Skip to content

Současná chvíle

18.5.2011

Text francouzských Théorie Communiste ze začátku roku 2010, který analyzuje současnou krizi restrukturalizovaného kapitalismu, nedávné boje proletariátu a předzvěsti možné komunizující revoluce jakožto překonání aktuálního cyklu bojů.

***

Komunizace a komunismus jsou věci budoucnosti, ale mluvit bychom o nich měli v přítomnosti – a na to tahle revue sází. Komunizace je totiž v současných bojích předznamenávána pokaždé, když proletariát jako třída koná proti kapitálu, a přitom čelí své vlastní existenci jakožto třídy – tj. v rámci vztahu vykořisťování a v samotném průběhu těchto bojů. Pokaždé, kdy sama existence proletariátu vyvstává jako cosi jemu cizího, jako objektivní omezení, které je zvnějšněno v samotné existenci kapitálu, a s nímž se jako třída střetává ve svých bojích.

Rušení státu, směny, dělby práce, jakéhokoli druhu vlastnictví a rozšiřování bezplatného dávání jakožto sjednocování lidské aktivity – stručně řečeno, rušení tříd – jsou v průběhu revolučního boje „opatřeními“, která ruší kapitál a která si vynucují samy potřeby boje proti třídě kapitalistů. Revoluce je komunizace. Komunismus není jejím projektem a výsledkem, ale samotným jejím obsahem. A právě tento obsah příští revoluce boje ohlašují – v tomto cyklu bojů – pokaždé, když se samotný fakt konání jako třída jeví jako vnější omezení, limit, který je třeba překonat.

Současná povaha kapitalistického vztahu

Nová stěžejnost mzdových požadavků: jejich nelegitimnost

Proletáři v kapitálu nalézají – ve vztahu k sobě samým – pouze dělítka námezdní práce a směny. Tato dělítka již nemohou překonat žádné organizační či politické formy, žádné požadavky. Požadavky se v samotné dynamice vývoje kapitalismu projevují jako transakce adekvátní transformaci vykořisťovatelských vztahů. Jejich legitimita se zakládá na nutném pojítku mezi přeměnami výrobního procesu a podmínkami reprodukce. Restrukturalizace, která v současném cyklu bojů určuje formu vztahu kapitál-práce, tuto nutnost vymazává, odstraňuje legitimitu požadavků, kterou zakládal předchozí cyklus. Požadavky již nekonstruují kapitalistický vztah, který by zahrnoval schopnost proletariátu nalézat v sobě svoji vlastní bázi, své vlastní ustavení, svoji reálnost: neboli reprodukce kapitálu bývala ve svých historických modalitách potvrzována na bázi dělnické identity, ale již není. Proletariát v kapitálu rozpoznává důvod svého bytí, svoji vlastní existenci, která se staví proti němu, to jediné, co činí jeho existenci nutnou. Proletariát nyní spatřuje svoji existenci jakožto třídy zpředmětněnou v reprodukci kapitálu, jako cosi cizího, cosi, co musí zpochybnit.

Dochází tak dnes k strukturálnímu propletení bytí v rozporu s kapitálem (včetně požadavků) na jedné straně se zpochybňováním se jako třídy – která není nic než vztah ke kapitálu – na straně druhé. Pro třídu kapitalistů již stávky se mzdovými požadavky nejsou legitimní, jak bývaly v interním, konfliktním a pouze národním procesu akumulace známém jako „fordismus“.

Toto propletení požadavků na jedné straně se zpochybňováním se na straně druhé je charakteristikou tohoto cyklu bojů, kterou shrnuje skutečnost, že třídní příslušnost je obecným limitem tohoto cyklu. Specifickou podobu tohoto propletení lze nalézt dokonce v požadavku par excellence – ve mzdovém požadavku. Požadavky nemizí, ale musíme věnovat pozornost jejich měnícímu se významu.

S krizí „fordistického režimu akumulace“ a s jejím překonáním v restrukturalizaci kapitalistického výrobního způsobu během 70. a 80. let se ve vztahu mezi kapitálem a proletariátem mzdové požadavky pomalu stávají nelegitimními a dokonce „vně systému“. Krom toho, že je v zásadě konfliktním tématem, stalo se ze „sdílení bohatství“ tabu.

Je třeba se vyhnout jedné chybě, kterou je nahlížení tohoto útoku na mzdy jako lineární konstanty kapitalismu, která se zhoršuje: je-li kapitál hodnotou v pohybu a vykořisťování práce je samotnou jeho definicí, pak je vztah mezi kapitálem a prací v celém procesu reprodukce vždy historicky specifický. V předešlé fázi kapitalistického výrobního způsobu vykořisťování produkovalo své vlastní podmínky realizace – tyto podmínky tehdy byly z hlediska zhodnocování kapitálu optimální. Zahrnovaly vše, co z reprodukce proletariátu činilo determinantu reprodukce samotného kapitálu: veřejné služby, pohyb akumulace v národních arénách, plíživá inflace „vymazávající“ indexaci mezd, „sdílení plodů produktivity“. Z toho všeho dostáváme legitimní rekonstrukci a uznání proletariátu v kapitalistickém výrobním způsobu jako národního partnera (sociálního i politického) z hlediska kapitálu. Když si někdo myslí, že ze mzdových bojů (nebo z kteréhokoli jiného druhu bojů) může vzejít cokoli, může sázet jedině na jejich dynamiku. Mzdové boje, stejně jako ty ostatní, patří do historické struktury, v níž jsou definovány souběžně se svými aktéry a z nich plyne možnost či trajektorie jejich dynamiky.

V restrukturalizovaném kapitalismu reprodukce pracovní síly prodělala dvojí odluku. Na jedné straně odluku zhodnocování kapitálu od reprodukce pracovní síly a na druhé straně odluku spotřeby od mzdy coby příjmu.

První odluka vyvstává především v geografickém rozčlenění kapitalistického výrobního způsobu do zón: kapitalistická hypercentra seskupující dohromady vyšší funkce v hierarchii organizace byznysu (finance, špičkové technologie, výzkumná centra atd.); sekundární zóny s aktivitami vyžadujícími středně vyspělé technologie a zahrnujícími logistiku i obchodní distribuci, nejasně vymezené zóny s periferními oblastmi určenými k montážním činnostem, často outsourcovaným; a nakonec krizové zóny a „sociální popelnice“, kde se daří celé té neformální ekonomice s legálními či ilegálními produkty. Byť se zhodnocování kapitálu tímto rozčleněním do zón sjednocuje, totéž neplatí pro reprodukci pracovní síly. V každé z těchto zón dochází k reprodukci odlišným způsobem. V prvním světě: vrstva s vysokými mzdami, u níž se sociální rizika privatizují, se prolíná se zlomky pracovních sil, u nichž byly jisté aspekty fordismu zachovány a jiné, kterých je čím dál tím víc, podléhají novému „kompromisu“. Ve druhém světě: regulace skrze nízké mzdy, které jsou nutným výsledkem tlaku silné vnitřní migrace a prekérních pracovních míst, ostrovy více či méně stabilních mezinárodních subkontraktů, malá nebo žádná záruka proti sociálním rizikům a migrace za prací. Ve třetím světě: humanitární pomoc, všechny druhy pokoutního obchodu, přežívání ze zemědělství, regulace skrze všemožné mafie a války o víceméně omezeném rozsahu, ale také skrze obrodu lokální a etnické solidarity. Tato odluka sjednoceného globálního zhodnocování kapitálu od reprodukce pracovní síly – odluka, která je tomuto zhodnocování adekvátní – je úplná. Zmizel mezi nimi přísně rovnocenný reciproční poměr mezi masovou výrobou a modalitami reprodukce pracovní síly, který definovával fordismus.

Rozčlenění do zón je funkčním určením kapitálu: udržuje rozpínání globálních trhů a rozšiřování dostupnosti pracovních sil na celé planetě i přes rupturu mezi nimi, mimo naprosto nutný vztah v téže předem dané oblasti reprodukce (z tohoto důvodu musí být rozčlenění do zón mise en abimes – toto trojité rozdělení se reprodukuje ve všech měřítcích, od celosvětového až po sousedství).

Trhlina v nutném vztahu mezi zhodnocováním kapitálu a reprodukcí pracovní síly prolamuje regionální či dokonce národní vymezení oblastí ucelené reprodukce. Toto odloučení plodí proplétání a jeho neomezenou reprodukci. Regiony definované jako „mezilehlé“ jsou nejzajímavější, protože právě tam je kontakt nejintenzivnější. A jde o oddělení reprodukce a oběhu kapitálu na jedné straně od reprodukce a oběhu pracovní síly na straně druhé.

Co se druhé odluky týče: spotřeba se musí stimulovat i navzdory nedostačujícímu růstu mezd. Vyšší míra zadluženosti, opírající se o politiku nízkých úrokových sazeb, umožňuje, aby výdaje „domácností“ rostly rychleji než jejich příjmy.

„V režimu burzovní hodnoty probíhá regulace skrze trhy aktiv. Regulátorem je růst majetku domácností doprovázený rostoucí sociální nerovností, protože podporuje poptávku, která validuje financializaci kapitálu. Tento růst ale není možný bez expanze úvěrů, která zvyšuje ceny aktiv. Tenze v regulaci se ozřejmují ve finančních krizích a ne prudkým růstem inflace. Pomalý růst velké většiny mzdových příjmů v kombinaci s deflačním tlakem na ceny, který vytváří konkurence mezi rozvojovými zeměmi, omezuje šíření lokalizovaných inflačních tenzí. […] Životaschopnost zadlužení se stává ohniskem tohoto modu regulace, jehož logika spočívá v přenášení makroekonomických rizik na domácnosti. […] Celý finanční systém se adaptuje [spíše by se mělo říci, že se adaptoval] na fungování ekonomiky, v níž je zadlužení domácností primárním zdrojem poptávky.“[1]

Takovýto systém vztahů mezi příjmem a spotřebou může být založen jedině na obrovských rozdílech ve mzdách a může je jen posilovat, ale nesmíme zapomínat, že chudí nejsou opomíjeni, jak ukazuje krize rizikových hypoték a celosvětový nárůst nadměrné zadluženosti. Ve sledu finančních krizí, které zhruba posledních dvacet let regulují současný modus zhodnocování kapitálu, je krize rizikových hypoték tou první, která se neodpíchla od finančních aktiv, která se vztahují ke kapitálovým investicím, ale od spotřeby domácností. Přesněji řečeno, od spotřeby těch nejchudších domácností. V tomto ohledu se jedná specificky o krizi „námezdního“ vztahu v restrukturalizovaném kapitalismu.

„Námezdně pracujícího drží pod krkem konkurence, která může snižovat ceny jen tak, že snižuje mzdy. Je nevolníkem dluhu, jenž se stal pro přežití stejně nepostradatelným jako příjem. A navrch toho všeho má příležitost nechat se na vlastní náklady tyranizovat, neboť úspory instrumentalizované burzovními financemi, úspory, které se donekonečna dožadují splácení, jsou jeho vlastní.“[2]

Asi třetina amerických zaměstnanců pracuje pro společnosti, jejichž hlavním akcionářem je penzijní fond.

Mzdový požadavek tak dnes obsahuje dynamiku, kterou dříve obsahovat nemohl. Je to vnitřní dynamika, která je výsledkem celého vztahu mezi proletariátem a kapitálem v kapitalistickém výrobním způsobu, jaký vyšel z restrukturalizace a jaký vstupuje do krize.

Mzda již není regulačním prvkem celého kapitalismu: reprodukce pracovní síly je oddělena od zhodnocování kapitálu; příjem je oddělen od spotřeby masivní finanční implikací mzdového příjmu (dluh a penzijní fondy se stávají cestou k vyloučení přímé a nepřímé mzdy z modu regulace); fragmentace pracovní síly se tomuto mzdovému režimu přizpůsobuje. Prekérnost není jen tou částí zaměstnanosti, kterou lze stricto sensu kvalifikovat jako „prekérní“. Dnes je prekérnost integrována do každého odvětví a tak je samozřejmě „hrozbou“ pro všechna tzv. „stabilní“ pracovní místa. Ta přejímají charakteristiky prekérnosti, zejména flexibilitu, mobilitu, neustálou dostupnost, subkontrakty, které činí nejistými dokonce i „stabilní“ pracovní místa v malých firmách, způsob, kterým velké firmy fungují podle svých cílů. Seznam symptomů této nákazy prekérnosti, která postihuje formálně stabilní pracovní místa, je dlouhý.

Mzdový požadavek změnil svůj význam. Na vrcholu předchozího cyklu bojů operaisté v mzdovém požadavku spatřovali sebezhodnocování dělníků a odmítnutí pracovat jakožto triumf „společenské práce“. Tento obsah byl jen záměnou důležitosti práce a důležitosti dělnické třídy vůči kapitálu, jak byla definována a jak se potvrzovala v této první fázi reálného přivtělování. Nebyla to jen záležitost plné zaměstnanosti, nýbrž otázka pozice, kterou ve své vlastní reprodukci definoval pro práci kapitál, čímž se definovala schopnost proletariátu učinit z této pozice zbraň proti kapitálu.

Samozřejmě, že rozdělení pracovního dne na nutnou práci a nadpráci je pro třídní boj stále určující. Ale dnes v boji o toto rozdělení je to paradoxně tam, kde se proletariát fundamentálně definuje jako třída tohoto výrobního způsobu, a jen a jen jako třída tohoto výrobního způsobu, kde se také fakt jeho existence jakožto třídy stává pro proletariát limitem jeho boje jakožto třídy, kde vyvstává prakticky a konfliktně: v samotném vztahu ke kapitálu, který jej jako třídu definuje. A právě to je v současnosti ústředním rysem mzdového požadavku v třídním boji. Jda tou nejbanálnější cestou mzdového požadavku, proletariát vidí, jak se jeho vlastní existence v podobě třídy zpředmětňuje jako cosi, co je mu do té míry cizí, do jaké ji sám kapitalistický vztah objímá jako cosi cizího. Se současnou krizí se tak mzdový požadavek stal rozporuplným systémem: zásadní, a přitom odloučený; potlačený jako příjem, ale stěžejní jako spotřeba a finanční oběh; sjednocený jako globální společenská pracovní síla a jako táž fragmentovaný a rozčleněný do zón.

Krize

Současnou krizi je třeba historicky a specificky charakterizovat v její jedinečnosti jako krizi námezdního vztahu. Všechny krize lze nazírat jen jako klesající míru zisku a formy, v nichž se objevují, považovat za fenomenologické formy, jež lze ve fundamentální analýze ignorovat, schází-li představa, co si s nimi počít. Jenže to znamená zapomínat, že formy, v nichž se objevují, jsou celá realita a esence (klesající míra zisku) je koncept, realita myšlení. Sám koncept krize je nemyslitelný bez forem, v nichž se objevuje: vyvstává totiž v nich a ne, že je za nimi skrytou „pravou realitou“.

Současná krize propukla, protože proletáři již nemohli splácet své půjčky. Propukla kvůli samotnému námezdnímu vztahu, který předtím zakládal financializaci kapitalistické ekonomiky: snižování mezd potřebné k „tvorbě hodnoty“; globální konkurence mezi pracovními silami. Vykořisťování proletariátu v globálním měřítku je skrytou tváří a podmínkou zhodnocování a reprodukce tohoto kapitálu, který směřuje k absolutní míře abstrakce. Byla to šíře měřítka, v němž se tento tlak vyvíjí, co se v dnešní době změnilo: standardní cenou se stala minimální globální cena. To nutně znamená, že přijatelné rozdíly v míře zisku se drasticky snížily či se dokonce vytratily. Snaha o maximální zisk sice není nová, ale mzdové standardy se s koncem paralelismu mezi rostoucí produktivitou a rostoucími mzdami změnily stejně, jako se změnil areál vyrovnávání [nivelizace], v němž se tento tlak vyvíjí: financializace kapitálu je především porážkou dělníků kapitálem. Toto snižování mezd je nutné nejen proto, že pokusy o maximalizaci nadhodnoty jsou obecnou strukturální nutností (a to vždy historicky specifickou) kapitalistického výrobního způsobu, ale navíc specificky proto, že se ve financializovaném kapitálu jedná o funkční podmínku nešíření inflační tenze v systému akumulace založeném na neustálé nabídce hotových peněz. A s krizí rizikových hypoték právě tato funkční nutnost znovu vyvstala v rámci historického modu akumulace kapitálu. Nyní je tak v jádru současné krize námezdní vztah. Současná krize je tedy počátkem fáze, kdy dochází k obratu determinant a dynamiky kapitalismu takového, jaký vyšel z restrukturalizace 70. a 80. let 20. století. Z pod kontroly se vymyká a mění se v překážky a nositele sestupné tendence míry zisku právě to, co bylo dynamikou systému.

Všechny rozpory se propletly po roce 2005, což vedlo k explozi současné krize. Nejprve růst spotřeby umožňovaný růstem dluhu, zatímco mzdy stagnují nebo rostou jen minimálně; poté růst firemních fixních investic umožňovaný lehce rostoucí mírou zisku po roce 2002, která sama stála na snižování mezd. Ve stejné době dochází k nadakumulaci kapitálu a nadvýrobě zboží: nadakumulaci způsobila podspotřeba; podspotřebu způsobila nadakumulace. Proletáři nikdy nespotřebovávají část nadhodnoty, jak se domnívají teorie podspotřeby, které staví pokles nebo stagnaci do protikladu s realizací vyšší nadhodnoty, jež je jejich výsledkem. Celé tajemství spočívá ve skutečnosti, že z výnosu se příliš mnoho mění v konstantní kapitál, což má za následek masivní zvětšení výroby, zatímco míra zisku má sestupnou tendenci a klesá i spotřební síla společnosti. Spotřeba pracujících je ve vztahu k větší výrobě zablokována, protože příliš mnoho z výnosu se transformuje v konstantní kapitál (koneckonců výroba výrobních prostředků může jedině sloužit spotřebě); příliš mnoho z výnosu se přeměňuje v konstantní kapitál, protože cílem kapitalistické výroby je maximální produkce nadhodnoty a snižování spotřeby dělníků. Toto snižování pak blokuje reprodukci kapitálu. Souběžně je zablokována i přeměna dodatečné [vyšší] nadhodnoty v další kapitál, a to na jedné straně chabým růstem míry vykořisťování, který by mohl být jejím výsledkem, a na straně druhé již dosaženým snížením spotřeby pracujících, které může jedině pokračovat prostřednictvím akcelerace přeměny výnosu v kapitál.

Je to krize námezdního vztahu: jakožto schopnosti zhodnocovat kapitál a schopnosti reprodukovat dělnickou třídu. Abychom nenechali bokem jevové formy a současnou krizi tak specificky vymezili, je třeba ujednotit teorii krize.[3] Čelíme krizi, v níž se potvrzuje totožnost nadakumulace s podspotřebou, krizi námezdního vztahu a reciproční implikace práce a kapitálu, krizi, v níž proletariát naráží – proti kapitalistickému výrobnímu způsobu a uvnitř něj – na svoji vlastní existenci a konání jakožto třídy jako na limit, který je třeba překonat.

Přestože nepoužíváme koncept „finální krize kapitalismu“, který je teoreticky nesmyslný, pořád se můžeme povahy této krize dotazovat: čelíme finální krizi této fáze akumulace? A snad si můžeme dovolit odpovědět, že nikoli. Neboť tato krize je vepsána do dvou dočasností, z nichž každá má dvojaký charakter, a proto může nalézt „řešení“ v rámci této fáze akumulace a skrze ni.

První dvojaká dočasnost: na jednu stranu je tato krize ve vztahu k dlouhé fázi akumulace strukturální, protože je to krize námezdního vztahu. Na druhou stranu je to krize specifické konfigurace v této fázi jejího námezdního vztahu, specifické konfigurace, která se etablovala po asijské krizi na konci 90. let (pro zjednodušení, čínsko-americká konfigurace).

Druhá dvojaká dočasnost: na jednu stranu se jedná o krizi krátkého období z této fáze akumulace, a to období let 2001-2007. Je to tedy krize odloučení spotřeby od výnosu (finanční krize). Na druhou stranu, ve střednědobém horizontu se jedná o krizi období 1991-2007. Toto středně dlouhé období začíná investičním boomem let devadesátých, který končí markantním poklesem míry zisku, jenž trval od konce roku 1997 do poloviny roku 2001. To nás vede k tomu, abychom krizi, která započala v roce 2007, považovali za výsledek krize v roce 2001, jejímuž očistnému efektu zabránila pobídka k zadlužování domácností. Stále se tedy můžeme oprávněně domnívat, že stojíme před unikátním procesem o dvou stádiích, před organickým pojítkem mezi mzdami a akumulací v této dlouhodobé fázi kapitalismu. Krize z nadakumulace se logicky vyvíjí (ve stejné době, kdy se restartuje proces akumulace – jeho rozporuplný charakter nemá žádný význam, když hovoříme o kapitalistickém výrobním způsobu, který je ve své podstatě rozporuplný) ve vztahu ke strukturálním charakteristikám akumulace během krize z podspotřeby (jež sama souvisí s obdobím nadakumulace v Asii).

Propletenec obou dvojakých dočasností nám dává strukturální krizi této fáze akumulace, kterou specificky hodnotíme jako krizi námezdního vztahu. Díky krátko a střednědobým dočasnostem, v nichž se vyvíjí, nabízí tato strukturální krize (velmi omezené) možnosti restrukturalizace, které jsou této fázi vnitřní. Skrze krizi námezdního vztahu a skrze modality „restrukturalizace“, které jsou dlouhému období vnitřní, přichází krize tvorby peněz (krize kapitalistického výrobního způsobu, přičemž specifické formy této fáze akumulace charakterizuje financializace zhodnocování a strukturální monetární modifikace zahájené v roce 1971), která se v krizi námezdního vztahu, do níž je vepsána, stává krizí hodnoty.

Ve svém kapitalistickém jádru (krize práce produkující nadhodnotu) může být krize hodnoty pro proletariát bojem proti kapitálu, v němž proti třídě kapitalistů vstřebá velkou část společnosti. Jedná se o proces jeho rušení při rušení směny, který jsou nuceny uskutečňovat všemožné marginální vrstvy a chudina, která není striktně proletářská.

Co nejesenciálněji lze současnou chvíli definovat jako vztah a vzájemné pronikání krize námezdního vztahu a nelegitimnosti mzdových požadavků. Toto výbušné spojení je v jádru současné chvíle.

Za dnešní krize se v konání proletariátu připravuje produkce třídní příslušnosti jako vnějšího omezení v jejím nejintimnějším nitru, v námezdním vztahu. Kladení požadavků a střet s vlastní existencí proletariátu coby třídy jako s limitem jeho konání se již vzájemně nevylučují. V současných mzdových bojích (mzdové boje v širokém smyslu bojů ohledně námezdního vztahu: na jednu stranu ohledně mzdových požadavků a nevyplácení mezd a na druhou stranu ohledně požadavků týkajících se pracovních podmínek, prekérnosti a propouštění) je stále pravděpodobnější, že dojde k destabilizaci požadavků jako takových v samotném průběhu boje a vzniknou organizační formy, které budou této destabilizaci odpovídat, aniž by ji zpochybňovaly. Mzdové požadavky se dnes stávají plodným terénem, kde může třídní příslušnost vyvstat jako vnější omezení.

Konec starých formalizací limitů: konec radikálního demokratismu, konec aktivismu

V zásadě je v tomto cyklu bojů konání jako třída, co je limitem třídního boje. Jestliže tento limit jako takový zůstává, jeho formalizace jsou proměnlivé nebo dokonce mohou zmizet. Již zmiňované výbušné spojení přináší konec alternativy, ať už ve formě aktivismu (hnutí přímé akce) nebo radikálního demokratismu[4] (přičemž oba spolu historicky souvisí).

Radikální demokratismus formalizoval limity cyklu bojů právě tím, že z kapitálu činil nepřekonatelný horizont práce. Alternativní aktivismus autonomizoval dynamiku tohoto cyklu, čímž ze zpochybňování postavení proletáře učinil premisu, podmínku, kritiky kapitálu. Pro oba – ve srovnání s dnešním světem nebo proti němu – „byl jiný svět možný“.

Co se aktivismu týče, je autonomizací tohoto cyklu se všemi nutnými reformulacemi ideologie, které z toho plynou. Zpochybnění třídní příslušnosti je cosi, co se provádí v protikladu ke kapitálu, a ne uvnitř rozporu, kterým je vykořisťování. V obou případech byl jiný život možný jako alternativa.

Odlišnosti, které lze najít mezi aktivismem a radikálním demokratismem, jsou odlišnosti ideologické a praktické, ale neliší se personálně, protože osoby mohou překračovat prostupné hranice mezi těmito praktikami a ideologiemi. Tyto potenciální přesahy závisí na třech faktorech.

Především všechny tyto praktiky mají identický subjekt: izolovaného jedince, jaký vyvstává na povrchu buržoazní společnosti. Současná síla takového subjektu je záležitostí absence potvrzování dělnické identity v rámci reprodukce kapitalistického výrobního způsobu. Tato síla ale není jen záležitostí absence – stejnou měrou je i pozitivní, je vnitřní tenzí tohoto cyklu bojů, který je jejím nositelem. Pro radikální demokratismus je tento jedinec občanem, pro nějž je kapitál nepřekročitelným horizontem. Pro hnutí přímé akce je to uskutečněné osvobození od třídní příslušnosti, co se stává jak definicí třídy (což je nesmysl), tak základem pro konfrontaci s kapitálem (kladný pól proti kladnému pólu, takže rozpor přestal existovat).

Zadruhé, byť se navzájem skutečně liší, pro všechny tyto praktiky je kapitalistický vztah pouze formálním vztahem. Formálním v tom smyslu, že tento vztah neimplikuje samotnou definici subjektu, jenž je s kapitálem spojený, nýbrž jen rámec, v němž se tento subjekt vyvíjí, bojuje a klade požadavky. Forma panství, poroby, kontroly, odcizení tohoto subjektu. Kapitál by se tak dal redukovat na partu spiklenců, vládců světa nebo by se kladl jako globální systém panství a negace našeho lidství: máme tedy co do činění se stejným formalismem jako u kapitalistických výrobních vztahů. S formalismem, který pro oba sestává z hypostaze otázky státu: základ kapitalistického výrobního způsobu nebo legitimní souhrn společnosti občanů.

Zatřetí, rodným listem obou je konec studené války, svět politicky a ekonomicky sjednocený „pod vedením Spojených států a nadnárodních korporací“, zhroucení „reálného socialismu“ a všech jeho politických a odborářských projevů.

Chápeme, že ačkoli nemůžeme každou tendenci, která je při velkých mobilizacích proti summitům ve hře (od konce 90. let do začátku třetího tisíciletí), nálepkovat jako radikální demokraty, pochodují stejným krokem a občas se vzájemně prolínají (černé bloky a COBAS v Janově i přes vážné spory; materiální podpora a infrastruktura poskytovaná Janovským sociálním fórem; INPEG, který v Praze naplánoval lokalitu pro černý blok atd.). Můžeme-li se domnívat, že hnutí přímé akce a černých bloků dosáhlo v Janově svého zenitu expanze a projevu, tak proto, že dominantní tendence těchto demonstrací se musela odtrhnout od toho, co se dříve mohlo jevit jako jejich radikální křídlo. Radikální demokratismus je nutným prostředím existence černého bloku. A implikuje-li černý blok jakožto druhý pól vnitřní tenze tohoto cyklu, černý blok pro radikální demokratismus naopak není ani jeho prostředím ani nutným nepřítelem. Tato vnitřní tenze tak byla jen přechodnou fází v průběhu současného cyklu bojů.

Teď a tady není možný žádný jiný svět, a to ani na základě práce potvrzující kapitál ani na základě její kritiky jakožto preambuli a podmínce ke zrušení kapitálu. Současná krize, která je specificky krizí námezdního vztahu, učinila toto vše obsolentním.

Za současné situace budou radikální demokratismus a autonomizace dynamiky tohoto cyklu bojů – tedy zpochybňování třídní příslušnosti jako cosi, co se realizuje proti kapitálu a ne jako něco vlastního rozporu vykořisťování – brzy překročeny. V obou případech byl jiný život možný jako alternativa.

V pokušení (reálnou) alternativou uváděné a otázky ohledně komunismu kladoucí „aktivistické scény“, které se po Seattlu staly důležitým určením tohoto cyklu bojů, jsou „východy z dějin“.

  • Konec velkých demonstrací proti summitům znamená jejich odliv v téže chvíli, kdy vyvstává jejich niterná souvislost s radikálním demokratismem.
  • Úspěch, který v těchto scénách mají teorie strategie ústupu (ústupu do krytů, kde se připravují a organizují mytická přerušení cirkulačních toků), potvrzuje definitivní příklon k alternativě.
  • Během nepokojů v Řecku tato scéna narazila na sobě vlastní limit zrovna ve chvíli, kdy již nemohla být „alternativisty“ a „aktivisty“.
  • Násilí, které bude brzy narůstat a s nímž krize začala zasahovat „16-25leté“, bude „dealternativizovat“ onu „alternativní scénu“, pro niž se otočí přechod od kladení otázek ohledně komunismu k boji proti kapitalismu.
  • A co je důležitější: generální stávka a nepokoje na Guadalupe a Martiniku a všude možně boje proti propouštění a za mzdu znamenají, že mzdové požadavky – vykořisťování v tom nejbanálnějším smyslu – jsou terénem, na němž se připravuje zpochybnění definovanosti proletariátu jakožto třídy proletariátem samotným.

Obrací se list. Tyto scény a jejich praktiky mohly v jistý moment naznačovat dynamiku cyklu bojů a charakteristiky komunismu, jak ho tento cyklus bojů plodí (pod podmínkou teoretické formulace). To vše skončilo.

Fakt, že mizí hnutí přímé akce a praktiky černého bloku, je věcí vývoje bezprostředních bojů, v nichž jde právě o to, že třídní příslušnost vyvstává jako vnější omezení, bojů proletariátu v jeho vzájemné implikaci s kapitálem, a nikoli jako autonomizace proti kapitálu. Scény vábené alternativou již nestojí za řeč. Žádný prostor uprostřed již totiž není. Aktivity těchto scén mohou být předmětem diskuse a manifestací třídního boje, ale nikoli v mantinelech, v jakých ony chápou a interpretují samy sebe, a debata s touto scénou o komunizaci již pro nás není interní debatou.

Současné limity: mimo námezdní vztah nejsme nic – policie, disciplína

V restrukturalizovaném kapitalismu je reprodukce pracovní síly předmětem dvojí odluky. Ta (viz výše) v této periodě kapitalistického výrobního způsobu konstituuje mzdový požadavek jako strukturálně nelegitimní, a to nejen antagonisticky k maximálnímu zhodnocování kapitálu. Právě z tohoto důvodu se mzdový požadavek s určitostí stává terénem, na němž se připravuje produkce třídní příslušnosti jako vnějšího omezení a to v samotném jeho jádru: v námezdním vztahu, jímž fyzická a sociální existence proletariátu závisí na kapitálu.

Projev tohoto limitu bude nyní dvojí: mimo námezdní vztah nejsme nic; tento boj, kdy je třída limitem, je policií.

Co se prvního týče, jde o násilí pracujících proti rozhodnutím třídy kapitalistů, o násilí, jehož smyslem je dožadovat se existence kapitálu v zájmu dělnické třídy. Jestliže kapitál nechce nadále existovat pro dělnickou třídu, ta se stává ničím. Aby mohla existovat, dělnická třída se proti kapitálu dožaduje kapitalistického vztahu. Mimo námezdní vztah nejsme nic a to je limit v rámci třídního boje, kdy bojujeme jako třída. Půjde o co nejzuřivější obranu podmínek její existence a nikoli o dožadování se jejich správy. Mohli jsme pozorovat rozvoj zdola vzešlého odborářství na velice pomstychtivé leč nestabilní bázi. Jeho existence je epizodická, protože se nemůže dál vyvíjet a stabilizovat se ve vyjednáváních. Zdola vzešlé odborářství má velmi blízko ke každé podobě samosprávy a obojí budou výrazem a budou se snažit formalizovat fakt, že boj jakožto třídy je limitem.

Co se druhého týče: policie ukazuje, že mimo námezdní vztah nejsme nic. Samozřejmě, že policie je silou, která je v poslední instanci naší vlastní limitující existencí jakožto třídy. Je-li hlavním výsledkem výrobního procesu reprodukce situace, kdy proletariát a kapitál stojí tváří v tvář, pak fakt, že toto setkání vychází ipso facto z prvního momentu směny mezi kapitálem a prací (prodej a koupě pracovní síly) není zjevný. Ukázňování pracovní síly, kterému proletáři – znovu jakožto proletáři učiněni chudými – čelí, se všude vepisuje do agendy třídy kapitalistů. Reprodukce tohoto setkání pracovní síly s kapitálem se stala věcí disciplíny.

Vykořisťování: hra, která ruší sama sebe

Nelegitimnost mzdových požadavků za krize, která je specificky krizí námezdního vztahu, ustavuje rozpor současné chvíle. Nese s sebou veškeré zpochybňování třídní příslušnosti, jakožto limitu samotného třídního boje, budoucími bojovými aktivitami, které budou činností proletariátu konajícího jako třída – čímž jsou smeteny všechny praktické a teoretické nejednoznačnosti ohledně třídního boje. Definice proletariátu a jeho rozporu s kapitálem se tak vracejí do centra. Což znamená, že na jednu stranu tu máme totožnost toho, co činí proletariát třídou tohoto výrobního způsobu a třídou revoluční, a na druhou stranu rozpor, jenž se skrze tuto totožnost odvíjí, má své vlastní dějiny v podobě vývoje kapitalistického výrobního způsobu. Tento vztah mezi definicí proletariátu, která je situována v rozporu, a vývojem rozporu, jenž definuje schopnost proletariátu zrušit ze svého postavení v rozporu celý vztah, nazýváme temporální mediací. Tato temporální mediace je strukturou tohoto protikladu. Temporální mediace v zásadě není otázkou chronologie, ale reálného vývoje rozporu mezi proletariátem a kapitálem a chápání tohoto rozporu. Temporální mediace je koncept kritický ke každému druhu revoluční podstaty proletariátu a ke každému druhu bezprostřednosti komunismu, ke každému druhu programatismu a aktivismu. Ničím jsme nejen mimo námezdní vztah, ale také mimo rozpor námezdního vztahu, jenž vše mění a jímž se vše může změnit.

Rozeznat a propagovat vychylovací aktivity znamená znovu nalézt otázku komunizace v samotném jádru vykořisťování a produkce nadhodnoty. Tyto páry – vykořisťování/odcizení, reciproční implikace/panství, třídy/jedinci, produktivní práce/„difuzní zhodnocování“ – se znovu stanou předmětem polemik. Klademe-li temporální mediaci jako dělicí čáru, potlačujeme váhání mezi členy těchto antinomií. Podceňování, neřku-li opomíjení, přivtělování práce ke kapitálu v procesu vykořisťování ospravedlňuje teoretický momentalismus (odsuzování) a jistou koncepci praxe jakožto intervence.

Abychom pochopili, jak dochází k rušení hry ve hře samotné a z ní, musíme mít přísnou definici produktivní práce.

Přísná definice produktivní práce neznamená, že proletáři jsou jen produktivní dělníci. Neproduktivní dělníci stejně tak prodávají svoji pracovní sílu a jsou vykořisťováni svým kapitalistou, pro nějž míra jejich vykořisťování určí, jaký díl nadhodnoty si on sám přivlastní. Že se proletariát neomezuje na produktivní dělníky, lze však vyvodit právě z přísné definice produktivní práce. Vždyť předně, existovat jako zisk je v samé esenci nadhodnoty, a to i pro samotné produktivní kapitály; zadruhé, právě z tohoto důvodu celá třída kapitalistů vykořisťuje celou dělnickou třídu, jelikož proletář patří třídě kapitalistů už před tím, než se prodá tomu či onomu šéfovi. Avšak celková společenská práce, kterou kapitál přivlastňováním vytváří (společenská práce v proletáři nebo v celé třídě nepreexistuje před svým přivlastněním), není homogenní masou bez odlišností, mediací a hierarchie. Není smysluplnou totalitou, jejíž každý moment obsahuje všechna určení celku. Nesmíme tedy přeskakovat stěžejní problém: má-li formálně každý proletář identický vztah ke svému konkrétnímu kapitálu, ať už je produktivním dělníkem či nikoli, nemá tentýž vztah ke společenskému kapitálu (a nejde o uvědomění, ale o objektivní situace). Kdyby v centru třídního boje nebyl rozpor, který pro kapitalistický výrobní způsob a pro proletariát představuje produktivní práce, nemohli bychom hovořit o revoluci (ta by výrobnímu způsobu byla čímsi exogenním, přinejlepším utopií, přinejhorším ničím).

Je to právě modus, podle kterého práce existuje společensky – tedy zhodnocování – co je rozporem mezi proletariátem a kapitálem. Tak, jak jej definuje vykořisťování, je proletariát v rozporu s nutnou společenskou existencí své práce jakožto kapitálu, tudíž s autonomizovanou hodnotou, která může autonomizovanou hodnotou zůstat jen skrze další zhodnocování: pokles míry zisku je tedy rozporem mezi třídami. Proletariát je v neustálém rozporu s tím, že je definován jako třída: nutnost jeho reprodukce je čímsi, co shledává jako stojící proti němu, čímsi představovaným kapitálem, pro nějž je neustále nezbytný, a přitom stále přebytečný. Proletariát tak nikdy nenalézá své potvrzení v reprodukci společenského vztahu, jehož je nicméně nutným pólem. A to je rozpor produktivní práce: „Produktivní práce je jen zkráceným výrazem pro celý vztah a způsobem, v němž pracovní síla a práce figurují v kapitalistickém výrobním procesu.“[5]

Komunismus je rozporuplným pohybem kapitalistického výrobního způsobu, procesem jeho zneplatnění. Jeho překonání je zahrnuto v samotném obsahu rozporu mezi proletariátem a kapitálem a tedy v těch nejbezprostřednějších formách třídního boje. Třída neexistuje dvakrát: jednou jako reproducentka kapitálu, která bojuje v mezích této reprodukce, a podruhé jako pnutí směrem ke komunismu. Skrze klesající míru zisku je vykořisťování neustálým procesem v rozporu se svojí vlastní reprodukcí: pohyb, kterým je vykořisťování, je rozporem pro společenské výrobní vztahy; je obsahem i pohybem. Vykořisťování je legrační hra, která má pořád stejného vítěze (protože je přivtělováním). Zároveň a z téhož důvodu je hrou, která je v rozporu sama se sebou, a pnutím ke svému zrušení. V tomto smyslu je třídní boj hra, která může přivodit své zrušení, protože skrze sestupnou tendenci míry zisku, jinak řečeno skrze rozpor produktivní práce, se již nezabýváme pouze procesem „samotného kapitálu“, ale třídním bojem.

Přes to všechno produktivní dělníci nejsou revolucionáři od přírody a permanentně. Třídy nejsou sbírky jedinců; proletariát a třída kapitalistů jsou společenské polarizace rozporu, kterým je pokles míry zisku neboli produktivní práce, jenž strukturuje celou společnost. Specifický vztah produktivní práce ke společenskému kapitálu (ve srovnání s jakoukoli jinou vykořisťovanou prací) se nestabilizuje jako esence produktivních dělníků. Avšak v rozporu produktivní práce, který strukturuje celou společnost a polarizuje se do kontradiktorních tříd, má produktivní práce jedinečné postavení. Blokádou produkce hodnoty a nadhodnoty lidé, kteří žijí v jádru konfliktu kapitálu jakožto rozporu v pohybu, neprovádějí pouhou „blokádu“. V jejich osobitém konání, které není ničím zvláštním, spíše jen jejich svázaností s bojem, se rozpor, jenž strukturuje celou společnost jako třídní boj, navrací sám k sobě, ke své vlastní podmínce. A právě takto se třídní příslušnost může rozpadnout a právě takto proletariát – ve svém boji – započíná svoji autotransformaci (což závisí na všemožných okolnostech a neděje se tak pokaždé, když jsou produktivní dělníci ve stávce).

Jestliže se tedy proletariát neomezuje na třídu produktivních dělníků (těch, kteří produkují nadhodnotu), je to rozpor produktivní práce, co konstruuje proletariát. Produktivní práce (produkující nadhodnotu a tedy kapitál) je živým a objektivním rozporem tohoto výrobního způsobu. Nejedná se o podstatu svázanou s osobami: tentýž dělník může plnit produktivní úkoly i úkoly jiné, které produktivní nejsou. Produktivní charakter práce lze definovat na rovině kolektivního dělníka; ten samý (brigádní) dělník může z týdne na týden přejít z produktivní práce k jiné práci, která produktivní není. Ale vztah celého proletariátu ke kapitálu je konstruován rozporuplnou situací produktivní práce v kapitalistickém výrobním způsobu. Jde tedy o otázku znalosti – jež je vždy historická a konjunkturální – jak v daný moment tento zásadní (konstituující) rozpor konstruuje třídní boj, a to při vědomí, že ze samotné podstaty kapitalistického výrobního způsobu se tento rozpor nevyjevuje jasně: nadhodnota se z definice stává ziskem a kapitál je hodnotou v pohybu.

Kdyby revoluce mohla začít v továrně, nezůstala by v ní; svůj pravý úkol by započala, až by dělníci továrnu opustili, aby ji zrušili; proto bude čelit samosprávě, autonomii a všemu, co souvisí s „radovectvím“. Tato revoluce bude revolucí epochy, v níž se rozpor mezi třídami situuje na rovinu jejich reciproční implikace a na rovině jejich reprodukce. A „nejslabší článek“ tohoto rozporu – tedy vykořisťování, které třídy vzájemně spojuje – je situován v momentech společenské reprodukce pracovní síly, kde se právě definice proletariátu jako třídy produktivní práce ani zdaleka neafirmuje, nýbrž se vždy jeví (a za dnešního stavu reprodukce víc a víc) jako nahodilá a nepravidelná, a to nejen každému jednomu proletáři, ale strukturálně třídě jako celku. Zůstane-li ale třídní boj hnutím na rovině reprodukce, nevčlení do sebe svůj vlastní raison d’être, kterým je výroba. Limitem všech nepokojů a „povstání“, který se v současnosti znovu a znovu objevuje, je to, co je definuje jako minoritní boje. Revoluce bude muset vstoupit do domény výroby, aby ji zrušila jako specifický moment vztahu mezi lidmi a ve stejnou chvíli tak zrušila práci ve zrušení námezdní práce. A v tom tkví klíčová úloha produktivní práce a těch, kdo jsou ve specifické chvíli přímými nositeli tohoto rozporu, protože ji ve své existenci pro kapitál zakoušejí jako nutnou a zároveň zbytečnou. Objektivně mají schopnost učinit z tohoto útoku rozpor pro samotný kapitál, obrátit rozpor, kterým je vykořisťování, proti němu samotnému i proti sobě jakožto dělníkům. Cesta ke zrušení vykořisťování prochází skrze vykořisťování samotné – tak, jako kapitál, i revoluce je stále ještě objektivním procesem.

Právě v procesu revoluce se vlastní definice proletariátu jakožto třídy produktivních dělníků vyjeví v činech jako omezená. Definicí proletariátu již není socioekonomická kategorie – a totéž platí pro třídu kapitalistů – ale spíše polarizace – v podobě činnosti – členů rozporu (kterým je vykořisťování). Již u každého boje je to kritérium, které nám dovoluje poměřovat, jak hluboce a jak dalece odhaluje své vlastní příčiny.

Vychýlení: definice, příklady

Mezi boji za požadavky a revolucí může být jedině ruptura, kvalitativní skok, ale tato ruptura není nějaký zázrak a není ani prostým poznáním ze strany proletariátu, že vzhledem k tomu, že všechno ostatní selhalo, nedá se dělat nic jiného než provést revoluci. „Jediné řešení: revoluce“ je nesmysl symetrický s nesmyslem o revoluční dynamice bojů za požadavky. Tato ruptura vzniká pozitivně tím, jak se odvíjí cyklus bojů, jenž jí předchází, a lze říci, že je stále jeho součástí. Tuto rupturu předznamenávají množící se vychýlení uvnitř třídního boje mezi na jedné straně tím, že proletariát ve svém rozporu s kapitálem zpochybňuje svoji vlastní existenci jakožto třídy, a na straně druhé reprodukcí kapitálu, kterou samotný fakt, že je třídou, implikuje. Toto vychýlení je dynamikou tohoto cyklu bojů a jeho existence je empiricky verifikovatelná. Co je v současném cyklu bojů zásadní, lze zhustit do dvou bodů:

  • Zmizela dělnická identita potvrzovaná v reprodukci kapitálu, tj. nastal konec dělnického hnutí a jemu odpovídající bankrot sebeorganizace a autonomie jakožto revoluční perspektivy;
  • S restrukturalizací kapitalistického výrobního způsobu nabývá rozpor mezi třídami podobu na rovině reprodukce každé z nich. Proletariát se ve svém rozporu s kapitálem sám zpochybňuje.

Boje za požadavky vykazují charakteristiky, které byly před třiceti lety nemyslitelné. Během bojů ve Francii v prosinci 1995, v boji přistěhovalců bez platných dokumentů, nezaměstnaných, liverpoolských dokařů, Cellatexu, Alstomu, LU, Marks & Spencer, v argentinské sociální vzpouře, v alžírském povstání, v Řecku, na Guadalupe atd. se každá určitá charakteristika boje (veřejná služba, dožadování se práce, obrana prostředků práce, odmítání přesunů do zahraničí a výlučně finančního managementu, přivlastnění si továrny, sebeorganizace atd.) vyjevila v průběhu tohoto boje jako limit, protože tato specifická charakteristika, na kterou hnutí často naráží v tenzích a konfrontacích, jež jsou vnitřní jeho ústupu, spočívá právě ve faktu, že proletariát je třídou a třídou zůstává, což již nadále – na rozdíl od předchozího období – nemůže dostat pozitivní obsah jakožto předzvěst afirmace třídy.

Nejčastěji se nejedná o světoborné deklarace nebo „radikální“ činy, ale o všechny praktiky, jimiž proletariát prchá před svým vlastním postavením či ho odmítá. V současných stávkách ohledně propouštění již dělníci nepožadují záchranu svých pracovních míst, ale odstupné. Proti kapitálu nemá práce žádnou budoucnost. Tyto boje nabývají otevřeného charakteru, napříč pracovištěm, napříč firmami a napříč sektory, občas ve vztahu s nezaměstnanými ze stejné zaměstnanostní oblasti. Z hlediska rozsahu boj probíhá jak uvnitř firmy, tak mimo ni. Již dříve – v sebevražedných stávkách v Cellatexu, ve stávce ve Vilvoorde a mnoha dalších – začalo bít do očí, že oddělen od kapitálu proletariát není ničím a ničím jiným být nemůže (skutečnost, že se proletariát dožaduje opětovného spojení s kapitálem, neodstraňuje průrvu, kterou boj otvírá a kterou je sebeuvědomění a sebeodmítnutí proletariátu). Vlastní aktivitou proletariátu se tak stává de-esencializace práce, a to jak a) tragicky, v jeho bojích bez bezprostředních perspektiv (sebevražedné boje) a v sebedestruktivních aktivitách, tak b) jako dožadování se této de-esencializace kupříkladu v bojích nezaměstnaných a prekérních dělníků v zimě 1998. Když se vyjevuje, že autonomie a sebeorganizace již nejsou nic víc než perspektiva ničeho, jako třeba v případě stávky italských dopraváků nebo dělníků z FIAT Melfi, tak právě v té chvíli se ustavuje dynamika cyklu a vznikají podmínky pro překonání bojů za požadavky na základě samotných bojů za požadavky. Proletariát se střetá se svojí vlastní definicí jakožto třídy, která se ve vztahu k němu stává autonomní, stává se mu cizí.

V prosinci 2002 až lednu 2003 odborová aliance a stávkový výbor, jenž byl „široce otevřený a relativně zdola organizovaný“, souběžně vedly stávku v ACT Angers (dceřiná společnost Bullu, která vyrábí počítačové vybavení). Došlo k dočasnému obnovení provozu na třech linkách, což ovšem nebránilo spálení dokončených výrobků. Zajímavé je, znovu se podívat na chronologii událostí. Poté, co společnost „po mnoha manévrech a vytáčkách“ 20. prosince oznámila, že definitivně jde do konkursní správy, byla továrna obsazena. Obsadili továrnu, ale nikdo nevěděl s jakým cílem. Stávkový výbor 10. ledna odsouhlasil, že se pustí do výroby elektronických komponent pro jednoho italského výrobce. Dvacátého druhého ledna bylo dodáno 200 komponent a dvacátého třetího okupanti spálili komponenty, které měli na skladu. Dvacátého čtvrtého byli okupanti brutálně vyhnáni. Ve stejné době propuštění zaměstnanci Moulinexu zapálili tovární budovu, čímž se vepsali do dynamiky tohoto cyklu bojů, která činí existenci proletariátu jako třídy limitem jeho třídního konání. V Číně a Indii již neexistuje žádná vyhlídka, že se od mnohočetných bojů za požadavky, ať nabírají jakoukoli formu, dojde k obrovskému dělnickému hnutí postihujícímu všechny aspekty života a reprodukci dělnické třídy.

Postavení nezaměstnanosti a prekérnosti do srdce námezdního vztahu; definování ilegality jakožto obecné situace pracovní síly; kladení bezprostřední společenskosti jedince – tak jako hnutí přímé akce – jako základu pro výrobu, jako báze protikladu ke kapitálu; vstupování do sebevražedných bojů jako byl ten v Cellatexu a další na jaře a v létě 2000 (Metaleurop – s jistými výhradami – Adelshoffen, Société Française Industrielle de Contrôle et d’Equipement, Bertrand Faure, Mossley, Baťa, Moulinex, Daewoo-Orion, ACT-bývalý Bull); redukování třídní jednoty na objektivitu ustavenou v kapitálu a v mnohosti kolektivů a vln dočasných dělnických stávek (Francie 2003, britští pošťáci) – to vše definuje obsah každého z těchto specifických bojů jako konstituující dynamiku cyklu uvnitř a během těchto bojů. Revoluční dynamika cyklu bojů, která spočívá v tom, že proletariát produkuje svoji vlastní existenci jako existenci třídy v kapitálu a tak staví otazník ke své vlastní existenci jakožto třídy (již k sobě nemá žádný vztah), vyvstává ve většině současných bojů. Tato dynamika má sobě vlastní limit právě v tom, co ji definuje jako dynamiku: v jednání jako třída.

Třídní jednota se již nemůže ustavit na bázi námezdního postavení a boje za požadavky jakožto předpoklad revoluční aktivity proletariátu. Jeho jednota již nemůže být ničím jiným než aktivitou, v níž sám sebe ruší rušením všeho, co jej rozděluje. Bude to zlomek proletariátu, kdo překročí charakter svého boje jakožto boje za požadavky, a podnikne komunizující kroky, čímž zahájí sjednocování proletariátu, které bude totožné se sjednocováním lidstva, tj. s jeho vytvářením jakožto souboru vztahů, které jedinci ve své jedinečnosti mezi sebou navazují.

Zrušení kapitálu je rovněž autonegací dělníka a nikoli sebeorganizací dělníka jako takového. Je to hnutí rušení firem, továren, výroby, směny (ve všech podobách).

V Argentině se lidé sebeorganizují jako nezaměstnaní z Mosconi, jako dělníci z Bruckmanu, jako obyvatelé slumů…, ale v tomto druhu sebeorganizace jsou lidé okamžitě konfrontováni s tím, čím jsou a co se v boji stává tím, co je třeba překonat. Že sebeorganizace je obecným limitem, který je nutno překonat, se odhaluje v konfliktech mezi sebeorganizovanými sektory. V těchto konfliktech se vyjevuje právě to, že dělníci bránící svoji současnou situaci zůstávají v kategoriích kapitalistického výrobního způsobu, který je definuje. Sjednocení je nemožné, aniž by bylo právě rušením sebeorganizace, aniž by rušilo možnost, že žadatel o sociální dávky, dělník ze Zanonu nebo squatter zůstane žadatelem o sociální dávky, dělníkem za Zanonu nebo squatterem. Buď dojde ke sjednocení, po němž přichází zrušení i toho, co je sebeorganizovatelné, nebo dojde k sebeorganizaci, po níž je sjednocení snem, jenž se ztrácí v konfliktech implikovaných rozmanitostí situací.

Proletariát je při obraně svých bezprostředních zájmů hnán, aby sám sebe zrušil, protože jeho aktivita v „získané továrně“ se již nemůže uzavřít do této „získané továrny“ ani do paralelní existence, koordinace a jednoty „získaných továren“ a vůbec do ničeho, co je sebeorganizovatelné.

Na francouzských banlieues v listopadu 2005 rebelové nic nežádali. Obsahem listopadové revolty bylo vyvracení příčin revolty: účastníci nepokojů útočili na svoje vlastní postavení, takže si volili za terč vše, co je produkuje a definuje. Bylo-li tomu tak, nezávisí to ještě na jakémsi imaginárním radikalismu, jenž má být vlastní „chuligánům z banlieues“. Tento obsah závisí na souběhu dvou současných faktorů: na jedné straně partikulární situace tohoto zlomku proletariátu a na druhé straně faktu, že obecně vzato požadavek již není tím, čím kdysi býval. Účastníci nepokojů odhalují a napadají momentální situaci proletáře: celkově prekarizovaná pracovní síla. Situaci, která okamžitě zneplatňuje touhu být „obyčejným proletářem“ právě ve chvíli, kdy by takový požadavek mohl být artikulován.

Toto prolnutí mezi kladením požadavků a zpochybňováním sebe samých jakožto proletářů, které je pro tento cyklus bojů charakteristické a které je shrnuto ve skutečnosti, že třídní příslušnost je obecným limitem tohoto cyklu, dosáhlo v listopadových nepokojích svého zenitu, a to díky specifičnosti jejich účastníků. Požadavek zmizel.

To, čemu se v tomto textu říká vychýlení, rozervává každý jednotlivý boj, ale podmínky tohoto vychýlení lze stejně tak považovat za věci zastoupené v různých bojích ve stejné fázi třídního boje (listopadové nepokoje a ve stejné době boj tramvajáků v Marseille nebo námořníků ze SNCM). Je to jen otázka měřítka.

O tři měsíce později, na jaře 2006, během boje proti CPE, každý věděl, co může vzejít ze stažení CPE: přinejlepším, kdyby zvítězily odborářské projekty, francouzské flexi-zabezpečení. Kdo o ně stál? Jistě ne většina studentů, prekérních pracujících a školáků, kteří byli v ulicích. Protože se však jednalo o hnutí s požadavky, právě to mohlo být jeho jediným výsledkem. Hnutí proti CPE bylo hnutím s požadavky, pro něž – jakožto hnutí s požadavky – by uspokojení jeho požadavků bývalo bylo nepřijatelné. Studentské hnutí si jakožto hnutí s požadavky mohlo porozumět jedině tak, že by se stalo všeobecným hnutím prekérních dělníků, ale pak by buď z hlediska své specifičnosti bývalo spáchalo sebevraždu, nebo jedině mohlo být nuceno k více či méně násilnému střetu se všemi, kdo v listopadových nepokojích ukázali, že odmítají sloužit v řadách mas. Úspěšné prosazení požadavku skrze jeho rozšíření požadavek sabotovalo. Kdo mohl věřit ve spojení s listopadovými rebely na bázi stálé pracovní smlouvy pro všechny? Na jednu stranu bylo toto spojení objektivně vepsáno do genetického kódu tohoto hnutí, ale na druhou stranu právě nutnost tohoto spojení vyvolávala v hnutí vnitřní dynamiku lásky a nenávisti, která byla rovněž objektivní. Boj proti CPE byl hnutím s požadavky, pro které, jakožto hnutí s požadavky, se uspokojení jeho požadavků stalo nepřijatelným.

Nejnovějšími událostmi, které charakterizují tento cyklus bojů, jsou nepokoje v Řecku a generální stávka na Guadalupe.

V řeckých bouřích proletariát nic nežádal a svoji opozici vůči kapitálu nepovažoval za základ nějaké alternativy. Jednoduše, skrze nepokoje, v nichž třídní příslušnost vyvstala jako vnější omezení a vztah vykořisťování jako ryzí a prosté donucování, již nechce být tím, čím je.

Tyto bouře byly sice hnutím třídy a ne jen pouhým aktivistickým rozruchem (jenž by byl rovněž hnutím třídy), ale nejednalo se o boj v srdci třídy: výrobě. A právě proto mohly tyto nepokoje dosáhnout čehosi klíčového, když produkovaly třídní příslušnost jako omezení a mířily na ni jako na omezení. Ale tohoto bodu mohly dosáhnout jen s tím, že narazily na skleněnou podlahu výroby jako na svůj limit. A způsob, jímž toto hnutí produkovalo ono vnější omezení (terče, vývoj nepokojů, složení rebelů…), byl vnitřně definován tímto limitem. V tom spočívala ambivalence tohoto hnutí.

Studenti bez budoucnosti, mladí přistěhovalci, prekérní dělníci, to všechno jsou proletáři, kteří každodenně prožívají reprodukci kapitalistických společenských vztahů jako donucování. Donucování je v této reprodukci obsaženo, protože jsou to proletáři, ale oni ho každý den ve vztahu k samotné výrobě zakoušejí jako separované a náhodné (nahodilé a ne nutné). Zároveň bojují v momentu donucování, jako by byl separovaný, a tuto separaci ve svém vlastním boji proti tomuto výrobnímu způsobu zakoušejí jedině jako absenci.

Takto – a jen a jen takto – toto hnutí produkovalo třídní příslušnost jako vnější omezení. Takto se situovalo na rovinu tohoto cyklu bojů a je jedním z jeho určujících historických momentů. Napadání institucí a forem společenské reprodukce, pojímaných samostatně, ho na jednu stranu konstituovalo a na druhou stranu bylo silou, která vyjadřovala jeho limity.

V Řecku pro proletáře v boji jejich třídní příslušnost, jejich vlastní definice jako třídy ve vztahu ke kapitálu, vznikala a vyvstávala jako vnější omezení právě za dané konfigurace a dvojznačnosti, kterou obsahuje. Ve své vlastní praxi a ve svém boji tak sice zpochybňovali sami sebe jakožto proletáře, ale jen tak, že ve svých útocích a terčích separovali momenty a situace společenské reprodukce. Reprodukce a výroba kapitálu si zůstaly navzájem cizí. Výsledkem této oscilace byl minoritní charakter hnutí.

Dnes je tedy rozřešení odvislé od překonání konstituujícího rozporu třídního boje: třídní příslušnost je pro proletariát překážkou, kterou jeho boj jakožto třídy musí překročit/zrušit. Nepokoje v Řecku tuto překážku postulovaly, formalizovaly tento rozpor a dál již nedošly. Takový byl jejich limit, ale daný rozpor teď pro tento cyklus bojů existuje v restrukturalizovaném kapitalismu a jeho krizi prakticky.

Na Guadalupe nezaměstnanost významné části obyvatelstva, která žije ze sociálních dávek a černé ekonomiky, znamená, že mzdové požadavky jsou protimluvem. A tento rozpor strukturoval běh událostí mezi LKP, jenž se zaměřoval na stálé dělníky (hlavně ve veřejných službách), ale pokoušel se udržet členy tohoto rozporu pohromadě skrze množení a nekonečnou rozmanitost požadavků, a absurditou stěžejních mzdových požadavků pro většinu lidí, kteří se podíleli na blokádách, rabování a útocích na veřejné budovy. Požadavek byl tak destabilizován v samotném průběhu boje. Byl zpochybněn a spolu s ním i jeho forma organizace, ale specifické podoby vykořisťování veškerého obyvatelstva, jež jsou dědictvím jeho koloniálních dějin, dokázaly tomuto rozporu zabránit, aby v srdci hnutí propuknul násilněji (je třeba si povšimnout, že jediným mrtvým byl odborář zabitý na jedné z blokád). Z tohoto hlediska tak produkce třídní příslušnosti jako vnějšího omezení byla spíše jakýmsi druhem schizofrenie než čímsi opravdu vznikajícím v průběhu boje, spíše sociologickým fenoménem než čímsi, co by bylo v boji v sázce. Nevyvstala žádná konfliktní rekompozice třídy okolo nezaměstnaných a prekérních dělníků, ale spíše paralelní existence námezdních a nezaměstnaných dělníků, kterou se LKP více či méně úspěšně pokoušel udržet pod kontrolou. To však nezabránilo složení demonstrantů, aby se nedostalo do globální konfrontace se mzdovými požadavky, které právě v tomto složení nalezly svůj limit.

Mzdový požadavek, s nímž přišel zlomek víceméně stálých zaměstnanců, nalezl svůj limit v samotné mase nezaměstnaných a žadatelů o sociální dávky, která byla do hnutí vtažena, ale nejednalo se jednoduše o vnější limit: obě složky nebyly cizinkami, které se náhodou ocitnou „bok po boku“. Dohromady je svedlo souhrnné nakupování pracovní síly, v němž je souhrnná pracovní síla vždy již koupená, ať je její individuální či kolektivní spotřeba jakákoli, souhrnným kapitálem za příjem, v němž se mzdy a další formy příjmů vyrovnávají. Když už nikomu „nepatří“, mzdové požadavky se zcela modifikují. Dělník již nemůže rozbít okovy osvobozením práce – okovy, které poutají dohromady oba členy rozporuplné reciproční implikace mezi nadprací a nutnou prací.

V onom „bok po boku“ je přítomna i nelegitimnost mzdových požadavků: jejich dvojí odluka. Odluka jak vzhledem ke zhodnocování, tak k akumulaci kapitálu, protože pro obojí mzdové požadavky ztratily veškerý interní smysl a dynamismus. Odluka mzdy na jedné straně od příjmu a spotřeby skrze úvěr a všemožné formy příjmu a dávek na straně druhé. Samotné složení demonstrantů a účastníků nepokojů vyjadřuje tuto dvojí odluku velice jasně a činně. Jaké mzdové požadavky může vznést masa dlouhodobě nezaměstnaných? Bylo by chybou analyzovat vztek jako zoufalství. Ve vývoji mzdových požadavků je tak nezaměstnanost rozporem mezi nadprací a nutnou prací, je to kapitál jako rozpor v pohybu. Námezdní vztah se ve své totalitě moduluje v reakci na nezaměstnanost a „atypické“ formy zaměstnanosti, a to podle limitu mzdového požadavku, jeho vývoje, těch, kdo se na něm podílí, a jejich aktivit.

Restrikcí mzdového požadavku na rozpor mezi nadprací a nutnou prací je sama kompozice dělnické třídy na Guadalupe a v dalších francouzských koloniích. Zde je tedy tímto strukturálním rozporem sama třídní kompozice. Na Guadalupe to tedy začalo u mzdy, nejintimnějšího vztahu proletariátu ke kapitálu, ale v rámci samotných mzdových požadavků se objevil důležitější fenomén: jmenovitě produkce třídní příslušnosti jako limitu a externality uvnitř boje třídy.

Vychýlení v konání třídy (její reprodukce jakožto třídy tohoto výrobního způsobu/její vlastní zpochybnění) existují ve vývoji většiny konfliktů.

Teoreticky jsme hlídky a obhájci těchto vychýlení, která spočívají v tom, že proletariát se ve svém vlastním boji zpochybňuje, a prakticky jsme jejich činiteli, když jsme těchto bojů přímo účastni. Existujeme v této ruptuře, v této trhlině v aktivitě proletariátu jakožto třídy.

Proletariát může být revoluční jedině tehdy, když sám sebe rozpozná jako třídu. Rozpoznává se v každém konfliktu a o to více v situacích, kdy jeho existence jakožto třídy bude stavem, s nímž se v reprodukci kapitálu bude muset střetnout. Nesmíme se však mýlit ohledně obsahu tohoto „rozpoznání“. Rozpoznat se jako třídu nebude „návratem k sobě“, ale naprostou extroverzí v podobě sebepoznání jakožto kategorie kapitalistického výrobního způsobu. Čím jsme jako třída, je jen naším bezprostředním vztahem ke kapitálu. Toto „rozpoznání“ tedy bude fakticky spočívat v praktickém poznání – v konfliktu – nikoli sebe pro sebe, ale kapitálu.

Náš tip

Vychylovací aktivity jsou tu, jsou přímou výzvou pro teorii, a tudíž ji modifikují, přetvářejí ji, ale nejsou „naše“ v úzkém smyslu individuálních implikací.

Otázka intervence a návrat od teorie k praxi, který jí je vlastní, se nastoluje jen tehdy, když se z rozmanitosti aktivit učiní abstrakce: Praxe jako abstrakce. Otázka intervence transformuje to, co v jakémkoli daném boji děláme (nebo co dělat nemůžeme), tedy praktiky, které jsou vždy partikulární, v abstrakci praxe a tak konstruuje dilema intervence/neintervence. Tento proces abstrakce je velmi hmatatelný a budují ho empiricky pozorované aktivity a postoje: „praktické vědomí“, schopnost „volit si“ mezi boji, „část společnosti nad společností“, „vše se mne týká“, mizení reprodukce kapitálu v třídním boji, reprodukce, která je zachována jako rámec, ale ne jako definice hráčů, otázka strategie a revoluce jako cíl, kterého se má dosáhnout, rozhodnutí jedince jako metodologické východisko a ne jako existence rozporuplného procesu neboli vychýlení vyjadřovaného aktivitami; skok za reprodukci kapitálu ve jménu situace považované za fundamentálně společnou leč mimo objektivní rozmanitost (opět zde nalézáme temporální mediaci, tedy proletariát jako třídu kapitálu a jeho rozpor s kapitálem jako fungování kapitalistického výrobního způsobu).

Jádrem kritiky intervence jakožto otázky jsou vzájemně související abstrakce praxe a objektivizace třídního boje. „Praxe“ jako taková, jako entita, nabývá významu ve vztahu ke svému stejně abstraktnímu doplňku, třídnímu boji jakožto stavu. Konkrétní praktiky jako takové jsou teď pouhými příležitostnými manifestacemi Praxe jakožto abstrakce. A právě to je samotným základem otázky intervence, tedy intervence jakožto otázky a jejího chápání teorie jako „zbraně“, která směřuje zpátky k praxi. Teorie nepotřebuje dokazovat svoji užitečnost. Teorie je totiž obsažena v sebekritickém charakteru bojů, kritický vztah teorie se změnil. Teoretická produkce patří k praxi, která není „naše“ a k teorii, která rovněž není „naše“.

Mluvíme o praktikách všech těch, kdo skrze své aktivity vytvářejí trhlinu uvnitř konání třídy jako třídy a kladou toto konání jako limit, jenž je třeba překonat. A právě to je teorie v širokém slova smyslu, tj. praktickém, kdy třídní boj reflektuje sám sebe. Teorie v úzkém slova smyslu je zhuštěnou formou téhož, tedy specifickým a ne bezprostředním výrazem, elaborací s vlastními zákonitostmi, rozumovým výrazem této praxe. Pro ni je problémem jak komunistické překonání co nejjasněji teoreticky vyjádřit a k tomu používáme prostředky, jež máme k dispozici. Existence tohoto rozumového výrazu je vlastní samotné existenci praxe a teorie v širokém slova smyslu a je od ní neodmyslitelná. Existuje a produkuje se mnoha způsoby, kontinuálně či přerušovaně. Nemá žádnou roli, nakolik ji definuje ve vztahu k tomu, k čemu by se dalo předpokládat, že by nějakou roli hrát mohla – je momentem, řečeno filozoficky. Její „sankce“ je jí vnitřní a není ani skutečnou sankcí ani zárukou. Neustále je podrobována a přepracovávána tím, co ji ustavuje a k čemu náleží jako moment: teorií v širokém slova smyslu, praxí. Těm, kdo ji praktikují, nepropůjčuje individuálně nějaký specifický postoj nebo status, protože praxe není jejím předmětem, v němž by se musela potvrzovat či aplikovat. Aplikace teorie existuje tehdy, když si o nějakém boji myslíme, že se ho buď můžeme zúčastnit, nebo ne. Aplikace pak znamená, „jak se ho zúčastnit?“. V tomto bodě je teorie vytržena ze svého životního prostředí, ze svého ekosystému, a bude do něj muset být znovu vnesena: téma aplikace teorie, její sankce a její role je vytvářeno přístupem militanta. Toto téma je tedy teorii vlastní jen tehdy, bylo-li rozhodnutí konat separováno od podmínek jeho aplikace. Praxe pak není nutností, ale spíše rozhodnutím a jedinec je subjektem tohoto rozhodnutí.

Teorie se tedy stala objektivním určením vychylovacích aktivit. Opouštíme tak nekonečné reflexivní popocházení sem tam mezi „teorií“ a „praxí“ (nekonečnou logiku ideologie „poučení“ z boje, které z bojů vycházejí a zase se do nich vracejí) a v důsledku toho i „otázku intervence“. Abychom unikli z tohoto bludného kruhu, musíme uniknout z dialektiky interakce: na jedné straně realita ovlivňuje myšlení, na druhé straně myšlení ovlivňuje realitu. Pokud jsme realitu neuchopili prostřednictvím „konkrétní lidské činnosti“ – tedy obráceně vědomí jako „být si vědom“ – uzamykáme se v debatě o vědomí a realitě a usilujeme o neidealistickou odpověď na idealistickou otázku par excellence. Hledáme tudíž pro teorii nějakou tu „roli“.

Nezbytně teoretické určení existence a praxe proletariátu si nelze plést s prostým pohybem reprodukce-rozporu třídy v jejím vztahu ke kapitálu. Ve vztahu k tomuto pohybu je třída abstrahována v teoretickou, intelektuální formalizaci, která si ke své reprodukci udržuje kritický vztah. Je abstraktní a kritická s ohledem na bezprostřednost těchto bojů: a v tom spočívá relativní autonomie teoretické produkce. Žádná teorie se nemůže spokojit s konstatováním, „pohleďte, co se děje,“ „to mluví“.[6] Když teorie říká, „je to tak,“ nebo, „podívejte se, jak to je“ – stručně řečeno, sic – je to specifická intelektuální konstrukce. V kapitalistickém výrobním způsobu reciproční implikace znamená přivtělování (reprodukci), skrze které je to, co produkujeme jako teorii v tom nejformálnějším smyslu slova, skutečně formalizací reálné zkušenosti proletářů, ale ani zdaleka to není masivním bezprostředním vědomím této zkušenosti – je to abstrakce a kritika této zkušenosti.

Rozpoznávat a propagovat vychylovací aktivity v éře, která začíná, být jejich součástí tam, kde se angažujeme jako jedinci definovaní v určitém bodě společnosti a nic jiného, ne tedy jako jedinci, jež univerzálně volá příkaz „Praxe“, to znamená, že se mění právě vztah kritiky. Již není externalitou, je momentem vychylovacích aktivit, je do nich vložena a tudíž se nejedná o vztah kritiky vzhledem k třídnímu boji a bezprostřední zkušenosti, ale o vztah kritiky v této bezprostřední zkušenosti.

Stalo-li se konání třídy jakožto třídy samotným limitem třídního konání, stává-li se v rozporu současné chvíle tím nejbanálnějším průběhem bojů, pak se teoretizující charakter bojů stane jejich sebekritickým uchopením sebe samých. Aktuální boje v sobě prakticky i ve svém vlastním diskursu neochvějně produkují vnitřní distanci. Touto distancí je komunizující perspektiva jako konkrétní, objektivní teoretická artikulace teoretizujícího charakteru bojů a teorie v omezeném slova smyslu, jejíž šíření se stává praktickou, prvotní aktivitou.

Už jen to, čím se tato teorie stává, jí dovoluje, aby víc a víc byla kritickou teorií stále více teoretizujících bojů. Ze šíření konceptu komunizace se stane sjednocování čím dál tím sebekritičtějších bojů s teoretickou produkcí ve formálním smyslu slova. Toto šíření umožní polemiky a dovolí, aby v bojích vznikaly možné projevy perspektivy překonání, která již nebude, jak je tomu často dnes, čímsi implicitním, co je třeba dešifrovat.

Je tu spousta práce, kterou je třeba odvést ohledně afirmace revoluční teorie, ohledně jejího šíření, ohledně ustavení víceméně stabilního jádra na této bázi a ohledně jeho aktivit. Zespolečenštění klíčového konceptu naší teorie, komunizace, je na nás. Tato práce je úkolem stoupenců komunizace angažovaných v třídních bojích i s konflikty a vychýleními, která je protínají. V současné chvíli se teorie, jakožto totalita konkrétních aktivit (psaní, časopisy, schůze, šíření v mnoha podobách atd.), sama přímo stává objektivním určením těchto vychylovacích aktivit a nikoli diskursem o nich.

A na to sázíme.


[1] Aglietta a Berrebi, Désordre dans le capitalisme mondial, Odile Jacob, str. 56-57, 60, 62.

[2] Le Monde diplomatique, březen 2008.

[3] Vzhledem k teorii krize se marxismus štěpí do dvou velkých tendencí. První, aby vysvětlila krizi, operuje s podspotřebu dělníků a s výslednými obtížemi při realizaci nadhodnoty. Jedná se o tezi podspotřeby. Druhá se zakládá na tendenciálním poklesu míry zisku a tedy na nedostatku nadhodnoty ve vztahu k akumulaci kapitálu, v níž se variabilní část kapitálu snižuje v poměru k jeho konstantní části. Krize je tak krizí nadakumulace ve vztahu k možnému zhodnocení nahromaděného kapitálu. V Marxovi nalézáme věci, které ospravedlňují obě teze, ale které také – a to je nejdůležitější – ukazují jejich vzájemnou provázanost.

[4] Za radikální demokratismus neoznačujeme jen to, co vymezuje určitou ideologii („občanskost“). Je to rovněž praxe, jejíž obsah spočívá ve formalizaci a fixaci limitů současných bojů v jejich specifičnosti. Revoluční dynamika tohoto cyklu bojů je zároveň jemu vlastním limitem. Třídě se již nikterak nepotvrzuje její existence pro sebe bez ohledu na kapitál. To znamená, že proletariát produkuje vše, čím je, celou svoji existenci v kategoriích kapitálu, a proto ho může zrušit. Ale radikální demokratismus formalizuje také celý limit bojů tohoto období: fixaci existence třídy v kapitálu. To vše je v třídním boji velice reálné a je tu strana alternativy, jejíž existence se stává ospravedlněním její ideologie. Pro radikální demokratismus se kritika kapitalistického výrobního způsobu omezuje na to, že je třeba, aby proletariát kontroloval podmínky své existence. Za tímto účelem toto sociální hnutí nalézá v demokracii, kterou nazývá radikální, tu nejúplnější formu a obsah své existence a svého konání (řízení, kontrola). Proletáře nahrazuje občan a revoluci alternativa. Toto hnutí je široké: od sil, které se dožadují jen nápravy, kapitalismu s lidskou tváří, až po alternativní perspektivy, které samy sebe chápou jako rozchod s kapitalismem, zatímco dál vězí v problematice kontroly a řízení.

[5] Marx, „Results of the Direct Production Process“, MECW, svazek 34, str. 483.

[6] Ve francouzštině v tom rovněž zaznívá ozvěna „id promlouvá“.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: