Skip to content

Teorie krize

28.5.2011

Roland Simon z francouzských Théorie Communiste se pokouší usmířit teorie krize ortodoxního marxismu, které se zakládaly na podspotřebě pracujících, s teoriemi založenými na sestupné tendenci míry zisku.

***

Schematicky řečeno, marxistická tradice se rozdělila na dvě velké tendence: na jedné straně teorie podspotřeby související či nesouvisející s teoriemi nerovnováhy mezi úseky kapitalistické výroby v reprodukci kapitálu; na straně druhé teorie hodnotového fungování kapitálu založené na nadakumulaci kapitálu vzhledem k jeho zhodnocování, tedy na sestupné tendenci míry zisku. Na jedné straně veškerá sociálně demokratická ortodoxie či disent od Bernsteina přes Kautského a Hilferdinga po Rosu Luxemburgovou,[1] na straně druhé menšina teoretických ostrostřelců jako Grossman a Paul Mattick.[2] Nutí-li nás tato krize, abychom se k těmto teoriím vrátili, je tomu tak proto, že stojíme před dvěma zřejmými fakty, které se zdají navzájem popírat: na jednu stranu jedinou ucelenou marxistickou teorií krize je ta, kterou vyvinul Paul Mattick[3], tj. teorie založená na sestupné tendenci míry zisku; na druhou stranu tato krize je krizí z podspotřeby (spíše jí je, než že se tak „jeví“). Naše zásadní teoretická konfrontace, aby byla konfrontací produktivní, nemůže jinak než se popasovat s tezemi o nadakumulaci kapitálu vzhledem k jeho schopnosti zhodnocovat se, tj. s Mattickem a jeho dvěma hlavními díly o této otázce: Marx and Keynes: The Limits of the Mixed Economy (1969) a Economic Crisis and Crisis Theory (1974).

Mattick sice afirmuje fundamentální marxiánskou tezi o krizi, ale jednostranně: „Z marxiánského hlediska různé existující teorie krizí, které daný problém kategorizují buď jako podspotřebu, nebo jako nadvýrobu zboží – přičemž jedna implikuje druhou a obě zahrnují problém realizace – jen popisují podružné okolnosti mechanismu kapitalistické krize. Periodická nadvýroba výrobních prostředků a zboží, která brání realizaci nadhodnoty, je podle Marxe jen nadvýrobou výrobních prostředků, které nemohou sloužit jako kapitál, tedy nemohou na daném stupni vykořisťování sloužit k vykořisťování práce. A byť je nadvýroba zboží zjevným faktem, Marxova teorie není teorií podspotřeby. Podle Marxe kapitalistická výroba je a vždy musí být v nesouladu se spotřební silou, kterou plodí, a to jak v dobách prosperity, tak v dobách deprese. Není to „spotřební síla“ rostoucí úměrně s výrobou, co vysvětluje stoupající společenskou poptávku po spotřebním zboží během vzestupného období vývoje kapitálu; je to pouze větší počet dnes zaměstnaných dělníků.“[4]

Pravda, Mattick zde opakuje odstavec z kapitoly o vnitřních rozporech zákona sestupné tendence míry zisku: „Nadvýroba kapitálu neznamená nikdy nic jiného než nadvýrobu výrobních prostředků – pracovních a životních prostředků – které mohou fungovat jako kapitál, tj. kterých se může používat k vykořisťování práce při daném stupni vykořisťování; přitom pokles tohoto vykořisťování pod určitý bod vyvolává poruchy a váznutí kapitalistického výrobního procesu, krize, zkázu kapitálu.“[5]

Měli bychom si povšimnout, že Mattick ve své repríze zcela opomíjí fenomén „relativního zbídačování“, jenž je vlastní fázím rozpínání.[6]

Avšak: „Konečnou příčinou všech skutečných krizí zůstává vždy chudoba a omezená spotřeba mas, která tu stojí proti tendenci kapitalistické výroby rozvíjet výrobní síly tak, jako by hranici jejich rozvoje tvořila jen absolutní spotřební schopnost společnosti.“[7]

Od chvíle, kdy – vzhledem k reálnému přivtělování práce ke kapitálu – teorie podspotřeby pozbyly jakýkoli jiný horizont než horizont různých forem řízení kapitalistického výrobního způsobu, musela být revoluční teorie krizí proti teoriím podspotřeby. Mattick svůj pohled nikdy nehistorizuje, spokojuje se s konstatováním, že se jedná o ten správný marxiánský pohled na krize a že všechny ostatní jsou chybné. „Návrat“ ke klesající míře zisku se však v Mattickově teorii odehrává skrze kritiku teorií podspotřeby a polemiku s nimi a ta tím zůstává nesmazatelně poznamenána. Vrátit se za těchto podmínek k teorii sestupné tendence míry zisku znamenalo rozvíjet ji jednostranně. Mattick se tak uzavřel do opozice, kterou si sám vytvořil (v konkrétních historických a ideologických podmínkách). Teorie sestupné tendence míry zisku se nastolovala jako jediná schopná objasnit historický charakter kapitalistického výrobního způsobu a jeho zastarávání v situaci, kdy se směna se světem mimo systém stala marginální a reprodukce pracovní síly byla integrována do reprodukce kapitálu.

Volba na tuto teorii nepadla jen tak. Je totiž jediná, která vrací vykořisťování dělnické třídy do srdce rozporu tohoto systému jako dynamiku i limit systému samotného. Proletariát není chápán jako revoluční třída proto, že je trpící třídou a proto, že se nachází v nejlepší pozici stát se vykonavatelem rozsudku, který nad sebou systém sám vynáší, nýbrž proto, že je to jeho vlastní existence a jeho vlastní role v tomto systému, co je v tomto rozporu v sázce, což se projevuje v krizích. Mattick nedošel až k deobjektivizaci tohoto rozporu, jímž je sestupná tendence míry zisku, ale připravil vše k jejímu provedení.

S Mattickem máme tu potíž, že zůstává vězněm této dichotomie, tohoto antitetického rozštěpení teorie krizí na sestupnou tendenci míry zisku a podspotřebu dělníků (otázku realizace). „Tato tendence [míry zisku klesat] …se neustále musí vyjevovat skrze faktické události na trhu, byť v modifikované podobě“[8]: pro Matticka se otázka realizace vždy odsouvá do manifestní jevové říše, a to vzhledem k pravé esenciální realitě, kterou je sestupná tendence míry zisku.

Pravou hranicí kapitalistické výroby je sám kapitál, je jí to, že kapitál a jeho sebezhodnocení je výchozím a konečným bodem, motivem a účelem výroby; že výroba je jen výrobou pro kapitál, a ne naopak výrobní prostředky pouhými prostředky k neustálému rozšiřování životního procesu společnosti výrobců. Hranice, v nichž jedině může docházet k uchovávání a zhodnocování kapitálové hodnoty, založenému na vyvlastňování a zbídačování velké masy výrobců, tyto hranice se tudíž neustále dostávají do rozporu s výrobními metodami, kterých musí kapitál k dosažení svého cíle používat a které jsou zaměřeny na neomezené rozšiřování výroby, na výrobu jako samoúčel, na bezpodmínečný rozvoj společenských produktivních sil práce. Prostředek – neomezený rozvoj společenských produktivních sil – se dostává do neustálého konfliktu s omezeným účelem, zhodnocením daného kapitálu. Proto je-li kapitalistický výrobní způsob historickým prostředkem, jímž se rozvíjí materiální produktivní síla a vytváří světový trh, který jí odpovídá, je zároveň ustavičným rozporem mezi tímto svým historickým úkolem a příslušnými společenskými výrobními vztahy.“[9]

Marx tu neurčuje rozpor mezi kapitalistickou výrobou a „skutečnými sociálními potřebami“ společnosti (jak tvrdí Mattick v Economic Crisis and Crisis Theory), pouze prokazuje, že kapitalistický výrobní způsob je přechodným výrobním způsobem. „Skutečné sociální potřeby“ nejsou jedním z členů rozporu – naopak (pouze za účelem objasnění, o čem je tu řeč a o čem ne). Zde předestřený rozpor je kapitalistickému výrobnímu způsobu vnitřní: meze, v jejichž rámci je výslovným základem zachování a zvyšování hodnoty „vyvlastňování a zbídačování velké masy výrobců“, a tyto meze vstupují do konfliktu s „neomezeným rozšiřováním výroby“.

Vztahy rozdělování a spotřeby, které Marx prezentuje jako druhý člen rozporu, jsou výslovně specifickými antagonistickými vztahy kapitalistické společnosti:

„Podmínky přímého vykořisťování a podmínky jeho realizace nejsou totožné. Rozcházejí se nejen časově a místně, ale i svou podstatou. První jsou omezeny jen produktivní silou společnosti, druhé proporcionalitou různých výrobních odvětví a spotřební silou společnosti. Ta však není určena ani absolutní produktivní silou, ani absolutní spotřební silou, nýbrž spotřební silou na základě antagonistických poměrů rozdělování, které omezují spotřebu velké části společnosti na minimum, jež se může měnit jen uvnitř více nebo méně úzkých mezí. Dále je omezena touhou akumulovat, touhou zvětšovat kapitál a vyrábět nadhodnotu v rozšířeném měřítku.[10] (…) Ale čím více se rozvíjí produktivní síla, tím více se dostává do rozporu s úzkou základnou, na které spočívají spotřební poměry.“[11]

Těchto několik málo řádek je zásadních, protože nadakumulace a podspotřeba zde nejen souvisejí – ztotožňují se jako jeden jediný rozporuplný proces. Teorie podspotřeby je falešná, spokojíme-li se s konstatováním, že původem krize je podspotřeba mas, tj., neodůvodňujeme-li podspotřebu tendencí akumulovat, tj. zachováváme-li členy rozporu ve vnějším vztahu. Ve skutečnosti tendence k neomezenému charakteru výroby a podspotřeba mas jsou jedna pro druhou jejich raison d’être: výroba naráží na úzké meze spotřebních vztahů, které jsou samy limitovány právě těmi charakteristikami, v nichž se tendence akumulovat odvíjí. Teorie podspotřeby je tedy falešná a nedovoluje nám přejít k jednotné teorii ztotožňující podspotřebu s nadakumulací (teorie sestupné tendence míry zisku). A teorie nadakumulace je správná za té podmínky, že ji rozvíjíme vně dichotomie těchto dvou teorií a ona nám tak umožňuje přechod k jednotné teorii.

„Rozvoj společenské produktivní síly práce se projevuje dvojím způsobem: za prvé ve velikosti již vytvořených výrobních sil, ve velikosti hodnoty a masy výrobních podmínek, za nichž dochází k nové výrobě, a v absolutní velikosti již akumulovaného produktivního kapitálu; za druhé v tom, že část kapitálu, která se vynakládá na mzdu, je proti celkovému kapitálu poměrně malá, tj. že je poměrně malá živá práce, jíž je zapotřebí k reprodukci a zhodnocení daného kapitálu, k masové výrobě. To zároveň předpokládá koncentraci kapitálu.“[12]

Sledujeme-li pozorně průběh rozvoje společenské produktivity práce, musíme si všimnout, že sestupná tendence míry zisku, která je od tohoto rozvoje neodmyslitelná, je totožná s poměrným poklesem té části, která se vynakládá na mzdy, zatímco masa výroby a nadhodnoty, kterou tato obsahuje, roste proporcionálně k rozvoji této společenské produktivní síly. Z toho plyne, že sestupná tendence míry zisku je zároveň problémem realizace.

„Ale periodicky se vyrábí příliš mnoho pracovních prostředků a životních prostředků, než aby mohly fungovat jako prostředky k vykořisťování dělníků s určitou mírou zisku. Vyrábí se příliš mnoho zboží, než aby za podmínek rozdělování a spotřebních poměrů daných kapitalistickou výrobou bylo možno realizovat hodnotu obsaženou ve zboží a vězící v ní nadhodnotu a přeměňovat je zpět v nový kapitál, tj. než aby tento proces mohl probíhat bez ustavičně se opakujících výbuchů.“[13]

Je obecným pravidlem, že teorie nadakumulace se spokojeně omezuje na první větu, na první část této citace, a zapomíná na zbytek, jenž je, pravda, jen opakováním první formulace, opakováním, které Marx činí, protože jeho cílem je ukázat – proti ekonomům, kteří akceptují nadakumulaci kapitálu – že celková nadvýroba zboží je v kapitalistickém výrobním způsobu nejen možná, ale dokonce je totéž co tato nadvýroba kapitálu. Nestojíme tu tedy před formulací, která, jak Mattick rozpačitě naznačuje, „představuje buď chybu v úsudku, nebo je nejasně napsána.“[14]

Růst masy zisku, který umožňuje akumulaci, a tedy absolutní zvýšení počtu námezdně pracujících i přes jeho relativní pokles, budou dál způsobovat pokles míry zisku. Vždyť akumulace nepostihuje poměr mezi konstantním a variabilním kapitálem jen výjimečně. Cílem akumulace je zvýšení produktivity, a aby nějaká nová výrobní metoda mohla zvýšit produktivitu, musí na zboží jako takové přenést dodatečný díl hodnoty za opotřebení fixního kapitálu, který bude menší než díl hodnoty ušetřený zmenšením živé práce.[15] Takže navzdory zdání, akumulace umožněná růstem masy zisku i přes snížení jeho míry – dokonce, i když zmnožuje simultánní pracovní dny – nezvyšuje spotřebu dělníků v poměru k celkové výrobě. A o to jde, když míra zisku dál klesá. V procesu akumulace je tak pokles míry zisku vždy totožný s omezováním spotřeby dělníků. Nadakumulace kapitálu, tedy nedostatek nadhodnoty v samotném mechanismu, který k ní vede, je nejen totožná s nutností dělnické podspotřeby v poměru ke zvětšené mase výroby, ale má v ní také svůj raison d’être. Nedostatek nadhodnoty na jedné straně jednoduše znamená pletoru na druhé. Nedostatek nadhodnoty z hlediska její akumulace je její pletorou z hlediska její realizace. Není tu žádná nadřazenost, žádný kauzální vztah mezi nimi: pokles míry zisku je snížením nutné práce v poměru k rostoucí mase kapitálu, přičemž zvětšování jeho masy je samo o sobě nutné k potlačování poklesu míry zisku.

„Vyrábí se příliš mnoho zboží, než aby za podmínek rozdělování a spotřebních poměrů daných kapitalistickou výrobou bylo možno realizovat hodnotu obsaženou ve zboží a vězící v ní nadhodnotu…“[16]

Marx zde v žádném případě nemluví o „absolutní spotřební síle“, ale o „spotřební síle na základě[17] antagonistických poměrů rozdělování“[18].

Když Mattick vysvětluje, že z poznámek tohoto druhu nelze dovodit teorii krize, jejíž bází by byla podspotřeba, ani kladení realizace nadhodnoty jako hlavního problému kapitalistického výrobního způsobu, má naprostou pravdu, ovšem jen pokud akceptujeme oddělení obou tezí (nadakumulace a podspotřeby). V rámci tohoto oddělení má Mattick oproti stoupencům teorie podspotřeby úplnou pravdu, jenže chybné je právě toto oddělování.

„Nadvýrobu specificky podmiňuje všeobecný zákon výroby kapitálu: vyrábět až na samou mez danou výrobními silami, tedy vykořisťovat maximální množství práce s daným množstvím kapitálu, aniž by se braly do úvahy faktické meze trhu nebo potřeby opírající se o schopnost platit; a to se děje skrze ustavičné rozšiřování reprodukce a akumulace a tudíž skrze ustavičnou opětovnou přeměnu výnosu v kapitál, zatímco na druhé straně masa výrobců zůstává připoutána k průměrné úrovni potřeb a v souladu s podstatou kapitalistické výroby k ní musí zůstat připoutána.“[19]

Zde by se mohlo zdát, že Marx zaujímá ryzí hledisko „teorie podspotřeby“, jenže on zde skrze ustavičnou přeměnu výnosu v kapitál hovoří o nadvýrobě kapitálu a tedy o zvětšování konstantní části kapitálu (protože tato specifikace není explicitně formulována, může se Marxova argumentace zdát jako ryzí „teorie podspotřeby“) v procesu této přeměny, protože vzhledem k podstatě kapitalistické výroby se musí masa výrobců nutně neustále omezovat na průměrnou úroveň potřeb. Nadvýroba kapitálu je nadvýrobou zboží v poměru k nutně restrihované spotřebě dělníků, která je nezbytná k zvětšování nahromaděného bohatství. A tato restrikce je bází nadvýroby kapitálu, pokud ovšem tuto restrikci chápeme také jako neustálé zvětšování konstantního kapitálu v procesu „opětovné přeměny výnosu v kapitál“.

Stačí tedy zavést parametr c (konstantní kapitál) a sjednotíme teorie krizí, tj. dostaneme jednu jedinou teorii krize na rovině jednotlivých kapitalistů i všech činitelů výroby a oběhu a krize na rovině všeobecných zákonů akumulace souhrnného kapitálu. Rozpor mezi „výrobou pro výrobu“ a „limitovanými poměry rozdělování a spotřeby“ se neodvozují jednoduše od skutečnosti, že se „příliš mnoho výnosu přeměnilo v kapitál“ (to by byla ryzí teze teorie podspotřeby), nýbrž od skutečnosti, že při této přeměně neustále roste ta část, která odpovídá c.

Zásadní je, že onu totožnost lze vysvětlit, začneme-li u nadakumulace, ale že ji lze vysvětlit, i když začneme u podspotřeby dělníků. Cílem kapitalistické výroby je s danou masou bohatství co nejvíce zvětšit nadvýrobek neboli nadhodnotu. Tohoto cíle se dosahuje díky zvětšování konstantního kapitálu, které je poměrně rychlejší než přírůstek variabilního kapitálu, neboli uvedením co největšího množství konstantního kapitálu do pohybu s co nejmenším množstvím kapitálu variabilního. Tatáž příčina (snaha o co největší nadhodnotu) plodí zvětšování masy zisku a pokles jeho míry skrze redukci fondů, z nichž dělníci dostávají svůj příjem. V reprodukci kapitálu se tato redukce stává příčinou, která brání zboží, aby se přeměňovalo v nové prostředky ke zvyšování vykořisťování práce. V tomto smyslu se ustavuje následující vztah mezi nadvýrobou a nadakumulací: protože se fond spotřeby pracujících neustále zmenšuje v poměru k mase výroby – začínáme tedy u podspotřeby – dostáváme se k nadvýrobě kapitálu, tedy k nemožnosti efektivním způsobem obnovovat vykořisťování práce. A nemluvíme tu o možném převrácení směru kauzality ve vzájemné hře mezi nadvýrobou a nadakumulací, protože mezi těmito dvěma členy není kauzální vztah: jsou dvěma aspekty jednoho a téhož fenoménu – každý jeden z nich nás přivádí tváří v tvář druhému.

V téže kapitole Kapitálu věnované „vnitřním rozporům zákona“ (zásadní kapitola, co se týče teorie krize) Marx píše: „Ale čím více se rozvíjí produktivní síla, tím více se dostává do rozporu s úzkou základnou, na které spočívají spotřební poměry.“[20] A o kousek dál: „Ale periodicky se vyrábí příliš mnoho pracovních prostředků a životních prostředků, než aby mohly fungovat jako prostředky k vykořisťování dělníků s určitou mírou zisku.“[21] A po této poslední citaci přichází něco zcela explicitního:

„Vyrábí se příliš mnoho zboží, než aby za podmínek rozdělování a spotřebních poměrů daných kapitalistickou výrobou bylo možno realizovat hodnotu obsaženou ve zboží a vězící v ní nadhodnotu a přeměňovat je zpět v nový kapitál, tj. než aby tento proces mohl probíhat bez ustavičně se opakujících výbuchů.“[22]

Můžeme-li tedy vyprodukovat jednotnou teorii krize na statické rovině (i když krize je vždy proces), musíme ji podrobit dynamickému testu, tj. fázím rozpínání, zvratu a krizí a „cest z krize“. V dualistickém a konfrontačním rámci, v němž Mattick operuje, když exponuje „pravou“ teorii krize, je jedním z jeho silných argumentů, který několikrát používá jak v Marx and Keynes, tak v Economic Crisis and Crisis Theory, to, že disproporčnost mezi výrobou a spotřebou není funkční jen při „normálním“ běhu kapitalistické akumulace, ale vyostřuje ji také „cesta z krize“.

Ve fázi rozpínání znamená skutečnost, že tato disproporčnost je funkční, jen to, že stejně tak funkční je, jak jsme si ukázali, růst organického složení kapitálu. Podspotřeba a nadvýroba kapitálu jsou tudíž jedním a tím samým rozporem, jenž je akumulaci imanentní a propuká do podoby krizí.

Momentu, kdy se cyklus rozpínání mění v krizi, lze nejspíš porozumět v poměru mezi mírou a masou zisku. Podíváme-li se na tento proces, v němž se pokles míry kompenzuje přírůstkem kapitálu, vidíme, že jednou podmínkou jeho úspěšnosti je, že masa souhrnného kapitálu musí růst rychleji, než klesá míra zisku. Navíc, nejenže růst masy kapitálu musí být rychlejší než pokles míry zisku. To nestačí. Aby se dalo použít maxima variabilního kapitálu – či lépe řečeno zvětšeného množství variabilního kapitálu – musí v rámci rostoucího organického složení růst víc konstantní část kapitálu v poměru k celkovému kapitálu potřebnému ke kompenzaci poklesu míry zisku jeho masou. Větší a větší díl z výnosu se tudíž transformuje v konstantní kapitál.

Takže proces kompenzování poklesu míry zvětšováním masy kapitálu, kterým se zároveň vysvětluje možnost prosperity i nutnost, s níž ustupuje krizi, je opět zcela totožný s narůstající disproporcí mezi výrobou a spotřebou, skrze kterou může tento proces pokračovat, a s toutéž disproporcí mezi výrobou a spotřebou, která propuká do podoby krize. Imanentní rozpor, který se rozvíjel v období prosperity, propuká do podoby krize. Absolutní pokles ziskovosti kapitálu propuká do podoby krize: příliš mnoho výnosu se přeměnilo v kapitál a – pro větší přesnost – v konstantní kapitál; nadakumulace je nadvýrobou, nadvýroba je nadakumulací.

Občas se Mattick přibližuje k tomuto sjednocení teorií krizí:

„Všeobecná konkurence tak vede k rychlejšímu růstu konstantního kapitálu oproti kapitálu variabilnímu […]. Právě tento proces umožňuje realizaci nadhodnoty prostřednictvím akumulace, aniž by hleděl na omezení spotřeby, které tato předpokládá. Z nadhodnoty se stává nový kapitál, který pak zase produkuje kapitál. Tento proces, který je slepý, je fakticky důsledkem výrobního způsobu orientovaného výlučně na výrobu nadhodnoty. Všechno dobré však jednou končí a tentýž proces nalézá svoji Nemesis v sestupné tendenci míry zisku. V jistém bodě se realizace nadhodnoty formou akumulace zadrhne, a to když akumulace přestane vynášet nadhodnotu nutnou pro pokračování celého procesu. Pak se náhle ozřejmuje, že bez akumulace nelze část nadhodnoty realizovat, jelikož poptávka nepostačuje k přeměně nadhodnoty, která leží skryta ve zboží, ve zisk.“[23]

Ale o dvě stránky dál Mattick přichází s následující hypotézou:

„Kdyby bylo množství nadhodnoty vytvářené ve výrobě dostatečně veliké, aby ještě více urychlilo akumulaci, vyšší spotřeba by nebyla další akumulaci na překážku, nýbrž by mohla růst společně s ní.“[24]

Je třeba říci, že tato hypotéza není koherentní vzhledem k „omezení spotřeby, které tato (akumulace) předpokládá“. Mattick se tedy často velmi přibližuje ke sjednocení teorií krizí, ale fundamentální dualismus, v němž operuje, ho vždy přiměje, aby trochu couvnul, když si myslí, že zašel už příliš daleko.

A teď musíme prozkoumat otázku „cesty z krize“, protože ta obsahuje jeden z Mattickových hlavních argumentů ve prospěch primátu nadakumulace oproti nadvýrobě zboží, kterou nahlíží jako sekundární efekt.

Mattick proti teorii podspotřeby trvá na faktu, že krize nekončí zmenšením, ale zvětšením výroby, a že toto zvětšení je způsobeno zvýšeným vykořisťováním práce. K realizaci nadhodnoty dochází skrze nový stimul, který akumulace dostává, a Mattick zdůrazňuje, že k potlačení krize dochází skrze zvětšení nerovnováhy mezi výrobou a realizací nadhodnoty, mezi výrobou a spotřebou: „(Aby byla krize překonána) musí více společenské práce připadnout kapitálu a méně dělníkům.“[25] A to je pro Matticka definitivní argument diskvalifikující teorie podspotřeby. V nesjednocené teorii krize se jedná o argument kategorický.

Je tedy třeba přezkoumat parametr c (konstantní kapitál), protože to on sjednocuje teorie krize. Cesta z krize nutně znamená, že v samotné krizi se odehrávají dva procesy: prvním je zvýšení vykořisťování, tedy míry nadhodnoty (s/v) a druhým znehodnocování konstantního kapitálu, jak fixního, tak oběžného (suroviny atd.), což je fenomén, kterému Mattick nevěnuje takovou pozornost, jakou by zasluhoval.[26] Výsledkem je obnova míry zisku „z obou stran“: zvýšení nadhodnoty, snížení hodnoty konstantního i variabilního kapitálu (krize působí na rovině mezd). Znehodnocování c nemá žádnou spodní mez a je tedy možné převzít firmu za symbolické jedno euro nebo dolar. Co se snížení hodnoty v týče, je limitováno holým přežitím dělníků. Došlo-li k znehodnocení c i v, znehodnocení c je nadřazené znehodnocení v. Z toho plyne nejen snížení c+v, ale také zmenšení organického složení kapitálu, které na cestě z krize ještě umocňuje jeden velmi důležitý fenomén: koncentrace znehodnoceného kapitálu.

„Velká část nominálního kapitálu této společnosti, tj. směnné hodnoty existujícího kapitálu, je jednou provždy zničena, ačkoliv právě tato zkáza, jelikož nepostihuje užitnou hodnotu, může velice uspíšit novou reprodukci.“[27]

Schopnost kapitálu vstřebat určité množství práce a tak se zhodnotit závisí na jeho užitné hodnotě a nikoli na jeho směnné hodnotě. Tentýž kapitál by mohl být z hlediska své směnné hodnoty podělen deseti, a přesto by uváděl do pohybu pořád stejné množství práce. Během krize se znehodnocování obou částí výrobního kapitálu neřídí stejnými zákony. Znehodnocení c má vždy tendenci být větší než znehodnocení v.

Předtím jsme se snažili ukázat, že to je evoluce c (rostoucí organické složení), co ztotožňuje sestupnou tendenci míry zisku s podspotřebou pracujících (a naopak). Cesta ven z krize sice vede přes zvýšení míry vykořisťování a ne přes rozdávání peněz dělníkům, ale organické složení kapitálu se modifikuje ve prospěch v. Akumulace se obnovuje, ale část výnosu, kterou společnost přeměňuje v konstantní kapitál, poklesla. A vskutku, cesta z krize nezačíná u zvýšení kupní síly dělníků, jak si myslí stoupenci teorie podspotřeby (to by znamenalo absurdní situaci, v níž by si dělníci mohli koupit zpět část nadhodnoty, která z nich byla vysáta), nýbrž míra zisku se obnovuje zvětšením nadhodnoty a modifikací organického složení kapitálu, která zredukuje tu část výnosu, jež se transformuje v konstantní kapitál. Takto tedy nebyla disproporce mezi spotřebou a výrobou zrušena, ale obnova míry zisku je totožná s růstem – v poměru k celkové výrobě – té části výnosu, která se postupuje ke spotřebě.

Nyní si musíme toto dlouhé pojednání o teorii krize shrnout. Nerovnováha mezi masou výroby (z hlediska hodnoty), která se má realizovat, a spotřební silou společnosti je nerovnováhou do té míry, že nelze-li výrobu realizovat, tedy nemůže-li fungovat jako dodatečný kapitál (přeměněna v c a v) při potřebné míře zisku, důvodem je podspotřeba pracujících, tj. relativní a/nebo absolutní zmenšení v (variabilního kapitálu) v poměru k c (konstantnímu kapitálu). Tentýž fenomén, kterým je růst organického složení kapitálu, je na jedné straně poklesem míry zisku a na druhé straně strukturálně nezbytnou redukcí spotřeby dělníků. Tato redukce, tj. kapitalistické poměry rozdělování, zákon mzdový, je z definice zákonem rostoucího organického složení. Podspotřeba pracujících (v poměru k vyrobené hodnotě) a pokles míry zisku jsou zcela totožné. Podspotřeba pracujících znamená nutnost zvětšování té části výroby, která je ve formě konstantního kapitálu nezbytná k akumulaci, a zmenšování variabilního kapitálu; tedy samotný mechanismus kapitalistické akumulace je z definice nerovnováhou mezi spotřební silou společnosti a růstem výroby. To znamená (jinak řečeno), že sestupná tendence míry zisku je ve své podstatě totožná s podspotřebou dělníků v poměru k růstu výroby v souladu se zákony kapitálu.

Otázka realizace a problémy oběhu nejsou důsledkem sestupné tendence míry zisku; zadrhnutí akumulace vyvolané zhodnocováním zvětšené masy je jen rostoucí nerovnováhou mezi a c při dělení produkce na část, která se spotřebuje, a část určenou k akumulaci, nerovnováhou, která dosahuje hraničního bodu. Růst výroby určené k akumulaci, tedy zvětšování c a zmenšování v, je na jednu stranu samotným procesem poklesem míry zisku a na druhou stranu je touto nerovnováhou mezi masou vyráběné hodnoty a spotřební silou společnosti určovanou kapitalistickým výrobním způsobem a jeho zákony rozdělování, které jsou jen recipročním pohybem c a v (v míře, v jaké lze říci, že společnost sestává jen z produktivních dělníků a kapitalistů, což naštěstí neplatí pro požírače nadhodnoty). Tato sílící nerovnováha je sama absolutně totožná s růstem organického složení. Krize způsobená sestupnou tendencí míry zisku je z definice a ze své příčiny krizí z podspotřeby, která je sama dána, tj. existuje pouze proto, že je sestupnou tendencí míry zisku. Dostali jsme se tu tedy za cosi, co je, a co se projevuje jako (Mattick). Uvažujeme-li o něčem na rovině realizace, není to nic jiného než růst organického složení, jenž sám není ničím jiným než výsledkem zvětšující se nerovnováhy mezi v a c, nerovnováhy, která má své kořeny v nutném růstu nadhodnoty, jenž je v samotné své příčině redukcí v: kořen sestupné tendence míry zisku.

Nedostatek nadhodnoty v poměru k akumulaci znamená její pletoru v poměru k její realizaci: ani jedno zde není primární. Pokles míry zisku je zmenšením nutné práce v poměru k rostoucí mase kapitálu a množení výroby, které mají masou vykompenzovat pokles míry. Nevyrábí se tedy dostatek nadhodnoty: to znamená, že tuto nadhodnotu nelze realizovat. A vskutku, insuficientní výroba nadhodnoty znamená, že přeměna v c byla příliš velká, a rovněž znamená (z definice a souběžně), absolutně i relativně, že nutná práce, která reguluje spotřebu masy výrobců, klesla relativně i absolutně příliš nízko (mezi nimi není vztah příčina-důsledek, nedostatek nadhodnoty je totiž totožný s její pletorou).

Konečnou příčinou, která se skrývá za všemi skutečnými krizemi, tak pořád zůstává chudoba mas a omezení jejich spotřeby, což je jen pokles míry zisku v době, kdy ho již nemůže vykompenzovat růst míry nadhodnoty. Konečnou příčinou, která se skrývá za všemi skutečnými krizemi, tak pořád zůstává pokles míry zisku, což je jen chudoba mas a omezení jejich spotřeby.

Abychom mohli definovat současnou krizi, je zcela zásadní sjednotit teorie krize. Současná krize je totiž krizí námezdního vztahu, a to jak ve formě schopnosti kapitálu zhodnocovat se, tak ve formě schopnosti reprodukce dělnické třídy jako takové. Jedná se o krizi realizace, o krizi, která existuje jako podspotřeba (existuje jako a ne projevuje se jako). To má tři důvody: nízká produktivita, nízká míra investic a modality vykořisťování pracovní síly. Tento poslední bod shrnuje ostatní, protože je syntézou všech charakteristik restrukturalizovaného kapitalismu. A protože do krize se dostal konkrétně restrukturalizovaný kapitalismus. Ať už bereme v úvahu proměny trhu práce, modality vykořisťování pracovní síly v bezprostředním pracovním procesu, společenskou a kolektivní reprodukci této pracovní síly, finanční globalizaci kapitálu, transformaci nadhodnoty v dodatečný kapitál, rozpory a limity, které dnes explodují, jsou tytéž, které předtím konstituovaly dynamiku systému a definovaly podmínky jeho vývoje. Považovat tuto krizi za pozdní výsledek krize ze začátku 70. let tak znamená ignorovat restrukturalizaci kapitálu, k níž došlo, tedy přechod od jednoho cyklu bojů k dalšímu.


[1] Bucharin s Leninem teze o podspotřebě odmítají ve prospěch nerovnováhy mezi výrobními úseky a v konečné analýze ve prospěch rozporu mezi společenským charakterem výroby a soukromým přivlastňováním.

[2] Stejně tak bychom do této tendence měli zahrnout tzv. školu státně-monopolního kapitalismu vedenou Paulem Boccarou.

[3] Není-li uvedeno jinak, je řeč o Paulu Mattickovi (1904-1981) a ne o jeho synovi Paulu Mattickovi (ml.), jenž je rovněž marxistickým ekonomickým teoretikem.

[4] Mattick, Marx and Keynes.

[5] Marx, Kapitál, díl III-1, oddíl III, Kapitola 15, „Rozvinutí vnitřních rozporů zákona“ (Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1955), s. 273.

[6] Roste výrobní kapitál a úměrně tomu roste poptávka po pracovní síle. K „relativnímu zbídačování“ dochází proto, že poměrná mzda v poměru ke ziskům kapitalisty klesá: zájmy kapitálu jsou vždy diametrálně protichůdné k zájmům námezdní práce. Hmotná situace dělníka se sice zlepšila, ale na úkor jeho společenského postavení: zvětšení jemu nepřátelské síly. (Marx, Námezdní práce a kapitál).

[7] Kapitál, díl III-2, oddíl V, Kapitola 30, „Peněžní kapitál a skutečný kapitál, I“ (Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1955), s. 28.

[8] Mattick, Economic Crisis and Crisis Theory.

[9] Marx, Kapitál, díl III-1, oddíl III, Kapitola 15, „Rozvinutí vnitřních rozporů zákona“ (Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1955), s. 267.

[10] Poznámka překladatele do češtiny: Citace převzata z českého vydání z roku 1955 (Státní nakladatelství politické literatury). Zde použitá slovní spojení „touha akumulovat“ a „touha zvětšovat kapitál“ se do angličtiny překládají jako „the tendency to accumulate“ a „the drive to expand capital“ (tendence/puzení), což daleko lépe vystihuje, že se nejedná o nějakou špatnou vlastnost kapitalistů, ale o neosobní projev společenských vztahů.

[11] Marx, Kapitál, díl III-1, oddíl III, Kapitola 15, „Rozvinutí vnitřních rozporů zákona“ (Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1955), s. 261-262.

[12] Ibidem, s. 264.

[13] Ibidem, s. 275.

[14] Mattick, Economic Crisis and Crisis Theory.

[15] Tento zákon vyjadřuje mez růstu produktivních sil v kapitalistickém výrobním způsobu, která existuje i navzdory jeho tendenci neomezeně je rozvíjet.

[16] Marx, Kapitál, díl III-1, oddíl III, Kapitola 15, „Rozvinutí vnitřních rozporů zákona“ (Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1955), s. 275.

[17] Poznámka překladatele do češtiny: v angličtině se na tomto místě v Kapitálu nepíše „na základě“ jako v českém překladu, ale „v daném rámci“, což znovu explicitněji vystihuje podstatu sdělení.

[18] Marx, Kapitál, díl III-1, oddíl III, Kapitola 15, „Rozvinutí vnitřních rozporů zákona“ (Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1955), s. 261.

[19] Marx, Theories of Surplus Value, Kapitola 17.

[20] Marx, Kapitál, díl III-1, oddíl III, Kapitola 15, „Rozvinutí vnitřních rozporů zákona“ (Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1955), s. 262.

[21] Ibidem, s. 275.

[22] Ibidem, s. 275.

[23] Mattick, Economic Crisis and Crisis Theory, s. 68-69.

[24] Ibidem.

[25] Ibidem, s. 64.

[26] Abychom byli přesní, Mattick o tomto mechanismu hovoří (v Marx and Keynes), ale nezdůrazňuje nerovnováhu mezi znehodnocováním c a znehodnocováním v, k níž v krizi dochází, a tudíž ani její dopad na míru zisku.

[27] Marx, Theories of Surplus Value, Kapitola 17. Ve stejné pasáži Marx specifikuje, že stejně tak může ke skutečné zkáze kapitálu vést přerušení výroby: stroje se zastavují a reziví, budovy zůstávají nedostavěny, zboží hnije atd.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: