Skip to content

Lidské, příliš lidské?

2.7.2011

Gilles Dauvé z francouzského kolektivu Troploin odpovídá na Normativní historii a komunistickou esenci proletariátu od Théorie Communiste. Tento text vyšel v roce 2000 jako příloha ke kanadskému vydání Když povstání umírají.

Je na čtenáři, aby posoudil, zda text Když povstání umírají vysvětluje to, co se stalo, tím, co se nestalo, jak se domnívají Théorie Communiste. My jsme přesvědčeni, že jsme v tomto článku nejprve vyložili, co proletáři fakticky dělali, a pak co nebyli schopni nebo nechtěli dělat. „Přesto ze všech těchto snah [boje německého proletariátu v letech 1919 až 1923] nelze načerpat jiná než negativní poučení… Naučili jsme se, jak se to nedělá.“[1] Skákat tam a zpátky mezi včerejškem a zítřkem má sice svá úskalí, ale je to poučnější než výklad, podle nějž každé sociální hnutí neúprosně končí tam, kam ho žene jeho epocha.

„Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může řešit, neboť při přesnějším zkoumání se vždycky ukáže, že úkol sám vzniká jen tam, kde jsou materiální podmínky k jeho řešení už dány nebo kde jsou alespoň v procesu vznikání.“[2]

Budiž. Na nás zůstává určit tyto podmínky a úkol, kterému odpovídají. Jinak se omezujeme na demonstraci, jak se stalo, co se muselo stát. Není tedy bez zajímavosti rekonstruovat dvě stě let třídních bojů na základě znalostí, které dnes o nich máme. Ale jaká výsada dává pozorovateli v roce 2000 poznat, že jeho stanovisko je konečně tím správným? Není žádná záruka, že v roce 2050, po dalších 50 letech kapitalismu, ještě širší přehled z x + y důvodů nestanoví, čím proletáři v roce 2000 (a spolu s nimi TC i G. Dauvé) zůstali historicky omezeni limity svých časů a tedy, že komunismus v roce 2000 vlastně nebyl na obzoru o nic víc než v roce 1970 nebo 1919, ale teď začíná nová doba, která nám dovoluje opravdu uchopit minulost z nového, správného hlediska. Nemůže to zaručit nic kromě jistoty, že se ke konci 20. století otevřela zcela odlišná historická epocha. Toto přesvědčení TC je rozhodně dobře podepřené a vyargumentované. Přes to přes všechno však nic nekarikujeme, čteme-li tuto vizi fáze, v níž proletariát s kapitálem údajně nadále stojí proti sobě tváří v tvář, což proletářům umožňuje zpochybňovat svoji vlastní existenci jakožto třídy, čímž se otázka komunismu klade v celé své nahotě, jako novou verzi „finální krize“.

A to je pochybné nejen jako pouhá teoretická pozice, ale hlavně jako způsob vztažení se ke světu, jako tento ultimatismus.[3]

Kapitalismus bude nereprodukovatelným teprve toho dne, až ho proletáři přestanou produkovat. Společenský systém nemá žádnou objektivní mez. Proletáři si ukládají jen takové úkoly, které mohou a chtějí rozřešit.

Théorie Communiste se vyhýbají kondicionálům a konjunktivům. Avšak tak, jako je jedním z rysů jazyka projekce do budoucnosti, i člověka charakterizuje jeho schopnost přemýšlet, co by mohlo být, reinterpretovat minulost na základě kolektivních voleb činěných společenskými skupinami a tak zvažovat, co by bývalo mohlo být. Dějiny jsou kombinací možností a vůlí. Svoboda nespočívá ve schopnosti udělat cokoli, co se nám zachce, ale v tom, že chceme to, co můžeme udělat. Což je jen jiný způsob jak říci, „lidé dělají své dějiny sami, ale (…) za okolností, které tu bezprostředně nacházejí, které jsou jim dány a které zdědili z minulosti,“[4] za okolností, které si sami nevymysleli, ale které je v jejich moci modifikovat.

„Vůle“, „svoboda“, „člověk“ – to vše jsou slova, která ruší teoretickou přísnost TC. Naneštěstí, odmítat všechny pojmy, které jsou kapitalismu vnější, znamená odsoudit se k tomu, že nemyslíme nic než kapitalismus. Osud kapitalismu nelze pochopit pouze na základě samotného kapitalismu. Odmítat všechny pojmy, které odkazují mimo strukturu kapitál/námezdní práce, se rovná konstruování modelu, jenž je nevyvratitelný, protože se vztahuje jen sám k sobě. K čemu by nám byl proletářský strukturalismus?

Nepostulujeme neredukovatelnou, ahistorickou lidskou podstatu, která nakonec roztrhne kapitalistické okovy.

„Pod prací se skrývá aktivita,“ konstatoval jeden článek v La Banquise.[5] Idealismus? Vše závisí na tom pod. Představovat si kapitalismus jako vězení, z nějž jednoho slavného jitra vyjde podstata věci, která je dnes zavřená, je falešné. Předpokládalo by to totiž vždy již existující pozitivitu ujařmenou kapitálem a čekající na útěk.

Na rozdíl od ní však existuje – ani před kapitálem ani vně kapitálu, ale konsubstancionálně s ním a jako nezbytná podmínka jeho fungování – univerzální rozměr živé práce, kterou se každý den sytí.

A to ne ve smyslu, v němž se práce pokládá za esenciální charakteristiku člověka definovaného jako homo faber.

Řečeno jednodušeji, proletáři nejsou tupá hovada. Člověk není zapřahován do práce tak, jako zvíře. I to nejmanuálnější povolání vyžaduje víc než jen pouhé použití svalstva: úchop, anticipaci gesta, taylorismem nevymazanou savoir-faire, získanou dovednost, kterou pak dělník může přenést. Tato schopnost zahrnuje představu o tom, co dělají a čím jsou ostatní dělníci, i když žijí 10 000 kilometrů daleko. Kůň může odmítnout práci, která se od něho žádá, může zabít svého pána, utéct a dožít na svobodě, ale nemůže iniciovat jinou podobu života, která reorganizuje i život bývalého pána. Kapitál je kapitálem, protože nevykořisťuje jen produkt práce, ale to, co je lidské: schopnost pracovat, energii, která je vždy kolektivní a kterou kapitál řídí, ale nikdy ji nemůže úplně ovládnout, na které je závislý a která jej může uvrhnout do krize – či dokonce do revoluce.

Proletarizace není ztrátou něčeho, co předtím existovalo, ale vykořistěním lidské kapacity. Odcizení je transhistorické jen do té míry, že kapitalismus rekapituluje minulost mnoha tisíciletí. Cosi se stává cizím: to je rozhodně jedna z charakteristik námezdní práce. Ta je uskutečněním vyvlastnění nikoli nedefinovatelného lidství, ale času kontrolovaného, energie využité a aktů vynucených kapitálem, který se takto zhodnocuje. Proletář každodenně neztrácí kousek jakési věčné podstaty, ale životní síly, společenské kapacity, kterou soumar nemá k dispozici, a která je tak realitou vnitřní námezdnímu vztahu. Nejde tedy o to vnést do analýzy lidský rozměr, ale vidět, že se tam nalézá.

Zásadním příspěvkem Německo-holandské levice a jejích potomků je, že právě toto zdůrazňovala.

„Je-li dělník i z ekonomického hlediska více než stroj, tak proto, že kapitalistovi vyrobí více, než ho stojí a především proto, že v průběhu své práce projevuje kreativitu, schopnost vyrábět stále více a stále lépe, než jakou kdy měla kterákoli výrobní třída z předchozích dob. Když kapitalista zachází s proletariátem jako s dobytkem, rychle se ke své škodě naučí, že dobytek nemůže plnit funkci dělníka, protože produktivita nadměrně vykořisťovaných dělníků rychle klesá. A tady jsme hluboko u kořene rozporů moderního systému vykořisťování a historického důvodu jeho debaklu, jeho neschopnosti stabilizovat se.“[6]

Socialisme ou Barbarie stejně jako radovectví redukovali rodový charakter, jenž je základem námezdní práce, na rozměr jejího řízení. Tato skutečnost by nás však neměla zaslepit tak, že neuvidíme, co tyto proudy, které reflektovaly boje za samostatnou aktivitu a autonomii proti šéfům, byrokracii a státu, vynesly na světlo: je to proletariát, koho kapitalismus staví do situace univerzality.

Není tedy důležité, že proletáři vyrábějí bohatství (které nás povětšinou ochuzuje), ale že sami jsou čím dál totálnější leč nikdy totální komodifikací aktivity a života. Jelikož proletář je zbožím, které vyrábí všechna ostatní zboží, obsahuje je všechna, drží klíč ke svému vlastnímu vykořisťování a neguje-li sebe samého jako komodifikovanou bytost, může revolucionizovat svět zboží. Žádná předchozí vykořisťovaná třída s podobným potenciálem nežila.

Ve skutečnosti, i když umírali z přepracování, otrok, nevolník, rolník pod jhem corvée a daní, řemeslník a dělník před průmyslovou revolucí, byli zběsile vykořisťováni jen v jedné části jejich existence, jejíž velký díl zůstával mimo kontrolu panující třídy. Nevolníkova zeleninová zahrádka pána nezajímala. Moderní proletáři vyrábějí totalitu materiálního života, pozbývají ji, pak ji dostávají zpět ve formě zboží a spektáklu a to má podobu globálního oběhu zboží a práce. A právě z tohoto důvodu byl kapitalismus před sto padesáti lety teoretizován jako realizace, ne-li dovršení, podvojné tendence k univerzalizaci lidství a jeho odcizení.

V letech 1830 až 1848 si menšina uvědomila, že společnost se ocitla na hraničním bodu: individua jako proletáři si musí přivlastňovat totalitu životních podmínek, „nejen proto, aby dosáhla činného sebeuplatnění, nýbrž už proto, aby vůbec zabezpečila svou existenci.“[7] Ohlášená revoluce použije výrobní síly, ale nebude revolucí výrobců. Technologie je totiž platná jen jako rozkvět jedinců a s překonáním profesních schopností, „dostává teď ráz nahodilosti právě osamocenost individuí, zvláštní soukromý výdělek každého z nich.“[8]

„Zatímco tedy uprchlí nevolníci chtěli jen svobodně rozvíjet a uplatnit své existenční podmínky, které tu už byly, a proto dospěli v poslední instanci jen ke svobodné práci, musí proletáři, aby se osobně uplatnili, zrušit dosavadní podmínku své vlastní existence, která je zároveň podmínkou existence celé dosavadní společnosti, totiž práci. Proto jsou také v přímém protikladu k formě, v níž si až dosud individua určité společnosti dávala souhrnný výraz, ke státu, a musí svrhnout stát, aby prosadila svou osobnost.“[9]

Za zejícím rozporem narůstající výroby bohatství, které zbídačuje své výrobce, ti radikálnější vnímali historickou příležitost v podobě rozporu práce, „která je nyní jedině možnou, ale jak vidíme, negativní formou činného sebeuplatnění.“[10]

Ze střetu mezi řemeslníky mohla vzejít nová postava překonávající tvůrce-umělce a proletáře-sluhu stroje. Díky komodifikované práci, která byla nezávislá na svém obsahu a lhostejná k němu, leč kolektivní, si bylo možné představit sdružení a překonání námezdní formy (jež byla stále ještě příliš mladá, než aby se mohla jevit „přirozeně“).

„Proletariát“ je tedy chápán jako to, co bude tvořit jinou společnost. Jakousi společnost již předznamenává, jelikož se v něm rozpouštějí třídy. Vtahuje řemeslníky a rolníky, přitahuje část „intelektuálů“ a netvoří nějaký blok či entitu, nýbrž vyjadřuje sociální dekompozici (nebo rekompozici, jak doufají revolucionáři). Proletáři zakoušejí nezaměstnanost, chudobu, vykořeněnost, rozpad rodiny, zvyklostí, identit, hodnot a zároveň jednají kolektivně (jak bylo patrno z povstání, chartismu, odborů, Tristanova Union Ouvrière a také z luddismu, který pozdější odborové svazy falešně líčily jako hrubou sílu, živelnou, ale omezenou). Před rokem 1848 je tedy proletariát dostatečně rozloženým ansámblem, takže může sám sebe kritizovat, a zároveň je stále ještě dosti pospolitý, aby mohl chtít bojovat a rozbíjením hranic mezi dělníkem/nedělníkem, řemeslníkem/nádeníkem, manuální/intelektuální prací… spět ke svobodnému sdružení. Organizované dělnické hnutí tento odkaz následně převzalo i popřelo a komunistický horizont na více než sto let ulpěl na sociologii.

Ačkoli Marxovým cílem byl „popis charakteristik komunistické společnosti“[11], tak pod tíhou své epochy o ní stále silněji uvažoval na bázi kapitalismu a díky kritice politické ekonomie se v této kapitalistické bázi uzavřel. K čemu je ale vědecky „dokazovat“ vykořisťování namísto odhalení toho, jak vykořisťování vykořisťuje toho, kdo může zplodit komunismus?

Nejde o to upřednostnit „mladého“ Marxe před „starým“ Marxem, ale pochopit, že „mladý“ Marx obsahuje „starého“ Marxe daleko víc, než „starý“ Marx obsahuje „mladého“ Marxe. Tato intelektuální involuce je tedy ozvěnou historické stabilizace. Když srovnáme perspektivu z poloviny století, kterou nejlépe syntetizoval autor Ekonomicko-filozofických rukopisů z roku 1844, ale kterou vyjádřili také jiní,[12] s perspektivou obsaženou v Mezinárodním dělnickém sdružení nebo v Komuně, ta druhá je oproti první ochuzená.

Kolem roku 1848 však k revoluci nedošlo a bylo by marné očekávat, že komputerizace v roce 2000 konečně učiní „historicky nutným“ to, čeho měl před rokem 1914 dosáhnout mechanizovaný velkoprůmysl nebo rodící se automatizace po roce 1960.

Pravdou je, že každá důkladná reorganizace výrobního systému dělníky materiálně zbídačuje, ale rovněž je připravuje o relativní kontrolu nad jejich prací a rozpoutává odpor a revolty, které jsou často konzervativní, ale někdy i revoluční. Zpochybnění forem námezdní práce kapitalismem otevírá cestu roztržce s námezdním postavením. Nikdy tu není žádná záruka, že ji komunistické hnutí bude schopné či ji bude chtít využít, ale ta možnost tu je, což činí proletariát „třídou, která svrhuje.“[13]

Hypotéza: žijeme v nové márniční epoše, kdy si kapitalismus dokáže vytvářet póly zisku, technicky inovovat a rozmnožovat spotřební zboží, vytvářet zaměstnanost a/nebo příjem, utišit nepokoje, ale ne sjednotit globální společnost generalizované práce právě ve chvíli, kdy se tato stává nepodstatnou. Od smrdutých sklepů v Lille či Manchesteru roku 1840 po obýváky státních paneláků, kde čestné místo zaujímá videorekordér, problémem zůstává: jak zapřáhnout námezdně pracující do práce, jsou-li ziskoví, a co si s nimi počít, když nejsou. Jednou krajností je v Číně 100 milionů vykořeněných bývalých venkovanů, které kapitalistické město nebude schopné integrovat. Na druhém konci řetězu je Seine-Saint-Denis (poznámka Endnotes: pařížské předměstí): škola do 22 let; rekvalifikační programy; bezvýznamná a prekérní pracovní místa; sociální dávky. A mezi nimi Spojené státy. Podle Emmanuela Todda (L’illusion économique), „největší úspěch amerického výrobního systému je antiekonomický.“ Otázka tedy nezní, zda z této situace není pro kapitál cesty ven, nýbrž zda znovu otevírá cestu ven pro proletariát nikoli jako třídu dělníků, ale jako třídu kritiky práce.

Mezí kapitálu je, že se nedokáže obejít bez práce, kterou vskutku generalizuje, když vede miliony bytostí ke vstupu do námezdní práce, a zároveň práci redukuje na zanedbatelnou roli. Ve snaze o nápravu myslitelé jako Andre Gorz navrhují odpojit peníze od práce, aby tak každému mohl být poskytnut podíl na spotřebě, ať už se podílel na výrobě nebo ne. Taková společnost však není možná: i kdyby byla desetkrát automatizovanější, náš svět by pořád stál na práci. Proletáři zůstanou nutným zlem kapitalismu.

Otázka: lze přejít od momentu, kdy kapitál odmítá mnohé proletáře (zejména mladé), k odmítnutí tohoto světa a jeho práce ze strany proletářů (zejména spousty těch mladých)? Co udělá tato „masa, která vznikla z akutního rozkladu společnosti, především z rozkladu středního stavu, ačkoli, jak se rozumí samo sebou, řady proletariátu postupně rozmnožuje i živelně vznikající chudoba…“

„… Jestliže proletariát hlásá rozklad dosavadního světového řádu, vyslovuje jen tajemství svého vlastního bytí, neboť on je faktickým rozkladem tohoto světového řádu. Jestliže proletariát žádá negaci soukromého vlastnictví, pak jen razí jako princip společnosti to, co společnost razila jako jeho princip, co už bylo v něm bez jeho přičinění ztělesněno jako negativní rezultát společnosti.“[14]

Na základě toho, co měl před očima, tj. nastávající industrializaci, Marx teoretizoval (nadcházející) období narušení tříd, které bylo zároveň důsledkem hluboké společenské krize a vědomého konání proletářů. Pro něho je proletariát v roce 1844, ale také o sto nebo dvě stě let později, souborem kategorií, které mají společného to, že žijí pouze z prodeje jejich pracovní síly, ať už práci mají nebo jsou bez ní, částečně zaměstnaní, prekérní nebo chránění zákonnými normami, ale náchylní (ne-li odsouzení…) propadnout se do zranitelné kategorie. Proletariát existuje jako rozklad tříd v tom smyslu, že je tímto rozkladem a že ho působí. Je jak produktem, tak procesem tohoto rozkladu skrze revoluci, „v níž (…) dále se proletariát zbaví všeho, co mu ještě zbylo z jeho dosavadního společenského postavení.“[15] Nejde o to, aby se zformoval do jednoho šiku jako armáda stojící proti druhé armádě, ale aby uvedl do praxe negaci, kterou již je, a překročil tak individualismus i masifikaci.

„Na druhé straně stojí proti těmto výrobním silám většina individuí, od nichž jsou tyto síly odtrženy a která, oloupena tak o všechnu skutečnou životní náplň, se stala abstraktními individui, která však teprve díky tomu mohou mezi sebou navazovat spojení jakožto individua.“[16]

„…pospolitý vztah, do kterého vstoupila individua určité třídy a který byl podmíněn jejich společnými zájmy vůči něčemu třetímu, byl vždy společenstvím, k němuž tato individua patřila jen jako průměrná individua, jen pokud žila v existenčních podmínkách své třídy, vztah, na němž se podílela ne jako individua, nýbrž jako příslušníci třídy. Naproti tomu u společenství revolučních proletářů, kteří se ujímají kontroly nad svými existenčními podmínkami i nad existenčními podmínkami všech členů společnosti, je tomu právě naopak; na tomto společenství se podílejí individua jakožto individua. Je to právě sjednocení individuí (přirozeně za předpokladu nyní rozvinutých výrobních sil), které staví podmínky svobodného rozvoje a pohybu individuí pod jejich kontrolu, podmínky, které byly dosud ponechány náhodě a které se osamostatňovaly vůči jednotlivým individuím právě pro jejich odloučenost jakožto individuí, pro jejich nutné sjednocení, které bylo dáno dělbou práce a jež se právě pro jejich odloučenost stalo svazkem, který jim byl cizí.“[17]

Podle Théorie Communiste, „proletář mladého Marxe je soukromým jedincem, pro nějž se předchozí společenská určení stala věcí nahodilosti, a právě tato situace se jako taková klade coby revoluční.“[18] Tento proletář evokovaný Marxem je však víc než jen jedinec, jelikož svůj úděl sdílí (ve své hlavě a svých činech) s miliony dalších. Jak moc individuální je tento jedinec, jehož tíží historické omezení, tato bytost, která je donekonečna „vylučována“ z výroby a pak do ní zase nuceně včleňována a která ze stejného důvodu, protože její postavení ji neuzavírá v jedné továrně, v jednom povolání či na jednom konkrétním místě, dokáže to, čeho se kovodělník z CGT ukázal neschopen: přecházet z jedné kategorie do druhé, nepřemýšlet o sobě jednostranně jako o „dělníkovi“ nebo „nezaměstnaném“, projevovat jistou proměnlivost, svobodu…

Proletáři mohou bojovat proti vykořisťování buď pouze proto, aby na ně uvalili určité meze, nebo aby s ním skoncovali tak, že vytvoří komunistické společenské vztahy. Jak funguje pojítko mezi těmito dvěma možnostmi? I to nejrozhodnější a nejautonomnější hnutí zpochybní společnost jedině tehdy, bude-li vykazovat praktickou poptávku po jiném životě, stručně řečeno, budou-li jeho skutky obsahovat nebo nabývat univerzální rozměr. Komunistická revoluce je právě momentem splynutí boje proti vykořisťování s bojem proti odcizení. A žádná historická dialektika nám k němu nemůže poskytnout klíč předem.


[1] Mattick Paul, „Otto Rühle and the German Labour Movement“, 1935, v Anti-Bolshevik Communism (Merlin Press, 1978).

[2] Marx Karel, „Předmluva“, Ke kritice politické ekonomie, 1859 (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 2, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977), s. 467.

[3] Poznámka Endnotes: Ultimatismus – přesvědčení, že se člověk nachází v pozici uchopit konečnou pravdu.

[4] Marx Karel, Osmnáctý Brumaire Ludvíka Bonaparta (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 2, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977), s. 264.

[5] „Sous Le Travail: l’Activité“, La Banquise č. 4, 1986.

[6] Socialisme ou Barbarie č. 1, 1949.

[7] Marx Karel, Německá ideologie (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 2, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977), s. 279-280.

[8] Ibidem, s. 281.

[9] Ibidem, s. 272-273.

[10] Ibidem, s. 279.

[11] Bordiga Amadeo, „Trajectorie et catastrophe de la forme capitaliste dans la classique et monolithique construction marxiste“, Réunion de Piombino, září 1957. (Francouzský překlad článku, který se objevil v Il Programma Communista roku 1957.)

[12] Viz Maillard Alain, La Communauté des égaux (éd. Kimé, 1999).

[13] Marx Karel, Německá ideologie (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 2, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977), s. 246.

[14] Marx Karel, Úvod, Ke kritice Hegelovy filozofie práva (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 1, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976), s. 23.

[15] Marx Karel, Německá ideologie (Marx-Engels: Vybrané spisy, svazek 2, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977), s. 280.

[16] Ibidem, s. 279.

[17] Ibidem, s. 273.

[18] Théorie Communiste č. 14, 1997, s. 19.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: