tomu tak proto, že on nevidí, že tato revoluce není – už není – revolucí ruskou atd. To byly revoluce cyklu bojů, v němž se proletariát afirmoval. Dnes už tomu tak není. Nechápat to má nutně své důsledky pro každou teorii založenou na současné situaci vztahu mezi proletariátem a kapitálem, na porozumění současným bojům a na revoluci jakožto vyprodukovaném překonání tohoto cyklu bojů. Jinak řečeno, na způsobu, kterým tyto boje bereme jako skutečně plodící své překonání (prakticky i teoreticky), a ne jako boje, které je třeba posuzovat ve vztahu k tomuto překonání již kladenému jako norma. Dějiny třídního boje jsou produkcí a nikoli realizací.


[1] Gilles Dauvé, Když povstání umírají.

[2] tamtéž.

[3] tamtéž.

[4] tamtéž.

[5] tamtéž.

[6] tamtéž.

[7] tamtéž.

[8] tamtéž. Zvýrazněno námi.

[9] tamtéž.

[10] tamtéž.

[11] tamtéž. Poznámka překladatele do angličtiny (PPA): Ve francouzské verzi textu, na nějž se Théorie Communiste odkazují, byly demokracie a sociální demokracie nepostradatelné rovněž ke zkrocení/integraci (encadrer) dělníků. Tato fráze je v anglické verzi vynechána.

[12] tamtéž.

[13] tamtéž.

[14] tamtéž.

[15] tamtéž.

[16] tamtéž.

[17] PPA: „élan“ – hra s Dauvého „revolučním elánem“, který se v jiných Dauvého textech překládá jako „revoluční vlna“, „…příval“ nebo „…energie“. A ta odpovídá jedné z nepopsatelných sil zapomenutých fyziků.

[18] tamtéž.

[19] tamtéž.

[20] tamtéž.

[21] tamtéž.

[22] tamtéž.

[23] tamtéž.

[24] Vysvětlení pojmu „programatismus“, s nímž TC přicházejí, viz jejich text Mnoho povyku pro nic.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: