Skip to content

Poznámky k nové realitní otázce: Vlastnictví domova, úvěr a reprodukce v poválečné ekonomice USA

2.6.2011

Americká marxistka Maya Gonzalez načrtává teorii osobního vlastnictví bydlení, úvěrů a domácích prací v poválečné ekonomice USA. Jak se proměňuje fundamentální odloučení výroby od reprodukce, když se z bydlení stává zboží, jehož prostřednictvím se prodávají všechna ostatní? Tento text vyšel v roce 2010 v druhém čísle britské revue Endnotes.

***

Nalézáme se v nové Velké depresi. Hypotéky se dnes nesplácejí tak, jako se nesplácely ve 20. a 30. letech. Spolu s nezaměstnaností rostou i životní náklady. Tehdy ekonomiku před stagnací a depresí zachránila restrukturalizace státu a kapitálu usnadněná válkou, ale co ji spasí teď? Naše krize je krizí reprodukce v novém smyslu slova. Všechny krize jsou krizemi akumulace kapitálu a tudíž reprodukce dělníkova života. Protože však dělníkovým životem a jeho reprodukcí stále více prostupuje kapitál, posunula se i tato krize hlouběji: stala se krizí samotného třídního vztahu. Vývoj této hlubší krize bude příběhem 21. století.[1]

Příběh 20. století charakterizovala narůstající integrace života dělnické třídy do koloběhu kapitálu. Někteří tyto přeměny charakterizují jako přechod z éry formálního přivtělování k novému režimu akumulace vyznačujícímu se reálným přivtělováním práce ke kapitálu. Tato periodizace sice může být problematická, ale prohlubování integrace, které popisuje, je zjevné v samotném domově: říši reprodukce, jejíž oddělení od výroby produkuje podmínky pro kapitalistickou akumulaci.

V letech, které bezprostředně vedly k předchozí Velké depresi, došlo k nafouknutí a splasknutí spekulativní bubliny s hypotečními a spotřebitelskými úvěry, což vyslalo nárazové vlny do celého bankovního systému USA. Obě formy úvěru sice již hrály v americké prosperitě a ziskovosti významnou úlohu, ale 30. léta znamenala dramatický posun na úvěrových a hypotečních trzích. Spojené státy již tou dobou byly sílící ekonomickou elektrárnou, jejíž produktivita – zejména v zemědělství – vedla k růstu reálných mezd a životní úrovně dělnické třídy a zavádění montážní linky a dalších průmyslových inovací nabízelo možnost vstupu dříve luxusního zboží do dělnické spotřeby. Pouhá existence této možnosti však nestačila, neboť i přes zvyšování mezd (jako třeba Henry Ford a jeho „5 dolarů na den“) v určitých sektorech, obecně mzdy zůstávaly příliš nízké a úvěry příliš omezené, než aby dovolovaly skutečně masovou spotřebu nových výrobků, které vycházely z druhé průmyslové revoluce. Situaci změnilo až zavedení nového politického a hospodářského programu, jenž měl v úmyslu zvýšit zaměstnanost a úvěry a který dnes známe jako Nový úděl.

Nový úděl se obyčejně chápe jako řada státních zásahů, které se soustředily kolem sociálně pokrokové politiky, jako byly pozornost přitahující a často kontroverzní snahy o vytváření pracovních míst, ochranu práv dělníků, regulaci cen, budování veřejné infrastruktury a poskytování sociálního pojištění či pomoci. Oproti tomuto simplicistnímu obrázku historici typicky poukazují na posun v Novém údělu od rané fáze „rozvojový stát“, která se orientovala na rovnost a sociální spravedlnost, k „fiskalistickému státu“, který charakterizovalo keynesiánské pumpování – posun, který se kryl s „Rooseveltovou recesí“ v letech 1937-38, kdy „novoúdělovci“ v zoufalé snaze o oživení domácích trhů skočili po deficitním hospodaření a kompenzační fiskální politice.

Jenže ekonomové již dlouho vypravují jiný příběh. Příběh, v němž ještě starší federální iniciativy – počínaje Hooverovou administrativou a konče Bankovním zákonem z roku 1935 – vytvořily zásadní předpoklady poválečného růstu tím, že způsobily převrat ve schopnosti státu řídit peněžní nabídku a dotovat úvěrové trhy. A co je nejdůležitější, během těchto let začal stát regulovat a poskytovat kapitál soukromým bankám a spořitelnímu a půjčkovému průmyslu, transformoval Federální rezervní banku ve federální regulační orgán a chopil se kontroly nad úrokovými sazbami. Do roku 1935 zrušil zlatý standard, pojišťoval spoustu soukromých věřitelů proti ztrátě a rozšířil svoji schopnost nakupovat a prodávat státní cenné papíry jako prostředek k doplnění rezerv soukromých bank a také významně rozšířil své pravomoci v poskytování nouzových půjček institucionálním věřitelům.

Do poloviny 30. let 20. století tak federální vláda vytvořením a udržováním velmi bezpečného a pružného trhu se spotřebitelskými úvěry zřídila mechanismy k prosazování nového druhu národně hospodářského růstu. Jednoduše řečeno, stát soukromému sektoru usnadnil – v mnoha případech ho zbavil veškerého rizika – půjčovat a půjčovat si peníze a zároveň učinil národní měnu „elastičtější“, aby tak mohl uspokojovat měnící se potřeby výrobců a spotřebitelů.[2] Nový systém dal státu značnou kontrolu jak nad tvorbou peněz, tak nad úvěrovými cykly, takže se mohl strategicky zaměřovat na zvolená průmyslová odvětví a spotřební trhy a dotovat je. A co je nejdůležitější, státní úvěr se teď stal základním pilířem jak stabilizace ekonomiky, tak podněcování dluhem poháněného ekonomického růstu. Celkově vzato tyto rané zásahy fundamentálně proměnily fungování amerického bankovního a úvěrového trhu.

Politika fiskálního státu usnadňovala monetární a úvěrovou revoluci, která umožňovala i aktivně podporovala nový druh hospodářského růstu založený na masové výrobě a spotřebě zboží dlouhodobé spotřeby. Konec druhé světové války poskytnul materiál pro tuto revoluci, a to jak ve formě nezbytných spotřebitelů, kteří se vraceli z války domů, tak ve formě klíčové komodity, která tomuto boomu dovolila, aby ve své velikosti nabral podobu – reality.

Poválečný státem poháněný trh s realitami

Americké vojáky, kteří se v roce 1945 vraceli z bojiště, vyzbrojila vláda USA celou škálou finančního proviantu a – jako dobré vlastence – je nabádala, aby ho použili v zájmu národní ekonomiky. Jedním z hlavních prostředků těchto výhod byl Zákon o reintegraci příslušníků ozbrojených sil (GI Bill), který nabízel veteránům až dva roky učňovského nebo vysokoškolského vzdělání, jeden rok podpory v nezaměstnanosti a – což je důležité – půjčky, aby mohli začít podnikat nebo si koupit vlastní bydlení. V praxi byl tento zákon notoricky rasistický a upíral černošským veteránům přístup k jim slíbeným financím. Jenže milióny bělošských veteránů, kteří se k půjčkám na bydlení skutečně dostali, se ocitly ve vlasti, kde nabídka dostupného bydlení pro ně a pro jejich rodiny vázla. Americký stát na tuto situaci nezareagoval produkcí sociálního bydlení jako Evropa, ale rozhodl se dotovat soukromé poskytování této základní potřeby. Okamžitě odstartovaly masivní stavební a infrastrukturní projekty, které navracející se populaci nabízely zásobu domů. Od té doby míra osobního vlastnictví bydlení strmě a vytrvale rostla a zažila jen několik málo výkyvů během finančních krizí (viz graf 1).

 

Graf 1: Míra osobního vlastnictví domů v USA v letech 1900-2008 (v procentech)

zdroj: Hooverův institut, Facts On Policy: Homeownership Rates (2008)

Selektivními úvěrovými iniciativami, které byly pro fungování realitního trhu zásadní, byly programy pojištění hypoték Federální realitní asociace (Federal Housing Association – FHA), které v roce 1934 zavedl Národní realitní zákon (National Housing Act), a programy garance hypoték Vysloužilecké správy (Veterans Administration – VA) založené v roce 1944. Pojišťováním soukromých věřitelů proti ztrátě a popularizací dlouhodobě amortizovaných hypoték FHA a VA oživily a dramaticky rozšířily trhy s rekonstrukcí bydlení a s osobním vlastnictvím domů, až nakonec z těchto trhů udělaly základ nové spotřební ekonomiky.

Federální činitelé plánovali, propagovali, personálně obsazovali a nakonec i řídili úvěrové agentury, protože úzce spolupracovali se stavebním průmyslem, finančními institucemi zaměřujícími se na domácnosti a s realitními agenturami. FHA od samého začátku spolupracovala se soukromými organizacemi na sběru údajů z každé metropolitní oblasti ohledně nájemních smluv, hodnoty majetků, stavebních povolení, objemu prodeje realit, zaměstnanostních trendů, výplatních listin a finančních podmínek místních věřitelů. Odborný personál FHA organizoval celonárodní vzdělávací konference, aby tak podnikatelům a komunálním činovníkům představil pojistný systém a koordinoval místní věřitelské snahy, zatímco ve Washingtonu se funkcionáři FHA radili s developery a bankéři, aby mohli zhodnotit dopad programu, navrhnout legislativní reformy a lobovat u kongresmanů za jejich schválení.

Sečteno a podtrženo, stát prostě jen neoživil a nerozšířil již existující realitní trhy ani neprobudil „hibernující“ kapitál, nýbrž napomáhal vytváření nové nabídky, nové poptávky a nového bohatství. Již ve 30. letech 20. století řekl James Moffett, první správce FHA, byznysmenskému publiku, že agentura vytváří „celoroční trh“ s rekonstrukcí bydlení a „školí banky jak donekonečna půjčovat obrovské sumy“, které „rozjedou podnikání daleko více, než tomu bylo v minulosti.“ Moffett předpovídal, že v programech pojištění hypoték budou k mání miliardy dolarů, a tvrdil, že takový trh ještě nikdy nikdo průmyslu nenabídnul.[3]

Expanze osobního vlastnictví domu stimulovala ekonomiku i za hranicemi samotného realitního a hypotečního trhu. Při Federální rezervní bankou kontrolovaných úrokových sazbách – které se během expanze držely nízko – bylo možné investovat i do produktů, které doprovázejí rostoucí osobní vlastnictví domů, jako třeba do aut, praček a dalšího nákladného zařízení. Domov se stal koncentrovaným nodem vytváření nových potřeb americké dělnické třídy – prostorem, který bylo třeba zaplnit zbožím do domácnosti, který si obvykle vynucoval vlastnictví automobilu a který šlo donekonečna vylepšovat a renovovat. A konečně představoval i investici, dluh, který bylo třeba splácet, a ve finále majetek, a tak soustavně produkoval povolnější pracující obyvatelstvo.

Osobní vlastnictví domu a přístup k úvěrům se staly materiální silou představující a petrifikující dělítka a nerovnosti uvnitř dělnické třídy. Tím se pak rekonfigurovala situace práce s ohledem na kapitál a horizont třídního boje. Tyto posuny v kapitalistickém třídním vztahu se intenzifikovaly spolu s rozšiřováním příslibu osobního vlastnictví domu a úvěrů na stále širší složky dělnické třídy a zároveň klesala ziskovost a dluh se v rostoucí míře financializoval.

Začlenění (bělošské) dělnické třídy do realitního a úvěrového trhu

Počáteční rozdělování po válce nově postaveného bydlení mezi vracející se dělnickou třídu se provádělo spíše ad hoc, neboť rodiny se pídily po slušném přístřeší a po návratu k životu poznamenanému depresí a válkou. Životní úroveň byla poměrně nízká a lidé různého postavení žili vedle sebe. Avšak díky tomu, že měli přístup k GI Bill – a tak i k majetku, umístěnkám na vysoké školy, sociálním dávkám, pracovním místům a někteří i ke kapitálu, s nímž mohli rozjet drobné podnikání – měli veteráni podstatně výhodnější pozici. Postupně se tak začala formovat nová stratifikace pracujícího obyvatelstva, ale i specifická americká koncepce „střední třídy“, která rostla a držela se ve svých vlastních komunitách, čímž se stále více oddělovala od často rasově určených nižších tříd.

Přístup k hypotékám a dotacím poskytovaným státem způsobil, že pro mnohé bílé Američany bylo nakonec rozumnější koupit si vlastní bydlení než si ho pronajímat. Ale pokusy rasových menšin o získání výhod osobního vlastnictví domu neustále končily neúspěšně, a to bez ohledu na to, jak zásadní byl jejich podíl na válečném úsilí. V manuálu FHA existovaly až do konce 40. let 20. století vysloveně rasistické směrnice ohledně hypoték a půjček, ale i po jejich odstranění FHA i VA na lokální bázi aktivně podporovaly rasově limitované uzavírání smluv až daleko do 60. let 20. století, čímž vylučovaly milióny lidí z rostoucího trhu s domy v osobním vlastnictví. Ani ne 2% domů, které byly postaveny s pomocí oněch 120 miliard dolarů, které byly od 40. do 60. let poskytnuty jako půjčky na bydlení, připadala na nebělochy. Přesto těch 120 miliard dolarů představovalo takřka polovinu všech koupí nových jednogeneračních rodinných domů mezi lety 1947 až 1964. Tyto půjčky neumožnily jen nákup více než 12 miliónů většinou předměstských bytových jednotek, téměř výlučně bělochům, ale také pomohly zajistit financování dluhu za miliardy dolarů, které šly na rekonstrukci bydlení.

Vlastnictví nemovitosti některým lidem z dělnické třídy umožňovalo jednat pseudokapitalisticky, organizovat ve svých vlastních životech kapitalistické vztahy jakožto vlastníci termínovaného zboží – hodnoty jejich komodifikované existence, která měla díky úvěru s plynutím času růst. V dobrých časech hodnota bydlení rostla, což zajišťovalo pokračování úvěrů a majitelům domů to dovolovalo brát si další půjčky na koupi různého zboží, s nímž mohli zaplnit své domovy, a automobilů, které je převážely mezi prací a jejich stále rozptýlenějšími a vzdálenějšími předměstími. Ačkoli se střední a podprůměrné rodinné příjmy v letech 1946 až 1970 zdvojnásobily, průměrný poměr zadlužení k příjmu v témže období vzrostl na 20%, což umožňovalo ještě další zvětšení spotřeby dělnické třídy.

Zatímco před druhou světovou válkou doplňovala reprodukci domácnosti celá škála aktivit zaměřených na holé přežití, v poválečném období tyto aktivity – a výrobu domácích produktů – postupně nahradilo nakupování zboží do domácnosti, které bylo k mání na trhu, a externě nakupované služby nahradily samoobslužné výrobky. Řada produktů, které byly ve 20. letech podstatně inovovány a obchodovány na trhu, ale jejich prodej utrpěl za Velké deprese, do konce 40. let vylepšovala svůj design a exponenciálně rozšiřovala své spotřebitelské trhy. V roce 1940 tak mělo 60% z 25 miliónů elektrifikovaných bytů v USA elektrickou pračku vyrobenou jednou ze dvou nebo tří firem. Instantní směs na koláč, která se poprvé objevila ve 20. letech, se stala ve 40. letech pojmem. Mrazák a lednička – rovněž vyvinuté ve 20. a 30. letech – se staly standardními součástmi domácnosti na přelomu 40. a 50. let a díky tomu se mražené potraviny – dříve luxusní artikl – mohly stát samozřejmostí.

Zde tedy vidíme, jak zboží – v podobě zboží dlouhodobé spotřeby – bezpříkladnými způsoby vstupuje do domácností a podstatně mění zkušenost domácí (či „reprodukční“) sféry. Zvýšená spotřeba zboží dlouhodobé spotřeby vedla k transformaci toho, jaký druh práce se v domácí sféře vykonával, ale také k proměnám ve vztazích mezi lidmi uvnitř domácnosti („rodiny“), které ještě více prostupuje a zprostředkovává zboží.

Stírání rozdílu mezi reprodukční a výrobní sférou

Před vzestupem specificky kapitalistických výrobních vztahů neexistovala „domácí sféra“ izolovaná od výrobní sféry. Výroba produktů – i těch vyráběných pro směnu – se často odehrávala „doma“ nebo se točila kolem „domova“ (místa, kde pracující žili). V sedmnáctém a osmnáctém století, aby se vyhnuli cechovním nařízením, kupci uzavírali smlouvy na výrobu celé škály produktů s venkovskými domácnostmi. Tento „systém domácké práce“ nakonec uvolnil cestu moderní továrně a v průběhu kapitalistické akumulace moderní separaci domova od pracoviště. Domov se od té doby stal místem, kde dělník odpočíval a spotřebovával část produktu své práce ve formě mzdy. Rovněž byl místem, kde ještě více osifikoval útlak žen. Očekávalo se od nich, že buď zůstanou doma a budou vykonávat reprodukční práci, nebo se podřídí horšímu platu a horším pracovním podmínkám, než měli mužští dělníci, protože byly vytlačeny z komunálního prostoru, kde si udržovaly určitou míru autonomie a kolektivní moci, a protože jejich přístup k výrobním prostředkům blokovala nebo omezovala patriarchálnost mzdové formy. Sečteno a podtrženo, domov se stal výlučnou lokalitou reprodukce pracovní síly, kterážto reprodukce se tak poprvé jevila být zřetelně „mimo“ výrobní vztahy a pro mnohé tak i mimo kompetenci marxismu.

Jenže během poválečného období se v USA reprodukce dělnické třídy začala mísit s reprodukcí kapitálu a stále úžeji se vzájemně integrovaly. Více a více lidí z dělnické třídy se zapojovalo do realitního trhu, což znamenalo, že domov se stal nejen zbožím, které fyzicky pojímalo všechna ostatní zboží, ale také dělníkovým hlavním aktivem – zbožím, pro něž se všechna ostatní prodávala a nakonec zbožím, které také všechna ostatní kupovalo.

V poválečném období jsme tak svědky tendenciálního vyvracení separací, které byly pro vývoj kapitalismu stěžejní. Ve chvíli zrodu kapitalistických společenských vztahů se objevuje primární separace, kdy jsou dělníci odloučeni od výrobních prostředků. Z prostorového hlediska toto odloučení nenabírá jen formu sílícího protikladu mezi městem a venkovem a rozčlenění města do rezidenčních a průmyslových zón, ale také fundamentálního a kategorického rozlišení na domácí, „reprodukční“ prostor a „místo výroby“, přičemž jedno implikuje druhé. Takže, byť si kapitalismus původně podřídil reprodukci pracovní síly odloučením reprodukce od výroby, počínaje poválečným obdobím shledáváme, že společenské vztahy a formy každodenního života jsou v rostoucí míře podřizovány prerogativům vlastní reprodukce kapitálu, a to skrze stejně nátlakové sjednocování těchto sfér v rámci logiky kapitálu.

V poválečném období toto opětovné sjednocování či stírání rozdílu mezi reprodukcí a výrobou nabralo podobu domu s garáží pro dvě auta, pokojem pro každé dítě a dalšími prostory pro vložení příslušného zařízení – kompletní balíček zboží s vyšší cenou na etiketě a tudíž vyšší hodnota majetku, na niž si lze brát půjčky. Pro ty, kdo měli dům, se stalo zásadním chránit svůj majetek a všemožně udržovat nebo zvyšovat jeho hodnotu. Osobní vlastníci domů tak měli větší zájem na pokračování kapitalistického třídního vztahu a často začali věřit buržoaznímu rčení, že hodnota plodí zase hodnotu a že všechna zboží mohou být kapitálem. Námezdně pracující však – z definice – neakumulují kapitál, nýbrž jen zhodnocují kapitál druhých. A tak nakonec se dělník vrací domů jen se svojí mzdou, aby platil za budoucnost, na kterou si stále častěji musí půjčovat.

Tato situace rostoucího zadlužení dělnické třídy v kombinaci s rostoucími životními náklady znamenala, že ženy a matky byly nuceny vstoupit na trh práce v nových počtech. Ačkoli za fordismu „rodinná mzda“ znamenala, že muž-živitel měl být schopen uživit jak manželku, tak dítě, již v 50. letech 20. století začínaly manželky stále více doplňovat příjmy svých manželů svým vlastním zaměstnáním. Jenže v 50. letech 20. století opětovný vstup žen do řad pracovních sil ukazoval na touhu zachovat model rostoucí životní úrovně, zatímco po 60. letech 20. století bylo smyslem manželčiny nebo matčiny mzdy vykompenzovat pokles reálných mezd, který utrpěli mužští dělníci. A tak vznikla rezervní armáda žen-dělnic, dočasně a prekérně zapojených do kapitálu a dodávajících mu pružnou a obětovatelnou práci, přičemž v tomto postavení je udržovaly patriarchální struktury v praxi firem i v dělnickém hnutí.

Vstup žen do řad pracovních sil byl pro kapitál dvojím dobrodiním, protože výrobky, které mohly nahradit různé v domácnosti vykonávané aktivity a domovu vnější reprodukční služby, byla tatáž zboží dlouhodobé spotřeby, která byla během tohoto období tak zásadní pro růst. Potřeba i schopnost domácnosti nakupovat takto drahá zboží rostla přímo úměrně míře, v jaké ženy opouštěly domov. Zkrácení času věnovaného domácím pracím živilo rostoucí poptávku po samoobslužných zbožích dlouhodobé spotřeby, ale také po – nyní nutném – dalším automobilu. S absolutním růstem spotřebitelských potřeb se schopnost platit za ně zajišťovala rozšiřováním práce dodávané domácnostmi. Celkem vzato se jednalo o cyklus reprodukce, který udržoval sám sebe: páry se vracely na trh práce, aby mohly splácet výrobky, které si nakoupily na půjčku, aby se mohly reprodukovat pro tentýž trh práce.

V tomto procesu se podstatně proměnila i rodina. Děti se z produktivních členů domácnosti změnily v pasiva. Z formování normalizované nukleární rodiny se spolu se samotným udržováním domácnosti stala řada nákupů a rizik podléhajících logice analýzy nákladů-výnosů, zatímco z domova se stal kontejner na rozškatulkované úzkosti ohledně budoucnosti jeho vlastní udržitelnosti. Život jedince získal svoji vlastní generační časovost určovanou kapitálem a projektovanou skrze úvěr: třicetiletá doba hypotéky objímá dětství, pubertu, léta na vysoké škole, manželství i děti; všechna stádia života se zcela provázala s reprodukcí námezdního vztahu.

Rozpínání realitního trhu a přístup k úvěrům sice vzpružily kapitalistickou akumulaci tváří v tvář pokulhávající spotřebitelské poptávce, ale sílící integrace sféry reprodukce do sféry výroby ani tak nenarušila formy útlaku postavené na této dělbě, jako posílila kruté separace a nerovnosti uvnitř dělnické třídy. Rasově a genderově postavené bariéry v přístupu k bydlení a úvěrům spolu s komodifikací rodinných vztahů a aktivit úspěšně uskutečnily „obecný proces izolace“ uprostřed „kontrolované reintegrace pracujících v souladu s plánovatelnými potřebami produkce a konzumace“.[4]

To však bylo udržitelné jen, dokud mzdy rostly úměrně produktivitě. Do 70. let 20. století se tak financování dluhu domácností nikdy příliš nerozcházelo s odměňováním a průměrné hodnoty bytů měly tendenci držet se kolem průměrných mezd, přičemž potřeby nerostly daleko nad schopnost uspokojit je. Lidé si půjčovali vždy o něco méně, než kolik byly jejich bezprostřední prostředky, ale jejich rostoucí mzdy tuto expanzi dluhu obecně kompenzovaly. Dokud se kapitalistické expanzi dál dařilo, zdála se projektovaná budoucnost reprodukce dělnické třídy nevyhnutelná. Po roce 1975 se – již beztak významné – zadlužení domácností začalo vymykat z pod kontroly. V roce 1975 začaly narůstat půjčky, za něž zákazníci ručili vlastní nemovitostí, v 80. letech nastal jejich boom a koncem 90. let se exponenciálně rozmnožily do té míry, že byly tím jediným, co v letech 2000 a 2001 udrželo americkou ekonomiku mimo recesi (viz graf 2). Celkový poměr dluh-příjem, který ve 20. letech nejprve chvíli prudce rostl, aby se pak za Velké deprese propadnul, začal koncem 70. let rovněž růst a na konci 90. let předčil rozmach z 30. let, aby dosáhnul dvojnásobku tehdejšího vrcholu (viz graf 3). Kolem roku 1989 zadlužení bytů z nejnižší příjmové kategorie pod 20. percentilem vzrostlo daleko nad zadlužení všech ostatních příjmových kategorií.

 

Graf 2: Růst HDP v USA a půjčky s ručením nemovitostí

zdroj: Calculated Risk (2006)

Graf 3: Celkový dluh na úvěrovém trhu v USA jako procento HDP

zdroj: Ned Davis Research (2007)

Dnes jsme tak svědky zhroucení schopnosti dělnické třídy reprodukovat se na úrovni, na kterou si přivykla. V posledním realitně-spotřebitelském cyklu investice do bydlení již nenastartovaly výrobu a ta tak podala nejhorší výkon v celém poválečném období. Jak se kapitálu tenčily investiční příležitosti ve výrobním sektoru, došlo k nadměrnému investování do hypoték a dluhových nástrojů, čímž se vyvolala nadakumulace bytového fondu. Dnes se tak nacházíme ve svízelné situaci podobné té, která nastala bezprostředně po válce, až na to, že v pervertované podobě: dnes netrpíme nedostatkem realit, ale peněz a úvěrů, abychom si je mohli dovolit. Peníze ve formě mezd jsou limitovány mantinely akumulace kapitálu, které již reality a snadné peníze nedokážou poskytnout základnu pro její obnovu.


[1] Děkuji Alexi Wohnsenovi, že mi pomohl s redakcí těchto poznámek.

[2] Před Novým údělem byla národní nabídka peněz poměrně „neelastická“, protože peněžní rezervy ministerstva financí omezovaly množství nových peněz, které banky mohly injektovat do ekonomiky (buď půjčkami, nebo výběry směnek). Po upuštění od zlatého standardu a po vytvoření mnohostranného federálního regulačního, rezervního a pojistného systému se nabídka peněz stala elastičtější, což soukromým věřitelům dovolilo zvětšit množství likvidního kapitálu poskytovaného jak podnikům, tak spotřebitelům.

[3] Kevin Kruse a Thomas Sugrue, The New Suburban History (University of Chicago Press, 2006), s. 20.

[4] Debord, Společnost spektáklu (Intu, Praha 2007), § 172.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: