Skip to content

Koncept cyklu bojů

22.5.2011

Roland Simon z francouzských Théorie Communiste rozebírá místo jejich konceptu „cyklu bojů“ v periodizaci možnosti revoluce.

***

Cyklus bojů říkáme souhrnu bojů, organizací a teorií, které tvoří historicky definovanou praxi proletariátu v reciproční implikaci dvou členů vykořisťování, které je dynamickým rozporem kapitalistického způsobu výroby. Tímto celkem praktik a bojů tento rozpor – v každé specifické fázi svého dějinného vývoje – nese revoluci a komunismus, ale také své překonání.

Předně, i když chronologické milníky mohou být identické, koncept cyklu bojů se nepřekrývá s konceptem dějinného období kapitalistického výrobního způsobu. V konceptu cyklu bojů je praxe proletariátu definována jako jeden z čelních aspektů totality, skrze který tato totalita produkuje své překonání. Proto je cyklus bojů obdobím kapitalistického výrobního způsobu, o němž se uvažuje natolik, nakolik produkuje své překonání.

Definice konceptu cyklu bojů se artikuluje kolem tří velkých principů:

  • Vykořisťování jako rozpor mezi proletariátem a kapitálem je souběžně definováno jako reciproční implikace těchto členů a produkce specifičnosti každého z nich, co se týče jejich situace a praxe. Není to vykořisťování samo o sobě nebo vývoj kapitalistického výrobního způsobu, co nese jeho překonání, nesou ho jen skrze specifickou situaci a aktivitu proletariátu jako revoluční třídy a jako třídy kapitalistického výrobního způsobu.
  • Historická produkce revoluce a komunismu: obojí je překonáním, které specificky produkuje každý cyklus bojů.
  • Rozpor mezi proletariátem a kapitálem je souběžně dynamikou vývoje moderního kapitalistického výrobního způsobu a jeho překonání, což vede k závěru, že cyklus bojů se ve své celistvosti definuje jako vztah mezi každodenním během třídního boje na jedné straně a revolucí a komunismem v jejich historickém obsahu na straně druhé.

I. Koncept cyklu bojů je součástí definice vykořisťování

1) Specifická praxe a reciproční implikace

Vykořisťování je prvním velkým principem, který definuje, co je to cyklus bojů. Definice cyklu bojů vychází z takového chápání vykořisťování, v němž se souběžně kladou reciproční implikace členů rozporu, proletariátu a kapitálu, i jejich specifikace a autonomie. Bez toho by nebylo žádného cyklu bojů, tedy žádných specifických praktik proletariátu proti kapitálu, jakožto partikularizace celku, jehož je právě kapitál druhým nutným členem. Cyklus bojů je fází kapitálu stejně, jako produkuje její překonání skrze specifickou aktivitu proletariátu jakožto pólu rozporu, který se partikularizuje, protože je reciproční implikací.

Ve svém rozporuplném vztahu mají jak proletariát, tak kapitál své specifické postavení a aktivitu. A je to právě tento proces partikularizace těchto členů, jenž je tomuto rozporu vlastní, co hodláme definovat, přičemž o nich uvažujeme právě jako o členech rozporu, tedy jako o vzájemné implikaci. Vykořisťování není obsahem rozporuplného vztahu mezi dvěma symetrickými členy, je odlišností ve vztahu k celku, která vzhledem ke svému obsahu určuje jeden člen, aby byl zpochybňován a aby překonal tento celek. Kapitalistický výrobní způsob a vykořisťování nesou své překonání pouze v situaci a specifické aktivitě proletariátu jakožto pólu (partikularizaci) celého kapitalistického výrobního způsobu.

Vykořisťování jako vztah mezi proletariátem a kapitálem je stejně rozporem, jako je procesem v rozporu se svojí vlastní reprodukcí (klesání míry zisku). Je celkem, v němž každý prvek existuje pouze ve vztahu k druhému prvku a v tomto vztahu se definuje jako rozpor s tím druhým, a proto i se sebou samým, jak ho tento vztah definuje: produktivní práce a akumulace kapitálu; nadpráce a nutná práce; zhodnocování a bezprostřední práce. Kapitál je rozporem v pohybu, což znamená, že pohyb, kterým je vykořisťování, je rozporem výrobních společenských vztahů, jejichž je vykořisťování obsahem a pohybem. V tomto světle se jedná o hru, která může vést ke svému zrušení. Kapitál jako rozpor v pohybu je třídním bojem: když říkáme, že vykořisťování je samo pro sebe rozporem, definujeme situaci a revoluční aktivitu proletariátu.

Vykořisťování je zhodnocováním kapitálu a má tři ustavující momenty:

  • Setkání pracovních sil s kapitálem jakožto potenciální kapitál. Toto setkání dává smysl jen ve svém rozřešení, nákupu-prodeji pracovních sil.
  • Přivtělování práce ke kapitálu (produkce nadhodnoty).
  • Přeměna nadhodnoty v další kapitál: reprodukce setkání, odtržení, je východiskem i hlavním výsledkem výrobního procesu.

Je to tatáž přeměna nadhodnoty v další kapitál, co nikdy není jisté, protože na té nejpovrchnější rovině je tu, samozřejmě, konkurence, ale především proto, že tato přeměna znamená na jednu stranu setkání zbožního kapitálu s penězi jako kapitálem nebo jako oběživem (v tom spočívá obecná možnost krizí), a na druhou stranu proto, že znamená základní přeměnu nadhodnoty ve zisk a tudíž vztah mezi nadhodnotou a celkovým použitým kapitálem. Klesání míry zisku je tak neustálými mukami v srdci procesu, v němž je kapitál zase předpokladem kapitálu, nebo bez rozvláčnosti: je „vždy nejistou“ povahou této přeměny v další kapitál a tak i obnovy procesu, jehož členy se produkují jako subjekty. K této produkci subjektů v rámci reciproční implikace nedochází na konci každého cyklu – v průběhu procesu zhodnocování je permanentní a během celého procesu živí autonomii a praxi proletariátu i kapitálu. Problematický charakter přeměny nadhodnoty v další kapitál je rovněž transformacemi kapitálu, bankroty, propouštěním, ale také zvyšováním tempa výroby a transformací pracovního procesu. Přeměna nadhodnoty v dodatečný kapitál je tak prvně a především vysátím dostatku nadhodnoty, který by tuto přeměnu umožnil.

Vykořisťovatelský vztah je tak na jednu stranu obsahem reciproční implikace proletariátu a kapitálu – jsou to členy téhož celku – a na stranu druhou jejich produkcí jakožto opravdu aktivních subjektů tohoto celku, jehož jediným pohybem je ten, který je výsledkem konání jeho subjektů. A právě v tomto vztahu – na obecné rovině analýzy v jednotě jeho momentů – neustále existuje „vždy nejistý“ charakter jeho reprodukce.

„Vždy nejistý“ charakter obnovy oněch tří ustavujících momentů vykořisťování tak splývá s partikularizačním pohybem kontradiktorních členů celku. A právě v tom spočívá obecná možnost krize vykořisťování jakožto rozporuplných praktik tříd. Právě v tom spočívá proces partikularizace členů rozporu v jejich aktivitě jakožto subjektů. Právě v tom spočívá jejich vlastní konání a reciproční implikace.

Postavení kapitálu ve vztahu k celku je však odlišné od postavení proletariátu. Tato odlišnost je důsledkem samotného obsahu vykořisťování. Kapitál je činitelem celkové reprodukce. Cyklus bojů není kolekcí bojů kauzálně vyvolaných určitým stádiem vývoje kapitálu. Co se jeví jako vztah kauzality, který vychází ze stavu kapitálu a jde k bojům proletariátu, a který takto vysvětluje jejich obsah a historickou evoluci, je jen důsledkem přivtělování práce ke kapitálu. Ano, je pravda, že východiskem definice cyklu bojů je vždy zhodnocovací proces v jeho historickém obsahu a aspektu. Ale z toho nemůžeme vyvodit vztah kauzality – to by totiž znamenalo, že jsme nepochopili, co je to totalita a její nutná partikularizace do nesymetrického postavení jejích členů ve vztahu k obnovování vztahu jako celku. Vztah kauzality činí ze specifické situace proletariátu ve vztahu k celku cosi proměnlivého a ovlivnitelného a na základě toho ji navzdory zdání nechápe jako v podstatě historickou, tedy v podstatě jako druhý člen vztahu, ale jako historicky danou revoluční podstatu.

Pojímat situaci a praxi proletariátu v podstatě jako druhý člen vztahu, rozporuplného vztahu, který ustavuje partikularizovanou totalitu, znamená pojímat je v dynamickém a historickém procesu, neboť to zároveň znamená pojímat oba kontradiktorní členy a tak i proces. Ustavení vztahu kauzality mezi kapitálem (znovu chápaným jako objektivní podmínky) a praxí proletariátu může jedině vyprodukovat předmět, na nějž tato kauzalita působí, tedy revoluční podstatu, kterou bude tato kauzalita modulovat. Na této rovině teoretická produkce konceptu cyklu bojů hraje stejně úlohu prvku v překonání programatismu, jako je kritikou prostého vztahu kauzality mezi praxí proletariátu a objektivními podmínkami, jenž je důsledkem odtržení členů, které ponechává jako možnost vítězství proletariátu jeho osvobození, jeho afirmaci.

Takže první prvky definice, které plynou z tohoto prvního bodu, dávají jasně najevo, že cyklus bojů je specifickou praxí proletariátu ve vztahu k reciproční implikaci s kapitálem jakožto partikularizací téže totality, specifickou praxí, kterou taková produkce bezprostředně a esenciálně definuje jako historickou a ne jako „historicky vyvolanou“. Překonání kapitalistického výrobního způsobu není výsledkem rozporuplného procesu jakožto nediferencovaného celku, nýbrž aktivity jednoho z jeho členů: proletariátu. Tento člen je schopen vyprodukovat jeho překonání jen proto, že je partikularizací celku, a nikoli proto, že by v sobě nesl nějakou revoluční esenci.

2) Koncept cyklu bojů spočívá na totožnosti toho, co činí proletariát revoluční třídou a třídou kapitalistického výrobního způsobu.

Pořád vycházíme z prvního velkého definujícího principu cyklu bojů, vykořisťování. Neseparace toho, co činí proletariát revoluční třídou, a jeho definice jakožto třídy kapitalistického výrobního způsobu se z něj odvozuje jako určení tohoto principu.

Jakožto partikularizace celku nemají oba členy rozporu k tomuto celku stejný vztah. Ustavující rozpor tohoto celku, vykořisťování, se definuje jako přivtělování práce ke kapitálu. Za přítomnosti placené práce si kapitál přivtěluje živou práci a jako takový je hybatelem reciproční reprodukce obou pólů, a proto mezi těmito členy nepanuje žádná rovnost, žádná prostá komplementarita, ale rozpor.

Přivtělování práce ke kapitálu znamená, že na konci každého cyklu se všechny podmínky obnovení vztahu nalézají před prací znovu spojené jako kapitál (to je ekonomika). Implikuje-li práce kapitál, pak proto, že ten ji vždy staví do pozice, v níž ji může obsáhnout. Nelze se tedy spokojit s konstatováním, že proletariát implikuje kapitál a ten zase implikuje proletariát, protože právě kvůli svému obsahu – vykořisťování – nemá tato implikace v obou směrech tutéž „formu“. Proletariát implikuje kapitál, protože existuje jen tak, že ho kapitál neustále staví do pozice, v níž ho musí obsáhnout. Kapitál je hybatelem celkové reprodukce, takže oba členy si nejsou rovné: je tu vykořisťování a přivtělování a to činí reciproční implikaci nesymetrickým vztahem.

S nerovností členů rozporu ve vztahu k celku znovu nalézáme samotný obsah rozporu jako formu. Proletariát je v rozporu s nutnou společenskou existencí své práce v podobě kapitálu, autonomizované hodnoty, před kterou stojí, a která zůstává tím, čím je, jen jako zvětšující se hodnota: klesání míry zisku je tak rozporem mezi třídami. Sám pohyb akumulace neustále vrací nadhodnotu k vyráběné a přenášené hodnotě. Skrze pokles míry zisku dosahují vykořisťování proletariátu a produkce nadhodnoty svého vlastního limitu v podobě samotné společenské existence práce jakožto producentky hodnoty a akumulace této hodnoty. Specifikace členů tohoto rozporu a samotná podoba tohoto rozporu s nerovností jeho členů definují třídu, která je v neustálém rozporu s vývojem a reprodukcí totality, která ji definuje a zahrnuje. Zde se tedy dostáváme ke každodennímu boji i – podle pravidel hry – k možnosti jeho zrušení. V poklesu míry zisku je proletariát neustále v rozporu s totalitou podmínek, které jsou před ním nahromaděny jako hodnota, a tento rozpor existuje jako sama forma rozporu. Pak můžeme definovat, čím proletariát je, jako situaci ve vztahu a nikoli nadále jako podstatu. Koncept cyklu bojů je tak sám o sobě kritikou programatismu, protože překonává rigidní protiklad mezi tím, co činí proletariát revoluční třídou, a co jej definuje jako třídu kapitalistického výrobního způsobu.

Proletariát produkuje komunismus proti kapitálu, což znamená, že subjektem tohoto překonání není jako kat nebo porodní bába, ale jako pól samotného rozporu. Začneme-li u vykořisťování a ukotvíme-li tak to, co činí proletariát revoluční třídou v tom, co jej definuje jako třídu kapitalistického výrobního způsobu, tedy v jeho implikaci s kapitálem, dostaneme nutně spojnici mezi každodenním během třídního boje a revolucí. Tato spojnice pojatá jako dějinná fáze je cyklus bojů. V konceptu cyklu bojů je tak překonáno rozpolcení na proletariát, jenž je „přítomnou revoluční silou“, a proletariát, jenž by měl překonat to, čím v kapitalistickém výrobním způsobu je, aby byl revolučním. Abychom však správně interpretovali povahu této spojnice a procesu, je třeba si projít druhý velký princip, od nějž se koncept cyklu bojů odvíjí: co se týče jejich obsahu, jsou revoluce a komunismus historickými produkcemi. To znamená, že definovat koncept cyklu bojů znamená definovat posloupnost cyklů bojů. Tento druhý velký definující princip je nakonec jen rozšířením toho prvního; je-li vykořisťování rozporem mezi proletariátem a kapitálem, je tento rozpor souběžně dynamikou kapitalistického výrobního způsobu, je dějinami.

II. Revoluce a komunismus vznikají historicky skrze cykly bojů

Je třeba zároveň historizovat a specifikovat každý cyklus bojů a porozumět způsobu, kterým jeden následuje po druhém, porozumět například specifičnosti současného cyklu bojů a vztáhnout se – byť nutně kriticky – k celým dějinám proletariátu a k produkci komunismu. Pokaždé, v každém cyklu bojů je to totiž celý běh kapitalistického výrobního způsobu, čeho je komunismus rozřešením. Revoluce a komunismus, jak je definujeme dnes (komunizace a bezprostřední společenskost jedince), nejsou invariantem, normou, která by v podobě mnoha avatárů procházela celými dějinami kapitalistického výrobního způsobu. Současný cyklus bojů je spolu s definicí a produkcí komunismu, které obsahuje, sám o sobě nutným překonáním vyprodukovaným předchozími cykly. Dějiny nelze zpětně přepisovat. V současném cyklu bojů se produkce komunismu stává dějinnou osou, která protíná celý kapitalistický výrobní způsob, přičemž tato produkce je řetězcem a totalizací cyklů bojů.

Analýza z hlediska cyklů bojů pomáhá pochopit, jak proletariát produkuje komunismus proti kapitálu, přičemž tuto produkci lze například nalézt v různých stádiích programu (1790-1848; 1848-1871; 1871-1914) a jsou tu i vnitřní rozpory těchto stádií, třeba afirmace třídy, která si sama vždy nese svoji neuskutečnitelnost, a skrze to, čím programatismus historicky je (jeho nutná exploze do trendů, jeho vztah ke kontrarevoluci atd.), je nakonec faktem, že třídní afirmace není nikdy nahlížena jako cíl sám o sobě a to se obrací proti ní.

Nezavršitelnost programatické revoluce spočívá v tom, že musí být souběžně růstem důležitosti třídy v kapitálu a autonomní afirmací proletariátu. Obě podmínky si sice navzájem odporují, ale až do let 1870-1880 mohou zůstat spojeny. Ale jakmile opravdu začíná proces posunu k reálnému přivtělování, stává se jejich koexistence nemožnou. Revoluci lze dál prosazovat jedině abstrahováním posilování třídy od kapitálu; a na druhou stranu dál prosazovat rozvoj třídy uvnitř kapitalistického výrobního způsobu bude možné jedině tak, že se ze socialismu udělá organizovaný kapitalismus. Stejně by šlo uvažovat o starém cyklu bojů, který skončil v polovině 70. let, a porozumět tehdejší neuskutečnitelnosti revoluce skrze teoretickou a praktickou implikaci sebeorganizace a autonegace, autonomie a odmítání práce.

Nejde tu však o to udělat vždy z posledního cyklu bojů normu cyklů předchozích ani se domnívat, že cyklus, v němž se nacházíme, má izolovaně jako své rozřešení komunismus.

Každý cyklus bojů ustavuje specifickou totalitu ze svých určení a ze způsobu, kterým jsou revoluce a komunismus definovány z historického stádia rozporu mezi proletariátem a kapitálem, jehož je výrazem. Posloupnost cyklů bojů se však neobjevuje jako prosté kladení výlučných totalit za sebe: je tu jistá progrese, překonání limitů předchozího cyklu ve specifičnosti cyklu nového. Paralelně s tím, že je nový cyklus překonáním předešlého, ustavuje jeho charakteristiky, podobu, určení z hlediska limitů, rozporů a tak manifestuje, že tento předchozí cyklus lze jako takový analyzovat jako produkující, nesoucí a volající po svém překonání ve vztahu – nutném leč zprostředkovaném dalším cyklem – ke komunismu, jak jej definuje tento poslední cyklus. Charakteristiky předchozích cyklů tak nesou v porozumění (které se stalo objektivním a nikoli názorem), které následující cyklus skýtá, komunismus, jak jej definuje tento cyklus. Bylo by však chybou zapomenout na východisko analýzy, zapomenout na realitu současného cyklu a domnívat se, že předešlý cyklus nese komunismus vně existence současného cyklu. Pouze přítomná existence tohoto nového cyklu totiž činí z tohoto „východiska“ nikoli subjektivní názor, ale objektivní vztah.

Proletariát si cyklus za cyklem neuchovává zkušenosti, kterých by mohl využít k překonání limitů předchozího cyklu. Překonává-li nový cyklus limity předešlého cyklu, je tomu tak proto, že kontrarevoluce, restrukturalizace kapitálu, ustavila charakteristiky tohoto předchozího cyklu jako limity. Skutečnost, že komunismus je obsažen ve všech uplynulých cyklech skrze to, co zakládá jejich vlastní nezavršitelnost, skrze jejich vnitřní rozpory, tak tato skutečnost se řeší v kontrarevoluci, restrukturalizaci kapitálu a jeho vývoji. Kapitál není pouhou překážkou. Chce – skrze svůj vlastní vývoj, protože je rozporem v pohybu – vyřešit rozpor nesoucí komunismus jako jeho překonání. A tak historický význam kapitálu spojuje v jednom jediném dějinném pohybu různé a specifické cykly bojů a činí z každého stádia rozporu mezi proletariátem a kapitálem překonání limitů předchozího cyklu. Dosavadní nezavršitelnost každého cyklu bojů o sobě je důsledkem schopnosti kapitálu vyřešit ve svém vývoji rozpor, jenž nese komunismus. Je-li kontrarevoluce relevantní odpovědí na revoluci, je tomu tak proto, že vývoj kapitálu je zastaráváním hodnoty v činu. Pro příští cyklus se tak tato restrukturalizace stává nutným zprostředkováním pro revoluci a komunismus.

Ruští proletáři v roce 1917 jednali jako takoví, stejně jako takoví jednali němečtí proletáři v roce 1919, španělští v roce 1936 a francouzští nebo italští v roce 1968. Vedli revoluční hnutí nebo rebelie, které nebyly jejich, s plným vědomím a se všemi jejich rozpory. Žádný z jejich skutků pro ně nebyl nahodilý, limit jejich hnutí na ně uvalovala kontrarevoluce, s níž se museli rvát, ale nebyl to pro ně vnější limit, který mohli překonat, nýbrž sama povaha jejich boje. Co o těchto hnutích můžeme říci dnes, říkáme dnes a jestliže říkáme, proč byla tato hnutí poražena, vděčíme za to bojům takovým, jaké byly vedeny, a kontrarevoluci, která je rozdrtila (kontrarevoluce jsou také a především naším vztahem k minulým revolucím). Naše analýza je výsledkem a tento výsledek neexistoval již předem v předmětu. Pro nás dnes celý význam těchto revolucí spočívá v tom, co se nám jeví jako jejich vnitřní rozpory, v jejich nezavršitelnosti, jak k ní došlo v podmínkách, v nichž tyto boje existovaly a byly prožívány. A právě skrze vše, co je dnes pro nás, pragmaticky a teoreticky, nezavršitelností programatické revoluce, se vztahujeme k dějinám minulých bojů a ke kontinuitě teoretické produkce. A to nás vede k upřednostňování periferních proudů či „kacířských“ názorů, neboť v nich šlo o kritiku revoluce jako afirmace proletariátu a osvobození práce na její vlastní bázi, obsaženou v ní samotné – o kritiku takovou, jaká existovala a nikoli o potenciální či zárodečnou existenci revoluce, jak se jeví dnes. A právě to, co nás uvádí do vztahu s těmito hnutími, z nich činí naše živé dědictví. Celé dějiny kapitalistického výrobního způsobu neměly v úmyslu vyprodukovat současnou situaci, ale ta dovoluje považovat celé uplynulé dějiny za podmínku své vlastní existence, chápat současný cyklus bojů jako překonání a rozřešení cyklů předchozích. Nehledáme tedy ani poučení ani prapředky.

Problematika úlohy a aktivity kapitálu ve vztahu ke komunismu jakožto překonání jeho rozporu s proletariátem je důležitá, protože se jedná o problematiku vztahu mezi revolucí a kontrarevolucí. Ustavuje tento vztah ve vývoji kapitálu jakožto historickém procesu a cyklech bojů. Je-li kapitál rozporem v pohybu, jak vysvětluje Marx v Grundrisse, a je-li jeho vývoj produkcí materiálních podmínek schopných roztrhnout křečovitou bázi práce-hodnota, nepopisuje se pak jen jeho nekrolog, ale zároveň i jeho síla a jeho historický význam. Právě proto, že je tímto rozporuplným procesem, který podrývá sám sebe, má kapitál historickou důležitost, ale mít historickou důležitost pak znamená, v samotném obsahu jeho vývoje („loupení cizí práce, na němž se současné bohatství zakládá, se oproti nové bázi, vytvářené a rozvíjené samotným velkoprůmyslem, jeví jako mizerná báze,“ Grundrisse, svazek 2, str. 222), schopnost nastolit tváří v tvář revoluční třídě jeho vlastní reprodukci a akumulaci jako odpověď, která má tváří v tvář revoluci historický význam a dochází k ní na základě limitů této revoluce. Zastarávání hodnoty je tak vlastní dynamikou kapitalistického výrobního způsobu.

Pro kapitál princip veškeré restrukturalizace spočívá ve schopnosti položit jeho vlastní rozpor s proletariátem jako rozpor s jeho předchozím vývojem jakožto s vývojem omezeným. Jedná se o transformační pohyb mezi proletariátem a kapitálem, který směřuje k četným vnitřním rozporům kapitálu jakožto pólu vztahu.

Komunismus není historickým produktem každého cyklu bojů, ale jejich řetězce (koncept cyklu bojů nutně znamená řetězení cyklu bojů) – řetězce, který je skrze kontrarevoluce, restrukturalizace a skrze historickou důležitost kapitálu překonáním a „totalizací“, konzervací a překonáním.

Každý nový cyklus si nemůže představovat, že předchozí cykly dávaly revoluci a komunismu stejný obsah jako on, jen v jiných podobách – chápe se jen jako výsledek nutných dějin ve vztahu ke komunismu. Protože je sám důkazem historické důležitosti kapitálu, chápe každý nový cyklus porážku cyklů předchozích jako nutnou a tak chápe – přičemž je sám sobě východiskem – že předešlé cykly byly samy o sobě nezavršitelné. Každý nový cyklus je objektivní existencí toho, co on sám definuje jako revoluci a komunismus, které jsou výsledkem předchozích cyklů.

Předešlé cykly nedefinovaly komunismus jako bezprostřední společenskost jedince. Nejde zde o to zpětně přepisovat dějiny. Současný cyklus bojů je však historickým výsledkem. Revoluce jako komunizace (komunistická opatření) a komunismus jako bezprostřední společenskost jedince jsou výsledkem předchozích cyklů bojů a dovolují nám pochopit jejich limity a jejich rozpory v samotných podmínkách těchto předešlých cyklů. Řetězení cyklů bojů není jejich prostým kladením za sebe, ale totalizujícím překonáním.

Ze současného cyklu bojů chápeme produkci komunismu jako historický trend probíhající skrze celé dějiny kapitalistického výrobního způsobu. Nedáváme předchozím stádiím cíle a obsahy, které nikdy neměly, ale obsah tohoto cyklu je historickým výsledkem a opravdovým pochopením a přisvojením si předchozích cyklů, jejich revolučním vzkříšením, jejich překonáním i integrací.

III. Cyklus bojů je pojítkem mezi každodenním během třídního boje a revolucí

Každodenní běh třídního boje není neúplností ani čekáním, neboť akumulace kapitálu není překážkou. Vztah každodenního běhu k revoluci je vztahem produkce. Separovat je od sebe znamená, že celou tu dráhu před revolucí považujeme za hromadění nezbytných podmínek, mystifikací, chyb, nedostatečnosti, za pouhou integraci proletariátu či za smolné útoky neustále revolučního proletariátu, jenž jsou stejně tak neustále poráženy. Mezi předchozím během třídního boje a revolucí nikdy neexistoval vztah „přerůstání“ a hlavně ne za reálného přivtělování práce ke kapitálu, kdy se reprodukce a obrana postavení proletáře, byť rozporuplně a antagonisticky, integrují do vlastního cyklu kapitálu.

Vztah mezi každodenním během třídního boje a revolucí můžeme správně situovat jen tehdy, pokud definujeme proletariát zároveň a identicky jako třídu kapitalistického výrobního způsobu a jako třídu revoluční a pokud také definujeme revoluci a komunismus jako historickou produkci. Definovat běh třídního boje jako cykly bojů znamená porozumět tomuto vztahu, neboť je historický a nikoli normativní. Každý cyklus bojů je dynamickým procesem tohoto vztahu.

Spojit předchozí běh třídního boje s revolucí znamená chápat revoluci jako rupturu, jako překonání předchozí situace, ale jako rupturu vyprodukovanou a vynucenou touto předchozí situací skrze specifický historický vývoj, v němž má každý člen svoji aktivitu, svoji situaci a svoji vlastní odpovědnost vzhledem k tomuto překonání. V každém cyklu bojů jde o to ukázat, jak třídní boj naráží na své vlastní limity a dává tak revoluci historicky daný obsah.

Teoretické pojítko mezi každodenním během třídního boje a revolucí lze nalézt v konstantně rozporuplné situaci, v níž je proletariát ve vztahu k nutné společenské formě své práce jakožto hodnotě, která se před ním hromadí, a která touto hodnotou zůstává, jen pokud se rozvíjí, tedy ve vztahu ke kapitálu. Tento rozpor je pro kapitál jeho vlastní dynamikou. Skrze tento rozpor – vykořisťování – si přivtěluje práci a neustále je tak hybatelem celkové reprodukce vztahu, takže všechny reprodukční podmínky se konstantně vyskytují jako kapitál stojící před prací. Každodenní běh třídního boje je tudíž limitovaný ze své podstaty a nikoli externě odporem kapitálu. Tento každodenní běh naráží ve svém rozporu s kapitálem na své vlastní limity, ale tím je také produkuje jako takové a volá po jejich překonání i po svém vlastním. Každodenní běh třídního boje je pohybem, který – proti kapitálu – volá po svém překonání, protože naráží-li na své vlastní limity, je tomu tak proto, že kapitál přivtěluje rozpor do svého vlastního cyklu, je jeho vlastní dynamikou. Tento proces se tedy stává procesem vnitřních rozporů procesu kapitalistické akumulace. A z tohoto důvodu se musíme probírat ekonomikou, neboť každodenní běh třídního boje nevolá po svém překonání kvůli nějakému niternému procesu, ale skrze krizi kapitálu. Vývoj kapitálu, jenž je výsledkem každého z těchto cyklů, vrací proletariát do jeho specifické situace, kdy stojí tváří v tvář nahromadění všech podmínek reprodukce. A to spojuje každodenní běh třídního boje s překonáním kapitalistického výrobního způsobu. Dostáváme tak třídu, která je neustále a ze své vlastní definice v rozporu s vývojem, jenž ji zahrnuje, s vývojem, který právě ve svém rozporu nalézá svoji dynamiku – a v tom je celý problém.

Koncept cyklu bojů tak syntetizuje každodenní běh třídního boje s rozporem mezi proletariátem a kapitálem jako dynamiku kapitalistického výrobního způsobu a historickou produkci revoluce.

Když Marx hovoří o proletariátu jako o porodní bábě nové společnosti, stále ještě zůstává v problematice, v níž proletariát odhaluje cosi, co vzniká jako objektivní dráha. Je však třeba pochopit, že celý vývoj směrem ke komunismu vychází ze specifického postavení proletariátu v rozporu a nikoli ze specifické pozice kata či porodní báby, tedy není výsledkem procesu. Rozpory tohoto procesu by se pak totiž omezovaly na rozpory kapitalistické akumulace, akumulace chápané objektivně, akumulace podmínek, která by byla očistcem, jímž je nutné projít. Krize společenského vztahu vykořisťování – která je sama o sobě krizí ekonomickou – je jediným společenským vztahem, v němž u každého cyklu může dojít k jeho překonání. V současném cyklu, ve srovnání s předchozími cykly, panuje nový vztah mezi boji a jejich limity. Tyto limity se již nenalézají v kontrarevolučním pohybu dynamiky tohoto nového cyklu bojů za restrukturalizace kapitálu, nýbrž se stávají vlastními celému běhu cyklu – jsou tedy neustále přítomny jako takové. Z reprodukce kapitálu se stal specifický limit tohoto cyklu ve vztahu k jeho bezprostředním charakteristikám. Není jím tedy sám o sobě, jen skrze tautologický vztah, podle nějž není žádná revoluce, když se kapitál reprodukuje. Samozřejmě, že limity předchozích cyklů se pojily s reprodukcí kapitálu, ale tato reprodukce nebyla sama o sobě historicky specifikovaným limitem cyklu bojů, jak je tomu dnes. Jednat dnes jako třída znamená: na jednu stranu mít jako jedinou perspektivu kapitál a kategorie jeho reprodukce a na druhou stranu být z téhož důvodu v rozporu se svojí vlastní třídní reprodukcí.

Koncept cyklu bojů nese vztah mezi momentálními boji a revolucí uvnitř každého cyklu bojů. Z každého členu rozporu činí subjekt, protože jim skýtá autonomii v rámci jejich reciproční implikace (a také skrze ni). V tomto každodenním běhu je důležité definovat, co z něj dělá dynamický proces volající po svém vlastním překonání, nalézt v každodenních bojích důvod, proč narážejí na svůj vlastní obsah, který se pak v protikladu ke kapitálu ustavuje jako limity. Abychom každému členu rozporu mohli přiznat aktivitu, vitalitu a autonomii, abychom mohli ustavit pojítko mezi každodenními boji a revolucí, abychom mohli produkci revoluce a komunismu definovat jako historickou, jsme nuceni porozumět pohybu jako řetězení cyklů bojů a rozlišovat – v těchto cyklech bojů a dokonce i když všechny pokusy tvoří celek – mezi tím, co volá po překonání, co je obrácením se v kapitál, a co zakládá obsah těchto bojů jako limity, protože ho činí stabilním.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: